Jagellonci v zemích Koruny české

Jagellonci v zemích Koruny české Venkovský lid Sociální terminologie a struktura Na českém a moravském venkově od konce 15. století žilo 85 až 90% všeho obyvatelstva. Staročeská terminologie, pokud jde o označení venkovského lidu, kolísala, nebyla ustálená. Stará čeština nedisponovala ve věku jagellonském souborným označením lidské pospolitosti slovem společnost. člověk se v jagellonském věku kupuje jako věc. Lidé jsou nadřazeným pojmem pro různé druhy poddaných. Jsou součástí feudálního vlastnictví. Vrchnost je bude chránit před vojenským zpustošením, bude na oněch panstvích postupovat jako proti svým vlastním lidem. Vědomí nadřazenosti nad poddanými vede urozence a později i měšťany, aby si vyhradili označení dobří lidé. Zdá se však, že ani poddaní nepovažovali slovo člověk a lidé za znevažování své důstojnosti či za ponižující název. Člověčenstvie označoval zostřený stav poddanství, nevolnictví. Slovo nevolník objeví se ve slovní zásobě staré češtiny až na samém konci 15. století V Čechách se po husitské revoluci slovo člověčenstvie vytrácí z textů městských listin. Člověčenství se vázalo nikoli jen na osoby, nýbrž na poddanské statky, grunty. Člověčenstvie přísluší vlastníku pozemků, nikoliv např. dočasnému držiteli, zástavnímu pánovi. Poddaní platí držiteli panství platy, vlastníkovi dominia však skládají slib člověčenstvie Stav rytířský se má skvět ctností moudrosti a spravedlnosti, kněžský stav má zejména lnout ke cti pravdy a milosrdenství. Stav robotný pak měl vyniknout ctností síly a pokoje.. obdobně jako šlechta a měšťanstvo byl totiž i venkovský lid rozsáhlou sociální vrstvou, bohatě rozčleněnou nejen podle majetku, nýbrž i podle právního a sociálního postavení. Poddaný lid: dědiníci, rychtáři, nápravníci, lovčí, půhončí, lovci, dvořáci, sedláci, podsedci, řemeslníci, chudina. Rychtář, hlava vesnické samosprávy, byl většinou především zástupcem vrchnosti, od níž bral úlevy v dávkách i zvláštní milosti. I majetkem byli rychtáři zpravidla nadřazeni sedlákům, většinou seděli na gruntech střední velikosti. Důležitým zdrojem rychtářových příjmů je podíl na vybraných pokutách, neboť vrchnost mu přenechává právo soudit nehrdelní rozepře. Na Moravě se většinou rychtář nazývá fojt. Zemské právo respektuje rychtáře a fojta jako úřední představitele vesnice. Poddaní, sedláci, zámožní držitelé pozemků, gruntů, sedlišť, siedel, sedel netvoří u nás jednolitou sociální skupinu. Mezi sedláky je možno rozlišovat pestrou škálu jedinců od celoláníků až k podsedkům, zahradníkům a domkářům. Lán je neobyčejně proměnlivá jednotka míry, bonita půdy a místní podmínky takřka znemožňují zobecnit a srovnávat členění hospodářství na lány, půllány a čtvrtlány. Nejpočetnější vrstvu poddaného lidu tvořili sedláci, vlastníci půllánu a více. V naší době i pro tyto půlláníky a láníky zní název kmet a kmetična. Střední rolníci těžili z možností prodeje zboží na trzích. Ve srovnání s celoláníky nebyli střední rolníci vybaveni tolika kusy nářadí a zpravidla se u nich najde jen jeden vůz. Zhruba na témž stupni životní úrovně najdeme i vesnické řemeslníky, kováře, krejčí, ševce, pekaře. U nás počet podsedků, zahradníků a chalupníků byl zřejmě nižší než 20%. Zahradníci, chalupníci, podsedkové žili na českém i moravském venkově a tvořili nejvyšší složku venkovské chudiny. Čeleď, pacholci a děvečky sloužili i u sedláků, většina čeledě však pracovala na dvorech, v tvrzích a hradech. Členové venkovské chudiny pracovali za mzdu a stravu jako ratajové, nádvorníci, vozkové, pluhaři, holomci, řezáči, pohůnci, kravaři, svinaři, povozní, podkováři, hlídači koní, vrátní, hlásní, 1

pivovarští pomocníci, děvečky, pastýři a pastýřky. byli to lidé zcela zbavení základního výrobního prostředku, zemědělské půdy, a jejich mzda se řídila stupněm kvalifikovanosti jejich pracovního výkonu. na některých hradech a dvorech tyto stálé námezdné síly dostávaly vedle obydlí s otopem i část ošacení. Horší životní podmínky než čeleď měli asi někteří námezdní pracovníci, nádeníci. Staročeské slovo nádeník označuje člověka, který se vskutku dává najímat k práci na jeden den. jejich mzda tudíž byla určována povahou díla, k němuž byl nádeník zjednáván. Životní podmínky nádeníků byly horší než situace čeledě, a to zejména proto, že šlo o práce nárazové, sezónní, nepravidelné. Na vsích žily skupiny žebráků, tuláků, povalečů bez pevného zaměstnání, útulek tu mohli najít i zločinci. Venkovský lid považoval žebráky za běžnou, samozřejmou součást společnosti. Ves, obydlí, ošacení, strava U měst a městeček šly počty do set, vesnické osídlení musí počítat s tisíci jednotkami. Odhady stanoví střední demografickou hodnotu českých vsí zhruba deseti až dvaceti usedlostmi na konci středověku. V úrodných oblastech lze průměr osídlení vsí odhadnout na čtrnáct osedlých. Známe však i vesce a vesničky, kde žijí jen tři až čtyři poddaní. Vesnice neměly dlážděné cesty, ulice a náves byly v létě plny prachu, v době dešťů se rozbahnily. Zpravidla byly vesnice obehnány ploty a připomínají se i závory či brány u cest ústících do vsí. Babky-pupkořezné = ženy posluhující rodičkám při porodu. Léčivé byliny, odvary z nich, nejrozmanitější lektvary, ale i zaříkání, návuzy, amulety zavěšované na krk chorým osobám to vše byla výzbroj tradičního lidového lékařství, k němuž se uchylovali na vsích všichni, jež sužovaly choroby. Dvory zpravidla měly obytnou budovu kamennou, mluví se i o světničce v ní, rovněž některé selské dvory byly už budovány z kamene, z cihel či se alespoň opíraly o kamennou podezdívku. Domy, chalupy a chatrče byly ze dřeva; hlína, mazanice a pletení z dřevěných prutů dřevěné konstrukce doplňovaly. Zahloubené sídlištní objekty, brhy, zemnice a podzemnice nacházejí v raném středověku na českém venkově i ve městech archeologové. Vesnický dům a chalupa nenesly ještě na doškových a drnových střechách komíny. Drtivá většina střech dřevěných domů a chalup byla však kryta došky. Obytnou místností byla jizba se stropem a s pecí, z nichž šel kouř do dýmníků a pod střechu. Spalo se v komoře a do postelí uléhali nocležníci nazí. Protože spali pohromadě dospělí a děti, musíme předpokládat rušivý dopad sexuálních projevů zejména do oblasti dětské psychiky. Obilí se mlátilo od podzimu do jara buď na humnu, anebo na mlatě ve stodole. Na hnoji na dvoře či do odpadové jámy za plotem konali vesničané potřebu, fekálie se ještě nehromadily pod chyškou, dřevěným domkem, který teprve později bude sloužit na vsích jako záchod. Šatstvo je i na vsi vzácností, je vysoce ceněno, a stává se proto objektem loupeží. Na nohách nenosí střevíce či škorně. Před chladem se chrání tím, že si zavinují ovinky ze zvířecích kožek a pod kolenem je zavazují povříslem. Dospělí čelí v zimě mrazu tím, že obléknou kožichy, šuby sukno pošité svrchu kožešinami. I šuby venkovanů se liší od kožichů měšťanských. Převládá totiž kůže beraní či vepřovice. Jindy navléknou venkované na sebe Vesničané je mají do pasu a vesničanky mívají někdy vlasy dlouhé až po kotníky. na hlavách se v zimě nosí čapky z liščí kůže. Není pochyb o tom, že i oděv dával znát sociální rozdíly venkovského lidu. Zatímco v starším středověku byl rozdíl mezi selskou a panskou stravou převážně v kvantitě, postupně se mezi kuchyní šlechtickou a poddanskou zvýrazňují rozdíly kvalitativní. Ideologickým obhájcům vládnoucích tříd jde o to, aby stereotyp řádu stravy věrně odrážel žádoucí sociální řád. Strava venkovského lidu byla vydatná a svědčila o uspokojivé životní úrovni poddaných. V jagellonské epoše nepřicházelo lidojedství vůbec v úvahu, ba ani zprávy o zhoubném hladomoru z této doby neznáme. Venkovský lid kolem roku 1500 ještě považoval nůž a 2

dřevěnou lžíci za hlavní stolovací náčiní. Spotřeba masa byla na českém venkově limitována posty. Počítá se zhruba se 210 220 dny v roce, kdy se mohlo jíst maso. Půst od masa mohl doprovázet jídelníček až 150 dní v roce z toho alespoň 51 dní trval přísný půst, kdy se nesmělo užívat ani vajec, ani mastných jídel. Celkově ovšem bylo to vedle zvěřiny a sladkostí právě cizokrajné koření, jež vyvyšovalo aristokratický jídelníček nad stravu venkovského lidu. Volný čas, zábava, hry Krčma a hospoda byly už na vsi pevným centrem zábavy a rozptýlení, v krčmách mohli se vesničané nejen občerstvovat, nýbrž v zábavě a v hrách tu mohli trávit volný čas. Sedláci, čeleď i námezdní dělníci měli na regenerování pracovní síly a na odpočinek vyhrazeny nejen neděle, nýbrž i desítky svátků a ani jim volný čas odpírán. Zemědělský čas, měřený východem a západem slunce, zkracoval v zimním období pracovní dobu a nabízel další chvíle odpočinku zejména poté, když v létě často povinnosti vyžadovaly pracovat od slunka do slunka. Zato však vrchol letního lopocení, závěr žní, byl už zaslíbenou chvílí radosti a oslav. Trhy byly i místem zábavy, setkání se známými i se vzdálenými příteli. Byla to chvíle oddechu právě tak jako zdroj ukojení zvědavosti. na venkově neměly oslavy světců a církevních hodů tak jiskřící a bohaté formy, jaké si mohli připravit obyvatelé měst, nicméně i tu sama návštěva kostela nebyla jen vytouženou či vynucenou církevní povinností, nýbrž stávala se příležitostí k setkání se vzdálenějšími přáteli, k besedě s nimi, k výměně informací a novinek. Zemské zřízení z roku 1500 opakovalo, že venkovský lid smí pro svou spotřebu i zábavu lovit ptactvo. Proto je vysloveno svolní, že poddaní mohou doma přechovávat sítě, sklony i s lepem tedy náčiní a pasti pro čižbu. Mezi zakázanými druhy her a zábav byla samozřejmě hra o peníze v kostky a v karty. Pověry, magie Pověry a víra v magii, v nadpřirozené účinky díla temných mocností naplňovaly představy všech vrstev společnosti jagellonského věku, zejména mocně však doléhaly na mentalitu venkovského lidu. Lidé proniknutí obavami z epidemií a pohrom všeho druhu hledali pomocníky proti pojmenovaným druhům strachu v jednotlivých světcích. Někteří světci (sv. Felix) měli dopomoci věřícím k majetku, jiní (sv. Jan) měli je ochránit před krupobitím a sv. Štěpán měl zabezpečovat zdraví jejich koní. Pokud jde o lidské nemoci, vytvořil se postupně celý katalog světců, kteří měli zázračně bdít nad věřícími. Vedle zázračné pomoci svatých vystupuje do popředí v mentalitě širších vrstev obyvatelstva i magie, kouzelníci, čarodějové, kteří zdůrazňují, že nelze spoléhat jen na nadpřirozené nebeské pomocníky, nýbrž že je nezbytné opřít se o magii, jež může přinutit i vesmírné síly, aby sloužily člověku. Venkovské školy. Děti a postavení ženy I na venkově byl hlavní směr vztahu muže k ženě signalizován cestou od oltáře ke kolébce. Pro venkovský lid byl sňatek stejně jako u šlechty a měšťanů diktován spíše zájmy hospodářskými než erotickými. Rodiče, příbuzní a přátelé ženichovi jezdí na námluvy do 3

domu nevěstina a před svědky smlouvají věno. Nevěsta je odevzdána ženichovi, vrcholí svatební hostina, tanec na návsi, první manželská noc a sňatek je uzavřen. Teprve dodatečně odebere se manželský pár do kostela k požehnání. Venkovská žena ovšem byla podřízena muži v majetkoprávních záležitostech a v kruzích vrchnostenských se k ní stále obracelo podezření z čarodějnictví. Částečná volnost ve vztahu k muži byla mnohdy zatlačována do pozadí tradičním opovržením k slabšímu pohlaví. Jakkoliv seto zdá podivné, i na některých vsích se usídlily nevěstky. V průměru žily v poddanské rodině asi 3 4 děti. Na vsích, v samotách a ve dvorech spočívala péče o děti hlavně na ženách, matkách. Narození dítěte i na vsi svátkem a křtiny se měnily často ve slavnost, k níž se scházeli příbuzní a známí. Feudální renta Venkovský lid je zdrojem nejtypičtější formy nadhodnoty, feudální renty, o niž se dělí vrchnost, stát a církev. Peněžní forma feudální renty se nazývá plat či úrok a poddaný ji odvádí vrchnosti zpravidla dvakrát v roce, na sv. Jiří a na sv. Havla. Úrok se platí z pozemků a základem pro jeho stanovení je lánová soustava. Trvají i nadále obrovské rozdíly ve výši úroku z jednoho lánu. Poddanství, či nevolnictví? Společenské postavení venkovské chudiny zdaleka neodpovídalo jejímu významu v ekonomice země. Vrchnosti zajímala především její pracovní zdatnost, pracovní výkon, méně porozumění už feudálové měli pro právní postavení pacholků a čeledě. Zaměstnavatelé se služkami zacházeli obdobně, jak se budou chovat páni ke konkubínám ještě v novověku. Obdobně jako u poddaných sedláků a chalupníků, ani u venkovské chudiny nelze prokázat přeměnu poddanství v nevolnictví. V českých zemích v jagellonském věku nenastoupil ještě nevolnický systém. Právní ochrana Jakkoliv žili nádeníci a čeleď hluboko pod horizontem pánů, jakkoliv poddaní s úklonami přinášeli pánům poplatky a mnohdy jim nebyl dovolen ani vstup do horních prostor hradu, přece měli u vrchností zastání, přece hlas chudiny byl slyšen i na komorním soudě. Právní ochranu před cizími vrchnostmi poskytovali páni i svým poddaným. Král byl záštita a ochrana všech, jimž bylo křivděno. Páni, šlechtici i měšťané snaží se své poddané ochránit, vždyť jde vždy o majetek. Škody způsobené poddaným cítí šlechtic jako své vlastní ztráty, venkovský lid však pociťuje blahodárný účinek tohoto panského zájmu na sobě. Vesnická samospráva a míra útisku Už v době předhusitské vyvíjela v každé větší vsi činnost obec, shromáždění zámožných poddaných, a běžnou správní a soudní agendu vedl rychtář (na Moravě fojt) a konšelé. Čas od času dá rychtář či fojt svolat obecní shromáždění a tato hromada pak jedná jednak o panských návrzích a jednak o obecních potřebách. Obec spravuje a dohlédá užívání obecních 4

pastvin a obecních cest, jež má udržovat v pořádku. Rychtář, konšelé a obec bdí nad dodržováním osevních postupů. Obecní samospráva bdí i nad čistotou cest a strouhy a pečuje o odvoz bláta. Vesnická obec je právní institucí, navenek ji zastupuje a reprezentuje rychtář a konšelé. Šlechtici a měšťané respektují obec poddaných. Třídní boj poddaného lidu Povzdechy nad utrpením venkovského lidu, vášnivé protesty proti útisku poddaných i moudrá zamyšlení nad tím, jak chudince pomoci, už samy o sobě stačí dosvědčit existenci třídní nenávisti a napětí na českém venkově. Jednou z nižších forem třídního boje byl útěk z gruntů. Účast venkovského lidu v houfech lupků a loupežníků nelze považovat v drtivě většině za znamení odboje proti feudálům. Mezi nižší formy třídního boje lze zahrnout i některé akce paličů Celkově lze říci, že intenzita třídních bojů venkovského lidu vzrůstala po roce 1500 a vrcholila v době německé selské války v letech 1525-1526. Selská pozdvižení v českých zemích nedosáhla v té době síly a rozmachu německé či tyrolské a salcburské selské války. Kolektivní odpor a boje poddaných proti feudálům sice dosvědčují trvalou existenci feudálního útisku a třídního napětí, zároveň však výmluvně prokazují, že venkov žil v jagellonském věku v relativním klidu a že situace poddaného lidu nedávala podněty k výbuchu selské války, tím méně pak k něčemu obdobnému, čím vyústila husitská revoluce. Národy, národní řevnivost, vlast Venkovský lid tvořil drtivou většinu českého a německého středověkého národa, dvou hlavních etnických skupin obývajících České království. Bezprostřední, přímé prameny o obecných otázkách vlastenectví a středověkého nacionalismu jagellonského věku pocházejí především z prostředí šlechtického a měšťanského. Král Vladislav považoval za samozřejmost, že i obě jeho děti, princ Ludvík a princezna Anna, se budou učit česky. Významné bylo, že i do církevních institucí vnikala čeština. V jagellonském věku proniká čeština jako úřední jazyk i do agendy římské církve v Čechách. Korvín sice nevytvořil zvláštní české oddělení své kanceláře, počet českých listů a listin je však neobyčejně vysoký. Jaký význam Korvín přisuzoval češtině, je zřejmé ze skutečnosti, že dal svého nemanželského syna Jana učit česky a německy, aby dobře v budoucnu mohl zvládnout země, jež mu chtěl svěřit. Čeština se stala Korvínovi i jazykem diplomatickým. Po roce 1470 se stává čeština úředním jazykem i v Opolsku a Ratibořsku a zůstává jím i za vlády Matyáše Korvína. Mnoho obyvatel Čech a Moravy ovládalo už od 14. století češtinu i němčinu [= bilingvismus]. Ve vzdělaných kruzích šlechty se cítila nezbytnost znalosti všech tří jazyků [češtiny, němčiny, latiny]. Rozlišovalo se, odkud Němci přicházejí, z kterých končin a oblastí, avšak základním znakem všech těchto příchozích byl jazyk, němčina. Nacionální zášť najde pro ideologické odpůrce jediné vhodné slovo odsouzení, slovo Němec se stává nadávkou. Protiněmecké běsnění dosahuje vrcholu ve verších českých utrakvistů a stoupá do poloh nadávek a spílání. Česko-německé napětí lze zjistit ve všech městech, kde žili Češi a Němci pospolu. Základním zdrojem národnostní řevnivosti je však kolem roku 1500 i vrozená nedůvěra k cizincům, odpor ke všem, kteří nejsou členy dobře známého společenství, nenávist k příchozím, obava z těch, kteří jsou jiní než my, xenofobie. Heterostereotypy měly středověkému publiku podávat charakteristické rysy evropských národů. Spolu s nimi se i ve středověkých Čechách vytvořily autostereotypy národní mýty, které čeští intelektuálové a mluvčí považovali za 5

výrazné odlišující rysy českého národa. Zcela cizorodým prvkem v národnostním složení Českého království byli cikáni. Ani širé uplatnění bilingvismu, ani pocity slovanské vzájemnosti nemohly nacionální zášť úplně vyhladit. Středověký český národ, posouvající v Čechách a na Moravě jazykovou hranici ve prospěch češtiny, stále ještě v nacionálním cítění syntetizoval prvky etnické, jazykové a tradiční s náboženskou vírou. Vladislav Jagellonský Vladislav Jagellonský vládl 45 let, byl tak 3. nejdéle panujícím králem (nejdéle vládl František Josef I. a po něm Leopold I.). Narodil se roku 1456 a na český trůn usedl roku 1471 jako patnáctiletý syn polského krále Kazimíra a královny Alžběty Habsburské (sestry Ladislava Pohrobka). Polský král Kazimír z rodu Jagellonců byl zakladatelem mocné evropské dynastie. Jeden polský badatel ukázal, že většina dnešních vladařských rodů je rodopisem více či méně spjata s potomky Jagellonské dynastie. Vladislav byl vychováván v prostředí zcela odlišném od tehdejších Čech, země prvé evropské reformace. V českých zemích žily vedle sebe v té době dvě církve: římská a česká (kališnická). Kališníci byli označeni jako zatvrzelí kacíři a byla proti nim vedena křižácká válka, v čele křižáků stál Matyáš Korvín. Král Vladislav miloval rytířské turnaje, protože však neměl dostatek peněz, věnoval se lacinější zábavě lovu. Proto rád sídlil na Křivoklátě, v Praze si oblíbil královskou oboru (dnešní Stromovka) a v Uhrách rozsáhlé lesy a lučiny okolo Budy. Vladislav však nebyl agresivní ani příliš ctižádostivý, a proto se vždy snažil ve vypjatých sporech mezi katolíky a kališníky hledat kompromis. Ostatně i ve válce s uherským králem Matyášem Korvínem ochotně vítal nabídky k příměří. Své tolerantní postoje a názory osvědčil i v židovské otázce. Všechny jeho povahové rysy svědčí o tom, že vynikal nespornými morálními vlastnostmi. Byl ovšem vladařem a králem a ty vlastnosti, jež jej jako člověka šlechtily, stávaly se v politice vadou. Král si nedovedl sjednat respekt u politiků a stavové využili Vladislavovy povolnosti k úplnému útlumu královské moci. Pět let po korunovaci začínají námluvy a podnět k nim dal nepochybně polský otec a krakovský královský dvůr. Mladá nevěsta měla být můstkem k bezpečné politické opoře. Nevěsta má zabezpečit ženichovi spojence a její věno posílí ženichovy finance. Polští rádce rozhodli, že nejvhodnější je Barbora, dcera braniborského kurfiřta Albrechta Achilla pána knížectví ansbašského, ovládal Franky a část Falce. S jeho jménem je spojen mocenský vzestup Hohenzollernů. Byl současníky zván germánská liška, protože lest, podvod a úskok byly jeho silnou zbraní. Barbora se za Vladislava provdala ve 12 letech. Podle českého zemského práva se zjišťovala dospělost u urozených chlapců a děvčat tzv. ohledáním. V roce 1476 byla už vdovou, protože v roce 1472 byla provdána ze jednoho z posledních Piastovců, za hlohovského vévodu Jindřicha XIX. Poiastovci od 10. století vládli v Polském knížectví a království. Zdá se, že osmiletá kněžna vůbec neopustila rodný zámek a že sňatek byl víceméně jen součástí vysoké politické hry. Ovšem sjednávat po roce 1471 královský sňatek, znamenalo v Čechách mít souhlas stavovské obce. Stavovská obec projevila s nevěstou Barborou souhlas. O příznivé stanovisko šlechty se zasloužil zejména Barbořin švagr, kníže Jindřich Minsterberský, syn krále Jiřího. Dvacetiletý Vladislav se nijak neprojevoval, poslouchal stavy, svého nastávajícího švagra a svého otce. Rádcové mu sňatek s Barborou prezentovali jako součást jeho vladařských povinností. Barbora nebyla nijak hezká a Vladislav byl do manželství spíše postrkován, než aby sám po manželce toužil. Král Vladislav 20. července 1476 zplnomocnil své zástupce, aby sňatek dojednali. V Praze dne 12. září 1476 byla podepsána svatební smlouva. Na konci podzimu 1476 byl uzavřen sňatek 6

v královském zastoupení v Ansbachu. Nevěsta měla být Vladislavovi odevzdána v Chebu, na hranicích Českého království. Svatební veselí se mělo uskutečnit v Praze 7. února 1477. novomanželka Barbora hodlala získat srdce pražského manžela. Od konce roku 1476 nazývá Albrecht svou dceru královnou a Barbora se podepisuje: Barbora, královna česká. Do svatebních příprav zasáhl Matyáš Korvín. V roce 1476 dal Hlohovsko-Krosensko bratranci zesnulého Jindřicha přijal od něj manský slib. Nepřinese-li Barbora české koruně věnem Slezské knížectví, jaký bude mít sňatek smysl? Naděje na setkání manželů se v roce 1477 začaly rozplývat. Přátelé a rádci v Praze se začali poohlížet po nové nevěstě. Mluvilo se o námluvách z rodu Gonza, z Lucemburského království a další. Habsburkové i Korvín dovedli svízele manželů výhodně využít. Trápení prožíval král Vladislav i Barbora. Z Ansbachu se tehdy k Praze pohlíželo jako k velkoměstu. Albrecht uplácel českou šlechtu, aby se Barbora do Čech dostala. Albrecht Achilles, ačkoli nebyl v dobrých stycích s císařem Fridrichem, se pokořil a poníženě jej prosil, aby se ujal Barbořiných práv. Čeští stavové, polský král i král Vladislav se snažili v Římě získat souhlas s rozvodem manželství, jež sice bylo uzavřeno, ale nebylo konzumováno. Dokud Vladislav neodvolá své názory, nezřekne se kompaktát a nezaváže se k boji proti kališníkům kacířům, nebude s ním církev jednat. V Říme počíná orodovat za Vladislava i císař Fridrich III., chtěl totiž českému králi dát do manželství svou dceru. V roce 1479 se bývalá hlohovská kněžna vzdala za odstupné všech nároků a práv k Hlohovsku. Tím ovšem definitivně dokonala svůj ústup z královského manželství. Barbořini bratři ji na čas ze vzteku nad potupou rodu uvěznili na hradě Plassenburgu. V kapli bratrstva Zlaté labutě dodnes odpočívá česká královna Barbora. Další Vladislavovou ženou byla Beatrice Aragonská. Narodila se 14. listopadu 1457 v Novém hradě v Neapoli jako dcera dědice neapolského trůnu Ferdinanda I Aragonského (zvaného Ferrante). Matka Isabella, klidná a zbožná žena, vedla své děti ke křesťanské víře. V roce 1463 zasnoubil Ferrante svou šestiletou dceru s pětiletým synem švagra Merzana, vévody ze Sessy, kam byla Beatrice odvezena. Do roka se Ferrante zmocnil Sessy i švagra. Svou sestru Beatrici odvezl do Aversy a Merzano zmizel ve sklepeních Nového hradu. Zážitky z dětství formovaly Beatrici Aragonskou do podoby chladné, realisticky uvažující ženy, nepodléhající citům a mocným mravním imperativům. Beatrice se pilně věnovala studiu. Její výchova byla cílevědomě směřována k všestranné přípravě budoucí vladařky. Beatrice nepoznala nedostatek, nepotřebovala se ve svých přáních uskrovňovat. Později nabyla pověsti ženy pyšné a rozmařilé. Beatrici otec v roce 1473 povolil mít vlastní dvůr, na který uvolnil 1000 dukátů ročně. Tato suma však nestačila a marnotratný dvůr se ocital v dluzích. Beatrice velice holdovala lovu. Soudobí informátoři o Beatrici mluvili jako o vášnivé milence, která si sama od 16 let vybírala z rytířů své partnery. Měla v sobě obrovské zalíbení a nechávala si dělat mnoho bust. Na jaře 1474 se na královském dvoře v Neapoli objevili dva uherští magnáti, Mikuláš Bánffy a Jiří Handó, a požádali krále Ferranta o ruku dcery Beatrice pro svého pána, krále Matyáše Korvína. Matyáš Hunyadi byl již 10 let vdovcem a nemohl nalézt vhodnou manželku, protože pro starobylé rody byl Matyáš ubohým povýšencem bez řádné urozené genealogie. V létě 1475 se aragonská princezna stala Korvínovou legitimní manželkou. 18. září 1476 opouštělo tisícihlavé rytířské vojsko Neapol a vezlo ve svém středu královnu Beatrici. Po 2,5 měsících jízdy dorazil průvod do Stoličného Bělehradu a Beatrice konečně spatřila svého manžela. Líbil se jí, byl vyšňořený a prokazoval jí všestrannou úctu. Beatrice byla veršotepci opěvována v Uhrách stejně jako v Neapoli. Korvín zahořel obdivem a prudkou láskou ke své nevěstě a prokazoval jí pozornou úctu všemi prostředky, jež měl k dispozici. Beatrice byla korunována uherskou královnou. Svatební veselí trvalo v Budíně měsíc. Na hostině se však neukázal ani jeden z králů, ani císař, ač byli pozvaní. Beatricina rozmařilost vedla k častým roztržkám s tchyní Alžbětou, která jí pak začala před Korvínem pomlouvat a očerňovat. Beatrice však měla dlouhou dobu na krále silný 7

vliv. Beatrice byla podle lékaře amoris impotens neschopná lásky, což v tehdejší době znamenalo neplodná. V roce 1485 vydal Korvín i přes Beatriciny protesty listinu, v níž obstaral budoucnost svého nemanželského syna Jánoše i pro případ, že by se Beatrici přece jen narodilo dítě. Královna začala čím dál tím více trpět revmatismem, který jí též znemožňoval účast na lovu. Beatrice se méně pohybovala a počínala tloustnout. Beatrice se nemohla smířit s tím, že pokud neotěhotní a Matyáš zemře, přijde o korunu. 6. dubna 1490 král Matyáš Korvín ve Vídni skonal a Beatrice se stala vdovou. Nad Matyášovou mrtvolou se Jánoš a Beatrice teatrálně objali a Jánoš Korvín uznal její nástupnická práva. Královna-vdova byla v dubnu 1490 nejmocnější uchazečkou o nástupnictví na trůn po Matyášovi. Na počátku května se Jánoš i Beatrice počali připravovat na válečné střetnutí. Soupeři se nenáviděli. O svatoštěpánskou korunu projevili zájem i zahraniční uchazeči: polský královský princ Jan Albrecht, římský král Maxmilián a český král Vladislav. 15. června 1490 v chrámu sv. Jiří v Budíně dal sněm vyhlásit, že uherským králem byl zvolen český král Vladislav Jagellonský. S nápadem na svatbu s Beatricí se král Vladislav asi podrobně seznámil ke konci července 1490 na Dolním Váhu. Už když 9. srpna 1490 vstoupil do Budína, zjistil, že královna-vdova se zatím počala před veřejností prezentovat jako manželka nově zvoleného krále. Beatrice čeká mileneckou náruč a setkává se s chladnou korektností, chystá už svatbu a zjišťuje zřetelný náznak ženichova nezájmu o sňatek. Beatrice počítala s tím, že se 12. srpna 1490 uskuteční svatba. Vladislavova slavnostní korunovace ve stoličném Bělehradě se uskutečnila 18. září 1490. 4. října padlo rozhodné slovo. Král vyhlásil, že se ožení s královnou-vdovou, jen aby vyšel vstříc volání uherské stavovské obce. Dodal zároveň, že sňatek nikdy nedokončí souloží s novomanželkou a že jej bude vždy považovat za právně neplatný, protože byl k němu přinucen mocí. 17. listopadu 1490 dobyl Maxmilián tradiční místo korunovace uherských králů. Beatrice pozorně sledovala manželovy války o uherskou korunu a pobývala v Ostřihomi. Královně nechybělo nic jiného než milující manžel. Ustavičně se na něho obracela, posílala mu dopisy a vábila jej k sobě. A právě tehdy se jí konečně podařilo získat v králi i milence. Beatrice Aragonská, manželka krále Vladislava, byla na jaře 1491 opět skutečnou uherskou královnou. Sklonek roku 1491 a začátek 1492 byl ve znamení úplného rozvratu manželství. Beatrici se nepodařilo natrvalo získat Vladislavovu příchylnost. Vladislav je věčně pryč, královnu odmítá brát s sebou a nechce ji vidět. Z Ostřihomi se počaly rozlétat do evropských zemí písemné stížnosti a prosby oklamané manželky o pomoc. Beatrice psala i papeži Inocencovi VIII. A kardinálovi Rodrigu Borgiovi, aby Svatá stolice zasáhla proti křivopřísežnému manželovi. Už v únoru 1499 dal Alexandr VI. (bývalý kardinál Rodrigo Borgia) přečíst protestní list krále Vladislava v papežské konzistoři a do roka vyzval komisi, aby předložila návrh na konečné vyřešení sporu mezi Beatricí a Vladislavem. 3. dubna 1500 po několikahodinové debatě v konzistoři Alexandr VI. vynesl rozsudek, že manželství mezi Beatricí a Vladislavem je neplatné a ruší se i v případě, že by bylo dokonáno. Stejně se ruší i manželství Vladislavovo s Barborou Hlohovskou, 16. března 1501 se po 25 letech navrátila aragonská princezna, královna uherská a česká, zpět do rodného města. Do poslední chvíle nezapomněla zhrzená manželka na Vladislava a ustavičně od něho vymáhala peníze, věno. Zemřela v Neapoli 13. září 1508 a byla pohřbena jako skutečná královna. Koncem března 1502 byla latinsky sepsána svatební smlouva. Král Vladislav dal manželský slib a uzavřel sňatek, prostřednictvím svých zástupců, s Annou z Foix, řečenou Candale, příbuznou francouzského krále Ludvíka a královny Anny. Členka královského dvora v Blois, Anna z Foix, byla mezi dvorními dámami příbuzenstvím nejblíže králi a královně a mohla se chlubit neobyčejně vznešeným rodokmenem. 21. května 1502 opouští svatební průvod Anny z Foix zámek Blois. 31. července 1502 vstoupila Anna z Foix do Benátek. 22. srpna 1502 odrazila loď s královnou Annou od Riva dei Schiavoni a plula směrem na Porto 8

Gruaro, kde Anna vstoupila na pevninu a ve voze, v doprovodu vyšňořených uherských šlechticů, směřovala do Uher. Do měsíce se ve Stoličném Bělehradě konala svatba a korunovační obřad. Anna z Foix se brzy přizpůsobila bez reptání a stížností novým podmínkám. Nalezla ve Vladislavovi nejen krále, nýbrž i muže svých snů. Sotvaže se zabydlila v Budíne, povzbuzuje energicky krále a ponouká jej k panovnické aktivitě. Nechce se smiřovat s tím, že by měl král i nadále žít ve věčné nouzi o peníze. Královna Anna porodila 13. července 1503 dceru Annu. V Čechách se o královně Anně vědělo jen, že přišla z Francie, z královského dvora, bližší podrobnosti však vzdělancům zdá se unikaly. 10. ledna 1504 byl Vladislav postižen mozkovou mrtvicí, jež mu ochromila pravou ruku a nohu a zbavila jej řeči. Už po pěti dnech ochrnutí ustupovalo a do měsíce byl už král mimo nebezpečí smrti. Anna předčasně porodila, 1. července 1506 se jí narodil syn, jemuž při křtu dali jméno Ludvík. Ludvík zůstal naživu, přežil novorozenecké svízele, matka však skonala už 26. července 1506. Král odmítal vystupovat na veřejnosti, stáhl se do samoty na dunajský ostrov, kde před lety s Annou trávil líbánky. Nejprve se česky učila Anna, poté, jak dospíval, počal vnikat do tajů češtiny i princ Ludvík. Čeští a Uherští stavové vedli spor o místo pobytu krále. Uherští stavové už za života královny Anny tvrdě požadovali, aby královský dvůr natrvalo sídlil v Budíně. Uherští stavové už v roce 1507 Vladislavovi slíbili, že Ludvíka přijmou za krále a korunovace se ve Stoličném Bělehradu konala 4. června 1508. dvouletý král dostal od stavů peníze na zřízení vlastního dvora v Budíně a jeho otec se musel zavázat, že k Ludvíkovi nepovolá žádné vychovatele-cizince. Čeští stavové usilovali marně po tři roky, aby mohli v Praze zhlédnout a pozdravit královské děti. Snad jen jako formu nátlaku na Vladislava pochopíme i pověsti, že Češi po roce 1506 počali uvažovat dokonce o volbě nového krále. 10. února 1509 se konalo slavnostní uvítání krále a obou dětí na česko-moravském pomezí u Německého Brodu. 17. února vstoupili král a královští sirotci do Prahy. Den korunovačního obřadu malého Ludvíka byl stanoven až na 11. březen 1509. Místem slavnostního ceremoniálu se stala katedrála sv. Víta. Ceremoniál byl svěřen třem biskupům: olomouckému, vratislavskému a míšeňskému, protože Praha už od let husitské revoluce neměla arcibiskupa. Na počátku roku 1510 stavovská obec uznala dědická práva princezny Anny k české koruně. Kdyby se stalo, že by zemřel Vladislav i Ludvík bez dědice, uzná stavovská obec Annu Jagellovnu za českou královnu. V březnu 1516 se počal Vladislav loučit se životem. Umíral, jak se tehdy říkalo, dobrou smrtí. 13. března 1516 v sedm hodin večer král Vladislav vydechl naposled. Smrtí krále Ludvíka vyhasne v Českém království jagellonský rod v mužské linii, sňatkem Anny Jagellovny s Ferdinandem Habsburským se otevře nové období českých dějin, vláda Habsburků, jež přetrvá až do roku 1918. Rok 1521 je ve vnitřním zrání Ludvíkově obdobím obratu. Na konci toho roku Marie Habsburská přesídlila natrvalo do Uher. Byla korunována ve Stoličném Bělehradě a odevzdána patnáctiletému novomanželi, který se do Marie zamiloval. Anna Jagellovna se v prosinci 1520 provdala za arciknížete rakouského Ferdinanda. Na jaře roku 1522 přijíždí konečně šestnáctiletý král se svou chotí do Českého království, po dlouhých 13 letech. Král a královna přiměli pana Zdeňka Lva z Rožmitálu k abdikaci. Na zemském sněmu byli jmenováni noví členové vlády a do čela země byl postaven jako králův zástupce kníže Karel Minsterberský. Ludvík v létě 1526 opouští Budín a odebírá se ke své poměrně slabé, chatrně vyzbrojené armádě na jižní uherské hranici. S ní postoupí 29. srpna 1526 bitvu u Moháče. Za dvě hodiny leží na bojišti 14 000 mrtvol uherských, německých, italských a českých žoldnéřů křižáků. Král Ludvík doprovázený dvěma komorníky prchá rozmoklým, bahnitým bojištěm. Při přeskoku potoka uvízne králův kůň v bahně, Ludvík padá do močálu a zahyne. Královští komorníci zajedou k Moháči, objeví nahé Ludvíkovo tělo, oloupené o šaty, zbroj a šperky. Odvezou je do Stoličného Bělehradu. 9

Zde je poslední český Jagellonec pohřben po boku svého otce a matky. Česká stavovská obec neuzná nároky kněžny Anny a Ferdinand se musí ucházet o hlasy volitelů při volebním sněmu v Praze. Anna se stane českou královnou. Umírá roku 1547. Belveder, skvost italské renesanční architektury zdobící v Praze královskou zahradu, na věky bude připomínat její památku: Letohrádek královny Anny. 10