William Saroyan TRACYHO TYGR Kapitola 1...2 O tom, jak Thomas Tracy k tygrovi přišel Kapitola 2...2 Thomas Tracy se chce stát ochutnávačem kávy Otto Seyfganga Kapitola 3...5 O tom, jak se Thomas Tracy seznámil s Laurou Luthyovou Kapitola 4...8 O návštěvě Thomase Tracyho v domě u Luthyových a jejích tragických následcích Kapitola 5... 10 Nimmova smrt Kapitola 6... 11 Thomas Tracy dává výpověď, tygr se stane viditelným a policie po něm střílí Kapitola 7... 13 Rozhovor s doktorem Rudolfem Pingitzerem Kapitola 8... 16 Rozhovor pokračuje Kapitola 9... 19 Thomas Tracy je podroben psychiatrickému vyšetření v Bellevue Kapitola 10... 20 Neradostné shledání Thomase Tracyho a Laury Luthyové Kapitola 11... 22 Hon na tygra Kapitola 12... 24 Plán kapitána Huzingy jak chytit tygra Kapitola 13... 26 Lov na tygra začíná Kapitola 14... 29 Thomas Tracy opět přenáší žoky kávy a objevuje se tygr Kapitola 15... 31 Šťastný konec Info o původní knížce... 33 1
Kapitola 1 O tom, jak Thomas Tracy k tygrovi přišel Thomas Tracy měl tygra. Vlastně šlo o černého pantera, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr. Měl krásné bílé zuby. Takto Tracy svého tygra získal: Když mu byly tři roky a věci kolem sebe poznával podle zvuků, tu kdosi řekl tygr! Ať už tygr! bylo cokoli, Tracy to chtěl. Jednoho dne se Tracy s tátou procházel po městě, když uviděl cosi za výlohou rybárny. "Kup mi toho tygra." řekl. "To je rak." opravil ho táta. "Tak to nechci." řekl Tracy. O pár let později navštívil s mámou ZOO a v kleci viděl skutečného tygra. Vypadal jistě nejtygrovatěji ze všech tygrů, ale jeho tygr to nebyl. V dalších letech spatřil Tracy mnoho obrázků, slovníků, encyklopedií a filmů s těmi nejroztodivnějšími druhy zvířat. Vykračovalo si tam mezi nimi i dost černých panterů, ale o žádném z nich by Tracy nemohl říct, že je to jeho tygr. Až jednoho dne si zašel Tracy do ZOO sám. Bylo mu tehdy asi patnáct, pokuřoval cigaretu a koukal po holkách, když tu najednou stanul konečně před svým tygrem. Byl to rozespalý černý panter, který se právě probudil, zvedl hlavu, zpříma se na Tracyho zadíval, stoupl si na všechny čtyři a řečí černých panterů pozdravil, což znělo asi takto: Uajíí, pak popošel k mřížím klece, na chvíli se zastavil, s očima stále upřenýma na Tracyho, a zas se líně vrátil k místu, kde až dosud spal. Tam sebou žuchnul a zahleděl se kamsi do dálky prostoru, do dálky tolika mil a let, kolik mil a let prostor má. Teď zas pro změnu zíral Tracy na černého pantera. Zíral tak upřeně asi pět minut. Pak odhodil cigaretu, odkašlal si, vyplivl slinu a vyšel ze ZOO. "Tohle je můj tygr." řekl si. Nikdy se již do ZOO nevrátil, aby si tygra ještě jednou prohlédl. Nebylo to nutné. Měl ho. Měl ho celého a se vším všudy za těch pět minut, kdy ho viděl, jak odevzdaně hledí do nekonečného prostoru s výrazem té strašlivé tygří pýchy. Kapitola 2 Thomas Tracy se chce stát ochutnávačem kávy Otto Seyfganga Když bylo Tracymu jedenadvacet, odjel i se svým tygrem do New Yorku a nastoupil práci u Otto Seyfanga, dovozce kávy, ve Warrenově ulici v centru Washingtonova tržiště. V okolí byly hlavně obchody se zemědělskými výrobky, a 2
tak kromě kávy, kterou mohl Tracy zadarmo popíjet v oddělení ochutnávačů u své firmy, najedl se bezplatně i dosytosti čerstvého ovoce a zeleniny. Za nekvalifikovanou práci dostával Tracy velmi nízký plat, ale byla to práce dobrá a poctivá. Zpočátku nebylo nic lehkého hodit si na záda padesátikilový žok zrnkové kávy a ujít s ním padesát metrů, ale za týden to již byla pro Tracyho hračka, a dokonce i tygr musel ocenit, jak snadno mu to jde. Jednoho dne zašel Tracy za svým nadřízeným, panem Valorou, aby s ním promluvil o své budoucnosti. "Chci se stát ochutnávačem," řekl mu. "Kdo tě posílá?" zeptal se Valora. "Kam by mě kdo posílal?" divil se Tracy. "Kdo tě posílá za mnou, abych tě udělal ochutnávačem?" "Nikdo." "Co víš o ochutnávání kávy?" ptal se Valora. "Mám rád kávu," řekl Tracy. "Co víš o ochutnávání kávy?" opakoval Valora svou otázku. "Něco kávy jsem už vypil v oddělení ochutnávačů." "Vypil jsi jen tolik kávy a snědl tolik vdolků, co dostávají všichni ostatní, kteří nejsou profesionální ochutnávači," řekl Valora. "Když byla káva dobrá, poznal jsem to," řekl Tracy. "Když byla špatná, poznal jsem to taky." "Jak jsi to poznal?" "Podle chuti." "Máme tři ochutnávače: Nimma, Peberdyho a Ringerta," řekl Valora. "Jsou už u firmy pětadvacet, pětatřicet a jedenačtyřicet let. Jak dlouho pracuješ ty u Otto Seyfanga?" "Čtrnáct dní." "A chceš se stát ochutnávačem?" "Za čtrnáct dní práce u firmy se chceš dostat až na samý vrchol žebříčku?" "Nechce se ti čekat, až na tebe přijde řada?" "Ne, pane. Nechce." V tu chvíli vešel do Valorovy kanceláře sám Otto Seyfang. Valora vyskočil ze židle, ale Otto Seyfang, sedmdesátiletý muž, který si na to nepotrpěl - alespoň ne na to vyskakování -, řekl: "Jen zůstaňte sedět, Valora! A pokračujte!" "Jakže, prosím?" ptal se Valora. "Pokračujte, kde jsem vás přerušil, a čiňte se, Valora!" nakázal mu Otto Seyfang. "Tenhle nový člověk přišel žádat místo ochutnávače." "Pokračujte!" "Je u firmy čtrnáct dní a chce se stát ochutnávačem." "Pokračujte, kde jste přestali!" "Ano, šéfe," řekl Valora a obrátil se k Tracymu. "Za pouhých čtrnáct dní chceš dostat místo, na které museli Nimmo, Peberdy a Ringert čekat dvacet, pětadvacet a třicet let? Je to tak?" "Ano, pane." "Jen tak si přijdeš k firmě a hned chceš tu nejlepší práci?" "A o ochutnávání kávy víš taky všecko, že?" "Jak tedy chutná dobrá káva?" 3
"Jako káva." "Jak chutná prvotřídní káva?" "Jako dobrá káva." "V čem je tedy rozdíl mezi dobrou a prvotřídní kávou?" "V reklamě," odpověděl Tracy. Valora se obrátil k Otto Seyfangovi, jako by chtěl říct: Co mám s tím chytrolínem přivandrovalým dělat? Ale Otto Seyfang ho nepovzbudil, jen čekal, co se bude dít dál. "V oddělení ochutnávačů není volné místo," řekl Valora. "Kdy tam bude volné místo?" zeptal se Tracy. "Ne dřív, než umře Nimmo," řekl Valora, "ale v podniku je dalších devětatřicet lidí, kteří jsou před tebou." "Nimmo přece ještě neumře." řekl Tracy. "Řeknu mu, aby si pospíšil." "Nechci, aby pospíchal." "Ale jeho místo chceš!" "Ne, pane," řekl Tracy. "Chci, aby v oddělení byli čtyři ochutnávači." "A ty chceš být tím čtvrtým?" žasnul Valora. "A ne Shively, který je teď první v pořadí?" "V jakém pořadí?" "V pořadí těch, kteří čekají na místo ochutnávače," řekl Valora. "Chceš předběhnout Shivelyho?" "Nechci nikoho předběhnout," řekl Tracy. "Chci být mimo jakékoli pořadí přijatý do oddělení ochutnávačů, protože umím ochutnávat kávu a poznám, kdy je dobrá." "Opravdu?" "Odkud jsi?" zeptal se Valora. "Ze San Francisca," řekl Tracy. "Proč se tam vlastně nevrátíš?" Valora se obrátil k Otto Seyfangovi. "To by asi bylo nejlepší, že ano, pane šéf." Valora ani Otto Seyfang nevěděli, že za Tracyho mluví tygr. Mysleli, že to je Tracy sám. Zpočátku Otto Seyfanga napadlo, že by mohl udělat něco překvapujícího, tak jak to kdysi viděl na divadle. Překvapujícího pro Valoru a snad i pro toho kluka. Jenže pak to zavrhl. Uvědomil si, že přece jen není na divadle, ale ve svém podniku KÁVA-IMPORT, a kromě toho není umělec, ale obchodník. Napadlo ho totiž, že by snad mohl zaměstnat čtvrtého ochutnávače, tedy Tracyho, který má tolik kuráže, aby přišel za Valorou, a řekl mu, nejspíš po pravdě, že on, Tracy, pozná dobrou kávu, když ji ochutná, a ještě ukáže, že má za ušima. Jako třeba s tou reklamou. /Když se to tak vezme, uvažoval v duchu Otto Seyfang, je to umění vlastně pořádný podfuk. Jen proto, že kluk odněkud z Kalifornie dokáže pohotově odpovídat na imbecilní otázky, být to v nějakém tom uměleckém kuse, už by mu člověk měl dát, o co si řekne, a něco z něj udělat. Ale co je doopravdy zač? Je to kafař? Žije kávou, dýchá kávou? Kdepak. Fiškus je to, nic víc./ Tak se nakonec Otto Seyfang rozhodl, že nic překvapujícího neudělá. "Co máš za práci?" zeptal se Tracyho. "Skládám písničky," řekl Tracy. "Ale! Co máš za práci u Otto Seyfanga?" ptal se ten starý muž. "Víš, kdo já jsem?" "Ne, pane. Kdo jste?" 4
"Otto Seyfang." "Víte, kdo jsem já?" "Kdo jsi?" "Thomas Tracy." /Mám tenhle podnik. Mám ho už čtyřicet pět let, říkal si v duchu Otto Seyfang. Co máš ty?/ - /Mám tygra, odpovídal v duchu Tracy./ Pokračovali v hovoru, ale ne dřív, než mezi nimi proskočily tyhle myšlenky. "Co máš za práci u Otto Seyfanga?" ptal se ten starý muž. "Přenáším žoky s kávou," odpověděl Tracy. "Chceš si to místo udržet?" zeptal se Otto Seyfang. Tracy věděl, co tygr hodlá říct, a nedočkavě čekal, až to řekne. Vtom však zjistil, že tygr z nudy usnul. Za chvíli slyšel sám sebe, jak říká: "Ano, pane, chci si to místo udržet." "Tak se sakra vrať ke své práci!" obořil se na něj Otto Seyfang. "A jestli zas někdy přijdeš k Valorovi plácat nesmysly a utrácet tak zbůhdarma jeho čas, vyhodím tě. Pan Valora ví sám ze všeho nejlíp, jak svůj čas utrácet, a nikdo mu s tím nemusí pomáhat, nemám pravdu, Valora?" "Zajisté, pane šéf," řekl Valora. Tracy se vrátil ke své práci a tygra nechal spát pod Valorovým stolem. Když se tygr probudil a přišel k Tracymu, nechtěl s ním Tracy mluvit. "Uajíí," řekl tygr v naději, že prolomí to trapné ticho. "V hájíí," odsekl mu Tracy. "To jseš kamarád, takhle mě vypéct. Čekal jsem, jak jim to ukážeš, ale ty zrovna musíš usnout. Když říkal: 'Chceš si to místo udržet?', čekal jsem, že mu odpovíš něco chytrého. To si říkáš tygr?" "Mrúú," řekl tygr. "Mrúú," řekl Tracy. "Jdi mi z očí!" Po zbytek dne přenášel Tracy žoky s kávou mlčky a nasupeně. Zlobil se na tygra, který projevil své špatné způsoby a usnul zrovna v tu nejnevhodnější chvíli. Stalo se mu to sice poprvé, ale Tracymu se to nelíbilo. Trápilo ho, zda tygr netrpí nějakým pochybným rodovým sklonem. Po práci doprovázel Tracy Nimma k podzemní dráze. Nimmo byl celou cestu nervózní, protože celý den ochutnával kávu. Byl téměř tak starý jako sám Otto Seyfang a neměl žádného tygra: vlastně ani nevěděl, že jsou tygři, které lze mít. Jediné, co dělal, bylo, že stál v cestě Shivelymu. A Shively stál v cestě třiceti osmi dalším zaměstnancům podniku Otto Seyfanga. Takže se Tracy opět vrátil ke své práci, ale kromě toho napsal i tři verše své písničky. Zůstane tedy ještě a počká, až se z toho tygr vykřeše. Ale nebude stát nikomu v cestě, nebude nikomu překážet v pořadí. Když Tracy vyšel z podzemní dráhy a kráčel vzhůru po Broadwayi, rozhodl se, že si dá šálek kávy - a tak si ho dal. Byl dobrým ochutnávačem, a věděl o tom. Nechtělo se mu ale čekat nějakých třicet pět let, aby to mohl dokázat. Vypil druhý šálek a dal si třetí, vychutnával jej zvolna a pečlivě. Kapitola 3 O tom, jak se Thomas Tracy seznámil s Laurou Luthyovou Čas o času zabloudily oči Tracyho tygra po okolí v naději, že zahlédnou mladou tygřici, jejíž chování a způsoby by byly vhodné pro cokoli, co by z jejich setkání 5
mohlo vzejít. Ale ať se díval jak se díval, většinou žádnou nespatřil. Většinou viděl jen samé pouliční kočky. Při těch několika vzácných příležitostech, kdy mu do oka padla přece jen opravdická tygřice, měl tygr právě kamsi velice naspěch a času mu zbývalo jenom tolik, aby se stačil ještě v běhu ohlédnout a podívat se za ní. Bylo to smutné a nikam to nevedlo a tygr o tom musel začít. "Uáách," řekl. "Co říkáš?" zeptal se Tracy. "Uáchm." "Nerozumím ti." "Suamách." "Co je to?" "Samachám." "Znamená to něco?" "Achsámachám," říkal trpělivě tygr. "Mluv pořádně, když chceš něco říct," zlobil se Tracy. "La," řekl tygr. "To je skoro francouzsky," řekl Tracy. "Mluv normálně. Víš, že francouzsky neumím." "Lásal." "Laso?" "Sa," řekl tygr. "Nezkracuj slova, spíš je prodlužuj, ať ti můžu rozumět," poprosil ho Tracy. "S," řekl tygr. "Umíš mluvit líp," řekl Tracy. "Buďto mluv, nebo buď zticha." Tygr zůstal zticha. Tracy přemýšlel, co chtěl tygr říct, a najednou na to přišel. Stalo se to v době polední přestávky. Tracy stál na schodišti před vchodem podniku Otto Seyfanga, vyhříval se na slunci a poslouchal Nimma, Peberdyho a Ringerta, jak si povídají o věhlase, kterého se jim ve světě kávy za ta léta věrného ochutnávání dostalo. Tu a tam se i Tracy snažil vpadnout do hovoru zmínkou o písničce, kterou právě píše, ale nikdy se mu to docela nepodařilo. Snažil se přijít na to, co tygr říkal, když tu najednou vidí, jak po Warrenově ulici kráčí dívka v žlutých přiléhavých pletených šatech. Jak hříva bohaté černé vlasy jí volně splývaly k ramenům. Vyzařoval z nich život a praskala v nich elektřina. Svaly Tracyho tygra se napružily, jeho štíhlá hlava se vytáhla směrem k dívce, jeho ohon se napřímil, ztuhnul a jen nepatrně se zachvíval, a odkudsi z hloubi tygra se vydralo divoké Uajíí. Ochutnávači kávy, kteří zaslechli to zaržání, se s údivem obrátili k Tracymu, protože ještě nikdy v životě podobný zvuk neslyšeli. "Aha," řekl Tracy tygrovi, "už to mám." "Uajíí," opakoval tygr jakoby v bolesti a hlava se mu vytáhla ještě dál. Tracyho oči se ponořily do očí té dívky. Obojí, ten výkřik i to ponoření, proběhlo současně. Dívka slyšela ten výkřik a přijala Tracyho oči, téměř se zastavila, téměř se usmála, nalehla těsněji na své žluté pletené šaty a odtančila dále po Warrenově ulici, jen tygr teskně kňučel. "Tak tohle dělají v Kalifornii?" žasnul Nimmo. "Uajíí," řekl Tracy. "Udělej to ještě jednou," požádal ho Peberdy. Tracy, který se díval za odcházející dívkou a sledoval tygra, jak za ní uhání, to udělal ještě jednou. "Slyšel jste to, Ringerte?" řekl Peberdy. "Tohle dělají v Kalifornii, když vidí krasavici." 6
"Žádné strachy," řekl Ringert, "slyšel jsem to." "Slyšel jsi to," řekl Nimmo, "ale dokážeš to udělat?" "To víte, že nedokážu," přiznal Ringert. "Ani jeden z nás starých ochutnávačů to nedokáže." A staří ochutnávači museli s lítostí přiznat, že to nedokážou. Pak se všichni vrátili ke své práci. Tygr se přihnal zpátky za Tracym k navršené hromadě žoků v zadní části skladiště, odkud byl oknem výhled na dvorek. Toho odpoledne si Tracy pohazoval žoky, jako by to byly pytlíky fazolí. "Ať je to kdokoli," řekl tygrovi, "pracuje někde poblíž. Zítra ji zase o polední přestávce uvidím a pozítří taky. Další den ji pozvu na oběd." Celé odpoledne se Tracy snažil pořádně si o tom s tygrem popovídat, ale tygr vždycky místo odpovědi pouze hlasitě zaržál. Každou chvíli zaslechli ostatní nosiči žoků to zaržání. Byli to všichni mladí muži a rádi by ten zvuk napodobili, ale nedokázali to. Jak by mohli, když neměli tygra. Jen jednomu z nich, chlapci,který se jmenoval Kalany, se to téměř podařilo a pyšně tvrdil Tracymu, že ať si kdokoli z Kalifornie udělá cokoli, on, který je z Texasu, to dokáže taky. "Zítra, pozítří a popozítří," připomínal Tracy tygrovi, "pak ji pozvu na oběd." A to se ví, stalo se, jak řekl. Seděla u stolu naproti Tracymu v kavárně "Oukej". Oba jedli a tygr zatím obcházel kolem, snažil se potlačit zaržání a nevypadat tak hltavě. "Jmenuju se Tom Tracy," řekl Tracy. "Já vím, už jste to říkal," odpověděla ta dívka. "Zapomněl jsem." "Já vím, už jste mi to řekl třikrát. Ale chtěl jste říct Thomas, ne Tom, že ano?" "Ano," přikývl Tracy. "Thomas Tracy. Tak se jmenuju. Nic jiného to neznamená. Tedy chci říct, nic jiného než jméno. Muž nemá jenom to jméno." "Máte i jméno po otci?" zeptala se dívka. "Ne," řekl Tracy. "Jenom Thomas Tracy. Nebo jen Tom, kdybyste to chtěla zkracovat." "Nechci to zkracovat," řekla dívka. "Opravdu ne?" rozzářil se Tracy, protože to pro něj mnoho znamenalo. Představa, co všechno to pro něj může znamenat, ho velice rozrušila. A tak byl rozrušen, že si ani nevšiml, jak tygr kamsi upřeně zírá a taky se celý třese vzrušením. Pak se přece jen podíval a viděl, že tygr hledí na mladou tygřici. "Opravdu ne?" opakoval Tracy. "Ano," řekla dívka. "Líbí se mi jméno Thomas Tracy, tak jak je. Nechcete se zeptat, jak se jmenuju já?" "Jak se jmenujete?" zeptal se Tracy přidušeným hlasem. "Laura Luthyová," odpověděla dívka. "Ó," zasténal Tracy. "Ó, Laura Luthyová." "Líbí se vám?" zeptala se Laura Luthyová. "Jestli se mi líbí?" zvolal Tracy. "Ó, Laura, Laura Luthyová." Zatímco Thomas Tracy a Laura Luthyová dojídali oběd, proháněli se tygr s tygřicí kolem nich, a nepřestali s tím, ani když Tracy a Laura vstali od stolu a došli k pokladně, kde Tracy zaplatil 85 centů za oba obědy. Co mu teď záleželo na penězích? Na ulici vzal Tracy Lauru za ruku a tak přešli kolem podniku Otto Seyfanga, kolem Nimma, Peberdyho a Ringerta, kteří stáli před vchodem. Tygr s tygřicí kráčeli způsobně za nimi. Tracy doprovodil Lauru až k její kanceláři, vzdálené asi dva bloky od podniku Otto Seyfanga, směrem k dokům na konci Warrenovy ulice, kde Laura pracovala jako písařka. 7
"Zítra?" zeptal se Tracy, aniž pořádně věděl, na co se ptá. Doufal však, že ona ví. "Ano," odpověděla Laura. Tracyho tygr zaržál. Lauřina tygřice se pousmála, svěsila hlavu a odběhla. Tracy se vrátil k podniku Otto Seyfanga, k ochutnávačům kávy, kteří postávali před vchodem. "Tracy," přistoupil k němu Nimmo, "doufám, že budu žít aspoň tak dlouho, abych viděl, jak to dopadne." "Budete," ujistil ho rozhodně a upřímně Tracy. "Budete, protože musíte žít." Tygr stál uprostřed chodníku, zahleděn do nekonečného prostoru. Když se Tracy toho dne vracel domů, nalezl tygra, jak tam uprostřed chodníku stále ještě stojí, a stoupl si vedle něj. Lidé, valící se z práce, do něho vráželi. Stáli tak oba dlouho, pak se Tracy pohnul a vydal se směrem k podzemní dráze. Tygr se neochotně ploužil za ním. Kapitola 4 O návštěvě Thomase Tracyho v domě u Luthyových a jejích tragických následcích Laura Luthyová žila ve čtvrti Far Rockaway. Soboty a neděle trávila doma s matkou. Její matka byla, dá-li se tak říct, ještě krásnější než Laura sama, a věčná, i když nenápadná řevnivost mezi nimi se odrážela nejen v zrcadlech po celém domě, ale i v poznámkách, jež obě ženy pronášely na adresu filmových či divadelních herců, na adresu mužů ze sousedství nebo mužských návštěvníků kostela. /Kostel byl naproti přes ulici, takže mohly vidět, jací muži jej navštěvují. O sobotách a nedělích vyhlížely společně, jiné dny chodila k oknu pouze Lauřina matka, většinou však taky ne, neboť s čím větším klidem mohla svou zálibu provozovat, tím menší k ní měla chuť. Nicméně stalo se občas, že jí do oka padl nějaký ten urostlý muž, přicházející si do kostela pro požehnání či pro nevyplacený účet/. Řevnivost mezi matkou a dcerou vzkvétala a rostla, vzdor tomu, že pan Oliver Luthy, Lauřin otec, přicházel každý večer po práci domů a již po čtyřiadvacátý rok uléhal do postele vedle své paní, jejíž křestní jméno znělo Viola. Pan Luthy pracoval na Manhattanu a byl ve finanční administrativě. Byl tam již tak dlouho, jak dlouho byl, lze-li to tak říct, ve společném loži se svou ženou. Dostala ho tam ona. Zdálo se jí totiž lepší, aby byl její muž v něčem, jako je finanční administrativa, než aby byl v něčem, jako je lodní doprava, což bylo přesně to, v čem byl, když se brali. Pracoval tehdy sice jako loďařský úředník, ale Viola o něm radši prohlašovala, že je v lodní dopravě, protože takhle si mohla alespoň představovat, že loďmi něco dopravuje, dobytek, traktory či snad lodě. A kolikrát doufala, jestli třeba i ti ostatní si to tak nebudou chvíli představovat, a nijak nespěchala jim tu představu vyvracet. Ta představa se jaksi brzy vyvrátila sama, ale vždycky tu zbyla alespoň chvilka hrdé, byť pochybné pýchy. Dost často k Luthyovým přicházely návštěvy, příjemní lidé z různých míst. Bylo však na nich cosi pozoruhodného. Na rozdíl od všech těch, o nichž se člověk dočítá ve společenských rubrikách časopisů, vypadali totiž úplně obyčejně. Ale 8
když je Viola zahrnula bezpočtem otázek a oni museli odpovídat a pozvolna tak odkrývali své nitro, zdáli se být obyčejní čím dál tím míň a čím dál víc vypadali jako ti, kteří mít jen trošku víc štěstí museli se dostat nejmíň k divadlu. Návštěvy bývaly obvykle vždy předem pečlivě ohlášené a obvykle přicházely v sobotu odpoledne. Jednou - kromě Violy o té příhodě nikdo nevěděl - vyšel z koupelny muž jménem Glear a srazil se s Violou v předsíni. Vracela se právě z ložnice do pokoje s časopisem, ve kterém mu chtěla ukázat článek o problémech dopravy. Kvapně ji objal a do obličeje jí vtiskl cosi, co snad byl polibek. Zavanula z něj vůně kolínské, to si pamatovala, a kdyby se byl dostal k filmu, jistě by dělal nějakého úředníka, totiž úředníka přímo v nějakém filmu. Protože Viola věděla své, věděla, jak dokáže zapůsobit na výbušného muže, který klidně mohl být i filmovým hercem, měl to s ní pan Luthy dva roky dost těžké. Pak se jí však asi podoba pana Gleara vykouřila z paměti a bůhsuďproč myslela teď na něj ne jako na pana Gleara, ale jako na pana Shermana. "Copak asi dělá ten zajímavý pan Sherman?" vzpomněla si jednou před manželem. Manžel odpověděl, že pan Sherman má teď sochu a stojí v městském parku v Savannah. Thomas Tracy navštívil Luthyovy jednoho nedělního odpoledne. Celou cestu do Far Rockaway byl tygr velice rozrušený a netrpělivý, že se zas setká s Lauřinou tygřicí, a jakmile Tracy a tygr vstoupili do domu, začaly se dít vskutku podivné věci. Tracy pohlédl na Violu, Lauřinu matku, a Viola pohlédla na Tracyho. Ale ten pohled nebyl nijak letmý. Snad se dalo předpokládat, že Tracy na Violu bude hledět, protože toho na ní bylo dost, co se přehlédnout prostě nedalo. Byla celá Laura, věk jí nepřidal na váze, ale byla protřelejší z té únavné role věčné nevinnosti. Laura zahlédla ty pohledy, zatímco otec vyhlížel z okna. Shledal, že se cosi děje naproti u kostela. Viola ho poslala pro zmrzlinu a on šel rád, protože kostel byl na cestě k obchodu, a tak se tam aspoň zastaví a zjistí, o co jde. Jakmile odešel, přinesla Viola krabici bonbónů a nabídla je Tracymu se značně výmluvnou pobídkou. Laura, která vypadala, že ji vzájemná náklonnost Tracyho a matky velice těší, se na chvíli omluvila a odešla kamsi hledat vysvědčení z krasopisu, na kterém bylo její jméno chybně napsáno jako Lutyová místo Luthyová. Odešla zvesela a nechala tam Tracyho a jeho tygra samotné s paní Luthyovou a s těmi bonbóny. Tracy přijal každý bonbón, který mu nabídla, a když už jich snědl šest, aniž si to dovedl vysvětlit, náhle vstal a přijal vše. Čekal, že ji to překvapí, ale překvapilo ho, že to čekala. Stejně jako kdysi Glear chopil se i on té nevinné ženy a do obličeje jí vtiskl cosi, co snad měl být polibek. I z jeho úst zavanulo, uvědomila si hned paní Luthyová. Stačil ještě včas poodstoupit a nechal tygra proběhnout mezi nimi, pak musel poodstoupit ještě jednou, to když se rozběsněný tygr přihnal zase zpátky. Nato se Tracy pokusil naplnit svou představu o polibku podruhé. A byl právě uprostřed tohoto druhého pokusu, když se do místnosti vrátila Laura. Tracy se snažil dělat, jako že vlastně nedělal to, co bylo zjevně vidět, že dělal, přestože ať dělal co dělal, nedokázal si představit nic jiného, co by měl dělat, jako že dělal. Viděl Lauřinu tygřici. Stála vedle Laury a v očích měla úžas a vztek. Pak se porozhlédl po svém tygrovi, ale ten už byl pryč. Vzal klobouk a vyšel z domu. 9
Zahlédl pana Luthyho, jak přichází od kostela a v ruce nese zmrzlinu, ale otočil se a pospíchal opačným směrem. Až na Broadwayi podařilo se tygrovi prodrat zástupem nedělních chodců a připojit se k Tracymu. "Tohle mi už nedělej," řekl mu Tracy. Druhý den o polední přestávce stál Tracy před podnikem Otto Seyfanga a doufal, že Laura Luthyová přijde. Nepřišla. Nepřišla ani žádný další den v tom týdnu. Kapitola 5 Nimmova smrt "Tak jak se to vyvíjí?" zeptal se Tracyho Nimmo v pátek v poledne. "Písnička?" ptal se Tracy. "K čertu s písničkou. Jak se to vyvíjí s tebou a tou pěknou černovláskou v žlutých šatech?" "Uajíí," povzdychl si smutně Tracy. "Co tím myslíš?" ptal se Nimmo. "V neděli jsem byl u nich ve Far Rockaway a potkal tam její matku," vysvětloval Tracy. "Přinesla bonboniéru a já snědl šest bonbónů. Nesnáším bonbóny, ale ona mi je přistrkovala až k nosu a já si musel pořád brát a jíst. Bojím se, že se to nevyvíjí moc dobře." "Pročpak?" zeptal se Nimmo. "Protože když jsem snědl všechny ty bonbóny, odešel otec pro zmrzlinu, dcera odešla pro vysvědčení z krasopisu a já objal matku a políbil ji." "Ne!" řekl Nimmo. "Ano," řekl Tracy. Ochutnávač kávy začal náhle silně škytat. "Co je vám?" ptal se Tracy. "Nevím," řekl Nimmo. "Snad abyste šel domů a lehl si," radil mu Tracy. "Ne, jsem v pořádku," řekl Nimmo. "Jenom mi pověz, jak to přesně všechno bylo. Musím to vědět." "Bylo to, jak jsem říkal," řekl Tracy. "Myslím, že za to můžou ty bonbóny." "Co teď chceš dělat?" zeptal se Nimmo. "Něco, aby to zas bylo dobré," řekl Tracy. "Co?" "Postavím se zas někdy o polední přestávce před podnik Otto Seyfanga," vysvětloval Tracy, "nějaká dívka jako Laura Luthyová zas přejde kolem po Warrenově ulici, ale až k nim tentokrát přijdu domů a potkám její matku, nebudu prostě jíst žádné bonbóny, a bude to." "Žádná jiná dívka jako Laura Luthyová přece není," povzdychl si Nimmo. "Půjdu radši ochutnávat kávu." "Máte ještě dvacet minut do konce přestávky," upozornil ho Tracy. "Nevadí, půjdu už teď," řekl Nimmo. "K čemu tady stát? Na co ještě čekat?" Vcházel dovnitř, když zaslechl, jak Tracy zasténal. Otočil se a spatřil tu krásnou černovlásku. Přecházela kolem a vedle ní kráčel jakýsi mladík - zaručeně ne z Kalifornie a podle vzhledu knihovník. 10
Nimmo se znechuceně odvrátil, zatímco Tracy zůstal jen zírat, jako by nevěřil vlastním očím. Pokusil se o úsměv, ale marně. Laura Luthyová přešla, aniž se na něj podívala. Nimmo nepřestával škytat a dostal na odpoledne volno. Druhého dne do práce nepřišel. A konečně v pondělí ráno nastoupil v oddělení ochutnávačů Shively - přišel ve svém modrém seržovém nedělním obleku - protože Nimmo zemřel. Podle některých způsobila smrt ta škytavka, ale tací dokážou třeba i tvrdit, že Kleopatra zemřela na střevní katar. Kapitola 6 Thomas Tracy dává výpověď, tygr se stane viditelným a policie po něm střílí Kolik jen srdcí puklo v letech minulých, kolik jich puká v dobách dnešních a kolik srdcí má ještě puknout v čase nadcházejícím? Nimmo je mrtev, Laura Luthyová ztracena, Shively je konečně v oddělení ochutnávačů, Peberdy a Ringert jsou na něj jak na psa, a když se ho ptají, co té kávě říká, významně na sebe mrkají. Čas prokázal, že první tři verše Tracyho písničky nejsou nic výjimečného, tak jako i jiné věci zprvu jedinečné se časem projeví jako pouze všední. Píseň se vytratila, i ten kus papíru, na který Tracy tak pečlivě napsal slova, se ztratil, melodie se vykouřila z hlavy. Jedné neděle kráčeli Tracy a tygr po Páté avenue ke kostelu sv. Patricka, hořeli posvátným nadšením jakéhosi starodávného a přitom tak čerstvého vyznání, ponořeni v osamění lidské i zvířecí. Vstoupili dovnitř a všechno si prohlédli. Příští sobotu dal Tracy u firmy Otto Seyfanga výpověď a vrátil se do San Francisca. Uplynulo několik let. A pak jednoho dne bylo Tracymu sedmadvacet, byl opět v New Yorku a procházel se po městě jako před šesti lety. Odbočil z Broadwaye na Warrenovu ulici a kráčel k podniku Otto Seyfanga. Na domě visela firma "Keeneyovy sklady." Znamená to snad, že ani káva neuspěla? Že Nimmo, Peberdy, Ringert, Shively, Seyfang, že ani oni neuspěli? Když tygr zahlédl vchod do domu, celý se napružil, protože právě tam to bylo, kde kdysi odpoledne zůstal zaraženě zírat za odcházející Laurou Luthyovou. Tracy pospíchal pryč od Keeneyových skladů, zastavil taxi a vystoupil u Veřejné knihovny. Vydali se zas po Páté avenue. Na ulici byly zástupy nedělních chodců, muži, ženy, jejich děti. Tracy ještě nenašel tu, která by měla nahradit Lauru Luthyovou. Nimmo předpověděl, že ji nenajde nikdy. A možná měl koneckonců pravdu. Tracy se postavil na rohu, jeden blok od kostela sv. Patricka, a pozoroval malého chlapečka a jeho sestru, jak přecházejí přes ulici. Tygr si stoupl vedle něho. Tracy položil ruku na tygrovu hlavu. "Takové jsem už mohl mít," řekl. "Uajíí," řekl tygr. 11
Šel dál a tygr mu kráčel po boku. Tracy s úžasem sledoval, že lidé na jeho straně ulice přebíhají kvapně na druhou stranu. Podíval se tím směrem a viděl zástupy lidí a všichni se dívali na něj, někteří dokonce přes hledáčky fotoaparátů. Ve vší nevinnosti rozhodl se Tracy, že přejde přes ulici a zjistí, co se to vlastně děje, ale jakmile sestoupil z chodníku, lidé na protější straně začali zběsile prchat všemi směry, mnozí s křikem, některé ženy s jekotem. Tracy se otočil a pohlédl na tygra. Téměř celý život měl tygra vedle sebe, ale ještě nikdy předtím se nic podobného nestalo. Ještě nikdy předtím nikdo jeho tygra neviděl. Cožpak se mohlo stát, aby zčistajasna viděli jeho tygra i jiní lidé a vůbec všichni? Psi kolem začali cloumat vodítky a štěkali a rafali a vyváděli jako zběsilí. Uprostřed Páté avenue se Tracy zastavil a počkal, až přejede autobus, a znovu musel užasnout, když spatřil výraz ve tváři řidiče a obličeje cestujících. "Co tomu říkáš?" obrátil se Tracy na tygra. "Myslím, že tě vidí. Vypadá to, že tě doopravdicky vidí, jako tě vidím já už skoro celý svůj život. Ale podívej se na ně, oni se tě bojí, jsou k smrti vyplašení. Propánajána, vždyť by přece měli vědět, že není čeho se bát." "Uajíí," řekl tygr. "Ano," řekl Tracy. "Mimochodem tak dobře jsi nemluvil od té doby, co Laura Luthyová přetančila po Warrenově ulici kolem podniku Otto Seyfanga." Šli dál po Páté avenue, až se ocitli naproti kostelu sv. Patricka. Tracy, který se chystal tak jako před šesti lety kostel navštívit, si to namířil před ulici. Hlouček lidí před vchodem se rázem rozprchl. V tu chvíli začali z kostela vycházet další lidé. Bohoslužby už skončily, ale i tak chtěl Tracy zajít dovnitř, projít hlavní lodí až k oltáři a prohlédnout si tam všechny ty nádherné věci, tu zázračnou výšku a čarovné přítmí, malovaná okna, sloupy, hořící svíce. Ti, kteří vyšli z kostela, vypadali pokojně, ale v mžiku i oni se změnili, rozběhli se nalevo napravo po ulici, někteří se běželi ukrýt zpátky do kostela. "Moc mě to mrzí," posteskl si Tracy. "To se přece ještě nikdy nestalo." "Uajíí," řekl tygr. "A stejně tam půjdeme," rozhodl Tracy. Nechal ruku položenou na tygrově hlavě a společně vystoupali vzhůru po schodišti, až konečně vešli do toho vznešeného prostranství. Prostranství bylo vznešené, ale ne ti, kteří tu dosud prodlévali, ba ani ti pánové v dlouhých řízách - jejich úprk byl zběsilý a nespořádaný. Tracy a tygr kráčeli zvolna hlavní lodí k oltáři. Tracy si všiml, jak se tu a tam pootevřela postranní dvířka, ze štěrbiny vykouklo vyplašené oko, pak se zas dveře zavřely a bylo slyšet zaklapnutí závory či zarachocení klíče v zámku. "Moc pěkné je to tady," pochvaloval si Tracy, "ale vzpomínáš, jak to tu vypadalo před šesti lety? Jaká tu byla spousta lidí, muži, ženy i děti, a všichni měli z něčeho radost - ne jako dneska, když jsou k smrti vyplašení a všichni se rozutekli nebo se schovávají venku za dveřmi. Čeho se bojí? Co se jim stalo?" "Uajíí," řekl tygr. Postranními dveřmi, které vedly na Padesátou ulici, vyšli Tracy a tygr z kostela. Když byli venku, spatřil Tracy na ulici obrněný vůz, hlavně všech zbraní mířily na ně. Tracy se rozhlédl a o kus dál po levé straně, nedaleko Madisonovy avenue, stál další obrněný vůz. Tracy se podíval napravo k Páté avenue, a tam na rohu byly další dva. Za obrněnými vozy se tísnily zástupy poplašených lidí a vyčkávaly, až se začne střílet a co se bude dít. 12
Muž, který seděl za volantem nejbližšího vozu, rychle vyroloval okénko, aby byl lépe chráněn před tygrem. "Co se děje?" zeptal se ho Tracy. "Proboha, člověče, copak nevidíš to zvíře vedle sebe?" zavolal na něj řidič. "Ovšem že vidím," odpověděl Tracy. "Je to panter. Utekl z cirkusu," řekl mu řidič. "Nesmysl," řekl Tracy. "S cirkusem nemá nic společného. A není to panter, ale tygr." "Jdi od něho, ať ho můžeme zastřelit," zavolal na Tracyho řidič. "Zastřelit?" zděsil se Tracy. "Zbláznili jste se?" Namířil si to po Padesáté ulici směrem k Madisonově avenue. Řidič obrněného vozu nastartoval a jel pomalu za ním. Snažil se ho odehnat od tygra. "Jdi od něho, člověče!" křičel na Tracyho. "Odjeďte s tím," řekl mu Tracy. "Odjeďte si s tím vozem někam do banky nebo do garáže nebo kam to patří." "Jestli od něho neuhneš, budeme stejně střílet," vyhrožoval řidič. "To byste si netroufli," řekl Tracy. "Oukej, kamaráde. Říkal sis o to." Tracy zaslechl výstřel. Podíval se po tygrovi, jestli ho to netrefilo. Netrefilo - ale už byl tentam a pádil směrem k Madisonově avenue. Pádil velice rychle. Tracy by nikdy nečekal, že tygr dokáže být tak rychlý. A byl už u druhého obrněného vozu, když Tracy zaslechl další výstřel. Tygr se vzepjal do výšky, svalil se na zem, a když zas vyrazil kupředu, všiml si Tracy, že tygr nechává pravou přední tlapu při běhu zvednutou. Na Madisonově avenue si to tygr namířil směrem do centra a zmizel z dohledu. Nejbližší obrněný vůz se rozeřval na plný plyn a těžkopádně se rozjel za ním. Tracy se dal do klusu a následoval je. Na rohu ho zastavili tři policisté. Nastrkali ho do jednoho z obrněných vozů a vůz se dal do pohybu. "Proč chcete zabít mého tygra?" zeptal se Tracy řidiče. "Ta bestie utekla včera z cirkusu a stačila ještě pořádně porafat ošetřovatele," řekl řidič. "O čem to mluvíte?" žasnul Tracy. "Slyšel jsi," řekl ten muž. "Toho tygra jsem měl skoro celý život," řekl Tracy. "Čerta starýho jsi měl, a ne tygra," řekl řidič, "ale něco asi máš, a my brzy zjistíme, co to je." Kapitola 7 Rozhovor s doktorem Rudolfem Pingitzerem Tracy seděl v majestátní židli s vysokými opěradly uprostřed obrovské místnosti plné novinářů, fotografů, policistů, krotitelů zvěře a mnoha dalších lidí. Bylo-li možné, že ten tygr, jak všichni tvrdili, nebyl jeho tygr, pak bylo jisté, že jeho tygr tu teď s ním nebyl. Tracy tu seděl sám. Tygr mu neseděl u nohou. Tracy strávil v té židli již více než hodinu. 13
Náhle kdosi vešel do místnosti. "Doktor Pingitzer," zaslechl Tracy, jak někdo říká. Byl to malý, usměvavý, asi sedmdesátiletý pán. "Aha," obrátil se hned k přítomným. "Copak to je?" Zatáhli doktora stranou, obstoupila jej skupina expertů a ti mu vysvětlili, co to je. "Ja, aha," zaslechl Tracy doktora. Pak si to doktor namířil rovnou k němu. "Chlapče," řekl. "Já jsem Rudolf Pingitzer." Tracy vstal a podal mu ruku. "Thomas Tracy," řekl. "Aha, Thomas Tracy." Dr. Pingitzer se otočil k ostatním: "Můžu taky takovou židli dostat?" Rychle přinesli doktorovi podobně majestátní židli. Usedl na ni a řekl s úlevou: "Sedmdesát dva roky mám." "Mně je dvacet sedm," řekl Tracy. Dr. Pingitzer si nacpal dýmku, rozsypal přitom po šatech spoustu tabáku, ale ani ho nenapadlo si to otřepat, použil šest zápalek, než se mu podařilo rozdýmat oheň, aspoň dvacetkrát zabafal a pak řekl s dýmkou v ústech: "Ženu já mám, šedesát devět let je stará, kluk má čtyřicet pět, je psychiatr, další kluk, čtyřicet dva, je taky psychiatr, ještě další kluk, třicet devět, psychiatr, dcerka, třicet šest, ale říká že třicet jeden, taky psychiatr, další dcerka, třicet jeden, ale říká že dvacet šest, psychiatr, zařízený kvartýr mám, fonograf, klavír, televizor, stroj na psaní, ale ten je rozbitý." "Proč si ho nedáte opravit?" zeptal se Tracy. "Aha, opravit," řekl dr. Pingitzer. "Stroj na psaní není na moje psaní. Je pro vnoučata. Haraburdí. Moc, moc věcí mám, a všecko psychiatrie." "Máte peníze?" zeptal se Tracy. "Ne," řekl dr. Pingitzer. "Moc psychiatrů, moc peněz. Knížky já mám. A taky, ehm, aha, postel. K spaní. V noci. Ležím. Spím. To je změna." "Máte nějaké přátele?" zeptal se Tracy. "Moc přátelů, moc," řekl doktor. "Teda když říkám přátelé -" zamával prudce rukama a cosi podivně zadrmolil - "víte, myslím" - opět zadrmolil - "samozřejmě. Kdo ví?" "Chodíte do kostela?" zeptal se Tracy. "Ach, ja," řekl dr. Pingitzer. "Ano. Sentiment. Moc se mi líbí. Pěkné." Přistoupil k nim jakýsi novinář. "A co kdybyste zas pro změnu kladl otázky vy, pane doktore?" řekl. "Aha?" doktor k němu vzhlédl a pak se podíval kolem. "Jestli doktor Pingitzer otázky klade, místnost musela být prázdná." Policista ve službě, kapitán Huzinga, pohotově zakročil. "Oukej, slyšeli jste," řekl. "Všichni ven." Novináři se pokusili protestovat, ale Huzinga a jeho muži brzy všechny zahnali do chodby. Když byla místnost prázdná, doktor se usmál na Tracyho, několikrát ještě rozvážně zabafal z dýmky a začal podřimovat. I na Tracyho, který byl již ze všeho velmi unaven, přišlo spaní. Starý pán pochrupoval, Tracy oddychoval tiše. Po chvíli se otevřely dveře a jeden fotograf stačil ještě udělat obrázek dvou mužů spících v majestátních židlích s vysokými opěradly. Do místnosti vešel Huzinga a vzbudil doktora. "Ja, aha," řekl doktor. Huzinga chtěl vzbudit i Tracyho, ale doktor zavrtěl hlavou. "Nebudit! Důležité!" 14
"Ovšem, pane doktore," řekl Huzinga a po špičkách vyšel z místnosti. Malý pán seděl a pozoroval Tracyho tvář. Za chvilku otevřel Tracy oči. "Já měl sen, že jsem ve Vídni," řekl doktor. "Jak dlouho už jste tam nebyl?" zeptal se Tracy. "Dvacet roků. Moc, moc dlouho. Já moc rád zmrzlinu. Vanilkovou zmrzlinu." "Máte rád kávu?" zeptal se Tracy. "Kávu," vykřikl doktor. "Já jsem z Vídně. Žiju z kávy. Ano. "Hlasitě pak zavolal, aby ho bylo slyšet až za dveřmi. "Kávu, prosím!" Venku Huzinga poslal jednoho policistu pro konvici kávy a dva šálky. "Však on ví," říkal, "ten moc dobře ví, co dělá." "Budeme mít kávu," radoval se ten malý pán. "Něco se stalo, já nevěděl?" "Postřelili mi tygra," řekl Tracy. "To mně je líto," řekl dr. Pingitzer. "Zašli jsme k Patrickovi jako před šesti lety," vysvětloval Tracy, "ale když jsme vyšli ven, čekali tam v obrněném autě a další auto bylo o kus dál na Padesáté ulici. Poprvé se netrefili, ale tygr se vyplašil a začal utíkat. A když doběhl k druhému autu, střelili ho do nohy." "Ten tygr, to je váš tygr?" "Proč?" "Měl jsem ho skoro celý život." "Aha," řekl malý pán. "Je to tygr, jako pes je pes?" "Myslíte," ptal se Tracy, "jestli je to opravdický tygr, jako tygr z džungle nebo z cirkusu?" "Přesně tak," přikývl dr. Pingitzer. "Ne, to není," řekl Tracy. "Aspoň až do dneška nebyl, ale dneska byl opravdický. A stejně to byl můj tygr." "A proč oni říkají, že ten tygr z cirkusu utekl?" "Nevím." "Je to možné?" "Proč by ne? Každé zvíře, které drží v kleci, uteče, když může." "A vy od něho nemáte strach, od toho tygra?" zeptal se dr. Pingitzer. "Tady někde fota od fotografů pro noviny. Moje dcerka taky fota dělala. Fota a fota - a na všech táta. Já!" Otočil se ke dveřím a zavolal: "Fota, prosím!" Vstoupil Huzinga, z desky stolu vzal hromádku fotografií a podal je doktorovi. Doktor obracel rychle jednu po druhé, aniž si je pořádně prohlížel. Ruce a oči se mu jen míhaly. "Vy strach nemáte, strach od toho zvířete," řekl, "od toho tygra. To je černý panter." "Já vím," řekl Tracy, "ale stejně je to můj tygr." "To vy jen tak říkáte tygr o tomhle zvířeti, že?" "Ano. Vím, že to je černý panter," řekl Tracy, "ale pro mě to byl vždycky tygr." "Váš tygr?" "Od tygra vy strach nemáte?" "Ne." "Všichni lidi mají strach od tygra." "Lidi mají strach ze spousty věcí," řekl Tracy. "Já mám strach z noci," řekl dr. Pingitzer. "Když ve Vídni byla noc a já byl mlád, já chodil, kde bylo světlo, moc světlo, jasno. Takhle já už pak neměl od noci strach." 15
Kávu přinesl a nalil sám Huzinga, jenž z jakéhosi důvodu choval, jak se zdálo, k dr. Pingitzerovi zbožnou úctu. "A teď kávu ochutnáme," řekl dr. Pingitzer. "Kdysi jsem chtěl být ochutnávačem kávy," vzpomněl si Tracy. "Ja, aha?" řekl doktor. "Teď budem pít kávu, chutnat kávu. Život je moc krátký." Zamával rukou ke dveřím. "Moc - moc moc -" zkrabatil obličej a nedokázal již dokončit svou myšlenku. "Ano," řekl Tracy. Popíjeli kávu mlčky, Tracy pečlivě vychutnával, tak jak před šesti lety u Otto Seyfanga, když ještě sedával ve společnosti Nimma, Peberdyho a Ringerta. Kapitola 8 Rozhovor pokračuje Měli za sebou již třetí šálek, když dr. Pingitzer opět promluvil. "Aha," řekl. "Práce. Práci já nerad. Psychiatrii já nerad. Já vždycky nerad práci. Já rád zábavu, hru, fantazii, kouzla a čárymáry." "Proč tedy pracujete?" zeptal se Tracy. "Proč?" řekl doktor, "pročpak." Na chvíli se zamyslel. "Ve Vídni já tu holku potkal. Elsa. Elsa Varshock. Aha? Elsa moje žena, pak matka, pak říká: 'Kde máš peníze pro jídlo?' Takže pracuju." "Rozumíte psychiatrii?" zeptal se Tracy. "Psychiatrii ne," řekl dr. Pingitzer. "Lidem - maličko, maliličko. Každý den, každý rok víc a víc maliličko. Proč? Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čárymáry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. Kde je zábavy, kde hra, kde fantazie a čárymáry? Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju. Proč? Proč pro lidi ztratila se zábava, proč hra, fantazie, kouzla a čárymáry? Proč? Aha? Peníze?" Usmál se. "Já myslím. Ano. Peníze. Je láska ty peníze? Je krása ty peníze? Je zábava ty peníze? Kde jsou peníze? Nevím. Teď žádná zábava. Teď práce. Práce. Tygr. Tygr." "Znáte tu básničku?" zeptal se Tracy. "Ona je básnička?" řekl dr. Pingitzer. "Ovšem." "Jaká básnička?" Tracy řekl: "Tygře, tygře planoucí," "lesem černým za noci, čí ruka nesmrtelná stvořila krásu tak děsivou?" "Aha. Je to dál?" zeptal se dr. Pingitzer. "Ano. Pokračuje to," řekl Tracy, "jen jestli si vzpomenu." "Prosím," řekl dr. Pingitzer. Tracy recitoval: 16
"Kde oheň tvých očí plál?" "U nebe či v jícnu skal? Kdo na křídlech dal se v let a trouf si pro něj doletět?" "Ho, hó," zvolal dr. Pingitzer. "Taková básnička a já ho sedmdesát dva roky neznal! Kdo to dělal?" "William Blake," řekl Tracy. "Bravo, William Blake!" řekl dr. Pingitzer. "Ještě dál?" "Ano," přikývl Tracy. "Jak jen to bylo? Už vím." Čípak um a čí síla srdce tvé oživila? A když to srdce začlo bít, kdo nebál se je uchopit?" "Ještě dál?" zeptal se doktor. "Teď už to mám, myslím, celé," řekl Tracy. "Kdo do pece tvůj mozek dal? A kladivem tě vykoval? Na kovadlinu když tě nes, kdo nepocítil hrůzný děs? Když hvězdy seslaly houf střel, pláč vesmír pozastřel, zda usmál se nad dílem svým? Beránka tvůrce - byl tvůrcem tvým? Tygře, tygře planoucí, lesem černým za noci, čí ruka nesmrtelná tvou hrůznou krásu stvořila? Tracy dorecitoval. "To byla celá básnička," řekl. "Aha," řekl dr. Pingitzer. "Děkuju pěkně. Tu básničku už od chlapectví vy znáte, ano?" "Ano," přikývl Tracy. "Umím ji už od tří let." "A rozumíte jí?" zeptal se dr. Pingitzer. "Ničemu nerozumím," řekl Tracy. "Ale ta básnička se mi líbí." "Ja, aha. Pravda." Starý pán se otočil ke dveřím. "Moc - moc - moc -" řekl. "Teď dvě otázky. Jedna. Váš tygr je co?" "Můj tygr," odpověděl Tracy. "Dva," řekl dr. Pingitzer. "Tygr na ulici je co?" "Myslím," řekl Tracy, "že včera večer v cirkuse napadl ten černý panter ošetřovatele, pokousal ho a utekl. To se stává. Teď je zraněný a pobíhá po New Yorku. Možná že ve strachu někoho zabije, jestli bude muset. Ale i ten černý panter, co pobíhá volně po městě, je můj tygr." "Tak?" "Proč?" zeptal se doktor. 17
"Nevím," řekl Tracy, "ale šel se mnou po Páté avenue, zašel se mnou k Patrickovi, a nenapadl nikoho. Pořád byl vedle mě. Začal utíkat, až když po něm vystřelili. Vy byste neutíkal, kdyby po vás začali střílet?" "Moc rychle," řekl dr. Pingitzer. "Sedmdesát dva roky mám, ale moc, moc rychle." Odmlčel se a představoval si, jak ve svých dvaasedmdesáti letech rychle utíká. "Policie, oni ho budou zastřelit," řekl po chvíli. "Pokusí se," řekl Tracy. "Budou ho zastřelit." "Pokusí se o to," řekl Tracy, "ale nezastřelí ho, protože to nedokážou." "Proč? Proč nedokážou?" zeptal se dr. Pingitzer. "Toho tygra nedokáže nikdo zastřelit." "Jeden tygr a nikdo nedokáže zastřelit? Jak to?" "Prostě nedokáže," řekl Tracy. "Ale tygr zabíjet bude?" zeptal se doktor. "Jestli bude muset," řekl Tracy. "To je správné?" "Já nevím. Je?" "Já nevím taky," řekl doktor. "Já moc maličko vím. Moc, moc maliličko. Aha! Otázka od psychiatrie. Vy jste zblázněný?" "Samozřejmě," řekl Tracy. Starý pán se podíval ke dveřím. Dal si prst před ústa a zašeptal: "Tiše." "Jsem zblázněný z toho, že mi zranili tygra," řekl Tracy. "Z toho, že ho vůbec kdy zavírali do klece. Že ho dali do cirkusu. A jsem blázen prostě jen tak od narození." "Já taky, ale to je informace na neříkání." Doktor znovu pohlédl ke dveřím. A náhle vstal ze židle. "Já budu mluvit tak," řekl. "Ten člověk je zdráv. To oni rozumějí. Aha! Práce je konec." Hlasitě zavolal: "Oukej, prosím." Jako první vešel do místnosti Huzinga, ale brzy se za ním nahrnuli i všichni ostatní. Dr. Pingitzer obhlídnul všechny přítomné, počkal si, až bude úplné ticho, a pak řekl: "Ja, aha. Ten člověk je zdráv." Jakýsi muž ve všem všudy nepodobný dr. Pingitzerovi, vystoupil do popředí a pravil: "Jsem doktor Scatter z manhattanského obvodu, neurolog. Mohu se vás, pane kolego, zeptat, jaký postup vyšetření jste zvolil, abyste dospěl k tomuto závěru?" "Ne," řekl dr. Pingitzer. Obrátil se k Tracymu. "Sbohem,chlapče," řekl. "Na shledanou." Dr. Pingitzer se rozhlédl po všech v místnosti a vykročil ke dveřím. Při jeho odchodu fotografové cvakali spouštěmi svých aparátů a jeden z nich se zeptal: "A co ten černý panter, doktore? Je jeho, jak tvrdí?" "Já jeho vyšetřoval, ne pantera," odpověděl doktor. Pak k němu přistoupil jakýsi reportér. "Jak je možné, že mu ten panter neublížil, doktore?" zeptal se. "Nevím," řekl dr. Pingitzer. "A zjistil jste něco, když jste s ním o tom mluvil?" ptal se reportér. "Ne." "A co ten panter, který teď volně pobíhá po městě?" "To není problém od psychiatrie," řekl doktor. "A čí je to tedy problém?" ptal se reportér. "Odkud je ten panter?" 18
"Z cirkusu." "Problém od cirkusu, je to," řekl dr. Pingitzer a vyšel z místnosti. Všichni se shromáždili kolem dr. Scattera, jenž zjevně nebyl spokojen ani se závěrem, ani s vystupováním dr. Pingitzera. Kapitola 9 Thomas Tracy je podroben psychiatrickému vyšetření v Bellevue Tím, že se Tracy procházel s tygrem, neporušil žádný zákon. A přece to, co udělal, se všem zdálo být tak neobvyklé a neuvěřitelné, že jim to jako protizákonné alespoň připadalo. V každém případě to bylo neslýchané, neomalené a hrubé. Při nejlepším považovali lidé Tracyho za blázna. Člověk si přece jen tak nechodí na procházku s černým panterem, který utekl z cirkusu, jako by on a to zvíře byli nejlepší kamarádi. Takže když dr. Pingitzer odešel, vyšetřil Tracyho ještě dr. Scatter, jenž pak nemohl jinak než interpretovat Tracyho odpovědi zcela v souladu se svým vzděláním a svými předsudky. Nebylo pro něj žádným problémem postupně, krok za krokem dokázat, že je Tracy duševně chorý. Jde to velmi snadno. A lze to dokázat u kohokoli. "Navíc pak," pokračoval dr. Scatter ve svém proslovu k přítomným, tedy i k policejnímu kapitánovi Earlu Huzingovi, který jediný zůstával hluchý vůči jeho argumentům a nadále věřil dr. Pingitzerovi, "když byl dotyčný dotázán, co by řekl možnosti pobýt si blíže nespecifikovanou dobu v léčebném ústavu v Bellevuea a podrobit se delšímu důkladnému psychiatrickému vyšetření, pravil tento, že by sice radši domů, ale když už bude muset, klidně do Bellevue půjde a vynasnaží se, aby se tam cítil jako doma, ne-li ještě líp. Takováto reakce nám, prosím, svědčí o tom, že dotyčný trpí, kromě všech symptomů již prokázaných, též komplexem mučednickým. A dále pak vypovídá o evidentní psychotické aroganci dotyčného a jeho asociální averzi vůči obecnému mínění. Dotyčný je zjevně nenormální, domnívá-li se, že se vymyká zákonům, jež vedou a řídí lidskou společnost. Toto přesvědčení je u něj vzbuzováno a neustále posilováno podivným spolčením s jakousi imaginární postavou tygra, jenž je, jak on sám říká, jeho a pouze jeho, a o němž tvrdí, že je schopen řeči. Tudíž máme tu případ verbální komunikace se sebou samým. Jsem přesvědčen, že již nikdo mezi vámi nemá pochyb o tom, že tento člověk patří do Bellevue, kde jedině ho bude možno podrobit patřičnému vyšetření a léčbě." A tak se toho krásného nedělního říjnového odpoledne dostal Thomas Tracy do ústavu Bellevue. Ti, které tu potkal, byli většinou opravdu blázni. Tracy viděl, že každý z nich má svého tygra - utrápeného, vzteklého, bolestně raněného, tygra zbaveného lásky, svobody, humoru, tygra zbaveného fantazie a víry. Našel tu Nimmova syna se sklíčeným a umírajícím tygrem. Našel tu Peberdyho dceru s ustrašenou tygřicí neustále přešlapující sem a tam. Našel tu i Ringerta, jehož tygr připomínal starého vypelichaného psa. A byla tu také Laura Luthyová. Její kdysi tak přenádherná tygřice vypadala teď vyzáblá, vyhladovělá a smutná... 19
Jediný, kdo neměl tygra, byl Tracy. Jeho tygr se schovával kdesi pod budovou firmy Roush, Rubeling a Ryan na Madisonově avenue mezi Padesátou pátou a Padesátou šestou ulicí. Bylo to temné, tajemné, mrtvolné místo. Tygr se schovával pod místností, ve které Roush, Rubeling a Ryan zkrášlovali pudrem, růží a úsměvy tváře nebožtíků. Zde ležel tygr v úzkosti a samotě, zoufalý a nešťastný, s jedinou touhou sám zemřít. Kapitola 10 Neradostné shledání Thomase Tracyho a Laury Luthyové Má vůbec smysl popisovat reakci obyvatel New Yorku na příběh Tracyho a tygra? Příběh rozmáznutý po předních stránkách všech listů, omílaný v rozhlase a televizi slavnými i neznámými reportéry, a nakonec zpestřený autentickými záběry ve filmových žurnálech, kde bylo možno na vlastní oči vidět, jak Tracy a tygr bok po boku kráčejí po Páté avenue, vcházejí ke sv. Patrickovi a zas vycházejí ven. Příběh brzy obohatily i nové fotografie s Tracym a dr. Pingitzerem, popíjejícími v popředí kávu, zatímco v pozadí přihlížejí policisté, novináři, psychiatři a mnozí jiní. Reakce byla zcela neobvyklá. Nejeden muž zemřel leknutím, když na něj náhodou z přítmí vybafl nevinný pejsek, směřující ke svému sloupku, ženy hrůzou ječely, zahlédli-li podezřelý stín, a nabančily dětem, které si chtěly jít hrát ven na ulici. V neděli zůstali všichni doma, ba mnozí neodešli ani v pondělí ráno, protože tygr byl stále ještě na svobodě. A Tracy byl v Bellevue. Vyšetřování se protahovalo. Tracymu ti pánové připadali občas docela zajímaví. Ve volné chvilce navštívil Tracy Lauru Luthyovou, ale ona ho nepoznala. Promluvil i o své nedělní návštěvě ve Far Rockaway, ale Laura, nyní bledá a téměř průsvitná, si nevzpomněla. "Snědl jsem šest bonbónů," řekl Tracy. "Měl jste si jich sníst sedm," řekla Laura. "Proč?" "Pak byste měl jeden extra," vysvětlovala Laura, "mít jeden extra je vždycky pěkné. To už dávno vím. Jeden extra pro každého." "Bonbón?" podivil se Tracy. "Cokoli," řekla Laura. "Mámu, tátu, život, štěstí. Šest není špatné, ale mít k tomu jeden extra je mnohem lepší. Ještě jeden, ještě jeden extra, ještě jeden jste měl mít." "Copak si nevzpomínáte?" ptal se Tracy. "Váš otec odešel koupit zmrzlinu." "Zmrzlina se rozpouští," řekla Laura. "To je tajemství zmrzliny. Rozpouští se." "Lauro," řekl Tracy. "Podívejte se na mě. Poslouchejte mě, Lauro!" "Není nic smutnějšího, než když se zmrzlina rozpouští, "povzdychla si Laura. "Na tom není nic smutného," řekl Tracy. "Zmrzlina se prostě musí rozpouštět." "Opravdu?" "Opravdu." 20