Rozhovor s Ludwigem van Beethovenem Absolventská práce Školní rok 2012/13 Zpracovala: Bohdana Pípalová Absolventka II.stupně ZUŠ Český Krumlov
Rozhovor s Ludwigem van Beethovenem Jeden z nejvýznamnějších klasicistních evropských skladatelů, jenž svou tvorbou zasáhl do světového hudebního vývoje. Jeho celoživotní dílo se dotklo snad všech hudebních žánrů tehdejší doby a ovlivnilo mnoho budoucích skladatelů. Svými myšlenkami a nespoutanou vášní k hudbě si získal srdce mnoha generací až dodnes. I mne se dotklo setkání s Beethovenovou hudbou a to při studiu 1. věty Beethovenova Koncertu pro klavír a orchestr č.1, op.15 Cdur. S touto větou jsem v rámci Krumlovského hudebního matiné dne 26. dubna 2013 v Jezuitském sále hotelu Růže také vystoupila. Pojďme se s ním podívat do dob převratů po celém tehdejším světě 18. a 19. století, do časů osvícenství, humanismu a kulturnímu rozkvětu. Psal se 17. prosinec roku 1770 a v německém městě Bonn právě vycházeli z kostela manželé Johann van Beethoven a Marie Magdalena Leym, držíc v náručí svého právě pokřtěného druhorozeného syna Ludwiga, aniž by věděli, jakou legendou se jejich syn v budoucnosti stane. Jaké bylo Vaše dětství, mistře? Když budu upřímný, musím říci, že na své dětství nevzpomínám obzvlášť rád. Celá naše rodina měla hlubokou hudební historii. Můj děd Ludwig, po kterém jsem pojmenován, býval kapelníkem ve svém rodném městě Mechelen ve Vlámsku. Odtud později odešel právě do Bonnu. Má rodina se zde usídlila. Otec se stal ve městě dvorním tenoristou ve službách kurfiřta arcibiskupa kolínského. I ode mne se očekávalo hudební nadání a právě proto mě otec již od útlého dětství velmi tvrdě vedl ke hře na klavír. Přesto, i přes přísné metody, jsem si hudbu zamiloval. Byla mým útočištěm nehledě na tvrdý diktát mého otce. Když se ukázalo, že jsem nadanější, než kdokoliv v mém okolí, začal jsem hrát na veřejnosti. Otec mou hru využíval k peněžnímu zisku. Pravda je, že s otcem jsem opravdu nikdy nevycházel dobře. Ale v mých devíti letech se stalo něco, co rozhodlo o tom, kým se jednou stanu. Rodiče pro mě našli učitele. Jmenoval se Christian Gottlob Neefe. Byl varhaníkem v Bonnu. Christian se mi stal velmi dobrým přítelem i rádcem. Díky němu jsem mohl vydat své první skladby. Víte, vždy se mě snažil podporovat v umělecké a tvůrčí svobodě, která se neslučovala se slepou poslušností vůči mecenášům. I to napomohlo k tomu, že jsem se svými skladbami odlišil od ostatních velikánů mé doby, jako byl Mozart nebo Haydn. Jaké vzpomínky máte na období Vašeho dospívání? Ach dospívání, co vám budu vyprávět, jako každý jiný mladík mého věku, jsem hledal dobrodružství, chtěl jsem se prát s celým světem, dobývat dívčí srdce, stát se hrdinou. Mou opatrovnicí se stala Lady Breuningová, které jsem s oblibou říkával tetička Breuningová. Velmi rád na ni vzpomínám. Ovdověla, její manžel býval archivářem a dvorním radním v Bonnu. Poskytla mi domov, vždy ke mně byla velice laskavá a chápavá. Učil jsem její děti hře na klavír, poznával nové přátele. Díky ní jsem se začal scházet s bonnskou společností. Tato setkání byla zprvu dosti trapná, protože jsem se dopouštěl nejednoho faux-paus. Ale učil jsem se a brzy jsem napravil všechny své nedostatky ve vzdělání a společenském chování. Ve svých sedmnácti letech jsem se zkusil uplatnit ve Vídni. Potkal jsem zde mnoho hudebníků. Doufal jsem, že se zde konečně prosadím jako rovnocenný skladatel, jenže za nedlouho přišla zdrcující zpráva z domova. Má matka onemocněla tuberkulózou, lékař nám nedával žádnou naději. Bylo jasné, že umírá. Musel jsem se okamžitě vrátit do Bonnu. Po příjezdu domů jsem zjistil, že je matka již mrtvá. V tu chvíli se celý můj život obrátil vzhůru nohama. Otec zcela propadl alkoholu a nepřicházelo v úvahu, že by se o nás dokázal postarat. Tím tato povinnost přešla na mě a já jsem se jí chopil, jak nejlépe jsem to dokázal. Měl jsem dva mladší bratry, Johanna a Franze, kteří stále ještě potřebovali výchovu. Proto jsem se prozatím rozloučil se snem slavného a vyhledávaného vídeňského skladatele.
Do Vídně jste se tedy vrátil až v roce 1792, jestli se nemýlím...? Ano přesně tak. Usadil jsem se zde. Učil se od největších mistrů, mezi nimi byli skladatelé jako Joseph Haydn, Antonio Salieri, Johann G. Albrechtsberger a další. Byly to nádherné roky. Věnoval jsem se pouze hudbě. Mezi šlechtickými rody se o mou tvorbu začali zajímat šlechtici, z nichž mým nejvýznamnějším mecenášem byl především rod Lobkoviců. Díky jejich finanční podpoře jsem mohl být volný, skládal jsem, co jsem chtěl, a hlavně jak jsem chtěl. Stále jsem také pokračoval v učení mých žáků hře na klavír. Jenže štěstí nemůže trvat věčně. Teď asi narážíte na problémy se sluchem, které se začaly projevovat, že..? Ano, trpěl jsem závažnou formou tinnitu, což se projevuje jako ušní šelest. Ze začátku jsem se snažil nevnímat to, jenže s postupem času se mé potíže se sluchem zhoršovaly. Bylo to jako by vám u ucha neustále poletovalo hejno včel. Myslel jsem, že se zblázním. Ale naučil jsem se to snášet. Po několika letech už jsem to nevnímal. Bohužel jsem si až moc pozdě uvědomil, že nejde jen o šelest. Sluch mi odcházel úplně. Vymýšlel jsem si všemožné vynálezy, které by mi pomáhaly v této těžké situaci. Za žádnou cenu jsem se přeci nemohl vzdát své milované hudby! Používal jsem ledacos, od speciálních naslouchátek až po speciální tyč připevněnou k ozvučené desce klavíru. Když jsem tuto tyč skousl, mohl jsem lépe vnímat zvukové vibrace. Uznávám ale, že jsem vypadal opravdu velice směšně! Úplně jsem ohluchl asi v roce 1816. Ale nehodlal jsem se vzdát. V mysli mi neustále zněly stovky a stovky melodií, které jsem prostě musel zachytit na papíře. Nedokáži vám popsat, jak je možné, že hluchý dokáže skládat, ale já to prostě dokázal. Má největší díla vznikla až v době, kdy jsem nic neslyšel. Jaká byla další léta? Vážně jsem onemocněl. Mohl jsem si za to sám. Nevedl jsem ve všech směrech zcela spořádaný život a na konci mě to dostihlo. Podstoupil jsem ještě v prosinci roku 1826 operaci, bylo ale jasné, že mi prodlouží život o pouhé měsíce. Snažil jsem se do poslední chvíle skládat. Vždyť právě hudba mi po celý život byla společnicí. Uklidňovalo mě to. V posledních dnech jsem ještě dořešil otázku dědictví, protože jsem věděl, že čas se krátí. Veškeré své jmění jsem odkázal svému milovanému synovci, vlastní dědice jsem neměl, protože jsem se nikdy neoženil. Dodnes si pamatuji na tu chvíli. Neměl jsem strach, cítil jsem naprostý klid. Seděl jsem v křesle u krbu s notami v klíně a perem v ruce tak, jak jsem to po celý svůj život měl ve zvyku. Vše co jsem od života chtěl, jsem dostal. Byl jsem připraven. A tak v doprovodu mé milované hudby, jsem se vydal vstříc klidu. Po dlouhodobých potížích zemřel Beethoven 26. března roku 1827 ve věku 56 let. Na jeho pohřeb přišlo vzdát poctu fenomenálnímu umělci mezi deseti až dvaceti tisíci lidí, nosítka s jeho rakví nesli významní hudebníci: Eybler, Gänsbacher, Hummel, Jírovec, Kreutzer, Seyfried, Weigl a Würfel. Jeho ostatky byly uloženy na hřbitově ve Währingeru. Roku 1888 však byly exhumovány a přemístěny na Vídeňský ústřední hřbitov Wiener Zentralfriedhof. Ludwig van Beethoven je dodnes právem považován za génia, který svou tvorbou ovlivnil celou tehdejší Evropu. Hudbou i myšlenkami dalece předstihl svou dobu, zůstal dlouho nepochopen a někdy i neuznáván. Avšak lidstvo z jeho celoživotního díla čerpá dodnes.
Beethovenův portrét ve věku 33 let. Orchestrální díla deset symfonií: symfonie č. 1 C dur op. 21 symfonie č. 2 D dur op. 36 symfonie č. 3 Es dur op. 55 Eroika symfonie č. 4 B dur op. 60 symfonie č. 5 c moll op. 67 Osudová symfonie č. 6 F dur op. 68 Pastorální symfonie č. 7 A dur op. 92 symfonie č. 8 F dur op. 93 symfonie č. 9 d moll op. 125 S Ódou na radost symfonie č. 10 Es dur (nedokončená) Přehled nejvýznamnějších skladeb pět klavírních koncertů: klavírní koncert č. 1 C dur op. 15 klavírní koncert č. 2 B dur op. 19 klavírní koncert č. 3 c moll op. 37 klavírní koncert č. 4 G dur op. 58 klavírní koncert č. 5 Es dur op. 73 Císařský další významná koncertní díla: trojkoncert pro klavír, housle a violoncello C dur op. 56
houslový koncert D dur op. 61 fantazie pro klavír, orchestr a sbor c moll op. 80 předehra k Egmontovi f moll op. 84 Vokální díla mše C dur op. 86 Missa solemnis D dur op. 123 árie A, perfido op. 65 opera Fidelio op. 72 oratorium Kristus na hoře Olivetské op. 85 předehra Egmont a scénická hudba op. 84 kantáta Meeresstille und glückliche Fahrt (Klid moře a šťastná plavba) op. 112 slavnostní hra Die Ruinen von Athen (Ruiny Athénské) op. 113 kantáta Der glorreiche Augenblick (Slavný okamžik) op. 136 Sólové a komorní skladby smyčcové kvartety: smyčcové kvartety op. 18, č. 1-6 smyčcový kvartet č. 12 Es dur op. 127 smyčcový kvartet č. 13 B dur op. 130 smyčcový kvartet č. 14 cis moll op. 131 smyčcový kvartet č. 15 a moll op. 132 Velká fuga B dur op. 133 (původně součást op. 130) smyčcový kvartet č. 16 F dur op. 135 klavírní sonáty - celkem 32 op. 13 c moll Patetická op. 27, č. 2 cis moll Měsíční svit op. 53 C dur Valdštejnská op. 57 f moll Appassionata op. 81 Es dur Les Adieux poslední sonáty (op. 101 für das Hammmerklavier, 106, 109, 110 a 111) klavírní tria: dvě tria (D dur, Es dur) op. 70 trio B dur op. 97 houslové sonáty: sonáta F dur op. 24 Jarní sonáta A dur op. 47 Kreutzerova sonáta G dur op. 96