Vše, co je na internetu zdarma...

Vše, co je na internetu zdarma... * počítačové programy, software, freeware * legální MP3 písničky a alba zdarma * seriály a TV pořady ke zhlédnutí online * počítačové hry zdarma, demoverze her

MIROSLAV STONIŠ KRÁSNÁ NEVĚRNICE NOÉMA aneb Poslední noc sodomská

Miroslav Stoniš, 2012 Výtvarný návrh obálky a typografie Miloš Polášek, 2012 Sazba EN FACE ISBN 978-80-87264-18-8

HLAVA PRVNÍ Lot, jenž spatøil svìtlo svìta v prastarém mìstì Uru na dolním toku mocného Eufratu, kde se sladké øíční vody vzdouvají pøílivem slané vody moøské, se plahočil ze zemì do zemì často jako nuzák a bìdný ubožák. Bezpočet bylo tìch, kdo na nìho vzali hùl a bez pøíčiny a jen pro potìšení štvali proti nìmu psy, nebo takový už je panský zpùsob rozmlouvání s chudáky, kteøí se nemohou bránit leda útìkem. Když pak na prahu stáøí nabyl velikého jmìní, usadil se v Sodomì a stal se tak dobrým sodomským, že záhy nikdo ani nepomyslel, že je v jejích zdech cizincem a že se narodil u bahnité øeky daleko na východì. V tom čase byste po všem známém okrsku svìta nenašli výstavnìjšího mìsta nad Sodomu. Nebylo kupce, který by si nepøál rozložit své zboží na sodomských tržištích, a sotva by se našel pìvec, jenž by netoužil po pøízni sodomského obecenstva. Štíhlé dlouhonohé tanečnice za veselého víøení bubínkù a chøestotu náramkù se den co den hrnuly do mìstských bran, stejnì jako pochybní zaøíkávači, ale též kejklíøi, pøinášející smích a rozptýlení. Nebylo filozofa, který by nechtìl rozmlouvat se sodomskými mudrci, zejména pak s Habarem, jehož sláva byla veliká. Sodoma hučela jako jarní úl. Kam její včely zalétly a za-

nesly svá zrníčka pylu, tam až zázračnì brzy rozkvétaly sodomské kvìty, kvìty dráždivì omamných vùní. Nad Sodomou proplouval bílý oblak, z nìhož pršelo bohatství a hojnost všeho. Avšak náš pøíbìh vypráví, že na zlato mysleli sodomští ménì než v jiných končinách svìta. A snad právì proto, že jim byla cizí veškerá upachtìnost a že své oči tak málo upírali na truhlice, padalo na nì svìtlo š astného osudu a obklopovalo je dobrou mírou a všudypøítomnou láskou s jejími rozkošemi. Lot se s radostí podrobil sodomským zvykùm. Brzy se naučil novým písním a po kalném nechutném egyptském pivu rád uvykl tìžkým, ale i lehce perlivým vínùm, jejichž š ávy zrály na svazích, stupòovitì obkličujících Sodomu. Pøizpùsobil se mìstským obyčejùm s lehkostí, jež ho samotného pøekvapovala. Brzy se naučil hospodaøit na svých statcích tak, že jeho majetek vrùstal, aniž mu posléze vìnoval více pozornosti než svým vousùm. Všechno to nové a nedočkavì objevované ho vzrušovalo a zmocòovalo se ho jako prudká opilost, všechno až na jedno na lásku. Nedovedl se vzdát svého starého zpùsobu milování pod mezí či v brázdì, a už za svitu mìsíce nebo záøe slunce; slovem nedovedl ovládnout nadšení, jež se ho zmocòovalo pokaždé, když zahlédl mladou zahlinìnou dìvečku, v jejíchž vlasech vìzelo peøí ze slepic.

Jemná sodomská láska, promìnìná za dlouhá staletí pìstìní v delikátní obøad, mu zùstávala cizí. Mìkké podušky a dlouhosrstá rouna horských ovcí ho zbavovaly touhy, stejnì jako ho pøipravovaly o jistotu vláčné a vyzývavé pohyby mladičkých chrámových knìžek a nevìstek lásky, jež dráždivì vonìly vzácnými oleji a mastmi. Jeho divoká krev ho hnala za mìsto k dìvečkám, které s tím nenadìlají žádné øeči a ani je nenapadne pøemýšlet, jakým vonným olejem se pøed milostným objetím natøít, a to prostì proto, že k žádnému vonnému oleji nikdy v životì ani nepøičichly, ježto znaly než natrpklou vùni stoupající z lisù na olivy. Ta jeho divoká krev ho hnala za pasačkami, jež ho svíraly mezi svá stehna buï proto, že se jim to samotným líbilo, anebo že to po nich chtìl, což konečnì vyšlo nastejno. Hnala ho k veselým a bezstarostným vinaøským dìlnicím, snìdým a vlahým jako hlína po dešti, jež se po milování vracely ke své révì s nohama podvázanýma doznívajícím vzrušením. Když objímal všechny ty mladé pastýøky a služebné dìvečky, jako by v nich objímal a svíral svou dávnou vlastní mladost. Ve chvílích slasti byl opìt silný jako v dobách, než odešel se svým strýcem Abramem k veliké øece, k božské øece Nilu, jež každoročnì obdarovávala Egypt novým životem.

Mùj pane, než pøekročíme údolí a dojdeme na tvé vinohrady, zaskočí nás tma, ozývá se kleštìnec Enar a ukazuje k západu, kde k oblým bochánkovitým pahorkùm klesá šarlatové slunce. Zastihneš své vinohradníky už zachumlané v kožešinách a s chrčícími hrdly, stejnì jako svého správce Gathama. Pospìšme si! Lot upírá oči na vzdálené stránì. Poznává své keøe a tuší mezi nimi své sklepy a v nich lisy a nádoby z vypálené hlíny i ze døeva. Leží v trávì pod pevnými a vysokými sodomskými hradbami zbudovanými z kamene, pozvedá se na loket a obhlíží zemi, tu lahodnou, svìží a úrodnou zemi, obklopující sodomský pahorek. S Gathamem jakož i s ostatními svými vinohradníky si promluvím až zítra, ale s nadcházející nocí si chytím za køidélko koroptvičku, která se na vinicích vyzná lépe nežli já, praví Lot vesele. Nic mi není milejší, mùj starostlivý Enare, než usnout pod révovým keøem s dlaní na òadrech dìvčete, jež mi náhodnì padne do rukou. Vzduch tmavne, kvapem zastíraje zemi, a z údolí stoupá vùnì levandule. Dusot kopyt, vrzání vozù a halas pøekøikujících se kupcù u brány, kde lidé v tlačenici do sebe strkají, doléhají k Lotovi jako nìco napùl neskutečného. Enar odepíná od boku malý kožený mìch s lehkým vínem a podává jej svému pánovi.

Nezdá se mi, že bychom ke støechám tvých služebníkù mohli dojít pøed pùlnocí a pochybuji, že v té tmì tmoucí chytíš ještì nìjakou koroptvičku. Cožpak nejsou zbarveny jako hlína, na které oddechují? Když pomyslím, že jakási zlomyslnost ti podstrčí starou babu, musím se o tebe bát. I kdyby hned na zemi padla sebevìtší tma, staøenu od dìvčete rozeznám vždycky! To není vìc očí, chudáku Enare, ale nìkolika správných dotekù. Lot pozvedne mìch a zhluboka a žíznivì pije, až mu červené stružky vína stékají po bílých vousech. Služebník Enar, jenž doprovází svého pána na všech jeho cestách a je jeho stínem, ho dnešního večera nepoznává a nerozumí mu. Mùj pane, sedíme tady pod hradbami, jako bychom nemohli na nohy. Nespìchal jsi z mìsta, abys vymìnil mìkké podušky za tvrdou zemi? A vùni vzácných mastí a olejù za dech zvíøat a pach hlíny? pøipomíná Enar a otírá si høbetem ruky rty, jako by si rovnìž on zavdal. Lot mu podá mìch a pobídne ho, aby se také napil, avšak potom obrátí tváø k hradbám a pøikáže: Enare, pohni sebou, lenochu! Jdi a jako lodní pøíï rozrážej pøede mnou tìsné zástupy, nebo jsem se rozhodl vrátit domù.

Enar chce pøísahat, že se pøeslechl. Cože, zpátky do mìsta?! Klade mìch na zem, aniž by se napil. Pohleï, pane, tam pod zapadajícím sluncem leží tvé vinohrady! Vzpomeò si, jak jsou š avnaté! A jak chladné je víno, které ve sklepích opatruje Gatham! A co, už se ti vykouøilo z hlavy, jak rozpustilé vinaøky má tvùj správce k ruce? A jak čile si vedou, když se na nì položíš? Lot kleštìnci Enarovi odpoví až po chvíli: Tvùj bývalý pán tím, že tì pøipravil o schopnost obcovat se ženami, kéž by ho šakali roztrhali, zbavil tì také schopnosti radovat se ze života a rozumìt jeho složitostem, ale i omračující kráse. Umíš počítat, znáš nekratší cestu k Velikému moøi a vyznáš se v pøístavních mìstech Fejnicie, znamenitì mísíš vína a ovládáš i mnohé jiné dovednosti, ale cestám lidské myšlenky a tlukotu srdce nerozumíš ani za mák. A víš proč, mùj ubohý Enare? Protože jsi na vlastní kùži nepocítil, co odlišuje muže od ženy a co je zároveò pevnì spoutává. No teda, co se od tebe ještì nedovím! Teï jistì spustíš o lásce, šklebí se Enar od ucha k uchu. Tu tvoji písničku už tak dobøe znám, že mi z ní brní v uších! Ale stejnì jí nerozumíš, jak bys také mohl! Co dává našemu životu smysl, když ne láska, Enare? A co nás naopak prudce zbavuje rozumu a promìòuje náš život v divoký

proud nesmyslù, když ne opìt láska a touha po ní? Už v dìtství tì zmrzačili a tvé srdce bije od té doby hluše a naprázdno. Nežiju tak špatnì a uboze, jak si myslíš. A o moje srdce se nestarej a nechej je na pokoji! Bije, jak bít má a jsem s ním docela spokojen! namítá Enar a z jeho hlasu se ozývá dobromyslný smích. Ono se jaksi nehodí, abych ti odporoval, ale když už mi to slina pøinesla na jazyk, tak ti øeknu, že zatímco ty a ostatní muži se bezhlavì vrháte do prudkých vln života, já jenom pokojnì sedím na bøehu, bavím se a pøihlížím, jak vás stahují víry. Pane, vidím tvoji marnou snahu podržet v ruce nìco, co se uchopit nedá, protože to prostì není! Láska? Už dávno jsem vypozoroval, že láska nemá vùbec žádnou cenu a že je to než pomatení rozumu. Ještì štìstí, že žádná láska, ani ta nejvychvalovanìjší, nikdy netrvá dlouho! Kamenná hradba sálá nastøádaným odpoledním sluncem. Lot se o ni opírá, otírá si o ni høbet jako nasycený kocour a prstem míøí na Enara: Opravdu mì tak málo znáš? To tì netrklo, že toužím po své Noémì a smyčka té touhy že mi svírá hrdlo a táhne mì zpátky do mìsta? Visím na té smyčce jako dobytče na provaze. Jak ty se ale dovedeš vyjadøovat! Tak na Noému myslíš Ale vždy jsi ji pøed chvilkou opustil, abys objal dìvečky, co

mají rozpraskané paty a lýtka vìčnì zaprášená. Pøi pomyšlení na víno vytažené z chladného Gathamova sklepa ses olizoval, já to dobøe vím! Vidìl jsem ti na nose, jak se na dnešní noc tìšíš, na tu noc, kterou prohýøíš pod širým nebem a na vlahé trávì. Ale hlavnì ses tìšil, až se svalíš na nìkterou z vinaøek a otlučeš si svoje propadlé bøicho o její hezky kula- oučké bøíško. Už jsem slyšel, jak ti pøitom chrastí v celém tìle kosti a jak ztrácíš dech a funíš a hekáš. Také se dovedeš celkem pøiléhavì vyjadøovat, ocenil ho Lot a pochechtává se. Co tì tak táhne na vinice, Enare? Když jsem øekl, že se vrátíme, zatváøil ses tak kysele, že bych uvìøil, že tì na vinici čeká, no kdo jiný než mladé dìvče! A že se už nemùže dočkat, až jí konečnì vyhrneš sukni. To si zasloužím, za všecky své vìrné služby, takové øeči? stìžuje si Enar, avšak hned zvedne ze zemì mìch a pøihne si z nìho. Do Lota vrážejí dva protismìrné vìtry a on náhle neví, ke kterému se má obrátit zády a ke kterému tváøí. Je mu sodomský zpùsob lásky opravdu tak cizí? Je mu stále tak cizí i v tìchto posledních letech, kdy jeho dcery Tersa i Támar dorùstají, naplòují se sladkými š ávami jako dozrávající hrozny a svými pùvaby se pøibližují kráse své matky Noémy? Nevrací se mezi keøe vinné révy už jen ze zvyku a hnán možná šalebnou touhou vrátit se do časù své mladosti?

Která z vinaøek by se odvážila nevyjít vstøíc jeho touze rozpomínat se na mládí? Všechny pod ním rozhodí nohy, nìkteré rády, jiné že jim nic nezbývá, nebo pán je pán. Avšak není mu už hrubost venkovanek a jejich prostota proti mysli? Netouží už v jejich náručí po jemné a nìžné Noémì, jež je pravou sodomskou dcerou? Já se ještì tady pod hradbami pozdržím, praví, ty však spìchej, žeò se a uhánìj a nelelkuj! Libanì pøikaž, aby do mísy naskládala ovoce a ty pak na rožeò nabodni skopečka. Kdybys nebyl tak zmrzačen na svém mužství, dovedl by sis pøedstavit, jak chci dnes učinit Noému š astnou. Tak co ještì okolkuješ? Upaluj! Nejistý Enar se ohlíží a po každém druhém tøetím kroku čeká, že ho jeho pán pøece jen zavolá zpátky. Jakkoli ho skutky lásky obcházejí oklikou, dobøe ví, že Noéma vyšla z domu a také ví, za kým odešla. A když pomyslí, co všechno se večer strhne, až Lot vejde do dveøí a svou ženu nenajde, rozechvìje ho strach. Utíká rovnou k domu Noémina milence, aby svou paní varoval. * * * Lot stojí opodál karavanní cesty vedoucí k sodomským strážným vìžím a sleduje hemžení, jež neustane døíve, dokud

se nesetmí. Kupci ženou své mezky, osly i velbloudy a køikem pobízejí služebnou čeládku. Dorazit k bránì døíve, než padnou závory! Mezi dvìma strážnými vìžemi se človìk tlačí na človìka i na zvíøe, vozy o dvou kolech se sotva hýbou a vrážejí do sebe ojemi. Myslím na dìvečky, které ani neznám jménem a k nimž lehávám stejnì náhodnì, jako si človìk náhodnì vybírá fíkovník, pod jehož korunou si chce ve stínu odpočinout, avšak současnì též myslím na Noému, na tu amforu plnou medu. Není má nerozhodnost znamením stáøí, jež pøišlo tak náhle, že mi podráží nohy? Sodomo, oslovuje své mìsto, kolik let se ještì budu opájet tvými živými barvami a jak dlouho se ještì budu dívat na tvùj pøekotný pohyb? Snad bys namítla, kdybys mi dovedla odpovìdìt, že jsem blázen, který neví, co chce. Co mi schází? Chybí mi nìco? Toužím-li po Gathamovì společnosti, brání mi nìco, abych zamíøil do strání k vinohradùm? A chci-li naopak sedìt pod očazeným stropem ve svém domì, co mì zdržuje, abych vešel do tvé brány? Nohy mi slouží, slouží mi i ruce a také se mi kdykoli vztyčí kopí mezi nohama. A já pøesto reptám! Tak se mi zdá, že bych si za své skuhrání zasloužil polykat písek pouštì a pít vodu ze shnilých kaluží! Když si takto povyprávìl se svým mìstem, cítí se opìt volný a nic ho netíží. Už ví, že touží jenom po Noémì, a pro-

tože to ví, vesele se vrací k cestì a ubírá se k bránì mezi strážnými vìžemi. A tu za trnitými keøi a vápencovými balvany trčícími nad cestou zahlédne dva pocestné, nachýlené únavou a belhající se z údolí. Povlávají na nich cáry a jdou naboso. Jsou vrásčití a jejich bezpochyby bezzubá ústa se již dávno propadla. Tøesou se jim ruce, podlamují se jim kolena a vítr pøehazuje jejich øídké šedivé vlasy. Na obloze se již tøpytí první hvìzdy a kdesi za køovisky už houká sova. Bìdní starci nerozhodnì pøešlapují na místì, nebo brána právì zapadla a strážné ani nenapadne, aby kvùli dvìma otrhancùm táhli za lana a zvedali kládu. Lot vzpomíná na svá nekonečná tulácká léta a na všechen prach, jejž zvíøil svýma nohama, na všechny noci prospané pod hustými tamaryšky a v ohradách mezi ovcemi. Náhle se cítí být tak zajedno s pocestnými! Bìží za nimi a vztahuje k nim ruce. Potom se obrátí k ochozu strážní vìže, pøiloží dlanì k ústùm a oznámí své jméno a pøikáže: Otevøete! Už, pane, už! odpovídají vojáci, støežící klid a bezpečnost mìsta, a sestupují po žebøíku z hradeb. Nepoznali jsme tì, vzácný pane, protože ti dva nuzáci svými prašivými hlavami zakrývali tvou vznešenou tváø. V bránì vržou úzká dvíøka jen na šíøku jedné postavy a míhají se za nimi holé paže a pableskují tam krátké bronzové

meče. Jak by strážným mohlo pøijít na mysl, že ti dva patøí ke vznešenému Lotovi? Hrubì je odstrkují a uštìdøí jim nìkolik kopancù, avšak tu je Lot vezme pod ochranu a rozpaží pøed nimi. Jsou to moji hosté a vy udìláte jen dobøe, schováte-li své meče a zavìsíte se zpátky nahoru do svých hnízd. Vojáci ustupují stranou a tisknou se do výklenku. Pøed takovým pánem je nejmoudøejší sklonit hlavu a mlčet, tøebaže do vìci strážní služby mu není zhola nic! Co kdyby si však stìžoval veliteli? Mezi vìžemi je tma jako v pytli, avšak již po nìkolika krocích padá na ulici poprašek hvìzd. Lot spìchá a ve svém spìchu zapomíná na pocestné. Myslí na skopečka škvíøícího se nad žhavými oharky a na pohár vína, vidí pøed očima svìtlo loučí a Enarova záda sklonìná nad mìsidlo. Avšak hlavnì si pøedstavuje bílé Noéminy ruce se tøemi prsteny, štíhlé ruce a její dlanì, v nichž právì drží mísu granátových jablek. Zaslechne za sebou rozhovor a ohlédne se, aby se na pocestné, na nìž zapomnìl, aspoò omluvnì usmál. Avšak jaká se to s nimi stala promìna! Kráčejí jako mladíci, jejich plece jsou široké a pevné, v každém pohybu paží se skrývá síla. A co se to stalo s jejich šatem? Už na nich nevisí jediný cár a na nohou mají sandály. Mohu vás považovat za své hosty, milí pøátelé? Mùj dùm

stojí pod námìstím nedaleko tøí svatyò. Chvíli jste mi pøipadali jako starci, usmìje se, avšak teï vidím, že jsem se mýlil. Ve svìtle hvìzd je všechno tak nejisté a šalebné. A pak se k nim nakloní, chytí je za lokty a dívaje se jim zblízka do očí, zeptá se jich: Proč jste k nám do Sodomy pøišli? Chcete promìnit zlaté plíšky, jež možná ukrýváte kdesi v záhybech svého šatu, za to nejznamenitìjší víno a za uspokojení ze sodomských rozkoší? Či snad chcete nakoupit vzácné zboží, které k nám pøichází z Amenemhetovy zemì i z bohatých mìst na Eufratu, stejnì jako z rušných fejnických pøístavù? Anebo jste pøišli, abyste se pøiučili øemeslným dovednostem? Pocestní s odpovìdí váhají a snad bychom dokonce mohli pøipustit, že jim Lot za odpovìï ani nestojí. Rozhlížejí se tmou a jako šelmy chytají do nozder pachy a vùnì ulice. Pøišli jsme splnit poslání, odpovídají po chvíli jednìmi ústy. Poctìte mùj dùm a vejdìte pod mou støechu! Kráčejí úzkou uličkou, jejíž domy svírají hlubokou tmu, a jeden druhému nevidí ani do tváøe, ani na ruce. Proč Lot pocestným tolik dùvìøuje a nenapadne ho, že mohou v dlaních svírat nùž? Snad se øídí nápovìdou vnitøního hlasu. Mùj sluha Enar pøipravil horkou lázeò a snad už stihl smíchat v mìsidle vína. Jen co pøijdeme blíže, vašeho nosu se

dotkne vùnì opékaného skopečka. Služky ráno napekly placky a z rozinek slisovaly bochánky. Vìøte mi, že sladší jste ještì neokusili! Pocestní, aniž by na Lota pohlédli, odpovídají, opìt jednìmi ústy, že se vyspí na tržišti. Kupci vás budou mít za zlodìje a vyženou vás kopanci! To v lepším pøípadì, upozoròuje je Lot. Odkud pøicházíte? Kterými zemìmi jste prošli? Povìzte, plavili jste se na fejnických lodích Velikým moøem, nebo jste se brodili pískem pouštì? Zapadali jste po kolena do nilského bahna či jste osívali pùdu, zaplavovanou vodou z hlubokého Eufratu? Pøicházíte z velkolepého Uru nebo z jiných východních mìst? A tak či onak, musíte vejít do mého večeøadla a vyprávìt o širém svìtì, co všechno jste v nìm vidìli a prožili. A víte proč? Má žena Noéma, na niž ustavičnì myslím, taková vyprávìní nadevšecko miluje!

HLAVA DRUHÁ Bìž a utíkej, Líbánko! Vyøiï mému otci, že Lot vyšel v podvečer z hradeb, aby v dlaních potìžkal hrozny, jež už myslím dozrávají. Jdi a povìz... co bych mu tak ještì mìla vzkázat, nevíš? pøemýšlí Noéma, dcera sodomského filozofa Habara. Snad ještì, napadne ji, že za Lotovými patami se zvedají obláčky prachu a že už stoupá zastínìným úvozem na Viničnou horu. A dále mému otci vyøiï, že chci pøed jeho stolem rozvinout kobereček návštìv. Co ještì stojíš? Jdi a nezapomeò mu pøipomenout, pokračuje a vstává z podušky, že mne do hlavy klove pták samoty a že mne nemùže utìšit leda jeho dlaò. Tvé rozkazy mì šlehají do lýtek a popohánìjí mì. Takto své paní odpovídá Líbánka, tiše se usmívá a dívá se na Noému pøes sklopené øasy. A pokračuje: Raduji se, že sis mì vybrala za svoje ústa. Nic není hezčího, než ti sloužit! Služebnice, které stojí v pùlkruhu pøed Noémou, se postrkují lokty. Koušou se do rtù, aby skryly úsmìv, a očima kloužou po dlaždicích. Až pøíliš mnoho mluvíš, Líbánko, nemìla jsi už být pryč? Avšak to již mladičká služka bìží drobnými kroky síòkou

ke schodùm. Ostatní služky se rozcházejí po svém a na dlaždicích zní tleskot jejich bosých pat. A co vy? volá za nimi Noéma a pokynem ruky jim pøikazuje, aby se vrátily. Snad se už nevidíte nad plnou mísou? Pøipravte mi lázeò! a slastnì se protáhne a založí dlanì za hlavu. Už z ní stoupá pára a mísí se s vùnìmi olejù a vzácných solí, odpovídá Líbánčina babička, jejíž jméno je Libana. Podomci pøilévají do nádrže vøící vìdra, takže mohu potvrdit, že voda je právì tak teplá, jak to máš ráda. A abych nezapomnìla! Už hodinu se na oharcích spalují vonné pryskyøice, ty oøíšku moudrosti a kvìtino nedostižné krásy. A potom ještì dodává, že dala nahøát osušky a služkám že pøikázala, aby do láznì pøinesly misku ovoce a lehké perlivé víno z loòské skliznì. Služebnice odbìhly a než by čápi brodící se v jordánských zátočinách jen dvakrát klepli zobákem, jsou zpátky. Jedna drží pøes loket osušky, druhá nese v mìdìné nádobce olej a tøetí svírá mezi prsty alabastrový kelímek plný nazlátlé nardové masti, čtvrtá se stará o høebeny a bronzové zrcátko, kdežto pátá stojí jen tak s prázdnýma rukama a čeká, s čím si na ni Libana vzpomene. Noéma jim pøikáže, aby všechno složily, a pak je hned za-

žene pryč, nebo v lázni se cítí volnì jenom s Libanou, svou nejstarší služkou. Když jsem byla ještì docela malá, koupala jsem se leda v kašnì, kam mne mùj otec házíval po hlavì. Kdybys vìdìla, jak jsem se tehdy bála vody! Stojí na kamenném schodu, který leží pod prahem do lázeòské místnosti, pohazuje osuškou a smìje se. Smìje se a smìje, jako by bohové stvoøili její hrdlo jen pro smích. Jak jsem se jí nemìla bát, když byla tak hroznì studená? A když jsem do ní padala tak prudce! A víš, že v ní dokonce rejdily žáby? Otec mìl na mou výchovu velmi svérázné názory, ostatnì jako na všechno. To víš, filozof! dodá pobavenì. Prochází kolem nádržky a shlíží do vody, na niž padá svìtlo loučí. Udeøí dlaní do spony, kterou ninivský øemeslník vyøezal z býčího rohu a jež na boku spíná její šat, a potom zvedne paže nad hlavu. Jemná tkanina, tkanina z nejjemnìjšího chetitského lnu, jí klouzavì padá z ramenou a varhánkovitì se skládá okolo jejích kotníkù. Je nahá. A jak se pak naklání nad hladinu, její dlouhé černé vlasy jí padají pøes tváø a obklopují ji tmou. Nevidí než své prsy a barevné glazované dlaždice, nad nimiž se čeøí voda. Ty dlaždice dal Lot pøivézt z Megidda a jsou na nich umnì znázornìny

modré hrozny, obklopeny révovými listy. A co øíci o Noéminých prsou? Již nejsou panensky hrotité, nýbrž vyzrále kulaté a jako dva tìžké bronzové prsteny je zdobí temnì hnìdé hroty bradavek. Proč jsi dala ohøát vodu? ptá se ohlížejíc se pøes rameno na Libanu. Naznačila jsem ti snad, že si večer vzpomenu na lázeò? Neøekla jsi mi ani slovo, ty okraso sodomských zahrad, užívá Libana obvyklých obratù, ostatnì jako již po mnoho let, vidìla jsem však, jak vyprovázíš Lota pøed dùm. A to mi stačilo, ty slavíku v listoví. Pokračuj! pobízí ji Noéma. Jsem zvìdavá, až kam tì tvá pøedstavivost dovede. Pokaždé, když Lot odchází z domu, aby svou holí zvalchoval na vinicích záda své čeládky, zatoužíš po lázni. Neøíkej mi, že ne! Jen co ukáže paty, poléváš se vodou, čicháš vùni myrhy a saháš po nádobce s nardem. Noéma cítí pod klenbou chodidla révový list a vypouklý hrozen. Když se položí do vody, opìt se smìje. Libano, jsi stará brebentilka a odkud se berou tvá slova, to vskutku nevím! Nemìla jsi snad v úmyslu øíct, že mùj pán a manžel odešel se svou holí, která mu však visí mezi nohama, zvalchovat bøicha a stehna svých dìveček? Jen nezapírej a nepitvoø se! A nechtìla jsi pro mé potìšení dodat, že

mùj manžel se odešel vyválet s pastýøkami, jež už na pìt krokù čpí potem a páchnou kravincem? Ne? Dnes ti nìjak špatnì slouží jindy tak čilá vyøídilka! Vùbec ti nerozumím, odpovídá Libana. Já se jen dívám, jak jsi hezká! Snad jsi vyrostla do takové krásy díky tomu, že tì otec házel mezi žáby, kdožví. A pokud ses už chytila mé drobné poznámky o holi, bohové jsou mi svìdkem, že jsem mìla samozøejmì na mysli jen hùl, kterou Lot držívá v ruce. Čím jsi starší, tím častìji myslíš nìco jiného a nìco jiného øíkáš, odpovídá jí Noéma a dobøe se baví. Pravdu máš jenom v jediném, ty luno sodomských nocí, totiž že jsem stará, brání se Libana a dlaò si klade na srdce. A jestliže vidíš mezi mými slovy a myšlenkami rozdíl a snad jakousi neshodu, tak jenom proto, že nádavkem jsem ještì i pitomá. Ráda bych nìkdy slyšela pastýøky, které Lot pošimral svým proutečkem, svým zvadlým proutečkem! smìje se Noéma a na zápìstí jí cinkají náramky. Sázím se, že jim nezbývá než pokaždé hledat mládence, aby dokončil, co Lot sotva tak započal. Co to povídáš, paní? žasne Libana a klade dlaò k uchu pøedstírajíc, že nedoslýchá. Jistì chválíš a vynášíš všechny pøednosti svého manžela.

Co s nahluchlou služkou! Vždy ty už jsi k ničemu. Asi tì vyženu. Noéma nabírá do dlaní vodu, støíká si ji do obličeje a zavírá oči. Najdu si mladší dùvìrnici, pokračuje, která uslyší než to, co vychází z mých úst. Já že bych byla nahluchlá? Slyším tvùj dech dokonce i pøes dvoje dveøe! Máš pravdu, skákavý delfínku z Velikého moøe, lepšího a zdatnìjšího manžela než je Lot bys sotva našla. Øíkáš, že se ještì nestalo, aby nedokončil, co s vervou započal? Ty to musíš vìdìt! Noéma si vytøe vodu z očí, z tìch očí, jež jsou protáhlé do tvaru švestek, a upøe je na Libanu. Čeká, s čím ještì její služebnice pøispìchá. Avšak Libana mlčí. Že by už vskutku skončila? Tak brzy? To jí není podobné! Vhazuje na žhavé oharky špetičku pryskyøice, a když se nadechne bílého dýmu, nedá jí to a pøece jen pokračuje: Pøíliš často vídávám, jak ráno vstáváš rozlámaná a s modrými pùlmìsíčky pod očima. V noci slyším tvé hluboké vzdechy, které ti trhají hrdlo. Má se tvùj manžel k svìtu! Tak ty stojíš v noci za našimi dveømi a posloucháš? A nechtìla by ses rovnou protáhnout až k našemu loži? Když už ses rozhodla mì vyhnat, moje spravedlivá paní,

proč bych ti ještì nemìla øíct, jen tak pro pobavení, že po vinicích bìhá plno dìtí, které se až nápadnì podobají Lotovi? Že by to byla náhoda? Jsou to veselí košiláčci a je jich celý houfec. Radost na nì pohledìt! Nevìøíš mi? Sedni na osla a zajeï se na nì podívat. Tak a podobnì spolu v lázni rozprávìjí paní a její služka, a to nejen dnes, nýbrž pokaždé. Už se to tak mezi nimi vžilo. Noéma vystupuje z nádržky a ruce drží v mokrých vlasech. Voda jí bìží po ramenou a klíčních kostech, stéká jí po òadrech, klikatí se po bøichu a perlí v drobných krùpìjích na černých chloupcích nad jejím klínem. Odešla jsem do mìsta, moje uznalá paní, a za tržištìm jsem zamíøila do čtvrti, kde stojí nejbohatší paláce, oznamuje Libana a vtírá do kùže své paní vonnou mast z Galádu. Víš, že nohy mi už pøíliš neslouží a že se vleču pomalu jako sluneční stín, ale ještì se nestalo, to mi mùžeš vìøit, že bych nedošla včas. Za kým jsi to šla? pøedstírá Noéma nevìdomost. Nevzpomínám si, že bych tì nìkam poslala. Zvykla sis neustále mì pøerušovat. Ne že bych ti to vyčítala! brání se Libana. Jednou jsi paní a nemusíš mì vùbec pustit ke slovu. Tak budeš už pokračovat! Co by ne, a ráda. Na své belhavé cestì jsem jen tak náho-

dou nahlédla za rozevøenou bránu, kde zrovna jako z udìlání stál Sichar. Znáš ho? Je nádherný jako dvouletý lev, usmívá se Libana propadlými ústy. Nevím, co mì to popadlo, snad jsem se na chvíli stála nepøíčetnou, ale øekla jsem mu, že večer k nìmu do atria vejde jasná luna, čistá a plná touhy. A ještì jsem mu øekla, ty keøi ze zahrad královských, že ta luna se na jeho loži rozvoní vùní Galádu. O čem to mluvíš? žasne Noéma. Leží na bøiše a obrací k Libanì tváø. Kdo ti má rozumìt! Ty že jsi byla nepøíčetná jen chvíli? Už ti to zùstalo! O čem to mluvím? Jen se ti snažím vysvìtlit, že Líbánka vyøídí Sicharovi, co jsem mu už donesla já sama. Noéma už déle nevydrží hrát si na schovávanou. Nedočkavì se pozvedne a v jejích švestkovì protáhlých a švestkovì temných očích to zablýskne dychtivostí. Co mi Sichar vzkázal?! Bude se modlit k bohùm, aby slunce dnes zapadlo døíve než jindy, tak to aspoò øekl, ale hlavnì podaroval mì støíbrným šekelem! O své vùli slibuješ tomu mládenci, že k nìmu zaskočím, ale co kdybych k tomu nemìla chuti? Kdo je v domì paní, ty, nebo já? Ale když už jsi to slíbila, povzdechne po chvíli bezmocnì, nic jiného mi nezbývá, než abych rovnìž já na-

hlédla za bránu Sicharova paláce. Ale jen nahlédla! Nevím, proč bych se tam mìla zdržet u toho dvouletého lvíčka. Jak bych mohla uvìøit, že jen postojíš u brány? Musím ti pøipomenout, že jsem se Sicharem mluvila o loži a že moje slova pochopil do puntíku. Ledaže by mìl hlavu stejnì prázdnou jako já, ale o tom musím pochybovat. Tak už dost, to by stačilo! pøikazuje Noéma a protahuje pod Libaninou dlaní záda. A teï mi bez vytáček odpovìz kdo krom tebe ještì ví, že jsem tvou vnučku neposlala za svým otcem Habarem, ale za mladičkým a tak krásnì kučeravým Sicharem? Nikdo a všichni, ty hbitá rybičko z Jordánu! odpovídá Libana. Jako není v lidské moci zastøít slunce, tak není v moci zamilovaných utajit lásku. Už je tomu tak, že o tvé lásce si cvrlikají vrabci. Ovšem dá rozum, že v domì se o ní nikdo neodváží ani špitnout! A už vùbec ne pøed Lotem. Kdo by chtìl pro neuvážené slovo pøijít o dobré bydlo? Kdo by se ti chtìl znelíbit? Opravdu všichni už vìdí? ptá se Noéma zneklidnìnì. Pak jsi to byla ty, kdo mé tajemství vyzvonil! Sama jsi je roznesla, odpovídá Libana a nabírá z misky hrudku masti. Ty zasnìná ovečko, rozklinkáváš své tajemství, jako bys je nosila uvázané pod hrdlem.

Mluvit o Sicharovi je tak sladké! A že má Noéma jazýček pro sladkosti jako udìlaný, znovu se k té sladkosti vrací. Že držíš v dlani od Sichara støíbrný šekel, to jsi mi mìla øíci døíve, než jsem za ním poslala Líbánku. Nejsem ti náhodou pro smích? Libana jemnými údery dlaní hnìte Noémina záda i její zadeček a každý ten úder se v tìsném prostoru láznì ozývá jako tlesknutí ryby o hladinu øeky. Pøikázala jsi svým líbezným hlasem, svým hlasem plným líbeznosti, a bìží a pospíchá za Habarem, a kdybych do toho vstoupila já svým kuòkavým hlasem, nepokazila bych ti hru? Tu hru, pøi které ti buší srdce, až se zadýcháváš? Noéma se poddává Libaniným slovùm i úderùm jejích dlaní. Pøivírá oči a její pøedstavivost ji odvádí do atria za Sicharem. Tvoje láska nás sytí plackami radosti, moje vzácná paní, ale také nás rozjaøuje jako víno. Všichni jsme v Lotovì domì š astni a pyšnì nosíme pod svými halenami tvou lásku, jako bychom se my sami zamilovali. Ale co Lot? Povìz mi, Libano, co mùj manžel? Už tak dlouho jsme spolu nemluvily o Lotovi! Jako by už zapomnìla, že ještì pøed malou chvílí ho brala v ochranu, Libana odpovídá hanlivì a bez úcty. Lot? Je starý a tøaslavý. Neumí než bryndat do šedivých

vousù víno a ve zlosti házet po čeládce opánky a bronzové pohárky. A také, odpus mi, že se opakuji, dìlat dìti na vinicích. Mohl by vìdìt o Sicharovi? Noéma vstává z lehátka, ozdobeného perle ovými intarziemi, a pøehazujíc si pøes zrùžovìlá ramena osušku, ptá se: Mohlo by se mu nìco donést? Proč se nezeptáš rovnou jeho? odpoví Libana prostoøece. Snad ho tvoje zvìdavost pobaví. Lotovo jméno prolétlo jejich øečí jen jako stín oblaku, jenž pluje nad proslunìnou krajinou, a hned nato paní i její služka opìt drtí a melou mezi dvìma kameny jen Sicharovo zrní. Jaká škoda, že jsem tak stará a už se mi nepoštìstí vyskočit na velblouda lásky! stýská si Libana. Jaká škoda, že se už nepohoupu na jeho høbetì. A jaké to kdysi bývaly jízdy! Kdybych popustila svým vzpomínkám, nevìøila bys mi a uhlíkem bys mi na čelo kreslila znamení lháøky. Povìz mi a pøiznej se, bìží Sichar vytrvale a v pravidelných poskocích jako velbloud, anebo naopak jako kùò, co vyráží ke cvalu a trysku, aby za chvíli celý zpìnìný a bez síly padl k zemi? Houpáš se vždycky jen pod jeho bøichem, nebo nìkdy také na nìm? ptá se, pøibližujíc ucho k tváøi své paní. Tak ráda bych to vìdìla! Ty ses nad ohništìm lásky neotáčela, že se tak ptáš? diví

se Noéma a úsmìv jí rozevírá rty. Vždycky sis pøipalovala jenom bøicho? Je sedmdesát sedm zpùsobù rozkoše, a pakliže jsi poznala pouze jeden nebo dva, už to sotva dohoníš. Øíkáš sedmdesát sedm zpùsobù, moje pøeš astná paní? Vždy já ubohá umím počítat jenom do deseti! Znají-li včely øeč, o čem jiném mluví, ne-li o pylu a nektaru? O čem klepou svými zobáky ibisové, ne-li o rybách? A ženy sodomské, ty nevìsty radosti a manželky štìstí, rozprávìjí nejčastìji o lásce a o rozkoši z tìlesného obcování. Sichar nemìl než svou vznìtlivost, když jsme spolu poprvé ulehli, rozpomíná se Noéma. Neumìl líbat! Byl jako sotva odrostlý høebeček, když poprvé ucítí uzdu. Trhal sebou a jančil až hrùza. Tisknou si ruce, dívají se jedna druhé do očí a jejich tváøe jsou samý smích. Muži se jeden pøed druhým nafukují pýchou a chvástají se, jak nás dobývají, pøisvìdčuje Libana, ale kdybychom je tomu nenaučily, milovali by nás, jako se milují ryby v Jordánu. Dvakrát tøikrát by se o nás otøeli, a dost. Sichar je tak mladý! pokračuje mimo souvislost. Pøesto si myslím, že jsem mu poučení ve vìcech lásky poskytla právì včas, míní Noéma, jež se naklání nad ztmavlé oharky a vdechuje vùni pryskyøic. A jak jsi pøipomnìla je tak kučeravý! vzdychá Libana.

Jeho čelo se nápadnì podobá čelu beránka. Už mu rostou rohy? Rohy? Ale Libano! Sichar je jednorožec, ale vìø mi, že jeho roh je tak rozkošný! Nevím, kdy jsem š astnìjší když do mne svým rohem vniká, anebo když mu ho držím v ruce a hraji si s ním? Za takových a podobných rozprav jim uplývá čas. Z oharkù se klikatì zvedá šedivý kouø a plazí se podél trámkù, unikaje škvírami na støechu. Noéma se prohýbá v køíži, našlapuje z dlaždice na dlaždici a rozpažuje, až se jí prsy pøelévají a živì pohupují. Libana zatím tyčinkou ze slonoviny roztírá v alabastrové mističce černý prášek pøipravený ze skoøápek mandlí a opatrnì jej zalévá nìkolika kapkami panenského oleje, aby si Noéma, døíve než opustí lázeòskou místnost, mìla čím podmalovat oči a zvýraznit lesk bìlma. Slonovina mìkce klepe o misku a paní i její služka chvíli mlčí. Voda v nádrži chladne. Potom Noéma usedne na zkøížené nohy a Libana pøed ní podrží ovál bronzového zrcadla. Nìkdy mì napadá, zašeptá Libana v okouzlení nad Noéminými pùvaby, že bronz jednou zachytí tvou tváø tak pevnì, že už z nìj nikdy nevymizí a tvá podoba zùstane na svìtì až do vìčnosti.

Co je to vìčnost? Nic o ní nevím. Všechno je tak prchavé, Libano! Kde je tvé mládí? Také já brzy zestárnu. Ponoøí bøíško prstu do henny a barví si tváøe. Pøi té práci, kdy je tøeba dbát, aby barva neporušila pøirozenou líbeznost obličeje, vyslovuje nìkolik pøíkazù, které se týkají šperkù, stuh a spon. Do lázeòské místnosti vklouzne služka, jež se každodennì stará Noémì o účes, a do vlasù nad čelem jí umnì vplétává jemné zlaté plíšky. Dnes si musí pospíšit, nebo Noéma je netrpìlivost sama. Hoøí nedočkavostí a snad by vybìhla z domu rozcuchaná, kdyby ovšem Libana nìco takového pøipustila. Hlídá svou paní a nedovolí jí vstát, dokud kadeønice svou práci neskončí. Teprve až potom jí podá černé roucho, obšité zlatou nití, to černé roucho noci. Sichar je tvùj žák, stejnì jako ty jsi bývala ve vìcech lásky Lotovou žačkou, rozpøádá Libana myšlenky, oblékajíc svou paní. A tak si myslím, že ten mladík za všechno, co umí, vdìčí právì moudrému a svìtaznalému Lotovi. Ti dva mají k sobì tak blízko! Napadá mì, a je to jistì hloupá myšlenka, když napadla právì mì, že pøíčinou Sicharova štìstí je více Lot než ty. Noéma to chce odmítnout, jakpak by ne, ale po chvilce se sama sebe zeptá:

Kdo naučil milovat Lota? Lidská øada lásky je pøedlouhá a končí až kdesi tam, kde bohové stvoøili z hlíny prvního muže a první ženu. Všichni máme v té øadì místo a jsme v ní stejnì dùležití. Dotýkáme se jeden druhého pøes propasti času a ze všech tìch dotekù a sevøení je ukován vìčný øetìz života. Nikdo jiný by to tak hezky nedovedl øíct! I když musím pøiznat, že jsem ti tak docela nerozumìla. Nezapøeš, že jsi filozofova dcera. Libana sleduje, jak černé roucho se ukládá kolem Noéminých bokù a jak jí padá ke kotníkùm. Ale a už ti rozumím nebo ne, jedno vím právì teï je tvùj článek zaklesnutý mezi článkem Lotovým a Sicharovým. Sepne pod prsy své paní støíbrnou sponu a poodstoupí. Pozornì se dívá, jak látka tvoøí od pasu dolù záhyby, jež se skládají a jen čekají, až je kolena pøi chùzi rozkopnou. Nakonec poklekne a nazuje Noémì kožené sandálky pošité drobnými ulitami z pobøeží Velikého moøe. A tu vpadne do láznì Líbánka. Obrací veliké oči v témìø ještì dìtském obličeji ke své paní, je udýchaná a sotva popadá dech. Klade v úklonì dlaò mezi malá hrotitá òadra a štìbetá: Paní, tvùj starý a kašlavý otec je nejš astnìjší muž v Sodomì. To štìstí mu stouplo do hlavy jako víno, takže pøeko-

nal svou obvyklou štìdrost. Podívej, podaroval mì dvìma šekely! Tobì dal dva? Za to, že jsi mu neøekla nic nového, mi to pøipadá až pøíliš rozhazovačné. Jen aby brzy nepøišel na buben! smìje se Libana. Ty se do toho neple, babičko! ohrazuje se Líbánka a znovu obrací oči za svou paní, už pøipravenou vyjít z láznì. Tvùj mladý, krásný, kučeravý a svìží... chtìla jsem øíct starý a bìlovlasý ubrblaný otec smísil do dvou pohárù stará vína, pøikázal zapálit knoty ponoøené do oleje a čeká na tebe. Už se tì nemùže dočkat! I když jsem hloupá jako osel ve tvé stájce, snadno jsem se domyslela, že Sichar Kdo? Tvùj pøeš astný otec Habar! Vyslovila jsem snad jiné jméno? Služkám poručil, aby na lože, co stojí v atriu, na to široké a dlouhé lože podobné rozkvetlé louce, položily kožešiny damašských ovcí, které máš v takové oblibì, a slyšela jsem také, jak pøikazuje, aby z chrámu pøišly tøi hudebnice. Kuchaø mìl napilno, v kuchyni praskala polena a vidìla jsem sklepníka, jak vleče kozlečinu plnou vína. V celém Sicharovì domì... ale co to zase pletu! V domku tvého otce, v té tmavé díøe na pøedmìstí, se už k tobì vztahují mladé silné paže... ale hlavnì že mi rozumíš! A že víš, co já pitomá se ti pokouším vysvìtlit.

Zatímco její jazyk jen kmitá, pozvedá Líbánka k očím dlaò. Prohlíží si své støíbrné plíšky s ražbou siluety mìstské hradby a usmívá se na nì. Sicharova štìdrost je tak veliká, že když neupustíš od svých návštìv u nìho, budu si moci brzy koupit za své šekely malou vinici. Ale øekni sama, paní, proč bys k nìmu mìla pøestat docházet? Líbánka se raduje a poskakuje na dlaždicích po zpùsobu kùzlat. * * * Vzklenuté nebe se rozžíhá prvními hvìzdami. Noéma pøeskakuje nízkou zídku a zadní uličkou bìží podél zahrad, kde v korunách datlových palem poskakuje tøíštivé svìtlo mìsíce. Na kožených sandálcích jí pøi každém kroku zachrastí ulity a zvedne se pod nimi prach. Tváø jí až k očím halí šátek a černé roucho jí propùjčuje barvu noci. Je neviditelná. Sodoma ještì nespí. Ještì zdaleka nespí! Je vzhùru a teprve nyní začíná její čas. Ze dvorkù stoupá záøe ohòù, po ulicích procházejí hoøící louče, z vináren se ozývá zpìv a je slyšet smích nevìstek, tìch neúnavných nočních ptáčat. Od tržištì se nesou hlasy kupcù, ochranitelsky uléhajících vedle svého zboží, zní odtamtud hýkání oslù a hrkání putýnek

jakož i šplíchot vody. Sodoma dýchá plným dechem a je to dech ozývající se rozpustilostí. Když Noéma pøibíhá k Sicharovu paláci, je lem její suknice rozevlátý jako za vìtru. Její sandálky jsou až po øemínky od prachu a prach ulpívá i na jejích kotnících. Čeládka otevøe v bránì malá dvíøka, jejichž zavrznutí Noéma vnímá jako ptačí trylek, a hned nato vejde do tmy kamenné sínì. Panuje v ní chlad a ona, rozehøátá rozpálenými sodomskými uličkami, si pøitiskne dlanì na ramena a promne si je. To už se jí uklání správce domu a Noéma následuje svìtlo jeho louče a vchází do atria. Zøetelnì uslyší, jak se jí rozbušilo srdce. Odhodí na dlaždice své svrchní roucho a plná radosti a v pøedtuše všech rozkoší skládá dlanì mezi prsa. Správcova louč mizí kdesi za sloupy a na dlaždice se klade komíhavý Sicharùv stín. Noémo... Mladík si ji bere do rukou. Jsi pramen vody uprostøed pouštì, jsi napajedlo jen pro mé rty, šeptá a skrývá ji v loktech. Potom zmlkne a zalkne se, nebo touha mu vyrazí dech. Svírá v dlaních milenčina ramena, hned se však skloní a pøitiskne tváø mezi její udýchané prsy. Nemohl jsem se dočkat!

Já vím, odpovídá mu Noéma a úsmìv jí odhaluje zuby. Pomalu vjíždí dlouhými štíhlými prsty, bìlostnými prsty se tøemi prsteny, do jeho tuhých kučeravých vlasù, jež jí tolik pøipomínají čelo berana, a odkloní mu hlavu stranou, aby mu vidìla do očí a mohla se potìšit jejich leskem, on však v rozrušení pevnì stiskne víčka k sobì. Položí mu na nì bøíška prstù a hladí je, avšak náhle ho v záchvatu netrpìlivosti prudce odstrčí, až se Sichar zapotácí. Hned potom klepne kloubem palce do støíbrné spony. Hladká látka se jí sesouvá ke kotníkùm a obnažuje její bílé tìlo, její tìlo bílé jako snìhy na vrcholcích hor Libánu. Milenci povzdechnou, kterýžto povzdech záhy pøeroste ve výkøik nedočkavé touhy, promìní se v hravá lví mláïata a vrhnou se na sebe. A když pozdìji též Sichar obnaží svou nahotu a ulehne vedle své milenky na kožešiny damašských ovcí, aby okusil slasti milování a všech tìlesných dotekù, zahlédne Noéma nad jeho hlavou nebe klenoucí se nad atriem a do očí jí padne závratná hlubina hvìzd. * * * Jak již víme, až do svého stáøí se Lot zmocòoval dìvčat a žen na pastvinách, v køoviscích u potočních bøehù, pod dìravými stany nebo na lodicích, kotvících na veliké egyptské

øece. Zvykl si, že jeho náhodným milenkám svítily v očích hvìzdy a vítr že k nìmu pøinášel pach zvíøat či ryb, takže bez velebného okrsku noci a bez volné divé pøírody cítil se nesvùj a jako v kleci. Jeho pastevecký zpùsob milování pøeskočil z nìho na Noému, z Noémy právì nyní pøechází na mladičkého Sichara a ze Sichara (budou-li mu bohové pøíznivi) posléze pøeskočí na ženy, jež ho teprve čekají. Napadá Noému, že zpoza blízkého obzoru času již pøicházejí k Sicharovi milenky, jež ji vystøídají? Zneklidòuje a rmoutí ji to? Ani v nejmenším! Vždy je to déš, jenž se teprve sbírá kdesi za kopci. Aby si vydechl a nabral sil po první bláznivì divoké jízdì, kdy se mu zatmívalo pøed očima, rozmlouvá Sichar za závìsem z pšeničných stébel se dvìma dlouhonohými flétnistkami, obnaženými od ramenou až k bøichu, a s bledolící harfenistkou, jejíž vlasy jí padají do strun. Noéma zùstala na kožešinách sama. Dívá se do prostoru, jenž se nad ní zvedá, dotýkaje se samotné podnože nebe. Rozpomíná se, jak v tìch prvních týdnech, kdy si ji Lot pøivedl pod svou støechu, se spolu milovali pod nízkým døevìným stropem natøeným býčí krví. Byl nesvùj, nedostávalo se mu sil a jeho vášeò skomírala jako plamen nad vlhkým døevem, až konečnì pøikázal pøenést lože do atria a na zahradu, kde se v nìm probudil muž natolik, že pod jeho tìlem omd-

lévala. Nezaonačila to pøed časem se Sicharem stejnì, když ho pøimìla, aby dal vynést jejich lože pod hvìzdy? Dotýkáme se jeden druhého a z našeho sevøení je ukován vìčný øetìz života Nejsem jako džbán? ptá se polohlasem sama sebe. Jako džbán až po okraj plný vína z Lotova vinohradu? Kdo jiný než mùj manžel mi vdechl do prsou duši? Jakkoli je Sichar zbláznìn do Noémy, nedá mu to, aby se nedotkl flétnistčina ramene a aby aspoò na okamžik nepodržel v dlani její òadro. Jsem u tebe, ty mùj trkavý berane, pokračuje Noéma v samomluvì a protahuje se, zakládajíc paži za hlavu. Pøevaluji se na tvých kožešinách, avšak pøesto se každou svou myšlenkou obracím jen k Lotovi. Vidím jeho bílé vousy, ty vousy tak často rozčepýøené, jako by do nich foukal vítr, a na svých tváøích, ale i ve vlasech cítím jeho prsty. Ale hlavnì je cítím na prsou a bøiše! A ovšem také na stehnech a v chloupcích mezi nohama. Jak ho mám od sebe odehnat?! Ano, stokrát ano, Lot mi vdechl do prsou duši! Nepodobá se tím bohùm, kteøí stáli na počátku všeho, co se plazí, chodí, létá a plave? napadá ji a vede ji to k tomu, aby se pozvedla na loket a rozhlédla se kolem sebe. A nevpustil mi pak do duše ptáčka, jenž v ní zpívá a uspává mne i probouzí? Zahlédne za pšeničnými stébly stín svého miláčka a hned

nato zaslechne i jeho kroky. Pozvedne se v loži na kolena a čeká. Jsem u tebe, Sichare, celým svým tìlem jsem u tebe, avšak současnì ležím vedle Lota a navíjím si na prst jeho vousy. Není-liž to rozkošné? ptá se pobavenì sama sebe. Sichar Noému neslyší nebo se pøidal svým hlasem k chrámovým hudebnicím, jež spustily novou písničku; písničku, která je toho roku tak v oblibì, že se ozývá nejen z bohatých domù, ale též z hospod a z čeledníkù. Kdy však nebyl ohlušen vlastním hlasem? Kdy? Když je nám osmnáct, všechno smìøuje pouze k nám a uspoøádává se to tak, že stojíme ve støedu kruhu. Když je nám osmnáct, nedáme si vymluvit, že svìt je tady pouze proto, že jsme tady i my. Proč by mìl být Sichar jiný? Stojí nad ložem s klečící Noémou, aniž by v nejmenším tušil, že mu byla právì nevìrná. Ostatnì mohl by její nevìru pochopit? Nevysmál by se pyšnì každému, kdo by za ním pøišel s takovým skuhráním? Cožpak její tìlo, bílé a ozáøené mìsícem i hvìzdami, mu nepatøí? Nepatøí mi, ptá se, nepatøí mi zcela a bez výhrad? A nebude mi patøit ještì více, ujiš uje se v majetnické šalbì, až se nad nì pøedkloním, pøevrhnu je zpátky do kožešin a padnu na nì? Zatímco chrámové hudebnice za závìsem a pod palmovými ratolestmi hrají, Sichar uposlechne Noémina vybídnutí

a vydává se znovu na cestu rozkoše. Každého, kdo by mu øekl, že Noéma mu až po konečky prstù patøila vpodvečer, kdy se k nìmu chystala, kdežto teï že opìt patøí starému Lotovi, mìl by ho za blázna. Jak jinak, mìl by ho za blázna! Cožpak Noéma, jeho nádherná milenka, mùže nyní patøit nìkomu jinému, nyní, kdy se bøichem pozvedává proti jeho bøichu a kdy zaklesává lýtka nad jeho bedra? A v hrdle když se jí zadrhává dech a spánky zalévají krví? Pod náporem vášnì rozkopávají milenci kožešiny damašských ovcí, jež létají atriem, jako když do stáda vpadne smečka zdivočelých psù. Lože zhotovené z libánských cedrù popojíždí po dlaždicích a Noéma, uvìznìna v milencových loktech a sténající pod jeho nájezdy stále hlasitìji, na krátkou chvíli ztrácí vìdomí. Jakmile se jí v hlavì opìt rozbøeskne, proletí jí za čelem nìkolik neuspoøádaných myšlenek, jejichž smysl je takový: Sichar je tak prudký! Miluje mne nemilosrdnì až k závrati. K závrati, jež je tolik krásná, proč tedy utíkám z jeho ohrady a toulám se po lučinách, jež mu nepatøí? Proč se tolik strachuji, že se už nelíbím Lotovi? A proč se mi chce plakat, pomyslím-li, že tiskne do hlíny jakousi snìdou vinaøku, jejíž ruce jsou upatlané hroznovým moštem? A že ji tiskne do hlíny teï, právì teï! A že právì teï na ní heká a vzdychá! A že té vinaøce či jiné dìvečce, Lot si pøece nevybírá, svítí v očích tytéž hvìzdy, jako

v tuto chvíli mnì. Není to žalostné a skličující? Není to nesnesitelné?! Noémo, Noémo, Noémo, šeptá Sichar a v očích se mu blýskají zlaté lístečky, lemující milenčino čelo. Noémo! vzdychá a vykøikuje, pøičemž mísí své sliny s jejími. Lote, Lote, Lote, odpovídá mu Noéma v myšlenkách. Zachytává do zubù Sicharùv ret a zkousne jej tak silnì, až ucítí na jazyku krev. Avšak nakonec pøece jen zašeptá, aniž snad o tom ví: Miláčku Sichare! Trkavý berane! Holoubku s červeným zobáčkem! Zùstaò ve mnì, ještì ve mnì zùstaò... Chtìla bych sloužit tvé vášni bez oddychu po tøi dny! A tu se Sichar prudce pøevalí na záda a vyzvedne Noému nad sebe. Drží ji v pase, rozhoupává ji rychleji a rychleji a zvedá tváø k jejím òadrùm, jež bere do úst, zanechávaje na jejich bradavkách stopu svých slin. Prohýbáš se pode mnou jako koòský høbet! Sedím na tobì bez sedla... Ta jízda je k zbláznìní! K zbláznìní... Miluji jízdu bez sedla! sténá Noéma, zaklánìjíc hlavu, a hrdlo se jí napíná. Hudebnice z chrámového nevìstince, které si Sichar zaplatil na celou noc, odkládají své nástroje, pohodlnì usedajíce do trávy na zkøížené nohy. Odpočiòme si, vždy ta naše písnička se té jejich nevy-

rovná, usmívá se bledolící harfenistka. To je ale krásný dvouhlasý zpìv! A jak je vytrvalý! Myslíte si i vy, že ti dva zmlknou až s ranním rozbøeskem? Všechny tøi propukají v smích a sahají po džbánu s vínem. Skrze pšeničnou slámu vidí, jak Lotova žena obkročmo jede na svém koni a pøiznávají si, že by nebyly proti, kdyby se mìly ocitnout na jejím místì. Víno jim v pohárech vesele žbluòká a ony se poš uchují. Co bude dál? Snad pøijdou na øadu i ony, chrámové nevìstky a knìžky božských kultù, aby potìšily Sichara. Ale možná i Noému? Sbíhají se mi sliny na granátová jablka, vzpomene si Noéma, jakmile seskočí ze høbetu svého konì a trochu se vydýchá. Usedne na kožešinu, ale paty si ochlazuje na dlaždicích. Bradu opøe o Sicharova kolena a vesele mu pøikáže: Pøines jich plný košík! * * * Enarovi se nevedlo, ale mohl si za to sám. Proč byl tak zbrklý? A proč se choval tak neuváženì? Kdyby obìhl palác a zaklepal na boční vrátka, jimiž vchází služebná čeládka, nemìl by si nač stýskat, on však místo toho nalehl pìstmi na čelní bránu, pyšnì ozdobenou øezbami lvù, a vrhl se na ni ramenem. Tloukl do ní, jako když hoøí a køičel z plných plic. Sicharovy služebníky popadl hnìv. Co je to za neotesance

a chrapouna? Takhle se vchází do panského domu? Popadli hole a než se Enar nadál, zvalchovali mu høbet. Dostal jich nepočítaných! To se ví, že ho záhy poznali, myslíte však, že proto ustoupili a založili ruce za záda? Právì naopak! Dobøe vìdìli, že je to Lotùv oblíbenec a protože stranili Noémì, ještì ubohému Enarovi pøidali nìco navíc. V takových chvílích je obtížné dovolávat se rozumu a nìco dokazovat. Hledejte výstižná slova, když vám na ramena dopadají hole a na zádech a zadku cítíte nìčí špičatá kolena! Hledejte mírná a pøátelská slova, když musíte vyplivovat červenou slinu! Nakonec byl rád, že vyvázl živ a že mu v tìle zùstaly nepøeražené kosti. Co ho pálí více, utržené rány, anebo starost, že nedokázal pøedat Noémì varování a odvrátit tak neštìstí, které už teï, u všech bohù! nikdo nezadrží? Jak velikou moc a sílu mají ty prudké víry, o nichž mluvil zvečera s Lotem, ty víry, jež stahují ke dnu všechny pošetilce oddávající se lásce! A nìkdy dokonce strhnou i nevinného, jak se právì stalo... Tìch nìkolik podlitin od sluhù, od tìch blbcù, ovšem není nic, vzdychá Enar, není zhola nic ve srovnání s tím, co bude následovat za Lotovým hnìvem. Co se ti stalo? žasne Libana, když Enar vejde do domu. Služka jen stìží zakrývá uspokojení a s chutí se jeho vybarvujících podlitin dotýká. Nedovedu si pøedstavit, že by tì

tak ztloukl Lot, i když si občas øíkám, že by to už nemìl odkládat. Pošlapalo mì stádo volù, stìžuje si Enar, plive si na rány a bolestivì syká. Strašlivý bože, ty který rozséváš hrùzu! zvolá Libana v úleku. Enare, ty lotøe, kdes nechal Lota? Kde skončil náš dobrotivý pán?! Jistì už dodýchal a je mrtvý, protože nemá tak tvrdý høbet a kočičí hlavu jako ty. Jak ses to o nìho staral?! Pøeskočilo ti, proč do toho zatahuješ Lota? Mì pøepadli, mì! Lotovi nikdo nezkøivil ani vlásek a je veselý. Učiòte, bohové, abych ze svých ran zemøel a nevidìl ten tanec, který se tady roztočí! Co to blekotáš? Jaký tanec? Náš pán co nevidìt vpadne do dveøí a vysloví jméno své Noémy. Chci vidìt, jak mu odpovíš! Co se mu pokusíš povìsit na nos? Kdo jiný se má o ni starat a dbát o ni, když ne ty? Kdo? Já tedy rozhodnì ne. To si vypiješ sama! Libana pobíhá jako koza pøed øezníkem. Enar je sice starý mluvka a pøíliš rozumu nepobral, protože však jeho slova jsou tentokráte podbarvena červenou slinou, znìjí více než vìrohodnì. Už je to tak, Libano, pokračuje Enar a jazykem ohmatává zuby, náš pán zestárl a je starý. Už se mu nechce trmácet po

vinicích, protože všechny rostou do kopce. A co horšího už ho netìší bìhat za dìvečkami, které mají tak rychlé nohy, že mu snadno utečou. Kdybys místo toho žvanìní radši dobìhl k Sicharovi pro Noému! Jen Enar zaslechne Sicharovo jméno, znovu ucítí na zádech krupobití ran, pøed očima se mu roztočí kola a padne na dlaždice jako pod atý. A Libana? Snad i ona se v zoufalství skácí a zachrastí svými starými kostmi! Neš astná Noémo! zanaøíká a vjede si rukama do vlasù. Kachničko na vyschlé øece! Polapená gazelo se smyčkou provazu mezi nohama! A když se nadechne a nabere sílu, bìduje znovu: Ubohý podvádìný Lote, zostuzený pane! Za všechnu tvoji lásku a oddanost, za všechnu tvoji dobrotu a vlídnost ti Noéma oplácí čím? Radši to ani nevyslovím. Nebylo ti líp v Egyptì mezi rolníky po kolena stojícími ve vodì, kde jsi nic nemìl a byl odraný a hladový jako oni? Naštìstí se sbíhají ostatní služebníci a pøi jejich otázkách a dohadech nabývá Libana zase nad sebou vládu. Ty pøipravíš novou lázeò a ty ošetøíš oslovi rány! pøikazuje. Co, jsi slepý, že toho osla nevidíš? Leží pøed tebou a kdysi dávno mu dali jméno Enar! Kdo si myslí, že bude jen tak okounìt, tomu musím sdìlit radostnou zprávu, že náš pán se vrací. Laskavý a pøedobrý Lot zatoužil po naší milé