Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Galén Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5 www.galen.cz Galén, 2013
galén
František Ringo Čech
Na předchozí dvoustraně je použita reprodukce obrazu Františka Ringo Čecha Ringo, přicházejí tvoji věrní (1997) Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukovány, uchovávány v rešeršním systému nebo přenášeny jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství. Illustrations Otakar Jirák, František Čech, 2013 Photo Otto Dlabola, 2013 Galén, 2013 ISBN 978-80-7262-986-2 (PDF) ISBN 978-80-7262-987-9 (PDF pro čtečky)
Můj milý čtenáři, ty, který mě máš rád, to dobře víš, protože mě znáš, ale ty už méně milý čtenáři, který mě rád nemáš a tuto knížku dostáváš do ruky náhodou, se musíš smířit s určitými anomáliemi mé tvorby. Mimo střídání nekonečných souvětí s telegrafickými větami, což vytváří můj jedinečný a nenapodobitelný literární styl, jsem nucen ve svých dílech a těch, která se týkají rockové oblasti zvlášť, pracovat se sprostými výrazy! A to daleko sprostšími, než si dokážeš ve své fan tazii představit. V každé redakci se mě ptají, zda to musí být? 7
A pokaždé odpovídám shodně ano! Musí, a to ze dvou hledisek. Za prvé většinou popisuji a jen mírně literárně stylizuji skutečné příběhy a události, o kterých máš právo být informován, a v nově nabyté svobodě ti nechci lhát. Za druhé jako literát mám právo pracovat s celou bohatostí svého mateřského jazyka, který mi díky své dokonalosti dává skvělé možnosti popisovat i ty nejsprostší události naprosto věrně a precizně. Tam, kde to jde, volím, sám veden mravnostní autocenzurou, výraz jemnější nebo vhodné synonymum. To lze pouze v případech, kdy není porušen základní smysl a význam děje a věty. Čeština má však některé skvostné a jadrné výrazy, které nahradit nelze, i když si lámete hlavu jak chcete. Uvedu příklad kurva zasraná! Cožpak je možné pro tato dvě slova najít synonymum nebo jiný výraz? Aniž bych porušil smysl, který je každému naprosto jasný? Kurva zasraná! Slyšíš, jak to zvoní? Slyšíš to úderné kladivo jazyka českého? Takto popsanou dívku si každý z nás okamžitě vybaví se vším, co k ní patří! Nic se nemusí dodávat! Toto označení dokonce vypráví o dotyčné celé příběhy. V totalitním režimu bych musel použít výraz pokálená lehká žena! Vnímáte tu blbost? A stejně je to chabé a impotentní, vždyť nakonec pokálená žena není kurva zasraná! Už chápete moji literární sprostotu a mé nekonečné boje s redaktory? Popisuji-li společnost, kde je toto výrazivo běžné, bez jeho použití ztrácí dílo na rasanci a pozbývá pravdivosti! 8
A ptám se tě znovu, můj milý čtenáři, chceš, abych ti lhal? No vidíš. Nehledě k tomu, že si myslím, že opravdová sprostota člověka spočívá v něčem úplně jiném! Většina lidí, které znám, při jejichž mluvě si dámy pohoršlivě ucpávají uši, jsou fajnový rovný čestný chlapi. A naopak mohu uvést mnoho příkladů vybraně a spisovně mluvících zmetků. Tak jsme se tedy dohodli! Když přistoupíš na tato pravidla hry, pokračuj ve čtení mé knížky. Kdyby to byla na tebe velká síla, odlož, prosím, mou knížku bez hořkosti a nepiš mi hanlivé dopisy! Nechodím tancovat na Hajnovku, protože to považuji za hrůzné. Prostě tam nejdu. Tím to pro mě končí. Ale nestojím u vchodu, abych vycházejícím padesátníkům nadával za promrhané odpoledne. Nechodím zásadně na české filmy! Prostě se mi nelíběj. Ale nepíšu českým režisérům, aby šli do výroby! Chápeš to? Odpovím současně na další podstatnou výtku. Co děti? Mládež, která se zmocní mé knížky? Tedy zase popořádku. Nepodceňujme naši mládež! Pochybuji, že by se z mé knížky dozvěděly české děti slova, která neznají! Nezastávám názor, že by děti měly mluvit sprostě! Právě naopak řezat hochy za každý takový výraz řemenem! A opět opakuji, že používání tvrdších výrazů ve školních přestávkách ještě neznamená, že tito mladí lidé kradou rodičům peníze z kapes! Pro moji literaturu platí zvláštní bezpečnostní předpisy. Ostatně ty je dobře znáš, můj milý čtenáři, jen bych tě chtěl upozornit, abys je použil i v případě mé knížky. 9
Copak každý z nás pravých mužů nevlastní společně s videorekordérem také alespoň jednu pornokazetu? Ruku na srdce, milý čtenáři, není tomu tak? No vidíš! Já jsem samozřejmě stejný jako ty! Ne že by se nám to zase tak strašně líbilo nebo že bychom ve svých letech potřebovali doškolovací kursy, to ne. Ale jsou občas vhodné okamžiky, kdy máme pozvanou společnost přátel. Je dobrá zábava, otevřená už druhá lahvinka, už jsme si pouštěli dovolenou u moře i Višňový sad a chvíle přátelského posezení zpestří naše pornokazeta. Nic se samozřejmě neděje. My spokojeně mlčíme a koukáme se na ty nemravy na obrazovce. Naše manželky se nekoukají tak, aby všechno viděly, a říkají, že je to hrozné a že jsme idioti. Ochotně s nimi souhlasíme a připouštíme, že je to blbý a na jedno brdo, ale nikdo se nezvedne, aby úpadkovou kazetu vypnul! A já se ptám, hrozí nebezpečí, že by vaše děti uspořádaly pro své spolužáky tuto projekci? Nehrozí! Kazeta spočívá bezpečně uzamčena v nejtajnějším úkrytu. Tam, kam prostě k ní šoupneš i mou knížku! Proto se vlastně o tom tak rozepisuji. A je to. Snad jsem tedy uspokojil vaše obavy a mohu přistoupit k druhé, neméně závažné části této úvodní kapitoly. Nejdříve bych chtěl odpovědět na otázku, co jsem chtěl svým literárním dílem říct nic! Tento malý výsek, jedná se o jeden týden, je vzorkem uměleckých turné rockových kapel. Čtenáři nemají představu, jak hudebníci žijí a jak se chovají na takových zájezdech. Já jsem uveřejnil několik povídek již před vydáním této knížky. Většinou ve spojení s jinými příběhy. Tato kniha je vlastně 10
takovým deníkem, jehož týdenní výňatek předkládám veřejnosti. Všechno jsem si pečlivě zapsal a nic si nevymýšlím. Zájezd mého orchestru se zpěvákem Jiřím Schelingerem do Sovětského svazu trval šest týdnů. Týden našeho života vám poskytne dokonalý obraz, jak probíhal celý zájezd a desítky podobných turné našich rockových kolegů z celé naší republiky. Když jsem si přečetl rukopis, okamžitě se mi vybavila skvostná britská knížka Deník pana Nuly. Ne že by moje práce dosahovala hodnot tohoto mistrovského díla, ale obě mají mnoho společných znaků. Ve své podstatě trvalá nuda a šeď, vyplňující nekonečné hodiny od koncertu ke koncertu. V takových situacích dochází k ponorkové nemoci, kdy si kamarádi začínají lézt na nervy a vznikají situace, které popisuji. Průběh těchto dní nikterak neznehodnocuje naši práci v okamžiku, kdy jsme vylezli na jeviště. Tam jsme byli dobří, na svém pracovišti hodni obdivu a uznání, ale potom? Posoudíte sami. Nebojím se už dnes zveřejnit pravdu v celé její nahotě, aniž bych riskoval rozvody v rodinách svých bývalých hudebníků. Jednak už se tak dávno stalo před vydáním této knihy a ty manželky, které u nás zůstaly, věkem zmoudřely a pochopily, že nás nezmění a pro tyto naše drobné charakterové vady se nevyplatí nás opouštět. Jednak by si nepomohly, protože my chlapi jsme všichni stejní, a navíc ani naše povětšinou krásné ženy nemají tak úplně čisté svědomí. Takže pevně doufám, že soudy už nebudou! Moje sladké máničky Mamute, Kubeši, Kavale, Maruštíku a Francle, kdyby vám moje knížka měla způsobit 11
jakékoli nepříjemnosti, jsem připraven vše odvolat a odpřísáhnout, že jsem si to vymyslel! Chtěl bych také připomenout památku jednoho z našich nejlepších rockových zpěváků Jiřího Schelingera. Prožil jsem s tímto vynikajícím člověkem nezapomenutelných sedm let a Jirka mi pořád chybí. Byl to vzácný charakter a umělec, který předběhl svoji dobu. Jirko! Kamaráde! Slyšíš mě? Komunisti už tu nejsou, a proto to chci vydat! Tak jak jsem ti to slíbil, když jsi byl mezi námi! Navždycky tvůj kamarád RINGO 12
ÚTERÝ Hned jak otevřu oči, tak se leknu! Tohle trvá dnešním dnem počínaje už šestý týden. Probudím se a leknu se, že jsem v Rusku. Okamžitě na mě padá těžká deprese. Proč já blbec jsem sem jezdil! Co mi doma chybělo? A jako každé ráno si umiňuji, že už mě na šestinedělní zájezd nikdo nikdy nedostane a to i za cenu, že bych měl rozpustit kapelu. Je před vánocema a já idiot mohl být pěkně na chalupě v Krkonoších no pozdě bycha honit! Venku je veliké množství sněhu a stále padá. Vypadá to taky, že je příšerná zima. Dnešní koncert začíná v půl osmé, z hotelu nás autobus odveze až v pět hodin, co já nešťastník do té doby budu dělat? 14
Vstávám a rozhodnu se, že si vybalím kufr. Černý kostým bílý kostým pěkně pověsit do skříně. Dveře od ní mi zůstávají v ruce. V českém hotelu by mě to rozzuřilo k nepříčetnosti, ale tady mám radost, že mě upevňování dveří nějak zabaví. Dělám si kafe a závidím svým máničkám, že můžou chrápat až do oběda. Je to příšerný, že se probouzím tak brzo. Jó, kdybych byl v Kalifornii, už bych se nějak zabavil, ale nacházím se bohužel v Charkově. Děsná nuda. Otvírám dveře pokoje a dívám se na hotelovou chodbu, zda po ní nejde někdo, s kým bych mohl zavést hovor a pocvičit se v ruštině. Nejde po ní nikdo. Rozhoduji se pro holení a čištění zubů. Vzpomínám si na pana Balcara, který se vždycky v Semaforu holil žiletkou v ruce jen tak na sucho. Zkouším to taky a docela to jde. Znovu se dívám na chodbu, zda po ní někdo nejde. Nejde! Chce se mi na záchod na velkou stranu, ale rozhoduji se, že si to nechám na později, nemohu přeci vyplýtvat všechny akce najednou. Během dopolední nudy se mi to bude hodit! Rozhoduji se, že znovu spočítám honoráře hudebníků za celý zájezd, ať v tom mám pořádek. Počítal jsem to sice včera a předevčírem a předpředevčírem, ale co když je tam chyba? Není. Kontroluji pokuty, které jsem udělil za závažné přestupky proti profesionalismu na jevišti a nekázeň na zájezdu. Je jich požehnaně. A to jsem jich spoustu odpustil! Sleduji výši udělených pokut a upadám sám nad sebou v nadšení, jak mám dobré srdce. V jiných kapelách by takoví hudebníci, jako jsou moji rockeři, měli více 15
na pokutách než na honorářích, to jen já jsem tak hodnej a mám je rád. Znovu se v duchu vysoce hodnotím a z nudy si počítám, kolik by jim za různé průsery dala třeba Plešatá zpěvačka. (Petr Janda z Olympiku.) Vychází mi, že jsem o čtyři sta procent hodnější než Plešatá zpěvačka. Musím jim to u snídaně ukázat. Největší pokuty jsem napařil v górodě UFA při návštěvě Marijského muzea. Dostávám skvělý nápad. Zapíši si všechna fakta, dokud je mám v čerstvé paměti, a až se budeme při inkasování pokut hádat, za co to je, pěkně jim to přečtu bod po bodu. Beru si sešit, na kterém je napsáno Dlja škólnikov (aby nedošlo k mýlce), a začínám psát. Goskoncert má takový zvyk, že neustále vyvíjí snahu hostující kapely nějak zabavit. To by bylo skvělé, kdyby se ovšem představy Goskoncertu zcela nerozcházely s představami o zábavě hostujících umělců. Jsou to většinou návštěvy muzeí, cirkusů a komsomolských klubů. Jirka Schelinger a já jsme se chovali zdvořile a rozhodli jsme se, že to prostě přetrpíme, ale máničky řvaly a dělaly děsný scény, že nikam nechtějí chodit. Teprve pokutní systém je donutil k účasti na těchto akcích. Ale i tak nám všemožně dávaly najevo, jakého se na nich dopouštíme násilí. Všechno zesměšňovaly, schválně zívaly, a když nám naše průvodkyně Valja něco ukazovala, ostentativně zavíraly oči. Mistr na to byl Mamut, který se navíc neustále dloubal v nose, a to i když s námi mluvil nejvyšší představitel Leninského komsomolu. Samozřejmě, že měly pravdu a všechno bylo příšerný, ale nám s Jirkou to přišlo neslušný, a tak jsme se snažili nedat to na sobě znát, i když někdy to bylo velice těžké. 16
Málčiky, sivodňa my pajďom v Marijskij muzéj! Naše průvodkyně Valja, externí pracovnice KGB, byla v podstatě neuvěřitelně naivní ženská a ani ve snu by ji nenapadlo, co si o akcích opravdu myslíme. Pačemu málčiky zakryvájut glaza ptala se nás, když nám ukazovala zajímavý exponát a viděla, že kapela má zavřený oči. Víš, Valjo, vysvětloval jí Jirka Schelinger, to my Češi máme takový zvyk. Když se nám něco strašně líbí, tak zavřeme oči a vychutnáváme tu krásu. Nebohá Valja tomu uvěřila a dokonce zavírala oči s těma našima kreténama. Taky v tom górodě UFA přišla s nadšeným výrazem v očích a u snídaně povídá: Málčiky, sivodňa my pajďom v Marijskij muzéj! Do prdele, zase do muzea, povídá Mamut a oznamuje mi, že musí cvičit, má-li na večerním vystoupení podat vynikající výkon. Ať si zvážím, proč jsme vlastně zde? Zda kvůli koncertům, nebo kvůli muzeu! 17
Kubeše bolí břicho a Kavale, který byl pomalejší a kterému Kubeš vyfoukl bolení břicha, chvíli váhá a pak nám sděluje, že má ječné zrno. To ječný zrno máš asi na prdeli, co, povídám mu, já totiž žádný nevidím! Teprve se mi tvoří, odvětí Kavale, zaskočen nešikovností své výmluvy. Musím ho rozležet! Ve snaze zabránit nechutné scéně, ke které se schyluje, hledá Schelinger kompromis. Vždyť jsme byli v muzeu včera: Musíme jít dneska zase? Valje svítí oči nadšením. Rebjáta, tohle není obyčejné muzeum! To je Marijské muzeum! Tam nemůže každý! Otvírá se pro veřejnost pouze ve významná marijská výročí. Mimořádně tam mohou jen vzácní hosté! A hoši, považte bude nás provázet sám tajemník všesvazového Leninského komsomolu Marijské RSFSR! To je teda maso, komentuje to garda Francl, to abych si vzal sako, co? Je na něm vidět, že sako a kravata mu prohlídku Marijského muzea ještě více znechutí. Jediný, kdo má z nadcházející akce upřímnou radost, je Béďa Maruštík, který se bláhově domnívá, že v muzeu potká nějaká místní děvčata. Prostě jdem do muzea a dost keců, uzavírá dohadování Jirka. Muzeum je za rohem hotelu, na hlavní třídě, vysvětluje Valja. Sejdeme se v deset hodin u hlavního vchodu. Já přijedu s všesvazovým tajemníkem. Po snídani upozorňuji máničky, že kdo se nedostaví do muzea, dostane pět rublů pokuty. Francl s Kavalem hned vytahují peníze a chtějí platit. Vida, že jsem správně neodhadl výši pokuty, zvyšuji ji na třicet rublů. Můj odhad je tentokrát správný. Oba schovávají pětirublovky a slibují, že tedy radši vydržej to muzeum. 18
Přesně v deset hodin stojí se mnou u vchodu Jirka Schelinger, Maruštík, Kavale a Francl. Mamut a Kubeš nikde! Přijíždí volha a z ní vylézá Valja s všesvazovým tajemníkem. Valja má sváteční šaty s volánky a tajemník stranický oblek ideologické šedi. Mamut s Kubešem nikde! Vítáme se s tajemníkem, který má v očích výraz teď něco uvidíte, holenkové, v našem muzeu se vám protočej panenky! Mamut s Kubešem nikde! Valja zvoní a přichází nám otevřít ředitel muzea, zsinalý strachy z přítomnosti všesvazového tajemníka. Nejsme komplet, říkám řediteli, který civí na tajemníka s výrazem: Soudruhu tajemníku, dovolte mi odpovědět! Myslím si, že od kluků je to šprajc a že přijdou schválně pozdě. Zvlášť lakotný Kubeš. Jsem si jist, že mu bude líto třiceti rublů pokuty. Nezamykejte bránu, kluci určitě přijdou, něco je asi zdrželo, prosím ředitele. Byla by to škoda, povídá Valja, jsem tu letos už se třetí skupinou, vždycky se znovu těším! Stoupáme po mramorových schodech muzea. V prvním patře v mohutném vestibulu je uprostřed vyvýšený stupínek pokrytý rudým sametem. Na stupínku na dvou stojanech jsou dvě uniformy rudoarmějců z období Říjnové revoluce s dírami od kulek a potřísněné krví. Dvě papachy buďonovky, taktéž krvavé, a vintovky postavené do trojhranu. Pod vintovkami leží dvě zkrvavené stranické legitimace, vpředu kulomet Maxim, vzadu na stěně obrovský obraz útoku na Zimní palác a přehršle rudých praporů. Valja zvážní a všesvazový tajemník nasadí výraz, že mu právě umřela máma. Smeká kšiltovku s Leninem a pohnutým hlasem vypráví 19
Górod UFA byl obsazen rudoarmějci. Děnikinova banda byla vyhnána z města. Leč v noci se ty zmije vrátily a vyhnaly z města zase rudoarmějce. V domě velitelství zůstal zbytek statečných rudoarmějců. Zcela odříznutý od vytlačených druhů. Celý den se valily vlny Děnikinovy soldatesky na budovu velitelství. Všesvazový vypravěč se odmlčel, aby nás náležitě napnul, jak to dopadne. Když jsme vykročili směrem k další místnosti, zastavil nás a pokračoval Až k ránu dobyl Děnikin místnost velitelství. Velitel města soudruh X a politický komisař soudruh Y padli jako poslední, neochvějně na svých místech. Zvlášť statečný politický komisař Y pálil na nenáviděně vrahy ze svého naganu ještě drahnou chvíli po své smrti. Taková nezměrná vůle byla stranického hrdiny. Jedině strana dokáže dát takovou sílu, dodal tajemník. Něco jako u nás kanonýr Jabůrek, povídá Kavale, ale Schelinger mu hned ucpal hubu. Toto jsou uniformy obou hrdinů, pokračoval hlubokým hlasem všesvazový tajemník, a jejich stranické průkazy a jejich kulomet a jejich vintovky. Odmlčel se. Valjiny oči byly plné slzí. Na věčnou památku střežíme tyto věci jako oko v hlavě! Pro budoucí pokolení! Ještě chvíli jsme rozjímali a potom si tajemník nasadil kšiltovku a vešli jsme do prostorné místnosti. Pohled byl opravdu impozantní a na všech bylo vidět, že jsme překvapeni. Valja, která věděla, co přijde, koukala obráceným směrem na nás, pyšná na dojem, jaký v nás pohled vyvolal. Obrovská místnost byla uprostřed přehrazena až ke stropu silným sklem. Do poloviny místnosti co do výšky 20
byla za sklem nasypaná hlína. Nahoře ukončená trávou, to vše v dokonalém řezu. Do poloviny místnosti podzemí, nahoře tráva, potůček, keře, stromy. U stropu veliký nápis Zvířata v Marijské RSFSR léto. A skutečně. Pod zemí bylo vidět v řezu nory s různými živočichy. Krtek, sysel, zajíc, králík, myši, jezevec, liška, vydra, bobr a mnoho dalších. Všechno vycpané a dovedně umístěné po celé ploše. Blízko povrchu leží ve sluji vycpaný medvěd jako živý! Totéž v horní polovině. Dost blízko sebe umístěná zvířena v Marijské RSFSR, žijící na povrchu Marijské RSFSR. Jelen, srnka, tchoř, vlk, los, divoká kočka, rys, téměř se dotýkající jeden druhého. Na stromech a keřích hodně ptactva, na stromě sova, káně, orel, veverka, v potoce vycpané ryby. Také v dost velkém množství. Zírali jsme na to v němém úžasu. Ředitel vychutnával naše opravdové překvapení, avšak nespouštěl přitom oči ze všesvazového tajemníka. Ten němě pokynul očima a ředitel muzea zatáhl za páčku ukrytou na zdi. Ze všech stran se ozvala stereo letní příroda. Jeden přes druhého vydávala vycpaná zvěř typické zvuky. Schelinger se ke mně naklonil. Proboha, je tohle vůbec možný? Řediteli muzea neunikla Jirkova poznámka a rychle zareagoval. Kde se vzaly, tu se vzaly, byly nám nabídnuty pohodlné proutěné židle. Nu málčiky sadítěs! vyzývala nás nadšeně Valja. Konsternováni posadili jsme se a zírali na průřez a zvířenu Marijské RSFSR. Zvuky ptactva a zvěře ustaly. Ředitel pohotově přiskočil ke stěně a ukrytým ovládacím panelem vrátil pásku na začátek. 21
Začalo to znovu. Valja se ke mně naklonila a šeptá mi: Je to udělaný tak, že současně se zvukovým efektem začíná téci potok, víš, je to tak důmyslně propojený. Páska znovu doběhla. Co tomu říkáte? obrátil se na nás všesvazový tajemník. Skvělé, povídám mu. Opravdu šokující. Kolik je tam hlíny, ptá se Francl a vypadá to, že ho to opravdu zajímá. Šest plných náklaďáků, s pýchou v hlase stvrzuje ředitel. Málčiky, až přijedete příště, půjdeme sem znovu, když nás soudruzi pozvou, mrckuje Valja. Pozvem, pozvem, přikyvuje všesvazový. Kdykoli, soudruzi, přijedete, budete vítáni! Teda až sem přijdeme příště, prozrazuje Valja, bude se to všechno hýbat! I ten medvěd? ptá se Kavale nedůvěřivě. Ano! I medvěd! Nechce si nechat ujít podíl na úspěchu ředitele muzea. Však to uvidíte sami! Nechci předbíhat. Je to velice pracné, ale máme tady takovou šikovnou partu komsomolců, no uvidíte sami. Můžeme pokračovat? zeptal se všesvazový, připraven dát pokyn k ještě jedné akci. Pažalsta, ješčo raz, povídá zmetek Kavale a směje se. Debile! šeptá mu do ucha Jirka a nechtě usedá do křesílek. Ruská trojka je úplně naměkko. Po poslední projekci nás vedou do vedlejší místnosti. Znovu jsme v šoku. Je to tam úplně stejný. Stejná zvěř pod zemí i nad zemí. U stropu velký nápis Zvířata v Marijské RSFSR zima. A opravdu! Místo trávy na povrchu všude umělý sníh. Na stromech není listí, na některých keřích také ne. Vše 22
pokrývá sníh. Potůček je zamrzlý! Než se na cokoli zmůžu, sedíme v křesílkách a jede stereo. Žádné zvuky letní přírody, ale meluzína a fujavice húúúú hú. fííííí Takhle je to tu v zimě, naklání se ke mně Valja. Jsme s Jirkou tak vyvedeni z míry, že se na nic nezmůžeme. Tak tohle mi doma nebude nikdo věřit, povídá Kavale a znovu žádá o pouštění meluzíny. Jen si to pěkně prohlédněte, povídá Valja, času máme dost. Škoda, že tu není Kubeš s Mamutem, konstatuje Jirka, to přišli o moc! Sami se vytrestali, povídá Valja. Půjdeme do dalšího sálu. Hned u širokých dveří však byla sametová šňůra zabraňující vstupu do místnosti. Šlo tam pouze nahlédnout. Místnost byla tentokrát posypána hlínou po celé podlaze. Místy tráva, stromy, umělé keře, uprostřed obrovský stůl prostřený ke svatební hostině, kolem svatebčané figuríny v životní velikosti. Vedle tři tančící páry, harmonikář, za plotem přihlížející vesničani a děti. U stropu velký nápis Marijská svatba v RSFSR. Zíráme v němém úžasu. Ale největší překvapení má teprve přijít. Ředitel zmáčkne knoflík na ovládacím panelu. Místnost oživne svatebním veselím a hudbou harmoniky, ale co víc. S několikavteřinovým zpožděním začnou sebou figury cukat, hýbat rukama, ústy jako při zpěvu, tanečníci podupávají nohama. Všichni otevírají pusu a kroutí očima. Po třech minutách hudba ustane a vše ustrne. My taky. I Kavaleho přechází humor. Všesvazový to nevydrží a povídá: Takhle to bude i tam, kde už jsme byli. 23
Představa, jak se ti krtci, křečkové, zajíci, hadi a medvědi hýbou, nás opravdu naplnila touhou to někdy znovu vidět. To už ale znovu spustila svoji show Marijská svatba. Ředitel s Valjou se nabídli, že by nám z vedlejší místnosti přinesli naše křesílka, abychom mohli vše lépe vychutnat, ale ujistil jsem je, že to není třeba, že se nám to líbí i takhle. Kavale se nám pomstil za návštěvu muzea tím, že si ještě dvakrát vyžádal spuštění celé svatby. Béďa Maruštík, který na nic jiného nemyslí, se ke mně naklonil a šeptá mi: Že jim nenavrhneš, ty srabe, aby taky takhle pohybem a zvukem zrealizovali svatební noc tohoto páru. Bud rád, ty vole, povídá mu Jirka, že jsi to viděl! Tohle nám doma opravdu nikdo neuvěří! Málčiky, půjdeme do druhého křídla muzea, povídá Valja s výrazem, jako že nám bere jahody se šlehačkou, a vykročila z místnosti. Vyšli jsme zpět na chodbu a míříme do druhého křídla mramorového muzea, když se odehrálo něco, na co nikdy nezapomenu. Slyším dvě známé huby napodobující střelbu ratatatata ratatatararatat, potom následovalo mo hutné urráá uráá za báťušku Stalina uráá. Všichni jsme strnuli. Seshora na nás pálil Kubeš s Mamutem z Maxima, se kterým se opevnili v horní části schodiště. Bajonet auf! zařval Mamut a oba se na nás vyřítili s vintovkami v rukou. Měli na sobě zakrvácené prostřílené uniformy revolucionářů X a Y, na hlavách jejich buďonovky. Všichni jsme ztuhli hrůzou. Všesvazový tajemník vytřeštil oči a zesinal. Ředitel i Valja se klepali jako osiky. 24
Urráá uráá za báťušku Stalina uráá Máničky doběhly až k nám. Kterej z vás je car? žertoval Mamut a píchal mě bajonetem do břicha. Kubeš se chechtal, hubu od ucha k uchu, a rovnal si přes rameno kulometný pás. Vy jste zešíleli! zařval jsem na ně a odstrčil Mamutův bajonet. Co blbnete, vy volové, smáli se kluci. Vždyť to není nabitý, hele, a Mamut namířil na všesvazového 25
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.