Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval. Také Josef, kterého apoštolové nazvali Barnabáš to znamená,syn útěchy` levita původem z Kypru, měl pole, prodal je, peníze přinesl a položil před apoštoly. (Sk 4,32-37.) Závěr 4. kapitoly nám odhaluje pohled do způsobu vnitřního života církve v apoštolských dobách. Styl společného života věřících lidí vždycky odpovídá jak jejich duchovní vyspělosti, tak i okolnostem, ve kterých se nacházejí. Není možné a nebylo by ani správné napodobovat způsoby staré církve jinde a v jiných dobách jako nějaký ideál. I první církev za stavu, o jakém mluví náš text, prožívala různé těžkosti, které bylo nutno řešit. V Bibli nikdy nejde o napodobování vnější formy. Důležité je brát si příklad z vnitřních předpokladů a hledět ke kořenům jejich způsobů: Žili v Boží bázni, byli jedné mysli a jednoho srdce a vydávali svědectví o vzkříšení Pána Ježíše. To doprovázela Boží moc a na všech spočívala veliká milost. V úplném závěru kapitoly slyšíme o Barnabášovi, který se tehdy také zřekl svého majetku ve prospěch církve. Šlo o muže, který později uvedl do prostředí jeruzalémské církve apoštola Pavla a který s ním určitou dobu těsně spolupracoval. Na citovanou zprávu o jeho štědrém činu bezprostředně navazuje příběh, který je už ale popsán v následující, 5. kapitole: Také nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. (Sk 5,1-2.) Ananiáš a Safira zřejmě nebyli vedeni poctivým a přímým úmyslem. Snad se nechali strhnout příkladem ostatních, snad nechtěli být černými ovcemi uprostřed církve, na druhou stranu jim ale bylo líto peněz. Zkusili tedy cestu pokrytecké komedie. Ale Petr mu řekl: "Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!" Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň. Mladší z bratří ho přikryli, vynesli a pohřbili. (Sk 5,3-6.) Ananiášova chyba nebyla v tom, že nechtěl odevzdat všechny peníze za prodaný pozemek. Měl právo nakládat se svým majetkem podle svého rozhodnutí. Zlé bylo to, že se přetvařoval, že chtěl o sobě vzbudit nepravdivý dojem. Současná doba církve je obdobím milosti. Není předepsáno, kolik má kdo dávat na Boží dílo. Někde se doporučuje desátek, ale Bible jej pro novozákonní dobu nikde nepředepisuje. V počátcích církve dávali věřící křesťané všechno, co měli. Ananiáš se Safirou se tvářili, že to udělali také, ale nebyla to pravda. Myslíte si, že se nás to netýká? A nezpívali jste někdy ve shromáždění nějakou písničku typu: Všeho vzdám se pro Ježíše? Byla to skutečně pravda? Nebo jste zpívali jen bezmyšlenkovitě? Apoštol Petr mluví s Ananiášem o lži. Prázdná slova, slova a gesta jen na oko se Pánu Bohu hnusí. Důsledek Ananiášova činu byla
smrt. Zdá se vám to příliš kruté? Ale hřích je takto krutý. Apoštol Petr byl tehdy možná sám překvapen tím, co se stalo, ale Pán Bůh hřích skutečně nenávidí. Jestli my žijeme dál i po svém hříchu, je to jen důsledek Božího milosrdenství. Není to nic, na co bychom měli nějaké právo. Asi po třech hodinách vstoupila jeho žena, netušíc, co se stalo. Petr se na ni obrátil: "Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?" Ona řekla: "Ano, jen za tolik." Petr jí řekl: "Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe." A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. Když ti mládenci vstoupili dovnitř, našli ji mrtvou. Vynesli ji a pohřbili k jejímu muži. A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli. (Sk 5,7-11.) I kdyby Petr v případě Ananiášově netušil, co se stane, nyní mu to muselo být jasné. Přesto mluví i se Safirou naprosto stejně, jako s jejím manželem. Petr věděl, jak zlý je hřích. Bál se ho a nijak jej nezlehčoval. Lhát Pánu Bohu, to je vždycky zlé. Ananiáš se Safirou byli odstraněni zprostředku společenství křesťanů. Možná to byl Boží způsob ochrany církve, možná by byli příliš silným pokušením pro ostatní. Bible o tom víc neříká, zůstává jen u popisu této události. Ani my bychom neměli domýšlet víc. Napořád se i v církvi objevují lidé, kteří svá slova ani činy nemyslí upřímně. I boj víry je možné bojovat špatně. Jak se vůči takovým lidem zachovat? Vernon McGee tady mluví o schopnosti rozlišování. Apoštol Petr poznal, o co jde v případě Ananiáše a Safiry. Takovou schopnost dává Pán Bůh sám, je vyjmenována i v některých biblických seznamech duchovních darů, které Pán Bůh církvi dává. Ale i bez ohledu na tento mimořádný dar je možno povědět jednu velmi dobře biblickou radu. Činy znamenají víc než slova. Po jejich ovoci je poznáte (Mt 7,16.), říkal Pán Ježíš podle záznamu evangelisty Matouše a myslel tím na lidské skutky. Dívat se na způsob života je cennější, než naslouchat třeba i sebekrásnějším slovům vyznání víry. Mezi lidem se rukama apoštolů dálo mnoho znamení a divů. Všichni se svorně scházeli v Šalomounově sloupoví a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit, ale lid je chválil a ctil. A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu. Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem. Také z ostatních míst v okolí Jeruzaléma se scházelo množství lidí; přinášeli nemocné a sužované nečistými duchy a všichni byli uzdravováni. (Sk 5,12-16.) V předcházející kapitole jsme slyšeli modlitbu prvních křesťanů, kteří prosili o posilu a pomoc při zvěstování Božího slova. Pán Bůh jejich prosbu vyslyšel: Dal apoštolům dar činění divů a uzdravování. Všem lidem tak bylo zřejmé, že byli pověřeni samotným Pánem Bohem. Ale velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli naplněni závistí; chopili se apoštolů a vsadili je do městského vězení. Anděl Páně však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl apoštoly ven a řekl: "Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života." Oni poslechli, vešli na úsvitě do chrámu a učili. Jakmile se dostavil velekněz se svými lidmi, svolali veleradu a všechny starší izraelské a
poslali pro apoštoly do vězení. Když tam stráže došly, vězení bylo prázdné. Vrátili se tedy a hlásili: "Dveře žaláře jsme našli pevně zavřené a stráže stály před nimi, ale když jsme otevřeli, nikoho jsme uvnitř nenašli." Když ta slova uslyšel velitel chrámové stráže a velekněží, nedovedli si vysvětlit, co se to mohlo stát. (Sk 5,17-24.) Živé dění kolem apoštolů pochopitelně vzbudilo pozornost nepřátel evangelia. Zatímco proti Pánu Ježíši Kristu nejčastěji vystupovali farizeové, nyní, na počátku dějin církve, se hlásí o slovo liberální strana saduceů. Apoštolé se tedy už po druhé ocitají ve vězení. Žádný zámek ale není překážkou tam, kde se sám Pán Bůh rozhodne otevřít dveře. Kolikrát se už uvěznění představitelů církve stalo podnětem k jejímu mocnému růstu. Z knize Janova Zjevení říká Pán Ježíš církvi: Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. (Zj 3,8.) To je situace, ve které žijeme i my. Boží dílo žádná lidská moc nezastaví. Tu přišel nějaký člověk a oznámil jim: "Ti muži, které jste vsadili do vězení, jsou v chrámě a učí lid." Velitel a stráž tedy pro ně došli a vedli je, ale bez násilí; báli se totiž, aby je lid nezačal kamenovat. Když je přivedli, postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat: "Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!" (Sk 5,25-28.) Kniha Skutků vydává o činnosti apoštolů dobré vysvědčení. Pán Ježíš jim dal příkaz, aby byli jeho svědky nejdříve v Jeruzalémě a už krátce na to musí velekněz přiznat: Naplnili jste tím svým učením celý Jeruzalém! Apoštolé své poslání nezanedbali. Na druhou stranu velekněz se vůbec nechová jako nejvyšší představitel Božího lidu Staré Smlouvy. Jakoby už zapomněl, kdo navedl lid, aby volal: Krev jeho na nás a na naše děti! (Mt 27,25b.) Je smutné, když se Boží služebník bojí přiznat vlastní chybu či když zapírá to, co udělal. Petr a apoštolové odpověděli: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají." (Sk 5,29-32.) Křesťané mají být poddáni své vládě a zákonům své země, to je základní křesťanský postoj. Když ale dochází k rozporu mezi řády lidskými a Božími, je třeba dát přednost Pánu Bohu. Apoštolé mají v této věci zcela jasno a nebojí se to také jasně povědět. Vedle obhajoby vlastního postoje nezapomínají ani na své poslání svědků. I v této situaci, kdy stojí před židovskou Veleradou jako obžalovaní, nezapomínají jasně dosvědčit svou víru v Pána Ježíše Krista. Když to velekněží slyšeli, rozlítili se a chtěli apoštoly zabít. Tu vstal ve veleradě farizeus jménem Gamaliel, učitel zákona, kterého si vážil všechen lid; poručil, aby je na chvíli vyvedli ven, a řekl: "Dobře si rozmyslete, Izraelci, co s těmi lidmi chcete udělat. Před nedávnem povstal Theudas a tvrdil, že je Vyvolený; přidalo se k němu asi čtyři sta mužů. Když byl zabit, byli všichni jeho stoupenci
rozprášeni a nakonec z toho nebylo nic. Po něm povstal ve dnech soupisu Judas Galilejský a strhl za sebou lid; také on zahynul a jeho stoupenci byli rozehnáni. Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit nechcete přece bojovat proti Bohu." Dali mu za pravdu; zavolali apoštoly, poručili je zbičovat, zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili. (Sk 5,33-40.) Gamaliel byl jedním z nejvýznamnějších židovských vykladačů a učitelů Zákona. Jedním z jeho žáků byl i pozdější apoštol Pavel. Z jeho poznámky je slyšet moudrost muže, vyrůstajícího na Božím slovu. Gamalielova intervence zachránila apoštoly před horším trestem. Po pravdě řečeno, jako nevinní měli být propuštěni, jejich soudcové je ale přesto nechávají alespoň zbičovat. Takoví už jsou lidé, jejich spravedlnost za mnoho nestojí. Všimněme si dobře, že Pán Bůh své služebníky před touto bolestnou potupou neochránil. Dal jim místo toho něco jiného, totiž naučil je přijímat utrpení pro Krista. A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno. Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Ježíš je Mesiáš. (Sk 5,41-42.) Na učednících se naplnilo to, na co je Pán Ježíš už předem připravoval, když říkal: Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat (J 15,20b.) Jeho apoštolé ale byli stateční lidé, kteří si byli dobře vědomi hodnoty Božího spasení. Považovali si za čest, když mohli trpět pro jméno Pána Ježíše. Rozuměli tomu tak, že Pán Bůh tak důvěřuje jejich víře, že je nechává procházet i utrpením. V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: "Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova." (Sk 6,1-4.) Tato slova už patří do 6. kapitoly knihy Skutků. Církev stále rostla, křesťanů přibývalo, další a další lidé přijímali spasení a byli připojováni k Boží rodině. Takové okamžiky jsou radostné. Ale i když jsou věřící lidé novým stvořením v Kristu (2K 5,17), přece žijí na této zemi, v prostředí, kde se nás tak snadno přichytí hřích. (Žd 12,1) Takovému narušení se církev nevyhnula ani ve svých počátcích. V úvodním verši 6. kapitoly jsme četli o tom, že společné sdílení hmotných potřeb mělo i své stinné stránky. Lze předpokládat, že věřící Židé z řeckého prostředí byli v menšině. Ať už oprávněně či neoprávněně se cítili přehlíženi. Vzniklou situaci bylo nutno řešit. Když se v církvi vyskytne nějaký problém, není to důvod k zoufalství. S Boží pomocí lze najít východisko. Na to ukazuje i náš příběh. Apoštolé předložili ostatním konkrétní návrh. Dobře přitom rozlišili pořadí důležitosti: Boží slovo a modlitba musí stát na prvním místě. V novější době se občas setkáváme s tím, že se nejvíce
oceňují organizační schopnosti a manažerský styl práce. To ale není úplně v pořádku. Boží dům má být především domem modlitby. Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství. Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce. (Sk 6,5-6.) Na základě apoštolského návrhu je vybráno 7 mužů, kteří jsou pověřeni péčí o potřeby potřebných členů sboru. Byli vybráni volbou! Nejednou slýchám, že volba není právě křesťanským způsobem rozhodování, ale tady vidíme, že byla používána už v časech apoštolů. Kandidáty diakonské služby se ovšem mohli stát jen ti, kteří byli plni Ducha a moudrosti. To byla jejich základní kvalifikace. Do své služby byli tito bratři uvedeni obřadem vzkládání rukou. Mnozí lidé se domnívají, že se tím zprostředkuje či předává nějaká duchovní síla. To je ovšem naprostý omyl. Vždyť všichni jmenovaní byli již předtím plni Ducha a moudrosti. Vzkládání rukou je výrazem ztotožnění, to bylo naprosto zřejmé už při starozákonních obětech. Sedm vybraných diakonů bude nadále stát ve svěřených úkolech na místě apoštolů.