VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 2 / 2012 / ročník XXII
STÁLÁ EXPOZICE Historie Mariánské Týnice a mariánský kult - nejnovější archeologické nálezy - Santiniho stavba barokního objektu - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo (sochy, obrazy) Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel - kaple jako liturgický prostor - školní třída - galerie světců - oratoř a liturgické předměty - umělecké vybavení prostředí společenských elit 19. století Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky - náves s kaplí a včelařství - selská jizba a komora - stodola - kovárna - slévárna litiny Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně 30. 40. let 20. století - hostinec Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou VÝSTAVY PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava, Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie - časově neomezeno) EMILA MEDKOVÁ - fotografie 12. 6. 22. 7. 2012 BOŘIVOJ RAK - sochy PAVEL BOUDA - obrazy výstava k 80. narozeninám umělců /kostel Zvěstování P. Marie/ JIŘÍ SLÍVA - výběr z grafického díla 25. 7. 9. 9. 2012 ČESKÉ NEBE - svaté obrázky a grafika 18. 19. století 12. 9. 2. 11. 2012 DALŠÍ AKCE MARIÁNSKÁ POUŤ S POBOŽNOSTÍ A DNY EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ 15. 9. 2012 ADRESA Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice Telefon a fax: 373 396 410 373 397 393 E-mail:info@marianskatynice.cz www.marianskatynice.cz
VÁŽENÍ ČTENÁŘI Po stavebním ruchu na východním nádvoří v Mariánské Týnici byla dokončena výstavba nové, původně plánované, ale nikdy nedokončené kaple, pojmenované Kaplí Obětování Páně. Plzeňský biskup František Radkovský jí slavnostně požehnal v pátek 22. června za přítomnosti reprezentantů Plzeňského kraje, místní samosprávy i řady návštěvníků objektu. Kamenné schodiště, doslova visící dlouhé roky ze zapřášené, cihlové zdi opět získalo smysl svého užití. Bylo obepnuto soustavou zdí barokních tvarů. Vůbec není důležité, že kupole byla zaklenuta na počátku 21. století. Směrodatné je, že se objekt dostává do téměř ideální podoby, jakou známe například z barevných vedut, nacházejících se v muzejních expozicích. Jde o záchranu památky, stejně jako o uchování dějinné paměti. Podobné obnovy nejsou žádnou výjimkou. Vybombardované historické jádro polské metropole Varšavy i s přiléhajícím Královským zámkem bylo od druhé světové války dostavováno desíky let, luteránský Frauenkirche (kostel P. Marie) v německých Drážďanech, zbořen válečnými nálety až k samým základům, se vrátil až v roce 2005 do uchvacujícího lesku, který měl snad jen v roce svého dostavění (1743). Záchrama památky je důležitá pro uchování dějinné paměti, podobně jako je zásadní pro vědomí kontinuity bytí každého člověka. Pro jednoho může znamenat opěrný pilíř vzpomínek, pro jiného vědomí plynutí času v historických souvislostech. Až se ocitnete na nádvoří v Mariánské Týnici, možná Vás budou napadat i další konotace. Pokud budete chtít prosvětlit letní dny jemným humorem, nabízíme Vám ke shlédnutí aktuální výstavu grafik Jiřího Slívy. A jestli Vám budou připadat jeho verše, např.: Piky piky na hlavu a Všechno dobře dopadne, smysluplné, pak určitě máte dobrý den. Pro letní čas jsme Vám připravili ke čtení nové číslo Vlastivědného sborníku. Přináší zprávy o dění v muzeu, v regionu severního Plzeňska, podobně jako nabízí pohled do historické minulosti. S přáním příjemných chvil Vaše redakce OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 10.000 kusů knih, z nichž většina je určena k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina svazků je regionálního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991. K dispozici je také veřejně přístupný internet. 2 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
ZAJÍMAVOSTI OBRAZEM 1, 2) Desátý ročník Májového dne uměleckých řemesel a divadla tradičně přivedl 26. května 2012 do areálu v Mariánské Týnici stovky návštěvníků. 3, 4) V kostele Zvěstování Panny Marie byla 27. června 2012 zahájena výstava obrazů Pavla Boudy a soch Bořivoje Raka, která je uspořádána k osmdesátinám obou umělců. Potrvá do konce měsíce srpna.. 4, 5) Dne 22. června 2012 plzeňský biskup František Radkovský slavnostně požehnal nově postavené Kapli Obětování Páně, která se nachází na východní straně kostela Zvěstování P. Marii. 3 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
HUMOR V GRAFICKÉM DÍLE JIŘÍHO SLÍVY Jiří Slíva, vystavující až do 9. září 2012 v refektáři Mariánské Týnice, se narodil 4. července 1947 v Plzni, od roku 1966 žije v Praze. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou,v letech 1971 1979 pracoval jako sociolog a futurolog v sociologickém ústavu akademie věd. Od roku 1979 je grafikem, ilustrátorem a karikaturistou ve svobodném povolání. První kresbu uveřejnil Jiří Slíva roku 1972. Kresbami doprovodil na 150 knížek, publikoval 11 knih kresleného humoru v Československu, Česku, Německu, Švýcarsku, USA a Francii. Kreslil m.j. pro Die Zeit, Die Welt, Stern, The Wall Street Journal Europe, The New York Times, The Los Angeles Times, Nebelspalter a Jazz Fórum. Získal řadu ocenění na evropských festivalech kresleného humoru. Samostatně vystavoval grafiku m.j. v Praze, Moskvě, Paříži, Mnichově, Hamburku, Salcburku, Curychu, Luganu, Lucernu, Berlíně, Bruselu, Amsterodamu, Utrechtu, Varšavě, Sofii, Havaně, Miláně, New Yorku, Římě, Tel Avivu, Ottawě a Tokiu. Hrál jako bubeník v big-beatové kapele The Spiders v Plzni (1964 66) a v triu Petra Skoumala v Činoherním klubu (1971 72). Jako kytarista je od roku 1980 členem hudební skupiny českých grafiků Grafičanka. FOTOGRAFIE EMILY MEDKOVÉ V MARIÁNSKÉ TÝNICI Václav Podestát Není-li ve fotografii tajemství a nemá-li její realita druhý plán, nastává prázdno řekla Emila Medková v jednom z rozhovorů. Nejobsáhleji bylo její fotografické dílo veřejnosti představeno výstavou, konanou na konci roku 2001 2002 v Galerii hlavního města Prahy (17.10.2001 6.1.2002). Byla připravena Lenkou Bydžovskou a Karlem Srpem. Díky vstřícnosti Evy Kosákové, dcery Emily Medkové se menší výstava konala v loňském roce v galerii Fiducia v Ostravě (3. 11. 6. 12. 2011), v dalším, jiném výběru jsme měli příležitost ji vidět i v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici (12. 6. 22. 7. 2012). 4 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
Emila Medková: Nohy, 1951. Emila Medková, se narodila 19. listopadu 1928 v Ústí nad Orlicí jako Emilie Tláskalová. Otec Josef Tláskal (1906 1961) byl typografem, matka Emílie (1907-2002) vyučenou švadlenou. Rodina se po čase přestěhovala na dva roky nejprve do Benešova, v roce 1934 do Prahy. Mladá Emilie začala po měšťanské dívčí škole v Praze - Libni (Na Korábě) studovat Střední průmyslovou školu grafickou u Josefa Ehma (1942-1943). Válečné události ovšem nabraly jiný spád a studium, společně s dalšími spolužáky, vystřídala existence s prach-bídnými vyhlídkami do budoucnosti v podobě totálního nasazení v Pragofilmu A. G. Ba-rrandov (1944 1945). Zde potkala například nedávno zesnulou fotografku Dagmar Hochovou nebo Jána Šmoka, později dlouholetého profesora a vedoucího katedry fotografie Filmové a televizní fakulty AMU Praha. Emilie dostudovala až po skončení druhé světové války. O rok později začala pracovat v Ústavu lidské práce v Praze a také se seznámila se začínajícím malířem a básníkem Mikulášem Medkem (3. 11. 1926-23. 8. 1974). Také on studoval na Státní grafické škole v Praze v letech 1942-944. Medkovým otcem byl generál Rudolf Medek, matkou Eva, rozená Slavíčková, dcera malíře Antonína Slavíčka. Mikuláš měl ještě bratra Ivana Medka. Mnozí jej mají dosud v paměti z rozhlasového zpravodajství: Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň, později jako kancléře prezidenta Václava Havla. Miluji Emilii pro její nehybnost v chůzi plné pohybů (napsal v prosinci 1948 své nastávající malíř), když tvořil surrealistický text Magnetická ryba (1949). V roce 1951 se Emila za Mikuláše provdala a prvního dubna 1952 se manželům narodila dcera Eva. Vztah s Mikulášem nebyl pro Emilu důležitý jen v rámci vzájemného ovlivňování tvorby - ona fotografovala v surrealistickém duchu různá seskupení, on maloval četná díla pod vlivem fotografií své ženy. Emila mu byla silnou inspirací nejen v případě podmanivého obrazu Imperialistická snídaně /Emila a mouchy/, 1952). Bylo to především bohémské prostředí a kontakty s řadou malířů, dramatiků, hudebníků, básníků i výtvarných teoretiků, jež oba obklopovalo a popohánělo ve vlastní práci. Emile to otevřelo dveře poznání inspirativních světů. Utažením politických šroubů počátkem 50. let minulého století se skupina kolem Karla Teigeho (Vratislav Effenber- 5 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
ger, Karel Hynek, Josef Istler, Libor Fára, Václav Tikal) musela odsunout z veřejnosti do soukromí, přesto vyvíjela činnost dále a vydali několik čísel sborníku Znamení zvěrokruhu. Z cyklů Záznamy, Zdi a Hlavy byla sestavena v roce 1960 výstava Emily Medkové v Hradci Králové v Krajském vlastivědném ústavu, o rok později jí zemřel otec. V roce 1960 vystavovala také v galerii Krzywe kolo v historické části Varšavy, dva roky poté se dočkala v Revue Fotografie publikovaného medailonu od Daniely Mrázkové a též výstavy v Miami Museum of Modern Art. Byl to vlídnější čas nejen v možnostech vystavování (Kralupy nad Vltavou, Písek, Liberec, Hluboká nad Vltavou, Brno, Praha). V odeonské edici Umělecká fotografie byl vydán v roce 1965 "dvacátý čtvrtý čtvereček" s textem Jana Kříže a ve stejný rok byla přijata do Svazu československých výtvarníků. Zdálo se, že uvolněná politická i kulturní situace vane do plachet správným směrem. Cestovala do Paříže, s manželem Mikulášem do Itálie, Rakouska, západního Německa. Annou Fárovou byly práce Emily Medkové zařazeny v roce 1967 na výstavu 7+7 ve Špálově galerii, byly také publikovány v Analogonu, prvním čísle surrealistického časopisu. Ovšem životní běh nabral jiné obrátky. V roce 1973 kvůli nemoci Mikuláše Emila opustila zaměstnání na katedře psychologie FF UK Praha a pečovala o manžela až do jeho úmrtí 23. srpna 1974. Pak zase navázala na spolupráci s Československou surrealistickou skupinou. Emila Medková:Výbuch, 1959. Jan Švankmajer například vzpomíná na velký vliv jejích fotografií v době svých divadelních i filmařských začátků. Medková pracovala pro různé instituce (Židovské muzeum v Praze, Divadelní ústav v Praze a znovu na FF UK Praha). V roce 1979 se dočkala velké výstavy v Kabinetu fotografie Jaromíra Funkeho v Domě umění v Brně (7. 9. 7. 10. 1979). Ovšem i její zdravotní stav se v osmdesátých letech zhoršil. Podrobila se operaci, ochrnula na část těla. Psychologickou vzpruhou pro ní jistě bylo, že se její práce objevovaly na výstavách československé surrealistické vlny. V roce 1984 měla také výstavu na Sovinci u Jindřicha Štreita. V důsledku těžké nemoci zemřela v roce 1985 ve Vlašimi ve věku pouhých 56 let. Výstava v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici představila 41 fotografií plus jeden autoportrét. Nejstarší fotografií bylo dílo Vítr (Magritte) z roku 1948, nejmladší Fantom, datovaný 1982. Moti- 6 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
vy Medková objevovala v oprýskaných zdech (např. asociace Šebastian, 1977), v zatlučených oknech, přehrazených vchodech. Tvarové analogie, postavy, přízraky nacházela tam, kam mohlo zabloudit pohledem jen citlivé oko vnímavého pozorovatele. Expozice umožnila nahlédnout do intimních světů Emily Medkové - do světů existencionálního napětí, do světů, v nichž má místo zmar, zánik, plynutí času i nečekané překvapení. NOVĚ OTEVŘENÉ REGIONÁLNÍ MUZEUM NEČTINSKA Jiří Fák Poslední červnový den letošního roku bylo v Nečtinech otevřeno regionální muzeum, které je umístěno v nově opraveném domě čp. 79 v centru obce. Obec Nečtiny dům odkoupila od soukromých majitelů v roce 2003, v roce 2009 zde bylo v letních měsících otevřeno tzv. muzeum na zkoušku a zároveň zpracováno libreto pro budoucí stálou expozici. V následujících letech začala probíhat celková rekonstrukce objektu, která byla dokončena na jaře letošního roku. Zároveň od ledna byla připravována vlastní expozice, kdy byla především řešena podoba figurin a laděny další detaily, vlastní instalace muzea pak proběhla v červnu. Pokud návštěvník vystoupá po starých schodech do prvního patra nabízí se mu nejprve na čtyřech panelech historie domu samotného, a to především staré pohlednice a fotografie a pak také snímky zachycující nedávnou rekonstrukci. Prohlídka pokračuje v pěti samostatných místnostech, kde je různou formou prezentována historie Nečtin a jejich okolí, především zajímavé a významné události a nebo pro Nečtinsko typické oblasti historické momenty. V první části se návštěvníci mohou seznámit s nejstaršími šlechtickými sídly - hradišti na vrchu Špičák a Peklo, dále s hradem Preitenstein, a poté se zámkem Preitenstein, včetně některých předmětů, které k vybavení zámku patřily nebo byly používány úředníky panství. K nejstarší historii Nečtin patří také privilegia udělována městu. Návštěvník si může prohlédnou tři z nich z let 1511, 1603 a 1655. K zajímavé kapitole Nečtin, dosud podle našeho názoru poněkud opomíjené, patří nečtinští řemeslníci a cechy. V místním kostele sv. Jakuba je dochován pozoruhodný soubor kostelních svícnů se znaky jednotlivých cechů, které jsou umístěny u kostelních lavic a označující lavici, v níž při bohoslužbách členové daného cechu seděli. Čtyři z těchto svícnů byly farností do nečtinského muzea zapůjčeny. Stará řemesla a průmysl (sklárnu a hutě na oleum) připomínají různé výrobky a nástroje jako hoblíky, ševcovská lampa zvaná šibenice, kovářské kleště a jiné. Poslední část úvodní místnosti je věnována dramatickým událostem 30. a 40. let 20. století, kdy v Nečtinech proběhly rozsáhlé demografické změny. Návštěvníky ale pravděpo- 7 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
Muzeum Nečtinska v nově rekonstruovaném domě. dobně nejvíce zaujme plastický model krajiny Nečtinska umístěný uprostřed místnosti, na němž jsou zvýrazněny významné památky a který je spojen s dotykovým displejem a promítacím zařízením. Můžeme si tak prohlížet celou řadu dalších historických fotografií, hlavně významných památek Nečtinska. Vzhledem k tomu, že krajinu Nečtinska tvoří z velké části lesy, které také poskytovaly a poskytují místnímu obyvatelstvu obživu, je jednou z částí expozice malé ukázka lesnictví a dřevorubectví. Vedle na pařezu odpočívajícího dřevorubce jsou proto opřeny sekyry a pily a o stěnu hájovny jsou opřeny sáně, které se pro dopravu dřeva používaly v zimních měsících. K vidění jsou i na železa na zvěř. 8 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII Prohlídka pokračuje dějinami místních spolků, školy, pošty a křesťanské církve a jeden panel je věnován nečtinským Židům. Uprostřed místnosti ve vitrině spatříme zajímavý prapor Spolku vojenských vysloužilců z konce 19. století, k církevním památkám patří Pieta z nečtinské kaple Piety, historii poštovnictví a škol uvádí mapy pošt a škol z přelomu 19. a 20. století doplněné např. souborem korespondenčních lístků z počátku 20. století nebo školními učebnicemi. Na severním Plzeňsku ojedinělou expozicí je nečtinská četnická stanice. Ta původně sídlila v domě čp. 186 a některé z jejích dokumentů lze nalézt v okresním archivu v Plasích, v nečtincké expozici pak uvidíme
jejich kopie. Ústředním motivem četnické stanice je ale výslech rekonstruující skutečnou událost z Nečtin. Návštěvník se zaposlouchá do zajímavého příběhu okradeného řezníka a může si přitom prohlížet jeho figurinu sedící proti vrchnímu strážmistrovi nečtinské četnické stanice. Poslední téma nečtinského muzea je věnováno národopisu a venkovskému životu. V původní roubené místnosti domu čp. 79 je instalována obytná jizba se dvěma sedícími ženskými figurinami, z nichž jedna paličkuje a druhá přede na kolovratu. Skříň a truhla jsou ukázkou německého bohatě zdobeného nábytku. Ve druhé polovině místnosti návštěvník uvidí celou řadu různého nářadí, přístrojů sloužících k zemědělským pracem a domácímu zpracování zemědělských produktů. Základ nečtinské muzejní expozice tvoří sbírkový fond Muzea a galerie severního Plzeňska, které také připravilo liberto a scénář a významně se podílelo i na vlastní instalaci. Další předměty byly zapůjčeny od jiných institucí (Chebského muzea v Chebu, policejního mueza v Praze), ale velkou část sbírek do muzea také věnovali místní nečtinští občané, kteří se tak přímo podílejí na zpracování a prezentaci historie jejich bydliště. HISTORICKÁ CHARAKTERISTIKA NEČTINSKA Irena Bukačová V západních Čechách, na rozhraní Plzeňského a Karlovarského kraje, se pod ochranou mohutných vrchů a stolových hor Chlumské hory, Kozelky, Špičáku a nejvyššího Zbraslavského vrchu, rozkládá tichý a zamyšlený kraj. V něm se nachází zvláštní propojení tří sídelních útvarů městyse Nečtiny, Nového Městečka a Hradu Nečtiny, spjatých historií i blízkou polohou. Kolem Nečtin, které vždy plnily funkci centra, jsou na velkém území rozptýleny vísky a osady, vytvářející tzv. historické Nečtinsko, území pozoruhodné historie a přírodních krás. První písemné zprávy pocházejí z počátku 2. poloviny 12. století. Na listině datované k roku 1169 se objevuje poprvé jméno Nečtiny při vymezování sousedního panství manětínského 9 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII v donaci českého panovníka řádu johanitů až k hranici nečtinské. Prvním centrem, kolem něhož se vytvářel základ organizačních vazeb zdejší krajiny, bylo raně středověké panské sídlo, stávající nejspíše v místě pozdější fary u kostela sv. Jakuba, jehož historický předchůdce byl zřejmě založen ve středověku zdejšími pány, mezi nimiž jmenovitě vystupují Předota a Bavor z Nečtin. Kostel se dokládá koncem 14. století již jako farní. Bavor z Nečtin (1294-1333) patřil mezi přední církevní hodnostáře jako opat břevnovského kláštera a spolu se svým bratrem Vyšemírem prodali své Nečtinské zboží králi Václavu II. na přelomu 13. a 14. století. Páni, jimž čeští panovníci poté nečtinské zboží zastavovali, již na
tvrzi nebydleli. V letech 1330-1333 vystavěl Oldřich Pluh z Rabštejna nový velký hrad, zvaný též Breitenstein (Prejtenštejn). Oldřich byl finančníkem Jana Lucemburského a těšil se jeho velké přízni. Pod novým hradem vystavěl novou ves s poplužním dvorem, zvanou podle hradu také Preitenstein (Hrad Nečtiny) a starou ves Nečtiny povýšil na městečko. Hrad Preiteinstein (jinak Nečtiny) byl střediskem nevelkého panství, k němuž patřilo několik okolních vsí a rozsáhlé lesní plochy. Nečtiny byly majetkem českých panovníků a svůj strategický význam měly zvláště za Lucemburků (Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV., Zikmund), kteří je buď přímo vlastnili nebo jej svěřili předním zemským pánům. Ke konci 14. století Václav IV. zapsal hrad Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, ten jej roku 1407 vyměnil s Oldřichem Hulerem. Roku 1411 hrad držel král Václav a spravoval jej prostřednictvím purkrabích (Lvík z Jivjan, Duc Něpr). Také král Zikmund hrad zastavoval a za husitských válek patřil pánům, kteří zůstali věrní katolické straně. Stal se proto cílem útoku husitů, byl poškozen za blíže neznámých okolností. Jeho zástavní držitel Zbyněk z Kočova dal roku 1434 hrad nákladně opravit a opevnit. Při pohusitské anarchii a drobné šlechtické válce byl hrad pobořen a městečko Nečtiny vypáleno a pokleslo na úroveň chudé vesnice. Perspektivu opět Nečtinsko získalo za Gutštejnů a Pluhů z Rabštejna, avšak ani tito mocní páni je nedokázali dlouhodobě udržet a ubránit. Zůstalo stále vlastnictvím panovníka, který je šlechtě zastavoval, aby je spravovala a čerpala z něho užitek. Ta měla přirozeně zájem především o rozvoj poddanského městečka, kterému zajišťovala privilegii mimořádné postavení vůči jeho okolí a tržními výsadami trvalý růst jeho bohatství. V 16. století se po Kašparu Pluhovi z Rabštejna, jemuž král Ferdinand I. odňal z důvodů jeho politické nespolehlivosti a účasti na vzpouře nečtinské panství v roce 1547, se dostal majetek konečně na delší dobu významnému renesačnímu rodu Gryspeků. Ti, díky přízni Habsburků, dokonce mohli panství koupit do svého vlastnictví a nedržet je pouze jako královskou zástavu, jak tomu bylo u jejich předchůdců. Nečtinsko za Gryspeků 1549 1623 První raně novověkou vrchností s delším vztahem k Nečtinsku byli Gryspekové, kterým se podařilo získat zdejší panství do svého majetku. Císař Ferdinand I. svému oblíbenci Floriánu Gryspekovi z Gryspachu nejdříve zastavil a později odprodal Nečtinsko v polovině 16. století. Panství nebylo rozsáhlé. Patřily k němu zámek Nečtiny a dvě "městečka" pod zámkem (Nečtiny a Nové Městečko), vsi Březín (Břín) a Lešovice, pustina Čbánsko, pusté vsi a mlýny a plat z plaského kláštera. Po Floriánovi zdědil Nečtiny syn Václav a po něm je držel Bohuslav Gryspek. Za jejich vlády došlo jednak k pronikání protestantského náboženství a k rozvoji městečka. Vzrůst městských práv a první informace o rozmachu zdejšího měšťanstva dokládají všeobec- 10 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
ně známé organizační schopnosti Gryspeků. Z této doby pocházejí také první zmínky o pivovaru (1553). Bohuslav Gryspek požádal Rudolfa II. v roce 1610 o další privilegia tržní pro své poddanské městečko, a to trh na koně. Druhým významným krokem Gryspeků bylo přesunutí rezidence ze starého hradu do nového renesančního zámku pod hradem, do míst později několikrát přestavovaného panského sídla. Bohuslav byl věrným stoupencem českých stavů a zapojil se do jejich odboje proti Ferdinandovi Habsburskému, jehož prapraděd Gryspeky na Nečtinské panství uvedl. Po porážce odboje byl 6. 2. 1623 odsouzen ke konfiskaci jmění a tak rod stejným způsobem, jak panství získal (po konfiskaci), o ně přišel. To připadlo opět královské komoře, která je prodala roku 1627 Gotfrýdu Hertlovi z Leitersdofu. Ten byl horlivým katolíkem a do gryspekovské náboženské tolerance měl daleko. Dvakrát potvrdil majetek a privilegia měšťanů a záhy panství prodal roku 1637 rodu Kokořovců, kteří je vlastnili do konce 18. století. Nečtiny za Kokořovců 1637 1799 Dorota Polyxena Kokořovcová na Žluticích koupila panství za 37 000 zl. roku 1637. V rodě se dědilo po několik generací. Po smrti své matky se ujal panství Adam Václav Kokořovec z Kokořova, pán na Hrádku a Vlkýši. Ten panství rozšířil o další vesnice, které vytvořily jeho stabilní základ. K panství, spravovanému hejtmany a vytvářejícímu se sousedním rodovým majetkem značnou kokořovskou enklávu v mozaice šlechtických západočeských dominií, patřily kromě Nečtin, Nového Městečka, Lešovic a Březína vsi Potok, Zhořec, Německá Doubravice, Služetín, Prohoř, Komárov, Mezí a Zahrádka. Ještě za panství Kokořovců kraj sužovaly průtahy vojsk bojujících na českém území za třicetileté války. Roku 1631 Sasové vypálili zámek, v letech 1639 a 1641 zdejší statky pustošili Švédové, vojenskou kontribuci vymáhali neomaleně i císařští vojáci. Po ukončení bojů se Kokořovci snažili o hospodářskou konsolidaci svých panství, obnovovali vypálené vesnice a dvory a obsazovali je novými poddanými, o něž byla nouze. Dosazovali je proto nejen ze svých panství (Šťáhlavy, Žlutice), ale i z okrajových částí Čech, kde se mluvilo německy, nebo i z Rakouska a Bavorska. Přednost měli řemeslníci, kteří byli pro chod městečka a panství přínosem. Václav Adam Kokořovec byl velmi dobrým hospodářem a vytvářel podmínky pro zdárný chod panství. Založil v roce 1651 podle vzoru Šťáhlav v Lešovicích železnou huť, která využívala místních železných rud, dovážených v rámci robotních povinností, a rozsáhlých lesů na výrobu dřevěného uhlí. Huť byla v provozu do 30. let 18. století, kdy poklesla na hamr. Za Kokořovců došlo k výstavbě církevních objektů a k rozšíření zámku o jednokřídlou barokní budovu, která byla jejich zdejší rezidencí. Kokořovci dali také vystavět kostelík sv. Anny a špitálek pro chudé. Již v polovině 17. století se objevují zprávy o židovské komunitě v Nečtinech. Ve druhé 11 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
polovině 17. století se poddaní a měšťané dostali s Kokořovci do řady konfliktů v souvislosti s pokusy šlechty obohatit se na jejich úkor. Zdejší poddaní se účastnili také selského povstání v roce 1680. Po Adamu Václavu Kokořovci se ujal vlády jeho syn Jan Jindřich, který však nezvládal hospodářství a panství prodal roku 1685 s celým svým dědictvím svému strýci Ferdinandu Hroznatovi Kokořovci na Žluticích. Jeho potomci dali potvrdit nečtinská privilegia u panovníků (1726 u Karla VI, 1747 Marií Terezií, 1785 Josefem II, 1797 Františkem II.). Krom toho dali v letech 1750-1752 postavit nově kostel sv. Jakuba. Za jejich vlády došlo k emancipaci městečka a k postave ní nové barokní radnice. Poslední mužský potomek Kokořovců zemřel roku 1799 a panství dědily neteře Františka Kokořovského, které byly provdány za Lažanské. Tento rod držel Nečtinsko do roku 1839, kdy je koupili jeho poslední páni, Mensdorfové. Mensdorfové 1839 1945 Nečtiny koupil roku 1839 polní podmaršálek Emanuel hrabě Mensdorff-Pouilly. V této době k panství patřily městečko Nečtiny a vesnice Nové Městečko, Lešovice, Doubravice, Březín, Plachtín, Čbán, Zahrádka, Mezí, Zhořec, Potok, Vlkošov a Služetín. Nečtiny se staly hlavním rodovým sídlem a v letech 1855-1858 byl již sešlý barokní zámek přestavěn podle projektu architekta Friedricha Streiba z Coburgu v duchu novogotiky. Rodové sídlo bylo doplněno nedalekou rodinnou hrobkou. Rod Mensdorfů zdejší panství držel až do roku 1945, kdy mu bylo na základě tzv. Benešových dekretů konfiskováno. Mensdorfové (Mensdorff-Pouilly- Dietrichstein) jsou velmi rozsáhlým evropským šlechtickým rodem pocházejícím z Lotrinska. Albert Louis de Pouilly (1731 1795) se svoji ženou Marií Antoinettou de Custine emigrovali se svými dětmi v roce 1790 během francouzské revoluce z Francie. Jeho synové Albert a Emanuel přijali jméno Mensdorff podle jedné obce v lucemburském hrabství Roussy. V roce 1818 získal rod hraběcí titul v Rakousku a v roce 1838 český inkolát. Rodinné heslo Mensdorff-Pouilly zní Fortitudine et caritate a v erbu má rod modrého lva s červenou zbrojí ve stříbrném štítě se slovy Sans varier. Mezi členy rodu byla celá řada vynikajících osobností, především s diplomatickou kariérou a státní službou. Alexander Mensdorff-Pouilly (1813 1871) byl v letech 1864 1866 rakouským ministrem zahraničí. 1) Stejně tak jeho syn Albert (1861 1945) byl rakouským diplomatem. Rodu patřily kromě Nečtinska též Boskovice. Panství nejčastěji označované jako Herrschaft Preitenstein, které koupil hrabě Emanuel Mensdorff, rod po pozemkových reformách udržel ve formě zbytkového statku do roku 1945. Již v roce 1850, kdy byly nahrazeny patrimoniální úřady státní správou, pozbyla vrchnost kompetencí a stala pouze velkým pozemkovým vlastníkem a zaměstnavatelem řady zdejších obyvatel. Panství preitensteinské (Nečtin- 12 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
ské) spravovaly během historického vývoje tyto rody: Gutštejnové, Pluhové z Rabštejna, Gryspekové, Hertl z Leiterdorfu 1623 1637, Kokořovcové 1637-1799, Lažanští 1799 1837 a Mensdorfové 1839 1945. V rámci raně novověkého až pozdně feudálního celku se vytvářely pevné vazby mezi zdejšími obcemi, které sdílely společný osud. Nečtiny se vyvíjely jako lidnaté městečko, s četnými řemeslníky, sdružujícími se do cechů. Farní správa patřila nejčastěji pod vikariát toužimský. Duchovní vývoj se velmi často přikláněl k protestantismu, i když převažovala katolická víra. Od 17. století je doložena v Nečtinech jedna z nejdynamičtejších židovských komunit na Plzeňsku, která v 19. století prožila období početního vzrůstu, založila hřbitov a synagogu. Nečtinský venkov Většina obyvatelstva Nečtinska žila kolem jazykové hranice, která probíhala v podstatě pravým břehem řeky Střely a Manětínského potoka. Přirozenou hranicí byly kopce Špičák, Kozelka a Chlum, na sever od nichž ležely převážně německé vesnice. V předválečném soudním okrese manětínském bylo 9 německých (Nečtiny, Březín, Češtětín, Kamenná Hora, Mezí, Potok, Račín, Krašov, Vlkošov se Služetínem) s ojedinělými Čechy, smíšené s německou většinou (Zahrádka, Hůrky, Preitenstein, Luková, Doubravice s Lešovicemi). Podle statistiky bylo v soudním okrese manětínském před druhou světovou válkou 33,29% německého obyvatelstva. Podle rozboru výsledků sčítání lidu z let 1880 1930, německého obyvatelstva ubývalo. Z výsledků sčítání lidu ve třicátých letech 20. století je patrné, že německé etnikum sídlilo převážně v hornatém, výše položeném kraji, zatímco obce české měly pro zemědělství výhodnější polohu. Značná nadmořská výška německých obcí vedla k polohorskému způsobu hospodaření. Kraj byl odlehlý a stranou komunikací, bez železnice, prostředí zde bylo silně konzervativní, lidé byli velmi věřící. Němečtí zemědělci pěstovali převážně žito, oves, brambory, tuřín a len. Pracovní uplatnění nacházeli v lese či ve sklárně, velká část obyvatelstva pracovala jako nádeníci v zemědělství a na velkostatcích. Byl to kraj chudý a lidé zde žili skromně. Německé vsi mívaly stavby zděné, postavené vesměs koncem 19. či počátkem 20. století. Početné byly i stavby z hrázděného zdiva, kombinované s roubeným přízemím. Všechna obytná stavení německého typu se vyznačovala širokým průčelím, sedlovou střechou a mohutným štítem. Pokud byl dům patrový, míval obvykle pavlač do dvora. Hrázděného zdiva se užívalo i na stavbách hospodářských, sýpkách a kůlnách. Jednopatrové domy městského typu se zachovaly v Nečtinech. Německá kolonizace ovlivnila zčásti také tvar osad - německé vesnice buď ulicového typu s plynulou zástavbou, v níž na sebe navazují štíty domů a brány sousedních hospodářství, nebo měly ráz rozptýlené zástavby horských osad. Tyto obce s německým obyvatelstvem byly až do třicetileté války převážně české. 13 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
Obvykle přísun německého obyvatelstva vznikl dosídlením poloprázdných vesnic z jiných panství. Je přirozené, že německé etnikum, žijící na jazykové hranici, přijímalo řadu českých zvyklostí. Ještě koncem 19. století se i na Nečtinsku nosíval svérázný oděv, v němž se odrážely vlivy českého a německého prostředí. Kroj jako výraz konzervativnosti horského zemědělského prostředí, mnohde přetrvával až do počátku 20. století. V této podobě jej zachytili němečtí badatelé a zařadili mezi kroje severozápadních Čech. Odkazy: 1)Portrétován roku 1854 litografem Josefem Krieghuberem. POŠTOVNÍ ÚŘAD V MANĚTÍNĚ ANEB ČTYŘI STĚHOVÁNÍ Václav Jirsa (tex a fotografie) V Manětíně si zdejší šlechta, majitelé panství, kurýrní a poštovní službu zařizovala sama se svým služebnictvem. Při cestách do Prahy jezdila hrabata Lažanských po staré štichovické silnici do Křečova, Mladotic, dále přes Kralovice a Čistou do Všesulova. Zde na jejich panském statku byla zastávka a buď nová přípřež do kočáru, nebo přenocování. Na zpáteční cestě pak brávali poštu z Mladotic. Dne 4. prosince 1753 vydala c. a k. dvorní poštovní komise v Praze dekret, kterým byl pověřen Lorenz Nowacek z Manětína jako tolerovaný a privilegovaný poslíček, aby odevzdával a přijímal dopisy u poštovní stanice v Plzni. Cestu tam a zpět prý konal pěšky. Lorenz Nováček je tedy první c.k. poštovní posel v Manětíně. Jak dlouho Nováček sloužil, jak často do Plzně chodil (nebo jezdil na koni?), nevíme a neví to ani nikdo z poštovního muzea v Praze. Také se neví, kdo byl jeho následovníkem. Další záznam, dle informací z poštovního muzea v Praze, je z 10. října 1850. To složil úřední přísahu František Gatscher a stal se prvním poštovním expedientem v Manětíně od 1. listopadu 1850. Tímto dnem byl tedy otevřen první poštovní úřad v Manětíně. Zdá se však, že k tomu hned z různých důvodů, snad technických či umístění, nedošlo, neboť krajská správa spojů v Plzni uvádí jako den otevření poštovního úřadu v Manětíně až 17. srpen 1851. František Gatscher působil v Manětíně jako poštovní expedient plných dvanáct let, ale neví se v jakém domě. Historie městské manětínské pošty asi začíná v domě na náměstí č. p. 87, kde měl Josef a Františka Šmídovi kupecký krám, ze kterého se později stal první c. k. dvorní poštovní úřad v Manětíně. Nejdříve to tedy bylo velmi primitivní. Podle soupisu z roku 1862 opravdu byl poštovní úřad v domě č. p. 87. Byl to zřejmě také jeden z důvodů, že poštmistrem se stal Josef Šmíd jako majitel domu. V průjezdu tohoto domu byl vchod na 14 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
Poštovní úřad v č.p. 87 (vlevo) a v č.p. 150 (vpravo) poštu. Ve dvoře pak byly stáje pro dva páry poštovních koní. Už tehdy existoval také sazebník tarifů za použití dostavníku. Dne 13. dubna 1862 skládá úřední přísahu nový poštovní expedient Josef Šmíd. Od 30. listopadu 1870 se na poště v č. p. 87 také přijímají první balíkové dodávky pro poštu do Plas. Telegrafní provoz byl zahájen druhého srpna 1882 a přednostou telegrafní stanice v Manětíně byl jmenován poštmistr Josef Šmíd. Spojení tehdy bylo přes Toužim. Podle novoročního kalendáříku, který listonoši roznášeli, byl v roce 1891 místním listonošem Johan Schall, jehož jméno tam bylo vytištěno. Telefonní rozhovory jsou vykazovány teprve v květnu 1923 a až v listopadu 1926 jsou v Manětíně první dva abonenti, z nichž jeden byl u lesní správy Lažanského panství, druhý podle počtu rozhovorů, byl asi místní notář. Povozní pošta jezdila (podle záznamu z roku 1920) z Nečtin přes Manětín ráno v 7 hodin do Mladotic, odkud přijela do Manětína o 2 hodině odpoledne. Od 15. května 1922 povolilo ředitelství pošt, aby odpolední listovní poštu obstarával pěší posel, který s ní po 3. hodině odpolední chodil pak denně k pátému vlaku odpoledne na zastávku Manětín u Mladotic. Mimo to obstarával poštu postilion. Ještě první léta po první světové válce se za svezení jedné osoby na zastávku Manětín (dnes zastávka Mladotice) platilo 10 Kč, a do Mladotic 12 Kč. Když poštmistr Josef Šmíd zemřel, koupil dům č.p. 87 roku 1927 od vdovy paní poštmistrové Františky Šmídové obuvník Karel Baumgartl, který si tam zřídil obuvnický krám. Následující rok se pak pošta stěhovala do prvního poschodí okresního domu č. p. 150 (postaveného r. 1911 1912). Umístění pošty v č. p. 87 už dávno nevyhovovalo pro nedostatek místa, ani úředním osobám, ani stranám. V té době byly pro poštovní úřad systemizovány dvě místa úřednická a pět zřízenců, z nichž čtyři listonoši, a to jeden pro Manětín a tři pro ven- 15 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
kovské obce - Hrádek, Brdo, Frantův mlýn, Čoubův mlýn, Vysočany, Česká Doubravice, Vladměřice, Hodovíz, Hvozd, Bažantnice, Libenov, Lipí, Újezd, Luková, Domašín a Chlum. Zvláštností u č. p. 150 bylo, že v průjezdu do dvora až do r. 2010 byla ještě dřevěná dlažba z dubových kostek. Při úpravách pro výjezd sanitních vozidel záchranné služby byla odstraněna. Stejná dlažba je v Manětíně už jen v zámeckém průjezdu. Poštovní zásilky krátce po roce 1930 vozil z Plzně autobus Josefa Václavíka, který měl koncesi na autobusovou dopravu. Ve městě se roznášela pošta dvakrát denně, tj. dopoledne a odpoledne. Do venkovských obcí chodili listonoši denně mimo neděle. Plzeňské a pražské noviny jsou již téhož dne v 8 hodin v Manětíně a v 9 hodin dopoledne je mohou abonenti již číst. Na poště tehdy také ještě bývala služba kvůli telefonu. V prvních dnech měsíce února 1954 se poštovní úřad opět stěhoval, z okresního domu do č. p. 88 na náměstí, do místností v přízemí vpravo od vchodu průjezdu budovy tehdejšího národního výboru (dveře tam již nejsou). Dřívější umístění pošty v č. p. 150 už nevyhovovalo. Místnosti byly v prvém poschodí a dělalo to různé obtíže jednak poště s nošením balíků, jednak pro občany, zvláště pro starší lidi. Poštmistrem tehdy byl p. F. Koutník, listonoši p. J. Boskovic, p. Bláha (za vodou), p. B. Vodrážka, p. K. Weis a p. Rychtařík. Ve středu 27. dubna 1988 se poštovní úřad znova stěhoval - tentokrát do přízemí č. p. 91, historické radnice z roku 1721 - dnes koloniál J. Nováka. V místnostech č. p. 88, kde byla pošta od roku 1954, byla v roce 1988 po nové kabelizaci zřízena telefonní ústředna. Poslední stěhování čekalo poštovní úřad v srpnu 1998, kdy zase skončil v okresním domě č. p. 150, tentokrát ale v jeho přízemí a zdá se, že tam snad nějakou dobu vydrží. OBYVATELÉ ZÁMKU BĚLÁ A NEUSTADTELU ČESKÉHO V 17. STOLETÍ II. díl (na pokračování) Petr Rožmberský Řemeslníci v Neustadtelu Pro účely berní ruly, vytvořené kvůli zdanění poddaných, byli poddaní rozděleni do tří kategorií - na sedláky, chalupníky a zahradníky (držitelé velmi malého nebo žádného pozemku). V Neustadtlu ( Neu Städel pod zámkem ) bylo roku 1655 nejprve napočítáno devět chalupníků a pět zahradníků, z nichž jeden byl označen jako pustý (v ostatních vesnicích bylo poustek podstatně více). 67) Vzápětí však byla jejich klasifikace přehodnocena a za chalupníka byli uznáni pouze Kryštof Cec se sedmi strychy rolí a Kašpar Cec (10 str., choval 90 ovcí). Ostatní "spadli" do kategorie zahradník. U všech byly uváděny počty chovaného dobytka, ale uvedeme je pro ilustraci jen u prvního, jímž byl Matěj Kotlík (bez pozemků, 3 potahy, 5 krav, 8 jalovic, 10 ovcí, 6 sviní). Následovali: Augustin Hartman (6 str.), Jan Haverdík 16 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
(5 str.), Vít Král (8 str.), Tomáš Krejčí (4 str.), Jan Smolák (4 str.), Jan Svoboda (bez pozemků), Salomon Thobias (2 str.), Havel Šich (bez pozemků), Mates Rytíř (bez pozemků), Václav Jager (4 str.). Z edice berní ruly se také dozvídáme, že roku 1687 několik usedlostí vyhořelo. 68) Jan Vikart Vřesovec zemřel roku 1659 a zadlužené panství bylo odhadnuto a postoupeno příbuznému Janu Vilémovi Kyšperskému z Vřesovic. Z odhadu se opět dozvídáme podrobnosti o Neustadtlu-Dolní Bělé. Mimo popisu zámku a zámeckého dvora před ním zjišťujeme, že v hořejší štěpnici je chalupa, kde dříve bývala lázeň a "prádlo", u zahrady chalupa zahradníka. Pod zámkem byl pivovar s hvozdem, klenutou spilkou, patrová klenutá sladovna a místnost pro sládka, vše od kamene. Naproti stála chalupa bečváře. Ve vsi Neustadtlu bylo 6 chalupníků a 8 zahradníků (srovnej výše s berní rulou). Chalupníci: Matěj Kotlík, krčmář (platí 90 grošů a koná 2 dny roboty ročně), Kašpar Čís (34 gr., 2 dny), Vít Král (dtto, o Králech viz výše), Jan Spálenka (dtto), Kryštof Čís (18 gr.), Jan Smolař (18 gr.). Zahradníci: August Hartman, Vít Sládek (tj. sládek, viz výše), Salomon kramář, Jan Bělá ve 20. letech 19. století. 17 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII kovář, Tomáš krejčí, Havel Schich pekař, Matěj švec a Václav Jäger nic neplatí a nerobotují, mají však za povinnost v zámku a v maštalích "kliditi" a chodit s poselstvími, za to však dostávají od míle groš. Při vsi je dále 5 podruhů (roboty po 2 dnech). 69) Další robotu konali osadníci pro farní hospodářství. 70) Oproti stavu v berní rule přibyla jedna usedlost a jedno jméno: Jan Spálenka. Jeho příjmí napovídá, že jde o poustku připomenutou berní rulou, která byla zřejmě znovu vystavěna. Změnil se poměr chalupníků a zahradníků. Také zjišťujeme, že někteří z nich byli řemeslníky. O těchto a dalších řemeslnících v Neustadtelu vypovídají také matriční zápisy. Už roku 1641 kmotruje Markéta, manželka neustadtelského krčmáře. Znamená to, že již tehdy byl zdejším krčmářem Matěk Kotlík, který měl pak roku 1646 s manželkou Markétou potomka. Uvedení rodiče měli další dítě roku 1648, Matěj Kotlík je krčmářem ještě roku 1659 (viz výše), ale později už není matrikou Matěj a Markéta Kotlíkovi (ani Jiřík, Mikuláš a Jan) a dokonce ani nikdo jiný označen jako krčmář. 71) Místního obchodníka (mercaroris, kupec) Šala-
mouna manželka Dorota je kmotrou již roku 1642. V roce 1645 kmotrují Řehoř syn a Alžběta dcera kramáře Šalamouna z Neustadtelu, roku 1649 dvakrát další jeho dcera, panna Dorota; kramář Šalamoun zde má uvedena špatně čitelná příjmí Deriaš(?) a Dekaš(?). V berní rule (viz výše) má zapsáno příjmí Thobias. Šalamoun asi ovdověl, neboť roku 1657 je kmotrou kramářka Ludmila. 72) Je uveden jako kramář ještě v odhadu roku 1659 (viz výše), ale potom již matrika kramáře Šalamouna neuvádí. Dalšími neustadtelskými řemeslníky uvedenými v odhadu roku 1659 byli kovář, krejčí, pekař a švec. Kovářka Kateřina z Neustadtelu kmotruje v letech 1645 a 1646, jejím manželem byl asi neustadtelský kovář Jan, jehož syn Jakub kmotruje od roku 1657 (měl také dcery Markétu a Saloménu). Roku 1665 je zapsán v matrice neustadtelský kovář Jan Bušek(?), ale od roku 1666 je jako zdejší kovář uváděn již Jakub, který pak plodí s manželkou Kateřinou potomky, naposledy roku 1680. 73) Tomáš krejčí s manželkou Kateřinou jsou zaznamenáni od roku 1647, ale v roce 1649 se v Neustadtelu narodil potomek Alžbětě a krejčímu Jakubovi, synovi zdejšího mlynáře Filipa (zřejmě se nepotatil a patrně se potom odstěhoval). Ještě téhož roku se totiž stala matkou Kateřina a otcem krejčí Tomáš Gabriel z Neustadtelu; výjimečně poznáváme jeho příjmí. Roku 1657 kmotruje jako krejčí Tomášek a roku 1659 má Tomáš Kabrielův s Kateřinou zase potomka. 74) To je naposledy, kdy se s jeho osobou v matrice shledáváme a není v ní zachycen ani jiný krejčí. Neustadtelským pekařem byl roku 1644 Havel, roku 1646 Havel Šich. Je pak často kmotrem nebo svědkem na svatbě; roku 1649 společně s pekařkou Annou, avšak jejich vzájemný příbuzenský poměr neznáme. Naposledy pekař Havel Šich kmotruje roku 1657 a je zdejším pekařem ještě roku 1659 (viz výše). Roku 1668 kmotruje pekařova Eva; byla manželkou pekaře Jiříka z Neustadtelu, s nímž měla roku 1670 dítě. Další děti následovaly, poslední potomek se pekaři Bělá v dnešní době. 18 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
Jiříkovi a Evě narodil v roce 1680. 75) Od roku 1644 je připomínán v Neustadtelu švec Matěj/Mates, roku 1646 má švec Mates Rytíř s manželkou Dorotou potomka, v roce 1649 zemřela jejich dcera Anna Marjána a naposledy kmotruje švec Matěj roku 1676. 76) V berní rule i v odhadu z roku 1659 je uveden Jan s příjmím Smolák/Smolař (viz výše). Nešlo však o příjmí, ale o povolání (smolaři těžili smolu, potřebnou např. ke smolení sudů, především z borovic). Poprvé je matrikou zachycen jako kmotr roku 1645 a v roce 1648 se oženil s Annou a když měli v roce 1654 potomka, je otec zapsán jako "Jan Vitr smolař". Je tedy jasné, že příjmí smolaře znělo Vitr (Vítr?). Více se jeho příjmí v matrice neobjevuje. Roku 1671 kmotruje jeho stejnojmenný syn, Anna Smoláková kmotruje často, a to až do roku 1679. 77) Matrika zaznamenala v Neustadtelu ještě další řemesla. Už od roku 1641 je uváděn Kašpar Čeč, "lanio" (tj. řezník) neustadtelský, a jeho manželka Alžběta, v letech 1646 a 1649 kmotruje jeho sestra Rejna (tj. Regina). Kašpar a Alžběta mají potomka roku 1653. Od roku 1661 kmotruje Anna, dcera řezníka Kašpara Čeče a od let 1670 a 1671 asi jeho další dcery - Dorota řezníka Čeče a Bětuška řezníkova, není-li ovšem jedna z nich manželkou Kašparova následovníka (viz dále). Prvně uvedeného roku naposledy kmotruje Alžběta řezníkova, sám řezník Kašpar Čeč je naposledy zachycen roku 1655 a po něm je zdejším řezníkem Jan Čeč (roku 1656). 78) Dále se v Neustadtelu objevuje řemeslo, které bychom zde neočekávali. Roku 1645 kmotruje Magdaléna ručníkářka z Neustadtelu. V jakém příbuzenském poměru byla s ručníkářem Jakubem Hozem(?) a ručníkářem Kašparem Hozem(?), kmotrujícím roku 1647, nevíme. O deset let později je uveden ručníkář Kašpar Čeč; 79) nejde-li o omyl zapisovatele, pak převzala toto řemeslo rozvětvená rodina neustadtelských Čečů. Jen jednou, a to jako kmotra, je uvedena Ludmila truhlářka, aniž bychom věděli, kde žila. A posledním zaznamenaným řemeslem v Neustadtelu byli horníci. Roku 1643 kmotruje Dorota havířova, roku 1644 zplodili dítě Vít, horník z Neustadtelu, a jeho manželka Kateřina a roku při křtu z Ledec kmotrovaly Alžběta horníkova a Kateřina Kašparka, též horníkova, 80) asi manželka horníka Víta. Co v Neustadtelu či v jeho okolí dobývali, nevíme, ale můžeme se domnívat, že šlo o kyzové břidlice, z nichž se louhováním a odpařováním získával vitriol, kamenec, skalice či síra, později česká dýmavá kyselina sírová. 81) Je-li tento předpoklad správný, pak můžeme posunout tuto činnost o půl století hlouběji do minulosti, než o ní hovoří historik zdejšího regionu Václav Kočka. Ten říká, že František Albrecht Kyšperský z Vřesovic dal kolem roku 1700 při sirných horách postavit varnu na kyselinu sírovou. Této huti se říkalo německy Werk, což bylo počeštěno na Berk. 82) Údolí potůčku tudy tekoucího je na historických mapách nazýváno Elisabethenthal (Alžbětino údolí), sama huť Vitriolhütte. 83) 19 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
Dodnes je zde, nedaleko Dolní Bělé při cestě k Lítému, tzv. Zelené jezírko - zatopený důl, dnes v soukromých rukou a nepřístupné. Fara a škola Farář byl velmi důležitou osobou. Musel mít příslušné vzdělání. Jeho hlavním posláním byla péče o duše farníků. Mimo pravidelných bohoslužeb v neděli a ve svátky měli faráři vzdělávat farníky ve víře a další jejich povinností bylo udílení svátostí potřebných ke spáse věřících, jako byly zpověď, křest, oddavky a pohřeb, a také dohlížet na farníky zda plní náboženské povinnosti. Též se musel starat o kostel, faru a farní hospodářství a vést matriky. V chování měl být vzorem farníkům. Taktéž vzdělání mládeže bylo záležitostí církve. Někde probíhala výuka v samostatné budově, často se však vyučovalo přímo na faře. Učitel měl být skromný a poslušný a měl žáky cvičit v psaní a čtení, zbožnosti a poslušnosti k rodičům a vrchnosti. Kantor byl zaměstnancem fary - vedle výuky býval zpěvákem, zvoníkem, varhaníkem a podobně; často prováděl vlastní zápisy do matriky. 84) Bělská farní osada (tj. přifařené vsi) při kostele Povýšení sv. Kříže faráři odváděla desátek a za výše uvedené úkony farníci platili. Faráři bývali titulováni dvojí cti hodný a vysoce učený. Přehled bělských farářů podal Antonín Podlaha: v letech 1641 1643 to byl dominikán Šebestián Cyzowicz, roku 1642 premonstrát Ladislav Wiewrowský, v letech 1644-1647 Jan Ludvík Angularis (spravoval též ledeckou a všerubskou faru), roku 1648 přisluhoval zde všerubský farář Jan Čibek (Čepík), roku 1649 Jan Koller farář manětínský, téhož roku stal se bělským farářem Tomáš Zikmund z Křinwaldu, kolem roku 1671 byl bělským a všerubským farářem Nivard Kleiner, v letech 1675-1682 byl tu farářem Matyáš Borovský, roku 1684 Karel Frodl. V letech 1689 1697 byl farářem bělským a všerubským cisterciák Arnold Wobza. 85) Avšak například farář bělský a ledecký Jan Ludvík Anqularis z Doloplaz má v matrice úvodní zápis až roku 1646, Tomáš Zimund z Křinwaldu je uveden již na počátku roku 1648, na konci tohoto roku křtí manětínský farář Jan Koler, ale roku 1649 zase oddává bělský farář Tomáš Zikmund z Křinwaldu. Farář Nivard je zaznamenán v matrice již roku 1664; na faře s ním žila jeho matka Anna (1663 1664) a sestra Alžběta (1662 1667), takže tu byl minimálně již v roce 1662. 86) Zdejší faráři měli dokonce poddané. Nedatovaný přípisek, v matrice umístěný mezi zápisy cca z poloviny 17. věku (mezi lety 1649 a 1653), říká: Ze vsi Nevřeně držitelové gruntů jsou povinni panu faráři bělskému u sv. Kříže roboty vykonávati rok po roku, tuto pro paměť zapsané: Ondřej Hruška: úrok celkem 1 kopu [grošů], 8 slepic, kopu vajec, 2 husy. Pustý Honzovský: všeho polovic. Pustý Vítkovský: všeho polovic. Mluví se sice o robotách, ale ve výčtu feudálních požitků uvedeny nejsou (Nevřeň je dost vzdálená, již mimo farní obvod). Z pustých gruntů odváděli polovinu dávek ti nevřeňští usedlíci, kteří příslušné pozemky od 20 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
pustých usedlostí momentálně obdělávali. Pracovní síly při farním hospodářství představuje roku 1669 uvedený Martin Holovský z fary. Možná tu jako děvečka pracovala také roku 1654 zachycená Eva Tichá z fary neustadtelské. Mohla však být také farářovou hospodyní, tak jako od roku 1659 připomínaná hospodyně pana faráře z Neustadtelu jménem Magdaléna. Roku 1672 je hospodyní v domě farním Magdaléna Uhlichová, patrně totožná s předešlou hospodyní. Roku 1678 je Magdaléna hospodyní ledeckého faráře. 87) Faráři si někdy do matriky poznamenávali příjmy za křty, oddavky a pohřby, které nebyly jednotné, a zřejmě se odvíjely od možností rodičů, snoubenců a pozůstalých za obřady zaplatit. Od křtů se platilo cca 20 30 krejcarů, za svatby okolo 15 grošů, od pohřbů asi 12 grošů - 30 krejcarů. Byly však i výjimky. Tak třeba u zápisu křtu potomka sládka Víta z Neustadtelu je poznámka, že od křtu nebylo nic dáno. Mlynář ze Spáleného mlýna u Lítého zaplatil za křest kopu míšeňských grošů, polní mistr (tj. ovčák) z Tlucné 1 zlatý 30 krejcarů a skopce. Bělský písař Vít Král dal od křtu 2 věrtele hrachu a Jan Pokorný z Neustadtelu dal za pokřtění dítěte faráři patery pantofle. Někdy byla dávána od pohřbu místo peněz pšenice, od chudých lidí často farář za pohřeb nedostal nic. 88) Do matriky mohli zapisovat sami faráři, popřípadě kaplani nebo kantoři a od zápisu se platilo zvlášť. V bělské matrice je v jednom případě poznamenáno, že farář ani kantor od křtu nic nedostali; zdá se tedy, že zápisy do matriky pořizoval kantor. Roku 1641 zaznamenala matrika Annu, vdovu po Zachariášovi Dalonovi(?), rektoru bělské školy. Roku 1644 byla rektorkou (tj. manželkou rektora, správce školy) v Neustadtelu Anna Poloniusová, ale už k roku 1646 je vzpomenuta dcera Jeronýma Kladrubského, neustadtelského kantora. Kantor byl rektorův podřízený a zdá se, že tu tehdy působili oba, avšak později se již rektor nepřipomíná. Kantor Jeroným Šebestián Kladrubský kmotruje naposledy roku 1650 a jako kantor následuje od roku 1657 kmotrující jeho syn Daniel Šebestián, a to až do roku 1664. Potom je ještě doložen k roku 1671 neustadtelský kantor Adam s manželkou Dorotou. 89) (dokončení příště) Poznámky a odkazy: Protože v 1. díle textu (VS 1/2012) vypadly ze sazby odkazy, uvádíme prameny k začátku textu i jeho dnešnímu pokračování dohromady nyní. 1) Bělohlávek, M. a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. Praha 1985. s. 62. 2) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII. Praha 1905, s. 123. 3) Profous, A.: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny. Praha 1947, s. 41, 42. 21 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII