Otevřeli jsme 26. kapitolu knihy Skutků apoštolských. V celé kapitole jsme svědky pokračování setkání apoštola Pavla s králem Agrippou a jeho družkou Bereniké. toto setkání mělo několik zajímavých rysů, kterých si všimneme trochu podrobněji ještě dříve, než budeme ve čtení textu této kapitoly pokračovat. Setkání na své počátku mohlo budit dojem soudního přelíčení, ale tento dojem by byl klamný. Pavel se před Agrippou nehájí, ale zvěstuje mu evangelium o Pánu Ježíši Kristu. Pavel se totiž už před setkáním s králem odvolal k císaři. Tím se dostal mimo pravomoc jak místodržitele Porcia Festa, tak i krále Agrippy. Tak to nakonec ve 32. verši zazní i přímo z Agrippových úst, když král řekne Festovi: "Mohl být osvobozen, kdyby se nebyl odvolal k císaři." Ani jeden z těchto dvou nejvýznamnějších politiků oblasti už nemohl Pavla ani odsoudit, ani osvobodit. 26. kapitola tedy nepopisuje soud, ale veřejné slyšení. Můžeme si docela dobře představit, jak Agrippa říká Festovi, že by si rád vyslechl něco o tom směru (tedy křesťanství), když je tu ve vězení tak věhlasný kazatel. Festus mu rád vyhověl (o důvodech, které ho k tomu vedly, jsme už mluvili), a tak byla s velkou pohanskou okázalostí a snad i za zvuku fanfár otevřena příležitost setkání s Pavlem (a tím i ke zvěsti evangelia). Agrippův purpur a perly Bereniké demonstrovaly moc a bohatství Říma - Agrippa druhý byl mimořádným oblíbencem a chráněncem římské vlády. Ostatní účastníci si jistě pokládali za čest, že mohli být takové události přítomni. Doktor Lukáš všechno zaznamenal slovy: Na druhý den tedy přišli Agrippa a Bereniké s velkou okázalostí a vstoupili spolu s vysokými důstojníky a předními muži města do přijímací síně. (Sk 25,23.) Pavel této příležitost využil, aby se nejen Agrippa, ale i celý místodržitelův dvůr mohl z první ruky dozvědět, co představuje ten směr, o kterém mnozí tolik mluví. Řečníkem tohoto setkání byl vysoce vzdělaný muž, který osobně procestoval nemalou část římského impéria. Měl za sebou řadu veřejných proslovů ve významných městech. Všude kde byl, kázal o tom směru a o Pánu Ježíši Kristu. Teď byl přiveden do slavnostně vyzdobené síně v poutech a pod dozorem vězeňské stráže. Tváří v tvář nejpřednějším politiků, mluvil o smrti, pohřbu a vzkříšení Pána Ježíše Krista, který přišel na naši zem, aby se stal zachráncem hříšných lidí. Pavel už v minulosti mluvil i k rozběsněným zástupům, nyní měl před sebou velmi vznešené posluchačstvo. Všichni pozorně naslouchali. Ne že by Pavel uměl tak mluvit, tento apoštol zřejmě vůbec nebyl řečníkem. Ve svém druhém dopise do Korintu o sobě píše: Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá. (2K 10,10.) Pavel ale mluvil ze svého nejhlubšího přesvědčení, mluvil o tom, co plnilo jeho život. A nad to nade všecko, mluvil v moci a síle Ducha svatého. Boží přítomnost se dotýkala i srdcí jeho posluchačů. Pojďme tedy sledovat, co Pavel ve své řeči před králem Agrippou pověděl: "Pokládám se za šťastného, králi Agrippo, že se smím dnes před tebou hájit proti všemu, z čeho mě Židé obviňují, zvláště proto, že dobře znáš všecky židovské obyčeje i sporné otázky. Prosím tedy, abys
mě trpělivě vyslechl: (Sk 26,2-3.) Pavel se setkává s někým, kdo měl všechny předpoklady, aby Pavlově zvěsti dobře porozuměl. Hedores Agrippa znal Mojžíšův zákon, znal židovský národ i jeho náboženské tradice. Pavel samozřejmě také, vždyť byl vzdělaným farizeem. Jenže Pavel se setkal s Kristem a židovský Zákon pro něj dostal jiný smysl. Jeho duše byla zaplavena novým světlem. Pán Ježíš Kristus je koncem Zákona, protože v něm byl Zákon naplněn. Zákon přestal být cestou k Bohu, způsobem získání spravedlnosti. Pán Bůh nabídl spravedlnost darem, mimo Zákon. Umožnila to oběť Pána Ježíše Krista. To bylo jádro zvěsti, kterou Pavel přinášel všem lidem, se kterými se setkával. Tolik si přál, aby ji pochopil i král Agrippa. I když Pavel stojí před jistě plným sálem, oslovuje krále Agrippu docela osobně. Můj život od mládí znají všichni Židé; vědí, jak jsem od počátku žil mezi svým lidem, a to i v Jeruzalémě. Znají mě už od dřívějška, a kdyby chtěli, mohou dosvědčit, že jsem žil podle nejpřísnějšího směru našeho náboženství jako farizeus. (Sk 26,4-5.) Pavel se dovolává své dřívější popularity. Jako vzdělaný a průbojný farizeus a zvláště jako horlivý pronásledovatel křesťanů byl jistě velmi dobře znám všem obyvatelům Jeruzaléma i celého Judska. Pavlova minulost nebyla žádným tajemstvím, mohl o ní mluvit leckdo, vždyť Pavel byl ve svém mládí bezpochyby vzorem a příkladem pro mnohé. Nyní stojím před soudem, protože trvám na zaslíbení, které dal Bůh našim otcům. Dvanáct kmenů našeho národa doufá, že tohoto zaslíbení dosáhne, a slouží horlivě Bohu dnem i nocí. Pro tuto naději jsem, králi, obžalován od Židů. Což se vám zdá neuvěřitelné, že Bůh křísí mrtvé? Také já jsem se ovšem domníval, že musím všemožně bojovat proti jménu Ježíše Nazaretského. A to jsem v Jeruzalémě vskutku dělal. Když jsem k tomu dostal od velekněží plnou moc, dal jsem mnoho věřících uvěznit, a když měli být usmrceni, schvaloval jsem to. Po všech synagógách jsem je často dával trestat a nutil je, aby se rouhali. Jako smyslů zbavený jsem se chystal pronásledovat je i v cizích městech. (Sk 26,6-11.) Ve své horlivosti při pronásledování křesťanů viděl mladý Pavel záslužnou službu, ve které se cítil být na straně Božích zaslíbení. Ježíše z Nazareta považoval za nepřítele židovské víry, falešného proroka, odpadlíka a rouhače. Plný nenávisti se snažil vyhubit křesťany nejen v Jeruzalémě, ale i v ostatních městech Judska a okolí. Při popisování tohoto období svého života se Pavel dostává až k události, která podstatným způsobem proměnila jeho život. Začíná mluvit o své cestě do Damašku: A tak jsem se vypravil s plnou mocí a pověřením velekněží do Damašku. Když jsem byl na cestě, králi, spatřil jsem o poledni světlo z nebe, jasnější než slunce. Jeho záře obklopila mne i ty, kdo šli se mnou. Všichni jsme padli na zem a já jsem uslyšel hlas, který ke mně mluvil hebrejsky:,saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Marně se vzpínáš proti bodcům.` Já jsem se zeptal:,kdo jsi, Pane?` A Pán řekl:,já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale zvedni se, povstaň. Neboť proto jsem se ti zjevil, abych tě učinil svým služebníkem a svědkem toho, co jsi spatřil a co ti ještě dám poznat. Budu tě chránit před izraelským národem i před pohany, k nimž tě posílám, abys otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou ve mne dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi
posvěcenými.` (Sk 26,12-18.) Pavel králi Agrippovi popisuje nejvýznamnější událost svého života - setkání s Kristem. Tehdy prožil naprosté převrácení všech svých životních hodnot. Když mnohem později psal dopis křesťanům do Filip, mohl napsat: Cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. (Fp 3,7-8) Při damašském setkání Pavel přijal nejen Boží milost a osobní spásu, ale i pověření k práci. Už tehdy se stal apoštolem, jak mu to o tři dny později potvrdil i damašský křesťan Ananiáš. A tak jsem se, králi Agrippo, nemohl postavit proti nebeskému vidění, a kázal jsem nejprve obyvatelům Damašku a Jeruzaléma a po celé judské zemi, a pak i pohanům, aby se v pokání obrátili k Bohu a podle toho žili. Z toho důvodu se mne Židé zmocnili, když jsem byl v chrámě, a chtěli mě zabít. Ale Bůh mi pomáhal až do dnešního dne, a tak zde stojím jako svědek před velkými i malými. Neříkám nic než to, co předpověděli proroci i Mojžíš: Mesiáš má trpět, jako prvý vstane z mrtvých a bude zvěstovat světlo lidu izraelskému i pohanům." (Sk 26,19-23.) Vyprávění o damašské události Pavel ukončil slovy: A tak jsem se, králi Agrippo, nemohl postavit proti nebeskému vidění... Jakoby ve vzduchu zůstala nevyslovená otázka: Co jiného či lepšího jsem měl udělat? Při tom Pavel osobně oslovil krále, jakoby mu chtěl naznačit, že i on se musí rozhodnout, jestli poslechne Boží výzvu. Když Pavel mluvil o Pánu Ježíši, vždycky ukazoval, že se v něm naplnily dávné Boží sliby. Tak jsme to slyšeli i teď, z citovaného 22. verše: Neříkám nic než to, co předpověděli proroci i Mojžíš. Pavel se nikdy nevzdal své příslušnosti k židovskému lidu ani svého farizejství. Po svém setkání se vzkříšeným Pánem Ježíšem ale jeho židovská víra dostala nový rozměr. V poslední větě, ke které se Pavel ve svém kázání dostal, podtrhl nejaktuálnější přítomnost Pána Ježíše na světě. Mesiáš v souladu s dávnými proroctvími trpěl, vstal z mrtvých a je trvale přítomný ve své církvi. Otevírá dveře spásy nejen Židům, ale i pohanům. Když se Pavel takto hájil, zvolal Festus: "Jsi blázen, Pavle, mnoho vědomostí tě připravuje o rozum!" Pavel odpověděl: "Nejsem blázen, vznešený Feste, nýbrž mluvím slova pravdivá a rozumná. Vždyť král to všechno zná, a proto také k němu mluvím otevřeně. Jsem přesvědčen, že mu nic z toho není neznámo. Vždyť se to neudálo někde v ústraní. Věříš, králi Agrippo, prorokům? Vím, že věříš." (Sk 26,24-27.) Porcius Festus byl v Palestině nováčkem. Možná už něco slyšel o židovské víře, ale jeho představy byly podle všeho dost kusé. Všechno, co Pavel říkal, se mu zdálo příliš fantastické, příliš neuvěřitelné. Nakonec to nevydržela Pavla v jeho výkladu přerušil. Pavel ovšem zareagoval rychle a věcně - to samo je dost dobrým důkazem, že byl docela při smyslech. Ve své odpovědi (i když v ní nejprve osloví Festa) se obrací především ke králi Agrippovi. Nechce polemizovat s Festem, kterému chyběly základní předpoklady pro diskusi, totiž věcné informace, ale oslovuje Agrippu, který věděl
dost, aby mohl přemýšlet a hodnotit. Pavel se ho snaží přivést k tomu, aby Agrippa zaujal určitý osobní postoj. Je těžko zaujímat stanovisko bez toho, aby člověk něco věděl - proto Pavel nediskutuje s Porciem Festem. Na druhou stranu je možné mnoho vědět, ale vnitřně zůstat mimo. Proto se Pavel obrací na krále Agrippu. Jeho znalosti mu nebudou k ničemu, pokud z nich sám pro sebe nevyvodí jasný a konkrétní závěr, pokud nevstoupí do vztahu s Bohem a pokud ze své víry nevyvodí důsledky pro svůj praktický život. Agrippa odpověděl Pavlovi: "Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem." A Pavel řekl: "Kéž by dal Bůh, aby ses nejen ty, nýbrž i všichni, kdo mě slyší, stali dříve nebo později tím, čím jsem já kromě těchto pout." (Sk 26,28-29.) Závěr, který Herodes Agrippa nakonec vyslovil, je velmi smutným konstatováním: Málem bys mě přesvědčil... V otázce příslušnosti k Božímu království platí jen buď - anebo. Není možné být křesťanem jen tak trošku, jen napůl, jen v neděli. Člověk buď je a nebo není spasen, buď je anebo není Kristův. Už teď a plně, každý den a v každé situaci. Pán Ježíš říkal: Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5,24.) Už přešel, to je konstatování něčeho, co se už stalo. Možná nás napadne otázka, jestli je tím už definitivně vyřešena otázka naší budoucnosti, otázka věčnosti. Tady se křesťané ve svém porozuměn Písmu plně neshodnou, ale určitý, myslím že dost zřetelný pohled nám nabízí apoštol Jan, když ve své první epištole píše: Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! (1J 3,2a.) Co jsme, to už je jasné. Co budeme, to ještě jasné není, to ještě nevyšlo najevo. Co ale Jan říká o budoucnosti? Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. (1J 3,2b.) Jan si i o budoucnosti dovolí napsat: Víme! Ještě to není vidět, ale víra už ví. Živá křesťanská víra přijímá Boží ujištění o nebeské budoucnosti jako pevnou jistotu. Apoštol Pavel si byl vědom závažnosti lidského vědomého rozhodnutí pro Krista, proto s takovým vnitřním nasazením říká: Kéž by dal Bůh, aby ses nejen ty, nýbrž i všichni, kdo mě slyší, stali dříve nebo později tím, čím jsem já kromě těchto pout. Pavlovi záleželo na všech lidech, kteří slyšeli zvěst o Pánu Ježíši Kristu. Záleželo mu i na králi Agrippovi. Jak hlubokou proměnou prošlo Pavlovo srdce! Kdysi jako horlivý farizeus pronásledoval křesťany, nyní touží po tom, aby všichni uvěřili v Pána Ježíše Krista a křesťany se stali. Pavel pochopil, že ten Ježíš, kterého lidské ruce přibily na kříž, žije a že jednou přijde soudit svět. Pochopil také, že Pán Bůh lidi, kteří se proti němu vzbouřili, kteří odmítli jeho řády i jeho samého, že Pán Bůh tyto lidi miluje. Proto se rozhodl věnovat sám sebe a celý svůj život misijní službě. Proto chtěl o Boží lásce povědět celému světu. Král povstal a s ním i místodržitel, Bereniké i všichni ostatní. Když odcházeli, hovořili mezi sebou: "Tento člověk nedělá nic, za co by zasluhoval smrt nebo vězení." A Agrippa řekl Festovi: "Mohl být osvobozen, kdyby se nebyl odvolal k císaři." (Sk 26,30-32.)
Veřejné slyšení cesarejského vězně Pavla z Tarsu končí. Vznešení posluchači odcházejí, scéna se uzavírá. Cit pro právo říkal všem, kdo tu stáli za stranu římské moci, že tento člověk je nevinen, ale Pavlovo odvolání k císařskému soudu jim vzalo možnost jej osvobodit. Pavel pojede do Říma a žádná lidská moc už tomu nezabrání. Plní se tak Boží rozhodnutí. Pavel věděl, že se do Říma dostane. Mělo tom asi poněkud jiné představy, ale to není rozhodující. Pán Bůh většinou nebere na lidské představy ohled a vede vývoj událostí podle svého vlastního uvážení. Podstatné je, že Pavlova služba dosáhne až do vlastního srdce římského impéria. Pán Bůh dbal na to, aby se evangelium rozšířilo rychle a skutečně důkladně.