MAKROEKONOMIE Ekonomika a management Ing. Vendula Simotová 2014 České Budějovice 1
Tento učební materiál vznikl v rámci projektu "Integrace a podpora studentů se specifickými vzdělávacími potřebami na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích" s registračním číslem CZ.1.07./2.2.00/29.0019. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. 1. vydání ISBN Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, 2013 Vydala: Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, Okruţní 10, 370 01 České Budějovice Za obsahovou a jazykovou správnost odpovídají autoři a garanti příslušných předmětů. 2
OBSAH 1. Úvod do předmětu a dějiny ekonomického myšlení... 6 1.1. Úvod do makroekonomie... 6 1.1.1. Základní makroekonomické ukazatele... 7 1.1.2. Základní subjekty v makroekonomii... 7 1.2. Dějiny ekonomického myšlení... 9 1.2.1. Mekrantilisté... 9 1.2.2. Klasická ekonomie... 9 1.2.3. Keynesiánská ekonomie... 11 1.2.4. Monetarismus... 12 1.2.5. Nové přístupy...chyba! Záložka není definována. 2. Měření výkonnosti ekonomiky, produkt důchod... 15 2.1. Hrubý domácí produkt... 15 2.1.1. Výrobní metoda výpočtu HDP... 16 2.1.2. Výdajová metoda výpočtu HDP... 17 2.1.3. Důchodová metoda výpočtu HDP... 18 2.1.4. Nominální a reálný HDP... 18 2.1.5. Hrubý a čistý produkt... 21 2.1.6. Hrubý národní důchod... 21 2.1.7. Celkový HDP a HDP na hlavu... 21 2.2. Alternativní ukazatele... 22 3. Agregátní nabídka a poptávka a její sloţky... 25 3.1. Agregátní poptávka... 25 3.2. Agregátní nabídka... 28 3.2.1. Agregátní nabídka v krátkém období... 28 3.2.2. Agregátní nabídka v dlouhém období... 30 3.3. Rovnováha v modelu AS - AD... 31 3.3.1. Změna agregátní poptávky... 31 3.3.2. Změna agregátní nabídky... 33 4. Modely makroekonomické rovnováhy a její poruchy... 36 4.1. Spotřeba... 37 4.1.1. Úsporová funkce... 39 4.2. Investice... 41 4.3. Rovnováha v dvousektorové ekonomice... 42 4.4. Vliv vlády... 44 4.5. Rovnováha v třísektorové ekonomice... 45 4.6. Vliv zahraničí... 46 4.7. Rovnováha ve čtyřsektorové ekonomice... 46 5. Ekonomický růst a hospodářské cykly... 50 5.1. Ekonomický růst... 50 5.1.1. Zdroje ekonomického růstu... 50 5.1.2. Měření ekonomického růstu... 51 5.2. Ekonomické cykly... 51 5.2.1. Příčiny vzniku a druhy ekonomických cyklů... 52 6. Inflace a cenové indexy... 57 6.1. Měření inflace... 57 6.1.1. Cenové indexy... 57 6.1.2. Míra inflace... 59 3
6.2. Druhy inflace... 60 7.1.1. Podle intenzity... 60 7.1.2. Podle příčiny... 61 6.3. Dopady inflace na ekonomiku... 64 6.4. Dopady inflace na ekonomiku...chyba! Záložka není definována. 7. Nezaměstnanost a trh práce... 68 7.1. Měření nezaměstnanosti... 69 7.2. Druhy nezaměstnanosti... 70 7.2.1. Frikční nezaměstnanost... 70 7.2.2. Strukturální nezaměstnanost... 70 7.2.3. Cyklická nezaměstnanost... 71 7.2.4. Sezónní nezaměstnanost... 71 7.3. Přirozená míra nezaměstnanosti... 71 7.4. Dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost... 72 7.5. Dopady nezaměstnanosti... 73 7.5.1. Ekonomické dopady nezaměstnanosti... 73 7.5.2. Sociální dopady nezaměstnanosti... 73 7.5. Phillipsova křivka... 74 7.6.1. Krátkodobá Phillipsova křivka... 74 7.6.2. Dlouhodobá Phillipsova křivka... 75 8. Peněţní agregáty, rovnováha peněţního trhu, mezinárodní trh peněz... 80 8.1. Peníze... 80 8.1.1. Historie vzniku peněz... 80 8.2. Trh peněz... 82 8.2.1. Nabídka peněz... 82 8.2.2. Poptávka po penězích... 85 8.2.3. Rovnováha na trhu peněz... 86 8.2.4. Nominální a reálná úroková sazba... 88 8.3. Mezinárodní trh peněz a měnový kurs... 88 8.3.1. Měnový trh... 89 8.3.2. Měnový kurs... 90 8.3.3. Kursové reţimy... 92 9. Hospodářská politika státu, její cíle a účinnost... 96 9.1. Podstata hospodářské politiky... 96 9.2. Cíle hospodářské politiky... 97 9.3. Druhy hospodářské politiky... 98 9.3.1. Fiskální politika... 98 9.3.2. Monetární politika... 98 9.3.3. Expanzivní a restriktivní politika... 99 9.4. Problémy hospodářské politiky... 99 10. Monetární politika... 102 10.1. Centrální banka a bankovní soustava... 102 10.1.1. Funkce centrální banky... 102 10.1.2. Nástroje centrální banky... 103 10.2. Monetární politika... 104 10.2.1. Monetární expanze... 104 10.2.2. Monetární restrikce... 106 10.3. Peněţní zásoba a cenová hladina... 107 10.4. Formy monetární politiky... 108 10.4.1. Aktivistická monetární politika... 108 4
10.4.2. Politika stálého pravidla... 108 10.4.3. Cílování inflace... 109 10.5. Problémy monetární politiky... 109 11. Fiskální politika, důchodová politika... 112 11.1. Soustava veřejných financí... 112 11.1.1. Příjmy a výdaje státního rozpočtu... 113 11.1.2. Saldo rozpočtu, státní a veřejný dluh... 113 11.2. Fiskální politika... 115 11.2.1. Fiskální expanze... 115 11.2.2. Fiskální restrikce... 116 11.3. Multiplikační efekt... 117 11.3.1. Podstata multiplikace... 118 11.3.2. Druhy multiplikátorů... 119 11.4. Formy fiskální politiky... 121 11.3.3. Vestavěné stabilizátory... 121 11.3.4. Diskreční opatření... 122 11.5. Problémy fiskální politiky... 122 11.5.1. Vytěsňovací efekt... 122 11.5.2. Časové zpoţdění... 122 11.5.3. Daně a Lafferova křivka... 123 11.5.4. Závislost na kursovém reţimu... 123 12. Vnější ekonomická rovnováha, platební bilance... 126 12.1. Podstata platební bilance... 126 12.1.1. Bilanční princip... 126 12.2. Členění platební bilance... 127 12.2.1. Běţný účet... 128 12.2.2. Finanční účet... 129 12.3. Souvislost platební bilance a měnového kursu... 129 12.3.1. Vliv salda platební bilance na měnový kurs... 129 12.3.2. Vliv měnového kursu na saldo platební bilance... 130 13. Makroekonomická úloha státu. Protekcionismus a integrace... 134 13.1. Makroekonomická úloha státu... 134 13.1.1. Magický čtyřúhelník... 135 13.2. Úloha státu v mezinárodním obchodě... 136 13.1.2. Protekcionismus... 137 Legenda...Chyba! Záložka není definována. Pouţitá literatura... 141 5
1. Úvod do předmětu a dějiny ekonomického myšlení makroekonomie, makroekonomické veličiny, dějiny ekonomického myšlení, klasická ekonomie, keynesiánci, monetariské pochopení základního rozdílu mezi mikro a makroekonomickým přístupem. Navázání na poznatky z mikroekonomie a jejich rozšíření a propojení a makroekonomií. 12 hodin Tento studijní text je zaměřen na základy makroekonomie a navazuje na předešlý text věnovaný mikroekonomii. Toto pořadí by mělo být zachováno i při jejich studiu. V prvním textu, věnovaném mikroekonomii jsme se, mimo jiné, seznámili s určitým matematickým a geometrickým základem, bez kterého se při studiu ekonomie neobejdeme. Dále bychom uţ měli chápat základní zákonitosti fungování trhů a role jednotlivých ekonomických subjektů, které na nich vystupují na straně poptávky i nabídky. K těmto základním znalostem se uţ nebudeme vracet, ale budeme na ně navazovat. Proto je nezbytné mít uţ o nich základní povědomí, na kterém budeme dále stavět. Kromě toho je vhodné se, před studiem tohoto textu, seznámit se základy makroekonomie. Osobně opět doporučuji základní kurs ekonomie autora Tomáše Pavelky (Pavelka 2010) a samozřejmě opory pro kombinované studium vydané přímo VŠTE. Dále bych chtěla upozornit na fakt, ţe v makroekonomii, mnohem více neţ v mikroekonomii, hrají roli jednotlivé ekonomické směry a školy. Názory na danou problematiku, ale také označení a někdy i názvy makroekonomických veličin a pojmů se pak mohou lišit autor od autora. Nemělo by Vás proto překvapit, kdyţ se v jiné literatuře zabývající se makroekonomií setkáte například se zcela odlišnou podobou vzorců a někdy i grafů. Typickým příkladem je magický čtyřúhelník, jehoţ podoba není zcela jednotná. 1.1. Úvod do makroekonomie V mikroekonomii jsme se zabývali zákonitostmi chování jednotlivých ekonomických subjektů spotřebitelů a firem a jejich vystupování na dílčích trzích. Řešili jsme otázky jako kolik určitého statku si spotřebitel při dané ceně a důchodu koupí, aby maximalizoval svůj uţitek, při jakém výstupu a s jakou kombinací vstupů dosáhne firma maximálního zisku, či obratu, nebo jak se chová monopolní výrobce v porovnání s dokonalou konkurencí. 6
V závěrečné části jsme pak tyto otázky spojili do jedné, při studiu všeobecné rovnováhy, která je ve svém principu na pomezí mikro a makroekonomie. Nyní se začneme zabývat ekonomikou jako celkem. Nebudou nás uţ zajímat jednotlivé domácnosti či firmy, i kdyţ jejich chování samozřejmě vezmeme při konstrukci a následném pouţívání makroekonomických modelů v úvahu. Budeme se zabývat takzvanými agregovanými veličinami, reprezentujícími ekonomiku jako celek. Mezi nejdůleţitější a také nejznámější patří cenová hladina (inflace), nezaměstnanost, hrubý domácí produkt a vztah ekonomiky k zahraničí vyjádřený v platební bilanci. Nevystačíme samozřejmě s pouhou definicí, budou nás zajímat konkrétní moţnosti, jak vývoj těchto stěţejních makroekonomických veličin ovlivnit a dosáhnout jejich ţádoucí úrovně. K mikroekonomii se však budeme neustále vracet, protoţe nás vţdy bude zajímat dopad konkrétního makroekonomického opatření na mikroekonomické úrovni. (Pavelka 2010) 1.1.1. Základní makroekonomické ukazatele Inflace: Nezaměstnanost: HDP: Platební bilance: inflací rozumíme růst všeobecné cenové hladiny v ekonomice. Číselně je pak vyjádřena mírou inflace, stanovenou na základě některého z cenových indexů. za nezaměstnaného je povaţován člověk bez placeného zaměstnání, který ale práci aktivně hledá (je součástí ekonomicky aktivního obyvatelstva). Číselně je pak nezaměstnanost vyjadřována nejčastěji mírou nezaměstnanosti stanovenou na základě počtu nezaměstnaných. hrubý domácí produkt odráţí hodnotu všech statků a sluţeb vyprodukovaných v dané ekonomice za dané období. Číselně je pak vyjadřován v peněţních jednotkách (v domácí měně, či v dolarech pro mezinárodní srovnání) a sledována je také míra jeho růstu. zachycuje veškeré transakce mezi subjekty uvnitř a vně dané ekonomiky za určité období. Obsahuje mimo jiného obchodní bilanci zachycující export a import statků a rozdíl mezi nimi. Tyto čtyři veličiny jsou zcela stěţejní a veškeré makroekonomické modely a analýzy se budou točit kolem nich. K jejich vyjádření a popisu jejich vlastností bude samozřejmě pouţita celá řada dalších veličin a pojmů. (Pavelka 2010) 1.1.2. Základní subjekty v makroekonomii Domácnosti: z mikroekonomie víme, ţe domácnosti jsou nositeli výrobních faktorů a zároveň tvoří podstatnou část poptávky na trhu statků a sluţeb. V makroekonomii se budeme zabývat především jejich spotřebou, označovanou nejčastěji písmenem C (Consumption), jako součástí HDP nebo agregátní poptávky. Pozornost bude věnována také jejich úsporám jako zdrojům pro tvorbu investic. 7
Sektor domácností zhruba odpovídá mnoţině spotřebitelů, jejichţ chováním jsme se podrobně zabývali při analýze uţitku v mikroekonomii. Firmy: Vláda (stát): Zahraničí: v mikroekonomii nás zajímal především jejich výstup, cena, zisk a mnoţství výrobních faktorů, které si firmy najímaly na příslušných trzích. V makroekonomii nás budou zajímat především jejich investice, označované nejčastěji písmenem I (Investments). Výdaje ostatních subjektů se stávají důchody podniků, ať uţ se jedná o domácnosti, ostatní firmy, či vládu. rolí vlády jsme se v mikroekonomii zabývali jen velmi okrajově, ve spojitosti s řešením trţních selhání. V makroekonomii hraje vláda velmi významnou roli, jednak jako tvůrce pravidel pro fungování ekonomiky, dále jako tvůrce hospodářské politiky (zejména fiskální) a v neposlední řadě jako nositel vládních nákupů G (od slova Government) a plátce transferových plateb. existencí ostatních ekonomik a jejich trhů jsme se zatím nezabývali vůbec. V makroekonomii nás bude zajímat především export a import a jejich rozdíl čistý export, ale také vliv mezinárodního obchodu na fungování dané ekonomiky. Mezi těmito subjekty probíhají toky zboţí, sluţeb, výrobních faktorů a peněz v podobě důchodů, trţeb, daní, transferových plateb, či dotací. Jejich vzájemné vztahy pak budou zachyceny pomocí různých makroekonomických modelů, kterými se budeme postupně zabývat. (Brčák Sekera 2010) 8
1.2. Dějiny ekonomického myšlení Ekonomie jako samostatná věda se profilovala od poloviny 18. století. Ovšem jiţ ve starověku nalezneme určitá díla, která se zabývají ekonomickými tématy například správným fungováním státu a jeho financí, či mezinárodním obchodem. Tyto úvahy však byly zatím spíše součástí filosofie, neţ samostatnou disciplínou. Dělení na mikro a makroekonomii je pak poněkud mladšího data. Definitivně ho můţeme zaznamenat aţ ve třicátých letech dvacátého století, kdy se makroekonomické otázky dostaly do popředí, zejména díky velké hospodářské krizi, která v té době probíhala. (Pavelka 2010) Za první opravdu ucelené ekonomické dílo je povaţována kniha skotského ekonoma a filosofa Adama Smithe Pojednání o podstatě a původu bohatství národů vydaná v roce 1776. Samotný Smith je pak povaţován za zakladatele ekonomie jako samostatné vědy. V tomto textu se nebudeme dějinami ekonomie zabývat nijak podrobně. Samotné dějiny ekonomického myšlení by totiţ vystačily nejen na celou knihu, ale na celé vysokoškolské studium. My se zaměříme na nejzákladnější směry v jejich historickém kontextu a zejména ve vztahu k probíraným tématům. Zároveň zde vzniká určitý problém. Není dost dobře moţné popsat některé historické směry a jejich zákonitosti bez pouţití některých modelů a odborných termínů, které jsou objasněny aţ v následujících kapitolách. Zároveň je však dobré a logické se na úvod s tou trochou historie seznámit. Proto doporučuji se k této části výkladu vrátit po prostudování některých z následujících kapitol zejména modelu AS AD, fiskální a monetární politiky a Phillipsovy křivky. 1.2.1. Merkantilisté Merkantilisté představují jeden z historických přístupů, nejedná se však o ucelený ekonomický systém zabývající se komplexně všemi aspekty ekonomické reality. Vznik merkantilismu je spojený s érou zámořských objevů a následné koloniální expanze. Cílem pak bylo zlepšení postavení vlastní země v mezinárodních obchodních vztazích, které se v té době intenzivně rozvíjely. Sílu a postavení země v mezinárodním kontextu měřili merkantilisté mnoţstvím nashromáţděných drahých kovů (neplnohodnotné, papírové peníze v té době teprve vznikaly), jejichţ zdrojem byla těţba a obchod. Takto získané prostředky měly být následně vhodně investovány. Přestoţe je merkantilismus jako celek povaţován za překonaný, některé jeho aspekty jsou patrné dodnes. Moderní ekonomiky mají snahu vyváţet výrobky s vysokou přidanou hodnotou a dováţet levé suroviny. Běţná je snaha o aktivní obchodní bilanci pomocí podpory exportu a zároveň určitých bariér dovozu. (Neumann, Ţamberský a Jiránková 2010) 1.2.2. Klasická ekonomie Za klasické označujeme všechny přístupy, které předpokládají, ţe trţní hospodářství má tendenci spontánně se blíţit rovnováze s plnou zaměstnaností, a to bez potřeby státních 9
zásahů. Podle klasiků jsou ceny a mzdy dostatečně pružné a ekonomika stabilní díky čemuţ sama směřuje k rovnováze s plnou zaměstnaností. Hospodářské cykly byly povaţovány jen za dočasné odchylky od přirozeného vývoje, které trh časem sám vyřeší. Základem klasické teorie je Sayův zákon trhu, který tvrdí, ţe nadvýroba a s ní spojená nezaměstnanost, není dlouhodobě moţná, a to uţ ze samé podstaty výroby. Vychází z předpokladu, ţe kaţdá nabídka si vytvoří svoji poptávku a cokoli továrny vyrobí, jsou dělníci schopni koupit. Vyrovnávacím mechanismem jsou pruţné mzdy a ceny, tvořené na trzích s vysokou mírou konkurence, které rychle vyrovnají jakýkoli převis nabídky či poptávky. Agregátní nabídka AS (agregátní nabídkou rozumíme nabídku všech subjektů v dané ekonomice, podrobněji viz dále) je pak vertikální, na úrovni potenciálního produktu (potenciálním produktem zjednodušeně řečeno rozumíme jakousi kapacitu ekonomiky výstup při vyuţití všech výrobních faktorů). Stav, kdy je ekonomika na svém potenciálu znamená zároveň plnou zaměstnanost. Jakýkoli posun agregátní poptávky AD (rozuměj poptávky všech subjektů v ekonomice po všech statcích), eventuelně agregátní nabídky, je pak kompenzován právě pruţností cen a mezd a rovnováha je obnovena. I kdyţ jsme se zatím podrobně neseznámili s modelem agregátní nabídky a poptávky, můţeme si to nakreslit: Obrázek 1.1 Obnovení rovnováhy za předpokladu klasické AS P AD 2 AD 1 AS P 1 B E 1 P 2 E 2 Y = Y* Y Zdroj: Samuelson a Nordhaus 2007, s. 691, upraveno autorkou Zjednodušeně můţeme říci, ţe trh znázorněný v agregátním pojetí má podobné zákonitosti, jako trh v mikroekonomickém pojetí, který uţ známe. Zásadní rozdíl je ve veličinách, jejichţ závislost sledujeme. Na horizontální ose uţ není mnoţství jednoho produktu, ale všech statků a sluţeb vyrobených v dané ekonomice. Tuto veličinu nazýváme důchod, produkt, nebo výstup ekonomiky a značíme ji Y (někdy se setkáte také s označením Q nebo přímo HDP). Na svislé ose je pak cenová hladina P (jako jakási souhrnná veličina reprezentující ceny všech statků a sluţeb na trhu). Na obrázku pak vidíme, jak cenová hladina reaguje na posun agregátní poptávky tak, aby průsečík nabídky a poptávky a tedy i skutečná hodnota produktu Y, byla stále na úrovni potenciálního produktu Y*. Při poklesu poptávky (posun z AD 1 k AD 2 ), by při původní cenové hladině klesly výdaje subjektů na straně poptávky z bodu původní rovnováhy v bodě 10
E 1 k bodu B. Díky vzniklému převisu nabídky však klesá cenová hladina na úroveň P 2 (výrobci musí jít s cenami dolů, aby prodali svou produkci) a díky tomu je dosaţeno nové rovnováhy v bodě E 2. Pruţné ceny tedy nedovolí, aby nastal nerovnováţný stav, nabídka převýšila poptávku, vznikl nadbytek produkce a při následném omezení výroby také nezaměstnanost. Klasický přístup, připouštějící pouze krátkodobé odchylky ze stavu, kdy je ekonomika na svém potenciálu a tedy i ve stavu plné zaměstnanosti, v podstatě znamená nepotřebnost jakékoli formy hospodářské politiky ze strany státu. Monetární a fiskální politika (viz dále) změní pouze cenovou hladinu a strukturu HDP, na výši reálného produktu a nezaměstnanosti nemají podstatnější vliv. Dopad případných opatření vlády či centrální banky je eliminován právě pruţnými mzdami a cenami vertikální křivkou AS. (Samuelson a Nordhaus 2007) 1.2.3. Keynesiánská ekonomie Jedná se o alternativní makroekonomickou teorii, která vznikla jak reakce na velkou hospodářsko krizi 30. let 20. století. Na počátku byla kniha britského ekonoma Johna Maynarda Keynese Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz vydaná v roce 1936. Jednalo se o určitou revoluci v přístupu k makroekonomii. Keynes zcela změnil přístup jak k agregátní poptávce, tak zejména k agregátní nabídce. Vzal v úvahu existenci nepružných mezd a cen, která způsobuje plochý, či jen mírně rostoucí tvar agregátní nabídky. Také zcela vyvrátil tvrzení, ţe nabídka automaticky generuje příslušnou poptávku, na které byl postaven výše zmíněný Sayův zákon trhu. Ekonomika se tak můţe dostat do situace, kdy se sice agregátní nabídka rovná agregátní poptávce, ale výsledná úroveň výstupu ekonomiky je niţší neţ jeho potenciální úroveň, jak je vidět na následujícím obrázku. To v praxi znamená, ţe produkt může zůstat na nižší, než potenciální úrovni i po dlouhou dobu, aniţ by se projevila tendence ke spontánnímu obnovení rovnováhy. Niţší úroveň produktu zároveň znamená i vyšší úroveň nezaměstnanosti. Obrázek 1.2 Zásadní vliv AD na úroveň produktu Y P AD 1 AD 2 AS E 1 E 2 Y 1 Y 2 Y* Y Zdroj: Samuelson a Nordhaus 2007, s. 693, upraveno autorkou 11
Rostoucí sklon Keynesovy AS znamená, ţe se produkce zvýší, pokud se zvýší agregátní poptávka a existují nevyuţité zdroje (skutečný produkt je menší neţ potenciální Y*). Při nízké úrovni poptávky AD 1, dosáhne výstup úrovně Y 1, který je spojen s relativně vyšší úrovní nezaměstnanosti (viz Okunův zákon). Růst úrovně agregátní poptávky na úroveň AD 2 pak způsobí růst výstupu ekonomiky na úroveň Y 2. Keynesiánci zdůrazňují, ţe je možné pozitivně stimulovat agregátní poptávku a zvýšit tak produkci a snížit nezaměstnanost. Prostředky k této stimulaci jsou fiskální a monetární politika. Vláda například můţe, prostřednictvím vládních výdajů na nákup statků a sluţeb pozitivně stimulovat agregátní poptávku a způsobit tak její posun, který vidíme na obrázku 1.2. Keynesova analýza znamenala revoluci v ekonomii. Na rozdíl od klasické teorie dokázala vysvětlit dlouhotrvající vysokou nezaměstnanost, která byla v třicátých letech smutnou realitou. Poprvé byla klasická teorie postavena proti konkurenční teorii. Klasici a Keynesiánci se dodnes přou, zda ekonomika sama od sebe disponuje dostatečně silnými tlaky na pruţnost mezd a cen, tak aby byla dlouhodobě plná zaměstnanost. Klasici jsou zaměřeni na dlouhodobý hospodářský růst a zpochybňují účinnost jakékoli cílené politiky, zaměřené na stabilizaci hospodářského cyklu. Keynesiánci, naproti tomu, povaţují monetární a fiskální politiku za vhodný nástroj k omezení výkyvů způsobených právě hospodářským cyklem. (Samuelson a Nordhaus 2007) Hlavním cílem Keynesiánské ekonomie bylo udrţet ekonomiku na potenciálu a tím i plnou zaměstnanost. K eliminaci produkční mezery (stavu, kdy je skutečný produkt niţší, neţ potenciální), pak doporučovali pouţívat zejména fiskální politiku. Inflaci, která je s prorůstovou fiskální politikou spojena, pak brali jako jakousi cenu za dosaţení plné zaměstnanosti (viz Phillipsova křivka v krátkodobém pojetí). Za předpokladu platnosti Phillipsovy křivky nelze bojovat současně s nezaměstnaností i inflací za sniţování nezaměstnanosti zaplatí ekonomika vyšším růstem cenové hladiny a naopak. 1.2.4. Monetarismus Monetaristé povaţují nabídku peněz za klíčový faktor ovlivňující pohyby cen i změny produkce. Monetarismus nejlépe pochopíme pomocí kvantitativní teorie peněz a cen. K tomu potřebujeme porozumět pojmu rychlost oběhu peněz, tento ukazatel uvádí, kolikrát byl průměrný dolar (či jiná měnová jednotka) utracen za zboţí a sluţby během jednoho roku a bývá označován písmenem V. Tato rychlost se můţe značně lišit například v době vysoké inflace lidé peníze co nejrychleji utrácejí, neţ stačí ztratit svou hodnotu, jindy je nechávají jen nečinně leţet na účtech či doma. Dalšími klíčovými ukazateli pak je zmíněná nabídka peněz (M), dále pak cenová hladina (P) a reálný produkt (Q). S těmito veličinami můţeme sestavit rovnici směny: M * V P * Q Tvar P * Q (někdy můţeme vidět P * Y, coţ lépe odpovídá značení pouţitému v povinné literatuře k předmětu makroekonomie) pak můţeme označit jako nominální důchod či produkt HDP. Rovnítko o třech čárkách je pak symbolem makroekonomické identity to mimo jiné znamená, ţe uvedený vztah platí vţdy a za všech okolností. Neudává nic nového, jen slouţí k objasnění určitého pojmu. Nejznámější makroekonomickou identitou je identita úspor a investic I S, zmíněná uţ v části věnované mikroekonomii. 12
Rychlost oběhu peněz je pak povaţována za relativně stálou a odhadnutelnou veličinu. Potom ji můţeme pouţít k vysvětlení pohybů cenové hladiny. Pokud vezmeme V jako konstantu, pak změny nabídky peněz M musí vést ke změně P * Q, aby byla zachována platnost identity. Klasickým předpokladem je, ţe skutečný produkt Q (či Y) se rovná potenciálnímu a ten se v čase mění jen velmi pomalu (technologickým pokrokem, či změnou mnoţství výrobních faktorů), tím pádem je také relativně stabilní. Změny M se proto přímo promítají do změn cenové hladiny P. Stabilní nabídka peněz by tak měla znamenat i stabilní cenovou hladinu, její růst by pak měl způsobit i růst všeobecné cenové hladiny inflaci. To vysvětluje, proč země s nízkým růstem objemu peněz v oběhu prakticky neznají inflaci, zatímco země s vysokým růstem nabídky peněz čelí pádivé inflaci i hyperinflaci. Čelním představitelem monetarismu je americký ekonom a nositel Nobelovy cena za ekonomii Milton Freidman. Pod jeho vedením se monetaristé snaţili čelit keynesiánskému přístupu k makroekonomii a zdůrazňovali především důleţitost odpovědné monetární politiky při stabilizaci ekonomiky. Na rozdíl od keynesiánců, nepovaţují monetaristé fiskální politiku za důleţitou, respektive nemá podle nich vliv na poptávku, protoţe jediným faktorem, který ji ovlivňuje, je nabídka peněz M, která nemá s fiskální politikou prakticky nic společného. Stejně jako klasici, povaţují monetaristé ceny a mzdy za poměrně pruţné i kdyţ připouštějí jisté krátkodobé rezistence. Phillipsova křivka pak má podle nich i krátkodobě velmi prudký sklon a křivka AS je poměrně strmá. To opět potvrzuje výše zmíněný závěr, ţe změny nabídky peněz M mají pouze malý a přechodný dopad na produkt (Q či Y), ale značný dopad na cenovou hladinu P. Monetaristé dále povaţují soukromý sektor za relativně stabilní se schopností eliminovat případné krátkodobé šoky. Zdrojem výkyvů v úrovni produktu je zejména činnost státu (centrální banky). (Samuelson a Nordhaus 2007) Keynesiánství a monetarismus se zásadě liší v názoru na faktory, které jsou určující pro agregátní poptávku. Podle monetaristů je stěţejním faktorem nabídka peněz. Keynesiánci nepopírají její vliv, ale berou v úvahu i další faktory. Další odlišnosti lze spatřit v názoru na chování agregátní nabídky. Keynesiánci kladou velký důraz na nepruţnost mezd a cen a z toho vyplývající pozitivní sklon křivky AS. Monetaristé povaţují mzdy a ceny za mnohem pruţnější a AS i krátkodobě za velmi strmou, i kdyţ ne zcela vertikální, jako klasická ekonomie. Díky neshodám ohledně podoby krátkodobé AS se oba směry neshodují ani v krátkodobých účincích změn agregátní poptávky. Keynesiánci věří, ţe změna AD (například pomocí fiskální politiky) významně ovlivní produkci a tím i produkt (Y), bez významnějšího vlivu na cenovou hladinu, monetaristé předpokládají spíše vliv na cenovou hladinu neţ na produkt. (Samuelson a Nordhaus 2007) BRČÁK, J. a B. SEKERKA, 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 292 s. ISBN 978-80-7380-245-5. NEUMANN, P., P. ŽAMBERSKÝ a M. JIRÁNKOVÁ, 2010. Mezinárodní ekonomie. Praha: Grada Publishing. ISBN: 978-80-247-3276-3. 13
PAVELKA, T., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 3., aktualiz. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomie a managementu, 273 s. ISBN 978-80-86730-55-4. SAMUELSON, P. A. a W. D. NORDHAUS, 2007. Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3. OTÁZKY: 1) Co je předmětem zkoumání makroekonomie? 2) Jaké jsou základní makroekonomické ukazatele? 3) Zjistěte aktuální hodnotu těchto ukazatelů 4) Jaké jsou základní makroekonomické subjekty (sektory)? ŘEŠENÍ: 1) Předmětem zkoumání makroekonomie je ekonomika jako celek. Sledují se ukazatele reprezentující ekonomiku jako celek, nebo alespoň jeden ze základních sektorů, například domácnosti. Předmětem analýzy uţ není jednotlivá firma či spotřebitel. 2) Mezi základní a nejdůleţitější ukazatele patří produkt (důchod, HDP), inflace (míra růstu cenové hladiny), nezaměstnanost a vztah k zahraničním subjektů reprezentovaný platební bilancí. 3) Viz například stránky Českého statistického úřadu, ministerstva financí, či ministerstva průmyslu a obchodu. Současné hodnoty základních ukazatelů je dobré znát jako součást přehledu v oblasti hospodářství. Seznámení s nimi doporučuji zejména před státní zkouškou. 4) Základními makroekonomickými subjekty jsou: domácnosti, firmy, stát a zahraničí. 14
2. Měření výkonnosti ekonomiky, produkt důchod Produkt, důchod, HDP, metody měření výkonnosti ekonomiky, nedostatky v měření HDP, NEW Pochopení základních způsobů měření a posuzování výkonnosti ekonomiky a jejich nedostatků. Poznání podstaty některých alternativních způsobů měření. 10 hodin V této kapitole se zaměříme na první ze zmíněných základních makroekonomických ukazatelů hrubý domácí produkt, nebo obecněji na produkt či důchod. Pomocí tohoto ukazatele měříme výkonnost ekonomiky a slouţí k porovnání, jak v čase, tak mezinárodně. Jako kaţdý makroekonomický ukazatel, má i koncept hrubého domácího produktu své nedostatky. Proto se na závěr kapitoly zmíníme i o některých alternativních ukazatelích, jejichţ koncepce je poněkud odlišná. 2.1. Hrubý domácí produkt Hrubý domácí produkt (HDP) patří k nejsledovanějším makroekonomickým ukazatelům vůbec. Definovat ho můţeme následovně: Hrubý domácí produkt je tržní hodnota veškerých finálních statků a služeb vyprodukovaných v dané ekonomice za dané časové období (Pavelka 2010, s. 17) jinak řečeno, jde o objem finální produkce vytvořené výrobními faktory působícími na území určitého státu za dané období. (Brčák a Sekera 2010) U výrobních faktorů se přihlíţí k místu jejich působení, ne k jejich vlastníkovi. Například výrobky vyprodukované občanem Slovenska na území České republiky se započítají do HDP České republiky, navzdory tomu, ţe nositelem výrobního faktoru je cizinec - nerezident. Rozhodným obdobím bývá tradičně jeden rok. V České republice a je vypočítáván a zveřejňován Českým statistickým úřadem. (Brčák a Sekera 2010) Důleţité je, ţe se do Hrubého domácího produktu započítávají pouze finální statky (viz definice). Při výpočtu je nutné zabránit dvojímu započítání některých produktů, které jsou dále pouţity pro výrobu, protoţe výsledek by byl zkreslen směrem nahoru. Například mléko můţe být finálním statkem a jako takový bude započítán do hrubého domácího produktu. Totéţ mléko ale můţe být pouţito jako materiál pro další výrobu, například mléčného 15
koktejlu v cukrárně. Potom je nutné započítat finální hodnotu koktejlu včetně mléka, ale ne uţ samostatně tohoto mléka. HDP by pak byl nadhodnocen. Hodnota statků a sluţeb je vyjádřena v tržních cenách to znamená včetně nepřímých daní (někdy se setkáme i s ukazatelem vyjádřeným v cenách výrobních bez nepřímých daní a dotací). Vyjádření pomocí cen v penězích nám umoţňuje lépe vyjádřit a pojmout obrovský počet výrobků a sluţeb vyráběných v dané ekonomice, jejichţ hodnota je velmi rozdílná. Kdybychom počítali ve fyzických jednotkách, bylo by značně komplikované zohlednit rozdílnou hodnotu například tuţky a lokomotivy. Zároveň je to ale spojeno s jistou komplikací. Ceny statků a sluţeb se v čase mění. To ztěţuje srovnání v čase a vede ke vzniku dvou druhů ukazatelů reálného a nominálního. Kromě toho ceny nejsou vţdy jasně dány a musí být odhadnuty. Příkladem je třeba bydlení ve vlastním bytě. V tomto případě neexistuje ţádná faktická cena tohoto bydlení a pro účely výpočtu HDP musí být odhadnuta, například na základě nájemného v dané lokalitě. Dalším problémem, se kterým se koncept HDP potýká, je nemoţnost statistického zachycení některých činností. Příkladem je takzvaná stínová ekonomika (práce na černo, prodej drog a podobně). Pokud jsou tyto oblasti do HDP vůbec zahrnuty, tak jen v podobě odhadů. (Pavelka 2010) K samotnému výpočtu hodnoty hrubého domácího produktu lze pouţít tří metod: výrobní, výdajové a důchodové. 2.1.1. Výrobní metoda výpočtu HDP Výrobní metoda je postavena na konceptu přidané hodnoty. HDP získáme součtem přidaných hodnot na jednotlivých stupních výroby. Lépe to pochopíme na následujícím příkladu: Představme si výrobu dřevěné skříně. Tato výroba má několik fází, které znázorňuje následující tabulka. Tabulka 2.1 Příklad výpočtu HDP výrobní metodou Spotřeba meziproduktů Přidaná hodnota Příjem z prodeje Lesnická firma 0 100 100 Dřevařská firma 100 60 160 Truhlárna 160 140 300 Kovárna 300 30 330 Lakovna 330 30 360 Balírna 360 10 370 Prodejna nábytku 370 30 400 Σ 1620 400 2020 Zdroj: Pavelka 2010, s. 22, upraveno autorkou 16
Abychom při výpočtu HDP nic nevynechali, musíme se vrátit aţ na samý počátek výroby této skříně k vysazení stromu v lese (pro příklad budeme předpokládat, ţe se všechny fáze dějí v rámci jednoho období, například během jednoho roku. Dále budeme předpokládat, ţe k vysazení stromu není potřeba ţádný meziprodukt). Na konci první fáze výroby, prodá lesnická společnost ke zpracování dřevo v hodnotě 100 Kč. Protoţe na počátku nebyly ţádné meziprodukty, je přidaná hodnota také rovna 100 Kč. V další fázi výroby je dřevo o hodnotě 100 Kč na pile zpracováno na prkna o hodnotě 160 Kč. Zpracováním na pile tedy vznikla přidaná hodnota 60 Kč. Ve třetí fázi jsou tato prkna zpracována v truhlárně, kde vznikne samotná skříň, zatím značně nedokončená. Tímto procesem je generována přidaná hodnota ve výši 140 Kč. Dalším krokem je osazení kovových částí pantů, uchopítek a podobně. Po té dostane skříň finální povrchovou úpravu, například lakováním. Pak je zabalena a připravena k odeslání do prodejny. Prodejna poskytne zákazníkovi nezbytný servis spojený s prodejem informace, dopravu, eventuelně montáţ. Na kaţdém zmíněném stupni výroby byl pouţit nějaký meziprodukt, vzniklý na předchozím stupni, a vţdy byla vytvořena nějaká přidaná hodnota. Na konci celého procesu je skříň prodána zákazníkovi za 400 Kč. Jestliţe sečteme přidané hodnoty na všech stupních výroby, dostaneme sumu 400 Kč, která se rovná výsledné ceně daného produktu a zároveň se rovná i hodnotě HDP, které bylo v rámci celého výrobního procesu vytvořeno. Právě součtem přidaných hodnot se spolehlivě vyhneme dvojímu započítání některého meziproduktu a tím i zkreslení hodnoty HDP. Kdybychom sečetli například příjmy z prodejů na jednotlivých stupních výroby, pak by strom byl započítán sedmkrát, zpracování dřeva na prkna šestkrát, výroba polotovaru skříně pětkrát a výsledná hodnota by neměla ţádný význam. Pro doplnění ještě dodejme, ţe pro získání HDP v trţních cenách by bylo ještě nutné přičíst nepřímé daně (DPH, eventuelně spotřební daň) a odečíst případné dotace (dotace chápejme jako záporné daně). (Pavelka 2010) 2.1.2. Výdajová metoda výpočtu HDP V Předchozím odstavci jsme si ukázali, jak vzniká finální produkt a jak jsou do něj zahrnovány pouţité meziprodukty. Nyní bude tento finální produkt prodán a při jeho prodeji vznikne kupujícímu výdaj. Součtem všech výdajů na finální statky získáme hodnotu HDP. V podstatě navazujeme na výrobní (produkční) metodu výpočtu HDP. Byl vyprodukován finální statek o hodnotě 400 Kč, pokud si ho někdo koupí, vznikne mu tím výdaj právě o hodnotě 400 Kč. Výdaje na finální statky pak členíme následovně: 1) Výdaje na spotřebu C (Consumption) sektoru domácností. 2) Výdaje na investice I (Investments) zejména sektoru firem. Jedná se o reálné investice, tedy investice do kapitálových statků (haly, stroje) či zásob. Finanční investice, například do cenných papírů nás v tomto ohledu nezajímají, protoţe vedou jen ke změně portfolia, ale ne ke změně fyzického mnoţství kapitálu v ekonomice. 3) Výdaje vlády na nákup statků a sluţeb G (Government). Do HDP počítáme pouze výdaje vlády na nákup statků a sluţeb, bez ohledu na to, zda se jedná o výdaje spotřební, či investiční. Dalším typem vládních výdajů jsou takzvané transferové platby. Za ty vláda, na rozdíl od výdajů na nákup, neočekává ţádnou protihodnotu, jedná se tradičně o sociální dávky, důchody a podobně. Tyto transferové platby se 17
do HDP nezapočítávají, protoţe se jedná jen o převod peněz mezi dvěma ekonomickými subjekty. Část těchto peněz je pak utracena a projeví se ve výdajích na spotřebu (eventuelně ve výdajích na investice), zbytek je uspořen a na HDP se nepodílí. 4) Čistý export NX (Nett export), představuje příspěvek zahraničních subjektů k tvorbě HDP. Hodnotu čistého exportu získáme tak, ţe od hodnoty exportu (X) odečteme hodnotu importu (M). Exportované statky byly vyrobeny na území daného státu a jsou tedy součástí jeho HDP. Importovné statky však byly vyrobeny mimo území tohoto státu a do jeho HDP tedy nepatří. Výdaje na ně je tedy nutné odečíst, protoţe by došlo ke zkreslení výsledné hodnoty ukazatele. Výdajovou metodu tedy můţeme zapsat ve tvaru: (Pavelka 2010) 2.1.3. Důchodová metoda výpočtu HDP Důchodová metoda opět logicky navazuje na předchozí problematiku. Vychází z faktu, ţe výdaj jednoho subjektu se vždy stává důchodem jiného subjektu. Koupím-li si například onu skříň, pak jsem učinila výdaj v hodnotě 400 Kč. Tento výdaj se stane částečně důchodem (mzdou) lesníků, dřevařů, truhlářů a dalších, kteří na výrově skříni pracovali, dále se bude podílet na zisku firem, kde se odehrávaly jednotlivé fáze výroby, stane se součástí renty placené majitelům pozemků a budov, kde výroba proběhla a v případě pouţití cizího kapitálu, bude část těchto peněz zaplacena bance na úrocích. Zároveň dojde k určitému znehodnocení kapitálu například opotřebení strojů, budov a dopravních prostředků, a výsledná cena bude také ovlivněna existencí nepřímých daní eventuelně dotací. Velikost HDP důchodovou metodou tedy zjistíme, sečteme-li následující poloţky:. mzdy,. renty,. úroky. zisky. znehodnocení kapitálu. nepřímé daně zmenšené o dotace. Jedná se opět o ukazatel v trţních cenách. HDP = C + I + G + NX Všechny tři metody jsou na sebe logicky navázány a vycházejí z jediného původního konceptu. Proto musí všechny tři vést ke stejnému výsledku. (Pavelka 2010) 2.1.4. Nominální a reálný HDP Nutnost existence těchto dvou rozdílných vyjádření HDP vychází z faktu, ţe je tento ukazatel vyjádřen v peněţních a nikoli fyzických jednotkách. Peněţní vyjádření je nutné k zohlednění rozdílných hodnot (respektive rozdílné náročnosti na výrobní faktory) stovek a tisíců nejrůznějších statků a sluţeb, které jsou v dané ekonomice vyráběny a podílí se na jejím HDP. 18
Na jedné straně tedy peněţní vyjádření hodnoty jednotlivých statků a sluţeb řeší problém s vyjádřením jejich rozdílné hodnoty, na druhé to ale způsobuje nový problém problém porovnatelnosti hodnot HDP v různých letech, kdyţ trţní ceny, v nichţ je tento ukazatel vyjádřen se neustále mění. Z tohoto důvodu existují dvě rozdílná vyjádření hrubého domácího produktu nominální HDP a reálný HDP. Nominální HDP Nominální HDP je vyjádřen v takzvaných běžných cenách. To znamená v cenách toho roku, ke kterému se ukazatel vztahuje. Například nominální HDP za rok 2014 bude vyjádřen v cenách roku 2014. Vývoj časové řady, sestavené z těchto ukazatelů pak odráţí jak skutečné změny v mnoţství vyprodukovaných statků a sluţeb, tak i změny v jejich cenách. Tyto ceny mají dlouhodobě tendenci růst (viz kapitola věnovaná inflaci). V obdobích růstu tento ukazatel roste rychleji, neţ reálný HDP, protoţe odráţí jak růst produkce, tak růst cen. V období recese pak zpravidla klesá pomaleji, protoţe pokles objemu produkce je částečně kompenzován právě růstem cen. Reálný HDP Na rozdíl od nominálního HDP, zachycuje reálný HDP pouze změny objemu produkce. Vliv změn cen je zde zcela eliminován. Tento ukazatel je totiţ vyjádřen v takzvaných stálých cenách, neboli v cenách základního roku. Vezmeme-li například reálná HDP za rok 2014, pak bude vyjádřen v cenách předem určeného základního roku, například roku 2010, tím bude eliminován vliv růstu cen od roku 2010. V základním roce je hodnota nominálního produktu totoţná s hodnotou reálného produktu. Ceny tohoto roku jsou zároveň cenami stálými i běţnými proto jsou oba ukazatele totoţné. V období následujícím po základním roce je pak hodnota reálného HDP zpravidla niţší neţ nominální HDP, protoţe je očištěna o vliv rostoucích cen (před základním rokem je to naopak). (Pavelka 2010) Pro lepší pochopení si to ukáţeme na příkladu. Představíme si pro jednoduchost ekonomiku, která vyrábí jen jeden statek, a to rohlíky: Tabulka 2.2 Příklad reálného a nominálního HDP Rok Množství Cena vyrobených rohlíků rohlíku Nominální produkt Reálný produkt 1 100 ks 1 Kč 100 Kč 100 Kč 2 110 ks 1,10 Kč 121 Kč 110 Kč 3 110 ks 1,50 Kč 165 Kč 110 Kč 4 105 ks 1,60 Kč 168 Kč 105 Kč 5 120 ks 2 Kč 240 Kč 120 Kč Zdroj: vlastní První rok je zároveň rokem základním. Ceny tohoto roku pouţijeme jak pro výpočet nominálního, tak i reálného produktu. Obě hodnoty jsou pak totoţné. V dalším roce pak vzrostla produkce rohlíků na 110 ks, zároveň však rostla i jejich cena. Výsledkem je růst obou ukazatelů reálného i nominálního. Nominální však vzrostl více, protoţe kromě růstu fyzického objemu produkce se v něm odrazil i růst cen. 19
Třetí rok pak nepřinesl ţádný růst produkce, to se odrazilo v hodnotě reálného produktu, která také nerostla. Došlo však k růstu nominálního produktu, a to jen díky rostoucím cenám. Ještě lépe je podstata obou ukazatelů vidět na údajích za čtvrtý rok. Fyzický objem produkce poklesl a s ním poklesla i hodnota reálného HDP. Nominální produkt však, navzdory poklesu produkce, rostl. Růst cen byl tak vysoký, ţe více neţ kompenzoval pokles vyrobeného mnoţství. V posledním roce pak došlo k výraznému růstu produkce i cen. Oba ukazatele se díky tomu ještě více vzdálily. Nyní do tabulky přidáme ještě rok nula, abychom viděli, jak se oba ukazatele chovají v období před základním rokem. Tabulka 2.3 Příklad reálného a nominálního HDP Rok Množství Cena vyrobených rohlíků rohlíku Nominální produkt Reálný produkt 0 100 ks 0,90 Kč 90 Kč 100 Kč Zdroj: vlastní Před rokem, který je určen jako základní, bývá zpravidla cenová hladina niţší, neţ právě v základním roce. Nominální produkt je zde proto většinou niţší neţ reálný. V základním roce se pak oba ukazatele musí z principu rovnat. Po té je uţ nominální produkt zpravidla vyšší, díky svému rychlejšímu tempu růstu, jak jiţ bylo zmíněno. Tento vývoj ukazuje následující obrázek: Obrázek 2.1 Příklad vývoje nominálního a reálného produktu. Vývoj nominálního a reálného produktu 250 Kč 200 Kč 150 Kč 100 Kč 50 Kč 01 12 23 34 45 56 nominální produkt reálný produkt Zdroj: vlastní V základním roce se křivky znázorňující vývoj obou typů ukazatele vţdy protínají. 20
2.1.5. Hrubý a čistý produkt Konstrukce čistého produktu (ČDP) je zaloţena na očištění výše zmíněného hrubého ukazatele o opotřebení kapitálu (kapitálových statků), neboli amortizaci. Investice, jak jiţ bylo řečeno, zvyšují fyzickou zásobu kapitálu (investice do výroby, nikoli do finančních derivátů). Tento kapitál se však během sledovaného období opotřebovává a část investice proto musí být pouţita na jeho obnovu. Nedochází tedy ke zvýšení zásoby kapitálu, ale jen ke kompenzaci opotřebení. Tento typ investic se nazývá obnovovací investice. Zbývající část investic pak tvoří takzvané čisté investice, které skutečně navyšují zásobu kapitálu. Právě zahrnutím, či nezahrnutím obnovovacích investic se liší čistý a hrubý ukazatel. Hrubý produkt zahrnuje všechny investice bez rozdílu, a jeho hodnota je proto vyšší. Očistíme-li tento ukazatel o amortizaci respektive nezapočítáme-li obnovovací investice, dostaneme čistý domácí produkt. (Pavelka 2010) 2.1.6. Hrubý národní důchod Ukazatel hrubého národního důchodu není, na rozdíl od HDP, určován na územním principu, ale na principu národní příslušnosti nositelů výrobních faktorů. Nezáleţí při tom na tom, zda jsou tyto výrobní faktory na území daného státu či nikoli. Základem výpočtu je HDP, od něhoţ jsou odečteny důchody z výrobních faktorů ve vlastnictví nerezidentů (cizinců pracujících či podnikajících na území daného státu). Důchody, které rezidenti (občané daného státu pracující či podnikající v zahraničí) získali mimo území daného státu, jsou naopak přičteny. Tím je územní princip HDP změněn na národní princip ukazatel Hrubý národní důchod. Konstrukce čistého národního důchodu je pak stejná, jako u ČDP je očištěn o znehodnocení kapitálu. (Pavelka 2010) 2.1.7. Celkový HDP a HDP na hlavu V předchozím výkladu jsme se zabývali různými metodami výpočtu HDP za celou ekonomiku. Tento ukazatel je jistě velmi důleţitý je sledována jeho absolutní hodnota i vývoj v čase. Hodnota tohoto ukazatele je však, kromě samotné výkonnosti ekonomiky, značně ovlivněna také její velikostí. Například země jako Lucembursko nikdy nemůţe dosáhnout takové úrovně HDP, jako má třeba Indie. Zároveň však Lucembursko patří mezi nejrozvinutější státy světa produkující velmi kvalitní výrobky a vysokou přidanou hodnotou. Indie je naproti tomu sice obrovským, zároveň však dosti nerozvinutým státem. Porovnání jejich HDP sice má určitý smysl, chceme-li však porovnat výkonnost těchto dvou ekonomik, potřebujeme jiný ukazatel ukazatel, který nebude ovlivněn velikostí ekonomiky. Takovým ukazatelem je HDP per capita, neboli HDP na obyvatele nebo HDP na hlavu. Konstrukce tohoto ukazatele je jednoduchá hodnota HDP za celou ekonomiku je jednoduše vydělena počtem obyvatel daného státu. Tím je eliminován vliv velikosti 21
ekonomiky na hodnotu ukazatele. Tento ukazatel mnohem více vypovídá o vyspělosti a úrovni dané ekonomiky. Lépe to opět uvidíme na příkladu: Tabulka 2.4 Celkový HDP a HDP na hlavu Ukazatel Indie Lucembursko HDP (mil. USD) 1 875 213 55 143 HDP na hlavu (USD) 4 077 78 670 Zdroj: Eurostat V roce 2012 byla Indie, co do úrovně HDP 10. největší ekonomikou světa (pokud počítáme jen samostatné státy, ne uskupení jako je EU). Lucembursku v té době patřila 72. pozice. U HDP na hlavu však byla situace naprosto odlišná. Indii se zhruba čtyřmi tisíci dolary na hlavu patřila aţ 133. pozice, naproti tomu Lucembursku, s více jak sedmdesáti osmi tisíci dolarů na hlavu, patřila druhá pozice za Katarem. Hodnota HDP na hlavu zde byla vyšší neţ v takových ekonomikách, jako jsou Spojené státy, Kanada či Německo. (Eurostat) Pro mezinárodní porovnání je HDP kaţdé země převeden na společnou měnovou jednotku, například Americké dolary. Aby se zabránilo zkreslení vlivem měnícího se měnového kursu, pouţívá se pro přepočet takzvaná parita kupní síly. Tím jsou eliminovány, jak vlivy změn měnových kursů, tak i cenových hladin. (Více viz kapitola věnovaná měnovým kursům). (Pavelka 2010) 2.2. Alternativní ukazatele Koncept HDP má, jako kaţdý makroekonomický ukazatel, své nedostatky. U všech makroekonomických ukazatelů musíme počítat s určitou statistickou chybou, která je dána obrovským mnoţstvím poloţek, které jsou postupně sčítány, ale také tím, ţe přesná hodnota některých veličin není známa a musí se odhadovat. Příkladem je výše zmíněná stínová ekonomika. Dále jsou zde činnosti, které neprochází trhem, a nejsou proto zaregistrovány, byly ale v rámci dané ekonomiky vyprodukovány. Sem patří například činnosti, které lidí dělají pro sebe. Kdyţ si doma pro sebe upeču koláč, pak je do HDP zahrnuta hodnota surovin, které jsem koupila, energie, kterou jsem spotřebovala, ale ne uţ samotná moje práce na tomto koláči. Nemáme prostředek, jak zaregistrovat a přesně vyčíslit hodnotu takové práce. Dále se v HDP neodrazí takzvaná práce bez papírů, kdy dojde k platbě za vykonanou práci mimo oficiální účetnictví. Také práce za nějakou protisluţbu nebude v HDP zachycena. Zahrnuty pochopitelně nebudou ani činnosti vysloveně nelegální, jako je výroba drog a podobně. Všechny tyto nedostatky oddalují vypočítanou hodnotu ukazatele od reality. Další oblastí, kterou HDP nedokáţe zachytit je kvalita ţivota. Sem patří například mnoţství volného času, kvalita bydlení, ale také dostupných výrobků a sluţeb. Změna cen, která by ovlivnila HDP, často změnu kvality neodráţí. 22
Ve snaze korigovat nedostatky konceptu hrubého domácího produktu byly vyvinuty některé alternativní ukazatele. My se seznámíme s konceptem Čistého ekonomického blahobytu nebo také Čistého ekonomického bohatství NEW (Net economic welfare). Výpočet NEW vychází z HDP, ke kterému jsou přičteny odhady hodnot výše zmíněných aktivit práce pro sebe, práce za protisluţbu, činnost stínové ekonomiky, ale i rostoucí kvalita statků a sluţeb, nebo hodnota volného času. Odečteny jsou naopak záporné extarnality, které kvalitu ţivota sniţují, jako je znečištění, ţivost v přelidněných městech nebo nedostatečná kvalita statků a sluţeb. (Brčák a Sekera 2010) BRČÁK, J. a B. SEKERKA, 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 292 s. ISBN 978-80-7380-245-5. PAVELKA, T., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 3., aktualiz. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomie a managementu, 273 s. ISBN 978-80-86730-55-4. SAMUELSON, P. A. a W. D. NORDHAUS, 2007. Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3. SOUKUP, J., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 518 s. ISBN 978-80-7261-219-2. OTÁZKY: 1) Proč se při pouţití výdajové metody výpočtu HDP nezapočítávají také vládní výdaje v podobě transferových plateb? 2) Vlastními slovy definujte pojem přidaná hodnota. 3) Jak se liší hrubá a čistá podoba ukazatele produkt? 4) Jak se liší nominální a reálný HDP? 5) Proč je nutné očistit HDP o vliv inflace? 6) Jak se liší HDP a HDP na hlavu? Jaký je smysl existence těchto dvou ukazatelů? ŘEŠENÍ: 23
1) Transferové platby jsou sice výdaji vlády, nelze je však v plné výši započítat do HDP. Jedná se o finanční obnosy vyplacené obyvatelům (eventuelně i firmám), za které vláda neočekává ţádnou protihodnotu. Typicky sem patří nejrůznější druhy sociálních dávek a podpor. Kdyţ jsou tyto peníze vyplaceny, dostanou je do ruky domácnosti, kterým se zvýší jejich disponibilní důchod, tedy mnoţství peněz, které mohou pouţít na spotřebu. Nikde však není záruka, ţe tyto peníze budou skutečně utraceny. Pokud ano, pak se to projeví v HDP před zvýšené výdaje na spotřebu domácností. Pokud ne, pak vzrostou úspory a HDP se nezmění. Započítáním výše transferových plateb by došlo k dvojímu započítání části transferových plateb pouţitých na spotřebu a k neoprávněnému započítání části pouţité na navýšení úspor, která nemá na výši produktu vliv. 2) Například můţeme přidanou hodnotu definovat jak rozdíl mezi cenou meziproduktu na počátku určitého stupně výroby a cenou výsledného produktu na jeho konci. Je ale i plno jiných moţností, jak tento pojem definovat. 3) Hrubý a čistý ukazatel se liší o výši obnovovacích investic, nahrazujícím opotřebení kapitálu během daného období. Hrubý ukazatel obsahuje všechny investice, čistý jen čisté investice, bez obnovovacích. 4) Nominální a reálný HDP se liší v tom, jaké ceny statků a sluţeb jsou pouţity při jejich výpočtu. Nominální HDP je vypočítán za pouţití takzvaných běţných cen, to znamená cen platných v příslušném období. Reálný HDP je pak vypočítáván na základě takzvaných stálých cen, tedy cen nějakého, předem určeného základního roku. To umoţňuje zachytit skutečný vývoj produkce v dané ekonomice bez vlivu inflace. 5) Nejlépe je to vidět na příkladu s rohlíky. Inflace, zejména dosahuje-li vyšších hodnot, můţe zkreslit hodnoty HDP. Jejich růst tak můţe být zcela falešný způsobený pouze růstem cen, aniţ by skutečně rostla i úroveň produkce. 6) HDP na hlavu vzniká vydělením celkového HDP počtem obyvatel. Tento ukazatel lépe ukazuje rozvinutost a vyspělost ekonomiky, protoţe eliminuje vliv její velikosti. Celkový HDP ukazuje spíše význam ekonomiky ve světové produkci a obchodu, ale o její rozvinutosti vypovídá jen částečně. 24