Přelom 17. a 18. kapitoly Janova evangelia je branou k popisu pašijních událostí. V následujících dvou kapitolách budeme číst o zatčení, uvěznění, soudu, odsouzení a ukřižování Pána Ježíše Krista. Janova zpráva je podána z poněkud jiného pohledu než informace ostatních tří evangelistů, tedy Matouše, Marka a Lukáše. Tito tři popisují příběh pozemského života Pána Ježíše především z lidské stránky jeho bytí. Jenom oni zaznamenávají, jak Pán Ježíš před posledním vstupem do Jeruzaléma mluvil o nadcházejícím utrpení, o svém vydání do lidských rukou, ukřižování a vzkříšení. Jen oni popisují jeho bolestný modlitební zápas v Getsemane. Jan naproti tomu zdůrazňuje, že Pán Ježíš byl Bůh v těle člověka a vidí jeho slávu i v zajetí a ve smrti. Právě Jan zaznamenal, jak často Pán Ježíš mluvil o Otci i o svém návratu k němu. Jenom Jan zapsal obsažnou Kristovu modlitbu, kterou jsme četli v minulé kapitole. Naproti tomu o těžkém duchovním zápase Pána Ježíše v Getsemanské zahradě se Jan vůbec nezmiňuje. Pojďme se tedy ponořit do jeho zprávy o utrpení a smrti Pána Ježíše Krista. Po těch slovech šel Ježíš se svými učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada. A do ní vstoupil on i jeho učedníci. (J 18,1.) Janovo "Po těch slovech" nás opět upozorňuje, že Jan popisuje souvislý příběh, kde události navazují jedna na druhou, kde Ježíšova slova patří do běhu událostí a společně s nimi vytvářejí příběh Božího oslovení světa. Na jaká slova tedy pašijní příběh navazuje? Na slova velekněžské modlitby Pána Ježíše Krista. Modlitba uvedla našeho Spasitele na cestu utrpení. Také Jidáš, který ho zradil, znal to místo, neboť Ježíš tam se svými učedníky často býval. (J 18,2.) Všichni učedníci to místo dobře znali. Chodívali tam se svým Mistrem přenocovat. Tuto skutečnost zaznamenal například evangelista Lukáš, v jehož evangeliu je napsáno: Ve dne učil v chrámě, ale na noc odcházel na horu, která se nazývala Olivová. (Lk 21,37.) Nikdo jiný ovšem místo jeho nočního pobytu neznal, proto jej zákoníci a kněží nemohli zatknout. Ve dne v chrámu se to neodvažovali udělat, báli se zástupu, který tam naslouchal Ježíšovým slovům. Na noc se jim ztrácel z dohledu. Až Jidáš jim nabídl možnost, na kterou čekali. Možnost najít Pána Ježíše o samotě, kde se nikdo nepostaví na jeho stranu. Až bude zatčen, až bude v jejich moc, pak se změní i postoj veřejnosti. Dav se vždycky postaví na stranu silnějšího. Pán Ježíš o tom všem bezpochyby ví. Přesto jde tou cestou přes údolí potoka Cedron, podobný králi Davidovi, který tudy prchal před svým vzbouřeným synem Abšalómem. Nastala totiž hodina, o které věděl a které se podřizoval. Hodina jeho utrpení.
Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků, k tomu stráž od velekněží a farizeů, a přišli tam s pochodněmi, lucernami a zbraněmi. Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: "Koho hledáte?" Odpověděli mu: "Ježíše Nazaretského." Řekl jim: "To jsem já." Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil. (J 18,3-5.) Můžeme si tu scénu docela dobře představit, pomůže nám k tomu i poznámka evangelisty Lukáše. Ten zaznamenal slova, kterými Pán Ježíš přicházející hordu vítal: Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi. (Lk 22,52b.) Snad se nepřátelé Pána Ježíše báli jeho moci. Upírali mu mesiášství, ale přesto se konfliktu s ním báli. Pán Ježíš ovšem reagoval jinak, než čekali. Ani se nebránil, ani se nesnažil uniknout. Naopak. Sám jim vyšel vstříc. A my dnes z evangelií víme, že sám se svým zatčením vnitřně souhlasil. Kdyby tomu tak nebylo, nikdo z lidí by na něho nemohl vztáhnout ruku. Odpověděli mu: "Ježíše Nazaretského." Řekl jim: "To jsem já." Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil. Jakmile jim řekl,to jsem já`, couvli a padli na zem. (J 18,5-6.) Hledali Ježíše z Nazareta. Hledali toho, který už svým jménem vyznával, že Hospodin vysvobozuje - takový je překlad jména Ježíš. Označení Nazaretský souzní s označením Nazírů, starozákonních zasvěcenců Hospodinových. A tak nepřátelé Pána Ježíše alespoň bezděčně vyslovili, co mu ve skutečnosti upírali - totiž že je Božím Zachráncem. Pán Ježíš se už před nimi ani nijak neskrýval, ani nezatajoval své božství. Vždycky mne zaráželo, proč zástup vojáků padá na zem, když se jim Pán Ježíš ohlásil. Pak jsem si uvědomil, že tam byla i chrámová stráž, Židé, zvyklí respektovat židovskou tradici. Pán Ježíš zřejmě použil Božího jména, které mohl vyslovit jen velekněz, jednou roce v nejsvětější svatyni: Jahve, Jsem. Chrámová stráž padá na zem z úcty k tomuto jménu a my tady slyšíme velice zřetelné vyznání Kristova Božství: Já jsem Jahve, Já jsem Hospodin. Milí posluchači, nepřátelé Pána Ježíše hledali Ježíše z Nazareta a setkali se se jménem Božím. Vedlo je to k vyjádření hluboké úcty, ale nijak jim to nezabránilo zatknout Spasitele světa. Poznali Ježíše z Nazareta, ale nepoznali Krista, Božího Mesiáše. Kolika lidem se touž tak stalo? Zaujala je historická postava proroka z Galileje, jak říkají, osobnost mimořádného učitele a humanisty, někteří v něm dokonce objevili prototyp revolucionáře. Poznali Ježíše z Nazareta, ale jejich oči zůstaly zavřené pro Krista. Ale právě na poznání Krista se lidstvo dělí. Poznání Pána Ježíše jako Krista vytváří hranici mezi dětmi Božími a dětmi tohoto světa, Pán Ježíš dokonce používá termínu děti ďáblovy. Na Ježíšově mesiášství, na jeho božství se staví život proti smrti. Tomu, kdo v Ježíši z Nazareta nepoznává vtěleného Hospodina, uniká poznání cesty k životu.
Opět se jich otázal: "Koho hledáte?" A oni řekli: "Ježíše Nazaretského." Ježíš odpověděl: "Řekl jsem vám, že jsem to já. Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít." Tak se mělo naplnit slovo, které řekl:,z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.` Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, zasáhl jednoho veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ten sluha se jmenoval Malchos. Ježíš řekl Petrovi: "Schovej ten meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?" (J 18,7-11.) Zvláštní scéna. Uprostřed noci přepadla v zahradě na okraji města skupina ozbrojenců hlouček bezbranných mužů. Se zbraněmi rukou je obstoupili, aby našli a zatkli jednoho z nich. Ukazuje se ale, že právě tento jeden zůstává i v obklíčení pánem situace. Musí dokonce opakovat svou otázku, aby dosáhl zatčení sebe sama. Dokonce tlumí horlivost svých přátel, kteří by ho chtěli bránit. Jak paradoxní jednání, ale kolik nám toho odkrývá. Především, i v tak nebezpečné chvíli myslí Pán Ježíš především na své žáky. Ti se kvůli němu dostali do bezprostředního ohrožení, zvlášť když se chovali tak nerozumně, jako Petr. Chtěl snad bojovat proti té přesile? Pán Ježíš zřetelně ukazuje na sebe: Mne zatkněte, ostatní nechte jít. I tady se projevuje Kristova ochrana, o které jsme mluvili při výkladu předcházející kapitoly. Všimněme si ještě Šimona Petra. Před několika málo hodinami se ptal, proč by nemohl jít s Pánem Ježíšem do jeho nové budoucnosti. Byl pro něj ochoten položit i život! I dnes je snadné proklamovat své nadšení pro Krista horlivými slovy. Petr pak nečekaně dostal příležitost prokázat svá slova činem. V klíčové chvíli ale působí zmatek, místo aby byl příkladem poslušnosti. Nechová se jako Kristův učedník, ale jako vojáci, kteří přišli Pána Ježíše zatknout. Nemá sílu k tichosti a pokoře, kterou Pán Ježíš od svých následovníků očekává. Hrne se do přední řady a působí chaos, vlastně se staví Pánu Ježíši do cesty, brání mu v jeho cestě na kříž. Pán Ježíš Petra napomíná. Mluví přitom o kalichu, který pro něj připravil jeho nebeský Otec. O co v tomto obrazu jde? Bible zná celou řadu kalichů: Kalich Božího rozhořčení (Jb 21,20), kalich úděsu a zpustošení (Ez 23,33), kalich trestu (Jr 49,12). Vedle toho ale nacházíme i dobré kalichy: Kalich útěchy (Jr 16,7), kalich spásy (Ž 116,13) či dokonce kalich Nové smlouvy (1K 11,25). V našem textu jde o hořký, jedovatý kalich Kristova utrpení (Mk 14,36). Ze synoptických evangelií, která zachovala svědectví o getsemanské modlitbě Pána Ježíše Krista, víme, že se Boží Syn tohoto kalicha bál, že by se mu i rád vyhnul, ale poslušnost Otce a láska ke stvoření pro něho znamenala víc, než hrůza z utrpení. Rozhodl se tento kalich přijmout. Ohlas tohoto rozhodnutí nacházíme i v našem textu. Pán Ježíš neříká: Otec rozhodl a já teď musím..., ale: Což nemám pít kalich, který mi dal Otec? Z Kristových slov zaznívá nejhlubší vnitřní ochota a rozhodnutí. Vojáci s důstojníkem a židovská stráž se zmocnili Ježíše a
spoutali ho. Přivedli ho nejprve k Annášovi. Byl totiž tchánem Kaifáše, který byl toho roku veleknězem. Byl to ten Kaifáš, který poradil židům, že je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid. (J 18,12-14.) Tento text působí, jako byl vystřižen ze zprávy pro velitele jeruzalémské posádky: Zmocnili se, spoutali... Jakoby se jim Pán Ježíš sám nevydal do rukou a nenechal se odvést bez nejmenšího odporu. Ze strany vojáků tady nešlo o žádné hrdinství. Zatčeného Ježíše vedou nejprve k Annášovi. To je zajímavá podrobnost. Historie dosvědčuje, že tento Annáš byl jedním z nejschopnějších, nejchytřejších, ale i nejlstivějších židovských velekněží. Byl úřadujícím veleknězem až do roku 18 našeho letopočtu, ale i potom si zachoval jak titul velekněze, tak i faktický vliv na politické dění. V době, o které mluvíme, byl oficiálním veleknězem Kaifáš, člověk přijatelný pro římskou vládu, ale skutečnou náboženskou hlavou zůstával stále Annáš. Pána Ježíše Krista soudí především židovští představitelé. V průběhu staletí Židé mnoho trpěli pro nesmyslné obvinění, že zabili Krista. Na církvi lpí v tomto ohledu těžká vina. Vždyť takové obvinění je jednak věcně nesprávné (oficiální rozsudek závisel na výroku římské moci, která také vykonala trest), jednak popírá sám základ křesťanské víry. Pán Ježíš zemřel za hřích světa. Jestli je někoho třeba obvinit z Kristovy smrti, pak jsem to na prvním místě já a vy, milí posluchači. Náš hřích přivedl Pána Ježíše na kříž, ne nepochopení a nenávist tehdejších Židů. Jim se Pán Ježíš vydal do rukou dobrovolně. Ale sledujme další vývoj událostí: Za Ježíšem šel Šimon Petr a jiný učedník. Ten učedník byl znám veleknězi a vešel s Ježíšem do nádvoří veleknězova domu. Petr zůstal venku před vraty. Ten druhý učedník, který byl znám veleknězi, vyšel, promluvil s vrátnou a zavedl Petra dovnitř. (J 18,15-16.) Tím jiným učedníkem byl zřejmě Jan. Měl možnost vejít do dvora veleknězova sídla, znali ho tam a on se tam uměl pohybovat. Petr ale byl prostý galilejský rybář, kterého by dovnitř nikdo nepustil, kdyby nebylo Janovy přímluvy. A tady se ukazuje, že Jan udělal chybu. Pro něho bylo docela normální, jít do veleknězova sídla, byl na to zvyklý a nic mu tam nehrozilo. Pro Petra to bylo nové, a jak se ukázalo, i nebezpečné prostředí. Je obecnou pravdou, že kam může jeden křesťan jít bez rozpaků a bez rizika, tam nemá druhý vůbec co pohledávat. Jsme každý jiný, každý jinak ohrozitelný, každý jinak pevný ve své víře. Nerozvážné rovnostářství může vést k tragickým koncům. Petr zřejmě mnoho mluvil a jeho galilejské nářečí udělalo své. Velmi rychle se objevilo podezření: Tu řekla služka vrátná Petrovi: "Nepatříš i ty k učedníkům toho člověka?" On řekl: "Nepatřím." (J 18,17.) Nepřipraveného Petra to chytilo jak nastražená past. Snad ani neuvažoval, vylétlo z něho: Ne! Nepatřím!
Co řekneme my svým kamarádům nebo známým, když se nás znenadání zeptají, co děláme v neděli? Umíme využít příležitost k prostému a upřímnému vyznání víry v Pána Ježíše Krista? Poněvadž bylo chladno, udělali si sluhové a strážci oheň a stáli kolem něho, aby se ohřáli. I Petr stál s nimi a ohříval se. Velekněz se dotazoval Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu řekl: "Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně. Proč se mě ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl." Po těch slovech jeden ze strážců, který stál poblíž, udeřil Ježíše do obličeje a řekl: "Tak se odpovídá veleknězi?" Ježíš mu odpověděl: "Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?" Annáš jej tedy poslal spoutaného k veleknězi Kaifášovi. (J 18,18-24.) Jsme svědky prvního výslechu Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš se nijak nebrání, jen velmi logicky poukazuje na veřejnou známost svého učení a vybízí velekněze, aby podle příkazu zákona vyslechl svědky. Při úderu od strážce poukazuje na nesprávnost jeho jednání - snad ani ne proto, aby se bránil, vždyť kolik ran si ještě nechal dát - ale aby mu pomohl vidět tento čin ve správném světle. I v této nesnadné chvíli dbá na respektování hranice dobra a zla. Šimon Petr stál ještě u ohně a ohříval se. Řekli mu: "Nejsi i ty z jeho učedníků?" On to zapřel: "Nejsem." Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho, řekl: "Což jsem tě s ním neviděl v zahradě?" Petr opět zapřel. A v tom zakokrhal kohout. (J 18,25-27.) Venku se zatím dokonala trojí zrada Šimona Petra. Ještě před chvílí mával srdnatě mečem, teď už jen hořce pláče. Takoví jsme my lidé. Dovedu si dobře představit, jakou zlost měl Petr na Jidáše. Byl přímým svědkem jeho zrady, viděl jej přivádět vojáky do Getsemanské zahrady. Pán Bůh ho teď učí rozumět slabostem druhých. I on sám teď zapřel, přestože se cítil být tak silný. Petrova víra ale nekončí kohoutím zakokrháním. V tom byl i podstatný rozdíl mezi Petrem a Jidášem. Jidáš zradil, pak toho i litoval (Mt 27,3), ale zůstal se svou vinou sám. Petra ještě uvidíme, jak se k Pánu Ježíši vrací, jak touží po jeho blízkosti. Jidáš spáchal sebevraždu. Člověk není anděl, i ten nejopravdovější křesťan zhřeší. Podstatné je, jestli se vrátí k Pánu Ježíši s prosbou o odpuštění, nebo jestli Božím smilováním pohrdne a zůstane se svým hříchem navždy sám.