NÁRODNÍ DIVADLO BRNO - ČINOHRA TISKOVÁ ZPRÁVA 15. 4. 2009. PREMIÉRA: William Shakespeare 17. 4. 2009

NÁRODNÍ DIVADLO BRNO - ČINOHRA TISKOVÁ ZPRÁVA 15. 4. 2009 PREMIÉRA: William Shakespeare 17. 4. 2009 Statutární město Brno finančně podporuje Národní divadlo Brno, příspěvkovou organizaci. www.ndbrno.cz obsahuje výběrová řízení pro dodávky zboží a služeb

William Shakespeare (1564 1616) ANTONIUS A KLEOPATRA Překlad: Jiří Josek Úprava: Martin Dohnal, Zdenek Plachý Režie: Zdenek Plachý Dramaturgie: Martin Dohnal Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Martina Zwyrtek Světelná režie a výtvarná režie světelných objektů: Daniel Dvořák, Karel Kut Hudební spolupráce: David Šubík Fonetická spolupráce: Jana Hlaváčková Pohybová spolupráce: Hana Charvátová Asistent režie: Oldřiška Bartíková Inspice: Jarmila Melicharová Nápověda: Yveta Štěpánová Osoby a obsazení: Kleopatra Dita Kaplanová Marcus Antonius Petr Halberstadt Octavius Caesar Petr Bláha Aemilius Lepidus Jiří Pištěk Domitius Enobarbus Jan Grygar Scarus a 2. posel Ondřej Brett j. h. Aleš Kubát j. h. Eros Vratislav Běčák Učitel/ Vyslanec Jaroslav Dufek Agrippa Ondřej Mikulášek Thidias Ondřej Novák Proculeius Vladimír Krátký Octavia Klára Apolenářová Sextus Pompeius Petr Rakušan Menas David Kaloč Charmian Sandra Riedlová Iras Erika Stárková Alexas Dominick Hájek j. h. Vesničan Jaroslav Kuneš 1. posel Ondřej Vacke j. h. Martin Kraus j. h. Premiéra 17. dubna 2009 v Mahenově divadle

Jiří Josek Hra Antonius a Kleopatra Antonius a Kleopatra, hra napsaná na přelomu let 1606 a 1607, dějově navazuje na tragédii Julius Caesar z roku 1599. Sleduje další osudy vítězů v bitvě u Filipp, triumvirů Marka Antonia, Octavia Caesara a Marka Aemilia Lepida. Shakespeare v ní však vytvořil hru, která se klasickému žánru tragédie v mnohém vymyká. Je to drama vášnivé lásky v kulisách světa, oslava lidskosti a trpký výsměch samolibé moci. Svým vyzněním i datací je na přechodu mezi velkými tragédiemi autorova zralého období a pozdními romancemi. V centru hry stojí nejslavnější milenecká dvojice starověku, jež se před Shakespearem i po něm stala předmětem řady literárních zpracování. Hlavním pramenem jsou stejně jako u Julia Caesara Plútarchovy Životy slavných Řeků a Římanů. Příběh velkého vojevůdce Antonia, kterého ke zkáze přivede kurtizána Kleopatra, jak ho s mnoha působivými detaily vypráví tento antický životopisec (46 120 n. l.) a jak se zapsal do povědomí západní kultury, nabyl v různých adaptacích odlišných podob. Už Geoffrey Chaucer ve své Legendě o dobrých ženách (1385) Kleopatru do značné míry rehabilituje a rovněž zpracování látky z pera Shakespearova současníka Samuela Daniela (Tragédie Kleopatry, 1594) zdůrazňuje její vznešené stránky. Shakespeare tedy nepřejímal jen známý děj, ale mohl vycházet i z rozporuplných hodnocení titulních postav. Láska a politika jsou témata, která prolínají celým Shakespearovým dílem a pod vlivem společenských změn a jistě i osobních autorových zkušeností nabývají různých podob a akcentů. Znatelný zlom nastává koncem 16. století. Shakespearův renesanční optimismus se vytrácí a střídá ho skepse. Na rozdíl od tragédie Romeo a Julie (1596), kde je sice mladý pár zničen nenávistí okolí, ale jejich láska vítězí, milenci v tragikomické grotesce Troilus a Kressida (1602) přežijí, avšak v prostředí války se vzájemná láska rychle promění ve zradu. Ve skupině her spíše politického rázu se dramatik odklání od domácí historie a poukazuje na domácí poměry prostřednictvím her odehrávajících se na jiných místech a v jiných časech. Od Julia Caesara přes další velké tragédie Hamlet, Othello, Macbeth, Král Lear až po Coriolana (1607) je v ohnisku autorovy pozornosti člověk spjatý s mocí a odpovědností ke své zemi. Ve hře Antonius a Kleopatra jako by se oba zmíněné proudy tvorby setkaly. Je to příběh lásky, čelící nepřátelskému okolí, stejně jako příběh vládce, který musí osobní city podřizovat zájmům země. Dějištěm hry je, alespoň ze sebestředného hlediska jejích protagonistů, celý tehdejší svět. Příběh se volně přelévá mezi dvěma jeho protipóly, Římem a Egyptem, ale přeskakuje často jakoby filmovým střihem na Sicílii, do Athén, do Sýrie Hra je zalidněná postavami, které někdy s ústředním dějem souvisejí jen zcela okrajově, a popisuje historické události dlouhých deseti let. Shakespeare navíc známý příběh do značné míry zbavuje dramatičnosti. Ve hře lidé mluví, vtipkují, zpívají, hádají se, milují, zlobí a opíjejí, ale nikdo tu nikoho nezabije. Bitvy se odehrávají mimo jeviště. Kdyby příběh nekončil sebevraždami obou milenců, z nichž první je směšně nepodařená a druhá úchvatně teatrální, a kdyby celou hrou neprostupoval pocit osudové neodvratnosti tragického konce, těžko by se dalo mluvit o tragédii. Zvlášť když tragický pocit v závěru je vyvážen pocity triumfu, výsměchu a smíření. Co tedy činí z této hry dílo, které mnozí považují za jeden z vrcholů dramatikova umění? Možná je to dáno tím, jak dokonale se zde Shakespearovi na všech rovinách podařilo vyjádřit složitost a hloubku lidského přístupu k životu, naplnit konkrétní osudy psychologicky prokreslených postav obecnou platností, a přitom se vyhnout apriorním soudům, a nechat na divákovi či čtenáři, aby si v konfrontaci s vlastním založením domýšlel motivace jednání a povahy jednotlivých postav. Shakespeare charakterizuje oba póly rozděleného světa řadou protikladných aspektů. Zatímco Řím, reprezentovaný mladým dobyvatelem Octaviem Caesarem a jeho vojáky, představuje civilizaci, které patří budoucnost, tajemný Egypt s jeho stárnoucí vládkyní Kleopatrou, v jejíchž tenatech uvázl před Antoniem nejeden římský potentát, je místem radostného prožívání přítomnosti, a současně i místem odsouzeným k zániku. Mužský a ženský princip, rozum a cit, povinnost a slast leží v této hře na opačných střelkách kompasu. Uprostřed stojí Antonius, jehož k Západu vážou povinnosti římského velitele a k Východu láska ke Kleopatře. Na rozdíl od předchozích dramatikových hrdinů Bruta, Hamleta či Macbetha však Antonius nepodstupuje muka vnitřního boje. Není filozof a jedná impulzivně. Když Řím zavelí, bez velkého váhání opouští Kleopatru, a dokonce si bere za manželku Octaviovu sestru. Jakmile pochopí, že jeho štěstí leží v Egyptě, poddá se své osudové vášni a vrací se ke Kleopatře. Protože je však voják a velitel, ví,

že jeho soukromá láska je zradou vlastní země. Antoniovo postavení je o to horší, že nikdy nemůže vědět, zda si Kleopatra jeho oběť zaslouží. Mnozí se shodují v tvrzení, že v Kleopatře vytvořil Shakespeare svou nejzdařilejší ženskou postavu. Je kvintesencí všech ženských ctností i nectností. Umí být vznešená i nízká, je proměnlivá jako Luna, která je její patronkou. Ona je tou největší egyptskou záhadou. Tato milenka s bohatou minulostí si políčila na Antonia jako na svou poslední kořist, zmocnila se ho a snad ani ona sama (jako on) neví, zda ho miluje, nebo jen využívá k vlastním záměrům. Oč je jejich láska vzhledem k okolním tlakům a bezvýchodné budoucnosti nejistější, o to je intenzivnější. Antonius podlehne kouzlu této čarodějky a bez ohledu na vše se od ní nechává vést do záhuby. Vztah Antonia a Kleopatry není ve hře nahlížen jen z jejich perspektivy. Láska této dvojice je věcí veřejnou a autor ji vystavuje mnohohlasému soudu, a zejména odsudku veřejnosti. Ukazuje se, že pro tyto pilíře světa je stávající svět příliš malý. Jejich láska, plná zvratů a nervozity, může dozrát do plné intenzity citu až ve chvíli, kdy oba tento svět opouštějí a triumfují nad světskými malichernostmi. Jak uboze z jejich pohledu musí vypadat Octavius s jeho vítěznou pompou. Konečným vyzněním, které přináší smíření se smrtí a pozvedá osud hrdinů do sfér věčnosti, hra otevírá cestu k další etapě dramatikovy tvorby. V tragédii Antonius a Kleopatra dozrává i Shakespearovo básnické mistrovství. Úchvatné metafory promítají lidské děje a postavy do nadpozemských dimenzí, a vzápětí je srážejí do prachu země. Autor si hraje s proměnami perspektivy a hledisek, zrychluje a zastavuje čas, monumentálnost střídá se směšností a prostotou. Vytvořil tak drama, které je právě tak střetem abstraktních idejí, jako intimním příběhem poslední vášnivé lásky dvou výjimečných, ale veskrze lidských osobností. Shakespeare napsal další hru, jež sice po obsahové i formální stránce navazuje na tradiční vzory, ale osobitým pojetím i výrazovým mistrovstvím je výrazně převyšuje. Autorovo poselství je víceznačné. Jako občan své země ví, že vláda a moc jsou neslučitelné s lidskými slabostmi a že budoucnost patří lidem typu Octavia Caesara, ale jako člověk straní nemorálním milencům, kteří se dokáží vymknout zákonitostem světa a na konci života chtějí raději být a milovat než dobývat a vládnout. Rozhovor Mojmíra Weimanna s režisérem Zdenkem Plachým Proč jsi vůbec sáhl po tomto textu? Antonius a Kleopatra je příběhem velké lásky. Osobně mě fascinuje to shakespearovské přitahování ke smrti příběh o tom, jak velmi souvisí každý velký a odvážný čin se smrtí. Včetně velké lásky. Ta je smrti vždy nejblíže. Smrt zde volá na své vyvolené a jejich smrt je krásná, esteticky dokonalá, přitažlivá. Je to smrt, která se hlásí dlouho dopředu. Jako volání z druhého břehu (to je pojmenování dramaturga Martina Dohnala), jako pokušení, kterému se nedá nepodlehnout. Každá duchovní proměna souvisí úzce se smrtí. Antonius poznává Kleopatru a Egypt a uvědomuje si, že existují úplně jiné světy, než jaké znal dosud. Energicky rychlý, civilizovaný Řím mu najednou připadá nezajímavý. Jeho nejsilnější zbraně mu přijdou jako druhořadé. Egypt, Hermes Trismegistos, alchymická podstata jeho učení v těchto magických světech se ozývá silné volání z druhého břehu. Antoniovi osud nepřál, aby si hlasy jiných světů užil. Zemřel příliš brzy. Ale vlastně skoro polovina této Shakespearovy hry je o umírání. Je to apoteóza lásky a umírání. Nikdy nikdo do té doby neumíral v divadelní hře tak dlouho jako právě Kleopatra. Shakespeare si to opravdu vychutnává: dlouze umírající krásná hrdá tajemná žena Souvisí to nějak s poetikou Střeženého Parnassu? Shakespeare je velký parnassista! Ostatně jsme s Jiřím Šimáčkem příběhy jeho ženských hrdinek propojili již ve scénáři Všechny Shakespearovy ženy, který jsem režíroval v Divadle na provázku. Bylo to velmi bizarní setkání Mistrových postav v odloženém skladu divadelních kostýmů. Krásné to bylo. Tolik krásných žen a kostýmů z Provázku kolem! A s nimi jeden krásný muž, v roli Lady M., Martin Dohnal! Mám ovšem na mysli jeho vnitřek, zevnějšek je už trochu horší Antonius a Kleopatra má všechny atributy Parnassu: je tu silná touha po duchovní proměně. Je to taky pojetí díla jako tajemství, v němž se můžeme pohybovat jako v labyrintu, díla jako otevřeného

systému, do něhož lze vstoupit a uchopit jej nekonečně různými způsoby. Zároveň je zde stále přítomno to osudové předurčení stejně jako u antických autorů zápas s osudem, který je většinou marný. Antonia volá něco neznámého, čemu není možné odolat. Cítí, že se musí změnit. Proměnit svou víru. Svou intuici. Přestává být bojovníkem Říma a chce se stát egyptským kouzelníkem a bohem. Smrt ho však zastihne v půli cesty. Je to velká nostalgie po Egyptu, po jeho sfingách, tajemstvích. Dotek neznámých světů. Bahno z Nilu a draci v něm. Draci v nás a my v dracích. Po Tajemství Zlatého Draka tedy opět reminiscence na Draky? Obě tyto hry jsou o duchovní proměně. Ta, kterou jsem psali s Danem Landou, má trochu nadějnější konec. Daniel nemá rád špatné konce. Ostatně i Antonius byl velký Dračí jezdec. Dracula i Popelka: Drella. (Warholovské reminiscence Na jevišti vidí divák přes sebe rastry lesů chladných zářivek. Druhý břeh se přibližuje.) Kleopatra byla královna šamanka. S ní odešel i temný, nehybný, silný, bahnitý, neproniknutelný, tajemný Egypt. Never more. Téma lásky v této hře je Ti skutečně osobně blízké? Je mi blízký motiv tragické velké lásky. Je mi blízký asi jako tragická velká slova. Láska, v níž shoří obě její oběti. Není to krásné? Láska jako metafora proměny a naprosté svobody. Lidé by měli být schopni pro své sny něco udělat. Líbí se mi Shakespearova galaktická vzdálenost vůči celé komunální atmosféře současného českého divadelního světa. Láska jako základ duchovního vývoje. Ostatně miluji tvrdou, nesmlouvavou lásku, která se nebojí bolesti. Láska je formou boje, války. Antonius vyhrával na válečných polích, ale posléze pocítil, že kolbiště jeho největší války se přesouvá ke Kleopatře. Antonius a Kleopatra na českém a brněnském jevišti Ačkoli Shakespearovo dílo je už od devatenáctého století v zemích Koruny české nesmírně populární, Antonius a Kleopatra si zatím na našich jevištích moc neužili. Důvodů asi bude více. Nepochybně mezi nimi bude náročnost hry, a to jak z interpretačního hlediska, tak i z hlediska nároků na výrobu dekorací, kostýmů i kvůli provozní technické náročnosti. Ať je tomu jakkoli, na jeviště pražského Národního divadla se tento titul dostal až 3. března 1967, kdy měla premiéru inscenace režiséra Jaromíra Pleskota, který hru sám přeložil, ačkoli v té době už existovalo více překladů. Představení, v němž Antonia hrál Vítězslav Vejražka, Kleopatru Blanka Bohdanová a Enobarba Martin Růžek, se hrálo celkem sedmadvacetkrát. 12. června 1999 se antičtí hrdinové vrátili na scénu zlaté kapličky znovu. Podruhé to bylo v inscenaci Ivana Rajmonta, jenž hru nastudoval v překladu Martina Hilského. V inscenaci, která dosáhla třiatřiceti představení, hrál Antonia Boris Rösner, Kleopatru Eva -Salzmannová a Enobarba Jiří Štěpnička. Jaromír Pleskot si svou inscenaci zopakoval v Brně. Měla premiéru 17. prosince 1971. Od prázdnin toho roku byla budova Mahenova divadla v dlouhodobé rekonstrukci, a tak byla činohra nucena hrát tzv. velké tituly v Janáčkově divadle, které je pro činoherní inscenace naprosto nevyhovující. Do jisté míry se to nepochybně podepsalo i na představení, v němž Antonia hrál Rudolf Jurda, Kleopatru Vlasta Peterková a Enobarba Josef Karlík. Kritika, která vesměs velmi pozitivně hodnotila herecké výkony zejména těchto tří protagonistů (nejlepší hodnocení pochází z pera Zdeňka Srny), mnohdy poukazuje na určitou nepřirozenost, sošnost představení, ale částečně to přičítá na vrub zcela nevhodnému prostoru, v němž herci museli hrát.

Jiří Josek narozen 1950 v Brně, překladatel Vystudoval angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě UK. Byl redaktorem nakladatelství Odeon v Praze a od roku 1991 vyučuje překladatelství na Ústavu translatologie FFUK. V letech 1994 1996 učil český jazyk a literaturu na Cornellově univerzitě v USA. V roce 1999 založil nakladatelství Romeo. Překládá poezii (A. Ginsberg: Karma červená, bílá a modrá, L. Ferlinghetti: Hlasitá modlitba, Paul McCartney: Černý pták a další), prózu (J. Kerouac: Na cestě, W. Saroyan: Tracyho tygr, E. L. Doctorow: Ragtime, Oscar Wilde: Portrét pana W. H. a jiné) a drama. Za překlad Shakespearova Hamleta (kterého režijně nastudoval v Divadle Petra Bezruče) získal v roce 2000 Jungmannovu cenu (cena Obce překladatelů za nejlepší překlad roku). Kromě devatenácti dosud přeložených Shakespearových her (v Brně se hrály Romeo a Julie, Troilus a Kressida, Zkrocení zlé ženy, Hamlet, Veselé paničky windsorské, Bouře, Macbeth, Večer tříkrálový) přeložil z angličtiny i řadu jiných klasických a současných dramatiků (John Ford: Škoda že byla děvka, J. Gay: Žebrácká opera, E. Albee: Koza aneb Kdo je Sylvie?, H. Gardner: Sbohem lidi, John Guare: Dům z modrého listí, A. Aykbourne: Postelová fraška, T. Letts: Zabiják Joe, Jess Borgeson, Adam Long, Daniel Singl: Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách a jiné). Soustavně se věnuje i překladům muzikálů: West Side Story, The Sound of Music (Za zvuků hudby), Hair (Vlasy), Funny Girl, Oliver!, Kiss Me, Kate, Čarodějky z Eastwicku a další. Jeho muzikálovou adaptaci Saroyanova Tracyho tygra s hudbou Vlastimila Šmídy uvedlo Divadlo Petra Bezruče v Ostravě a Východočeské divadlo v Pardubicích. Překládá a upravuje audiovizuální díla. V roce 1995 získal Cenu Fitesu za nejlepší dabovaný pořad roku 1994 film BBC Shakespeare: Julius Caesar a podvakrát obdržel Cenu Jednoty překladatelů a tlumočníků za překlad a úpravu českých dialogů: v roce 2002 za film Toma Stopparda Rosencranzt a Guildenstern jsou mrtvi a v roce 2004 za film Boba Fosse All That Jazz. Dělal podtitulky pro filmovou verzi muzikálu Cats, Branaghovu muzikálovou úpravu Shakespearovy komedie Marná lásky snaha, Brookovu filmovou adaptaci Marat--Sade, film Woodstock a další. Kromě Hamleta režíroval i Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic (Divadlo Příbram, 2004) a Veselé paničky windsorské (Těšínské divadlo, 2006). (Podrobnější informace si zájemci mohou najít na www.jirijosek.com.)

Dita Kaplanová představitelka Kleopatry Dita Kaplanová je brněnská rodačka. V šesti letech se stala členkou brněnského dětského souboru PÍRKO při Domě pionýrů a mládeže. Se souborem se několikrát podívala i do zahraničí, například do Londýna, kde se měla možnost zúčastnit divadelních dílen na Redbridge University. V roce 1981 účinkovala v amatérském divadle Cylindr. Ve hře V. Dolnika Vlak v 11.26, která se hrála několik let, ztvárnila roli chlapce. Už jako dítě účinkovala v inscenacích Bakalářů, které byly natáčeny v brněnském televizním studiu. Ve dvanácti letech hrála hlavní roli Aleny ve filmu Karla Kachyni Čekání na déšť. O pár let později zaujala v náročné roli Vendulky Brabcové, mladé dívky, která vyrůstá po boku matky alkoholičky, ve filmu Jiřího Svobody Dívka s mušlí a v roce 1981 ztvárnila Barču ve filmu Milana Muchny Matěji, proč tě holky nechtějí. V té době hrála rovněž v Muchnově filmu Zelená léta a v koprodukci československé a západoněmecké televize ve vícedílných seriálech Mlíčňáci a Atlantis. Hrála rovněž v televizním filmu Evy Sadkové Hra na slepou bábu. Dostalo se jí ocenění na filmových festivalech v Karlových Varech, v Montrealu, Gijónu a Moskvě. Po maturitě byla přijata na JAMU, kde hrála například Ginu v Zeyerově Staré historii (úprava a režie Stanislava Moši). V roce 1987 absolvovala v roli Marjutky v Kreftově Baladě o poručíkovi a Marjutce. Po absolutoriu se stala členkou tehdejšího Divadla na provázku. Pravidelnou a zanícenou návštěvnicí jeho představení, stejně jako představení tehdejšího Ochotnického kroužku pod vedením J. A. Pitínského, byla už v létech dospívání. Jednou z jejích prvních rolí byla hlavní ženská hrdinka Pradžápaty v inscenaci Obnovené obrazy, v níž režisérka Eva Tálská propojila dvě legendy Julia Zeyera Zrada v domě Han a Kunálovy oči. V Scherhauferově a Oslzlého Skakesperománii I III se poprvé setkala s dílem velkého Stratforďana, když v této scénické koláži propojila do jednotného hereckého výkonu řadu shakespearovských ženských postav. Ženské téma se objevuje v provázkovské tvorbě Dity Kaplanové průběžně až do současnosti velmi často. Jmenujme například dramatizaci prózy Caroly Biedermanové Kašparova kráva/dámská jízda, dále pak příběh šesti žen, jež si sní svůj nenaplněný sen ve hře Astrid Saalbachové Baletky, kterou měli možnost vidět i televizní diváci. Na repertoáru divadla je stále inscenace projektu Střeženého Parnassu Všechny Shakespearovy ženy, v níž se pod režijním vedením Zdenka Plachého vrací ke zkoumání nitra hrdinek Shakespearových her. V režii Petera Scherhaufera hrála po boku Miroslava Donutila sekretářku Ritu ve hře Marka Rozovského Koncert Vysockij, zde uváděnou pod názvem Koncert v Eva Tálská si ji obsadila do role Ismény v Antigoně. Podílela se na projektu scénického časopisu Rozrazil I v roce 1988 a o deset let později Rozrazil II. Zúčastnila se rovněž mnohaměsíčního mezinárodního scénického projektu Karavan mira, v němž řada souborů z různých zemí putovala několik měsíců po Evropě. Hrála také v jedné z nejslavnějších provázkovských inscenací, v Kunderově--Scherhauferově a Oslzlého adaptaci Labyrintu světa a lusthauzu srdce J. A. Komenského. V Huse na provázku, která se po roce 1990 mohla vrátit ke svému původnímu názvu, vytvořila za léta svého působení řadu rolí, jež spoluvytvářely herecký profil souboru. Připomeňme si Goneril v inscenaci Krále Leara Evy Tálské, Krobotovu a Oslzlého dramatizaci úspěšného Vieweghova románu Báječná léta pod psa a adaptaci Hrabalovy prózy Obsluhoval jsem anglického krále od stejné autorské dvojice, uvedenou pod titulem Rozvzpomínání, dále roli Majdaleny v Komedii o umučení Jana Kopeckého, Henriettu ve hře Nadsamci Alfreda Jarryho nebo Inu v české premiéře hry ruského autora Nikolaje Koljady Murlin Murno. Ztvárnila Strouhalku v Morávkově inscenaci Maryša, Rusalku v inscenaci Ubohá Rusalka, hrála v Kleistově Katynce z Heilbronnu a v půvabném dětském představení Rozum do hrsti, v němž pronásleduje Babka Lišku a při svém putování Evropou a Asií potkávají nejrůznější zvířata. Mezi její nejúspěšnější postavy patří čtyřrole Adélka Kovářka Učitelka Nováková v Oslzlého a Krobotově inscenaci Babičky. Participovala rovněž na velkolepém Morávkově projektu Rok kobry (Raskolnikov jeho zločin a jeho trest, Stavrogin je ďábel, Kníže Myškin je ďábel a Bratři Karamzovi Vzkříšení). V roce 2006 si úspěšně zahostovala v Městském divadle Brno v Mošově inscenaci hry britského autora Richarda Beana Novomanželské apartmá. Od roku 2007 je členkou činohry Národního divadla Brno. Poprvé se na jevišti Mahenova divadla

představila v roli Sousedky v Krvavé svatbě Garcii Lorcy. V Redutě se s ní diváci setkali v roli Kath ve hře Joe Ortona Jak se bavil pan Sloane a v roli Evy Havlové v Érosu Pavla Kohouta. V Plachého inscenaci Dumasovy Královny Margot (adaptace Střeženého Parnassu) je skvělou Kateřinou Medicejskou. Dita Kaplanová účinkuje v rozhlase i v dabingu, v televizi hrála jednu z hlavních rolí v televizním filmu Taťka a vystoupila rovněž v populárních Četnických humoreskách. Škoda že jí, na rozdíl od jejích let učednických a tovaryšských, nedává více příležitostí film. Výjimkou byl režisér Pavel Jandourek, který si ji obsadil do snímku Požírač medvědů, věnovanému životním osudům polárníka Eskymo Welzla s Júliem Satinským v hlavní roli, a do inscenace O kominickém učni. Vedla dětské worshopy UFA Fabrik v Západním Berlíně, na Miami Sommer University v Oxfordu, Ohiu a v dánském Aarhusu. Petr Halberstadt narozen 28. září 1970, představitel Antonia Rodilý Liberečák vystudoval Divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kterou absolvoval v roli kocoura Amrhela ve hře Léto autora Romana Weingartena. Režisérem představení byl Ivo Krobot. Na jevišti Mahenova divadla se poprvé představil v roli Feďky kriminálníka v Kaločově inscenaci Dostojevského Běsů. Členem činohry Národního divadla v Brně se stal po absolutoriu JAMU v roce 1993. Záhy na sebe upoutal pozornost řadou rolí a prokázal, že patří k oporám souboru. V inscenaci hry Alejandra Casony Stromy umírají vstoje zaujal v postavě Mauritia a ve hře Briana Phelana Výhybkáři rolí Alfréda. Řadu pozoruhodných charakterů ztvárnil v inscenacích režiséra Zbyňka Srby. Byla to například role Mlynáře v Jiráskově Lucerně, Parsifal v Merlinovi Tankreda Dorsta, Duval v Nezvalově Manon Lescaut, Zvíře v Hrubínově Krásce a zvířeti nebo pilot v Malém princi Antoina de Saint--Exupéryho. Jmenujme také jeho Saint Florimonda ve Feydeauově komedii Champignolem proti své vůli, Jóžiho v Kočičí hře Istvána Örkényho a efeského vévodu Solina v Shakespearově Komedii omylů. Ve velmi úspěšné inscenaci Nebezpečné vztahy Christophera Hamptona hrál v režii Zdeňka Kaloče ústřední roli Valmonta. Diváky i kritikou byl vysoce hodnocen jeho Valene ve hře Martina McDonagha Osiřelý západ v režii L ubomíra Vajdičky, v jehož divácky velmi úspěšném představení Feydeauovy komedie Taková ženská na krku hraje roli generála Irriguy. V Redutě hrál Maurice ve hře francouzského autora Jeana--Clauda Carriéra Terasa a v Drábkově Švédském stole postavu Uzeného krájeného lososa. Stále jej můžete vidět v roli Porotce číslo 10 ve Dvanácti rozhněvaných mužích Reginalda Roseho. V minulé sezóně upoutal diváky velice sugestivním a do detailů propracovaným výkonem v ústřední postavě Jindřicha Navarského v inscenaci Královny Margot Zdenka Plachého, v roli Čecha v Grossmannově a Šotkovského adaptaci Goldoniho Náměstíčka a v postavě Erika v Kohoutově hře Erós na scéně Reduty. Na scéně Divadla Bolka Polívky hostoval Petr Halberstadt v postavě Václava Václava ve Smočkově Podivuhodném odpoledni dr. Zvonka Burkeho. Petra Halberstadta znají také televizní diváci z řady inscenací. Za všechny jmenujme Detektiva Martina Tomsu v režii Vladimíra Kelbla, Příliš mnoho dobrých úmyslů režiséra Rudolfa Tesáčka, pohádku Jak se Kuba stal mlynářem režisérky Věry Jordánové, a především proslavené Četnické humoresky režiséra Antonína Moskalyka. V roce 2008 se také poprvé setkal s Antoniem a Kleopatrou, když v inscenaci této hry na bratislavských Letních shakespearovských slavnostech hrál v režii Michala Vajdičky postavu Enobarba. Filmoví diváci jej mohli poprvé vidět před pár lety v episodní roli ve filmu Jiřího Chlumského Stůj, nebo se netrefím. V současnosti se můžeme na filmovém plátně setkat s Petrem Halberstadtem v postavě praporního lékaře ve válečném filmu věnovaném hrdinství našich vojáků ve druhé světové válce Tobruk. Mimořádné divácké oblibě se těší jeho výtečné ztvárnění ústřední postavy detektiva Marka Šebora

v představení Tajemství Zlatého Draka. Stejně úspěšně se vypořádal také s náročnou postavou kožešníka Samka v Rychlíkově inscenaci Gazdiny roby Gabriely Preissové. (Další informace o Petru Halberstadtovi můžete získat na webové stránce www.halberstadt.cz). Otázka pro Petra Halberstadta: Od Enobarba k Antoniovi aneb co pro herce, který se v krátké době setká podruhé s touto hrou, toto setkání znamená? Především je to pro mě velmi cenná zkušenost. Být aktivně přítomen na dvou inscenačních pojetích téže hry je pro mě velmi přínosné. V Bratislavě jsem již zkoušel s vědomím, že mě v našem divadle čeká Antonius, navíc jsem Enobarba pojal jako velmi blízkého druha Antonia, tudíž jsem ho jaksi pozoroval zvenčí, nyní jsem se naopak koncentroval na vnitřní bohatost Antonia. Mou ambicí není být lepším Antoniem než Tomáš Maštalír, který hraje výtečně Antonia v Bratislavě, ale být jiným, osobitým Antoniem. A právě hledání rozdílností této postavy je pro mě největším dobrodružstvím při našem inscenování Antonia a Kleopatry. Petr Bláha narozen 25. února 1975, představitel Oktaviana Narodil se v Praze a zde prožil svá školní a studentská léta. Podle jeho vlastních slov v dětství ani v raném mládí žádné zvláštní touhy účinkovat v divadle neměl. Až někdy v posledním roce gymnaziálních studií najednou věděl, že má vnuknutí hrát divadlo. Zkusil to na DAMU, a když to nevyšlo, stal se posluchačem Divadelní fakulty JAMU, kde nejprve studoval pod pedagogickým vedením Václava Martince, a posléze ve studiích pokračoval a dokončil je v hereckém ateliéru prof. Miroslava Plešáka. V roce 1999 absolvoval v inscenaci Vraždičky. Rok působil v brněnském Divadle v 7 a půl, kde zaujal zejména svou titulní rolí v inscenaci Utrpení mladého Werthera v režii Ondřeje Pavelky. Jednu sezónu také strávil v pražském Národním divadle, kde hrál například Laerta v inscenaci Shakespearova Hamleta nebo postavu Ippolita v Dostojevského Idiotovi. Poté si Petr Bláha na rok odskočil na Nový Zéland, kde se věnoval především sběru jablek, a v roce 2002 se k divadlu vrací. Stává se členem činohry Národního divadla Brno a na prkna Mahenova divadla vstupuje v titulní roli obnovené Kaločovy inscenace Hamleta. Se Shakespearem se setkal rovněž v roli Tybalta v Romeovi a Julii, kterého hrál při Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě. Na nedostatek hereckých příležitostí si v novém angažmá nemůže stěžovat. Ještě v téže sezóně hraje titulní roli v Srbově inscenaci Schillerova Dona Carlose a Beppa v Čičvákově inscenaci Goldoniho Treperend. S velmi inspirativním a náročným úkolem, který výborně zvládne, se setkává ve Vajdičkově inscenaci hry Martina McDonagha Osiřelý západ. Hraje také prince Hettore Gonzagu v Lessingově Emilii Galotti a Syna ve hře rakouského autora Felixe Mitterera Účtování v domě božím. V Andersenově Sněhové královně ztvárnil Havrana, v Drábkově inscenaci Švédský stůl v Redutě Rytíře z Vekova, Olivan a Petrželce. Úspěšně se Bláha prezentuje v pražském Činoherním klubu, kde ho režisér Martin Čičvák obsadil do své inscenace Rodinné slavnosti autorů Gustava Vinterberga a Magnuse Ruhova, v níž hraje postavu Michaela, a nabídl mu i titulní roli Molièrova Amfitryona. V Mahenově divadle ho diváci v současné době mohou vidět v postavách Jaromíra v Hofmannsthalově hře Škola manželů aneb Neúplatný, holiče Fragosa v Goldflamově adaptaci Verneova románu Tajemství pralesa. V Groszmannově a Šotkovského adpataci Goldoniho Náměstíčka je rozkošný v roli žárlivého Anzoletta. V Redutě se s ním můžeme setkat v postavě Edmunda Heidenreicha v Kohoutově hře Éros. Stežejní mužskou roli vytváří v postavě lorda Goringa ve Wildeově Ideálním manželovi. Výrazně se Petr Bláha uplatnil v inscenaci Hrad smrti v Divadle U stolu. V kinech se s Petrem Bláhou můžeme setkat v menších rolích ve filmech Hostel.2, Hlídač č. 47 nebo M.A.H.A.R.A.L.