MS-DOS MS-DOS byl velmi rozšířeným operačním systémem a dosud ho používají uživatelé a pracoviště, která si nečiní velké nároky na rozsáhlejší funkce a uživatelský komfort. Stále pracuje na mnoha počítačích po celém světe v mnoha jazykových mutacích. Problematiku MS-DOSu lze rozdělit do těchto oblastí: Historie Důležité pojmy pro práci s MS-DOSem Zavedení operačního systému Spouštění programů Výpis obsahu disku, popř. podadresáře (příkaz dir) Práce s adresáři (příkaz cd, md, rd, deltree, move, tree) Práce se soubory (del=erase, deltree, undelete, ren=rename, copy, xcopy, copy + (spojování textových souborů), move, type (s parametrem more), print) Práce s disky (c:, d: apd., format, unformat) Operační paměť a konfigurace počítače Ochrana proti virům (programy VSafe, MSAV) Údržba, úklid a kapacita disku - programy doublespace, speeddisk, defrag; chkdsk, scandisk - hledání a oprava chyb na disku. Zálohování souborů (program MSBACKUP s příkazy backup, compare (porovnání souborů), restore, configure, quit) Stručný přehled všech příkazů MS-DOSu
Historie MS-DOSu Firma Microsoft vstoupila do velkého počítačového světa v roce 1981 dodávkou operačního systému pro počítače IBM. IBM si tento systém objednala, přestože vyvíjela dokonalejší systém s názvem TopView. Z důvodů rychlého vstupu na trh však použila již hotový systém firmy Microsoft. Základem operačního systému Microsoftu se stal tehdy nejrozšířenější systém CP/M, respektive jeho varianta PC/M86. Vývoj systému ustal pro neshody s majitelem licence - firmou Digital Research. Poté se firma Microsoft rozhodla koupit od malé firmy SCP (Seatle Computer Products) vlastní operační systém QDOS (Quick and Dirty Operating System). Z jádra tohoto systému a také podle vzoru systému PC/M vznikl operační systém MS DOS (Microsoft Disk Operating System). První operační systém pro počítače IBM PC se označoval jako MS DOS 1.00. Ještě během téhož roku byla na trh uvedena verze MS DOS 1.1, která umožňovala zapisovat data na obě strany diskety (o kapacitě 360 kb). V této době se systém MS DOS velmi rozšířil a když IBM dokončila svůj (v mnoha ohledech lepší) systém Top View, neměla prakticky žádnou šanci vytlačit MS DOS. IBM tedy i nadále vybavovala své počítače operačním systémem firmy Microsoft. V roce 1982 přichází Microsoft s další verzí nazvanou MS DOS 2.0 pro novou řadu počítačů IBM nazvanou IBM PC/XT (Extended Technology). Operační systém byl rozšířen o podporu pevného disku a přebíral některé vlastnosti unixových operačních systémů (např. stromová struktura adresářů). Přesto však výkon nového počítače převyšoval možnosti MS DOS 2.0. Rozdíl se ještě prohloubil, když o rok později přišla IBM na trh s novým typem počítače nazvaným IBM PC/AT (Advanced Technology). Tento počítač byl vybaven novým typem mikroprocesoru, který již umožňoval multitasking (provozování více úloh současně), instalaci větší operační paměti (maximum 32 MB). Takové hardwarové možnosti operační systém nepodporoval. Doposud mohl užívat jen paměť o maximální velikosti 640 kb, všechna ostatní paměť mohla být využita jako RAM disk.. Slabiny operačního systému přetrvávaly i ve verzích MS DOS 3.10 a MS DOS 3.20. Nová rada počítačů IBM označovaná jako PS/2 byla opět vybavena MS DOSem, a to i přes to, že nebylo podporováno multiprogramování a využití rozšířené paměti. Roku 1988 byl počítač PS/2 vybaven originálním systémem firmy IBM nazvaným OS/2. OS/2 již od roku 1988 nabízí multitasking a mnoho dalších funkcí. Firma Microsoft vyprodukovala do dnešní doby ještě další dvě verze operačního systému (MS DOS 5.0 a 6.XX), které již drobné nedostatky odstranily. Jako konkurenční projekt pro systém OS/2 vyvinula uživatelské rozhraní MS Windows, které ke svému běhu sice potřebovalo jádro MS DOSu, ale samo se chovalo jako operační systém. Celkově měl Microsoft se svými produkty MS DOS a MS Windows vždy podstatně lepší postavení než IBM. Dalším počinem firmy Microsoft byla tvorba operačního systému Windows 95 (pracovní název Chicago), který byl již nezávislý na MS DOSu. Protikrokem ze strany IBM byla podpora poslední verze vlastního systému nesoucí označení OS/2 WARP.
Pojmy pro práci s MS-DOSem Soubor (file) je primární jednotka záznamu. Rozdělení dat do souborů umožňuje MS- DOSu oddělovat jednotlivé druhy informací od sebe. Například pokud používáte textový procesor, pak vytvořený text je na disk uložen do souboru. Každý soubor má své vlastní jméno a koncovku, která je od jména oddělená tečkou. Jméno a koncovka by měly ukazovat na to, jaké informace soubor obsahuje. Jméno souboru a koncovka může obsahovat maximálně 8 znaků. Nesmí ovšem obsahovat následující znaky: mezera., ; / \ [ ] : < > = + *? MS DOS nerozlišuje mezi velkými a malými písmeny abecedy. Soubory uvnitř počítače pocházejí z různých zdrojů, zdaleka ne všechny soubory uvnitř počítače jsou vytvořeny uživatelem. Některé soubory jsou součástí MS DOSu, jiné jsou základem aplikačních programů. Tyto soubory obsahují kódy a informace pro úspěšný běh programů. Po delší době práce na počítači bude na pevném disku uloženo velké množství souborů (stovky až tisíce). V takovém množství se může stát to, že je složité najít právě jeden požadovaný soubor - obdobně jako by bylo náročné nalézt jeden nůž ve velké skříni s kuchyňským nádobím. A právě kvůli lepší organizaci takového množství souborů byly vyvinuty adresáře. Adresář (directory) - ukládání souborů do adresářů zjednodušuje jejich zpětné vyhledání. Například soubory MS-DOSu jsou obvykle uloženy v adresáři nazvaném DOS. Kdykoliv tedy budete chtít nalézt soubor MS-DOSu, pak víte, kde ho hledat. Soubory, které mají určitou logickou spojitost, by měly být uloženy ve stejném adresáři a jméno adresáře by melo alespoň vzdáleně popisovat obsažené soubory. Jméno adresáře může být taktéž libovolné až do délky 8 znaků. Ve jménu adresáře jen nesmí být obsaženy tyto znaky: mezera., ; / \ [ ] : < > = + *? Pozn. - uvnitř adresáře nesmějí být dva (nebo více) souborů stejného jména, jakož i dva podadresáře stejného jména. Naskýtá se otázka, jestli můžeme vstoupit do adresáře. Nahlížejme na počítač jako na skříň. Pokud je počítač vypnutý, pak jsme mimo skříň. Jakmile počítač zapneme, tak se dostaneme dovnitř skříně a můžeme prohlížet jednotlivé přihrádky (adresáře) a uvnitř přihrádek jednotlivé věci (soubory). Aby bylo možné informace dělit ještě dále uvnitř jednoho adresáře, tak se v daném adresáři zakládají další tzv. podadresáře. Podadresář (subdirectory) - adresář může (nemusí) v sobě obsahovat další adresáře, tzv. podadresáře. Zakládání podadresářů pomáhá lépe tematicky dělit soubory. Jestliže máme například adresář nazvaný DOPISY, pak uvnitř něj mohou existovat podadresáře OSOBNI, PRACOVNI ap. Pojem podadresář je užíván k vyjádření vztahu dvou na sobě závislých adresářů. V běžné mluvě se používá jen pojem adresář. Pozn. - v jednom adresáři nemohou existovat dva podadresáře stejného jména. Aktuální adresář (current directory) - bylo by obtížné používat strukturu adresářů, kdyby jsme nevěděli, ve kterém adresáři se právě nacházíme. Zde se nabízí otázka, jak je možné zjistit, v jakém adresáři se právě v této chvíli nacházíme. Informace o aktuálním disku a adresáři nám dává příkazová řádka. Kořenový adresář (root directory) - kořenový (základní) adresář, který v sobě obsahuje všechny uživatelem a aplikacemi vytvořené adresáře a soubory. Kořenový adresář je reprezentován zpětným lomítkem \. Pokud je kořenový adresář současným adresářem, pak příkazová řádka vypadá takto: C:> Hlášení znamená, že se nacházíme v kořenovém adresáři diskové jednotky C. Protože
kořenový adresář je výchozím adresářem pro všechny další adresáře, tak není možné ho vymazat. Kurzor - blikající čárka v příkazové řádce. Indikuje pozici, na kterou se bude zapisovat další znak. Disky - tak jako je adresář skupinou souborů, tak je logický disk (představovaný znakem abecedy následovaným dvojtečkou) skupinou všech adresářů. Diskem obvykle rozumíme část hardwaru nazvanou pevný disk nebo disketa. Může to ale například být i disk vložený do mechaniky CD ROM. Změnu aktuálního disku provedeme tak, že v příkazové řádce napíšeme jméno nového disku a zmáčkneme klávesu <Enter>. Jestliže současným diskem je disketová mechanika, pak příkazová řádka může vypadat takto: A:\> nebo B:\> Cesty pro specifikování souborů - cestou rozumíme posloupnost disk-adresář-...-adresářsoubor. Pomocí cest můžeme specifikovat jakýkoliv soubor na disku naprosto přesně. Zadávání cest je velice důležité jak pro spouštění souborů, tak pro práci se základními příkazy MS DOSu. Maska souborů - ve většině příkazů můžeme specifikovat soubor buď úplným vypsáním jeho jména (či více jmen za sebou), nebo použitím tzv. masky (Wildcards). Wildcard je znak na klávesnici, který může být použit pro reprezentování jednoho (znak "?"), nebo více znaků najednou (znak "*"). Maska tedy funguje jako filtr výběru pouze určitých souborů z jednoho adresáře. Přesměrování výstupu - v operačním systému MS DOS je možné standardní výstup na obrazovku přesměrovat na jiné zařízení. Přesměrovávat lze pouze příkazy operačního systému, není to však možné u aplikačních programů. Přesměrovávat můžeme: Výstup pomocí příkazu > nebo» a jméno zařízení pro výstup. Symbol > znamená, že se výstupní soubor nejdříve smaže a pak je vytvořen jiný soubor s jiným obsahem, ale stejného jména. Symbol» značí připojení výstupu ke stávajícímu souboru, tzn. výstupní soubor se rozšiřuje. Vstup pomocí příkazu < a jméno zařízení pro vstup. Jméno zařízení: PRN - tiskové zařízení, většinou tiskárna (výstup) CON - standardní výstupní zařízení (výstup) NUL - nulové zařízení, výsledek bez výstupu Jméno souboru - výsledek uložen do neformátovaného ASCII souboru (vstup i výstup).
Zavedení operačního systému Zapnutím počítače se nastartuje program, který se jmenuje zavaděč. Zavaděč je umístěn v pevné paměti počítače. V průběhu startu systému se na obrazovce monitoru vypisuje různá hlášení - testy hardware a celková konfigurace počítače. Pokud dojde k detekci hardwarové chyby, pak počítač ohlásí pravděpodobně zařízení, které ji způsobilo. Po úspěšném překonání hardwarových testů se objeví hlášení o instalovaném BIOSu a možnosti jeho úpravy. Po hlášení BIOSu je počítač připraven na zavedení operačního systému do operační paměti. Základní (systémové) soubory operačního systému jsou uloženy na pevném disku, popř. disketě. Z pevného disku jsou po zapnutí čteny a zaváděny do operační paměti. MS-DOS má právě tři systémové soubory: IO.SYS, MSDOS.SYS, COMMAND.COM První dva z nich jsou uloženy na speciálním prostoru disku (první stopa, první sektor) v tzv. Master Boot Recordu. Není možné je na disk umístit prostým zkopírováním. K jejich umístění slouží příkaz SYS. Pokud jsou soubory na pevném disku poškozené (např. činností viru), pak počítač zobrazí chybové hlášení. Veškerá další činnost záleží na obsahu uživatelských souborů: - CONFIG.SYS - určuje instalování a konfiguraci softwarových ovladačů. - AUTOEXEC.BAT- dávkový soubor, který je vyvolán ihned po provedení souboru CONFIG.SYS. Spouští programy, které jsou nutné pro uživatelské provozování počítače (např. program pro obsluhu myši, spuštění manažeru souborů ap.). Konstrukce těchto souborů určuje základní chování počítače. Oba dva soubory bývají umístěny v kořenovém adresáři startovacího disku. Po ukončení programu AUTOEXEC.BAT je počítač připraven reagovat na povely uživatele. Spouštění programů Nejdříve si musíme určit, které druhy souborů lze vlastně spouštět. Existuje mnoho druhů souborů, ale jen některé jsou spustitelné. Spustitelné soubory jsou označeny následujícími příponami: - COM - spustitelný soubor (např. COMMAND.COM). Soubory tohoto typu se vyskytují celkem zřídka. Většinou se jedná o soubory vytvořené přímo ve strojovém kódu, nebo assembleru. - EXE - spustitelné soubory vzniklé kompilací pomocí určitého programovacího jazyka. - BAT - tzv. dávkové soubory. Dávkovým souborem rozumíme neformátovaný ASCII soubor (obyčejný textový soubor), ve kterém jsou napsány příkazy operačního systému tak, jak by je uživatel psal do příkazové řádky. Po spuštění dávkového souboru jsou příkazy sekvenčně vykonány. Soubory s jinými příponami nejsou spustitelné z prostředí MS DOSu. Jdou většinou otvírat v aplikačních programech. Spuštění programu se provádí vypsáním jména programu do příkazové řádky. Pokud se spustitelný program nachází v současném adresáři, pak je spuštěn. Jestliže soubor není v současném adresáři, pak počítač prohledává všechny adresáře vyjmenované v proměnné PATH v souboru AUTOEXEC.BAT. Pakliže soubor nalezne v některém z těchto adresářů, dojde k jeho spuštění. Jestliže soubor nenajde, tak ohlásí následující chybové hlášení: Bad command or file name. - (Špatný příkaz nebo jméno souboru.)
Operační paměť a konfigurace počítače Operační, neboli hlavní paměť (RAM - Random Access Memory) poskytuje dočasnou paměť pro uložení programů. Je umístěna přímo na základní desce počítače, popř. na přídavné desce zasunuté do sběrnice. Každý program potřebuje ke svému úspěšnému rozběhnutí operační paměť. Její velikost pak ovlivňuje, jestli vůbec a jak rychle spuštěný program běží. Počítače řady IBM XT disponovaly konvenční pamětí o velikosti 640 kb, dnes se kapacity pohybují kolem 64, 128, 256 i více MB. U současných počítačů standardu IBM PC se můžeme setkat s následujícími druhy pamětí. - Konvenční paměť (Conventional Memory) - blok paměti od 0 kb do 640 kb. Konvenční paměť je využívána programy a ovladači (pro tiskárnu, klávesnici ap.), které se instalují při startu počítače ze souborů CONFIG.SYS a AUTOEXEC.BAT. - Horní paměť (Upper Memory Area - UMB, neboli Reserved). Jedná se o paměť mezi 640 a 1024 kb, její velikost je tedy 1024-640 = 384 kb. Paměť využitelná pro další ovladače. Jejím použitím se uvolní místo v konvenční paměti pro programy MS-DOSu. Pokud chceme umístit do UMB např. operační systém, pak v souboru CONFIG.SYS napíšeme DOS=UMB (nebo DOS=HIGH,UMB). Další ovladače zavádíme do pamětí příkazem DEVICEHIGH. - Vysoká paměť (High Memory Area - HMA) - paměťový blok, který může být obsazen částí operačního systému. Obsazením HMA se uvolní 64 kb konvenční paměti. Paměť se aktivuje řádkou DOS = HIGH v souboru CONFIG.SYS. - Dodatečná paměť (Extended Memory-XMS) - využitelná na počítačích s mikroprocesorem 286 a vyšších. Jedná se o veškerou paměť nad 1 MB. XMS vyžaduje zavedení vlastního ovladače dodatečné paměti, většinou se jedná o HIMEM.SYS. Mnoho aplikací a celý systém MS Windows potřebují ke svému běhu dodatečnou paměť. Paměť se aktivuje řádkou DEVICE=C:\DOS\HIMEM.SYS v souboru CONFIG.SYS. - Rozšířená paměť (Expanded Memory - EMS) - instaluje se na přídavných deskách do počítače. Některé aplikace pod MS-DOSem ji mohou využívat. Rozšířená paměť vyžaduje zavedení ovladače při startu počítače. Je pomalejší, než paměť XMS. Pokud nemáme v počítači tuto paměť instalovanou, pak ji můžeme simulovat ovladačem EMM386.EXE (Expanded Memory Manager) pro aplikace, které ji vyžadují. Ovladač ke svému běhu potřebuje procesor minimálně 386 nebo vyšší. Paměť se aktivuje řádkou DEVICE= C:\DOS\EMM386.EXE 1024 v souboru CONFIG.SYS. Kromě ovladače existují i jiné, např. QEMM.
Konvenční paměť je jediná paměť, která nemůže být konfigurovatelná. Její velikost je pevně stanovena na 640 kb, všechny další druhy pamětí mohou být konfigurovány podle potřeb uživatele. Konfigurace musí být popsána v souborech CONFIG.SYS a AUTOEXEC.BAT. K optimalizaci pamětí slouží v DOSu program MemMaker, který je součástí dodávky operačního systému. Stanoví, kde a jak se v pamětí budou nacházet ovladače a spuštěné programy. Pro jeho spuštění stačí kdekoliv (v příkazové řádce) napsat MEMMAKER. Program několikrát restartuje počítač, čehož se nemusíme lekat. Program se na začátku svého běhu zeptá, jakou konfiguraci chceme provádět. Obnovit původní nastavení můžeme příkazem MEMMAKER /UNDO.
SPŠ Kratochvílova 7 MS DOS Petr Gebauer EP4A