FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 28. DUBNA 2013 Budu tě oslavovat navěky, můj Bože, Králi. Poutníci před sochou krále Davida nedaleko jeho hrobu a večeřadla, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 2. března 2013. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vzývejme Pána, našeho Boha, který je shovívavý a milosrdný, bohatý láskou a dobrotivý ke všemu, co stvořil: L: PANE, DEJ NÁM KRÁČET PO TVÝCH STEZKÁCH. Prosme za papeže Františka a biskupy, aby po příkladu apoštolů dokázali čelit i těm nejtěžším situacím, a v síle Ducha svatého hlásali, že jedině v Kristu lze dojít spásy. Prosme za křesťanská společenství, aby svou vzájemnou láskou byla světu výmluvným znamením přítomnosti Zmrtvýchvstalého. Prosme za mládež naší farnosti, aby po příkladu Panny Marie vyslovovala své "ano" tvým božským vnuknutím. Prosme, aby završená pouť k Pramenům spásy vedla k touze po hlubším poznání Ježíše Krista v modlitbě, četbě Písma a v Eucharistii, a byla posílením víry v životě farností. Prosme za ty, kdo nás předešli se znamením víry a spí spánkem pokoje, ať mají účast na slávě tvého zmrtvýchvstání. K: Pane, vyslyš prosby této své rodiny a dej, ať naše víra přináší světu hojné plody spravedlnosti a lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 28. dubna - 5. května 2013 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ za + Stanislava KLEVETU NEDĚLE 28. dubna PONDĚLÍ 29. dubna ÚTERÝ 30. dubna STŘEDA 1. května 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ SV. KATEŘINA SIENSKÁ, PANNA A UČITELKA CÍRKVE, PATRONKA EVROPY - SVÁTEK ÚTERÝ PO 5. NEDĚLI VELIK. SV. ZIKMUND, MUČEDNÍK SV. JOSEF, DĚLNÍK 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.30 DRYSICE 18.00 PODIVICE 18.00 PUSTIMĚŘ ČTVRTEK SV. ATANÁZIUS, 17.30 2. května BISKUP A UČITEL CÍRKVE PUSTIMĚŘ 18.00 DRYSICE SVÁTEK 8.00 PÁTEK SV. FILIP A JAKUB, PUSTIMĚŘ 3. května APOŠTOLOVÉ 17.30 PUSTIMĚŘ 18.00 PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI PODIVICE 18.00 SOBOTA 4. května NEDĚLE 5. května SOBOTA PO 5. NEDĚLI VELIK. SV. FLORIÁN, MUČEDNÍK 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PODIVICE 18.00 a + rodiče KOMÁRKOVY za + Jana KLUDÁKA, manželku, rodiče a sourozence za + Bohuslava PUČANA, manželku, živou a + rodinu za nemocné dítě a Boží požehnání pro rodinu za + Jitku KUNCOVOU a Boží požehnání pro rodinu MÁJOVÁ POBOŽNOST za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu POLÁCHOVU a NAVRÁTILOVU MÁJOVÁ POBOŽNOST MÁJOVÁ POBOŽNOST za + Janu VÁCLAVÍKOVOU, rodiče a stařečky za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice MÁJOVÁ POBOŽNOST za + Floriána SNÍDALA rodiče a sourozence MÁJOVÁ POBOŽNOST za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče, živou a + rodinu za + členy SDH 4. okrsku a farníky padlé v obou světových válkách za + Bernardu POSPÍŠILOVOU a manžela MÁJOVÁ POBOŽNOST
POŘAD BOHOSLUŽEB: 5. - 12. května 2013 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ za + Stanislava KOUTNÉHO, NEDĚLE 5. května 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA PONDĚLÍ 6. května KNĚZ A MUČEDNÍK ÚTERÝ 7. května STŘEDA 8. května SV. JAN SARKANDER, ÚTERÝ PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ PANNA MARIA, PROSTŘEDNICE VŠECH MILOSTÍ SV. ATANÁZIUS, ČTVRTEK 9. května BISKUP A UČITEL CÍRKVE PÁTEK 10. května PÁTEK PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ SOBOTA, 11.5. SOBOTA PO 6. NEDĚLI VELIK. NEDĚLE 12. května SLAVNOST NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ SVÁTEK MATEK 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PODIVICE 18.00 PUSTIMĚŘ 17.30 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.30 DRYSICE 18.00 PODIVICE 18.00 PUSTIMĚŘ 17.30 PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ 17.30 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 18.00 PUSTIMĚŘ 8.00 rodiče, živou a + rodinu za + členy SDH 4. okrsku a farníky padlé v obou svět. válkách za + Bernardu POSPÍŠILOVOU a manžela MÁJOVÁ POBOŽNOST MÁJOVÁ POBOŽNOST za + rodinu VŠETULOVU, ZBOŘILOVU s prosbou o Boží požehnání pro živou rodinu za +Florentinu ŠVARCOVOU, manžela a zetě MÁJOVÁ POBOŽNOST za + rodiče MACKOVY a Miroslava PIŇOSE MÁJOVÁ POBOŽNOST MÁJOVÁ POBOŽNOST za + Anežku a Antonína ROZEHNALOVY, dceru, syna a Boží požehnání MÁJOVÁ POBOŽNOST za + Františka PARÁČKA, dvě manželky a celou + rodinu MÁJOVÁ POBOŽNOST za + rodiče SLÁMOVY, OLEJNÍKOVY a Boží požehnání pro živou rodinu SV. KŘEST JAROSLAV JIŘÍ DOBEŠ DRYSICE za + Josefa CHYTILA, 9.30 rodiče a sourozence PODIVICE za farnosti Podivice, 11.00 Pustiměř a Drysice PODIVICE 18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST
FARNÍ INFORMÁTOR 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 5. KVĚTNA 2013 Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Poutníci před chrámem na Hoře blahoslavenství, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 26. února 2013. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, naslouchali jsme Božímu slovu. Budeme-li je uchovávat v srdci a podle něj jednat, stane se nám živým slovem, které v nás přebývá. O to nyní s důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Prosme za Svatého otce Františka, aby jako svědek naděje ukazoval cestu tvé pravdy uprostřed pohnutých dějin současného světa. Prosme za všechny křesťanské Církve, aby se neustále vracely k životu prvotní Církve, která měla jedno srdce a jednoho ducha. Prosme za ty, kdo stojí v čele církevních obcí, aby byli bdělí k působení Ducha svatého a pozorní k požadavkům bratří a sester ve víře. Tys v tomto Roce víry vedl naše poutní kroky k Pramenům spásy, rozhojni v našich farnostech touhu po hlubším poznání Ježíše Krista v modlitbě, četbě Písma a v Eucharistii. Vzbuď v mladých naší farnosti touhu po všem dobrém, pravdivém a krásném, aby po příkladu Panny Marie vyslovovali své "ano" tvým Božským vnuknutím. Prosme za všechny věrné zemřelé, ať vejdou do slávy nebeského Jeruzaléma K: Otče, dej nám svého Ducha, ať nás provází a pomáhá nám správně vykládat neměnnou zvěst Kristova evangelia současnému světu. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ SKT 14,21B-27 Čtení ze Skutků apoštolů. Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili. Potom prošli Pisídií a Pamfýlií a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milosti Boží k dílu, které teď ukončili. Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům. ŽALM 145 Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory. Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle! Aby poučili lidi o tvé moci, o slávě tvé vznešené říše. Tvé království je království všech věků a tvá vláda trvá po všechna pokolení. 2. ČTENÍ ZJ 21,1-5A Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Já, Jan, viděl jsem nová nebesa a novou zemi dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: "Hle Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on Bůh s nimi bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo." A ten, který seděl na trůně, řekl: "Hle všechno tvořím nové!" EVANGELIUM JAN 13,31-33A.34-35 Slova svatého evangelia podle Jana. Když Jidáš odešel, Ježíš řekl: "Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem." 3
4 Kristus v bližním (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře) Ptali se řeholní sestry, proč tak obětavě slouží nemocným, kteří budí odpor. Odpověděla, že to všechno dělá pro Krista, že v nich vidí Ježíše. Křesťané tuto odpověď obdivují, ateista se však pohoršil. Prohlásil, že křesťanská láska je jakýsi zbožný podvod. Bližního máme mít rádi proto, že je bližní, pro něho samého. Dodal: Má-li někdo opravdu rád mě samého, nebude to dělat proto, že mu připomínám někoho jiného, tím méně proto, aby se někomu jinému zavděčil. Co by teprve řekl ten ateista, kdyby se dočetl v ignaciánských Exerciciích, že máme užívat všech tvorů, a mezi ně patří i bližní, jen natolik, kolik nám to slouží, a že se máme stát docela indiferentní vůči všemu a všem. Nejsou řídké ve zbožných knížkách výrazy podobného ražení: "Milovat Boha, a to jediného Boha, všechno ostatní považovat za nic! V teologii však a v duchovních věcech jsou všechny výrazy jednostranné. Kdo jim rozumí povrchně, snadno dojde k závěrům, kterým se měl vyhnout. Jak tedy máme správně rozumět výrazu: milovat bližního pro Krista, protože v něm vidíme Krista? Začněme s tím, že každého člověka milujeme pro něco, pro nějakou vlastnost, nebo dokonce jenom pro nějakou příležitost, okolnost. Zůstaneme kamarádi, protože jsme s někým chodili do školy, protože jsme byli spolu na vojně. Považujeme to za docela přirozené. Jak by se podivila matka, kdyby se k ní její dorost obrátil s touto duchaplnou řečí: Ty mě živíš a šatíš proto, že jsem tvůj syn. Ale ty vlastně nemáš ráda mě samého. Kdybych byl takový, jaký jsem, ale nebyl tvým synem, pak bys mě vyhnala z domu. Nevím, kdo by měl v rodině chuť pokračovat v rozhovoru tohoto druhu! Ale když už jsme problém nadhodili, je lépe ho prohloubit, protože nám odkryje hlubší dimenze křesťanské lásky. Ušlechtilost lásky se skutečně hodnotí podle toho, co ji budí. Varujeme mladého člověka, aby neulpěl na zevnějšku své nevěsty, na pěkném vzhledu. Nemoci a věk to změní a co pak zbude z lásky. Není ostatně důstojné, aby se poměr k lidské osobě, která je hluboká a tajemná skutečnost, určoval jenom, podle vlasů, podle tvaru nosu, podle postavy. Typické drama o Cyranu z Bergeracu působivě líčí nesmyslnost tohoto postoje, kde líbivý zevnějšek spojený s banálností tragicky převládne nad opravdovými vlastnostmi duše a upřímnou láskou. Posledním měřítkem důvěrných lidských vztahů nemůže být ani sama inteligence. Vždyť nadaný člověk může být světcem, nebo prospěchářem nebo i zločincem. Říkáme, že máme hodnotit druhého podle srdce, tedy podle toho, co on opravdu je, podle jeho nejvnitřnějšího já. Plyne z této úvahy, že jsou vlastně nepřirozené úzké lidské vztahy, které se zakládají na něčem zevnějším, na vlastnosti, která je samé osobě cizí. Je proto nečestné uzavírat manželství s ženou jenom pro její peníze. Morálka odsuzuje jako nečistý i normální manželský styk, při němž se v duchu myslí na cizí osobu a k ní se váže tělesná náklonnost. Nemůžeme tedy v pravém slova smyslu v lásce zaměňovat jednu osobu za druhou, ani v představách, ani úmyslem. Nyní se ovšem v plné závažnosti vrací námitka pronesená na počátku. Jak je možné opravdu milovat člověka, když v něm nechceme vidět jiného než Krista? První a nejsnadnější odpověď se dává poukazem na nauku o Božím obrazu v člověku. Co vlastně uctívám, když smeknu před křížem na rozcestí? Jistě ne dřevo nebo kámen. Má
vzpomínka a můj zájem se upoutá k Ukřižovanému. Utrpí tím kámen nebo dřevo kříže škodu. Naopak! Kámen bychom odkopli a dřevo spálili. Protože je však obraz Krista, chráníme i hmotu před poškozením a stavíme ji na čestné místo. Podobně se dá říci, že nemocný, ošetřovaný milosrdnou sestrou, neutrpí žádnou škodu z té okolnosti, že v něm vidí Krista. Jeho zevnějšek možná i budí odpor. Ale ten se přemůže tím pevným přesvědčením, že je to služba Ukřižovanému. Tedy nemocnému se neděje křivda, má z toho naopak velké výhody. Je to snad trochu podobné faktu, že za války jedna rodina značně pomohla chudému studentu, protože jim připomínal vlastního syna, který byl na frontě. Ublížili mu snad tím? Protestoval on proti tomu, že byl jejich cit jenom jakousi záměnou osob? Tato odpověď není špatná. Ale přece jen není úplná. V případě chudého studenta, opatrovaného místo vzdáleného syna, jde skutečně o záměnu dvou osob, které mají společný vzhled, ale doopravdy si jsou cizí. Dá se však totéž říci o nemocném a o Kristu? Kdybychom se dívali na Ježíše jenom jako na historickou osobnost, jako na někoho, kdo se narodil, žil a umřel před 2000 lety Palestině, pak by to skutečně byla jenom jakási zbožná fikce vidět ho v bližním. Pro nás však je Kristus živá realita, základ všeho dění, hlava mystického těla církve. Podle slov sv. Pavla jsme s ním srostli (Řím 6,5), asi tak jako dva stromky těsně u sebe zasazené, nakonec vytvoří jeden kmen. Křtem jsme byli ponořeni v Krista Ježíše (v.3), a proto teď musíme žít úplně novým životem (v. 4). Předpokládá tedy sv. Pavel úzkou jednotu mezi člověkem a Kristem, spojení, které proniká do našeho nejvnitřnějšího já. Vidí-li tedy někdo ve mně Krista, nedívá se na někoho cizího, koho mu připomínám, ale vidí to nejkrásnější a nejvnitřnější, co je v mém vlastním nitru. Miluje mě samého nejušlechtilejší láskou, protože si váží toho co je ve mně nejcennější, váží si mého srdce, který je chrámem Božím. Z toho chrámu se pak milost Ducha rozlévá i na vlastnosti přirozené, do myšlení, chtění, cítění, i do tělesného života. Proto milosrdná sestra ošetřuje s láskou nemocné tělo bližního se stejnou oddaností, s jakou křesťanský vychovatel pěstuje duševní vlastnosti dítěte a s jakou kněz ošetřuje morální rány srdce. To všecko se děje pro Krista a v Kristu, a tedy i pro člověka, pro bližního. Jeden z ošetřovatelů nemocných v Africe si napsal do deníku: Jsou ti, kteří se klaní Kristu v Nejsvětější svátosti, klečí před hostií ve zlaté monstranci. Já se snažím prokazovat mu tutéž úctu v nemocném. Klekám před ním, když obvazuji nohu malomocného, uctívám ho, když kladu obklady na hlavu žhavou horečkou. Namítá se, že se křesťané minulých věků příliš soustředili na svou vlastní dokonalost, že se teologie tuze zajímala o závratná tajemství dogmat, a že se zanedbávalo to, co patří k samé podstatě poselství evangelia tj. láska k bližnímu. Je pravda, že dnešní duchovní literatura je o tomto tématu daleko rozsáhlejší, než tomu bylo dříve. Ale právě tato rozšířenost vede k nebezpečí zploštění. J. Daniélou to nazýval horizontálním křesťanstvím, které ztrácí svůj vertikální rozměr. Co by zbylo z napomenutí apoštola lásky sv. Jana, kdyby poměr k druhému člověku ztratil kristologický podklad a zakotvení v lásce Boží, která je jakoby střed kruhu lidských poměrů! Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznal Boha. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. Milujeme-li se navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že zůstáváme v něm a on v nás, že jsme od něho dostali jeho Ducha (1 Jan 4,7-13). 5
LITURGICKÉ TEXTY 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ SKT 15,1-2.22-29 Čtení ze Skutků apoštolů. Někteří lidé přišli z Judska do Antiochie a poučovali bratry: "Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy." Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. Tehdy se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní: "Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně. Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi." ŽALM 67 Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ. Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš. Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země! 2. ČTENÍ ZJ 21,10-14.22-23 Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají základem dvanáct kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. Chrám jsem v něm však neviděl, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunce, ani měsíce, aby ho osvětlovaly, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek. EVANGELIUM JAN 14,23-29 Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím a zase k vám přijdu. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane." 6
Je těžké zachovávat přikázání? (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře) Měl jsem jednou přednášku o spiritualitě řeckých Otců. Potom byla diskuse. Jeden student mně pochvalně prohlásil: To je přece jenom něco jiného. Tenkrát brali duchovní život přirozeněji. Nebyl to takový bezduchý moralismus jako dnes. Z takové poznámky ovšem vyvstane mnoho nových zajímavých a nezajímavých problémů. Diskuse se rozplynula do neurčitosti. Nakonec mě požádali, abych vysvětlil, jak to vlastně bylo s morálkou ve staré církvi prvních století. I to je otázka široká. Ale už se můžeme orientovat. Hned na prvním místě zdůrazníme jisté zásadní rozdíly. Dnes se studium theologie rozděluje na různé předměty. Mluvíme o dogmatice, když vysvětlujeme nauku, když formulujeme to, co křesťané věří. Morálka nebo mravouka mluví o ctnostech a o hříších. Tu se rozvádí v praktických principech, co by měli křesťané dělat, jaké mají být jejich skutky, chtějí-li se spasit. Morálka platí pro všecky křesťany. Chceš-li se spasit, musíš zachovat přikázání, varovat se toho, co se zakazuje. Ale to je, řekli bychom, jenom minimum. Někteří lidé, a měli by to vlastně být všichni, usilují o víc. Proto se zavedl třetí druh literatury a vyučování: asketika a mystika, nauka o křesťanské dokonalosti. Toto rozdělení látky je praktické. Ale je bohužel i velice nepraktické. Roztrhujeme tu to, co je neodlučitelné. Věci vytržené ze souvislosti pak nejsou nikdy sympatické. Vidíme je ve zkreslené perspektivě. Tak se to opravdu často stává s morálkou. Moralista, který chce mluvit jadrně a jednoduše, se vydává v nebezpečí, že se jeho vyučování křesťanských zásad zredukuje na dvě řady: Toto smíš, toto musíš, toto je povinné. Na druhé straně pak platí: Toto se nesmí, toto je zakázané, toto je těžký hřích. Není divu, že pak uslyší námitku, že je to jen bezduchý moralismus a že se stávají nesympatická i slova samého Krista, když jsou zařazena do těchto dvou kategorií. V původní křesťanské literatuře tomu tak opravdu nebylo, Nedovedli si prostě představit, že by Bůh něco zjevil jenom pro ukojení naší zvědavosti. Nezdálo se jim normální, že by se někdo zajímal o Kristovu nauku a nemínil dělat, co se tu učí. Dogmatika a morálka tedy byly jedno a totéž. Už pohanští stoici pohrdali tzv. holým věděním, abstraktním poznáním, které nemá dopad v životě. Tím vážněji brali nauku Písma křesťané. V Apoftegmatech, výrocích egyptských mnichů se tento postoj ilustruje známou historkou. Jeden prostý mnich, který neuměl číst, začal chodit na vyučování Bible k druhému, který byl vzdělaný. Začali vyučování veršem žalmu: Blahoslavený, kdo nezhřešil ústy... Tenkrát se učilo Písmo zpaměti. Učitel nechtěl na nového žáka příliš nakládat, proto mu řekl, aby se zatím zapamatoval jenom tento verš. Pak už ho však delší dobu neviděl. Jednou jej potkal a vyčítal mu, proč přerušil docházku na vyučování. Ten jenom povzdechl: Jakpak mohu, když jsem ještě nedokázal splnit to, co jsem se naučil 7
doposud. - Historka je zřejmě tendenční, protože už tenkrát se vyskytovalo mnoho těch, kteří křesťanství znali, ale neplnili. Egyptští mniši považovali toto rozpolcení za nenormálnost. Jak může mít zdravý člověk něco jiného v mysli a v srdci a v jednání! Nemluví tedy o morálce, ale prostě o víře: buď někdo věří nebo nevěří. Tento krásný, řekli bychom existenciální postoj k Božímu slovu měl ovšem také nevýhody. Ne všichni jsou schopni všecko, co stojí v Písmu zachovávat. Co dělat? Problém byl velmi aktuální v době po Konstantinu, kdy církev dostala svobodu a kdy se do ní nahrnuly masy lidu. Křesťané už nebyli hořčičným seménkem, ale státní společností. Co se dá od takového množství očekávat? Odpověď na tuto otázku najdeme v životě a nauce sv. Bazila Velikého, jednoho z velkých křesťanských moralistů, chceme-li mu to jméno dát. Jak životně ten problém prožíval, plyne z jeho vlastní zkušenosti. Je vlastně konvertita. Pocházel sice z dobré křesťanské rodiny, jeho babička je sv. Makrina, jeho sestra, také Makrina, je rovněž svatou. Svatý je jeho bratr Řehoř Nysský. Ale přitom všem jeho mládí není cestou k dokonalosti. Tehdy se křtilo až v pozdním věku, chlapec šel na studie do Atén a do Cařihradu, udělal celou tehdejší universitu a vrátil se domů, aby začal světskou kariéru. Ale jeho sestra Makrina na něj začala mít hluboký vliv. Stalo se tedy nepředvídané. Nechal kariéry a začal žít mnišským životem o samotě, životem podle Písma, doslova. Ale nemohl v samotě dlouho zůstat. Církev byla tehdy ve velké krizi, potřebovala vzdělané lidi na biskupská místa, kteří by hájili víru proti ariánům a práva církve proti císařům. Bazil musel ze samoty, nejdříve jako pomocník biskupa z Césareje v Kapadocii, pak sám jako biskup a metropolita. Říká se, že je pro konvertity vždycky nebezpečné dostat se náhle do styku s konkrétní situací v církvi. Vidí vše tuze ideálně, realita je šokuje. Pro Bazila byl styk s tehdejším církevním životem opravdovým pohoršením. Spory o pravou víru byly v plném proudu, biskupové se navzájem sesazovali a exkomunikovali, státní moc se do záležitosti zaplétala z politických důvodů. V malém spisku O Božím soudu si Bazil klade základní otázku: Jak je taková situace vůbec možná? Čím to je, že křesťané dávají světu pohoršení místo dobrého příkladu? Přiznává se, že si dlouho nevěděl rady. Jednoho dne mu však vzešlo velké světlo. To osvícení pak vyjádřil takto. Příčinou všeho zla je nešťastné mínění, hrozná nauka rozšířená mezi křesťany, že k tomu, aby se člověk spasil, stačí zachovávat jenom některá, hlavní přikázání Boží. Ostatní, že už není důležité. Co tato nešťastná nauka působí? Boží přikázání jsou hlasy, které vytvářejí údivnou harmonii ve světě. Jsou všecka navzájem sladěna v kosmický chór. Stačí, aby ve sboru jeden zpíval falešně a zkazí celou harmonii. Podobně vypadá život církve a život jednotlivce, když se zachovávají jenom některá přikázání a jiná ne. Rozbili jsme tím harmonii Božího díla. Máme-li tuto Bazilovu zkušenost vyjádřit v dnešních odborných terminech, můžeme říci, že je jeho morálka existenciální, ale také integrální. Nezná kompromisy. Ovšem o lidech, kteří neznají kompromisy se říká, že neznají život. Život není integrální. Byl si Bazil vědom těchto potíží? Byl. Právě proto psal pravidla pro skupiny mnichů, které založil. Celý svět jedinec neobrátí. Ale také není povinen, aby se světu podřizoval. Stačí si najít skupinu těch, kteří stejně myslí jako on, kteří vezmou nauku evangelia doslova a žijí spolu v jedné společnosti. Tím mají zážitek harmonie a krásy Božího pořádku. Ten poslední prvek se snadno zapomíná a přece je důležitým tématem patristické morálky: zážitek krásy, která plyne z toho, když se Boží příkazy zachovávají. To ovšem není bezduchý moralismus, to je naopak estetické pojetí, umělecký postoj k realitě. Umělec totiž necítí zákony krásy jako tíhu, ale naopak jako křídla, která mu umožňují let. Tak by se ovšem měly chápat Boží přikázání, která vedou k životu. 8
SV.KATEŘINA SIENSKÁ (z katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 24. listopadu 2010) Pustiměřští poutníci v rodném domě sv. Kateřiny Sienské v Sieně, Peregrinatio ad Portam Fidei, 12. 7. 2012. Čtrnácté století, ve kterém žila, bylo bouřlivým obdobím pro život církve i pro celé sociální tkanivo v Itálii a v Evropě. Ani ve chvílích největších těžkostí však Pán nepřestává žehnat svému lidu a vzbuzuje svaté a světice, kteří otřásají myslí a srdcem a způsobují obrácení a obnovu. Kateřina je jednou z nich a dosud k nám promlouvá a nabádá nás, abychom odvážně putovali za svatostí a stále více se stávali Pánovými učedníky. Narodila se v Sieně roku 1347 ve velmi početné rodině a zemřela v Římě, v roce 1380. Ve věku 16 let, pohnuta viděním svatého Dominika, vstoupila do třetího řádu dominikánů, do ženské větve zvané Mantellate. Zůstala v rodině a ještě jako dospívající složila soukromě slib panenství, věnovala se modlitbě, pokání a charitativním skutkům zejména vůči nemocným. Když se pověst její svatosti rozšířila, stala se velmi aktivní postavou, udílející duchovní rady nejrůznějším kategoriím lidí: šlechticům a politikům, umělcům i obyčejným lidem, zasvěceným osobám a církevním hodnostářům, včetně papeže Řehoře XI., který v té době sídlil v Avignonu a kterého Kateřina energicky a účinně vybízela k návratu do Říma. Hodně cestovala, aby podněcovala vnitřní reformu církve a zasazovala se o mír mezi státy. Také z tohoto důvodu ji ctihodný Jan Pavel II. prohlásil za spolupatronku Evropy: Kéž Starý kontinent nikdy nezapomene na křesťanské kořeny, které jsou základem jeho cesty, a nadále čerpá z evangelia základní hodnoty, které zabezpečují spravedlnost a svornost. Kateřina, tak jako mnoho svatých, značně trpěla. Někdo měl dokonce za to, že by se jí nemělo důvěřovat, takže ji v roce 1374, šest let před smrtí, povolala generální kapitula dominikánů do Florencie, aby ji podrobila výslechu. Byl jí přidělen učený a pokorný bratr, Raimund z Capuy, budoucí magistr řádu. Stal se jejím zpovědníkem a také duchovním synem a napsal kompletní životopis světice, která byla kanonizována roku 1461. Nauka Kateřiny, která s obtížemi četla a naučila se psát až v dospělosti, je obsažena v Dialogu s Boží prozřetelností neboli Knize božského učení, mistrovském díle duchovní 9
literatury, v její Korespondenci a ve sbírce Modliteb. Její učení oplývá takovým bohatstvím, že ji Boží služebník Pavel VI. roku 1970 prohlásil za Učitelku církve. Kromě toho je rozhodnutím bl. Pia IX. také spolupatronkou města Říma a ctihodný Pius XII. ji prohlásil za patronku Itálie. V jednom vidění, které zůstalo na vždy uchováno v Kateřinině mysli a srdci, ji Matka Boží představila Ježíši, který ji daroval krásný prsten a řekl jí: Já, Stvořitel a Pán, jsem tvým snoubencem ve víře, kterou zachovej netknutou až do doby, kdy budeš se mnou v nebi slavit svůj věčný sňatek (Raimund z Capuy, S. Caterina da Siena, Legenda maior, n.115, Siena 1998). Tento prsten zůstal viditelným jenom pro ni. V této mimořádné epizodě můžeme postřehnout živoucí střed Kateřininy religiosity a každé autentické spirituality: kristocentrismus. Kristus je její ženich, s nímž má vnitřní vztah společenství a věrnosti; je dobrem milovaným nad každé jiné dobro. Toto hluboké sjednocení s Pánem ilustruje další episoda z života této významné mystičky: výměna srdcí. Podle Raimonda z Capuy, který sepsal důvěrná Kateřinina sdělení, se jí zjevil Pán Ježíš, který měl na ruce zářivě rudé lidské srdce, otevřel jí hruď a vložil dovnitř se slovy: Nejdražší dcerko, jako jsem včera přijal srdce, které jsi mi nabídla, tak ti nyní dává svoje, a od nynějška bude tam, kde bylo to tvoje (ibid.). Kateřina doopravdy prožila slova svatého Pavla: Nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20). Stejně jako světice ze Sieny, cítí každý věřící potřebu sjednotit se s pocity Kristova Srdce, aby miloval Boha a bližního jako miluje Kristus. My všichni si můžeme nechat proměnit srdce, učit se milovat jako Kristus a v důvěrnosti s Ním se živit modlitbou, meditací Božího Slova a svátostmi, zejména častým a zbožným svatým přijímáním. Také Kateřina patří do této řady eucharistických světců, na které jsem poukázal v závěru své apoštolské exhortace Sacramentum caritatis (srv. č.94). Drazí bratři a sestry, eucharistie je mimořádný dar lásky, kterou nás Bůh neustále obnovuje, aby živil naši cestu víry, posiloval naši naději a rozněcoval naši lásku, abychom se Mu stále více podobali. Kolem tak silné a autentické osobnosti vznikla opravdová duchovní rodina. Tvořili ji lidé, kteří byli přitahováni morální spolehlivostí této mladé ženy vznešených životních způsobů, a někdy také zaujati mystickými jevy jako byly časté extáze, kterých byli svědky. Mnozí se dali do jejích služeb a pokládali za privilegium především to, že mohli být Kateřinou duchovně vedeni. Nazývali ji maminkou, poněvadž od ní dostávali výživu ducha jako duchovní děti. Také dnes čerpá církev značné dobrodiní z duchovního mateřství mnoha žen, zasvěcených i věřících laiček, které v duších lidí živí myšlenku na Boha, posilují jejich víru a orientují křesťanský život ke stále vyšším vrcholům. Říkám Vám Synu a nazývám Vás tak píše Kateřina jednomu ze svých duchovních synů, kartuziánovi Janovi Sabbatinimu neboť vás rodím ustavičnou modlitbou a tužbou před Bohem tak jako matka rodí dítě (Let. 141: A don Giovanni de Sabbatini). Dominikánského bratra Bartoloměje de Dominici obvykle v listech oslovovala: Nejmilovanější a nejdražší bratře a synu v Kristu, sladkém Ježíši. 10
Dalším rysem Kateřininy spirituality je dar slz. Ty jsou projevem vytříbené a hluboké vnímavosti, schopnosti dojetí a něhy. Nemálo svatých mělo dar slz a opakovalo se v nich dojetí samotného Ježíše, který nezadržel a neskryl pláč před hrobem svého přítele Lazara a před bolestí Marie a Marty; při pohledu na Jeruzalém v jeho posledních pozemských dnech. Podle Kateřiny se slzy svatých mísí s Kristovou Krví, o níž mluvila s rozechvěním a symbolickými, velice působivými obrazy: Pamatujte na ukřižovaného Krista, Boha a člověka Předstupujte před ukřižovaného Krista, skryjte se v ranách ukřižovaného Krista, ponořte se do krve ukřižovaného Krista (Korespondence, Lettera n. 16: Ad uno il cui nome si tace). Tady můžeme pochopit, proč Kateřina, přestože znala lidské nedostatky kněží, chovala k nim vždycky obrovskou úctu: rozdělují totiž prostřednictvím svátostí a Slova spásonosnou moc Krve Kristovy. Světice ze Sieny vždycky vybízela kněze - i papeže, kterého nazývala sladkým Kristem na zemi - aby byli věrni svojí odpovědnosti. Byla v tom vedena vždy a jedině svojí hlubokou a stálou láskou k církvi. Před svojí smrtí řekla: Opouštím tělo, neboť jsem vskutku strávila a darovala život v církvi a pro církev svatou, která je mi nejvzácnější milostí (Raimund z Capuy, S. Caterina da Siena, Legenda maior, n.363). Od svaté Kateřiny se tedy učíme chápat tu nejvznešenější vědu: poznat a milovat Ježíše Krista a Jeho církev. V Dialogu s Božskou prozřetelností výjimečným obrazem popisuje Krista jako most rozpjatý mezi nebem a zemí. Je tvořen třemi schodišti, kterými jsou Ježíšovy nohy, bok a ústa. Výstupem po těchto schodištích prochází duše třemi etapami každé posvěcující cesty: odloučením od hříchu, praktikováním ctností a lásky až k něžnému a vroucímu sjednocení s Bohem. Drazí bratři a sestry, naučme se od svaté Kateřiny milovat odvážně a upřímně Krista a církev. Přijměme tedy za svoje slova svaté Kateřiny, která čteme v Dialogu s Božskou prozřetelností v závěru kapitoly, která pojednává o Kristu mostu: Z milosrdenství jsi náš obmyl Krví, z milosrdenství jsi Pustiměřští poutníci u relikviáře sv. Kateřiny Sienské v římské bazilice Santa Maria sopra Minerva, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, 11. 6. 2007. chtěl rozmlouvat s tvory. Ó, šílená lásko! Nestačilo ti se vtělit, nýbrž chtěl jsi také zemřít! Ó milosrdenství! Srdce mi tone v myšlení na Tebe, takže kamkoli se v myšlenkách obrátím, nenalézám nic než milosrdenství (kap. 30, str. 79-80). 11
SIENA SVATÉ KATEŘINY 12 Otec překvapuje Kateřinu při modlitbě a nad její hlavou vidí holubici Ducha svatého, A. Franchi-G. Marinelli, 1896. Svatá Kateřina Sienská byla mimořádná žena, která silou svého ducha a svou činností sehrála nesmírně významnou úlohu v dějinách Církve i Evropy, také proto, že století, ve kterém žila čtrnácté bylo pohnutou epochou v dějinách Církve i celé společnosti jak v Itálii, tak v Evropě. Narodila se 25. března 1347 barvíři Jacopu Benincasovi a Lapě di Puccio de Piacenbti. Byla čtyřiadvacátým dítětem, dvojčetem, z 25 sourozenců. V sedmi letech měla první vidění Krista, oděného do papežských rouch, v doprovodu apoštolů Petra a Pavla a evangelisty sv. Jana. Tento zážitek poznamenal její život natolik, že už v sedmi letech učinila slib celoživotního panenství; rodina se však stavěla proti jejímu povolání, až do chvíle, kdy ji otec překvapil při modlitbě a viděl nad její hlavou kroužící holubici. V roce 1363 tedy oblékla šat třetího řádu sv. Dominika. Její život pokračoval v modlitbě a pokání; ve dvaceti letech se naučila číst, dostala prsten mystického zasnoubení s Ježíšem, diktovala první listy, začala svou charitativní činnost: chudí, nemocní, věznění, často odplácená nevděkem a pomluvami. Její postava začala přitahovat první učedníky, které posměšně nazývali kateřinští. Když se rozšířila pověst její svatosti, Kateřina dostává stigmata, R. Manetti, 1630. stala se protagonistou intenzívní činnosti duchovního vedení všech kategorií lidí: šlechty i politiků, umělců i prostých lidí, zasvěcených osob, církevních hodnostářů, včetně papeže Řehoře XI., který v té době sídlil v Avignonu a jehož Kateřina energicky a účinně přiměla k návratu do Říma. Kateřina velmi trpěla, podobně jako mnozí světci. Kdosi se dokonce domníval, že neměla důvěru, takže v roce 1374, šest let před její smrtí generální kapitula dominikánů ji povolala do Florencie, aby se jí dotazovala. Po její bok postavili učeného a pokorného řeholníka, Raimunda z Capuy, budoucího generálního Kateřina vyzývá Řehoře XI. k návratu do Říma, S. Conca, XVIII. stol. představeného řádu. Stal se jejím zpovědníkem a také duchovním synem, napsal její první úplný životopis.
Po smrti papeže Řehoře XI., se v kardinálském sboru postavili jeho nástupci Urbanu VI. a zvolili jako vzdoropapeže Klementa VII., čímž začalo západní schizma. Kateřina vynaložila veškerou energii, aby přivedla k uznání autority Urbana VI. a strávila se v trápení nad rozdělenou Církví, když umírá 29. dubna 1380 ve věku 33 let. Za svatou byla prohlášena v roce 1461 papežem Piem II., rodákem ze Sieny; Patronkou Itálie Piem XII., Učitelkou Církve Pavlem VI. a Patronkou Evropy Janem Pavlem II. Nauka svaté Kateřiny Učení svaté Kateřiny, která se jen stěží naučila číst a psát až v dospělém věku, je obsažena v Dialogu o Boží Prozřetelnosti neboli Knize o božské nauce, vrcholném díle duchovní literatury, v jejím listáři a ve sborníku modliteb. V jednom vidění, které navždy zůstalo vepsáno do jejího srdce i mysli, Panna Maria představila Kateřinu Ježíši, a ten jí daroval nádherný prsten se slovy: Já, tvůj Stvořitel a Vykupitel, si tě zasnubuji ve víře, kterou uchováš vždy ryzí až do chvíle, Svaté Kateřina při psaní, používaje jako inkoustu Kristovy krve, Sienské prostředí, XVIII. stol. kdy se mnou budeš slavit v nebi svou věčnou svatbu (Raimund z Capuy, Sv. Kateřina Sienská, Legenda major, č. 115). Tento prsten zůstal viditelný pouze pro ni samotnou. V tomto mimořádném příběhu poznáváme životní centrum Kateřininy zbožnosti i každé pravé zbožnosti: kristocentrizmus. Kristus je pro ni jako snoubenec, s nímž udržuje intimní vztah jednoty a věrnosti. On je dobro milované nad každé jiné dobro. Tuto hlubokou jednotu s Pánem dokládá i další příběh ze života této významné mystičky: výměna srdcí. Podle Raimunda z Capuy, který předkládá důvěrná sdělení, kterých se mu od Kateřiny dostalo, Pán Ježíš se jí zjevil se zářícím lidským srdcem na dlani, otevřel jí hruď, vložil je dovnitř a říká: Milovaná dceruško, jako jsem onehdy vzal tvé srdce, které jsi mi nabídla, hle nyní ti dávám to své, a od nynějška bude na místě, které předtím zaujímalo to tvé (tamtéž). Kateřina pravdivě prožívala Pavlova slova,... nežiji já, ale ve mně žije Kristus (Gal 2,20). Kolem tak silné a věrohodné osobnosti se začala tvořit pravá a skutečná duchovní rodina. Byli to lidé přitahovaní mravní věrohodností této mladé ženy vysoké úrovně života, a mnohdy uchváceni také mystickými jevy, jichž byli svědky, jako např. častými extázemi. Mnozí se dali do její služby a především považovali za výsadu a privilegium, že mohli být Kateřinou duchovně vedeni. Nazývali ji maminkou, protože jako duchovní děti od ní přijímali pokrm ducha. Oslovuji vás jako syna píše Kateřina jednomu ze svých duchovních synů, kartuziánovi Giovanni Sabatinimu -, protože vás rodím v neustálých modlitbách a touze před tváří Boží, stejně, jako matka rodí dítě (Listář, List č. 14). Dominikánskému bratru Bartolomeovi de Dominicimu obvykle psala těmito slovy: Milovaný a drahý v bratře a synáčku v Kristu sladkém Ježíši. 13
Další aspekt spirituality sv. Kateřiny je spjat s darem slz. Slzy vyjadřují jemnou a hlubokou citlivost, schopnost dojetí a něhy. Mnoho světců mělo dar slz, oživujíce tak dojetí samotného Ježíše, který neskrýval svůj pláč před hrobem přítele Lazara a bolestí Marie a Marty, při pohledu na Jeruzalém během posledních dní svého pozemského života. Podle Kateřiny se slzy svatých mísí s Kristovou krví, o níž ona mluvila s velkým zanícením a řečí velmi působivých symbolickými obrazy: Mějte na paměti Krista ukřižovaného, Boha a člověka (...). Mějte před očima Krista ukřižovaného, skryjte se v ranách Krista ukřižovaného, utoňte v krvi Krista ukřižovaného (Listář, list č. 16: Jednomu, o jehož jménu se mlčí). Tady můžeme pochopit proč Kateřina, i když si byla vědoma lidských nedostatků kněží, k nim vždy chovala nesmírnou úctu: rozdílejí, skrze svátosti a Slovo, spasitelnou sílu Kristovy krve. Sienská světice vždy vyzývala posvátné služebníky, i papeže, kterého nazývala sladkým Kristem na zemi, aby byli věrni své odpovědnosti, puzena vždy jen a jen svou hlubokou a trvalou láskou k Církvi. Před smrtí řekla: Když odcházím z těla, vpravdě jsem strávila a dala život v Církvi a pro svatou Církev, což považuji za jedinečnou milost (Legenda major, č. 363). Od svaté Kateřiny se tedy učíme nejvznešenější nauce: poznávat a milovat Ježíše Krista a jeho Církev. V Dialogu o Boží prozřetelnosti popisuje mimořádným obrazem Krista jako most, vržený mezi nebem a zemí. Má tři stupně, jež tvoří Kristovy nohy, bok a ústa. Duše, který vystupuje po těchto stupních, prochází třemi etapami každé cesty posvěcení: vzdálení hříchu, praxe ctností a lásky, sladkého a vroucího spojení s Bohem. Bazilika sv. Dominika Velkolepá stavba baziliky svatého Dominika poskytuje viditelný obraz vlivu bratří dominikánů v Sieně za časů sv. Kateřiny. Svatý František a svatý Dominik vytvořili originální způsob řeholního života, přizpůsobeného novým obchodním městům: jejich bratři si nepěstovali nic pro svou obživu jako mniši, ale byli zcela závislí na dobrodiní lidí uprostřed kterých žili, byli žebrající. Kláštery se nacházeli na periferii měst, ve čtvrtích, kde se soustřeďovali především chudí; majestátnost jejich chrámů byla koncipo-vána právě se záměrem pojmout při obřadech co největší množství těchto prostých lidí. V tomto chrámu, jenž vévodí čtvrti Fontebranda, v níž Kateřina žila, se světice účastnila bez počtu mší svatých. Toto místo také vysvětluje teologickou moudrost svaté Kateřiny: oficiální název dominikánů byl kazatelé, protože jejich cílem bylo učit pravdám víry. Proto svatá Kateřina, nehledě na svůj prostý původ, mohla 14
počítat s dobrým náboženským vzděláním, jež zázračně prohloubila následující božská zjevení. Svatý Dominik Guzmán Byl jedním zlidí, kteří nejlépe dokázali odpovědět na krizi Církve své doby. Tváří v tvář šířícím se herezím, dokázal oživit katolickou víru svědectvím svatého, bratrského, skromného a chudého života, prostřednictvím účinného kázání. Narodil se v roce 1170 ve španělském Calaruega, ve 24 letech následoval Pánovo povolání mezi kanovníky katedrály v Osmě, kde byl vysvěcen na kněze. Zlomovým okamžikem jeho života bylo, když bylo jeho představený, biskup v Osmě, pověřen diplomatickou misí v Dánsku a žádal Dominika, aby jej provázel. Během dlouhé cesty procházeli jižní Francii a tam se Dominik poprvé setkal s herezí katarů a albigenských, a uvědomil si závažná nebezpečí, která ohrožovala Církev jeho doby. Právě tehdy začal pomýšlet na budoucí Řád bratří kazatelů, který by znovu přivedl ke katolické víře ty, kdo zbloudili či se ztratili. V roce 1215 se odebral do Říma, aby svůj záměr předložil papeži Innocenci III. a následujícího roku papež Honorius III. schválil oficiálně jeho Řád. Od té chvíle Dominik rozesílal své bratry do Evropy, posílal je především do Paříže a Bologně, hlavních univerzitních center té doby, protože k tomu, aby dokázali potírat heretické nauky, museli bratři mít také vynikající kulturní přípravu. V letech 1220-1221 Dominik předsedal v Bologni prvním dvěma generálním kapitulám, určeným k vypracování Řehole a upřesnění základních prvků Řádu: kázání, studium, chudoba, společný život, zeměpisné rozdělení, misijní poslání. Řehole plně odráží jasnost myšlení, přímost a apoštolský zápal, jež charakterizovali duchovní fyziognomii svatého Dominika. Znaven svými námahami, Dominik umírá v Bologni, 6. srpna 1221, obklopen náklonností a modlitbami svých bratří. Jim zanechal svou duchovní závěť: mějte lásku, zachovejte pokoru a dobrovolnou chudobu. Papež Řehoř IX. jej 3. července 1234 prohlásil za svatého a jeho bohatá osobnost nepřestává rozkvétat v životě světců, kteří v průběhu staletí přijali jeho ideál, vzhlížejíce k němu jako k pravému muži Božímu. Dominikáni v Sieně První bratři dorazili do Sieny spolu se svatým Dominikem kolem roku 1215-16, když měl namířeno do Říma k papeži Honoriu III., aby mu předložil schválení Řehole bratří kazatelů, k němuž došlo 22. prosince 1216. Zpočátku skupina bratří našla pohostinství v jižní části města a poté, v roce 1225, jim sienský měšťan Fortebraccio Malavolti daroval pahorek Camporeggio, aby tu zbudovali kostela a svůj klášter. Dominikáni se usadili 15
v Sieně především proto, že se tu nacházela stávající univerzita Studium. Stavba kostela i kláštera byla dokončena v letech 162-65. V důsledku Leopoldových zákonů byl klášter sv. Dominikla zrušen a v roce 1786 se stal klášterem cassinských benediktinů až do roku 1912, kdy benediktini místo opustili. V roce 1920 se tak dominikáni mohli vrátit do svého kostela i kláštera, kde sídlí dodnes a uchovávají paměť spirituality svaté Kateřiny Sienské. Svaté Kateřina píše inspirována sv. Janem evangelistou a sv. Tomášem Akvinským,, G. N. Massini, XVIII. stol. 16 Architektura baziliky Bazilika sv. Dominika je úchvatným příkladem gotické architektury typické pro žebravý řád dominikánů XIII.-XIV. století. Zbudována byla v letech 1225-1265, v průběhu XIV. století byl komplex rozšířen do stávající podoby. Z výšiny Camporeggia (tradice vypráví, že právě zde měl svůj tábor Jindřich IV. během obléhání v roce 1186) vévodí Oratoři čtvrti Oca, někdejší lokalitě barvířství Benincasových, kostelu svatého Kříže a Domu Svaté Kateřiny. V estetické střízlivosti svých forem a své majestátnosti, ideální pro pojmutí co největšího počtu věřících, odpovídá bazilika dominikánským požadavkům hlásání evangelia; tito ji totiž zbudovali v blízkosti města, aby mohli vykonávat svou činnost vzdělávání a duchovního vedení v úzkém kontaktu se sienskou komunitou. Celá stavba je z cihel, bez jakékoli vnější výzdoby (kromě dlouhých a úzkých oken pro zajištění světla v interiéru baziliky). Záměrem gotické architektury totiž bylo co největší osvětlení: světlo, Boží znamení, svým pronikavým jasem prozařuje temnoty lidského života. Vstup do baziliky je v levém boku kostela, protože průčelí, - jehož budování bylo sice zahájeno ale nebylo nikdy dokončeno- zaujímá je Cappella delle Volte, starobylé modlitební místo dominikánských terciářek a místo víry spjaté s mnoha epizodami svatosti Kateřiny Sienské. Monumentálnost baziliky je mnohem zřejmější z interiéru při pohledu na výšku hlavní lodi, pokryté dřevěným trámovím, a především rozlehlostí prostoru, který se prodlužuje až dá oku spočinout na hlavním oltáři, středu chrámu. Oltář je místem, kde se
činí památka oběti Krista, nárožního kamene spásy. Ten byl také středem zájmu svaté Kateřiny, hluboce zamilované do svého Pána, který pro ni prolil svou Krev. Na stěně proti vchodu se nachází kaple svaté Kateřiny, kterou nechal zbudovat Niccolò Bensi v roce 1460, a která na nádherném mramorovém oltáři uchovává hlavu svaté Kateřiny, přenesou z Říma v roce 1384 Raimundem z Capuy. Cappella delle Volte Nazývaná rovněž Kaple zázraků, je vskutku výchozím místem k poznání svaté Kateřiny. Na tomto místě, položeném výše než zbývající část lodi, kde se scházely k modlitbě dominikánské terciářky (či mantelátky), prožila Kateřina velkou část své mimořádné mystické zkušenosti. Právě v této kapli mladičká Sieňanka oblékla šat třetího řádu sv. Dominika, a tak se sama stala mantelátkou, rozhodnuta zasvětit celý svůj život Bohu. Právě tady světice usebraná na modlitbách prožívala časté extáze, během nichž se obvykle opírala o osmihranný sloup na otevřené straně kaple. Z neustálých rozhovorů s Ježíšem Kristem, vedených na tomto místě a věrně zapsaných jejími učedníky, vzešly Dialogy o Boží prozřetelnosti, její nejvýznamnější věroučné dílo. Vstoupíme-li do kaple a obrátíme se vlevo, máme před očima obraz Svatá Kateřina a a její ctitelka, od A. Vanniho. Jde o fresku, která se původně nacházela na stěně přiléhající k rohu kostela, ale v roce 1667 byla přenesena na stávající místo. Výjimečný význam této malby spočívá v tom, že byla vytvořena ještě za Kateřinina života: proto se plným právem pokládá za vera imago, totiž nejvěrnější portrét světice. To pak ještě umocňuje skutečnost, že Andrea Vanni byl věrným učedníkem světice, jemuž také adresovala několik dopisů ve svém Listáři. Malíř chtěl tímto obrazem vyjádřit všechnu svou úctu k světici, kterou považoval za matku a učitelku. Kateřina je na fresce vyobrazena v bílém šatu a černém plášti mantelátek; v ruce drží lilii, symbol čistoty, která se časem stane jejím tradičním ikonografickým atributem. Sledujeme-li její ruce, povšimneme si, že nesou stigmata: zvláštní znamení, které umožňuje s jistotou říci, že obraz byl zhotoven po 1. dubnu 1375, kdy Kateřina dostala stigmata v kostele sv. Kristýny v Pise. Mladá, zbožně klečící žena, je jedna z učednic, symbol všech duchovních dětí sv. Kateřiny, kdysi stejně jako i dnes, a také všech, kdo chtějí poznat její život, díla a poselství pokoje. Na protější stěně jsou dva obrazy, na nichž jsou zachyceny dvě nejvýznamnější zázračné epizody, k nimž došlo právě uvnitř této kaple a o nichž 17
podává zprávu v Legendě major životopisec a zpovědník sv. Kateřiny, Raimund z Capuy: v jedné z nich Kateřina podává svůj šat Ježíši, který se jí zjevil v postavě poutníka. Poznání Ježíše v chudých, jež motivuje jejich zanícení dobročinné lásky, je společným rysem mnoha světců. Na druhém vyobrazení Ježíš vrací Kateřině křížek růžence, který mu sama darovala. Oba obrazy jsou dílem sienského malíře Crescenzio Gambarelliho a datují se do roku 1602. Zbývající obrazy kaple zachycují další momenty ze živote světice. Na stěně proti vchodu jsou dva obrazy Gambarelliho z roku 1602 znázorňující svatou Kateřinu, modlící se spolu s Ježíšem breviář a Smrt světice. Ve střední části je obraz Zjevení svaté Kateřiny svaté Růženě z Limy. Uprostřed stěny napravo je konečně významný výjev M. Pretiho z let 1672-73, v době, kdy umělec pobýval na Maltě. Dílo, které vytvořil na zakázku Piccolominiových pro rodinný oltář v bazilice sv. Františka, byl přenesen ke sv. Dominikovi v roce 1890 a umístěn do Capella delle Volte. Obraz zachycuje slavnostní historický okamžik, kdy papež Pius II., sienský rodák Enea Silvio Piccolomini, žehná synovci Francescu Piccolominimu, arcibiskupu Sieny, poté, co mu předal kanonizační bulu svaté Kateřiny, tedy oficiální prohlášení za svatou (29. června 1461). 18
Svatyně Domu svaté Kateřiny Proč je nejreprezentativnějším místem světice její dům a nikoli klášter? Odpověď spočívá v přináležitosti Kateřiny ke dominikánským terciářkám. Poté, co oblékla šat terciářky (či mantelátky), pokračovala Kateřina v běžném životě v rodném domě, v souladu s novým způsobem života zasvěcení Bohu, který jako první zavedl svatý František a poté jej přijal i svatý Dominik. Instituce Třetího řádu představovala odpověď pro ty věřící laiky, muže i ženy, kteří aniž by žili v klášteře jako řeholníci, praktikovali intenzívní křesťanský život, inspirovaný spiritualitou jednoho či druhého Otce zakladatele. Přináležitost ke Třetímu řádu, řečeno jinými slovy, nabízí možnost prožívat víru ve světě. Už od XIII. století získala tato nabídka laické svatosti velký počet lidí, díky síle poselství, které v sobě nesla: ve všech stavech života lze žít evangelium a povolání ke svatosti není vyhrazeno jen některým, ale má všeobecný charakter. Názorným příkladem je postava Kateřiny: prožívání života uprostřed domácích zdí a na ulicích města namísto v klášteře, její život laičky nikoli řeholnice, ji nikterak nebránily vstoupit do hlubokého společenství s Bohem a žít podle jeho nauky. Svatyně rodného domu má několik prostor: poté, co se kdysi prošlo Portálem měst, stanulo se v malém átriu lodžie ze XVI. století, na které navazovalo druhé átrium. Napravo tohoto posledního se nachází kostel svatého kříže a Zpovědní kaple, zatímco na opačné straně je oratoř kuchyně. Stále vlevo se po schůdcích sestoupí do spodního podlaží, kde se nachází oratoř světnice. do pronájmu otci Kateřiny, barviči Jacopu Benincasovi, jako dílna pro barvení látek a příbytek jeho početné rodiny. Po zániku Benincasových přešel dům do vlastnictví jiného barviče až do roku 1466, krátce po kanonizaci Kateřiny, na přání obyvatel Fontebranda, kteří chtěli, aby dům jejich světice byl stále otevřen veřejné úctě, se město Siena rozhodlo dům koupit. V té době také vzniklo laické bratrstvo Dějiny domu Třípatrový dům se nachází ve čtvrti Fontebranda, patřící k lnářskému cechu. V první polovině čtrnáctého století byl dán 19
zasvěcené sv. Kateřině, tedy sdružení věřících za účelem díla charity, pokání a kultu. Právě díky činnosti spolubratří, podporované mnoha dary ctitelů, byla zahájena série úprav, pokračujících po staletí, při nichž se z domu stala skutečná svatyně, bohatá na umělecká díla, která procházejí a oslavují život světice. Podloubí obcí Podloubí bylo zbudováno následně po prohlášení Kateřina Patronkou Itálie, 19. června 1939, kdy bylo rozhodnuto o zboření kostela sv. Antonína a rozšíření přístupu do svatyně, aby se tak umožnilo procházení poutníkům a turistům, kteří se vydávali na návštěvu míst světice. Každá italská obec a město přispěla na jeho realizaci darováním nezbytné částky pro zakoupení jedné cihly, odtud tedy název podloubí. Práce byly zahájeny v roce 1941, byly přerušeny v důsledku válečných událostí II. světové války, a dokončeny byly v roce 1947. Jediný starobylý prvek, který v této zóně zůstal je travertinová studna, datovaná do konce XV. či začátku XVI. století. Pod podloubím jsou umístěny busty papežů, kteří spojili svůj pontifikát s postavou sv. Kateřiny: Pius II. - sienský rodák Enea Silvio Piccolomini, jenž potvrdil její svatost 29. června 1461; Pius IX., který ji v roce 1866 prohlásil Spolupatronkou Říma, za to, že vrátila papežské sídlo z Avignonu do Říma; Pius XII., který ji prohlásil Patronkou Itálie, 19. června 1939; Jan XXIII., který v roce 1961, u příležitosti 500. výročí kanonizace, vyzval všechny křesťany, aby ji slavili; Pavel VI., který ji v roce 1970 prohlásil Učitelkou všeobecné Církve, s ohledem na pozoruhodnou svatost života, vynikající nauku a blahodárné působení na život Církve ; konečně, Jan Pavel II., který ji v roce 1999 prohlásil Patronkou Evropy, vzhledem k mimořádnému nasazení sv. Kateřiny o nastolení míru vevropě své doby prostřednictvím mnoha intervencí, jimiž vybízela krále a knížata, aby nastolili společnost, inspirovanou křesťanskými hodnotami. V podloubí - u příležitosti výročních slavností k poctě sv. Kateřiny - probíhá ceremoniál, během něhož jedno italské město, obec či asociace věnuje olej pro votivní lampu, kterou si přály matky vojáků padlých za druhé světové války, a která se nachází uvnitř kostela sv. Kříže. Kostel sv. Kříže Význam kostela sv. Kříže a důvod jeho zbudování spočívá v přítomnosti dřevěného kříže z něhož svatá Kateřina dostala stigmata, skutečné rány podobné těm, které byly způsobeny 20
Ježíši Kristu během ukřižování. K zázračné události došlo v Pise, kam se světice odebrala v roce 1375 na žádost papeže Řehoře XI. s pověřením přesvědčit měšťanstvo, aby se nepřipojovalo k protipapežské unii. V Legendě major Raimund z Capuy vypráví, že 1. dubna téhož roku, zatímco byla pohroužena do modlitby v kostele sv. Kristiny, Kateřina viděla, jak z kříže před nímž klečela sestupuje pět krvavě červených paprsků a směřuje k jejím rukám nohám a k srdci. Hned prosila Boha, aby stigmata byla neviditelná a ještě předtím, než k ní paprsky dorazily, změnily barvu krve na zářivě jasnou barvi světla. Stigmata zůstala po celý život viditelná pouze pro Kateřinu, a zázračně se ukázala až ve chvíli smrti. Pravost stigmat svaté Kateřiny byla oficiálně uznána až papežem Urbanem VIII. v roce 1623 po diskusi, která se vedla skoro dvě staletí. Stejně jako tomu bylo u sv. Františka z Assisi, který byl prvním světcem, jenž dostal stigmata, také u Kateřiny tato epizoda znamenala vrchol duchovní cesty a představuje její ztotožnění s Ježíšem Kristem. Kateřina se ve všem připodobnila ukřižovanému Pánu a jako On hořela stejnou touhou po spáse lidí. Prosba světice o neviditelnost stigmat odpovídá jejímu odmítání teatrálnosti zázračné události, ve shodě s mimořádnou pokorou, kterou se vyznačoval celý její život. Po smrti Kateřiny si přáli Sieňané mít tento kříž, který ji učinil dokonalým obrazem Kristovy lásky. Po mnoha pokusech se počin zdařil Bratrstvu zasvěcenému této světici a v roce 1565 byl kříž přenesen do Sieny a umístěn v Oratoři kuchyně. Postupem času se začalo uvažovat o nějakém větším prostoru, který by umožnil jeho uctívání. Nabízel se prostor naproti Oratoři, který se tradičně považoval za zahradu rodiny Benincasa. A právě v tomto prostoru byl v letech 1614-1623 zbudován barokní kostel svatého Kříže, jehož výzdoba se protáhla na více než sto let. Kříž namalovaný na dřevě, pocházející z pisánské školy a datován do konce třináctého století, byl umístěn doprostřed hlavního oltáře, na nejvznešenější místo v kostele, 21 května 1623 po slavnostním procesí, které se ubíralo nejvýznamnějšími místy kultu ve městě. Obrazy na stěnách kostela procházejí významné momenty života svaté Kateřiny, přičemž kladou důraz na mimořádné úspěchy, kterých dosáhla na poli politickém k dobru 21
Církve, jako návrat papeže z Avignonu do Říma, čímž ukončila tzv. avignonské vyhnanství (1308-1377), a obnovila mír mezi Florencii a papežským státem, kteří mezi sebou už delší čas vedly válku. Výjimečnost počinů svaté Kateřiny, vnímaná už jejími současníky a plně pochopená během staletí, ukazuje čeho je schopen lidský tvor, navíc žena a to skoro analfabet, pokud dokáže naslouchat Božímu hlasu a velkoryse mu zasvětí svůj život. Tři ze čtyř plátem, která se nacházejí v hlavní lodi kostela jsou věnována právě tomuto aspektu Kateřinina života. Postupujeme-li od vchodu, první obraz na pravé stěně zachycuje Návrat papeže Řehoře XI. do Říma, namalován boloňským mistrem Alessandrem Calvi, řečeným Sordino. Na protilehlé straně spatřujeme Svatou Kateřinu obklopenou florentskými vojáky, obraz vytvořený Galganem Pergignanim v roce 1765, připomínající jeden z momentů mírotvorného díla mezi Florencii a papežstvím. Čtvrtý obraz, namalovaný Liboriem Guerrinim v roce 1777, znázorňuje Almužnu svaté Kateřiny, zachycující světici mezi chudými, jak jim rozdává chléb. Vskutku, v Legendě major se vypráví, že byla zvyklá nosit almužnu v noci a nechávala ji přede dveřmi chudých v souladu s učením evangelia, kde se praví, aby almužna zůstala skryta a nevystavoval se na odiv ten, kdo ji dává. 22
Obrazy na dvou bočních oltářích transeptu znázorňují vpravo: znovu Svatou Kateřinu před Řehořem XI. v Avignonu, a vlevo: Svatou Kateřinu vítanou v nebi Pannou Marii, která ji představuje Ježíši Kristu. Na obraze je Kateřina vymalována podle nezvyklé ikonografie, oděná do bílého šatu bez obvyklého černého pláště a na hlavě má trojitou korunu. Ta odkazuje na epizodu z Legendy major, kde jistá žena jménem Semia, poté co byla zázračně uzdravena na přímluvu svaté Kateřiny, měla sen v němž viděla v nebi svatou Kateřinu se třemi korunami na hlavě jedna byla zlatá, druhá zlatá a stříbrná s červenými odlesky a třetí zlatá s drahokamy kterou lze identifikovat jako tzv. trojitou svatozář (neboli corona aureola accidentalis), symbol panenství, mučednictví a nauky. Obraz byl namalován jen několik let po uznání stigmat a lze jej považovat za jednu z prvních maleb světice ve slávě. Dále v levém transeptu, na pravé stěně se nachází standarta zobrazující svatou Kateřinu, jak přijímá stigmata od Ukřižovaného. Po bocích presbytáře jsou dva obrazy zachycující vlevo: Extasi svaté Kateřiny a vpravo: Světice píše inspirována sv. Janem Evangelistou a sv. Tomášem Akvinským, dominikánským teologem, jehož učením se světice inspirovala. Fresky v kopuli znázorňují oslavení a povýšení svaté Kateřiny, na nichž je přijata do nebe a dostává účast na nebeské slávě. 23
Oratoř kuchyně Sál zaujímá prostor, kde měla rodina Benincasových kdysi kuchyni, tedy krb rodinného života. Přes mříž pod oltářem jsou dosud zjevné pozůstatky starobylého ohniště: právě do tohoto hořícího ohniště upadla Kateřina během jedné ze svých extasí a zůstala zázračně nedotčena. Uprostřed zdí domova prožila Kateřina první období svého života, mezi nepřetržitými modlitbami, kajícností, chvílemi kontemplace a rozhovory s Věčným Otcem, až do chvíle, kdy byla Bohem povolána ke konkrétní činnosti na podporu Církve a papežství, která vrcholí cestou do Avignonu, největším diplomatickým počinem v Evropě XIV. století, jejímž výsledkem byl návrat papežského sídla do Říma. Asi sto let po Kateřinině smrti, v letech 1482-1483, si Bratrstvo po ní pojmenované vybralo tento prostor jako místo setkávání členů bratrstva. Vlevo od vchodu se nachází první ze tří velkých pláten zdobících stěnu a zachycuje Kateřinu, jak uzdravuje posedlou dívku. Samotná světice byla vícekrát pokoušena ďáblem, ale s pomocí Boží milosti nikdy jeho náporům neustoupila. Následující obraz představuje Zázračné přijímání sv. Kateřiny. Scéna se odehrála v bazilice sv. Dominika, kde během mše svaté, ve chvíli, kdy kněz lámal chléb, ukázal se Kateřině Ježíš Kristus a dal jí sebe sama, a přitom ji ozářil proudem světla. Během svého života světice vícekrát přijala eucharistii přímo od Ježíše. Na rozdíl od zvyklostí své doby, Kateřina byla zvyklá přijímat každodenně, obraceje se na svého zpovědníka slovy: Otče, mám hlad. Posvěcenou hostii brala jako pokrm své duše a mimořádný dar lásky, kterou nám Bůh stále znovu a znovu prokazuje, aby sytil naše putování víry. Třetí obraz je důkazem milosrdenství sv. Kateřiny 24
vůči vězněným a odsouzeným na smrt, které pravidelně navštěvovala a vždy usilovala o obrácení jejich duší. Na výjevu je zobrazena, jak prosí Pána za spásu dvou zločinců vedených na popraviště, uprostřed muk, kterými je skličuje smečka démonů. Nahoře se pak otevírají nebesa a zjevuje se Ježíš s křížem na ramenou, zřejmý odkaz na Umučení a zmínka trestu, který se dva muži chystají podstoupit. Vyprávění legendy major, z níž obraz čerpá, pokračuje pokáním a obrácením zločinců, kteří odvážně přijímají smrt a podrobují se Pánově vůli. Pravá stěna postupujeme-li odzadu, představuje obraz dalšího velkého sienského světce, Sv. Bernardina. Následuje první z velkých scén, jejichž tématem je Mystické zasnoubení svaté Kateřiny, důkaz jejího hlubokého spojení s Kristem. Ztvárnění je vzato z jedné verze události, jak ji popisuje Legenda major: v noci úterý před popeleční středou, zatímco lidé v ulicích slavili karneval, - Kateřina, zavřená ve své světnici, byla pohroužena do modlitby. Znenadání se jí zjevil Pán a Matka Boží spolu se sv. Dominikem, sv. Pavlem, sv. Janem evangelistou a svatým králem Davidem, který hrál na citeru. Panna Maria tehdy uchopila pravou ruku světice a podala ji Kristu, který ji ozdobil drahocenným prstenem, a tak si ji zasnoubil ve víře. V příběhu si uvědomujeme v čem spočívalo životní jádro zbožnosti sv. Kateřiny. Kristus je pro ni jako snoubenec, s nímž je spojena vztahem společenství a věrnosti. Je dobrem milovaným nad každé jiné dobro. Scéna bezprostředně následující ukazuje na politickou aktivitu sv. Kateřiny, takže blízkost obou pláten lze chápat jako dva základní aspekty života světice. Byla nejen velkou kontemplativní duší, která prožívala nejvznešenější mystické zkušenosti (jako právě uvedené Zasnoubení), ale současně byla ženou činu, uplatňující své vlohy moudrosti, srdce a vůle v mnoha sociálních aktivitách, v intervencích pro smír mezi národy a v diplomatických jednáních mezi papežským dvorem a vládami. Scéna totiž zachycuje Rozhovor sv. Kateřiny s papežem Řehořem XI., k němuž došlo v Avignonu za přítomnosti kardinálů, během něhož světice přesvědčila papeže, aby vrátil papežské sídlo do Říma. Třetí výjev představuje analogickou událost, totiž Předání klíčů od Andělského hradu Urbanu VI. poté, co Kateřina přivedla lid k poslušnosti papeži. Plátno je odkazem na Velké západní schizma, k němuž došlo v roce 1378, když francouzští kardinálové zvolili 25
vzdoropapeže Klementa VII. Kateřina se jala být obhájkyní Urbana VI. a všechny vyzývala, aby uznali jeho autoritu jako právoplatného Petrova nástupce. Jak čteme v Listáři, který nám světice zanechala, papež, kněží a Církev všeobecně pro ni představovali Ježíše Krista na zemi, a jako takovým jim náležela láska a poslušnost, i přes jejich možné lidské ubohosti. Stigmata sv. Kateřiny hlavní oltář Oslavení svaté Kateřiny výjev na stěně proti hlavnímu oltáři 26
Oratoř pokoje Sestoupíme-li po schůdcích vlevo od vstupního átria, přijdeme do Oratoře pokoje, který je malickou světničkou, v níž se Kateřina modlila a kde odpočívala: uvnitř je dosud viditelný kámen (chráněný železnou mříží), na který obvykle ukládala hlavu. Právě tento prostor je nejvíce spjat s prvním údobím života světice, kde, jen co odrostla s dětských let, se uchylovala do samoty, oddávala kontemplaci a pokání. Tady v pouhých sedmi letech učinila slib doživotního panenství a současně se zřekla všech hmotných zálib: začala si odříkat jídlo, oblékat cilicium a podrobovat tělo bičování. Toto období představuje výchozí moment procesu duchovní, ale i fyzické proměny, která charakterizuje život Kateřiny: jako tlukot srdce, se nejprve soustředí a usebere v sobě, aby poznala Krista, a pak se otvírá, aby šířila Boží milost do celého mystického těl Kristova, kterým je Církev. Tak se od počátku tělo světice, podrobené tvrdému odříkání, zužuje a zmenšuje. Také prostor ve kterém žila se vyznačuje postupným stahováním se: uzavírá se doma, pak už nevychází ze své světnice, a nakonec se zazdí uvnitř duchovní cely, zbudované v nitru své duše, kde se odvíjí neustálý dialog s Kristem. Kateřina nemá v tomto okamžiku nic, není nic, ale právě proto může být zcela přetvořena božskou milostí. Její nové tělo se neřídí biologickým řádem, ale funguje podle dispozic Nejvyššího: živí se eucharistickým chlebem a krví, která vyvěrá z boku Kristova, zcela se s ním ztotožňuje až do té míry, že přijímá stigmata. Dostává mimořádné schopnosti: levitaci, nezranitelnost ohněm, dar konat zázraky. Duše překonává hranice těla, vychází z něj, v extasi, aby se do něj pak vrátila a vyšla do ulic světa. Kateřina opouští celu, pak dům, nakonec Sienu, aby všem nesla Kristovu lásku, kterou v intimitě poznala. Pravá stěna: První scéna zachycuje Lapu, matku Kateřiny, která sleduje dceru jak vystupuje po žebříku zavěšeném ve vzduchu, a uvědomuje si odlišnost své dcery od ostatních dětí. Povolání Kateřiny v útlém dětství bylo zdrojem silných rozepří v rodině, zvláště pak s matkou, která její chování považovala za dětinský fanatizmus a snažila se jej všemožně ukončit. Nejprve se snažila najít jí ženicha a po různých slovních půtkách, Kateřina ukázala neodvolatelnost své volby tím, že si ostříhala vlasy, což v té době bylo pro dívku opovrženíhodné. Následující freska zachycuje dívku právě když se chystá ustřihnout svůj dlouhý cop v přítomnosti dominikánského frátra Tommaso della Fonteho, jehož slova ji k tomuto gestu inspirovala. 27
V důsledku této epizody se ji matka snažila zlomit stále namáhavějšími domácími pracemi a současně jí bránila v modlitbě a usebranosti; navíc ji zbavila vlastního pokojíku a nechala ji spát s jedním ze sourozenců, doufaje, že nebude-li mít místo kde by živila své fantazírování, dříve či později bude Kateřina vyléčena. Dívka se nezpěčovala, ale poslušně se podrobila, konala všechny práce, které jí byly uloženy a nahradila hmotnou celu za celu duchovní, v níž nadále rozmlouvala s Kristem. Pronásledování ze strany rodiny ustalo ve chvíli, kdy otec Jacopo překvapil Kateřinu při modlitbě a viděl, jak nad její hlavou krouží holubice Ducha svatého epizoda zachycena na první fresce. Právě tehdy se přesvědčil o pravdivosti dceřina povolání, a přiměl i manželku, aby se nestavěla proti vůli Kateřiny zasvětit se zcela Kristu. Fresky pokračují na stěně přiléhající k pokojíku: vlevo máme před očima světici, jak Ježíši Kristu v podobě chudáka dává plášť, vpravo pak Ježíš nabízí Kateřině zlatou a trnovou korunu; světice vezme tu trnovou když si volí život pokání, lásky k bližnímu a modlitby. Levá stěna: Levá stěna oratoře zachycuje dvě poslední scény: první znázorňuje Mystické zasnoubení Kateřiny, kdy se světice zcela odevzdává Kristu, zatímco druhá představuje Mystické mateřství. Výjev je odkazem na příběh, o kterém vypráví Raimund z Capuy v Legendě major: jedné vánoční noci se zjevila Kateřině Matka Boží a vložila jí do náručí Dítě Ježíše, a tak ji učinila matkou. Světice měla mateřský vztah i ke svým učedníkům, takže pro kateřinské ctitele včerejška i dneška byla a nepřestává být matkou a učitelkou. 28
Pokojík svaté Kateřiny Kromě kamene, který si Kateřina kladla pod hlavu uchovává pokojík několik relikvii: hlavici hole, o kterou se obvykle opírala, nádoba, do které dávala balzámy ke zmírnění bolestí nemocných nemocnice Santa Maria della Scala, laterna s níž je chodila navštěvovat v nočních hodinách, část jejího závoje a bavlněná brašna, v níž byla uložena hlava světice, když byla přenášena z Říma v roce 1384. Salita del costone Na tomto místě ve věku pouhých sedmi let měla Kateřina první vidění: když se z Fontebranda vracela domů s bratrem Štěpánem, světice viděla Ježíše oděného do papežských rouch, sedícího na trůně nad bazilikou sv. Dominika, která se vypíná před ulicí; s ním byli sv. Petr a Pavel, knížata apoštolů a sv. Jan Evangelista. Oratoř Společnosti sv. Kateřiny v noci Tento působivý prostor se nachází v srdci nemocnice Santa Maria della Scala, jednoho z nejstarších nemocničních zařízení v Evropě, jehož název vzešel z umístění naproti schodům sienské katedrály. Založena byla v IX. století dómskými kanovníky jako výraz Boží lásky vůči potřebným. Instituce však byla především 29
hospic pro množství poutníků, kteří procházeli Francigenskou cestou, a kromě toho i útočištěm pro chudé, prosící o almužnu a pro opuštěné děti, tzv. gettatelli. Během času se k této činnosti připojila péče o nemocné, natolik, že statuta ze XIV. století dosvědčují přítomnost stálého lékaře, chirurga a jednoho specialisty. Takové místo, kde se víra vyjadřovala v službě bližnímu, nemohla nechat svaté Kateřina bez povšimnutí. Den co den sem přicházela, aby pomáhala a přinášela útěchu potřebným. Dosvědčuje to, jak světice vykládala křesťanskou lásku činným a konkrétním způsobem: pracovala jako excelentní dobrovolná zdravotní sestra, překypující láskou a nevyčerpatelnou energií. Vybavena nádobkou s balzámy, laternou a holí k podpírání, dnes se tyto relikvie nacházejí ve Svatyni domu, se ubírala do nemocnice, aby zmírňovala fyzické i duchovní bolesti nemocných. Kateřina sem přicházela každodenně, aby se tu modlila s bratřími a hledala trochu odpočinku během dlouhých nocí strávených u lůžek nemocných, uchylujíc se do cely, která se nachází na levé straně oratoře. Ačkoli se Kateřina nikdy nestala členem Společnosti jejímiž členy byli výhradně muži -, k poctě světice a na důkaz jejího spojení s bratřími a s místem, jim tak drahým, jméno společnosti se změnilo na Santa Caterina della notte, tedy Svaté Kateřiny v noci, jak dokazují dokumenty, počínaje rokem 1479. Svatá Kateřino, nezdolná světice, tvému slovu neodolala srdce hříšníků, ani nebe tvé vroucí víře a tvým naléhavým modlitbám. Stejně jako tehdy, dej dnes i nám zakusit moc tvé přímluvy, za nastolení pokoje mezi lidmi, za osvobození těch, kdo jsou v područí bezpráví či protivenství všeho druhu, potěchu a uzdravení nemocných na těle i na duši. Vypros celému světu mír, jednotu a věrnost Božího lidu nejvyššímu Pastýři, dobro naší vlasti. A pamatuj na mne, který tě s důvěrou vzývám, u vědomí, že neopustíš v těžkostech ty, kdo tě považují za svou matku a učitelku. Amen. 30
Co pro náš život znamená vzkříšení? (středeční generální audience papeže Františka, 10. dubna 2013) Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista. Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději (na dědictví), které nepomine, dědictví skvělé a trvalé. Je pro nás připraveno v nebi. (1Petr 1,3-4) Dobrý den, drazí bratři a sestry, v minulé katechezi jsme se zabývali událostí Ježíšova Zmrtvýchvstání, při kterém měly zvláštní roli ženy. Dnes bych se rád zamyslel nad jeho spásonosným přínosem. Co znamená Zmrtvýchvstání pro náš život? A proč je bez něho naše víra marná? Naše víra stojí na smrti a zmrtvýchvstání Krista přesně jako dům spočívá na základech. Pokud padnou, zhroutí se celý dům. Na kříži Ježíš obětoval sebe samého tím, že na sebe vzal naše hříchy a sestoupil do propasti smrti, a Zmrtvýchvstáním je přemáhá, odstraňuje a otevírá nám cestu, aby nás zrodil k novému životu. Svatý Petr to souhrnně vyjadřuje v úvodu svého prvního listu, jak jsme slyšeli na začátku generální audience: Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé (1 Petr 1,3-4). Apoštol nám říká, že Ježíšovým zmrtvýchvstáním dochází k něčemu absolutně novému: jsme osvobozeni z otroctví hříchu a stáváme se dětmi Božími, jsme totiž zrozeni k novému životu. Kdy se to pro nás uskutečňuje? Ve svátosti křtu. Ve starověku se obvykle konal ponořením. Kdo měl být pokřtěn vstupoval do velké křestní vany, odložil svůj oděv a biskup nebo kněz mu třikrát vodou polil hlavu, pokřtil jej ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Potom křtěnec vystoupil z vany a oblékl nový, bílý šat; byl zrozen k novému životu ponořením do smrti a zmrtvýchvstání Krista. Stal se dítětem Božím. Svatý Pavel v listě Římanům píše: Dostali jste ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat:»abba, Otče!«(Řím 8,15). Právě Duch, kterého jsme obdrželi ve křtu, nás učí a pobízí říkat Bohu: Otče nebo lépe Abba!, což znamená tati. Právě takto je naším Bohem; je nám tatínkem. Tento nový stav Božích dětí v nás vytváří Duch svatý. A to je největší dar, který dostáváme z Ježíšova velikonočního tajemství. Bůh s námi jedná jako s dětmi, chápe nás, odpouští nám, má nás rád, i když chybujeme. Již ve Starém zákoně 31
prorok Izaiáš tvrdil, že i kdyby matka na své dítě zapomněla, Bůh na nás nikdy nezapomene, ani na okamžik (srov. Iz 49,15). A to je krásné! Tento synovský vztah k Bohu však není nějakým pokladem, uchovávaným v zákoutí našeho života, nýbrž musí růst, musí být denně živen nasloucháním Božího Slova, modlitbou, účastí na svátostech, zvláště svátosti pokání a eucharistie, a činorodou láskou. Můžeme žít jako děti! A to je naše důstojnost, máme důstojnost dětí, chovejme se jako pravé děti! To znamená, že musíme každý den nechat Krista, aby nás přetvářel a připodobňoval Sobě; znamená to snažit se žít jako křesťané, snažit se Jej následovat, přestože vidíme svá omezení a svoje slabosti. Pokušení nechat Boha stranou a stavět do středu sami sebe se nabízí neustále a zkušenost hříchu zraňuje náš křesťanský život, naši existenci dětí Božích. Proto musíme mít odvahu víry a nenechat se odvádět mentalitou, která nám říká: Bůh není potřeba, není pro tebe důležitý apod. Je tomu právě naopak. Jedině pokud jednáme jako děti Boží, nenecháme-li se odradit svými pády, svými hříchy a budeme-li vnímat, že nás miluje, bude náš život nový, prodchnutý pokojem a radostí. Bůh je naše síla! Bůh je naše naděje! Drazí bratři a sestry, jako první si musíme být jisti touto nadějí a musíme být jejím viditelným, zřetelným a zářivým znamením. Zmrtvýchvstalý Pán je nadějí, která nikdy nezmizí a nezklame (srov. Řím 5,5). Naděje neklame. Ta Pánova! Kolikrát jen v našem životě pohasnou naděje, kolikrát jen se neuskuteční touhy, které nosíme v srdci! Naše křesťanská naděje je mocná, jistá; je pevná na této zemi, po níž jsme Bohem povoláni kráčet; je otevřena k věčnosti, protože se zakládá na Bohu, který je vždycky věrný. Nesmíme zapomínat, že Bůh je vždycky věrný, Bůh je vždycky věrný nám. Být vzkříšeni s Kristem skrze křest, darem víry, k dědictví, které nepomíjí, nás vede, abychom více hledali věci Boží, více mysleli na Boha, více se modlili. Křesťansky existovat, neznamená jen dodržovat přikázání, nýbrž přebývat v Kristu, jednat jako On, milovat jako On a nechat Jej, aby převzal náš život, změnil jej, přetvořil a osvobodil z temnot zla a hříchu. Drazí bratři a sestry, tomu, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje (srov. 1 Petr 3,15), ukazujme Zmrtvýchvstalého Krista. Ukazujme Jej hlásáním Slova, ale především svým životem vzkříšených. Ukazujme radost z toho, že jsme Božími dětmi, svobodu, kterou nám dává život v Kristu, jenž je pravou svobodou, tou, která nás zachraňuje z otroctví zla, hříchu a smrti! Hleďme na nebeskou vlast a dostane se nám nového světla a síly také v našem úsilí a každodenním namáhání. Je to cenná služba, kterou máme poskytovat tomuto našemu světu, který často již nedovede pozvednout zrak vzhůru, není s to vzhlédnout k Bohu. 32
Exhortace z homílií papeže Františka Úžas ze setkání s Kristem Úžas je veliká milost, kterou nám Bůh v setkání s Ježíšem Kristem dává. Není to pouhé nadšení, jaké mohou prožít fanoušci, když vyhraje jejich fotbalový klub. Tento údiv je něco hlubšího. Je to vnitřní zážitek ze setkání s živým Ježíšem, ačkoliv jsme si mysleli, že něco takového není možné. Pán nám však dává pochopit, že je to skutečnost. A to je krásné! Možná je běžnější opačná zkušenost: Lidská slabost a také duševní nemoci, či ďábel, nás nutí věřit, že skutečné jsou přízraky a fantasie. Ty ale nejsou od Boha. Od Boha pochází tak veliká radost, že jí ani nemůžeme uvěřit. Domníváme se proto, že není reálná, avšak právě tehdy ji působí Pán. Toto ohromení stojí na počátku všední existence každého křesťana. Nemůžeme totiž stále žít v počátečním úžasu. Tento údiv se však otiskuje do duše, zanechává duchovní útěchu ze setkání s Kristem a vede k poslednímu stupínku pokoji. Křesťan tak stále, i v nejbolestnějších zkouškách, neztrácí pokoj a Ježíšovu přítomnost. S trochou odvahy se tak můžeme modlit: Pane, dej mi milost pokoje a duchovní útěchy, do kterých je vtištěno mé setkání s Tebou. Skutečný pokoj nelze koupit, ani prodat. Je Božím darem. Mírnost je zapomenutá ctnost Mírnost (tichost), jež se stala poněkud zapomenutou ctností. Mírnost má mnoho nepřátel. Prvním jsou klepy. Někdy se dává přednost řečem a klepům, stává se to běžně, mně také. Jsou to pokušení zlého, který nechce, aby mezi nás sestoupil Duch, který vytváří pokoj, mírnost a krotkost. Neustále dochází ke třenicím: ve farnosti, v rodině, mezi sousedy a přáteli. To však není nový život, protože když přichází Duch svatý, umožňuje nám znovu se narodit k novému životu, činí nás krotkými a shovívavými. Proto je především zapotřebí nikoho nesoudit, protože jediným Soudcem je Pán. Je třeba být zticha a pokud je třeba něco říci, tak tomu, kdo může vzniklou situaci nějak napravit, a nikoli každému. Pokud se nám s milostí Ducha podaří nešířit žádné drby, pak to bude velký krok vpřed a prospěje nám všem, Spása není u věštců ani v tarotu Na kurii v Buenos Aires už třicet let pracuje jeden pokorný muž, otec osmi dětí. Než přikročí k jakékoliv práci, pokaždé pronese: Ježíš. Jednou jsem se ho zeptal, proč to stále říká. Odpověděl mi: Když vyslovím toto jméno, cítím sílu, Ježíšovu ochranu a přítomnost; vím, že mohu pracovat. Tento člověk, pokračoval nestudoval teologii. Obdržel pouze 33
milost křtu a sílu Ducha. Jeho svědectví mi velmi prospělo. Připomnělo mi totiž, že tento svět nám nabízí mnoho spasitelů, avšak pouze v Ježíšově jméně je spása. Mnozí se snaží vyřešit své problémy tím, že se utíkají k věštcům a tarotu. Spásy ovšem můžeme dojít jedině v Ježíši a my o tom musíme podávat svědectví. Ke Kristu nás vždy dovede Maria jako v Káni, kde řekla: Udělejte všechno, co vám řekne. Svěřme se proto Ježíšovu jménu, vzývejme ho, dejme se podnítit Duchem svatým k této důvěrné modlitbě ve jménu Ježíše Krista. Bude na nás mít blahodárný účinek. Bl. Jan Pavel II. Jan Pavel II. důsledně svědčil o Pánu a zároveň jako důsledný Boží muž žil ve společenství se svým lidem. Osobní integrita Jana Pavla II. vyplývala z každodenní mnohahodinové adorace, ve které se nechával utvářet Boží silou. Tuto důslednost nelze koupit nebo nastudovat; je nutno ji pěstovat v srdci prostřednictvím adorace.... Blahoslavený papež Wojtyla se nestrachoval, neboť žil v neustálé kontemplaci Vzkříšeného Krista. A právě díky tomu mohl otřást diktaturami. Odvaha a neochvějnost, které nám vnuká Ježíšovo zmrtvýchvstání, a důvěra v odpuštění skrze Boží milosrdenství odnímají veškeré obavy. Kéž by v našich srdcích opět zazněla slova Ježíšova i Jana Pavla II.: Nebojte se. O víře se nevyjednává proto je církev také dnes církví mučedníků V dějinách Božího lidu vždycky existovalo pokušení odstranit kousek víry, pokušení být trochu»jako všichni«a nebýt»tak moc rigidní«. Pokud však začneme z víry ukrajovat, vyjednávat o víře a tak trochu ji rozprodávat za výhodné nabídky nastupujeme cestu apostase, nevěrnosti Pánu. V dějinách církve existují mnozí mučedníci až do dnešní doby. Mučedníky není nutné hledat jenom v katakombách nebo v Koloseu. Žijí dnes a v mnoha zemích. Křesťané jsou pronásledováni pro víru. V některých zemích nemohou nosit křížek a jsou trestáni, pokud tak učiní. Naše církev je dnes v jednadvacátém století církví 34
mučedníků, těch, kteří nemohou nemluvit o tom, co viděli a slyšeli. A to dodává sílu nám, kteří máme někdy víru poněkud chabou. Dodává nám sílu dosvědčovat životem víru, kterou jsme obdrželi darem a Pán ji dává všem národům. Nemůžeme to však činit sami od sebe. Je to milost. Milost víry. O tu musíme prosit každý den: Pane opatruj mou víru, dej jí růst, ať je silná a odvážná a pomoz mi ve chvílích, kdy ji musím ukázat na veřejnosti. Dej mi odvahu. Kéž nám Pán pomůže opatrovat víru, nést ji kupředu, abychom byli muži a ženami víry. Ať se tak stane. Křesťanský pokrok je krokem pokory Pokrok je pro křesťana pokořením, které dá vyniknout lásce Boží. Stoupání nutí pocestného schýlit se. Cesta křesťanské pokory pozvedá k Bohu natolik, nakolik se ten, kdo se jí ubírá, dovede snížit, aby dal prostor Jeho lásce. Cesta, kterou Maria a Josef jdou do Betléma, aby splnili císařský rozkaz o sčítání lidu, je cestou pokory. Pokorná je Maria, která sice nevěděla přesně, ale svoji duši dala k dispozici Boží vůli. Pokorný je Josef, který se snížil, aby na sebe vzal obrovskou zodpovědnost za manželku očekávající narození syna. Taková je Boží láska, která jde cestou pokory, aby došla až k nám. Právě tuto cestu upřednostnil Bůh, aby vyjádřil svoji lásku k lidem, narozdíl od mocných idolů, kteří se nechávají slyšet a říkají»tady rozhoduji já«. Avšak náš Bůh není zdánlivým Bohem, Bohem vyrobeným lidmi. Preferuje jít cestou pokory. Toutéž cestou šel Ježíš. Cestou, která snižuje až ke kříži. Pro křesťana je zlatým pravidlem, že pokrok je krokem pokory. Vzhůru se nelze vydat jinou cestou. Pokud se nesnížím, pokud se nesnížíš, nejsi křesťan. Nicméně, být pokorným, neznamená jít se sklopenýma očima. Taková nebyla Ježíšova pokora, ani Mariina či Josefova. Nastoupit cestu pokory, znamená dát prostor Boží lásce, která si vybrala jedině tuto cestu a žádnou jinou. Také triumf Vzkříšení, sleduje tuto linii, triumf křesťana vede cestou pokory. Prosme tedy právě o tuto milost pokory, jež je cestou lásky, protože, nedostává-li se pokory, je láska zablokována a nemůže se hnout. Bůh nás nespasil listinou či dekretem, ale láskou Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Pán nám přináší spásu ve své lásce. Nejsme spaseni jeho listem či dekretem, nýbrž Boží láskou. Jeho láska je tak velká, že jej pobízí, aby poslal svého Syna, který se s námi sjednotil a putoval s námi. Tento Syn nám přináší spásu co však je spása? Co znamená být spasen? Znamená to opětovně od Pána nabýt důstojnost Božích dětí, kterou jsme ztratili. Znamená to znovu získat naději. Důstojnost Božích dětí stále roste až do definitivního setkání s Pánem. Taková je cesta spásy, která je pouze cestou lásky. Jsme jí hodni, jsme mužové a ženy naděje. Toto znamená být spaseni láskou. Potíž nastává, když se někdy chceme spasit sami. Domníváme se, že na to stačíme. 35
Zakládáme například svou jistotu na majetku a myslíme si: Mám jistotu peněz, nic pro mne není problém. Mám také důstojnost důstojnost bohatého člověka. To však nestačí. Pomysleme na evangelní podobenství o bohatém člověku, který měl přeplněné sýpky a rozhodl se proto udělat ještě větší a potom klidně žít. Pán mu řekl Blázne, ještě této noci zemřeš. Takováto spása tedy není pravá je provizorní, zdánlivá. Jindy se domníváme, že se spasíme marnivostí, pýchou, přesvědčením o vlastní moci. Také tudy spása nevede za marnivostí a pýchou skrýváme svou ubohost a hřích. Rovněž tato cesta končí. Pravá spása, spočívá v důstojnosti, kterou nám Bůh opět daroval, v naději, kterou nám Kristus dal svým Vzkříšením. Učiňme tedy dnes úkon víry a vyznejme: Pane, věřím. Věřím v tvou lásku. Věřím, že Tvá láska mne spasila. Věřím, že tvá láska mi dala onu důstojnost, kterou jsem neměl. Věřím, že tvá láska mi dodává naději. Je krásné věřit v Boží lásku. To je pravda našeho života. Vyznejme tedy víru v Boží lásku a otevřme srdce, aby tato láska přišla, naplnila nás a podnítila naši lásku k druhým. Poslušnost Bohu osvobozuje Naslouchání Bohu nám dává svobodu a štěstí, jež nemohou zaručit nabídky tohoto světa. Poslouchat Boha znamená naslouchat Mu, mít srdce připravené vydat se na cestu, kterou nám Bůh ukazuje. Poslušnost vůči Bohu je naslouchání Bohu. A to nás osvobozuje. Poslouchat Pána znamená naslouchat Jeho hlasu, jako Petr, který farizeům a znalcům zákona řekl:»já konám to, co mi říká Ježíš, a ne to, co chcete vy«. V našem životě slyšíme také věci, které nepřicházejí od Ježíše, nepocházejí od Boha. Naše slabosti nás někdy vedou na cestu nebo trasu, která obsahuje dvojakou orientaci, určitý druh dvojího života, který je živen jednak tím, co nám říká Ježíš a jednak tím, co nám říká tento svět. Co se však stane když nasloucháme Ježíšovi? Ti, kteří přijali jinou nabídku vázanou k věcem tohoto světa, se někdy rozzuří a cesta končí pronásledováním. Mnozí však dnes naslouchají tomu, co žádá Ježíš, mnozí jsou pronásledováni. Mnozí svým životem dosvědčují vůli poslouchat Boha a ubírat se cestou, kterou jim ukazuje Ježíš. Církev nás v dnešní liturgii vybízí, abychom šli Ježíšovou cestou. Je třeba neposlouchat nabídky tohoto světa, nabídky hříchu či kompromisů, které nás odvádějí od Pána a nečiní nás šťastnými. Duch svatý nám však dodává sílu jít cestou, kterou ukazuje Ježíš. Náš Otec nám dává Ducha v neomezené míře, abychom poslouchali Ježíše a šli Jeho cestou. Musíme však být odvážní, prosit o milost odvahy říci:»pane, jsem hříšník, někdy poslouchám světské věci, ale chci poslouchat Tebe, chci jít Tvojí cestou«. Prosme o tuto milost jít vždycky Ježíšovou cestou. A když to nečiníme prosme o odpuštění a Pán nám odpustí, protože je dobrý. 36
Pokušení triumfalismu Když se Bůh dotkne lidského srdce, daruje mu milost na celý život, nečiní jakési krátkodobé kouzlo. Židovská velerada vyslýchá apoštoly a chce je pro jejich učení zneškodnit. Do výslechu se však vmísí farizeus Gamaliel, který navrhuje apoštoly propustit. Připomíná rozruch vyvolaný předchozími údajnými proroky, po jejichž smrti se následovníci brzy rozprchli. Gamaliel doporučuje čekat, jak se zachovají učedníci Ježíše Nazaretského. Tato rada je moudrá, poznamenal Svatý otec, a platí také pro náš život. Čas vše ukáže. Boží spása přichází v čase, nikoliv v okamžiku. Bůh někdy dělá zázraky, avšak v běžném životě přichází spása v dějinách, v osobním příběhu každého z nás. Bůh nejedná jako víla s kouzelnou hůlkou. Dává nám naopak milost a říká: Vstaň a choď, tak, jako se obracel k nemocným, které uzdravoval. Říká to také nám: Jdi životem, přinášej svědectví o všem, co s námi Pán činí. Křesťanský život v sobě ukrývá jedno velké pokušení pokušení triumfalismu, které se nevyhnulo ani apoštolům. Podlehl mu i sv. Petr, když slavnostně Pána ujišťoval, že jej nikdy nezapře, nebo lid poté, co zažil rozmnožení chlebů. Triumfalismus však není od Pána. Pán vešel na tuto zemi v pokoře, vyrostl jako normální dítě, třicet let žil běžným životem, nesl břemeno práce i kříž. Teprve na konci byl vzkříšen. Pán nás tedy učí, že život nejsou kouzla, že triumfalismus není křesťanský. Život křesťana je každodenní normalita, kterou však prožívá s Kristem. Prosme tedy o milost vytrvalosti. Musíme žádat o tuto milost, abychom vytrvali na cestě s Pánem každý den a až do konce. Kéž nás Pán uchrání od triumfalistických přeludů. Život musíme vzít takový jaký je Netřeba používat líčidla, když se v životě nedaří, protože by to znamenalo nedůvěřovat Bohu, který je Pánem života. Křesťan naopak dovede přijímat, co jej potká. Skutky apoštolů (6,1-7) podávají diskusi mezi helénisty a Hebreji vyvolanou sporem o spravedlivou péči o chudé. První věc, ke které přistoupili, bylo reptání jedněch proti druhým. To však nevede k žádnému řešení. Apoštolové za pomoci Ducha svatého reagovali dobře. Svolali skupinu učedníků a promluvili si. To je první krok. Vyskytnou-li se těžkosti, je zapotřebí je pozorně zaznamenat a začít o nich mluvit. Nikdy je neskrývat. A právě to učinili apoštolové. Neskrývají věci, nýbrž zvažují a rozhodují. Bez vykrucování. Pochopili, že jejich první povinností je modlitba a služba slova, a rozhodli se ustanovit jáhny, kteří se budou věnovat příslušné službě. Existují-li problémy, je třeba je uchopit, a Pán nám je pomůže vyřešit. Nesmíme mít strach před problémy. Ježíš svým učedníkům říká:»to jsem já, nebojte se«. Vždycky a ve všech životních těžkostech, problémech a novotách, s nimiž se musíme potýkat, je Pán přítomen. Můžeme sice chybovat, ale On je nám vždycky nablízku a říká nám:»chybil jsi, vydej se tedy správnou cestou«. Není dobré používat líčidla a život maskovat, ne. Život je jaký je, je to realita. Je takový, jaký ho chce Bůh nebo jaký jej Bůh 37
dopustí, ale musíme jej vzít takový, jaký je. A Duch Páně nám vnukne řešení našich problémů. Nemějte strach, to jsem já tato Ježíšova slova platí stále: i v těžkostech a ve chvílích temnoty, kdy nevíme, co dělat. Vezměme tedy věci tak, jak přicházejí, s Duchem svatým a s pomocí Ducha svatého, a půjdeme v bezpečí správné cesty vpřed. Prosme Pána o milost nemít strach, nelakovat život, ale brát jej tak, jak přichází, snažit se řešit problémy, jako apoštolové, a usilovat o setkání s Ježíšem, který je nám nablízku vždycky i v temných chvílích života. Papež František v bazilice sv. Pavla za hradbami 14. dubna 2013 Drazí bratři a sestry, jsem u hrobu svatého Pavla, pokorného a velkého apoštola Páně, kterého slovem zvěstoval, mučednictvím dosvědčil a z celého srdce se Mu klaněl. Právě o těchto třech slovesech bych rozjímal ve světle Božího Slova, které jsme vyslechli: zvěstovat, dosvědčovat a klanět se. 1. V prvním čtení nás zarazí odhodlanost Petra a dalších apoštolů. Na příkaz mlčet a neučit v Ježíšově jménu, nehlásat jeho poselství, jasně odpovídají: Více je třeba poslouchat Boha než lidi. A nezastaví je ani bičování, tupení a věznění. Petr a apoštolové hlásají 38
odvážně a odhodlaně to, co přijali, totiž Ježíšovo evangelium. A my? Jsem schopni nést Boží Slovo do prostředí, ve kterém žijeme? Dovedeme mluvit o Kristu, o tom, co pro nás představuje, v rodinách a s lidmi, kteří jsou součástí našeho každodenního života? Víra je ze slyšení a sílí zvěstováním. 2. Učiňme však další krok: zvěstování Petra a apoštolů se neskládá jenom ze slov, ale věrnost Kristu se týká jejich života, který je změněn, dostává nové zaměření a právě tímto životem dosvědčují víru a Kristovu zvěst. V evangeliu Ježíš třikrát požaduje na Petrovi, aby pásl jeho stádce a aby je pásl Jeho láskou; prorokuje mu: Až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš (Jan 21,18). Toto slovo je určeno především nám pastýřům. Nelze pást Boží stádce, aniž bychom se nechali vést Boží vůlí také tam, kam bychom nechtěli, aniž bychom byli ochotni dosvědčovat Krista svým bezvýhradným, nevykalkulovaným sebedarováním, někdy i za cenu svého života. Platí to však pro všechny: evangelium je třeba hlásat a dosvědčovat. Každý by se měl ptát: Jak dosvědčuji Krista svojí vírou? Mám odvahu Petra a apoštolů myslet, rozhodovat se a žít jako křesťan poslušný Bohu? Svědectví víry má zajisté mnoho forem, jako velká freska obsahující různé barvy a odstíny. Všechny jsou však důležité, včetně těch, které nevystupují na povrch. V obrovském plánu Božím je každý detail důležitý, ten tvůj také, moje nepatrné a skromné svědectví i skryté svědectví těch, kdo žijí jednoduše svou víru v každodenních rodinných, pracovních a přátelských vztazích. Existují světci všedních dnů, skrytí svatí, jakási střední třída svatosti - jak řekl jeden francouzský spisovatel (Joseph Malègue [1876-1940], Pierres noires: Les Classes moyennes du Salut) - tedy těch, mezi něž můžeme patřit všichni. V různých částech světa jsou však také ti, kteří jako Petr a apoštolové pro evangelium trpí. Jsou takoví, kteří odevzdávají svůj život, aby zůstali věrni Kristu svědectvím poznamenaném krví. Všichni si dobře pamatujme, že nelze zvěstovat Ježíšovo evangelium bez konkrétního svědectví života. Kdo nás slyší a vidí musí mít možnost odezírat potom z našich skutků to, co slyší z našich úst, a oslavovat Boha! Přichází mi na mysl rada, kterou svatý František z Assisi dával svým bratřím: Hlásejte evangelium, a když bude třeba, tak i slovy. Kažte životem, svědectvím. Nesoudržnost věřících a pastýřů v tom, co říkají a činí, mezi slovem a způsobem života podkopává věrohodnost církve. 3. Toto vše je možné jedině, uznáváme-li Ježíše Krista, protože On nás povolal, poslal na cestu, vyvolil. Zvěstovat a dosvědčovat je možné jedině, jsme-li Mu nablízku, právě jako Petr, Jan a další apoštolové vzkříšenému Ježíši v dnešním úryvku evangelia. Jde o každodenní blízkost, dobře vědí, kým je, znají jej. Evangelista zdůrazňuje, že nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat:»kdo jsi?«věděli, že je to Pán (Jan 21,12). To je pro nás důležitý bod: žít v intenzivním vztahu s Ježíšem, v důvěrnosti dialogu a života, rozpoznávat jej jako Pána a klanět se Mu. Úryvek z knihy Zjevení, který jsme vyslechli, mluví o klanění: miliony a stamiliony andělů, všechno tvorstvo, živé bytosti, starci se poklonili před trůnem Božím a obětovaným Beránkem, jímž je Kristus, kterému patří chvála, čest a sláva (srov. Zj 5,11-15). Chtěl bych, abychom si všichni položili otázku: Ty, já, klaníme se Pánu? Předstupujeme před Boha, jen abychom prosili a děkovali anebo se Mu také klaníme? Co vlastně znamená klanět se Bohu? Znamená učit se přebývat s Ním, zdržovat se u Něho v dialogu, vnímat, že Jeho přítomnost je opravdovější, lepší a důležitější než jakákoli jiná. Každý z nás ve svém životě vědomě nebo snad i nevědomky zachovává určité pořadí důležitosti věcí. Klanět se Pánu, znamená dávat Mu místo, které má mít; klanět se Pánu, znamená stvrzovat, věřit, ne však pouze slovy, že jedině On 39
opravdu vede náš život; klanět se Pánu, znamená, že jsme přesvědčeni o tom, že jedině On je Bohem, Bohem našeho života, našich dějin. Plyne z toho v našem životě jeden důsledek: oprostit se od spousty malých a velkých idolů, které chováme a k nimž se utíkáme, u nichž hledáme a často do nich vkládáme svoji jistotu. Jsou to idoly, které často dobře schováváme; mohou to být ambice, kariérismus, chuť úspěchu, ústřední postavení nás samých, tendence mít převahu nad ostatními, nárok, že jsme jedinými pány svého života, nějaký hřích, ke kterému jsme vázáni, a tak dále. Tento večer bych rád, aby v srdci každého z nás zazněla otázka, na kterou si také upřímně odpovíme: přemýšlel jsem o tom, jaký idol v mém životě mi brání klanět se Pánu? Klanět se, znamená, oprostit se od svých idolů, i těch nejskrytějších, a zvolit si Pána jako střed, jak mistrovskou cestu svého života. Drazí bratři a sestry, Pán nás každý den volá, abychom jej odvážně a věrně následovali; věnoval nám obrovský dar, když nás vybral za své apoštoly; posílá nás, abychom radostně zvěstovali, že vstal z mrtvých, ale žádá nás, abychom to činili slovem a svědectvím svého života, v každodennosti. Pán je jediný, jediný Bůh našeho života a zve nás, abychom se oprostili od množství idolů a klaněli se pouze Jemu. Zvěstovat, dosvědčovat, klanět se. Blahoslavená Panna Maria a apoštol Pavel kéž nám na této cestě pomáhají a přimlouvají se za nás. Ať se tak stane. 40 Církev prožívá dobu mučedníků a duchovního vření Církev má dnes více mučedníků než v prvních staletích. Štěpán, první mučedník církve, byl obětí pomluvy. A pomluva je něco horšího než hřích, je to přímý výplod satana. Čtení ze Skutků apoštolů podává Štěpána, jednoho z prvních jáhnů, které jmenovali apoštolové, jak stojí před veleradou kvůli svědectví, vydanému evangeliu a provázenému mimořádnými znameními. V textu stojí, že Štěpán byl obžalován falešnými svědky. Čestná konfrontace výsledky nepřinesla a Štěpánovi nepřátelé proto nastoupili cestu špinavého boje pomluvy. My všichni jsme hříšníci. Všichni máme hříchy. Ale pomluva je něco jiného. Je to zajisté hřích, ale je také něčím jiným. Pomluva chce zničit Boží dílo; pomluva se rodí z něčeho velmi špatného, rodí se z nenávisti. A nenávist produkuje satan. Pomluva má ničit Boží dílo v lidech, v duších, užívá lež, aby se věci posunuly dále. A není pochyb o tom, že kde se vyskytuje pomluva, tam je satan, právě on. Štěpán, neodplácí lež lží. Nechce jít touto cestou, aby se zachránil. Hledí k Pánu a poslouchá Zákon, a zůstává v pokoji a v pravdě. Děje se to v dějinách církve, protože od prvního mučedníka až podnes máme bezpočet příkladů těch, kdo s touto krajní odvahou dosvědčili evangelium: Doba mučedníků neskončila. I dnes můžeme říci, že církev má opravdu více mučedníků než během prvních staletí; má četné muže a ženy, kteří jsou pomlouváni, pronásledováni a vražděni z nenávisti k Ježíši, z nenávisti k víře. Někdo je zavražděn, protože vyučuje katechismus, jiný proto, že nosí křížek V mnoha zemích jsou dnes pomlouváni a pronásledováni naši bratři a sestry, kteří snášejí utrpení v této době mučedníků.
Naše doba je dobou, která má víc mučedníků než v prvních staletích. Tato doba mnoha duchovních poryvů, evokuje starobylou ruskou ikonu Matky Boží, která svým pláštěm přikrývá lid Boží: Prosme Matku Boží, aby nás chránila. V této době duchovního vření je nejbezpečnější místo pod jejím pláštěm. Je matkou, která pečuje o církev. V této době mučedníků, je ona nevím, zda se to tak italsky řekne je protagonistkou, protagonistkou ochrany. Je matkou. S vírou jí povězme: Církev je pod Tvou ochranou. Pečuj o církev. Církev je matkou, nikoli babysitter Životní styl církve: mezi pokojem lásky a protivenstvími. V dějinách je tomu tak neustále, protože je to Ježíšův styl. Mnozí věřící před pronásledováními utekli do Samařska a hlásali tam evangelium, třebaže apoštolové zůstali v Jeruzalémě: Opustili domov, odnesli si s sebou asi jen pár věcí. Nebyli v bezpečí, ale chodili z místa na místo a hlásali Slovo Boží. Nesli si s sebou bohatství, které měli: víru. Bohatství, které jim daroval Pán. Byli to prostí věřící, pokřtění sotva před rokem nebo trochu déle. Měli však onu odvahu jít a zvěstovat. A bylo jim věřeno! A konali zázraky! Tito první křesťané dostali pouze moc křtu, která jim dávala tuto apoštolskou odvahu, sílu Ducha. Myslím na nás pokřtěné. Zda máme tuto sílu? A zda věříme, že k šíření evangelia stačí křest? Anebo doufáme, že kněz řekne, že biskup řekne A my? Milost křtu je pak nějak uzavřená a my jsme uzamčeni do svým myšlenek, do svých záležitostí. Anebo si někdy říkáme:»ne, my jsme křesťané. Byl jsem pokřtěn, biřmován, byl jsem u prvního svatého přijímání můj průkaz totožnosti je v pořádku«a nyní klidně spi: jsi křesťan. Kde je však síla Ducha, která tě nese vpřed? Je třeba být věrni Duchu, abychom hlásali Ježíše svým životem, svým svědectvím a svými slovy. Když tak jednáme, církev je matkou, která rodí děti, děti, protože my jako děti církve neseme právě toto. Když to však neděláme, stává se církev nikoli matkou, nýbrž církví, jež je jakousi babysitter, která pečuje o dítě, aby usnulo. Je to církev ukonejšená... Mysleme proto na svůj křest, na odpovědnost svého křtu. Za pronásledování církve v Japonsku v 17. století byli misionáři vyhnáni ze země a křesťanská společenství zůstala přes 200 let bez kněží. A když se misionáři vrátili, zjistili, že všechna společenství nadále existují. Všichni byli pokřtění, katechizování a všichni měli křesťanské sňatky a to přičiněním pouze pokřtěných. My pokřtění máme obrovskou zodpovědnost: zvěstovat Krista, nést kupředu církev a plodnost jejího mateřství. Být křesťanem nespočívá v dosažení nějaké kariéry studiem na křesťanského advokáta nebo lékaře. Být křesťanem je dar, který nám umožňuje jít vpřed silou Ducha a zvěstovat Ježíše Krista. Během pronásledování prvních křesťanů se Maria usilovně modlila a povzbuzovala všechny pokřtěné, aby šli odvážně vpřed. Prosme Pána o milost stát se odvážnými křesťany a být si jisti, že Duch, kterého jsme přijali křtem, nás stále nutí zvěstovat Ježíše Krista naším životem, naším svědectvím a také našimi slovy. Ať se tak stane. 41
V jakého Boha věříme? Víra je dar plynoucí ze setkání se skutečnou osobou Ježíše, a nikoli jakýsi všudypřítomný sprej. Nikoli nějaká nehmatatelná látka, která se rozprašuje kolem, aniž by se přesně vědělo, co obsahuje. Bůh je konkrétní Osoba, je Otcem, a víra v Něho se rodí z živého setkání, z něhož je hmatatelná zkušenost. Úryvek z Janova evangelia, kde Ježíš praví zástupu, že kdo věří, má život věčný, je příležitost ke zpytování svědomí. Kolikrát jen, podotkl mnozí lidé říkají, že v podstatě věří v Boha. - Ale v jakého Boha věříš? V jakéhosi»boha obecně rozšířeného«,»boha na způsob spreje«, který je tak trochu všude, ale není známo, čím přesně je. My věříme v Boha, který je Otcem i Synem i Duchem svatým. Věříme v Osoby a když mluvíme s Bohem, mluvíme s Osobami: buď s Otcem nebo Synem nebo Duchem svatým. A to je víra. V úryvku z evangelia Ježíš tvrdí, že nikdo nemůže přijít k Němu, pokud jej nepřitáhne Otec (Jan 6,44). Tato slova dokazují, že jít k Ježíši, nalézt Ježíše, poznat Ježíše je dar, který rozdává Bůh. Dar, jako ten, který přijímá hodnostář etiopské královny - jak podává dnešní čtení ze Skutků apoštolů (Sk 8,26-40) ke kterému Kristus poslal Filipa, aby mu vysvětlil Starý zákon ve světle zmrtvýchvstání. Onen hodnostář nebyl obyčejný člověk, ale ministr hospodářství a proto si můžeme domýšlet, že byl trochu přivázán k penězům, že byl kariérista. Přece však naslouchal Filipovi, který mu vyprávěl o Ježíši, a uslyšel, že je to dobrá zpráva, zakusil radost až do té míry, že se nechal pokřtít při první příležitosti, jakmile došli k vodě. Kdo má víru, má život věčný. Ale víra je dar, který nám dává Otec. My máme pokračovat v cestě. Ubíráme se tedy touto cestou, stále se svými věcmi, protože jsme všichni hříšníci a vždycky máme něco, co by nemělo být, ale Pán nám odpouští, pokud prosíme o odpuštění. Jdeme odhodlaně vpřed, ale stane se nám totéž, co onomu ministru hospodářství. Stane se to, co Skutky apoštolů říkají o onom hodnostáři, který objevil víru, jel dále svou cestou a radoval se. Je to radost víry, radost, že potkal Ježíše. Radost, kterou nám dává pouze Ježíš. Radost, která přináší pokoj; nikoli ten, kterou dává svět, ale ten, který dává Ježíš. Toto je naše víra. Prosme Pána, aby nám dal růst v této víře, která nás posiluje a rozradostňuje. Vždycky tato víra plyne ze setkání s Ježíšem a pokračuje v životě malými každodenními setkáními s Ním. 42 Ideologové kříží cestu lásce i kráse Dnešní čtení ze Skutků apoštolů líčí Šavlovo obrácení (Sk 9,1-20), zatímco úryvek z Janova evangelia (Jan 6,52-59) vypráví o Ježíšově vystoupení v synagoze v Kafarnau. V obou zaznívá Ježíšův hlas. Ježíš hovoří k Šavlovi, Ananiášovi a také k učitelům Zákona. Ježíšův hlas prochází naší myslí a dospívá až do srdce, neboť Pán hledá naše obrácení. Šavel a Ananiáš reagují s rozpaky, avšak s otevřeným srdcem; zatímco učitelé Zákona Ježíšova slova tvrdě odsuzují. Pavel a Ananiáš odpovídají jako velké postavy dějin spásy, jako Jeremiáš nebo Izaiáš. Také Mojžíš cítil svou nedostatečnost, když říkal: Ale Pane, já přeci neumím mluvit, jak to vše mám Egypťanům vyložit? Nebo Maria, když namítala: Pane, vždyť nežiji v manželství. To vše jsou pokorné odpovědi člověka, který přijímá Boží slovo srdcem. Učitelé reagují pouze rozumově nevědí, že Boží Slovo má zasáhnout
srdce, nevědí nic o konverzi. Jsou to velcí ideologové. Ježíšovo Slovo směřuje k srdci, protože je Slovem lásky. Je to krásné Slovo, které nás přivádí k lásce, nutí nás milovat. Ideologové kříží cestu lásce i kráse. Čteme: Přeli se mezi sebou a říkali: Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo? Byl to pro ně intelektuální problém. Když však do církve vstoupí ideologie, když ideologie vstoupí do inteligence evangelia, už ničemu nerozumíme. Jsou to lidé, kteří jdou cestou povinnosti. Ve svém moralizujícím výkladu chtějí z evangelia uskutečnit pouze to, co rozumově chápou. Nestojí však na cestě obrácení onoho obrácení, ke kterému nás Ježíš vyzývá: Tito lidé, ubírající se cestou povinnosti, pak svalují veškerou její tíži na záda věřících. Ideologové evangelium překrucují, neboť každá ideologická interpretace ať již pochází z jakékoliv strany je paděláním evangelia. Jak si můžeme všimnout v dějinách církve, stávají se z těchto ideologů nakonec intelektuálové bez talentu, moralisté bez špetky dobra. O kráse ani nemluvě, protože tu nechápou vůbec. Cesta lásky a cesta evangelia je naopak jednoduchá. Touto cestou se vydali světci. Světci jsou lidé, kteří církev nesou kupředu, po cestě obrácení, pokory a lásky, po cestě srdce a krásy Prosme proto dnes Pána za církev, aby ji osvobodil od jakékoliv ideologické interpretace a otevřel jí srdce. Kéž by se srdce naší Matky církve otevřelo jednoduchosti a čistotě evangelia. Písmo hovoří o lásce, vede k lásce a je velmi krásné. Tuto krásu předává i nám, abychom i my byli krásnější díky kráse svatosti. Prosme tedy dnes za církev. Vlažní křesťané zdravého rozumu nebudují Ježíšovu církev Vlažní křesťané budují církev na svoji vlastní míru, ale není to církev Ježíšova. První křesťanská obec po pronásledování prožívala chvíle pokoje, upevňovala se, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého (Sk 9,31-42), komentoval Svatý otec dnešní čtení ze Skutků apoštolů. V tomto ovzduší žije a dýchá církev, povolaná kráčet v Boží přítomnosti a bezúhonnosti. Takový je styl církve. Kráčet v bázni před Pánem znamená mít smysl pro adoraci, Boží přítomnost. Tak putuje církev. A jsme-li v Boží přítomnosti, nedopouštíme špatností a nepřijímáme špatná rozhodnutí. Jsme před Bohem, radostní a šťastní. A to je útěcha Ducha svatého, tedy dar, který nám dává Pán a umožňuje nám tak kráčet dál. Dnešní čtení z evangelia podává, jak učedníci reptali proti Ježíšovu učení o eucharistii: To je tvrdá řeč, pohoršili se a svého Mistra opustili. Odešli a už s ním nechodili, protože si řekli»tento člověk je poněkud zvláštní«, má tvrdé řeči a my už to nesneseme Existuje značné riziko vydat se stejnou cestou. Mít přece zdravý rozum, ne? Držet se trochu zpět a moc se nepřibližovat. Možná že tito učedníci trochu Ježíše obdivovali, ale jenom tak zdálky aby si s tímto člověkem příliš nezadali, protože říká poněkud podivné věci Tito křesťané nejsou upevněni v církvi, nekráčejí v Boží přítomnosti, nemají útěchu Ducha svatého a nepřispívají k růstu církve. Jsou to pouze křesťané zdravého rozumu. Zachovávají si odstup. Jsou jakýmisi»satelitními«křesťany, kteří mají svoji malou církev šitou na svoji míru nebo řečeno Ježíšovými slovy z knihy Zjevení jsou vlažnými křesťany. Do církve vniká vlažnost kráčíme pouze v 43
přítomnosti svého zdravého, selského rozumu oné mondénní opatrnosti. Je to pokušení světské rozumnosti. Je však mnoho křesťanů, kteří v této chvíli vydávají svědectví Ježíšovu jménu, i mučednictvím. To nejsou»satelitní«křesťané, protože jdou s Ježíšem, Ježíšovou cestou : Ti dokonale vědí to, co Petr odpověděl Pánovi, který se zeptal učedníků:»i vy chce odejít?«i vy chcete být»satelitními křesťany«? Šimon Petr mu odpověděl:»pane, ke komu půjdeme. Ty máš slova věčného života«. Tak se z velké skupiny učedníků stala trochu menší skupinka, avšak takových, kteří jsou si dokonale vědomi, že nemohou jít jinam, protože pouze On, Pán, má slova věčného života. Prosme za církev, aby stále rostla, upevňovala se a kráčela v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého. Kéž nás Pán osvobodí od pokušení onoho»zdravého rozumu«v uvozovkách, od pokušení reptat proti Ježíšovi, protože je příliš náročný a od pokušení pohoršit se. Kéž se tak stane. Křesťané jsou pokorní, chudí a mírní, kariéristé nemají víru V evangeliu Ježíš říká, že, kdo nevchází dveřmi k ovcím, není pastýř. Jediná brána vedoucí do Božího království, do církve je sám Ježíš. Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič, někdo, kdo usiluje o vlastní zisk, kdo chce»jít nahoru«. Také v křesťanských společenstvích jsou kariéristé, ne? Takoví, kteří hledají sebe Vědomě či nevědomky předstírají, že vcházejí, avšak jsou to zloději a lupiči. Proč? Protože okrádají Ježíše o slávu. Chtějí svoji slávu. Ježíš to říkal farizeům: necháváte se oslavovat od druhých. Náboženství na způsob výměnného obchodu, ne? Já tě udělám slavným a ty zase mne. Takoví ovšem pravými dveřmi nevcházejí. Dveře to znamená Ježíš - a kdo jimi nevchází, mýlí se. A jak vím, že pravými dveřmi je Ježíš? Jak poznám tyto dveře? Vezmi blahoslavenství a čiň, co říkají. Buď pokorný, chudý, mírný, spravedlivý Ježíš je nejenom branou, ale také cestou, poutí. Jsou tolikeré stezky, možná výhodnější, avšak šalebné, nejsou pravé, nýbrž falešné. Cestou je jedině Ježíš. Někdo z vás ale řekne:»otče, vy jste fundamentalista!«nikoli, Ježíš to řekl jednoduše:»já jsem dveře«,»já jsem cesta«, aby nám daroval život. Jednoduše. Jsou to krásné dveře, dveře lásky, dveře, které nás nezavedou, neoklamou. Vždycky říká pravdu, ale s jemnocitem a láskou. My však neustále máme za sebou prvotní hřích. Chceme mít klíč k interpretaci všeho, klíč a moc udělat si svoji cestu, ať už jakoukoli, najít svoje dveře, ať už jsou jakékoli. Někdy máme pokušení být přespříliš pány sebe samých a nikoli pokornými dětmi a služebníky Páně. Je to pokušení hledat jiné dveře nebo jiná okna ke vstupu do Božího království. Vchází se však jedině těmi, která nesou jméno Ježíš. Vstupuje se jedině těmi dveřmi, které vedou k cestě jménem Ježíš a ta nás vede k životu, kterým je Ježíš. Všichni, kdo dělají něco jiného říká Pán kteří stoupají vzhůru, aby vnikli oknem, jsou zloději a lupiči. Je to jednoduché. Pán nemluví komplikovaně: On je prostý. 44
Někdy jsou zavřeny. Jsme zarmouceni, máme neútěchu, máme problém klepat, klepat na tyto dveře. Nechoďme hledat jiné dveře, které se jeví snadnější, pohodlnější a víc po ruce. Vždycky jsou jen jedny: Ježíš. A Ježíš nikdy neklame, Ježíš nepodvádí, Ježíš není zloděj či lupič. Dal za mne svůj život. Každý z nás musí říkat:»ty, který jsi dal život za mne, otevři mi, prosím, abych mohl vejít«. Svatý Jiří (homílie papeže Františka pronesená při mši svaté s kardinály sídlícími v Římě v Paolinské kapli Apoštolského paláce ve Vatikáně, 23. 4. 2013) Dnešní liturgické čtení říká, že právě ve chvíli, kdy vypuklo pronásledování, začaly misie církve. Křesťané se dostali do Fénicie, na Kypr a do Antiochie a hlásali Boží Slovo (Sk 11,19-26). Nesli v sobě apoštolskou horlivost, a právě tak se šíří víra. Někteří lidé z Kypru a Kyrény ti druzí, kteří se tam stali křesťany šli potom do Antiochie a oslovili také Řeky. To byl další krůček. A takto jde církev vpřed. Od koho pocházela tato iniciativa promluvit k Řekům? o tom, co nechápal nikdo jiný než židé? z Ducha svatého! Ten poháněl stále a stále, vždycky Když se to však doslechli v Jeruzalémě, někdo poněkud znervózněl, a Barnabáš byl poslán na apoštolskou vizitaci. Snad můžeme s trochou nadsázky říci, že to byl teologický počátek Kongregace pro nauku víry, tedy tato Barnabášova apoštolská vizitace. On to uviděl a zjistil, že všechno jde dobře. A církev je tak více Matkou, Matkou více dětí, mnoha dětí. Stává se stále více Matkou. Matkou, která nám dává víru. Matkou, která nám dává identitu. Křesťanská identita však není nějaký průkaz totožnosti. Křesťanská identita je příslušnost k církvi a všichni patřili k církvi, k Matce církvi. Není totiž možné najít Ježíše mimo církev. Velký papež Pavel VI. řekl, že žít s Ježíšem bez církve je absurdní dichotomie, stejně jako následovat Ježíše mimo církev a milovat Ježíše bez církve. A tato Matka církev, která nám dává Ježíše, nám dává identitu, která není nějakým razítkem, je to příslušnost. Identita je příslušnost. A tato příslušnost k církvi je krásná. A to je třetí věc, která mi přichází na mysl. První byl začátek misií, druhou církev jako Matka a třetí to, že jakmile Barnabáš viděl jak praví Písmo že byl velký počet lidí získán pro Pána když viděl ten zástup, zaradoval se. Když viděl jak Boží milost působí, zaradoval se (Sk 11,23). A to je radost, která je vlastní šiřiteli evangelia, jak říkával Pavel VI. Je to něžná a útěšná radost ze šíření víry. A tato 45
radost začíná pronásledováním, velkým zármutkem, který končí radostí. A tak jde církev kupředu, jak praví jeden světec nevzpomínám si nyní který mezi»protivenstvími světa a útěchami od Pána«. Takový je život církve. Když se budeme chtít ubírat trochu mondénní cestou a vyjednávat se světem jak chtěli a byli pokoušeni Makabejci ve své době nikdy se nám nedostane útěchy od Pána. A pokud budeme hledat jenom útěchu, bude to útěcha povrchní, nikoli od Pána, bude to lidská útěcha. Církev však putuje mezi křížem a zmrtvýchvstáním, mezi pronásledováními a útěchami od Pána. Taková je to cesta, a kdo jde po ní, nezabloudí. Mysleme dnes na misijní dimenzi církve, na ty, kteří vyšli ze sebe a vydali se na cestu. Také na ty, kteří se odvážili hlásat Ježíše Řekům, což bylo v té době skoro pohoršlivé. Mysleme na tuto Matku církev, která roste, roste novými dětmi, kterým dává identitu víry, protože nelze věřit v Ježíše bez církve. Říká to sám Ježíš v evangeliu: Ale vy nevěříte, protože nepatříte k mým ovcím (Jan 10,26). Pokud nejsme Ježíšovými ovcemi, nedostává se víry. Je to jen odvar víry, víra bez podstaty. A mysleme na útěchu, kterou zakusil Barnabáš a kterou je právě ona něžná a útěšná radost ze šíření víry. A prosme Pána o tuto parrésii (odhodlanost, neohroženost), apoštolskou horlivost, která nás žene, abychom šli vpřed jako bratři, my všichni. Vpřed! Nesme kupředu Ježíšovo jméno v lůně svaté Matky církve, hierarchické a katolické, jak říkával sv. Ignác z Loyoly. Kéž se tak stane. Poutníci s Giovannim kardinálem Coppou v Cappella Paolina, Peregrinatio in Corde Ecclesiae, 30. 6. 2011. 46
Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce (středeční generální audience papeže Františka, 17. dubna 2013) Vyvedl je pak směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi. Oni se mu poklonili a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Byli stále v chrámě a velebili Boha. (Lk 24,50-53) Drazí bratři a sestry, V Krédu nacházíme tvrzení, že Ježíš vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. Ježíšův pozemský život kulminuje událostí Nanebevstoupení, když přechází z tohoto světa k Otci a usedá po Jeho pravici. Jaký je význam této události? Jaké jsou její důsledky pro náš život? Co znamená rozjímat Ježíše sedícího po pravici Otce? Nechme se v tom vést evangelistou Lukášem. Začněme momentem, kdy se Ježíš rozhodl vydat na svou poslední pouť do Jeruzaléma. Svatý Lukáš zaznamenal: Když se přibližovala doba, kdy měl být vzat (vzhůru), pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma (Lk 9,51). Během výstupu do svatého města, kde se uskuteční jeho exodus z tohoto života, Ježíš už vidí cíl, nebe, avšak dobře ví, že cesta, která jej dovede k Otci prochází křížem, poslušností Božímu plánu lásky. Katechismus katolické církve praví, že vyzdvižení na kříž znamená a ohlašuje vyvýšení při nanebevstoupení (662). Také nám musí být v našem křesťanském životě jasné, že vstup do Boží slávy vyžaduje každodenní věrnost Jeho vůli, i když si žádá oběť, někdy změnu našich plánů. Ježíšovo Nanebevstoupení se uskutečnilo konkrétně na Olivové hoře, nedaleko místa, kam se utekl k modlitbě před svým utrpením, aby se hluboce spojil s Otcem. Znovu tak vidíme, že modlitba nám dává milost žít ve věrnosti Božímu plánu. Lukáš na nám konci svého evangelia vypráví o události Nanebevstoupení velice stručně. Ježíš vyvedl učedníky směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi. Oni se mu poklonili a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Byli stále v chrámě a velebili Boha (24,50-53). Tak praví svatý Lukáš. Chtěl bych v tomto vyprávění poukázat na dva body. Předně, Ježíš během svého Nanebevstoupení činí kněžské gesto požehnání a učedníci zajisté vyjadřují svoji víru klaněním, poklekají a sklání hlavu. Toto je první důležitý bod: Ježíš je jediný a věčný Kněz, který svým utrpením prošel smrtí a hrobem, vstal z mrtvých a vystoupil do nebe; je u Boha Otce, kde se za nás stále přimlouvá (srov. Žid 9,24). Jak tvrdí svatý Jan ve svém 47
prvním listu (srov. 2,1-2), On je náš přímluvce. Je ale krásné to slyšet! Když je někdo předvolán k soudu nebo se má zodpovídat, první věc, kterou udělá, je, že vyhledá advokáta, aby jej hájil. My máme jednoho, který nás hájí vždycky, brání nás před úklady ďábla, brání nás před námi samotnými, před našimi hříchy. Drazí bratři a sestry, takovéhoto advokáta máme, nemějme strach, jít k němu prosit o odpuštění, žádat požehnání, žádat milosrdenství. On nám vždycky pomáhá, je naším advokátem, vždycky nás hájí. Nezapomínejte na to. Ježíšovo Nanebevstoupení nám tedy dává poznat tuto tak útěšnou skutečnost našeho putování: v Kristu, pravém Bohu a pravém člověku, naše lidství vstoupilo k Bohu. On nám otevřel přístup; je jako horolezecký průvodce, který při výstupu na nějakou horu dosáhne vrcholu a přitahuje nás k Sobě, vede nás k Bohu. Svěříme-li mu náš život, necháme-li se Jím vést, máme jistotu, že jsme v bezpečných rukách, v rukách našeho Spasitele, našeho přímluvce. Druhý bod: svatý Lukáš referuje, že apoštolové, jakmile viděli, že Ježíš vystoupil do nebe, vrátili se do Jeruzaléma s velikou radostí. Zdá se nám to poněkud divné. Obvykle, když jsme odděleni od svých blízkých, svých přátel nějakým definitivním rozloučením a zejména v důsledku smrti, máme v sobě přirozený smutek, protože už neuvidíme jejich tvář, neuslyšíme více jejich hlas, nebudeme se moci těšit z jejich sympatií, z jejich přítomnosti. Nicméně, evangelista zdůrazňuje hlubokou radost apoštolů. Jak je to možné? Právě proto, že pohledem víry chápou, že ačkoli je odňat jejich očím, zůstává Ježíš stále s nimi, neopouští je, a v Otcově slávě je jim oporou, vede je a přimlouvá se za ně. Svatý Lukáš podává skutečnost Nanebevstoupení také v úvodu Skutků apoštolů, aby zdůraznil, že tato událost je článkem, který připojuje a spojuje Ježíšův pozemský život k životu církve. Tady svatý Lukáš zmiňuje také oblak, který vzal Ježíše z očí učedníkům, kteří zůstávají rozjímat Krista vystupujícího k Bohu (srov. Sk 1,9-10). Zasahují tedy dva muži v bělostných šatech, kteří je vybídli, aby nestáli a nehleděli k nebi, ale sytili svůj život a své svědectví jistotou, že se Ježíš vrátí právě tak, jak Jej viděli odcházet do nebe (srov. Sk 1,10-11). Právě pobídka plynoucí z rozjímání Ježíšovy vlády umožňuje, aby se nám od Něho dostalo síly nést a dosvědčovat evangelium v každodenním životě: rozjímat a jednat, ora et labora učí svatý Benedikt. Obojí je nezbytné v našem životě křesťanů. Drazí bratři a sestry, Nanebevstoupení neindikuje Ježíšovu absenci, ale říká nám, že je Živý mezi námi novým způsobem; nenachází se už na nějakém konkrétním místě světa jako před Nanebevstoupením. Nyní je součástí vlády Boží, přítomen v každém prostoru a času, nablízku každému z nás. V životě nikdy nejsme sami, máme tohoto advokáta, který nás očekává a který nás hájí. Nikdy nejsme sami. Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý Pán nás vede a spolu s námi mnoho bratří a sester, kteří v tichosti a ve skrytu, ve svém rodinném a pracovním životě, ve svých problémech a těžkostech, v svých radostech a nadějích každodenně žijí víru a společně s námi přinášejí světu vládu Boží lásky ve vzkříšeném Kristu, který vystoupil do nebe je naším přímluvcem. Děkuji. 48
PRIVILEGIA MARIINA DUCHOVNÍ OBNOVA S KARDINÁLEM TOMÁŠEM ŠPIDLÍKEM, SI DRYSICE 1992 Co bychom o Panně Marii pověděli? Především, že jsou tři Mariánská dogmata: 1. Boží mateřství, 2. Neposkvrněné Početí, 3. Nanebevzetí Panny Marie. Boží mateřství. Když jsem byl v Toskánsku, setkal jsem se tam o vánocích se zajímavým zvykem: Jakmile se o půlnoční mši zazpívalo Gloria in excelsis Deo, tak pan starosta táhl za provaz a spouštěl v košíčku sošku malého Jezulátka na oltář. Lidé přitom zpívali italskou koledu Sestup k nám z hvězd, a košíček pomalu klesal na oltář. Pan farář se mě pak ptal, co na to říkám. Usmíval jsem se: Poslechněte, vždyť to není vůbec křesťanské. On se dopálil: Co na tom není křesťanské? Kristus Pán nesestoupil z hvězd, ale narodil se z Marie Panny. A to je něco Uvedení Panny Marie do chrámu, freska v kapli sv. Anny v Pustiměři. jiného. Aby Bůh přišel na svět, tak musel být člověk, který mu dal tělo. Panna Maria mu dala tělo a celou postavu. Jistě jí byl podobný. Stalo se to v jednom historickém okamžiku, ale Kristus má přicházet do tohoto světa stále, až bude všecko ve všem. Kdo ho má přivést na tuhle zem? My všichni. Tedy Boží mateřství je příklad křesťanského života. Našim posláním je přivádět Krista sem na tuto zem. Bez nás to nebude. Říká sv. Augustin: Bůh stvořil svět bez tebe, ale nespasí tě bez tebe. Lidé proto musí skutečně zastávat právě tuto funkci Matky Boží. Origenes říká: Každá křesťanská duše je Matka Boží. Každým dobrým skutkem přichází do tohoto světa Kristus. To je tedy Boží Mateřství. Neposkvrněné Početí. Jednou jsem měl kázat o Neposkvrněném Početí. Byla tam skupina mužů. Pochybovali, jestli je to vhodné téma. Jeden mně povídá: To je tak pro dívenky z klášterního institutu, kde přijdou s liliemi, mávají květinami a říkají: Neposkvrněné Početí. Ale co to může říct nám, chlapům? Povídám: Poslechněte, vsaďme se o něco, že vám budu kázat o Karlu Marxovi Vy jste se zbláznil! Vsaďme se! Vsadili jsme se jen tak, z legrace, a já začal: Co říkal Karel Marx? On říkal, že kdysi byl mocný kapitál a ten kapitál vládl světem. Ale to už přešlo. Dnes je velká síla ve světě práce. Když se pracující spojí, je to velká síla. Nevím. Nic proti tomu nenamítám. My 49