Evžen Boček. Deník kastelána. Druhé město Brno Evžen Boček, 2000, 2014 Druhé město Martin Reiner, 2014 ISBN

Evžen Boček Deník kastelána Druhé město Brno 2014 Evžen Boček, 2000, 2014 Druhé město Martin Reiner, 2014 ISBN 978-80-7227-678-3

Středa 1. listopadu Hodiny na vzdáleném vesnickém kostele před chvilkou odbily jedenáct. Je ticho. Jako v hrobce. Sedím za barokním psacím stolem v kanceláři zámku, kde jsem ode dneška kastelánem a kde před necelým měsícem zemřel můj předchůdce Konrad Wilczke. Infarkt. Ještě mu prý nebylo ani padesát. Jsem úplně sám ve tři sta roků staré budově, která má určitě přes padesát místností, a mám spát na posteli, kde nedávno ležel nebožtík. Dobrý začátek. Ale jak jsem vlastně přišel na to, že tam ležel? V jednom kuse čumím na tu odřenou pohovku a cosi mě neustále nutí, abych se tam díval. Cítím se, jako by mi někdo rajboval střeva. Ještě ke všemu od rána nejde proud. V jednom šuplíku jsem našel dvě ohořelé svíčky. V jejich světle vypadá celá místnost až přízračně. Ten chlap musel být totálně ustřelený! Kromě psacího stolu, několika židlí a té neblahé pohovky jsou tady už jenom zrcadla. Několikrát jsem je zkoušel spočítat, ale pokaždé docházím k jinému výsledku. Každopádně je jich kolem čtyřiceti, včetně obrovského zrcadla v pozlaceném rámu, které je pověšené na stropě. Slyšel jsem, že každý kastelán je tak trochu pošuk, ale tohle teda opravdu musela být třída. Vidět pořád sám sebe ze všech možných úhlů, a dokonce i zezadu Pěkných pár hodin si lámu hlavu, k čemu je to dobrý. Je to pozůstatek nějakýho bizarního happeningu, nebo ten člověk zkoušel, jak rychle se z něj stane schizofrenik? Tohle je přímý expres na nejbližší psychinu. Leze mi to pěkně na mozek. Je to, jako by mě někdo naklonoval. Několikrát se dokonce přistihnu, jak zvedám hlavu, abych se podíval do benátského zrcadla na čelní stěně, jestli za mnou někdo nestojí. Pod oknem prošel noční strážný. Jmenuje se tuším Svoboda (křestní jméno jsem si nezapamatoval), kulhá na pravou nohu a je obdařen tikem, při němž nejdřív fantasticky vypoulí oči a vzápětí prudce trhne hlavou, jako by dostal neviditelnou facku. V té chvíli vypadá příšerně. Kužel světla z jeho baterky se na okamžik zastavil přímo uprostřed stropního zrcadla a ozářil celou místnost. Ještě ho slyším, jak svým skřehotavým hlasem něco vztekle volá na služebního německého ovčáka s podivuhodným jménem Rago, ale slovům nejde rozumět. Večer jsem volal Ivance. Je to špatné. Ne a ne se s tím smířit. Stejně jako všichni ostatní, také ona to bere jako nějakou nemoc, třeba žloutenku nebo zápal plic, ze které se časem vyléčím. Všichni jsou přesvědčeni, že je to jenom chvilkový úlet, něco podobného jako Valdova patnáctiletá milenka nebo Mikinův roční pobyt v pravoslavném klášteře kdesi v Rusku. Je mi pětatřicet a moje nasranost na celý vesmír dosáhla vrcholu. Jsem v malé moravské vesnici, tři sta kilometrů od Prahy, ze které jsem nikdy předtím nevytáhl paty, a nemám ani páru, co takový kastelán dělá. Ale než se vrátit, tak raději chcípnu. Pak jsem mluvil chvilku s Evičkou. Nemůže se dočkat, až bude bydlet na zámku, ačkoliv hlavně proto, že jsem jí slíbil koupit psa. Při loučení měla smutný hlas. Z útrob zámku se začínají ozývat zvuky. Jako by se ten starý barák probouzel k životu. Do prdele, to je ale nepříjemný. Čas od času se ozve nějaké bouchnutí nebo zapraskání. V nepravidelných intervalech je slyšet něco jako klepání na vzdálené dveře. Ale nejpůsobivější jsou kroky. To pravidelné vrzání parket. Před chvilkou se to ozvalo v místnosti nade mnou. Začínají se mi klížit oči, ale nevím, jestli se mi podaří usnout. Bude půlnoc. Stejně je to neuvěřitelný. Končí den, ve kterém jsem se stal kastelánem. Čtvrtek 2. listopadu Ráno Je půl šesté. Probudil jsem se zimou. Akumulační kamna jsou studený jako psí čumák. Jeden z

velkých reflektorů, které v noci osvětlují zámek, svítí přímo do okna mé kanceláře a všechna ta zrcadla jeho účinek ještě násobí. Přes noc zřejmě zapnuli proud a Svoboda je rozsvítil. Připadám si jako v mikrovlnce. Šok při probuzení. Sotva jsem otevřel oči, přímo nad sebou spatřím chlapa připíchnutýho na stropě. Než mi došlo, že se dívám sám na sebe, byl jsem z postele venku. To byl fofr. Tak rychlý jsem nebyl ani na vojně. Sny žádné, nebo si alespoň nevzpomínám. Cítím se nezvykle odpočinutý a kupodivu nemám pravidelnou ranní migrénu. A to je co říct. V sousední místnosti, která slouží jako archiv písemností, jsem si uvařil kafe. Mimochodem, je tam pyramidální bordel. Ježišmarjá, tam je bordel. Myslím, že bych měl začít právě odtud. V rámci možností se do toho pokusím vnést nějaký systém a přitom snad zjistím, co práce kastelána vlastně obnáší. Ačkoliv nebylo by lepší polít to benzínem a zapálit? Večer Nevím proč, ale vždycky jsem si myslel, že na jižní Moravě je pořád teplo. Není to pravda. Je tu strašná zima. Je tu kurevská zima. A zámek je velká lednička, kde je ještě mnohem chladněji než venku. Už dobrou hodinu sedím u obstarožního teplometu z roku raz dva, popíjím horký čaj a jsem tak utahaný, že mi nevadí ani zrcadla. Já si na ně snad i zvyknu! Obloha je nádherně jasná. Do rána bude určitě mráz. Už v osm ráno přijel Forman dělat předávací inventuru kulturního mobiliáře. Forman je vedoucí odboru kultury na okresním úřadě. Je to samolibý, ješitný blbeček. Je to můj šéf. Od prvního okamžiku bylo jasné, že nám dvěma to spolu nepůjde. Copak se dá vycházet s člověkem, který má na krku tři zlaté řetízky a vlasy stažené do copánku? Vypadá jak maník od kolotočů. Když si představím, že mě bude buzerovat polovzdělaný debil, naskakují mi pupence. Takže zas taková idylka to tady asi nebude. Ale stejně by mě zajímalo, jak se do takové funkce dostal. V inventarizační komisi je kromě nás dvou ještě uklízečka Valerie Ottová. A to je divná ženská. Nevím, co si mám o ní myslet. Na uklízečku má udivující kunsthistorické znalosti a nebýt jí, tak s tím nebudeme hotovi ani do Silvestra. V těch seznamech je nepředstavitelný chaos (Forman říká mrdník a taky říká shit, aby bylo vidět, že je "in", ubožák). Normální smrtelník nemá šanci se v tom vyznat. Valerie se v tom vyzná. Abych byl přesný; vyzná se v tom výborně. Mám velice silné podezření, že to zná zpaměti. Já sám jsem byl už ve třetí místnosti dočista zpitomělý a Forman na tom byl podobně, takže jsme se oba omezili na mechanické odškrtávání v knize evidence (říká se jí "černá" podle černé vazby; to je přece geniální) a identifikaci předmětů nechali na Valerii. Po dvou hodinách jsem byl tak promrzlý, že jsem nemohl skoro mluvit a veškerý ten míšeňský a vídeňský porcelán bych vyměnil za talíř horké polívky a velkýho panáka. Asi to není úplně nejlepší přístup, ale nebudu si přece namlouvat, že mě rozněžňuje staré harampádí. Když mě včera okresní hejtman (teď se vlastně říká přednosta) uváděl do funkce a mluvil o "náročném poslání a odpovědnosti za svěřené hodnoty", měl jsem co dělat, abych z těch kydů nezačal zvracet. Kdyby mohlo být úplně po mým, tak bych nejradši někde pásl ovce, ale to by Ivanka asi nerozdýchala. A to mně pořád vyčítá, že jsem sobec. Taky jsme se mohli stěhovat někam na salaš. Na oběd jsme šli s Formanem do místní hospody, která se jmenuje "Nový svět". Je to odporná, špinavá špeluňka. Z pěti jídel na jídelním lístku neměli tři. Dali jsme si guláš. Byl připálený. Chlápek, co nás obsluhoval, byl opilý, a když jsem si objednal čaj, zatvářil se, jako by to slovo slyšel poprvé v životě. Nový svět. Na zpáteční cestě přes zámecký park jsme se zastavili v zámeckém zahradnictví. Zahradník se

jmenuje Fiala. Zrovna opravoval motorovou pilu. Je to buď alkoholik, nebo narkoman. Anebo obojí. Skelný pohled upřený kamsi do neurčita, třesoucí se ruce a zajímavě nekoordinované pohyby Forman mi potom řekl, že za ty prachy nikoho lepšího neseženu. Zkusil jsem si představit toho chlapa s rozjetou motorovou pilou v rukách. Ovšem park je celkem udržovaný, aspoň na první pohled. Valerie na nás už čekala. Nevím proč, ale jsem z ní nesvůj. Kdykoliv se setkáme očima, rychle uhne, jako by měla strach, že ji uhranu nebo co. Přitom jsem si všiml, že si mě v jednom kuse prohlíží tím svým podezíravým pohledem. Ještě jsem od ní neslyšel souvislou větu. Bydlí v malém domku na konci hospodářského nádvoří. Její manžel Alexandr tady dělá nočního hlídače (dnes má službu) a nápadně připomíná Bélu Lugosiho v Upírovi Nosferatu. Oba mají přes sedmdesát, ale hádal bych jim tak o deset míň. Na zámku prý pracovali ještě za posledního hraběte. Skončili jsme ve čtyři odpoledne. V zámku už bylo šero. Pokud to dobře půjde, zítra doděláme návštěvnickou trasu a od pondělka začneme depozitáře ve druhém patře. Už aby to bylo. Chtěl jsem zavolat Ivance, ale nefunguje telefon. Ani mě to nepřekvapuje. Tohle je opravdu Nový svět. Pátek 3. listopadu Inventuru prvního patra jsme zakončili v "mojí" kanceláři. Zrcadel je třicet sedm. Když jsem se Valerie zeptal, co tím Wilczke sledoval, pokrčila rameny a řekla: "To nevím." Ale abych řekl pravdu, nic jinýho jsem od ní ani nečekal. Babka nemluvná. Komická příhoda. Forman si opět hrál na Pana důležitého a nedošlo mu, že ta zrcadla dělají místnost větší, než ve skutečnosti je, takže když se rozběhl ke stěně, aby nám hlásil čísla, prudce do jednoho narazil hlavou a začal hrozně nadávat. Na Wilczka. Kretén, paranoik, úchylák Asi ho neměl moc rád. Celý ten výstup zakončil tím, že mi velice výhružně sdělil: "Urychleně to tady musíte dát všechno do pořádku." Nechápu sice úplně přesně, co myslel tím "všechno", nicméně jsem mu řekl, že se o to pokusím. Je mi ho trochu líto. Úředníček. Odpoledne jsem si přinesl z "archivu" půlmetrový stoh směrnic a nařízení. Když to všechno přečtu, zůstanu normální? Později Kristepane, to je čtivo. Tak na zánět mozkových blan. Chvilkama je to zmatený jak všechny postmoderní romány dohromady a chvilkama to připomíná hlášení Rádia Jerevan. Kdo tohle píše? Šílenci? Nebo si ti lidi dělají srandu? Já z toho snad vypelichám. Bez příslušného školení se tady nesmí člověk ani vykadit. Neměl náhodou Kafka nějakou stáž na okresním úřadě? Dnes už naposledy Směrnice o výkonu strážní služby obsahuje dodatek, kterému ale vůbec nerozumím: S účinností od 1. 7.1995 se nočním strážným zakazuje provádět pochůzky uvnitř objektu. Od tohoto data budou noční strážní provádět kontrolu objektu pouze zvenčí. Podepsán Konrad Wilczke. To přece nedává smysl. On jim v podstatě zakazuje hlídat. Zítra se musím zeptat Otta, jak jim takovou blbost zdůvodnil. Snad proboha nechtěl, aby to někdo vykradl. Nebo jo? Asi to byl fakt cvok. Sobota 4. listopadu Napsal jsem dopis Míťovi, ale nevím, kam ho mám poslat. Už tři měsíce o něm nemám žádnou zprávu. Na tak dlouhou dobu se ještě nikdy neodmlčel. Poslední pohled přišel z Laosu. Už jsem ho neviděl skoro dva roky. Stýská se mi po něm. Hned ráno jsem se byl projít v parku, který je mnohem větší, než jsem si myslel. Všude je plno vran. Nikdy jsem si nevšiml, že se jim leskne peří.

Odkud sem vlastně přilétají? A co tady přes zimu ty mrchy žerou? Vyšel jsem do táhlého svahu, odkud je vidět skoro celý zámek. Díval jsem se na tu starou budovu s opršenou fasádou a oprýskanými okenicemi a ptal se sám sebe, co tady kurva vlastně budu dělat. Podpírat tu starou barabiznu vidlema, aby nespadla? Když nic jinýho, je tady klid a čistý vzduch. Probloumal jsem bezcílně celé dopoledne. Za tu dobu mě ani jednou nenapadlo, abych se podíval na hodinky, a nebýt kostelních zvonů vyzvánějících poledne, kdoví jak dlouho bych tam ještě chodil. Moje roztěkané myšlenky se postupně začínaly uklidňovat a já jsem vnímal jenom zvuky a obrazy, které mě bezprostředně obklopovaly. Listí šustící pod nohama, krákorání vran, popraskanou kůru stromů, zčernalé dřevo lávek přes vodní kanály Když jsem se vracel po hlavní cestě k zámku, někdo stál na východní terase. Najednou, nevím proč, jsem měl pocit, že mě pozoruje, přestože na tu dálku nebylo možné poznat, jestli stojí čelem nebo zády. Je to úplná blbost, ale v tu chvíli mi to bylo nepochopitelně nepříjemné a já jsem přidal do kroku. Předchozí klid byl ten tam. Nechápu, proč mi připadalo tak důležité vědět, o koho jde a jestli se opravdu dívá na mě. Pořád jsem zrychloval. Skutečně se díval do parku, což jenom potvrzovalo, že se dívá na mě. Pak se otočil a byl fuč. Obešel jsem celý zámek. Samozřejmě že jsem ho nepotkal. Připadal jsem si jako dokonalý pitomec. Jenomže pak jsem chtěl odemknout bránu do vnitřního nádvoří, a zjistil jsem, že není zamčená. A to už mi ujížděly nervy, protože bylo jasné, že jsem ji určitě zamykal. Stál jsem tam a měl strach ty vrata otevřít. Já jsem měl opravdu strach! Ale z čeho, do hajzlu, z čeho? (Jestli už mně nezasekává z té mojí "pohádkové" kanceláře.) Prostě debilní iracionální strach. Jediná věc, která mě napadla, bylo jít se zeptat k Ottům, jestli nebyli na vnitřním nádvoří. Zrovna obědvali. Tvářili se, jako by mě viděli poprvé v životě. Přesto si Alexandr obul boty a bez ohledu na mé protesty se tam šel se mnou podívat. Vzal za kliku, otevřel ty posraný vrata a ukázal na vystrčenou zamykací západku. Znovu je zavřel a zamkl. Zalomcoval jsem s nimi. Byly zamčený. "Je to starý mechanismus. Musíte zamknout na dva západy," řekl lhostejně a já jsem měl chuť jít se spláchnout do záchodu. To byl trapas jak kráva. Kastelán, co neumí zamknout vrata. Naštěstí to nijak nekomentoval a odešel si dojíst ten oběd. Všechno bylo v pořádku. Tak proč se sakra potím v podpaždí? Odpoledne jsem se trochu hrabal v "archivu" a v jedné skříni jsem objevil kompletní počítačový hardware včetně instalačních disket. Všechno zabalené. Na dodacím listu je datum 5. 10. 1995. Wilczke umřel šestého. To si teda kompjútru moc neužil. Natahal jsem to do kanceláře a nepůjdu spát, dokud to nerozjedu. Ostatně, takovou laserovou tiskárnu jsme neměli ani na fakultě. Neděle 5. listopadu Jsou čtyři hodiny ráno. Před chvilkou jsem se probudil vlastním křikem. Přestože je tady dost chladno, byl jsem úplně zmáchaný potem a musel jsem se převléct. Kouřím už pátou cigaretu a cítím se jak po srážce s rychlíkem. Usnul jsem za stolem, na kterém svítí obrazovka monitoru. Takže se mi to podařilo rozjet, ale závěr instalace windows jsem už musel dělat úplně mechanicky, protože si to vůbec nepamatuju. Dokonce jsem si otevřel soubor s názvem Deník kastelána. To jsou věci. Venku je silný vítr a zámek vydává zvuky jako stará parní mlátička, která se musí každou chvilku rozpadnout. Je mi z toho nanic. I tak jsem slušně vyděšený, a teď ještě tahle zvuková kulisa. Myslím, že O pět minut později Já se z toho snad poseru. Byl tady Ott. Viděl, že jsem rozsvítil, a přišel se zeptat, jestli něco

nepotřebuju. Já toho chlapa žeru. Přes den málem ani neodpoví na pozdrav a ve čtyři hodiny ráno má o mě starost. Když se ozvalo zaklepání na dveře, byl jsem tak zpitomělý, že jsem řekl dále, a snad mi ani nepřišlo divné, že za mnou jde v tuto dobu někdo na návštěvu. Jak je ale možné, že jsem ho neslyšel jít po schodech? Otevřel dveře, podíval se na mě a výraz v jeho obličeji byl ustaraný. Vlastně si nejsem jistý, jestli se mi to taky nezdálo. Na spánek ani pomyšlení. Už aby bylo ráno. Pořád mi to běží před očima, vidím to jako film, který si pamatuju do nejmenších detailů, a to mě na tom zaráží asi nejvíc. Když se mi něco zdá, po probuzení jsou to jenom nesouvislé útržky, většinou nesmysly Ale tohle bylo tak obludně skutečné, tak sugestivní. Sedím za psacím stolem a píšu na počítači dopis Míťovi. Odněkud ze zámku se ozývají strašné rány. Jinak je úplné ticho. Ty rány se v tom tichu rozléhají jako výstřely. Snažím se tomu nevěnovat pozornost, ale nakonec vstanu a jdu se tam podívat. Dveře do předsálíjsou zamčené a já se musím vrátit do kanceláře pro klíče. Chvilku mi trvá, než najdu ten správný a odemknu. V mosazném svícnu na stole hoří svíčky. Beru ho do ruky, ale je strašně horký. Rány se ozývají z vedlejšího sálu. Jedna okenice se otevřela a mlátí do zdi, přestože venku je bezvětří. (To je ale krávovina.) Otevřu okno a nakláním se ven, abych ji zachytil. Na terase pod schodištěm sedí Rago a dívá se na mě. Je nehybný a vypadá to, že ani nedýchá. Najednou slyším z parku kroky. Někdo jde po cestě směrem k zámku. Nevidím ho, protože reflektor mi svítí přímo do očí. Rago mě pořád pozoruje. Ke křupání písku se přidává občasné sípavé nadechnutí. Zavírám okenici, ale přes pootevřené žaluzie se dívám ven. Nevím, jestli mě víc znervózňují ty kroky nebo Rago. Objevuje se postava a míří ke schodišti do sálu. Má skloněnou hlavu, takže jí není vidět do obličeje. Kráčí kolem Raga, který se ani nepohne. To sípání je pořád namáhavější. Pod schodištěm se na chvilku zastaví. Cítím, jak se mi scvrkává prdel. Jsem úplně ochromený a nemůžu se pohnout. Těžce vystupuje do schodů. Stojí přede dveřmi do sálu. Přestávám dýchat. Je to nekonečné. A pak slyším zarachocení klíčů. Nohy mám jako z olova, ale přesto se, šílený hrůzou, rozbíhám do knihovny a dál, pryč Jsem totálně dezorientovaný, ale ty kroky jsou uvnitř a já vím, že musím dopředu, v té tmě narážím do nábytku, padám, zase vstávám, kupodivu vždycky najdu dveře do další místnosti, ale ten náskok je pořád menší. Je to beznadějné. Jenomže právě v té chvíli uvidím světlo. Pruh světla pode dveřmi. Vrhám se k nim. Jsem na chodbě. V té tmě jsem proběhl celou instalaci až do hraběcího předpokoje, kde je další východ. Na konci chodby je kancelář. Když běžím kolem oratoře, všimnu si, že jsou otevřené dveře. Někdo tam stojí. Připomíná mi Alexandra Otta, ale má chlapeckou postavu a černé havraní vlasy. Do obličeje mu v té tmě není skoro vidět. Zastavím se a volám na něho. Nereaguje. Jako by mě neslyšel. Ale já moc dobře cítím, že mě pozoruje. Najednou z ničeho nic zmizí. Prostě se rozplyne. Není tam. Jak jsem se dostal do kanceláře, nevím. (Tak asi dveřma, vole.) Zhroutiljsem se na židli. Na stole svítil namodralým světlem monitor s rozepsaným dopisem pro Míťu. Chtěl jsem si zapálit cigaretu, ale strašně se mi třásly ruce. Zlomil jsem několik sirek. Konečně se mi to podařilo, jenomže právě v tom okamžiku jsem uslyšel to sípavé nadechnutí. Stál za mnou. Zvedl jsem hlavu a v zrcadle uviděl odporně bledý ksicht. To už jsem ječel jak pominutý a ten křik mě probudil. Venku je boží dopuštění. Co chvíli je slyšet, jak se v nádvoří tříští taška, kterou vítr serval ze střechy. Jen aby nezačalo pršet. Večer Po té noční můře jsem usnul jak zabitý a probudil se až odpoledne. Měl jsem chuť na chvilku vypadnout. Sedl jsem do auta a zajel do okresního města na velmi pozdní oběd. Na zpáteční cestě jsem zaslechl z rádia, že včera v noci zavraždil nějaký židovský šílenec izraelského premiéra

Rabina. Když jsem přijížděl k zámku, byla už tma, ale reflektory ještě nesvítily. U brány jsem zatroubil na hlídače, protože s Ragem se tak úplně intimně neznáme, a je dost pravděpodobné, že by mě považoval za někoho, kdo sem nepatří. No to je jedno, za co by mě považoval, prostě by mě určitě pokousal. Jenomže se neobjevil ani Svoboda, ani pes. Všude tma jak v pytli. Vjel jsem dovnitř, zhasl světla a čekal. Jak po vymření. Na vrátnici taky nikdo. Vzal jsem baterku a šel se po něm podívat. Bydlí v ubytovně na severní terase. V jednom okně se svítilo. Vešel jsem dovnitř a obrátil se mi žaludek, jaký tam byl smrad. Nechápu, jak v tom může ten člověk bydlet. Zavolal jsem jeho jméno. Nic. Podle toho světla byl jeho pokoj na konci chodby. Udělal jsem pár kroků a zavolal znovu. Neozval se. Naštvalo mě to. Už jsem ho viděl, jak tam chrápe zpitý do němoty. Každým krokem ve mně narůstal vztek. Po předešlé noci jsem byl ještě pořád hodně podrážděný a Svoboda to měl odskákat, protože byl po ruce. Odněkud vyběhla rezavá kočka tlustá jako prase, otřela se mi o nohy, předběhla mě a začala škrábat na dveře. Zabušil jsem, a aniž bych čekal nějakou odezvu, vešel jsem dovnitř. Vlastně jsem tam vtrhl. Už jsem viděl jednoho oběšenýho spolužáka, pár nechutných bouraček, nemluvě o tom chlápkovi, co skočil loni v metru pod vlak, a já jsem přišel zrovna ve chvíli, kdy tu kejdu nabírali do igelitových pytlů. Nijak zvlášť mě to nerozhodilo. Ale tohle byl teda sešup. Svoboda ležel na zemi. Obličej měl znetvořený jakousi křečí, takže vypadal jako karikatura sebe sama. Občas sebou škubl. Ze zaťatých zubů mu tekla krev. Přerývaně dýchal. Musel jsem se opřít o zeď, protože jsem se úplně rozklepal. Celou tu dobu se ta rezavá kočka otírala o jeho nohy a spokojeně předla. Bylo jí jedno, že páníček vibruje, jako kdyby seděl na elektrickém křesle. Po chvilce jsem se přece jenom vzpamatoval. Z vrátnice jsem zavolal záchranku. Přijeli celkem rychle. "Epileptický záchvat, dáme seduxen," řekl doktor, hned jak ho uviděl. Zvedli jsme ho na postel a dostal injekci. "Co na to bere?" zeptal se mě. Nechápal jsem, co po mně chce. Naštěstí se v místnosti objevil Ott. Ten chlap se zjevuje jako duch. "Užívá sanepil," řekl a doktor jenom kývl hlavou. Potom vypsal nějaké papíry, jeden z nich dal Ottovi a dodal, že Svoboda má zítra přijet do nemocnice na vyšetření. Mezitím přišel ten nešťastník k sobě. Doktor se k němu naklonil a ptal se ho na jméno. Svoboda mu nezřetelně, se ztěžklým jazykem odpověděl. "No, myslím, že to bude v pořádku, ale pro jistotu se na něj běžte v noci občas podívat. A udělejte něco s tím smradem. Je to tu horší jak v kravíně." Vyprovázel jsem ho k bráně. Po cestě mi řekl, že psal Wilczkovi úmrtní list. "To byl tyátr. Ráno ho objevila holka, co tady dělala průvodkyni. Šla otvírat okenice a zakopla o něj. Dostala z toho takový šok, že byla pár dní ve špitále." Rozloučil se a nasedl do sanitky. Takže Wilczke neumřel v kanceláři, ale v zámecké knihovně. Podle doktora ho to kleplo mezi druhou a třetí ráno. Ale co tam dělal? Já tady opravdu ničemu nerozumím. Když jsem se na to o chvilku později zeptal Otta, který ještě pořád seděl u Svobodovy postele, řekl mi, že ten člověk (jako by ani nechtěl vyslovit jeho jméno) byl nevyzpytatelný podivín. Přitom se díval na Svobodu, který mezitím usnul, a já jsem cítil, že nemá chuť se vybavovat. Zvedl jsem se a odešel, přestože bych se ho chtěl zeptat na spoustu věcí. Pondělí 6. listopadu Celý den mě příšerně bolí hlava. Asi z toho včerejška. Od rána s Valerií a Formanem v depozitářích. Hrůza. Obrazy, nábytek, porcelán, koberce, zbraně. Všechno naházené bez ladu a skladu. Zatuchlina a stoletý prach.

Forman je z toho zuřivostí bez sebe. Slízla to Valerie. Bránila se tím, že Wilczke tam nikoho nechtěl pustit. Svoboda mně přišel poděkovat. Byl velice rozpačitý. Z jeho drmolení jsem pochopil, že se bojí, abych ho nepropustil. Přišlo mi ho líto. Otta jsem neviděl. Hlídal dvě noci za sebou a má toho zřejmě plné zuby. Já taky. Úterý 7. listopadu Po ránu přišel člověk, který se představil jako Jan Walter. Je zdejším údržbářem. Minulý týden byl nemocný a dnes přišel do práce. Bydlí ve vesnici. Hned po našem seznámení mi řekl, že je potřeba naočkovat Raga proti vzteklině a objednat uhlí. A že nemusím mít starost, prý to zařídí. Opatrně jsem se zeptal, jestli nezná nějakého malíře pokojů. Řekl, že zná. Sebe. Úplný brouk Pytlík. Toho člověka mi posílá samo nebe. "Vy určitě chcete vymalovat ten byt ve druhým, že?" Náš nový byt. Je ve druhém patře. Tři obrovské místnosti se štukovými stropy a kachlovými kamny. Kuchyň je stejně velká jako celý náš pražský byt. Okna s výhledem do parku. Když jsem ho poprvé uviděl, málem jsem omdlel. Už nikdy žádní Lukasovi, kteří si to každý den rozdávali takovým způsobem, že o tom věděla půlka sídliště, už nikdy chrchlání starého Váchy, po kterém se musel obracet žaludek i našemu křečkovi, už nikdy nekonečná houslová cvičení ani poblitý výtah. Tohle až uvidí Ivanka, tak se zjančí. Schválně jsem jí to v telefonu popsal velice mlhavě. Tato rezidence má jedinou nevýhodu: že koupelna (velká jako náš panelákový obývák) a záchod jsou přes strašlivě studenou chodbu, což je nepříjemné hlavně kvůli Evičce. Od šarmantní personalistky z okresního úřadu jsem se dozvěděl, že Wilczke tady bydlel jenom dva roky. Potom od něj odešla žena se synkem a on se přestěhoval do malého bytu v přízemí. Po Wilczkově smrti jej policie zapečetila a vzhledem k tomu, že syn, jako nejbližší příbuzný, žije prý v Austrálii, může trvat vyřízení pozůstalosti i několik let. Vždycky když jdu kolem těch dveří, mám sto chutí pečetě sloupnout (už jsem to zkoušel) a jít se podívat dovnitř. Třináctá komnata. No není to absurdní? Ten chlap byl notorický potížista. Walter o něm prohlásil, že to byl magor jak javor. Slíbil, že byt bude do pátku vymalovaný. Zvládne to sám. Ivance jsem řekl, aby pomalu začala balit. Středa 8. listopadu Jsem tady teprve týden, ale připadá mi to jako věčnost. Forman, Valerie, depozitáře. Všichni jsme z toho už pěkně otrávení. Skoro vůbec nemluvíme. Venku mrzne a v zámku je čím dál větší zima. Čtvrtek 9. listopadu Forman onemocněl. Pokračujeme sami s Valerií. Pokojem Marie-Arnošty. A to jsem si začínal myslet, že už mě tady nemůže nic překvapit. Wilczke byl regulérní cvok, který měl být podle mého názoru už dávno v blázinci, ale ta jeho zrcadlová kancelář, noční bloumání po zámku a nesmyslné příkazy jsou v porovnání s Marií-Arnoštou jen zanedbatelné podivnůstky. Jenom ještě pořád nevím, jestli zámek ty pošahance přitahuje, nebo produkuje. Dyť to ani není možný, aby se na tak miniaturním prostoru sešlo naráz tolik obskurních figurek epileptický hlídač, zfetovaný (nebo ožralý) zahradník a manželé Ottovi, kteří jsou prostě bez komentáře. A samozřejmě Wilczke. Jediný normální člověk je tady Walter a já (alespoň si tak zatím připadám). Když jsme s Valerií odemkli další depozitář a já jsem šel otevřít okenice (v zámku není kromě našeho bytu a kanceláře elektřina), překvapilo mě, že jsem do ničeho nenarazil a o nic nezakopl. Nebyl tady ani takový pach zatuchliny jako v ostatních místnostech. Přes nádvoří šel Ott s hrncem, ve kterém nosí žrádlo pro Raga. Vzhlédl ke mně, ale rychle zase

otočil hlavu. Z vedlejší místnosti spojovacími dveřmi pronikalo rádio, kde zrovna hráli jakousi příšernou odrhovačku, a mlaskavé zvuky štětky. Octli jsme se vedle našeho bytu. Místnost je na rozdíl od těch předchozích zařízená. Na stěnách visí jakési kýčovité romantické krajinky, v jednom rohu stojí prosklený sekretář s porcelánovým servisem na kávu, ze stropu trčí křišťálový lustr. Parkety pokrývá ohromný červenomodrý orientální koberec. Naproti oknům jsou dvě velké dubové skříně a červený brokátový paraván. Černé koncertní křídlo (úplně stejné jako v hlavním sále) stojí uprostřed místnosti. Malířský stojan se skicou vzdáleně připomínající zámecký park, proutěný kočárek pro panenky, ve kterém leží velký olysalý plyšový medvěd. Na malém stolku u dveří spojujících tuto místnost s naším bytem je starý gramofon na kliku. A nakonec ta postel. Velká, černá, vyřezávaná barokní postel s nebesy a zataženými červenými závěsy ze stejné látky jako paraván. U postele na zemi leží vycpaná skvrnitá doga, velká jako tele. Úplně jako živá. Tomu psovi snad píchali anabolika, jinak to ani není možný. Rago je hovado, ale vedle tohoto monstra by vypadal jako ratlíček. Nasadil jsem na gramofon troubu a natočil ho. Z uširvoucího skřípání se občas vynořil lidský hlas. Enrico Caruso. Valerie stála ve dveřích a tvářila se, jako by právě slezla z centrifugy. Vypnul jsem ty příšerné zvuky a popošel k ní. "Nezlobte se, už dlouho jsem tady nebyla," řekla po chvilce skoro omluvně. Vešla dovnitř, ale dveře za sebou nezavřela. Otevřel jsem černou knihu a podíval se na hodinky tak, aby si toho určitě všimla. Pochopila a svým strojovým, nezúčastněným hlasem mi začala diktovat evidenční čísla. U každé druhé věci se spletla. To už jsem nevydržel. "Děje se něco, paní Ottová?" "Možná byste měl vědět, že tady nejsme zas tak úplně sami." "Tomu nerozumím." Ukázala směrem k posteli. Zhluboka jsem se nadechl a soucitně se na ni podíval. Myslel jsem, že jí přeskočilo. "No, pokud míníte toho hafana," řekl jsem ironicky, "tak máte moje čestné slovo, že je mu úplně jedno, co se tady děje." Neurazila se, jenom se chabě zasmála. Jako by na chvilku odložila tu svoji masku. Ale trvalo to jen okamžik. "Podívejte se na postel," přikázala celkem dost rezolutně. To mě pobavilo. "Poslyšte, paní Ottová, co je tohle za šaškárnu? Někdo se tam schoval a udělá na mě baf?" Jenomže ta babka nežertovala. Odhrnul jsem brokátový závěs a dolní čelist mi spadla až na hrudník. Leželo tam asi tak patnáctileté děvče v bílé krajkové noční košili. Dlouhé světlé vlasy mělo rozhozené po polštáři a vypadalo, že spí. V pravé ruce drželo knížku Novalisových veršů. "Ježišmarjá, co to je?" vykoktal jsem a obrátil se na Valerii. "Marie-Arnošta. Když zemřela, nechal její otec udělat z vosku tuhle figurínu. Měl jenom ji." Ani jednomu z nás nebylo moc do řeči. Pro dnešek jsme skončili. Zamkli jsme a já jsem se šel podívat za Walterem, jak je daleko s tím malováním. Řekl, že zítra to dorazí. Venku padá déšť se sněhem a já před sebou pořád vidím obličej toho děvčete. Mám silně nepříjemný pocit a tisíckrát si můžu namlouvat, že je to jenom figurína. Moc by mě zajímalo, jak se bude tvářit Ivanka, až zjistí, že máme vedle ložnice mauzoleum. Pátek 10. listopadu Dodělali jsme inventuru. Konečně. Kupodivu nic nechybí. Odpoledne přijel veterinář, aby naočkoval Raga proti vzteklině. Řekl bych, že je to takový zvířecí Mengele. Rago byl asi stejného názoru, protože si nechal sice píchnout injekci, ale potom se Ottovi vysmekl, jakýmsi záhadným grifem si shodil náhubek a zakousl se tomu chlapovi do ruky. Měli jsme co dělat, abychom ho z něj dostali. Strašně nám vynadal. Řekl jsem mu, ať je rád, že

neočkoval medvěda. To ho rozlítilo a začal mi vyhrožovat soudem. Poslal jsem ho do háje. Alexandr Ott mě pozval na návštěvu! Doslova řekl: "Budeme rádi, když k nám zítra přijdete na oběd." No toto. Později Nemůžu usnout. V místnosti nade mnou pořád slyším nějaké zvuky, ale nejsou to kroky, spíš jakési tupé údery. Asi bych se tam měl jít podívat. Jenomže to už si říkám dobrou půlhodinu, a pořád se k tomu nemůžu odhodlat. Jsem směšný. Ležím a myslím jenom na to, až se to znovu ozve. Chvilku je klid a znovu. Už jsem vymyslel několik teorií o původu těch zvuků, ale všechny jsem je postupně zavrhl. Dal jsem si ultimátum: ještě pětkrát to uslyším a jdu tam. Zlatý oči. Pořád ležím a nadávám si do pitomců a debilů. Já se prostě nepoznávám. Celý život se vrtám sám v sobě, pitvám každou myšlenku, abych vždycky nakonec přišel k názoru, že nic nemá smysl a všechno je úplně na hovno. Laura mi kdysi řekla: "Jsi nechutný, cynický chechtal." Jenomže teď civím v obrovské staré ratejně a můj humor vysychá. Později Tak jsem se tam byl podívat. Pomalu jsem stoupal po dřevěném schodišti, které neskutečně vrže (tady vrže všechno dveře, okna, židle, podlaha ), a srdce jsem cítil až v krku. Tohle jsem naposledy zažil snad na táboře v páté třídě při stezce odvahy. Schodiště má čtyřicet jedna schodů a už na pátém jsem měl co dělat, abych se neotočil a nešel zpátky. Já to nechápu. Zdráhám se uvěřit, že bych se nechal ovládat něčím tak směšným, jako je strach. Kdyby to byl alespoň strach z něčeho konkrétního. Na prvním odpočívadle jsem si vzpomněl na Marii-Arnoštu. A pak už to jelo a já jsem nebyl schopný tomu zabránit. Svobodův epileptický záchvat, ten astmatický šašek z toho snu, přízračný Ott, ještě že nevím, jak vypadal Wilczke. Těch pár desítek vteřin, než jsem vyšel nahoru, mi připadalo nekonečných. Takhle možná vypadá cesta na popraviště. Zastavil jsem se před dveřmi do pětašedesátky. Ticho. A najednou ten úder, který mi připadal jako rána z kanónu. Odemkl jsem dveře a vešel dovnitř. Zůstal jsem stát na prahu a baterkou zmateně těkal po místnosti. Nikde nic. Udělal jsem pár kroků a zastavil se. Polykal jsem nasucho. Tep jako sbíječka v plném výkonu. Byl jsem v obrazovém depozitáři, místnosti, kde jsme dneska ukončili inventuru. Portréty šlechticů s trojitými bradami, šilhavýma očima a obludně odulými tvářemi mi už vůbec nepřipadaly směšné, ale naopak ještě umocňovaly moji úzkost. V tom rozpoložení by mě děsil snad i obrázek kačera Donalda. "Je tady někdo?" houkl jsem (kupodivu dost razantně, nebo mi to tak připadalo) naprosto nesmyslnou otázku, abych alespoň na chvilku rozbil to nesnesitelné ticho. Přitom jsem pořád klouzal kuželem světla po místnosti z jednoho zdegenerovanýho ksichtu na druhý. Otočil jsem se ke dveřím, že půjdu pryč, když jsem spíš vytušil, než zaslechl, jakýsi pohyb po své pravé ruce. Ještě jsem stačil zaznamenat prudké máchnutí a pak mi náraz vyrazil z ruky baterku, která odletěla a při dopadu na zem zhasla. Totálně ochromený ocitl jsem se v naprosté tmě. Ale hned vzápětí jsem v úrovni svého obličeje spatřil dvě nažloutlá světýlka, která se rychle přibližovala. Instinktivně jsem si zakryl hlavu a ucítil, jak se o mě něco otřelo. Hrůzou jsem byl úplně bez sebe. Spustil jsem se na čtyři a začal postupovat směrem, kde jsem předpokládal dveře. Co chvíli mi nad hlavou prošustilo to velké něco. Myslím, že jsem v těch okamžicích nebyl daleko od mrtvice. Konečně jsem našel východ a zavřel za sebou dveře. Nevím, jak dlouho jsem seděl na chodbě, zády opřený o zeď. Každopádně jsem se za tu dobu ve tmě docela slušně rozhleděl a zpáteční cestu jsem zvládl bez problémů, ačkoliv jsem cítil, jak se pode mnou podlamují kolena. Zamířil jsem rovnou na vrátnici. Studený vzduch mě nepatrně

uklidnil. Svoboda spal jako dřevo, a když jsem ho probudil, výraz zděšení v jeho obličeji byl tak upřímný, že jsem nebyl ani schopný mu vynadat. Řekl jsem mu, aby vzal baterku a psa a šel se mnou do zámku. Trhl sebou, udělal ten svůj tik a zaskřehotal: "Co, co se děje?" Vypadal velmi nepokojně. Nicméně si oblékl (zdálo se mi, že dost neochotně) zamaštěný prošívaný kabát, pískl na Raga a šel. Snažil jsem se mu popsat, co se mi stalo, ale zřejmě jsem mluvil dost zmateně, protože se na mě díval hodně nedůvěřivě. Rago vyběhl po schodišti a zastavil se před těmi dveřmi. Zježil srst a začal temně vrčet. Svoboda se na mě tázavě podíval a já jsem si všiml, že se mu klepou ruce. Hlavou mi blesklo Ježiš, co když se tady složí? Uvnitř se ozvala rána a Rago začal zběsile štěkat. Ten štěkot byl ohlušující. To už jsem nevydržel. Pootevřel jsem dveře a pustil ho dovnitř. Svoboda vypadal nepříčetně. Škubal hlavou, poulil oči a já nabyl dojmu, že mě vůbec nevnímá. Ten chlap byl úplně mimo výseč. Ale já jsem na tom nebyl o moc líp. Dost šílená situace. Rago uvnitř štěká, co štěká, on přímo řve jako o život a já stojím venku s pološíleným zoufalcem, který to tady má hlídat. Vzal jsem mu z ruky baterku a nohou otevřel dveře. Stejně jako předtím jsem zůstal trčet na prahu. Byl jsem tak vynervovaný, že se mi chtělo zvracet. Rago stál u vyřezávané barokní skříně v arkýři a vytrvale štěkal. Na skříni seděla sova a tvářila se naprosto lhostejně. Jak se dostala dovnitř, nevím (možná tam vletěla, když jsme měli polední pauzu a nechali otevřené okno), ale sotva jsem otevřel okno, neomylně k němu zamířila a vyletěla ven. Rago se mohl zbláznit. Za předvedený výkon jsem ho pochválil. Svoboda stál pořád na chodbě a opíral se o zeď. Hrdina. Naštěstí se tvářil provinile. Teprve v kanceláři jsem si uvědomil, že tam někde leží moje baterka. A taky že celý ten nervák byl kvůli trochu přerostlýmu ptákovi. Ta mrcha mě k smrti vyděsila a ještě mě škrábla do ruky, která začíná dost pálit. Zatím se tady rozhodně nenudím. Sobota 11. listopadu Celou noc jsem bolestí nespal, chladil jsem si ruku pod vodovodem a proklínal všechny sovy na světě. Kolem sedmé ráno se začalo rozednívat a já jsem se od toho věčného pochodování do koupelny a zase zpět sotva držel na nohách. Sedl jsem do auta a jel na pohotovost. Co si ta mladá doktorka asi tak myslela, když jsem jí řekl, že mě poškrábala sova? Dostal jsem tetanovku, prášky od bolesti, odporně páchnoucí mast a doporučení, abych přišel v pondělí na kožní. No to určitě. Hodinový rozhovor s Ivankou. Je zlatá. Všechno zařídila a já nemusím do Prahy. Stěhováky objednala na čtvrtek. Evička je zase nemocná. Letos snad podvacáté. Nikdo mi nevymluví, že je to tím zkurveným městem. Obě mi strašně chybí. Nechápu, jak jsem mohl uvažovat, že odejdu bez nich. Oběd u Ottů. Kostelní hodiny odbíjely poledne, když jsem zaklepal na jejich dveře. Otevřít přišla Valerie. Vrazil jsem jí do ruky kytku, kterou jsem koupil dopoledne ve městě. Růže. Usmála se! a pozvala mě dál. Nemusí se u nich zouvat. Alexandr seděl u stolu a četl noviny. Rychle vstal a podal mi ruku. Sedl jsem si ke stolu a Valerie přinesla polívku. Nudlovou. Před jídlem se pomodlili. Snědli jsme polívku a na řadu přišly řízky. Během oběda konverzace typu Jak se vám tady líbí, Není vám v noci zima atd. Bla-bla-bla. Podřídil jsem se tomu křečovitému rozhovoru a rychle jsem jídlo zhltl, abych mohl co nejdřív vypadnout. Jenomže potom uvařila Valerie kafe, Alexandr si zapálil dýmku, chvilku se mi díval do očí (ten pohled byl hodně zpytavý, ale já jsem to vydržel a neuhnul jsem) a pak začal

mluvit. Byl to dlouhý monolog. Mluvil zřetelně a já jenom tiše žasl. Přednášel jak na divadle, ale nebylo to teatrální, nedělal žádná gesta, jenom občas ztlumil hlas. Ta řeč byla prostě famózní a já jsem cítil, jak si mě ten člověk podmaňuje. Začal tím, že se mi omluvil. "Nezlobte se prosím za naše řekněme přezíravé chování vůči vám, ale naučili jsme se být velmi opatrní." Odmlčel se. To byl slibně tajuplný úvod. "Váš předchůdce byl zlý člověk (slovní spojení jako vystřižené z nějaké mayovky, ale fakt to takhle řekl) a spoustě lidem ublížil. Je dobře, že je po smrti." To bylo poměrně šokující. Úplně mě však dorazil, když dodal: "Myslím, že vy budete dobrý kastelán." Na lidi, kteří mi mažou med kolem huby, jsem neskonale alergický, protože je mi jasné, že za to budou něco chtít. Tohle bylo ovšem něco jiného. Ten chlap mi nelichotil. Ono to spíš znělo jako příkaz. Drze jsem se zeptal, jak to může s takovou jistotou tvrdit, když mě zná sotva pár dní. Myslím, že tón té otázky byl značně výsměšný. Neurazil se. Podíval se na Valerii, a když jsme se znovu setkali očima, ucítil jsem, jak se mi do hlavy hrne krev. V jeho pohledu bylo něco tak zoufale silného, tak zvláštního, že se to prostě slovy nedá popsat. "Poznám to." Na to se už nedalo nic říct. Co to sakra je, říkal jsem si. Chce mě ten dědek zhypnotizovat nebo co? Nebo je to nějaký iniciační obřad, oni se navlečou do pomalovaných hábitů, přinutí mě sežrat netopýra a potom mě pasují na kastelána? Byl jsem pěkně naježený, ale Ott se usmál a tím mě dokonale odzbrojil. "Na zámek jsem přišel v roce 1941," úplně přehodil výhybku, "chodil jsem s mladým hrabětem na univerzitu, a když Němci zavřeli vysoké školy, starý hrabě mě zachránil před nasazením v Říši. Oficiálně jsem byl jeho tajemník, ale ve skutečnosti jsem se tady jenom tak poflakoval." Při vzpomínkách typu Jak to bylo krásné, když jsem byl mladý se mi chce obvykle akutně zvracet, ale Ottovo vyprávění bylo fascinující. Ten chlap má prostě talent. Ale když nad tím přemýšlím, vůbec mi neleze do hlavy, proč mi to všechno říkal. Nezdá se mi, že by tyhle věci vykládal na potkání. Každopádně mám teď celkem solidní obraz o zámku v posledních padesáti letech. V pětačtyřicátým zámek zdevastovali Rusové s místní chátrou a hraběcí rodina byla "odsunuta" do Německa, přestože údajně spousta lidí svědčila o jejich protinacistickém postoji. Hraběnka během transportu zemřela. Alexandr byl jmenován správcem, ale po komunistickém puči se dostal na pět let do kriminálu, protože si s hrabětem dopisoval. Ještě předtím se ale oženil s Valerií, která přijela na zámek těsně po válce dělat soupis kulturního mobiliáře. (Pak se divím, že to má v malíku.) Po Alexandrově zatčení dostal zámek nového národního správce, který se po pár letech uchlastal k smrti. Na začátku padesátých let udělali komouši z části zámku polepšovnu, a co nezlikvidovali Rusové, dodělali malí grázlíci. Asi to zde muselo být tehdy dost hustý, protože se prý dokonce uvažovalo o tom, že se zámek zboří a z materiálu se postaví kravín. Jenomže pak se o zámek začal zajímat německý velvyslanec (mladý hrabě v Mnichově zapracoval), v německých novinách vyšlo pár článků o devastaci kulturních památek v Československu a partajní hošani z toho znervózněli. Vystěhovali polepšovnu a začali do zámku horem dolem strkat prachy, takže koncem šedesátých let z něj byla výkladní skříň komunistické památkové péče. V padesátých a šedesátých letech se stal kastelánem bývalý pacholek hraběcího velkostatku, plachý, pologramotný trotl, který zavčas vstoupil do strany. Po návratu z kriminálu pracoval Alexandr v lese a v osmašedesátým ho znovu jmenovali kastelánem. Jenomže pak přijeli Rusáci a šel zase od válu. Stal se nočním hlídačem. Ředitelkou objektu byla jmenována baba, kterou zřejmě šukal nějaký okresní pantáta, ale pak ji

někdo zbouchl a 17. 5. 1976 nastoupil Konrad Wilczke. Chlap bez maturity, prý spolupracovník Státní bezpečnosti, kovaný komunistický hajzl, který předtím dělal kulturního referenta v nějaké fabrice. Na zámku se pořádaly bezuzdné papalášské pitky. Nabyl jsem dojmu, že Alexandr je po tom, co prožil, neskutečně velkorysý člověk, ovšem jeho nenávist k Wilczkovi jde opravdu až za hrob. Když o něm mluvil, bylo patrné, s jakým úsilím se snaží ovládat. Muselo to být peklo. Wilczke byl podle všeho hotový gestapák a pouštěl kolem sebe hrůzu, kudy chodil. Zkurvil, na co sáhl. Alexandr mi odříkal seznam jeho neuvěřitelných rozhodnutí a nařízení. Je to k zblití. K nadřízeným se choval jako servilní hulibrk a do podřízených mlátil hlava nehlava. Všechno mu prošlo. Dokonce prý dostal i vyznamenání za vynikající práci. Po listopadovém převratu obrátil kabát a udržel se. Díky bývalým kamarádíčkům. "Pokud jde o tu zrcadlovou kancelář, zákaz vstupu nočních hlídačů a spoustu dalších nesmyslů, na které jste zatím ještě nenarazil. Ten člověk (zase neřekl jeho jméno) trpěl poslední dobou stihomamem, utkvělou představou, že ho někdo neustále sleduje." Alexandr skončil. Vstal od stolu a z vedlejší místnosti přinesl staré album. Prohlížením fotek jsme strávili další hodinu. Byl jsem už na odchodu, když mě Alexandr poprosil o shovívavost ke Svobodovi. "Víte, pracoval tady jako zedník, ale předloni měl vážný úraz hlavy a od té doby mívá epileptické záchvaty. Žena se s ním rozvedla a žije teď v jeho domě s někým jiným. Nemá kam jít." Rozloučili jsme se. Mám toho plnou hlavu. Abych nezapomněl: u Ottů v knihovně mají spoustu knížek v latině a francouzštině. Pane jo. Neděle 12. listopadu Sny neklidné a bizarní, plné postaviček, které jsem včera viděl na těch fotkách. Venku slabě mrholí, ale nemrzne. V rádiu zpívá Edith Piaf. Dopoledne se mi stala zvláštní věc. Hrabal jsem se v archivu, abych si alespoň částečně ověřil, co jsem slyšel od Otta. Ten chlap fakt asi nelhal a to mi určitě neřekl všechno. Zvlášť povedený je zápis o škodě z 11. 6. 1979: Během návštěvy bulharských kulturních pracovníků byly nešťastnou náhodou drobně poškozeny dva barokní obrazy z poloviny 18. století. Bulharští soudruzi se za neúmyslné poškození omluvili. Podepsán K. Wilczke. Restaurátor, který ty obrazy potom opravoval, ocenil to "drobné poškození" na sedmatřicet tisíc, což byly v té době nějaký peníze. Taky bych rád věděl, jestli ti bulharští kulturní soudruzi ty obrazy poblili, nebo rozstříleli ze svých makarovů. Pak jsem našel krabici novinových výstřižků z okresního plátku. Strašný sračky. Probíral jsem se tím úplně bezmyšlenkovitě a naráz jsem měl pocit, že se na mě zřítil strop. Článek se jmenoval Kastelán hodnotí uplynulou sezonu a vyšel v listopadu 1984. Vedle je velká fotka s popisem Kastelán Konrad Wilczke je s uplynulou sezonou spokojen. Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout. Na té fotce byl totiž chlap z toho šílenýho snu z minulého týdne. Dodneška jsem nevěděl, jak vypadal, a on mě minulou sobotu honí ve snu po zámku, až z toho uchcávám strachy. Pořád hledám nějaké vysvětlení, ačkoliv vím, že neexistuje. Pondělí 13. listopadu Ráno přijeli chlápci z firmy, která vyhrála v létě konkurz na elektronické zabezpečovací zařízení. Přivezli si náklaďák materiálu, ukázali mi projektovou dokumentaci a hned začali bušit. Chtěli by to stihnout do Vánoc. Nejhorší na tom ale je, že nemůžou zůstat v zámku samotní. Dnes je hlídala Valerie. Odpoledne mě navštívil starosta. Bodrý vesnický křupan. Půl hodiny jsme tlachali o ničem, načež se zvedl a odešel. Chtěl zjistit, co jsem zač. Do zahrady přivezli koks na topení ve sklenících a Fiala s Walterem ho začali sklízet. V noci z pondělí na úterý vykradli zámek Jaroměřice nad Rokytnou nedaleko Třebíče. Ti dacani

odnesli dva obrazy za pět milionů a třetí zničili. Na zámku je sice bezpečnostní zařízení, ale než tam přiběhl kastelán a přijeli policajti, byli lapkové v prachu. Takže všechna ta čidla a detektory, které u nás hoši zrovna přidělávají, jsou možná úplně na hovno. Raději na to vůbec nemyslet. Zítra přijede Ivanka s Evičkou. Konečně. Valerie umyla sama od sebe v našem bytě všechna okna a uklidila po malování. Na všech je vidět, že jsou hrozně zvědaví. Čtvrtek 16. listopadu Ivanka v kuchyni vybaluje nádobí, sleduje přitom v televizi M. A. S H. a občas se nahlas zasměje. Evička usnula už v půl sedmé večer. Byla k smrti utahaná. Naše první noc v novém bytě. Už od rána jsem nebyl schopný se na nic soustředit a hodinu před jejich příjezdem jsem prostepoval na nádvoří, přestože venku vytrvale mrholilo. Když se konečně objevilo ohromné stěhovácké auto a obě z něho vystoupily, chtělo se mi brečet. Netrvalo to snad ani pět minut a přišli všichni. Ottovi, Svoboda, Walter a dokonce i Fiala. Silně to připomínalo příjezd babičky na Staré bělidlo. Evička byla okouzlující. Všichni se točili jenom kolem ní a byli k uzoufání zjihlí. Já jsem ty lidi nepoznával. Pak jsme začali nosit naše věci nahoru. Připadalo mi to zničující. Já, Walter a Fiala jsme tahali ty nejtěžší kusy, ostatní kdo co unesl. Bylo až dojemné vidět Svobodu, jak pajdá po schodech s košem Eviččiných hraček a za ním jde Valerie s reprobednami od naší hi-fi věže. Měl jsem z toho stěhování hrůzu, ale za necelé tři hodiny jsme byli hotovi. Pátek 17. listopadu Možná že se opravdu dá něco změnit. Ivance se tady líbí, i když to nedává najevo. Poznám to na ní. A Evička je šťastná. Dopoledne jsem jim ukázal zámek a pak jsme se prošli parkem a oborou. "Nevím, čím to je, ale jsi jiný," řekla mi večer Ivanka. Poslední rok nám oběma už bylo jasné, že se musíme rozvést, ale ani jeden nenašel odvahu říct to nahlas. Všechno bylo dávno pryč a jediné, co nás spojovalo, byla Evička, před kterou jsme hráli se zaťatými zuby divadlo na vzájemně se milující rodiče. Ale šlo to čím dál hůř. Přestali jsme si být lhostejní a pomalu jsme začínali jeden druhého nenávidět. Bylo to na spadnutí. A potom přišla tahle nabídka. Vlastně se teď už vůbec nedivím, že je tady Ivanka se mnou, že přijela, ačkoliv zprvu byla tak hrozně proti této "vidlákovské anabázi". Věděla, že tohle je poslední možnost, jak něco zachránit. Po dnešku už to vím taky, přestože při svém úprku z Prahy jsem na to vůbec nepomyslel. Možná že se opravdu dá něco změnit. Sobota 18. listopadu Od rána jsme s Ivankou vytahovali z depozitářů zachovalé kousky a zařizovali si byt. Valerie mi totiž včera poradila, abych zavolal Formanovi a zeptal se, jestli by se dal kvartýr "dovybaviť nějakým kulturním mobiliářem. Prý to tak dělají skoro všichni kasteláni. Bohužel to řekla před Ivankou. Představa, že bych měl být tomu člověku zavázaný, mně byla strašně proti srsti, ale když jsem viděl ty Ivančiny psí oči, musel jsem zvednout telefon. Přitom jsem tajně doufal, že mi to nepovolí. Jenomže on to povolil. Možná mu udělal dobře můj prosebný tón, možná je trochu naměkko z finanční kontroly, která u nich zrovna probíhá. "Pokud nerozeberete instalaci, tak si tam pro mě za mě dejte, co chcete. Ale říkat to nikomu nemusíte." Nemám z toho dvakrát příjemný pocit, ale uznávám, že náš skrovný majeteček, který jsme si přivezli, působí v těch monumentálních prostorách až komicky nepatřičně, nehledě na to, že s tím, co máme, jsme vybavili jenom jeden pokoj. Ivanka byla v sedmém nebi. Prohrabovali jsme se tím starým zaprášeným haraburdím, vynášeli jsme to na chodbu a znova se vrhali dovnitř. Postupně jsem začal podléhat jejímu nadšení, navzájem jsme si hodnotili úlovky, některé jsme zavrhli, abychom se pro ně zase vrátili. Za hodinu se na chodbě už málem nedalo pohnout

K obědu jsme snědli míchaný vajíčka a pokračovali v rabování. Do večera jsme všechny věci vyčistili a natahali do bytu. Ivanka byla v takovým laufu, že by snad sama přestěhovala i klavír. Evička už dávno spala, ale my jsme pořád natloukali do zdí skoby, věšeli na ně obrazy, přetahovali komody, stoly, stolky, židle, křesla, lampy a svícny. Skončili jsme v jedenáct. Neděle 19. listopadu Předešlou noc Evička pořád něco volala ze spaní, takže jsme ji nakonec museli vzít mezi sebe. Když jsme se ráno ptali, co se jí zdálo, nevěděla. Možná si to opravdu nepamatuje, ale já mám spíš pocit, že to nechtěla říct, ačkoliv nedokážu vysvětlit proč. Celý den byla taková zamyšlená. Ale možná že na ni opravdu zase leze nějaká nemoc, jak si myslí Ivanka. Pořád mi v hlavě vrtá ta neuvěřitelná pitomost s Wilczkem. Ivance jsem to neřekl. Určitě by to brala jako fór. Koneckonců, kdyby tohle někdo vyprávěl mně, taky bych se mu vysmál. Dvě hodiny ráno Tak já teda nevím. Ivanka s Evičkou už zase spí, venku padá sníh a všechno je v pořádku. U Ottů se svítí. Zajímalo by mě, kolik takových nočních probuzení musím ještě absolvovat, než se ze mě stane neurotik. A kdy si zvyknu, že si zámek žije svým životem? A co Ivanka? Před chvilkou jsem to ukecal, ale vyděšená byla dost. Stejně je to jako naschvál. Večer jsme o tom mluvili. Říkala, že se tu cítí nesvá. Přesvědčoval jsem ji, že to je jenom otázka času. Celý život jsme v paneláku, kde není soukromí ani na záchodě, a naráz taková haluzna. "Kdybys bydlela úplně sama ve velkým činžáku, taky bys byla z každýho zvuku podělaná strachy." "No jo, jenomže činžák se nevymyká mým představám o bydlení pro normálního člověka, není tři sta roků starý a nacpaný krámama bůhvíodkud." Měla pravdu, jenomže já teď musím pořád hrát toho tvrdýho hocha. Občas je to dost namáhavé. Na každý pád jsem od jejich příjezdu mnohem klidnější. Přiznávám, že nocovat úplně sám v tomhle prostředí je dost silný kafe i na mě. Ovšem takový šoky jako před chvilkou teda rozhodně nemusím. Spal jsem jako dřevo. Zdálo se mi, že jdu s Laurou a Míťou po Karlově mostě, na kterém byl kromě nás jenom jeden pouliční zpěvák. Když nás uviděl, začal zpívat árii z Rigoletta. Nevím proč, ale Lauru to strašně rozzuřilo, začala se mnou cloumat a ječela, abych toho pokryteckýho zpívajícího hajzla hodil do Vltavy, která se s hlasitým hukotem valila pod mostem. Míťa se tvářil smutně. Probudil jsem se a jako obvykle jsem nechápal, co se děje. "Viku, probuď se, proboha." Ivanka se mnou třásla a výraz v jejím obličeji byl vcelku nepříčetný. Myslel jsem, že se mi to pořád zdá. "Někde tady hraje rádio, Viku." "No tak ho běž vypnout." "Viku, ježišmarjá, probuď se konečně, to není naše rádio." Posadil jsem se na posteli. Zámkem se rozléhala árie z Rigoletta doprovázená praskáním. Ivanka se třásla jako osika. Visela na mně svýma vytřeštěnýma očima a na digitálním budíku svítilo dvacet šest minut po půlnoci. Došlo mi to v okamžiku, kdy jsem si bral z nočního stolku baterku. Enrico Caruso. To přece hraje ten zasraný gramofon ve vedlejším pokoji. V pokoji Marie-Arnošty! "To bude v pořádku, Ivulko." Ale v pořádku bylo tak akorát moje hovno, protože jsem si myslel, že se poseru. Než jsem se oblékl, přišla z vedlejšího pokoje Evička, která vypadala stejně vyplašeně jako její