Příběh opravdového člověka trochu jinak V posledních Blovických novinách byla kratičká, okrajová zmínka o našem rodákovi Karlu Bečvářovi. Snad každý blovičák dnes už ví, kdo to byl a jak se vyznamenal v průběhu bitvy o Anglii. Nejzasvěceněji o něm mohla vyprávět jeho sestra, paní Marie Otcová, která už bohužel zemřela. V její pozůstalosti se zachovalo mnoho fotografií a osobních předmětů, které upomínají na jejího bratra, a dokonce i zvukový záznam z jejího vyprávění o něm. Tyto předměty věnovala rodina místnímu muzeu. Karel Bečvář by zanedlouho oslavil 92. narozeniny (narodil se přesně na den rok před tím, než skončila 1. světová válka, tedy 11. 11. 1917). A tak jistě stojí za to, připomenout si tohoto našeho významného rodáka trochu blíž. Karel Bečvář prožil svoje dětství společně se svou sestrou Marií a svými rodiči v Blovicích. Nejprve všichni bydleli u prarodičů v č. 216 v části Bohušov. V roce 1924 se přestěhovali do nového domku, který si rodiče postavili v Husově ulici. Nejmilejším místem her ale stále zůstávala Cecima, obzvláště okolí potoka. Oba navštěvovali měšťanskou školu, která se nacházela v dnešní Americké ulici. Zde přišel Karel ke své přezdívce Bimba, která ho pak provázela po zbytek života. Byl pod ní známí nejen u naší armády, ale i v Anglii mezi kamarády u letectva. O přezdívku se postaral jeho učitel Panocha. Když se jednou Karlovi něco nepodařilo, řekl mu před ostatními: Ty jsi ale bimba. a tohle označení už mu pak navždy zůstalo. Po skončení měšťanky začal jezdit do Plzně na čtyřletou strojnickou průmyslovku. Otec měl zámečnickou dílnu a byl by rád, kdyby ji po něm jeho syn přebral. Ten měl ale jiné plány a sny. Už od dětství měl zájem o letadla a o létání. Rodiče jeho zálibu neviděli rádi, měli strach, že by se synovi mohlo něco stát. Tak se se svou touhou jít po střední škole k letectvu svěřil raději svému třídnímu učiteli. Ten s ním jel do Prahy na přijímací pohovory a pomohl mu obstarat všechny potřebné papíry a náležitosti. Pak s ním zajel do Blovic za jeho rodiči, u kterých se za Karla přimluvil a otec Bečvář nakonec souhlasil a dokumenty podepsal. A tak šel Karel k vytouženému letectvu. Po úspěšném absolvování Vojenské akademie v Hranicích v roce 1937 jako nejmladší poručík letectva, střídal různé útvary. Jeho aprobace byla stíhač navigátor. A protože navigace byla jeho láskou, věnoval se právě jí. Během mobilizace v září 1939 působil Bečvář jako velitel letiště v Plzni na Borech. Po zabrání Sudet Němci na podzim roku 1938 bylo mezi příslušníky naší armády patrné silné napětí, mezi lidmi pak strach z nevyhnutelně se blížící války. Po Vánocích 1938/38 pracoval Karel v továrně Avia v Praze. 15. března 1939 vstoupila do naší již okleštěné vlasti německá vojska, obsadila téměř bez bojů kasárna a naše armáda byla zrušena. Všichni vojáci z povolání tak rázem přišli o práci a snažili se hledat uplatnění jinde. Někteří se potají scházeli v Praze a plánovali útěk za hranice, kde by proti hitlerovskému Německu mohli aktivně bojovat. Mezi těmito lidmi byl i Karel Bečvář. O svých plánech se zmínil pouze sestře. Domluvil si s ní i způsob komunikace po svém útěku. V jeho dopisech měla vždy hledat zprávu napsanou mezi řádky citrónovou šťávou. Ta není na první pohled vidět, teprve když se papír zahřeje nebo přežehlí, citrónová šťáva zhnědne a písmo je krásně k přečtení. Zároveň sestru nabádal, aby se snažila provdat, aby měli doma rodiče pomocnou ruku, kdyby se s ním něco stalo. Útěk se Bečvářovi zdařil 9. června 1939, kdy se přes Těšínsko dostal do Polska. Zde se ale dlouho nezdržel. Po obsazení Polska v září 1939 musel znovu prchat. Tentokrát do Francie, kde prošel různými instruktážemi a školeními. A aby mohl bojovat, musel podepsat, že vstupuje do československých legií. Z Francie se mu podařilo poslat oklikou přes Slovensko po kamarádovi druhý dopis ( první napsal ještě z Polska). Ani jeden z dopisů se bohužel
nedochoval. Rodina musela všechny tyto věci z bezpečnostních důvodů zakopat a papír se během války ve vlhké zemi rozpadl. Ale ani ve Francii naši vojáci dlouho nezůstali. Francie v červnu 1940 kapitulovala a vojáci i vojenská technika byli urychleně evakuováni do Anglie. Bečvář se tam dostal společně se skupinou ostatních letců oklikou přes Maroko, přes Casablanku. Tady se shodou náhod setkal s další blovickou rodačkou Marií Jedličkovou, která zde působila v prodejně Baťovy filiálky. Strávil u ní tři dny a pak přes Gibraltar pokračoval do Anglie. Zde stál u zrodu slavné 311. bombardovací perutě. V té působil jako vynikající navigátor. Odlétal 35 operačních letů. Pak byl vyslán do Kanady, do školy navigace, kde se vyučovala především tvz. astronavigace. Takový předmět se u nás na vojenských školách vůbec nevyučoval, protože v našich poměrech nebyl třeba. Naše zem nemá moře a tak se navigátoři mohli orientovat podle pevných záchytných bodů na zemi. Pro potřeby bitvy o Anglii, kdy se převážná část bojů odehrávala právě nad mořem, bylo třeba, aby se navigátoři uměli orientovat pomocí hvězd. Po úspěšném absolvování kurzu měl být zařazen do konce války jako instruktor astronavigace pro začátečníky i pokročilé. Protože chtěl ale létat a bojovat, vrátil se zpět do Anglie k aktivní službě. Zde odlétal ještě 15 dalších operačních letů. U RAF létal pod osobním číslem 82587 a získal hodnost F/O = flying officer, což v naší armádě odpovídá hodnosti poručíka. Poslední zprávu od něj dostala rodina před Vánocemi 1940, kdy v zahraničním rozhlase uslyšeli zprávu, že Bimba zdraví rodiče a sestru. To bylo naposled, kdy o něm rodina do konce války slyšela. Rodina byla kvůli jeho útěku z vlasti a činnosti u RAF internována v táboře ve Svatobořicích. Zde si všichni prožili velice krušné období a setkali se s mnoho významnými lidmi z období první republiky, jejichž příbuzní také bojovali na cizích frontách proti Německu. Karel Bečvář byl se svým letadlem a dalšími pěti kamarády sestřelen Němci při letu nad Biskajským zálivem 18. 8. 1942. Zachoval se jeho předletový deník, kde je zapsáno datum a hodina vzletu, kolonka pro návrat už zůstala nevyplněná. Jeho poslední slova slyšená přes vysílačku byla: Jsme napadeni nepřátelskými stíhačkami. Po válce byly sečteny ztráty na životech mezi československými letci bojujícími za války v RAF a bylo napočítáno 511 obětí. Mezi nimi byli i všichni tři blovičtí letci. Za svoje zásluhy v boji proti Němcům získal Bečvář řadu ocenění. Za chrabrost byl vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam, medailí Za chrabrost a nejvyšším britským leteckým vyznamenáním DFC. Dosáhl hodnosti nadporučíka, po smrti byl povýšen na štábního kapitána a v roce 1991 do hodnosti plukovníka. Velmi ceněné je britské vyznamenání DFC Distinguished Flying Cross, tedy záslužný letecký kříž. V roce 1942 byl jedním z prvních zahraničních letců, kteří toto vyznamenání získali. Celkem ho obdrželo pouze 51 důstojníků letectva. Pomník, věnovaný památce jeho i dalším dvěma blovickým letcům Václavu Blahnovi a Miroslavu Drnkovi, byl slavnostně odhalen 3. 5. 1997 před lékárnou za účasti mnoha významných osobností nejen z oblasti politiky, ale hlavně armády. Památníky se jmény padlých letců za 2. světové války můžeme najít i jinde. Jejich jména jsou uvedena na zdi Westminsterského opatství v Londýně, pomník mají odhalený i v Praze. http://csletci.ipraxe.com/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2008120047
Informace o životě Karla Bečváře byly z větší části čerpány z vyprávění jeho sestry paní Marie Otcové. Zvukový záznam jejího vyprávění vlastní internetové stránky INFO BLOVICE. ZÁSLUŽNÝ LETECKÝ KŘÍŽ - DISTINGUISHED FLYING CROSS (DFC) Záslužný letecký kříž byl zaveden 3. června 1918, krátce po vytvoření RAF (vojenské letectvo britských ozbrojených sil vznik 1. dubna 1918). Původně ho mohli získat velící důstojníci leteckých sil. Během II. světové války se rozšířil okruh vyznamenaných i na důstojníky královského dělostřelectva a námořního letectví. Na zadní straně se nachází datum udělení a osobní číslo vyznamenaného, který si za jméno mohl dávat zkratku DFC. Stuha je široká 31 mm, zdobená fialovými a bílými šikmými pruhy o šířce 3mm. I. světová válka 1 000 kusů II. světová válka 20 946 kusů
Co možná o letcích za 2. světové války nevíte Je samozřejmostí, o které se příliš neví,že všichni příslušníci RAF (nejen piloti, ale i pozemní personál) pobírali po celou dobu služby žold, jehož výše byla příslušná hodnosti. Z platu se ale odváděly daně, letci (od hodnosti Sergeant výše) platili za stravu. Pokud připočteme fakt, že narozdíl od důstojníků byl poddůstojníkům a mužstvu přiznán válečný příplatek ve výši 6 pencí* denně a ti také zdarma fasovali všechny součásti výstroje, vyjde nám celkem zajímavá skutečnost nižší důstojníci na tom byli finančně hůře než starší poddůstojníci! Kromě hodnosti hrály roli při výpočtu výše žoldu i další faktory. Ženatý letec pobíral více než svobodný; výkonný letec více než administrativní důstojník atp. * 1 libra = 20 šilinků = 240 pencí Zde je tabulku platů: hodnost denně měsíčně daň jídelna zbývá mužstvo Aircraftman No 2 Class 0,4,3 5,19,0 Aircraftman No 1 Class 0,5,0 7,0,0 Leading Aircraftman 0,6,0 8,8,0 poddůstojníci Corporal 0,8,0 11,4,0 1,1,8 10,2,4 Sergeant 0,10,0 14,0,0 2,1,0 0,15,0 11,4,0 Flight Sergeant, Sergeant pilot 0,12,0 16,16,0 2,16,0 0,15,0 13,5,0 Warrant Officer 0,14,6 20,6,0 4,0,0 0,15,0 15,11,0 důstojníci Pilot Officer Flying Officer Flight Lieutenant Squadron Leader acting 0,11,0 17,19,11 2,9,10 5,5,0 10,5,1 výkonný 0,14,6 22,1,½ 3,13,8 5,5,0 13,2,4 administrativní 0,11,10 17,19,11 2,9,10 5,5,0 10,5,1 výkonný 0,18,2 27,12,7 5,15,2 5,5,0 16,12,5 administrativní 0,13,6 20,10,7½ 3,4,5½ 5,5,0 12,11,2 výkonný 1,1,9 33,1,6½ 8,4,4½ 5,5,0 19,12,2 administrativní 0,19,0 28,17,11 6,6,10½ 5,5,0 16,5,11 výkonný 1,10,10 46,17,10 14,4,4½ 5,5,0 27,8,5 administrativní 1,9,0 44,2,1 12,19,4½ 5,5,0 25,17,8 duchovní 0,15,4 22,18,½ 3,15,10 5,5,0 13,17,2 Wing Commander výkonný 1,16,2 55,0,½ 17,9,4½ 5,5,0 32,5,8 Group Captain výkonný 2,9,10 75,15,9 27,5,2½ 5,5,0 43,6,0 Důstojníci navíc ještě platili tzv. fondy jejich výše byla obvykle 1,0,0 měsíčně. Uvedená čísla jsou ale pouze orientační, neboť jak je uvedeno výše, plat (a koneckonců i odváděná progresivní daň) se odvíjel od mnoha faktorů.
Naši letci v Anglii působili hlavně v bombardovacích perutích. Karel Bečvář působil u 311. perutě. Letadla, s nimiž se provádělo bombardování: Vickers Wellington, Consolidated B-24 Liberator 311. bombardovací peruť Kódový znak KX (1940-1943) PP (1944-1945) 311. peruť (československá) (No. 311 Squadron RAF (Czechoslovak)) Motto Na množství nehleďte Historie 29.07.1940 - Založena na základně Honington jako bombardovací peruť tvořená československým personálem. 07.09.1940 - dokončeno přeškolení prvních šesti posádek 10./11.09.1940 - První bojový let (nálet na Brusel). 04.06.1945 - Poslední operační let. 15.02.1946 - De iure rozpuštěna jako peruť RAF. Operační podřízenost 29.07.1940 - Bomber Command 30.04.1942 - Coastal Command 25.06.1945 - Transport Command (do rozpuštění) Nasazení Bombardování cílů v Německu, Itálii a v okupované Evropě, mj. bitva o Porúří, operace Millenium. U Pobřežního letectva převážně protiponorkové hlídky. Po ukončení operační činnosti prováděla repatriační lety do ČSR. Bojové výsledky Bomber Command - 1029 operačních letů v délce 5341 hodin. Svrhla 1086,549 t tříštivých a 94 718 ks zápalných pum. Ztratila 94 padlých a nezvěstných a 34 zajatých letců. Coastal Command - 2102 operačních letů v délce 21 527 hodin. Napadla 35 ponorek a 4 lodě a bylo jí oficiálně uznáno sestřelení 4 nepřátelských letounů jistě, 3 pravděpodobně a 14 poškozených. Dalších 34 letů v délce 240 hodin podnikly její posádky při výpomoci Bomber Command. Ztratila 104 padlých letců.
311. československá bombardovací peruť 11. peruť u Bomber Command Dne 20. července 1940 byla ustanovena v Cosfordu, při čs. výcvikové a náhradní jednotce letectva, samostatná "Bombardovací skupina" a zahájila výcvik. Potom se skupina přesunula na základnu RAF v Honingtonu, kde byla založena 2. srpna 1940 oficiálně 311. československá bombardovací peruť a zahájila letový výcvik na anglických bombardérech Vickers Wellington Mk IA a IC. Anglické velení zastupoval kanadský důstojník W/Cdr J. F. Griffiths, DFC a za naší stranu byl do čela perutě jmenován W/Cdr Karel Mareš-Toman, DFC. Pod vedením zkušených britských instruktorů byly sestavovány první šestičlenné posádky, samozřejmě podle britského vzoru, kdy byl kapitánem osádky vždy první pilot v jakékoliv hodnosti, což se ne vždy líbilo našim důstojníkům, když jim někdy veleli nižší šarže. To však netrvalo dlouho, protože naši vytvořili opravdu sehrané party a intenzivně se cvičily v nočních letech, protože RAF po neúspěchu několika denních náletů útočila hlavně v noci. Již 10. září 1940 odstartovaly tři nejzkušenější posádky bombardovat nádraží v Bruselu. Od toho dne třistajedenáctka, jako první z našich, přenesla boj na uzemí okupované nepřítelem a i nad Německo, o čemž svědčí, že již 23. září 1940 bombardovaly tři letouny Berlín. Tohoto náletu se ve svých 42. letech zúčastnil i velitel peruti W/Cdr Mareš-Toman, DFC. Z náletu na Berlín se nevrátila první posádka P/O Trojáčka, když při nouzovém přistání v Holandsku, 5 členů osádky padlo do zajetí a šestý se při zatýkání zastřelil. Potom naši bombardéři útočili průměrně každý čtvrtý den na nejrůznější cíle v Německu a v okupované Evropě, což bylo velice nebezpečné, protože je na trase čekala různá úskalí, od špatného počasí, nebezpečné ledové námrazy, záchytné sítě nočních stíhačů Luftwaffe, těžké protiletadlové palby, světlometů nad cílem a pak mnohdy museli dotáhnout poškozený stroj dlouhou trasou zpátky na základnu. 19. 3. 1941 ukončil svoji bojovou činnost u perutě W/Cdr Mareš-Toman, DFC a byl nahrazen W/Cdr Josefem Schejbalem, DFC. Ten byl vystřídán 3. 7. 1941 W/Cdr Josefem Ocelkou, DFC. To byl podle pamětníků nejpopulárnější velitel třistajedenáctky. Zakrátko ujala přezdívka "Vocelovej" a to nejen proto, že požadoval od svých podřízených maximum, ale i proto že s nimi létal do těch nejhorších akcí. Bohužel tento vynikající důstojník zahynul při cvičném letu, kdy již nepůsobil u 311. perutě. Od 20. 4. 1942 ho vystřídal ve velení W/Cdr Josef Šnajdr, DFC.
Závěrečným výčtem nelze postihnout vše co naši letci zařazení u Bomber Command prožívali, ale je faktem, že 311. československá bombardovací peruť v době od 10.září 1940 do 25. dubna 1942 uskutečnila 1029 bojových vzletů za 152 operačních dní. Napadla celkem 77 cílů, z toho některé opakovaně, svrhla celkem 1310 tun bomb, sestřelila 3 jistě a pravděpodobně sestřelila 1 nočního stíhače a vypracovala se mezi nejlepší perutě Bomber Command. Následkem tohoto bojového úsilí byly i značné ztráty. Z celkem nasazených 53 osádek, bylo zabito a zajato 22 osádek a předepsaného turnusu 200 operačních hodin dosáhlo jen asi 12 osádek, a proto na základě těchto skutečností byla třistajedenáctka na jaře 1942 převedena ke Coastal Command, t.j. Pobřežnímu velitelství a na nový úkol se začala školit a doplňovat stavy na letišti Aldergrove. 311. peruť u Coastal Command V rámci Coastal Command se třistajedenáctka zapojila do bitvy o Atlantik a začala provádět hlídkové a protiponorkové patroly ze základny Talbenny, které zpočátku směřovaly do prostoru Biskajského zálivu. Pro suchozemce, jakými českoslovenští letci bezesporu byli, nebylo snadné, létat mnoho hodin nad mořem,snažit se objevit a případně zničit nepřátelské plavidlo. "Kdo nepřiletěl z moře hned po skončení operace, už se nikdy nevrátil. Biskaj a Atlantik požadovanou daň nevracely," bohužel to byla pravdivá slova pamětníků. Peruť v prvním období působení u Coastal Command létala na původních Wellingtonech ovšem v jiném zbarvení, ale v průběhu roku 1943 byla peruť vyzbrojena americkými letouny Consolidated B-24 Liberator GRV a GRVI, na kterých naši operovali až do konce války. V důsledku přezbrojení se peruť přesunula na základnu Beaulieu, odkud začala operovat s novými Liberatory a již první mise byla poznamenána ztrátou, kdy se nevrátil velitel perutě W/Cdr Jindřich Breitcetl, DFC s osádkou. Po jeho smrti se ujal velení W/Cdr Vladimír Nedvěd, MBE, DFC, který setrval u perutě do 2. 2. 1944 a poté byl vystřídán W/Cdr Josefem Šejblem, DFC. Za jeho velení proběhla během února stěhování na jih Anglie, na základnu Predannack, kde jejím cílem bylo čištění prostoru průlivu La Manche a Biskajskeho zálivu od nepřátelských plavidel, v souvislosti s blížícím se vyloděním spojenců ve Francii. Po invazi během srpna 1944 nastalo "stěhování za ponorkami" na základnu Tain ve Skotsku, kde peruť zůstala v operační činnosti až do konce války i se svým posledním válečným velitelem W/Cdr Janem Kostohryzem, DSO. Potom se přesunula do Manstonu a již jako transportní zajišťovala přepravu do osvobozeného Československa, kde se její příslušníci spolu s ostatními západními letci 21. srpna 1945, zúčastnili slavnostní přehlídky na Staroměstském náměstí v Praze. Třistajdenáctka během působení u Coastal Command potopila jednu velkou nákladní loď, poškodila 4 hladinová plavidla a několik menších. Zaútočila na 35 ponorek, z nichž 4 potopila a vyřadila z boje přibližně 17 nepřátelských stíhačů. Bohužel celkové ztráty 311. československé bombardovací perutě za pětileté působení ve svazku RAF činí 250 padlých příslušníků a 35 zajatých.