BLÁRSKÝ ZPRAVODAJ No. 17 Corriere della Blára 17 Expeditione VENEZIA 2014-3. SMRT V BENÁTKÁCH La Morte a Venezia
Proslulá spisovatelka Donna Leon si opřela hlavu do dlaní. Pracovnu jejího benátském bytu nasvěcovalo jemně rozptýlené odpolední lednové slunce, na prostorném starožitném psacím stole s PC monitorem tu a tam nahodile zavířilo smítko prachu. Vznášelo se nad kalendářem a černou soškou egyptské bohyně Bastet s kočičí hlavou, nad oválnou miskou na psací potřeby, proplulo kolem klávesnice, myši, drobného mikrofonu. A spousty papírků s poznámkami. Donna Leon ustaraně vzdychla, sňala oběma rukama brýle a promnula si oči. Od dnešního rána neměla klidu, nedokázala se zbavit nervózní roztěkanosti a divných předtuch. Nepomohla ani oblíbená procházka k Mostu Akademií, odkud tak ráda pozorovala rušné dění na Velkém Kanálu. A trh na Rialtu ji ještě více rozrušil - všudypřítomná krev z ryb, rackové, trhající velkými zobany krvavé rybí odpady, hrubé hlasy trhovců - ach! Snad pomůže malý aperitiv; Donna Leon uskrla z muránské sklenky naplněné Aperolem. Jak by se asi zachoval můj komisař Brunetti? Po krátkém přemýšlení si spisovatelka sama odpověděla. Řekl by: Seržante Vianello, vyřiďte slečně Elettře, ať sežene o té Bláře všechny dostupné i nedostupné informace - a hlavně - telefonní číslo. Musíme jednat, okamžitě! Subito, presto! O necelou hodinu později se v jiné pracovně - v malém jihočeském městečku - ozvalo vyzvánění telefonu...
Crrrrr! Crrrrr! Crrrrr! Redakce Blárského Zpravodaje, Sova Hova u telefonu, prosím! Následoval dlouhý rozhovor v italštině mezi Donnou Leon a multilingvní redaktorkou Sovou Hovou. Když po necelé třičtvrtěhodině zapadla sluchátka na obou stranách do vidlic, bylo vše vyjasněno. Seběhlo se to takhle: Světoznámá autorka kriminálních románů ráno onoho dne otevřela internetový prohlížeč, aby se seznámila s novinkami ve světě. A běda - náhle zkameněla překvapením: na titulní straně jednoho periodika stálo krvavou červení na černém podkladě: Smrt v Benátkách. Blárský Zpravodaj č. 17... Tedy smrtící konkurence! Slavný kulturně-turistický spolek Blára se očividně pustil do vydávání konkurenčních detektivních románů, jejichž dějištěm budou Benátky stejně jako Leoniny krimi s komisařem Brunettim! Donna Leon nemohla jinak, než v duchu už předvídat prudce klesající objem nákladů svých až dosud veleúspěšných románů. Začne-li psát Blára, je vše ztraceno, odliv čtenářů je nad slunce jasný... Moudrá Sova Hova však obavy Donny Leon záhy rozptýlila. Smrt v Benátkách? Ale božíčku neví snad slavná spisovatelka, jaká smrt to byla, která Bláru do Benátek přivedla???
Kdyby Donna Leon pravidelně četla Blárské Zpravodaje, mohla si ušetřit nepříjemné okamžiky úzkosti. Věděla by, že jedním z hlavních důvodů, proč Blára navštívila v roce 2014 Benátky, byl tento geniální skladatel. Který - jak Donna Leon dobře ví - zemřel právě v Benátkách : Vy, věrní blárští čtenáři, si jistě dobře pamatujete, že již vyšly dva Zpravodaje o Bláře v Benátkách. Zde je třetí z celkem 4 benátských Zpravodajů a dozvíte se v něm, jak Blára putovala po stopách Richarda Wagnera v lagunovém městě, hrajícím v Mistrově životě tak zásadní roli...
Celkem Richard W. pobýval v Benátkách šestkrát: 1) 1858-1859 Hotel Danieli (Riva degli Schiavoni - sestiere Castello 4196). 1. noc, 29.8.1858; poté dlouhý pobyt až do března 1859 v palazzo Giustinian (sestiere Dorsoduro 3228-3232). 2) 1861 Hotel Danieli. Listopad, 4 dny (setkání s Wesendonckovými). 3) 1876 Hotel De L Europe (sestiere San Marco 1364/A). Září. 4) 1880 Hotel Danieli, poté palazzo Contarini delle Figure (sestiere San Marco 3327). Říjen. (Zastávka cestou z Neapole). 5) 1882 Hotel De L Europe. Duben, dva týdny. (Cestou ze Sicílie.) 6) 1882-1883 Hotel De L Europe (jedna noc), poté palazzo Vendramin Calergi (sestiere Cannaregio 2040).
Richardu Wagnerovi, který zemřel v těchto zdech Celé roky se Blára připravovala na velký XIII. února MDCCCLXXXIII. okamžik, až jejích šest noh vkročí do Benátky paláce Vendramin Calergi, Cannaregio 2040. Dnes sídlo Benátského Casina. Co by kamenem dohodil do Blárského bytu na Fondamenta dei Ormesini (Cannaregio 2083)...
Shlédnutím Mistrova úmrtního paláce začaly Primy průzkum Benátek - hned po ubytování se k němu vydaly. Stačilo jen přejít Rio della Misericordia a pak sledovat na dlažbě šipky Casino di Venezia...Fasáda zadního traktu paláce vyhlíží sice poněkud ošuntěle, stejně jako pamětní deska, ale i to zkrátka patří k půvabu Benátek... Fasáda směrem ke Canal Grande vyhlíží samozřejmě mnohem pompézněji.
Ca Vendramin Calergi alias Palazzo Vendramin Calergi alias Palazzo Loredan Vendramin Calergi alias Palazzo Loredan alias Palazzo Vendramin... ano, názvy paláců (zpravidla pojmenovaných po svých majitelích, přičemž máte na výběr hned z několika majitelů ) Primám jejich badatelskou práci rozhodně neulehčily... benátských paláců je mnoho, mnoho z nich má stejný název a liší se od sebe jen drobnými dodatky... Palazzo Vendramin Calergi každopádně sehrál nejdůležitější úlohu v Mistrově celkové benátské historii, neboť přímo v něm RW 13. února 1813 po srdečním záchvatu zemřel. Na obrázku vpravo vidíte fotografii z Wagnerova bayreutského domu: v podobné sestavě trávil Mistr i svou poslední zimu v Benátkách: manželka Cosima s dcerami Danielou a Blandine (z 1. manželství), Evou, Isoldou a malým synem Siegfriedem. Delší dobu byl na návštěvě také tchán Franz Lizst - a dvorní malíř Paul von Joukovski: ten načtrtl v předvečer Mistrovy smrti jeho portrét během předčítání (obr. níže) - a odeslal telegram, který uvidíte na jedné z dalších stran... Mistr s rodinou ale neobýval hlavní trakt, nýbrž zvýšené přízemí v pravém křídle paláce (viděno směrem od Canal Grande). Z oken měl výhled do zahrady a na Veký Kanál za ní. Na dalších stranách uvidíte palác v noci, jak jej prima B vyfotografovala z vaporetta.
Na zdi vlevo od paláce (viděno od Velkého Kanálu) je umístěna další pamětní deska, s reliéfem Mistrovy hlavy a verši Gabriele d Annunzia: In questo palagio l'ultimo spiro di Riccardo Wagner odono le anime perpetuarsi come la marea che lambe i marmi (přeloženo snad jako V tomto paláci / pocítí duše / poslední nádech-výdech Richarda Wagnera / jako stále trvajícíopakující se příliv-odliv moře / omývajícího mramor )
Komu se podaří vyhrát v benátském Casinu (herní sály se nacházejí ve 2. patře hlavního traktu paláce), ten může sejít o patro níže a pojíst vybrané lahůdky v Ristorante Wagner. Skromné Primy ovšem hazardním hrám neholdují - a uvařily si proto samy!
Od sobotního příjezdu Bláry do Benátek uplynulo v Canal Grande mnoho vody, než konečně nadešlo úterý 20. května: v ten den si Primy oblékly slavnostní černobílé modely a vyrazily k Úmrtnímu paláci znovu. Předem si totiž písemně domluvily s ARWV, Společností Richarda Wagnera Benátky, prohlídku místností, kde Mistr od září 1882 do 13. února 1883 bydlel. Měl pronajato celkem 15 místností a několik z nich město (současný vlastník paláce) dalo roku 1995 k dispozici právě ARWV, která po předchozím objednání umožňuje zhlédnout místo posledního výdechu velkého Mistra.
Ještě jednou slavnostní fotografie...
A už je Blára uvnitř......
Posmrtná maska byla sňata 14.2.1813 sochařem Augustem Benvenutim. Telegramm No. 969, vvien venezia: doctor standhartner vvien der meister ist heute um vier uhr entschlafen ioukovsky (Mistr dnes ve ctyri hodiny zesnul ioukovsky) Velmi pozorní čtenáři Zpravodajů si možná vzpomenou, kdo že to byl adresát telegramu - Dr. Standhartner: no ano, vídeňský lékař, v jehož bytě v ulici Singerstraße/Seilerstätte RW nějaký čas bydlel, často tam byl u Standhartnerových na návštěvě a mj. tam předčítal pozvaným přátelům ze svých děl. Dr. Standhartner byl také osobním lékařem císařovny Alžběty (Sisi) a pracoval ve Všeobecné nemocnici - dnes campus vídeň. univerzity).
Na straně předchozí jste mohli spatřit přímo úmrtní místnost. TAM se to stalo! Úmrtní pohovka stála na místě té dnešní, která není originální (ta stojí v bayreuthské vile Wahnfried, už za sklem, protože si z ní wagneriáni vytrhávali nitky ). Po Mistrově smrti Cosima většinu nábytku odvezla zpět do Bayreuthu, ARWV vybavila pronajaté místnosti jiným dobovým zařízením. ARWV pořádá příležitostně různé koncerty, semináře atp. - vlevo vidíte plakát na jednu z akcí. Spolu s Blárou se prohlídky zúčastnili ještě dva Angličané a dva Francouzi, prováděla nás signora Quadri. Byl to velmi mimořádný zážitek. Benátská rybička. Úmrtní palác je její oko.
Na dvorku Blárského benátského domečku. Kdo byl pilný, dostal v muzeu RW diplom. Někdo nedostal nic.
Hotel DANIELI (Palazzo Dandolo) Nábřeží Riva degli Schiavoni, kousek od Piazza San Marco Ale teď už k dalším wagnerovským místům, vezmeme je chronologicky od začátku... Hotel Danieli. Zde strávil Mistr svou první noc v Benátkách, 29.8.1858, než se přestěhoval do paláce Giustinian u Canal Grande (sestiere Dorsoduro). Pro zajímavost - v superluxusním hotelu Danieli se natáčely některé scény z bondovky Moonraker, 1979.
Palazzo Giustinian dalle Zogie/Brandolini d Adda, sestiere Dorsoduro 3228-3232. Vedle paláce Vendramin Calergi je Giustinian nejvýznamnějším benátským wagnerovským místem. Mistr tu bydlel od 30. 8. 1858 do března 1859, dokončil 2. dějství opery Tristan a Isolda a neustále myslel na Mathildu Wesendonckovou, svou curyšskou múzu (obr. vpravo)...
Arthur Schopenhauer...(vzpomínáte na vídeňskou kavárnu z 20. čísla Zpravodaje?) Jeho pesimistická filosofie prostupuje celého Tristana ; jeho knihy tu ležely na Mistrově nočním stolku...
Giustinian zezadu. Palác dnes sousedí s benátskou univerzitou rohovým a o něco vyšším palácem Foscari, z jehož nádvoří projdete k zadní straně paláce Giustinian.) Na dalších dvou stranách jsou záběry Ca Foscari a Ca Giustinian v noci (fotografováno primou B). Jako by to bylo roku 1858...
Zde se primě B podařilo - zcela intuitivně - trefit dvě mouchy jednou ranou: zcela vlevo Contarini delle Figure (RW bydlel 1880, viz dále) a druhý vpravo Giustinian dalle Zogie/Brandolini d Adda (RW 1858-1859)!
Za dva roky, 1861, znovu hotel Danieli. Čtyřdenní setkání s Wesendonckovými. Poté, co Mathilde zklamala Mistrova očekávání a definitivně se udobřila s manželem, rozhodl se Mistr opět pro léčbu duše prací: jelikož Tristan byl mezitím dokončen, nastoupili Mistři pěvci norimberští...
A dostáváme se k dalšímu paláci. Aby se to nepletlo, jmenuje se Giustinian, stojí kousek od Piazza San Marco - přes Kanál zhruba naproti Celnici (od níž je tento pohled) - a za Mistrových dob se v něm nacházel hotel De L Europe. Nebyl to ovšem dnešní hotel Evropa, který je kousek vedle, ale onen palác, kde je dnes správní budova benátského Biennale...
Ještě jednou Ca Giustinian, tentokrát viděno ze schodů baziliky Santa Maria della Salute...
Canaletto: Il Canal Grande verso Rialto, ca. 1723. A poslední z paláců, který nám ještě chybí: je to již zmíněný Contarini delle Figure a najdete jej téměř naproti Ca Foscari a tudíž i naproti prvnímu paláci Giustinian, v záhybu Kanálu. Přídomek delle Figure je důležitý - dalších paláců Contarini je pochopitelně spousta - a odvozuje se od dvou (dnes jen velmi těžko rozeznatelných) postav- figur mezi portálem a balkonem; podle lidové legendy jde o muže, který prohrál své jmění, a jeho rozzuřenou ženu. Mistr s Cosimou a dětmi tam bydlel v říjnu 1880. Jak vidíte, palác není restaurovaný a to je právě to krásné. Příště, to už budeme bohaté, se ubytujeme právě tam! Palác v soukromém vlastnictví je totiž rozdělen na několik separátních apartmánů, které si jistě budeme moci pronajmout. Mimochodem - náš oblíbený Lord Byron bydlel hned vedle - v palazzo Mocenigo Ca Vecchia, jistě proto, aby to měl blízko do Contarini ke své poslední benátské lásce, Tereze Giuccioli... Přímo v Contarini pak delší dobu bydlel dokonce Andrea Palladio. Na další straně je Contarini delle Figure v noci (je to ten neosvětlený).
Teď trocha zeleně: Veřejné zahrady-giardini Pubblici (které mimochodem založil Napoleon) byly pravidelným cílem Mistrových benátských procházek.
Nos jsme si neulouply! To už bylo!!!
Detail podstavce RW busty. Vidíme pelikána, jak krmí svá mláďata: starý, mj. křesťanský symbol - pelikán si rozerve hruď, aby vlastní krví nasytil nebo znovu přivedl k životu své potomky. Vyložte si to ve vztahu k Mistrovi, jak chcete, přesné vysvětlení redakce nikde nenašla. Malí pelikánci, to budou nejspíš Mistrova díla, která nás oživí a nasytí! Památník vytvořil německý sochař Rudolf Schaper na zakázku mecenáše a sběratele umění Adolpha Thiema. Ten zakázku sám plně financoval; památník byl v Zahradách slavnostně odhalen zřejmě v roce 1908.
Dva operní giganti. Skromější Verdi se jako obvykle drží více v ústranní. A má také uloupnutý nos!
Dalším častým cílem Mistrových procházek byl Arzenál, Il Arsenale, resp. monumenální vstupní brána se lvy. RW sice během svého života preferoval spíše psy, ale pro arzenálské kočky měl zvláštní slabost a chodil je pravidelně obdivovat.
Rád se také procházel po Piazza San Marco a když se dost naprocházel, usedl do kavárny a pozoroval lidské hemžení. Občas mu k tomu zahrála vojenská kapela, která tu pravidelně v určenou hodinu koncertovávala. Jako zajímavost zde uvádíme, že skladbou, kterou Mistr vyschlechl vždy s obzvláštním potěšením, byla Rossiniho předehra k opeře La Gazza Ladra, Straka Zlodějka, oblíbená skladba Primy R.
Jak asi všichni víte, na Piazza San Marco je několik luxusních kaváren, kam chodí zejména lidé, kteří před tím v palazzo Vendramin Calergi vyhráli v ruletě. Ceny nápojů a pokrmů jsou sice vyšší, od úmyslu usadit se tam Vás ovšem odradí hlavně příplatek za hudbu, kterou provozuje piccolo orchestrino. Hlavní 3 historické kavárny jsou Florian, Quadri a Lavena a předhánějí se ve výčtu slavných hostů. V Caffe Florian se v Mistrově době scházeli převážně italští patrioti; ti německy hovořící pak spíše naproti: v Quadri a Lavena.
Caffe Florian najdete na Piazza San Marco v podloubí Nových Prokuracií (Procuratie Nuove) při pohledu na baziliku SM jsou vpravo. Quadri a Lavena jsou naproti, v podloubí Starých Prokuracií (Procuratie Vecchie).
Do návštěvní knihy kavárny Quadri jsme nenahlížely, prý se ovšem může pochlubit Mistrovým vlastnoručním zápisem; různé wagnerovské prameny to potvrzují. Žel - jaksi jsme zapomněly vyfotografovat pro Vás ještě sousední Caffe Lavena, kde byl Mistr štamgastem hlavně během pozdějších pobytů v Benátkách... a to je na něm prosím RW pamětní deska! Kam jsme to jen daly oči!?! Apropos Quadri: vybavíte si, jak se jmenovala naše průvodkyně v paláci Vendramin Calergi??? Jestli ne, zalistujte si zpět
Fotografka Prima B zachytila Primy L a R, jak vstupují do benátského operního domu, Teatro La Fenice, aby zakoupily vstupenky na večerní představení. Mistr RW promine - na Toscu od Giacoma Pucciniho...inu, celý týden nebyla bohužel žádná RW opera na programu. Ale konec konců - když v Itálii, tak italská opera. Alespoň jsme si tedy připomněly, jak na Štědrý den (narozeniny Cosimy Wagnerové) roku 1882 dirigoval RW osobně v La Fenice svou znovu nalezenou symfonii C Dur z mládí La Fenice je příjemné menší divadlo, mj. s nádherným stropem, modrým jako tričko Primy R. Ten večer v něm (v divadle) Scarpia mučil Cavaradossiho, Tosca za to Scarpiu probodla, popravčí četa Caravadossiho stejně popravila a tak Tosca spáchala sebevraždu skokem z Andělského hradu. A pak byl konec a byla jen škoda, že jsme nemohly domů odplout gondolou - vždyť jak už víte, v Casinu jsme nehrály a nevyhrály a gondoliéři jsou mnoha peněz chtiví.
Apropos Tosca: za trest, že se Prima L na fotografii opět neusmívá, řekne desetkrát za sebou: Cavaradossi,Cavaradossi,Cavaradossi...! (A tohle je ta modř.)
Stasera: Blára ascolta Tosca. Dnes večer: Blára poslouchá Toscu. Mimochodem: v La Fenice se odehrává 1. případ komisaře Brunettiho od Donny Leon.
Pryč od turistického ruchu v centru Benátek: Spiaggia di Lido di Venezia. Pláž Benátského Lida. Častý cíl Mistrových výletů gondolou - s oblíbeným gondoliérem Luigim. Časy se ovšem mění: vpravo vidíte anglický koupací model pro dámy z roku 1858, tj. roku, kdy RW přijel do Benátek poprvé... Bláru zde v plavkách neuvidíte: vzhledem k tomu, že byl teprve květen, by Primy bývaly uvítaly spíše onen hřejivější anglický model. Roku 1898 byly Francouzky už mnohem odvážnější než Britky 40 let před tím - ale toho se Mistr nedožil.
Během výletu na ostrovy v laguně Primy jednu chvíli málem úžasem vypadly z vaporetta: no pohleďte sami - kde se vzala, tu se vzala, kolem proplula loď Bludného Holanďana!!!
22. května Blára oslavila dvojitým Aperolem-Spritz 201. Mistrovy narozeniny v útulném baru na Campiello Flaminio Corner, náměstíčku pojmenovaném po benátském historikovi F. Cornerovi. Obr. vlevo: hotel Schweizerhof v Luzernu (Blára navštívila r. 2013), kde RW Tristana v roce 1859 dokončil (obr. vpravo).
Šipkou označen je mnoha čtenářům dobře známý wagnerovský cestovní průvodce Evropou, odedávna cestující spolu s Blárou... Občas se stane, že některé nejmenované Primy nepřejí průvodci nic dobrého, kdo ví proč! A tak byl průvodce například kdysi v Mnichově zavřen do trezoru, jindy schován pod postel nebo vysazen do zdánlivě nedosažitelných výšin - jako zrovna zde, v blárském benátském příbytku. To osvětlené v rámu pod knihou není televizor, nýbrž okénko do dvora s velikánským modrým sudem. Kdo ví, co se v něm ukrývalo?? A víte, že blárský byt se nacházel také v mezaninu, v mezipatře, stejně jako Mistrův byt v paláci Vendramin Calergi? Tím ovšem veškerá podobnost obou příbytků končí...
A nakonec ještě pocta Franzi Lisztovi, Velkému Tchánu, který Benátky miloval stejně jako RW a Blára. Dole máte odkaz na video (pěkné fotografie) se skladbou La Lugubre Gondola ( Chmurná gondola ; složeno v paláci Vendramin Calergi v prosinci 1882-lednu 1883; předtucha...). Černočerné Gondoly byly tehdy ještě většinou uzavřené (viz obr.) a není divu, že nejen v Mistrovi vzbuzovaly při prvním spatření poněkud temné pocity... Inu - dne 16.2.1813 se pak RW projel gondolou naposledy. Už ovšem nabalzamovaný a ve skříňce černé jako ta gondola. Vlakem pak odjel domů do Bayreuthu a tam už zůstal až dodnes... https://www.youtube.com/watch?v=u0srulkgnum
Přišel večer a spisovatelka Donna Leon se pohodlně opřela ve svém pracovním křesle. Hleděla na poslední stránku Blárského zpravodaje. Na fotografii podvečerních Benátek s kostelem San Giorgio Maggiore a bazilikou Santa Maria della Salute byl umístěn kratičký notový zápis. Donna Leon, známá milovnice hudby (zejména barokní), si zkusila podle not zabroukat nápěv. Za chvilku se její obličej rozzářil uspokojením z toho, že uhodla - ač se o žádné baroko nejedná. Pokývala hlavou, vstala a se sklenkou Aperolu v levé ruce přešla z pracovny do obývacího pokoje. Chvilku postála u vysokého gotického okna s lomeným obloukem a vyhlížela zamyšleně na Velký kanál, který se postupně začal nasvěcovat množstvím světel a světélek. Mihotavé rozvlněné odlesky se znovu lámaly a rozpadaly na setiny a tisíciny maličkých aperolků v pestré muránské sklence a Donna Leon popošla od okna k vysoké skříňce s hudbou. Po několika minutách hledání vyňala krabičku s CD a otevřela ji. Vlastně jsem si to nikdy pořádně neposlechla, uvědomila si. Vložila první CD do přehrávače a s librettem a Aperolem se usadila v křesílku nedaleko okna. Pokojem se rozlehly tiché tóny předehry, Donna Leon je vychutnávala a pomyslela si, že komisař Brunetti by s ní dnes byl rozhodně spokojen. Všechno vypátrala a odhalila, vedla rozhovor s tím pozoruhodně inteligentním zvířátkem - a teď se ještě hudebně obohatí Možná bych mohla tu Bláru nechat vystupovat v mé příští knize! řekla si a definitivně se ponořila do tajuplného moře té temně mámivé hudby... Fotografie: Blára, Wikipedia www.blara.mypage.cz BLÁRA 2016