ROZHODČÍ DOLOŽKY U SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV A JEJICH MEZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA Martin Drápal ROZHODČÍ DOLOŽKY U SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV A JEJICH MEZE Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Smolík, Ph.D. Katedra občanského práva Datum vypracování práce: 21. listopadu 2012

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 21. listopadu 2012 Martin Drápal Stránka 2

Poděkování Dovolil bych si tímto poděkovat v první řadě JUDr. Petru Smolíkovi, Ph.D., který mne přijal s individuálním tématem rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv a byl mým vedoucím při zpracováním této diplomové práce. Zejména děkuji za cenné rady a připomínky, které byly velmi nápomocné při plnění diplomového úkolu. Dále bych si dovolil poděkovat svým nejbližším za jejich neskonalou podporu a trpělivost nejen při zpracování této práce, ale po celou dobu mých studií. Stránka 3

Obsah: Prohlášení... 2 Poděkování... 3 Obsah:... 4 Úvod... 6 1. Stanovení základních pojmů a východisek... 9 1.1. Rozhodčí řízení... 9 1.2. Rozhodčí doložka... 13 1.3. Pojem spotřebitele, základní východiska jeho ochrany a její úprava v českém právním řádu... 14 2. Rozhodčí doložka jako procesní smlouva... 20 2.1. Právní úkony dle OZ a teorie projevu vůle... 20 2.2. Doktríny posuzování rozhodčího řízení... 21 2.2.1. Teorie smluvní... 22 2.2.2. Teorie jurisdikční... 23 2.2.3. Teorie smíšená... 24 2.2.4 Teorie autonomní... 25 2.3. Stanovisko a právní názor Ústavního soudu ČR... 25 2.4. Kritika klasické smluvní teorie zastávané Ústavním soudem ČR... 27 2.5. Nedostatky ryze jurisdikční teorie... 29 2.6. Užití smíšené teorie... 31 3. Ochrana spotřebitele při uzavírání rozhodčí doložky... 33 3.1. Rozhodčí doložka jako zneužívající ujednání... 33 3.1.1. Pojem arbitrability... 33 3.1.2. Pojem zneužívajícího ujednání ve smyslu směrnice 93/13/EHS a nepřesnost její implementace... 34 Stránka 4

3.1.3. Rozhodčí doložka jako zneužívající ujednání v evropské judikatuře... 37 3.1.4. Interpretace písmene q) přílohy směrnice... 39 3.1.5. Objektivní arbitrabilita spotřebitelských sporů a zneužívající ujednání... 40 3.2. Změny ve světle Euronovely ZRŘ... 41 3.2.1. Sjednání na samostatné listině... 42 3.2.2. Náležité vysvětlení... 43 3.2.3. Specifické náležitosti obsahu... 43 3.2.4. Námitka nedostatku pravomoci rozhodců... 44 4. Rozhodčí doložka odkazující na jednací řád soukromé společnosti... 45 4.1 Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008... 46 4.2 Kritika rozhodnutí Vrchního soudu v Praze... 47 4.3. Sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010... 50 4.4 Dosah judikatorních závěrů a jejich retrospektiva... 52 4.5. Incidentní retrospektiva judikatury ve věci rozhodčích doložek odkazujících na pravidla arbitrážních center... 55 4.6 Novela zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů... 56 Závěr... 59 Seznam zkratek... 61 Seznam pramenů... 62 Shrnutí... 67 Resumé... 69 Abstrakt... 71 Abstract... 72 Stránka 5

Úvod V úvodu této diplomové práce autor považuje za zásadní vymezit téma a stanovit základní okruhy, otázky a hypotézy, které jsou jejím předmětem a které zároveň tvoří i základ její struktury. Tématem této práce jsou rozhodčí doložky u smluv uzavíraných spotřebitelem a jejich meze s ohledem na nejnovější judikaturu českých soudů, jakož i s ohledem na právní úpravu na úrovni Evropské unie zasahující do této oblasti a to včetně judikatury Soudního dvora EU, dále s ohledem na zatím nejrozsáhlejší novelu zákona o rozhodčím řízení (ZRŘ) a v neposlední řadě i s ohledem na úpravu spotřebitelských vztahů v novém občanském zákoníku (NOZ), účinném od 1. ledna 2014. Účelem této práce je vyjmenovat, popsat a posoudit dosah výše uvedených předpisů, právních názorů a jejich změn zejména s ohledem na platnost, respektive neplatnost, rozhodčí doložky u smlouvy uzavírané spotřebitelem. Ambicí této práce není pokrýt veškeré otázky rozhodčího řízení, ani popisovat jeho průběh, nýbrž přinést bližší pohled na některé aspekty a problémy uzavírání rozhodčích doložek u smluv uzavíraných spotřebitelem. Rozhodčí řízení a jeho právní úprava zakotvená v ZRŘ patří mezi dlouhodobě diskutované normativní právní akty. Nutno dodat na předním místě v souvislosti s rozhodováním sporů z právních vztahů, ve kterých je jednou ze stran spotřebitel. A to jednak s poukázáním na možné zneužívání rozhodčího řízení v rámci spotřebitelských vztahů a sporů a částečně i v souvislosti s otázkou kvality provedení evropských směrnic, tedy s otázkou konformity úpravy v českém právním řádu s právem evropským. S živou diskusí ohledně rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech, potažmo ohledně uzavírání rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv, vyvstalo několik zásadních otázek týkajících se jednak arbitrability spotřebitelských sporů vůbec a dále ohledně některých zvláštních požadavků na rozhodčí řízení a rozhodčí doložky v takových sporech vyplývajících z postavení spotřebitele coby slabší smluvní strany. Vybrané z otázek, které budou předmětem zkoumání v této práci, a okruhů, které jsou základem pro členění práce, jsou uvedeny dále. Stránka 6

Prvním okruhem tvořícím obsah této práce jsou otázky týkající se povahy rozhodčího řízení a rozhodčích smluv, zejména pak otázka, zda jsou rozhodčí smlouvy, tedy smlouvy o rozhodci a rozhodčí doložky, úkonem hmotněprávní či procesní povahy, a na ní bezprostředně navazující otázky, zda se ohledně posuzování náležitostí (a jejich nedostatků) takového právního úkonu užije předpisů hmotněprávních, tedy zejména obecných ustanovení OZ upravujících právní úkony v 34 a násl., či teorie projevu vůle, a jaké jsou tedy požadavky na platné uzavření rozhodčí smlouvy. Druhý okruh tvoří otázka arbitrability spotřebitelských sporů a zvláštnosti rozhodčí doložky, které vyplývají z postavení spotřebitele coby slabší smluvní strany, zejména s ohledem na evropskou úpravu zneužívajících ujednání (nepřiměřených podmínek) ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a na její implementaci do českého právního řádu (jak do stávajícího OZ, tak do NOZ), jakož i s ohledem na judikaturu Soudního dvora EU. Dále druhý okruh tvoří popis změn, které do oblasti uzavírání rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv přináší Euronovela ZRŘ. Posledním okruhem, který bude v této práci zevrubně zkoumán, je otázka (ne)platnosti rozhodčí doložky uzavřené odkazem na pravidla, statut či jednací řád soukromé společnosti, která není stálým rozhodčím soudem ve smyslu ustanovení 13 ZŘR ve znění účinném před i po jeho novelizaci. Rozsáhlá diskuze mezi odbornou veřejností ohledně (ne)platnosti takové rozhodčí doložky vypukla po rozhodnutí občanskoprávního a obchodního Nejvyššího soudu ČR publikovat rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 ze dne 28. května 2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tzv. zelené sbírce ), kterým Vrchní soud v Praze označil rozhodčí doložky odkazující na jednací řády, statuty a pravidla soukromých společností, které nejsou stálými rozhodčími soudy za absolutně neplatné ex lege. Na tomto místě je vhodné vyslovit několik hypotéz, které budou předmětem zkoumání a ověřování v této práci: 1. Rozhodčí doložka je procesní smlouvou. 2. Arbitrabilita spotřebitelských sporů není dána, jelikož v případě rozhodčí doložky u spotřebitelských smluv se vždy jedná ve vztahu ke spotřebiteli Stránka 7

o zneužívající ujednání (nepřiměřenou podmínku) ve smyslu písm. q) přílohy směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 3. Soud v civilním řízení je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě není nepřiměřenou podmínkou. 4. Rozhodčí doložka odkazující na jednací řád arbitrážního centra jako soukromé společnosti uzavřená před účinností Euronovely ZRŘ je neplatná. K uvedeným hypotézám a jejich zhodnocení se autor vrátí v závěru této práce. Základní metodou užitou při vypracování diplomové práce je vyhledání relevantních názorů soudů, jakož i odborné veřejnosti a doktríny a jejich vzájemná konfrontace, jelikož nezřídka jsou naprosto kontradiktorní, a to s ohledem na českou i evropskou právní úpravu. Stránka 8

1. Stanovení základních pojmů a východisek Před přistoupením k posouzení v úvodu uvedených otázek, které tvoří předmět zkoumání této práce, je třeba definovat a alespoň briskně osvětlit základní pojmy, které jsou zásadní pro celou práci a se kterými bude v jejich dalších částech pracováno. 1.1. Rozhodčí řízení Rozhodčí řízení (arbitrážní řízení, arbitráž) je postupem vedoucím k závaznému řešení právního sporu rozhodnutím jedné nebo více soukromých osob vybraných stranami sporu. 1 Ústavní základ rozhodčího řízení je položen v ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny, když právě rozhodci a rozhodčí soudy jsou dotčeným článkem zmíněnými jinými orgány vedle soudů, u kterých se lze domáhat ochrany subjektivních práv. 2 Na zákonné úrovni je pak rozhodčí řízení upraveno ZRŘ. Institut rozhodčího řízení je někdy spolu s konciliací a mediací řazen mezi alternativní řešení sporů 3 (tzv. ADR 4 ). Při bližším porovnání rozhodčího řízení a ADR (zejména mediací a konciliací) je nutno konstatovat, že postavení rozhodčího řízení je odlišné, a to do té míry, že ho nelze mezi ADR zařadit, neboť má více společných znaků s řízením soudním. 5 ADR jsou vymezovány jako alternativa k formám řešení sporů, kterým stát poskytuje své garance mocí veřejnou, tj. k řízení rozhodčímu a soudnímu. ADR se vyznačují jednak (i) dobrovolností stran v podřízení se tomuto způsobu řízení a jednání v rámci něj, dále (ii) pohybem řízení a jeho účinků mimo přímý dosah právní 1 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, 688 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263. 2 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 18 s. ISBN 978-80-7201-874-1, nutno však podotknout, že s tímto pojetím nesouhlasí dlouhodobě Ústavní soud, podrobně je problém rozveden v kapitole 2. této práce 3 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, 675 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263. 4 Alternative Dispute Resolution 5 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 18 s. ISBN 978-80-7201-874-1. Stránka 9

regulace státu (zahájení řízení nemá hmotněprávní ani procesněprávní účinky a osoby vedoucí řízení nemají donucovací ani rozhodovací pravomoci) a rovněž (iii) výsledkem ADR není vydání exekučního titulu, ale dohoda, smlouva či smír řešící spornou otázku. 6 Ze společných znaků je to zejména dobrovolnost podřízení se rozhodčímu řízení, když rozhodčí řízení může být vedeno pouze na základě rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. 7 Z dalších dvou uvedených znaků ADR však rozhodčí řízení vybočuje. Jednak už samotné uzavření rozhodčí smlouvy má procesněprávní účinky (o sporu nemůže rozhodovat obecný soud a řízení k námitce strany o existenci rozhodčí smlouvy zastaví, ledaže by na rozhodčí smlouvě účastníci netrvali nebo by byla shledána neplatnou, případně pokud podrobovala rozhodčímu řízení spor, který jeho předmětem být nemůže 8 ), jakož i účinky hmotněprávní (např. stavění promlčecí doby podáním žaloby 9 ) a pravomocný rozhodčí nález je dle ustanovení 28 odst. 2 ZRŘ postaven na roveň rozhodnutím soudním, a je tedy exekučním titulem. Rozhodčí řízení je tak zcela nepochybně alternativou k řízení soudnímu, pro uvedené rozdíly se však neřadí mezi ADR. Rozhodčí řízení a ADR zažívají nejnovějšího rozmachu v USA a západní Evropě od 70. let 20. století. A to zejména v souvislosti s nárůstem interakcí mezi subjekty společnosti, tedy i s navyšováním počtu sporů mezi nimi, spojeným s nedostatečnou adaptabilitou procesu soudního, kde nárůst obtížné formality soudního procesu a s tím spojené nároky na profesní schopnosti účastníků vedou buď k nad poměry stran vysoké finanční náročnosti soudního vedení sporů, či na druhé straně k neproduktivitě a přehlcování soudních institucí. 10 Zmiňovaný nárůst počtu interakcí, tedy i právních vztahů, ve společnosti a s tím i spojený nárůst sporů nepochybně bezprostředně souvisí s rostoucí mírou dostupnosti zboží a služeb. Ať již daných zvyšováním sortimentu nebo i jejich čím dal snazší dosažitelností, která jede mimo jiné ruku v ruce s rozvojem komunikačních technologií, zvyšováním počtu způsobů nabídky a výrazným zrychlením průběhu transakcí. Podstatnou část zvyšujícího se počtu 6 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 18-19 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 7 dle ustanovení 2 ZRŘ. 8 dle ustanovení 106 OSŘ. 9 dle ustanovení 14 odst. 1 věta druhá ZRŘ ve spojení s ustanovením 112 OZ. 10 KOCINA, Jan a POLÁČEK, Bohumil. Aktuální otázky rozhodčího řízení. Vyd. 1. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 113 s. ISBN 978-807-3803-490. Stránka 10

sporů. 14 Rozhodčímu řízení je přisuzována zejména rychlost a pohotovost z důvodu již právních vztahů představuje zejména, avšak nikoliv výlučně, rostoucí počet spotřebitelských závazků spojený s masovým a šablonovitým uspokojováním potřeb spotřebitelů. Fenomén spotřebitelských vztahů a závazků tedy přinesla koncentrace služeb v rukou velkých dodavatelů a jejich standardizace. 11 Zvláště v souvislosti se zdlouhavým a víceinstančním soudním řízením je pak zdůrazňována menší nákladnost a jednoduchost rozhodčího řízení, když právě minimalizace nákladů, rychlost a menší formálnost jsou kritéria, která má obecně splňovat postup při řešení spotřebitelských sporů. 12 Postupem času se proto aplikace rozhodčího řízení, svým původem institut obchodního styku mezi podnikateli, (nevyhnutelně) rozšířila i na vztahy, ve kterých je jednou ze stran spotřebitel. 13 Zejména v rámci práva Evropské unie se pak v oblasti ochrany spotřebitele stále důrazněji pokládají rozhodčí řízení a ADR za nezbytnou součást řešení velkého množství sporů mezi spotřebiteli a dodavateli a členským státům je doporučováno podpořit rozvoj praktických, účinných a nenákladných řízení pro mimosoudní urovnání spotřebitelských zmíněné menší míry formálnosti oproti řízení soudnímu (naopak oproti mediaci a konciliaci se jedná o institut podstatně více formalizovaný) a z důvodu neexistence řádného opravného prostředku proti vydanému rozhodčímu nálezu 15 (mimo stranami dohodnutého přezkumu rozhodci 16 ) a možnosti přezkumu vydaného rozhodčího nálezu soudem pouze ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů v ustanovení 31 ZRŘ. 11 KOCINA, Jan a POLÁČEK, Bohumil. Aktuální otázky rozhodčího řízení. Vyd. 1. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 116-117 s. ISBN 978-807-3803-490. 12 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 67 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0. 13 LISSE, Luděk a kol. Euronovela zákona o rozhodčím řízení s judikaturou. Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2012, 165 s. ISBN 978-80-905247-0-5. 14 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, 676 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263. 15 meritorní přezkum rozhodnutí ve spotřebitelských věcech dle ustanovení 31 písm. g) ZRŘ je nutno označit spíše za výjimku a důsledek požadavku kontroly ve spotřebitelských sporech s ohledem na spotřebitele coby slabší smluvní stranu 16 ve smyslu ustanovení 27 ZRŘ. Stránka 11

V současné době tak umožňuje rozhodčí řízení zrychlení oproti soudnímu řízení asi na třetinu. 17 Co se formy týče, rozlišují se dva typy rozhodčího řízení, a sice rozhodčí řízení institucializované a rozhodčí řízení ad hoc. Institucializované rozhodčí řízení je rozhodčí řízení vedené před stálými rozhodčímu orgány (soudy nebo jinými institucemi), 18 které za účelem úpravy vedení řízení před nimi vydávají vlastní pravidla, statuty a řády a vedou seznamy rozhodců. ZRŘ v ustanovení 13 za institucializované rozhodčí řízení považuje výhradně řízení před stálými rozhodčími soudy zřízenými jiným zákonem nebo jejichž zřízení jiný zákon výslovně připouští. V České republice v současné době existují tři stálé rozhodčí soudy, a sice Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, 19 Rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha 20 a Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno. 21 Naproti tomu v rozhodčím řízení ad hoc řízení nevede rozhodčí soud jako stálá instituce, ale řízení je vedeno před jedním nebo více ad hoc rozhodci výslovně určenými v rozhodčí smlouvě, popřípadě může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny ve smyslu ustanovení 7 ZRŘ. Význam spojení rozhodce ad hoc však není zcela přesný, neboť vytváří dojem, že rozhodce rozhodující v takovém sporu je oprávněn rozhodnout právě jeden takový spor, jakožto spor jednotlivý neboli spor ad hoc. Výraz ad hoc zde však označuje především skutečnost, že se nejedná o řízení před stálým rozhodčím soudem. Je nepochybné, že i rozhodce ad hoc může rozhodovat jakýkoliv počet sporů podobně jako jakýkoliv institucializovaný stálý rozhodčí soud. 22 17 RABAN, Přemysl. Autorizovaní rozhodci nebo adjudikátoři? Je efektivně zajištěna spravedlnost ve spotřebitelských vztazích?. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 6, s. 15. ISSN 1210-6348. 18 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, 677 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263. 19 na základě ustanovení 19 zák. č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky 20 na základě ustanovení 56 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu 21 na základě ustanovení 28 zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách 22 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 296 s. ISBN 978-80-7201-874-1. Stránka 12

osoby. Osobami rozhodců mohou být ve smyslu ustanovení 4 ZRŘ výhradně fyzické 1.2. Rozhodčí doložka Jak již bylo zmíněno výše, v českém právním prostředí jsou všechna rozhodčí řízení vedena výhradně na základě rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva je ve smyslu ustanovení 2 ZRŘ dvoustranným právním úkonem, kterým si strany mohou dohodnout, že o jejich majetkovém sporu, k jehož projednání by jinak byla dána pravomoc věcně a místně příslušný soudu a ohledně jehož předmětu by strany sporu mohly uzavřít smír, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců nebo stálý rozhodčí soud. Vyloučeny jsou majetkové spory, které vznikly v souvislosti s výkonem rozhodnutí nebo exekucí, které byly vyvolány prováděním insolvenčního řízení, tj. spory insolvenčním zákonem označené za incidenční, dále pak ty spory, o jejichž předmětu by strany nemohly platně uzavřít smír. 23 U rozhodčích smluv je zákonem vyžadována písemná forma pod sankcí neplatnosti. 24 Pro platnost rozhodčí smlouvy se nevyžadují podpisy obou stran na jedné listině, nicméně z oferty a akceptace musí být patrné, že druhá strana s obsahem rozhodčí doložky souhlasí. 25 ZRŘ rozlišuje dva typy rozhodčí smlouvy, a sice smlouvu o rozhodci a rozhodčí doložku. Na rozdíl od smlouvy o rozhodci, kde se delegace rozhodovací pravomoci týká jednotlivého již vzniklého sporu, je v případě rozhodčí doložky uvedená delegace dána ohledně všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů. 26 Strany však mohou rozhodčí doložku co účinku omezit pouze na některé ze sporů. 27 Rozhodčí doložka se dispozitivně vztahuje 23 DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 2 sv. Velké komentáře. 707 s. ISBN 978-80-7400-107-9. 24 dle ustanovení 3 odst. 1 ZRŘ 25 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 138 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 26 ustanovení 2 odst. 3 ZRŘ. 27 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 102 s. ISBN 978-80-7357-324-9. Stránka 13

jak na práva z právních vztahů přímo vznikající tak i na otázku právní platnosti těchto vztahů jakož i na práva s těmito právy souvisejícími. 28 Rozhodčí doložka tedy deleguje rozhodovací pravomoc ve sporu z veřejnoprávních subjektů, zejména soudů, na subjekty soukromoprávní, rozhodce a stálé rozhodčí soudy, čímž dochází k posilování autonomie vůle stran, která však nepůsobí absolutně, a rozhodčí doložka tedy může být shledána neplatnou. 29 Obdobně dle názoru Ústavního soudu ČR 30 uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu ustanovení článku 36. odst. 1. Listiny. Avšak pokud strana svou autonomii a smluvní volnost nevyužije (a protistrana existenci rozhodčí doložky v soudním řízení nenamítne) nebo ji využije způsobem, který právo neaprobuje, ať již v nepovoleném rozsahu či nepovoleným způsobem, uplatní se ochrana soudní. 31 1.3. Pojem spotřebitele, základní východiska jeho ochrany a její úprava v českém právním řádu Pojem spotřebitel není právní naukou jednotně definován a všeobecně se považuje za osobu ekonomicky aktivní jinak než v souvislosti s jejím povoláním. 32 Český právní řád spotřebitele definuje zejména jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti 33 v pojetí soukromoprávní ochrany, nebo jako fyzickou nebo právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami 34 v pojetí ochrany veřejnoprávní. Spotřebitelem je tedy v obou pojetích nejen 28 ustanovení 2 odst. 4 ZRŘ. 29 SÁDECKÝ, Lukáš. Rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv po novele zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2012, č. 5, s. 153 s. ISSN 1210-6410. 30 viz. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 2784/10 ze dne 5. května 2011. 31 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 73 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0. 32 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 11 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0. 33 v ustanovení 52 odst. 3 OZ. 34 v ustanovení 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Stránka 14

osoba fyzická, ale i osoba právnická, kterou veřejnoprávní úprava uvádí explicitně a soukromoprávní ji zahrnuje do osoby nejednající v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že evropské směrnice, 35 které úprava v OZ implementuje, považují za spotřebitele pouze osoby fyzické, je třeba zvážit, nakolik je toto širší vymezení správné, 36 jelikož by takové širší pojetí in eventum bylo možné považovat za překážku ve fungování vnitřního trhu. 37 Nutno zmínit, že s definicí spotřebitele se lze setkat i v dalších ustanoveních a právních předpisech. 38 Zde jde pak ale výhradně o osobu fyzickou. Dodavatel je naopak osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své podnikatelské či obchodní činnosti. 39 Podnikáním je soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Rozhodující je materiální, nikoliv formální pojetí podnikání, a proto i neoprávněný podnikatel bude mít v rámci úpravy spotřebitelských smluv postavení dodavatele. 40 Pokud by však nejednal v rámci své podnikatelské činnosti, nešlo by o dodavatele a ani ustanovení o spotřebitelských smlouvách by na takovýto právní vztah nedopadala. Rozhodující je proto účel jeho jednání. Uvedení pojetí dodavatele je obsaženo v soukromoprávním pojetí. Ve veřejnoprávním pojetí je pak obdobně vymezen účelem jeho podnikatelské činnosti, spočívajícím v prodeji zboží či poskytnutí služeb spotřebiteli, a je označen jako prodávající. 41 Spotřebitelskými smlouvami jsou pak smlouvy (kupní, o dílo a jiné), kde smluvními stranami jsou spotřebitel na straně jedné a dodavatel na straně druhé. 42 Pojem spotřebitelské smlouvy je tak zvláštní kvalifikací smluvního typu (ne na úrovni např. kupní smlouvy, ale úprava spotřebitelských smluv se uplatní vedle obecných 35 směrnice vyjmenovány na str. 18 této práce 36 vzhledem k rozsudkům Evropského soudního dvora C-541 Cape Snc. proti Idealservice Srl a Idealservice a 542/99 MN RE Sas proti OMAI Srl., kde soud dovozuje, že směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, rozumí spotřebitelem výlučně osobu fyzickou. 37 ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 430 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-004-1. 38 zejména v ust. 2 písm. d) zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, dále ust. 2 písm. c) zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ale i v ust. 54 odst. 4 písm. c) OZ. 39 dle ustanovení 52 odst. 2 OZ 40 ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL,Jiří,ŠKÁROVÁ, Marta a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 429 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-004-1. 41 ustanovení 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. 42 dle ustanovení 52 odst. 1 OZ Stránka 15

ustanovení 43 ), jejíž znaky spočívají v subjektech jí uzavírajících (ve spotřebiteli a dodavateli), a bylo by zřejmě vhodnější hovořit o smlouvách uzavíraných v rámci spotřebitelských vztahů nebo o smlouvách uzavíraných spotřebiteli (spotřebitelem). 44 Ostatně i NOZ 45 už označuje takové smlouvy o něco přesněji jako smlouvy uzavírané se spotřebitelem. Pro účely této práce však bude pracováno se zažitým pojmem spotřebitelské smlouvy, kterým se rozumí právě smlouva uzavíraná spotřebitelem, jako osobou nejednající v rámci své podnikatelské činnosti, a dodavatelem, jako osobou jednající v rámci své podnikatelské činnosti. Spotřebitelské právo představuje rychle se rozvíjející právní odvětví, které je postaveno primárně na myšlence ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, kde spotřebiteli toužícímu po nabytí určitého statku či požitku je dána pouze malá šance na prohlédnutí a zhodnocení všech rizik, které uzavření takové smlouvy s dodavatelem přináší. 46 Vychází se z toho, že spotřebitel z důvodu své neprofesionality, a z ní pramenící nezkušenosti či neznalosti, není schopen konkurovat vyškoleným profesionálům - dodavatelům. Což mimo jiné má svůj původ zejména v tom, že pro dodavatele oproti spotřebiteli je vstup do právního vztahu záležitostí naprosto běžnou, standardní, každodenní a opakovanou, a proto dodavatel má nesporně větší zkušenosti se vstupem do právních vztahů a v jejich rámci podstatně lepší znalosti, co se právních postupů týče. Přitom je třeba zmínit, že postavení spotřebitele coby slabší smluvní strany pramení i ze skutečnosti, že možnost ze strany spotřebitele ovlivnit obsah smlouvy uzavírané s dodavatelem je často značně omezena a leckdy spotřebitel takovou možnost nemá vůbec. Nejvíce patrné je to u smluv adhezních, tedy smluv, u kterých oferent v návrhu stanoví obsah uzavírané smlouvy (velmi často v podobě formuláře) s tím, že adresát tohoto návrhu ho může buď přijmout tak, jak je formulován, nebo 43 ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 426 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-004-1. obdobně také KNAPP, Viktor. Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2002, 93 s. ISBN 80-863-9536-7. 44 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 87 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0., obdobně také i ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 417 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-004-1. 45 část čtvrtá, hlava I., díl IV. NOZ 46 RABAN, Přemysl. Autorizovaní rozhodci nebo adjudikátoři? Je efektivně zajištěna spravedlnost ve spotřebitelských vztazích?. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 6, s. 15. ISSN 1210-6348. Stránka 16

smlouvu neuzavřít, čímž dochází k výraznému omezování smluvní volnosti 47 jedné ze stran - adresáta, čili spotřebitele, a k výraznému posilování postavení dodavatele, neboť je v tomto ohledu schopen na spotřebitele vyvíjet značný tlak. Proto lze okolnosti uzavírání takových smluv často charakterizovat poněkud lakonickou, přesto však do značné míry odpovídající formulací "ber nebo běž". 48 V zájmu ochrany spotřebitele je proto nezbytné, aby byly zakotveny určité odchylky od obecných pravidel využívaných ve smluvních vztazích, jejichž funkce je založena na odstranění nerovnováhy mezi smluvními stranami. 49 Podstatu spotřebitelské legislativy (předpisů na ochranu spotřebitele) lze shrnout citací (v překladu) "mezi silnými a slabými [...] je to právě svoboda, která omezuje, a právo, které osvobozuje." 50 Nicméně tato ochrana nemůže být absolutní, bezbřehá, jelikož není přijatelné, aby podnikatel nesl veškerá rizika smluvního vztahu a spotřebitel nenesl fakticky odpovědnost žádnou. Takový přístup by byl zneužitím práva a v rozporu se základními zásadami právní společnosti, podle kterých je mj. nezbytné požadovat uplatňování odpovídající míry odpovědnosti za vlastní právně závazné jednání. 51 Ani unijní standardy neposkytují ochranu spotřebiteli, který nechrání své zájmy, nebo dokonce předpisy na ochranu spotřebitelů zneužije. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, uvádí, 52 že Soudní dvůr EU shledal nezbytným posuzovat vliv na pomyslného běžného spotřebitele. V souladu se zásadou proporcionality a pro zajištění účinné ochrany v ní obsažené, tak uvedená směrnice vychází z pojmu průměrného spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, jak ostatně je tento pojem vykládán Soudním dvorem EU. 47 KNAPP, Viktor. Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2002, 89 s. ISBN 80-863-9536-7. 48 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 45 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0., 49 FIALA, Josef. Občanské právo. Vyd. 1. Praha: ASPI, c2006, 186 s. Meritum (ASPI). ISBN 80-7357- 212-5. 50 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 55 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0, kde autor cituje LACORDAIRE, R., P. H. -D. 28éme Conférence de Notr-Dame. Euvres, sv. IV, s. 494: "Entrelefor, lefaible [...] c!est la liberté qui opprime, la loi qui affranchit." 51 tamtéž 55 s. 52 v článku 18 Stránka 17

Pro stanovení typické reakce průměrného spotřebitele v daném případě budou muset národní soudy a orgány vycházet z vlastního úsudku, s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora EU. K uvedenému pojetí průměrného spotřebitele se přiklonil i Nejvyšší soud ČR. 53 V zásadě tak tedy jde o odhadnutí míry znalostí, schopností a možností onoho průměrného spotřebitele ze strany soudu a takovou míru aplikovat na konkrétní skutkový spor a jeho řešení. 54 Jak již bylo naznačeno výše při definování spotřebitele, ochrana spotřebitele je zakotvena a upravena jak právem veřejným, tak právem soukromým. Co se veřejného práva týče, jde zejména o zákon o ochranu spotřebitele, 55 kde tento zákon upravuje řadu z hlediska ochrany spotřebitele významných podmínek podnikání, úkoly veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele, oprávnění spotřebitelů a činnost spotřebitelských sdružení. 56 Ochrana spotřebitele v oblasti soukromého práva tkví v úpravě spotřebitelských smluv v OZ, 57 čímž jsou do českého právního řádu implementovány evropské směrnice na ochranu spotřebitele, a sice směrnice Rady 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, směrnice Evropského Parlamentu a Rady 94/47/ES, o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k užívání nemovitosti na časový úsek, směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2000/31/ES, o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronickém obchodu, na vnitřním trhu, a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES, o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES. 58 Soukromoprávní úprava spotřebitelských smluv, která je pro účely této práce podstatnější, v hlavě páté OZ se užije vždy, jestliže je OZ použitelný alespoň 53 v rozsudku 32 Odo 229/2006 ze dne 30. května 2007 54 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 45 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0., 55 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele 56 KNAPP, Viktor. Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2002, 90 s. ISBN 80-863-9536-7. 57 ustanovení 51a a násl. OZ 58 ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 420 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-004-1. Stránka 18

subsidiárně a OZ nebo jiný zákon užití OZ nevylučuje, při tom není podstatné, jak je smlouva označena, a může jít i o smlouvu nepojmenovanou. 59 I obchodní zákoník výslovně stanoví užití předpisů na ochranu spotřebitele, pokud je to spotřebiteli ku prospěchu, navíc jeho odpovědnost z porušení závazku i solidárnost závazků se vždy posuzují dle ustanovení OZ. 60 OZ v rámci ochrany spotřebitele zejména jednostranně kogentně zakazuje se ve spotřebitelské smlouvě odchýlit od zákonné úpravy v neprospěch spotřebitele pod sankcí absolutní neplatnosti a rovněž stanoví, že zneužívající ujednání (nepřiměřené podmínky) ve spotřebitelských smlouvách jsou absolutně neplatná 61 a demonstrativně vyjmenovává ta ujednání, která jsou nejčastěji se vyskytujícími nekalými podmínkami, přičemž se v pochybnostech užije výkladu pro spotřebitele příznivějšího. 62 Dále ve vyjmenovaných případech dává spotřebiteli možnost od smlouvy odstoupit a stanoví i další podmínky dodavatelé dodržovat, zejména pak povinnost informační. 63 59 ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 426 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-004-1. 60 ustanovení 262 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku 61 dle ustanovení 40a OZ 62 ustanovení 55 a 56 OZ 63 ustanovení 53-54d a 57-65 OZ Stránka 19

2. Rozhodčí doložka jako procesní smlouva Jak již bylo naznačeno v úvodu, otázka nároků kladených na uzavření platné a účinné rozhodčí doložky úzce souvisí s posouzením její povahy a povahy rozhodčího řízení. Na počátku se jeví vhodné vymezit rozdíl mezi posuzováním rozhodčí doložky jako úkonu hmotněprávního, tedy dle ustanovení o právních úkonech v OZ, 64 a procesního, tedy dle teorie projevu vůle. Pro účely této práce se autor bude zabývat charakterem rozhodčí doložky, nicméně uvedená východiska a poznatky lze bez dalšího aplikovat na rozhodčí smlouvu obecně, zahrnující tedy i smlouvu o rozhodci. 2.1. Právní úkony dle OZ a teorie projevu vůle Dle OZ je právní úkon projevem vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. 65 Klíčová je zde jednota vůle jednajícího a jejího projevu. Pro vznik právního úkonu je nezbytná existence obou těchto složek, tj. vůle jednajícího i její adekvátní projev. V případě absence kterékoli z těchto složek by pak nešlo o právní úkon. Vůlí se rozumí vnitřní psychický stav člověka k zamýšlenému následku, projevem vůle pak jakákoli vnější manifestace takové vůle. Zároveň právní úkon musí mít zákonem stanovené náležitosti, tj. náležitosti osoby jednajícího, náležitosti jeho vůle, náležitosti projevu vůle a náležitosti předmětu právního úkonu, tedy jeho možnost a dovolenost, jinak půjde o úkon neplatný. 66 Zejména je třeba v případě posuzování platnosti hmotněprávních úkonů zdůraznit zkoumání náležitosti vůle, tj. její svobodnosti, vážnosti a prostosti jejího omylu, tedy je třeba se zabývat tím, zda vůle jednajícího skutečně směřuje k zamýšlenému následku. Zároveň je třeba doplnit, že pro rozhodčí doložku se stejně zásadní jeví i posouzení náležitostí předmětu právního úkonu 64 ustanovení 34 a násl. OZ 65 34 OZ 66 KNAPPOVÁ, Marta, Jiří ŠVESTKA a Jan DVOŘÁK. Občanské právo hmotné 1. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2005, 137-139 s. ISBN 80-7357-127-7. Stránka 20

(zejména na dovolenost s ohledem na ochranu spotřebitele spočívající v zákazu zneužívajících ujednání 67 ). Naproti tomu dle teorie projevu vůle je pro procesní úkon stěžejní a rozhodující projev vůle, avšak vůle samotná se nezkoumá. Na rozdíl od úkonu hmotněprávního nezáleží tedy na tom, že procesní úkon neodpovídá skutečné vůli osoby, která jej učinila. Je proto nerozhodné, že osoba procesní úkon činila v omylu, v tísni, pod nátlakem apod., ale jak je již uvedeno výše, rozhodující je výhradně projev vůle a jeho obsah. Teorie projevu vůle se v procesním právu vysvětluje tím, že cílem procesu je poskytování ochrany subjektivním právům a jednotlivé procesní úkony nemají přímého vlivu na ně, nýbrž mají přímo vliv pouze na proces (a na subjektivní práva tak působí pouze zprostředkovaně jeho prostřednictvím). Procesní právo proto nezná (absolutní, relativní) neplatnost tak jak je upravena v předpisech hmotněprávních, zejména v OZ. Rozlišuje však úkony vadné a bezvadné podle toho, zda mají veškeré zákonem předepsané náležitosti, přípustné a nepřípustné podle toho, zda je účastník smí v dané situaci učinit (zejména u opravných prostředků), a účinné a neúčinné podle toho, zda způsobují následky. 68 2.2. Doktríny posuzování rozhodčího řízení Pro posouzení charakteru rozhodčí doložky, tedy zda se jedná o smlouvu hmotněprávní či procesní, je stěžejní posoudit charakter samotného rozhodčího řízení. V odborné literatuře se (v závislosti na rozdílné míře akcentace role státu a role vůle stran) rozlišují čtyři teoretické koncepce rozhodčího řízení, které lze označit za "teorie rozhodčího řízení," a sice teorie smluvní, teorie jurisdikční, teorie smíšená a teorie autonomní. Důsledná aplikace určité teorie, jako myšlenkového vzorce, se pak promítá do hodnocení řady otázek od postavení rozhodce, vztahu mezi stranami smlouvy 67 ustanovení 55 a 56 OZ 68 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, 189 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263. Stránka 21

a rozhodcem, koncepce rozhodčího nálezu až po pro účely této práce stěžejní kvalifikaci rozhodčí doložky. 69 Důvody pro různé hodnocení rozhodčí doložky, jako hmotněprávního či procesního nebo částečně hmotněprávního a částečně procesního institutu, eventuálně jako institutu sui generis, pramení z rozdílného posouzení, respektive rozdílné akcentace, jejích výstavbových prvků. Těmi jsou vůle stran smlouvy podřídit budoucí spor rozhodčímu řízení a přesun pravomoci z obecných soudů na rozhodce. 70 2.2.1. Teorie smluvní Klasické pojetí smluvní teorie je postaveno na výchozí myšlence, podle které má pravomoc rozhodce svůj původ v rozhodčí doložce a její realizace je závislá na vůli smluvních stran. Rozhodce je právě na základě rozhodčí smlouvy povolán právně aprobovaným způsobem k projednání a rozhodnutí sporu v rozhodčím řízení. 71 Rozhodnutí nespočívá v nalézání práva, rozhodce se nepřiklání k té či druhé straně, ale odstraňuje překážky tak, aby mohl vztah mezi spornými stranami dále pokračovat. Rozhodce tedy postupuje tak, aby nahradil dohodu stran tam, kde ji strany většinou z důvodu zaujatosti nebyly schopny dojít samy. V tomto případě lze hovořit o narovnání svého druhu. Rozhodce vystupuje jako zástupce stran a jeho funkcí je zjistit, na čem se strany v hlavní smlouvě dohodly, a pak to uvést v rozhodčím nálezu. 72 Rozhodčí nález, jako celé rozhodčí řízení, má tedy rovněž smluvní povahu a svůj původ v rozhodčí smlouvě. V případě nedobrovolného splnění rozhodčího nálezu je na něj nahlíženo, jako na smlouvu, jejíž plnění je vykonatelné soudem. 73 Jen pro úplnost je třeba uvést, že moderní smluvní teorie pak shodně se smluvní teorií vychází z toho, že rozhodčí řízení je založeno na smlouvě, ale rozhodčí nález jako 69 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 52-53 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 70 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 105 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 71 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 28 s. ISBN 978-80-7201-874-1 72 BEZOUŠKA, Petr a KOCINA, Jan. Právní povaha rozhodčího řízení - aplikační problémy. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2010, č. 16, 585 s. ISSN 1210-6410. 73 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 55 s. ISBN 978-80-7357-324-9. Stránka 22

výsledný akt tohoto procesu již nevychází ze smlouvy. V důsledku jeho kvalitativního postavení na roveň rozhodnutím soudním zákonem není smluvní teorie absolutní, neboť rozhodčí nález v důsledku své vynutitelnosti jako exekučního titulu ze strany státu vykazuje značný veřejnoprávní prvek. 74 S ohledem na to, že z důvodu důsledné akcentace autonomie vůle i rozhodčí nález je v klasické smluvní teorii považován za závazek v kvalifikované formě a rozhodčí řízení samo o sobě nemůže proběhnout bez dohody stran, je i na rozhodčí doložku nahlíženo jako na smlouvu ryze hmotněprávní a její náležitosti se tedy posuzují podle ustanovení OZ o právních úkonech. 2.2.2. Teorie jurisdikční Teorie jurisdikční vznikla v souvislosti s tím, jak se rozhodčímu nálezu dostávalo státního donucení. 75 Vychází z myšlenky uznání pravomoci státu kontrolovat a regulovat rozhodčí řízení, které je považováno za geograficky vymezený a konkrétní právní normou určený způsob řešení sporů představující alternativu k soudnímu řízení. 76 Stejně jako moderní smluvní teorie vychází z rozhodčí smlouvy jako základu (předpokladu) rozhodčího řízení, zdůrazňuje však povahu rozhodčího nálezu jako exekučního titulu, neboť rozhodčí činnost není závislá na vůli stran bez dalšího, ale na tom, že stát propůjčuje rozhodčímu nálezu charakter exekučního titulu, a tím uznává delegaci veřejnoprávní rozhodovací pravomoci na rozhodce jako subjekty soukromého práva. 77 Rozhodce stejně jako soudce tak odvozuje svou autoritu od státu, avšak na rozdíl od něj jeho nominace je záležitostí stran. 78 74 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 29 s. ISBN 978-80-7201-874-1 75 BEZOUŠKA, Petr a KOCINA, Jan. Právní povaha rozhodčího řízení - aplikační problémy. Právní rozhledy. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2010, č. 16, 585 s. ISSN 1210-6410. 76 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 53 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 77 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 37 s. ISBN 978-80-7201-874-1 78 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 54 s. ISBN 978-80-7357-324-9. Stránka 23

Oproti teorii smluvní rozhodce netvoří právo, tedy nenahrazuje dohodu stran a neformuje mezi nimi závazek v podobě kvalifikovaného narovnání, ale vykonává rozhodovací pravomoc v kontradiktorním řízení s tím, že právo nalézá na základě delegace státem a nikoliv dohody stran. 79 Zároveň je nutno zmínit, že i na rozhodčí řízení se přiměřeně uplatňují ustanovení občanského soudního řádu jako procesního předpisu. 80 Pro určení povahy jednotlivých institutů rozhodčího práva, včetně rozhodčí doložky, je pak rozhodující jejich povaha jako institutů procesních. 81 Ze skutečností, že účinky rozhodčí doložky se projevují výhradně v oblasti práva procesního, že její úprava je obsažena v procesněprávních předpisech a že jejím předmětem není žádné plnění, které tvoří obsah závazků podle OZ, 82 ale je předpokladem vzniku zvláštního procesního vztahu, je pak vyvozováno, že se nejedná o úkon hmotněprávní, ale o úkon procesněprávní. 83 A proto se na něj neužijí ustanovení OZ o náležitostech právních úkonů (včetně ustanovení o jejich neplatnosti 84 ), ale teorie projevu vůle. 2.2.3. Teorie smíšená Smíšená teorie vychází z obou výše zmíněných, teorie smluvní i teorie jurisdikční, snaží se odstranit jejich koncepční slabiny, tedy o zmírnění jejich protikladů a odráží spolupůsobení obou prvků, tj. autonomie vůle a vlivu státu na rozhodčí řízení. 85 Smíšená teorie proto vychází z pravomoci rozhodců založené smlouvou, avšak i z autonomie rozhodců jako subjektů, pověřených nalézáním práva. 86 79 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 190 s. ISBN 978-80-7400-096-6. 80 ustanovení 30 ZRŘ 81 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 54-55 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 82 ustanovení 494 OZ 83 ZOULÍK, František. Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2007, č. 1, s. 15. ISSN 1210-6348. 84 zejména ustanovení 37-42 OZ 85 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 57 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 86 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 193 s. ISBN 978-80-7400-096-6. Stránka 24

Je nutno podotknout, že různí zastánci vymezují hranici mezi smluvní a jurisdikční teorií různě. Proto se případné posouzení některých aspektů může lišit, podle toho nakolik je při aplikaci smíšené teorie inklinováno ke smluvní či jurisdikční teorii. Tato teorie se snaží o akcentaci obou stránek rozhodčí doložky, 87 tedy její stránky hmotněprávní i procesní. 2.2.4 Teorie autonomní Autonomní teorie pak odmítá teorie předchozí a snaží se pochopit rozhodčí řízení jako celek, a to jako řízení sui generis. 88 V tomto případě se však jedná o přístup spíše okrajový. 89 V této práci tato teorie nebude dále rozváděna, jelikož dle názoru autora pro určení a posouzení rozhodčí doložky plně postačí tři výše uvedené přístupy a není třeba tak rozhodčí doložku hodnotit jako kategorii samu pro sebe. 2.3. Stanovisko a právní názor Ústavního soudu ČR Ústavní soud ČR donedávna striktně zastával a dlouhodobě razil smluvní teorii rozhodčího řízení v jejím klasickém pojetí, a to zejména ve známém usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02, na které bylo z jeho strany opakovaně hojně odkazováno. 90 V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud ČR konstatoval, že rozhodci rozhodují spory, jestliže jejich pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. Dále vyložil, že rozhodci nenalézají právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňují, tedy narovnávají) závazkový vztah v zastoupení stran a jejich moc není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat 87 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 104 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 88 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 193 s. ISBN 978-80-7400-096-6. 89 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 57 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 90 usnesení sp. zn. IV. ÚS 435/02, IV. ÚS 511/03, IV. ÚS 166/05, IV. ÚS 805/06, IV. ÚS 1357/07, II. ÚS 3059/08 I. ÚS 533/10. Stránka 25

si svůj osud, a že uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Z uvedeného právního názoru Ústavního soudu ČR rovněž vyplývalo (a vyplývá), že na rozhodčí smlouvu nazírá hmotněprávně. 91 K zásadnímu (byť zřejmě krátkodobému) obratu v nahlížení na povahu rozhodčího řízení ze strany Ústavního soudu ČR došlo vydáním nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 dne 8. března 2011. V něm Ústavní soud ČR zaujal postoj opačný ke své dosavadní judikatuře, když v odůvodnění vyslovil závěr, že projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo. Dále doplnil, že jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů. Je však otázkou, nakolik tento nový právní názor bude Ústavní soud ČR razit i v další praxi. Jelikož se v odůvodnění nálezu výrazně odchýlil od své dřívější praxe a dlouhodobě zastávaného právního názoru, mnohokrát opakovaného závěru z usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02, že rozhodci nenalézají právo, ale tvoří závazkový vztah, avšak tuto věc senát v uvedené věci nepředložil k posouzení plénu, 92 ač je k tomuto dřívějšímu právnímu názoru nový názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07, že rozhodci právo nalézají, názorem zcela opačným. Pokud by výše uvedený obrat v názoru Ústavní soudu ČR nebyl pouhým excesem a byl skutečno obratem v jeho postoji k rozhodčímu řízení, je rovněž otázkou, nakolik se Ústavní soud ČR odchýlí od dosud zastávané doktríny smluvní. Tedy zda se přikloní k čistě procesní teorii či ke smíšené teorii eventuálně k teorii autonomní. Nicméně s ohledem na pozdější rozhodnutí, např. sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 5. října 2011, sp. zn. II. ÚS 2517/12 ze dne 23. července 2012 či sp. zn. III. ÚS 220/12 ze dne 23. února 2012, ve kterých se Ústavní soud ČT opětovně striktně drží smluvní teorie, je zřejmě nutno uzavřít, že rozhodnutí I. ÚS 3227/07 bylo (prozatím) pouhým jednorázovým excesem a jeví se tak, že se nejedná o nadějný zlom v nahlížení na rozhodčí řízení ze strany Ústavního soudu ČR. 91 DAVID, Marek. K povaze rozhodčí smlouvy podruhé a jinak. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2011, č. 10, s. 15. ISSN 1210-6348 92 ve smyslu ustanovení 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu Stránka 26