Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra ústavního práva a politologie Diplomová práce Vývoj právní úpravy státního občanství od vzniku samostatné ČR Tomáš Holý akademický rok 2005/2006 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vývoj právní úpravy státního občanství od vzniku samostatné ČR zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.
1. Úvod a cíl práce... 4 2. Obecná problematika státního občanství... 6 2.1 Občané jako pojmový znak moderního státu... 6 2.2 Pojem a definice státního občanství... 6 2.2.1. Jak definovat státní občanství?... 7 2.2.2 Státní občanství jako status civitatis a jako právní vztah... 9 2.3 Bipolité a apatridé... 9 2.4 Nabývání státního občanství... 12 2.4.1. Narození a principy ius sanguinis a ius soli... 13 2.4.2. Legitimace... 14 2.4.3. Určení otcovství... 14 2.4.4. Sňatek... 15 2.4.5. Osvojení... 15 2.4.6. Nalezení... 16 2.4.7. Navrácení... 16 2.4.8. Naturalizace... 16 2.4.9. Opce (prohlášení)... 17 2.4.10. Změna území státu... 18 2.4.11. Ipso facto... 18 2.5 Pozbývání státního občanství... 19 2.5.1. Prohlášení nabytí státního občanství za neplatné... 20 2.5.2. Propuštění ze státního svazku... 20 2.5.3. Nabytí státního občanství jiného státu... 20 2.5.4. Sňatek... 21 2.5.5. Odnětí... 21 2.5.6. Ztráta státního občanství ex lege... 22 2.5.7. Změna území státu... 22 2.5.8. Opce... 22 2.5.9. Přesídlení obyvatelstva... 23 3. Historický vývoj státního občanství na našem území... 24 3.1 Státní občanství od roku 1811... 24 3.2 Státní občanství v letech 1918 až 1945... 25 3.3 Státní občanství v letech 1945 až 1969... 29 3.4 Státní občanství v letech 1969 až 1992... 31 4. Moderní úprava státního občanství... 36 4.1 Zánik ČSFR a jeho důsledky pro státní občanství... 36 4.2 Ústava České republiky a státní občanství... 37 4.3 Mezinárodní dokumenty... 38 4.3.1 Mnohostranné mezinárodní úmluvy... 38 4.3.2 dvoustranné mezinárodní smlouvy... 42 4.4 Základní zákonná úprava státního občanství... 43 5. Principy současné právní úpravy... 45 5.1 Princip individuálního nabývání a pozbývání státního občanství... 45 5.2 Princip rovnosti občanů... 45 5.3 Princip vyloučení apatrismu a bipolitismu... 46 5.4 Princip jednotného státního občanství rodiny... 46 5.5 Princip nikdo nesmí být zbaven občanství proti své vůli... 47 2
5.6 Princip výlučnosti státního občanství... 48 6. Zákon č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky... 49 6.1 Původní znění zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky... 49 6.2 Zákon č. 272/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb... 53 6.3 Nařízení vlády ze dne 15. prosince 1993 č. 337/1993 Sb., kterým se prodlužují lhůty stanovené pro volbu a udělení státního občanství České republiky státním občanům Slovenské republiky... 55 6.4 Zákon č. 140/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb... 55 6.5 Zákon č. 139/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb... 56 6.6 Zákon č. 194/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů... 57 6.7 Zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů... 61 6.8 Zákon č. 357/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů... 61 6.9 Zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti... 63 7. Zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů... 64 8. Nabývání státního občanství ČR v souvislosti se zánikem ČSFR... 66 9. Státní občanství ČR a občanství Unie... 67 10. Závěr... 70 Seznam použité a citované literatury... 75 Summary... 83 3
1. Úvod a cíl práce Předmětem této diplomové práce je státní občanství podle moderní právní úpravy a především rozbor jeho vývoje s důrazem na způsoby jeho nabývání a pozbývaní. Státní občanství je významným právním institutem s výrazným dopadem na život každého jednotlivce. Podobně jako právo samotné je i podoba tohoto institutu vázána na aktuální společensko-politickou realitu a je stejně tak dokladem uspořádání lidské společnosti a jejích hodnot v dané době. Státní občanství prošlo dlouhým historickým vývojem a je stále živé nadále se vyvíjí a neztratilo do dnešní doby nic na svém významu. Můžeme jej charakterizovat jako relativně trvalý a úzký svazek jednotlivce a státu, jehož obsahem jsou určitá vzájemná práva a povinnosti, která mimo jiné vymezují státního občana státu proti občanu jiného státu nebo proti bezdomovci. Prostřednictvím tohoto institutu, resp. oprávněních s ním spojených, se naplňuje možnost občana participovat na politickém životě obce a na správě věcí veřejných. Moderní koncepce státního občanství v našich podmínkách je pevně spjatá s demokracií a stojí na principu rovnosti občanů. Nejedná se však o pouhý souhrn práv a povinností nebo o příslušnost k politické obci, ale vedle této politické a právní dimenze zahrnuje i dimenzi solidarity a identity. Státní občanství je institutem vnitrostátního práva. Každý stát určuje samostatně, kdo je jeho státním občanem. Cílem mé práce je postihnout vývoj problematiky státního občanství v období od vzniku samostatné ČR až po současnost. Ve své práci vycházím z textů právních předpisů, odborných publikací a článků, judikatury a důvodových zpráv k návrhům zákonů, což umožnilo zachytit život tohoto institutu v průběhu doby. Před samotným rozborem soudobého vývoje však bylo nezbytné podat ucelený přehled o historickém vývoji, a to jak z důvodu ultraaktivity právních předpisů z této oblasti, tak i z důvodu poskytnutí širšího náhledu na vývoj státního občanství. Podrobněji se zabývám situací v době vzniku Československé republiky a poukazuji na nejvýznamnější rozdíly tehdejší a současné právní úpravy. Institut státního občanství na našem území 4
prošel složitým vývojem od své první úpravy ve Všeobecném zákoníku občanském z roku 1811 přes úpravu československou, až po jeho moderní podobu. Formování zákonů bylo a je výrazně ovlivňováno jak vnitropolitickými, tak i mezinárodními vlivy. To souvisí s množstvím mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a s právními zásadami v nich upravenými. Diplomová práce je rozdělena do deseti kapitol. V úvodní kapitole se zabývám obecnou problematikou státního občanství, která zahrnuje vymezení státního občanství na základě jeho znaků, obecnou problematiku bipolitismu a bezdomovectví, a také způsoby nabývání a pozbývání státního občanství. Dále pojednávám o historickém vývoji státního občanství na našem území a o mnohostranných a dvoustranných mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána, a které se přímo týkají státoobčanských otázek. Na to navazuje i definování základních principů na nichž je současná právní úprava budována a jejich základní charakteristika. Z důvodu významu těchto principů, které se promítají do úpravy státního občanství se jim věnuji v samostatné kapitole mé práce. Poznatky z předešlých kapitol jsou významné pro rozbor vývoje zákonných předpisů s ohledem na způsoby nabývání a pozbývání státního občanství, principy úpravy a problematiku ústavnosti některých jejich ustanovení. Moderní právní úpravou této oblasti prostupují otázky způsobu řešení státního občanství bývalých státních občanů československé federace a staly se také předmětem kritiky a posléze změn. V rámci rozboru vývoje zákonné úpravy státního občanství se zabývám především vývojem způsobů nabývání a pozbývání státního občanství jako takového a s ohledem na bývalé občany ČSFR a na principy zákonné úpravy. Významným tématem je vztah státního občanství ČR a občanství Unie v souvislosti s evropskou integrací. Co je to občanství Unie a jaké důsledky jsou s ním spojeny je předmětem poslední kapitoly mé práce. 5
2. Obecná problematika státního občanství 2.1 Občané jako pojmový znak moderního státu Podle obecné státoprávní teorie, která vychází z klasické Jellinekovy tříprvkové charakteristiky státu, je za základní prvek státu považována existence určitého státního území, státního lidu a za třetí existence organizace sloužící výkonu státní moci. 1 Z hlediska této práce je dále významný prvek druhý státní občané. Státními občany rozumíme určitou skupinu lidí se specifickým vztahem ke svému státu. Tento specifický vztah je charakterizován jako nejsilnější pouto k danému státu (můžeme zde také hovořit o tzv. principu faktického vztahu - principle of effective link) 2, který má svůj základ v příbuzenských vazbách, pracovním poměru a dlouhodobém pobytu na jeho území. Všichni státní občané jsou podřízeni státní moci, ale narozdíl od cizinců nebo apatridů jsou jejím zdrojem a státní moc také vykonávají. 2.2 Pojem a definice státního občanství Než přistoupím k bližšímu pojednání o problematice státního občanství (Staatsangehırigkeit), považuji za nutné se krátce zmínit o pojmu státní příslušnost (Staatszugehırigkeit) a poukázat na rozdíl mezi tímto pojmem a státním občanstvím. Jejich podobnost je dána společným základem, z něhož pocházejí (úzký vztah ke státu), přičemž pojem státní příslušnosti je pojmem širším. Na rozdíl od občanství, které zahrnuje pouze fyzické osoby, státní příslušnost zahrnuje i osoby právnické a další subjekty. Úzký vztah právnických osob ke státu může být dán místem jejich sídla na území daného státu, nebo například tím, že byly založeny podle jeho práva. Pojem státní příslušnost také zahrnuje vztah lodí a letadel ke státu podle toho, který stát nad 1 Viz Weyr, F. Československé právo ústavní. Praha : Melantrich, 1937, s. 6, nebo Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s.141. 2 Weis, P. Nationality and statelessness in international law. 2. vydání. Alphen aan den Rijn : Sijthoff & Noordhoff, 1979, s. 180 6
nimi vykonává své pravomoci a kontrolu. Státní občanství tedy přichází v úvahu pouze jako vztah státu a fyzické osoby. Státní občanství je institutem s dlouhou historií a poměrně složitým vývojem. Stejně jako společenské vztahy uvnitř lidských společenství a právo, jímž se tato společenství řídí, i institut státního občanství se stále vyvíjí. Pojem státního občanství úzce souvisí s pojmem demokracie a rovnosti, protože má svůj základ ve stejných podmínkách ve specifickém kulturním prostředí antických polis. Zatímco ideové základy byly položeny ve starém Řecku, byla to tzv. Constitutio Antoniniana, výnos římského císaře Caracally, která byla předchůdcem současné koncepce státního občanství. 3 Hluboké společenské změny koncem 18. a v průběhu 19. století během nichž se přeměnil společenský systém feudální v systém občanský, si vyžádal nové zformování státního občanství do podoby moderní. 4 Pojem státního občanství tak postupně nahradil již nevyhovující pojem poddanství, vyjadřoval novou kvalitu vztahů mezi jedincem a státní mocí a stejně tak princip rovnosti občanů před zákonem. 5 sanguinis (blíže kapitola 2.4). Došlo také k renesanci staré římské zásady ius Státní občanství má nejenom dimenzi právní, ale také politickou. Vyjadřuje přináležitost občana k jeho státu, jeho participaci na veřejném životě. 2.2.1. Jak definovat státní občanství? Česká právní úprava nám sice odpoví na otázku Kdo je státním občanem?, ale definici samotného pojmu státního občanství nám neposkytuje. Definice, která je pro tuto práci významná, protože je na ní možné demonstrovat základní principy moderního státního občanství, je obsažena v nálezu Ústavního soudu č. 207/1994 Sb.: Z obecného hlediska lze státní občanství definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické 3 Prostřednictvím Constitutio Antoniniana z roku 212 n.l. bylo uděleno římské občanství všem svobodným lidem v říši. 4 Např. Code Napoleon 5 Filip, J. K pojmu státního občanství obecně a státního občanství ČR zvláště. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 2, s. 184. 7
osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a na právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí. Uvedená definice stojí na následujících principech: a) vztah občanů ke státu je trvalé povahy, b) státní občanství je do značné míry nezávislé na pobytu občana na území státu (občan zůstává občanem, i když vycestuje do zahraničí), c) státní občanství je chápáno jako právní vztah s jehož existencí jsou spojena určitá práva a povinnosti. Obecně lze říci, že občané mají právo pobytu na území státu, právo na ochranu a právo podílet se na správě veřejných záležitostí prostřednictvím politických práv. Mezi základní povinnosti státních občanů můžeme zahrnout povinnost věrnosti státu, povinnost dodržovat právní předpisy státu a povinnost obrany státu. V souvislosti s principem suverenity (svrchovanosti) potom jednotlivé státy zákony určují nejenom kdo je jejich občanem, ale i přesně vymezují konkrétní práva a povinnosti (právo státu určovat kdo je občanem jako výraz suverenity je omezeno mezinárodními úmluvami). 6 Institut státního občanství tak proniká do celého právního řádu a zasahuje například do práva trestního (pouze státní občan může spáchat určité trestné činy, například trestný čin vlastizrady), práva správního (například řízení o udělení státního občanství), práva ústavního (například zastávání určitých funkcí nezbytných pro chod státu, aktivní a pasivní volební právo do parlamentu a podobně) a také práva mezinárodního (problematika mezinárodních smluv, které řeší otázky dvojího státního občanství, diplomatická ochrana). Jak je vidět, státní občanství má stránku vnitrostátní, působí v rámci vnitrostátního právního řádu. V literatuře bývá označováno 6 Viz také znění článku 1 Haagské úmluvy o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství z roku 1930: Je věcí každého státu určit podle svého vlastního práva, kdo jsou jeho občané. Toto právo jiné státy uznají pokud je tato úprava v souladu s mezinárodními úmluvami, mezinárodním obyčejem a zásadami práva všeobecně uznávanými s ohledem na občanství. Tato úmluva nevstoupila v platnost, avšak výše uvedenou zásadu lze považovat za mezinárodní obyčejové právo. Viz Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné Zvláštní část. 4., doplněné a rozšířené vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 47. 8
státní občanství působící podle vnitrostátního práva pojmem citizenship. Má také stránku mezinárodní, jako politicko-právní termín v pojetí mezinárodního práva ( nationality ). 7 2.2.2 Státní občanství jako status civitatis a jako právní vztah Existují dvě koncepce státního občanství, se kterými se můžeme setkat v teorii a odborné literatuře. Obě řeší vztah občana, státu a jejich vzájemných povinností. Ta první hovoří o státním občanství jako o právním vztahu (legal relationship, Rechtsverhaeltnis) a ta druhá pojímá občanství jako právní status (status civitatis, legal status, Rechtliche Eigenschaft). Koncepce právního vztahu má svůj základ v jakési hypotetické smlouvě mezi státem a jedincem (podle tzv. teorie společenské smlouvy). Tato koncepce akcentuje soubor práv a povinností ze strany státu vůči jeho občanu a naopak. V porovnání s tím pojetí občanství jako právního statusu vychází již ze starořímského práva - status civitatis byl jednou ze tří složek právní osobnosti člověka (caput civis Romani), která označovala příslušnost k římské obci. 8 Fyzická osoba nabývá určitých práv a povinností proto, že má tento status, stejně tak tyto povinnosti a práva pozbývá jeho ztrátou. Lze tedy říci, že vzájemná práva a povinnosti mezi státem a jedincem jsou důsledkem toho, že jedinec má tento status. 9 2.3 Bipolité a apatridé Po vymezení pojmu státního občanství považuji za nutné poukázat na dva problémy s občanstvím související, z důvodu jejich významu pro další kapitoly práce. Jde o problém bipolitismu (dual nationality, plural nationality) a bezdomovectví (apatrismus, statelessness). Tyto případy jsou zvláštní v tom, že fyzická osoba je zároveň státním občanem více než jednoho státu, nebo naopak není státním občanem žádného státu. Oba jevy, které lze z různých důvodů považovat za nežádoucí, jsou způsobeny různorodostí vnitrostátních právních úprav jednotlivých států. V podstatě lze hovořit o konfliktu 7 Weis, P. Cit. dílo, s. 4-5 8 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 69 9 Weis, P. Cit. dílo, s. 29 9
vnitrostátních úprav konfliktu pozitivním a konfliktu negativním podle toho, zda jde o bipolitismus nebo apatrismus. 10 Tak například získá dítě dvojí státní občanství proto, že se narodilo rodičům, kteří jsou státními občany státu, jehož právní normy upravující občanství vycházejí z principu ius sanguinis; 11 narodí se však na území jiného státu, který svojí právní úpravu staví na principu ius soli. Narozené dítě tak získává státní občanství státu, jehož občany jsou rodiče, a zároveň občanství státu, na jehož území se narodilo. Bipolitismus přináší určité problémy hlavně v oblasti loajality občana ke státu. S tím jsou spojeny problémy služby ve vojsku a povinnosti obrany státu jako jedné z nejzásadnějších povinností státního občana. V minulosti byly učiněny pokusy sjednotit právní předpisy týkající se státního občanství v jednotlivých státech prostřednictvím mezinárodních smluv (pro příklad uvádím Úmluvu o omezení případů vícerého občanství a vojenských povinností v případě vícerého občanství z roku 1963) tak, aby byl vyloučen vznik dvojího státního občanství. Díky malému počtu států, které své vnitrostátní normy upravily, byly výsledky těchto pokusů sporné. Státy se tomuto jevu bránily uzavíráním množství dvoustranných smluv, jako například v našich podmínkách Smlouvou mezi ČSSR a SSSR o zamezení dvojího státního občanství (vyhl. č. 71/1981 Sb.), nebo také Úmluvou mezi ČSSR a Polskou lidovou republikou o úpravě otázek týkajících se dvojího státního občanství (vyhl. č. 71/1966 Sb.). Posledním mezinárodním dokumentem, který upravuje otázky státního občanství, je Evropská úmluva o státním občanství (76/2004 Sb.). Té se budu věnovat blíže pod bodem 4.3.1. Postupem času spolu s posilováním postavení jedince vůči státu a jeho upřednostňováním před zájmy státu je dvojí státní občanství stále více tolerováno a princip jediného státního občanství je tak částečně oslabován. Ve světě je dnes patrná tendence poskytovat výhody dříve vázané na státní občanství (zatím vyjma politických práv) všem osobám pobývajícím na území 10 Weis, P. Cit. dílo, s. 197 11 Dále o tomto principu pod bodem 2.4. 10
státu bez rozdílu. 12 Je pravděpodobné, že se i v budoucnosti bude vývoj v oblasti občanství posouvat tímto směrem. 13 Státy se snaží minimalizovat problémy spojené s bipolitismem, proto se v současné době uplatňují následující zásady mezinárodního práva: Osoba s několikerým státním občanstvím se podle mezinárodního obyčejového práva nemůže odvolávat na jiné své státní občanství vůči státu, jehož je rovněž občanem. Stát považuje takovouto osobu za svého státního občana a nezajímá ho, zda ji za svého občana považuje také jiný stát. 14 Výrazem této zásady je v ČR například ustanovení 33 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, konkrétně pak odstavec 1: Je-li někdo v rozhodné době státním občanem československým a považuje-li ho za svého příslušníka také jiný stát, je rozhodné státní občanství československé. Oproti tomu apatridé (nebo také bezdomovci nebo apolité) jsou osoby bez jakéhokoliv státního občanství. Apatridy se například stávají děti apatridů narozené na území státu, který svojí právní úpravu státního občanství staví výlučně na principu ius sanguinis. Děti tak nezískají občanství podle práva žádného státu. V úvahu také přichází situace, kdy dítě po narození pozbude státní občanství a nezíská jiné. Bezdomovectví s sebou přináší ještě více negativních důsledků než bipolitismus, přičemž důsledky pro jedince plynoucí z toho, že není státním občanem žádného státu, jsou poměrně závažné. Někdy dokonce bývají apatridé srovnáváni s res nullius. 15 Nad apatridy není vykonávána diplomatická ochrana, mohou být vyhoštěni, nebo jim nemusí být povolen vstup na území státu. Státy také mezi sebou často uzavírají mezinárodní smlouvy vzájemně zajišťující občanům jednoho státu určitou míru práv a výhod pokud pobývají na území druhého státu. Z tohoto tzv. cizineckého režimu jsou apatridé z pochopitelných důvodů vyloučeni. 12 Požadavek garance aktivního a pasivního volebního práva na lokální úrovni cizím státním občanům z titulu jejich legálního pobytu vznáší lobby některých nevládních organizací. Toto právo je již cizincům garantováno v několika evropských zemích (např. Dánsko, Finsko, Švédsko). 13 Možný další vývoj předvídá mimo jiné ve svém článku Otázky dvojího státního občanství ve světle československo-americké smlouvy z roku 1928 a amerického práva uveřejněném v časopise Právník č. 7/95 Vratislav Pěchota. 14 Růžička, K. In Madar, Z. a kol. Slovník českého práva. Praha : Linde Praha a.s., 1995, s. 116 15 Weis, P., Cit. dílo, s. 162 11
Podobně jako v případě vícerého státního občanství se státy pokoušely řešit tento problém multilaterálními smlouvami. Kromě zakotvení zásady nikdo nesmí být svévolně zbaven svého státního občanství ve Všeobecné deklaraci lidských práv (článek 15) a zajištění minimálního standardu pro apatridy Úmluvou o právním postavení osob bez státního občanství z roku 1954 16 se tyto pokusy nesetkaly s větším úspěchem pro poměrně omezený počet států, které dohody přijaly. Významným dokumentem, který se zabývá tímto problémem, je Úmluva OSN o omezení případů bezdomovectví z roku 1961. 17 Další pokrok v řešení otázky apatridů přinesla Evropská úmluva o státním občanství. 18 Je zřejmé, že princip ius sanguinis vede ke vzniku bezdomovectví spíše než princip ius soli. 19 Možným řešením pro státy uplatňující princip ius sanguinis by zde bylo přijetí principu ius soli jako principu podpůrného, tak jako v české právní úpravě. Zásada vyloučení apatrismu je podobně jako zásada vyloučení bipolitismu jednou ze zásad, které ovládají naší právní úpravu státního občanství a jsou považovány za obyčejové pravidlo mezinárodního práva. 20 2.4 Nabývání státního občanství Tato kapitola pojednává o nabývání státního občanství obecně, a dále se zabývá jednotlivými konkrétními způsoby nabývání, které přicházejí v úvahu, a to bez ohledu na to, jestli jsou v současně platné české právní úpravě zakotveny nebo ne. Státní občanství se nabývá (a stejně tak i pozbývá) na základě vnitrostátních norem každý stát určuje sám, kdo a za jakých podmínek je jeho občanem. Existují však výjimky. V některých případech tak může stanovit mezinárodní smlouva, například v souvislosti se změnou území státu. Svoboda každého státu upravit vnitrostátními normami oblast státního občanství je do určité míry omezena. Omezení je zde dáno opět mezinárodními 16 Sdělení MZV č. 108/2004 Sb.m.s., blíže k této úmluvě pod bodem 4.3.1. 17 Sdělení MZV č. 43/2002 Sb. m. s., blíže k této úmluvě pod bodem 4.3.1. 18 Sdělení MZV č. 76/2004 Sb. m. s., blíže k této úmluvě pod bodem 4.3.1. 19 Weis, P. Cit. dílo, s. 162 20 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita. Právnická fakulta, 1997, s. 33 12
smlouvami, kterými je ten který stát vázán. Dále zde vystupují mezinárodní obyčeje a všeobecně uznávané právní zásady a samozřejmě suverenita dalších států, v souvislosti se zásadou svrchované rovnosti států. 21 Neméně důležitá je obecná zásada obyčejového práva, vyžadující existenci užšího faktického vztahu ( genuine and effective link ) mezi jednotlivcem a státem pro přiznání státního občanství. 22 Způsoby nabývání můžeme rozdělit do dvou základních skupin, na originární (původní) způsoby nabývání a na způsoby derivativní (odvozené). V obou případech je kritériem to, jestli je samotné nabytí vázáno na již existující státní občanství jiného člověka. 23 Proto mezi originární způsoby nabývání státního občanství můžeme počítat například opci (prohlášení), nalezení na území státu, nebo naturalizaci (tzv. udělení na žádost). Do skupiny derivativních způsobů nabývání patří v první řadě narození, dále pak například osvojení nebo určení otcovství. 2.4.1. Narození a principy ius sanguinis a ius soli Podívejme se nyní blíže na konkrétní způsoby nabývání státního občanství. Prvním z nich, nejrozšířenějším, je narození. Narození je nejčastějším důvodem nabývání občanství nejen v ČR, ale i v ostatních státech. Jak již bylo uvedeno výše, jedná se o derivativní způsob nabývání státního občanství. Tento způsob nabývání je budován na dvou principech ius sanguinis a ius soli. Ius sanguinis, neboli právo krve, je principem charakteristickým pro střední Evropu a na jeho základě stojí i soudobá česká právní úprava. Podle tohoto principu, resp. podle zákonů, které na něm staví, dítě narozené dvěma státním občanům jednoho státu získává státní občanství tohoto státu. Místo narození nepovažují právní úpravy založené na této zásadě za podstatné. Podle některých vnitrostátních úprav postačuje pro to, aby dítě 21 Černý, J., Valášek, M. České státní občanství: ucelený výklad právních předpisů upravujících státní občanství České republiky v návaznosti na státní občanství ČSR, ČSSR a ČSFR. Praha : Linde Praha, a. s., 1996, s. 17 22 Potočný, M., Ondřej, J. Cit. dílo, s. 45 23 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita. Právnická fakulta, 1997, s. 36 13
nabylo státního občanství určitého státu, aby jen jeden z rodičů byl jeho státním občanem. Stejně tak je tomu i v České republice. Zásada ius soli našla své uplatnění zejména v právních řádech jihoamerických zemí, v souvislosti s osidlováním jejich území přistěhovalci. Její podstata je narozdíl od ius sanguinis zaměřena na státní území. Je zde významné kde, tj. na území jakého státu se dítě narodí, ne komu se narodí. Státní příslušnost rodičů není určující. 24 Narodí-li se tedy dítě na území státu, jehož právní úprava nabývání státního občanství vychází ze zásady ius soli, nabývá jeho státní občanství. V různých právních řádech se můžeme setkat s kombinací obou zásad. Tak je tomu i v České republice, kde se omezeně uplatňuje zásada ius soli, i když hlavním, převažujícím principem ovládajícím naší právní úpravu státního občanství je zásada ius sanguinis. Podobně je tomu ve Spojených státech amerických, kde v právní úpravě převažuje zásada ius soli, a ta je modifikována zásadou ius sanguinis. Kombinace ius soli a ius sanguinis má své opodstatnění v tom, že předchází problémům s vícerým státním občanstvím a bezdomovectvím. 2.4.2. Legitimace Legitimace je dalším derivativním způsobem, kterým se nabývá státní občanství. Uplatňovala se na našem území až do roku 1949. Podstata spočívá v rozlišování dětí na děti narozené v manželství a na děti nemanželské. Dítě, které se narodí matce s cizím státním občanstvím, nabude státního občanství svého otce, pokud tento přizná otcovství a ožení se s matkou dítěte. Významem legitimace je zlepšení postavení mimomanželských dětí a její účinky nastávají dnem, kdy rodiče dítěte uzavřou manželství. 2.4.3. Určení otcovství Určení otcovství jako způsob nabývání státního občanství vykazuje určitou podobnost s výše uvedenou legitimací. Staví také na rodinných 24 Považuji za vhodné zmínit se o následující výjimce podle zásady ius soli nenabývají státní občanství státu děti zástupců cizího státu v úředním poslání. Viz Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s. 18 14
vztazích a na základě zásady jednotnosti státního občanství rodiny. Tento způsob nabývání státního občanství zná i v současnosti platná česká právní úprava. Dítě narozené cizince nabude státní občanství státu, jehož je jeho otec státním občanem, dnem určení otcovství (ať už aktem státního orgánu v našich podmínkách soudním rozhodnutím, nebo třeba souhlasným prohlášením rodičů). Není tedy oproti legitimaci vyžadováno uzavření manželství. 2.4.4. Sňatek Sňatek je opět způsobem nabývání státního občanství, který se zakládá na rodinných vazbách a stejně tak na zásadě jednotnosti státního občanství rodiny. V čisté formě tu dochází k nabytí státního občanství uzavřením manželství cizinky se státním občanem, avšak díky různorodosti vnitrostátních úprav je tento způsob nabývání modifikován vazbou například na splnění dalších podmínek, na žádost manželky, apod. Mnoho států neváže nabytí státního občanství na uzavření manželství, uzavření manželství nemá přímé důsledky na státní občanství manželky. Podle některých úprav je však k uzavření manželství přihlíženo v naturalizačním řízení. Podobně jako legitimace není tento způsob nabývání zakotven v současně platné české právní úpravě státního občanství v návaznosti na závazky vyplývající z Úmluvy o státním občanství vdaných žen z roku 1957, kterou je Česká republika vázána. 2.4.5. Osvojení Osvojením vzniká rodičovský vztah mezi osvojitelem a osvojencem a je také založen příbuzenský vztah mezi osvojencem a příbuznými osvojitele, přičemž tyto vztahy osvojence s původní rodinou zanikají. 25 Osvojení vychází ze stejných principů, jako ostatní výše uvedené způsoby nabývání. Nabytí státního občanství je zde vázáno na právní moc rozsudku o osvojení. Jako způsob nabývání státního občanství bylo zakotveno do moderních českých zákonů v roce 1993. 25 Radvanová, S. In Madar, Z. a kol. Slovník českého práva. Praha : Linde Praha a.s., 1995, s. 712 15
2.4.6. Nalezení V tomto originárním způsobu nabývání státního občanství se projevuje zásada ius soli na území státu, jehož právní úprava je založena na zásadě ius sanguinis. Tímto způsobem nabude státní občanství pouze nalezené dítě. Aby se nalezení jako způsob nabytí státního občanství uplatnilo, nesmějí být známi rodiče dítěte. Důvodem pro zakotvení tohoto způsobu je zamezení vzniku bezdomovectví ve státech uplatňujících zásadu ius sanguinis (není možné zjistit státní občanství dítěte, pokud ho nabylo narozením podle zásady ius sanguinis a nabytí státního občanství na základě zásady ius soli by se neuplatnilo, protože ho stát, na jehož území bylo dítě nalezeno, nezná). České právní normy umožňují nabytí státního občanství nalezením s tím, že je dítě považováno za státního občana České republiky dokud se neprokáže, že nabylo narozením státní občanství jiného státu. 2.4.7. Navrácení Navrácení státního občanství je také známé pod pojmem redintegrace. Jednotlivec jenž pozbyl státní občanství státu, které získal narozením, ho může znovu nabýt tímto způsobem. Navrácení bývá vázáno na další podmínky, jejichž splnění je pro nabytí státního občanství nezbytné. V nedávné minulosti našel tento způsob nabývání státního občanství uplatnění v českých právních normách. Bylo tak státní občanství navráceno na základě zákona č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání čs. státního občanství vymezené skupině jednotlivců (viz níže). 2.4.8. Naturalizace Naturalizace (neboli udělení na žádost) je originárním způsobem nabývání státního občanství. Prostřednictvím naturalizace může nabýt cizinec, popř. bezdomovec státní občanství toho státu, ve kterém o jeho udělení žádá. Stejně jako u některých dalších způsobů nabývání, různé vnitrostátní úpravy váží naturalizaci cizince nebo bezdomovce na splnění různých podmínek. Často se jedná o podmínku pobytu na území státu po určitou dobu, dále třeba způsobilost k právním úkonům, složení státoobčanského slibu, uplatňují se také podmínky negativního charakteru, například nesmí být udělením občanství 16
žadateli ohrožena bezpečnost státu, atd. Ani po splnění podmínek však zpravidla nemá možný budoucí občan zaručeno nabytí státního občanství. Státy mnohdy v souladu se zásadou suverenity ještě po splnění stanovených podmínek ponechávají na úvaze vládě nebo státnímu orgánu zda státní občanství žadateli udělí nebo ne. Na udělení státního občanství tedy není, podobně jako v České republice, právní nárok. 26 Naturalizací cizinců a apatridů se také zabývá mezinárodní právo určité předpoklady naturalizace byly stanoveny ve věci Nottebohm: V rozsudku Mezinárodního soudního dvora v případě Nottebohm (1955) byl za podmínku naturalizace označen požadavek existence užšího vztahu příslušné osoby ke státu (např. trvalé bydliště osoby na území státu po určitou minimální dobu, rodinné vztahy ke státním občanům dotyčného státu apod.). 27 2.4.9. Opce (prohlášení) Státní občanství je možné také nabýt opcí (prohlášením). Podstatou opce je volba jednotlivce mezi několika možnými státními občanstvími s cílem zamezit vzniku vícerého státního občanství a s tím spojenými problémy. Opce se využívá při změnách svrchovanosti států nad konkrétním územím, kdy 26 Kromě samotné formulace ustanovení 7 zákona č. 40/1993 Sb., podle kterého lze udělit státní občanství ČR za určitých podmínek, je možné toto vysledovat v judikatuře, např. v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 6 A 77/97: Udělení státního občanství (přijetí do svazku státu) podle 7 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, na žádost občana cizího státu je výrazem neomezené státní suverenity; děje se ve sféře absolutního volného uvážení... Přijetí do svazku státu (udělení státního občanství) na žádost občana cizího státu je a také historicky od nejstarších dob vždy bylo výrazem státní suverenity. Je absolutně ve sféře volného uvážení státní výsosti, zda cizímu státnímu příslušníku bude občanství uděleno nebo ne.... Protože tu není právní nárok na udělení státního občanství, není tu ani subjektivní právo žadatele, aby jeho žádosti bylo vyhověno, ačkoli podmínky zákonem stanovené splňuje, nebo jejich nesplnění mu bylo prominuto. Nebo také v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 586/99:...stát má nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádné právo zaručené ústavou, ústavními zákony ani mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy. Tímto se řídil již Všeobecný zákoník občanský. Podle něj mohlo být státní občanství uděleno se zřetelem ke jmění, výdělečné schopnosti a mravnému chování. K neexistenci subjektivního práva na udělení státního občanství je možno citovat i prvorepublikovou judikaturu nejv. správního soudu: Udělení státního občanství cizímu příslušníku podle 30 o. z. o. je dáno do volné úvahy úřadu, ničím neomezené. (Boh. 2459/23) (viz Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 1. 1-284. Reprint původního vydání. Praha : Codex Bohemia, s.r.o., 1998) 27 Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s. 19 17
obyvatelstvo tohoto území volí mezi státním občanstvím státu, pod jehož svrchovanost území přešlo, a mezi státním občanstvím státu, který vykonával nad územím svrchovanost původně. Optovat pro státní občanství určitého státu může jedinec buď sám za sebe, někdy takto mohou nabývat státní občanství i manželka a nezletilé děti. Prostřednictvím mezinárodních smluv se opce uplatnila po první a po druhé světové válce i na našem území. Opce se také uplatnila v nedávné době, když bylo umožněno optovat pro české státní občanství slovenským státním občanům. 28 2.4.10. Změna území státu Stejně jako ve výše uvedeném případě opce, i zde je základem změna svrchovanosti státu nad určitým územím. Obecně se uplatňuje pravidlo, že státní občané státu, který přišel o území, kde mají bydliště, pozbývají své původní státní občanství a nabývají státní občanství státu, který je nově svrchovaný na tomto území. Ztráta části státního území je zapříčiněna například vojenskou porážkou nebo cesí (odstoupením) území. Konkrétně tyto změny státního občanství upravují smlouvy uzavřené mezi zúčastněnými státy. 29 2.4.11. Ipso facto Ipso facto je posledním způsobem nabývání státního občanství. Nabytí státního občanství se v tomto případě váže na určitý čin. Tím může být zvolení si trvalého bydliště na území státu, koupě nemovitosti na území státu, nebo může být vázáno na vstup do státní služby. V úvahu přichází i jejich kombinace tak například zastávání úřadu ve spojení s trvalým pobytem v případě Vatikánu. Způsob nabytí státního občanství ipso facto není zakotven v právních předpisech České republiky. 28 Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s. 21 29 Dále problematiku dopadu územních změn na státní občanství rozpracovává P. Weis v cit. díle. 18
2.5 Pozbývání státního občanství Jak je vidět, způsoby nabývání státního občanství jsou velmi různorodé. Podobně je tomu i u způsobů pozbývání státního občanství tzv. expatriace. Protože je se státním občanstvím spojen celý soubor práv a povinností, může jeho ztráta vážně zasáhnout do života jedince a zapříčinit bezdomovectví. Z tohoto důvodu byly vypracovány mezinárodní dokumenty s cílem zaručit, že státní občanství nebude občanu svévolně odebráno. Pro příklad uvádím článek 15 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv: Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit. Aby se potlačila možnost vzniku bezdomovectví, upravuje výslovně Úmluva o omezení případů bezdomovectví z roku 1961 ve svém článku 8 pozbývání státního občanství, a dále stanoví, kdy smluvní stát nezbaví svého občana státního občanství a taktéž uvádí výjimky: 1. Smluvní stát nezbaví osobu jejího občanství, jestliže by se v důsledku toho stala osobou bez státní příslušnosti. 2. Nehledě na ustanovení odstavce 1 tohoto článku může být osoba občanství smluvního státu zbavena: a) za okolností za kterých je podle odstavců 4 a 5 článku 7 dovoleno (oba tyto odstavce se týkají toho, že občané mají své bydliště mimo území státu, poznámka pod čarou) aby osoba svého občanství pozbyla, b) bylo-li občanství získáno na základě nepravdivých údajů nebo podvodem 3. Nehledě na ustanovení odstavce 1 tohoto článku si smluvní stát může právo zbavit osobu jejího občanství podržet, jestliže při podpisu, ratifikaci nebo přístupu výslovně uvede, že z jednoho nebo více z dále uvedených důvodů, které v té době jeho vnitrostátní právo jako důvody zná, si toto právo podržuje: a) že v rozporu s věrností, kterou je smluvnímu státu povinována, osoba (i) přes výslovný zákaz smluvního státu prokázala nebo prokazovala služby jinému státu nebo od jiného státu přijala nebo přijímala požitky, nebo (ii) chovala se způsobem vážně poškozujícím životní zájmy státu, b) že osoba přísahala nebo formálně slíbila věrnost jinému státu nebo jasně prokázala své odhodlání zavrhnout svou věrnost smluvnímu státu 19
4. Pravomoci zbavovat občanství, kterou odstavec 2 nebo 3 tohoto článku umožňuje, bude smluvní stát využívat pouze na základě zákona, který dotyčnou osobu opravňuje, aby byla řádně slyšena soudem nebo jiným nezávislým orgánem. Jak je patrno z výše uvedeného, jsou dána určitá pravidla a omezení, i když samotná úprava pozbývání státního občanství je věcí každého státu. Pod tímto bodem se budu dále zabývat konkrétními způsoby pozbývání, které přicházejí v úvahu. Obecně může být státní občanství pozbyto jednáním státu nebo jednáním státního občana. 2.5.1. Prohlášení nabytí státního občanství za neplatné Prohlášením nabytí státního občanství za neplatné je myšleno pozbytí státního občanství, které nebylo nabyto v souladu s právními předpisy (státní občanství mohlo být nabyto na základě zatajení skutečností nebo poskytnutí nepravdivých informací významných pro jeho nabytí). 2.5.2. Propuštění ze státního svazku Tento způsob pozbývání státního občanství se uplatňuje na základě žádosti občana státu, jehož právní úprava propuštění ze státního svazku zná. Opět zde jednotlivé vnitrostátní právní úpravy mohou klást různé další podmínky, mezi které může patřit např. existence vícerého státního občanství, podmínka nabytí jiného státního občanství ve stanovené lhůtě (tyto jsou výrazem principu vyloučení bipolitismu), pobyt v cizině, apod. V současné době je možné, aby státní občan České republiky pozbyl státního občanství tímto způsobem při splnění zákonem stanovených podmínek uvedených v patřičných ustanoveních zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. 2.5.3. Nabytí státního občanství jiného státu Pozbývání státního občanství nabytím jiného státního občanství je uplatněním principu vyloučení bipolitismu. Pro pozbytí státního občanství podle tohoto způsobu je vyžadováno, aby jedinec na základě vlastního projevu 20
vůle nabyl státní občanství jiného státu. Naše právní úprava, která taktéž stojí na principu vyloučení bipolitismu, tento způsob pozbývání obsahuje. 2.5.4. Sňatek Sňatek je jako způsob pozbývání státního občanství obsažen v některých vnitrostátních úpravách. Vychází se z toho, že žena - státní občanka - pozbývá své státní občanství uzavřením manželství s cizincem, popř. apatridou. Opět se zde projevuje zásada jednotnosti státního občanství rodiny. Stejně jako u ostatních způsobů nabývání a pozbývání, tak i v tomto případě je více jednotlivých různých úprav, které váží pozbytí státního občanství na další podmínky, nebo které promítají do zákonných ustanovení určité principy. Příkladem může být vázanost pozbytí občanství podle tohoto způsobu na nabytí jiného státního občanství sňatkem vyloučí se tak víceré státní občanství. Oproti tomu existuje celá řada právních úprav, které v souladu s Úmluvou o státním občanství vdaných žen (vyhlášená pod č. 72/1962 Sb.) tento způsob pozbývání státního občanství neakceptuje. Článek 1 Úmluvy stanoví, že: Každý smluvní stát souhlasí s tím, že ani uzavření ani rozvedení manželství mezi jeho příslušníkem a cizincem, ani změna státního občanství manžela během manželství, nemohou mít samy o sobě vliv na státní občanství ženy. Vedle toho je v článku druhém zakotven princip zachování státního občanství: Každý smluvní stát souhlasí s tím, že ani dobrovolné přijetí státního občanství jiného státu jedním z jeho příslušníků, nebrání manželce tohoto příslušníka v tom, aby si uchovala své státní občanství. Do Úmluvy se promítá opět princip jednotnosti státního občanství rodiny, a to konkrétně v článku třetím Úmluvy, kde se smluvní státy zavazují zvýhodnit cizinky provdané za jejich státní občany oproti jiným žadatelům o nabytí státního občanství tzv. zvláštním přednostním naturalizační postupem, pokud tyto podají žádost o udělení státního občanství. 2.5.5. Odnětí Odnětím se pozbývá státní občanství na základě rozhodnutí státního orgánu. Státní orgán může toto rozhodnutí vydat z různých důvodů, které jsou 21
stanoveny v právních normách toho kterého státu. Jako příklad lze uvést vstup do cizí civilní nebo vojenské služby, nepřátelská činnost vůči státu, pobyt v zahraničí, nezákonné opuštění území státu, nebo třeba odsouzení pro určité trestné činy. 30 Pozbytí státního občanství odnětím upravoval zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání čs. státního občanství a zákon č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky. V dnešní době naše právní úprava odnětí státního občanství nezná. 2.5.6. Ztráta státního občanství ex lege Tento způsob pozbývání státního občanství se částečně kryje s výše uvedeným odnětím. Podobnost obou způsobů pozbývání můžeme vidět v důvodech, které k pozbytí vedou. Jak již bylo řečeno výše, jedná se například o službu v cizím vojsku, pobyt v zahraničí, atd. Oba způsoby pozbývání jsou však odlišné v tom, zda je pozbytí závislé na rozhodnutí státního orgánu (případ odnětí) či nikoliv. K pozbytí státního občanství podle některých právních úprav dochází v uvedených případech přímo ze zákona. 2.5.7. Změna území státu V případě změny území státu platí to, co bylo uvedeno pod bodem 2.4. Na základě vojenské porážky nebo cese části státního území mezinárodní smlouvy obvykle řeší otázky státního občanství. Obyvatelstvo tohoto území často pozbývá své původní státní občanství a nabývá státní občanství státu, jehož součástí se území stalo. 2.5.8. Opce Opce opět úzce souvisí se změnami území státu. Jestliže obyvatelé území nově nabyli státní občanství v důsledku změny státního území, mohou za určitých podmínek optovat pro původní státní občanství, a tím pozbýt později nabyté. 30 Viz např. Weis, P. Cit. dílo, s. 118, Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s 22 22
2.5.9. Přesídlení obyvatelstva Přesídlení obyvatelstva jako způsobu pozbývání státního občanství se používá zřídka. Prvně byl tento způsob využit při přesídlení tureckého obyvatelstva z Řecka a řeckého obyvatelstva z Turecka v rámci Lausanské smlouvy počátkem dvacátých let minulého století. Stejně tak byl využit po konci druhé světové války. Na základě přesídlení obyvatelstva tedy došlo k hromadnému pozbytí státního občanství. 23
3. Historický vývoj státního občanství na našem území Obsahem této kapitoly je nástin historického vývoje institutu státního občanství v období od roku 1811 až po zánik ČSFR. Současná právní úprava na starší předpisy navazuje v tom smyslu, že v určitých případech počítá s existencí státního občanství podle starší úpravy k určitému datu (např. ustanovení 1 nebo ustanovení 27c zákona č. 40/1993 Sb.). Jedná se o tzv. ultraaktivitu právních předpisů týkajících se státního občanství, která je právě pro právní úpravu v této oblasti charakteristická. 31 Proto kromě zachycení samotného vývoje je vhodné se historií úpravy státoobčanských otázek zabývat i z tohoto důvodu. 3.1 Státní občanství od roku 1811 Základní ustanovení o státním občanství obsahoval již Všeobecný občanský zákoník z roku 1811. Tento zákoník doplněný několika dekrety dvorské kanceláře byl základem právní úpravy státního občanství na našem území. 32 V ustanoveních Všeobecného občanského zákoníku týkajících se státního občanství ( 28 až 32) a v ustanoveních dvorských dekretů byly upraveny způsoby nabývání státního občanství (narození, legitimace, sňatek cizinky se státním občanem, nastoupení veřejné služby, nastoupení živnosti pro jejíž provozování je nutný řádný pobyt v zemi, desetiletý pobyt s podmínkou beztrestnosti, udělení na žádost) a pozbývání státního občanství (propuštění ze státního svazku za účelem vystěhování, resp. nabytí cizího státního občanství, sňatkem občanky s cizincem, legitimace nezletilého státního občana cizincem), kde však zákoník výslovně odkazuje na zákony o vystěhování. 33 31 Filip, J. Ústavní právo. I. díl. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 1999, s. 265 32 Filip, J. K problémům mezinárodních smluv se vztahem ke státnímu občanství ČR. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 1 33 Vystěhovalecký patent z roku 1832, státní zákl. zákon z roku 1867 č. 142 ř. z., zákon č. 71/1922 Sb., o vystěhovalectví. 24
3.2 Státní občanství v letech 1918 až 1945 Státní občanství ČSR vzniklo spolu se vznikem ČSR dne 28. října 1918. Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 stanovila, že československé státní občanství je jediné a jednotné, třebaže předpisy upravující jeho nabývání a pozbývání byly různé na území dříve rakouském a na území dříve uherském. 34 Dále stanovila, že podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství určuje zákon. Tímto zákonem ze dne 9. dubna byl ústavní zákon č. 236/1920 Sb. z. a n., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé a ústavní zákon č. 152/1926 Sb. z. a n., o udělení státního občanství československého některým osobám (tzv. Lex Dérer), který upravoval udělení státního občanství bývalým uherským státním občanům. Zákon č. 236/1920 Sb. z. a n. určil, kdo jsou ode dne 28. října 1918 českoslovenští státní občané, upravil opci a zmocnil vládu k dohodnutí podrobností k provedení tohoto zákona s vládami států, jichž se týká. Ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství do té doby platná zůstala na základě ustanovení tohoto zákona nadále v platnosti (pokud je ovšem tento zákon neměnil). Až do doby, kdy nabyl účinnosti zákon č. 194/1949 Sb. (1. října 1949) tak zůstala v platnosti patřičná ustanovení Všeobecného zákoníku občanského. Československé státní občanství bylo provázáno s institutem domovského práva, kterým se rozumí určitý vztah jednotlivce k politické obci, podobný vztahu státních občanů ke státu. Obsahem domovského práva bylo právo na nepřetržitý pobyt v domovské obci a právo na chudinské zaopatření. 35 Domovské právo v obci na území ČSR mohl mít pouze státní občan a zároveň každý státní občan musel mít domovské právo v některé obci. Prostřednictvím tohoto institutu stanovil ústavní zákon č. 236/1920 Sb. z. a n., kterým se mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé, které osoby byly československými 34 Verner, Vl. Státní občanství a domovské právo republiky Československé. Praha : Právnické vydavatelství JUDr. Václav Tomsa, 1947, s. 23 35 Weyr, F. Cit. dílo, s. 302 an. 25
státními občany. Spolu s ústavním zákonem č. 156/1926 Sb. z. a n., o udělení státního občanství československého některým osobám a několika mezinárodními smlouvami (viz dále) tento ústavní zákon stanovil se zpětnou účinností, kdo se stal ke dni vzniku ČSR československým státním občanem. 36 Československými státními občany tak byly ode dne 28. října 1918 osoby, které měly domovské právo v některé z obcí na území ČSR. Existence tohoto institutu a jeho vztah k československému státnímu občanství je hlavním rozdílem tehdejší a současné právní úpravy. Ke zrušení domovského práva jako zastaralého institutu došlo na základě zákona č. 174/1948 Sb. k 31. prosinci 1948. 37 Řešení otázek státního občanství nového samostatného Československa vycházelo z politické situace tehdejší doby. Změny ve střední Evropě a rozpad Rakousko-Uherského mocnářství, způsobený jeho vojenskou porážkou v 1. světové válce, vyvolaly potřebu vypořádat se s problémem státního občanství nástupnických států a stanovit způsoby, podle nichž měli být přiděleni dosavadní rakousko-uherští a němečtí státní občané těmto státům. Tyto otázky byly zachyceny v několika mezinárodních smlouvách. Úpravu státoobčanských otázek obsahovaly ve svých článcích Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Německem, podepsaná ve Versailles dne 28. června 1919 (vyhlášena pod č. 217/1921 Sb.), Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Rakouskem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919 (vyhlášena pod č. 507/1921 Sb.), Smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a Československem, podepsaná v Saint- Germain-en-Laye dne 10. září 1919 (vyhlášena pod č. 508/1921 Sb.) a také Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Maďarskem, podepsaná v Trianonu dne 4. června 1920 (vyhlášena pod č. 102/1922 Sb.). 36 Filip, J. K problémům mezinárodních smluv se vztahem ke státnímu občanství ČR. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 1 37 Tento institut byl již od počátku dvacátých let minulého století postupně oslabován v důsledku nově přijímaných zákonů zavádějících povinné nemocenské pojištění (zákon č. 268/1919 Sb. z. a n.), pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (zákon č. 221/1924 Sb. z. a n.) a státních starobních podpor (zákon č. 43/1923 Sb. z. a n.) (Viz Malý, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. upravené vydání. Praha : Linde, 1999, str. 295) 26