směr Evropa španělsko Text a foto: Michael Fokt Vlakem ze čtvrtohor do současnosti 110
Ozývá se hvizd průvodčího a nablýskaná vlaková souprava vyjíždí na mnohasetkilometrovou cestu. Nikdo však nikam nespěchá. Tahle výprava je o pohodě a odpočinku. Cestující sledují přímořskou krajinu z okének jednoho z nejluxusnějších vlaků celé Evropy. 111
směr Evropa Cesta po kolejích se bez nadsázky vine od prehistorie po nejžhavější současnost. Do vlakového vagonu se někdy vejdou neuvěřitelné věci. Kromě cestujících i se zavazadly třeba také polstrované dvoulůžko, masážní sprchový kout i s parní lázní, nebo dokonce taneční parket. Tančit se ovšem z bezpečnostních důvodů doporučuje pouze ve stanici. Vyšperkovaný zázrak železniční techniky se prohání po tratích severního Španělska. Uvnitř soupravy ožívají romantické sny i scény z prvorepublikových filmů. Jednu ze svých proslulých záhad by zde klidně mohl začít rozplétat i věhlasný detektiv Hercule Poirot. Nastupovat, obytný vlak se španělsky vznosným názvem Transcantábrico se právě vydává na cestu. Obyvatelům českých měst asi bude znít trochu podivně fakt, že mezi zážitky, na které vzpomínám nejraději, patří čekání před semaforem. Přidejte však k několika minutám nehybnosti vůni slaného vzduchu, výhled na útesy a šumění moře, od kterého náš vlak stál doslova na dosah ruky. Zdržení, kterému se většinou každý snaží vyhnout, se rázem promění v hezky strávený okamžik. Cesta po kolejích se přitom vine bez nadsázky od prehistorie po nejžhavější současnost. Podél trati se můžete těšit na všechno možné, od pravěké jeskyně Altamira po moderní Guggenheimovo muzeum v baskickém Bilbau. Pouť za mušlí Po celém světě vznikala a stále vznikají města z nejrůznějších důvodů jako rybářské osady, důležité přístavy, obchodní uzly či zázemí pro průmyslovou výrobu. Hlavní město Galicie, Santiago de Compostela, je snad jediným španělským městem, které může za svou existenci poděkovat zázraku. A také toulavým botám apoštola Jakuba Většího. Podle některých pramenů totiž vyrazil šířit křesťanství do Španělska. Klid však nenašel ani po smrti. Ze svého původního hrobu v Jeruzalémě se jeho ostatky dostaly přes různá místa až do nynějšího Santiaga. Ze všeho nejpravděpodobněji je sem přenesli tři mniši na ochranu před nevěřícími. To, že jsou cesty Páně nevyzpytatelné, dokládá i fakt, že se počátkem třináctého století dostal zub a další dvě části ostatků svatého Jakuba i do pražské katedrály svatého Víta. Hrob světce uprostřed galicijských lesů 112
údajně jako první objevil poustevník Pelayo, který si povšiml podivné záře. První pouť k neobvyklému místu vedl sám asturský král Alfons II. Cudný. Kromě pobožnosti k tomu měl další pádný důvod většinu tehdejšího Španělska zaplavila maurská vlna islámu a každá podpora křesťanské víry byla doslova darem z nebes. Není náhodou, že právě z hvozdů severních provincií vyšla legendární osvobozovací vlna známá pod názvem reconquista. Do blízkosti svatého hrobu přenesl své sídlo i místní biskup. Santiago de Compostela získalo titul svatého města, takže se zařadilo po bok Říma a Jeruzaléma. Do galicijských lesů začaly směřovat davy poutníků. Vznikly legendární svatojakubské poutní cesty lemované kláštery i špitály pro znavené poutníky. Roztočila se kola ekonomického rozvoje a z dříve pustého místa se stalo vzkvétající opevněné město s výstavní katedrálou. Davy poutníků můžete v Santiagu vidět i dnes. Jejich řada obtáčí celé náměstí před katedrálou, aby mohli všichni pohlédnout na stříbrnou hrobku. Mnoho z nich třímá v rukou poutnickou hůl ozdobenou lasturou hřebenatky. Zdaleka ne všichni jsou však skutečnými poutníky, dává vše na pravou míru místní rodák Richard Rivera. Někteří si koupili hůl v obchodě se suvenýry a ušli sotva pár posledních kilometrů dlouhé cesty. Skutečné poutníky poznáte na první pohled. Jsou ušlí a unavení. Všichni se však shánějí po svatojakubské mušli tedy lastuře hřebenatky. Jsou k dostání všude a v nejrůznějších podobách. Dříve sloužila jako důkaz toho, že člověk pouť dokončil což nebylo na středověkých cestách plných loupežníků a nemocí nic jednoduchého. Inzerce A111000000 Do vlakového vagonu se vejdou neuvěřitelné věci. Třeba polstrované dvoulůžko, masážní sprchový kout i s parní lázní nebo taneční parket. 113
směr Evropa Týdenní trasa železného oře se vine podél celého severošpanělského pobřeží téměř až k francouzským hranicím. Šumná cesta Týdenní trasa železného oře se dvěma bary a knihovnou pokračuje bezmála šest set kilometrů podél celého severošpanělského pobřeží téměř až k francouzským hranicím. Celou cestu vás kromě uniformované posádky provázejí i výhledy na rozeklané útesy a zvlněný Atlantik. Koleje protínají kromě Galicie i venkovsky klidnou Asturii, Kantábrii s přílivovými rozlivy a Baskicko s vlastním jazykem. Je tak svébytný, že cizinci neporozumějí ani názvu celé země Euskadi. Ještě v Galicii leží malebné městečko Viveiro. Kromě zbytků starého opevnění se mezi domy skrývá kamenná svatyně Panny Marie. Její úpatí je ověnčené voskovými odlitky nejrůznějších částí lidské anatomie. Představují dárky věřících za to, že je světice uzdravila. Atmosféru tradiční rybářské osady na březích Atlantiku nabízí Luarca, asturijské městečko s malebnou přístavní zátokou. V Praze si milenci dávají sraz pod koněm. Hlavní město Asturie Oviedo nabízí ještě příhodnější alternativu. Můžete se tu se svou láskou či s přáteli setkat pod Monumentální zadnicí. Pro místní takové udání místa srazu neznamená decentní poslání do oněch míst, ale spíš poctu. Jmenovaná socha je totiž součástí mnoha moderních uměleckých děl, která zdobí ulice města. Můžete tu narazit třeba i na zpodobnění mateřství či bronzovou podobiznu Woodyho Allena, který do Ovieda umístil děj jednoho ze svých filmů. Titanový zázrak Hlavní město Baskicka Bilbao bylo ještě donedávna spíše průmyslovým střediskem. V poslední době se však rychle mění. Snad největším symbolem nového větru je titanový mrak, který přistál na břehu řeky Nervión. Futuristická stavba je sama o sobě uměleckým dílem. Její interiéry jsou navíc uměním přímo nabité a to někdy doslova. Mezi díla v Guggenheimově muzeu totiž patří i obří pohyblivá instalace vytvořená pomocí světel 114 Bronzová socha pavouka s obřím kokonem s vajíčky se jmenuje francouzsky Maman, tedy maminka. Nic pro lidi s arachnofobií...
a sloupů s diodami. Běhají na nich slovní vzkazy v několika jazycích. Monumentální díla zdobí i samotnou cestu k muzeu. Uprostřed umělého rybníčku se tyčí soustava lesklých kovových koulí, ve kterých se snad stokrát zrcadlí panoráma města jako v nějakém obřím kaleidoskopu. Na pobřežní promenádu by asi neměl vyrazit nikdo, kdo trpí arachnofobií. Rozpíná tu totiž nohy obří pavouk, který jako by utekl z nějakého vědecko-fantastického filmu. Je vysoký přes jedenáct metrů a jeho tvůrce ho pojmenoval Maman tedy maminka. Prý proto, že se uprostřed jeho noh cítil jako v lůně. Inu, umělci mají své vidění světa. Bronzový pavouk si světem nese i kokon s mramorovými vajíčky, takže je jméno sochy do jisté míry i logické. Inzerce A111000000 115