Dějiny konzervace Cíle předmětu (anotace): Základní přehled vývoje konzervace a restaurování muzejních sbírek do současnosti - teoretická východiska zásahu, významné osobnosti, odborné organizace, metody komunikace, vývoj vzdělávání. Požadavky na studenta Úspěšné absolvování závěrečného testu a vypracování seminární práce. Obsah Přehled probírané látky: 1. Periodizace a přehled názorů na vývoj oboru. Východiska konzervace a restaurování památek v křesťanském kulturním okruhu. 2. Hledání univerzálního přístupu ke konzervaci a restaurování památek. Autenticita, originál, hodnota. 3. Ranný koncept moderní konzervace a restaurování muzejních sbírek - F. W. Rathgen. 4. Významné osobnosti - muzejní konzervace a restaurování v zahraničí a Čechách. 5. Odborné organizace a vývoj vzdělávání v oblasti konzervace a restaurování. Vzestup významu preventivní konzervace. 6. Změny v metodice ochrany materiálů sbírkových předmětů - anorganické i organické materiály.
3. Ranný koncept moderní konzervace a restaurování muzejních sbírek - F. W. Rathgen. Za zakladatele moderní muzejní, ale také archeologické konzervace bývá nejčastěji označován německý chemik a konzervátor dr. Friedrich W. Rathgen, který roku 1888 založil v Královském muzeu v Berlíně první konzervátorskou laboratoř. Hlavním úkolem tohoto pracoviště se stalo především ošetření četných archeologických nálezů z domácích i zahraničních nalezišť.
Za nejzásadnější počin F. Rathgena však lze jednoznačně považovat vydání moderně koncipované publikace Die Konservierung von Alterthumsfunden " roku 1898. Shrnul v ní a kriticky okomentoval řadu metod používaných odborníky ke konzervaci organických i anorganických materiálů v muzeích. Své nové poznatky pak odborné veřejnosti zprostředkoval i v rozšířeném vydání zmíněné publikace, která vyšla v roce 1915 a 1924. RARHGEN, Friedrich: Die Konservierung von Alterthumsfunden. Berlin, 1898, 147 s.
Friedrich Rathgen dokázal výtečně skloubit tehdejší intenzivní zájem především o klasickou archeologii s vysokou úrovní německé vědy a položit ochranu muzejních artefaktů na kvalitativně novou úroveň. Vybaven především pílí a prozíravostí shromáždil a kriticky zhodnotil existující poznatky, které sám obohatil o řadu nových informací. Metodicky zásadní publikace Die Konservierung von Alterthumsfunden (1898) přinesla nejen odborné uznání Rathgenovi, ale především světlo poznání do řady institucí zabývajících se ochranou kulturního dědictví. Pro další vývoj konzervace a restaurování se stalo určujícím především pojetí jeho knihy. Pozornost věnoval nejen vlastním metodám čištění, stabilizace či dalším krokům včetně ochranného režimu, ale v úvodu příslušných kapitol sumarizoval znalosti o principech degradace a to včetně případných metod vhodných k identifikaci konkrétního poškození. Publikace, která byla záhy rozebrána, se dočkala již v roce 1905 překladu do angličtiny a v roce 1915 (resp. 1924) i druhého vydání.
Rathgen byl prvním vědcem, který byl zaměstnancem laboratoře specializované čistě pro potřeby muzejní konzervace. Chemik z povolání, Rathgen byl prvním kdo v rámci restaurování a konzervace začal uplatňovat vědecké přístupy práce. Do té doby bylo zvykem využívat pro konzervaci a restaurování pouze zkušených řemeslníků. To znamená, že dosud používané postupy a metody byly z velké části založeny pouze na empirii a ne na vědeckých základech. Důsledkem byly značné a nepochopitelné, neboť nepoznané výkyvy v kvalitě provedených zásahů a jejích následcích. Rathgen rychle rozpoznal, že je třeba vytvořit systematičtější přístup k zachování památek a zároveň hledat vysvětlení pro jejich poškození prostřednictvím pochopení mechanismu vedoucích k degradacím a poškození materiálů. Jeho práce doslova bořila mýty dosavadní praxe konzervování a restaurování.
Friedrich Rathgen se narodil v Eckernförde v Německu, 2. června 1862. Vzdělání začal na univerzitě v Göttingenu v roce 1881, kde studoval přírodní vědy. Po krátkém období studia v Berlíně dokončil vzdělání na univerzitě v Marburgu, kde v roce 1886 získal doktorát v oboru organické chemie. Následující rok pracoval jako výzkumný asistent německého chemika H.H. Landholta, v Berlíně. V roce 1888 byl jmenován prvním ředitelem nově vytvořené chemické laboratoře Královském muzeu v Berlíně, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu v 1927.
Nástin vývoje analytických metod pro konzervaci a restaurování Historie exaktních průzkumů sbírkových předmětů je spojena s vývojem přírodovědného bádání a konstituováním moderní vědy. Počátky moderních přístupů můžeme hledat již na konci 18. století.
Jedny z prvních odborných publikací Jeana Félixe Watin - L Art de peintre, doreue et vernisseur, Paris 1753 - první německé vydání pod titulem Der Staffiermahler, Vergolder, Lackierer, etc., Liepzig 1779. Antoine Josepha Pernety "Dictionaire portatif de peinture, sculpture et gravure", Paris 1757, německy vydaný již v roce 1764 v Berlíně s názvem Des Heren Fernety Handlexikon der bildenden Künste,
Počátky restaurátorských průzkumů první exaktní analýzy barev (pigmentů) z nástěnných maleb provedlv roce 1800 v Londýně doktor medicíny John Haslam 1809 publikoval výsledky svého bádání o barvách Jean Chaptal ve Francii. V rakousko-uherské monarchii se, pokud je známo, uskutečnily nejstarší chemické rozbory materiálů tvořících umělecké dílo až v 50. letech 19. století.
Počátky restaurátorských průzkumů v Čechách v souvislosti se zveřejněním traktátu Theofila Presbytera Schedula diversarum artium se zvýšil zájem těchto malířů o dílo mistra Theodorika v kapli sv. Kříže na Karlštejně Roku 1775 učinil malíř Jan Jakub Quirin Jahn (1739-1802) převratný objev, když zjistil, že theodorichovy malby jsou oleje na dřevěných podložkách. Aby bylo možno vyvrátit opačné názory, byla ustanovena komise odborníků k prozkoumání těchto obrazů.
První vážný a vědomý pokus o organické zapojení přírodních věd do vlastního procesu restaurování. Max von Pettenkofer (3. prosince 1818-10. února 1901) Formuloval jednoduchou otázku: Co jsou to olejové barvy? Pettenkoferova regenerační metoda určená pro restaurování olejomaleb na plátně zveřejněná v mnichovském Süddeutsche Zeitung je také příkladem negativního dopadu nadšení pro nové metody. Aplikování této metody při restaurování obrazů se ve druhé polovině 19. století značně rozšířilo. Charakteristickým jevem při tom bylo, že tyto nové metody byly v poloze vědecké teorie i při laboratorních zkouškách většinou úspěšné a nadějné. Druhotné negativní účinky se většinou projevovaly až při použití v praxi a s odstupem času..
Převratné vědecké objevy a jejich využití v praxi restaurování a obnovy památek V souvislosti s postupným pronikáním přírodovědného bádání do restaurátorské praxe je třeba zmínit vynález rentgenového záření. Vytváří také jakýsi pomyslný přechod do následujícího 20. století. 1. ledna 1896 rozeslal Wilhelm Rentgen (1845-1923) zvláštní otisk své zprávy "Über eine neue Art von Strahlen" (O novém druhu záření).
Záhy po tomto objevu se vyskytuje první využití v rámci restaurátorských průzkumů, např. článek "Testing Pictures by the Röntgen Rays". londýnský časopis "The Electrical Review" 1897. K provádění průzkumů se zpočátku používaly lékařské rentgeny. Až kolem roku 1930 vyvinula firma Siemens první speciální rentgenový přístroj pro snímkování maleb.
Od počátku 20. stol. se nové vědecké přístupy uplatnily zejména při průzkumu obrazů. Především se jednalo o optické metody. Německý badatel Eduard Raehlmann, roku 1910 jako jeden z prvních publikoval použití tehdy nejmodernějších optických metod k průzkumu obrazů. Zasloužil se také o praktickou aplikaci mikrochemických kapkových reakcí v praxi průzkumů. RAEHLMANN, Eduard: Über die Maltechnik der Alten, mit besonderer Berücksichtigung der römisch-pompejanischen Wandmalerei, nebst einer Anleitung zur mikroskopischen Untersuchung der Kunstwerke. Berlín, 1910.
Kolem poloviny 20. století se mezi standardní zařadila také metoda studia nábrusů barevných vrstev. Šedesátá léta 20. stol byla obdobím, kdy také v oblasti restaurování došlo v Evropě i ve světovém měřítku k značným posunům v teorii i v praxi restaurování. Stále charakterističtějšími se stávají trendy, které budou typické pro vývoj v letech sedmdesátých. Zvyšování podílu přírodních věd bylo jedním ze znaků tohoto vývoje. Objevily se dokonce názory, že do dvaceti let bude celý obor restaurování výhradně doménou přírodovědně vzdělaných odborníků.
V poslední čtvrtině 20. století se rozšířilo používání špičkové techniky i do oblasti restaurování a konzervace a možnosti exaktních průzkumů výtvarných děl se tak zmnohonásobily. Co se však v českých zemích téměř nezměnilo je relativní izolovanost oborů majících vztah k restaurování výtvarných děl.
Doporučená literatura RARHGEN, Friedrich: Die Konservierung von Alterthumsfunden. Berlin, 1898, 147 s. PLENDERLEIT, H. J.: A History of Conservation. Studies in Conservation 43 (1998), s. 129 ad. GILBERG, Mark: Friedrich Rathgen: The Father of Modern Archaeological Conservation. Journal of the American Institute for Conservation, Vol. 26, No. 2 (Autumn, 1987), pp. 105-120. KOPECKÁ, Ivana a NEJEDLÝ, Vratislav. Průzkum historických materiálů: analytické metody pro restaurování a památkovou péči. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 101 s. NOVOTNÁ, Miroslava, Jiří KARHAN a Dorothea PECHOVÁ. Metody instrumentální analýzy při průzkumu památek. Vyd. 1. Praha: STOP, 2001, 107 s.