Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Pojem a institut dědictví Bakalářská práce Autor: Zdravko Christov DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře. Vedoucí práce: JUDr. Mgr. Jaroslav Grinc Ph.D. Praha Srpen, 2011
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Teplicích dne: 15. 08. 2011 Zdravko Christov DiS...
Poděkování: Chtěl bych tímto poděkovat vedoucímu bakalářské práce JUDr. Mgr. Jaroslavu Grincovi Ph.D. za podnětné rady a informace pro zdárné zpracování a dokončení bakalářské práce.
Anotace Cílem mé bakalářské práce je seznámení s problematikou dědického řízení, jeho zpracováním z historického hlediska (z dob Říma, středověku, Rakousko Uherský Občanský zákoník ABGB) zakončenou dnešní právní úpravou. Ve své teoretické části je zachycena problematika dědických titulů, sepsání závěti a listin s tím spojených (zrušení závěti, vydědění). Dále práce poukazuje na problematiku navazující na dědické tituly jako je neopomenutelný dědic a dědické skupiny. V samostatné části se práce také zabývá neméně důleţitou problematikou jmenování notáře jako soudního komisaře, samostatný postup notářů v dědickém řízení, začátek a průběh dědického řízení končící samotným vydáním rozhodnutí. V závěru je probrána problematika některých souvislostí týkající se dědictví a trestního práva. Annotation The aim of my thesis is to introduce the issue of inheritance and its treatment from a historical perspective (from Roman times, medieval, Austria Hungarian Civil Code ABGB) topped today's legislation. In its theoretical part of the problem is captured titles probate, drafting wills and documents related thereto (cancellation of wills, disinheritance). Further work points to the issue of succession following the titles is an inalienable inheritance and heir of the group. In a separate part of the work also addresses the equally important issue of the appointment of a notary as a court commissioner, notary separate procedure in probate proceedings, beginning and ending with the course of inheritance itself a decision. In conclusion it is discussed some issues related to inheritance relations and criminal law.
Obsah Úvod... 7 1. Historie a základní prameny dědického práva ČR... 9 1.1 Dědění podle římského práva... 10 1.1.1 Mimořádný soukromý testament... 12 1.2 Dědické právo ve středověku... 12 1.2.1 Odúmrtní právo v době středověku... 13 1.2.2 Darování pro případ smrti... 14 1.2.3 Závěť sepsaná v době středověku... 15 1.2.4 Rodinný nedíl, nedílné řízení... 16 1.3 Dědické právo v moderní době... 17 1.4 Současná právní úprava... 19 2. Předpoklady dědění... 21 2.1 Smrt zůstavitele... 21 2.2 Existence dědictví... 24 2.3 Právní důvod dědění... 26 2.4 Způsobilý dědic... 27 3. Možnosti dědění... 28 3.1 Dědění ze zákona (intestátní posloupnost)... 28 3.1.2 Dědické skupiny... 29 3.1.3 Odúmrť... 30 3.1.4 Započtení darů... 30 4. Dědění na základě testamentu/testamentární posloupnost/... 32 4.1 Náleţitosti osoby pořizovatele, vůle a jejího projevu... 33 4.2 Obsahové náleţitosti závěti... 34 4.2.3 Náhradní dědic... 39 4.2.4 Ochrana neopomenutelných dědiců... 40 4.2.5 Vydědění... 41 4.2.6 Podmínka a příkaz... 43 4.3 Formy závěti... 45 4.3.1 Vlastnoruční závěť (hollografní)... 47 4.3.2 Závět allografní... 47 4.3.3 Závěť sepsaná u notáře... 50 4.4 Úschova závěti... 53 4.5 Zrušení závěti... 55 4.6 Listina o odvolání závěti, listina o vydědění a listina o správě dědictví... 55 5
5. Řízení o dědictví obecná charakteristika základní prameny... 59 5.1 Účastníci dědického řízení... 61 5.1.1 Zastoupení účastníků... 62 5.1.2 Soudy... 62 5.1.3 Notáři jakou soudní komisaři... 62 5.2 Průběh dědického řízení... 63 5.2.1 Zahájení a předběţné šetření... 64 5.2.2 Zastavení dědického řízení... 65 5.3 Zjišťování dědiců... 66 5.4 Nařízení jednání... 67 5.5 Zjišťování majetku a dluhů zůstavitele... 67 5.6 Usnesení o dědictví, způsob a formy vypořádání... 68 5.7 Likvidace dědictví... 69 5.8 Náklady dědické řízení... 69 5.9 Dodatečné projednání dědictví... 72 5.10 Opravné prostředky v řízení o dědictví... 73 6. Dědictví a trestní právo... 74 6.1 Trestný čin poškozování cizích práv... 74 6.2 Trestný čin podvodu a vydírání... 75 6.3 Trestný čin vraţdy... 76 Závěr... 77 Slovník použitých cizích slov a základní pojmy... 78 Seznam použité literatury:... 79 Internetové portály na stránkách... 79 6
Úvod Dědické právo je upraveno Občanským zákoníkem České republiky. Tento právní institut hraje velmi důleţitou roli v běţném lidském ţivotě. Samotný institut dědického řízení potká kaţdého člověka minimálně jednou. I tato náročná ţivotní situace s sebou můţe přinést určitý problém. Smrtí zůstavitele nastává otázka, co se stane s majetkem zůstavitele, tedy s jeho aktivy a pasivy. Pokud dojde k právní události úmrtí zůstavitele, není automatické to, ţe pozůstalí jsou dědicové a mají nárok na dědický podíl. Samotným úmrtím zůstavitele začíná několik postupně navazujících fází dědického řízení, které jsou shodné. Hovoříme o tzv. zásadě legálního pořádku. Ve své bakalářské práci se zabývám komplexním zpracováním a problematikou právního pojmu a institutu dědictví. Hlavním cílem práce je komplexní zpracování problematiky, které nás seznamuje s historickým vývojem dědického práva z dob Římského práva, středověku aţ po moderní dobu Rakousko Uherského práva, zakončenou platnou právní úpravou. Toto téma bakalářské práce jsem si vybral záměrně, jelikoţ institut dědictví a samotný průběh dědického řízení je pro mě velice zajímavý, nicméně pro správné pochopení velmi náročným tématem. Přínosem mé práce je kvalitní zpracování teoretické a praktické části dědického řízení, jehoţ součástí je objasnění procesního postupu upravující stanovený postup notářů jako soudních komisařů a jejich činnost směřovaná k rozhodnutí v dědickém řízení. Pro lepší pochopení institutu dědictví se v obsahové části práce postupně zabývám problematikou dědických titulů, a druhy sepsání testamentů, dědické skupiny, způsobilého a neopomenutelného dědice, vydědění, účastníků vystupujících v dědickém řízení, notářů jako soudních komisařů a druhů rozhodnutí v dědickém řízení, které vedou k samotnému vypořádání dědictví. Samotnou kapitolou je úzce související problematika dědického a trestního práva. 7
Mnoho prací zabývajících se problematikou dědického řízení popisuje, buď hmotně právní, nebo procesně právní část, coţ spatřuji za nešťastné. Do své práce se snaţím obě tyto části zakomponovat jeden celek. V hmotně právní části se převáţně zabývám teorií vycházející z Občanského zákoníku ČR. Jedná se o 460 487 ObčZ. V procesně právní části, týkající se samotného postupu v dědickém řízení, čerpám z Občanského soudního řádu zákon č. 99/1963 Sb., a také z Notářského řádu zákona č. 358/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 8
1. Historie a základní prameny dědického práva ČR Jako kaţdé odvětví práva tak i dědické právo má za sebou dlouhý vývoj, který vţdy reaguje na zájmy a potřeby společnosti. Základní funkcí dědického práva je přechod aktiv a pasiv na závětní, zákonné dědice, popřípadě stát. Z historického hlediska je moţné spatřit, ţe dědictví a dědické právo vţdy patřilo k nejdůleţitějším a nejzákladnějším lidským právům a jeho úprava se stává z nepřehledné a náročné, postupně přehlednou a pro laika lépe srozumitelnou. Dědictví jako takové je nejen ochrana práv pozůstalých, ale také celé společnosti. V zájmu společnosti, musí být ochrana rodiny jako základního stavebního kamene kaţdého správně fungujícího státu. S tím je úzce spojen další rozvoj dědictví, jako důleţitá součást ekonomiky. Tento princip a smysl dědického práva je platný dodnes, protoţe i dnešní společnost má zájem, jak po stránce ekonomické, tak po stránce kulturní na dalším rozvoji majetku zůstavitele. Ze sociologického pohledu je rodina brána jako základ společnosti, tudíţ její rozvoj a spokojenost je taktéţ základní stavební jednotkou dobře prosperujícího státu. Mezi základní mezníky a prameny dědického práva patří právo římské, z kterého čerpá Občanský Rakousko Uherský zákoník z roku 1811 ABGB a i často uváděný francouzský zákoník Code Civil r. 1816. Zákoník ABGB z roku 1811 je základním a nejdůleţitějším pramenem, ze kterého čerpá Občanský zákoník Československa do roku 1964 a v některých ustanoveních i dnešní právní úprava. Samotný zákoník ABGB z roku 1811 je dodnes platný např. na území Rakouska v novelizované verzi. Důleţitou součástí pramenů dědického práva je listina základních práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR. Ta chrání občany tím, ţe mají svá práva např. majetek vlastnit, nabývat jej a jeho nedotknutelnost. Pokud dojde k zásahu do tohoto jednoho z nejzákladnějších lidských občanských práv, jako je neoprávněné nabytí, bezdůvodné obohacení apod., má občan moţnost domáhat se očekávaného rozhodnutí u soudu. Soud vydá rozhodnutí o navrácení takto neprávem získaných věcí. Mít moţnost domoci se svých práv u soudu je důleţitá součást správně fungujícího právního státu. 9
Zákonodárce definuje dvě základní funkce soudu ochrannou a represivní. Ochranná funkce je zde v podobě moţnosti domáhat se svých práv u soudu a s tím úzce související funkce represivní, která je zde jako podpůrná. Slouţí k odstrašení, kdy zákonodárce dává moţnost při porušení zákona, uloţení finančního postihu, či uloţení trestu odnětí svobody. Jako poslední pramen dědického práva je důleţité zmínit mezinárodní smlouvy, jimiţ je Česká republika vázána. 1.1 Dědění podle římského práva Právo dědické ve formě jak ho známe nyní a velká část Občanského zákoníku České republiky a (jehoţ je dědické právo součástí) je prvně zachycena v Římském právu. Unikátní na Římském právu je důkladná propracovanost a inteligence tehdejší společnosti. Předvídá a zabývá se standardními i nestandardními situacemi v lidském ţivotě, týkající se dědického řízení a dědického práva. Nestandardní situace je v tomto případě míněno např. sepsání závětí v době epidemií, testamenty vojenské apod. Základním principem římské společnosti byla ochrana práv, jak republiky, tak i samotných občanů. Jiţ v ranném římském období je viditelná důsledná propracovanost dědického řízení, kterou lze spatřit v úpravě dědického práva v problematice moţností dědit ze zákona a závěti (vše je zachyceno v tzv. zákoně 12 desek). Na tu dobu nevídaný pokrok. Tzv. zákon 12 desek Lex nebo Leges doudecim tabularum je nejstarší kodifikace římského práva z poloviny 5. století př. n. l. obsahující základy práva procesního, rodinného a dědického. Základním smyslem vydání těchto desek byla ochrana práv celé společnosti vycházející z principu, co je psáno, to je dáno. Samotnou součástí zákona 12 desek byla i úprava dědických titulů, tedy komplexní rozbor tzv. intestátního dědění (dědění ze zákona). Zákon 12 desek konkrétně hovoří o dědění dle posloupnosti. Dědění po otci, také uváděno jako per pater familias. Zde jsou bráni dědici jako lidé, kteří jsou tomuto člověku podřízeni, mezi ně patří, děti, manţelka a také osoby, které náleţely k přímému potomstvu. Samotné vydání zákona 12 desek nově obsahuje institut tzv. zákonného dědického práva. Podle tohoto předpisu vypadalo dědění následovně: Zemřel-li 10
zůstavitel, který neměl nejbliţší nutné dědice, bylo dědické právo vyhrazeno nejbliţšímu agnátovi. Nebylo-li nejbliţšího agnáta, uplatňovalo se dědické právo příslušníků rodu, tzv. gentilů 1. K velmi významné a navazující úpravě týkající se dědického práva dochází aţ v roce 543. V této době vládne císař Justinian, díky němuţ dochází ke konečné úpravě dědického práva. Je zcela nově upravena moţnost dědění ze zákona a dědicové jsou rozděleni do 4 tříd. třída první zůstavitelovi descendenti (příbuzní v pokolení sestupném, potomci). třída druhá zůstavitelovi ascendenti (příbuzní v pokolení sestupném), jeho sourozenci plnorodí se svými dětmi třída třetí rovněţ děti a jejich sourozenci, ale zde se jednalo o sourozence polorodé. všichni kognátští příbuzní, bez rozdílu stupně (kognátští pokrevní příbuzní). 2 Samotné 4 třídy byly historickým vývojem společnosti pozměněny, přizpůsobeny a zakomponovány do současného Občanského zákoníku České republiky. Řádný testament Jak jiţ bylo zmíněno, římské právo je na svou dobu velmi pokrokové. Římané reagují na poţadavky tehdejší společnosti a do detailů upravují různé druhy pořízení závěti. V této době bylo například moţné uzavřít závěť ústní nebo písemnou formou. Kaţdá z těchto forem má přesně daná specifika a jiné poţadavky na platné uzavření. Takovýmto poţadavkem je i rozdílný počet svědků při aktu sepisování závěti. Samotné římské právo vedle ústní a písemné závěti rozeznává i další moţné tituly jako řádný a mimořádný testament. Kaţdá z těchto forem měla odlišné a pevně stanovené formální body, kterých se musel zůstavitel drţet, aby nedošlo k napadení závěti pro její chybnost. Touto zákonnou úpravou je vidět, ţe dochází k ochraně jak práv občanů, tak i samotné republiky. U řádného testamentu byla rozlišena ústní a písemná forma. 1 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 7 2 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 8 11
Při ústní formě zůstavitel zřetelně před svědky ústně prohlásil, ţe jde o jeho poslední vůli. Nebylo také vyloučeno, ţe i při formě ústní mohla být taktéţ pouţita forma písemná. Při písemné formě se poţadovala, při projevu poslední vůle, přítomnost 7 svědků, kterým zůstavitel předkládá svou poslední vůli, přičemţ také prohlásí, ţe jde o jeho poslední vůli. Kaţdý ze sedmi svědků tuto závět podepíše a přidává k ní svou pečeť. Při této formě závěti jiţ nebylo zapotřebí podpisu zůstavitele. Podpis byl v této formě zapotřebí pouze v případě, pokud byl testament sepsán formou allografní (nenapíše jí sám). 1.1.1 Mimořádný soukromý testament Římské právo pamatovalo také na nestandardní ţivotní situace, ke kterým i v tehdejší době mohlo dojít. Mezi takovéto situace patří sepsání testamentu např. slepému člověku, ale také sepsání testamentů v náročných ţivotních situacích, které byly brány za nestandardní. Jsou to testamenty převáţně pořizované v době epidemií, testamenty uzavírány na venkově a testamenty vojenské. Při podrobném náhledu na takovýto testament bylo zapotřebí osmi lidí, jelikoţ jeho sepsání bylo komplikovanější neţ obvykle. Římské právo znalo kromě testamentu jakoţto pořízení na případ smrti, zakládající univerzální sukcesi i jiné úkony pro případ smrti, které se od testamentu lišili především tím, ţe neobsahovali dědickou instituci, a vedly pouze k singulární nikoli univerzální sukcesi. Nejrozšířenější z nich byl odkaz, tj. jednostranný právní úkon na případ smrti, kterým zůstavitel poskytuje k tíţi svého dědictví majetkový prospěch osobě, jeţ není jeho dědicem (tzv. odkazovník legatář). 3 1.2 Dědické právo ve středověku K mému překvapení v období raného středověku nedochází na našem území k výraznému rozvoji dědického práva. Historici spatřují největší důvod v tzv. odúmrtním právu panovníka. Toto právo panovníkovi zaručovalo nabýt všechen majetek, který nikomu nepatřil. 3 Kinc, J. Urfus.: Římské právo, Praha, Panorama 1990, s 376 12
Je to v případech, kdy zůstavitel zemřel a neměl ţádné pozůstalé dědice. Tento majetek ze zákona automaticky připadne panovníkovi. Častokrát bylo i zneuţíváno dominantního postavení, kdy docházelo ke zneuţívání samotných zákonů ve prospěch panovníka. Nastala situace, kdy dědic byl, ale z jistých důvodů mu jeho právo dědění bylo odňato. Právo v tomto případě hovoří jasně, dochází k automatickému přechodu majetku na panovníka. Rozvoj dědického práva na našem území je zcela odlišný od práva římského. Není tak pruţný a rychle se rozvíjející. Veliký vliv na zpomalený vývoj dědického práva má rozloţení tehdejší společnosti, určení, do jaké společenské vrstvy občan patří a také jiţ zmiňované odúmrtní právo panovníka. V samotném počátku vývoje dědického práva nebyla na našem území moţnost ani právní úprava dědění pomocí testamentu. Dědické řízení jako takové se zabývalo více děděním nemovitých věcí. Aţ v pozdější době (14-15 stol.)se k nám pomalu dostává právní úprava moţnosti dědění pomocí testamentu, která je spojována s příchodem tzv. kanonického práva. Kanonické právo rozděluje o jaké dědictví a jakou společenskou vrstvu, se jednalo. V základním rozdělení tehdejší společnosti lze hovořit o volných statcích, majetku šlechty, poddaných a majetku lenním. Novinkou této doby bylo přihlédnutí k ţivotu člověka, který zemřel. Mnohokrát se stalo, ţe pozůstalým zůstaly dluhy. Na toto jiţ bylo také pamatováno a to tak, ţe pozůstalí nemuseli platit za dluhy čistě osobní (dluhy z deliktu, rukojemství). Postupem času dochází na našem území k rozvoji dědického práva a objevují se i nové jevy spojené s institutem dědictví. Jak je ze středověké literatury známo, dochází v dědickém řízení k následujícím jevům: odúmrť, darování pro případ smrti, závěť pomocí testamentu, rodinný nedíl nedílové řízení. 1.2.1 Odúmrtní právo v době středověku V období raného středověku na našem území patřil panovník mezi osoby, které měly velikou de facto neomezenou moc. Tato moc byla zapříčiněna zákony, které platily na našem území a s nimi i úzce související tzv. institut odúmrtního práva panovníka. Tento institut zaručoval 13
panovníkovi zákonné právo na majetek po zůstaviteli, který nemá zákonné dědice nebo těmto dědicům bylo právo dědit odňato. Často se stávalo, ţe zůstavitel (člověk, který zemřel) zanechal po sobě majetek, ale nebyli osoby (dědici), které by po něm tento majetek mohli zdědit. Odúmrtní právo panovníka zachycené v tehdejší právní úpravě zajišťovalo zákonný, univerzální nárok a přechod celého pozůstalého majetku českému panovníkovi. Jedná se o tzv. regální právo. Toto právo zajišťovalo, ţe veškerý neosazený majetek (jedná se o majetek, který ničí není) náleţí českému panovníkovi. Nejčastěji se jedná o neosazenou půdu a také tzv. odumřelé nemovitosti. V pozdější době se často stávalo, ţe se panovník vzdal nároku a zmiňované odumřelé nemovitosti a přenechal tento majetek jednotlivým městům. Hovoříme o čase cca. 13-14 století. Postupem času na našem území docházelo k další významné zákonné úpravě zachycující zvláštní případy dědického práva lidí, kteří ţili delší dobu v jednom městě,(kde poté zemřeli), bránili jej, starali se o jeho chod apod. V tomto zmiňovaném případě majetek přechází do vlastnictví měst. Odúmrtní právo také měly kláštery, nemocnice, chudobince a sirotčince k pozůstalosti osob, které u nich zemřely a neměly ţádné dědice. 4 1.2.2 Darování pro případ smrti V raném středověku nebylo počátku moţné učinit darování pro případ smrti. Neexistovaly zákony, které by tento institut probíraly a hlavně dovolovaly. Zákony platné v tehdejší době jasně hovoří a stanoví zůstaviteli následující: kdo má rodinu nebo pokrevní příbuzné nemůţe darovat svůj majetek ve prospěch cizího člověka. Na jednu stranu je zde ochrana rodiny, ale naproti tomu jde o výrazné omezení projevu vůle zůstavitele. Není moţné tedy své dědice zákonně vydědit. Coţ spatřuji za velmi nešťastné. S následným rozvojem společnosti a postupem času se zvyšuje vliv církve. Na našem území převáţně církve římsko-katolické. Ta umoţnila, aby člověk před svým úmrtím část svého majetku mohl darovat církvi a to v podobě daru. Jednalo se o tzv. záduší, kdy člověk darem 4 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 14 14
církvi kupuje tzv. odpustek od svých hříchů. Nelze hovořit o posledním pořízení v pravém slova smyslu, nýbrţ jednání mezi ţivými, s účinky na případ smrti. 5 1.2.3 Závěť sepsaná v době středověku Jako další moţnost a omezení v projevu zůstavitele bylo samotné sepsání závěti. Sepsat závět nebylo na našem území zpočátku vůbec lehké. Nebyly zde zákony, které by umoţňovaly sepsání závěti provést lehkým způsobem. Velikou a hlavní roli hraje král, později šlechta a církev. Bez jeho písemného souhlasu, ve kterém se vzdává majetku, který by získal v případě smrti zůstavitele, který neměl ţádného dědice. V pozdější době středověku jsou odlišnosti v samotném sepisování závětí, které jsou upraveny v zákoně a ochraňují před následným chaosem ve společnosti. Celé sepsání testamentu vypadalo následujícím způsobem: člověk, který neměl nedílné příbuzné, mohl o svém majetku pořizovat kšaft, ale to jen, kdyţ dostal souhlas krále mocným listem, kterým se král vzdal svého práva odúmrťe v jednom individuálním případě. 6 K sepsání kšaftu bylo zapotřebí dodrţení dalších přesně daných postupů a následných formalit. Velké rozdíly jsou mezi sepsáním kšaftu v Čechách a na Moravě. V Čechách je zpočátku větší výhoda ve volném kšaftování obyvatel, kteří ţijí ve městech mající povolení od panovníka. Toto zvláštní povolení se nazývá tzv. městské privilegium. Od roku 1372 mají toto privilegium jiţ všechna královská města. U písemného kšaftu české zemské právo vyţadovalo 2 aţ 3 zachovalé svědky, na Moravě (kniha Tovačovská) bylo třeba svědků minimálně šest. Testament, který byl přímo vkládán do zemských desek, nemusel být dosvědčován svědky. V městském právu podle (Kolína) stačili při ústním i písemném testamentu dva svědci. Obnovení zřízení zemské předepsalo 3-50 svědků. 7. 5 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 15 6 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 15 7 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 15-16 15
1.2.4 Rodinný nedíl, nedílné řízení Jako dalším a posledním problémem v rozvoji dědického řízení ve středověku lze zmínit existenci tzv. rodinného nedílu a nedílného zřízení. Tento institut je definován jako majetkoprávní rodinné společenství pokrevně příbuzných, který byl převzat z předstátní doby. Hlavní vyuţití tento institut nacházel v tehdejší feudální společnosti jako formu pro tzv. bezpodílového spoluvlastnictví. Ve středověku došlo k jeho novému rozvoji a nové právní formulaci. Postupně vznikalo právo nedílové, tvořené: smlouvami uzavíranými dlouhodobě s týmţ obsahem, faktickým dodrţování obyčejů, soudními nálezy, usnesením dvorských sjezdů a nařízením kníţat a králů. 8 V otcovském nedílu spolu ţili (říkalo se chlebí) rodiče, vnuci popřípadě pravnuci. Hlavou společenství byl otec (děd), který uplatňoval otcovskou moc nad ostatníma, i kdyţ tito uţ byli dospělí. V průběhu 15-16 století vznikla právní pravidla zabraňující zneuţití otcovské moci. Otec mohl jednat za všechny účastníky nedílu a předpokládalo se, ţe vyjadřuje vůli všech. Po smrti otce se typ nedílu změnil - postavení hlavy nedílu zaniklo. 9 Nedílného společenství našlo veliké uplatnění u širokého spektra obyvatelstva. Převáţně si takto rozdělovali svůj majetek: rodiny pánů, poddaných, rytířů, rolníků, ale i šlechta. Právě šlechta rozdělila čtyři hlavní typy nedílných majetkových společenství. nedíl otcovský nedíl bratrský nedíl strýcovský nedíl vdovský, resp. mateřský 10 Všechny shora zmiňované skupiny uzavírali smlouvy, které byly uzavírány na dlouhou dobu, coţ z mého pohledu není ideální. Důvodem je jednotvárnost a nemoţnost reagování na společenské a rodinné změny. Pojmovým znakem těchto smluv je větší dodrţování obyčejů, soudních nálezů a různé usnesení kníţat a králů, které byly znovu odlišné pro území Čech a Moravy. 8 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s 16 9 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 16-17 10 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 16 16
Samotný vývoj a postupné zrušení tohoto institutu je datováno aţ na přelom 15 století, kdy bylo tímto institutem zrušeno i tzv. odúmrtní právo panovníka. Na území Čech v roce 1497 zrušil Vladislav II. Na území Moravy došlo k pozdějšímu zrušení aţ v roce 1587 Rudolfem II. 1.3 Dědické právo v moderní době Z mnoha dostupných zdrojů, pramenů a vědeckých prací vychází, ţe průlom dědického práva v moderní době je datováno od roku 1811 kdy byl v Rakousku Uhersku vydán takzvaný Všeobecný Obecný občanský zákoník (Allgemeines bürgliches Gesetzbuch označován zkratkou ABGB). Tento zákoník byl vyhlášen 1. června 1811 a jeho platnost na našem území byla od 1. ledna 1812 do 31. prosince 1950. Zákoník znovu čerpá z jiţ několikrát zmiňovaného římského práva a zohledňuje koncepci přirozeného práva. Zajímavostí tohoto zákoníku je, ţe v některých zemích částečně novelizován platí dodnes (Rakousko, Lichtenštejnsko). Podle zákona v původní verzi nešlo dědit okamţikem smrti zůstavitele, ale tento majetek se stal tzv. leţící pozůstalostí. Přesněji podle tohoto zákona se dědictví nenabývalo okamţikem smrti zůstavitele, jako je tomu dnes, nýbrţ majetek zanechaný zůstavitelem se stal tzv. leţící pozůstalostí. Jednalo e o samotný majetkový soubor sui genesis, právně nedělitelný celek v tom smyslu, ţe zahrnoval veškerý majetek (tedy majetek dědicům známý, o kterém se jedná, i majetek, které se objeví v budoucnu), který sám odpovídal za dluhy a odkazy. 11 Obecný zákoník občanský rozlišoval tři dědické tituly, kterými byly: 1. dědické smlouvy Tu mohli uzavřít jenom manţelé, popřípadě snoubenci s odkládající podmínkou uzavření manţelství. Touto smlouvou sliboval manţel druhému manţelovi pozůstalost nebo její část a druhý manţel ten slib přijal. 2. Závěť testament Je to projev vůle, kterým zůstavitel jedné nebo více osobám na případ smrti zastavil svůj majetek nebo jeho část. O závěť šlo však jen tehdy, byl-li v ní ustanoven dědic, obsahovalo-li takové pořízení jej jiná opatření, šlo o tzv. dovětek (kodicil). 11 Bílek,P Šešina, M.: Dědické právo v předpisech let 1925-2001. Zákony s poznámkami, Praha, C. H Beck 2001 s. 3 17
3. Zákon Šlo o dědický titul s nejmenší právní silou, uplatnil se aţ tehdy, nedědilo- li se podle předchozích dvou titulů. 12 V Rakouském občanském zákoníku byla velmi dobrá propracovanost uzavírání závěti a její formy: závěť mohl zůstavitel uzavřít následujícími způsoby: Závět, napsaná vlastní rukou zůstavitele. Závěť, napsaná jinou osobou, podepsanou zůstavitelem a třemi svědky. Ústní závět mimosoudní. Písemná nebo ústní závět učiněnou před soudem. Závěť ve formě notářského zápisu. Společná závěť manţelů. 13 Starý rakouský obecný zákoník, který se zabýval dědictvím a dědickým právem byl rozpracován do 293 paragrafů. Jeho účinnost skončila 31. prosince 1950. Na území tehdejšího Československa platil zákoník číslo 141/1950 Sb., který platil do 31. března 1964 (tento zákoník se často nazývá také zákoníkem středním). V tomto zákoníku dochází ke zjednodušení dědického řízení, zestručnění paragrafů a byl podřízen tehdejšímu komunistickému systému, kdy reaguje na novou ústavu. Snaţil se potlačit soukromé vlastnictví a také byl zrušen institut leţící pozůstalosti. To znamená, ţe se nemůţe stát, ţe nějaká movitost nebo nemovitost nepatří nikomu. V tom případě je zde stát, který přebírá nemovitost za svou. Tato část také vychází z toho, ţe došlo ke změně v dědickém řízení a to, ţe dědictví se nabývalo smrtí zůstavitele. 12 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 19 13 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 20 18
1.4 Současná právní úprava Posledním platným občanským zákoníkem na našem území je zákoník z roku 1964 (zákon č. 40/1964Sb.), a nabyl účinnosti 1. dubna 1964. Pro stáří tohoto zákona došlo jiţ k mnoha novelizacím. Na tento zákon navazují různé podpůrné zákony a vyhlášky, které doplňují různé mezery a jsou i reakcí na dění v dnešní společností viz. níţe. Další platné zákony související s problematikou dědického řízení jsou: zákon č. 141/1950 Sb., důleţitý pro změnu nabytím dědictví smrtí zůstavitele. Byly omezeny formy závěti, zrušen institut vydědění. zákon č. 131/1982 Sb., zákon obsahující jenom 28 paragrafů týkajících se dědictví. Obnova institutu vydědění zákon č.509/1991 Sb., tento zákon reaguje na demokratické změny ve společnosti. Změna v části institutu vydědění (došlo k novému rozšíření důvodů vydědění a sníţení zákonných podílů krácení neopomenutelných dědiců. Zákon č. 264/1992 Sb., změna v procesní části občanského práva, přechod pravomocí z řad státního notářství do rukou soudců. Zákon č. 554/2004 Sb., tento zákon přináší novinku správce dědictví. 14 Umoţnuje zůstaviteli ustanovit nově správce dědictví ke správě majetku. Dnešní právní úprava dědického práva je rozdělena do dvou základních částí právních norem. Hmotně právní a procesně právní. Hmotně právní část v sobě zahrnuje Občanský zákoník a procesně právní obsahující Občanský soudní řád a často uváděný i Notářský řád. Občanský zákoník se zabývá přesněji dědictvím ve své sedmé části, v 460 487 OZ. V těchto částech je probráno nabytí dědictví, dědická způsobilost i nezpůsobilost, moţnost 14 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 21 19
odmítnutí dědictví, vydědění, přechod dluhů, předluţené dědictví, dědění ze závěti ze zákona, ustanovení o ochraně oprávněného dědice. Procesně právní normy v sobě zahrnují následující: řízení před soudem věcí týkajících se dědictví, hlavně se týká 175a 175zd. Bliţší úprava řízení o dědictví, jednací řád pro okresní a krajské soudy vyhláška č. 37/1992 Sb., v platném znění. Postavení notářů jako soudních komisařů v řízení o dědictví. Obsaţené v občanském soudním řádě v 38-175 a násl. Dále související zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. A jako poslední související zákon č. 37/1992 Sb., v platném znění, o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. 20
2. Předpoklady dědění K tomu, abychom mohli začít hovořit o samotném počátku problematiky dědického řízení je zapotřebí splnění určitých předpokladů. Dědické právo, které je součástí Občanského zákoníku České republiky, taxativně vymezuje tzv. právní důvody. Nedojde-li k těmto všem zmíněným situacím (právním důvodům) nelze hovořit o dědickém řízení a volném přechodu dědictví zůstavitele na pozůstalé. Jedná se o tyto podmínky: Smrt zůstavitele. Existence dědictví. Právní důvod dědění. Způsobilý dědic. V následujících částech práce dojde k názornému vysvětlení problematiky výše zmíněných předpokladů, které taxativně stanoví Občanský zákoník ČR. 2.1 Smrt zůstavitele Celá problematika dědického práva a dědické řízení začíná a je úzce spojeno se smrtí zůstavitele. Jedná se o první podmínku dědického řízení, kdy je zákonnými postupy zjišťováno, zda zůstavitel opravdu zemřel. Zákony České republiky hovoří, jakým způsobem se smrt zůstavitele zjišťuje, kam a komu se hlásí. Tím, ţe zůstavitel (fyzická osoba) zemře, zanikají její všechna práva, ale nikoliv povinnosti. Je pravda, ţe kdyţ zůstavitel zemře, nemůţe mít ţádnou povinnost a ani jí plnit. Jednou z povinností je existence dluhu. V případě má-li, zůstavitel dluh nepřestane existovat, ale přechází do dědického řízení jako pasivum. Opakem pasiva je aktivum, coţ je majetek zanechaný zůstavitelem, který je také součástí dědického řízení. Nastane-li úmrtí zůstavitele podle vyhlášky č. 19/1988 Sb. musí být informován obvodní lékař zůstavitele, popřípadě lékař, který je pověřen v daném obvodě vykonávat svou lékařskou činnost. V čase kdy nejsou ordinační hodiny, převáţné pozdní odpolední hodiny a 21
noční hodiny je nutno úmrtí nahlásit lékařské sluţbě první pomoci. V případech vraţdy a sebevraţdy je za zákona nutné přivolat policii i lékaře, který jediný můţe prohlásit osobu za mrtvou. Součástí dnešní doby je obvyklé, ţe mnoho starých lidí bydlí v domovech důchodců, ústavech s pečovatelskou sluţbou a jiných ošetřovacích zařízeních. Zde je taktéţ povinnost při nálezu mrtvého přivolat lékaře, popřípadě policii. V posledních letech (zákon sice nestanoví) při kaţdém úmrtí v zmiňovaných zařízeních, kdy je zjištěna smrt člověka je vyţadována asistence policie. Tím se předchází tomu, aby nedocházelo k nesrovnalostem a pochybnostem zda člověk nebyl zavraţděn. O smrti zůstavitele častokrát dochází k informování buď ředitele, vedoucí pracovníka nebo jiného pověřeného pracovníka, který vykoná následnou administrativu se soupisem věcí ponechaných v domově. Pozor nenahrazuje a nesouvisí se soupisem, který vede notář jako soudní komisař v dědickém řízení. Ve všech těchto výše zmíněných případech se potvrzuje smrt výdejem úmrtního listu. Mohou, ale také nastat situace, kdy není moţné vydat úmrtní list. Jak jsem jiţ několikrát zmiňoval, jiţ ve starém Římě bylo pamatováno na tzv. nestandardní situace v ţivotě lidí. Dnešní platná právní úprava tyto nestandardní případy definuje a pomocí soudu řeší a to na návrh toho, kdo má na dědictví právní zájem. Často to bývá manţel, manţelka, pozůstalé děti či ostatní rodina. Soud v těchto případech rozhodne a vydá prohlášení fyzické osoby po určitém čase za mrtvou. Občanský zákoník České republiky v těchto případech rozeznává dva základní druhy a případy, kdy lze prohlásit fyzickou osobu za mrtvou. Je-li pravděpodobné, ţe nezvěstná fyzická osoba, se zřetelem ke všem okolnostem případu, jiţ neţije. Nezvěstná osoba je taková fyzická osoba, která je podle okolností případu po přiměřeně dlouhou dobu nepřítomná, a zároveň o ní nejsou ţádné zprávy, ţe je na ţivu. Přiměřená doba nepřítomnosti není zákonem stanovena, ale určuje ji soud podle okolností jednotlivého konkrétního případu. Zjištění jinými důkazními prostředky, neţ ohledáním mrtvoly a vydáním úmrtního listu. Soud takovouto fyzickou osobu prohlásí svým rozhodnutím za 22
mrtvou bez dalšího, přičemţ zároveň určí den její smrti. V tomto případě soud vydává rozhodnutí a úřední doklad, který nahrazuje úmrtní list. 15 Postup soudu je v těchto nestandardních případech pevně stanovený a není moţné se jakkoliv odchýlit. Celý proces a řízení o prohlášení nezvěstného můţe začít na ţádost osoby, která má k zůstaviteli právní zájem (rodina apod.). Následují tyto právní kroky: Soud prošetří celý návrh a neshledá-li, tento návrh závadným začne řízení o prohlášení nezvěstného za mrtvého. Poté mrtvému ustanoví opatrovníka. Samotná problematika ustanovení opatrovníka je téţ zachycena zákonem, který soudu stanoví, které osoby lze ustanovit či nikoliv. Opatrovník nemusí být stanoven u mrtvého, který jiţ má svého zástupce. Dále zákon upravuje problematiku moţnosti ustanovení opatrovníka, tedy kdo smí a nesmí být opatrovníkem. Například opatrovníkem nesmí být v ţádném případě partner, manţel, manţelka nezvěstné nebo zemřelé osoby. Po splnění těchto bodů následuje soudem vydaná vyhláška, kde informuje nezvěstného nebo ostatní osoby v jeho blízkém okolí, aby se do 1 roku přihlásil. Není nutností vyhlášku vyvěšovat na vývěsní nástěnku soudu. Zákon dovoluje umístění vyhlášky do místního tisku, či jiným masmedií. Pro úplnost musí tato vyhláška obsahovat základní informace o pohřešované osobě, datum vyvěšení a datum do kdy se osoba musí přihlásit. Tato vyhláška musí obsahovat i další okolnosti o pohřešované osobě a o celém případu. V příloze č 1. je náhled na vyhlášku vydávanou soudem (fiktivní). Po jednoroční lhůtě, kdy se nikdo nepřihlásí, prohlásí soud nezvěstného za mrtvého. V situaci, kdy se soud pomocí svědků nebo samotného nezvěstného dozví informaci, ţe pohřešovaná osoba je naţivu, mění své rozhodnutí usnesením o zrušení prohlášení za mrtvého. Tuto povinnost ukládá soudu zákon. Proti tomuto usnesení můţe podat odvolání jak navrhovatel tak i ostatní známí účastníci dědického řízení. Z obecné soudní praxe se nejčastěji uţívá doby jednoho roku. Ale toto není podmínkou, doba můţe být i delší. V sebemenších pochybnostech soud neprohlásí člověka za mrtvého. Nejde jenom o tyto ojedinělé případy, kdy soud musí zasahovat a ze zákona prohlásit zůstavitele za mrtvého. V ţivotě mnohokrát dojde k leteckému neštěstí, potopení lodě, pád mrakodrapu, sesun laviny a lidé přijdou v těchto případech masově o ţivot. Soud je v tomto případě povinen ze zákona nezbytnou dobu vyčkat a poté, kdyţ jiţ není moţné, ţe daný 15 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 26 23
člověk přeţil, dojde na základě této skutečnosti k prohlášení za mrtvého. Soud autoritativně rozhodne o tom, ţe daná osoba zemřela a jako datum úmrtí do úmrtního listu určí den neštěstí. 2.2 Existence dědictví Jako druhým bodem a předpokladem k naplnění dědického řízení je existence dědictví. Aby mohlo dědické řízení proběhnout, musí zůstavitel zanechat po sobě nějaký majetek jak movité tak nemovité věci. V opačném případě soud dědické řízení v samotném počátku zastaví. Institut existence dědictví vymezuje zákonné definice, kdy zákon hovoří, ţe do dědického řízení se zahrnují jak aktiva, tak i pasiva. Zákon také hovoří o zanechaném majetku zůstavitele, který je malé hodnoty cca 10 000,-- Kč. Jde převáţně věci osobní povahy, starý nábytek, obnošené šaty apod. Můţe se také stát, ţe pozůstalým zůstane po zůstaviteli jenom obrovský dluh a ţádné movité či nemovité věci. V tomto případě jsou dědicové chránění zákonem a lze takovéto dědictví odmítnout. O odmítnutí dědictví se budu zabývat později ve své práci. Zákon se také zabývá komplexní problematikou týkající se dluhů zůstavitele např. výjimku těchto dluhů činí jenom takové dluhy, které jsou spojené s dluhem osoby, které smrtí zůstavitele zanikly, tedy povinnosti, jejichţ plnění bylo vázáno jen na osobu zůstavitele. 16 Dále zákon probírá problematiku aktiv a pasiv, které nepřecházejí na dědice automaticky, ale jinak neţ děděním. Jako nejznámější je uváděn případ nájmu bytu. Zde je zkoumáno, je-li, zůstavitel nájemcem bytu, či ne. V případě není-li ve společném nájmu s manţelkou nebo manţelem stávají se nájemci jejich děti popřípadě sourozenci, vnuci, rodiče a všichni ti co se zůstavitelem v den smrti ţili v jedné domácnosti a nemají svůj vlastní byt. Do skupiny nájemců se řadí také lidé, kteří se dlouhodobě starali o pozůstalého o chod domácnosti nebo byli na pozůstalém závislí v podobě odkázáni výţivou. Mezi další případy, které nespadají do dědického řízení, jsou: peněţité nároky z pojištění, sociálního zabezpečení a pojistné plnění z pojištění osob. Tyto případy jsou upraveny speciálními předpisy. 16 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 28 24
Smrtí také zanikají i práva jako například: odpovídající věcné břemeno, závazky z vedlejší úmluvy o předkupním právu-to musí být dohodnuto jako věcné břemeno, plná moc, zaniká téţ právo domáhání se daru. Z práv zanikající smrtí oprávněného, lze uvést i právo domáhat se vrácení daru, jestliţe se obdarovaný chová k dárci jako k členům jeho rodiny tak, ţe tím hrubě porušuje dobré mravy. 17 Samostatnou a úzce spojenou kapitolou je problematika zániku práv a povinností v tzv. obchodních a kapitálových společnostech. Jak jsem jiţ několikrát zmiňoval dědické řízení a samotné dědické právo je úzce spojené s dalšími odvětvími práva jako jsou právo trestní, obchodní, mezinárodní atd. Samotná a pro nás důleţitá součást zanikajících práv je týkající se obchodních společností, kdy obchodní zákoník speciálně upravuje následky smrti fyzické osoby společníka obchodní společnosti. Tak podle 88 odst. 1. písm. c) se veřejná obchodní společnost zrušuje smrtí společníka, ledaţe společenská smlouva připouští dědění podílů, podíl zůstavitele zdědil jeho dědic (dědicové), nedojde-li k odmítnutí dědictví a ve společnosti zůstávají minimálně dva společníci. 18 U komanditní společnosti podle 102 odst. 4 při smrti komanditisty nedochází ke zrušení společnosti ze zákona. Toto můţe změnit společenská smlouva. V tomto případě, ale musí dojít k vypořádání podílů dědicům. U společnosti s ručením omezeným zákon taxativně stanoví, ţe obchodní podíl se dědí, ale znovu společenská smlouva můţe upravit a toto právo vyloučit, ale nesmí jít o společnost kde je jediný společník. Dědic se také můţe domáhat toho, aby soud zrušil účast ve společnosti. A také je dědic osvobozen od toho, aby se podílel na činnosti společnosti a to i kdyţ to výslovně určí společenská smlouva. Znovu, ale nelze zrušit účast dědice, pokud se jedná o společnost s jediným společníkem. V případě akciové společnosti, zemře-li akcionář, je oprávněn vykonávat práva s akcií spojená, dědic nestanoví li obchodní zákoník něco jiného. Je-li více dědiců, platí, ţe akci 17 Fiala, J. a kol: Občanské právo hmotné Brno, s 395 18 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 29 25
můţe být společným majetkem více osob. Spolumajitelé akcie se musí dohodnout, kdo z nich bude vykonávat práva spojená s akcií, nebo musí určit společného zmocněnce. Na vzájemné vztahy mezi spolumajiteli akcie se pouţijí obdobně ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnictví. Pokud se dědicové nedohodnou, určí na návrh společnosti osobu, oprávněnou vykonávat práva, spojená s akcií, do skončení řízení o dědictví soud. 19 U družstva členství fyzické osoby zaniká smrtí. Dědic členských práv a povinností zůstavitele můţe poţádat druţstvo o členství. Zákon nebo stanovy mohou určit kdy, představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout, nebo kdy se nevyţaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem. Souhlas představenstva se nevyţaduje, jestliţe dědic nebyl práva a povinností, spojené s členstvím, v bytovém prostoru. Dědic, který se nestal členem, má nárok na vypořádací podíl člena, jehoţ členství zaniklo. 20 2.3 Právní důvod dědění Občanský zákoník zná dva právní důvody dědění. Zákon a závěť. Tedy dědí se buď ze zákona, nebo podle zanechané závěti. Toto vymezení, ale není přesné, protoţe můţe dojít k tzv. kumulaci, kdy se dědí podle zákona i závěti a je to v následujících 3 případech. Závěť existuje, ale zůstavitel nepořídil celým svým majetkem. Majetku, který v závěti chybí, nastane tedy dědění ze zákona. Závěť je napsána formálně správně zůstavitel v ní tentokrát pořídil celým svým majetkem, ale některý ze závětních dědiců nedědí a zde nastupuje znovu dědění ze zákona. Ve třetím případě zůstavitel znovu pořídil závěť, ale nerespektoval občanský zákoník institut tzv. neopomenutelných dědiců. Některý z neopomenutelných dědiců se dovolává na neplatnost závěti v té části, v níţ zůstavitel nerespektoval právo neopomenutelných dědiců. Neopomenutelný dědic musí dostat takový podíl, jenţ stanový zákon. (problematikou neopomenutelných dědiců se budeme zabývat v dalších částech práce). 19 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 29 20 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 30 26
2.4 Způsobilý dědic Jako poslední předpoklad dědění je existence osoby, kterou nazýváme tzv. způsobilým dědicem. Zákon zná a taxativně vymezuje následující dvě hlavní moţnosti ztráty způsobilosti v dědickém řízení: Trestný čin proti zůstaviteli. V druhém případě je definováno chování dědice. V první moţnosti ztráty způsobilosti se jedná o osoby, které ztratí způsobilost dědit, kdyţ se dopustí trestného činu jak proti zůstaviteli, tak proti jeho rodině, manţelce, dětem apod. Trestným činem je míněno, ţe došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu (stačí jedna). Soudy v tomto případě hlavně přihlíţejí, zda osoba, která měla v tomto případě dědit, byla za tento trestný čin odsouzena. Jako další moţností je chování dědice. V případech, kdy osoba, která má dle závěti dědit porušuje následující body znovu je nezpůsobilá dědit, jedná se převáţně o chování, které je proti vůli zůstavitele. Osoba se příčí rozhodnutí zůstavitele sepsání testamentu. Zůstavitel sepisuje testament pod nátlakem. Osoba, která má dědit se snaţí vyvíjet tlak na změnu platné závěti nebo dokonce zrušení takovéto závěti. K dědické nezpůsobilosti se přihlíţí z úřední povinnosti. Dědická nezpůsobilost dopadá, jak na dědice ze závěti, tak na dědice ze zákona. 21 Zákon zná dva druhy způsobilých dědiců. Dědicem se můţe stát jak fyzická osoba (člověk), tak právnická osoba (uměle vytvořený subjekt). Fyzické osoba nemusí mít právní způsobilost k právním úkonům. V případě dědického řízení automaticky přechází majetek na tuto osobu ze zákona, aniţ je poţadována způsobilost k právním úkonům. Takovéto osobě, která není způsobilá k právním úkonům, je přidělen na nezbytně nutnou dobu zástupce, který za osobu vykoná nezbytné právní úkony. Tohoto zástupce stanoví soud. 21 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 31 27
3. Možnosti dědění Jak jiţ bylo několikrát zmíněno, Občanské právo České republiky zná dědění ze zákona, ze závěti, popřípadě můţe dojít ke kumulaci dědických titulů (popsána v předešlé kapitole). Součástí problematiky a institutu týkající se moţnosti dědění dává zákonodárce větší přednost projevu vůle zůstavitele, tedy dědění ze závěti. Zákon stanoví ţe, dědění ze závěti má přednost před dědění ze zákona. Zákonodárci se snaţí o to, aby zůstavitel měl při sepisování své závěti co největší volnost. Bohuţel i ve volnosti jsou jistá omezení, kterých musí zůstavitel dbát, jinak je závěť absolutně nebo relativně neplatná. Nyní se budeme zabývat problematikou dědických titulů, tedy děděním ze zákona také známé jako (intestátní posloupnost) a dědění podle závěti (testamentární posloupnost). 3.1 Dědění ze zákona (intestátní posloupnost) V případě, ţe zůstavitel zemře bez zanechání platné závěti, nebo kdyţ testamentární dědic z jakéhokoliv důvodu dědictví nenabude, dochází k dědické posloupnosti ze zákona. 22 Samotné dědění ze zákona má bohatou tradici v českém právu a znovu vychází ze základu coţ je římské právo. Samostatnou úpravu zákonné posloupnosti mělo městské a poddanské právo. Zejména z městského práva potom vycházel Všeobecný Občanský zákoník z roku 1811 ABGB, kdy byly dědicové rozdělení do 4 základních skupin tehdy nazývaných tříd. V první třídě dědily zůstavitelovy manţelské děti a jejich potomci, přitom se nečinil rozdíl mezi syny a dcerami. Ve druhé třídě dělili rodiče a jejich potomci. Ve třetí třídě dělili prarodiče a jejich potomci. A konečně ve čtvrté třídě dědili praprarodiče zůstavitele a jejich potomci. 23 Zákonné dědice rozděluje zákon do čtyř dědických (tříd) v dnešní právní úpravě více nazývané a pouţívané skupin. Jejich výčet je taxativní, tzn., ţe na jiné, neţ zde uvedené, se 22 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 31 23 Rauscher, R. Dědické právo podle českého zemského práva zemského, Bratislava 1922, Haas, A.: Omezení odúmrtí v starém českém právu, Právněhistorické studie 11, Praha 1973 28
dědění ze zákona nevztahuje. Pořadí dědických skupin stanovené v zákoně je závazné. Dědicové téţe skupiny jsou povoláni dědit společně; nemůţe dojít k tomu, aby vedle sebe současně dědili dědicové různých skupin. To platí i v případě, ţe určitá osoba (např. manţel zůstavitele) je zařazena do více dědických skupin; dědí vţdy v té skupině, která je v daném případě povolána k dědění. 3.1.2 Dědické skupiny Jak jiţ bylo zmíněno, dědické právo platné v dnešní právní úpravě čerpá z římského práva, která ustanovila rozdělení dědiců do 4 dědických skupin. Občanský zákoník tyto třídy poupravil do následného pořadí. Podotýkám, ţe tyto skupiny jsou brány jako za pevně stanovené, tudíţ nelze se odchýlit a není moţné, aby jedna osoba byla ve více skupinách najednou. 1. V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manţel nebo partner, kaţdý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliţe nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci. 2. Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manţel nebo partner, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří ţili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výţivou na zůstavitele. Dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manţel nebo partner však vţdy nejméně polovinu dědictví. 3. Nedědí-li manţel, partner ani ţádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří ţili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výţivou na zůstavitele. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. 29
4. Nedědí-li ţádný dědic ve třetí skupině, ve čtvrté skupině dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li ţádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti. Dědictví, jehoţ nenabude ţádný dědic, připadne státu. 24 3.1.3 Odúmrť Několikrát v práci bylo zmíněno slovo odúmrť. Není to nic jiného neţ majetek, který zanechal zůstavitel, který nemá ţádného zákonného ani testamentárního dědice. V tomto případě je zde stát, kterému majetek připadne. Stát nemůţe majetek odmítnout. Za dluhy z pozůstalého dědictví, ale odpovídá jen do výše hodnoty nabytého majetku. 3.1.4 Započtení darů Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů. Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za ţivota zůstavitele od něho bezplatně obdrţel, pokud nejde o obvyklá obdarování. 25 Zajímavým faktem v problematice započtení darů je to, ţe pokud se notáři nesdělí, ţe daný dědic byl za ţivota zůstavitele obdarován, například větší finanční částkou nemusí vůbec k takovému započtení darů dojít. To lze provést do tří let od vydání rozhodnutí, poté je právo promlčeno. Znovu se vychází z obecné části Občanského zákoníku ČR. Samotná ochrana dědiců je v tomto případě z mého hlediska špatně ošetřena a v zákoně i špatně definována. Z mého pohledu samotné započtení darů bych vypustil. Tím, ţe zůstavitel někomu něco jen tak dá, by nemělo vůbec mít vliv na celé dědické řízení. Tím se také předejde problematice s tím spojenou. Také míněno i soudním ţalobám apod. 24 ÚZ č. 637, Občanský zákoník, s. 38 25 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 39 30
3.1.5 Ochrana oprávněného dědice Jak jsem na začátku své práce zmiňoval, dědické právo je také zachyceno v Ústavě ČR konkrétně v listině základních práv a svobod. Kaţdá osoba má právo vlastnit majetek, nabývat ho a jeho nedotknutelnost. Zjistí-li se po projednání dědictví, ţe oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad bezdůvodného obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. 26 Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaloţil. Rovněţ mu náleţí uţitky z dědictví. Jestliţe však věděl nebo mohl vědět, ţe oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen vydat oprávněnému dědici kromě dědictví i jeho uţitek. Kdo v dobré víře nabyl od nepravého dědice, jemuţ bylo dědictví potvrzeno je chráněn tak, jako by nabyl od oprávněného dědice. 27 26 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 39 27 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 39 31