Obsah Úloha OS...2 Zavedeni OS...2 BIOS...2 Disk...3 Různé operační systémy...3 Druhy OS...3 Známe OS...4 DOS...4 LINUX...4 OS X...4 WINDOWS...5 Architektura OS...5 Součásti OS...5 Jádro...5 Ovladače...5 Uživatelské rozhraní...5 Komunikace v OS...6 S uživatelem...6 Hardware...6 Diskové partice...6 Výhody...6 Nevýhody...6 Typy...7 Primární partice...7 Rozšířená partice...7 Logická partice...7 Schémata...7 DOS, Windows, OS/2...7 Unix, Linux, Mac OS X...7 Souborové systémy...8 Obnovení particií...8 Správa paměti a procesů...8 Soubory...8 Správce souborů...8 Typy souborů...9 Atributy souboru...9 Přístupy k souborům...9 Procesy...9 Stavy procesů...10 Plánování procesů...10 Plánovací algoritmy...11 Spolupráce mezi procesy...11 Souborové systémy...11 Typy Souborových systémů...11 FAT...11 NTFS...12 ISO 9660...12 EXT...12
Příkazy DOS...12 Typy...12 Interní...12 Externí...13 Ukázka použití...13 Ukázka č.1:...13 Ukázka č.2:...13 Úloha OS Operační systém slouží k: 1. Zpravování hardware 2. Zprostředkování služeb pro software 3. Plánování vytížení systémových prostředků pro optimální vytížení Běžně operační systém vykonává a je zodpovědný za následující operace: 1. Zpravování procesů 2. Obsluhu přerušení 3. Správa paměti 4. Správa souborového systému 5. Správa ovladačů pro hardware 6. Obsluha síťového přípojení 7. Zabezpečováni ochrany a práv k procesům, paměti 8. Správa vstupů a výstupů ( I/O operations) Zavedeni OS Na to aby bylo možné zavést operační systém do paměti je nejdříve nutné vědět kde se operační systém nachází a načíst jeho jádro. Postup zavedení OS do paměti je následující: BIOS 1. Aktivace BIOSU 2. Testování počítače 3. Kontrola a výpis informací 4. Start OS ze zavaděče Některé operační systémy mohou být uloženy v trvalé paměti a přímo být zavedené. Ve většíne případů se však použije takzvaný firmware který umožňuje přístup k hardwaru a po detekci hardware a ověření jeho existence a základní funkčnosti předá řízení dalšímu programu resp operačnímu systému. Tento firmware původně nesl název BIOS (Basic Input Output System). Z historických důvodu se tomuto firmware pořád takto říká i když již nefunguje zcela jako BIOS ze 70-tých let. Úlohou původního BIOS-u bylo zprostředkovat veškeré požadavky operačního systému na hardware. BIOS fungoval jako zprostředkovatel mezi operačním systémem a hardware.
Disk Operační systém může být zaveden z jakéhokoliv média. Jedinou podmínkou je aby toto médium bylo rozpoznáno firmware-m a na jeho začátku musí být takzvaný boot sector. U harddisků to bývá zpravidla první sektor dané partice. Tento boot-sector musí mít povědomí o souborovém systému dané partice. Pokud je na médiu více particí tak je zde zpravidla MBR nebo EBR tabulka která rozhoduje o tom která partice se má použít jako zaváděcí. Různé operační systémy Vzhledem na to že operační systém je zaváděn z prvního sektoru kterého velikost může být i jenom 512 bytů tak je téměř nemožné aby byl celý OS zaveden přímo z těchto 512 bytů. Existuje více způsobů jakým je možno zavést celý OS: 1. Pevně Jádro OS je zavedeno na pevné místo na disku a toto pevné místo přímo navazuje na prví sektor. Výhoda tohoto řešení je, že je velice jednoduchý. Nevýhoda je že systém je nutné instalovat do čisté partice a systém nelze zprovoznit pouhým zkopírováním. 2. Pohyblivě Použití u: MS-DOS Jádro OS je zavedeno z pevného místa na disku. Toto místo na disku může však být uloženo kdekoliv protože v zavaděči je uložena adresa tohoto místa. Výhoda tohoto systému je možnost instalace OS pouhým zkopírováním. Nevýhoda je v tom, že místo kam byl OS zkopírován je nutné zapsat do zavaděče. Použití u: Linux loader, Windows XP, Windows NT 3. Vícestupňově Jádro OS je nahráno na kterékoli v místo na disku. V zavaděči je uložena adresa kam se má dál pokračovat. Na této adrese však nejsou přímo soubory pro zavedení OS ale pokračování zavaděče. Výhoda tohoto systému je, že je možné zvolit různé části jádra OS pro zavedení. Nevýhodou je poměrně komplikovaný systém zavádění který může zpomalit načtení celého OS. Použití u: GRUB Druhy OS Operační systémy můžeme dělit podle více kritérií. Dělit OS můžeme podle následujících kritérií: 1. Časové požadavky (Real-time systems): 1. Real-time systémy 1. Hard Real-time systémy. Tyto systémy se používají pro pro vykonávání real-time operací při kterých je nutné vědět dopředu kdy bude operace dokončena a k tomuto časovému výsledku je možné se dopočítat deterministicky. 2. Soft Real-time systémy. Tyto systémy taktéž počítají real-time úlohy a procesy jsou taktéž ukončeny včas v daném časovém úseku ale tento čas nejsme schopni deterministicky spočítat. 2. Non real-time systémy. Tyto systémy nezaručují ukončení úlohy v daném časovém úseku. 2. Požadavky na uživatele
1. Multi-user systém umožňuje používat daný stroj ve stejném čase většímu počtu uživatelům. 2. Single-user systém umožňuje používat jeden stroj pouze jednomu uživateli ve stejném čase. 3. Počet procesů 1. Single-tasking systém dovoluje mít jenom jeden aktivní proces. Nedovoluje přepínání mezi procesy. 2. Multi-tasking systém dovoluje spustit více programů najednou. Z pohledu uživatele. To znamená, že dovoluje přepínání mezi procesy nebo rozdělení procesů na procesory. Přepínání mezi procesy je zpravidla dvěma pravidly. 1. Pre-emptive planing je systém ve kterém je přepínání mezi procesy na základe časových slotů. Proces běží ve svém časovém slotu a potom je přerušen. 2. Co-operative planing je systém ve kterém procesy odevzdávají vyhrazené prostředky operačnímu systému a ten je odevzdává dalšímu procesu. 4. Distribuovanost 1. Distribuované OS okupují místo na více fyzických zařízeních respektive strojů ale OS je ukazuje jakoby byli jeden stroj. 2. Nedistribuované OS nejsou schopny okupovat více fyzických strojů najednou. 5. Vestavěnost 1. Vestavěné systémy jsou přímo zabudované do fyzického zařízení. Tento systém zpravidla dosahuje větší rychlosti jako nevěstavěný. Používají se například pro mobilní telefony. 2. Nevěstavěný systém je jakýkoliv systém který není věstavěný. Známe OS DOS První operační systém určený pro snadné ovládání. Umožňoval správu souborů, spouštění procesů, formátovat média či spouštět dávkové soubory. Podobné systémy: FreeDOS, MS-DOS, Dr-DOS LINUX Více uživatelský, víceúlohový, určený jak pro práci v síti a jako server tak i pro koncového uživatele. GNU/LINUX je svobodný software který je dostupný zdarma. Linux se vyznačuje flexibilitou bezpečnostní a spolehlivostí. Má nízké náklady a je to opensource, to znamená že je nezávislý na dodávateli. Obsahuje jak příkazovou řádku tak i grafické rozhraní. Podobné systémy: Debian, Mandrake, RedHat, Mandriva, SuSE, Fedora, Ubuntu, Greenie OS X Víceuživatelský, víceúlohový určený zejména pro koncové stanice. Jedná se o Unixovou modifikaci která není open source.
WINDOWS Víceúlohový. Silně rozšířené mezi koncovými uživateli. Použitelný i pro osobní počítače i pro servery. Grafické rozhraní, Velké množství dostupných aplikací. Podobné systémy: Windows XP, Windows NT, 7, 8, Vista, Server 2008 Architektura OS Součásti OS Operační systém se skládá z více součástí. Některé součásti jako je například Jádro je nutné k běhu OS. Jiné součásti jako je kupříkladu grafické uživatelské rozhraní bývá volitelná součást a není nutná k běhu OS. Jádro Každý OS má jádro. Jádro slouží jako základní kámen OS. Spravuje komunikaci s CPU, pamětí a I/O zařízeními. Spravuje Systém souborů (File System), plánuje procesy a práva k zdrojům. Ovladače Anglicky také drivers. Jedná se o specifický software který má za úlohu umožnit komunikaci se zařízeními. Hlavní úlohou ovladačů je vložení abstrakce mezi hardwarem a OS. OS volá funkce v ovladačích a ovladač se sám rozhodne jaké informace poslat do zařízení. Uživatelské rozhraní Anglicky také jako User Interface, UI. Často také nazýváno jako shell. Jedná se obvykle o příkazovou řádku. Bývá součástí téměř všech OS. Slouží jako základní vstup a výstup pro všechny operace. Základní zařízení které se používají pro vstup a výstup jsou display a klávesnice. Existuje také grafické rozhraní. Anglicky GUI, Graphical User Interface. Jeho úlohou je zpřístupnit ovládání OS pro začátečníky a zpřehlednit jeho ovládání.
Komunikace v OS S uživatelem Hardware Diskové partice Partice je označení části datového media. Pro zápis dat na médium a opětovné načtení dat je zpravidla nutné aby požadované místo na médiu bylo obsáhnuto v partici. Partice je možné vytvářet, mazat a jinak spravovat. Výhody 1. Oddělení operačního systému od jiných dat. Data jako například logovací soubory nebo jiné. 2. Samostatní disk pro swap bez nadbytečné fragmentace souborů. 3. Možnosti mít více operačních souborů a každý na samostatném disku. ( Operační systémy se nebudou vzájemně interferovat. ) 4. Při nutnosti přístupu k velkému množství malých souboru je vhodné vytvořit si virtuální partici s omezenou velikostí a tyto soubory mít uložené zde. Redukuje se tím přístupová doba k souborům protože hlava disku se nemusí přesouvat daleko při načtení dalšího souboru. Nevýhody 1. Redukuje se množství volného místa na uložení dat. Je to způsobeno tím, že je nutné ukládat tabulky pro správu každé partice. V současné době a velikostech disků je ale objem dat které zabírají tyto nutné data pro správu poměrně malé množství v porovnání s volnou kapacitou.
Typy 2. Pokud jsou data čtena/zapisována z dvou particí která jsou na stejném fyzickém disku zvyšuje se přístupová doba disku. U tohoto případu je téměř nevyhnutné aby byl zápis/čtení je pomalejší. 3. Zvyšuje se fragmentace souboru na každé partici. Je vetší pravděpodobnost, že bude méně větších souvislých volných částí pro uložení souboru a soubor bude nutné uložit na více částí. Tímto se zvyšuje fragmentace a tím se zvyšuje celkový čas na vystavení souboru. Vystavení souboru chápejme jako jeho načtení jako celku od začátku po konec. 4. Nemožnost uložení velkého souboru na který máme sice dostatek volného místa celkově ale ne na particích samostatně. Příklad: Mějme Blu-Ray médium které má kapacitu 25 GB a je plně zapsáno souborem video.avi. Máme 40 GB disk ale je rozdělen na dvě partice po 20 GB. I přesto, že na každé máme volno 18GB a celkově máme 36GB volného místa, nejsme schopni uložit soubor jako celek. Master Boot Record (MBR) Nejpoužívanější tabulka pro definování particí. Používá ji téměř každý počítačový systém (Například MS-DOS, Microsoft Windows, Linux). Tato tabulka je uložena na disku a slouží jako definice particí. Tuto tabulku je možné spravovat například nástrojem fdisk který je součástí OS DOS. Harddisk u PC může být rozdělen až na 4 primární partice nebo 3 primární + 1 rozšířená partice Primární partice Primární partice obsahuje jeden souborový systém. U DOS a Microsoft Windows je požadavek aby byl systém instalován na primární partici a aby byla tato partice jako první na disku. U novějších systému jako je Microsoft Windows XP nebo 7 je možnost mít uložený systém na jiné partici ale je pořád nutné aby zaváděcí soubory byli na primární partici. Rozšířená partice Harddisk může obsahovat jenom jednu rozšířenou partici, která se ale může dělit na více logických particí. Logická partice Každá logická partice může mít svůj vlastní identifikátor. Např. F G atd. Schémata DOS, Windows, OS/2 Nejpoužívanější schéma rozložení disků u těchto operačních systémech je vytvoření jedné partice na které jsou uloženy všechna data společně s operačním systémem. Existuje jenom jedna primární partice která bývá označována jako C. Toto schéma je vhodné rozšířit o vytvoření jedné další partice na které je možnost ukládat důležité data a v případe pádu systému či poškození operačního systému obnovit partici s operačním systémem ze zálohy. Často používané souborové systémy jsou: FAT16, FAT32, NTFS Unix, Linux, Mac OS X Běžná praxe u Unix, Mac OS X nebo Linux je existence vícero particí přičemž každá má svůj specifický účel a k tomu vhodně zvolený systém souborů. Časté rozvržení je mít samostatnou
partice pro swap soubory a samostatnou partici na data společně se systémem. Možnost dalšího dělení je ještě nemít data a systém na stejné partici ale na dvou samostatných. Často používané souborové systémy jsou: ext2,ext3,ext4 Souborové systémy Běžně používané souborové systémy jsou například Obnovení particií File Allocation Table (FAT16, FAT32) New Technology File System (NTFS) second extended filesystem (ext2) fourth extended filesystem (ext4) ISO 9660 (používáno na CD nosičích) Universal Disk Format (UDF) (používáno na CD nosičích) Journaling Flash system version 2 (JFFS2) (používáno na flash pamětích) Pokud je partice smazána tak se data nevymažou. Pouze je odstraněna z tabulky particí. Typicky z MBR. Pomocí speciálních nástrojů jako je TestDisk nebo gpart je možné tato data obnovit. Správa paměti a procesů Soubory Soubor je logická reprezentace dat programů či záznamů. OS je zodpovědný za: 1. Vytváření a rušení souborů 2. Vytváření a rušení adresářů 3. Podporu primitivních operací pro manipulaci se soubory a adresáři. 4. Zobrazení souborů do sekundární paměti 5. Archivaci souborů Správce souborů Operační systém má správce souborů. Tento program vykonává následující operace: 1. Sleduje umístění, užití a stav souboru 2. rozhoduje o přidělení souboru 3. Realizuje požadavky na ochranu informací v souboru 4. Realizuje požadavky na přístup k souboru 5. Přiděluje a uvolňuje prostředek respektive soubor
Typy souborů Adresářový soubor Obsahuje kromě jiného i mapu přiřazených objektů s jejich fyzickými adresami. Datový soubor Koncový soubor hierarchie objektů. Obsahuje data. Atributy souboru Každý soubor má svoje atributy. Mezi tyto atributy patří ku příkladu: 1. Název 2. Identifikátor 3. Typ 4. Umístění 5. Velikost 6. Práva Pro OS Linux neexistuje typ souborů. OS Linux chápe soubory jenom jako posloupnosti bitů. Taktéž I/O zařízení jsou chápána jako soubory. Přístupy k souborům Operační systém může přistupovat k souborům vícero způsoby. Tyto způsoby jsou: 1. Sekvenčně Adresář odkazuje na první blok souboru v paměti. Každý blok odkazuje na následující. Sekvence je ukončena odkazem na NULL. Je vhodné použít na: Sekvenční vyhledávání. Systém má malou režii. Při poškození jednoho bloku souboru je zbytek souboru nedostupný. 2. Indexy Adresář odkazuje na strukturu ve které jsou uloženy indexy. Každý blok souboru má přiřazen jeden index ve struktuře. Tento systém mé vyšší režii ale přístup k informacím je mnohem rychlejší než u sekvenčního přístupu. 3. Indexy spolu se sřetězením Jako indexy samostatně akorát existuje méně indexů než bloků. Každý index odkazuje na blok který odkazuje na další blok souboru. Takto je docíleno minimalizace struktury s indexy a přístupový čas pro vyhledáváni je pořád rychlejší než u sekvenčního přístupu. Procesy Proces je spuštěný program. K tomu aby mohl být spuštěn je nutné aby měl k dispozici prostředky. Procesor, paměť a další zařízení. Program je zapsaný algoritmus v programovacím jazyce. Program je neměnný a statický. Spouštíme procesy a ne programy. Algoritmus je posloupnost příkazů. Správce procesů je odpovědný za: 1. Vytváření a rušení procesů 2. Pozastavení a opětovné spuštění procesů 3. Synchronizaci procesů 4. Komunikaci mezi procesy
Stavy procesů 2-stavový model 3-stavový model 5-stavový model Plánování procesů Krátkodobé. Short-term, CPU-scheudling Výběr kterému dalšímu připravenému procesu bude přidělen procesor. Střednědobé. Mid-term - Plánuje odsunutí procesu na disk nebo opětovné načtení do paměti. Dlouhodobé, Long-term, Job scheuduling Plánovaní posloupnosti zapnutí procesů a plánování optimálního zatížení systému. Plánovací algoritmy dodržují zpravidla následující podmínky pro výběr procesů ( v různém pořadí ) 1. Spravedlnost každý proces dostane stejné množství času 2. Efektivita Udržování maximálního vytížení systému. 3. Čas odezvy Minimalizace pro interaktivní uživatele.
4. Doba obrátky Minimalizace spravování každé dávkové úlohy 5. Průchodnost Maximální množství úloh za jednotku času. Plánovací algoritmy FCFS First Come First Served. Procesy se ukládají do fronty FIFO a postupně jsou z ní odebírány. SJF Shortest Job First. Nejkratší proces je vzít vždy jako první. HSFS Highest Static Priorty First Served. Bere se proces s nejvyšší prioritou. RR Round Robin. Cyklicky se dává čas každému procesu. Procesy se přerušují a zase obnovují. Spolupráce mezi procesy Procesy mezi sebou mohou komunikovat dvěma způsoby. 1. Pomocí předávání správ. 2. Pomoci sdílené paměti. Souborové systémy Souborový systém je metoda uchování a přístupu k datům v počítači. Anglicky File System. Umožňuje snadný a rychlý přístup k datům. Data jsou ukládána na úložištích dat. Tyto úložiště mohou být fyzická tj. HDD, FD, CD, DVD nebo virtuální ku příkladu NFS nebo SAN. Souborový systém je zodpovědný za: 1. Dlouhodobé uložení dat 2. Manipulace s daty 3. Transformaci uživatelského pohledu na organizaci souborů na fyzickou formu a naopak 4. Umísťování souborů do paměti a jejich mazání z paměti 5. Ochranu před HW poruchami a chybami Souborový systém ukládá následovné informace o souboru: 1. Typ a obsah 2. Jméno a identifikátor souboru 3. Vnitřní strukturu souboru a jeho fragmentaci 4. Strukturu adresářových souborů 5. Přístupové metody k souboru 6. Přístupové práva k souboru. Typy Souborových systémů FAT File Allocation Table Tabulka obsahující informace o obsazení disku v souborovém systému. Tato tabulka je sama o sobě souborový systém. Je podporována v MS-DOS, FreeDOS, OS/2, Linux a je standardně na disketách a USB Flash discích. FAT trpí vícero neduhy jako je například:
NTFS Fragmentace Ztrátou volného místa kvůli špatně označeným volným clusterům jako používané. Překřížení souborů. Označení jednoho clusteru pro více souborů Ukazovatele mimo prostoru File Systému, tj. Poškození FAT Tento souborový systém je nástupce FAT32. Je zamýšlen jako velká databáze které jeden záznam odpovídá jednomu souboru. Přichází však s velkým množstvím vylepšení jako je například: Podpora dlouhých názvů souborů. Žurnálování. Slouží jako ochrana proti havárii. Před zápisem na disk se zapíše operace do žurnálu a po zápisu se zase odstraní. Pokud systém havaruje v době zápisu je možné z žurnálu opravit chybu. Podpora přidělování práv k souborům Šifrování na úrovni FS Pevné a symbolické linky. Podpora odkazů na soubory. Tímto odkazováním je možné aby jeden soubor na disku byl znám pro uživatele jako dva různé soubory. Diskové kvóty pro uživatele Pořád však trpí neduhem fragmentace. U tohoto systému je dokonce poměrně velká. ISO 9660 Je používán jenom na CD. Jeho majoritní nevýhodou je, že ho není možné měnit. EXT EXT FS je open source a používá se hlavně u linuxových systémů. Podporuje práva k souborům, různé typu souborů, pevné a symbolické linky. Příkazy DOS Typy Příkazy operačního systému DOS můžeme dělit podle toho kde jsou dané příkazy uložené. Platí, že interní příkazy se nachází v souboru command.com. Jakmile je vykonaný příkaz uložen v jiném souboru než v command.com jedná se o příkaz externí. Interní CD nebo CHDIR Zobrazuje právě otevřený adresář nebo ho změnit. COPY Umožňuje kopírování souborů. DEL nebo ERASE Umožňuje smazání souborů. DIR Zobrazí seznam souborů a podadresářů vybraného adresáře. ECHO Zobrazí správu nebo momentální nastavení echa. MKDIR nebo MD Vytvoří adresář.
PAUSE Pokud nebude stlačena klávesa nebude se dále pokračovat v postupu činnosti. RENAME Umožňuje přejmenovat soubory. RMDIR nebo RD Umožňuje smazat adresáře. TYPE Vypíše obsah textového souboru. Externí ATTRIB Umožňuje zjistit a měnit atributy souborům CHKDSK Zobrazí informace o diskové jednotce CHOICE Čekání na volbu. Pro správné nastavení události která se má vykonat pro každou volbu je nutné po příkazu CHOICE mít uvedeny přepínače IF ERRORLEVEL v sestupném pořadí. DEFRAG Reorganizuje soubory na disku pro zlepšení jejich kompaktnosti. EDIT Spustí editor textu pro ASCII soubory. FDISK Umožňuje konfigurovat partice. FORMAT Umožňuje formátování partice. HELP Zobrazí nápovědu. MORE Umožňuje postupné vypsaní obrazovky. Použití : DIR MORE XCOPY Umožňuje zkopírovat celou adresářovou strukturu. Ukázka použití Příkaz v systému DOS je zkratka pro vykonání série instrukcí. Příkaz ale může mít parametry které mohou být i povinné. Ukázka č.1: MKDIR C:\test MKDIR je interní příkaz který vytváří adresář a test je parametr tohoto příkazu. Výsledek zadání MKDIR test do příkazové řádky má za následek vytvoření adresáře s názvem test na partici s označením C. Ukázka č.2: Mějme dávkový soubor ve kterém se nachází následná posloupnost příkazů. @ECHO OFF CHOICE /c12 Vase volba:
IF ERRORLEVEL 2 GOTO two IF ERRORLEVEL 1 GOTO one :two ECHO dva GOTO exit :one ECHO jedna GOTO exit :exit ECHO konec @ECHO OFF vypne vypisování zápisu příkazů na obrazovku. CHOICE /c12 Vase volba je příkaz který má dva parametry. První parametr je přepínač /c12 který uvádí že jsou zde dvě volby a to konkrétně 1 a 2. Vase volba je další parametr který nastavuje hlášku která bude vypsána na řádku kde se požaduje volba. IF ERRORLEVEL 2 je příkaz který definuje co se má udělat pokud uživatel zvolí možnost 2. V jeho parametru je napsáno GOTO two což znamená že se má vykonat příkaz GOTO s parametrem two. GOTO two příkaz uskuteční skok na pozici two. Zápis IF ERRORLEVEL 2 GOTO two definuje že pokud je zvolena možnost 2 tak se skočí na pozici two. :two definuje pozici v souboru na kterou se dá skákat za pomoci příkazu GOTO. ECHO dva vypíše na obrazovku svůj parametr. Na obrazovku se vypíše dva. Jak to funguje? Pokud zvolím možnost 1 při výběru možností vykoná se následující: 1. IF ERRORLEVEL 2 se nevykoná protože jsem nezvolil 2. 2. IF ERRORLEVEL 1 se vykoná a vykoná se jeho parametr. 3. GOTO one skočí na pozici one. 4. Vykoná se příkaz ECHO jedna a na obrazovku se vypíše jedna. 5. Vykoná se další příkaz v pořadí což je GOTO exit. 6. Skočí se na exit. 7. Vykoná se příkaz ECHO konec a na obrazovku se vypíše konec. Pokud zvolím možnost 2 při výběru možností vykoná se následující: 1. IF ERRORLEVEL 2 se vykoná a vykoná se jeho parametr. 2. GOTO two skočí na pozici two. 3. Vykoná se příkaz ECHO dva a na obrazovku se vypíše dva.
4. Vykoná se další příkaz v pořadí což je GOTO exit. 5. Skočí se na exit. 6. Vykoná se příkaz ECHO konec a na obrazovku se vypíše konec.