Connie Brockway. Nevěstin závoj

Connie Brockway Nevěstin závoj

Věnováno Marcii Howardové, jež mě naučila nadhazovat míček při podání a vládnout tenisovou raketou; mé důvěrné autorce, jež mi vštípila lásku ke knihám; šampionce všech dětí ze sousedství, jež mě naučila postavit se čelem všem tyranům; kuchařce, jež umí připravit ten nejlepší jablkový koláč na světě a jež mě zasvětila do radostí vaření; a nejvíc ze všeho děkuji své matce. Mám tě ráda, mami. Z anglického originálu THE BRIDAL SEASON přeložila Hana Kučerová Redakční úprava Eva Mikolášková Grafická úprava obálky GepArts, Frýdek-Místek Sazba Josef Polák Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek- -Místek, v edici Klokan, 2OO3 shop@alpress.cz Tisk a knihařské zpracování Centa, spol. s r.o., Vídeňská 113, Brno Vydání první ISBN 8O-7218-911-5

Za to, že mohla být tato kniha napsána, dlužím díky Damaris Rowlandové, své agentce, jež mě vždy podporovala, a také Maggie Crawfordové a Wendy McCur dyové. A v neposlední řadě i Grace Pedalinové, jejíž podíl na mé literární práci je za halený tajemstvím. Děkuji vám všem.

Kapitola 1 Jestliže vám někdo upustí do dlaně perlu, sevřete ji v p ěsti. Londýn, poslední desetiletí vlády královny Viktorie TO JIM PŘECE NEMŮŽU UDĚLAT! šeptala rozčileně lady Agatha Whyteová panu Henrimu Arnouxovi a s nepříjemným pocitem vnímala shluk ostatních cestujícíc h v hale, čekajících na příjezd vlaku. Bigglesworthovi jsou na mě odkázáni. Bojí se, že pokud se náležitě nepostarám o svatební obřad a hostinu, markýz z Cottonu nikdy nepři jme slečnu Bigglesworthovou jako sobě rovnou a její budoucí příbuzenstvo na ni jedno u provždy bude pohlížet jako na někoho méně cenného, kdo jim na společenském žebří čku nesahá ani po kolena. To ale přece není vůbec váš problém, drahoušku, namítal Arnoux prosebným hla sem s lahodným francouzským přízvukem. Lady Agatha na něj bezmocně hleděla. Ráda by mu nějak naznačila, jaké je její výsa dní postavení ve společnosti. Nechtěla se chlubit tím, jak velký má vliv, ale měla nutká ní dát mu najevo, čím je pro tu rodinu tak důležitá. Možná že sama sebe jen obelhává, polekala se náhle, a třeba vůbec nemá takový vliv, jak si sama myslí. Bigglesworthovi jsou přesvědčeni, že jedině díky mému vlivu získá slečna Angela privilegium vstoupit do vyšší společnosti. Vážně, dodala omluvně, jediný důvod, pr oč by prý ta vznešená smetánka vážila cestu do nějakého bohem zapomenutého Little Bidewellu, je ten, že já se ujmu svatebního obřadu a hostiny. Stejně tak jako jsem to udě lala pro vaši dceru, pane. Cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Kolikpak už je to let, kdy se takhle naposledy červenala? To byla vážně moc hezká svatba, to se musí nechat, ujišťoval ji spěšně Henri Arn oux. Jenže přesto, jak byla velkolepá, nestala se zárodkem budoucího štěstí mojí dcer y. Avšak krok, který po vás teď chci já, abyste učinila, bude určitě zárodkem pro mé bu doucí štěstí. A pokud mohu být tak smělý, i pro vaši šťastnou budoucnost. Ovšem za př edpokladu, že ke mně chováte stejné city, jako já k vám, drahá lady Agatho, Uchopil ji za ruku v rukavičce a přitiskl si ji ke rtům. Rezervovanost lady Agathy začala tát. Mluvil mile a ve tváři měl upřímný a oddaný výraz. A navíc bylo tak romantické, že ji doprovázel celou cestu až sem, na nádraží. Přest o si v duchu vyčítala, jak ji vůbec mohlo napadnout, že by mohla ujet do Francie s pane m Arnouxem, místo toho aby se vydala do Little Bidewellu, kam už měla koupený líste k, jenž svírala mezi prsty. Litovala, že s něčím podobným vůbec souhlasila. Jenomže nevěstina teta, slečna Eg lantyne Bigglesworthová, byla dávná přítelkyně z dětství Agathy oblíbené sestřenice. A když ji o to drahoušek Helena tak naléhavě žádala, přišlo jí to jako sen: prostá venko vská dívka se má provdat za muže, který nejenže dozrál k manželství jako nejlepší roční k ušlechtilého vína, ale zároveň pochází z rodiny, jež se počítá k nejvlivnějším a nejnam yšlenějším snobům ve společnosti. Obávám se, že by mě slečna Bigglesworthová velmi postrádala a já bych si nikdy n

eodpustila, kdyby Bože, ještě nikdy jsem neslyšela hloupější žvásty, ozval se za zády pana Arnouxe t lumený ženský hlas. Neuražte se, dámo, ale jestli se tý holce podařilo ulovit markýze, nepotřebuje už žádnou vaši pomoc, to mi věřte. Lady Agatha se rozpačitě naklonila, aby viděla na tu opovážlivou tvář za zády pana A rnouxe. Užasla. Osoba, kterou čekala, že spatří, nebyla jen tak nějaká holka z ulice, jak lady Agatha předpokládala, ale jemná a zámožně vyhlížející mladá dáma, způsobně u sazená na lavičce. Vypadala tak na pětadvacet a byla až neuvěřitelně hezká, s vysoko posazenými lícní mi kostmi, ostře řezanými rysy ve tváři a výraznými čelistmi. Hluboké hnědé oči a nad nimi se klenulo úzké tmavé obočí. Ústa však měla na dámu jaksi příliš široká a rty až mo c plné na to, aby byla dokonalá kráska. Oči lady Agathy se pomalu zkoumavě přenesly vzhůru k obrovskému a přezdobené mu klobouku, jenž trůnil na koruně dívčiných kaštanových vlasů svázaných do drdolu. Mezi pruhovanými stuhami hnízdily pentle z hedvábí v barvě šeříku, zatímco ze spánk ů jí koketně visela dlouhá purpurově zbarvená pera. Byla to úžasná směsice! Její šaty se pro cestování vůbec nehodily, ale přesto byly moderní a očividně velice drahé. Po celé délce rukávu, od štíhlého krku až po úzké zápěstí, se táhla brčálově zelená krajka. Šaty měla v pase staženy, aby jí dál splývaly po bocích až k útlým kotníkům sevř eným v polobotkách z kozinky. Ty šaty měly cenu nejméně dvaceti pěti zlatých a žádn á holka z londýnského předměstí by si je nemohla dovolit. Lady Agatha se rychle rozhlédla po jiném možném zdroji nevyžádané rady, ale nikd o jiný nablízku nebyl. Mladá dáma se zářivě usmála. Jemináčku. Kdyby mě takovejhle zazobanej kořen požádal, abych s ním vzala roha, nerozmýšlela bych se ani vteřinu. Rozpustile se na ni z akřenila a mrkla. Vypadá k světu, drahoušku. Prosím? Poslechněte mě, Agatho, naléhal Arnoux. Pojeďte se mnou. Ale - Pozornost roztěkané Agathy se jen s obtížemi vracela zpět k Arnouxovi. Dala jsem s lib. Nemůžu nechat tohle ubohé děvče, které nemá ani matku, jen tak Snažila se naj ít vhodná slova. Myslíte na holičkách? chtěla jí mladá žena s kaštanovými vlasy pomoci, ale pak je n znechuceně zavrtěla hlavou. Jéje! To jsou mi ale pěkné vytáčky. Já do vás vidím. Př ipadáte si důležitější, než ve skutečnosti jste. Máte sice nějakej ten talent, to jo, ale k če mu vám to je, když se bojíte, že bez něj byste byla úplná nula? Agatha už nic neříkala. Slova mladé ženy se jí dotkla víc, než jí bylo milé. Bylo by to v pořádku, kdybyste nic jinýho neměla. Ale vy máte. Máte jeho. Mlad á žena kývla palcem směrem k Henrimu Arnouxovi. Ten dychtivě kýval souhlasně hla vou. Nechte si poradit, nebuďte bláhová. Život vám nabídne jenom pár takovejch zra lejch švestek, moc málo na to, abyste si mohla dovolit vyplivnout ty, který už máte v pu se. A jestli vám tenhle frajer tady nabízí bezstarostnej život, tak to berte všemi deseti. Teď nebo nikdy. To úžasné stvoření se naklonilo kupředu. Z moderně oblečené mladé dámy se v mžik

u stala neodolatelná dračice s mimořádně lesklými vlasy. A kromě toho, člověku ned á moc velkou práci, aby viděl, že jste do něj zamilovaná až po uši, stejně jako on je celý bl ázen do vás! Konečně něco, čemu Agatha dokonale rozuměla. Prudce se začervenala. Mladice měla ještě něco na jazyku, když vtom malý chundelatý psík, který se ometal kolem odpadkového koše, zničehonic prudce prosvištěl kolem ní se zamaštěným papí rem od sendviče v tlamičce. S hlasitým výkřikem ho popadla za obojek a snažila se mu vy rvat kořist z huby. Ty jeden hloupej čokle! Vždyť to může být otrávený! Zvíře začalo kňučet, ale ona s ním zběsile třásla sem tam když vtom se Henri Arnoux naklonil a políbil lady Agathu Whyteovou na plná ústa. Pří mo před zraky všech lidí na nástupišti! Bože můj! Byly to celé roky, možná dlouhých deset let, kdy lady Agathu někdo na posledy takhle políbil. Kolena se jí podlomila, víčka se začala chvět. Důvody, proč ho c htěla odmítnout, se jí náhle zdály být nicotné a rada té mladé ženy jí připadala jako rada samotného krále Šalamouna. Kdo by si pomyslel, že s přípravami svatby mojí dcery si ukradnete i moje srdce? z ašeptal Arnoux a ustoupil o krok dozadu. Miluju vás, Agatho. Provdejte se za mě. Hne d dneska. Pojeďte se mnou do Francie. Je to přesně tak, jak povídala ta mladá dáma, Agatho. Musíte se rozhodnout. Teď hn ed! Mluvil tak odhodlaně, až se mu přitom chvěl rozrušením knírek pod nosem, a přest o Ale pane Arnouxi, co bude s Nell? Agatha kývla hlavou směrem k místu, kde stál a její služebná, uctivě ponořená do vlastních úvah. Co moje kufry a ostatní věci? Až na pár drobností jsou už všechny v Little - nedopověděla. Arnoux jí zlehka přiložil prst na rty. Nell pojede samozřejmě s námi. A pokud jde o vaše kufry, jestli v nich máte něco, na čem vám z osobních důvodů tak záleží, pošleme pro ně později. Ale teď mi dovolte, abych vám koupil nové věci, Agatho. Dovolte mi, abych vám vybral šaty a šperky. Chci si vás hýčkat, rozmazlovat- Pane na nebi, tak mu to dovolte! Mladá žena svírala psíka pevně ve svém náručí, část zamaštěného papíru mu stále č ouhala z huby ven, druhou část už měl napůl v žaludku. Oba páry hnědých očí, jedny p síkovy a druhé dívčiny, se dychtivě upíraly na Agathu. Mám? zašeptala Agatha, kterou samotnou udivilo, že by mohla dát na radu jakési neznámé, a navíc tak zvláštní ženy. O tom nepochybujte. Poslední zbytky Agatiných pochyb se rozplynuly jako pára a celou ji zaplavila vlna štěstí. Henri Arnoux vzal její obličej do dlaní. Vezmete si mě, ma chére, mon coeur? S radostí, přikývla. Prudce ji znovu políbil, potom ji objal kolem pasu a rychle si ji odváděl z nádraží pr yč. Lady Agatha byla tak ohromená a šťastná, že si ani nevšimla, jak jí lístek na vlak vyk louzl z ruky a lehce se snesl k zemi, jako konfeta při svatebních oslavách. Pozornosti mladé ženy na lavičce to však neušlo. Tak vidíš, Fagine, myslím, že dneska už jsme jeden dobrý skutek udělali, co říkáš?

oslovila Letty Pottsová psíka. V její řeči už nebylo ani stopy po londýnském nářečí, kt erým mluvila spodina. Sledovala pohledem oba lidi, jak vycházejí z nádraží, a buclato u ženu, která šla za nimi nepochybně služebnou Nell, kterou čekala brzká cesta za hranice domoviny. Není ta láska báječná? pronesla k psíkovi znovu svým přidrzlým londýnským nář ečím. Bože, je to sladký jak sirup. Až mě z toho rozbolely zuby. Lesk v jejích očí však ironii v hlase zcela popíral. Rychle políbila psíka na čumáček a pak se sehnula pro spadlou jízdenku. Upřela oči na název cílové stanice. Little Bidewell, Northumberland, četla. No těpic, to je dálka. Kdepak to jen pro všechno na světě může být? I když nám to vlastně je jedno, co říkáš, Fagine? Fagin u j ejí nohy zavrtěl souhlasně ocáskem. Když už máme lístek do Little Bidewellu, tak se t edy vydáme do Little Bidewellu. Z tváře jí pomalu vyprchal úsměv. Letty se odpoutala myšlenkami od podsaditého fr ancouzského nápadníka a vrátila se v úvahách zpátky ke svému problému. Nick ji brzy začne hledat, ale ještě s tím nezačal. Zřejmě pořád sedí ve své kanceláři a čeká na ni. Požárem, který v penziónu založil, zničil nejen její pokoj, ale i všechno, co jí na svět ě zbývalo, kromě posledních šatů, které právě měla na sobě. I ty by byly shořely kdyb y si Letty své jediné elegantní šaty neoblékla z čistě marnivého záměru, protože chtěl a udělat dojem na ředitele Goodwinovy hudební společnosti. Po dvou týdnech hledání práce už mohla vědět, že je to zbytečná námaha. Nickovi s e podařilo přesvědčit všechny divadelní ředitele v Londýně, aby ji dali na černou list inu. A to přesto, že patřila k vycházejícím hvězdám hudebního nebe. Nebo by se jí zcela určitě stala, kdyby jí k tomu dali příležitost. Kritikové už si oblíbili její hlas a ona dřív nebo později musí dostat roli, která všec hny přesvědčí, že dokáže zpívat s hloubkou, o níž si všichni mysleli, že ji postrádá, stej ně jako jistou dávku komediálního talentu. Na tu příležitost si ale bude muset patrně j eště trochu počkat. Hořce se usmála. Nick si patrně gratuluje, že se mu podařilo najít způsob, jak ji donu tit, aby se k němu připlazila zpátky po kolenou a přistoupila na ohavnou hru, kterou se ch ystal nalíčit. Letty se ale nikam neplazila. Namířila si to rovnou z hořícího penziónu na nádraží P ancras, posbírala pár mincí, co jí zbylo, a u nádražní pokladny si zjistila, kam až by mo hla dojet. Jenomže to, co se dozvěděla, za moc nestálo, protože pokladní jí sdělil, že jí t o stačí tak akorát do Chelsea. A to nebylo moc daleko. V tu chvíli na ni dolehla veškerá beznaděj nahromaděná za několik uplynulých týdn ů. Posadila se na lavičku, aby si všechno trochu promyslela, a snažila se zahnat bezmoc, která ji svírala. Je přece Letty Pottsová, prokristapána! Pověstná jiskrou v oku, bystrý m úsudkem a pohotovým úsměvem na rtech. Smělá a neohrožená Letty Pottsová! Nevrátí se zpátky k Nickovi. Nemíní se přidat k jeho nejnovější špinavé hře. Tady ne šlo o jejich obvyklou fintu, kdy obalamutili dalšího naivního důvěřivce. Nickovo nej novější číslo bylo kruté a chtěl při něm připravit nepříliš bohatou vdovu o dědictví. S tí m ona nechce nic mít. A náhle, jak tu tak Letty sedí, zabraná do svých hlubokých úvah, objeví se tihle dva z vyšší společnosti a doslova jí položí řešení jejího problému k nohám. Ted se klidně mů

že zašít do toho Little Bidewellu. Mohla by tam třeba i pracovat jako modistka pokud je to město natolik veliké, že tam vůbec mají nějaký módní salon. Přinejmenší m však bude z dosahu Nicka Sparklea. Letty bude svobodná jak ten pták. Žádný strážný anděl sice na dosah není, ale Letty už toho viděla v životě dost, aby věděla, že osud tu a tam ukáže laskavou tvář, a jedině blázen by zahodil takovou příležitost. Sevřela Fagina pevně pod paží a vstala. Pak pohlédla na číslo nástupiště vyznačené na jízdence. Letty Pottsová přece není hloupá.

Kapitola 2 Pokud se v prvním dějství objeví na scéně bezvýznamn á postava, můžete si být jisti, že v závěru hry bude mít př i sobě nůž. O MÝCH PRÁVECH na vodní zdroje nebude rozhodovat žádnej podělanej refor mní politik jen proto, že má moc! velkostatkář Arthur Himplerump zabouchal důraz ně holí o perón. Sir Elliot March položil konejšivě ruku na rameno staršího muže a rychle toho bruč ouna odváděl co nejdál z doslechu kolemstojících dam. Rozhodl se, že musí učinit těm nesmyslům jednou provždy přítrž. Starý hříšník ho zahlédl, jak veze Biggleswortho vy dámy ve svém kočáře na nádraží, a neprodleně se vydal přes ulici, aby si s Elliotem pr omluvil. Nebo spíš aby mu vyčinil. V tom spočívalo kouzlo stejně jako i prokletí maloměsta, jakým bylo Little Bidewe ll Každý se musel jít vždy pozdravit se svým sousedem at to bylo u zelináře, v Murrowově čajovně, v bance nebo v kostele. Samozřejmě že je to tvoje svobodné rozhodnutí, přitakal Elliot, pohled upřený do Himplerumpovy zarudlé tváře. Ale Arthure, i když máš svaté právo Burkettův poža davek zamítnout, zákon musí naše práva chránit a ne trestat nás za naše politické názor y. Himplerumpova brada se třásla zlostí. Já vím, že nejsi mstivý člověk, Arthure. Ve skutečnosti byl Elliot přesvědčen o pr avém opaku, ale v zájmu klidu byl ochoten mít klapky na očích. Někde blízko se ozval o zahoukání vlaku. Zatraceně, ulevil si, když se ohlédl na blížící se vlak a pak se podív al znovu na svého společníka. Počkej aspoň, než uděláš něco, čeho bys později mohl litovat. A teď mě omluv, musím jít přivítat dámu, kterou lady Bigglesworthová najala, aby zorganizovala svatební oslavy slečny Angely. Himplerump se však nehodlal jen tak vzdát. Kip říká, že bych si měl stát na svém. Kip byl Arthurovým jediným synem a dědicem. Byl to pohledný mladík, který boh užel už v raném věku našel zalíbení sám v sobě. Elliotův mírný hlas zocelověl. Můžu tě ujistit, že nejlíp bude, když dáš svoje názor y najevo způsobem, který neurazí ani tvoje svědomí, ani Burkettovu peněženku. Tak dobrá, procedil mezi zuby vztekle Himplerump. Nezapomínej ale, že to děl ám jenom proto, že to říkáš ty, jelikož vím, že na rozdíl od jiných, které bych mohl jmen ovat, jsi stejně jako já džentlmen. Elliot stiskl rty, ale podařilo se mu pronést s dostatečnou vážností: Upřímně se o to snažím, Arthure. Himplerump se s nespokojeným zamručením otočil a vykročil zpátky k nástupišti, na němž už s rámusem zastavoval vlak z Londýna. Eglantyne a Angela Bigglesworthovy pokročily kupředu a úzkostlivě vyhlížely dámu údajně s nadpřirozenými schopnostm i. Tu měla představovat právě lady Agatha a měla přesvědčit urozenou rodinu Sheffieldových, aby své hřbety ztuhlé staletými tradicemi, sebev

ědomím a nadutostí trochu uvolnili a přijali slečnu Angelu Bigglesworthovou do svéh o středu. Elliot se s rodinou Sheffieldových setkal před mnoha lety, kdy měl možnost na letm ý okamžik nahlédnout do jejich urozené společnosti. Neudělal na ně však žádný dojem, což zřejmě způsobila skutečnost, že neměl jejich šlechtický titul. Kdepak, Sheffieldo vi mezi sebe nepřijmou s laskavou tváří dceru bezvýznamných neurozených rodičů. A nezáleží na tom, že Bigglesworthovi, stejně jako Marchovi, obdělávali tuto půdu už v dobách, kdy Sheffieldovi byli pouhými nevolníky. Elliot vrhl pohled na Eglantyne Bigglesworthovou, v jejíž všední úzké tváři se zračil y obavy. Vedle ní stála její neteř Angela, půvabná blondýnka, zosobnění ženství v roz puku. Pouze nepřirozeně stažená růžová ústa a nepatrné stíny pod očima kazily doko nalý dojem. Eglantyne si všimla, že ji Elliot pozoruje, a unaveně se na něj usmála. Vzhledem k to mu, že podkoní Bigglesworthových onemocněl dnou a Angelin otec Anton zůstal dom a, aby připravil vše potřebné, Eglantyne požádala Elliota, aby přivezl hosta svým koč árem na panství Hollies. Sir Elliot March, jakožto dokonalý džentlmen, nemohl její žádosti nevyhovět. A kr omě toho měl Bigglesworthovy moc rád. Byla to právě Eglantyne, která ho utěšovala, když mu zemřela matka. Doufal jedině v to, že lady Agatha bude schopná odvést asp oň desetinu práce, kterou od ní Eglantyne očekává. Průvodčí otevřel dveře vlaku dokořán a seskočil na perón. Pak se otočil a vytáhl schů dky. Little Bidewell! Cestující do Little Bidewellu, vystupovat! První pasažéři se začínali trousit z vlaku ven. Farářova hospodyně, za ní dvě hihňají cí se dívky, její neteře, které se chystaly strávit letní prázdniny na venkově. Po nich se objevil muž středního věku v kostkovaném saku, jenž si tiskl k hrudi otrh anou cestovní kabelu, která na svého majitele prozrazovala, že bude zřejmě obchodní c estující. A pak už nikdo. Průvodčí pohlédl na kapesní hodinky, pak se svižným krokem vydal na nástupiště a p řitom mumlal něco o zaslouženém šálku čaje. Eglantyne s Angelou si vyměnily vyd ěšené pohledy. Inu, polkla ztěžka Angela, určitě se to nějak vysvět Támhle je! vykřikla Eglantyne. Lady Agatho! Tady jsme! Tady! Elliot se otočil k vozu první třídy. Vnitřkem vlaku uličkou podél okénka se prodírala žena, na hlavě jakousi obrovskou, těžko pojmenovatelnou věc, zřejmě klobouk, usou dil. Dveře vlaku se otevřely a v nich se objevila její pitoreskní silueta, která se ostře rýso vala proti jasnému slunci. Elliot zbystřil zrak. Měla postavu a vkus, jaký ten americký chlapík Gibbon se jmenoval, že? nedávno tak opěvoval a udělal z ní vzor. Na sobě měla těsné krajkové šaty, které k její smyslné postavě přiléhaly, jako by to byla její druhá kůže. Bylo zcela evidentní, že neslyšela Eglantyniny výkřiky, protože na výzvy starší žen y nijak nereagovala. Rozhlížela se kolem sebe, otáčela se na místě a předkláněla se tak, že provokativně vystavovala na odiv smyslné křivky zadní části svého těla. Nejen Elliot, ale i urozený pan Himplerump při tom pohledu zatajil dech.

Povídám, lady Agatho! Lady Agatho! Letty, stále ještě v předklonu, se rozhlédla kolem. Široký okraj směšného obrovské ho klobouku jí z větší části stínil tvář, ale Elliot stačil zahlédnout rozhodnou bradu, vý raznou čelist a nečekaně velká ústa. Byla mladší, než jim Eglantyne líčila. Mnohem mladší. Elliot přimhouřil oči. Hned jak mu Eglantyne pověděla o svém úmyslu angažovat dceru vévody, lady Agathu Whyteovou, aby se postarala o Angelinu svatbu, pustil se do diskrétního pátrání. Zjistil, že lady Agatha Whyteová je opravdová lady, nejstarší d ítě chudého vévody z Lally. Utvořil si o ní obrázek, že jí musí být víc než třicet. Letty se napřímila, malého černého psíka nedefinovatelné rasy, který se dosud skrý val v jejích sukních, teď svírala v náručí a otočila se k nim. Slunce se jí opřelo vší silou do tváře a ozářilo její rysy a oči, které byly hluboké a sytě hnědé. Vůbec to nebyla klasick á kráska, ale byla hezká takovým tím zajímavým způsobem, který dokázal upoutat pozornost všech. Omlouvám se, pronesla zastřeným hlasem. Neuvědomila jsem si, že voláte právě na mě. Já jsem Nemusíte se omlouvat, drahá lady, přerušila ji Eglantyne impulzívně. Ten vlak je tak hlučný, že není skoro nic slyšet, že? To máte pravdu. Ale víte, já nejsem Cokoli lady Agatha nebyla, utopilo se v náhlém zahoukání parní lokomotivy. Jsme tak rádi, že vás tu máme. Víte, musím říct, že jsme měli trochu strach, kvůli tomu zpoždění a tak. Ale už není třeba se bát, že? Všechno je v nejlepším pořádku, když už jste tady! křičela Eglantyne a celá zrudla, když houkání náhle ustalo a její hlasitý křik se rozléhal nastalým tichem. Rozpačitě si odkašlala. Vaše věci dorazily už před pár dny. Lady Agatha, která si právě přehazovala psíka v náručí na druhou stranu, se zarazila. Moje věci? Jistě, přikyvovala horlivě Angela, která znovu našla ztracený hlas. Všechny ty vaše úžasné kufry, kabely a truhly. Vážně? divila se lady Agatha. My se do nich samozřejmě nedívali, nebojte se! ujišťovala ji rychle Eglantyne. Jenom jsme viděli, jak je vynášejí do schodů. Všichni vyčkávali, Eglantyne s nesmělým úsměvem na tváři, a ubohá Angela vypadala, jako by se nejraději propadla sto sáhů pod zem. Elliote! Elliot se otočil a spatřil, jak jim vstříc po nástupišti přicházejí Paul a Catherine Buntingovi. Viděli jsme tě z ulice, hlaholil Paul. Tak jsme si říkali, že vás musíme pozdravit. Catherine sice tvrdí, že má zvláštní slabost pro Murrowův melasový pudink, ale já ji podezírám, že byla jenom zvědavá tady na lady Agathu, prohodil Paul bodře. Naklonil se kupředu a jenom o stupínek tišeji pronesl: Řekl bych, žes jí přijel naproti, abys ji zavezl na Hollies, viď? Ano, souhlasil Elliot a stočil zrak k dámě s kaštanovými vlasy.

Paulův hlučný hlas upoutal její pozornost a ona se zadívala zpříma na Elliota. Měl pocit, jako by si všimla jeho rozpaků a bavila se tím. Kývl hlavou. A pak se usmála. V tu chvíli Elliot zapomněl na dobré vychování. A zapomněl také na Paula a Catherine Buntingovy. Prostě tam stál a zíral na lady Agathu, protože když se usmála, všechno se změnilo. Obočí se jí uznale stáhlo, čímž jako by její tvář nabyla zralosti, kterou zpočátku postrádala, a spodní ret se jí rozechvěl. Vyzařoval z ní ironický humor a nezbednost, a zároveň i neskonalá rozkoš. Vypadalo to, jako by se vůbec nechtěla usmát, ale nemohla si pomoct. Člověk z ní měl dojem, že skrývá nějaké pikantní tajemství a chtěla by se o ně podělit. Tmavé oči jí tančily a ve tvářích se jí nečekaně objevily roztomilé důlky. Lady Agatha se otočila k Bigglesworthovým. Je to od vás moc laskavé, že jste mi osobně přijeli naproti na nádraží! zatrylkovala a zabořila tvář do psíkova kožíšku. Zvíře na ni nechápavě zíralo. Podívej se, Lambikinsi, zavrkala, to jsou ale hodní lidé, viď? Postavila psa na zem a mávla rukou jako ha pozdrav. V prstech se jí objevil kapesníček a ona si ho pomalu přitiskla k očím. Dokonalý obrázek sentimentální ženy, kterou přemohla povinnost projevit vděk což však ohníčky v jejích očích naprosto popíraly. Děkuji vám, děkuji mnohokrát. Elliota zachvátil přirozený skepticismus. Podle jeho předchozích pátrání lady Agatha měla být velice plachá a měla se stranit zájmu veřejnosti. Být středem pozornosti měla pokládat za vulgární a nikdy by prý nepřipustila, aby se její obrázek dostal do novin. A teď tu stojí před nimi a naslouchá Eglantyniným chvalozpěvům na její adresu s neskrývaným potěšením. Lady Agatha se koketně usmála a snesla se ze schůdků. Ano, snesla se. Jiným slovem se to nedalo nazvat. V jedné chvíli ještě stála na schůdcích a v příštím okamžiku už byla na nástupišti. Ještě nikdy v životě neviděl žádnou ženu, aby se pohybovala tak ladně, aby kráčela tak sebevědomě. Tělem mu projelo zachvění. Choval se pošetile a- dobrý bože Paul s Catherine by ho jistě považovali li za naprostého blázna! Otočil se k nim, aby něco prohodil, ale viděl, že Paul stejně jako Elliot sám očividně podlehl kouzlu lady Agathy. Takže vy jste lady Agatha? švitořila Eglantyne, a když žena přikývla, pokračovala: Ale jistěže jste lady Agatha! Jenomže když jste mi hned neodpovídala, víte No nevadí. Drahoušku lady Agatho! Doufám, že jste měla příjemnou cestu! Muselo to být nepohodlné jet tak dlouho v tak stísněných prostorách. Dovolte, abych se představila. Jsem Eglantyne Bigglesworthová ta, která měla to potěšení si s vámi dopisovat. Jsem moc ráda, že vás mohu konečně osobně poznat! Potěšení je na mé straně, madam, usmívala se lady Agatha s předstíranou upřímností a v koutcích širokých úst jí pobaveně cukalo. A tohle, Eglantyniny oči se rozzářily pýchou, to hle je naše nastávající nevěsta, naše malá Angela. Jsem okouzlena, slečno Bigglesworthová, naprosto okouzlena, rozplývala se lady Agatha nadšením a uchopila Angelinu ruku do své. Jste moc hezká! Mladý

pán je dítě štěstěny! Eglantyne zachytila pohled Buntingových a Elliotův a mávla rukou. Bože, jaké potěšení! Tady máme naše sousedy. Smím vám představit lorda Paula Buntinga a jeho ženu Catherine? Catherine kývla hlavou, na Elliotův vkus trochu moc škrobeně. Kdysi byli zasnoubeni, bylo to už hodně dávno, přesto měl pro ni stále velkou slabost. Paul se s neskrývaným potěšením uklonil.,, No to je ale náhodička! Vanceovi. Haló! Slečno Elizabeth! Pojďte se seznámit s lady Agathou! Eglantyne pozdravila Vanceovy, kteří pomalu kráčeli po chodníku směrem k nim. Bethyno strojeně nenucené chování tak bilo do očí, až všem muselo být jasné, že se před nádražím neocitli jen tak pouhou náhodou. Starý plukovník Vance se naklonil ke své dceři ve středním věku a vykřikl: Cože? Co říkala? Lady Agatha, tati! odpověděla mu Bethy hlasitě a klidně. Přijela se postarat o svatbu slečny Angely, aby byla co nejhezčí. Slečna Angie je sama dost hezká a nepotřebuje Bethy zrudla. Rychle vzala starého muže kolem ramen a odváděla ho pryč, než stačil dokončit větu. Omluvte nás, prosím. Tatínek se necítí dobře! dodala omluvně přes rameno. Tak někdy příště! Eglantyne se s úlevou otočila a zadívala se na Elliota. Bože, jak jsem mohla být tak nezdvořilá? Prosím, dovolte mi, abych vám představila našeho drahého přítele, sira Elliota Marche. Elliot pomalu postoupil kupředu a doufal, že svým držením těla dostatečně maskuje kulhavý krok. V chladném počasí mu noha často ztuhla a dnes bylo hodně chladno, i když jasno. Eglantyne se naklonila k lady Agatě a on zaslechl, jak jí šeptá do ucha: Zranění z války. Smekl a uklonil se. Cítil se podivně nesvůj. Kéž by jen mohl Eglantyne vyléčit z jejích romantických sklonů stále připomínat jeho vojenskou kariéru. Zvedl hlavu a jeho oči se setkaly s rusovlásčiným pohledem: Zorničky se jí rozšířily jakoby v náhlém poznání. Měly zvláštní hnědou barvu, sytou, okouzlující, jako portské víno. Potěšení je na mé straně, slyšel svá slova jakoby odněkud z dálky. Sir, vydechla. Sir Elliot a jeho otec bydlí asi půl mile od Hollies, drmolila Eglantyne. Obávám se, že ho strašně zneužíváme. Ale vůbec ne, zamumlal Elliot jakoby očarovaný nachem, jenž se pomalu rozléval po tvářích lady Agathy. Ale ano, trvala na svém Eglantyne. Sir Elliot byl tak laskavý a nabídl se, že nás sám odveze domů, když je náš kočí nemocný. Dna, vysvětlovala Angela. Hrozně tím trpí. Půvabná mladá dáma odtrhla zdráhavě zrak od Elliota a pohlédla na Angelu. Podle mých zkušeností lidé, kteří mají dnu, mají sklony k pití. Moje služebná taky pila. Prudce kývla hlavou. Jako duha.

Při těch slovech se Angela zajíkla potlačovaným smíchem. Elliot ten zvuk uvítal. Bylo to už hodně dávno, kdy naposledy slyšel Angelu se smát. V očích lady Agathy se zablýsklo. Úplně tomu propadla. Jak moc je na tom zle, jsem si uvědomila včera, když dorazila na nádraží tak opilá, že ani nebyla schopná nastoupit do vlaku. Přimhouřila oči. Je vám snad jasné, proč jsem ji s sebou nebrala. Eglantyne jim tvrdila, že lady Agatha má pověst výstřední ženy. V tu chvíli mu bylo jasné proč. Žádná dáma, kterou znal, by o podobných věcech nemluvila tak otevřeně. Nedokázal si představit Catherine, že by vyslovila pije jako duha. Catherine byla nezvykle tichá. Eglantyne se tvářila, jako by si ničeho podivného nevšimla. Náš Ham je na tom bohužel stejně, přiznala. Ale nechce s tím přestat, tak co můžeme dělat? Tak ho propusťte, navrhla lady Agatha. Jo, povzdechla si Eglantyne, ale co pak bude dělat? Nikdo jiný by ho už nezaměstnal. Elliotovi bylo dál do smíchu, když viděl nechápavý výraz ve tváři lady Agathy. Obyvatelé Little Bidewellu měli poněkud silně vyvinutý, až nepochopitelný smysl pro solidaritu s bližním. Tím se netrapte, lady Agatho, uklidňovala ji Eglantyne, která si mylně vyložila její výraz. Do svatby bude Ham v pořádku. V tak životně důležitý okamžik nenechá rodinu na holičkách Hlas jí odezněl v rozpacích. Samozřejmě že tím nemyslím, že vy byste nebyla důležitá, lady Agatho! Lady Agatha zabořila tvář do psíkova kožíšku. Jak okouzlující! Slyšels to, Lambikinsi? My jsme něco jako, důležitý okamžik.,, No jistěže! potvrdila svá slova Eglantyne a zavěsila se do lady Agathy. Tak, a teď nás, Paule a Catherine, omluvte. Lady Agatha je po tak dlouhé cestě jistě velmi unavená. Elliot v duchu Eglantyne tleskal. Brzy se tam totiž mohlo objevit celé město. Samozřejmě, zamumlal Paul, ve tváři obdivný výraz. Byla to pro nás čest, lady Agatho. Jste příliš laskav, lorde Paule, odpověděla, ale měli byste si všichni dát dobrý pozor, abych nevzala vaše slova vážně a nerozhodla se tu zůstat navěky. Madam? pronesl Paul nechápavě. Lady Agatha se dala do smíchu., No, během několika minut po příjezdu do vašeho tichého městečka jsem byla prohlášena za čestnou návštěvnici stejně jako za důležitý okamžik. Jak se s tím mám vyrovnat? Stočila pohled k Elliotovi a vesele, významně na něj mrkla. Skutečně, něco podobného nikdo z nich nečekal. A bylo to zajímavé ale podle Elliotových zkušeností zajímavé věci nemusely být vždy vítané. Čekala na jeho odpověď. Než však stačil něco říct, pronesla Catherine sametovým hlasem: Já bych si s tím hlavu nelámala, lady Agatho. Něco mi napovídá, že to dokážete.

Kapitola 3 Na jevišti dochází k situacím, kdy všechno šlape jako hodinky. A pak se dítě v první řadě rozkašle. LETTY STÁLE NEMOHLA UVĚŘIT svému štěstí. Nejprve ta jízdenka a teď tihle chudáci, důvěřiví lidé, kteří ji považují za jakousi lady Agathu. Musela se hodně ovládat, aby se přihlouple neusmívala. Inu, jestliže jí život chtěl za každou cenu darovat květiny, tohle jich byla celá náruč. Den nebo dva bude oťukávat terén, jak se říká, pak posbírá drahocenná zavazadla lady Agathy a s radostí dá celému Little Bidewellu sbohem. Měla co dělat, aby nezatleskala radostí. A navíc okolní krajina byla mnohem hezčí, než by člověk v takové zapadlé díře čekal. Sir Elliot March byl, řečeno současným jazykem, báječný. A svým elegantním a rezervovaným vystupováním působil ještě přitažlivěji. Letty, pohodlně usazená v kočáře proti Bigglesworthovým dámám, se musela nutit, aby odtrhla zrak od jeho širokých ramen a věnovala pozornost svým hostitelkám, které jí neustále ukazovaly různé zajímavosti, jež cestou míjeli. Letty se snažila projevovat zdvořilý zájem, ale vzhledem k tomu, že strávila prvních osm let na venkově, pohled na stromy ji skutečně nepřiváděl v sebemenší úžas. Pocit radostného rozechvění v ní spíš vzbuzoval pohled na tmavé kudrny sira Elliota, pečlivě uhlazené do zářivého lesku, jež ostře kontrastovaly s jeho sněhobílým límečkem. Odjakživa měla pro tyhle typy mužů slabost, ale on laťku mužské krásy zdvihal ještě výš. Modrozelené oči, černé vlasy, citlivá ústa a ušlechtilý nos. Nepatřila k dívkám, které, jakmile spatří muže, jenž dobře vypadá, hned začnou koketovat a jsou celé žhavé do miliskování, což bylo pro nejednoho ješitného elegána velmi nepříjemné zjištění, pomyslela si rozpustile. Sir Elliot s ní ale žádnou podobnou milostnou hru hrát nechtěl. Letty se zamračila. Ne že by něco takového bylo pravděpodobné, ale přesto, mužský je jenom mužský. A když se to tak vezme, sir Elliot March se od těch ostatních v ničem nelišil. Všem jde jenom o jedno, i když, pravda, někteří si o to dokáží říct vybranějším způsobem. A také při tom působí lepším dojmem. Letty se zajíkla, když kočár znovu poskočil, jak najel do vyjeté koleje. Sir Elliot okamžitě zatáhl za opratě, aby kočár zastavil, a s očividnou úzkostí se na ně ohlédl. Moc se omlouvám. Jste v pořádku? Ano, Elliote, děkuji vám. A vy, lady Agatho? Je mi fajn, díky. Znovu se otočil, škubl opratěmi a kočár se rozjel. Vybrané způsoby působily tak přitažlivě. A sir Elliot měl skutečně velice dobré vychování. Jistě, pomyslela si Letty ve snaze zkrotit svoje nadšení. V místě jako tohle se ani nedalo dělat nic jiného než pilovat dobré způsoby. Sir Elliot, zdá se, vždy potom, co ze sebe musel dostat pár zdvořilostních frází, upadal do hlubokého mlčení.

Kočár znovu poskočil a ten prudký pohyb s ní smýkl do rohu. Z tohoto místa mohla dobře pozorovat profil sira Elliota. Poslední zbytky slunečních paprsků dopadaly na duhovky hluboko vnořené mezi dvě řady hustých hedvábných řas. Pevně sevřené rty se stejně jako čistá linie jeho čelisti rýsovaly proti zapadajícímu slunci. Byl to ale právě nos, který prozrazoval jeho šlechtický původ. Byl jemně řezaný, smělý. Rovný, agresivní nos, jehož chřípí se jemně chvělo. Byl to nos, který může každý muž hrdě ohrnovat. A jeho předkové přesně toto dělali. Ohrnovali nos nad jejími předky. Při té myšlence Letty úplně vystřízlivěla. Rty se jí sevřely do tenké linky, částečně zlostí a částečně pobavením. Kdyby měla vůbec nějaký rozum kromě neskutečného množství smyslu pro humor snažila by se mít se sirem Elliotem co nejméně společného. Z toho, co měla dosud možnost poznat, on jediný nebyl nijak nadšen představou, že právě lady Agatha Whyteová bude zařizovat svatbu u Bigglesworthových. Bylo jí jasné, že si všimne každého jejího chybného kroku, který by udělala. Další prudký pohyb kočáru způsobil, že Fagin, čerstvě přejmenovaný na Lambikinse, s žuchnutím dopadl na podlahu. Eglantyne soucitně zamlaskala. A Fagin, ta malá prohnaná psí potvora, jí okamžitě vyskočil do klína a ublíženýma očima plnýma předstírané bolesti se jí zadíval do tváře. Eglantyne mu odpověděla tím, že na něj vytřeštila oči. A Fagin si s utrápeným povzdechem něžně položil hlavu na její plochou hrud. Chudák neměla žádnou šanci. Tím svým teatrálním pohledem Fagin dokázal rozehřát srdce i těch nejzavilejších mrzoutů. Eglantyne začala opatrně hladit Fagina po hedvábné hlavě. Další smrtelník, kterého zasáhl jedovatý šíp téhle zvířecí potvůrky! pomyslela si Letty, ale vzápětí pustila psíkův nový úspěch z hlavy a začala spřádat plán, který se jí vylíhl v hlavě už v okamžiku, když zaslechla, jak Eglantyne říká vaše věci. Jedinou trhlinou v jejím plánu by mohlo být pouze to, kdyby skutečná lady Agatha napsala dopis s vysvětlením, že odjela na svoji vlastní svatební cestu. Což byla koneckonců pravda. Stačilo mít všech pět pohromadě, aby člověk ihned poznal, že pravá lady Agatha byla zastánkyní ušlechtilých, vznešených mravů což byla vlastnost, která z ní, činila dokonale snadnou kořist pro chytré lišky, jako byla Letty. Ta si dokázala spočítat, co bude následovat. Bude trvat tak tři nebo čtyři dny, než dopis dorazí, a v té době už bude Letty dávno za horami. Letty byla ráda, že tou dobou tady nebude a neuvidí, jak bude Eglantyne zklamaná. Ta žena vkládala do předsvatebních příprav očividně hodně nadějí. Letty urychleně zaplašila neodbytný pocit viny. Tihle lidé jistě nebudou postrádat věci lady Agathy, zato Letty ano. Bigglesworthovi se nebudou chovat o nic hůř než předtím, kdy si ji spletli s lady Agathou. A Letty se bude o to víc snažit být ještě lepší. Pokud jí plán vyjde. Může vyjít, když bude opatrná. A bude si dávat pozor na pohledné siry s rozložitými rameny, elegantníma rukama a hezkýma očima, za jejichž hloubkou se ukrývají vzpomínky na smích. Ale proč jenom vzpomínky? přemýšlela Letty. Eglantyne ji uchopila za paži a vytrhla ji z jejích úvah. Už jsme skoro tady, lady Agatho, podívejte, vybídla ji.

To je Hollies. Uháněli po cestě lemované po obou stranách topoly, která se stáčela kolem záhonků plných rozkvetlých rododendronů. A na travnatém vršku za nimi se rozkládalo Hollies, rozlehlé sídlo, které působilo spokojeným a šťastným dojmem. Přístavky, různé arkýře a verandy svědčily o tom, že se tu léta prováděly stavební úpravy a zvelebovací práce podle gusta toho či onoho pána domu. Částečně je zakrýval zelený břečťan. Měď na věžičkách a kupolích se jasně leskla a v nesčetném množství oken se odrážela směs oranžové a červené barvy zapadajícího slunce. Doufám, že je to pro vaše plány dostatečně velké, ozvala se Eglantyne. Otevřeli jsme všechny pokoje, dokonce i ty, které byly uzavřené od minulého století. Omlouvám se, že je to taková všehochuť, ale je to jenom venkovské sídlo. Snad to markýzova rodina všechno promyslela do nejmenších podrobností, dodala ustaraně. Markýz, opakovala Letty. Začalo ji to zajímat. Eglantyne na ni pohlédla, jako by jí začínalo svítat. Vidíte, vůbec mě nenapadlo se na to zeptat. To jsem ale hlava. Vy zřejmě znáte Sheffieldovy, viďte? zeptala se Eglantyne dychtivě. Sheffieldovy? To ani náhodou. Věděla, že existují, jako ostatně každý. Jediné, čím tato rodina oplývala ve větším množství než penězi, byla škrobenost. Byli škrobenější než lepidlo na tapety. Takoví by do světského kabaretu ani nepáchli. Bohužel jsem ještě neměla tu čest, zamumlala Letty a myšlenky se jí divoce honily hlavou, když pohlédla na Angelu. Tvář mladé dívky zrůžověla a nebylo divu. Ta malá hezká kočička ulovila markýze z rodu Cottonů. A přitom vypadá tak naivně, tak přihlouple. No vida, kdo by si to byl pomyslel? Letty si změřila dívku s novou dávkou respektu. Určitě to bude stačit, otočila se na Eglantyne. Takže jenom venkovské sídlo? pomyslela si Letty. Přestože byla vychována na jednom z největších panství v Anglii, byla nemanželským dítětem služky a tolerovali ji jenom díky tomu, že její matka dokázala tak dokonale vládnout jehlou a nití. Nikdy jí nedovolili vkročit do některé z částí domu, které obývali Fallontrueovi. A určitě by nikdy nestrávila noc jako host v něčem tak honosném, jako bylo Hollies. Bylo tak rozlehlé, že by se tam vešla celá řada penziónů, jako byl ten, v němž Letty pronajímala pokoje. Dokud jí ho Nick nepodpálil. Teď už ji určitě hledá. Pátrá po ní. Pár otázek na správném nádraží by ho mohlo dovést přímo k ní. A tentokrát by mohl spáchat zločin a někoho zranit, jenom aby ji donutil k poslušnosti. Možná by ublížil dokonce i jí samotné. Na okamžik se nechala natolik unést výhodami, které jí přineslo to, že si ji spletli s lady Agathou, a následně i seznámení se samotným báječným sirem Elliotem způsobilo, že úplně zapomněla, co ji sem vlastně přivedlo. Nebyl to žádný předem promyšlený podvod, ale jen šťastná náhoda a životní nutnost. Než dojeli na konec starodávné příjezdové cesty lemované lípami a zastavili před domem, ztratila už všechny pochybnosti. Obvykle používáme východní dveře, vysvětlovala Eglantyne. Vedou

do nejstarší části domu. Abych byla upřímná, víc se nám líbí hlavní budova. Vám ale musí připadat příliš feudální a hloupá, viďte? Ale kdepak, vrtěla hlavou Letty ve snaze zahnat úzkost v Eglantynině hlase. Vůbec ne. Ve skutečnosti všechno, co trochu zavání středověkem, je teď v Londýně největší móda. Móda? opakovala Eglantyne. Jistě, móda, frčí to tam, všichni jsou do toho blázni, vysvětlovala Letty. Skutečně? přidala se Angela a vykulila na ni oči. Letty zaváhala. Byla na pochybách, jestli by neměla vzít svá slova raději zpět. Obě ženy se na ni ale dívaly s takovou nadějí a dychtivostí v oku, až si říkala, že její malá, nevinná lež jim nemůže uškodit. A kromě toho, možná že staré feudální způsoby jsou ve vyšší společnosti skutečně v módě. Dějí se tam přece různé podivné věci. Ale jistě, samozřejmě. Středověk patrně vystřídal loňskou módu, která se nesla v duchu antického Říma, podotkl suše sir Elliot. Letty zvedla hlavu a její oči se střetly s pohledem sira Elliota. Jedno obočí měl tajemně zdvižené. Bylo vidět, že se při řeči neomezuje jen na strohé fráze. A ještě k tomu ten jeho hlas. Propánakrále, to není fér, že muž, který tak dobře vypadá, je navíc obdařen tak nádherným hlasem. Kdyby zvuk dokázal hladit, předla by v tu chvíli jako kočka. Byl sametový a hluboký, ale přesto čistě mužský. Se záhadným úsměvem na rtech vystoupil sir Elliot z kočáru a obešel ha Letty si všimla, s jakou elegancí se pohybuje, vůbec ne jako nějaké nafoukané princátko, co předstírá Ihostejnost a povýšenost, ale přímo s vojenským půvabem. V uniformě musí vypadat neodolatelně. Otevřel dvířka kočáru a vysunul schůdky. Je to pravda, lady Agatho? vydechla Eglantyne s upřímným úžasem a Letty v tu chvíli připadala tak bezelstná. Myslím to s těmi gladiátory? Letty zaváhala, protože nevěděla, co má odpovědět. A kromě toho, mohl sir Elliot vědět o něčem, co se odehrávalo mnoho mil odtud? Jak by to mohl vědět?, No, hmm. Elliot pomohl Eglantyne z kočáru a pak podal ruku Letty. Přitom jí pohlédl přímo do očí. Rasy, které je lemovaly, by mu mohlo závidět každé děvče. A Letty z jeho pohledu poznala, že nevěří ani slovu z toho, co řekla. Nesmím zapomínat, pomyslela si Letty a statečně odolávala jeho pohledu, že i když džentlmen žije v zapadlém městečku, nemusí to nutně znamenat, že je důvěřivý. Fagin, unavený z čekání, se pod jejími sukněmi zavrtěl. Zpozoroval králíka a náhle za ním střemhlav vystartoval. Lady Agatho! vykřikla Eglantyne. Váš pejsek! Letty ale nedokázala odtrhnout zrak od očí sira Elliota, vlastně ani neviděla žádný pádný důvod, proč by to měla dělat. Fagin byl Londýňan. Nějaký králík pro něj neznamenal žádnou hrozbu. Pejsek bude v pořádku, zamumlala. Elliotova velká teplá ruka jí sevřela prsty. Nespouštěla z něj oči. Lady Agatho? Srdce jí bušilo v hrudi a do tváří se vléval nach Propánakrále! S hrůzou si uvědomila, že se červená. To se jí nestalo už celé roky! Vyskočila ze sedadla, vytrhla mu ruku a bez pomoci začala sestupovat ze schůdků. Sir Elliot tedy pomohl z kočáru Angele Bigglesworthové.

Letty se zadívala na Angelu a myšlenky na sira Elliota se pro tu chvíli rozplynuly. Angela Bigglesworthová nepřipadala Letty jako žena, která se chystá uzavřít sňatek desetiletí. Místo toho, aby se naparovala jako pávice na což by měla podle Lettyna úsudku vzhledem k tomu, čeho všeho tím dosáhne, nejen svaté právo, ale dokonce to byla i její povinnost vypadala spíš jako děvče, které našlo ve svém pudinku něco, co tam nepatří. Dění kolem začínalo být zajímavé. Zůstanete na večeři, Elliote, viďte? zeptala se Eglantyne, čímž dostala sira Elliota opět do středu zájmu Lettyny pozornosti. Děkuji vám, ale bohužel musím odmítnout, slečno Bigglesworthová. Mám ještě nějakou práci. No, co se dá dělat. Snad vás tedy uvidíme aspoň na zítřejším pikniku, pronesla s nadějí v hlase Eglantyne. A připomeňte prosím panu profesorovi, že Grace upekla ty šafránové buchtičky, které má tak rád. Naklonila se k Letty: Pan profesor je otec sira Elliota. Příliš nás rozmazlujete svou pozorností, madam, odmítal její chválu Elliot a Letty z jeho slov vycítila, jaký hluboký cit k svému otci chová. Zároveň netušila, proč jí při tom tělem projel záchvěv radosti. Odjakživa ji přece přitahovali muži s jizvami z rvaček na tvářích, muži se zlověstným úsměvem a zádumčivým výrazem, neohrožení muži s divokými způsoby. Muži jako je Nick? vysmíval se její vnitřní hlas. Letty věděla, že je poblázněná, tím to je. Oheň, nezaměstnanost a Nick Sparkle, to všechno dohromady ji dohnalo k takovému nepředloženému jednání. Bylo to prostě tím, že sir Elliot je tak nebo spíš se zdá být jiný než ostatní muži, které zná. Ve stavu, v jakém se právě nachází, je náchylná podlehnout citům i vůči obyčejnému zahradníkovi. Doufám, že se nejedná o nic vážného, obávala se Eglantyne. Ale kdepak, je to jenom maličkost, kterou musím vyřídit, a raději bych se do toho pustil hned, uklidňoval ji Elliot. Takže, milé dámy, omluvíte mě? Ale jistě. Ještě jednou zavadil pohledem o Lettynu tvář a jí se na okamžik zmocnil neodbytný pocit, že si musí načechrat vlasy a přepudrovat nos. Dvěma prsty se dotkl okraje svého klobouku a vyšplhal se zpátky na sedátko kočího. Slečno Bigglesworthová, lady Agatho, slečno Angelo. Mrzí mě, že sir Elliot musel odjet, zalitovala Letty a pohledem provázela odjíždějící kočár. Jistě vám jeho společnost bude chybět. Ano, přikývla Eglantyne. To se ale svědomitým mužům, kteří zastávají tak odpovědný úřad, stává. A jaký úřad zastává? Ach, já jsem vám to neřekla, bože, sir Elliot je náš místní policejní soudce. Je odpovědný za všechny kriminální činy Náhle se zarazila. Lady Agatho! Drahoušku, je vám dobře?