MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA ÚSTAV ZOOLOGIE, RYBÁŘSTVÍ, HYDROBIOLOGIE A VČELAŘSTVÍ SYNANTROPNÍ PAVOUCI MĚSTA ŠUMPERKA TEPLOTNÍ OSTROV UPROSTŘED HOR Bakalářská práce VEDOUCÍ PRÁCE: ING. VLADIMÍR HULA, PH.D. VYPRACOVALA: ALEXANDRA PROTOPAPASOVÁ BRNO 2012
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Synantropní pavouci města Šumperka teplotní ostrov uprostřed hor, vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a ředitelky vysokoškolského ústavu ICV Mendelovy univerzity v Brně. Brno, dne Podpis studenta..
Poděkování Děkuji vedoucímu bakalářské práce Ing. Vladimíru Hulovi, Ph.D., za odborné vedení, pomoc při determinaci a za rady, které mi poskytl při zpracování bakalářské práce. Také bych chtěla poděkovat panu Rudolfu Mackovi za poskytnutí fotografií pavouků. Dále děkuji všem, kteří mi při řešení mé bakalářské práce jakkoli pomohli.
ABSTRAKT Název práce: Synantropní pavouci města Šumperka teplotní ostrov uprostřed hor Tato bakalářská práce zahrnuje dvě části. První zahrnuje teoretickou část, kde jsou shrnuty informace z odborných textů zabývající se synantropními druhy především pavouků. Druhá část bakalářské práce zahrnuje vlastní výzkum, ve kterém byl prováděn pravidelný sběr pavouků vyskytujících se na různých veřejně přístupných stavbách. Mezi veřejné stavby jsem zahrnula poštu, školu a exekutorský úřad. Sběr pavouků probíhal jeden den v měsíci od dubna roku 2011 do ledna roku 2012. U nasbíraných pavouků jsem určila výskyt, zastoupení druhů a pohlaví. V rámci práce jsem potvrdila, že i v oblasti podhůří Jeseníků funguje město jako teplotní ostrov a že se zde vyskytují vysloveně teplomilné synantropní prvky, především snovačka Steatoda tiangulosa (Walckenaer, 1802). Nejhojnějším druhem byl křižák Zygiella atrica (C. L. Koch, 1845). Klíčová slova: teplotní ostrov, synantropní druhy, pavouci.
ABSTRACT Name of thesis: Synantropic spiders of the Šumperk city heat island in the middle of the mountains This thesis include two parts. The first include a theoretical part, which summarize the information from scientific works dealing with particular types of synanthropic spiders. The second part of this thesis include its own research, in which there has been regular collection of spiders occurring in a number of publicly accessible buildings. Among the public buildings I've included the post office, school and office of executor. Collecting spiders took place one day a month from April 2011 to January 2012. The collected spiders I determine the incidence, species and sex. The work I have confirmed that even in the foothills town works as a thermal island and that there exist explicitly synanthropic thermophilic elements, especially therdiid spider Steatoda tiangulosa ( Walckenaer, 1802). The most common spider wasorb weaver Zygiella atrica (C. L. Koch, 1845). Key words: heat island, synanthropic species, spiders.
OBSAH 1 ÚVOD A CÍLE... 9 1.1 Cíle bakalářské práce... 9 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 10 2.1 Městský teplotní ostrov... 10 2.1.1 Dynamika... 11 2.2 Synantropie... 11 2.3 Přehled synantropních druhů pavouků v České republice dle jednotlivých čeledí... 11 2.3.1 Agelandie Pokoutníkovití... 11 2.3.2 Amaurobiidae Cedivkovití... 13 2.3.3 Araneidae Křížákovití... 14 2.3.4 Dictinidae Cedivečkovití... 17 2.3.5 Dysderidae Šestiočkovití... 18 2.3.6 Gnaphosidae Skálovkovití... 19 2.3.7 Linyphiidae Plachetnatkovití... 21 2.3.8 Liocranidae Zápředkovití... 23 2.3.9 Miturgidae Zápřednicovití... 23 2.3.10 Nesticidae Temnomilovití... 24 2.3.11 Oonopidae Vzokanovití... 25 2.3.12 Pholcidae Třesavkovití... 25 2.3.13 Salticidae Skákavkovití... 27
2.3.14 Scytodidae Lepovkovití... 29 2.3.15 Theridiidae Snovačkovití... 30 2.3.16 Uloboridae Pakřižákovití... 33 3 MATERIÁL A METODIKA... 34 3.1 Popis sledovaného území... 34 3.1.1 Klimatické poměry... 34 3.2 Metodický postup... 34 3.3 Popis budov... 35 4 VÝSLEDKY... 36 4.1 Vyhodnocení výsledků na poště... 38 4.2 Vyhodnocení výsledků na škole... 40 4.3 Vyhodnocení výsledků na exekučním úřadě... 42 5 DISKUZE... 44 6 ZÁVĚR... 47 7 POUŽITÁ LITERATURA... 48 PŘÍLOHY... 50
1 ÚVOD A CÍLE Mnoho lidí trpí různými fobiemi. Mezi nejrozšířenější fobie zařazujeme arachnofobii, proto lidé řadí pavouky mezi nenáviděné tvory a to nejen díky jeho vzhledu. Neuvědomují si, že jsou pro nás velmi významní a to především pro naši přírodu. Hrají zde významnou roli při uchování přirozené rovnováhy mezi rostlinami a bezobratlými živočichy. Pavouci jsou predátoři a podstatnou částí jejich potravy tvoří býložravý hmyz. Tento hmyz škodí pěstovaným plodinám jak na polích, tak i na zahradách. Škodlivý hmyz zachytává do svých obdivuhodných sítí. Se sítěmi pavouků a samotným pavoukem je spojen i bájný příběh, který se odehrával v Lýdii, kde žil Idmón, jehož povoláním bylo barvení látek na rudo. S ním žila i jeho dcera Arachné, tkadlena jemných tkanin a gobelínů. Protože byla nejdovednější v tomto umění mezi smrtelníky, dostala nepochopitelnou odvahu a vyzvala k soutěžení Athénu (bohyně ženských umění a řemesel). Bohyně tehdy bývaly žárlivé a temperamentní. Gobelín, který Arachné utkala, byl tak dokonalý, že ho závistivá bohyně roztrhala na kousky. To připravilo nebohou tkadlenu o rozum, takže se oběsila. Athéna, jata soucitem, proměnila provaz, na němž mrtvá dívka visela, v síť a dívku proměnila v pavouka, ve tvora, jenž všechny přesvědčí v umění, které Arachné dobře ovládala (Lamburn, 1950). 1.1 Cíle bakalářské práce Seznámit se a prostudovat literaturu na dané téma a vypracovat rešerši o synantropních pavoucích žijících v České republice Vybrat si různě veřejně přístupné stavby, ze kterých budu pravidelně odebírat vzorky Následně determinovat pavouky s pomocí, jejich vyhodnocení a porovnání vlastních výsledků Doplnit znalosti České arachnologické společnosti o rozšíření pavouků v dané oblasti Zjistit zda je možné úpravou podmínek jako je např. osvětlení, typ omítek a rozmístění budov ovlivnit faunu bezobratlých -9-
2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Městský teplotní ostrov Je to městská zástavba, kde člověk svojí činností ovlivňuje její klima. Od okolí se vyznačuje znatelně vyšší teplotou. Každé město je tvořeno směsicí ulic, jednotlivých budov a používaných materiálů. Jejich podoba a rozmístění jsou velice spletité a tvoří jeden velký komplex, který je ovšem v detailech jedinečný. Neexistují dvě města ani dvě ulice, které by byly naprosto stejné. Mnoho faktorů, zejména povětrnostní podmínky, orografie a socio-ekonomické podmínky, ovlivňují strukturu a konkrétní podobu města, a tím i městské klima. Klima města je dáno sérií vlivů různých měřítek. Jsou to např. regionální klima dané synoptickými faktory, vliv okolní orografie a změny způsobené zastavěnou oblastí (Beranová, 2002). Proces urbanizace podstatně mění přirozené vlastnosti zemského povrchu a atmosféry. Tyto změny mají vliv na radiaci, teplotu, vlhkost a aerodynamické vlastnosti. Například růst znečištění vzduchu má za následek změnu přenosu záření, dále zásobuje vzduch novými kondenzačními jádry, kolem kterých mohou vznikat oblaka. Materiály používané na stavbu budov ve městech mají udržovat teplo a nemají propouštět vodu. Blokové stavby vytvářejí možnost pro zachytávání záření a stagnaci vzduchu. Soubory městských staveb tvoří hrubý a nerovný povrch. Energie a voda uvolňovaná jako odpad produkovaný lidskou aktivitou působí jako dodatečný zdroj vody a energie k přírodním zdrojům v městských systémech (Beranová, 2002). -10-
2.1.1 Dynamika Tepelný ostrov se neprojevuje vždy stejně. Jeho intenzita je největší za vysokého atmosférického tlaku (anticyklonální situace) a bezvětrného počasí. Tepelný ostrov také bývá výrazněji patrný v zimním období než v létě, rovněž ve večerních, nočních či brzkých ranních hodinách je intenzivnější než během dne. Běžné teplotní rozdíly mezi městem a krajinou se pohybují mezi 1-5 C, za jasných klidných zimních nocí u velkých měst mohou být rozdíly mezi centrem města a okolní krajinou i výrazně větší (Bednář, 1985). Maxima denních teplot jsou ve městě vlivem tepelného ostrova posunuta do pozdějších hodin, než je tomu ve volné krajině (Bednář, 1985). 2.2 Synantropie Úzké spolužití nedomestikovaných živočichů s člověkem; takto žijící živočichové se nazývají synantropy. Spolu s člověkem a jeho domácími zvířaty tvoří antropocenózu. Motiv spolužití s člověkem je pro ně především vhodná potrava na člověkovi samotném, na jeho domácích zvířatech, na odpadcích a zásobách, na jiných synantropech (Jasič a kol., 1984). Synantotropní znamená způsob života vázaný na místa lidského obydlí, např. hmyz žijící v domácnostech (Jasič a kol., 1984). 2.3 Přehled synantropních druhů pavouků v České republice dle jednotlivých čeledí 2.3.1 Agelandie Pokoutníkovití Tato čeleď zahrnuje kolem 500 druhů. Významným znakem čeledi je tvar zadních snovacích bradavek. Jsou vždy dvoučlánkové a zpravidla mnohem delší než přední snovací bradavky. Na tarzálních článcích noh je přítomna řada trichobotríí. Směrem ke konci nohy nabývají vlásky jednotlivých trichobotrií na své délce. Tělo je porostlé peříčkovitými chloupky. Hlavohruď je mohutná a téměř tak dlouhá jako zadeček. Pokoutníci obývají pavučinovou rourku, na kterou často navazuje vodorovná, hustá -11-
plachetkovitá siť. Pavouk pobíhá při lovu po jejím svrchním povrchu. Vlákna sítě nikdy neobsahují lep. Většina druhů žije na severní polokouli. Rod Tegenaria je hojný v lidských příbytcích (Buchar a Kůrka, 1998). Celosvětově je 508 druhů ve 41 rodech. V Evropě žije 128 druhů ve 12 rodech. V České republice žije 10 druhů v 6 rodech (Macek, 2012). Tegenaria ferruginea (Panzer, 1804) Pokoutník stájový Pokoutník stájový patří k pestřejším pokoutníkům. Na jeho zadečku se objevují i červené a žluté barvy a nohy má pokryté tmavými skvrnami. Celkově je světlejší než většina pokoutníků. Dorůstá asi 1,5 cm a staví si poměrně velké vodorovné sítě s pavučinovou rourkou, ve které číhá na kořist. Na rozdíl od p. domácího či tmavého na síť příliš nevstupuje a vylézá teprve při útoku na kořist (Schwarz, 2010). Tegenaria agrestis (Walckenaer,1802) Pokoutník stepní Velký druh pokoutníka, délka těla je proměnlivá 7-15 mm (hlavohruď 5-8 mm). Celkové zbarvení je světle hnědé až šedohnědé. Hlavohruď poměrně mohutná, hruškovitého tvaru s dvěma nevýraznými tmavšími pruhy. Na sternu široký světlý pruh. Zadeček oválný s výrazně dlouhými snovacími bradavkami a nevýraznou kresbou. Nohy dlouhé (zvláště u samců) světle hnědě zbarveny. V ČR hojný druh, zejména v nižších polohách. Tento pokoutník se vyskytuje na různých kamenitých xerotermních biotopech. Najdeme ho nejčastěji na skalnatých stepích, suchých stráních, písčinách a okrajích světlých lesů. Druhotně v pískovnách, lomech a vzácně také v budovách. Ukrývá se mezi kameny, kusy dřeva a vegetací. V okolí svého úkrytu si staví hustou plachtovitou síť, která je často pokrytá kusy detritu a zbytků potravy. Samotný pavouk je ukryt v pavučinové trubici obvykle pod kamenem. Páření probíhá v letních měsících, poté samice ve svém úkrytu chrání velký kulovitý kokon (Machač, 2010). Tegenaria atrica C. L. Koch, 1843 Pokoutník tmavý Charakteristika: 12-18mm, dlouhonohý nápadně chlupatý. Zbarvení šedožluté s tmavě hnědým nádechem; zadeček s nepříliš zřetelnými lomenými příčnými proužky. Nohy jednobarevně šedohnědé. Výskyt: Převážně v budovách, zvláště ve sklepních prostorách; rovněž ve volné přírodě. Téměř všude hojný. Pozoruhodnosti: Tento -12-
dlouhožijící druh (může se dožít asi čtyř let) si buduje v koutech místnosti, za skříněmi a na podobných místech vodorovné plachtovité pavučiny, které na jedné straně vybíhají do obývací rourky. Při nedostatku potravy opouští v noci svou pavučinu a někdy zabloudí do nějaké nádoby, z které pak nemůže vylézt (Bellmann, 1994). Tegenaria domestica (Clerck, 1757) Pokoutník domácí Pokoutník domácí má své jméno zcela oprávněně. Žije prakticky ve všech domácnostech a ani o něm nevíme. Často bývá schovaný v síti za skříní nebo kuchyňskou linkou, a pokud má dost potravy, ani ji neopouští. Setkáme se s ním nejčastěji ve vaně, kde uvízne, jako ostatně většina pokoutníků. Zde bych rád upozornil, že tito pavouci nejsou člověku nebezpeční, přestože mají poměrně účinný jed. Neprokousnou lidskou kůži a lidem naopak pomáhají, neboť nepřenáší žádné nemoci a jsou schopni zlikvidovat velké množství škodlivého hmyzu. Vzhledem se tento druh podobá pokoutníkovi tmavému, je ale znatelně menší a nepatrně světlejší. Dorůstá jen asi 1 cm (Schwarz, 2010). 2.3.2 Amaurobiidae Cedivkovití Několik desetiletí se používalo pro tuto čeleď a pro následující čeleď cedivečkovití (Dictynidae) společného názvu cedivkovití. Cedivkami bylo možno nazvat všechny čeledi kribelátních pavouků, protože je spojuje přítomnost významného snovacího ústrojí kribela. Cedivkovití se liší od pokoutníkovitých jednak poměrně krátkými zadními snovacími bradavkami, jednak nápadně kratšíma kráčivýma nohama. Vše vyplíváno z odlišného způsobu života. Zatímco pokoutníkovití žijí na prostorných vodorovných sítích, všechny druhy našich cedivek se tísní ve velice úzkých úkrytech. Coelotes terrestris (Wider, 1834) buduje podzemní úkryt; jakousi pavučinovou punčošku. Jsou asi 1 cm široké a vytapetované pavučinou. Některá vlákna přesahují okraj otvoru a poskytují pavoukovi signály k útoku, když se jich dotkne. Jediný rozdíl je v tom, že vlákenka vybíhající od vchodu do doupěte jsou u rodů vlastnících kribelum opatřena namodralým kribelovým vlášením, na němž tak dokonale ulpívají za chloupky končetin kolem přecházející brouci, stonožky a další (Buchar a Kůrka, 1998). Celosvětově 679 druhů v 71 rodech. V Evropě zije 75 druhů v 7 rodech. V České republice žije 8 druhů ve 4 rodech (Macek, 2012). -13-
Amaurobius ferox (Walckenaer, 1830) Cedivka domovní Charakteristika: Krátkonohý mohutný pavouk dlouhý 16 mm; zbarvení téměř černé, s nevýraznými světlejšími skvrnami na zadečku. Výskyt: Převážně ve sklepních prostorách, v teplejších oblastech také volně; především v jižní části střední Evropy. Pozoruhodnosti: Tento druh si staví (např. ve výklencích zdí) nálevkovité pavučiny, které si jako zástupce kribelátních pavouků (Cribellatae) pokrývá jemnou vatou. Tato modravě se lesknoucí tzv. kribelátní vlákna, jsou tvořena v sítku umístěném před snovacími bradavkami a vyčesávány do vláken hřebínkem tvořeným silnými brvami na zadním páru nohou (Bellmann, 1994). 2.3.3 Araneidae Křížákovití Křižákovití žijí leckde, i v nehostinných krajinách dalekého severu, ve vysokých pohořích, pouštích atp., ale nejvíce žije v tropech. Křižákovití mají mohutné chelicery, jež jsou době vyzbrojeny zoubky (většinou po 3-4 na každé straně žlábku). Klypeus je nízký výškou se rovná průměru hlavního oka. Střední oči tvoří čtverec uprostřed čela, postranní jsou od nich nápadně oddáleny. Nohy mívají mnoho různých ostnů. Zadeček je nejčastěji vejčitý až kulovitý a dosti často mnohem větší než hlavohruď. Do čeledi náleží drobní až značně velcí pavouci (2-38 mm), kteří předou charakteristické kolové sítě, zpravidla vysloveně dvojrozměrného charakteru a krásných geometricky dokonalých tvarů. Křižák sedí ve středu sítě, nebo ve speciálně upraveném úkrytu v její blízkosti. Samci jsou zpravidla menší až mnohem menší než samice. Křižáci za normálních okolností, předou novou síť každý den. Starou odstraňuje, ponechávaje alespoň původní rám a prvé tři paprsky tvořící základní Y. Všechna ostatní vlákna sbalí do klubíčka, které rozpustí stejně jako tělo kořisti a vysaje. Když ale trvá nepříznivé deštivé počasí, nepřede nic. Je schován v pavučinovém pelíšku a čeká. Samečci mají povinnost splnit svůj jediný úkol - vydat se na cestu a vyhledat tu pravou síť. Jakmile sameček svůj úkol splní, začne nová a nesnadná etapa jeho života: uvědomit vyhladovělou samici po několikadenním půstu, že se do sítě nedere kořist, ale zcela bezbranný sameček. Na zrak ani na chemický dojem samice spoléhat nemůže. Jakmile samec zatáhne za její vlákna, samice se v naději na kořist vyřítí přesně zjištěným směrem. Je známo, že rytmus, kterému sameček podřizuje svoje cukání za vlákno, je zcela specifický jen pro jeho vlastní druh. -14-
V těch případech, kdy se sameček se samičkou prostřednictvím signálů zprostředkovaných sítí domluví, proběhne vlastní kopulace velice rychle. Někdy dokonce tak rychle, že sameček ještě stačí utéci. Často však svému osudu neujde. Po kopulaci ještě během září nebo počátkem října naklade samice několik set vajíček, která v podobě několika kokonů upevní na okolní vegetaci. Hlavní část kokonu je tvořena vlákny z tubuliformních žláz a na jejich povrchu jsou upevněny rozmanité částice detritu. Žádná samice, tím méně sameček, nepřežije následující zimu. Zato mláďata přežívají v kokonu velice úspěšně a na jaře se s nimi můžeme setkat, jak právě opustila kokon; než prodělají první ekdyzi mimo jeho stěny, vytvářejí shlukem svých tělíček žlutohnědý útvar připomínající malinu. Definitivně se rozcházejí, když stráví poslední zbyty vaječného žloutku ve svých útrobách. Pak začnou příst stejné sítě jako jejich rodiče menší rozměry. Dospívají až v dalším roce svého života (Buchar a Kůrka, 1998). Celosvětově známe 2 990 druhů ve 167 rodech. V Evropě žije 136 druhů v 25 rodech a v České republice žije 43 druhů v 18 rodech (Macek, 2012). Araneus diadematus Clerck, 1757 Křižák obecný Znaky: Délka těla asi 1,7 cm. Příslušnost k čeledi křižákovitých (Araneidae) je zjevná podle světlé kresby na hřbetě ve tvaru kříže. Křižákovití zahrnují však stovky nesnadno rozlišitelných druhů. Jsou nejznámějšími a typickými představiteli řádu pavouků. Stanoviště: Křoviny, stromy, zahrady. Rozšíření: Evropa, Asie až na Sibiř. Výskyt: Hojný, místy velmi hojný. Potrava: Hmyz a jiní drobní živočichové. Poznámka: Kousnutí křižáka není tak nebezpečné jak se traduje. Způsobuje u člověka zčervenání a lokální opuchnutí. Křižáci staví kruhové sítě, které zavěšují mezi listy dřevin nebo mezi byliny. Stavba probíhá vždy stejně. Nejprve pavouk natáhne pomocná vlákna, která později, když už jsou nepotřebná, sežere. Potom následuje napnutí nosných vláken ve tvaru Y a několika podpůrných spirál, na něž pak připevní lapací spirálu. Vlákna lapací spirály opatří kapičkami lepu, který během dvou dnů ztvrdne, a proto musí být lepivost neustále obnovována. Křižák sedí buď uprostřed sítě, nebo v blízkém úkrytu. Chycenou kořist omotá vlákny a usmrtí jedem z chelicer (Reichholf-Riehmová, 1984). -15-
Larinioides ixobolus (Thorell,1873) Křižák rudohnědý Areál rozšíření tohoto pavouka je Palearktický areál. Areál druhu leží na území Palearktis. Východopalearktický areál zasahující z Asie do střední, extramediteránní Evropy, nikoliv do západní Evropy. Vyskytují se v nadmořské výšce od 200 do 500 m n. m. na vertikálních površích. Šikmé, svislé a převislé povrchy skal, skalních bloků, převisy na březích vodních toků či v zářezech strží a cest, stěny budov, ploty, mostní konstrukce a podobně (Buchar a Růžička, 2002). Larinioides sclopetarius (Clerck, 1757) Křižák mostní Charakteristika: Podobá se křižáku jarnímu, i velikostí, má však bělavou kresbu tvořenou světlými chloupky na svrchní straně hlavohrudi. Zbarvení je světle nebo tmavě šedohnědé, rámování klínovité skvrny se dozadu nerozšiřuje. Období dospělosti: samci jsou zralí převážně v létě, samice po celý rok. Rozšíření: Ve střední Evropě značně hojný, na místech výskytu většinou početný. Stanoviště: Pravidelně na mostech a budovách, bezprostředně u tekoucích vod, také na skalách. Způsob života: Pavouk si staví velkou kolovou síť (v průměru až 70 cm), obvykle nad volnou vodou a často v blízkosti světelných zdrojů. Je aktivní v noci. Zůstává rovněž aktivní ještě za chladného počasí až do pozdního podzimu (Reichholf a Steinbach, 2003). Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Křižák podkorní Charakteristika: Křižák s kožovitým povrchem těla, nápadně plochý, dlouhý 13-16 mm (samci menší). Zbarvení tmavě hnědé až téměř černé se světle lemovanou listovitou kresbou na zadečku. Výskyt: Na vnějších stěnách budov ve štěrbinách, rovněž na plotních kůlech a pod uvolněnou kůrou stromů; všude je velmi hojný. Pozoruhodnosti: Pavouk si spřádá mělkou, většinou nápadně excentrickou síť, od jejíhož středu vede jedno signální vlákno ke skrýši pavouka. Zatímco pes den číhá v úkrytu, za soumraku se vydává do středu sítě. Dospělí pavouci jsou aktivní téměř po celý rok (Bellmann, 1994). -16-
Zygiella atrica(c. L. KKoch,1845) Křižák stříbřitý Samec: Makadla velmi dlouhé, jeho holeň je 5x delší než široká, přednártí krátký, téměř kulovitý. Epigynas široce srdčitým, slabě vypuklým hrbolem. Hlavohruď 2-3,5 mm, světle žlutohnědá s podélnou tmavou linkou, která vzniká u hřbetní rýžky, avšak nedosahuje až k očím. U tmavěji pigmentovaných jedinců je celá hlava tmavší. Vyskytuje se na keřích, nižších rostlinách, v oknech chlévů, stodol atd. (Daniel a Černý, 1971). Zygiella x-notata (Clerck, 1757) Křižák okenní Charakteristika: Dlouhý 7-11 mm, samci menší. Základní zbarvení hnědé, zadeček bělavý se zřetelným perleťovým leskem. Hřbetní strana zadečku s tmavší listovitou kresbou. Výskyt: Na vnější straně budov a na plotech velmi hojný. Pozoruhodnosti: Tento druh si přede velmi charakteristickou kolovou síť. Poznáme ji podle prázdné výseče (což možno přirovnat k dortu, jemuž kousek chybí) a v tomto prázdném sektoru běží od středu sítě jedno signální vlákno ke skrýši pavouka (ten může být ukryt např. štěrbině zdi). Číhající pavouk je tak tímto signálním vláknem informován o všech událostech v síti. (Bellmann, 1994). 2.3.4 Dictinidae Cedivečkovití Druhy této čeledi se vyznačují drobnými rozměry (1,0 5,0 mm) a také přítomností kribela a kalamistra. Nemají vyvinuty trichobotrie na tarzech noh. Tracheální dýchací soustava zasahuje i do hlavohrudi. Tato skutečnost vede ke snížení významu cévní soustavy při zásobování mozkových zauzlin kyslíkem, a tím i k redukci počtu srdečních ostií. Část druhů žije na půdním povrchu, část na keřích a listech stromů, několik druhů rodu Dictyna je dominantních na okolících rostlin na úhorech. V centru okolíku má samička pavučinovou komůrku, z níž vybíhá množství vláken všemi směry (Buchar a Kůrka, 1998). Celosvětově známe 563 druhů ve 48 rodech. V Evropě žije 71 druhů v 17 rodech. V České republice žije 21 druhů v 10 rodech (Macek, 2012). -17-
Dictyna civica (Lucas, 1850) Cedivečka zední Areál rozšíření je Palearktický areál. Původnost stanoviště je umělé prostředí lidských sídel, které je však poměrně stálé, bez výrazné disturbance. Nadmořská výška: 200-400 (Buchar a Růžička, 2002). Cedivečka zední je pavouk malých rozměrů, samec dosahuje velikosti 3,0-3,5 mm, samice 2,5-3,0 mm. Lze ji pozorovat na jaře a v létě. Tento drobný pavouček se vyskytuje na zdech a jsou pro něj charakteristické kruhovité pavučiny ve velkých kvantech (Lissner, 2008). Nigma walckenaeri (Roewer, 1951) Cedivečka zelená Charakteristika: Tuto 4-5 mm velkou šedivečku poznáme snadno a na první pohled podle zeleně zbarveného zadečku. Hlavohruď a nohy jsou žlutavé. Na hřbetní straně těla se nacházejí četné bílé chloupky. Sameček je nápadný zřetelně zdviženou hlavovou částí hlavohrudi. Kribelum je příčně rozdělené. Období dospělosti: v přírodě od srpna do října, uvnitř staveb ještě i v prosinci. Rozšíření: Převážně v teplejších oblastech střední Evropy, nechybí však ani v severním Německu. Stanoviště: Především na fasádách domů, hlavně porostlých popínavými rostlinami; také uvnitř budov ve výklencích oken. Způsob života: Pavouk si spřádá jednoduchou pavučinu obvykle na svrchní straně větších, mírně spuštěných čepelí listu. Tvoří ji stříška, pod níž se pavouk zdržuje, a vodorovně rozprostřená klikatá vlákna povlečená kribelovým vlášením. Rozmnožování. K páření se sameček přibližuje k samičce zepředu; ta uchopí poté svými klepítky chelicery samce. Při zavádění samčího makadla do pohlavního otvoru samičky pak zaujímají oba partneři pozici břišními stranami proti sobě. Později samice utká několik plochých okrouhlých kokonů o průměru 6-7 mm, každý obsahuje asi 30 vajíček. Kokony umísťuje na skrytých místech, např. ve štěrbině kůry nebo ve výklencích zdí na omítce (Reichholf, Steinbach, 2003). 2.3.5 Dysderidae Šestiočkovití Podle jedné z nejuznávanějších koncepcí o vývoji dvouplicných pavouků náleží šestiočky mezi nejpůvodnější naše labidognátní pavouky. Chelicery jsou vkloubeny šikmo kupředu, samice nemají pohlavní destičku, u samců je vyvinut velice jednoduchý bulbus. Šestiočky nemají kribelum, na jeho místě mají kolulus. Zajímavým způsobem -18-
jsou vyvinuté dýchací orgány. Na břišní straně zadečku můžeme pozorovat dva páry štěrbinovitých průduchů. Jenom první pár vede k nevelkým plicním vakům, druhý pár vede k mohutným trachejím. Tracheje zásobují i hlavohruď včetně mozku. V důsledku toho má srdce jen dva páry ostií, což je na rozdíl od stavby jejich pohlavních orgánů jev velice odvozený. Mají snížený počet očí (scházejí přední střední). U některých jeskynních rodů žijících mimo naše území dochází k úplné redukci očí. U šestiočkovitých a segestrovitých byl zjištěn u pavouků nejmenší počet chromozomů (u něterých druhů jen 7-9). Zadeček šestioček je podlouhle válcovitého tvaru, většinou světlého zbarvení. Rovněž hlavohruď je dosti dlouhá a zpravidla pokryta jednotně dosti tmavě zbarveným karapaxem. Většina druhu obývá pavučinový zámotek jen ve dne, zatímco v noci aktivně vyhledává potravu. Čeleď šestiočkovitých je rozšířena po celém světě (Buchar a Kůrka, 1998). Celosvětově 494 druhů ve 24 rodech. V Evropě žije 297 druhů ve 20 rodech. V České republice žije 8 druhů ve 3 rodech (Macek, 2012). Dysdera crocata C. L. Koch, 1838 Šestiočka velká Šestiočka velká je podobná Šestiočce rudé (Walckenaer,1802). Je o něco větší a má ještě delší chelicery (delší než polovina hlavohrudi). Vyskytuje se ve střední Evropě takřka výhradně v domech nebo v jejich bezprostřední blízkosti, ve Středomoří pravidelně i ve volné přírodě. Podobně jako šestiočka rudá se může dožívat více let (Reichfold a Steinbach, 1998). 2.3.6 Gnaphosidae Skálovkovití Spolu s následujícími a s několika vzácnými, výhradně cizokrajnými čeleděmi náleží skálovkovití do nadčeledi Clubionoidea. Všechny druhy této nadčeledi mají jen dva drápky na konci tarzálních článků noh, žádný druh nemá kribelum ani kolulus. Většina jich má oči uspořádány ve dvou příčných řadách po čtyřech (výjimku tvoří tropická podčeleď Prodidominae). Velice charakteristickým znakem druhů čeledi skálovkovitých je uspořádání snovacích bradavek. Přední pár těchto bradavek je nejmohutnější, jejich tvar je válcovitý a jsou od sebe oddáleny nejméně o svoji šířku. Nezvyklým tvarem se zpravidla vyznačuje zadní střední pár očí. Jejich obrys bývá oválný a mají redukovanou čočku. Délka jejich těla měří od 2 do 24 mm. Zbarvení mají -19-
většinou tmavé, často vysloveně černé. Hlavohruď bývá veliká a podobně jako zadeček dosti plochá. Jsou to typičtí obyvatelé epigonu (prostředí na povrchu půdy, obývané velikým množstvím členovců). Přes den se ukrývají pod kameny a dřevem, kde si též vytvářejí tenkostěnné pavučinové komůrky. V komůrce dochází ke svlékání kutikuly i k páření. Dospělý sameček obvykle vyhledá v tomto úkrytu ještě nedospělou samičku a ke kopulaci dochází záhy po ukončení její ekdyze, kdy ještě samička není schopna na samečka zaútočit. V pavučinovém zámotku pak samička hlídá plochý kokon, připředený k podkladu (Buchar a Kůrka, 1998). Celosvětově je 1990 druhů ve 114 rodech. V Evropě žije 372 druhů ve 13 rodech. V České republice žije 71 druhů v 17 rodech (Macek, 2012). Scotophaeus quadripunctatus (Linné, 1758) Skálovka čtyřskvrnná Hlavohruď s černou okrajovou linkou. Jamka epigyny velká, po stranách ostře ohraničená, bez předního vtisku. Hlavohruď u samců 3,8-4 mm u samic 4,5-5 mm. Vyskytují se pod kůrou stromů a v bytech (Daniel a Černý, 1971). Původnost stanoviště: Klimaxová stanoviště, která jsou minimálně narušena činností člověka. Druhotná, polopřirozená stanoviště. Umělé prostředí lidských sídel. Vlhkost stanovišť: vlhká, mírně vlhká a suchá. Osvětlení stanovišť: částečně zastíněná a stinná. Typ stanoviště: stavby a lesní stanoviště. Tento druh se vyskytuje v nadmořské výšce od 200 do 600 m n. m. (Buchar a Růžička, 2002). Scotophaeus scutulatus (L. Koch, 1866) Skálovka domácí Samice: Jamka epigyny v předu trojlaločná, vzadu trochu užší, otevřená, s okraji téměř rovnoběžnými. Hlavohruď u samců 2,6-4,4 mm, u samic 4,3-6 mm. Vyskytuje se pod kameny, kůrou, v štěrbinách zdí a v bytech (Daniel a Černý, 1971). Původnost stanoviště: Klimaxová stanoviště, která jsou minimálně narušena činností člověka. Druhotná, polopřirozená stanoviště. Umělé prostředí lidských sídel. Vlhkost stanovišť: vlhká, mírně vlhká a suchá. Osvětlení stanovišť: částečně zastíněná a stinná. Typ stanoviště: stavby a lesní stanoviště. Tento druh se vyskytuje v nadmořské výšce od 200 do 600 m n. m. (Buchar a Růžička, 2002). -20-
Sosticus loricatus (L. Koch, 1866) Skálovka štítová Jamka epigyny je podélně oválná, po straně ohraničená obloukovitě dozadu sbíhavými okraji. Hlavohruď u samců 2,6-4,6 mm, u samic 4,3-5,6 mm. Vyskytuje se pod kameny, v mechu a listí (Daniel a Černý, 1971). Původnost stanoviště: Klimaxová stanoviště, která jsou minimálně narušena činností člověka. Druhotná, polopřirozená stanoviště. Umělé prostředí lidských sídel. Typ stanoviště: skalní stepi, xerotermy kromě písčin a stavby. Tento druh se vyskytuje v nadmořské výšce od 200 do 400 m n. m. (Buchar a Růžička, 2002). 2.3.7 Linyphiidae Plachetnatkovití Plachetkami jsou vesměs malé, a štíhlé, mají však poměrně velké chelicery s ostrými zuby a na nohou silné štětinky. Samečkové mají podivné výrůstky na štítě, na němž mají očka. Zbarvení je proměnlivé, od světle žluté až po černou, a některé druhy mají světlé skvrny nebo pruhované nohy. Mnohé druhy si vytvářejí na rostlinách sítě, které nemají lepkavou spirálu. Kole běžící hmyz srážejí do sítě a pak se do něj zakusují chelicerami a zatahují jej pod plachetku. Samičky často sežerou samečka během páření. Své vaječné kokony různého tvaru upevňují na rostliny, kameny nebo jiný podklad. Vyskytují se celosvětově, převážně v mírných pásmech; mezi rostlinstvem a kameny, v lesích, stepích, křovinách i bažinách. Mláďata často cestují na velké vzdálenosti jako babí léto. V ČR tvoří plachetky téměř třetinu všech druhů pavouků (McGavin, 2000). Celosvětově 4 308 druhů v 7 podčeledích. V Evropě žije 1168 druhů v 194 rodech. V ČR žije 303 druhů v 5 podčeledích (Macek, 2012). Lepthyphantes leprosus (Ohlert, 1865) Plachetnatka skalní Lamella charakteristica je téměř polokruhovitá, na spodním okraji zoubkovaná, vpředu rozeklená, ve 2 nestejné cípky. Nohy zpravidla kroužkované. Vyskytuje se ve sklepích, prádelnách, sklenících chlévech, dutých stromech atd. (Daniel a Černý, 1971). Původ stanoviště: klimaxové stanoviště, která jsou minimálně narušená činností člověka. Umělé prostředí lidských sídel, které je však poměrně stálé, bez výrazné disturbance. Druhotná, polopřirozená stanoviště. Vlhkost stanovišť: mírně vlhká a vlhká. Stanoviště jsou osvětlená nebo temná (částečně má charakter mikrobiotipu: -21-
skalní výklenky, podzemní prostory). Typ stanoviště: holé kamenité sutě a stavby. Tento druh se vyskytuje v nadmořské výšce od 200-600 m n. m. (Buchar a Růžička, 2002). Lessertia dentichelis (Simon, 1884) Pavučenka dlouhonohá Areál rozšíření. Evropský areál. Atlantský areál druhy s tímto typem areálu se vyskytují hojněji v západní Evropě, v České republice jen ojediněle. Druh zjištěný v rámci České republiky pouze v Čechách. Původnost stanoviště: umělé prostředí lidských sídel. Stratum: půdní povrch. Typ stanoviště: stavby. Tento druh se vyskytuje v nadmořské výšce 250 m n. m. (Buchar a Růžička, 2002). Megalepthyphantes nebulosus (Sundevall, 1830) Plachetnatka domácí Areál rozšíření: Holarktický areál. Extramediteránní areál. Původnost stanoviště: umělé prostředí lidských sídel. Stratum: půdní povrch. Typ stanoviště: stavby. Tento druh se vyskytuje v nadmořské výšce od 200 do 400 m n. m. (Buchar a Růžička, 2002). Neriene montana (Clerck, 1757) Plachetnatka velká Charakteristika: Nápadně tmavě zbarvená, značně velká plachetnatka (6-8 mm délka) je největším druhem čeledi. Výskyt: V zahradách a lesích dosti hojná. Pozoruhodnosti: Na rozdíl od většiny ostatních plachetnatek není tento druh na hřbetní straně těla zbarven světleji než na spodní (takové opačné zbarvení je typické pro pavouky, kteří číhají v pavučině hřbetní stranou dolů, pak se tmavou spodní stranou pozorovateli proti tmavé zemi ztrácí, naproti tomu proti nebi se jeví světlí). Tento jev je možno vysvětlit způsobem života: Neriane Montana číhá nikoliv břišní stranou nahoru v síti, nýbrž se zdržuje vedle své pavučinky v úkrytu (Bellmann, 1994). Ostearius melanopygius (O. P. - Cambridge,1879) Plachetnatka novozélandská Areál rozšíření: Kosmopolitní areál. Původnost stanoviště: pravidelně narušovaná stanoviště s vysokým stupněm disturbance. Umělé prostředí lidských sídel. Stratum: půdní povrch. Fytogeografická oblast: západní část českého Termofytika a celé moravské Termofytikum a také Mezofytikum. Vlhkost stanovišť: suchá a mírně vlhká. -22-
Osvětlení stanovišť: otevřená. Většinou stanoviště bez vegetace či s nízkou vegetací, kde osvětlení zasahuje až k půdnímu povrchu. Typ stanoviště: pole, haldy a výsypky, skládky a stavby. Tento druh se vyskytuje v nadmořské výšce od 200 do 500 m n. m. (Buchar a Růžička, 2002). 2.3.8 Liocranidae Zápředkovití Naše druhy žijí poměrně nenápadným způsobem v lesní opadance, v travním podrostu, nebo na kamenitých sutích. Zápředka zvonečková vytváří nápadný kokon ve tvaru zvonku na krátké stopce zavěšený na vegetaci (Macek, 2012). Celosvětově 160 druhů ve 29 rodech. V Evropě žije 50 druhů v 9 rodech. V ČR žije 10 druhů v 5 rodech (Macek, 2012). Liocranum rupicola (Walckenaer, 1830) Zápředník domácí Holeň vespod s 4-5 páry trnů. Epigyna tak dlouhá jako široká, s trojlaločnou jamkou, její dva přední laloky jsou odděleny jazýčkem. Hlavohruď a zadeček jsou žlutavé s kresbou. Hlavohruď 2,5-3,5 mm. Vyskytují se pod kůrou, kameny a zejména v příbytcích (Daniel a Černý, 1971). Původ stanoviště: klimaxové stanoviště, která jsou minimálně narušená činností člověka. Umělé prostředí lidských sídel, které je však poměrně stálé, bez výrazné disturbance. Vlhkost stanoviště: velmi suchá. Osvětení stanovišť: otevřené (stanoviště bez vegetace nebo s nízkou vegetací, kde osvětlení zasahuje až k půdnímu povrchu), otevřená s vysokou bylinnou vegetací nebo částečně zastíněná. Typ stanoviště: holé kamenité sutě a stavby. Tento druh se vyskytuje v nadmořské výšce od 200 do 800 m n. m. (Buchar a Růžička, 2002). 2.3.9 Miturgidae Zápřednicovití První pár nohou je delší než čtvrtý pár. U příbuzné čeledi Clubionidae je tomu naopak. Samičky mají také zavalitější zadeček. Zápřednicovití jsou rychlí a mrštní dlouhonozí lovci. Jsou to pavouci s noční aktivitou, většinou vzácní. Přes den se ukrývají v pavučinových zámotcích, některé druhy na vrcholcích bylin, jiné vzácněji pod kameny. Druhy žijící na půdním povrchu mají o poznání kratší nohy než druhy -23-
žijící na vegetaci, těm slouží větší délka předního páru noh k snadnějšímu přelézání z listu na list či oddálených stébel trav (Macek, 2012). Celosvětově 152 druhů ve 12 rodech. V Evropě žije 8 druhů ve 2 rodech. V České republice žijí 4 druhy rodu Ero (Macek, 2012). Cheiracanthium mildei L. Koch, 1864 Zápřednice Mildeova Velikost okolo 10 mm (hlh. 4-5 mm). Zbarvení je žlutavé až šedavé, hlavohruď a nohy jsou nazelenalé. Zadeček je oválný s nevýrazným nebo zcela chybějícím středovým pruhem. Nohy jsou poměrně dlouhé, zvláště u samců. Rozšíření: Holarktický druh - Evropa, Asie, Severní Amerika, zjištěna i v Argentině. V ČR poměrně běžný druh, zejména v nížinách. V oblastech výskytu je to hojný druh (střední a východní Čechy, jižní Morava ad.). V ČR objevena nedávno, šíří se (Machač, 2010). 2.3.10 Nesticidae Temnomilovití Čeleď má velice těsné příbuzenské vztahy ke snovačovitým. Mají totožné vyzbrojení tarzů 4. Párů noh ozubenými brvami ke stírání lepu ze snovacích bradavek a stejný typ sítí. Hlavním rozlišovacím znakem je tvar labia, které má na rozdíl od snovaček na předním okraji nápadný lesklý val. Chelicery mají větší množství zoubků. Hodně přes 100 druhů o velikosti těla od 3 do 10 mm žije ve všech světadílech, a to především v jeskyních a na silně zastíněných místech (Buchar a Kůrka, 1998). Celosvětově 204 druhů v 9 rodech. V Evropě žije 42 druhů v 5 rodech. V České republice žije 1 druh rodu Nesticus (Macek, 2012). Nesticus cellulanus (Clerck, 1757) Temnomil sklepní Charakteristika: Pavouk s kulovitým zadečkem a dlouhýma nohama o délce těla přibližně 5 mm. Zbarvení žlutavé nebo světle hnědé s nepravidelnou tmavší skvrnitou kresbou; hlavohruď s tmavým, dvakrát zúženým podélným proužkem. Výskyt: Ve vlhkých sklepních prostorách, rovněž v jeskyních a důlních štolách; široce rozšířen, ale nikde hojný. Pozoruhodnosti: Tento zástupce druhově chudé čeledi si přede nepravidelnou plachtovitou pavučinu, z níž se táhnou dolů lapací vlákna pokrytá -24-
lepivými kapkami. Po vykladení vajíček nosí samice vaječný kokon připevněný ke snovacím bradavkám (Belman, 1994). 2.3.11 Oonopidae Vzokanovití Mezi vzokanovité náleží 430 druhů nanejvýš šestiokých pavouků, rozšířených po všech kontinentech, zejména však v tropech. U nás, ale i severněji žijí výhradně druhy schopné obývat budovy a sklady s dostatečně teplým prostředím, například skleníky botanických zahrad. Vozkovití nemají kolulus a oční pole vyplňuje celou šíři přídě karapaxu, neboť karapax je vpředu zúžen. Častěji než u šestiočkovitých se setkáváme u vzokanů s různými kutikulárními destičkami na zadečku. Svými vlastnostmi upomínají karapax. Nejnápadnějším rysem všech vzokanovitých jsou miniaturní rozměry, délka jejich těla nepřesahuje 3 mm (Buchar a Kůrka, 1998). Celosvětově 487 druhů v 72 rodech. V Evropě žije 27 druhů v 10 rodech. V České republice žijí 2 druhy ve 2 rodech (Macek, 2012). Tapinesthis dermis (Simon, 1882) Vzokan domácí Geografické území je Evropa může i v USA. Původnost stanoviště je umělé prostředí lidských sídel. Stanoviště jsou stavby. Tento druh se vyskytuje vzácně a najdeme ho v nadmořské výšce 250 m n. m (Česká arachnologická společnost, 2012). 2.3.12 Pholcidae Třesavkovití Žijí po celém světě mimo Austrálii a Nový Zéland. Nejvíce druhů žije v tropech, a to především v jeskyních. Tělo pavouků této čeledi je spíše menších rozměrů (3-15 mm), nicméně vždy jsou nápadní neobvykle dlouhýma nohama. Jejich tarzy mají nepravé článkování, umožňující ohýbání chodidel. Na první pohled proto třesavky připomínají svým vzhledem spíše sekáče než pavouky. Při pozorném prohlédnutí těla však zjistíme přítomnost tenké stopky mezi hlavohrudí a zadečkem a na čele karapaxu napočítáme 8 nebo 6 očí. Pokud jsou oči v kompletním počtu, jsou seskupeny do tří skupin. Po stranách po třech, uprostřed dvě. Právě tato prostřední dvojice u šestiokých třesavkovitých schází. Třesavkovití mají kolulus, velikou jedovou žlázu a zcela jim schází tracheální dýchací ústrojí. -25-
Pozoruhodné jsou jejich chelicery, na nichž můžeme pozorovat jakoby náznak přítomnosti nepohyblivého prstu někdejšího klepítka pavoučích předků. Má ovšem vzhled jen nevelkého zubu na konci základního článku chelicery, tj. v místech, kam přibližně dosahuje špička chelicerového drápku. Tento jev je vidět i u některých dalších poměrně primitivních čeledí. Zvláštní je též kopulační ústrojí samců, jehož komplikovaná struktura není v řadě ohledů srovnatelná se situací u ostatních skupin pavouků. U samic je vyvinuta epigyne, ale mají stále ještě jen jediný pohlavní vývod. Pavučinová síť třesavkovitých je tvořena velice řídce a nepravidelně uspořádanými vlákny. V lidských příbytcích jsou zpravidla umístěny při okrajích stropu. Třesavky jsou na nich zavěšeny za koncové drápky svých noh hřbetem dolů. Když je třesavka v nebezpečí, rozkmitá tělo na dlouhých nohách a vláknech sítě tak rychle, že se stane prakticky neviditelná. Když v síti uvázne kořist, omotá ji pavouk nově vyprodukovanými vlákny pomocí 4. páru noh. Kořist je usmrcena jedem a vysávána velice charakteristickým způsobem, svědčícím o výtečné výkonnosti svého žaludku třesavek. Otvorem na chodidle jediné nohy pakomára vysaje pavouk všechny tkáně hmyzího těla. Je to proces dosti zdlouhavý, trvající až 24 hodin. Samice třesavek nosí vajíčka spojena navzájem ani ne tak několika málo lepkavým sekretem vylučovaným při jejich kladení. Tento kokon drží v chelicerách před tělem až do vylíhnutí mláďat (Buchar a Kůrka, 1998). Celosvětově 969 druhů v 81 rodech. V Evropě žije 83 druhů ve 13 rodech. V České republice žijí 3 druhy ve 2 rodech. Pholcus opilionoides (Schrank, 1781) Třesavka sekáčovitá Areál rozšíření: Holarktický areál. Původnost stanoviště: Klimaxová stanoviště, která jsou minimálně narušena činností člověka. Umělé prostředí lidských sídel. Druhotná, polopřirozená stanoviště. Stratum: Půdní povrch a vertikální povrch. Vlhkost stanovišť: velmi suchá a částečně zastíněná. Osvětlení stanovišť: otevřená. Typ stanoviště: holé kamenité sutě a stavby. Tento druh se vyskytuje v nadmořské výšce od 200 do 500 m n. m. (Buchar a Růžička, 2002). -26-
Pholcus phalangioides (Fuesslin, 1775) Třesavka velká Charakteristika: 8-10 mm dlouhý, díky svým mimořádně dlouhým a tenkým nohám se však zdá být větší. Zbarvení šedožluté s nepříliš zřetelnou tmavší kresbou. Výskyt: Téměř výhradně v budovách, především v suchých a poměrně teplých prostorách; pravidelně také v novostavbách. Téměř všude hojný. Pozoruhodnosti: Pavouk si staví ve sklepích nepravidelné pavučiny s hrubými oky, většinou v rozích pod tropem. Samice nosí v létě růžový hrozen vajíček, ovinutý jen několika vlákny. Nehledě na subtilní vzhled přemůže tento druh často i velké pavouky (pokoutníky) a stráví je (Bellman, 1994). 2.3.13 Salticidae Skákavkovití Skákavkovití se vyznačují protáhlým tělem, vysokou hlavohrudí a poměrně krátkýma, silnýma nohama, z nichž oba zadní páry slouží ke skákání. Osm očí je uspořádáno do 3 řad. Čtyři největší jsou umístěny na svislé čelní straně hlavohrudi. Následují dvě menší na bocích hlavohrudi. Na zadním kraji poněkud vystouplé hlavové části snadno nalezneme poslední pár očí, tvořící tzv. třetí řadu. Oči skákavek umístěné ve třetí řadě vnímají jenom pohyb změnu v uspořádání skvrn v nejbližším okolí. Avšak jakmile skákavka něco za sebou zahlédne, okamžitě se celá otočí, aby se na věc podívala předníma očima. I funkce předních očí je diferencována. Postranní oči mají široké zorné pole, a co zachytí do jeho centra, to současně vidí velice ostře párem největších očí středních, jež jsou teleskopické. Sítnice teleskopických očí je ovládána četnými svaly, které umožňují posun zorného pole, aniž by se pavouk musel natáčet. Skákavka rodu Evarcha vidí mouchu na vzdálenost 8 cm právě tak dobře, jako člověk ze vzdálenosti 75 cm. Vnímá ji již ve vzdálenosti 20-25 cm, kdy se k ní začne přibližovat. Jakmile zjistí, že jde o vhodnou kořist, tak v přibližování pokračuje. Ze vzdálenosti 4 cm se pak začne plížit. Posledních 15 mm (trojnásobná délka těla) překoná skokem, při němž málokdy mine. Aktivní způsob života ovlivnil i vývoj vnitřních ústrojí. Zejména to platí o mohutně větvených vzdušnicích, zasahujících až do hlavohrudi. Sítě k lovu předou především skákavky tropického rodu Portia, ostatní druhy si vytvářejí jenom zámotky, v nichž odpočívají, svlékají kutikulu, přezimují a hlídají kokony s vajíčky. Samci jsou menší, mívají však nepoměrně delší chelicery. Jsou pestřeji zbarveni a na předních nohách mívají rozmanité útvary z různě dlouhých -27-
chlupů. To vše má zpravidla význam při složitých zásnubních tancích, při nichž je využito dobrého zraku (Buchar a Kůrka, 1998). Celosvětově 5 121 druhů v 560 rodech. V Evropě žije 309 druhů ve 46 rodech. V České republice žije 68 druhů ve 27 rodech (Macek, 2012). Hasarius adansoni (Audouin, 1826) Skákavka skleníková Areál rozšíření je Kosmopolitní areál. Areál druhu zasahuje kromě Palearktis i do jiných zoogeografických oblastí. Původnost stanoviště: umělé prostředí lidských sídel, které je však poměrně stálé, bez výrazné disturbance. Stratum: Vertikální povrch. Šikmé, svislé a převislé povrchy. Typ stanoviště: Stavby. Nadmořská výška je 200-250 m n. m. (Buchar a Růžička, 2002). Pseudeuophrys Langera (Simon, 1871) Skákavka zední Charakteristika: Délka těla 4-5 mm. Zbarvení u samic šedé se světlejšími a tmavšími, do úhlu zahnutými proužky na zadečku. Samci téměř černí s červeně orámovanýma předníma očima a bílými pedipaldy. Výskyt: ponejvíce v budovách a na stěnách domů, místy hojný. U nás velmi vzácný. Pozoruhodnosti: Tato malá skákavka se zřejmě do střední Evropy přistěhovala poprvé před několika lety; ve starší arachnologické literatuře o ní není žádná zmínka. Přitom dnes patří v mnoha krajinách, například v rozlehlých oblastech jižního Německa, již k nejhojnějším obyvatelům domů. U nás byla zjištěna i volně v přírodě (Belman,1994). Sitticus pubescent (Fabricius, 1775) Skákavka okenní Holeň veliká, široce lžicovitá, odstálá. Stylus má podobu krátké špičky. Jamka epigyny velká, černá, mělká, oválná nebo příčně ledvinitá, často uprostřed přerušená, od zadního okraje políčka epigyna velmi vzdálená. Vyskytuje se na osluněných zdech. Velmi hojný druh (Daniel a Černý, 1971). -28-
Salticus scenicus (Clerck, 1757) Skákavka pruhovaná Charakteristika: Délka 5-7mm. Tento druh má jako typická skákavka nápadně zvětšené oči na široce seříznutém předním okraji hlavohrudi. Zvláště velký je střední pár, připomínající svým vzhledem reflektory; postranní oči jsou o něco menší. Další pár oči sedí po stranách a poslední velmi malé oči asi v poloviční vzdálenosti mezi předníma a zadníma postranníma očima. Tělo je velmi kontrastně černobílé pruhované. Bílé zbarvení způsobují šupinovité chloupky, které se v průběhu života částečně otírají, takže staří jedinci vyhlížejí velmi tmavě. Čelo a postranní okraje hlavohrudi jsou bílé ochlupené; nahoře za očima tvoří šupinovité chloupky vzorek, který většinou připomíná písmeno X. Na zadečku dosahují příčné bílé pruhy přibližně stejné šířky jako černé meziprostory; končí nahoře těsně před středem. Nohy jsou zřetelně světlé a tmavě skvrnité. Samec má velmi dlouhé, šikmo dopředu směřující chelicery. Období dospělosti: duben až říjen. Rozšíření: Všude velmi hojný, především v blízkosti lidských sídel. Stanoviště: Především na fasádách domů a na zdech, také na skalkách, plotních kůlech a příležitostně i na stromech. Rozmnožování: Při námluvách využívá samec svých dlouhých chelicer, kterými dává optické signály. Tančí před samicí sem a tam s široce roztaženými chelicerami a zvednutýma předníma nohama; nato se samice obvykle stáhne zpět do své pavučinoé rourky, kde pak dojde k páření (Reichfold a Steinbach, 1998). 2.3.14 Scytodidae Lepovkovití Vzhled všech druhů je značně jednotný a zcela nezaměnitelný. Hlavohruď má zcela opačný tvar než je obvyklé. Vpředu je nízká a směrem dozadu se silně zvyšuje. Navíc je široká a stejně jako zadeček pokrytá drobnými tmavými skvrnami na světlém podkladě. Očí je šest. Jsou rozmístěny ve třech dvojicích na přídi Karpat. Nohy jsou tenké a nápadně dlouhé. Vždy je vyvinut zřetelný kolulus. Kopulační ústrojí samců silně upomíná svou jednoduchostí. Pozoruhodný je způsob, jakým lepovky loví kořist. Nepoužívají žádných sítí, ale přiblíží se ke kořisti pomalými pohyby, aby na ni ze vzdálenosti 6-20 mm vychrlily z chelicer obsah žláz produkujících silně lepkavá vlákna. Těmi je překvapený hmyz přichycen k podkladu a pak následuje přímé kousnutí chelicerami. Tentokrát je použit jedový sekret z jiného páru žláz, mnohem menších než ty, které umožnily počáteční znehybnění oběti. Snovací žlázy produkující lepová vlákna vyplňují podstatnou část hlavohrudi. Aby chelicery co nejpřesněji plnily funkci při -29-
vystřikování svého obsahu, jsou jejich bazální články částečně srostlé. Snovací žlázy lepovek, vyúsťující na snovacích bradavkách, poskytují mimo jiné materiál na zámotky, sloužící za úkryt, ale i na tenkostěnný kokon s vajíčky, který samička nosí neustále s sebou pevně přitištěný ke sternu (Buchar a Kůrka, 1998). Celosvětově 192 druhů v 5 rodech. V Evropě žije 7 druhů rodu Scytodes. V ČR žije vzácně jeden druh rodu Scytodes (Macek, 2012). Scytodes thoracica (Latreille, 1802) Lepovka jižní Charakteristika: Pavouk dlouhý 4 6 mm; barva žlutá až světle hnědá s tmavými skvrnami (na hlavohrudi charakteristický vzorek). Hlavohruď se směrem dozadu šikmo zdvihá; jen 6 očí. Výskyt: Ve střední Evropě téměř jen v domech, v jižní Evropě pod kameny. Nehojný, ale bez pochyby často jen přehlížený. Pozoruhodnosti: Lepovka tvoří v části svých jedových žláz lepivá vlákna, která zvrací ze svých chelicer a vrhá jako laso na svoji kořist. Pohybuje se značně pomalu po stěnách místností a loví během své noční obchůzky a jiný drobný hmyz (Bellman, 1994). 2.3.15 Theridiidae Snovačkovití Tito sítě spřádající pavouci jsou obvykle hnědí až černí, někdy s výraznými kresbami a silnými štětinami na zadních nohách. Zadeček mají nápadně kulatý. Většina druhů je čilá v noci, kdy loví kořist na zemi. Jejich nepravidelné sítě jsou na listí, v puklinách a štěrbinách, mezi odpadky a také ve spodních částech budov. Samičky kladou 200-250 vajíček do kokonu upevněného v síti. Po prvním svlékání si mladí pavouci spřádají vlastní sítě. Vyskytují se celosvětově; na rostlinstvu, pod kameny, v opadance a kolem budov i v nich. V ČR žijí desítky druhů neškodných snovaček (George C. McGavin, 2000). Celosvětově 2 295 druhů v 112 rodech. V Evropě žije 222 druhů ve 40 rodech. V České republice žije 66 druhů ve 25 rodech (Macek, 2012). -30-
Nesticodes rufipes (Lucas, 1846) Snovačka ryšavonohá Výskyt: v roce 1990 v Entomologickém ústavu, Praha, kde se vyskytovali termiti. Determinoval B. Knoflach-Thaler (Buchar a Růžička, 2002). Parasteatoda tabulata (Levi, 1980) Snovačka stolová Výskyt v Holarktickém areálu. Původnost stanoviště je umělé prostředí lidských sídel. Stanovištěm jsou stavby. Výskyt tohoto druhu je středně hojný a najdeme ho v nadmořské výšce 220-350 m n. m. (Česká arachnologická společnost, 2012). Parasteatoda tepidariorum (C. L. Koch, 1841) Snovačka skleníková Areál rozšíření: Kosmopolitní areál. Původnost stanoviště: umělé prostředí lidských sídel. Stratum: vertikální povrch. Šikmé, svislé a převislé povrchy. Typ stanoviště: stavby. Tento druh se vyskytuje v nadmořské výšce od 200 do 500 m n. m. (Buchar a Růžička, 2002). Sardinidion blackwalli (O. P. - Cambridge, 1871) Snovačka Blackwallova Areál rozšíření: Evropský areál rozprostírající se poze v Evropě. Areál expanzivních mediteránních druhů, které pronikají i do střední Evropy. Areál druhu zasahuje do severní afriky. Původnost stanoviště: Klimaxová stanoviště, která jsou minimálně narušena činností člověka. Umělé prostředí lidských sídel. Stratum: Vertikální povrch. Kmeny stromů a silných stromových větví, prostory pod kůrou, dutiny stromů. Vlhkost stanovišť: Suchá, mírně vlhká, vlhká. Osvětlení stanovišť: Částečně zastíněná a stinná. Typ stanoviště: Stavby a lesní stanoviště (lužní lesy a podmáčené olšiny). Tento druh se vyskytuje v nadmořské výšce od do 00 m n. m. (Buchar a Růžička, 2002). Steatoda bipunctata (Linnaeus,1758) Snovačka pokoutní Charakteristika: Dlouhá 5-7 cm, samec o něco menší. Tělo značně lesklé, zbarvené tmavě hnědě. Zadeček nahoře o něco světlejší (většinou červenohnědý), po stranách kolemdokola s žlutobílým pruhem. Výskyt: V budovách, jak ve sklepech, tak i obývacích místnostech, velmi hojný. Pozoruhodnosti: Snovačka pokoutní staví -31-