Olomoucký arcibiskup Leopold Prečan v letech

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra historie Olomoucký arcibiskup Leopold Prečan v letech 1939 1947 Bc. Petr Kopecký Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: prof. PhDr. Jana Burešová, CSc. Obor: Historie Olomouc 2016

Na tomto místě bych nejprve rád poděkoval prof. PhDr. Janě Burešové, CSc. za vedení práce, ochotu a pomoc při její tvorbě. Za moţnost konzultací pak děkuji prof. PhDr. Miloši Traplovi, CSc. a doc. PhDr. Karlu Konečnému, CSc. Poděkování patří i ochotným pracovníkům jednotlivých archivů a knihoven, jakoţ i mé rodině.

Prohlašuji, ţe jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a na základě uvedených pramenů a literatury. Ve Vidči, dne 27. dubna 2016 Bc. Petr Kopecký

Obsah Úvod...5 1.Leopold Prečan a jeho episkopát před rokem 1939...12 2. Leopold Prečan a jeho episkopát v Protektorátu Čechy a Morava...15 2.1. Územní a administrativní změny olomoucké arcidiecéze...15 2.2. Počátky perzekuce...17 2.3. Arcibiskup Leopold Prečan a olomoucké gestapo...22 2.4. Problematika vakantního arcibiskupského stolce v Praze...25 2.5. Odsouzení atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha...30 2.6. Pastýřský list proti bolševismu...44 2.7. Protest proti boření chrámů...55 2.8. Protest arcibiskupa Prečana proti protektorátnímu školství...64 2.9. Prečanovo zapojení do odbojové činnosti...69 2.10. Poslední měsíce války a první kroky v osvobozené republice...72 3. Leopold Prečan a jeho episkopát v třetí Československé republice...77 3.1. Jaké povinnosti nám ukládá nově nabytá svoboda...77 3.2. Obnovené biskupské konference...79 3

3.3. Volby roku 1946...83 3.4. Poválečné kontakty s Msgre Janem Šrámkem...88 3.5. Osiřelas Moravo, a stolec Metodějův zaplakal...!...94 4. Interpretace Prečanova episkopátu...97 4.1. Proces proti vatikánským agentům v Československu...97 4.2. Kritika Prečanova episkopátu během první ČSR...102 Závěr...108 Seznam pramenů a literatury...112 Il riassunto...136 Přílohy...138 4

Úvod V předloţené magisterské diplomové práci Olomoucký arcibiskup Leopold Prečan v letech 1939 1947 bych se rád pokusil o charakteristiku ţivota a díla jedné z nejvýraznějších postav českých, respektive československých církevních dějin 20. století, olomouckého arcibiskupa a moravského metropolity Leopolda Prečana (1866 1947). Ten byl během svého dlouhého pontifikátu, začínajícího jeho jmenováním na podzim roku 1923 a končícího jeho smrtí na jaře v roce 1947, účasten několika politických, společenských a kulturních změn, souvisejících se střídáním státních zřízení a prosazovaných ideologií. Po letech mládí, farní pastorace a působení na teologické fakultě či arcibiskupské konsistoři v posledních desetiletích Rakouska Uherska a prvních krůčcích samostatného československého státu zastával úřad olomouckého arcibiskupa a moravského metropolity v první i druhé Československé republice, během německé okupace v Protektorátu Čechy a Morava a do své smrti v roce 1947 i v prvních dvou letech Československa poválečného. Cílem této práce je zmapovat činnost Leopolda Prečana právě ve dvou posledních zmíněných etapách historického vývoje českých a československých dějin, tedy období nacistické okupace a následné třetí Československé republiky. Mnoho osobností z řad katolických ordinářů první poloviny 20. století se jiţ dočkalo odborného historiografického zpracování. 1 Osoba arcibiskupa Prečana však 1 Existují jiţ biografie Prečanova předchůdce i nástupce v úřadu olomouckého arcibiskupa: CINEK, František: Arcibiskup dr. Antonín Cyril Stojan. Ţivot a dílo. Pokus o nárys duchovní fysiognomie. Olomouc 1933 a CHAROUZ, Jindřich Zdeněk: Biskup Vyznavač Josef Karel Matocha. 1888 1961. Olomouc 1991. Pozornost byla věnována i dalším členům episkopátu, především pak na svatovojtěšském a svatometodějském stolci: JONOVÁ, Jitka: František Tomášek, kněz, katecheta, profesor a ilegální 5

aţ na několik dílčích studií stála doposud spíše na okraji zájmu badatelů. 2 Na tuto skutečnost poprvé upozornil Jaroslav Šebek na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10. 12. září 1999, 3 který zároveň přišel o několik let později s první studií, věnující se arcibiskupu Prečanovi. 4 S konstatováním dluhu české historiografie vůči Leopoldu Prečanovi, a to kvůli dosavadní absenci jeho kompletní biografie přišel rovněţ roku 2010 i Josef Harna. 5 První a doposud jedinou studií, která podává celkovou charakteristiku Prečanova ţivota a episkopátu, je pak článek Víta Němce Olomoucký arcibiskup ThDr. Leopold Prečan (1866 1947). Příspěvek k historickému bádání o jedné z významných osobností v dějinách olomoucké arcidiecéze první poloviny 20. století z roku 2012, 6 jehoţ přínos tkví mimo jiné i v tom, ţe informuje o četných archivních fondech, ze kterých je moţno a nutno čerpat při bádání o Prečanově osobě. Zmínky o arcibiskupu Prečanovi je pak biskup. Moravské působení Františka Tomáška. Uherské Hradiště 2014; Táţ: Kapitoly ze ţivota Lva Skrbenského z Hříště pohledem Svatého stolce. Uherské Hradiště 2013; Táţ: Theodor Kohn (1845 1915). Kníţe arcibiskup olomoucký, titulární arcibiskup pelusijský. Brno 2015; MAREK, Pavel ŠMÍD, Marek: Arcibiskup František Kordač. Nástin ţivota a díla apologety, pedagoga a politika. Olomouc 2013. 2 Podobně jako v případě praţského arcibiskupa Karla kardinála Kašpara (1870 1941). 3 ŠEBEK, Jaroslav: Zkoumání církevních dějin v období první republiky bílá místa a další směry bádání. In: JAN, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Sborník příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10. 12. září 1999. Brno 2000, s. 69 77. 4 ŠEBEK, Jaroslav: Leopold Prečan v kontextu obrodných církevních snah, politických zápasů a střetávání národních identit v meziválečné ČSR. In: AMBROS, Pavel (ed.): Fórum Velehrad I.: Communio ecclesiarum očištění paměti. Sborník příspěvků z vědeckého semináře (12. 13. března 2007) katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP a Centra Aletti v Olomouci. Olomouc 2007, s. 140 153. 5 HARNA, Josef: Církve v první Československé republice v české historiografii. Stav výzkumu ke konci první dekády 21. století. In: MAČALA, Pavol MAREK, Pavel HANUŠ, Jiří (eds.): Církve 19. a 20. století ve slovenské a české historiografii. Brno 2010, s. 145 163. 6 NĚMEC, Vít: Olomoucký arcibiskup ThDr. Leopold Prečan (1866-1947). Příspěvek k historickému bádání o jedné z významných osobností v dějinách olomoucké arcidiecéze první poloviny 20. století. Střední Morava. Vlastivědná revue, 18, 2012, č. 34, s. 4 25. 6

nutno hledat rovněţ v publikacích slovníkového typu, představujících významné postavy dějin církve a katolicismu 19. století a 20. století, 7 jakoţ i v dílech věnujících se mimo jiné církevním dějinám, a to především v první Československé republice. 8 Pro sledované období let 1939 aţ 1947 je třeba rozdělit literaturu do dvou celků. Prvním z nich je historiografická produkce, zaměřená jednak na postavení české církve v době nacistické okupace 9 a jednak na válečnou realitu v Olomouci a 7 Např.: BUBEN, Milan: Encyklopedie českých a moravský sídelních biskupů. Praha 2000; HANUŠ, Jiří: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno 2005; ZEMEK, Metoděj: Posloupnost prelátů a kanovníků olomoucké kapituly od počátku aţ po nynější dobu. 2. 1658 1944. Rukopis uloţený v Státním okresním archivu Olomouc (sign. B 1726). 8 Např.: BOHÁČ, Zdeněk: Atlas církevních dějin českých zemí 1918 1999. Kostelní Vydří 1999; HALAS, František X.: Fenomén Vatikán. Idea, dějiny a současnost papeţství. Diplomacie Svatého stolce. České země a Vatikán. Druhé, rozšířené vydání. Brno 2013; HELAN, Pavel ŠEBEK, Jaroslav: Československo a Svatý stolec. II/1. Kongregace pro mimořádné církevní záleţitosti (1919 1925). Výběrová edice dokumentů. Praha 2013; HELAN, Pavel ŠEBEK, Jaroslav ŠMÍD, Marek PEHR, Michal: Československo a Svatý stolec. III. Diplomatická korespondence a další dokumenty 1917 1928. Výběrová edice. Praha 2015; MEDEK, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. Praha 1982; PEHR, Michal ŠEBEK, Jaroslav: Československo a Svatý stolec. Od nepřátelství ke spolupráci (1918-1928). I. Úvodní studie. Praha 2012; SCHULZ, Jindřich (red.): Dějiny Olomouce. 2. svazek. Olomouc 2009; ŠEBEK, Jaroslav: Papeţové moderního věku. Vatikán od Pia IX. Po Františka a jeho vztah k českým zemím. Druhé, doplněné vydání. Řitka 2015; ŠMÍD, Marek: Apoštolský nuncius v Praze. Významný faktor v československo vatikánských vztazích v letech 1920 1950. Brno 2015; ZLÁMAL, Bohumil: Příručka českých církevních dějin. VII. Doba československého katolicismu (1918 1949). Olomouc 2010. 9 Např.: HRABOVEC, Emilia: Česko Slovensko a Svätá stolica 1938 1939. In: BYSTRICKÝ, Valerián MICHELA, Miroslav SCHVARC, Michal (eds.): Rozbitie alebo rozpad? Historické reflexie zániku Česko Slovenska. Bratislava 2010, s. 33 47; CHVATÍK, Jan: Perzekuce katolických duchovních na Moravě od počátku okupace do konce 2. stanného práva. In: FIALA, Petr HANUŠ, Jiří (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Praha 2001, s. 55 84; LARISCH, Jan: Pronásledování katolické církve v době nacistické okupace na území ostravskoopavské diecéze. Frýdek Místek Ostrava 2005; MACHULA, Jaromír: Vatikán a Československo (1938 1948). Paměti. Praha 1998; MALÝ, Radomír: Katolíci ve stínu hákového kříţe. Frýdek Místek 2006; STŘÍBRNÝ, Jan: Katolická církev v českých zemích v čase dvou totalit. In: JAN, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Sborník příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10. 12. září 1999. Brno 2000, s. 78 115; Týţ: Katolické duchovenstvo v odboji. In: Rok 1942 v českém odboji. Sborník příspěvků z 7

jeho okolí. 10 Druhý pak tvoří studie církevních dějin v poválečném, třetím Československu. Dosud v mnohém nepřekonané je pro toto období dílo diplomata a katolického aktivisty Václava Vaška (1921 2009). 11 Neopomenutelným zdrojem informací k arcibiskupu Prečanovi jsou pak články a rozsáhlejší studie věnované jeho příteli, předsedovi Československé strany lidové, Msgre Janu Šrámkovi (1870 1956), jehoţ ţivotní osudy uţ byly historiky zpracovány v poměrně značném rozsahu, především pak zásluhou Pavla Marka a Miloše Trapla. 12 Další pouţitá literatura pak bude postupně uváděna v poznámkovém aparátu vědecké konference. Praha 1999, s. 94 97; Týţ: Církve a náboţenský ţivot za nacistické okupace. In: MACH, Jiří (ed.): Vlastenectví, církev a společnost v proměnách 19. a 20. století. Příspěvky z konference konané na počest dvoustého výročí narození vlasteneckého kněze a regionálního historika Josefa Mnohoslava Roštlapila dne 15. září 2009 v Dobrušce. Město Dobruška 2009, s.93 142; ŠTĚPÁNEK, Zdeněk VAŠEK, František: Perzekuce moravského duchovenstva v době nacistické okupace. Časopis Matice moravské, 115, 1996, č. 2, s. 275 297; Tíţ: První a druhé stanné právo na Moravě (1941 1942). Brno 2002; Tíţ: Rezistence moravského duchovenstva v době nacistické okupace. Časopis Matice moravské, 115, 1996, č. 1, s. 73 96; Tíţ: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939 1945). Brno 2003; ZÜCKERT, Martin HÖLZLWIMMER, Laura (eds.): Religion in den böhmischen Ländern 1938 1948. Diktatur, Krieg und Gesellschaftswandel als Herausforderung für religiöses Leben und kirchliche Organisation. München 2007. 10 Např.: BARTOŠ, Josef: Akce Albrecht I. na střední Moravě a zdejší ţidovská komunita. Střední Morava. Vlastivědná revue, 9, 2003, č. 17, s. 4 11; Týţ: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v létech 1939 1945. Olomouc 1997; DUDA, Pavel: Ţivot v Olomouci za okupace v letech 1939 1945. Olomouc 2012 (nepublikovaná magisterská diplomová práce); VÁLKA, Zbyněk: Olomouc pod hákovým kříţem. Olomouc 2001. 11 VAŠKO, Václav: Dům na skále. 1. díl. Církev zkoušená. 1945 začátek 1950. Kostelní Vydří 2004; Týţ: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I. II. Praha 1990. 12 Za všechny je moţno uvést poslední a kompletní biografii: KONEČNÝ, Karel MAREK, Pavel TRAPL, Miloš: Politik dobré vůle. Ţivot a dílo msgre Jana Šrámka. Olomouc Praha 2013. Pro vztahu s arcibiskupem Prečanem ve sledovaném období nacistické okupace pak zejména: KOUŘIL, Miloš: R. Heydrich, E. Moravec a msgre. Šrámek. Časopis Matice moravské, 119, 2000, č. 2, s. 423 428. 8

u jednotlivých kapitol. Protoţe je Prečan osobností v odborné literatuře poměrně málo zohledňovanou, bude výzkum zaloţen především na studiu archivních a tištěných pramenů, jejichţ kompletní seznam je zařazen za vlastním textem práce. Práce čerpá především z archiválii fondu Arcibiskupství Olomouc, uloţeného olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Jedná se především o osobní a úřední korespondenci, její koncepty a záznamy o jednáních. Byť se jedná celkově o poměrně rozsáhlý fond, je zachovalost Prečanovy korespondence poměrně problematická, a to především z období nacistické okupace, kdy byl arcibiskup v podstatě internován na své vile na Svatém Kopečku a postaven pod dohled okupačních úřadů. Řada kontaktů tak byl raději vedena ústní formou či tajně. Fondu však také uškodila skutečnost, ţe byla velká část této korespondence zabavena komunistickými bezpečnostními orgány a pouţita pro potřeby vykonstruovaného procesu proti biskupu Stanislavu Zelovi (1893 1969) v roce 1950. V témţe archivu je poté umístěn i fond Arcibiskupská konsistoř Olomouc. Zde je uloţena dokumentace ke kontaktům arcibiskupa Prečana a jeho zástupců s protektorátním ministrem školství a lidové osvěty Emanuelem Moravcem (1893 1945). Ta byla z velké části pořízena v říjnu 1945 pro potřeby policejního vyšetřování Prečanovy a Zelovy údajné kolaborantské činnosti během nacistické okupace. Okrajově pak bude vyuţit i fond Metropolitní kapitula Olomouc či Ústřední ředitelství arcibiskupských statků Kroměříţ téhoţ archivu či fondy Okresní úřad Olomouc venkov presidiální spisy 1938 1945 a Farní úřad sv. Václava Olomouc Státního okresního archivu Olomouc. Tři kartony archiválií, především pak s Prečanovou pozůstalostí a 9

fotografiemi, se nacházejí i v Arcibiskupském archivu v Olomouci. Dokumenty o činnosti arcibiskupa Leopolda Prečana během druhé světové války pak shromaţďovalo i olomoucké gestapo, které na jeho jméno vedlo od roku 1939 evidenční sloţku. Ta je dnes umístěna ve fondu jemu nadřízené instituce Gestapo Brno v Moravském zemském archivu v Brně. Konfrontaci arcibiskupa Prečana s nacistickými okupanty a kolaboranty z řad českého protektorátního obyvatelstva pak dokumentují archiválie z fondů Národního archivu Praha: Moravec Emanuel, Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha. Okrajově pak bude vyuţit i fond Mimořádný lidový soud Praha Státního oblastního archivu v Praze. Napojení Prečana a jeho spolupracovníků z řad katolického kléru i laiků na protinacistické odbojové hnutí Viktoria bude moţno ověřit ve Vojenském historickém archivu v Praze. V Archivu Kanceláře prezidenta republiky se pak jedná o korespondenci mezi Prečanem a československými prezidenty, především Emilem Háchou (1872 1945) a Edvardem Benešem (1884 1948). Interpretace Prečanova episkopátu komunistickou justicí, bezpečností a propagandou po roce 1948 je předmětem některých archiválií Archivu bezpečnostních sloţek Praha. Na Prečanovo jméno však spisy zaloţeny nebyly, je však často zmiňován v dokumentech k soudnímu procesu s biskupem Stanislavem Zelou. Mezi prameny tištěnými zaujímá první místo biografie Arcibiskup Dr. L. Prečan, arcibiskup olomoucký, 13 vydaná k výročí deseti let jeho episkopátu, se 13 DOKOUPIL, Antonín (P. ALBERTI): Arcibiskup Dr. L. Prečan, arcibiskup olomoucký. 10

kterou je však moţné pracovat i dílem jako se sekundární literaturou. Cenným zdrojem poznání jsou pak dobová periodika, od ordinariátního listu Acta Curiae Archiepiscopalis Olomucensis, přes Našinec, Rozsévač, po Stráţ lidu a mnohé další. Práce bude mít strukturu chronologického ţivotopisu, tedy přesněji jeho části od roku 1939 do 1947. A jelikoţ neexistuje ţádný pramen osobního charakteru, který by detailněji dokumentoval činnost Leopolda Prečana, bude kaţdá kapitola vţdy rozborem určitého problému a fenoménu, do konfrontace s nimiţ byl Leopold Prečan, a to nejen z titulu svého úřadu, postaven. Pro přehlednost budou kapitoly, čerpající z jednoho archivního kartonu, ocitovány aţ na konci textu. Pokusím se tedy o charakteristiku episkopátu olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana mezi léty 1939 a 1947, kdy byl jako uznávaný představitel římskokatolické církve vystaven konfrontaci s nacistickým a formujícím se komunistickým reţimem. Právě role církve v období nacistické okupace se dodnes stává předmětem sporů, a to hlavně v laické veřejnosti. Z komunistické propagandy padesátých let vycházející obraz římskokatolické církve jako kolaborantské organizace byl znovu oţiven především v nedávné době během projednávání zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboţenskými společnostmi, a to bohuţel i jako součást kampaně některých politických stran, které přijetí tohoto zákona nepodporovaly. Předloţená magisterská diplomová práce by tedy měla nejen částečně splnit dluh, který má česká historiografie vůči olomouckému arcibiskupu Leopoldu Prečanovi, ale rovněţ pomoci na základě studia archivních pramenů objasnit některé pro veřejnost problematické momenty z dějin církve. Olomouc 1934. 11

1. Leopold Prečan a jeho episkopát před rokem 1939 Leopold Prečan se narodil 8. března roku 1866 ve Velkém Týnci poblíţ Olomouce do mlynářské rodiny. Po absolvování Slovanského gymnázia byl přijat ke studiu na olomoucké bohoslovecké fakultě a na formaci do kněţského semináře. 5. července 1889 byl vysvěcen na kněze. Po působení v duchovní správě byl zaměstnán v arcibiskupské konsistoři, od roku 1916 v úřadu jejího kancléře. Byl rovněţ profesorem církevního práva na teologické fakultě. Kdyţ byl roku 1917 v Římě vytvářen nový Kodex kanonického práva a jednotlivým odborníkům byly zaslány formuláře pro moţné návrhy znění některých předpisů a jejich formulací, byly právě návrhy profesora Prečana přijaty a v téměř nezměněné formě se staly součástí obecně platného zákoníku, coţ mu přineslo nesmírný respekt znalců práva, a to nejen konfesního. 14 Jako spolupracovník arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana (1851 1923) byl jmenován generálním vikářem olomoucké arcidiecéze a později i sídelním kanovníkem olomoucké kapituly. Kdyţ zemřel arcibiskup Stojan, byl jeho nástupcem jmenován 10. listopadu 1923 právě Leopold Prečan. Intronizován byl 30. prosince za účasti církevních autorit i zástupců vlády. Na rozdíl od svého předchůdce však nebyl veřejně známou a činnou osobností. Brzy se nicméně stal respektovaným členem československého biskupského sboru. Od mládí jej pojilo přátelství s předsedou Československé strany lidové a ministrem Msgre Janem Šrámkem (1870 1956), díky jehoţ pomoci 14 K Prečanově právní erudici viz. MENKE, Monika: Soudnictví římskokatolické církve v českých zemích v období kodifikovaného kanonického práva. Olomouc 2015. 12

zmenšil dopady prvorepublikové pozemkové reformy na statcích olomouckého arcibiskupství a kapituly, jeţ i tak byly zmenšeny o 92% své původní rozlohy. 15 Výborně se později zapsal v římských kruzích, kdyţ ve dvacátých letech převzal symbolický i finanční protektorát nad koupí nového paláce pro potřeby praţské nunciatury. 16 Byl rovněţ předsedou mohutného katolického sjezdu v Praze roku 1935. V souvislosti s jeho zásluhami byla očekávána jeho kardinálská kreace, ke které však, i přes četné intervence Jana Šrámka, nakonec nedošlo. A to hlavně kvůli úmyslu papeţe Pia XI. (1857 1939) jmenovat pro posílení národní jednoty za prvního kardinála ordináře v hlavním městě, kterým byl v té době praţský arcibiskup Karel Kašpar (1870 1941), a rovněţ kvůli skutečnosti, ţe aţ roku 1938 zemřel rezignovaný olomoucký arcibiskup a zároveň moravský kardinál Lev Skrbenský z Hříště (1863 1938). Byl velkým mecenášem umění, jeho sbírky dnes tvoří základ Arcidiecézního muzea v Olomouci, včetně tzv. Prečanova pokladu, objeveného v devadesátých letech v podzemí arcibiskupského paláce, kam byl uschován a zazděn po komunistickém převratu roku 1948. Rovněţ byl ctitelem hudby. Z jeho popudu a s jemu určeným věnováním sloţil Leoš Janáček (1854 1928) roku 1926 15 BUREŠOVÁ, Jana: Návrat k první československé pozemkové reformě po druhé světové válce v mezinárodních souvislostech. In: Československá pozemková reforma 1919 1935 a její mezinárodní souvislosti. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 21. a 22. dubna 1994 v Uherském Hradišti. Uherské Hradiště 1994, s. 131 134; TRAPL, Miloš: Pozemková reforma na statcích olomouckého a praţského arcibiskupství v letech 1920 1935. In: Československá pozemková reforma 1919 1935 a její mezinárodní souvislosti. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 21. a 22. dubna 1994 v Uherském Hradišti. Uherské Hradiště 1994, s. 97 100. 16 K problematice vztahů mezi ordináři a nunciem viz. ŠMÍD, Marek: Apoštolský nuncius v Praze. Významný faktor v československo vatikánských vztazích v letech 1920 1950. Brno 2015. 13

monumentální Glagolskou mši. 17 Rovněţ byl sponzorem staveb a oprav mnoha chrámů. Včetně kostela svatých Cyrila a Metoděje v olomoucké části Hejčín, v jehoţ kryptě byl nakonec dle svého přání roku 1947 i pohřben. 18 Byl příznivcem a pokračovatelem myšlenky unionismu katolicismu s východní církví západního i východního obřadu. Symbolem tohoto spojení se staly unionistické sjezdy na Velehradě, pro jehoţ chrám získal titul menší baziliky. 19 Podílel se na rozšíření činnosti Katolické akce, tedy zintenzivnění náboţenského ţivota a většího zapojení laiků do náboţenského ţivota. Sám osobně zaloţil fondy a nadace, jak na udrţování olomouckého dómu svatého Václava, tak pro podporu chudých bohoslovců či na doţití vyslouţilých arcibiskupských zaměstnanců. Měl dobré vztahy s představiteli řeholních společenství. Zaslouţil se rovněţ o povznesení církevního školství na Moravě. V tomto ohledu podporoval snahy ThDr. Augustina Štancla (1871 1962) o šíření salesiánského díla Dona Boska, jehoţ kongregace měla tvořit základ pro výchovu a vzdělání mládeţe. 20 Byl rovněţ podporovatelem československých prezidentů, Tomáše Garrigua Masaryka (1850 1937) a Edvarda Beneše (1884 1948), které hostil na svých 17 ALTRICHTER, Michal: Janáček a Velehrad. In: AMBROS, Pavel (ed.): Fórum Velehrad I.: Communio ecclesiarum očištění paměti. Sborník příspěvků z vědeckého semináře (12. 13. března 2007) katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP a Centra Aletti v Olomouci. Olomouc 2007, s. 187 196; VOGEL, Jaroslav: Leoš Janáček. 2. Vydání. Praha 1997, s. 315 318. 18 HUŠKA, Jakub: Duchovní odkaz arcibiskupa Leopolda Prečana Chrám sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně. KROK. Kulturní Revue Olomouckého kraje, 10, 2003, č. 2, s. 18 22. 19 GORDILLO, Maurizio: Velehrad e suoi congressi unionistici. Roma 1957; GÓRKA, Leonard: Trvalé hodnoty velehradské tradice. Ke 100. výročí zaloţení velehradských kongresů (1907 2007). In: AMBROS, Pavel (ed.): Fórum Velehrad I.: Communio ecclesiarum očištění paměti. Sborník příspěvků z vědeckého semináře (12. 13. března 2007) katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP a Centra Aletti v Olomouci. Olomouc 2007, s. 42 57. 20 K Augustinu Štanclovi viz NĚMEC, Vít: Augustin Štancl. Kněz, katecheta, školský pracovník a průkopník salesiánského díla na Moravě. Uherské Hradiště 2014. 14

statcích; Beneše rovněţ podpořil výrazně při jeho prezidentské volbě roku 1935. Roku 1938 navštívil naposledy Řím a Svatého Otce, aby v rámci návštěvy ad limina referoval nejen o stavu své arcidiecéze, ale i o politické situaci v Československu, připraveného výsledky Mnichovské dohody o velkou část pohraničního území. 21 2. Leopold Prečan a jeho episkopát v Protektorátu Čechy a Morava 2.1. Územní a administrativní změny olomoucké arcidiecéze Jiţ odtrţení sudetského území od Československa na podzim roku 1938, které z Olomouce udělalo prakticky hraniční město, mělo velký dopad na Leopolda Prečana jako vrchního pastýře olomoucké arcidiecéze. Předně pak v rámci vedení svěřeného území. Část olomouckého arcibiskupství se totiţ tím ocitla na území Říše. Jednalo se celkem o 291 farností, z nichţ 91 bylo převáţně českými. Tuto část arcidiecéze dostal na starost kněz vratislavské arcidiecéze Josef Martin Nathan (1867 1947), jenţ původně spravoval rovněţ tzv. komisariát ketřtský (roku 1924 21 DOKOUPIL, Antonín (P. ALBERTI): Arcibiskup Dr. L. Prečan, arcibiskup olomoucký. Olomouc 1934; NĚMEC, Vít: Olomoucký arcibiskup ThDr. Leopold Prečan (1866-1947). Příspěvek k historickému bádání o jedné z významných v dějinách olomoucké arcidiecéze první poloviny 20. století. Střední Morava. Vlastivědná revue, 18, 2012, č. 34, s. 4 25; ŠEBEK, Jaroslav: Leopold Prečan v kontextu obrodných církevních snah, politických zápasů a střetávání národních identit v meziválečné ČSR. In: AMBROS, Pavel (ed.): Fórum Velehrad I.: Communio ecclesiarum očištění paměti. Sborník příspěvků z vědeckého semináře (12. 13. března 2007) katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP a Centra Aletti v Olomouci. Olomouc 2007, s. 140 153. 15

povýšený na generální vikariát), coţ bylo území, které církevně spadalo pod olomoucké arcibiskupství, ale od 18. století náleţelo politicky Prusku. Odtrţené československé farnosti získaly rovněţ status generálního vikariátu a byly Nathanem řízeny z města Branice. Arcibiskup Prečan se v této věci informoval na nunciatuře v Berlíně, která mu udělila plnou pravomoc ve zřízení správy farností mimo republiku. Prečan se rozhodl právě pro ketřského generálního vikáře Nathana, s nímţ měl do té doby vţdy výborné vztahy. Nathan byl roku 1943 jmenován pomocným biskupem olomouckým pro německá území a titulárním biskupem v Arycandě v Malé Asii jako náhrada za stále více nemocného pomocného německého biskupa Josefa Schinzela (1869 1944). Jelikoţ ale Svatý stolec nekonzultoval s německými místy své rozhodnutí, byl činěn tlak, aby bylo Nathanovo jmenování zrušeno. Papeţ nicméně velmi chytře Nathanovi ponechal pouze titulaturu arycandskou se sídlem v Branici, čímţ nebylo potřeba jednat o státním souhlasu. Kontakt mezi těmito dvěma ordináři pak v mnohém zajišťoval olomoucký kanovník scholastik Vojtěch Tinz (1892 1959). Sloţitou pak byla i skutečnost, ţe se velká část vratislavské arcidiecéze, v jejímţ čele stál Adolf kardinál Bertram (1859 1945), nacházela na území olomouckého arcibiskupa. To však nebylo důsledkem jen Mnichovské dohody, ale nesrovnáním hranic církevních provincií s hranicemi státními ještě z dob prvorepublikových. Problémem pak byl i fakt, ţe na zabraném území měl teoreticky platit i Říšský konkordát z roku 1933. Tento stav platil i se vznikem Protektorátu, kdy na olomoucké církevní statky byla navíc uvalena nucená německá správa. 22 Smutek nad politickým a společenským vývojem doby a zároveň i 22 BOHÁČ, Zdeněk: Atlas církevních dějin českých zemí 1918 1999. Kostelní Vydří 1999, s. 24 25; GROCHOLL, Wolgang: Joseph Martin Nathan. Caritas Christi urget nos. Ţivot a dílo muţe překračujícího hranice místa a času. Opava 2002, s. 65 68. 16

povzbuzení pro věřící vyjádřil Prečan ve svém pastýřském listě O povinnostech katolíků v dnešní době z 18. října 1938. 23 Ztráty, které na konci roku 1938 utrpěla olomoucká arcidiecéze, se však netýkaly jen jejího územního rozsahu. 6. listopadu totiţ zemřel český pomocný biskup olomoucké arcidiecéze Jan Stavěl (1869 1938) a na Štědrý den i rezignovaný praţský a olomoucký arcibiskup Lev kardinál Skrbenský z Hříště (1863 1938), jenţ pobýval dlouhá léta na zámku v Dlouhé Loučce. Mimo duchovní přišel jiţ 24. srpna Prečan o výborného přítele, spolupracovníka, který se podílel na přípravě katolického sjezdu v roce 1935, jímţ byl lidovecký politik a průmyslník Jan Jiří Rückl (1900 1938). 2.2. Počátky perzekuce Po 15. březnu 1939, kdy počala okupace zbytku Československa nacistickým Německem a země byla začleněna pod jeho protektorát, byla ochromena i podstatná část politického a společenského ţivota. Prvním výrazným omezením, které mělo paralyzovat protiokupační nálady v zemi, byl zákaz hromadných setkání a demonstrací. Formou projevu národní pospolitosti utlačovaného národa se stala náboţenská setkání a především pak poutě, kterých se účastnily i vyznavači nekatolických konfesí či papíroví bezvěrci. Nejznámější se stala pouť na poutní místo Vavřineček u Domaţlic v srpnu 1939, kde kázal Msgre Bohumil Stašek (1886 1948). Podobná pouť se pak konala v létě rovněţ na Svatém Hostýně, na Svatého Ducha ve Křtinách či v květnu na Svatém 23 Acta Archiepiscopalis Curiae Olomucensis, č. 12, 21. října 1938, s. 1 2. 17

Kopečku u Olomouce, přičemţ tato měla nahradit zakázané oslavy 1. máje. Nejmasovější akcí na Olomoucku, mající ukázat početní sílu českého národa a oddanost jeho elitám, byly oslavy zlatého kněţského jubilea, tedy výročí padesáti let od kněţského svěcení arcibiskupa Leopolda Prečana 5. července 1939 v Olomouci. Slavnost začala jiţ večer 4. července před arcibiskupskou rezidencí, vyvrcholila pak 5. července slavnostní mší se svěcením novokněţí olomoucké arcidiecéze a velkým průvodem, v jehoţ čele byla druţičkou nesena trnová koruna. Oslavy pak zakončila odpolední národní slavnost na orelském stadionu. 24 Tato akce, chápaná mnohými německými místy jako provokační, byla jedním z nepřímých důvodů, proč byl arcibiskup Prečan internován ve své vile na Svatém Kopečku, kterou zakoupil ve dvacátých letech a od té doby ji nákladně renovoval a vybavoval uměleckými díly. 25 Druhým, a nutno říci, ţe mnohem závaţnějším důvodem, bylo jeho spojení s Janem Šrámkem. A zejména v souvislosti s Prečanovou podporou a pomocí při útěku Šrámka a spolupracovníka a pozdějšího ministra Františka Hály (1893 1952) přes Polsko do Anglie, kde se Šrámek stal předsedou obou československých exilových vlád. 6. července, po oslavách padesátiletého výročí Prečanova kněţského svěcení, měl totiţ Prečan Hálovi vystavit latinsky psané potvrzení, kterým Šrámka 24 ŠTĚPÁNEK, Zdeněk VAŠEK, František: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939 1945) (dále jen Trnitá cesta). Brno 2003, s. 46 47; ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 882, inv. č. 2598, sign. E3/9b, Oslava zlatého kněţského jubilea arcibiskupa Prečana (1939); ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcidiecézní rada Katolické akce Olomouc, k. 14, inv. č. 49, Oslavy 40. a 50. kněţského jubilea a sedmdesátin olomouckého arcibiskupa dr. Leopolda Prečana (1929 1939); ZA Opava, pob. Olomouc, f. Metropolitní kapitula Olomouc, k. 1229, inv. č. 5783, sign. 33/8, Oslavy ţivotních výročí a kondolence k úmrtí arcibiskupa Prečana (1929 1947); ZA Opava, pob. Olomouc, f. Ústřední ředitelství arcibiskupských statků Kroměříţ, k. 3410, inv. č. 24142, sign. LŘ13/1 2, Pokyny k účasti na svěcení arcibiskupa Dr. Leopolda Prečana (1923), na oslavách jeho sedmdesátin (1936) a jeho 50ti letého kněţství (1939), účasti na jeho pohřbu (1947), zjišťování podkladů a soupisů jeho pozůstalosti a zřízení jeho náhrobku (1947). 25 U příleţitosti jubilea byla vybudována tzv. Jubilejní knihovna v arcibiskupském paláci. 18

doporučil všem případným zahraničním ordinářům jako Svaté matce církvi oddaného kněze a jako takovému mu měli umoţnit přístup k oltáři. 26 Represe vůči obyvatelstvu a rovněţ vůči církvím a jejím představeným se zostřila s vypuknutím druhé světové války v září 1939, kdy byl pro své údajné antiněmecké výroky zatčen v rámci akce Albrecht I. Prečanův sekretář Stanislav Zela (1893 1969). Spolu s dalšími kněţími byl zatčen i další blízký Prečanův asistent Josef Glogar (1891 1969). Zela strávil podzim v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po návratu se Stanislav Zela musel pravidelně hlásit na olomouckém gestapu. Velmi pravděpodobná je v Zelově případě intervence prezidenta Emila Háchy (1872 1945) či vratislavského arcibiskupa Adolfa kardinála Bertrama. 27 Existuje i teorie o tom, ţe měl Prečan Zelu vykoupit za 100 000 korun. To se mi ovšem nepodařilo nijak potvrdit, ovšem ani vyvrátit. 28 Prečan, který uţ prakticky neopouštěl svou vilu na Svatém Kopečku, jezdil kaţdou středu odpoledne do arcibiskupské rezidence, 29 kde měl povoleno přijímat audience. Výjimečné byly rovněţ Prečanovy biskupské úkony v katedrále. Naprosto mimořádně zde dorazil 14. září 1941, 30 aby za asistence královéhradeckého biskupa Mořice Píchy (1869 1956) a olomouckého světícího biskupa Josefa Schinzela (1869 1944) udělil biskupské svěcení Stanislavu Zelovi. To mělo mimo jiné slouţit i jako jakási forma Zelovy imunity, vzhledem k omezeným pravomocem reţimu při 26 TURZOVÁ, Virginie Marie: Kartouzský vězeň Mons. Jan Šrámek. Svitavy 2006. s. 89 90. 27 Viz. BARTOŠ, Josef: Akce Albrecht I. na střední Moravě a zdejší ţidovská komunita. Střední Morava. Vlastivědná revue, 9, 2003, č. 17, s. 4 11; Týţ: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v létech 1939 1945 (dále jen Odboj). Olomouc 1997. 28 Tuto informaci bez jakéhokoli zdroje uvádí HUŇKA, Jan: Prsten věrnosti. Ţivot a utrpení Stanislava Zely, světícího biskupa Olomouckého. Olomouc 2003. 29 Arcibiskupská rezidence i některé kanovnické domy musely poskytnout své prostory střídavě vojsku či úředníkům. 30 Svatý stolec jmenování urychlil. 8. prosince 1941 pak z vděčnosti a s prosbou o ochranu zasvětil Prečan arcidiecézi Neposkvrněnému početí Panny Marie. 19

perzekuci biskupů. Dohled gestapa nad Zelou a Prečanem však trval. 31 Ze strachu byli proto kněţí v kuriálních aktech vyzváni, aby se během homilií a různých promluv nedotýkali oţehavých témat. Pro veřejné demonstrace zároveň neměli zneuţívat poutí, jako náhraţek za ostatní, nicméně zrušená, setkání. Rovněţ měli v říjnu 1939 z kazatelen přečíst lidem Prečanovo ujištění, ţe nemají důvod k nedůvěře k veřejným činitelům. Ti se neměli ujmout svého úřadu jako samozvanci, ale naopak pracují v důvěře v Boha. Tak měli činit i věřící a plnit svědomitě své stavovské povinnosti. Myšlenky, které jistě mohou být pokládány za jakousi servilitu reţimu, nicméně se jednalo spíše o snahu uchránit věřící před perzekucemi ze strany nacistů. Dosti moţná právě tato prohlášení mohla být jednou z podmínek ústupků pro částečné potlačení perzekuce kněţstva a v neposlední řadě i k propouštění biskupa Zely. 32 Nacistické orgány se rovněţ velmi zajímaly o movitý i nemovitý majetek arcibiskupství. Několikrát byl učiněn pokus o získání dómského pokladu, v čemţ jim měl zabránit kanovník kustod Gustav Klug (1877 1948). 33 Informace o existenci a především cennosti olomouckého dómského pokladu se mohla dostat do německého povědomí moţná i z okruhu kolem polního maršála Ernsta Busche (1885 1945), který hned 30. března 1939 navštívil Olomouc a její instituce i památky, včetně arcibiskupského paláce a katedrály svatého Václava, kde si měl po uvítání dómským kustodem Františkem Spurným (1867 1944) právě poklad prohlédnout, byť přesně 31 ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 835, inv. č. 2576, sign. DM1can/2, Stanislav Zela (1932 1940). 32 SOkA Olomouc, f. Farní úřad sv. Václava Olomouc, k. 7, inv. č. 130, sign. Xa, Konzistoriální kurendy, nařízení olomoucké metropolitní kapituly, pastýřské listy, nařízení Arcibiskupského ordinariátu v Olomouci (1919 1953). 33 http://www.cdct.cz/petera/show.php?persona=1466 [cit. 20. 4. 2016]. 20

nevíme v jakém rozsahu. 34 O části dómského pokladu neměli ostatně zájem jen nacisté. Roku 1942 bylo totiţ projednáváno zapůjčení některých cenností na výstavu, která se toho roku měla konat v Římě v nově vybudovaném výstavišti EUR na oslavu dvacátého výročí Mussoliniho pochodu na Řím. Vzhledem k vývoji válečné situace však k výstavě nakonec nedošlo a ţádné předměty z Olomouce do Říma zaslány nebyly. 35 Jednou z forem administrativní šikany pak byla povinná zkouška z němčiny, kterou museli povinně vykonat zaměstnanci ve státní správě a veřejně činné osoby vůbec. Mezi ty patřili i kněţí. Vzhledem k maturitě z německé jazyka a dvouletému působení v německé farnosti v Bartošovicích (okres Nový Jičín) byl Prečan, spolu s generálním vikářem Oldřichem Karlíkem (1889 1949), od této zkoušky osvobozen. Testem však potupně museli projít například sekretáři Stanislav Zela a Josef Moštěk (1913 1986) nebo téţ kanovník František Světlík (1875 1949). 36 34 DUDA, Pavel: Ţivot v Olomouci za okupace v letech 1939 1945. Olomouc 2012 (nepublikovaná magisterská diplomová práce), s. 33 34. 35 KOPECKÝ, Petr: Paramenta v historických inventářích katedrály svatého Václava v Olomouci. Olomouc 2014 (nepublikovaná bakalářská diplomová práce), s. 14. 36 ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupská konsistoř, k. 5543, sign. N4. 21

2.3. Arcibiskup Leopold Prečan a olomoucké gestapo Olomoucké gestapo, vedené jako venkovská pobočka gestapa v Brně, mělo i své církevní oddělení, které vedli vyšetřovatelé Bankl s Brantschem. Na podzim roku 1939 si olomoucká pobočka gestapa vyţádala z Opavy personálie arcibiskupa Prečana. Nevedlo sice na jeho jméno ţádnou obsáhlou trestní agendu, přesto upozornilo na tři velmi zajímavé projevy činnosti arcibiskupa. První je drobná zmínka z prosince 1940, podle které značně finančně přispívá na katolický tisk, konkrétně na blíţe nespecifikovanou broţuru, která měla vyjít k Vánocům. Daleko závaţnějším důvodem pro sledování Prečanovy činnosti však bylo denní hlášení brněnského gestapa z 22. listopadu roku 1940, kterou později převzalo do evidence gestapo v Olomouci. Předmět tohoto hlášení je nadmíru zajímavý. 16. listopadu 1941 měl být totiţ v nočních hodinách objeven v okolí katolického kostela ve Valašském Meziříčí ručně psaný protinacistický leták, tedy nejspíše opis textu, jehoţ autorem měl být právě olomoucký arcibiskup Leopold Prečan. To mělo být patrné uţ dle oslovení Drazí arcidiecézané. Jeho obsah byl velmi odváţný, kritizoval totiţ německý element, který skrze nacismus a Ďáblova syna Hitlera měl slavit orgie a vraţdit mírumilovné národy. Jeho vinou měl být k smrti utýrán nejvyšší duchovní pastýř kardinál Karel Kašpar. Rovněţ poukazuje na výroky prezidenta Roosevelta o záhubě křesťanství skrze Německo. Arcibiskup měl pak věřící vybídnout, aby pomocí modlitby odvrátili nacistickou moc ďáblů. Leták měl končit prosbou: Bůh chraň lidi světa a podpisem Váš arcipastýř Prečan. Pokud je zpráva pravdivá a Prečan byl skutečně autorem tohoto listu, lze říci, ţe se jedná o výjimečný a ojedinělý doklad o Prečanově údajné odbojové činnosti. Nepodařilo se 22

mi bohuţel najít k tomuto listu ţádné analogie. Rovněţ nevíme o bezprostředních následcích pro Prečana. Za moţnou formu potrestání však můţeme povaţovat další kauzu, kterou olomoucké gestapo v souvislosti s Prečanem řešilo. Tou mělo být odebrání čestného občanství města Olomouce, které obdrţel za své zásluhy a u příleţitosti svých sedmdesátých narozenin v roce 1936. Na základě vyhlášky zemského úřadu v Brně ze 14. srpna 1942 se k případu měl vyjádřit olomoucký magistrát, a to do 4. září. Učinil tak s dvoudenním předstihem ve zprávě pro olomoucké gestapo, ve které s odebráním čestného občanství souhlasil. Gestapo však magistrátu poslalo 5. září kupodivu své odmítavé stanovisko s poukazem na to, ţe k odebrání čestného občanství není naprosto ţádný důvod, a to vzhledem k jeho churavosti a trvalému nevystupování na veřejnosti. Celá záleţitost byla proto uzavřena. 37 Gestapo ovšem vedlo v evidenci jiţ od září Josefa Glogara, kterého označovalo za protiněmeckého šovinistu a nenávistníka, který pro svůj šovinistický plán získal i arcibiskupa Prečana. 38 Pro maličkost pak evidovalo a vyslýchalo gestapo i notáře duchovního soudu Stanislava Penku (vedeného nesprávně jako Pěnka) za jeho výrok: Prostějov není Berlín! Tento výrok měl velmi zajímavou historii. Olomoucká konsistoř se během své naprosto běţné administrativní činnosti rozhodla o přesunutí kněze Františka Filipa z vesnice Náklo poblíţ Olomouce do Prostějova. Ten však prosil, aby tak učiněno nebylo, s tím, ţe se do města nehodí. Penka, který vyřizoval korespondenci, mu odepsal, ţe jej chápe, ale ţe je nutné poslechnout nadřízeného. Filip si měl rovněţ uvědomit, ţe kdyby byl některý státní úředník přesunut z Olomouce do Berlína, nemohl by rovněţ odmlouvat. A právě větou Prostějov není Berlín ho měl 37 MZA v Brně, f. Gestapo Brno, k. 135, inv. č. 3, Lepold Prečan. 38 MZA v Brně, f. Gestapo Brno, k. 316, inv. č. 4, Josef Glogar. 23

uklidnit. Jejich korespondence však brzy začalo evidovat gestapo a během zostřeného dohledu v první polovině roku 1942 celou záleţitost jako provokaci vyšetřovalo. 39 Jako nejzajímavější zjištění se však jeví, ţe se v evidencích nenachází jméno biskupa Stanislava Zely, který se na gestapu měl pravidelně hlásit. Jméno arcibiskupa Prečana však nebylo prošetřováno jen na gestapu v Olomouci. Vrchní tajemník praţského gestapa, specializující se na sledování a perzekuci církví, Kurt Oberhauser (1903 1947) v sídle gestapa v Pečkově paláci 12. ledna 1942 vyslýchal těmito oslovy Ferdinanda Pokorného, kněze a misionáře, poslaného Prečanem na říšské území: Arcibiskupa olomouckého máme jiţ od počátku v podezření z nepřátelství proti Říši a ze spojení s Londýnem. My víme, ţe si hrají do rukou se Šrámkem, on zde doma a ten druhý tam. Ale my jim tu hru šeredně překazíme. Teď jiţ chápu, proč právě on vysílá do Říše své lidi. Velice byste si pomohl, kdybyste upřímně pověděl, co Vám uloţil Váš arcibiskup, neţ jste odešel do Říše. 40 39 MZA v Brně, f. Gestapo Brno, k. 119, inv. č. 31, Stanislav Pěnka. 40 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 881, inv. č. 2596, sign E3/9, Osobní spisy a věci týkající se osoby arcibiskupa Prečana. 24

2.4. Problematika vakantního arcibiskupského stolce v Praze Vysoký katolický klérus v Protektorátu a diplomaté Svatého stolce se dostali do ostré konfrontace s představiteli okupačního reţimu v otázce jmenování nových biskupů. První takovýto spor vznikl roku 1940 z nesouhlasu německých úřadů s novým českobudějovickým biskupem, kterým po smrti dosavadního ordináře Šimona Bárty (1864 1940) jmenoval Vatikán pomocného praţského biskupa Antonína Eltschknera (1881 1961). Ten se biskupem v Českých Budějovicích opravdu nestal a řízení diecéze bylo ponecháno kapitulnímu vikáři Janu Caisovi (1878 1950). Podobná situace se opakovala o rok později v případě arcibiskupství v Praze po smrti arcibiskupa Karla kardinála Kašpara (1870 1941). V tomto případě však byli nepohodlní kandidáti násilím odstraněni. Prvním z kandidátů byl Antonín Bořek Dohalský z Dohalic (1889 1942). Vina za jeho smrt v koncentračním táboře v Osvětimi, kam byl umístěn pro své kontakty s účastníky atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904 1942) v roce 1942, bývá připisována německému katolickému knězi a převorovi řádu maltézských rytířů Franzi Werneru Bobemu (1902 1947). Sám byl konfidentem gestapa, kterému donášel informace, kompromitující kněţstvo. Mimo jiné měl opatřit pro říšské úřady plány pravoslavného kostela v Resslově ulici v Praze, kde byli ukrýváni atentátníci, za coţ měl být odměněn částkou sto tisíc korun. 41 Po smrti kardinála Kašpara mu německé úřady měly slíbit právě dosazení na 41 Viz. HAZDRA, Zdeněk: Mostem mezi dvěma světy. Osud Antonína hraběte Bořka Dohalského z Dohalic šlechtice, kněze a vlastence (1889 1942). Praha 2012. 25

praţský arcibiskupský stolec. Bylo tudíţ ţádoucí, aby byl kanovník Dohalský odstraněn. O tom svědčí i skutečnost, ţe v listopadu 1942 navštívil Werner Bobe Řím a kolej Nepomucenum, kde měl poţádat o adresu krejčího šijícího kleriky pro bohoslovce. Podle pozdějšího sdělení tohoto krejčího si nechal pro sebe Bobe zhotovit celou garnituru pro biskupa. Druhou Bobeho obětí z řad praţské kapituly byla ze stejných důvodů další výrazná osobnost církevní hierarchie, a sice Otto Lev Stanovský (1882 1945). Tento mimořádně vzdělaný klerik byl v posledních letech trvání Rakouska Uherska vychovatelem dětí nástupce trůnu Františka Ferdinanda d Este (1863 1914), kterým musel oznámit smrt jejich rodičů. Po atentátu na Heydricha věděl o úkrytu parašutistů, později byl proto zatčen gestapem a odsouzen k smrti. Nakonec byl ale díky intervencím apoštolského nuncia v Berlíně, kterým byl Cesare Vincenzo Orsenigo (1873 1946), propuštěn. Stanovský válku sice přeţil, v prosinci 1945 však na následky krutého zacházení během věznění zemřel. Svatý stolec nicméně odmítal obsadit praţský arcibiskupský stolec německým kandidátem. Ponechal proto řízení arcidiecéze v rukou kapitulního vikáře, jímţ byl od roku 1941 děkan svatovítské kapituly Msgre Bohumil Opatrný (1880 1965). Na tom měl částečně zásluhu i předseda československé exilové vlády v Londýně Msgre Jan Šrámek (1870 1956), jenţ u papeţe intervenoval, aby nebyly vakantní stolce obsazovány prominentními německými uchazeči. 42 V souvislosti s obsazením praţského arcibiskupského stolce je třeba zmínit dosud nezveřejněnou skutečnost, a sice, ţe mezi kandidáty na úřad praţského 42 K celé kauze viz MACHULA, Jaromír: Vatikán a Československo (1938 1948). Praha 1998, s. 39 44; ZÜCKERT, Martin HÖLZLWIMMER, Laura (eds.): Religion in den böhmischen Ländern 1938 1948. Diktatur, Krieg und Gesellschaftswandel als Herausforderung für religiöses Leben und kirchliche Organisation. München 2007. 26

arcibiskupa byl dokonce i hrabě Pavel Huyn (1868 1946), vysoce postavený prelát, narozený ve Vídni do německy hovořící rodiny vlámského původu. Mezi léty 1904 a 1916 zastával biskupský úřad v Brně, odkud byl roku 1916 jako dostatečně radikální při zastávání prohabsburských postojů přesunut na praţský stolec. Na ten však byl nucen po vzniku republiky rezignovat. Zbytek ţivota doţil ve Švýcarsku a Itálii, kde byl nakonec i pohřben. Církevní vývoj během trvání první Československé republiky nijak neovlivňoval, byť se o něj jistě zajímal. Během okupace, a to nejpozději v roce 1942, mu měl být znovu nabídnut arcibiskupský stolec v Praze. Spojitost s osobou arcibiskupa Leopolda Prečana a olomouckým církevním prostředím obecně pak má osoba člověka, která Huyna, v té době dlícího v Římě, navštívila. Byl jím bývalý olomoucký kanovník baron Josef Grimmenstein. Tento kněz, ţijící ve třicátých a čtyřicátých letech střídavě v Římě, střídavě v léčebných ústavech v Karlových Varech či nad zámku v Bečově nad Teplou u rodiny Beaufort Spontin, která byla pro své německé občanství a kolaboraci okupačním reţimem nucena po válce zemi opustit a majetek jí byl státem zkonfiskován, se i přes svůj vysoký věk stal spolupracovníkem nacistických okupačních orgánů a jako takový navštívil rezignovaného arcibiskupa Huyna, kterého přemlouval, aby se znovu ucházel o post praţského arcibiskupa. Sám Huyn nicméně odmítl. Grimmensteinova iniciativa však neochabla a pokoušel se v dané věci intervenovat u vatikánských kruhů, které ho ovšem rovněţ odmítly. V německých kruzích se naopak snaţil prosadit Pavla Huyna jako ideálního kandidáta poukazováním na jeho dobré vztahy k Němcům, dále na příkoří, které mu způsobil vznik Československa, a v neposlední řadě na Huynovo údajné přátelství s říšským protektorem Konstantinem von Neurathem (1873 1956). Jeho pokusy se však nedočkaly výraznější odezvy ani na straně Vatikánu, ani na straně německých úřadů. A co bylo podstatné, ani 27

u samotného bývalého biskupa Huyna. Celá záleţitost byla proto uzavřena. Zajímavým je však také Grimmensteinův vztah k jeho poslednímu kněţskému působišti, k Olomouci a k moravskému metropolitovi Leopoldu Prečanovi, který jej roku 1924 zbavil kanonikátu. Ve svých zprávách pro úřad protektora o stavu církve často zmiňuje antagonismus českých kněţí a bohoslovců vůči německému ţivlu. Za vinu to pak dává jednotlivým biskupům, tedy rovněţ Prečanovi, jelikoţ tento antagonismus je vytvářen i v olomouckém semináři. Právě Grimmenstein byl tak dle mého názoru zprostředkovaně jedním z viníků zpřísněného dohledu nad Leopoldem Prečanem. 43 V této souvislosti je však nutno zmínit okolnosti, za kterých Grimmenstein olomouckou kapitulu opustil. Z arcidiecéze totiţ odcházel jako člověk velmi neoblíbený a kritizovaný pro své chování, naprosto odporující jeho duchovnímu stavu. Krom toho byl vnímán jako symbol proněmecké církevní politiky Habsburků, kteří měli prosadit jeho olomouckou prebendu. Původní záměr dvouleté dovolené byl změněn na jeho pensionování, přičemţ měl pobírat dvacet tisíc korun ročně a to z výnosů, plynoucích z kapitulních statků. Několikrát ţádal o paušální zvýšení penze či o mimořádné příspěvky na pokrytí svých, často zdravotních výdajů. Kapitula či Prečan mu zvláštní obnosy opravdu zasílali. A to zvláště poté, co se Grimmenstein obrátil na římskou Kongregaci koncilu či roku 1938 na rakouského biskupa Aloise Hudala (1885 1963), toho času rektora německé koleje u kostela Santa Maria dell Anima v Římě, kteří se za něj přimluvili. V souvislosti s činností kanovníka Grimmensteina se jeví jako zajímavý výzkum jeho kontaktů právě s biskupem 43 NA Praha, f. Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, k. 92, inv. č. 1716, sign. 109 4/1471, Dopis J. von Grimmensteina K. H. Frankovi o situaci v katolické církvi a jmenování praţského arcibiskupa, posudek SD na J. von Grimmensteina (1942 1943). 28

Hudalem. Ten se totiţ stal, a nutno říci, ţe oprávněně, symbolem kolaborace katolického představeného s nacismem. Během své římské pastorace totiţ pomáhal nacistickým zločincům s vystavováním falešných dokladů a jejich následnými útěky. Pomocí sítě těchto tzv. krysích stezek například utekl do Jiţní Ameriky jeden z hlavních strůjců holocaustu, Adolf Eichmann (1906 1962). Hudalovo jednání vrhalo následně velký stín na celou církev. Důleţitá je však skutečnost, ţe jednal tajně a bez souhlasu představených, včetně samotného papeţe Pia XII. (1876 1958), který Hudala brzy z jeho církevních funkcí odvolal. Mimo římských kruhů však Grimmenstein nevyuţíval jen kontaktů v Římě. Roku 1940 za jemu určenou finanční podporu intervenovalo i Ministerstvo školství a národní osvěty, jeţ jeho penzi ve výši dvacet tisíc povaţovalo za nedostatečnou a poţadovalo její zvýšení z výnosů kapitulních statků, především pak lesních ploch, které byly v zabraném sudetském území. 44 Kanovník Grimmenstein můţe být proto příkladem příslušníka německé menšiny v Československu, který ve spolupráci s nacismem jako německou nacionální ideologií mohl vidět moţnost návratu k postavení před rokem 1918. S aţ překvapivou přesností pak Grimmensteinovu kolaborantskou činnost odhadl ve svých vzpomínkách bývalý lidovecký politik Mořic Hruban (1862 1945). 45 44 ZA Opava, pob. Olomouc, f. Metropolitní kapitula Olomouc, k. 1148, inv. č. 5646, sign. 19/14, Josef Grimmenstein (1892 1945). 45 HRUBAN, Mořic: Z časů nedlouho zašlých. Ed. Jan DRÁBEK. Los Angeles Řím 1968, s. 110 112; k postoji kanovníka Grimmensteina k arcibiskupu Kohnovi viz. JONOVÁ, Jitka: Obsazování biskupských stolců v Habsburské monarchii na přelomu 19. a 20. století na příkladu olomouckého arcibiskupství po rezignaci arcibiskupa Theodora Kohna. Studia Theologica 47, 2012, č. 1, s. 40 64.. 29