(PR, PZ a OP, NP a CHKO)

12.-14.záøí 2001 Broumov Sborník ze semináøe OCHRANA A REGENERACE VESNICKÝCH STAVEB A SÍDEL V CHRÁNÌNÝCH ÚZEMÍCH (PR, PZ a OP, NP a CHKO) Státní ústav památkové péèe Praha Státní ústav v Pardubicích Okresní úøad v Náchodì 1

Obsah Petrovicko a Libìchovsko - dvì novì navržené krajinné památkové zóny ve Støedoèeském kraji Ing.arch. Jan Pešta - SPÚ støedních Èech Praha... 3 Objektivní vlivy na památkovì chránìná území na pøíkladu VPZ Malá Morávka a VPR Heømanovice v okresu Bruntál PhDr. ¼ubica Mezerová, SPÚ v Ostravì... 8 Možnosti ovlivòování èinnosti na území navrženém k vyhlášení VPZ Radim Urbánek, Èeská Tøebová... 9 Prùøez problematikou souèasného stavu památkové ochrany v jednoltivýcch èástech SLS Vysoèina Ilona Vojancová, SLS Vysoèina... 11 Spolupráce Muzea lidové architektury Zubrnice s ochranou pøírody František Ledvinka, MLA Zubrnice... 14 Cestovní ruch a kulturní dìdictví Ing. arch. Marie Tomíšková, Ústav územního rozvoje Brno... 16 Støedovìké mìsteèko Tuležim - Praha Stodùlky Roman Abušinov, Jan Pešta... 17 Pamiatky a súèasné bývanie PhDr. Martin Mešša, Ústredie ¾udovej umeleckej výroby Bratislava, Slovanská republika... 19 Venkovské bydlení odpovídající dané lokalitì Ing.arch. Martina Pavlasová... 20 Zadrátovaný svìt našich vesnic PhDr. Jitka Matuszková, SPÚ v Brnì... 21 Problémy spolupráce památkové péèe a ochrany pøírody a krajiny v CHKO Jizerské hory Petr Vetešník, Správa CHKO Jizerka... 22 Stavební kultura Bílých Karpat, záchrana a využití PhDr.Vìra Kováøù, PÚ v Brnì... 23 O nìkterých problémech venkovského urbanismu v Jeseníkách Bc. Stanislav Navrátil, OkÚ Jeseník... 26 Obèanské iniciativy jsou pøirozeným projevem památkáøù Petr Andrle, pøedseda Obèanského sdružení Vlastenecký poutník severní Morava... 27 Stavební kultura aneb Dùm pro Poodøí Vladislava Hamplová, Správa Chránìné krajinné oblasti Poodøí... 30 Mezinárodní rok dobrovolníkù a dobrovolná èinnost pøi péèi o drobné krajinné objekty na Broumovsku Mgr. Petr Kulíšek, INEX Sdružení dobrovolných aktivit... 32 Roubené a hrázdìné stavby v severovýchodoèeských mìstech a mìsteèkách Jan Èížek + Jiøí Slavík, SPÚ v Pardubicích, SOA Náchod... 33 Lnáøe hrázdìný dvùr Ing. Stanislav Dvoøák, SÚ v Èeských Budìjovicích... 37 Realizovaná dostavba hospodáøské èásti v areálu usedlosti Šalamounka pøi èp.769 v Praze 5 Košíøích Mgr. Lubomír Sochor, Státní památkový ústav v hlavním mìstì Praze... 38 Oprava domu èp.53 ve Rtyni v Podkrkonoší Petr Dostál... 40 upozornìní: texty neprošly jazykovou korekturou 2

Petrovicko a Libìchovsko - dvì novì navržené krajinné památkové zóny ve Støedoèeském kraji Ing.arch. Jan Pešta - SPÚ støedních Èech Praha Na území støedoèeského kraje, pokrytého odbornou péèí Státního památkového ústavu støedních Èech, existují v souèasné dobì dvì vyhlášené krajinné památkové zóny (KPZ) - Žehušicko (okres Kutná Hora) a Osovsko (okres Beroun). Obì dvì vyhlášené KPZ reprezentují typ krajiny, komponované jednorázovým zásahem do podoby ideální umìlé krajiny jako souèásti feudálního panství. V pøípadì KPZ Žehušicko je to krajina bývalého chotkovského panství, utváøená od baroku po období klasicismu, kdy se ustálil souèasný rozvrh zelenì i sídel. Osovsko je pøíkladem komponované barokní krajiny s kompozièními osami alejí, vázaných na architektonické dominanty. Pøi úvahách o vyhlášení dalších krajinných památkových zón ve Støedoèeském kraji byly vytipovány také pøíklady historické krajiny, vzniklé plynulou pøirozenou dlouhodobou kultivací. Souèástí takové krajiny jsou kromì pøírodních složek také složky civilizaèní, jako systém plužiny a zemìdìlské pùdy obecnì, cesty, úvozy, meze a remízky, vodní plochy a další vodní díla, drobná architektura (sochy, kaple, køíže) a v neposlední øadì také venkovská sídla vèetnì tradièní architektury. Bohužel v dùsledku bouølivého vývoje ve 20.století podstatná èást krajiny ve støedoèeském regionu, zejména v okolí Prahy a vìtších center osídlení doznala nevratné zmìny. Zvláš tragicky poznamenala krajinu doba kolektivizace, pøi níž zaniklo tradièní a po staletí ustálené èlenìní plužiny, vèetnì dìlících mezí a cest. Tradièní venkovská zemìdìlská krajina, v podobì v jaké se nacházela pøed industriální revolucí a kolektivizací, se tak dochovala jen v odlehlých a dlouhodobì stagnujících regionech. Právì výseky takto dochované historické kulturní krajiny byly pøedmìtem zájmu pøi úvahách o vyhlášení nových krajinných památkových zón. KPZ Petrovicko Pøíkladem takové historické krajiny je jižní Sedlèansko a navazující støední Povltaví, s pøesahem do Jihoèeského kraje, do okresù Tábor a Písek. Tento region, stranou významných komunikací, center osídlení i prùmyslu, má až dosud dochované všechny hlavní rysy støedoèeské historické (èi tradièní) kulturní krajiny chudších regionù. K ochranì formou krajinné památkové zóny byla vytipována nejhodnotnìjší èást historické kulturní krajiny v okolí mìsteèka Petrovice, respektive vesnice Obdìnice. charakteristika území navržené KPZ Navržená krajinná památková zóna Petrovicko leží na jižním okraji pravobøežní èásti okresu Pøíbram, v nadmoøské výšce cca 430-660 m. Území se znaènì èlenitým reliéfem se nachází na západním okraji žulového masívu Votické vrchoviny. Severozápadní èást území má charakter široké pánve, na jejímž dnì leží mìsteèko Petrovice. Pøi jižním okraji KPZ (který je zároveò jižním okrajem okresu Pøíbram) je øetìz pomìrnì výrazných zalesnìných kopcù, tvoøící pøirozený pøedìl mezi støedními a jižními Èechami (Jilmová hora 552, Spálenka 653 m, Králov 671 m a Kozlov 709 m). Ve vnitøní ploše KPZ je nìkolik podstatnì nižších, ale relativnì výrazných zalesnìných návrší, pøedstavujících pøirozené krajinné dominanty místního významu (Merova hora 509 m, Hùrka 478 m, Vejøice 563, bezejmenný vrchol nad Bratøíkovicemi a Husova kazatelna 509 m). Území odvodòují dva hlavní toky - Brzina tekoucí od jihu a Varovský potok, tekoucí od východu. Oba toky se spojují severovýchodnì od Petrovic. Jejich široká otevøená údolí vytváøejí základní morfologickou páteø území. Na tìchto potocích a jejich poèetných pøítocích je množství rybníkù. Vnitøní èást území navržené KPZ má pøevážnì zemìdìlský charakter, ovšem s dostatkem rozptýlené zelenì, okraje (zejména na jižní a východní stranì) jsou lesnaté. V centrální èásti KPZ se dosud velmi výraznì uplatòují kultivaèní zásahy pøevážnì z období pozdního støedovìku. Nejvýznamnìjšími doklady nìkdejší zemìdìlské a hospodáøské èinnosti jsou zejména kamenné meze a remízky, ohradní a tarasní zdi z charakteristických velkých žulových balvanù, kamenná moøe a hrobky (balvany odstranìné z polí) a desítky drobných rybníèkù ve vesnicích i mimo nì. Tyto kultivaèní zásahy se v prùbìhu staletí staly pøirozenou souèástí krajiny, zejména díky spojení s náletovými i cílenì vysazovanými døevinami a porosty. Neodmyslitelnou souèástí krajiny je i mladší drobná sakrální architektura, pøevážnì z 18. a 19. století a vesnická sídla s hodnotnými soubory lidové architektury (roubené i zdìné), z nichž nìkterá mají dosud rezervaèní charakter. Vysoko položené území pøi pøedìlu mezi centrálními a jižními Èechami, s èlenitým reliéfem, pomìrnì drsným klimatem a podmínkami nepøíliš vhodnými pro zemìdìlství bylo osídleno relativnì pozdì, patrnì až na konci 12.století. Jih území spadal do sféry vlivu Vítkovicù, zatímco zbývající severní èást byla v rukou drobných lokálních feudálù. Kolonizace na sklonku ranì støedovìkého období zde vzešla pøedevším z iniciativy velmožù - Vítka z Prèic a bratrù Obidena a Petra. Ohnisky ranì feudálního osídlení se staly vesnice s vlastnickými kostely - Petrovice, Dvùr usedlosti èp. 12 v Kojetínì 3

Obdìnice, Nechvalice a Poèepice. První zmínka o všech tìchto vesnicích pochází z roku 1219, k roku 1220 je datována první zmínka o Kojetínu. Nejstarší období osídlování dodnes pøipomínají románské tribunové kostely v Obdìnicích a Nechvalicích. Teprve v pozdìjším období vznikala i ostatní, výše položená sídla, která doplnila ranì støedovìkou kostru osídlení. Asi na poèátku 14.století to byla Vilasova a Žemlièkova Lhota, ještì pozdìji (asi ve 14.- 15.století) i ostatní vsi - Mašov, Porešín, Radešice a Bratøíkovice. Vìtšina osad byla v rukou drobných svìtských feudálù - vesmìs rozvìtvených vladyckých rodù panošù z Obdìnic a Petrovic - potomkù bratrù Petra a Obidena. Výjimkou byl Kojetín, který získal roku 1220 darem milevský klášter od Vítka z Prèic. Charakteristickým rysem zdejšího støedovìkého osídlení byla znaèná hustota relativnì malých vesnic a osad. Tento charakter osídlení má zdejší krajina vpodstatì v nezmìnìné podobì dodnes. V období po husitských válkách pøipadla jižní èást území, do té doby v majetku milevského kláštera, (Kojetín, Porešín) ke hradu Zvíkovu. Vrcholným obdobím, kdy se prakticky již ve výsledné podobì zformovala dnešní tváønost krajiny, byla druhá polovina 16. století a poèátek 17. století, zejména doba relativnì krátkého panování Jakuba Krèína z Jelèan v letech 1593-1604. Jakub Krèín získal nejprve Obdìnice (1593) a o nìco pozdìji i Petrovice (1601). K panství náležely i nìkteré další vesnice v okolí. Jakub Krèín v Obdìnicích pøestavìl tvrz pod kostelem na reprezentaèní sídlo, dosud torzálnì zachované. Jeho vztah k Obdìnicím dokládá mimo jiné i to, že byl pohøben ve zdejším kostele Nanebevzetí Panny Marie. Do období panování Jakuba Krèína spadá také stavba velkých rybníkù na Varovském potoce - Horního a Dolního Obdìnického. Jejich výstavbu nepøímo datuje i existence renesanèní mlýnské hranice v Zelenkovì mlýnì èp.10 u Žemlièkovy Lhoty pod Dolním Obdìnickým rybníkem, s vroèením 1600. Všeobecnì se traduje, že za vlády Jakuba Krèína vznikla i vìtšina drobných rybníèkù ve vesnicích (patøících v minulosti prakticky ke každé usedlosti), které se dodnes dochovaly zejména v Žemlièkovì Lhotì a v menší míøe i v ostatních vesnicích. Nejdéle z období pozdního støedovìku také pochází základ kultivaèních prací v krajinì - zejména trasy cest, kamenné meze a remízky, ohradní a tarasní zdi z charakteristických velkých žulových balvanù, kamenná moøe a hromady balvanù, tzv. hrobky. Po období všeobecného rozkvìtu v 16. a na poèátku 17.století následovala dlouhodobá recese. Konfiskované Obdìnice koupila roku 1623 Polyxena z Lobkovic a pøipojila je k Vysokému Chlumci. Obdìnice tak ztratily sídelní charakter, tvrz krátce nato zpustla. Petrovice ve 2.pol. 17.století mìnily majitele, až je získala novomìstská jezuitská kolej u sv. Ignáce. Jezuité si v mìsteèku postavili dvì rezidence - jednu pøímo na námìstí, v blízkosti kostela, druhou severnì odtud, v parku. Stará petrovická tvrz se stala souèástí hospodáøského dvora. Tváønost krajiny však nebyla v období baroka výraznìji pozmìnìna. Po zrušení jezuitského øádu pøipadly Petrovice nejprve studijnímu fondu, roku 1806 je koupil Jan Bechynì z Lažan. Pozdìji se majitelé støídali, až je roku 1883 koupil Vladimír Zhorský. Ten nechal pøestavìt vìtší rezidenci v parku na novogotický zámek, park byl upraven do pøírodnì krajináøské podoby, stavìlo se i na námìstí. Tváøe krajiny a venkovských sídel se ale èinnost na konci 19. století a ve 20.století nedotkla. Krajina zùstala zachována prakticky v podobì z období pozdního støedovìku (doplnìná jen mladšími drobnými sakrálními architekturami - kaplièkami a køížky), vzhled vesnic je dodnes urèován pøevážnì roubenou zástavbou z 18. a poèátku 19. století, jen èásteènì doplnìnou mladší, vesmìs kvalitní zdìnou architekturou ze druhé poloviny 19 a poèátku 20. století. Krajina, vèetnì sítì drobných sídel s bohatì zastoupenou lidovou architekturou, si tak uchovala vysoké estetické i panoramatické kvality. Petrovicko pøedstavuje bezesporu nejcennìjší výsek historické kulturní krajiny na území støedních Èech. Vysoká koncentrace sídel s dochovanou tradièní zástavbou, dosud nezmìnìná parcelace plužiny a zemìdìlské pùdy, která má koøeny v pozdnì støedovìkém období, i ostatní doklady dlouhodobé kultivace krajiny (rybníky, kamenné zdi, meze, remízky) spolu s morfologií terénu jsou základem jedineèných památkových i obecnì estetických hodnot celého území. KPZ Libìchovsko Dalším pøíkladem dobøe dochované historické kulturní krajiny je okolí Libìchova, navržené jako krajinná památková zóna Libìchovsko. Oproti Petrovicku, které je po všech stránkách víceménì homogenní, je Libìchovsko rùznorodìjší. V jižní èásti jsou na svazích nad Labem historické vinice a v jejich sousedství mìsteèko Libìchov se zámkem, zámeckým parkem, dvìma kostely, køížovou cestou a øadou lidových staveb, ve støední èásti je pøevážnì zemìdìlská krajina se dvorem Rymáò a poutní kaplí nad pramenem a v nejvìtší severní èásti je typická krajina Kokoøínska s hlubokými doly a dvìma sídly (Tupadly a Želízy), obohacená navíc dominantou zámeèku Slavín a souborem souchaøských dìl Václava Levého ve volné pøírodì. Navržená krajinná památková zóna Libìchovsko leží v severovýchodní èásti okresu Mìlník, na pravém bøehu Labe mezi Libìchovem a Tupadly. Osou území je údolí Libìchovky, kterým prochází dálková komunikace z Mìlníka do Dubé a Èeské Lípy. Kolmo na údolí se po obou stranách pøipojují další hluboká (vesmìs bezvodá) údolí - doly s místními komunikacemi. V severní èásti navržená KPZ zasahuje na území ChKO Kokoøínsko (vyhlášené roku 1976), ve støední èásti zasahuje na území pøírodního parku Rymáò (vyhlášeného roku 1994). charakteristika území navržené KPZ Krajináøsky je území velmi pestré. Severní èást navržené KPZ je charakterizována skalnatými roklemi a doly, hluboko zaøíznutými do druhohorní pískovcové tabule (Libìchovský dùl, Hluboký dùl, Zimoøský dùl, Studená rokle a další bezejmenné rokle). Podstatná èást území je zalesnìná borovými, pøípadnì smíšenými lesy a má pøírodní charakter. Libìchovka zde protéká neregulovaným øeèištìm, lemovaným pøirozenými mokøinami a porosty. Plošina na východní stranì údolí - mimo hranice KPZ - je zemìdìlsky využívaná (orná pùda), plošina na západní stranì údolí je zalesnìna borovým lesem a je prostoupena èetnými pískovcovými skalními útvary, vystupujícími nad úroveò rovinatého terénu. Naproti tomu jižní èást území má pøevážnì kulturní charakter. V rozšíøené inundaci Libìchovky a na svazích údolí zde leží 4

Vinice u Libìchova s dominantou kostela sv. Ducha mìsteèko Libìchov se zámkem a zámeckým parkem. Planina na východní stranì údolí Libìchovky je zemìdìlsky využívaná. Je rozèlenìna nìkolika hlubokými dlouhými bezvodými roklemi s pøevážnì suchomilnými køovinatými porosty na srázných svazích (Rokelský dùl, Vehlovický dùl a další). Na jižní stranì tato planina spadá strmými svahy k Labi. Výrazným prvkem zdejší krajiny jsou bývalé terasovité vinice, rozložené zejména na jižních svazích dolù a na svazích nad Labem. Lze pøedpokládat, že jižní èást území v blízkosti Labe byla osídlena již od ranì støedovìkého období. Historické jádro území - Libìchov - vzniklo nejpozdìji na poèátku 14.století (první zmínka 1311). Ve 14. století zde sídlil rod pánù z Libìchova, který byl roku 1403 vystøídán pány z Veitmile a roku 1410 Škopky z Dubé. Na zdejší tvrzi se v letech 1412-1413 skrýval Mistr Jan Hus jako chránìnec Jindøicha Škopka z Dubé. Ve 40 letech 15.století sedìli na zdejší tvrzi páni z Libìchova. Pozdìji se majitelé støídali, v letech 1547-1629 byl Libìchov centrem rozsáhlého panství Belvicù z Nostvic. Z Kašpara Belvice byla stará tvrz pøestavìna na renesanèní zámek. Roku 1629 se Libìchov stal majetkem Malovcù z Chýnova. Pozdìji se majitelé opìt èastìji støídali. Roku 1644 nechal postavit majitel František Scheidler nový pivovar, sladovnu, vinopalnu a sýpky. Roku 1654 vznikl na návrší nad Libìchovem kostel sv. Ducha. Roku 1709 se stal Libìchov majetkem Pachtù z Rájova, kteøí k panství pøikoupili Radouò (1711), Chcebuz a Brocno (1729). Jan Jáchym Pachta z Rájova nechal v letech 1720-1731 pøestavìt starší renesanèní zámeèek na barokní zámek, obklopený rozsáhlým parkem (autorem návrhu byl F. M. Kaòka). Hlavní sál byl vyzdoben freskami V. V. Reinera, park sochami, vznikajícími mimo jiné za úèasti M.B. Brauna. F.M. Kaòka vypracoval i kvalitní návrh na nový farní kostel sv. Havla. Ve stavební èinnosti pokraèovali Pachtové z Rájova v prùbìhu celého 18.století. Postupnì vznikly hospodáøské budovy v blízkosti zámku a další stavby v okolí. Okolí zámku a mìsteèka doplnily drobné sakrální architektury, jako kaple køížové cesty (1780) a øada soch (sv. Prokop na námìstí - 1744, sv. Jan Nepomucký a další). Koncem 18.století byl pøestavìn kostel sv. Ducha. Pachtové drželi Libìchov až do roku 1801, kdy jej koupil podnikatel Jakub Veith z Èeských Budìjovic. Po požáru roku 1811 nechal Jakub Veith pøestavìt zámek klasicistnì. Po jeho smrti roku 1833 zdìdil Libìchov jeho syn Antonín Veith, štìdrý mecenáš a podporovatel èeského umìní a kultury. Na Libìchovì hostil øadu významných osobností vlasteneckého života a kultury - F. Palackého, J. Jungmanna, F.L. Riegra, F. Braunera, J.V. Frièe, K. Sabinu, P. Fastra, F.M. Klácela, malíøe A. Lhotu, J. Navrátila (který vyzdobil interiéry zámku v letech 1838-1843 nástìnnými malbami), Q. Mánesa, W. Gaila a sochaøe V. Levého (bývalý libìchovský kuchaø). Roku 1844 byla postavena oranžerie a pokraèovaly úpravy zámeckého parku. Další úpravy zámku probìhly po roce 1855. Z této doby pochází také øada umìleckých dìl soustøedìných v okolí Libìchova - socha Krista od F. Linny (1842) a zejména unikátní soubor skalních plastik V. Levého v okolních lesích (po roce 1841). Po smrti Antonína Veitha roku 1853 skonèilo významné období zdejších kulturních dìjin. Synovec Antonína Veitha byl nucen roku 1872 Libìchov prodat. Ráz kulturní krajiny byl èásteènì narušen stavbou severozápadní dráhy v letech 1870-1873, která odøízla zámecký park od Labe. Na pøelomu 19. a 20.století se majitelé Libìchova èasto støídali. Po první pozemkové reformì roku 1920 koupil statek dosavadní nájemce ing. F. Homolka, který nechal provést nìkteré restaurátorské práce. V letech 1938-1945 byl Libìchov v nìmeckém záboru. Roku 1967 Národní muzeum a bylo zde umístìna sbírka asijských kultur, která je zde dodnes. V prùbìhu 70. a 80.let probíhaly na zámku restaurátorské práce. Území severnì od toku Labe zùstávalo dlouho neosídlené, zejména kvùli neprostupnému skalnatému terénu. Údolím Libìchovky ale procházela dùležitá stezka z Mìlníka na sever Èech a do Žitavy, starší osady se vázaly na tuto komunikaci. Pøesto zde patrnì vznikalo osídlení až v prùbìhu 14. a 15.století. Roku 1410 se pøipomíná vesnice Želízy jako majetek Strahovského kláštera. Vesnice Kostelec s tvrzí (tvrz stávala patrnì na místì dnešního zámeèku Slavín, lokalizace vsi je nejistá) se pøipomíná k roku 1542. Osídlení zde ale patrnì existovalo již ve 13.století. Na tvrzi se pøipomínají k roku 1542 Holanové z Jiljova. Roku 1549 byla tvrz Kostelec pøipojena k libìchovskému panství. Roku 1615 se Kostelec stal samostatným statkem Jana Kryštofa Belvice z Nostvic. Tvrz i vesnice zpustly za tøicetileté války. K roku 1547 se pøipomíná vesnice Tupadly, situovaná na dnì dolu pod návrším s nìkdejší tvrzí. Antonín Veith, majitel Libìchova a mecenáš umìní založil roku 1837 na skalnaté ostrožnì nad Tupadly na místì nìkdejší tvrze Kostelec zámeèek Slavín, který se mìl stát památníkem èeských dìjin, pomyslným protìjškem Walhaly u Øezna. Návrh vypracoval mnichovský malíø Vilém Gail. Slavín byl urèen pro 24 soch významných postav èeských dìjin, které mìl zhotovit mnichovský profesor Ludvík Schwanthaler. Odlito bylo ale jenom prvních 8 soch. Stavba nebyla nikdy dokonèena, její pøerušení zpùsobily události roku 1848 a smrt Antonína Veitha. krajináøský, urbanistický, architektonický a umìlecký vývoj území Za nejstarší a nejcharakteristiètìjší doklady lidské èinnosti na území KPZ lze považovat relikty kulturní krajiny, zejména vinic na jižních svazích Rokelského dolu a na návrší nad Labem mezi Libìchovem a Vehlovicemi. Vinice zde byly patrnì již ve støedovìku, pøièemž byly prùbìžnì upravovány a udržovány. Dnešní podoba vinic pochází patrnì z 18.století, kdy vznikly 5

Panoramatický pohled na Mašov. i charakteristické doprovodné stavby - vinièná usedlost Trojslava s lisovnou a sklepem (v jádru barokní budova, nelze vylouèit i starší jádro), usedlost s kaplí na Velkém Korábu a strážní vìžièka. Nejdéle z první poloviny 19.století pochází také další doprovodné stavby - terasa se sklípkem a vinièním sloupem, ohradní a tarasní zdi, nádrže na vodu atd.. Významným dokladem lidské èinnosti pøi kultivaci krajiny jsou také kulturní terasy na severních svazích Rokelského dolu a severnì od dvoru Rymáò. Støedovìkého pùvodu je urbanistické jádro osídlení - pùdorysy Libìchova, Želíz a Tupadel, urèované nepravidelnou skladbou, vázanou na komunikace a složitou terénní situaci. Lokalizace zaniklé støedovìké vsi Kostelec s tvrzí je nejistá. Pøedpokládám, že mohla být situována na plochém návrší severnì od zámeèku Slavín, na rozlehlé uzavøené mýtinì, lemované na všech stranách lesy. Støedovìké jádro (alespoò nìkteré konstrukce) má také zámek Libìchov, jehož nepravidelný podkovovitý pùdorys dodnes pøipomíná nìkdejší vodní tvrz. Tvrz byla v 16.století upravena na renesanèní zámeèek. Nejvýznamnìjší krajinnou dominantou celého Libìchovska se stal již na sklonku 17.století kostel sv. Ducha, pøestavovaný v 18. a poèátkem 19.století. Jádro komponovaných krajináøských úprav je tøeba spatøovat v budování reprezentativního sídla Pachtù z Rájova v 18.století. Jeho excentricky položeným ohniskem se stal novì pøestavovaný barokní zámek v Libìchovì, obklopený rozlehlým parkem a reprezentativnì pojatými hospodáøskými budovami. Koncepci díla urèil vynikající architekt František Maxmilián Kaòka. Ten pøistavìl nové obdélníkové zahradní køídlo zámku a vytyèil hlavní osu celé kompozice, smìøující jihozápadním smìrem pøes Labe do volné krajiny. Park zaujal rovinatou polohu na soutoku Libìchovky a Labe, velkou roli v jeho kompozici patrnì hrály vodní plochy. V parku byla rozmístìna kvalitní sochaøská výzdoba. V odsazeném prodloužení kompozièní osy severovýchodním smìrem, zdùraznìné zde alejí, byly založeny láznì Boží voda s barokní kaplí. Další osa, vycházející od zámku k severu navázala na velkoryse dimenzovanou trasu tzv. Brocenské cesty, spojující obì hlavní støediska panství. Brocenská cesta, dodnes velmi výrazná a široká, procházela severnì od Libìchova rovinatým lesním masívem, prostoupeným solitérními pískovcovými skalami. Západnì od Brocenské cesty vedla spojnice do dalšího støediska panství, Chcebuzi, rovnìž pøímo trasovaná, provázená dvojicí kaplí (mimo hranice KPZ). Unikátní zemní sušárna ovoce na katastru Porešína V barokním období bylo architektonicky obohaceno také støedisko panství - Libìchov. Kromì již uvedené pøestavby zámku byl postaven nový farní kostel sv. Havla s monumentálním prùèelím, obráceným smìrem k Labi (autorem stavby je patrnì opìt F. M. Kaòka). Soubor architektonicky významných hospodáøských budov doplnil vinný sklep a zejména pivovar, k pøestavìnému kostelu sv. Ducha byla vytyèena køížová cesty se 14 kaplièkami. V mìsteèku a jeho okolí byla vztyèena øada soch. Kultivace krajiny pokraèovala i na poèátku 19.století. Zámecký park byl upraven na volnou krajináøskou kompozici, doplnìnou klasicistní oranžerií a soudobými sochami. V Malém Libìchovì byla vystavìna monumentální kontribuèní sýpka. Nejdéle na poèátku 19.století vzniklo stavební jádro hospodáøského dvora v Libìchovì (západnì od zámku) a dvora Rymáò u Strážnice, s monumentální sýpkou. Nejvìtšího rozkvìtu dosáhla zdejší krajina v období romantismu, za majitele Antonína Veitha. Libìchov se tehdy stal významným ohniskem vlastenecké kultury a místem setkání mnoha významných osobností a umìlcù. Na výzdobì zámeckého parku a zámku se podíleli pøední umìlci. Nejvýraznìjší díla ale zhotovil v letech 1841-1846 sochaø - samouk Václav Levý, nìkdejší libìchovský kuchaø. V okolí Libìchova vytesal èetné plastiky ve volné pøírodì, využívající pískovcových skal, které nemají v našem prostøedí srovnatelné obdoby. Na svahu údolí mezi Libìchovem a Želízy vznikl romantický komplex s jeskyní Klácelkou s reliéfní výzdobou a souborem Blaník s reliéfy Jana Žižky, Prokopa Holého a Zdeòka Zásmuckého. V jeho blízkosti se dochovaly dva drobné kamenné mostky, které pøeklenuly hluboké pískovcové rokle. Na ostrohu severnìji odtud u Želíz vznikly dvì obøí hlavy démonù, tzv. Èertovy hlavy. Nejvýznamnìjší soubor sochaøských dìl V. Levého se ale dochoval v lese severnì od Libìchova po obou stranách Brocenské cesty. Smìrem od Libìchova je to nejprve po levé stranì kaple sv. Maøí Magdaleny v pískovcovém bloku, s reliéfní výzdobou s dochovanou polychromií. Dále je po pravé stranì cesty jeskynì U ještìra v podobì stylizovaného egyptského skalního chrámu. V její blízkosti je na stejném skalním bloku skupina obøích hlav a reliéf ženy s harfou, podle které se celému souboru øíká Harfenice. Dále je na skalním bloku v ohbí cesty po levé stranì opomíjený egyptizující reliéf hlavy s šátkem (klaftem), patrnì sfingy. Na køižovatce Brocenské cesty a spojnice 6

Ješovic a Tupadel je pak skalní reliéf obøího hada, pøetnutého sekerou. Baron Antonín Veith založil také romantický památník èeských národních dìjin na místì nìkdejší tvrze Kostelec - zámeèek Slavín. Jeho dominantou mìly být ètyøi polygonální vysoké vìže v novorománském slohu, ovlivnìném maurskou architekturou - realizována byla ale jen jedna. V blízkosti vìže byl postaven letohrádek, celek obklopil krajináøsky formovaný park. Velkorysý zámìr zùstal torzem, pøesto ale vìž Slavína, ovládající údolí Libìchovky, patøí k nejvýznamnìjším krajinným dominantám v území. Ve druhé polovinì 19.století došlo k dílèí degradaci krajináøských hodnot stavbou železnièní tratì, která odøízla libìchovský zámecký park, dosud vázaný na Labe. Zástavba sídel byla ale doplnìna èetnými kvalitními novostavbami - rezidenèními i letními vilami a prvními stavbami pro turistiku. V Želízech byla postavena škola. Všem tìmto stavbám je spoleèné eklektické pojetí s prvky doznívajícího romantismu, charakteristického pro nìmecké kulturní prostøedí. V období I. republiky vznikaly další novostavby, mezi nimiž vyniká zejména velká škola v Libìchovì. Výraznou degradaci kulturních a krajináøských hodnot pøinesla až druhá poloviny 20.století. Na celkovém vnímání krajinného prostøedí se negativnì podepsala zejména stavba mìlnické elektrárny, situované na protìjším bøehu Labe. Øada historických staveb byla poznamenána devastací nevhodnými modernizacemi a v území vznikly i neš astné novostavby - architektonicky podøadné rodinné domy, bytovky v Želízech a chatové kolonie u Želíz a Tupadel. Negativnì se projevila také vzrùstající dopravní zátìž na komunikaci z Prahy do Èeské Lípy s odboèkou do Štìtí, která vyústila až ve spor o silnièní obchvat Libìchova v 90.letech 20.století. Od roku 1981 je èást historického jádra Libìchova chránìna formou památkového ochranného pásma. Pøes uvedené negativní zásahy pøedstavuje Libìchovsko pøíklad mimoøádnì pestré historické kulturní krajiny. Na relativnì malém území se zde soustøeïuje neobyèejnì bohatý potenciál kulturních a krajináøských hodnot. Staré vinice a sady, zbytky barokních krajináøských kompozic s monumentální architekturou Libìchova, nostalgické romantické krajináøské úpravy s unikátními umìleckými díly ve volné pøírodì i cenné soubory lidové architektury, to vše zasazené v pùsobivém a mimoøádnì rozmanitém pøírodním rámci, vytváøí v harmonické syntéze jeden z nejhodnotnìjších a nejlépe dochovaných historických krajinných celkù v rámci celého území Èech. Lidová architektura na území KPZ Libìchovsko K hodnotám Libìchovska ale patøí kromì nejvýznamnìjších krajinných kompozic a monumentálních staveb a umìlecké výzdoby také lidová architektura, výraznì dotváøející prostøedí všech sídel. Na území Libìchova, Želíz a Tupadel se dochovalo množství velmi hodnotných lidových staveb. Pøevažují domy i chalupy se zdìnými pøízemky (ojedinìle roubenými s podstávkami) a hrázdìnými èi roubenými patry. V patøe bývají podélné pavlaèe, štíty jsou buï omítané, nebo skládané do jednodušších lomenic. Zdejší lidová architektura je pøesahem støedohorského domu nìmeckého etnika od severu z okolí Dubé, Libìchovsko je pøitom styèné pásmo s kulturním prostøedím èeského etnika. Mladší vrstvu pøedstavují monumentální zdìné klasicistní patrové domy, ještì mladší horizont pak stavby s charakteristickými vaznicovými krovy a eklektickými fasádami. Kromì obytných domù se na území dochovala i øada hodnotných staveb hospodáøských, mezi nimiž vynikají patrové roubené èi hrázdìné komory a unikátní rámové stodoly. Øada lidových staveb byla zachránìna díky rekreaènímu využití, které se po odsunu nìmeckého etnika stalo jedinou možnou náplní pro obrovské množství objektù. Ve Vehlovicích a v Želízech se dochovaly hodnotné kaple. Zvláš pùvabná je barokizující kaplièka u silnice mezi Libìchovem a Želízy. Stavbami zcela mimoøádného významu jsou barokní vinièní usedlosti Trojslava a usedlost na Velkém Korábu. Pod zdìným patrovým domem v usedlosti Trojslava, bohužel zásadnì ohroženým, se dochovaly rozlehlé vinné sklepy, tesané do pískovcového podloží. Významným dokladem lidské èinnosti jsou také kamenné lomy (tìžil se zde kvádrový pískovec) na návrší nad Tupadly a dále cesty, vyhloubené v pískovcovém skalním masívu (zejména pod zámkem Slavín a mezi Tupadly a Ješovicemi). Želízy, celkový pohled na vesnici od jihovýchodu Bývalá vinièní usedlost Trojslava na Libìchovsku 7

Objektivní vlivy na památkovì chránìná území na pøíkladu VPZ Malá Morávka a VPR Heømanovice v okresu Bruntál PhDr. ¼ubica Mezerová, SPÚ v Ostravì Malá Morávka byla založená mezi lety 1524-1628 na soutoku Bílého potoka a Moravice na území bruntálského panství. Již ve støedovìku tudy vedla obchodní cesta. V 16.století zde Bernard z Vrbna postavil nové hutì a hamry (mezi lety 1570-1598). Obec se postupnì rozrùstala kolem 4 hamrù. Roce 1621 arcivévoda Karel, velmistr øádu nìmeckých rytíøù, zaèal ve zdejších hutích vyrábìt zbranì. V roce 1626 byla vydrancována Dány a roku 1642 Švédové zboøili støedovìkou vìž na Kaplièkovém vrchu. Poèátkem 18. století zaèala rùst stavební èinnost a byly zde založeny drátovny. Roku 1740 obec vyhoøela. V 70.letech 19.století zde ustala dùlní èinnost. Ve 20.století je známá jako rekreaèní oblast. Je to údolní lánová ves hromadného typu. Pøevládající zástavbou jsou srubové stavby se zdìným jádrem. Pøedstavují cenný areál objektù jesenické lidové architektury, lokálnì narušený novou zástavbou. Heømanovice byly také pùvodnì hornickou lokalitou s hamry a výrobou vápna, pilami a mlýny na bývalém panství Zlaté Hory. Poprvé je obec pøipomínána v roce 1339 jako mìsteèko. Obcí procházela trasa významné obchodní cesty z Olomouce do Nisy. V 1.polovinì 15.století èásteènì zpustla, obnovena byla po roce 1445 jen jako ves. Roku 1460 kníže Mikuláš Opavský postoupil území králi Jiøímu z Podìbrad. Od roku 1474 patøila ke knížectví nisskému. Obec se rozšiøovala postupným zastavováním údolí, nejvìtší rozsah mìla pøed 2.svìtovou válkou. Po odsunu nìmeckého obyvatelstva klesl poèet domù na polovinu a poèet obyvatel na ètvrtinu. Svýn urbanistickým ztvárnìním jeto údolní lánová ves hromadného typu se záhumenicovou plužinou a rozvinutou zástavbou volnì stojících jednodomù (z vìtší èásti døevìné s deštìnými štíty a se zdìnou hospodáøskou èástí) nebo dvoustranných nepravidelných statkù. Obì obce se nachází v Jeseníkách, jsou to horské pùvodnì hornické obce s jádrem osídlení v okolí kostela. Zástavba obcí je pøevážnì pøízemní, volnì soustøedìná pøi potoku a prùbìžné komunikaci. V posledních desetiletích 20.století však byly centrální èásti obou vesnic zastaveny dvoupatrovými panelovými domy a okály bez ohledu na pùvodní zástavbu. Starší zástavba je postupnì upravována odbouráním nepotøebných hospodáøských èástí zejména stodolových, sejmutím omítek z roubených èástí nebo jejich nahrazováním jinými materiály. Pùvodní chalupy jsou srubové, omítané, se zdìnou centrální èásti nebo hospodáøskou èástí. Jedná se o jesenickou formu východo-sudetského, chlévovo-komorového typu domu. V jednotlivých oblastech však liší ve svém ztvárnìní, vytváøí se lokální formy, jak je vidìt i na pøíkladu Malé Morávky a Heømanovic. V pùdorysu je zachována centrální pøíèní chodba, s èernou kuchyní (dochovanou pouze místnì), ze které byl vstup do svìtnice s pecí, vstup do hospodáøské èásti samostatnì do komory nebo výmìnku a samostatnì do chléva, vstup do zaklenutého sklepa i døevìné schody na pùdu. V Malé Morávce je tato jednoduchá dispozice doplnìná u nìkterých chalup o vstup do kamenného sklípku zahloubeného do svahu pøímo za domem. V Malé Morávce byla již na konci 19.století chlévová èást nahrazována výmìnkem nebo bydlením další rodiny. V Heømanovicích je nadále tato funkce zachována (kromì rekreaèních objektù). Forma dvora je pøevážnì jednotraktová. Vìtší odlišnosti jsou v exteriérech chalup. U starších chalup (do poloviny 18.století) je zachována pùvodní forma deštìného kolmého štítu s kabøincem, vertikálnì èlenìného podlomenicí nebo podlomenicí pouze zakonèeného. Sklon støechy je 60, krytiny døevìný šindel pozdìji pøekrytý bøidlicí. Základní odlišení mezi chalupami je v rozsahu vyzdìné èásti: v Malé Morávce byla vyzdìná pouze centrální èást s èernou kuchyní s mohutným komínem; v Heømanovicích byla zdìná celá hospodáøská èást. V 18.století se významnìji zaèíná mìnit vzhled domù v Heømanovicích, kde se upouští od podlomenice a deštìní je zpuštìné skoro nad okna a zakonèeno vyøezávaným prolamovaným dekorem. Pozdìji se zvyšuje i podezdívka podkroví, která bývá také obložena døevem. Pøistavují se samostatné sklípky a pøedevším stodoly, èímž vzniká dvoustranná forma dvora. Stav zachovalosti architektury a pøedevším umístìní v krajinì a sepjetí architektury s okolní krajinou byly dùvodem k prohlášení území tìchto obcí za památkovì chránìná území. U Heømanovic je však otázkou zda-li se nemìlo jednat o nižší stupeò ochrany jako je rezervace vzhledem ke skuteènosti, že obec byla ve své podstatì ochuzená o polovinu domù, èímž se zásadnì zmìnila její urbanistická struktura. V souèasnosti jsou patrné rozdílné trendy ve vývoji tìchto obcí. Zatím co Malá Morávka je dnes prosperující obcí s místním prùmyslem a pøedevším s rozvinutou turisticko rekreaèní funkcí, Heømanovice pøedstavují obec se zemìdìlskou velkovýrobou a minimální drobnou prùmyslovou výrobou a pouze individuální rekreaèní funkcí (chalupáøi). Tyto dva smìry vývoje mají rozhodující vliv na další architektonický a urbanistický vývin obce, ale i na podmínky pro zajištìní ochrany jejich hodnot. Malá Morávka: Místní prùmysl a pøedevším množství turistù a rekreantù, vytvoøení vyhledávaného snobského prostøedí, aktivní úèast samosprávy obce v rùzných programech a grantech, snadná dostupnost železnicí i autobusem, pøedstavují pøísun penìz, který se odráží: 1. ve zvýšené stavební èinnost a to pøedevším ve výstavbì: - velkých rekreaèních domù a komplexù vèetnì bazénù a vlekù nerespektujících rozmìry a mìøítko pùvodní zástavby 8

- novostaveb nerespektujících charakteristické prvky pùvodní architektury a ani pùvodní stavební parcely 2. v pøestavbách a úpravách objektù lidové architektury a dostavbách a pøístavbách k pùvodním objektùm, ve snaze chalupy urèené na bydlení jedné rodiny zmìnit na velkokapacitní penziony s maximálním využití podkroví vèetnì veškerého soudobého hygienického komfortu 3. v používaní drahých a nevhodných materiálù mramor, zámková dlažba, betonové plochy, betonová taška na støechu, pestrobarevné omítky, betonové a kovové oplocení; v neposlední øadì výsadba moderní okrasné zelenì místo tradièních ovocných stromù Heømanovice: Minimální místní prùmysl, nízké pøíjmy vlastníkù objektù, minimální zájem místní samosprávy, ne pøíliš snadná dopravní dostupnost (daleko od železnice, donedávna rozbité pøístupové komunikace), žádné turistické a rekreaèní vymoženosti pro návštìvníky a pøedevším nezamìstnanost pøedstavují nedostatek finanèních zdrojù, který se odráží: 1. v minimální stavební èinnosti a to ve výstavbì provizorních hal ke krátkodobému výrobnímu využití anebo šaten pro sportovce v centru obce nebo výstavných autobusových zastávek 2. v opravách nìkdy i pøestavbách pùvodních objektù systémem co dùm a široké okolí dalo nebo co nejlevnìji. Tato praxe vede k používání nevhodných levných materiálù (plech, lepenka, bonský šindel, typizovaná okna a dveøe nìkdy i plastové, betonová dlažba, cementové omítky, bílé komínové cihly, plynosilikátové tvárnice). Kromì rozdílných smìrù vývoje však zásadní objektivní vliv na ochranu obou území mají: 1. absence kvalifikovaných øemeslníkù a firem, u kterých po našich zkušenostech, nelze pøedpokládat tak samozøejmé vìci jako pokládání bøidlicové krytiny bez oplechování, s vyskládáním úžlabí, lemù a závìtrných lišt; používání vápenných omítek a jejich ruèní hlazení nebo obnovení a opravu kamenné podezdívky bez použití betonu; vytvoøení døevìných prodyšných podlah; výrobu tabulkových oken s tenkými profilovanými pøíèkami; položení venkovní dlažby s pøírodního kamene na pískovém podsypu a podobnì 2. absence kvalitních cítících projektantù, kteøí umí vytìžit z pùvodní architektury charakteristické rysy, prvky a detaily a pøenést je vèetnì tradièních materiálù a venkovních úprav do návrhu novostavby vèetnì nalezení vhodného místa v krajinì 3. nezájem stavebních úøadù trvat na podmínkách ochrany stanovených ve schválených územních plánech a pøedevším v prohlášeních plošné ochrany území VPZ resp.vpr. 4. nezájem vlastníkù respektovat stanovené podmínky ochrany Tyto objektivní podmínky mají dnes silnìjší vliv na stavební dìní v obou chránìných územích než urputné spoleèné úsilí státní památkové péèe a Chránìné krajinné oblasti Jeseníky, jejichž souèástí jsou. Pøesto se však naše spoleèné úsilí podpoøené finanèními injekcemi Okresního úøadu v Bruntále a Programu péèe o VPR a VPZ MK ÈR projevilo pøi mnohých opravách v tìchto chránìných územích. Možnosti ovlivòování èinnosti na území navrženém k vyhlášení VPZ Radim Urbánek, Èeská Tøebová Památková péèe využívá k ochranì jak jednotlivých objektù, tak území obvykle jen zákon è. 20/1987 Sb., o státní památkové péèi, v platném znìní (dále jen zákon o státní památkové péèi). Bez nadsázky lze však konstatovat, že s praktickými (a kladnými) výsledky lze ovlivòovat vlastníky (uživatele) i v mnoha pøípadech, ke kterým se zákon o státní památkové péèi nevztahuje, což je m. j. i skuteènost, kdy je území navrženo k vyhlášení za památkovou rezervaci nebo památkovou zónu. Dovolím si zcela triviální pøíklad. Mnozí pracovníci památkové péèe vlastníkùm oznamují, že jejich objekt byl navržen k prohlášení za kulturní památku, a proto k nìmu musí pøistupovat stejnì, jako by kulturní památkou byl. Taková informace je ovšem zkreslená a znaènì nepøesná (zákon o státní památkové péèi, konkrétnì 3 odst. 2, pouze ukládá povinnost vlastníkovi chránit vìc, která je navržena k prohlášení za kulturní památku, pøed poškozením, znièením nebo odcizením a chránit a oznámit ministerstvu kultury každou zamýšlenou i uskuteènìnou zmìnu jejího vlastnictví, správy nebo užívání), ale z neznalosti (vlastníka, ale i pracovníka památkové péèe) lze vytìžit právnì neexistující, ale v praxi pomìrnì dobøe fungující památkovou ochranu. Oproti tomu jsou èasto a neprávem opomíjeny dvì reálné možnosti památkové ochrany. Pøitom se, oproti uvedenému pøíkladu, jedná o procesy a postupy právnì (zákon è. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním øádu, v platném znìní dále jen stavební zákon) podložené! 1) Územnì plánovací dokumentace 1 v urèitých pøípadech se jedná dokonce o vhodnìjší nástroj než návrh ochrany území podle zákona o státní památkové péèi, napø. v sídle, které nevykazuje velké architektonické hodnoty (a tedy nelze pøedpokládat jeho vyhlášení památkovou zónou a již vùbec památkovou rezervací), ale má dobøe zachovanou pùvodní urbanistickou strukturu nebo je z hlediska této struktury výjimeèná. Skuteènost, že územní plánování vytváøí pøedpoklady pro zabezpeèení trvalého souladu mezi jinými také kulturních hodnot v území, uvádí 1 odst. 2 stavebního zákona. Ostatnì v pøípadì, že území je památkovou zónou, památkovou rezervací nebo je na nìm vymezeno ochranné pásmo kulturní památky, je nutné, aby jejich rozsah byl územnì plánovací dokumentací (to se vztahuje jak k územnímu plánu velkého územního celku, územnímu plánu obce nebo regulaènímu plánu) pøesnì vyznaèen. Vlastní proces schvalování ÚPD je stanoven stavebním zákonem 9

a není úèelné se jím na tomto místì zabývat. Podstatné je, že dotèeným orgánem v procesu schvalování ÚPD je ve smyslu stavebního øádu orgán státní památkové péèe (okresní úøad) a v jeho prùbìhu má nìkolikrát možnost uplatnit svoje stanovisko: zadání, koncept, návrh ÚPD. 2) Vyjádøení orgánu státní památkové péèe pro stavební úøad stavební úøad mùže ve svém správním øízení pøihlédnout ve smyslu... zákona è. 71/1967 Sb., o správním øízení, i ke stanovisku orgánu, který není v daném øízení dotèeným orgánem. Napø. má-li stavební úøad rozhodovat o objektu na území navrženém k vyhlášení památkové zóny (resp. památkové rezervace), vyžádá si vyjádøení orgánu státní památkové péèe, protože si sám nemùže vìc pøimìøenì posoudit. Aby tento vztah fungoval musí být samozøejmì místnì pøíslušný stavební úøad seznámen se skuteèností, že dané území bylo navrženo k vyhlášení památkové zóny, a musí mu být znám její rozsah (mapa a popis hranic navrženého území) 2. Pouze pro úplnost je tøeba uvést skuteènost, že pokud na území navrženém k vyhlášení památkové zóny (památkové rezervace) se nacházejí kulturní památky, pak lze pøimìøeným zpùsobem využít ustanovení 14 odst. 1 zákona o státní památkové péèi, podle kterého orgán SPP vydává závazné stanovisko jak k provedení údržby, opravì, rekonstrukci, restaurování nebo jiné úpravì kulturní památky, tak i jejího prostøedí. Jedním z nejpodstatnìjších pøedmìtù památkové péèe by mìla být komplexní ochrana rùzných prvkù území tedy nejen ochrana architektonických a urbanistických hodnot, ale i dalších prvkù sídla, které tvoøí jeho tzv. etnoekologické vztahy, tj. zeleò, vodní plochy, konfigurace terénu a poloha komunikací v nìm, vè. velkých komunikaèních ploch, aj. 3. Ty ovšem, s ohledem k vzájemným souvislostem, nemají podklad v právních normách. Jistìže mùžeme nalézt dost pøíkladù, kdy zmínìné možnosti nevedly k žádnému výsledku, ale naopak mùžeme jmenovat také spoustu pøíkladù, kdy se podaøilo dosáhnout zachování a nenarušenost konkrétních památkovì hodnotných objektù. A výsledek byl v tomto pøípadì stejný, jako kdyby byl objekt chránìný zákonem o státní památkové péèi. Závìrem pøíklad z praxe. V Ústí nad Orlicí v území vymezeném ulicemi Hradeckou, Lukesovou, Nygrínovou a Zahradní byla v roce 1997 navržena památková zóna. Ve stejném roce toto území postihla povodeò, která zaplavila všechny stavby na nìm stojící. Ve smyslu zákona o státní památkové péèi nemìli vlastníci tìchto staveb žádné povinnosti. Avšak jejich povinnosti (napø. ohlášení stavebnímu úøadu, žádost o stavební povolení) vyplývají ze stavebního zákona. Stavební úøad ve všech pøípadech, kdy stavebníci navrhovali pøestavby objektù se zmìnou jejich vzhledu, pùdorysu nebo zásadní výmìnou materiálu, požadoval vyjádøení Okresního úøadu Ústí nad Orlicí jako orgánu státní památkové péèe. Poznámky 1) S upozornìním na tuto možnost ochrany jednotlivých památkovì hodnotných objektù nebo území se v posledních letech mùžeme setkat èastìji. Lze uvést napø. následující: Kuèová, V. Bureš, P.: Principy péèe o lidové stavby, in: Odborné a metodické publikace, svazek 18, Praha 1999. Solaø, M.: Konference Ochrana památek a architektura støech na pøelomu tisíciletí, in: Zprávy památkové péèe, roè. 61, è.5, 2001 Urbánek, R.: Další možnosti záchrany památkovì hodnotných objektù a území, in: Sborník pøíspìvkù ze semináøe SÚPP v Kromìøíži a Rymicích ve dnech 4.-5.10.1994, Praha 1995. 2) Pøi podání návrhu na vyhlášení památkové zóny (památkové rezervace) je jedno kompletní paré tohoto návrhu dáno na vìdomí místnì pøíslušnému stavebnímu úøadu. 3) Tomuto tématu je vìnován napø. sborník Èeská etnoekologie, vydaný roku 1999 v Praze. Ústí nad Orlicí, pohled od severu na domy v Zahradní ulici území bylo navrženo k vyhlášení památkové zóny. Foto autor, 2001. Ústí nad Orlicí, èp. 321. Trojdílný dùm komorovìchlévního typu z 1.poloviny 19.století s roubenou svìtnice, což prozrazují pøestupují zhlaví v horní èásti nároží. Pùvodní pùdorys byl pouze minimálnì upravován, takže se v zadní èásti sínì dochovala i nevydìlená èerná kuchynì. Foto autor, 2001. 10

Ústí nad Orlicí, èp. 322. Trojdílný dùm komorového typu z 1.poloviny 19.století s roubenou svìtnicí (opìt dobøe znatelné dle zhlaví v horní èásti nároží). Díky minimálním zmìnám pùdorysu dochována i v tomto pøípadì èerná kuchynì, ovšem oddìlená od sínì. Foto autor, 2001. Ústí nad Orlicí, èp. 320. Trojdílný dùm komorového typu z 1.poloviny 19. století s roubenou svìtnicí (zhlaví v horní èásti nároží). Také v pøípadì tohoto domu doznal pùvodní pùdorys jen minimální zmìny, a tak se v zadní èásti sínì dochovala nevydìlená èerná kuchynì. Foto autor, 2001. Ústí nad Orlicí, èp. 331?. Roubené stìny svìtnice, které již pøed mnoha lety poškozovala hniloba, povodeò vážnì narušila. Majitelka nahradila pouze spodní èást roubení. Zdivo z pálených cihel bude opatøeno hladkou vápennou omítkou. Foto autor, 2001. Ústí nad Orlicí, èp. 323. Dùm byl v roce 1997 vážnì poškozen povodní. Pøesto nebyl demolován celý, ale pouze dvì stìny svìtnice postavené z nepálených cihel. Foto autor, 2001. Prùøez problematikou souèasného stavu památkové ochrany v jednoltivýcch èástech SLS Vysoèina Ilona Vojancová, SLS Vysoèina Na úvod struènì z historie Souboru lidových staveb Vysoèina (dále jen SLS Vysoèina). Poèátky snah o záchranu lidového stavitelství zde sahají do pøelomu 60-tých a 70-tých let a jsou neodmyslitelnì spjaty s osobností pana Luïka Štìpána a dalších dobrovolných pracovníkù v oblasti památkové péèe. Zpoèátku byly díky jejich iniciativì obnoveny objekty na pùvodním místì - pøedevším legendární Králova Pila a èp.4 na Veselém Kopci. Právì tato usedlost - jedna z nejstarších v oblasti Železných hor, dala podnìt k tomu, aby na Veselý Kopec byly pøeneseny první objekty ohrožené na pùvodním místì. První expozice na Veselém Kopci byla návštìvníkùm zpøístupnìna v roce 1972, tento rok také považujeme za rok vzniku expozice lidového stavitelství. Byla zpracována koncepce vývoje pro tento expozièní celek a ta zaèala být naplòována pøenášením dalších objektù. Od roku 1981 pøešla správa tohoto zaøízení pod tehdejší Krajské støedisko státní památkové péèe a ochrany pøírody v Pardubicích, nynìjší Státní památkový ústav( dále jen SPÚP). Vedle Veselého Kopce se expozièní objekty SLS Vysoèina nacházejí v Moždìnici, ve Svobodných Hamrech a v Hlinsku. 11

Veselý Kopec Jedná se o nejstarší a také nejvíce navštìvovanou expozièní èást. Soukromý objekt èp.4, který dal vlastnì podnìt k tomu, že se do jeho okolí zaèaly pøenášet další objekty lidového stavitelství, je zapsán ve státním seznamu nemovitých památek. Jiné památkovì chránìné objekty na Veselém Kopci nejsou a v souèasné dobì ani na areál expozice lidového stavitelství v pøírodì se nevztahuje žádná ochrana. Tuto problematickou situaci se snažíme øešit, zpracovali jsme a podali návrh na prohlášení expozice lidového stavitelství v pøírodì na Veselém Kopci za kulturní památku. V souèasné dobì si Ministerstvo kultury ÈR vyžádalo doplnìní tohoto návrhu ještì o vymezení území, pro které by platila ochrana. Objekty na Veselém Kopci se totiž nacházejí v pùvodním krajinném prostøedí, na území CHKO Žïárské vrchy. Správa tohoto CHKO od poèátku 80- tých let dokonce na louku nacházející se tìsnì v sousedství Veselého Kopce ve spolupráci se správou SLS Vysoèina vysazovala ohrožené druhy rostlin. Zároveò s podáním návrhu na prohlášení za kulturní památku jsme usilovali o to, aby jednotlivé objekty byly vloženy do katastru nemovitostí, protože tomu tak nebylo. Jsem nesmírnì ráda, že se nám to po dlouhých mìsících v èervenci letošního roku podaøilo. Podaøilo se to díky úsilí, vstøícnosti a ochotì nìkolika lidí. Tato skuteènost je pro nás velmi dùležitá i z toho hlediska, že pouze èást pozemkù na Veselém Kopci je ve vlastnictví SPÚ, ostatní pozemky mají soukromé vlastníky, kterým platíme nájemné. Koncepce výstavby expozice na Veselém Kopci je v souèasné dobì témìø uzavøena. V tìchto dnech se po stavební stránce dokonèuje kopie statku z Mokré Lhoty, což je nejvìtší a po stavební i finanèní stránce velmi nároèný objekt. V prùbìhu mìsíce øíjna se uskuteèní kolaudace objektu, v zimních mìsících pak budeme pøipravovat expozici jež bude datována do 50-tých let 20.století. Tématicky se bude vìnovat bydlení a hospodaøení rodiny soukromého zemìdìlce. Vzhledem k tomu, že nám nepatøí již další volné pozemky a není nadìje na jejich získání v dohledné dobì, ale i proto, že koncepce výstavby je témìø naplnìna, nepøipravuje se pro nejbližší dobu realizace dalšího expozièního objektu. Dùvodem je i ta skuteènost, že již nyní je návštìvnický okruh na Veselém Kopci dlouhý témìø 90 minut a od pøíští sezóny se minimálnì o 15 minut ještì prodlouží. Zdá se nám to již na hranici udržení pozornosti tìch návštìvníkù, kteøí okruh absolvují s prùvodcem. Co se týká expozièních objektù na Veselém Kopci, tak jenom zopakuji to, co je všeobecnì známo. Do okolí pùvodní usedlosti èp. 4 byly na Veselý Kopec pøeneseny objekty ohrožené na pùvodním místì (napøíklad sušky lnu, ovoce, polygonální stodola, výmìnek, ovèín ), postaveny úplné kopie objektù (napøíklad zvonièka, èi obytná èást statku z Mokré Lhoty, èásteèné kopie (napøíklad mlýn, pila z Dolní Sloupnice) a také úèelová kopie (vstupní objekt). Podle koncepce výstavby je zde tak vytvoøena osada volnì rozptýlených usedlostí drobných zemìdìlcù, èasovì orientovaná do období od poloviny 19.století do poloviny 20.století (od roku 2002 po dokonèení expozice ve statku z Mokré Lhoty). Z provozního hlediska pøedstavuje urèitou komplikaci veøejná cesta, která naším areálem prochází. Expozièní celky z tohoto dùvodu nemùžeme oplotit, exteriéry jsou volnì pøístupné i mimo otevírací dobu našeho zaøízení. Pøedstavuje to pochopitelnì problém z hlediska bezpeènosti expozic, ale i z tak prozaického hlediska, jako je vybírání vstupného. Do areálu našeho muzea v pøírodì se dá vstoupit minimálnì ze dvou stran a není v silách prùvodcù zajistit, aby skuteènì každý návštìvník mìl platnou vstupenku. Moždìnice Moždìnice je rázovitá vesnice, kde opìt objekt pùvodní kovárny dal v 70-tých letech podnìt k tomu, aby do jeho blízkosti byly pøeneseny dva objekty: truhláøská dílna od Žejdlíkových ze Svratouchu a sýpka, ve které byla umístìna koláøská dílna. V její blízkosti byla postavena ještì kopie rumpálové studny ze Skaly. Expozice truhláøské i koláøské dílny jsou velmi zajímavé, protože se podaøilo získat témìø kompletní vybavení. Truhláøská dílna má ještì tu zajímavost, že truhláø Žejdlík zhotovil ve vikýøi umístìném na støeše hodiny, které mìly ukazovat èas sousedùm. Ovšem v posledních letech je návštìvnost tìchto objektù mizivá( nìkolik desítek návštìvníkù za sezónu). Pùvodní koncepce výstavby SLS Vysoèina pøedpokládala rozšíøení zdejší expozice, ale okolnost, že místní obyvatelé byli proti tomu a pøedevším ta okolnost, že správa SLS Vysoèina získala do své péèe i objekty na hlineckém Betlému, byla tato pùvodní koncepce pøehodnocena a s rozšíøením zdejší expozice se nepoèítá. Veselý Kopec: Statek z Mokré Lhoty, pohled severní 12

Veselý Kopec: Statek z Nové Lhoty, pohled západní. Foto: I.Vojancová, 2000 Betlém, Hlinsko: Domek èp.166 a 162. Foto: M.Køivanová, 1996 Svobodné Hamry Poté, co pùvodní sídlo správy SLS Vysoèina - barokní zámeèek ve Svobodných Hamrech, byl vydán restituentùm, spravujeme zde pouze vodní kovací hamr. Na místì pùvodního hamru byla postavena èásteèná rekonstrukce. Vzhledem k tomu, Svobodné Hamry leží pøímo na jedné z pøístupových cest na Veselý Kopec, mají pomìrnì solidní návštìvnost (cca 7000 návštìvníkù za sezónu). Betlém Hlinsko Od ledna roku 1989 je naše pracovištì povìøeno obnovou vybraných objektù na Betlémì v Hlinsku. Byla tak završena snaha a úsilí mnoha lidí o záchranu tohoto urbanistického celku. Nutno podotknout, že toto rozhodnutí pøišlo možná nìkolik minut po dvanácté hodinì a vybrané objekty i nakonec hranice památkové rezervace, která byla prohlášena v roce 1995, jsou výsledkem kompromisu. V roce 1989 naše pracovištì zpracovalo koncepci záchrany a využití jednotlivých objektù. Tato koncepce byla upøesnìna v roce 1990 a reagovala tak na novou situaci ve spoleènosti. Obnova deseti objektù byla ukonèena na poèátku letošního roku. Na Betlémì v Hlinsku se jedná o objekty na pùvodním místì, jejichž obnova probíhala podle koncepce tak, aby po dokonèení byl dokumentován stavební vývoj této èásti Hlinska. Pøi obnovì objektù se tedy nejednalo o jakési zakonzervování dochovaného stavu, ale snažili jsme se tøeba odstranit pozdìjší stavební zásahy (napø. obezdìní roubení, èi jeho pøekrytí heraklitovými deskami, navrácení pùvodní støešní krytiny - šindele apod.). Pøi prohlídce mùže tak návštìvník vidìt, jak se tváø roubených objektù uprostøed mìsta promìòovala, jak se roubení bílilo, omítalo, jak pøibývalo rùzných pøístavkù u jednotlivých domkù, jak dìlením pùvodních svìtnic vznikaly další prostory apod. Døíve než byla vyhlášena památková rezervace byly dotèené objekty zapsány do seznamu nemovitých památek. Vyhlášená rezervace zahrnuje objekty,které jsou ve vlastnictví SPÚ, tedy vlastnì ÈR, soukromé objekty a objekty ve vlastnictví Mìstského úøadu Hlinsko. Jsem ráda, že mohu konstatovat tu skuteènost, že v pøípadì obnovy hlineckého Betlému úzce, mohu napsat - pøíkladnì, spolupracujeme s Mìstským i Okresním úøadem. Mìsto Hlinsko napøíklad ze svého rozpoètu uvolnilo znaèné èástky na vybudování inženýrských sítí tak, aby byly dokonèeny ještì pøed zahájením obnovy objektù, dále na své náklady vybudovalo dláždìné komunikace, vysázelo zeleò (podle projektu, který byl zpracována na SPÚP) apod. Jsem velmi ráda, že mohu také konstatovat promìnu pøístupu hlineckých obyvatel k této èásti mìsta. Zatímco ještì pøed nìkolika lety byla vìtšina zásadnì proti vzniku památkové rezervace, nyní se jejich názor zmìnil natolik, že vyjadøují spokojenost nad tím, že se tento zámìr podaøilo prosadit a realizovat. Po stránce provozní není rovnìž jednoduché zajistit prohlídku expozièních objektù, protože ani zde naše objekty nemùžeme uzavøít za plotem. Památková rezervace je souèástí mìsta, prochází jí nìkolik veøejných cest, bydlí zde lidé apod. Návštìvník si tedy mùže expozice prohlédnout pouze s prùvodcem, jinak jsou objekty uzamèeny. Po stránce majetkových pomìrù je však situace na Betlémì podstatnì jednodušší a prùhlednìjší než na Veselém Kopci. Objekty byly do vlastnictví SPÚP pøevedeny spoleènì s pozemky v roce 1989 bezúplatným pøevodem z majetku mìsta nebo byly koupeny (opìt s pøíslušnými pozemky) od soukromých vlastníkù po roce 1990. Závìrem svého pøíspìvku bych ráda shrnula do nìkolika vìt naše problémy a jakési pouèení z nich. Je nutné spoleènì se záchranou objektù øešit i všechny vlastnické vztahy, stejnì tak, jako vše, co vyplývá ze stavebního a památkového zákonu. Neménì dùležitým aspektem je zpracování expozièního zámìru využití a naplnìní pøíslušného objektu. Domnívám se, že by bylo Veselý kopec: Hájenka z Kozojed. Foto: I.Vojancová, 2000 13

rovnìž tøeba pøistupovat k záchranì objektù v muzeích v pøírodì na základì jiných pøístupù než vyloženì památkáøských. Odkazuji se v tomto pøípadì na metodiku obsaženou v brožurce Národopisná muzea v pøírodì, kterou zpracoval kolektiv autorù a vyšla v roce 1981 v Rožnovì pod Radhoštìm. K této problematice by bylo tøeba spoleèné diskuse pracovníkù památkové péèe, pracovníkù muzeí v pøírodì, projektantù a dalších zúèastnìných. Dále, na rozdíl od nìkterých svých kolegù, rozhodnì vítám zámìr na znovuvytvoøení metodického centra pro muzea v pøírodì ve Valašskému muzeu v pøírodì. Myslím si totiž, že by právì zde mohl být prostor pro výmìnu zkušeností ve všech oblastech naší práce i platforma pro tvorbu metodiky a hlavnì jejího uvádìní v život. Veselý Kopec: Chalupa z Horálce. Foto: I.Vojancová, 2000 Spolupráce Muzea lidové architektury Zubrnice s ochranou pøírody František Ledvinka, MLA Zubrnice Lokalizace MLA Zubrnice v Chránìné krajinné oblasti Èeské støedohoøí nezbytnì vyžaduje a pøedpokládá úzkou spolupráci i koordinaci také s institucemi ochrany pøírody. To se týká pøedevším konzultací i rùzných vyjádøení v rámci povolovacího øízení nejen pøi výstavbì a rozšiøování muzea, ale i pøi nìkterých nezbytných zásazích do pøírody. Oboustranné vztahy s tìmito orgány jsou vždy korektní, vedené snahou ochrany místní lidové architektury k uchování pùvodního krajinného a pøírodního rázu v areálu muzea i jeho okolí. Dalším aspektem spolupráce s ochranou pøírody jsou dlouholeté kontakty s Fakultou životního prostøedí Univerzity J.E.Purkynì v Ústí n.l. Pozemky a okolí muzea jsou využívány pro pravidelné terénní cvièení a výuku (pøedevším pedologie). Studentùm jsou zadávány seminární nebo diplomové práce, které se vážou k problematice muzea, eventuálnì rekonstrukci historické plužiny èi k pøipravovaným agrikulturním expozicím. Muzeum již nìkolik let zajiš uje úvodní pøednášky k historii zemìdìlství a vývoji osídlení. V minulosti byl také spoleènì øešen a úspìšnì dokonèen grant Využití MLA Zubrnice k výuce na FŽP UJEP v Ústí n.l.. Další velký pøipravovaný grantový úkol z prostøedkù nìmecké ekologické nadace realizoval již nový dìkan fakulty, Profesor Figala. Tento grant, za úèasti Obecního úøadu v Zubrnicích, mìl za cíl vybudovat v obci terénní ekologickou stanici a k vlastní terénní práci využívat pøedevším prostory a pozemky muzea. Pøedèasným odchodem Prof. Figaly z Ústí n.l. byl rozpracovaný grant pøenesen na Fakultu enviromentálního inženýrství Technické univerzity v Ostravì. Na tomto pomìrnì dobøe dotovaném grantovém úkolu nejvíce profitoval místní obecní úøad, který dal k dispozici budovu, upravenou pak na ubytovnu pro studenty, a nìkteré další prostory pro budoucí laboratoøe. Aby na tomto úkolu mohla univerzita prokázat i svùj finanèní vklad, zajistil 14 Prof. Figala prostøedky z Ministerstva životního prostøedí ÈR, z fondu pro revitalizaci øíèních tokù. Tyto prostøedky mìly být použity na opravu a rekonstrukci dvou mlýnských náhonù nacházejících se na pozemcích muzea. Tedy na náhon opravovaného mlýna Týništì èp.27, døíve tzv. Walschmühle, a na bývalou vodní pilu s mlýnem, døíve tzv. Schelmühle, a také na nìkteré další ekologické práce. První z obou náhonù byl péèí muzea v minulosti uveden do provozního stavu, potøeboval však opravit jez a druhý byl nefunkèní, pouze s nepatrnými zbytky jezu, stopami náhonu, zarostlým a zaneseným rybníèkem. Již od samého poèátku byla celá realizace poznamenána velmi nekvalifikovanými pøístupy i pøípravou. Aby mohl Prof. Figala podržet aktivitu ve svých rukou, sám levnì zajistil projekt ve stylu socialistických melioraèních praktik. Bez ohledu na dochované historické èásti pùvodních vodních staveb øešil projektant Ing. Urban vybudování zcela nových kamenných hrází orientovaných kolmo na osu vodního toku. Tzv. spojovací objekt, v kterém se spodní náhon ze Schelmühle, již doplnìný vodou z horního náhonu Walschmühle, spojuje s malým potokem z Týništì a dále je pøes jez a stavidlo v regulovaném množství pøivádìn až k bývalé pile, øešil projektant bez znalosti skuteèného stavu jakýmsi pravoúhlým køížením Týništského potoka s náhonem. Velmi špatnou technickou úroveò tohoto projektu a diletantské øešení jednotlivých èástí nechtìl samozøejmì náš památkový ústav akceptovat. Po ujištìní zadavatele, že je to pouze nezbytný materiál pro stavební povolení a vlastní realizace již probìhne zcela dle našich požadavkù, jsme dali svolení se stavbou na našich objektech. Dalším velmi vážným problémem realizace vodních staveb byl neš astný výbìr dodavatele. Výbìrové øízení se konalo bez nás a ústecká firma, která zvítìzila, se po velmi krátkém èase ukázala jako nejménì vhodná pro tuto práci. Na stavbu nasadila

neadekvátní velkou techniku pøièemž vlastní práci realizovali drobní neschopní a neseriozní subdodavatelé. Samozøejmì že oba jezy zaèaly stavìt podle této nevhodné dokumentace, bez ohledu na dochované historické èásti. Proto jsme stavbu zastavili a ze dne na den pøipravili vlastní dokumentaci vycházející z dochovaných pùvodních zbytkù, historických zkušeností i s respektem k ustáleným zvyklostem pro vodní stavby na malých mlýnech. V souvislosti s opravami dvou vodních náhonù nacházejících se na našich pozemcích si dovolím malý exkurz do historie vodních mlýnù na zdejším potoce. Zubrnickým údolím protéká Luèní potok pramenící nedaleko osady Náèkovice, který v Malém Bøeznì vtéká do Labe. Ve své více jak 12 kilometrové délce pøekonává výškový rozdíl témìø 400 m, což není v kopcovitém terénu Èeského støedohoøí nijak výjimeèné. Vodoteèe s pomìrnì velkým spádem jsou tu bìžné. Proto byly v Èeském støedohoøí masovì zøizovány mlýny již v prùbìhu 17. a 18.století, nejprve jako vrchnostenské a církevní. V prùbìhu 18.století byly pøevážnì propachtovány nebo prodány do soukromého vlastnictví. Vìtšina zdejších mlýnù byla malá, s jedním vodním kolem na horní vodu pohánìjícím mlýnské kameny, stoupu a pozdìji èasto i pilu. Na krátké délce Luèního potoka stávalo ještì v polovinì 19.století až 27 mlýnù, z nichž do konce tøicátých let 20.století bylo funkèních 16. Z toho nìkolik bylo upraveno na vodní pilu, jeden na výrobu døevìného zboží, další na výrobu knoflíkù a v jednom se mlela prášková barva. U vìtšiny vìtších zdìných mlýnù s pøíhodnìjšími prùtokovými parametry bývalo vodní kolo v 1. tøetinì 20. století nahrazováno turbinou. Po druhé svìtové válce a po vyhnání pùvodních obyvatel nebyla znaèná èást zdejších mlýnù již zprovoznìna a zbytek zanikl zaèátkem padesátých let. Pouze vìtší zdìné mlýny, nacházející se pøímo v obcích, se dochovaly a jsou využívány již jen k obytným nebo rekreaèním úèelùm. Menší mlýny a mlýny na samotách byly novými dosídlenci opuštìny a v souèasné dobì jsou již v rozvalinách. Lokalita, spravovaná muzeem, vèetnì dalších pozemkù, o které se muzeum v pøíštím roce rozšíøí, je cenná pøedevším koncentrací pìti malých mlýnù na velmi krátkém úseku toku, takže v mnoha pøípadech jeden náhon musí souèasnì napájet i druhý a v pøípadì opravovaných náhonù vedou urèitý úsek soubìžnì vedle sebe. Toto ojedinìlé a maximální využití vodního potenciálu je svým zpùsobem unikátní a svìdèí o dùvtipu, technické zruènosti i ekologickém pøístupu našich pøedkù. A právì tato unikátní technická památka, citlivì zasazená v pøírodì, mìla být totálnì degradována necitlivým a diletantským pøístupem. To málo co nestaèilo být znièeno kolektivizací zemìdìlství a socializací drobného podnikání mohlo být znièeno za oficiální prostøedky a podporu MŽP. V tomto exkurzu snad ještì pøipomenu historii obou mlýnù, kterých se opravované náhony týkají. O starším (spodním) Schelmühle je první dostupná zmínka již v roce 1637, kdy jej mlynáø Simon Klein koupil od své ovdovìlé sestry za 410 kop grošù. Z kùry se zde zpracovávalo tøíslo. V dalším století je mimo mlýna uvádìna též olejna a pila. Po požáru v roce 1831 byly olejna s pilou znièeny a znovupostaveny po roce 1851 (dochovaný stavební výkres). Vodní pila pak ještì pracovala do poèátku 50.let 20.stol. Horní malý mlýn, Týništì èp. 27, tzv. Walschmühle je ve své souèasné podobì znám již z roku 1803 (vroèení na sloupu hranice). Jeho historie však zaèíná 1. lednem 1758, kdy Václav Wunder, poddaný statku Velký Újezd, kupuje od vrchnosti zdejší pozemky na stavbu mlýna. V prùbìhu roku 1759 má nový mlýn již pøipraven k provozu. Protože nový jez odebíral spodnímu mlýnu pøíliš vody, musela krajská komise situaci øešit a naøídit jeho snížení, na základì èehož teprve dala vrchnost povolení k vlastnímu provozování mlýna. Díky muzeu lidové architektury, které v sedmdesátých letech koupilo trosky tohoto mlýna, byla tato témìø poslední památka na malé vodní mlýny ve zdejším regionu nákladnì a pracnì zachránìna. Ostatní ètyøi mlýny nacházející se na pozemcích muzea jsou již v rozvalinách. Výhledovì se poèítá nìkteré rekonstruovat a na jiné transferovat ohrožené vodní stavby z terénu. Napø. na trosky Schelmühle je pøipraven transfer roubeného vodního mlýna z Homole, pøièemž samostatná stavba pily a stoupy bude rekonstruována z dochovaných trosek za pomocí archivní dokumentace. Vlastní realizace oprav a rekonstrukcí našich náhonù probíhala díky diletantské pøípravì, neznalosti problematiky historických technických staveb i nekvalifikovanosti dodavatelské firmy velmi zmateènì a nekvalitnì. Každý náš požadavek jsme museli velmi pracnì prosazovat. Kromì zmìny projektu rekonstrukce jezù jsme prosadili využít Bentonit, oproti návrhu na použití izolaèních folií, k zajištìní tìsnosti bøehù rybníèku nad mlýnem Týništì èp.27. O každý kousek stavby musel být každodennì svádìn tvrdý boj. Bohužel nejhùøe dopadly vyzdívky z pùvodního místního kamene. Zde byla vidìt absolutní neschopnost dodavatele, bezradnost stavebního dozoru a lhostejnost zadavatele, kterému šlo pouze o splnìní jakýchsi termínù. Pro nás z toho vyplývá, že v rámci záruèních lhùt budeme nuceni reklamovat alespoò všechna tøi stavidla, která jsou po pùlroèním provozu zcela nefunkèní (zadavatel i dodavatel odmítl jejich zhotovení podle naší nabízené dokumentace). Nìkteré nevhodnì opravené kamenné zdi budeme nuceni vlastními silami postupnì doopravit nebo pozdìji opravit souèasnì pøi vlastní rekonstrukci pily a stoupy Schelmühle. I pøes všechny popisované peripetie byla tato akce pro nás výhodná, protože bychom z prostøedkù na kulturu a památky obtížnì sehnali dostatek financí na tyto velmi potøebné opravy našich vodních staveb. Pro nás z toho vyplývá i urèitá zkušenost, kde a jak je možné prostøedky získat a ještì více se snažit koordinovat naši èinnost s orgány ochrany pøírody. Bylo by to jistì výhodné pro obì strany, protože umíme a jsme schopni získané finanèní prostøedky mnohem efektivnìji a úspornìji využít. Další velmi výraznou a dùležitou èinností, ve které cítíme spoleèné zájmy s ochranou pøírody a jsme již dohodnuti na úzké spolupráci, je rozšiøování a transformace MLA Zubrnice na ekomuzeum. V pøíštím roce bude završeno dlouhodobé úsilí o rozšíøení pozemkové držby muzea o témìø 20 ha, o území ležícím asi kilometr jižnì od obce Zubrnice, v jižní èásti jeho katastru a v pøilehlých èástech katastru Týništì s pøesahem do Litomìøického okresu na èást katastrù obcí Touchoøiny a Knínice. Je to témìø panenské a civilizací nedotèené území, jedineèné svou uzavøeností, pestrostí a èlenitostí, se zbytky rozptýlené zástavby i pozoruhodným systémem vodních náhonù. Toto území je i velmi cenné svou pøírodovìdnou kvalitou. Našim cílem zde bude kromì prezentace lidové architektury a technických památek 15

i dokumentovat a rekonstruovat èásti krajiny s historickou plužinou (rekonstrukce do podoby z konce 19.stol. s odpovídajícími agrikulturními expozicemi), tedy to, co již dnes velmi dobøe prezentují nìkteré západoevropské skanzeny. Zøízení ekomuzea mùže svým dílem pøispìt i k rozvoji a stabilizaci oblasti severních Èech, podpoøit turistický ruch, nabídnout nové pracovní pøíležitosti a zefektivnit ekologickou výchovu. Ekomuzeum v Zubrnicích mùže svým kontrastem s bìžnou zdejší realitou být jedním z významných faktorù ekologické a sociálnì ekonomické revitalizace našeho regionu. Cestovní ruch a kulturní dìdictví Ing. arch. Marie Tomíšková, Ústav územního rozvoje Brno Èeská republika patøí z hlediska kulturních hodnot mezi nejbohatší zemì svìta. Na území našeho státu je registrováno 40 MPR a 61 VPR, 209 MPZ a 164 VPZ, 17 KPZ a cca 40 000 památkovì chránìných objektù. O kvalitì èeského památkového fondu svìdèí mimo jiné i nadprùmìrnì vysoký poèet památek (do záøí 2001 je to 10 lokalit), zapsaných v Seznamu svìtového kulturního a pøírodního dìdictví UNESCO. Toto kulturní bohatství vytváøí nejvìtší potenciál atraktivity Èeské republiky z hlediska cestovního ruchu. V uplynulých 50-tých letech došlo na mnoha místech k úpadku, degradaci a èasto zpustošení památkových objektù a souborù. Veøejná správa nebo soukromí vlastníci jsou zpravidla schopni rekonstruovat a udržovat pouze malou èást tìchto objektù. Nalezení nových ekonomických aktivit, schopných pøinést dostatek finanèních prostøedkù na opravu a údržbu památek je èasto jedinou cestou k jejich záchranì. Cestovní ruch je odvìtvím, které mùže vytvoøit nejvìtší objem prostøedkù pro obnovu a revitalizaci památek. Je proto celospoleèensky velmi žádoucí, aby se pøi zachování všech zásad památkové péèe co nejvíce památek stalo vyhledávanými cíli cestovního ruchu. Tato snaha je zatím úspìšná jen èásteènì. Zájem o atraktivní èeské kulturní dìdictví sice neustále vzrùstá, ale tento trend, který je znaèným ekonomickým pøínosem, však pøedstavuje pro vyhledávané památkové lokality neúnosnou zátìž. Negativní dopady se projevují jak formou pøímé fyzické devastace, tak nepøímo zmìnami sociální a funkèní struktury a ztrátou autenticity. Lokality, které jsou dosud z hlediska cestovního ruchu opomíjené (vìtšina vesnických památkových rezervací a zón k nim náleží), zpravidla èelí negativnímu dopadu nedostatku financí. Nedostatek finanèních zdrojù se odráží v dlouhodobì nedostateèné údržbì památkového fondu, v úpadku vybavení obce a v celkovém vzhledu prostøedí. Památky nejsou devastovány velkou frekvencí návštìvníkù, nedochází zpravidla k zásadním zásahùm do urbanistické struktury obce, ale dùsledky nedostateèné údržby vedou rovnìž ke znehodnocení nebo úplné likvidaci historicky cenného prostøedí. Problémy obou skupin, aè se nacházejí na dvou opaèných pólech zájmu návštìvníkù, vyús ují shodnì v devastujícím vlivu na památkové lokality. V souèasné dobì je zájem návštìvníkù Èeské republiky soustøedìn na ustálenou skupinu mìst, vesnic, hradù a zámkù, které již vìtšinou pøílišný nápor turistù negativnì poznamenal. Je proto nezbytné hledat cesty k rovnomìrnìjšímu rozdìlení návštìvnosti. Východiskem pro øešení tohoto problému je znalost kulturnì historického potenciálu území Èeské republiky pro cestovní ruch. Kulturnì historická kvalita není vždy ekvivalentní atraktivitì pro laické návštìvníky, proto nelze mechanicky propagovat všechny památky, uvedené v Ústøedním seznamu kulturních památek. Z hlediska využití pro cestovní ruch lze rozdìlit památkové lokality do tøí skupin: Velmi známé a tradiènì navštìvované památky. Jsou to nìkteré mìstské památkové rezervace a zóny, vybrané vesnické památkové rezervace, slavné hrady a zámky a památky registrované v seznamu UNESCO. Historicky cenné a vzhledovì atraktivní lokality, které jsou opomíjeny z mnoha dùvodù, z nichž na prvním místì je nedostateèná informovanost potenciálních zájemcù, z dalších špatná dostupnost a chybìjící zázemí pro cestovní ruch. Památky, cenné z historického hlediska, které jsou atraktivní pouze pro úzký okruh odborníkù, ale pro laika není jejich hodnota èasto rozpoznatelná. V Ústavu územního rozvoje v Brnì byl v rámci øešení úkolu Cestovní ruch a kulturní dìdictví zpracován pøehled památkovì cenných územních celkù, souborù a objektù, které jsou atraktivní z hlediska cestovního ruchu. Této práce se zúèastnili pracovníci všech Státních památkových ústavù, kteøí na základì svých praktických znalostí jednotlivých lokalit v pøíslušném regionu tyto pøehledy sestavili. Pøehledy jsou prezentovány tabelární formou a kromì typu, názvu a lokalizace památky obsahují její velmi struènou charakteristiku, sdìlení, zdali je památka cílem èastých návštìv turistù a pokud ne, pak zdùvodnìní nezájmu a možnosti nápravy. V pøehledech jsou uvedeny všechny VPR a VPZ, ale velmi èasto je zde návštìvnost hodnocena jako minimální. Zdùvodnìní je stereotypní: nedostatek propagace, absence zaøízení pro cestovní ruch. Mezi navrhovanými zpùsoby zvýšení zájmu turistù je uvádìna zejména lepší propagace, propojení s dalšími zajímavými lokalitami a vytvoøení tematicky zamìøených turistických tras, poøádání rùzných akcí a vybudování vybavenosti pro cestovní ruch. Obdobné poznatky vyplývají i z prùzkumù Èeské centrály cestovního ruchu. Poèet zahranièních turistù, pøijíždìjících do Èeské republiky jako do cílového místa cesty, se zvyšuje. Návštìvníci si ale stìžují na velmi špatnou informovanost o rùzných kulturních akcích, pøedmìtem dalších stížností je nedostateèné smìrové znaèení na komunikacích a chybìjící upoutávky pøíjezdù ke kulturním památkám. 16

Historická obec je pro návštìvníky zajímavá nejen svou architekturou, ale i místními tradicemi, øemesly, možností zakoupení typických øemeslných výrobkù pokud možno v rámci rùzných atraktivních akcí. Pokud však v obci není zajištìno obèerstvení, stravování a ubytování, nelze pøedpokládat delší pobyt turistù. Podstatné rovnìž je, aby zájemce o všechny tyto nabízené atrakce pøíslušnou obec vùbec nalezl a aby se v ní bez problémù orientoval. Proto je nezbytné již v pøimìøené vzdálenosti od lokality instalovat smìrové ukazatele, v obci pak oznaèit atraktivní objekty a doplòující zaøízení. Umístìní a vzhled vybavení pro cestovní ruch nesmí nenarušovat historické prostøedí. Pro zajištìní trvale udržitelného rozvoje je dùležité, aby obec disponovala kvalitnì zpracovaným územním plánem, který bude koordinovat požadavky orgánù památkové péèe s nároky cestovního ruchu a dalšími rozvojovými zámìry obce. Pøíkladem pro naše historické venkovské obce mohou být vesnice ve Francii, kde velmi úspìšnì probíhá projekt Nejkrásnìjší vesnice Francie, který je orientován zcela jednoznaènì na cestovní ruch. Z iniciativy obcí vznikla asociace Nejkrásnìjší vesnice Francie, která si vytkla za cíl rozvíjet aktivity pro vznik a zvyšování cestovního ruchu v památkovì významných, atraktivních, ale zapomenutých francouzských vesnicích. Dosud udìlila asociace titul asi 100 obcím, které splnily pøedepsané podmínky. Aby se obec mohla zapojit do projektu a získat titul, nesmí být pouhým skanzenem, musí být živá, nesmí být opuštìná a zchátralá a zástavba i umístìní v krajinì musí mít specifický estetický charakter, svého genia loci. Velmi vhodné je rovnìž provozování starých øemesel. Ubytovací kapacita a další služby pro cestovní ruch jsou samozøejmostí. Jména vesnic, které obdržely titul Nejkrásnìjší vesnice Francie, jsou zahrnuty do turistických prùvodcù a tyto vesnice jsou velmi vyhledávané. Pøírodní a kulturní dìdictví náleží všem lidem, je proto žádoucí, aby bylo všem pøístupné. Náležitá prezentace svìtových památek je spolu s povinností tyto památky zachovat, chránit, oznaèit a pøedat dalším generacím jednou ze zásad, k jejichž dodržování se zavázaly signatáøské zemì Úmluvy o ochranì svìtového kulturního a pøírodního dìdictví. Jedním z ukazatelù kulturnosti státu a jeho obèanù je, zdali jsou tyto zásady zachovávány i ve vztahu k ostatním památkám. Støedovìké mìsteèko Tuležim - Praha Stodùlky Roman Abušinov, Jan Pešta Bývalá tìžebna cihláøské hlíny, ležící mezi pražskými mìstskými èástmi Stodùlky a Øeporyje, byla ještì nedávno zapomenutým a nepøíliš vábným územím s množstvím èerných skládek. V záøí roku 1999 však nastala zmìna. Za nápadem vybudovat zcela unikátní kulturní atrakci, støedovìký skanzen, stojí skupina osob se zkušenostmi v poøádání historických slavností, pøedvádìní støedovìkých øemesel, šermíøských bitev, dobové hudby a tancù, i se zkušenostmi z natáèení historických filmù. Patøí mezi nì i památkáøi, odborníci na lidovou architekturu, specializovaní øemeslníci. Tito lidé dali podnìt ke vzniku akciové spoleènosti Tuležim a vdechli život u nás zcela novému a ojedinìlému historicko-ekologickému projektu, jehož hlavním zámìrem je pøiblížit nejširší veøejnosti reálie støedovìkého období ve vìrohodnì ztvárnìném prostøedí imaginárního èeského venkovského mìsteèka, postaveného v zajímavé pøírodní lokalitì z tradièních materiálù, vybaveného replikami historických pøedmìtù a oživeného dobovými postavami a dìji. Pøi volbì názvu mìsteèka i jeho symbolu v podobì knoflíku se tvùrci inspirovali jednou z pohádek Jana Drdy. Tuležim tvoøí šest usedlostí s obytnými domy a hospodáøskými stavbami, kostelík a tržnice, to vše seskupené okolo centrálního námìstí, èásteènì obehnaného vodním a palisádovým opevnìním se tøemi branami. Vzhled jednotlivých objektù i celého areálu, vèetnì použitých stavebních technologií a materiálù, odpovídá souèasným archeologickým a stavebnì-historickým znalostem o vývoji vesnické a mìstské architektury na pøelomu 14. a 15. století. Mìsteèko Tuležim má navodit co nejvìrnìjší a nejpøirozenìjší pøedstavu o tehdejším životì, o každodenní práci, o historických stavebních technologiích, materiálech a øemeslných dovednostech, i o starých lidových slavnostech a zvycích. KONTAKTNÍ ÚDAJE: Tuležim a.s., tel. 0603 / 841 941, e-mail: info@tulezim.cz, www.tulezim.cz 17

Výstavba areálu probíhala 16 mìsícù za úèasti pìti pracovníkù a bez použití jakékoliv nároènìjší techniky. Na stavbu bylo mimo jiné spotøebováno 350 m 3 døeva, 25.000 ks štípaných šindelù, 4.000 ks pravých slamìných doškù a 25 tun lomového kamene. Nìkteré objekty nejsou zámìrnì zcela dokonèeny, postupný vývoj areálu umožní návštìvníkùm sledovat rùzné stavební techniky a zároveò pøi každé další návštìvì nalézat stále nìco nového. Všechny stavby jsou postaveny ze døeva a hlíny, kryté slamìnými došky èi døevìným šindelem. Nezvyklé tvary domù se strmými støechami, vysokými dymnými jizbami s roubenými klenbami a trojicemi okenních otvorù se vážou na starobylý zpùsob vytápìní. Popis areálu Boží muka: Pøed západní vstupní branou stojí na malém rozcestí (podle starých tradic na nebezpeèném území - zemi nikoho, kterou si zlé síly snadno pøivlastòují) døevìná gotická boží muka. Západní vstupní brána: Brána jednoduchého vidlicového typu, který je v rùzných obmìnách použit i na jiných místech areálu. Na horním bøevnu je umístìn symbol mìsteèka, døevìný knoflík. K bránì pøiléhá patrová stavba strážní vìže. Usedlost kováøe: Hned za vstupní branou se nalézá malá øemeslnická usedlost, sestávající ze dvou roubených objektù - dvouprostorového domu s kováøskou dílnou a obytnou dymnou jizbou, a kolmo navazující stodoly. Pøed kováøskou dílnou stojí døevìná podsíò - venkovní pracovní prostor. Uvnitø dílny nad výhní je døevìný dymník, sloužící k odvodu kouøe. K usedlosti patøí rozlehlý dvùr vymezený jednoduchou døevìnou ohradou, v jehož støedu stojí oboroh - seník. Usedlost rolníka: Usedlost se skládá ze dvou objektù. Prvním je trojdílný dùm tvoøený dymnou jizbou s roubenou klenbou, vstupní síní se stìnami vypletenými proutím a omazanými hlínou, a roubenou komorou. Druhým objektem je patrová sýpka se zdìným pøízemím a roubeným patrem. Na dvoøe usedlosti, z jedné strany vymezeném bariérou ze suchých vìtví, je umístìn hnojník a klád (vèelí úl). Usedlost špýcharového domu: V èele usedlosti stojí kolna s vjezdem. Na ní navazuje trojdílný obytný dùm, který je do námìstí oproti ostatním domùm obrácen zadní komorou (špýcharem). Na jižní stranì je pøipojena dymná jizba s hlinìnou pecí. Jižní vstupní brána: Od jihu, pøi cestì z obce Øeporyje, je areál náznakovì chránìn mohutnou palisádovou hradbou. Za hradbami je situována plužina (polnosti) s typickými zemìdìlskými plodinami. 18 Usedlost rychtáøe (krèma): Nejvìtší a nejbohatší usedlost v Tuležimi dominuje jižní stranì námìstí. Stojí zde mohutný trojdílný špýcharový dùm s prostornou vysokou jizbou a patrovým špýcharem v zadním dílu. Roubené stìny jsou zabaleny do kožichu, na této hlinìné omazávce je èervenì malované kvádrování napodobující kamenné zdivo. Horní podlaží patrové sýpky je dostupné ze sínì po vnitøní pavlaèi. Naproti domu se nalézá patrová roubená sýpka s pavlaèí na jižní stranì. V zadní èásti dvora vznikne ještì polygonální stodola a samostatná chlebová pec. Usedlost hrnèíøe: V èele této nejvýchodnìjší usedlosti na jižní stranì námìstí stojí trojdílný roubený dùm s dymnou jizbou a rovným povalovým stropem. Tentokrát je trojice okenních otvorù orientována do dvora. Støední èást domu, síò, má stìny zbudované hrázdìnou konstrukcí. Naproti domu je roubená pøízemní sýpka s malou pavláèkou. Východní vstupní brána: Vìžovitá brána døevìné sloupové konstrukce uzavíratelná padací møíží s bednìným obranným patrem. Na vnìjší stranì brány je zavìšen historický znak Èeského království, novodobé znaky Mìstské èásti Praha 13 (se zlatou mušlí sv. Jakuba a støíbrnou zdí) a Mìstské èásti Øeporyje (s øepíkem lékaøským) a znak mìsteèka Tuležimi, vycházející z historických mìstských znakù. Usedlost bezzemka: Jediná usedlost na severní stranì námìstí a zároveò nejmenší a nejprostší usedlost, tvoøená dvoudílným roubeným domem, který má v èele jizbu s povalovou klenbou. V prostoru sínì je ohrádka pro domácí zvíøata. Dvùr je vymezen jednoduchou ohradou a svisle vyplétaným plotem se vstupní brankou. Tržnice: Velká otevøená stavba rámové konstrukce, s otevøenými stìnami, sloužící ke shromáždìní vìtšího poètu lidí. Štíty støechy zdobí tzv. rohatiny. Kostelík: Roubený kostelík s vìžovitou zvonicí stojí uprostøed severní strany námìstí. Je obklopen høbitovem se vstupní brankou ve vyplétaném oplocení. K jednolodnímu prostoru se pøipojuje polygonální presbytáø, oddìlený vítìzným obloukem. Loï i presbytáø má trámový strop s deskovým záklopem. Na jednoduchou tribunu se vstupuje poklopem po žebøíku. Vápnem obílené stìny mají jednoduchou výzdobu èerveným linkováním, interiér zdobí barevná ornamentální výmalba. Studna: Studna s døevìným roubením (až ke dnu v hloubce 2 m) a s tzv. vahadlem, usnadòujícím pomocí protizávaží manipulaci s vìdrem (okovem), bývala hlavním veøejným zdrojem pitné vody. Pranýø: Výstražný symbol právní moci a zároveò prostøedek výkonu lehèích trestù. Tvrz: Malé feudální sídlo majitele mìsteèka, zatím stavebnì nedokonèené. Hlavní budovou tvrze bude vìž s hospodáøským pøízemím, obytným patrem a obranným podstøeším. V areálu tvrze, opevnìném palisádou, budou situovány drobné hospodáøské stavby. Šibenièní vršek: V severní èásti rozlehlé louky, za hradbami mìsteèka, je umístìno dobové popravištì se šibenicí a dalšími nezbytnými potøebami.

Pamiatky a súèasné bývanie PhDr. Martin Mešša, Ústredie ¾udovej umeleckej výroby Bratislava, Slovanská republika Nepoviem asi niè nové, ak budem konštatova, že okrem celého radu problémov obnovy pamiatok ako takej základným problémom zostáva problém zachovania stavieb pamiatkovo cenných i stavieb nepatriacich do tejto kategórie, ale ktorých zachovanie sa v kontexte s pamiatkovými objektmi je žiadúce, pre zachovania pôvodného pomeru pamiatky k okolitej zástavbe. Pri týchto snahách narážame na problém zladenia súèasných požiadaviek na životný štandard a ochranu pamiatky, ktoré požiadavky sú ako sa niekedy zdá v priamom rozpore èi protiklade. Z poh¾adu zvonka sa zdá, že pamiatkári v svojej snahe ochráni objekt, súbor èi celú oblas cenných stavieb zabúdajú na to, že je zaèiatok 21.storoèia a ¾udia aj na tých najvzdialenejších a najzaostalejších samotách vedia o posune, ktorý v smere zmien štandardu bývania a hlavne jeho prestížnosti urobila architektúra a hlavne samotné bývanie. Opýtajme sa už dopredu, aké požiadavky z h¾adiska súèasného bývania bude ma budúci užívate¾ stavby. Nechcem zabàda do situácie keï pamiatkové objekty v meštianskej architektúry sú bez mihnutia okom upravované na súèasný štandard. Zatia¾ èo v ochrane malých drvených dedinských stavieb nie sme ochotný urobi žiaden kompromis. Áno na takejto malej stavbe vidíte okamžite, a môže to by aj laik nielen architekt èi etnograf, že prešla úpravami. V roz¾ahlej budove hospodárstva ve¾kého gazdu, èi ve¾kostatku v Èechách i na Slovensku sa toho dá skry a naprojektova ve¾a tak,aby sa zachovala pôvodná podoba objektu, ako vonkajšia tak vnútorná, no skúste takto prestava objekt obydlia chudobného gazdu èi bezzemka. Ak sa pozrieme na vývoj bývania z h¾adiska vnútorného èlenenia stavieb individuálnej architektúry na Šariši, ale platí to aj na iné èasti hlavne Slovenska všetko výrazne ovplyvnené sociálnoekonomickými a politickými zmenami druhej polovice 20.storoèia tendencie zmien majú tri hlavné smery z h¾adiska funkènosti priestorov. Prvý smeruje k oddeleniu prípravy stravy a stolovaniateda vznik samostatnej kuchyne. Druhý smeruje k vyèleneniu reprezentatívneho priestoru- samostatná predná izba ako reprezentaèný priestor. Tretí k zvýšeniu štandardu hygieny bývania vyèleòovaniu priestoru na kúpe¾ne, WC, zavedenie vodovodu a kanalizácie, ústredného kúrenia. Všetko to sa deje v mnohých variantoch èlenenia tradièného dlhého domu pod jednou strechou bez toho aby sa narúšala vonkajšia podoba domu, až na zmeny vo ve¾kosti a výmene okien na novovyèlenených priestoroch. Na hornom Šariši až zo zaèiatku tridsiatych rokov dokumentujeme rozšírenie prednej izby o boènú v celej šírke pôvodného domu. Najprv sú to domy projektované a postavené profesionálnymi stavebnými firmami ako to bolo napr. v prípade domov Kmecovcov v O¾šavsach pri Bardejove. neskôr, hlavne po 2.sv. vojne sa toto rozšírenie domu o ïalší priestor prístavbou izby k prednej izbe jednotraktu. Mení sa tým celková hmota domu a podoba ulice èi domoradia. Tejto tendencii napodiv zabránila na urèitý èas kolektivizácia, keï po zrušení malochovu a tým strate funkènosti maštale, mnohé domy sú majite¾mi rozširované smerom po osi jednotraktu, k zrušeniu a prestavbe maštale. Až módna vlna, tzv. štvorcov, znaène podporená štátnou reguláciou výstavby a typovými projektmi nám už úplne mení podobu domov. Tieto zmeny sa však nesú neodškriepite¾ne aj v znamení zvýšenia štandardov bývania, väèšiemu priblíženiu dediny mestu ako znelo ob¾úbené heslo tých èias. Týmto sa naštartoval proces zmien, ktorý registrujeme ako zmenu podoby dediny. Èím sa však v tomto príspevku nebudeme zaobera / bližšie viï. Mešša Martin: Slovenský národopis 1/1996/ Je však treba podotknú, že tieto zmeny nie sú automatické a mechanické, ale predchádzajú im zmeny v spoloèenskom i individuálnom vedomí, zmeny v hodnotovom systéme. Zmena štandardu vzdelanosti, rozvoj informaèných prostriedkov,rozsiahla bytová výstavba v mestách na pomerne vysokom kultúrnom a hygienickom štandarde to všetko zmenilo myslenie a požiadavky na bývanie. Nevraviac o tom, že prestavba miest a dedín išla èasto v duchu hesla preè so starými drevenými chalupami symbolom biedy a zaostalosti. V hodnotovom systéme a v požiadavkách na súèasné bývanie je skrytý aj kameò úrazu, nièenia a chátrania alebo radikálnych prestavieb domov èasto aj pamiatkovo chránených. Veï ako si ich má ceni èlovek, keï vidí ako cestám a fabrikám, priehradám a povrchovým baniam ustupovali oráèiny i historické jadrá miest, kaštiele a zámky i drevené chalupy i celé dedinky. Vtedy to bolo pod etiketou spoloèenského záujmu.dnes o niè oh¾aduplnejšie k nim nepristupujú banky, podnikatelia èi fabriky i drobní majitelia a niekedy etiketu spoloèenského záujmu rozšírili o nedotknute¾nos súkromného vlastníctva. Je však potrebné zbavi sa dojmu, že niekto robí so zámerom nièi hodnoty, ktoré èas odborníkov považuje za výnimoèné. Problém nevidím v chcení èi nechcení zachováva pôvodné hodnoty pamiatkovo chránených objektov, ale v rôznosti poh¾adov na to èo je pekné alebo nepekné, prestížne a neprestížne, hodnotné a nehodnotné prinajmenšom málo hodnotné. ¼udia aj keï žijú v pomeroch na oko nezodovedajúcich súèasnému štandardu,vedia o tom èo sa stretá s obdivom a je len normálne, že cítia a jednajú v rámci kolektívnych štandardov, aj keï sa to v mnohých otázkach nezdá. Vplývanie na myslenie, systematickým pôsobením v masovokomunikaèných prostriedkoch i osobnými postojmi, a nielen h¾adaním kompromisu a pochopenia požiadaviek ¾udí, ktorí žijú v pamiatkovo chránených domoch v smere ku komplexnému riešeniu štandardov bývania aj v dvadsiatom prvom storoèí pri zachovaní hodnôt pôvodnej architektúry, èi už rustikálnej, sakrálnej alebo urbánnej,ale vypracovaním takých návrhov stavebných úprav, spracovaním legislatívnych opatrení a finanèných zvýhodnení, ktoré by pokrývali tieto požiadavky užívate¾ov vidím cestu k záchrane tých objektov, ktoré nechceme, aby sa stali len màtvymi pamätníkmi niekdajšieho života. 19

Venkovské bydlení odpovídající dané lokalitì Ing.arch. Martina Pavlasová V rámci tematického zamìøení semináøe jde jen o struènou poznámku na okraj. Pøes nezpochybnitelný význam památkové péèe nesmíme ztratit ze zøetele, že i v souèasnosti ve vìtšinì našich vesnic pokraèuje život se vším všudy, tedy i se stavební èinností a nejèerstvìjší informace ukazují, že o bydlení na vsi stále je a bude zájem. To, jak budou naše vesnice vypadat za sto èi dvì sta let, vzniká právì nyní, jenže nové stavby se ve jménu módy a komerèního blahobytu bezhlavì zøíkají vìtšiny pøedešlých forem podepøených staletými zkušenostmi pøedkù a ignorují kulturní i krajinné souvislosti. K jaké existenci budou asi odsouzeny by pøíkladnì obnovené stavby lidové architektury v sousedství pseudoamerického postmoderního šílenství? A tak si kladu otázku, jak mohou ti, kteøí znají hodnotu a praktický pøínos odkazù pøedkù (v první øadì právì a pøedevším památkáøi), pøispìt k popularizaci, ba pøímo k infiltraci podstaty lidového stavitelství do produkce stavebních firem. Jistìže jsou souèasné požadavky na kulturu bydlení než pøed nìkolika sty lety, ale je tøeba vyvinout soustøedìnou publikaèní a osvìtovou èinnost, aby od Krkonoš po Šumavu pøestaly rùst stavby z koloniálního období na jihu USA a na Vysoèinì støedomoøské vilky. Domnívám se, že toho lze dosáhnout, nebo napøíklad na jižní Moravì jsem vedle pozùstatkù hrùz dob minulých nalezla i kultivovanou nabídku novostaveb rodinných domù. Tradièní obraz vesnice mizí...... ne vždy je však lpìní na tradici jednozbnaèným pøínosem. Lhota u Olešnice Jsou novostavby...... a novostavby. Havlíèkova Borová 20