Šumava I Úvod. Boubínský prales

Šumava I Úvod Boubínský prales Při vyslovení tohoto jména se jistě řadě z nás vybaví v paměti návštěva místa, které zanechá vzpomínky možná na celý život. Nespoutanost a divokost lesa, který si zde žije dle svých pravidel a zákonitostí, je něčím, co zde můžeme sledovat a obdivovat. Staří velikáni čnící k nebi spolu se svými mladšími druhy, kteří často využívají pro svůj růst právě těla svých dědů, je obraz, který zanechal dojem nejen na nás, ale i na řadu spisovatelů a umělců, kteří zdejší svět pralesa navštívili a následně přenesli do svých děl: Adolf Heyduk, 1900, V pralese boubínském...prales boubínský jest, jak již pověděno, napořád smíšený: smrk, buk, jedle. Věk jejich páčí se na 300-400 let... Buk tvoří hlavně podrost Ostatně jsou roztroušeny v pralese boubínském javor, jilm, olše, ano i tis lze ojediněle nalézti, poslední to řídkou památku dřevních zahynulých časů. Javor jest nejtužším obyvatelem pralesa, roste do značné výše a zůstal i po nejdivočejších bouřích a spoustách šumavských pevný a nepohnutý na svém místě... Každý by se mýlil, kdo by si představoval boubínský prales tak, jako by kmen na kmeni stál a pro houšťku do pralesa přístupu nebylo, takovýchto lesů jest na Šumavě dosud plno. Prales je řidší než kterýkoli vysoký les, ale rozklad a mohutnost velikánů pralesných a půda, ze které se prales zrodil, jsou jinaké. V boubínském pralese zdá se, jakoby každý jednotlivý kmen byl vladařem nějakého okrsku netrpě soupeřů... Hle! Jak život se smrtí úzce se pojí při mohutném smrku, jejž by v pasu sotva tři objali mužové. Silné a svalovité kořeny jeho obklopily vzrůstu jeho v cestě stojící balvan skalný. Vzdorovitě balvan stojí, nehýbe se, nechce se hnouti. Co činiti? Život jest silnější! Smrku kořeny rostou a tuhnou, balvan vzdychá a puká, leč vymaniti nemůže se více z hadovité úpletě pyšného stromu, který patou plec jeho hněte a kořeny své dále za ním v půdu zapouští. Však i jej stihne pokuta. Bouře jej rozviklá, vyvrátí i s kamenem a čas jej pohřbí v kapradí a mechu, jako tam jeho družku, bělokorou jedli... J. Chadt Ševětínský, 1882, Boubínský prales...vstoupíme-li hlouběji do pralesa, cítíme se úplně málomocnými. Starověcí kmenové svorně stojí zde vedle sebe, mnozí, vykonavše řadu let jim vykázanou větrem vykáceni, práchnivějí v různých skupinách u nohou mladších svých soudruhů a připravují takto půdu mladšímu pokolení. Zde stojí jedle, obr, ještě zelená, ale vichr jí korunu odtrhl a s větví její visí jako šedý vlas, sem a tam zmítaná provazovka. Tam leží smrk s kořeny s kusy země a kamenů na spůsob rozbourané zdi, vyvrácený, tu stojí opřená o smrč stářím již sesláblá jedle.věčné ticho, šeré světlo a mrazivý chlad panují v tomto místě... Letošní rok uplyne 150 let od vyhlášení jádra Boubínského pralesa za rezervaci, která je jednou z nejstarších rezervací v České republice. K tomuto výročí jsme si dovolili připravit zvláštní číslo časopisu Šumava, ve kterém vám vážení čtenáři přinášíme řadu informací o boubínské rezervaci z různých pohledů. Jiří Kadoch foto: Jan Kavale

Šumava I Obsah Boubín I 2008 VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 413 260, fax: 388 413 019 e-mail: sumava@npsumava.cz REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Zdeňka Křenová Michal Valenta Radovan Holub David Albrecht Iveta Štefanová Vladimír Just Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Vladislav Hošek FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Jan Kavale GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: Typodesign s.r.o. DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: 30. 4. 2008 Datum vydání: 20. 5. 2008 Registrační číslo: MK ČR E 7518 04 Boubínský prales Krátce o pralese a jeho historii. 06 Boubín a staré lesnické mapy Vyvrácená pole smrkového lesa po orkánu Kyrill ve srovnání s historickými mapami. 10 NPR Boubínský prales pohledem odborného lesního hospodáře Obhospodařování rezervace je kompromisem ochrany přírody a správcem území. 14 Historie výzkumu v Boubínském pralese První výzkumné plochy v Evropě byly založeny právě v boubínském pralese. 18 Přirozený vývoj a management NPR Boubínský prales Plán péče a lesní hospodářský plán rozšířil bezzásahové území. 20 Boubínské smrky uchovávají geny původních šumavských populací Mohutné majestátné smrky nás nutí k přemýšlení, co všechno asi pamatují. 22 Vegetace Boubínské hornatiny Relativně příhodné podmínky jsou základem poměrně pestré druhové skladby. 24 Sešlap půdy NPR Boubín neprospívá Půdní fauna nejen v lese je velice důležitá pro koloběh živin. 28 Boubín a turistické využití Staletí navštěvovaný vrchol láká turisty nejen pralesem, ale i výhledy. 30 Historie a současnost loveckého zámečku na Boubíně Zázemí pro lov v tehdejší Schwarzenberské oboře prošel rekonstrukcí. 32 Pomáháme ohroženým druhům - tentokrát o tetřevu hlušci Umělý odchov tetřeva hlušce po rapidním poklesu stavů v šumavských lesích. 34 Idina Pila od zpracování dřeva k návštěvnickému středisku Historie sahá až do druhé poloviny 19. století, kdy sloužila ke zpracování rezonančního dřeva. Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí. 06 Boubín a staré lesnické mapy 14 Historie výzkumu v boubínském pralese 24 Sešlap půdy Boubínu neprospívá Boubín 2008 03

Šumava I Boubínský prales Text Pavel Hubený Jedna z nejstarších rezervací na území České republiky letos slaví 150 let od svého prvního vyhlášení. Je to jistě úctyhodná doba a úctyhodná tradice, i když k dokonalému poznání vývoje lesa, je to období stále ještě nesmírně krátké. BOUBÍNSKÝ PRALES KRÁTCE O HISTORII V mapách z poloviny 18. století tvoří masív Boubína velký lesnatý ostrov uprostřed odlesněných ploch. Pravděpodobně většina boubínských lesů byla pralesem v pravém slova smyslu. V roce 1750 zřídil kníže Schwarzenberg 2 lovecké zámečky, jeden v nedaleké Zátoni a další, tentokrát dřevěný, na jižním svahu Boubína. Roku 1833 nechal kníže postavit v údolí pod boubínským zámečkem nádrž pro nadlepšení stavu vody při plavení dřeva a v polovině 19. století zahájil výstavbu tzv. Lukenské cesty, kterou vedl prostředkem pralesa, (dnes Lukenská cesta lemuje západní a severní hranici pralesa). O první vyhlášení boubínské rezervace se zasloužil schwarzenberský lesmistr Josef John, který provedl v první polovině 19. století soupis zdejších pralesů. V revíru Zátoň pralesy pokrývaly 90 % rozlohy polesí, tedy 1 398 ha. Přesto, pro zachování na paměť budoucím, navrhl John svým nadřízeným zachování pralesa pouze na 143,87 ha, tedy zhruba na desetině vymapované plochy pralesů. 04 Boubín 2008

Foto: Jan Kavale Foto: Jan Kavale Boubín v polovině 18. století SKUTEČNÝ PRALES? Od roku 1858 byly skutečně takto navržené porosty formálně ponechávány bez lidských zásahů (lov zde ovšem probíhal i nadále). Nicméně hospodářský plán z let 1859-1868 ještě uvažoval s těžbou v pralese a skutečně, v tomto deceniu bylo vytěženo 4 983 m 3 dříví. Jednalo se zejména o nahodilé těžby a o těžby dříví určeného na dostavbu Lukenské cesty. Prales označovaný jako rezervace měl tehdy rozlohu 73,25 ha. Teprve od roku 1869 se zde nepředepisovaly žádné zásahy. Pralesy se rozkládaly v údolí Kapelského potoka (jindy zvaného Kaplickým), na svazích Boubína a hřbetu Pažení. Vichřice v říjnu 1870 poničila značnou část porostů, zejména na Boubíně a Pažení, nedotčena zůstala jen asi třetina pralesů na závětrném svahu v údolí Kapelského potoka. Po větrné kalamitě následovala kalamita kůrovcová, která probíhala dalších cca 5 let. Rojení kůrovce bylo sezónně prý tak velké, že poletující brouk obtěžoval dělníky při práci. Po této kalamitě byla za prales považována už jen malá část území na pravém břehu Kapelského potoka a v úpatní části svahu, nejméně dotčená těžbami a vichřicemi. Její rozloha je dodnes 47 ha. V roce 1874 byl prales součástí obory, do které byla opět vysazena jelení zvěř, ta byla poprvé zcela vybita kolem roku 1830. Znovu byl prales z obory vyňat teprve v roce 1949. Na počátku 20. století pokračovaly exploatační těžby pralesovitých fragmentů v okolí jádra pralesa. Patnáctého ledna roku 1958 ministerstvo školství a kultury na základě obav z ohrožení pralesa těžbami v jeho okolí znovu vyhlásilo státní přírodní rezervaci Boubínský prales. Nová rezervace se skládala z vrcholové části Boubína a hřebenové části Pažení o rozloze 183,25 ha, z pralesovitých zbytků a z porostů, které je obklopovaly, o celkové rozloze 443,06 ha. V letech 1964 až 1967 bylo pralesovité jádro (47 ha) oploceno jako ochrana proti zvěři a neřízené návštěvnosti. Pralesem procházela pouze stezka ke Králi smrků a i ta byla roku 1979 uzavřena. Pralesní jádro je tedy od roku 1979 veřejnosti nepřístupné. Přesto ještě v roce 1994 se vážně diskutovalo o zpracování 250 m 3 smrkových vývratů v okolí jezírka jako nebezpečné kůrovcové hmoty. Už v té době se k věci vyjádřil Ing. V. Zumr s doporučením neprovádět v pralese žádné zásahy proti lýkožroutům, protože v rezervaci samé nejsou vytvořeny podmínky pro gradaci kůrovců pro velký odpor prostředí a připomíná, že ohrožení pralesa je způsobeno především hospodařením v jeho blízkém i širokém okolí. Nakonec se zástupci LČR dohodli se Správou NP a CHKO Šumava a polom zůstal bez zásahu. Skutečně z něj nevznikla žádná obávaná kůrovcová kalamita a prales dodnes dokazuje, že i na tak pozměněném místě se dokáže regenerovat s překvapivou rychlostí. Tato zkušenost je poučením pro budoucnost. Nejen pralesa samotného, ale i pro posuzování rizik kůrovcových kalamit v přírodních smíšených lesích Šumavy. Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava pavel.hubeny@npsumava.cz Boubín 2008 05

Šumava I Boubín a staré lesnické mapy Text Pavel Hubený Orkán Kyrill vyvrátil mnoho stromů po celé Šumavě. Ačkoli šlo sotva o dvacetiletý vítr, jeho důsledky v mnohém připomínají působení vichřice z roku 1870. Kyrill naštěstí na Boubíně, který byl vichřicí v 19. století zásadně poničen, nezpůsobil velké škody. Nicméně vyvrácená pole smrkového lesa poskytují cenné informace, které je dobré si popsat a vyhodnotit. 06 Boubín jaro 2008 2008 Foto: Jan Kavale

STEJNÁ MÍSTA Podíváme-li se na staré porostní mapy Boubína z roku 1863, tedy z doby, kdy lesy patřily Schwarzenberkům a byly spravovány významným a nepochybně důsledným lesmistrem Josefem Johnem, zjistíme, že oblast současné národní přírodní rezervace (NPR) nebyla kompaktně pokryta pralesem, ale v ploše extrémně starého souvislého lesa se vyskytovaly ostrovy mladších porostů. Hranice těchto mladších skupin nemají geometricky pravidelné tvary, což naznačuje, že vznikly buď jako výsledek neřízené stromů na pařezech. Výsledky jsme pak porovnali se starými mapami, zejména s mapou z roku 1880, která zachycuje situaci po vichřici v roce 1870 a následné kůrovcové kalamitě. Zjistili jsme, že ve třetině případů neodpovídají informace ze staré lesnické mapy skutečnosti. Chyba mapovatele však nemusela být úmyslná. Rozdíly v mapovaném věku lesa se totiž od skutečnosti liší zpravidla jen o 20 až 40 let. A to je rozmezí, které na smrcích z těchto nadmořských výšek snadno očekávat stromy s menšími přírůsty a možná i vyšším věkem nejstarších jedinců. Ani zde však nebyl dostatek pařezů na zhodnocení skutečného věku. Jiná situace je ve smrkových lesích v blízkosti rezervace, ještě donedávna považovaných za umělé smrkové monokultury. V těchto porostech je vzhledem k volnějšímu režimu v těžbě nahodilé i úmyslné stále dostatek čerstvých pařezů vhodných k podrobnější analýze. Takže v těchto lokalitách jsme se dobrali BOUBÍN a staré lesnické mapy těžby v první polovině 19. století, anebo a dnes bych se k této verzi přikláněl více jako produkt ničivých vlivů vichřic a kůrovcových kalamit. Vlivům disturbancí byl vystaven především hřbet Pažení a jeho pokračování do vrcholové oblasti Boubína, zejména pak jeho návětrná, tedy západní strana. V roce 1862 tu zřizovatelé porostní mapy zachytili pásy porostů starých 20 až 60 let. Mohlo by se tedy jednat o porosty vzniklé po vichřicích, zaznamenaných kolem let 1800 a 1830 až 1840. Další v pořadí byla vichřice v říjnu 1870, jejíž dramatické působení na Boubíně zřejmě převzal Karel Klostermann do svého románu Ze světa lesních samot a příběhy lidí z Boubína pravděpodobně zčásti použil v románu odehrávajícím se na Březníku (např. epizoda popisující dělníky schované v lesní chatě pochází z Boubína). Následujících pět let zde působil lýkožrout smrkový, a protože všechny vývraty nepochybně nebylo možné dostatečně rychle zpracovat, tak mapa z roku 1880 zachycuje výsledek působení větru, kůrovce a kalamitních těžeb. Zajímavé je, že Kyrill působil na podobných místech, které naznačují porostní mapy z let 1862 a 1880: na hřbetu Pažení, kolem Srní hlavy, na západním a severozápadním svahu Boubína, pod Dlouhohřbetní cestou. PAŘEZY A MAPY Na místech zpracovaných vývratů jsme se pokusili zjistit skutečné stáří lesa. Transektovou metodou jsme počítali stáří přehlédnete. Smrky v této oblasti tedy byly o 20 až 40 let starší, než jak se jevily mapovateli. Chyba se týká zejména porostů na východním svahu Pažení nad Horní basumskou cestou a na severozápadním svahu Boubína (v místech, kudy vede k vrcholu Boubína nový chodník). Tím se poněkud mění pohled na lesy, které byly dosud označovány jako umělé kultury vzniklé po kalamitě v roce 1870. Jejich plochy rozhodně nejsou tak velké, jak by se zdálo ze starých porostních map. A protože i v těchto porostech, tedy v lesích kolem Horní basumské cesty a na Srní hlavě jsme našli genetické vlivy smrků původního pralesa, je možné je považovat za zčásti původní lesy. SKUTEČNÉ STÁŘÍ LESA Pokud jde o prales samotný, můžeme se jen domnívat, jaké starce skrývá. V pralese neprovádíme žádný destruktivní průzkum, takže ani nevrtáme, ani nekácíme stromy, abychom zjistili, jak jsou staré. Stáří lze odvozovat jen z několika řezů, které byly provedeny na Králi smrků, nebo na stromech padlých přes Lukenskou cestu. Výsledky naznačují, že tu máme stromy, které se dožívají věku až cca 500 let. A nemusí to být právě stromy nejmohutnější. Obdobná situace je v pralesovitých zbytcích. Směrem k Dlouhohřbetní cestě se vyskytují stromy s většími přírůsty, nejmohutnější z nich dosahují věku 250-350 let. Naopak směrem ke Kytýrce a k Pažení lze k přesnějším výsledkům. Čekala nás mnohá překvapení. Především věk nejstaršího stromu, který překročil 200 let, naznačuje porosty sice trvale těžené, ale přece jen původní. Takové lesy se vyskytují na vrcholu Boubína, Pažení a v pralesovitých zbytcích smíšených lesů, vesměs v porostech, které jsou v současné lesnické mapě charakterizované jako starší 120 let. Protože smrčiny často podléhají plošným disturbancím, hledali jsme ještě porosty, ve kterých by věk nejstaršího stromu byl nad 170 let mělo by jít o lesy, které obsahují stromy z původních lesů. Takové lesy pokrývají celou oblast severního vrcholu Boubína nad severní boubínskou cestou, celý hřbet Pažení, včetně jeho svahů nad Basumskou chatou a samo sebou všechny pralesovité zbytky. Z rozborů pařezových transektů vyplývá, že většina boubínských lesů je různověká. Stejnověké lesy se vyskytují jen kolem Horní basumské cesty, na jižním svahu Srní hlavy a také v malém úseku sedla mezi Pažením a Boubínem. Jako stejnověké byly vyhodnoceny a označeny porosty, které vznikly jednorázově, v rozmezí 30 až 70 let na prosvětlené ploše po těžbě, vichřici nebo kůrovcové kalamitě. STRUČNĚ VÝSLEDEK? Podle všeho je pás problematických stejnověkých smrčin výrazně užší, než by se z porostních map zdálo. Táhne se vlastně jen podél západní a severní hranice Boubín jaro 2008 07

Šumava I Boubín a staré lesnické mapy pralesa a pralesovitých zbytků. Zde skutečně působil člověk při intenzivní těžbě mezi roky 1870 a 1880, kdy zcela zřetelně rezignoval na ochranu původního pralesa. Rozloha tohoto v minulosti těženého pásu je asi 100 ha, tedy cca 15 % výměry současné NPR. Vyšší svahy Pažení, Boubína, jejich hřbety a vrcholy porůstají převážně různověké smrčiny staré kolem 110 až 170 let. V těchto porostech se vyskytují i stromy staré 190 až 220 let, které představují cca 5 10 % jedinců. Pravda, chybí tu stromy třísetleté nebo starší, to je ovšem jev, který je v území vystavenému působení vichřic, očekávatelný. Je těžké odhadnout, jaký faktor zde v minulosti převažoval: jestli těžba pro sklárny, nebo přírodní ničivé jevy. Ve svých efektech jsou tyto dva vlivy jistě rovnocenné. Ale nakonec výsledkem obou jsou více méně různověké smrčiny neustále zkoušené vichřicemi a kůrovcem. Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava pavel.hubeny@npsumava.cz 08 Boubín 2008

Strana 8 nahoře: Lesní porostní mapa polesí Zátoň z roku 1870 se zákresem současné rezervace. dole: Porostní mapa z roku 1965. Strana 9 nahoře: Grafy věkové struktury lesů Boubína a Pažení. dole: Porovnání vývoje věkových tříd lesa mezi roky 1869-1880, tedy po působení vichřice v roce 1870 a následné kůrovcové kalamity. 1869 1880 přepis porostní mapy Boubín 2008 09

Šumava I Pohledem odborníka Text Ladislav Řezník NÁRODNÍ PŘÍRODNÍ REZERVACE BOUBÍNSKÝ PRALES pohledem odborného lesního hospodáře 10 Boubín jaro 2008 2008

Boubín šumavská hora osamoceně stojící stranou centrální Šumavy. Hora, na jejíž jižních svazích se nachází jedna z nejvýznamnějších lesnických lokalit v Evropě. Hora, z které je nádherný rozhled do vnitrozemí i na pohraniční hřebeny a alpské štíty. Současné věkové třídy lesa Foto: Vladislav Hošek Rozsáhlý lesní komplex masívu Boubína, který se rozkládá na rozloze téměř 7500 ha a společně se Solovcem a Bobíkem vytváří nezaměnitelné panorama, kterým již zdálky upozorňuje na svojí přítomnost a je jakýmsi prvním majákem Šumavy. Svojí jedinečností a kouzlem přitahuje již celé generace lesníků i laické veřejnosti. Stejné jméno Boubín si propůjčil i odborný lesní hospodář, jemuž je svěřeno toto území (jež je v majetku českého státu) státní podnik Lesy České republiky, lesní závod Boubín. Lesní závod Boubín (dále jen LZ Boubín) spravuje 23 700 ha, z toho 22 662 ha porostní půdy. 72 % pozemků ve správě LZ Boubín se nachází v Chráněné krajinné oblasti Šumava. Národní přírodní rezervace (dále jen NPR) Boubínský prales je v rámci LZ Boubín organizačně začleněna na polesí Zátoň 476,52 ha (součást LHC Boubín 1) a na polesí Včelná 208,18 ha (LHC Boubín 2), celkem dle platného LHP je ve správě LZ Boubín 684,70 ha (668,88 ha porostní půdy). Boubín 2008 11

Šumava I Pohledem odborníka HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ BOUBÍNSKÉHO PRALESA Toto území bylo v minulosti ovlivněno především větrnými a kůrovcovými kalamitami v 19. století a následně existencí jelení obory, jíž bylo celé území současné NPR součástí od konce 19. století až do šedesátých let století dvacátého - na více než polovině současného území NPR byly původní pralesy nejprve zničeny vichřicí, poté zalesněny především smrkem ztepilým a následně vystaveny silnému tlaku jelení zvěře. Většina z těchto porostů jsou stejnověké smrkové monokultury, které byly v poválečném období zcela ponechány svému vývoji a v porostech byla zajišťována pouze nahodilá těžba a zalesňování starých holin (Odstrčil, 1968). Při zpracování lesního hospo-dářského plánu pro LHC Boubín na léta 1965 74 bylo území dnešní NPR Boubínský prales rozděleno na 3 oblasti - vlastní prales (46,67 ha), jež byl ponechán přirozenému vývoji a ochranný plášť, jež byl rozdělen na oblast pouze s těžbou kalamitní (182,79 ha) a oblast s uplatněním výběrového způsobu hospodaření (440,40 ha). Hospodaření mělo být směřováno k provedení výchovných zásahů a postupnému nastartování přirozené obnovy po celé ploše starých a přestárlých porostů rezervace, nutno podotknout, že v souladu s vyhláškou z 15. ledna 1958, která vyhlašuje a rozšiřuje státní přírodní rezervaci Boubínský prales. V tomto období také bylo provedeno velké množství úmyslných těžeb, především předmýtních. Ovšem v následujících desetiletích tento trend nebyl potvrzen a následný vývoj je patrný i při pohledu na lesnické mapy přes jednotlivá decennia nebo v grafickém přehledu těžeb za toto období. Hospodaření se prakticky zúžilo pouze na zpracování kalamitního dříví a souší, ovšem bez ponechávání ležící dřevní hmoty v porostech rezervace. Za celé čtyřicetileté období činil podíl nahodilé těžby na území dnešní NPR Boubínský prales 57 %, v letech 1995 2004 dokonce 79 % celkových těžeb. SOUČASNOST OBHOSPODAŘOVÁNÍ NPR BOUBÍNSKÝ PRALES Současné hospodaření v NPR Boubínský prales je dáno lesním hospodářským plánem pro léta 2005-2014, jehož výchozím podkladem byl platný plán péče. Samotnému vzniku a schválení plánu péče předcházelo mnoho jednání, verzí návrhů plánů péče a bohužel také nedorozumění a poměrně zásadních rozporů mezi správcem tohoto území, tedy pracovníky LZ Boubín a orgánem ochrany přírody, tj. pracovníky Správy NP a CHKO Šumava. Koncem devadesátých let minulého století byl problém ohledně hospodaření a zvláště způsobu a rozsahu 12 Boubín 2008 Foto: Vladislav Hošek Foto Jiří Kadoch

zasahování proti kůrovcům na území rezervace výrazně medializován a odbornost problému byla zcela utlumena. LZ Boubín byl v té době nucen oznamovat a prakticky žádat o pokácení každého jednotlivého stromu na území NPR. Ovšem postupným vzájemným vysvětlováním se postupně vytvářela půda pro korektní a smysluplná jednání, která vyústila v zadání a zpracování plánu péče, a to ke vzájemné shodě lesnické i ochranářské. Následná jednání při zpracování LHP nebyla sice bezproblémová, ale byla již konstruktivní a vedoucí v duchu plánu péče k nastavení základních hospodářských cílů a opatření, troufám si říci, nejenom pro toto desetileté období platnosti LHP. Zásahy proti škůdcům jsou vymezeny rozhodnutím Správy NP a CHKO Šumava č.j. 71-Vi/6099r/04 ze dne 9. 3. 2005. Hospodaření v lesních porostech NPR Boubínský prales je nutno rozdělit z pohledu vzniku a současného stavu porostů. Historické jádro pralesa (oddělení 204 o výměře 46,67 ha, tj. 7 % celkové výměry porostní půdy rezervace) samozřejmě nebylo a není předmětem hospodaření, ale je určeno pouze pro výzkum. Ostatní porosty byly v minulosti více či méně obhospodařovány, tudíž o pralese z tohoto důvodu mluvit již nelze. V roce 1958 byly tyto porosty zařazeny do rezervace coby ochranné pásmo, ovšem v roce 1992 přehlášením tehdejší státní přírodní rezervace na NPR tyto porosty spadly do stejného režimu jako cenné jádro pralesa. Přestože je tedy v současnosti statut tohoto území rovnocenný s jádrem pralesa, tak vzhledem k historii těchto porostů, které jsou uměle založené a zčásti i nepůvodní provenience, je nutné k těmto porostům přistupovat odlišně. Jako bezzásahové porosty jsou dnes kromě jádra pralesa zařazeny porosty nad lesní cestou Lukenská, pralesovité zbytky porostu u lesní cesty Kytýrka, porosty ve východní části vrcholových partií Boubína a porosty, které jsou v prostoru mezi potokem a zaplocením pralesa kolem Knížecí cesty o celkové rozloze 58,63 ha (8,8 %). Jako téměř bezzásahové porosty lze uvažovat porosty, u kterých je možno se domnívat, že jsou potomky původních pralesů se zbytky jedinců z původních porostů. V těchto porostech se v současnosti provádí pouze zásahy proti hmyzím škůdcům a tyto porosty zaujímají v rámci rezervace 48,11 ha (5,1 %). Zbývající porosty (77,1 % výměry území) je nutno považovat za hospodářsky ovlivněné a tak k nim i přistupovat. Vzhledem k charakteru těchto porostů, kdy se většinou jedná o nepůvodní stejnověké monokultury smrku ztepilého, je tu nutné těžebními zásahy upravovat prostorovou a druhovou skladbu tak, aby tyto porosty plnily především svoji ochrannou úlohu nejcennější části rezervace. V LHP pro období 2005-2014 jsou naplánovány úmyslné těžební zásahy v celkové výši 9 759 m 3, z toho 5 523 m 3 těžba výchovná na ploše 243,74 ha. Výchovné zásahy do 40 let by měly být realizovány na ploše 22,63 ha. Cílem výchovných zásahů není hospodářská kvalita porostů, ale úprava druhové a prostorové skladby a stability s prioritní podporou původních, ale téměř se nevyskytujících dřevin - jedli bělokorou, javor klen a jilm horský. Ve starších porostech by měly být prováděny mýtní těžby především formou clonných sečí a jednotlivého výběru v celkovém rozsahu 4 236 m 3 a tím připravovány vhodné podmínky pro přirozenou obnovu. Navíc bylo v minulém decenniu realizováno velké množství podsadeb (cca 12 ha) hlavně na jižních a východních svazích Boubína, a to sadebním materiálem vypěstovaným z osiva sebraného z uznaných výběrových stromů v oblasti vrcholu Boubína. Těžebními zásahy by bylo nanejvýš nutné tyto skomírající smrkové výsadby postupně uvolnit a tím jim zajistit především teplo a světlo, jež jsou pro lesní kultury a nárosty v této nadmořské výšce zcela zásadními faktory pro možnost odrůstání. Pro přirozenou obnovu je důležitým faktorem dostatek dřevní hmoty ponechané po těžbě v porostu k zetlení. Za posledních 5 let bylo v porostech NPR mimo bezzásahových území zpracováno, asanováno a ponecháno 1 415 m 3 kalamitní dřevní hmoty. Díky legislativnímu vyřešení způsobu poskytnutí náhrad za způsobenou újmu ponecháním dřevní hmoty v porostu bude LZ Boubín v tomto trendu pokračovat i v následujících letech. Z dalších faktorů je bohužel nutno konstatovat, že především na nárostech jedle bělokoré a javoru klenu je stále patrný výrazný negativní vliv zvěře okusem terminálních výhonů. Pohledem na současný vývoj je bohužel zřejmé, že odbornému lesnímu hospodáři je v oblasti Boubínského pralesa prozatím vymezen prostor nanejvýš na řešení kalamitních situací. Co tedy říci závěrem? Jak již bylo řečeno v úvodu, NPR Boubínský prales je unikátní území a je naší povinností ho zachovat pro příští generace. To je, myslím, společným cílem lesnického personálu i pracovníků ochrany přírody, ovšem cesty k jednomu cíli bývají často dosti odlišné. Rád bych proto vyjádřil přesvědčení, že nastolený trend vzájemné výměny a sbližování názorů na prováděné činnosti bude trvalý a bude vést ke správnému vývoji tohoto území. Strana 11 Obrysová mapa Státní přírodní rezervace Boubínský prales (stav k 1. 1. 1965) - vylišené oblasti dle způsobu hospodaření Strana 13 Porostní mapa NPR Boubínský prales (LHP s platností od 1. 1. 1965 do 31. 12. 1974) Ladislav Řezník LČR, Lesní závod Boubín, Zámecká alej 254, Vimperk lz5@lesycr.cz Boubín 2008 13

Šumava I Historie výzkumu v boubínském pralese Text Tomáš Vrška, Libor Hort, Dušan Adam Výzkumná plocha Josefa Johna HISTORIE VÝZKUMU v boubínském pralese 14 Boubín 2008

ZAKLADATEL VÝZKUMU JOSEF JOHN V létě roku 1847 vykolíkoval Josef John v Boubínském pralese, tehdy pokrývajícím celý svah od vrcholu hory až do údolí Kaplického potoka, 8 zkusných ploch sledujících výškový vegetační gradient od vrcholových smrčin až po jedlobučiny v údolí. John uložil lesnímu adjunktovi Františku Jungwirthovi zmapovat výzkumné plochy tak, aby podávaly co nejpravdivější a nejnázornější obraz pralesa, rozvrstvení všech jeho stromů i jejich rozměry. Jungwirth zhotovil postupně mapové obrazy sedmi (!) těchto ploch a poslal je do Třeboně k nahlédnutí Schwarzenbergovi, od něhož si však John 9. dubna 1852 vyžádal jejich vrácení a připomněl, že je potřebuje pro své vědecké zájmy. Žádané snímky pralesa byly tehdy Johnovi skutečně vráceny (Nožička 1958, 1959). Hlavním motivem jeho zájmu bylo poznání spontánních vývojových procesů původních lesů jako jednoho z možných vodítek pro dlouhodobě vyrovnané lesnické hospodaření. Josef John zákony, jimiž matka příroda, je-li v lesích volná a nerušená, jako právě zde po staletí, vegetaci zachovává, v různé formě dovršuje, ničí a znovu obnovuje a jak zde taková a onde jiná dřevina vykazuje zvláštní nebo výlučné stanoviště, jinde opět četné druhy harmonicky rozděluje a sestavuje, jak současně uvnitř lesa může být udržen řád plný života a smrti s hmotovým bohatstvím a individuální nejvyšší silou a plný nápadných dokladů proti násilnému pustošení (Nožička 1958). Pozdější vyhlášení Boubínského pralesa jako rezervace (1858) bylo tedy primárně motivováno vědeckými cíli. Vichřice, která v roce 1870 způsobila na Šumavě obrovskou kalamitu, smetla i část pralesa. Z obavy o šíření kůrovce do okolních hospodářských smrkových monokultur, byla i pralesní část asanována a zbylo tak posledních 47 ha, které jsou kontinuálně chráněny dodnes. Tím však došlo, až na jednu výjimku, k definitivnímu zničení Johnových trvalých výzkumných ploch. VÝZKUMY 20. STOLETÍ Novodobý lesnický výzkum v Boubínském pralese lze datovat od roku 1954, kdy pod vedením Dr. Ing. Jaroslava Řeháka (ve spolupráci s Ing. Věroslavem Samkem, CSc. a Karlem Rosou, CSc.) byly vytýčeny 4 jednohektarové trvalé výzkumné plochy (TVP) na různých stanovištích a v různých růstových fázích porostu. V témže roce bylo uskutečněno i první měření na všech TVP. V roce 1959 byla opakována původní měření a navíc na všech plochách byly polohově zaměřeny stojící i ležící kmeny (Řehák 1962, 1964). Dodatečně byly vyznačeny transekty 100x10 m, vždy dva na ploše kolmo na sebe (viz aktuální mapa pralesa 1:1000). V roce 1960 bylo dokončeno kompletní zaměření stromů na transektech a tyto byly zobrazeny (Řehák 1962, 1964). Současně toho roku proběhlo přesné mapování vegetačních typů (v dnešním pojetí lesních typů), jejichž hranice byly v terénu zaměřeny busolním teodolitem (Samek 1961). Boubínský prales si drží svůj neopominutelný primát v historii lesnického výzkumu. První výzkumné plochy, jejichž účelem bylo charakterizovat vývojové procesy v přírodním lese, byly založeny v roce 1847 právě v Boubínském pralese (Macar et Maršík 2005). Autoři příspěvku neznají doklady z jiných lokalit v Evropě, které by dokazovaly starší výzkumné práce. jakožto lesní správce odpovídal za dodávky dříví a vědom si rychle mizející plochy šumavských pralesů a nejistoty výnosu v labilních smrkových monokulturách, hledal klíč k řešení právě v poznání a využití vývojových procesů v původních lesích. OTEC REZERVACE Aby zachránil alespoň ukázku pralesa pro budoucí generace a jako přírodní laboratoř, snažil se John přesvědčit majitele panství o potřebě jeho ochrany a obdobně konal i ve vztahu k lesnické veřejnosti. Dne 2. září 1849 uspořádala Česká lesnická jednota za účasti vynikajících odborníků svou první exkurzi do Boubínského pralesa a poskytla tak mnohým účastníkům příležitost spatřit skutečně přirozený les. Podle tehdejších sdělení bylo na bývalých Schwarzenberských panstvích ještě 33 000 jiter pralesů (1 dolnorakouské jitro = 0,5755 ha), tj. 18 992 ha. Uveřejnění zprávy o této exkurzi vzbudilo zájem o šumavské pralesy nejen u nás, nýbrž i v sousedních zemích. Zajímavá je též Johnova zpráva o průběhu exkurze, kde oznamoval majiteli panství mimo jiné: V tomto prostoru leží takřka otevřená kniha přírody, z jejíchž řádků lze vyčíst Boubín 2008 15

BOUBÍN 1960 obr. 1 BOUBÍN 1996 V letech 1960-1961 bylo souběžně provedeno vyprůměrkování všech stromů v pralese odděleně pro jednotlivé lesní typy. Tehdy (1961) se podařilo Ing. V. Samkovi, CSc. objevit jeden z hraničních kamenů Johnovy výzkumné plochy č. V a na podzim téhož roku byl dohledán další. Byla vytýčena jedna ze dvou možných alternativ čtvercové plochy o výměře jednoho dolnorakouského jitra, stromy na ní byly obvyklým způsobem očíslovány, zaměřeny a pořízen situační plánek jejich rozmístění v terénu. V roce 1964 byla zopakována po deseti letech provedená šetření na 4 TVP a založena druhá alternativa Johnovy plochy č. V (Řehák 1962, 1964). Na TVP založených Dr. Řehákem bylo provedeno opakované šetření jeho týmem ještě v roce 1964, 1969 a na TVP I, II a IV také v roce 1972. Měření z roku 1972 však nebyla vyhodnocena. Později pod vedením Ing. Miroslava Vaňka, CSc. bylo provedeno opakované měření na TVP I a II (1984) a TVP III a IV (1989) (Vaněk 1990). Další opakované měření na všech čtyřech TVP proběhlo v roce 1996. Pod vedením Prof. Dr. Ing. Miroslava Vyskota, DrSc. byly v roce 1961 vytýčeny po spádnici přibližně v ose východ-západ dva průřezové pásy o rozměrech A- 229,5x10 m, B- 220,5x10 m. Na nich byly provedeny 16 Boubín 2008

tabulka 1 Rok Živé stromy Odumřelé stromy Celkem Počet stromů na 1ha (ks) 1972 286 100 386 1996 235 118 353 Zásoba na 1 ha (m3) 1972 682,39 218,88 901,27 1996 762,09 233,20 995,29 z roku 1960 je král smrků, který padl v roce 1970. Vedle něj stojí jeho nástupce, v roce 1996 ještě živý, nyní ovšem už také suchý. Na transektu z roku 1996 je patrné odrůstání nové generace přirozeného zmlazení, nyní tvořeného převážně bukem. Zajímavé jsou údaje o absolutní zásobě dřeva (obr. 2) a údaje přepočtené na hektar pralesa (tab. 1). Dokazují, že stanoviště v masivu Boubína patří k produkčně nejhodnotnějším lokalitám v České republice. Současně naznačují další vývojový trend v pralese, kdy jedle, do roku 1966 silně ovlivněná okusem terminálů (prales je od té doby oplocen), nyní ztrácí svoje zastoupení přepočítané podle objemu dřeva. Avšak její zastoupení v nárostech (které mají minimální objem kmenů) je nyní zajištěno a proto se není třeba obávat o její úplné vymizení ze struktury pralesa. Změny zásoby živých stromů u hlavních dřevin v NPR Boubínský prales obr. 2 podrobné analýzy dendrometrické a studie přirozeného zmlazení (Vyskot 1968). Opakovaná měření proběhla v letech 1969 a 1975 (Vyskot 1976). V roce 1986 byly průřezové pásy rozšířeny na plochy o výměře 1 ha a provedena opakovaná šetření dle původní metodiky (Staněk 1988). MĚŘENÍ VŠECH STROMŮ Nejrozsáhlejší šetření provedl v rezervaci Ing. E. Průša se spolupracovníky v roce 1972 (Průša 1985, 1989). Kompletně bylo zaměřeno stromové patro pralesa na celé ploše, včetně odumřelého dřeva, mapovány lesní typy a zmlazení dřevin, pořízeny fytocenologické zápisy a charakterizovány půdní poměry. Komplexní měření bylo opakovaně provedeno v roce 1996 a výsledky následně publikovány (Vrška et al. 2001). Na obr. 1 jsou patrné změny ve struktuře pralesa po 36 letech. Vysoký ohnutý smrk na pravé straně transektu Strana 16 Měření na transektech provádí Správa CHKO každých 5 let. Strana 17 Předmětem sledování změn v pralese je i mapování tlejícího dříví. Tomáš Vrška, Libor Hort, Dušan Adam VÚKOZ, oddělení ekologie lesa, Brno tomas.vrska@vukoz.cz Boubín 2008 17

Šumava I Vývoj a management NPR Text Silvie Havlátková PŘIROZENÝ VÝVOJ a management NPR BOUBÍNSKÝ PRALES V roce 2004 byl Ministerstvem životního prostředí schválen Plán péče pro NPR Boubínský prales a zároveň byl projednán a odsouhlasen Lesní hospodářský plán LZ Boubín, kterým bylo rozšířeno bezzásahové území navazující na centrální oplocenou část o cca 50 ha. V roce 2005 bylo ještě rozšířeno bezzásahové území přímo na vrcholu Boubína a to o dalších cca 20 ha. Tím se poprvé po 120 letech rozšířil prales. 18 Boubín 2008 Foto: Jan Kavale

Jen od roku 2006 v pralese vichřice vyvrátily stovky stromů, i prales se stále mění. LESY BEZ ZÁSAHU Péče o národní přírodní rezervaci takových rozměrů, jaké má Boubínský prales, je výsledkem mnoha interakcí mnohých, někdy i zcela odlišných názorů. Zdánlivý boj myšlenek není ve skutečnosti bojem, ale hledáním správné cesty. Protože svět přírodní neuspořádanosti je něčím jiným, než světem kulturních hodnot. A tak může být prales, i ve svém malém rozměru, nebezpečím pro kulturní lesy. Ale nejen pro ně: je nebezpečím i pro jeho návštěvníky, dokáže zabíjet, dokáže ničit, dokáže ohrožovat okolní lesy kůrovcem, dřevokaznými houbami. Svět, kdy takové lesy na Šumavě převažovaly, není příliš vzdálený. Staré stromy Boubínského pralesa ještě pamatují doby, kdy Šumavě vládly pralesy, dnes zahnané do nicotných ostrovů. Ale prales se svou neuspořádaností je také šancí pro okolní lesy i pro nás, jeho návštěvníky. Nám přináší poučení, pokud dokážeme informacím, které nám sděluje, porozumět. A pro okolní lesy je šancí svou genetickou bohatostí, produkcí semen původních jedinců, je školkou stromů, které ví, jak to na Šumavě chodí a dokáží odolávat nástrahám počasí a chudých půd. PŮVODNÍ PRALESY Už lesmistr Josef John popsal zkušenosti získaných z lesů dnešní rezervace v letech 1843 až 1870 tak, že je rozdělil do tří hlavních skupin: 1. Na pevných a čerstvých půdách dochovaly se smíšené ( SM5, JD3, BK2, JV a JI) a různověké, sukcesivně se zmlazující lesní porosty ve vertikálně odstupňovaném zápoji v mýtném věku zásobu 920 plm/ha. 2. Na vlhkých jílovitých půdách se stagnující vodou a s rozdílně silnou vrstvou surového humusu nebo rašeliny se nacházely stejnověké, horizontálně zapojené smrkové monokultury sestávající z plnodřevných 35 50 m vysokých stromů o hektarové zásobě 950 1150 plm. Tyto přirozeně se zmlazující smrčiny nepřesáhly většinou věkovou hranici 180 let a podléhaly zpravidla nárazovým vichřicím. 3. Nesmíšený ochranný les na vrcholu Boubína tvoří hluboce zavětvený, nepřirůstavý, až 25 m vysoký a lišejníkem obrůstající smrk, který dociloval zásobu sotva 500 plm po ha. Vedle toho můžeme z Johnových údajů také vyčíst, jaké asi pralesy tu rostly v roce 1847, a tedy k jakým porostům může směřovat další samovolný vývoj. V nadmořské výšce 1280 m na svahu vrcholu Boubína rostl smrkový les ve stáří 20 až 360 let, tj. stromy se středním průměrem kmene do 100 cm, maximální výšky stromů 37 m. Živých stromů tu stálo 257 ks/ha, souší 120 ks/ha. V místě současného pralesa na úrovni 1033 m nad mořem byl prales hodně podobný dnešnímu. Buk převažoval s 66 %, následován smrkem (22 %) a jedlí (11 %), střední průměr kmenů dosahoval 137 cm a maximální výška stromů 47 m. Ještě níže, kolem 900 m nad mořem tu rostl podobně smíšený les, tentokrát buk dosahoval 53 %, jedle 31 % a smrk 16 %. Střední průměr kmene byl až 145 cm a výška stromů až 44 m. Ano, rostli tu rozptýleně i skuteční giganti překračující takto popsané limity. Například král smrků s věkem cca 440 let dosáhl výšky 57,6 m a výčetního průměru 1,65 m. Největším byl asi Zázračný smrk s výškou 60 m, výčetním průměrem 1,8 m a zásobou 45 m 3. DNEŠNÍ LESY Pralesy, které tu zůstaly, jsou v mnohém podobné popisům Johnovým, starým 160 let. Ačkoli prodělávají tu větší, tu menší změny, jsou-li ponechány samy sobě, zachovávají si stále podobné charakteristiky. Od dob Johnových ubylo ve smíšených pralesích jedle, postupně přibývá buku, ale jeho podíly v podstatě nepřekračují podíly zjištěné Johnem. V horské smrčině možná chybí stromy staré 360 let, ale jsou tu stromy o cca 100 let mladší. Předmětem ochrany rezervace je zachování a stabilizace zbytků smíšeného hor ského pra lesa a pokračování postupné přeměny ostatních porostů do podoby přírodě blízkého a přírod ního lesa, se za - chováním rostlinstva a živočišstva. Přeměna má být prováděna zejména přiro zenými selek tivními pochody. Současné lesy tu tvoří vedle původního pralesa ještě pralesovité zbytky, dnes strukturálně podobné, místy totožné s pralesem, první lesy vzniklé po vykácení pralesa, a to zejména přirozenou obnovou. Dále uměle vzniklé lesy jako první generace lesa po pralese, v nichž jsou dochovány rozptý leně dře viny, které jsou, nebo mohou být potomky původního lesa, porosty převážně převoditelné do při roze - ného stavu. Při péči o národní přírodní rezervaci se snažíme v pralesové oplocené části, v navazujících pralesovitých porostech (strukturálně totožné nebo podobné pralesu) a na východním svahu vrcholu zachovat přírodní procesy bez jakýchkoli zásahů, společně pak s LČR v klimatických smrčinách vytvořit podmínky pro postupné převedení do pralesovitého stavu, ze jména garantovat zde dostatek ležícího a stojícího dříví pro následnou přirozenou ob novu, jako ochranu lesa před větrem a jako biotopy vhodné pro rozvoj hub, nižších rostlin a hníz dění avi fauny a zamezit vzniku holin těžebními zásahy. V ostatním území umožnit hospodáři postupnými zásahy přiblížit les přirozené druhové skladbě a struktuře formou cílených lesnických zásahů. Všechny úmyslné kroky by měly být provedeny tak, aby vyloučily takové zásahy, které by mohly ohrozit podmínky pro přirozenou reprodukci kriticky ohro žených rostlin a živočichů. Silvie Havlátková Správa NP a CHKO Šumava silvie.havlatkova@npsumava.cz Boubín 2008 19

Šumava I Boubínské smrky Text Jiří Mánek Mohutné majestátné smrky uprostřed národní přírodní rezervace na jižním úpatí masivu Boubína již stovky let budí respekt a nutí nás k přemýšlení, co všechno asi pamatují. Jaká byla Šumava, když tito obři byli ještě semenáčky? Jaké asi byly okolní smrčiny? Jsou to právě tyto dnes 300 a 400 let staré smrky, které uchovávají cenné geny původních šumavských pralesů? Boubínské smrky 20 Boubín 2008 UCHOVÁVAJÍ GENY PŮVODNÍCH ŠUMAVSKÝCH POPULACÍ

Od založení Boubínského pralesa tento rok uběhne 150 let. Fenomén nedotčeného pralesa přitahuje turisty, přitahuje laiky, přitahuje odborníky a výzkumníky, specialisty mnoha přírodovědných disciplín. O ekosystému Boubínského pralesa bylo již napsáno mnoho odborných statí a nespočet populárně naučných článků. Sto padesát let samovolného vývoje lesa je ve střední Evropě stále nenahraditelnou studnicí poznání o fungování ekosystémů o střídání generací. Není proto náhodou, že i náš výzkum komplexního mapování genofondu populací smrku ztepilého ve všech zvláště chráněných oblastech ČR s přirozeným výskytem smrku se nemohl vyhnout Boubínskému pralesu. V rámci projektu Ministerstva životního prostředí, který probíhal v letech 1999 2001 a zabýval se výzkumem genetické struktury populací smrku ztepilého, byl Boubínsky prales jednou ze 45 populací, které jsme zkoumali. Omezené finanční prostředky však limitovaly hloubku poznání celého genofondu jednotlivých populací. Projekt byl první sondou do genofondu smrku ztepilého v celé ČR, který se dále detailněji rozvíjel v oblasti Krkonoš, Šumavy a Labských pískovců. Výsledky ukázaly a stále ukazují mnoho zajímavého. V případě Boubínského pralesa byly již v prvním projektu nalezeny znaky, které se nevyskytovaly nikde jinde v ČR. Byl to tak závažný poznatek, že se ho Ministerstvo životního prostředí v minulém roce 2007 rozhodlo ověřit a zadalo našemu pracovišti GEN-LAB nový úkol, kterým bylo ověření genetické výjimečnosti boubínského smrku. Proto jsme v roce 2007 provedli další, tentokrát velmi podrobnou studii genofondu populace smrku z NPR Boubín. Ke studiu genetické diverzity populací lesních dřevin využíváme genové márkery, isoenzymy. Tyto se s výhodou používají proto, že jsou pod plnou genetickou kontrolou a nejsou ovlivněny přírodním prostředím jako znaky fenotypové. Ve vědeckém světě se tyto metody používají desítky let. Naše pracoviště má již také desetileté zkušenosti a to nám umožňuje získané výsledky spolehlivě vyhodnocovat na pozadí velmi široké databáze informací. V případě smrku sledujeme a hodnotíme celkem 17 znaků (isoenzymových lokusů), které poskytují celkem 49 alelických variant. A JAKÉ INFORMACE JSME O BOUBÍNSKÉM SMRKU ZJISTILI? Předně jsme zaznamenali, že boubínská populace se vyznačuje vůbec největší přirozenou genetickou variabilitou ze všech námi dosud sledovaných populací (60 populací napříč ČR). Podíl polymorfních lokusů v případě boubínských smrků je 87,5 %, přičemž u ostatních populací se tento podíl pohybuje v rozmezí 50 70 %. Taková variabilita boubínskou populaci předurčuje ke zvýšené stabilitě vůči případným klimatickým změnám či změnám v ekosystému. Tento výsledek také ukazuje, že samovolné přírodní procesy v přirozeném ekosystému formují genofond smrkových populací k co největší variabilitě. To je výrazný rozdíl oproti populacím uměle založeným, či lidskou činností systematicky ovlivňovaným, které jsme na Boubíně také sledovali. Boubínský smrk se také jednoznačně vyznačuje frekvencí výskytu některých specifických genů, které se jinde v ČR nevyskytují. To byl tak závažný poznatek, že podnítil další intenzivní výzkum zbytků původních populací v celém Národním parku Šumava, ke kterému se od roku 2007 rozhodlo vedení Správy NP Šumava. Tento výzkum překvapivě potvrzuje, že znaky pozorované na Boubíně se pravidelně opakují u původních šumavských populací. Ale byly to výsledky genetické jedinečnosti právě boubínských smrků, které odstartovaly větší zájem o identifikaci dalších původních šumavských smrků. Zajímavostí zůstává, že jsme tyto znaky pozorovali také u smrku v Poněšické oboře a tak vznikají nové a nové otázky o způsobu migrace a šíření šumavského smrku horním Povltavím. Populace smrku z oblasti Boubínského pralesa je v rámci genofondu smrku ztepilého z celé ČR výrazně specifická až unikátní. Získané výsledky potvrzují, že dlouhodobý samovolný vývoj populace smrku v oblasti Boubínského pralesa vedl ke genetickému vyhranění od okolních populací, které byly v minulosti člověkem ovlivňovány. Proto bychom do budoucnosti chtěli blíže prozkoumat také smrky z oblasti Pažení a Milešického pralesa, které pravděpodobně mohou také ukrývat cenné znaky původních šumavských populací. Boubínský prales je věhlasný mohutností svých smrků, dnes však s jistotou můžeme tvrdit, že jsou zde mohykáni nesoucí genetické informace původních pralesů Šumavy, které se nikde jinde v ČR nevyskytují. Získané výsledky z Boubínského pralesa v porovnání s výsledky z jiných, člověkem více obhospodařovaných oblastí, potvrzují, že s ohledem na genetickou stabilitu populace je dlouhodobý samovolný vývoj nejlepším stabilizačním faktorem. Proto bychom Boubínu přáli trvalou ochranu aby výzkumníkům i návštěvníkům stále přinášel tak intenzivní zážitky z nově objeveného, jako přinesl nám. Foto: Jiří Mánek Odběr vzorků (větvičky s pupeny) pro laboratorní analýzy je mnohdy komplikovaný a musí jej zajišťovat horolezci. Jindy vystačí teleskopická tyč s nůžkami na konci. Výsledek laboratorní analýzy je plátek škrobového gelu s barevnými proužky (zymogram). Na obrázku je zymogram enzymu Leucin aminopeptidázy pro 23 stromů. Každý proužek reprezentuje konkrétní, geneticky kódovaný znak (alelu). V případě populací smrku nás zajímá frekvence výskytu jednotlivých znaků (proužků) v populaci. V naší laboratoři sledujeme u smrku celkem 17 takových znaků u každého smrku. Jejich kombinací získáváme unikátní kód (genotyp) pro každý strom (podobně jako otisk prstu). Smrky z Boubínského pralesa se vyznačují výskytem unikátních znaků, v ČR jinde nepozorovaných. Jiří Mánek TYCHON, v.v.i. 1. máje 194, 385 01 Vimperk jiri.manek@tychon.cz Boubín 2008 21

Šumava I Vegetace boubínské hornatiny Text David Půbal Kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum) Prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina) Vemeníček zelený (Coeloglossum viride) Vranec jedlový (Huperzia selago) Hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis) Foto: David Půbal Kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos) Pětiprstka žežulník pravá (Gymnadenia conopsea subsp.) Sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum) Šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus) Vratička mnohoklaná (Botrychium multifidum) 22 Boubín 2008 Foto: Jan Kavale

Vegetace BOUBÍNSKÉ HORNATINY PŮVODNÍ ZONÁLNÍ VEGETACE Původní zonální vegetace Boubínské hornatiny (tj. vegetace, která je odvislá od nadmořské výšky a vesměs podmíněna klimatickými faktory, vytváří se tak přirozená vegetační stupňovitost) je charakteristická pro lesní společenstva odpovídajícím montánní (horské) vegetační stupňovitosti v širším slova smyslu. V nejnižších polohách (cca 600 m) byla původně vytvořena společenstva květnatých bučin (svaz Fagion). Plošně by se z největší pravděpodobností jednalo o nejrozšířenější lesní společenstvo celé hornatiny. Díky relativně příhodným přírodním podmínkám, je tato lesní formace typická poměrně pestrou druhovou skladbou. Stromové patro je především tvořeno bukem lesním s příměsí jedle bělokoré, javoru klenu a smrku ztepilého. Především na skeletových půdách v zástinu byl původně také různou měrou přimíšen jilm horský. V keřovém patře se dále uplatňují druhy jako je zimolez černý nebo růže převislá. Z hlediska kvetení jsou květnaté bučiny nejnápadnější z jara před olistěním stromů. Můžeme zde nalézt druhy hájové květeny jako je vraní oko čtyřlisté, kopytník evropský, bažanka vytrvalá, pitulník horský, ptačinec hajní nebo plicník tmavý. K typickým představitelům lesní květeny pojednávaných bučin patří především oba druhy kyčelnic, tj. kyčelnice devítilistá a kyčelnice cibulkonosná. Dále je to svízel vonný, žindava evropská, samorostlík klasnatý nebo ostřice lesní. Bohužel v současné době jsou tyto původní lesní porosty v Boubínské hornatině z větší či menší části vykáceny a nahrazeny monokulturními porosty smrku. Z tohoto pohledu se tak především národní přírodní rezervace Boubínský prales (jeho oplocená část s navazujícími pralesovitými zbytky) jeví jako neocenitelný zdroj fytogenofondu pro přeměnu sousedících nepůvodních smrčin. Plynulý přechod z květnatých bučin ve vyšších nadmořských výškách (cca 1000 m) postupuje přes společenstva horských acidofilních bučin (svaz Luzulo-Fagion). V dochovaných částech lesa zde tato vegetační jednotka přestavuje nejvyšší stupeň smíšených porostů s bukem. Její výjimečností také je, že právě v Boubínské skupině Šumavy může její výskyt na příhodných stanovištích zasahovat až do výšky 1300 m. Díky ztíženým abiotickým podmínkám je ve srovnání s květnatými bučinami její druhová pestrost rostlin o poznání chudší. Dřevinné patro tvoří smrk (který se vzrůstající nadmořskou výškou zvyšuje podíl v zastoupení na úkor buku), dále se zde uplatňují jedle, buk a vtroušeně také javor klen. Z vyšších nadmořských výšek sem může sestupovat jeřáb ptačí. V podrostu obvykle dominují na živiny nenáročné acidofilní druhy jako jsou třtina chloupkatá, metlička křivolaká, bika lesní, brusnice borůvka nebo šťavel kyselý. Z dalších druhů se zde objevují například věsenka nachová, kokořík přeslenitý nebo pstroček dvoulistý. Z klimaxových smrčin sem sestupují druhy jako jsou podbělice horská, papratka horská, plavuň pučivá nebo vranec jedlový. Tyto původní porosty jsou však v téměř celé Boubínské hornatině přeměněny na monokulturní smrčiny, ve kterých je popisované druhové floristické zastoupení značně ochuzené. Jedinou výjimku v hornatině tvoří přírodní rezervace Milešický prales, ve které dodnes lze studovat přírodní zákonitosti horských acidofilních bučin. V nejvyšších polohách Boubínské hornatiny (cca od 1200 1300 m) jsou podmínky pro přežití rostlin dosti obtížné, a proto se zde uplatňují pouze nenáročné houževnaté druhy přizpůsobené extrémním přírodním podmínkám. Ze stromů zde dokáže dlouhodobě přežívat pouze smrk a pomístně také jeřáb. Díky tomu se zde mohla vytvořit společenstva klimaxových smrčin (svaz Piceion excelsae), která v podrostu hostí jen chudé bylinné patro reprezentováno například třtinou chloupkatou, bikou lesní, brusnicí borůvkou, papratkou horskou, žebrovicí různolistou, dřípatkou horskou nebo sedmikvítkem evropským. Jediná reprezentativní ukázka tohoto velmi cenného a zároveň velmi choulostivého typu vegetace se do současné doby zachovala pouze na severním svahu podvrcholové části Boubína. VZÁCNÉ DRUHY BOUBÍNSKA Boubínská hornatina díky své malé rozloze patří mezi jedny z nejprozkoumanější území Šumavy. Také díky tomu se může pochlubit velmi zajímavými druhy, které jsou v současné době mnohdy považovány za celostátní, ale i mezinárodní rarity. Mezi ostatními vzácnými druhy vynikají rostliny z čeledi vstavačovitých, tedy české orchideje. Po 60. letech byla na Boubíně opět objevena kriticky ohrožená nezelená orchidej sklenobýl bezlistý, která má v současnosti pouze sedm známých lokalit v celé České republice. Jiná nezelená orchidej je hlístník hnízdák udávaný odtud již z konce 19. století. Další kriticky ohroženou orchidejí, která je na Boubíně známa již několik desetiletí je bradáček srdčitý. Na extenzivně obhospodařovaných lukách boubínského úpatí doposud roste šumavsky velmi vzácný prstnatec bezový, který patří mezi nejčasněji kvetoucí orchideje a to ve žluté, ale i nachově červené barvě. Na obdobných stanovištích jako prstnatec bezový lze najít pětiprstku žežulník pravou, v současnosti patřící mezi kriticky ohrožené druhy Šumavy. Těsně při hranici Boubínské hornatiny na kosených podmáčených lukách dodnes roste jiný kriticky ohrožený druh, a to vemeníček zelený. Na dosud jediném místě oblasti byla nalezena kriticky ohrožená měkčilka jednolistá. Především na suchých kosených loukách na jihozápadním úpatí Boubína lze najít vemeník zelenavý. Dalšími zástupci této čeledě, kteří v oblasti Boubína rostou ještě poměrně hojně jsou prstnatec májový pravý, prstnatec Fuchsův pravý, bradáček vejčitý a kruštík širolistý pravý. Dalším velmi vzácným druhem, který na Boubíně roste je kapradina vratička mnohoklaná, jejíž populace je početně odhadována na nejbohatší v celé střední Evropě. Jinou, pro Šumavu velmi vzácnou rostlinou, je vrbovka žabincolistá, jejíž lokalita na Boubíně snad ještě existuje. Zajímavostí výskytu druhu ptačince dlouholistého je, že právě v masivu Boubína dosahuje maxima výškového rozšíření v celé České republice. Teprve v nedávné době byl z Boubínska potvrzen nález pitulníku žlutého, který je doposud ze Šumavy znám pouze ze tří lokalit. Z ostatních vzácných lesních i nelesních druhů si jistě pozornost zaslouží jednokvítek velekvětý, hruštička okrouhlolistá, řeřišnice trojlistá, upolín nejvyšší, tis červený, kapradina laločnatá, plavuník zploštělý, plavuník alpský, lněnka pyrenejská, šafrán bělokvětý nebo lilie cibulkonosná. Z hojnějších druhů to pak jsou prha arnika, kamzičník rakouský, mléčivec alpský, vranec jedlový, žebrovice různolistá, lilie zlatohlavá, lýkovec jedovatý nebo dřípatka horská. David Půbal Správa NP a CHKO Šumava david.pubal@npsumava.cz Boubín 2008 23

Šumava I Sešlap půdy NPR Boubín neprospívá Text Josef Rusek 24 Boubín 2008 Foto Pavel Hubený

SEŠLAP PŮDY NPR BOUBÍN neprospívá Naše druhá nejstarší pralesní rezervace byla v minulosti, pokud se týče výzkumu půdní fauny, téměř netknutým územím. Chvostoskoky (Collembola) zde zkoumala v padesátých letech minulého století Kholová, která zde zjistila 62 druhů, a o dalších 14 druhů její seznam rozšířil Nosek, který odtud popsal dokonce jeden nový druh pro vědu. V posledních letech se tým pracovníků Ústavu půdní biologie AV ČR z Českých Budějovic v rámci několika grantových projektů cíleně věnuje výzkumu půdy a půdní fauny Šumavy a díky tomuto výzkumu se rozrostl i seznam chvostoskoků z NPR Boubín na současných 114 druhů. PŮDA PLNÁ ŽIVOTA Půdní fauna je pro les nesmírně důležitá, protože uvádí do nepřetržitých cyklů koloběhy živin nejen v půdě, ale v celých ekosystémech. Řada skupin půdních živočichů má nezastupitelnou úlohu při rozkladu mrtvé organické hmoty v půdě (opad listí a jehličí, dřevo), při vytváření půdní mikrostruktury, humusu a při vývoji půdy. Jiné skupiny půdní fauny zprostředkovávají přísun nedostatkových živin ke kořenům stromů i jiných rostlin tím, že mají velmi úzký vztah k symbiotickým mykorrhizním houbám, živí se jimi a přenášejí je na nové kořínky. Mykorrhizní houby zajišťují k rostlinám přísun nedostatkového fosforu. Pokud se tento vztah mezi půdními živočichy a kořeny rostlin naruší, je to pro výživu rostlin fatální. K narušení vztahů mezi půdními živočichy, půdou a výživou rostlin dochází i nadměrným turistickým ruchem se zvýšenou návštěvností atraktivních a cenných území. Mezi turisticky atraktivní území bezesporu patří všechny národní parky. Boubínský prales se stal velkou turistickou atrakcí a od roku 1958, kdy zde začala éra autokarových zájezdů. Tehdy byla běžná i zcela volná návštěva turistů po celé ploše pralesa. Jeho oplocení v roce 1967 poněkud usměrnilo turistickou návštěvnost na turistickou trasu k největšímu Králi smrků, ale i přesto zde byla návštěvnost taková, že poškodila kořenový systém krále a oslabené a nahnilé kořeny nevydržely nápor větru a velikán padl. V roce 1975 byla zřízená k padlému králi kratší trasa, ale pralesní půda a kořeny stromů pod náporem turistů i nadále trpěly. Neznám ani přibližná čísla současné roční návštěvnosti Boubínského pralesa, podle literatury z minulého století se ale ze 70. let uvádí 70 000 až 100 000 návštěvníků ročně. Viděl jsem ale důsledky, způsobené návaly turistů po výstavbě nové vyhlídkové věže v NPR Boubín, kdy podstatně vzrostl počet návštěvníků této naši nejznámější pralesní rezervace. Neřízený proud turistů po více než 7 turistických stezkách vedoucích z různých směrů k vrcholu Boubína způsobil nejen silný sešlap stezek, ale i jejich plošné rozšíření do sousedních lesních porostů. Podél stezek ani v blízkosti vyhlídky nejsou žádná hygienická zařízení, a tak byla NPR poškozována nejen sešlapem, ale i velkým přísunem dusíku! Byl jsem požádán Okrašlovacím spolkem ve Zdíkově, abych zjistil velikost škod způsobených zde nadměrnou turistikou na půdu a půdní faunu. PŮDNÍ FAUNA BOUBÍNA Půdní živočichy jsem studoval odběrem kvantitativních půdních vzorků ve vrcholové partii Boubína, v monitorovacích smrčinách na západním svahu bez turistického ruchu, i v bučinách bez přímého sešlapového vlivu turistů v blízkosti Lukenské cesty. Vzorky půdy jsem odebral v klimaxové smrčině zdánlivě turismem nedotčené, 200 m jižně od vyhlídkové věže na vrcholu Boubína (lokalita 1), na sešlapané turistické stezce ohrazené dřevěným zábradlím (lok. 2), na méně frekventované turistické stezce (15 m jižně od ústí do předchozí stezky), (lok. 3), a na bývalé 1,5 roku nepoužívané stezce zarostlé lipnicí (Poa annua) a trsy biky lesní (Luzula sylvatica) jihovýchodně od vyhlídkové věže (lok. 4). Místa odběru půdních vzorků na lokalitách 1 4 jsou různě silně ovlivněna turistickým ruchem, ostatní vzorky pocházely z míst, kam turisté nevkročili. Reprezentativní půdní faunu ze skupiny chvostoskoků (Collembola), hmyzenek (Protura) a drobnušek (Pauropoda), mající vysokou bioindikační hodnotu o narušenosti nebo nenarušenosti půdy i celého ekosystému jsem určoval do druhů, stanovil jsem jejich početnost a výsledky jsem použil k vyhodnocení vlivu intenzivního sešlapu půdy a turismu na tyto skupiny půdní fauny a na ekosystémy NPR Boubínský prales. Nejvyšší počet jedinců (abundance) a druhové početnosti uvedených skupin půdní fauny byly zjištěny v turismem Boubín 2008 25 jaro 2008 27

nedotčené klimaxové smrčině (lok. 1): 353 100 jedinců chvostoskoků na m 2 zastoupených 34 druhy, 1 druhem hmyzenek (Eosentomon gramineum) s abundancí 5 300 jedinců na m 2, a drobnušky nebyly přítomny v ani jednom vzorku z těchto lokalit. Chvostoskoci zde byli zastoupeni celou řadou endemických, tzn. jen na Šumavě žijících druhů a řada zjištěných druhů patří v celé České republice k vzácným. V kontrastu k této zdánlivě turismem neovlivněné lokalitě jsou výsledky z lokalit silně ovlivněných sešlapem turistů. Půdní fauna téměř scházela na turisticky silně frekventovaných stezkách, na nichž bylo zjištěno pouze 600 jedinců chvostoskoků na m 2 zastoupených jen 5 druhy na nejsilněji frekventované lok. 2, na méně frekventované (lok. 3) žilo 2 600 jedinců chvostoskoků na m 2 zastoupených jen 8 druhy. Rovněž na 1,5 roku uzavřené stezce (lok. 4) žilo pouze 9 500 jedinců chvostoskoků na m 2 zastoupených jen 7 druhy. Zástupci euedafických, tj. pravých půdních druhů hmyzenek a drobnušek nebyli ve vzorcích z ušlapaných turistických stezek zjištěni vůbec, a to ani na již 1,5 roku uzavřené a trávou rekolonizované stezce. Nejpočetnější zástupci chvostoskoků na turistických stezkách patří k epigeickým, na povrchu půdy žijícím druhům a pravé půdní (= euedafické) druhy jsou zde representované pouze jednotlivými jedinci. V klimaxové smrčině byla zjištěna řada euedafických a hemiedafických (= v horních půdních vrstvách žijících) endemických a nových druhů chvostoskoků a několik druhů vzácných na celém území České republiky. NIČÍME JI SVÝMI KROKY Řada euedafických druhů chvostoskoků zjištěná v klimaxové smrčině na vrcholu NPR Boubín reprezentuje významné funkční skupiny půdní fauny, důležité při rozkladu mrtvé organické hmoty a v koloběhu živin, jiné jsou důležité při tvorbě půdní mikrostruktury a vývoji půdy. Hmyzenky a drobnušky jsou významnými konzumenty mykorrhizních hub a přenášejí je na kořeny semenáčků. Vyhynutí Protura vlivem sešlapu turistických stezek má za následek horší výživu dřevin v jejich blízkosti. Zvýšená turistická aktivita na Boubíně má dalekosáhlý negativní vliv na půdní faunu a zhutnění půdy. Je nutné ještě zdůraznit, že mimo uvedené lokality ve vrcholové části Boubína byla půdní fauna zkoumána na dalších lokalitách neovlivněných turismem. Početnost chvostoskoků se na nich pohybovala od 54 000 do 122 500 jedinců na m 2 a počet druhů dosahoval až 38, byly na nich 7 druhy zastoupeny i hmyzenky v početnostech až 27 000 jedinců na m 2 a 3 druhy drobnušek 26 Boubín 2008

v početnostech 2 300 jedinců na m 2. Na sešlapané půdě došlo tedy k početní redukci zkoumané půdní mesofauny o 2 3 řády. Boubínský prales je vzácným přírodním klenotem odlišujícím se od všech chráněných území České republiky. Podobný a déle chráněný Žofínský prales postrádá celou řadu endemických a alpských druhů žijících pouze v Boubínském pralese, na šumavských pláních a v NP Bavorský les. Neřízenou turistikou a vysokou návštěvností je NPR Boubínský prales silně poškozován a nenávratně z něj mizí důležité funkční složky půdní fauny a endemické druhy. Turistická aktivita by zde měla být podstatně zredukována a striktně udržována na nízké úrovni. Pouze omezení turistické aktivity povede k zachování všech unikátních živočichů a rostlin této pralesní rezervace. Výzkum byl realizován v rámci projektu GAAV ČR reg. č. 206/99/1416 a projektů MŽP VaV SM/6/1/04, SP/2d2/58/07 a výzkumného záměru ÚPB AV0Z60660521. Na předchozí straně: Ve vrcholové partii Boubínského pralesa kolem vyhlídkové věže je turistickou aktivitou sešlapem a zvýšeným přísunem dusíku silně narušena biodiversita i funkční rozmanitost půdní fauny. Vlevo: Nejvíce je sešlapem narušená turistická stezka (lokalita 2). V půdě zde žije pouze několik povrchových druhů půdní fauny a praví půdní živočichové zde téměř vyhynuli. Vpravo odshora: Rovněž na 1,5 roku uzavřené a nepoužívané stezce ve vrcholové partii Boubína nežije téměř žádná půdní fauna, přestože sešlapem zničená půda již začala zarůstat trávou lipnici (Poa annua). V nižších partiích Boubínského pralesa převládají buko-smrkové porosty s vysokým podílem trouchnivějícího dřeva na povrchu půdy. Jsou to důležitá mikrostanoviště půdní fauny. Na zamokřených místech pramenišť a v blízkosti potůčků je ve smrko-bukových porostech hojný devětsil (Petasites albus). V půdě se zde vyvíjejí larvy celé řady skupin dvoukřídlých, ale žijí zde i vzácné druhy chvostoskoků, např. (Agrenia bidenticulata). Všechny snímky Josef Rusek. Josef Rusek Ústav půdní biologie BC AV ČR, v.v.i., Na Sádkách 7 CZ-370 05 České Budějovice rusek@upb.cas.cz Boubín 2008 27

Šumava I Boubín a turistické využití Text Silvie Havlátková BOUBÍN a turistické využití Boubín je navštěvován již několik staletí. Už Schwarzenberský lesmistr Josef John doprovázel v 19. století exkurze do Boubínského pralesa. Na vrcholu Boubína stanul i kardinál Bedřich Schwarzenberg, který byl pražským arcibiskupem a na jehož počest zde byl postaven kamenný obelisk. 28 Boubín 2008 Foto: Vladislav Hošek

BOUBÍNSKÉ ATRAKCE Oplocený prales není jediným pralesním či pralesu blízkým kusem lesa v rezervaci. Zbytky původního pralesa se amébovitě rozpínají kolem samotného pralesního jádra, někdy tvoří samostatné ostrovy, například les kolem staré cesty nazývané Kytýrka. Mezi přírodní lesy pralesovitého charakteru patří také horská smrčina na severním a východním svahu vrcholu Boubína. Nevypadá tak impozantně jako samotný prales, ale to, že roste o 250 m výše z ní činí jeden z nejúžasnějších chrámů smrkového lesa Šumavy. Ačkoli roste stejně vysoko jako lesy a pralesy Jezerní hory, Plechého a Třístoličníku nebo Mokrůvky, odlišuje se od těchto smrčin mohutnými exempláři stromů. Právě v tomto lese hnízdí plaší kosi horští, datlíci tříprstí a postupně se sem vrací tetřev hlušec. Výstavba rozhledny na vrcholu Boubína tím, že zvýšila rušení v této oblasti, dost zkomplikovala ochranu těchto druhů. Zablokovala les pro návrat tetřeva a snížila počet úspěšně vyhnízděných párů kosa horského. Tuto změnu ale běžný turista nepozoruje, znají ji jen ti, kteří pozorují dlouhodobě obyvatele lesa a snaží se poznat jejich život. Vedle přírodních scenérií, báječného rozhledu z boubínské rozhledny, má rezervace ještě několik dalších drobných atrakcí. Těmi jsou památné kameny umístěné v území za Schwarzenberské správy. Mezi nejznámější patří Křížová smrč postavená na paměť smrti pašeráka, nebo Johnův kámen stojící na rozhraní tří lesnických revírů. úseku pro možnost ukázkového plavení dříví. Nejdelší trasa je červená turistická od Lenory a Volar, která vede přes vrchol Bobíku a přes jelení oboru. Žlutá trasa přivede návštěvníky od Včelné pod Boubínem a od Vimperka přijdou návštěvníci po červené trase. V NPR Boubínský prales je cca 15 km značených turistických tras. Stezky jsou převážně pro pěší, ale některé lze využít i pro cyklistiku. Okolo oplocené části pralesa vede naučná stezka se 7 zastaveními. Do 70. let 20. století vedla turistická stezka přímo pralesem ke králi smrků. Vysoká návštěvnost však způsobovala nadměrný sešlap půdního krytu a erozi. Dnes je proto prales oplocený a trasa vede podél dřevěného plotu. a 2006 Správa NP a CHKO Šumava spolu s KČT provedla změny ve vedení turistických tras v oblasti vrcholu z důvodu zmenšení stávajícího poškození na minimální míru, umožnění poškozeným částem vegetace se samovolně regenerovat a také z důvodu snížení rušení silně ohrožených druhů ptáků, kteří zde hnízdí. Nové vedení trasy umožňuje návštěvníkům pohled do pralesovitého zbytku klimaxové smrčiny na východním svahu pod vrcholem (jedná se o úsek od rozcestí Na křížkách až k místu vstupu červené trasy od Vimperka a žluté trasy od Včelné pod Boubínem na Severní boubínskou cestu). Rostou zde mohutné smrky ve stáří cca 280 let. Jde o jednu z mála typických horských smrčin na území CHKO Šumava. Ze Severní LÁKAJÍ TURISTY Výstavbou vyhlídkové věže na vrcholu Boubína v roce 2004 se zvedl několikanásobně již tak vysoký počet návštěvníků. Současná návštěvnost rezervace od dubna do října se pohybuje v průměru 100-200 osob/den. V době svátků a o prázdninách markantně vzrůstá a ve špičce dosahuje i 800 1 200 osob/den. Každý rok navštíví Boubín průměrně 40 000 až 50 000 osob. Největší počet jich navštíví Boubínské jezírko a naučnou stezku okolo pralesa. Zhruba polovina návštěvníků zavítá i na vrchol na rozhledny. Národní přírodní rezervaci (NPR) Boubínský prales lze navštívit z pěti různých stran. Nejvíce frekventované trasy jsou po modré turistické směrem od Zátoně a od Kubovy Huti. Směrem od Zátoně mohou turisté navštívit informační středisko Idina Pila. Podél Idiny Pily protéká Kaplický potok, který sloužil na začátku 19. století k plavení dřeva do Lenorské huti. K tomuto účelu bylo koryto toku tehdy upraveno. V roce 2006 provedly Lesy ČR, s.p. opravu asi 2 km Pamětní kámen na vrcholu Boubína Důsledkem markantního navýšení návštěvnosti po výstavbě rozhledny došlo k dalšímu poškození půdního povrchu na turistických trasách, zejména v oblasti vrcholu Boubína. Turistické trasy v oblasti vrcholu překonávaly na třech místech značné převýšení, přitom byly dosud využívány i k transportu dřeva a tím vznikly rozsáhlé poškozené plochy bez vegetace s odřenými a obnaženými kořenovými náběhy smrků a zřetelnými přesuny živin splachem. Šířka takto poškozených pásů v okolí turistických tras se pohybovala od 5 do 18 m. V roce 2005 Foto: Pavel Hubený boubínské cesty směrem k vrcholu až na křižovatku pod vrcholem Boubína je turistická trasa provedena formou poválkového chodníku neseného nad terénem (jednoduchá dřevěná stavba z fošen a hranolů s dřevěným zábradlím ruční provedení). Silvie Havlátková Správa NP a CHKO Šumava silvie.havlatkova@npsumava.cz Boubín 2008 29

Šumava I Lovecký zámeček na Boubíně Text Ladislav Řezník Historie A SOUČASNOST LOVECKÉHO ZÁMEČKU NA BOUBÍNĚ Boubínský lesní komplex patřil až do 1. pozemkové reformy rodu Schwarzenbergů, jež se stali majiteli v roce 1719. V jejich držení zůstal Boubín dlouhých 211 let až do roku 1930, kdy v rámci 1. pozemkové reformy výměrem ze dne 25. XI. 1930 přešel do majetku československého státu. Dnes je vlastníkem boubínských lesů Česká republika, jejíž lesní majetek spravují Lesy České republiky, státní podnik se sídlem v Hradci Králové. Na tomto území hospodaří lesní závod Boubín se sídlem ve Vimperku. LOVECKÝ ZÁMEČEK 1902-1931 Boubínské lesy byly kromě vysoké kvality porostů proslulé i chovem jelení zvěře, jež byla do této oblasti (po vystřílení kolem roku 1827) koncem 19. století opět vysazena. Ovšem stavy jelení zvěře se díky neexistenci přirozených nepřátel rychle zvyšovaly a záhy byly patrné velké škody na mladých porostech a také na sousedních zemědělských pozemcích místních obyvatel. Zároveň se stal mezi panstvem velice oblíbeným lov jelení zvěře. Proto bylo kolem roku 1900 přistoupeno k vytvoření obory. Tak byl knížetem Adolfem ze Schwarzenbergu pro vzácné hosty v roce 1902 vybudován lovecký zámeček pod vrcholem Boubína, v samém srdci tehdejší obory. Kromě vlastního zámečku byly v následujících letech vybudovány v jeho bezprostředním okolí i další objekty pro zajištění chodu zámečku - chata pro služebnictvo a stáje. Na louce pod zámečkem byla zřízena střelnice, kde lovci mohli ověřovat své zbraně, zkoušet a zdokonalovat své střelecké schopnosti. 30 Boubín 2008

V roce 1905 byla postavena dřevěná kaple, zasvěcená sv. Hubertovi patronu myslivců, ve které byly před zahájením lovu slouženy mše svaté. Lovecký zámeček ožíval každoročně především na podzim v době jelení říje. Dodnes jsou v celém okolí bývalého loveckého zámečku patrné lovecké chodníčky, tzv. šouláky, jimiž je celý Boubín doslova protkán. Bylo událostí pro celý kraj, když kníže pán s hojným doprovodem přijížděl v měsíci září na svůj lovecký zámeček. Josef Pavel píše ve své knize Boubín šumavský prales toto: V celém kraji nebylo nikoho, kdo by byl na něm nezávislý. Proto nebylo divu, že již z dálky uctivě smekali, když zahlédli knížecí kočár, tažený dvěma páry koní. Kníže Adolf si toto místo velice oblíbil a trávil zde hodně ze svého času. Ale jelikož byl zámeček stále více navštěvován hosty, uchyloval se stárnoucí kníže raději na blízkou Basumskou chatu, kde měl svůj potřebný klid. PO ZESTÁTNĚNÍ BOUBÍNA Po zestátnění Boubína přemístili v roce 1931, dle tehdejší úmluvy, Schwarzenbergové lovecký zámeček a kapli sv. Huberta na své statky v Hluboké nad Vltavou do míst dnes známých jako Stará obora. I tento majetek byl později zestátněn, ovšem lovecký zámeček již zůstal na svém místě a po rekonstrukci a dostavbě nadále slouží svému účelu. Kaple sv. Huberta bohužel zůstala neudržovaná a dnes na ní ve Staré oboře upomíná pouze podezdívka a dřevěný kříž. Ovšem snahou současného personálu lesní správy Hluboká nad Vltavou, jež je organizační jednotkou Lesů České republiky, s. p., je kapli sv. Huberta i v těchto místech obnovit. Na Boubíně zůstaly pouze podezdívky po těchto stavbách a také stáje a chata pro služebnictvo. V hospodářské knize z roku 1933 je uvedena u porostu 6a ve sloupci Pokyny pro budoucí hospodaření tato poznámka: Místo po boubínské chatě, kde stával lovecký zámek, jest v desolátním stavu a bylo by nejvýše nutno je upraviti. Lze si docela představit, s jakou radostí a chutí kníže Jan, Adolfův syn a nástupce, svůj bývalý majetek opouštěl. Protože nebyla po zestátnění Boubína snaha o obnovu původní stavby loveckého zámečku (alespoň se tak domnívám) a zub času byl nemilosrdný, podezdívky začaly zarůstat a díky vodě, mrazu a samozřejmě i kořenům stromů se začaly rozpadat. Nejprve se zřítila celá západní část podezdívky zámečku a zbývající část porostla dřevinami (smrk, vrba) tak, že na konci devadesátých let bylo při pohledu od příjezdové cesty velice málo patrné, že se jedná o zbytek někdejší stavby. Podezdívka kaple se zachovala až do současnosti téměř celá, ale asi pouze díky svým mnohem menším rozměrům. Také stáje pomalu chátraly a v šedesátých letech byl stav již tak kritický, že byla dřevěná stavba stržena a spálena. Jen chata pro služebnictvo byla nadále využívána jako lovecká chata, tím měla stavba zajištěnu alespoň základní údržbu. Ovšem pokud nahlédneme do archivních materiálů polesí Včelná, tak ze zápisu z Prověrky a skontra DKP a ostatního materiálu a zásob z července 1958 vyplývá, že byla lovecká chata využívána také jako dělnická ubytovna, především pro kočí, kteří měli koně ustájené v tehdy ještě funkčních stájích. Bohužel to podle toho vypadalo, neboť prověrková komise shledala, že ubikace Zámeček je úplně v desolátním stavu, nikdo se o tuto ubikaci nestará, nekontroluje, naprostý nezájem. V roce 1961 došlo k zásadní velké přestavbě lovecké chaty a dále byla využívána až do současnosti personálem státních lesů, především jako zázemí pro lovecké hosty, ale sloužila také jako chata rekreační. V devadesátých letech již objekt využíván téměř nebyl z důvodu špatného stavu původních dřevěných konstrukcí (napadení dřevomorkou domácí) a celkové sešlosti objektu. SOUČASNOST Z těchto důvodů přistoupily Lesy České republiky, s. p., lesní závod Boubín v roce 2000 ke komplexní rekonstrukci stavby, neboť je toto místo turisticky, z hlediska kulturního a historického, velice zajímavé a vyhledávané. Prvotní úvahy se ubíraly směrem k místu původního loveckého zámečku, ale z finančních důvodů se od toho záhy upustilo a rozhodlo o zbourání stávající lovecké chaty a na jejím místě vybudování nové. Tak se také v roce 2000 stalo. V následujícím roce byla postavena kaple sv. Huberta na místě kaple původní a dřevník v bezprostřední blízkosti lovecké chaty. Snahou bylo, aby se vzhled kaple co nejvíce blížil vzhledu kaple původní. Proto byla projektová dokumentace zhotovena dle dobových fotografií a lze říci, že záměr se skutečně vydařil a stavba je velice zajímavě a vkusně zpracována. Dne 3. října 2001 kapli sv. Huberta slavnostně vysvětil Mons. Kavale, generální vikář českobudějovického biskupství, jenž zastupoval biskupa Antonína Lišku, který se pro nemoc omluvil a 1. listopadu 2001 byla provedena kolaudace celého areálu nového Zámečku. Tímto dnem byl předán do užívání zaměstnancům lesního závodu Boubín i široké veřejnosti. A na závěr jedna prosba - pokud kdokoliv z vás může přispět informací, fotografií či jinou zajímavostí, která se k těmto místům váže, budu za tyto informace velice rád. Samozřejmě přivítám i informace k celé oblasti kolem Boubína, neboť historie těchto míst je velice bohatá a zajímavá. Můžete mne kontaktovat na níže uvedené adrese, či telefonním čísle. Předem velice děkuji. Foto: Pavel Hubený Ladislav Řezník LČR, Lesní závod Boubín, Zámecká alej 254, Vimperk lz5@lesycr.cz Boubín 2008 31

Šumava I Pomáháme ohroženým druhům Text Petr Jirkovský, Petr Zvolánek Foto: Ivan Dudáček POMÁHÁME ohroženým DRUHŮM Tetřev hlušec (Tetrao urogallus) je největším zástupcem tetřevovitých. Tento druh je ponejvíce rozšířen v Palearktickém jehličnatém pásmu lesa, izolované populace vyskytující se ve střední a západní Evropě jsou tedy na jižním okraji areálu rozšíření. Největší středoevropská populace tetřevů se nachází v Alpách. 32 Boubín 2008

Na konci 19. století byla na našem území vysoká početnost populace tetřeva. Ještě v první polovině 20. století byly početní stavy velmi slušné. Ale přibližně od 40. let začali tetřevi z některých oblastí mizet. V 60. letech se udržovaly vyšší stavy převážně již jen v pohraničních horách. Mnohé lokální populace postupně vymizely nejen u nás, ale i v celé Evropě. Koncem 70. let byl zaznamenán radikální pokles výskytu tetřeva již i v Jeseníkách a v Krkonoších. Podle různých mysliveckých podkladů se prudký pokles z přibližně 800 kusů v r. 1970, na cca 300 kusů v r. 1980 a na 150 kusů v r. 1990 konečně počátkem 90. let zřejmě zastavil a pohybuje se nyní na úrovni cca 150 200 kusů. Za hlavní příčiny úbytku tetřevů jsou považovány vysoké stavy predátorů, především lišek, kun, krkavců či divočáků, změny v krajině v důsledku jejího obhospodařování a zvláště v poslední době poměrně často zmiňovaná tzv. atlantizace podnebí ve střední Evropě zvýšené množství srážek v červnu a červenci, tedy v období významném pro vývoj kuřat. V současné době je u nás jediná stabilizovaná populace v Národním parku Šumava, kde stavy zřejmě mírně klesají či v nejlepším případě stagnují. Většina tetřevů je přitom soustředěna ve třech honitbách Modrava, Srní a Kvilda na rozloze cca 17 000 ha. Z ostatní části Šumavy, Krkonoš, Jeseníků a Beskyd jsou hlášeny více méně sporadické výskyty, které jsou hluboko pod hranicí biologického minima, reprodukce je nízká a nezajišťuje obnovu populací. Proto je tetřev hlušec platnou vyhláškou č. 395/1992 Sb. zařazen mezi zvláště chráněné živočichy v kategorii kriticky ohrožený a ani v současně projednávaném návrhu novelizace této vyhlášky se nepočítá s jeho přeřazením do nižšího stupně ohrožení. SNAHY O UDRŽENÍ POPULACE Historie intenzivních aktivit na záchranu tetřeva v lesích spravovaných LČR sahá do r. 1988, kdy vzhledem k rapidnímu poklesu stavů tetřeva na Šumavě rozhodlo tehdejší Ministerstvo lesního a vodního hospodářství o zřízení záchranného chovu tetřeva na LZ Prachatice (dnešní LZ Boubín) v lokalitě Mlynářovice. Cílem bylo udržet zbytkovou populaci a obnovit ji v oblastech, kde tetřev již vymizel. Již v tomto roce došlo k výstavbě odchovny a potřebného dalšího zařízení - - voliéry o 13 boxech pro chovné hejno a dospívající kuřata, objektů pro umístění líhně, skladiště krmiv, mrazáku, sociálního zařízení a malých přenosných odchoven pro kuřata. Na podzim bylo dovezeno základní chovné hejno tetřevů v počtu 4 kohoutů a 4 slepic ze SRN. V dalších letech byl chov zvětšován a jeho podpora byla samozřejmě zachována i po vzniku LČR. Tím byly vytvořeny předpoklady pro reprodukci mladých tetřevů za účelem provádění reintrodukcí (vypouštění do přírody v místech dřívějšího výskytu). Odchovaní ptáci jsou totiž vypouštěni v souladu s dohodou o dlouhodobé spolupráci se Správou NP a CHKO Šumava na území národního parku (LS Strážný) a rovněž na území LZ Boubín (polesí Zátoň). V Jeseníkách se LČR rozhodly angažovat na záchraně tetřevů v r. 1993 a následně vybudovat odchovné zařízení v lokalitě Vidly na LS Karlovice. V té době byly v Jeseníkách doslova už jen zbytky původních stavů. Byli dovezeni 2 tetřevi z LZ Boubín a dalších 6 ze zařízení Interlovu Tři sekery. I tady bylo v následujících letech rozšiřováno chovné hejno a zvětšován počet odchovaných tetřevích kuřat pro potřeby reintrodukcí. A stejně jako v Mlynářovicích, i zde bylo třeba v odchovně denodenně tvrdě a dlouho pracovat. Za každým vylíhlým kuřátkem a jeho přípravou k vypuštění je totiž vždy schováno velké množství práce, obstarávání krmení v lese a jeho úprava před podáním dospělým ptákům i kuřatům, neustálý dohled, zejména v době snůšky vajec, jejich inkubace i po vylíhnutí kuřat, řešení zdravotní problematiky, sledování genetické kvality ptáků to vše činí z odchovu tetřevů značně náročnou a finančně nákladnou záležitost. VYPOUŠTĚNÍ A MONITORING Vlastní vypouštění odchovaných tetřevů probíhá ve vypouštěcích zařízeních na vhodných lokalitách. Jedná se o oplocené, asi hektarové plochy s přístřeškem, do nichž jsou odchovaní ptáci převezeni a kde je proces jejich osamostatňování bedlivě sledován. Oplocení jednak částečně chrání před predátory a jednak brání tetřevům v předčasném opuštění vypouštěcí lokality. Přes všechna opatření však již v této době nezřídka dochází k napadení a zabití tetřevů liškami, kunami či jestřáby. V případě telemetrického sledování jsou ptáci vybaveni vysílači již před umístěním do vypouštěcího zařízení. Vysílače s životností cca 2 roky bývají nejčastěji instalovány na krk jako obojek z jednoduché smyčky, přičemž musí být zajištěna jeho dostatečná vůle pro normální příjem potravy a současně nesmí být naopak příliš velká, aby jej tetřev neztratil či se za něj dokonce nezachytil. Ostatní typy montáže se u tetřevů příliš neosvědčily, neboť v případě upevnění vysílačky formou batůžku na zádech či na ocasních perech bývají ptákem poměrně rychle zničeny nebo vytrženy i s pery. Tetřevi mají v zobáku skutečně velkou sílu, dokáží hravě uštípnout i silné větvičky a při neopatrné manipulaci mohou člověka vážně zranit. Celkem bylo doposud z obou odchovných zařízení LČR do přírody vypuštěno téměř tři sta tetřevů a samozřejmě se předpokládá pokračování reintrodukcí i v dalších letech. Koordinace záchranných prací v ČR je od roku 1998 dána Ministerstvem životního prostředí schváleným Záchranným programem pro tetřeva a vytvořením Poradního sboru složeného z lidí na programu se podílejících, včetně výzkumných pracovníků. Poznatky o chovu, reintrodukcích i životě tetřevů v přírodě jsou získávány a publikovány. Významná část těchto poznatků byla získána pomocí telemetrického sledování, neboť více než sto tetřevů v ČR bylo vypuštěno s vysílači a následným telemetrickým sledováním se zabývala výzkumná pracoviště. Soubor takto získaných poznatků slouží např. k ověření vhodnosti období vypuštění odchovaní tetřevi se vypouští buď na podzim či na jaře příštího roku, ke zjištění příčin úbytků, především tlaku predátorů, či migrace do vhodných biotopů s možností následného zahnízdění. Na základě historických zkušeností i novodobých poznatků lze říci, že tetřev je adaptován na staré porosty, kde borůvka obecná je významnou rostlinou poskytující potravu a úkryt. Souběžně s reintrodukcemi odchovaných tetřevů je proto třeba trvale udržovat vhodný biotop. Z hlediska lesnického hospodaření se především jedná o: preferování maloplošných pasečných a podrostních forem hospodaření, včasných a silných probírkových zásahů snižujících zakmenění porostů, prosazování listnatých dřevin ve smrkových porostech a také borovice a jedle před smrkem, ponechání drobných mýtinek a volných ekotonů (o šířce cca 5 m) mezi různověkými porosty, ochranu borůvkových porostů, prodloužení obmýtí, vyloučení biocidních látek a umělých hnojiv. Z dalších opatření lze jmenovat: vyloučení či alespoň omezení rušení turismem, efektivní regulaci počtu predátorů (hlavně lišek, kun, divokých prasat a krkavců), systematické dlouhodobé sledování početního vývoje populace, např. sčítáním kohoutů na tokaništi a celoročním mapováním pobytových znaků (trus, peří, stopy a popeliště), monitorování vybraných jedinců pomocí vysílaček. Jedině souhrn všech těchto opatření může poskytnout potřebné konkrétní údaje o populaci a o efektivnosti realizovaného záchranného programu a zajistit vhodné podmínky pro život tetřevů v přírodě. Obnovení (zotavení) populace tetřevů je skutečně nezbytné. Vždyť tento druh má kromě obecně nenahraditelné hodnoty každého biologického druhu též v naší společnosti vysokou hodnotu kulturní a navíc je tetřev vědci považován za indikátor relativně neporušeného lesního ekosystému. Petr Jirkovský, LČR, LZ Boubín, polesí Mlynářovice Petr Zvolánek, ředitelství LČR Boubín 2008 33

Šumava I Idina Pila Text Markéta Rudlová Foto: Jiří kadoch IDINA PILA od zpracování dřeva k návštěvnickému středisku Historie Idiny Pily sahá až do druhé poloviny 19. století. Uvádí se, že byla založena roku 1862 Janem Reifem a sloužila ke zpracování rezonančního dřeva určeného pro výrobu hudebních nástrojů. Většina lesního majetku na Vimpersku patřila tehdy knížecímu rodu Schwarzenbergů a místo bylo pojmenováno po manželce knížete Josefa Adolfa Schwarzenberga. Původně zde stávalo více objektů, do dnešní doby se zachoval jen jeden dům. V průběhu času se měnily majetkové poměry a s nimi i využití objektu. Sloužil jako hájenka a ubytovna pro kočího lesního závodu, posléze zde bylo zřízeno informační středisko Chráněné krajinné oblasti Šumava. V roce 1992 se Idina Pila stala majetkem státního podniku Lesy České republiky ve správě Lesního závodu Boubín; nájemcem byla Správa NP a CHKO Šumava. V roce 1995 prošla budova částečnou rekonstrukcí, vzniklo lepší zázemí pro návštěvníky i obsluhu informačního střediska. 30. června 1995 bylo otevřeno nové informační středisko Správy NP a CHKO Šumava se dvěma informačními místnostmi, které svému účelu slouží dodnes. Vzhledem k poloze Idiny Pily při cestě k Boubínskému pralesu je expozice zaměřena právě na tuto národní přírodní rezervaci. V současné době patří objekt Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava a má i nadále sloužit především návštěvníkům. Protože turistů směřujících k Boubínu rok od roku přibývá a stávající kapacita informačního střediska je v tomto ohledu dnes již nedostatečná, připravuje se záměr na celkovou rekonstrukci a částečnou přestavbu budovy. Cílem je mimo jiné i rozšíření expozičních prostor a jejich vybavení novou expozicí. Jedním z hlavních témat v expozici by měl být opět Boubínský prales - jeho historie, význam J. Liebscher, Idina pila, kolem r. 1900 i nejnovější poznatky z probíhajících výzkumů. Zmíněny budou také další zajímavosti v blízkém okolí. V návaznosti na hlavní expoziční prostory vznikne zázemí pro přednášky, promítání a další programy pro veřejnost, vybavené moderní audiovizuální technikou. Počítá se rovněž s úpravami v okolí objektu, kde by mělo být vytvořeno nové odpočinkové místo s doplňujícími informacemi pro návštěvníky. Markéta Rudlová Správa NP a CHKO Šumava marketa.rudlova@npsumava.cz 34 Boubín 2008

Národní přírodní rezervace Boubínský prales