42 14. ledna 2013 DIREKTÁŘ PRO SLUŽBU A ŽIVOT KNĚŽÍ K O N G R E G A C E P R O K L É R U S DIREKTÁŘ PRO SLUŽBU A ŽIVOT KNĚŽÍ VYDAL SEKRETARIÁT ČESKÉ BISKUPSKÉ KONFERENCE PRAHA 2016 (PRO VNITŘNÍ POTŘEBU)
KONGREGACE PRO KLÉRUS DIREKTÁŘ PRO SLUŽBU A ŽIVOT KNĚŽÍ Nové vydání z roku 2013
OBSAH PŘEDMLUVA... 7 ÚVOD... 11 1. IDENTITA KNĚZE... 15 Kněžství jako dar...15 Svátostná podstata...16 1.1. Trinitární rozměr... 17 Ve společenství s Otcem, Synem a Duchem Svatým...17 V trinitární dynamice spásy...17 Úzký vztah k Trojici...17 1.2. Kristologický rozměr...18 Specifická identita...18 Konsekrace a poslání... 20 1.3. Pneumatologický rozměr... 20 Svátostný charakter... 20 Osobní společenství s Duchem Svatým...21 Vzývání Ducha...21 Síla vést společenství...22 1.4. Eklesiologický rozměr... 22 V církvi a vůči církvi...22 Účast na Kristově snoubenectví...22 Všeobecnost kněžství...23 Misionářská povaha kněžství pro novou evangelizaci...24 Duchovní otcovství... 30 Autorita jako amoris officium... 30 Pokušení demokratismu a egalitářství...31 Rozlišení mezi všeobecným a služebným kněžstvím...32 2
1.5. Kněžské společenství... 33 Společenství s Trojicí a s Kristem...33 Společenství s církví... 34 Hierarchické společenství... 34 Společenství ve slavení eucharistie... 34 Společenství ve službě...35 Společenství v kněžském sboru...35 Inkardinace, skutečné právní pouto s duchovní hodnotou... 36 Kněžský sbor, místo posvěcení...37 Bratrské přátelství mezi kněžími...37 Komunitní život... 38 Společenství s věřícími laiky... 40 Společenství se členy institutů zasvěceného života...42 Pastorace povolání...42 Politická a společenská angažovanost...43 2. KNĚŽSKÁ SPIRITUALITA... 45 2.1. Současný historický kontext... 45 Umění vykládat znamení doby...45 Evangelizace si žádá obrácení... 46 Nebezpečí sekt a nových kultů...47 Světla a stíny kněžské služby... 48 2.2. Přebývání s Kristem v modlitbě... 49 Upřednostňování duchovního života... 49 Prostředky k duchovnímu životu... 49 Napodobovat modlícího se Krista...51 Napodobovat modlící se církev...52 Modlitba jako společenství...52 2.3. Pastýřská láska... 53 Projev lásky Kristovy...53 Nebezpečí obřadnictví...53 3
2.4. Poslušnost... 54 Základ poslušnosti...54 Poslušnost v hierarchii...55 Autorita uplatňovaná s láskou...56 Zachovávání liturgických předpisů...56 Jednota v pastoračních plánech...57 Důležitost a povinnost nošení církevního oděvu...57 2.5. Hlásání Slova... 58 Věrnost Slovu... 58 Slovo a život... 60 Slovo a katecheze...62 2.6. Svátost eucharistie... 63 Eucharistické tajemství...63 Pečlivé slavení eucharistie... 64 Eucharistická adorace... 66 Intence mší svatých... 66 2.7. Svátost pokání... 68 Udělovatel svátosti smíření... 68 Ochota udělovat svátost smíření... 69 Potřeba zpovídat se...70 Duchovní vedení pro sebe sama i pro druhé...70 2.8. Liturgie hodin... 71 2.9. Vůdce společenství... 73 Kněz pro společenství...73 Cítit s církví...73 2.10. Kněžský celibát...74 Stálá vůle církve...74 Teologicko-duchovní motivace celibátu...74 Ježíšův příklad...76 Obtíže a námitky proti celibátu...77 4
2.11. Kněžský duch chudoby... 79 Chudoba jako výraz odevzdanosti...79 2.12. Úcta k Panně Marii... 81 Napodobování ctností Matky...81 Eucharistie a Panna Maria... 82 3. TRVALÁ FORMACE... 83 3.1. Principy... 83 Nutnost trvalé formace a dnešní doba...83 Nástroj posvěcení... 84 Poskytování formace je povinností církve...85 Formace musí být trvalá...85 Formace musí být úplná...85 Lidská formace... 86 Duchovní formace... 87 Intelektuální formace... 88 Pastorační formace... 90 Formace musí být organická a celistvá... 90 Formace musí být přizpůsobená osobním okolnostem...91 3.2. Organizace a prostředky... 91 Setkání kněží...91 Pastorační rok...92 Čas odpočinku...93 Kněžský dům... 94 Rekolekční dny a duchovní cvičení...95 Nutnost stanovení programu... 96 3.3. Zodpovědné subjekty... 96 Kněz... 96 Pomoc spolubratřím... 97 Biskup... 97 Formace formátorů... 98 Spolupráce mezi místními církvemi... 99 Spolupráce akademických a duchovních institucí... 100 5
3.4. Potřeby vyplývající z věku a specifických okolností... 100 První léta kněžství... 100 O několik let později...101 Pokročilý věk...102 Kněží ve zvláštních situacích...102 Samota kněze...103 ZÁVĚR... 104 Modlitba k Panně Marii... 106 6
PŘEDMLUVA Fenomén sekularizace tj. tendence prožívat život v horizontální rovině, opomíjení či neutralizování nadpřirozené dimenze, navzdory ochotnému přijímání náboženského diskursu v posledních desetiletích postihuje všechny pokřtěné bez výjimky a nutí ty, kdo z Božího pověření mají úkol vést církev, aby zaujímali určité stanovisko. K jeho nejvíce relevantním projevům patří upouštění od náboženských praktik, odmítání depositum fidei, které autenticky hlásá katolické magisterium, a také autority a role posvátných služebníků, povolaných Kristem (Mk 3,13-19), aby spolupracovali na jeho plánu spásy a vedli druhé k poslušnosti ve víře (Sir 48,10; Žid 4,1-11; Katechismus katolické církve, 144nn.). Tato odcizenost může být vědomá, nebo podloudně šířená rutinními způsoby, jež pokrytecky vnucuje dominantní kultura, snažící se odkřesťanštit občanskou společnost. Tato skutečnost vysvětluje snahu Benedikta XVI., patrnou od prvních slov jeho pontifikátu, o přehodnocení katolické věrouky jakožto organické dispozice moudrosti autenticky zjevené Bohem, která se dovršuje v Kristu, věrouky, jejíž opravdovou hodnotu je schopen uchopit rozumem každý člověk (Katechismus katolické církve, 27nn.). Jestliže církev existuje, žije a pokračuje v čase plněním evangelizačního poslání (srov. Druhý vatikánský koncil, dekr. Ad gentes), je zřejmé, že nejzhoubnějším účinkem všeobecné sekularizace je krize kněžské služby. Ta se projevuje jednak citelným úbytkem povolání, ale také stále častějším pocitem ztráty nadpřirozeného rozměru kněžského poslání, různými způsoby neautentičnosti, které ve svých extrémních projevech často působí značné utrpení. Uvažovat o budoucnosti kněžství proto znamená zamýšlet se nad budoucností evangelizace, a tedy samotné církve. Již v roce 1992 svatý Jan Pavel II. ve své posynodální exhortaci Pastores dabo vobis zevrubně poukazoval na tento problém a následně v celé řadě proslovů a formou různých iniciativ vyzýval k vážné úvaze nad ním. K takovým iniciativám nepochybně patřil Rok kněží 2009 2010, který se konal při příležitosti 150. výročí smrti svatého Jana Marie Vianneye, patrona farářů a kněží v péči o duše. Z těchto zásadních důvodů jsme po dlouhé řadě konzultací sestavili v roce 1994 první vydání Direktáře pro službu a život kněží, jenž má být vhodným nástrojem, světlem a průvodcem posvátným služeb- 7
níkům, stále více dezorientovaným apoštolům ve složitém a neustále se měnícím světě, na cestě k duchovní obnově. Přínosná zkušenost s Rokem kněží (jež dosud doznívá), vyhlášení nové evangelizace, opakovaně zdůrazňovaná a přesvědčivá doporučení v rámci učení Benedikta XVI. a naneštěstí bolestná zranění, která církvi přivodili někteří z jejích služebníků, v nás vzbudili naléhavou potřebu vypracovat nové vydání direktáře, které by lépe odpovídalo potřebám současné doby, avšak zároveň by ve své podstatě beze změn zachovávalo schéma původního dokumentu a rovněž by pochopitelně respektovalo neměnnou nauku teologie a spirituality katolického kněžství. V jeho krátkém úvodu zaznívají zřetelné záměry: Považovali jsme za vhodné zmínit věroučné zásady, které jsou základem identity, duchovního života a trvalé formace kněží, abychom jim pomohli více pochopit podstatu kněžství a upevnit jejich výsadní vztah s Ježíšem Kristem Hlavou a Pastýřem. Jistě to bude ku prospěchu osoby každého kněze, jeho života i jednání. Tento text nevyzní naprázdno do té míry, do jaké jej jeho bezprostřední příjemci konkrétně přijmou Tento direktář se snaží přispět k růstu a posvěcení kněží ve světě značně sekularizovaném a lhostejném. Rozhodně stojí za to zabývat se tradičními tématy, která jsou odsouvána na periferii zájmu nebo se někdy otevřeně popírají. Všeobecně se totiž prosazuje funkční pohled na osobu kněze jakožto profesionála v posvátných záležitostech nebo politická koncepce, která knězi přiznává důstojnost a hodnotu pouze tehdy, pokud je aktivní ve společenské oblasti. To vše často oslabuje konotační dimenzi, kterou se kněžství vyznačuje v nejvyšší míře a kterou bychom mohli označit za svátostnou, totiž dimenzi služebníka, jenž spravuje poklady Boží milosti, a tím zaručuje Kristovu tajemnou přítomnost ve světě, byť omezovanou lidstvem, zraněným hříchem. Zvlášť důležitý je vztah kněze s Bohem Trojicí. Zjevení Boha jako Otce, Syna a Ducha Svatého souvisí s projevy Boha jakožto lásky, která tvoří a vede ke spáse. Pokud je tedy vykoupení určitým druhem stvoření a jeho pokračováním (odtud označení nové ), pak kněz, služebník pomáhající na cestě ke spáse, jehož bytí je pramenem nového života, se stává nástrojem nového stvoření. Tato skutečnost sama o sobě stačí k pochopení velikosti vysvěceného služebníka, bez ohledu na jeho schopnosti a talent, jeho omezení a nedostatky. Proto svatý František z Assisi ve svém Testamentu píše: Tyto a všechny ostatní kněze chci 8
mít v bázni, lásce a úctě jako své pány. A nechci na nich vidět hřích, protože v nich patřím na Božího Syna a oni jsou mými pány. Dělám to proto, že v tomto věku fyzicky nevidím nic ze svrchovaného Božího Syna než jeho přesvaté tělo a přesvatou krev, které přijímají a jedině oni je dávají druhým ; Kristovo tělo a krev obnovují lidstvo. Další důležitou otázkou, na kterou se obvykle neklade příliš velký důraz, ale která má velice praktický dopad, je bytostná dimenze modlitby, v níž zvláštní místo zaujímá liturgie hodin. Často se zdůrazňuje, že je v rovině liturgické jakýmsi prodloužením eucharistické oběti (Žl 49,23: Kdo přináší oběť chvály, ten mě ctí ) a v rovině jurisdikční nevyhnutelnou povinností. Avšak z teologického pohledu svátostného kněžství jakožto bytostné účasti na osobě Krista Hlavy církve je modlitba posvátného služebníka, pomineme-li její morální nutnost, vlastně modlitbou Krista, neboť má tutéž důstojnost a účinek. Navíc díky autoritě, kterou pastýři dostali od Božího Syna, zavazovat nebe v otázkách pozemských k dobru posvěcení věřících (Mt 18,18), zcela naplňuje Pánovo přikázání neustále se modlit, v každém okamžiku, a neochabovat (Lk 18,1; 21,36). Právě na to je dobré klást důraz. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli (Jan 9,31). Kdo více ctí Otce a plní dokonaleji jeho vůli než sám Kristus? Pokud tedy kněz jedná in persona Christi pokaždé, když spolupracuje na díle vykoupení ačkoliv jeho způsob učení a posvěcování věřících ve snaze přivádět je ke spáse je samozřejmě odlišný nemůže nic z jeho hříšné přirozenosti oslabit moc jeho modlitby. Tato skutečnost pochopitelně nijak neoslabuje povinnost služebníka zachovat si morální bezúhonnost (kterou ostatně mají všichni pokřtění), jejímž měřítkem je Boží svatost (Lv 20,8; 1 Petr 1,15-16). Naopak zdůrazňuje, že spása pochází od Boha a že on potřebuje kněze k tomu, aby ji uchovali v čase, a že nejsou nutné složité asketické praktiky nebo zvláštní duchovní projevy, aby se každý člověk mohl těšit také skrze modlitbu pastýřů k tomu vyvolených z blahodárných účinků Kristovy oběti. Znovu se klade důraz na význam kněžské formace, která má být celistvá, aniž by byl upřednostňován jeden aspekt na úkor druhého. Křesťanskou formaci v její podstatě rozhodně nelze chápat jako drezúru, jejímž cílem je usměrňovat schopnosti lidského ducha (rozum a vůli) v jejich projevech takříkajíc navenek. Jedná se o proměnu samého bytí člověka, a každou bytostnou změnu může vyvolat jen sám Bůh skrze Ducha, jehož úkolem, jak se modlíme v Krédu, je dávat ži- 9
vot. Formovat znamená dávat podobu něčeho nebo jako v našem případě podobu Někoho: Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna (Řím 8,28-29). Specifická formace kněze, který je jak jsme uvedli výše určitým způsobem spolustvořitelem, si tedy vyžaduje zcela zvláštní poddanost Duchu Svatému a navzdory hodnotným osobním vlohám vyvarování se nebezpečí aktivismu a přesvědčení, že účinnost osobního pastoračního působení závisí na jeho vlastních schopnostech. Tato skutečnost může jistě povzbudit mnoho lidí, kteří by jinak ve značně sekularizovaném světě, jenž je k poselství víry hluchý, mohli snadno podlehnout beznaději a v oblasti pastorace následně upadnout do průměrnosti a vlažnosti. Ty by v nich vyvolávaly pochyby, zda si správně zvolili poslání, které zpočátku přijali s upřímným nadšením. K potřebám, na které tento direktář klade důraz, patří dobrá znalost humanitních věd (zejména filosofie a bioetiky), aby byl kněz schopen se vztyčenou hlavou odhodlaně čelit laicismu; dále docenění a využívání masmédií k účinnému šíření Božího slova; eucharistická spiritualita jako specifikum kněžské spirituality (eucharistie je svátost Krista, který se z lásky bezpodmínečně a úplně dává Otci a lidem, tedy bratřím a sestrám; právě tak se má dávat ten, kdo má na tomto daru v podobě Krista podíl), ze které vyplývá smysl celibátu (proti němuž se zvedají četné hlasy, neboť jej nechápou); vztah k církevní hierarchii a bratrský vztah mezi kněžími; láska k Panně Marii, Matce kněží, jejíž role v ekonomii spásy je zcela zásadní, nikoliv pouze symbolická či podružná. Těmto i dalším tématům se zevrubně a uceleně věnuje tento direktář, neboť má za cíl odstranit či napravit chybné a pomýlené představy o identitě a funkci Božího služebníka v církvi a ve světě. Jistě může velmi pomoci každému knězi, aby pocítil uspokojení a radost z toho, že může být zvláštní součástí úžasného Božího plánu lásky, který směřuje ke spáse lidského pokolení. 10 Mauro kard. Piacenza prefekt + Celso Morga Iruzubieta titul. arcibiskup v Alba Marítima sekretář
ÚVOD Benedikt XVI. ve svém projevu k účastníkům kongresu, který pořádala Kongregace pro klérus dne 12. března 2010, připomněl, že téma kněžské identity je zásadní pro vykonávání služebného kněžství v přítomnosti i budoucnosti. Tato slova naznačují jednu z ústředních otázek života církve, jíž je správné chápání služebného kněžství. Na základě bohaté zkušenosti církve v oblasti služby a života kněží, zachycené v různých dokumentech Magisteria (1) a zejména v posynodální apoštolské exhortaci Pastores dabo vobis (2), vydalo toto dikasterium před několika lety Direktář pro službu a život kněží (3). Vydání tohoto dokumentu odpovídalo na základní požadavek, jímž je zvlášť naléhavý pastorační úkol nové evangelizace, který se týká celého Božího lidu a vyžaduje nové úsilí, nové metody a nový způsob hlásání a svědectví evangelia. Tato evangelizace potřebuje kněze, kteří jsou radikálně a úplně ponořeni do tajemství Kristova a jsou schopni uskutečnit nový pastorační životní styl. (4) Zmíněný direktář byl odpovědí nejen na tuto potřebu, ale také na výzvy mnohých biskupů, jež vzešly ze synody v roce 1990 a ze všeobecných konzultací s biskupským sborem, které vedlo toto dikasterium. Po roce 1994 se svatý Jan Pavel II. ve svém učení často zmiňoval o kněžství, tématu, které v mnoha ohledech prohloubil papež Benedikt XVI. Zvlášť vhodnou dobou k rozjímání o kněžské službě a k opravdové duchovní obnově Božích služebníků byl Rok kněží 2009-2010. Na nerozlučitelné pouto mezi identitou kněze a formací těch, kdo jsou k posvátné službě povoláni, poukázal Benedikt XVI. také tím, že přenesl zodpovědnost za kněžské semináře z Kongregace pro katolickou výchovu na toto dikasterium. Z uvedených důvodů jsme cítili povinnost vypracovat aktualizovanou verzi direktáře, která by shrnula bohaté učení církve z doby poměrně nedávné (5). Nové vydání logicky zachovává schéma původního dokumentu, kterému se v církvi dostalo velice dobrého přijetí, zejména mezi samotnými kněžími. Při sestavování jeho obsahu byl brán zřetel jednak na připomínky celosvětového episkopátu, s nímž byly otázky konzultovány, a na náměty, které vzešly z práce plenárního shromáždění v říjnu 1993 ve Vatikánu, a také na reflexe řady teologů, znalců kanonického 11
práva a odborníků na dané otázky, pocházejících z různých koutů světa a znalých aktuálních podmínek pro pastoraci. Při aktualizaci direktáře jsme se snažili poukázat na nejrelevantnější aspekty učení magisteria o kněžské službě, jak se vyvíjelo od roku 1994 do současnosti, s odkazy na důležité dokumenty svatého Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Kromě toho se i v tomto dokumentu objevují praktické pokyny k rozvíjení různých iniciativ, avšak neuvádějí se zcela konkrétní doporučení, která je možné užitečně předložit ke zvážení a horlivé realizaci pastýřům pouze na základě znalosti místních zvyklostí a podmínek každé diecéze a biskupské konference. Za současné kulturní situace je třeba si uvědomit, že identita kněze jako muže Božího není a nikdy nebude překonána. Považovali jsme za vhodné zmínit věroučné zásady, které jsou základem identity, duchovního života a trvalé formace kněží, abychom jim pomohli hlouběji pochopit podstatu kněžství a upevnit jejich výsadní vztah s Ježíšem Kristem, Hlavou a Pastýřem. Jistě to bude ku prospěchu osoby každého kněze, jeho života i jednání. Jak bylo řečeno v úvodu k prvnímu vydání direktáře, nenabízí ani tato aktualizovaná verze vyčerpávající pojednání o svátostném kněžství a nehodlá jen a pouze opakovat to, co autenticky prohlásil učitelský úřad církve. Spíše se snaží odpovědět na hlavní otázky v oblasti doktríny, disciplíny a pastorace, které kněžím předkládá nová evangelizace, pro niž papež Benedikt XVI. ustavil zvláštní papežskou radu (6). Zvláštní důraz je proto kladen například na kristologický rozměr kněžské identity, na společenství kněží, vzájemné přátelství a bratrství, jež jsou vzhledem k jejich vlivu na bytí kněze považovány za životně důležitá dobra. Totéž lze říci i o duchovním životě kněze, jenž má vyrůstat ze Slova a svátostí, zejména eucharistie. Nakonec nabízíme několik rad ke vhodné trvalé formaci, která je chápána jako pomoc k hlubšímu pochopení významu kněžství a k radostnému a zodpovědnému prožívání vlastního povolání. Tento direktář se snaží přispět k růstu a posvěcení kněží ve světě značně sekularizovaném a lhostejném. Proto je prostřednictvím biskupů určen zejména všem kněžím římskokatolické církve, ačkoliv mnohé pasáže mohou být užitečné i pro kněze jiných ritů. Směrnice obsažené v tomto dokumentu se týkají zejména diecézního duchovenstva, byť mnohé z nich po nutném přizpůsobení svým podmínkám musí brát 12
v úvahu také kněží, kteří jsou členy institutů zasvěceného života a společností apoštolského života. Jak jsme však již uvedli výše, nové vydání direktáře má být rovněž ku pomoci formátorům v seminářích a kandidátům služebného kněžství. Seminář je obdobím a místem, kde má růst a dozrávat poznání Kristova tajemství, a tedy vědomí, že pokud se na vnější rovině měří autentičnost naší lásky k Bohu podle toho, jakou lásku chováme ke svým bratřím a sestrám (1 Jan 4,20-21), pak je na vnitřní rovině láska k církvi opravdová pouze tehdy, je-li plodem intenzivního a výlučného vztahu s Kristem. Uvažovat o kněžství znamená uvažovat o tom, pro něhož jsme ochotni vše zanechat a následovat jej (Mk 10,17-30). Formace tedy ve své podstatě spočívá v poznávání Božího Syna, který díky svému prorockému, kněžskému a královskému poslání přivádí každého člověka k Otci skrze Ducha Svatého: Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost (Ef 4, 11-13). Byli bychom tedy rádi, aby nové vydání Direktáře pro službu a život kněží pomohlo všem mužům povolaným k účasti na kněžství Krista, Hlavy a Pastýře, hlouběji proniknout do identity vlastního povolání a zintenzivnit vnitřní život; aby bylo novým impulzem pro kněžskou službu a realizaci trvalé osobní formace, za kterou je každý zodpovědný; aby bylo oporou bohatého a opravdového apoštolátu ku prospěchu církve a celého světa. 13
Kéž v našich srdcích den co den, zejména když se připravujeme na slavení oltářní oběti, zaznívá Mariina výzva ze svatby v Káni Galilejské: Udělejte všechno, co vám řekne (Jan 2,5). Utíkejme se k Panně Marii, Matce kněží, slovy modlitby papeže Benedikta XVI.: Matko církve, my, kněží, chceme být pastýři, kteří nepasou sami sebe, ale dávají se Bohu skrze bratry, a v tom nalézají své štěstí. Nejenom slovy, ale životem chceme pokorně opakovat, den po dni, své zde jsem. Vedeni tebou chceme být apoštoly božského milosrdenství a s radostí slavit denně posvátnou oltářní oběť a nabízet všem, kteří to od nás žádají, svátost smíření. Přímluvkyně a Prostředkyně milosti, která jsi cele ponořena do jediného univerzálního prostřednictví Kristova, vypros nám od Boha srdce zcela obnovené, které miluje Boha ze všech svých sil a slouží lidstvu jako ty. Zopakuj Pánu své účinné slovo: Nemají vína (Jan 2,3), aby Otec a Syn jakoby v novém seslání vylili na nás Ducha Svatého. (7) 14
1. IDENTITA KNĚZE Svatý Jan Pavel II. ve své posynodální apoštolské exhortaci Pastores dabo vobis vymezuje identitu kněze následovně: Kněží jsou v církvi a pro církev svátostným zpřítomněním Krista, Hlavy a Pastýře, ohlašují s plnou mocí jeho slova, opakují jeho spásonosná gesta odpuštění, především ve svátostech křtu, smíření a eucharistie; láskyplně až do úplného sebeobětování pečují o své stádce, které shromažďují v jednotě a vedou k Otci skrze Krista v Duchu Svatém. (8) Kněžství jako dar 1. Celé církvi byl dán podíl na Kristově kněžském pomazání v Duchu Svatém. V církvi se všichni věřící stávají svatým a královským kněžstvem. Skrze Ježíše Krista přinášejí duchovní oběti Bohu a zvěstují mocné skutky toho, který je povolal ze tmy k svému podivuhodnému světlu (srov. 1 Petr 2,5.9). (9) V Kristu je celé jeho tajemné tělo spojeno s Otcem skrze Ducha Svatého ke spáse všech lidí. Církev však nemůže toto poslání uskutečňovat sama. Veškeré její působení musí být úzce spojeno s Kristem, Hlavou jejího Těla. Je nerozlučně spojena se svým Pánem a pod jeho vlivem se jí neustále dostává milosti a pravdy, on je jí průvodcem a oporou (srov. Kol 2,19), aby mohla být pro všechny a pro každého znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva (10). Podstata služebného kněžství se zakládá na perspektivě životodárného a činorodého spojení církve s Kristem. Prostřednictvím této služby Pán uprostřed svého lidu pokračuje v působení, které vychází jedině z něj jakožto Hlavy svého Těla. Služebné kněžství tedy zhmotňuje působení Krista Hlavy a dokazuje, že Kristus se církvi nevzdálil, nýbrž neustále ji oživuje svým trvalým kněžstvím. Proto církev považuje služebné kněžství za dar, který jí byl dán v podobě služby některých z jejích věřících. Tento dar, který ustanovil Kristus, aby jeho spásné poslání mohlo pokračovat, byl udělen nejprve apoštolům a pokračuje v církvi skrze biskupy, jejich následovníky, kteří jej zároveň předávají v podřízeném stupni kněžím jakožto spolupracovníkům biskupského stavu. Identita kněží v církvi je proto dána tím, že se ztotožňují s posláním církve, 15
které kněz naplňuje ve společenství se svým biskupem (11). Kněžské povolání je tedy vznešené a zůstává velkým tajemstvím i pro ty, kteří jej obdrželi jako dar. Naše meze a naše slabosti nás musejí přivádět k tomu, abychom s hlubokou vírou žili a střežili tento drahocenný dar, kterým nás Kristus připodobnil sobě a umožnil nám podílet se na svém spasitelském poslání. (12) Svátostná podstata 2. Svátostné svěcení udělené vkládáním rukou a konsekrační modlitbou biskupa utváří v knězi vědomí specifické ontologické sounáležitosti s Kristem, Veleknězem a Dobrým Pastýřem (13). Identita kněze se tedy odvozuje ze specifické účasti na kněžství Kristově, kterým se vysvěcený služebník v církvi a pro církev stává skutečným, živým a jasným obrazem Krista Kněze, svátostným zpřítomněním Krista, Hlavy a Pastýře (14). Svěcením kněz přijímá jako dar onu duchovní moc, která představuje spoluúčast na nejvyšší autoritě, s níž Kristus skrze svého Ducha vede církev (15). Toto svátostné ztotožnění se s nejvyšším a věčným Veleknězem uvádí kněze specifickým způsobem do trojičního tajemství a skrze službu Kristovu do služebného společenství církve, aby sloužil Božímu lidu (16) nikoliv jako pověřenec pro náboženské otázky, nýbrž jako Kristus, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (Mt 20,28). Není tedy nijak překvapující, že vnitřním principem, ctností, oživující a řídící duchovní život kněze, jímž je napodobován Kristus, Hlava a Pastýř, je pastorační láska, účast (participatio) na pastýřské lásce Ježíše Krista. Je nezaslouženým darem Ducha Svatého a současně úkolem a apelem na svobodnou a zodpovědnou odpověď kněze. (17) Zároveň nesmíme zapomínat, že každý kněz je jedinečný jako osoba a že má svůj vlastní způsob bytí. Každý je jedinečný a nenahraditelný. Bůh neeliminuje osobnost kněze, ale naopak ji zcela vyžaduje, protože jí chce využít vždyť milost staví na základech lidské přirozenosti aby kněz mohl předávat ty nejhlubší a nejkrásnější pravdy skrze své charakteristické vlastnosti, které Bůh respektuje a které mají respektovat i druzí. 16
1.1. Trinitární rozměr Ve společenství s Otcem, Synem a Duchem Svatým 3. Křtem vstupuje křesťan do společenství s jediným a trojjediným Bohem, který mu uděluje svůj božský život, aby se z něj stal adoptivní syn v jeho jediném Synu. Je tedy povolán, aby uznal Boha za Otce a aby skrze Boží synovství zakoušel prozřetelnost Otce, který své děti nikdy neopouští. Toto platí pro každého křesťana, avšak kněz navazuje s Otcem, Synem a Duchem Svatým zcela zvláštní a specifický vztah. Vždyť naše identita má svůj poslední pramen v lásce Otcově. Se Synem, Veleknězem a Dobrým Pastýřem, kterého poslal, jsme svátostně spojeni skrze služebné kněžství působením Ducha Svatého. Život a služba kněze je pokračováním života a působení samého Krista. To je naše identita, naše pravá hodnota, pramen naší radosti a jistoty našeho života. (18) Vzhledem k tomu, že kněz slouží církvi a všem lidem, jsou jeho identita, služba a život podstatně spojeny s Nejsvětější Trojicí. V trinitární dynamice spásy 4. Kněz jako viditelné prodloužení a svátostné znamení Krista v jeho postavení vůči církvi a světu jako trvalého a stále nového počátku spásy (19) je včleněn do trinitární dynamiky se zvláštní odpovědností. Jeho identita pramení z ministerium verbi et sacramentorum, které je v podstatném vztahu k tajemství spasitelné lásky Otcovy (srov. Jan 17,6-9; 1 Kor 1,1; 2 Kor 1,1), ke kněžskému bytí Krista, jenž si volí a osobně volá svého služebníka, aby byl s ním, a k daru Ducha Svatého (srov. Jan 20,21), který knězi vlévá potřebnou sílu, aby mohl dávat život mnoha Božím dětem, přizvaným k jeho jedinému lidu kráčejícímu do Otcova království. Úzký vztah k Trojici 5. Odtud lze tedy pochopit, že identita kněze má ve své podstatě povahu vztahu (srov. Jan 17,11.21) (20). 17
Milost a nezrušitelné znamení udělené svátostným pomazáním Ducha Svatého (21) uvádějí kněze do osobního vztahu k Trojici, neboť představují zdroj kněžského bytí a jednání. Koncilní dekret Presbyterorum ordinis od prvních řádků poukazuje na zásadní vztah kněze a Nejsvětější Trojice a vyjmenovává všechny tři božské osoby samostatně: Jelikož je funkce kněží spojena s biskupským stavem, podílí se na autoritě, s níž sám Kristus své Tělo buduje, posvěcuje a řídí. Proto kněžství kněží sice předpokládá svátosti zakládající život křesťana, avšak uděluje se zvláštní svátostí. Skrze ni jsou kněží pomazáním Ducha Svatého označeni zvláštním znamením a tím připodobněni Kristu Knězi tak, že mohou jednat jménem Krista Hlavy Cílem služby a života kněží je tedy oslava Boha Otce v Kristu. (22) Kněz proto nutně musí tento vztah prožívat vnitřně a osobně, v dialogu adorace a lásky se všemi třemi Božími osobami, s vědomím, že přijatý dar mu byl udělen ke službě všem. 1.2. Kristologický rozměr Specifická identita 6. Kristologický rozměr, podobně jako trinitární, pramení přímo ze svátosti, která kněze bytostně připodobňuje Kristu Knězi, Učiteli, Posvětiteli a Pastýři svého lidu (23). Kněží mají účast na jediném Kristově kněžství jakožto spolupracovníci biskupů; toto vymezení vyplývá ze samotné svátosti a nelze jej chápat jako ryze organizační záležitost. Věřící, kteří jsou vybráni a určeni ke služebnému kněžství, jsou sice díky křtu i nadále začleněni do všeobecného kněžství, avšak zároveň dostávají nezrušitelnou účast na tomtéž a jediném kněžství Kristově v jeho veřejném rozměru prostředníka a autority pro to, aby posvěcovali, učili a vedli celý Boží lid. Jestliže tedy všeobecné kněžství věřících a služebné či hierarchické kněžství jsou na jedné straně přiřazena jedno k druhému, protože obě, každé svým způsobem, mají účast na jediném kněžství Kristově, na straně druhé se navzájem liší podstatně, ne pouze stupněm (24). V tomto smyslu je identita kněze čímsi novým vzhledem k identitě ostatních křesťanů, kteří skrze křest již mají společnou účast na jedi- 18
ném kněžství Kristově a jsou povoláni svědčit o něm po celé zemi (25). Specifičnost služebného kněžství však nespočívá v domnělé nadřazenosti všeobecnému kněžství, nýbrž ve službě, kterou je kněz povolán prokazovat všem věřícím, aby se mohli hlásit ke Kristovu prostřednictví a k jeho svrchovanosti, jež se zviditelňují vykonáváním služebného kněžství. V této specifické kristologické identitě si kněz musí uvědomovat, že jeho život je tajemstvím zcela a nově ponořeným do tajemství Kristova, což jej naplno zavazuje k pastýřské službě a dává jeho životu smysl (26). Uvědomovat si vlastní identitu je zvlášť důležité v současném sekularizovaném kulturním prostředí, kde je kněz často vnímán jako cizinec právě pro ty nejzákladnější aspekty své služby, totiž proto, že má být člověkem posvátna, vyděleným ze světa jako zprostředkovatel ve prospěch světa, a že je ustanoven Bohem, a nikoliv lidmi (srov. Žid 5,1) (27). 7. Toto vědomí, založené na bytostném spojení s Kristem, je vzdáleno od funkčních koncepcí, které vnímají kněze pouze jako sociálního pracovníka nebo vykonavatele posvátných úkonů, čímž riskují zradu samotného Kristova kněžství (28) a redukují život kněze na pouhé plnění povinností. Každý člověk má přirozenou náboženskou touhu, která jej odlišuje od jakékoliv jiné živé bytosti a nutí jej hledat Boha. Proto lidé v knězi spatřují člověka Božího, ve kterém touží objevit Boží slovo, milosrdenství a nebeský chléb, jenž dává život světu (Jan 6,33): Bůh je tím jediným bohatstvím, které vposledku lidé touží u kněze nacházet. (29) Bude-li si kněz svou identitu uvědomovat, pak bude schopen tváří v tvář vykořisťování, bídě či útlaku, sekularizovanému a relativistickému smýšlení, zpochybňujícímu základní pravdy naší víry, a mnoha dalším neduhům postmoderní kultury vidět příležitosti k vykonávání své specifické pastýřské služby, jíž je povolán hlásat světu evangelium. Kněz, je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha (Žid 5,1). Ohlašuje duším Kristovo tajemství, jediné světlo potřebné k plnému pochopení tajemství člověka (30). 19
Konsekrace a poslání 8. Kristus připojuje apoštoly ke svému vlastnímu poslání. Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás (Jan 20,21). Rozměr poslání je bytostně přítomen již v samotném svěcení. Kněz je vyvolen, posvěcen a vyslán, aby účinně uskutečňoval Kristovo věčné poslání (31), jehož skutečným představitelem a hlasatelem se stává. Nezastává pouze nějakou vnější zastupitelskou funkci, nýbrž představuje opravdový nástroj k předávání milosti vykoupení: Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal (Lk 10,16). Můžeme tedy říci, že připodobnění Kristu svátostným svěcením definuje kněze v lůně Božího lidu tak, že ho činí vlastním způsobem účastným na posvěcující, učitelské a pastýřské moci samotného Ježíše Krista, Hlavy a Pastýře církve (32). Tím, že se kněz více připodobňuje Kristu, stává se díky němu, nikoliv sám od sebe spolupracovníkem na spáse bratří a sester: již nežije a neexistuje on, nýbrž Kristus v něm (srov. Gal 2,20). Když kněz jedná in persona Christi Capitis, stává se služebníkem podstatných spásných úkonů, předává pravdy nezbytné ke spáse a je pastýřem Božího lidu, neboť jej vede ke svatosti (33). K připodobnění kněze Kristu však nedochází pouze skrze evangelizační, svátostné a pastýřské působení. Uskutečňuje se rovněž obětováním sebe sama a zadostiučiněním, tedy láskyplným přijímáním utrpení a oběťmi, jež jsou kněžské službě vlastní (34). Apoštol Pavel shrnul tento charakteristický rozměr služby slavným výrokem: Raduji se ze (svého utrpení), protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev (Kol 1,24). 1.3. Pneumatologický rozměr Svátostný charakter 9. Při kněžském svěcení dostává kněz pečeť Ducha Svatého, která z něj činí člověka poznamenaného svátostným způsobem, aby byl navždy služebníkem Krista a církve. Ujištěn příslibem, že Utěšitel s ním 20
zůstane navždy (Jan 14,16-17), kněz ví, že nikdy neztratí přítomnost ani účinnou moc Ducha Svatého, aby mohl vykonávat svoji službu a žít pastýřskou lásku jež je pramenem a měřítkem lásky a služby jako naprostý dar sebe sama pro spásu svých bratří a sester. Tato láska určuje samotný způsob jeho myšlení, jednání a vystupování vůči druhým. Osobní společenství s Duchem Svatým 10. Rovněž Duch Svatý při svěcení předává knězi prorocké poslání hlásat a pravomoc vysvětlovat Boží slovo. Jako součást společenství církve bude kněz spolu s ostatními kněžími veden Duchem Pravdy, kterého Otec poslal skrze Krista a který ho všemu naučí, připomene mu vše, co Ježíš řekl apoštolům. Kněz tedy s pomocí Ducha Svatého a studiem Božího slova v Písmu ve světle tradice a magisteria (35) objevuje bohatství slova, které má hlásat svěřenému společenství. Vzývání Ducha 11. Kněz je pomazán Duchem Svatým. To pro něj znamená nejen dar v podobě nesmazatelného znamení, které pomazání uděluje, nýbrž také úkol neustále vzývat Utěšitele dar vzkříšeného Krista bez něhož by byla služba kněze neúčinná. Kněz si má každý den vyprošovat světlo Ducha Svatého k napodobování Krista. Svátostným znamením a ztotožněním svých úmyslů s úmysly církve kněz trvale přebývá ve společenství s Duchem Svatým při slavení liturgie, zejména eucharistie a ostatních svátostí. Pokaždé je to Kristus, který působí ve prospěch církve skrze Ducha Svatého, a kněz sloužící in persona Christi vzývá jeho účinnou moc (36). Účinnost udílení svátosti tedy vychází z Kristova slova, kterým ji ustanovil, a z moci Ducha Svatého, jehož církev vzývá při epiklezi. Zvlášť patrné je to při eucharistické modlitbě, kdy kněz vzývá moc Ducha Svatého nad chlebem a vínem a pronáší Ježíšova slova, čímž dochází k transsubstanciaci chleba v Kristovo tělo, které se za nás vydává, a vína v Kristovu krev, která se za nás prolévá, a svátostně se zpřítomňuje jeho jediná vykupitelská oběť (37). 21
Síla vést společenství 12. Konečně ve spojení s Duchem Svatým nachází kněz sílu vést společenství, které mu bylo svěřeno, a zachovávat je v jednotě, kterou si Pán přeje (38). Modlitba kněze v Duchu Svatém by se měla inspirovat velekněžskou modlitbou Ježíše Krista (srov. Jan 17). Proto se má modlit za jednotu věřících, aby byli jedno a svět tak uvěřil, že Otec poslal Syna ke spáse všech. 1.4. Eklesiologický rozměr V církvi a vůči církvi 13. Kristus, trvalý a stále nový počátek spásy, je pramenným tajemstvím, z něhož vychází tajemství církve, jeho těla a nevěsty, kterou Ženich povolává, aby byla znamením a nástrojem vykoupení. Dílem svěřeným apoštolům a jejich nástupcům Kristus neustále oživuje svou církev. V ní nachází služba kněží přirozený locus a uskutečňuje své poslání. Skrze Kristovo tajemství je kněz vykonávající svoji mnohostrannou službu včleněn také do tajemství církve, která je utvrzena ve víře, že nepovstala sama od sebe, ale že je dílem Kristovy milosti v Duchu Svatém (39). Takto je kněz v církvi a zároveň zaujímá postoj vůči církvi (40). Znamenitým důkazem této pozice kněze v církvi i vůči církvi je slavení eucharistie, kde kněz vyzývá lid, aby v modlitbě a díkůvzdání pozvedl srdce k Pánu, a připojuje jej k sobě v slavnostní modlitbě, kterou on jménem celého společenství směřuje k Bohu Otci skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém (41). Účast na Kristově snoubenectví 14. Svátost kněžství dává knězi účast nejen na tajemství Krista, Kněze, Učitele, Hlavy a Pastýře, ale také Krista jakožto Služebníka a Snoubence církve (42). Ta je tělem Krista, který ji miloval a miluje i nadále až do té míry, že sám sebe za ni obětoval (srov. Ef 5,25); Kristus svou církev neustále obnovuje a očišťuje Božím slovem a svátostmi 22
(srov. tamtéž 5,26); Pán se snaží svou Snoubenku neustále zkrášlovat (srov. tamtéž 5,27) a konečně ji sytit a starat se o ni (srov. tamtéž 5,29). Kněží jakožto spolupracovníci biskupů tvoří se svým biskupem jediný kněžský sbor (43) a v podřízeném stupni mají účast na jediném Kristově kněžství. Mají určitým způsobem, podobně jako biskup, podíl na snubním rozměru ve vztahu k církvi, jenž je dobře vyjádřen předáním prstenu při biskupském svěcení (44). Kněží, kteří v jednotlivých místních shromážděních věřícího lidu jaksi zpřítomňují biskupa, s nímž jsou důvěrně a velkodušně spojeni (45), mají být své nevěstě věrni a jako živý obraz Krista Ženicha mají uplatňovat rozmanitost způsobů, jimiž se Kristus své církvi dává. Kněz, povolaný nadpřirozeným a zcela nezištným skutkem lásky, má církev milovat tak, jak ji miloval Kristus, vkládat do ní veškeré své síly a obětovat se s pastýřskou láskou až do té míry, že za ni bude každodenně dávat vlastní život. Všeobecnost kněžství 15. Pánův příkaz jít ke všem lidem (srov. Mt 28,18-20) určuje další způsob, jak kněz stojí vůči církvi (46). Protože je vyslán missus Otcem skrze Krista, patří bezprostředně ke všeobecné církvi (47), jejímž posláním je hlásat radostnou zvěst až na konec země (Sk 1,8) (48). Duchovní dar, který kněží přijali svěcením, je připravuje k nejširšímu a všeobecnému poslání spásy. (49) Přijatým svěcením a službou jsou všichni kněží přidruženi ke sboru biskupů a v hierarchickém společenství s ním a podle osobního povolání a milosti slouží k dobru celé církve (50). Úkon inkardinace (51) proto nesmí kněze uzavírat do úzkoprsé a omezené mentality, nýbrž otevřít jej pro službu jediné církvi Ježíše Krista. V tomto smyslu dostává každý kněz formaci, která mu umožňuje sloužit všeobecné církvi a nespecializovat se pouze na určitou oblast či zvláštní úkol. Tato formace pro všeobecnou církev znamená jeho připravenost čelit nejrůznějším okolnostem a být trvale ochoten k bezpodmínečné službě celé církvi (52). 23
Misionářská povaha kněžství pro novou evangelizaci 16. Kněz, účastný na Kristově posvěcení, má podíl na jeho spásném poslání v souladu s jeho posledním příkazem: Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal (Mt 28,19-20; srov. Mk 16,15-18; Lk 24,47-48; Sk 1,8). Misionářské směřování je nedílnou součástí života kněze jenž je povolán, aby se stal chlebem, který se láme a dává za život světa protože první a základní misijní poslání, které vyrůstá ze slavení svatých tajemství, je vydávat svým životem svědectví. Úžas z daru, který v Kristu dal Bůh, vkládá do našeho života novou dynamiku a tím nás zavazuje k tomu, abychom svědčili o jeho lásce. Svědky se stáváme tehdy, když se skrze naše slova, skutky a způsob života projevuje a sděluje někdo jiný. (53) Za spolupracovníky biskupa jsou v síle svátostného kněžství povoláni i kněží, kteří s ním sdílejí jeho starost o misie. Duchovní dary, které kněží při svěcení obdrželi, se neomezují pouze na nějaké ohraničené a úzké poslání, ale naopak, mají všeobsáhlý a všeobecný charakter poselství spásy v nejširším slova smyslu Všichni kněží musí mít misionářské srdce a smýšlení. Musí být otevřeni pro potřeby církve a světa. (54) Tento požadavek života církve v současném světě má vnímat a žít každý kněz, jenž je povolán proto, aby měl misionářského ducha, tedy ducha vpravdě katolického, který se zakládá na Kristu a směřuje k tomu, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy (1 Tim 2,4-6). Je tedy důležité, aby si kněz tento misionářský rozměr své služby plně uvědomoval a žil jej v naprostém souladu s církví, která dnes stejně jako dříve pociťuje potřebu posílat své služebníky na místa, kde je jejich působení zapotřebí, zejména k chudým (55). Odtud vychází potřeba rozmisťovat klérus poněkud rovnoměrněji (56). K tomu je třeba říci, že kněží ochotní vykonávat službu v jiných diecézích nebo zemích jsou velikým darem jak pro místní církev, do níž jsou vysláni, tak také pro tu, která je posílá. 17. Přesto je však dnes patrné rostoucí nedorozumění, které mnohé vede k tomu, že ponechávají nevyslyšený a neuskutečněný Pánův misijní příkaz (srov. Mt 28,19). Často se má za to, že každý pokus přesvědčovat druhé v náboženských otázkách je omezováním jejich svobody. Prý je 24
dovoleno pouze předkládat vlastní ideje a vyzývat druhé lidi k jednání podle svědomí a neupřednostňovat jejich obrácení ke Kristu a ke katolické víře. Říká se, že stačí pomáhat lidem, aby byli více lidmi nebo více věrnými vlastnímu náboženství, že stačí budovat společenství schopné zasazovat se za mír, svobodu, pokoj a solidaritu. Dále někteří tvrdí, že by neměl být hlásán Kristus tomu, kdo jej nezná, a nemělo by být upřednostňováno vstupování do církve, poněvadž spása je možná i bez výslovného poznání Krista a bez formálního začlenění se do církve. (57) Služebník Boží Pavel VI. se rovněž obrací na kněze slovy: Jistě neuškodí, jestliže si každý křesťan a hlasatel evangelia v modlitbě hlouběji promyslí tuto skutečnost: díky Božímu milosrdenství se mohou lidé spasit i jinými cestami, když jsme jim my nehlásali evangelium. Ale budeme se moci spasit my sami, jestliže z nedbalosti, ze strachu, ze studu svatý Pavel tomu říkal stydět se za evangelium (srov. Řím 1,16) či proto, že jsme se nechali svést falešnými názory, zanedbáme jeho šíření? To by znamenalo zpronevěřit se Božímu hlasu, který k nám zaznívá ústy těch, kdo slouží evangeliu. Bůh chce, abychom dali vzklíčit zasetému semenu, a záleží na nás, zda vyroste ve strom a vydá plody. (58) Dnes více než jindy proto musí klérus vnímat jako apoštolský úkol sjednocování všech lidí v Kristu a v jeho církvi. K této katolické jednotě Božího lidu, která je předznamenáním a hybnou silou všeobecného míru, jsou povoláni všichni lidé. (59) Naprosto nepřípustné jsou tedy názory, které ve jménu špatně chápané úcty k jednotlivým kulturám mají tendenci deformovat misionářské působení církve, povolané plnit všeobecné poslání spásy, které přesahuje a zároveň oživuje všechny kultury (60). Univerzálnost šíření je nedílnou, a tedy neodmyslitelnou součástí kněžské služby. 18. Apoštolové od samého počátku církve poslechli poslední příkaz zmrtvýchvstalého Pána. Církev jde po staletí v jejich stopách a neustále evangelizuje a nikdy cestu evangelizace nepřerušila (61). Avšak evangelizace se uskutečňuje různými způsoby a podle různých situací. Ve vlastním smyslu je to missio ad gentes vůči těm, kteří Krista neznají. V širším smyslu se mluví o 'evangelizaci' z hlediska běžné pastorace. (62) Evangelizace je činnost církve, která šíří radostnou zvěst ve snaze o obrácení, o pozvání k víře a k osobnímu setkání s Ježíšem, aby se lidé stali jeho učedníky v církvi, snažili se smýšlet jako on, soudit jako on a žít, jako žil on (63). Evangelizace 25
začíná hlásáním evangelia a dovršuje se svatostí učedníka, který se jako člen církve sám stane evangelizátorem. V tomto slova smyslu je evangelizace globální činností církve, podstatný a v určitém smyslu ústřední úkol, zahrnující v sobě i všechny ostatní, úkol ve službě lidské rodině, k němuž je povolána církev a laikové v ní (64). Evangelizační proces je následně uspořádán do jednotlivých etap neboli základních momentů : misijní činnost pro nevěřící nebo pro ty, kteří žijí nábožensky lhostejně; úvodní katecheticko-iniciační činnost pro ty, kdo se rozhodli pro evangelium, a pro ty, kdo potřebují doplnit nebo oživit svou náboženskou praxi; a pastorační činnost pro věřící křesťany, kteří mají již zralou víru v lůně křesťanského společenství. Tyto momenty však nejsou uzavřenými etapami; pokud je třeba, je možné je opakovat, poněvadž to bude přispívat k duchovnímu růstu jednotlivce nebo i celého společenství. (65) 19. Pozorujeme nicméně postupný proces odkřesťanštění a ztráty základních lidských hodnot, což je znepokojující. Značná část lidstva dnes v trvalé evangelizaci církve nenachází evangelium, tedy přesvědčivou odpověď na otázku: Jak žít? Evangelium potřebují všichni; je určené všem, nikoliv pouze určitému okruhu lidí, a proto jsme nuceni hledat nové cesty, jak všem evangelium přinášet. (66) Ačkoliv je toto odkřesťanštění znepokojující, nesmí v nás vzbuzovat pochybnosti o schopnosti evangelia dotýkat se srdcí našich současníků: Někdo se možná bude tázat, zda muži a ženy postmoderní kultury z nejpokročilejších společností se ještě dokážou otevřít křesťanskému kérygmatu. Odpověď musí být pozitivní. Kérygma může pochopit a přijmout kterákoliv lidská bytost z kterékoliv doby a kultury. Evangelizovat lze jak prostředí nejvíce intelektuální, tak i ta nejobyčejnější. Ano, musíme věřit, že i takzvaných postkřesťanů se může osoba Ježíše Krista znova dotknout. (67) Již papež Pavel VI. prohlašoval, že podmínky, v nichž žije dnešní společnost, nás vedou k přehodnocení metod a k všemožnému hledání způsobu, jak předávat modernímu člověku křesťanské poselství. Vždyť jen v něm může najít odpověď na své otázky a posilu pro svou lidskou solidaritu. (68) Svatý Jan Pavel II. uvedl nové tisíciletí slovy: Dnes musíme s odvahou čelit zcela jiné, stále rozmanitější a náročnější situaci, charakterizované globalizací a novým, rychle se měnícím prolínáním různých národů a kultur. (69) Proto započal novou evangelizaci, 26
která ovšem není reevangelizací (70), protože poselství je stále stejné. Nad světem, který se mění, se tyčí kříž (71). Nová je tehdy, pokud kromě trvalé, nikdy nepřerušené evangelizace, kterou nikdy ani přerušit nesmíme, usilujeme o evangelizaci novou, na níž tento svět, neschopný najít si cestu k evangelizaci klasické, je schopen slyšet (72). 20. Nová evangelizace se týká zejména (73), ačkoliv ne výhradně (74), církví dávno založených (75), kde je mnoho těch, kteří sice byli pokřtěni v katolické církvi, ale přestali přijímat svátosti nebo dokonce odpadli od víry (76). Kněží mají především povinnost hlásat všem Boží evangelium a plnit tak příkaz Páně Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu (Mk 16,15) (77). Jsou služebníky Ježíše Krista mezi národy (78), povinni všem sdělovat pravdu evangelia, ze které se sami těší v Pánu (79), zejména proto, že počet těch, kteří Krista neznají a nepatří k církvi, stále roste; od konce koncilu se skoro zdvojnásobil. Tento nesmírný počet lidí je milován Otcem, který pro ně poslal svého Syna; naléhavost misií v jejich prospěch je tedy jasná. (80) Svatý Jan Pavel II. slavnostně prohlásil: Myslím, že přišel čas nasadit všechny církevní síly pro novou evangelizaci a pro misie ad gentes. Nikdo z těch, kdo věří v Krista, se nemůže vyhnout této nejvyšší povinnosti hlásat Krista všem národům. (81) 21. Kněží nasazují všechny své síly pro tuto novou evangelizaci, jejíž charakteristické rysy definoval svatý Jan Pavel II.: Je nová co do horlivosti, metod a způsobu vyjádření. (82) Předně je třeba znovu probudit původní nadšení a nechat se oslovit žárem kázání apoštolů po Letnicích. Musíme znovu prožít to, co cítil svatý Pavel, když volal: Běda, kdybych nehlásal evangelium! (1 Kor 9,16). (83) Vždyť, kdo se skutečně setkal s Kristem, nemůže si to nechat pro sebe, ale musí o tom hlásat druhým (84). Jak vidíme na apoštolech, apoštolská horlivost je plodem úžasné zkušenosti, která plyne z blízkosti k Ježíši. Misie je otázka víry, je správným ukazatelem naší víry v Krista a jeho lásky k nám. (85) Pán nepřestává sesílat svého Ducha, jehož silou se máme nechat obnovovat, abychom byli schopni obnoveného misijního úsilí, projevu nové velkorysé otevřenosti pro dar milosti (86). Je především nutné a nevyhnutelné, aby se kněz vědomě a odhodlaně rozhodl, že bude přijímat a evangelizovat nejen ty, kteří ho hledají ve farnosti či jinde, ale že se zvedne a půjde hledat 27
především pokřtěné, kteří z různých důvodů nežijí svou příslušnost k církevnímu společenství, ale i všechny, kdo znají Krista málo nebo ho neznají vůbec. (87) Kněží musí mít na paměti, že se do misijního poslání nemají pouštět sami. Jako pastýři svého lidu ať vytvářejí křesťanská společenství, která budou svědky evangelia a hlasateli radostné zvěsti. Nové misijní úsilí nebude vyhrazeno několika specialistům, ale dotkne se zodpovědnosti všech členů Božího lidu. Kdo se skutečně setkal s Kristem, nemůže si to nechat pro sebe, ale musí o tom hlásat druhým. ( ) Je třeba nového apoštolského nadšení, které bude každodenním stylem života celých společenství i jednotlivých skupin křesťanů. (88) Farnost není pouze místem, kde se vyučuje náboženství, ale také živým prostředím, které má uskutečňovat novou evangelizaci (89), vnímanou jako trvalé poslání (90). Každé společenství je k obrazu samotné církve, která je ze své podstaty povolána, aby vycházela ze sebe, šla směrem ke světu a byla znamením Emanuela, Slova, které se stalo tělem, Boha s námi (91). Ve farnosti mají kněží shromažďovat laické i zasvěcené členy společenství, aby je vhodně připravili a vyslali na evangelizační misii k jednotlivým osobám a jednotlivým rodinám, rovněž prostřednictvím návštěv v jejich domácnostech, a do všech společenských prostředí, která se na jejich území nacházejí. (92) Kéž mají pastýři na paměti, že církev je tajemstvím společenství a poslání (93), a vedou členy společenství k tomu, aby vydávali svědectví svojí vírou, která se vyznává, slaví, žije a kterou vkládají do svých modliteb (94), a svým nadšením (95). Papež Pavel VI. vybízel k radosti: Kéž by současný svět mohl slyšet radostnou zvěst, po níž ve své úzkosti i naději touží, nikoliv od hlasatelů smutných, malomyslných, netrpělivých a úzkostlivých, ale od hlasatelů evangelia, jejichž život kypí horlivostí, od těch, kteří jako první zakusili Kristovu radost. (96) Věřící potřebují, aby je jejich pastýři povzbuzovali k tomu, aby neměli strach otevřeně šířit víru. Navíc ten, kdo evangelizuje, zakouší, že vykonávání misionářské činnosti je pramenem osobní obnovy: Misie totiž obnoví církev, upevní víru a křesťanskou identitu a vnese novou horlivost a nové stimuly. Víra zesílí předáváním! (97) 22. Evangelizace je nová i ve svých metodách. Povzbuzovaná výzvou Apoštola, který volá: Běda, kdybych nehlásal evangelium! 28