OBSAH Předmluva ke knize......................... 11 Úvodem................................. 13 LIECHTENSTEINOVÉ...................... 15 Babenberkové a přemyslovská vláda v Rakousích................................ 15 Oldřich z Liechtensteina........................ 16 Minnesenger.................................. 17 Jindřich z Liechtensteina, zakladatel moravsko-rakouské větve...................... 17 Lavírování Jindřichových potomků................ 19 Bojovný biskup................................ 20 Liechtensteinové a osvobození krále Václava IV....... 20 Nejstarší moravský urbář....................... 21 Bouřlivé 15. století............................. 22 Jan V. a Bílá paní............................... 23 Dopisy paní Perchty............................ 24 Století renesance.............................. 25 První kníže a zakladatel rodové moci............ 27 Fideikomis................................... 30 Rekatolizace.................................. 30 Spor mezi Habsburky........................... 31 Cesta k porážce stavů........................... 32 Bitva na Bílé hoře.............................. 35 Období pobělohorské........................... 36 Poprava českých pánů.......................... 37 Českým místokrálem........................... 39 Jak stoupala hvězda Karla I. z Liechtensteina?...... 40 Mincovní konsorcium a státní bankrot............. 41 Obnovené zřízení zemské........................ 42 Bratři Maxmilián a Gundaker.................... 42 Velký stavitel Karel Eusebius................ 43 Rady synovi.................................. 44 Liechtensteinský knížecí dvůr.................... 45 Knížecí garda................................. 47 Liechtensteinové a parforsní hony................ 48 Pavel Josef Vejvanovský......................... 48 Rody Lichtenstein-Castelcorn a Podstatzky-Lichtenstein..................... 48 Bohatý kníže Jan Adam I.................... 48 Zkušený hospodář.............................. 50 Girobanka.................................... 51 Rakouské finance.............................. 52 Dvorní žid.................................... 52 Milovník umění a mecenáš...................... 53 Domenico Martinelli........................... 54 Knížectví lichtenštejnské........................ 55 Poslední Liechtenstein z Karlovy linie............. 56 Knížecí námluvy a sňatek....................... 57 Otcovská láska................................ 59 Dvorní dámy císařovny......................... 59 Vévodkyně Marie Terezie Savojská................ 60 Savojská rytířská akademie a Theresianum......... 63 Svatý Donát.................................. 64 Španělský grand Antonín Florián............... 65 Kníže Josef Jan Adam........................... 66 Kníže Jan Nepomuk Karel....................... 67 Vojevůdce a diplomat Josef Václav.............. 68 Nevděčný král Fridrich II........................ 69 Pragmatická sankce............................ 69 Zlatý kočár knížete Josefa Václava................ 70 Mistr zlatého kočáru........................... 72 Řád Zlatého rouna pro knížete................... 73 Otec rakouské artilerie.......................... 73 Cvičiště polních dělostřelců u Týna nad Vltavou..... 75 Celsissimus................................. 76 Arcivévodkyně Isabella a Mimi................... 77 Vojenský řád Marie Terezie...................... 79 Dědic František Josef....................... 80 Sekundogenitura rodu mladší linie v Moravském Krumlově.................... 81 Dámský kroužek císaře Josefa II................. 82 Tragický souboj Karla II......................... 83 Vojenské úspěchy synů Karla Boromeje............ 84 Konec sekundogenitury......................... 85 Krásný princ Rudolf.......................... 86 Kníže Alois............................... 88 Serenáda od W. A. Mozarta...................... 89 Knížecí hony.................................. 90 Sklárna Straňanská huť........................ 91 Maršál Jan Josef I.......................... 92 Vrchním velitelem armády....................... 94 Slunce nad Slavkovem.......................... 96 Setkání u Spáleného mlýna..................... 100 Diplomat i vojevůdce.......................... 101 Knížectví lichtenštejnské a Napoleon............. 101 Bitvy u Aspern a Wagramu..................... 102 OBSAH 7
Spojencem z donucení......................... 102 Brilantní glosátor princ de Ligne................ 103 Stavební rozmach za knížete Jana Josefa I.......... 104 Josef Hardtmuth.............................. 105 Maršálovi potomci: generálové, politici i duchovní....................... 110 Generál František de Paula..................... 110 Rudý princ................................. 111 Velkopřevor maltézský......................... 111 Správa panství............................... 112 Reformátor Alois II. Josef................... 112 Jak se lednický zahradník stal baronem........... 114 Nová rodinná smlouva......................... 117 Kníže Jan II., zvaný Dobrotivý................ 117 Liechtensteinská úrazová pojišťovna............. 118 Keramické závody v Poštorné................... 118 Milovník umění, historie a přírody............... 119 První přírodní rezervace na Moravě.............. 121 Chata na Králickém Sněžníku.................. 121 Velký mecenáš................................ 122 Jubilejní nemocnice ve Valticích................. 123 Knížecí lesní drážky........................... 123 Kníže jako suverén........................ 124 Záhada knížecí koruny........................ 125 Lichtenštejnská armáda....................... 125 Lichtenštejnská pošta a poštovní známky......... 126 Měnová a celní unie Lichtenštejnska se Švýcarskem.............................. 127 Mincovnictví Liechtensteinů.................... 127 Kníže František I.......................... 128 Vyslancem v Rusku............................ 128 Mecenáš kultury.............................. 128 Poslední vládnoucí kníže ve Vídni................ 129 Princ Alois se vzdává nástupnictví................ 130 Liechtensteinové a Československo............ 130 Připojení dolnorakouských Valtic a Vitorazska k ČSR.......................... 130 Pozemková reforma v Československu............ 131 První pozemková reforma a Liechtensteinové...... 132 Právo a zákon................................ 132 Finanční náhrada............................. 133 Daně a nástupnictví........................... 135 Liechtensteinská správa........................ 135 Symboly Lichtenštejnského knížectví............. 135 Kníže František Josef II. v době změn.......... 138 Předvídavost knížete Františka Josefa II........... 138 V ohrožení nacistickým Německem.............. 139 Lichtenštejnské banky za 2. světové války......... 140 Karel VI. Schwarzenberg ve Valticích............. 141 Liechtensteinské knížecí archivy................. 141 Evakuace liechtensteinských sbírek z Vídně a Moravy do Vaduzu................... 142 Boj o záchranu uměleckých děl.................. 142 8 OBSAH Konec války radost i zklamání............... 146 Konfiskace liechtensteinského majetku v ČSR...... 146 Podobnost se Schwarzenbergy?.................. 148 Dekret prezidenta republiky č. 12/1945........... 149 Styky Československa a Lichtenštejnska po roce 1945............................... 149 Česká republika a Lichtenštejnsko............... 150 Kníže Hans Adam II........................ 151 Rodiče kněžny Marie Aglaë z Liechtensteina....... 152 Zámek Horažďovice místo dětství kněžny Marie................... 153 Sourozenci vládnoucího knížete Hanse Adama II............................. 155 Od správy rodinného majetku do čela knížectví............................ 155 Potomci vládnoucího knížete Hanse Adama II......................... 156 Návštěvy Hanse Adama II. v Československu....... 157 Případ obrazu Velká vápenka.................. 158 Rekordní aukce v Christie s..................... 159 Lichtenštejnsko dnes....................... 160 Norské fondy podpora regionů................. 161 Lichtenštejnské bankovnictví................... 161 Správa rodinného majetku..................... 162 Unikátní Lednicko-valtický areál.............. 163 Valtice.................................. 163 Zámecký park................................ 171 Interiéry zámku Valtice........................ 172 Kolonáda na Rajstně.......................... 183 Lednice................................. 187 Isidor Canevale............................... 190 Zámek pro koně.............................. 190 Zahrada Evropy............................. 192 Proměna krajiny.............................. 195 Dotvoření krajiny............................. 198 Období klasicismu............................ 199 Novogotická přestavba lednického zámku......... 202 Skleník..................................... 203 Poslední romantické stavby..................... 208 Interiéry lednického zámku..................... 209 Liechtensteinové hlavní data................ 226 Vybrané hrady, zámky a paláce rodu Liechtensteinů..................... 228 MORAVA A SLEZSKO.......................... 228 Adamov..................................... 228 Stará huť u Adamova.......................... 228 Světelský oltář............................... 232 Břeclav..................................... 232 Černá Hora.................................. 235 Hodonín.................................... 236 Lanškroun................................... 236 Moravský Krumlov............................ 237 Moravský Krumlov po roce 1938................. 241
Park u zámku Moravský Krumlov................ 242 Liechtensteinská hrobka v Moravském Krumlově... 243 Kaple svatého Floriána........................ 243 Nové Zámky u Litovle.......................... 244 Plumlov..................................... 246 Šternberk................................... 249 Úsov........................................ 254 Podivný Jan Šembera.......................... 256 Lesnická škola............................... 258 Lovecko-lesnické muzeum na hradě Úsov......... 258 Velké Losiny................................. 259 Spor bratrů.................................. 261 Z interiérů losinského zámku................... 266 Vranov u Brna................................ 270 Konvent paulánů Aula Virginis................. 271 Liechtensteinská hrobka ve Vranově.............. 273 Návštěva knížete Hanse Adama II. ve Vranově...... 276 Ždánice..................................... 277 ČECHY..................................... 278 Černý Kostelec............................... 278 Rod Smiřických.............................. 283 Hrobka Smiřických........................... 284 Dům Marie Terezie Savojské tzv. Nový špitál............................. 285 Největší liechtensteinské panství v českých zemích........................... 286 Tradice myslivosti a lesnictví na černokosteleckém panství.................. 288 Průkopníci lesnictví........................... 289 Zlatá kniha černokostelecká.................... 291 Koloděje.................................... 291 Kounice..................................... 293 Praha, Liechtensteinský palác na Malé Straně...... 295 Praha, Liechtensteinský palác na Kampě.......... 297 RAKOUSKO.................................. 301 Hrad Falkenstein............................. 301 Hrad Liechtenstein u Mödlingu.................. 301 Zámek Liechtenstein u Mödlingu................ 303 Vídeň, Liechtensteinské paláce.................. 305 Majorátní či Městský palác...................... 305 Zahradní palác ve Vídni-Rossau.................. 310 Liechtensteinské muzem....................... 313 Vídeňská čtvrť Liechtenthal..................... 318 Wilfersdorf.................................. 319 LICHTENŠTEJNSKO.......................... 320 Hrad Vaduz.................................. 320 Švábská válka................................ 321 DIETRICHSTEINOVÉ..................... 327 Adam svobodný pán z Dietrichsteina........... 328 Císař Maxmilián I............................. 329 Augšpurský mír.............................. 329 Tridentský koncil............................. 330 Šílený don Carlos............................. 330 Zisk mikulovského panství...................... 331 Hrabě Zikmund........................... 331 Soudní žaloba na Karla staršího ze Žerotína....... 331 Kardinál František z Dietrichsteina............ 332 Kardinálem a biskupem........................ 333 Dietrichsteinova role ve stavovském povstání....... 334 Rakev bez těla................................ 335 Kardinálův Mikulov........................... 335 Habáni..................................... 336 Židé a Mikulov............................... 337 Nemanželská kardinálova dcera................. 337 Maxmilián II. kníže Dietrichstein............. 338 Kníže Ferdinand Josef...................... 339 Císařova návštěva Mikulova..................... 341 Dietrichsteinské železárny v Ransku a Polničce......................... 342 Kníže Leopold Ignác....................... 343 Kníže Walter František..................... 344 Kníže Karel Maxmilián Dietrichstein z Pruskova............................ 345 Kníže Jan Karel Křtitel..................... 346 Hrabě Josef František.......................... 347 Kníže František Josef...................... 348 Šuvalovové.................................. 349 Mírová jednání v Mikulově...................... 350 Rozvoj železnic na Moravě...................... 351 První železniční nehoda v Evropě................ 351 Poslední knížata z Dietrichsteina.............. 352 Los o majetek................................ 352 Vzdělaná kněžna Klotylda...................... 352 Generál Eduard Clam-Gallas.................... 353 Hrabě Mořic Jan poslední mužský člen rodu...... 354 Rod Mensdorff-Pouilly......................... 354 Dědic knížecího titulu Dietrichsteinů.......... 355 Titul vyslanec a velvyslanec..................... 356 Válka na severu Německa...................... 356 Ministrem a kancléřem........................ 357 Potupný mír................................. 357 Konec kariéry................................ 358 Synové knížete Alexandra................... 359 Poslední kníže Hugo Alexander a jeho potomci.......................... 361 Mikulov hlavní sídlo rodu na Moravě.......... 363 Od gotického hradu k renesančnímu zámku....... 364 Obří sud.................................... 365 Barokní zámek............................... 366 Významná jednání a návštěvy................... 369 Zánik a vzkříšení zámku....................... 369 Zámecká zahrada v Mikulově součást komponované krajiny................. 371 Dietrichsteinská hrobka v Mikulově.............. 376 Proměny erbu Dietrichsteinů................... 378 OBSAH 9
Dietrichsteinové hlavní data................ 380 Vybrané hrady, zámky a paláce rodu Dietrichsteinů...................... 382 ČECHY A MORAVA............................ 382 Brno, Dietrichsteinský palác knížecí větev........ 382 Boskovice................................... 383 Prohlášení české a moravské šlechty............. 385 Budyně nad Ohří.............................. 385 Libochovice.................................. 386 Praha, paláce Dietrichsteinů..................... 389 Sokolnice.................................... 390 Židlochovice................................. 390 RAKOUSKO.................................. 392 Vídeň, paláce Dietrichsteinů..................... 392 Seznam použité a doporučené literatury......... 396 Německé resumé.......................... 399 Jmenný rejstřík........................... 404 10 OBSAH
PŘEDMLUVA KE KNIZE Před časem mne pan Pavel Juřík informoval, že má v úmyslu napsat knihu o působení mého rodu na Moravě. Také mne požádal, zda bych nebyl ochoten napsat úvodní slovo k této knize. Protože historie mé rodiny je úzce spjata s historií Moravy, souhlasil jsem. Historické dokumenty, které se dochovaly, ukazují, že moji předkové podporovali české krále již od 13. století. Můj rod měl tehdy državy nejen ve východní části Rakouska, ale také na Moravě. Po 700 let byla Morava pro můj rod nejen hospodářským centrem, ale také krajem, kde se rozvíjel a pobýval nejdelší dobu. Ještě můj otec se svými bratry a sestrami vyrůstal na Moravě a Morava byla pro ně domovem až do roku 1938, kdy se můj otec přestěhoval do Lichtenštejnska. Okupace Československa Třetí říší v roce 1938, 2. světová válka a komunistická vláda uvnitř sovětského impéria toto partnerství mezi Moravou a rodem Liechtensteinů ukončily. Nejsem historik, ale věřím, že pan Pavel Juřík dojde ke kladnému výsledku, pokud zhodnotí partnerství mezi Moravou a mým rodem. Moji předkové se na Moravě po 700 let aktivně podíleli na hospodářském, kulturním i politickém životě, a to v dobách dobrých i zlých. V posledních 70 letech jsme museli kráčet po oddělených cestách, ale můj otec vždy doufal, že jednoho dne se na Moravu vrátíme. Zemřel v roce 1989 krátce po pádu Berlínské zdi a na začátku rozpadu sovětského impéria. Některé staré moravské rody, které musely po roce 1939 emigrovat z toho či onoho důvodu, se již vrátily zpět. Snad se jednoho dne dávný sen mého otce uskuteční a budeme moci otevřít novou kapitolu v oněch tradičně úzkých vztazích mezi Moravou a rodem Liechtensteinů. Hans Adam II. vládnoucí kníže z Liechtensteina Zámek Vaduz, březen 2009 PŘEDMLUVA 11
LIECHTENSTEINOVÉ Liechtensteinové, starý šlechtický rod původě usazený na pomezí Štýrska a Dolních Rakous, odvozovali svůj původ od významné římské patricijské rodiny. V 11. století byli družiníky Vohburgů a později Babenberků. Prvním písemně doloženým příslušníkem tohoto rodu je Hugo z Liechtensteina, jenž se nazýval podle stejnojmenného hradu u Mödlingu jižně od Vídně. Připomínán je v letech 1133 56. V listině babenberského markraběte Leopolda IV. z roku 1141 je uveden jako Huc de Liechtenstein. Roku 1142 obdržel od tehdejšího německého krále Konráda III. (1093 1152) do dědičného vlastnictví panství Petronell u Dunaje, které dosud držel jako léno od markraběte Diepolda, mocného bavorského šlechtice. Hugo dal tady postavit románskou rotundu sv. Jana. Kolem poloviny 13. století náleželi Liechtensteinové k rakouskému panskému stavu (ministeriales Austrie) a v první polovině 13. století měla linie, reprezentovaná Jindřichem ( 1265), praotcem moravsko-rakouské větve Liechtensteinů, na severovýchodě Dolních Rakous na řece Zaya významné statky s centry Hauskirchen, Hausbrunn, Altlichtenwarth a Neulichtenwarth (dnes St. Ulrich) a majetky, které později pozbyla. Babenberkové a přemyslovská vláda v Rakousích První rakouskou vládnoucí dynastií byli v letech 976 1246 Babenberkové. V roce 976 udělil císař Ota II. hraběti Leopoldovi I. (též Luitpold I., 994) v léno východní bavorskou marku a v roce 996 je poprvé písemně doložen název Ostarrîchi východní marka, tedy dnešní Rakousko. Pro vznik rakouského státního útvaru byla rozhodující vláda Leopolda III. (1075 1136), který byl markrabětem rakouským od roku 1096. Sňatkem s dcerou císaře Jindřicha IV. Anežkou (Agnes), jež byla vdovou po Friedrichovi Štaufském, si zajistil příbuzenství s oběma německými císařskými rody. Obratnou zahraniční politikou pak dále upevnil pozici své země. Roku 1125 dokonce kandidoval na římskoněmecký trůn. V roce 1163 byl Leopold III., zakladatel kláštera v Klosterneuburgu (1106) a cisterciáckého kláštera v Heiligenkreuzu (1133), vyhlášen za zemského patrona Rakouska a roku 1485 svatořečen. Babenberkové získali zásluhou markraběte Jindřicha II. Jasomirgotta (1141 1177) roku 1143 vévodství bavorské jako léno, ale již roku 1156 se ho museli na nátlak císaře Friedricha I. Barbarossy vzdát ve prospěch rodu Welfů. Náhradou jim dal téměř celé nynější Dolní Rakousy, povýšil je na říšské vévodství, nezávislé na Bavorsku, které na sněmu v Řezně roku 1156 zvláštní listinou (privilegium minus) ze dne 17. září 1156 prohlásil za dědičné léno rodu babenberského po meči i po přeslici. Tato listina byla právním základem zvláštního postavení rakouských zemí v rámci římskoněmecké říše. Jindřich li. poté podporoval císaře skoro na všech jeho válečných taženích. Zároveň pečoval o rozkvět země a učinil Vídeň svým sídelním městem. Vévoda Bedřich II. Bojovný (1230 1246) chtěl povýšit Rakousy na království, ale padl roku 1246 v bitvě na Litavě (Leitha). Jím vymřeli Babenberkové po meči. Po jeho smrti složitou otázku nástupnictví vyřešili rakouští šlechtici v čele s Liechtensteiny a Kuenringy tím, že zvolili za svého vládce moravského markraběte Přemysla Otakara (kolem 1233 1278), jenž pocházel po matce z císařského rodu Štaufů. Nároky na babenberské dědictví upevnili Přemyslovci roku 1252 sňatkem mladého Přemysla Otakara s o třicet let starší rakouskou a štýrskou vévodkyní Markétou Babenberskou (1204/1205 1266), sestrou Bedřicha II. Bojovného a vdovou po římskoněmeckém císaři Jindřichovi VII. Svatby se zúčastnil i Oldřich (Ulrich) z Liechtensteina. Tím však začaly vleklé spory českého a uherského krále o babenberské dědictví, které byly provázeny vpády Bély IV. do Rakous a na Moravu. Intervencí papeže Innocence IV. byl sjednán klid zbraní. Mírem v Budíně a Prešpurku (Bratislavě) z roku 1254 bylo babenberské dědictví rozděleno: Rakousy a ze Štýrska Travensko a Püttensko získal Přemysl Otakar II. (český panovník LIECHTENSTEINOVÉ 15
od roku 1254) a uherský král Béla IV., resp. jeho syn Štěpán, získal pouze zbývající část Štýrska. Manželství Přemysla Otakara a Markéty zůstalo bezdětné, a Markéta zřejmě tolerovala Přemyslův intimní poměr s jednou z dívek jejího fraucimoru s Anežkou z Kuenringu (první doloženou milenkou českých králů). Ta mu porodila syna Mikuláše (1255 1318), budoucího vévodu opavského, a několik dcer. Papež Alexandr IV. sice v roce 1260 uznal legitimitu Přemyslových levobočků, ale odmítl Mikulášovy nároky na český trůn. V zimě roku 1259 vypuklo proti uherské nadvládě povstání ve Štýrsku a místní šlechta se obrátila s žádostí o vojenskou pomoc na Přemysla Otakara. Tak se opět spojily země z bývalého babenberského dědictví. Tuto potupu nemohl Béla IV. strpět. Dne 12. července 1260 stanula na Moravském poli u Kressenbrunnu proti sobě na tehdejší dobu nevídaně silná vojska. Bitvu rozhodla Přemyslova pověstná obrněná jízda. Vztahy mezi oběma panovníky se ale zanedlouho zlepšily, protože český král potřeboval uherského krále za spojence v říšské politice. Otázku nároků Uher na země rakouské měl definitivně uzavřít sňatek Přemysla Otakara II. s Bélovou vnučkou Kunhutou (asi 1246 1285), který se konal v říjnu 1261 v Bratislavě, poté co ho odmítla Bélova dcera Markéta, dominikánská jeptiška. Krátce před tím došlo k rozvodu Přemysla s Markétou Babenberskou. V roce 1269 český král zdědil po smrti Oldřicha Korutanského z rodu Sponnheimů také vévodství korutanské a Kraňsko. Na čtvrt století se tak v zemi prosadila vláda Přemysla Otakara II., který se nyní tituloval jako král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský, markrabě moravský, pán Kraňska, Marky, Chebu a Pordenone. Přemyslova moc tedy sahala až k Jaderskému moři. Mocenský vzestup Přemyslovce ale vyvolal nepřátelství nejen části rakouské šlechty, ale i nového uherského krále Štěpána, jenž opět vznesl nároky na Štýrsko, Korutansko a Kraňsko, a tak v letech 1270 73 došlo mezi nimi k několika vojenským střetům. Po smrti uherského krále Štěpána stanul před Přemyslem další V CODEXU MANESSE JE VYOBRAZENA ŘADA VÝZNAMNÝCH ŠLECHTICŮ A PANOVNÍKŮ, MEZI NIMI I ČESKÝ KRÁL PŘEMYSL OTAKAR II. protivník, a to nový římskoněmecký král Rudolf Habsburský, který se snažil získat Rakousy pro svůj rod a současně omezit rostoucí moc českého krále. Územní změny, které nastaly po roce 1245, prohlásil se souhlasem kurfiřtů za neplatné, navíc Přemyslovce obžaloval na říšském sněmu z protiprávního držení rakouských zemí a uvalil na něj říšský acht, o rok později dokonce aberacht, klatbu spojenou s přímou výzvou k povstání šlechty proti panovníkovi. Poslušnost vypověděla Přemyslovi většina rakouské šlechty a postavilo se proti němu i české panstvo. Přemysl Otakar II. se musel před Rudolfem Habsburským v listopadu 1276 pokořit, složit mu přísahu věrnosti a vzdát se rakouských zemí. Hořký smír byl zpečetěn zasnoubením Přemyslova syna Václava s Rudolfovou dcerou Gutou, která jako věno dostala rakouské území severně od Dunaje. Rudolf Habsburský ale cítil, že musí soupeře srazit na kolena v září 1277 jej donutil uzavřít smlouvu, která revidovala některé články Zlaté buly sicilské a posouvala českého krále do postavení říšského leníka. Přemysl Otakar II. již neměl co ztratit, a tak se rozhodl pro osudový vojenský střet. Bitva na Moravském poli (u Dürnkrut) na den sv. Rufa, 26. srpna 1278, skončila vítězstvím spojených říšsko-uherských vojsk a potupnou smrtí českého krále. Oldřich z Liechtensteina Z prvních doložených předků Liechtensteinů je pro nás zajímavý Oldřich (Ulrich) z Liechtensteina (1200 až 26. 1. 1275), významný zemský politik i schopný vojevůdce, který vlastnil hrady Liechtenstein, Frauenburg u Unzmarktu a Murau. Roku 1219 se oženil s Anežkou (Agnes), dcerou vévody Leopolda, a během svatebního obřadu byl slavnostně pasován na rytíře. Oldřich byl vlivným politikem a oblíbencem rakouského a štýrského vévody Bedřicha II. Bojovného, posledního člena rodu Babenberků. V roce 1241 se stal truksasem (stolníkem) ve Štýrsku a roku 1245 zemským sudím a pravděpodobně i hejtmanem v Dolních Rakousích. 16 LIECHTENSTEINOVÉ
V roce 1246 bojoval po boku vévody Bedřicha v bitvě proti uherskému králi Bélovi IV. u řeky Litavy, kde vévoda padl. V této dramatické situaci převzal velení nad rakouským vojskem, které dovedl k vítězství. O uprázdněné rakouské vévodství se pak ucházelo několik zájemců, mezi nimiž byla Bedřichova neteř Gertruda, jeho sestra Markéta Babenberská nebo uherský král Béla IV. Do nástupnických bojů zasahoval papež i císař. Po pětiletém bezvládí si rakouská šlechta nakonec zvolila za svého nového vévodu Přemysla Otakara, tehdejšího markraběte moravského a následníka českého trůnu. Oldřich z Liechtensteina zastával v letech 1267 72 úřad zemského maršálka a nejvyššího sudího ve Štýrsku. V roce 1268 upadl nakrátko v Přemyslovu nemilost, a byl dokonce králem uvězněn v Čechách, společně s několika dalšími předními štýrskými šlechtici (na Křivoklátě, Zvíkově, Vranově a Veveří). Z vězení byli propuštěni po půl roce, 17. března 1269, když dali souhlas s obsazením a případným zbořením svých hradů. Vůči českému králi byl Oldřich ale již nedůvěřivý a od roku 1274 vystupoval proti němu. Také Oldřichův syn Otto ( 1311), který původně stál rovněž při Přemyslu Otakarovi II., přešel do nepřátelského tábora. Liechtensteinové pak bojovali v bitvě na Moravském poli v říšsko-uherském vojsku, a přispěli tak k Přemyslově porážce. Oldřich z Liechtensteina se stal zakladatelem štýrské linie rodu, která se potom rozšířila i do Korutan, ale hlavní sídlo měla vždy na hradě Murau tato větev později zchudla a na konci 16. století vymřela (její majetek pak přešel do vlastnictví rodu Schwarzenbergů, který ho drží dodnes). Ve své době se Oldřich z Liechtensteina proslavil také jako minnesenger a básník. Je autorem rozsáhlých básnických skladeb Der Frauendienst (Služba ženám) a Das Frauenbuch (Kniha žen). Legendami opředená je jeho Venušina jízda, kterou zahájil roku 1227 již jako ženatý v italském městě Mestre nedaleko Benátek, odkud se vydal s průvodem rytířů na cestu Itálií, MINNESENGER OLDŘICH (ULRICH) Z LIECHTENSTEINA PŘI JEHO SLAVNÉ VENUŠINĚ JÍZDĚ, CODEX MANESSE. Štýrskem, Korutany, Uhry na Moravu do Valtic. Všude vystupoval přestrojen za Venuši (měl prý hedvábné šaty a dva hedvábné copy) a vyzýval místní rytíře k souboji. Cestou vyhrál 307 soubojů a jako znak vítězství přijal 271 zlatých prstenů, samozřejmě většinou z rukou dam. Po 28 dnech cestování dorazil 21. května 1227 na hrad Valtice, kde ho uvítal jeho majitel Kadold. Zde se prý ve městě tajně sešel se svojí manželkou Anežkou, která tu na něj čekala. Následující den se na poli nedaleko Lednice konal poslední souboj, po kterém Oldřich odjel do Vídně, kde odložil své přestrojení a nechal se poznat. Minnesenger Skladatel, hudebník a interpret v jedné osobě, který putoval po dvorech německých panovníků v období vrcholného středověku to byl minnesenger. Pojmenování tohoto všestranného umělce je odvozeno od slova minne, které znamená ve staré němčině lásku. Jakýmsi vzorem pro jeho tvorbu staroněmeckou píseň o lásce, pro niž máme pojmenování minnesang byla rytířská milostná poesie trubadúrů, jejíž kořeny najdeme na jihu Francie, v oblasti Ucitanío (Occitania). Námětem písní, při jejichž zpěvu se interpret doprovázel nejčastěji na nějaký drnkací nástroj, byla především kurtoazní láska ve všech jejích podobách. Jindřich z Liechtensteina, zakladatel moravsko-rakouské větve Oldřichův bratr Jindřich, připomínaný v letech 1233 65, patřil mezi přední stoupence Přemysla Otakara II., markraběte moravského (od roku 1247), zvoleného šlechtickou opozicí proti Václavovi I. za mladšího krále Čechů (rex iuvenis Boemorum). Od něho v roce 1249 získal za věrné služby ves Mikulov (Nikolsburg/Niclaspurg). Toto udělení léna vlivnému rakouskému šlechtici (ministerialis Austrie), usídlenému v moravsko- LIECHTENSTEINOVÉ 17
RYTINA ZOBRAZUJÍCÍ HRAD LIECHTENSTEIN U MÖDLINGU S PANSKÝM DVOREM V 17. STOLETÍ. SAMMLUNGEN DES FÜRSTEN VON UND ZU LIECHTENSTEIN, VADUZ WIEN. -rakouském pohraničí, později usnadnilo přivlastnění Rakous Přemyslem Otakarem v listopadu 1251. V letech 1254 55 se Jindřich zúčastnil vojenské výpravy do Pomořan, kde ve vojsku českého krále dosáhl významného postavení. Po získání panství Mikulov se Jindřich objevuje také mezi nobiles regni Bohemiae a těžiště jeho majetků se posunuje na sever, k úpatí Pavlovských vrchů. Vlastnictví panství ve dvou zemích, majících rozdílné pány, kteří nezřídka vedli válečný spor, a šlechtici, kteří si libovali ve vzájemných rozepřích, nutilo pány z Liechtensteina, aby v politice mezi Moravou a Rakousy zprostředkovávali, případně lavírovali. Jindřich z Liechtensteina úřadoval 25. dubna 1260 jako zemský soudce (iudex provincialis) ve Štýrsku, 24. května jako štýrský hejtman (capitaneus Styrie), v prosinci 1260 je mezi 18 LIECHTENSTEINOVÉ rakouskými šlechtici, kteří z Prahy přes Znojmo (Znaim) a Vídeň doprovázeli Přemysla Otakara II. do Štýrského Hradce (Gratz), kde král jako vévoda štýrský uspořádal hojně navštívené jednání dvora a soudu; Jindřich se tedy v pozici vedoucí osobnosti podílel na převzetí moci Přemyslem Otakarem ve Štýrsku. Úřad štýrského hejtmana musel však 25. prosince postoupit českému šlechtici Vokovi z Rožmberka. V roce 1260 bojoval v bitvě u Kressenbrunnu proti uherskému králi Bélovi IV. Po smrti Jindřicha se vztahy mezi Přemyslem Otakarem a rakouskými zemskými správci zhoršovaly, až dospěly do otevřeného konfliktu. Přechod moci do rukou Rudolfa Habsburského, jenž se v září 1273 stal novým římskoněmeckým králem, proto proběhl v Rakousích téměř bez obtíží. Navíc byl říšským sněmem nad českým králem vyhlášen aberacht.
Lavírování Jindřichových potomků Neutěšené poměry způsobily, že Jindřich II. z Liechtensteina ( 15. 2. 1314) stál zpočátku na straně Přemyslova protivníka, Rudolfa Habsburského. Po smíru uzavřeném u Vídně (1276), po němž Přemysl Otakar II. ztratil mj. i rakouské země, si nechal Jindřich mikulovské panství potvrdit, což mělo patrně důsledky pro vedení hranice mezi Rakousy a Moravou, neboť kolem roku 1280 bylo území mikulovského panství součástí Rakous. V rozhodující bitvě na Moravském poli bojoval Jindřich v řadách říšského vojska. Již v roce 1279 mu Rudolf Habsburský projevil svou přízeň. V letech 1295 96 se ale Jindřich II. postavil společně se svým bratrem Bedřichem z Liechtensteina ( okolo 1310) a dalšími rakouskými zemskými správci proti vévodovi Albrechtu I., ale povstání bylo rychle potlačeno. Jindřichovi se naštěstí podařilo urovnat své vztahy s vévodou a nechal si potvrdit od něj držení panství Mikulov. Naproti tomu nedaleké panství Falkenstein ve Weinviertlu, které Liechtensteinové pravděpodobně zdědili po vymření zdejšího rodu roku 1228, bylo zabaveno. Zpět do jejich rukou se dostalo ve 14. století, ale jen jako zástava. Jindřichův syn Hartneid II. z Liechtensteina ( 1350) zaujímal v řadách vysoké moravské i rakouské šlechty významné postavení a aktivně se účastnil říšské politiky. V zápase Jana Lucemburského a habsburských vévodů Albrechta II. a Oty o český trůn se postavil na stranu Lucemburka. Od něj pak získal, jako jeho přítel a společník, řadu privilegií. Král Jan mu v roce 1334 mimo jiné za věrnou službu proti Uhrám a Rakousům a jako náhradu za válečné škody na jeho panstvích připsal hrad Děvičky (Maidburg) a několik vsí, které se staly součástí mikulovského panství. Jan z Liechtensteina ( 1397), vnuk Jindřicha II., byl od roku 1368 hofmistrem rakouského vévody Albrechta III. VÝZNAMNÁ PEVNOST FALKENSTEIN, V DOLNÍCH RAKOUSÍCH NEDALEKO MIKULOVA, PATŘILA KRÁTCE TAKÉ LIECHTENSTEINŮM. LIECHTENSTEINOVÉ 19