Staré pověsti sršské
Obsah: Úvod. 1. O hrušni...... 2. O řídícího slepičce... 3. O ukrytém zvonu. 4. O Vraťáku... 5. O Úvod: Bylo nebylo Za starých časů Vypráví se tak začínají příběhy vyprávěné z generace na generaci a uchovávané v pamětech lidí, starousedlíků či ve starých kronikách a pamětních knihách. Naše vzpomínky popisují záznamy z kronik i vyprávění občanů o tom, jak se žilo v obci zvané Srch a v jejím okolí za časů dávných i nedávných Sepsala a upravila: Milena Vránová/Tomanová, roku 2010
1. O hrušni Z kroniky: kronika I.díl, str. 201: Výňatek ze staré kroniky Srchu z r. 1679 vyprávění o tom, jak se rod Panchártků dostal do Srchu a jak se stará hrušeň dostala k Panchartkům na kopeček. Již je tomu více jak 300 let, o čem tehdejší obecní kronikář Josef Štancl napsal do obecní kroniky tento zápis, později zápis upravil historik pan Zd. Cinkan z Pardubic, mající vztah také k Srchu V roce 1689 byl do naší obce přiveden malý rozpustilý chlapec, který byl úplným sirotkem, neměl ani žádných příbuzných, kteří by se o něho starali. Stalo se tak 27. září uvedeného roku. Tento malý chlapec byl přiveden na obecní úřad a předán obecní radě, aby se o něho postarala. Chlapec o sobě nic jiného nevěděl, jenom to, že se jmenuje Matěj. Protože něměl žádnách rodičů, říkalo se tehdy takovým dětem panchart. Že však byl ještě maličký, říkali mu proto panchártek tedy Matěj Panchártek. Tento chlapec byl od počátku obecním tatíkům dost nepohodlný a celé obci na obtíž. Těžko se udržoval při životě, protože byl odkázán na trochu zbytků od oběda a kousek chleba. Aby se tohoto přítěžku obec zbavila, rozhodla se obecní rada přiděliti mu kousek písčitého pozemku na větším kopečku v Srchu. Tento malý Panchártek byl přičinlivý, políčko své dobře obdělával a při svých příležitostných cestách a na poli si sbíral kousky cihel a kamení. Z nich a z bláta si časem postavil maličký sroubek, kde mohl alespoň pod svou střechou přespávat a bydlet. Jednou si při své pochůzce našel v lese malou planou hruštičku, kterou si hned vykopal a doma na kopečku zasadil. Okolní sousedé se mu smáli, že na takovém kopečku a v písku přece nic neporoste. Kupodivu stromek se dobře ujal a v příštím roce ho chlapec orouboval dosud neznámou odrůdou zvanou hnilička. I tento roub se mu dobře ujal a již druhým rokem se ukázaly dobré plody hrušek. Od té doby tato krásná hrušeň rodí velké množství dobrých hrušek každým rokem. A když zjara rozkvete, vévodí celé obci jako krásná kytice. Již několikráte byla zasažena bleskem, ale vždy se zase uzdravila a stále dobře roste a plodí. Od té doby se tomuto místu v obci říká U Panchártků na kopečku Starý sroubek již sešel stářím, ale na kopečku si Matějovi potomci postavili rodinný domek. Vedle stojící památná hrušeň je okrasou a siluetou obce. Proto až půjdete kolem čísla popisného 19, nezapomeňte se podívat na starý vzácný a památný strom, který byl svědkem tolika událostí!
Hrušeň ještě dnes najdete u domu čp. 19 v Pohránovské ulici.
2. O ŘÍDÍCÍHO SLEPIČCE Z kroniky: kronika I.díl, str. 17: Původně se děti vzdělávaly u ševce v popisném č. 13. Ke vzdělávání dětí byla v Srchu vystavěna první školní budova roku 1804. Škola byla dřevěná, s věžičkou a zvonkem, kterým učitel obstarával děti sezváněním na výuku. Jinak byla nejbídnější na okrese. Učebna byla na východ, vedle byt učitele dvě malé světničky, kuchyně, nevelký chlév a dřevník. Sluníčku nahlíželo četnými otvory ve střeše nejen na půdu, ale i otvory mezi vyhnilými stropnicemi též do učebny. A nejen sluníčko, ale také déšť a kroupy měly volný průchod do školních lavic. Příslušní úřadové měli snahu postavit novou budovu, ale odpor místních občanů stále stavbu oddaloval. Nemístným průtahům učinila konec teprve návštěva c.k. školního inspektora, pana Vojtěcha Lešetického roku 1871, k čemuž se vztahuje tato historka Když v uvedeném roce přijel pan inspektor na inspekci, tu pozoroval žáčka ve třetí třídě, kterak vypracovává nějaký úkol na tabuli. Pan inspektor ustupoval, vida, že ostatním překáží, až pojednou se náhle octnul v dolíku, který za dlouhá léta byl u stolku učitele dětmi vyšlapán. Zarazil se poněkud, ale zůstal stát. Leč v krátké chvíli ozvalo se s hůry: Koko, koko, kdák a slepice utrousila na pana řídícího rámě inspektorovo něco, čím dle biblických dějin byl oslepen starý Tobiáš. Pan inspektor se velmi rozhněval. Sebral klobouk a znechucen odešel. Nyní už více nepomáhaly protesty občanů. a jak to bylo dál? Nákladem školního okresu byly zřízeny potřebné místnosti v nové budově, ale pro další odpor sousedů nebyla přece jen postavena nová školní budova, nýbrž toliko část s nejpotřebnějšími místnostmi pro tu dobu. Zakrátko však byla obec nucena dostavěti školu svým nákladem, protože mezitím byla povinnost stavěti školu přenesena ze školního okresu na obce. Tím vlatně byla obec potrestána za to, že výstavbu nové školy tak dlouho oddalovala.
3. O ukrytém zvonu: Z kroniky: kronika I.díl, str. 153: 19.3.1918 sběr zvonů v září r. 1917: v Kunětickém kostele se shromažďují zvony jako barevné kovy pro válečné zbraně. V naší obci den před tím zvonek ze zvonice zmizel A jak to tehdy vlastně bylo? O zachráncích zvonku před zničením v 1. sv. válce se píše v téže kronice na str. 156, též v časopise Krajem Pernštýnů č. 8 z 1. 4. 1938, kde autorka článku Julie Staňková, učitelka a dcera řídícího učitele, který učil v Srchu, celou záležitost popisuje díky přímému svědectví obou záchranců, pánů Josefa Salavce a Josefa Malého: Světová válka. Tři roky se již válčí a není naděje na brzký konec. Rakouskouherská armáda nemá již dostatek střeliva a zbraní. Zabavuje proto zvony.z nich se lijí děla, kterými jsou vražděny naši slovanští bratři tam na druhé straně. Je podzimní večer 28. září 1917. Mraky zatahují oblohu tak, že není na krok viděti. Rolník Josef Salavec jde k starostovi obce Srch.s prosbou o potvrzení o prodloužení své krátké dovolené. Je vojínem 30. pěšího pluku ve Vysokém Mýtě. Byl již třikrát raněn a nechce se mu proto od ženy a dětí do zákopů, kde číhá smrt. U starostů Zemanů je však dnes nějak smutno. Snad je to tím, že starý výměnkář stůně hovor každou chvíli vázne. Až náhle paní starostová ztiší hlas a ukáže na churavého výměnkáře: Náš dědeček má velkou lítost. Přišlo nařízení, že se 29. září zabaví zvonek ve prospěch Rakousko-Uherské vlasti.vojáci už jsou zde a budou spáti u nás na výměnku. Mají hlídati v noci zvonek, aby se náhodou neztratil. Dědeček skoro pláče, že mu zvonek nezazvoní, až zavře navždy oči. Kdyby jej tak chtěl někdo ukrást! Proto ten smutek! Josefu Salavcovi se hlavou honí myšlenky: Mám nemám? Jsem rakouský vojín a prozrazení znamená trest smrti. Sám zvonek přece sejmouti nemohu a budeme-li při činu dva, může věc spíše prozraditi. Náš zvonek! Má z něho býti zhotoven nástroj smrti! Možná, že právě on by byl příčinou zabití kamaráda na druhé straně! Josef Salavec obejde zvoničku a jde, přesto, že již bude 9 hodin večer, ke svému synovcovi Josefu Malému, mladému ještě vojáku, ale smělému a odhodlanému jako jeho strýc. Je náhodou také doma na dovolené.oba se umluví, že
kolem půlnoci, kdy se asi hlídky u zvoničky budou střídati, zvonek sundají. Vůdce výpravy Josef Salavec jde ještě jednou obhlídnout terén. Schová se u starostů za otýpky a pozoruje vojáky. Slyší rozkaz velitele hlídky: Dva muži neodstrojovat, hlídat zvonek do půlnoci a dva po půlnoci! Konečně přichází půlnoc. Psi venku štěkají na hlídku, která odchází k starostovým spáti a budí k vystřídání druhou.zatím nikdo u zvonku není. Oba spiklenci se dají rychle do práce.je umluveno zapísknouti, stane-li se něco mimořádného. Starší strýc Salavec hlídá u starostů. Mladší synovec Josef Malý přistavuje žebřík, leze na zvoničku, obaluje srdce zvonku hadrem a kleštěmi tahá hřebíky, kterými je zvonek nahoře k trámu připevněn. Jde to pro tmu a rozčílení pomalu. Ještě chvíli a bude vyhráno. V tom mu však upadnou kleště a hrůzo!! Zrovna na zvonek! Do nočního ticha zazní táhlý zvuk: bimmm! Psi se divě rozštěkávají. Strýc přiběhne a oba napjatě, oči upřeny do tmy, poslouchají, ozve-li se poplach. Ale krom hlasitého bití ustrašených srdcí všude ticho. Oba se po chvíli upokojí. Starší obejde ještě jednou okolí a jde rovnou k starostovým. Ale tam vše spí. V plné jistotě, že nikdo zvon neodstraní, ani druhá hlídka nevstala. Konečně je zvonek dole a rychle odnesen k Malým na dvůr. Oba odnášející jsou strachy zpocení a rozechvělí. Pak zvonek zakopou pod víno u stodoly. Oba si přísahají, že žádný třetí o tom nesmí zvěděti a že bude-li nutno, půjde jejich tajemství společného činu s nimi do hrobu. Druhý den je vesnice časně zrána na nohou. Zvoník jde zvoniti ranní klekání. Zatáhne za provaz a ten mu spadne na hlavu. Běží k starostům, vzbudí je i vojáky. Vojáci, velmi ustrašení, lamentují a svádějí vinu jeden na druhého. Ihned podána zpráva do Pardubic důstojníku, který měl ráno doraziti na odebrání zvonku. Důstojník už nepřišel, ale místo něho se objevili ve vsi četníci. Nastalo velké vyšetřování. Nikdo však nemohl říci nic určitého, spíše si každý sám pro sebe pomyslil: Dobře se stalo! Hledalo se ve studních, v okolních domech, ba vyskytl se hlas, že na zvonku leží nemocný otec pana starosty Zemana, ale zvonek se nikde nenašel. Oba příbuzní se zatím uradili, že zvonek ukryjí za humny. V noci jej odnesli ve dvouušním košíku na pole Malých, na západ od Srchu zakopali pod desátý stromek v aleji u cesty. Druhý den ráno mladý pan Malý uválčel pole branami. Nikdo si toho nevšiml, přestože ve vsi bylo pokračováno ve vyšetřování. Mnohým lidem, o kterých se vědělo, že nejsou příliš nadšeni pro rakousko Uhersko, bylo i hrozeno, ale na oba strůjce podezření nepadlo. Manželka pana Salavce a matka pana Malého sice něco tušily, ale varovaly se v nebezpečné době mluviti. Válka zuřila dál. Oba muži činu se po čase zase při jiné dovolené shledali a těšili se, jak zvonek jednou bude zase vyzváněti. Přišel 28. říjen 1918. Konec války. Vyhlášena samostatnost! Téhož dne šli oba zachránci pro zvonek. Kopou pod stromem, ale zvonku se dokopati nemohou. Lekli se, hledají a jdou počítat. A vida! V radostném rozechvění přehlédli, že místo pod desátým stromkem kopali pod jedenáctým. Konečně zvonek dostali ze země,
očistili a zase tak, že je nikdo neviděl, položili pod zvoničku na cihlový podstavec. Ráno byla ves pobouřena prvním chodcem, který zvonek uviděl. Kovář Nešetřil jej hned zavěsil a v poledne už zase zvonek vesele vyzváněl osvobozenému lidu. Co bylo dohadů, kdo zvonek před rekvizicí zachránil a docela se vyskytl i jeden místní člověk, který si zásluhu činu chtěl sám přivlastniti. Ale oba praví a skromní zachránci se tomu jen smáli a mlčeli dále, až pravda jako vždy zvítězila. 1984 v říjnu byla generální oprava dřevěného nosného sloupu i stříšky. Zvonek byl odborně spraven a vyčištěn. Dne 13. 10. 1984 se konala slavnost ke znovuuvedení zvonku do provozu. Pan kronikář J. Pultar připomněl tuto příhodu a bývalá zvonice, paní Chvojková, rozená Nešetřilová, rozezvonila zvon a všichni poslouchali jeho nádherný zvuk. Mějme své zvony ve vážnosti. Je v nich kus historie obce, i vlasti. 4. O Vraťáku aneb povídka o tom, jak se z Olšiny stal Vraťák
Na jaře roku 2007 nechala obec vyčistit léta neupravovaný olšový hájek na východním konci obce zvaný Olšina. Vzniklo zde mělké jezírko široké m a dlouhé m. Za ním začala vyrůstat další část obce zvaná Na Výsluní. Jezírko slouží ke stahování vody z okolí, časem obrostlo po krajích orobincem, v létě se k němu přilétávají osvěžit různí ptáci a v zimě slouží k radosti dětí jako ideální ledová plocha. Toto místo bylo známé jako Olšina. Najednou, z ničeho nic, jednoho listopadového rána r. 2008, se zde objevila cedule s názvem VRAŤÁK. Co to? Vtip? Nebo omyl? Cedule zde stála i druhý den, a další týden, měsíc a lidé postupem času lehce a nenásilně začali používat místo označení ne Olšina, ale Vraťák. Už během Vánoc chodili děti i rodiče bruslit na Vraťák, klouzat se na Vraťák, a nikdo se nad ničím nepozastavoval. A jak vlastně tento název vznikl? Byl to vtip nebo omyl? Chyba tisku? Ne, ne. Ani jedno, ani druhé byl to hec místní mládeže. Dvacetiletí kluci, kteří se v nočních hodinách během letních prázdnin r. 2008 vraceli z akce a míjeli Olšinu, nevěděli roupama co dělat, a tak se vsadili, že kdo přeplave rybník, ponese jeho jméno. První, kdo dostal odvahu, byl Vráťa Kopecký. Nejdříve si rybník podéně přešel, bylo tam tak málo vody, že plavat nemohl. Ale protože sázka je sázka, nakonec lehl na hladinu a - plaval. Přeplaval celou šíři. A nyní probíhá sázka, jak dlouho tam ta cedule vydrží Je možné, že za pár desítek let další kronikář dopíše větu: A jestli neumřeli, tak dodnes čekají na to, jak dopadne sázka Poznámka: www.youtube.cz video s názvem: Nesmyslná sázka o velkého panáka 17. 8. 2008 V pravé poledne se vsadili, kdo přeplave nový rybník v Srchu. Od té doby se jmenuje po první osobě, co ho dokázala přeplavat za střízliva Vráťovi K WRAŤÁK http://img.3.rajce.idnes.cz/ - foto