PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Právo a právní věda Katedra trestního práva Diplomová práce Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Lenka Míčková 2013/2014
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem k sepsání této práce použila, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. 2
Ráda bych poděkovala doc. JUDr. Věře Kalvodové Dr. za veškeré cenné rady a čas, který mi při zpracování mé diplomové práce věnovala. Chtěla bych také poděkovat celé své rodině a všem mým blízkým, za jejich bezmeznou podporu v průběhu celého mého studia. 3
Abstrakt Zaměřením mé diplomové práce je komplexní rozbor institutu podmíněného popuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Práce představuje shrnutí problematiky jak z pohledu hmotného, tak i procesního práva. Stěţejní náplní diplomové práce je pak detailní analýza institutu podmíněného propuštění de lege lata, s přihlédnutím ke stanoviskům aplikační praxe. Klíčová slova Podmíněné propuštění, dohled, nepodmíněný trest odnětí svobody, výkon trestu odnětí svobody, řádný ţivot. Abstract My diploma thesis is focused to a conditional release of an unconditional imprisonment institute and its comprehensive analysis. The thesis introduces a summary of the issues from substantive as well as procedural law point of view. Key part is the detailed analysis of conditional release de lege lata taking into account practical aspects. Key words Conditional release, supervision, unconditional imprisonment, prison sentence, proper life. 4
Obsah Úvod... 7 1. Nepodmíněný trest odnětí svobody... 8 1.1. Předmět a charakteristika nepodmíněného trestu odnětí svobody... 8 1.2. Účel nepodmíněného trestu odnětí svobody... 11 1.3. Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody... 15 2. Historický vývoj právní úpravy podmíněného propuštění z výkonu trestu... 20 2.1. Trestněprávní úprava v letech 1769 1918... 20 2.2. Podmíněné propuštění v letech 1919 1962... 24 2.3. Podmíněné propuštění od 1. 1. 1962... 33 3. Současná hmotněprávní úprava podmíněného propuštění z výkonu trestu... 37 3.1. Podmínky pro podmíněné propuštění... 40 3.2. Zkušební doba... 52 3.3. Povinnosti a omezení podmíněně propuštěného... 54 3.4. Dohled... 59 3.4.1. Historický vývoj institutu dohledu... 59 3.4.2. Podstata a účel dohledu... 60 3.5. Osvědčení se a neosvědčení se... 66 3.6. Záruka za dovršení nápravy a její odvolání... 70 5
4. Současná procesněprávní úprava podmíněného propuštění z výkonu trestu. 72 4.1. Zahájení řízení o podmíněném propuštění... 72 4.2. Veřejné zasedání... 78 4.3. Rozhodnutí a opravné prostředky... 80 4.4. Situace po rozhodnutí o podmíněném propuštění... 84 5. Zahraniční právní úprava podmíněného propuštění z výkonu trestu... 88 5.1. Německá právní úprava podmíněného propuštění a dohledu... 88 5.2. Rakouská právní úprava podmíněného propuštění a dohledu... 92 Závěr... 95 Seznam použitých pramenů... 97 6
Úvod Nejpřísnějším trestem, který můţe být soudem za spáchaný trestný čin uloţen, je nepodmíněný trest odnětí svobody, kterým dochází k citelnému zásahu do základních lidských práv a svobod. Uloţením nepodmíněného trestu odnětí svobody má být chráněna společnost před pachateli trestných činů a má jím být zabráněno v dalším páchání trestné činnosti. Odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody soud pouze odhaduje budoucí moţnosti polepšení pachatele, nicméně je moţné, ţe proces jeho nápravy můţe postupovat mnohem rychleji, neţ soud původně předpokládal. V těchto případech musí právní řád soudům poskytnout instituty, kterými by mohli na zmíněnou situaci reagovat, protoţe další výkon trestu odnětí svobody by mohl být z pohledu odsouzeného povaţován za bezdůvodný zásah do jeho základních lidských práv, zejména do práva na osobní svobodu. Takovým institutem, který české právo soudům nabízí, je podmíněné propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Mezi laickou veřejností i mezi mnohými soudci je u nás často podmíněné propuštění chápáno pouze jako dobrodiní pro odsouzené. Zcela pomíjeny jsou jeho funkce jako významného resocializačního a výchovného prostředku. Ve své diplomové práci se chci zaměřit na komplexní rozbor institutu podmíněného propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Chci poukázat na skutečnost, ţe soud podmíněně propustí odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pouze v případě, kdy je moţné u něj důvodně předpokládat, ţe na svobodě povede řádný ţivot a ţe nadále nepředstavuje pro společnost nebezpečí. Zároveň se budu věnovat moţnostem působení na odsouzeného po podmíněném propuštění, kterými česká právní úprava disponuje. Smyslem mé diplomové práce je úplné shrnutí problematiky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zpracována je především na podkladě příslušných právních předpisů, judikatury a stanovisek praxe, metodou deskriptivní a analytickou. 7
1. Nepodmíněný trest odnětí svobody 1.1. Předmět a charakteristika nepodmíněného trestu odnětí svobody Pojem trest je mezi právními teoretiky vykládán různě. Oto Novotný definuje trest jako prostředek právního donucení, jejž používá stát při plnění svých funkcí vedle prostředků politických, ekonomických aj. Úloha trestu v našem trestním právu záleží v tom, že je prostředkem v rukou státu k ochraně společnosti a občanů před trestnými činy. 1 Podle Vladimíra Kratochvíla lze trest vymezit jako právní následek trestného činu, který může být uložen výlučně za trestný čin, na základě zákona a subjektem, který je k tomu oprávněn, tedy trestním soudem. Charakteristické pro trest je, že působí pachateli trestného činu určitou újmu a představuje citelný zásah do sféry jeho práv a svobod. Trest vyjadřuje negativní hodnocení pachatele a jeho činu, jehož výkon je vynutitelný státní mocí. 2 S podobnou definicí se setkáváme i u Marka Fryštáka, který trest chápe jako právní následek trestného činu, který vyjadřuje negativní, nejenom právní, ale i etické hodnocení pachatele a jeho činu. 3 Z výše uvedeného vyplývá, ţe trest je následkem protiprávního jednání, kterým jsou dotčena práva a svobody toho, kdo se takového jednání dopustil. Nepodmíněný trest odnětí svobody upravuje ust. 52 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku 4 (dále uţ jen jako trestní zákoník ). Nepodmíněný trest odnětí svobody (dále také jako NTOS ), vedle podmíněného odsouzení k trestu odnětí 1 NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Codex, 1997. 328 s. ISBN 80-85963-24-8. S. 196. 2 KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.Beck, 2009. 797 s. ISBN 978-80-7400-042-3. S. 470-471. 3 FRYŠTÁK, Marek a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vyd. Ostrava : Nakladatelství KEY Publishing s.r.o. 2012. 164 s. ISBN 978-80-7418-158-0. S. 100. 4 52 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14. 2. 2014]. 8
svobody a podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem 5, je jednou z forem trestu odnětí svobody, která můţe být soudem za spáchaný trestný čin uloţena. V ust. 52 odst. 3 a 54 trestního zákoníku nalezneme pak specifický druh nepodmíněného trestu odnětí svobody - trest výjimečný, jímţ je trest odnětí svobody ve výměře nad dvacet aţ do třiceti let a trest odnětí svobody na doţivotí. Výjimečný trest je moţné uloţit pouze za zvlášť závaţný zločin, kde to zákon dovoluje. Nepodmíněný trest odnětí svobody lze charakterizovat jako nejpřísnější právní následek trestného činu, který představuje nejzávaţnější zásah do nejširšího okruhu základních lidských práv a svobod jedince 6, jehoţ uloţení je moţné pouze v případě, ţe účelu trestu nelze dosáhnout uloţením jiného druhu trestu, vykonávaného na svobodě. Nejvíce znatelný je tento zásah u základního lidského práva osobní svobody, zaručené čl. 8 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, k jejíţ ztrátě dochází výkonem trestu ve zvláštních zařízeních k tomu určených - věznicích. Věznice jsou organizačními jednotkami Vězeňské sluţby, zřizované ministrem spravedlnosti 7, slouţící k zabránění dalšímu volnému pohybu pachatele. NTOS však neznamená pouze zbavení osobní svobody spojené s povinností podrobit se určitému reţimu výkonu trestu, ale omezuje také řadu dalších práv a svobod. 8 Jedná se především o právo volební, svobodu sdruţování a shromaţďování nebo o ochranu soukromí. Nepodmíněný trest odnětí svobody je trestem univerzálním, neboť můţe být soudem uloţen za kaţdý trestný čin a kaţdému pachateli. NTOS nalezneme v kaţdé 5 81 a násl. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 20. 2. 2014]. 6 KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. 797 s. ISBN 978-80-7400-042-3. S. 505. 7 KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, 2012. 228 s. ISBN 978-80-7357-706-3. S. 14. 8 KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita 2002. 272 s. ISBN 80-210-3025-9. S. 86. 9
sankci u skutkové podstaty ve zvláštní části trestního zákoníku. S takto stanovenou povahou trestu souvisí i to, ţe trestní zákoník nestanoví obecně ţádné zvláštní předpoklady pro jeho ukládání. Podmínky pro ukládání nalezneme pouze v obecné rovině, konkrétně v ust. 53 odst. 1 trestního zákoníku, dle kterého lze uloţit NTOS samostatně. Nicméně pro ukládání NTOS platí pravidlo, ţe soud musí vţdy uváţit, zda k dosaţení účelu trestu nelze dosáhnout uloţením jiného, mírnějšího, druhu trestu. S přihlédnutím ke skutečnostem, ţe uloţením tohoto druhu trestu dochází ke značným zásahům do základních lidských práv a svobod, ukládá soud NTOS pouze jako ultima ratio (nejkrajnější řešení). Přestoţe se postavení alternativního trestání velmi posiluje a NTOS má být soudem ukládán pouze jako ultima ratio, zůstává v určitých případech trestem nezastupitelným. 9 V kaţdé společnosti se vyskytuje určitý okruh pachatelů, u nichţ nepřichází v úvahu jiný způsob eliminace neţádoucího deviantního chování a jednání, spočívajícího v páchání trestných činů, neţ jejich izolace prostřednictvím NTOS. 10 Institut NTOS se uplatní i v případech, kdy uloţený alternativní trest pro překáţky na straně pachatele, např. řádné neplnění stanovených povinností, nedosahuje takového účelu, kterého mělo být trestem dosaţeno. Soud za těchto okolností můţe vydat rozhodnutí o přeměně uloţeného alternativního trestu na nepodmíněný trest odnětí svobody. 11 9 KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. 797 s. ISBN 978-80-7400-042-3. S. 506. 10 KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita 2002. 272 s. ISBN 80-210-3025-9. S. 90. 11 Přeměnu jednotlivých alternativních druhů trestů na NTOS obsahuje trestní zákoník v ust. 61 trest domácího vězení, ust. 65 odst. 2 písm. c) trest obecně prospěšných prací, ust. 69 odst. 3 peněţitý trest, ust. 83 odst. 1 podmíněné odsouzení k TOS a ust. 86 odst. 1 podmíněné odsouzení k TOS s dohledem. 10
Systém trestů de lege lata je tvořen dvěma subsystémy, tresty pravidelnými a tresty výjimečnými. Nepodmíněný trest odnětí svobody, jako jediný, je součástí obou těchto subsystémů. 12 Lze ho tedy uloţit jak trest pravidelný, s výměrou do dvaceti let, tak i jako trest výjimečný, s výměrou od dvaceti aţ do třiceti let nebo doţivotí. Výjimečné tresty vznikly v reakci na mimořádné případy trestných činů, které se svou povahou a závaţností vymykají z rámce obvyklé kriminality, k jejichţ postihu se pravidelné tresty nejeví dostatečné. 13 1.2. Účel nepodmíněného trestu odnětí svobody Hlavním účelem a cílem trestu je ochrana společnosti před pachateli trestných činů. Trestem má být pachateli zejména zabráněno v páchání dalších trestných činů, při NTOS je pak fyzicky znemoţněno, aby pachatel mohl pokračovat v trestné činnosti, neboť je mu přímo znemoţněn volný pohyb. Z historického hlediska je moţno rozeznat mnoho různorodých pohledů a teorií na účel trestu. Mezi nejvýznamnější teorie patří teorie absolutní, relativní a smíšená. Absolutní teorie s ukládáním trestu nespojuje ţádné společenské účely. Podle této teorie se trestá pouze pro odplatu, trestá se, protože bylo spácháno zlo. Náleţely sem především tresty, které byly projevem Boţí vůle či vykoupením za hřích. Relativní teorie na rozdíl od absolutní teorie přikládá trestům i účely, které jsou pro společnost uţitečné. V rámci této teorie se trestá, aby nebylo spácháno zlo. Vyuţít základů obou zmíněných teorií se snaţila teorie smíšená, která spojuje myšlenku odplatného trestu s myšlenkou trestu účelného. 12 KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita 2002. 272 s. ISBN 80-210-3025-9. S. 89. 13 KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. 797 s. ISBN 978-80-7400-042-3. S. 473. 11
Účel trestu obecně byl explicitně upraven předchozí právní úpravou v ust. 23 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestním zákoně, dle kterého je účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. 14 De lege lata ţádnou takovou obecnou definici trestu nemáme, vymezení účelu trestu je ponecháno trestní nauce a význam účelu trestu musíme odvozovat z obecných zásad trestání uvedených v trestním zákoníku, tedy ze zásad pro ukládání trestů, ukládání trestních sankcí 15 a komplexně trestního zákoníku jako takového. Účelem výkonu trestu odnětí svobody je působení na odsouzeného takovým způsobem, aby se u něj sniţovalo riziko případné recidivy kriminálního chování a aby vedl po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody soběstačný ţivot v souladu se zákonem. Současně je účelem trestu odnětí svobody chránit společnost před pachateli trestných činů a zabránění jim v páchání další trestné činnosti. 16 Zmíněného účelu má být dosaţeno prostřednictvím účelů dílčích, kterými jsou zabránění odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti (individuální represe), výchovné působení na pachatele ve směru vedení řádného ţivota (individuální prevence) a výchovné působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). 17 Individuální represi chápeme jako zabránění odsouzenému v páchání další trestné činnosti pouţitím prostředků negativní povahy, které odsouzenému technicky či 14 23 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14. 2. 2014]. 15 37, 38, 39 a 48 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In : Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14. 2. 2014]. 16 1 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14. 2. 2014]. 17 KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita 2002. 272 s. ISBN 80-210-3025-9. S. 87. 12
fyzicky znemoţňují další trestnou činnost nebo mu kladou výrazné překáţky pro její páchání, tedy vše to, co pachatel musí. Za takový prostředek negativní povahy můţeme povaţovat např. značné omezení osobní svobody a dalších aktivit trestem odnětí svobody, tzv. individuální zabraňující represi. Řadíme sem i všechny zákazy, příkazy a omezení, která souvisí s výkonem konkrétního uloţeného druhu trestu, které mají povahu negativních metod preventivně výchovného působení, jejichţ účelem je polepšení pachatele a jeho znovuzačlenění do společnosti, tzv. individuální preventivní represi. 18 Nepodmíněný trest odnětí svobody zcela naplňuje pojem individuální zabraňující represe. Pachatel se při výkonu NTOS nachází ve speciálním zařízení (věznici), jehoţ technickým vybavením a prvky, má být odsouzenému především zabráněno v případném útěku, a tím znemoţněna další trestná činnost ohroţující společnost. U výkonu NTOS se individuální preventivní represe projevuje ve formě konkrétních pravidel, která je odsouzený povinen dodrţovat. Pravidla upravují práva a především povinnosti odsouzeného, ukládané na základě zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a vnitřního řádu jednotlivé věznice. Pachatel je povinen dodrţovat stanovený pořádek a kázeň, pracovat (pokud je mu práce přidělena), plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské sluţby atd. 19 Od odsouzeného se tedy očekává, ţe bude řádně plnit své povinnosti, neboť jeho přístup k výkonu trestu má velký vliv na moţné výhody, které se mu ve výkonu trestu poskytují, a ovlivňuje i celkový přístup věznice a soudů při rozhodování o jeho individuálních ţádostech. Pokud si odsouzený své povinnosti řádně neplní, mohou se uplatnit další z negativních výchovných metod individuální preventivní represe a to kázeňské tresty 20. 18 KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009. 797 s. ISBN 978-80-7400-042-3. S. 472. 19 28 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. In : Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14. 2. 2014]. 20 46 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. In : Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14. 2. 2014]. 13
V případě individuální prevence se uplatní pozitivně výchovné metody, jejichţ cílem je ovlivňovat kladné stránky osobnosti pachatele. S individuální prevencí úzce souvisí výše zmíněná individuální preventivní represe, ta však vyuţívá pouze negativních výchovných metod, které sami o sobě nepostačují ke zdárnému ukončení procesu polepšení pachatele. Pozitivní metody působení mají zejména výchovný charakter. V rámci výkonu trestu odnětí svobody se uplatní v rámci systému kázeňských odměn 21 či dalších terapeutických a resocializačních vězeňských programů. 22 Metod k dosaţení účelu individuální prevence, tedy vychovat pachatele k tomu, aby vedl řádný ţivot, je sice mnoho, nicméně úsilí o docílení výchovného účinku trestu nemá poţadované výsledky a aplikované tresty často v praxi selhávají. Podle mého názoru se nejvyššího účinku působení trestu dosahuje u osob, které jsou trestány poprvé. Prostředí věznice můţe mít na takového pachatele natolik frustrující dopad, ţe dojde k jeho výraznému polepšení. Opakem jsou případy tzv. chronických recidivistů, jejichţ pobyt ve vězení nevede k jejich polepšení a převýchově, ale kontaktem s jinými pachateli můţe docházet k impulsům pro další trestnou činnost či prohlubování způsobů jak tuto činnost páchat. Trest v této situaci nemá pozitivní účinek a jeho působení můţe být i kriminogenním faktorem. 23 Při výchovném zacházení s pachatelem jde především o překonání kriminogenních deformací, které nalézáme v osobnosti pachatele a v jeho společenských vztazích. Poruchy pachatelovi osobnosti mohou být překonány pouze rozvojem jejích pozitivních prvků, pachatelových sociálních svazků, posílením jeho pozitivních vlastností a podporou jeho pozitivních zájmů. U výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody spatřujeme toto výchovné zacházení s odsouzeným v moţnosti 21 45 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. In : Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14. 2. 2014]. 22 FRYŠTÁK, Marek a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vyd. Ostrava : Nakladatelství KEY Publishing s.r.o. 2012. 164 s. ISBN 978-80-7418-158-0. S. 101. 23 NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Codex, 1997. 328 s. ISBN 80-85963-24-8. S. 199. 14
vzdělávání se či v moţnosti navštěvovat různorodé krouţky, které pozitivně podporují pachatelovi zájmy. Smyslem generální prevence je výchovné působení i na všechny osoby ve společnosti. Ukládané tresty mají varovat potenciální pachatele před pácháním trestných činů a přesvědčit je o tom, ţe spravedlivý trest je neodvratný. Ukládání trestů můţe ovlivňovat společnost i z jiného úhlu pohledu, a to tak, ţe občané jsou upozorněni na nebezpečnost zavrţeníhodnost a trestnost spáchaných činů, čímţ mohou být posíleny jejich pocity bezpečnosti a právní jistoty. Při generální prevenci tak jde vlastně o výchovu příkladem, konkrétně příkladem záporným, který můţe na společnost působit kladně. 24 Významnou roli zde sehrávají média (veřejné sdělovací prostředky), protoţe právě ta jsou způsobilá oslovit obrovské mnoţství příjemců. V rámci výchovného působení je tedy důleţité, aby v nich byla vhodně zveřejňována některá fakta o trestných případech. Generální prevence musí být v jednotě s individuální prevencí, protoţe trest můţe na společnost působit výchovně pouze tehdy, pokud správně působí přímo na pachatele trestného činu. Aby byl naplněn účel trestu, musí být uloţen trest odpovídající závaţnosti a společenské nebezpečnosti spáchaného trestného činu, a odpovídající osobním, majetkovým a rodinným poměrům pachatele. 1.3. Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody bezprostředně souvisí s jeho uloţením, v rámci něhoţ se uplatní jak obecné tak i specifické zásady trestního práva hmotného. 24 NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Codex, 1997. 328 s. ISBN 80-85963-24-8. S. 200. 15
K samotnému ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody se primárně pouţijí ustanovení trestního zákoníku. Nepodmíněný trest odnětí svobody se v souladu s ust. 55 odst. 1 trestního zákoníku ukládá nejvýše na dvacet let. 25 Ve srovnání s ostatními tresty je NTOS jediným, u něhoţ je obecně vymezená zákonná sazba konkretizována u kaţdé skutkové podstaty ve zvláštní části trestního zákoníku buď prostřednictvím horní, nebo i dolní hranice. 26 Protoţe je nepodmíněný trest odnětí svobody trestem nejpřísnějším, přichází jeho uloţení v úvahu aţ za situace, kdy dosaţení účelu trestu nestačí uloţení jiného druhu trestu. Toto pravidlo je vyjádřeno i přímo trestním zákoníkem, konkrétně ust. 55 odst. 2, podle kterého můţe být NTOS uloţen za trestné činy, u nichţ horní hranice trestní sazby nepřevyšuje tři roky pouze za podmínky, ţe by uloţení jiného druhu trestu vzhledem k osobě pachatele zjevně nevedlo k dosaţení účelu trestu. Obecná horní hranice trestní sazby dvaceti let u nepodmíněného trestu odnětí svobody můţe být podle současné právní úpravy překročena pouze ve třech případech. Prvním z nich je mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle ust. 59 trestního zákoníku. V souladu s tímto ustanovením soud uloţí pachateli, který opětovně spáchal zvlášť závaţný zločin 27, ač byl za takový trestný čin potrestán, trest odnětí svobody, jehoţ horní hranice trestní sazby se zvyšuje o jednu třetinu. Ke zvýšení můţe dojít pouze v případech, ţe závaţnost tohoto zločinu je velmi vysoká a to především vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu nebo pokud je moţnost nápravy pachatele ztíţena. Ust. 59 odst. 2 trestního zákoníku stanoví, ţe horní hranice trestní 25 Dolní hranice trestní sazby není obecně v trestním zákoníku stanovena, některé konkrétní skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku ji však obsahují. 26 KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita 2002. 272 s. ISBN 80-210-3025-9. S. 91. 27 Zvlášť závaţný zločin je úmyslný trestný čin, za který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let ( 14 odst. 3 trestního zákoníku). 16
sazby trestu odnětí svobody můţe po uvedeném zvýšení přesáhnout dvacet let, pokud by byl ale ukládán výjimečný trest v rozmezí nad dvacet aţ do třiceti let, nesmí takové zvýšení horní hranice převyšovat trestní sazbu třicet let. Druhý případ se týká trestu odnětí svobody ukládaného pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (ust. 108 trestního zákoníku). V tomto případě se horní hranice trestu odnětí svobody u takového pachatele zvyšuje o jednu třetinu a trest se ukládá v horní polovině takto stanovené trestní sazby. Pravidla o zvýšení trestní sazby nad dvacet let a pro ukládání výjimečného trestu nad dvacet aţ do třiceti let platí obdobně jako v prvním případě. Posledním případem, kdy můţe být překročena horní hranice trestní sazby u NTOS jsou případy ukládání výjimečných trestů. Výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet aţ do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doţivotí. 28 Obecná podmínka pro uloţení výjimečného trestu je stanovena v ust. 54 odst. 1 trestního zákoníku, dle kterého můţe být tento trest uloţen pouze za zvlášť závaţný zločin a pouze v případech, u nichţ to trestní zákoník ve své zvláštní části dovoluje. Je ho moţné uloţit za nejtěţší trestné činy proti republice, proti lidskosti, vojenské, obecně nebezpečné a za trestný čin vraţdy, spáchaný za okolností zvlášť přitěţujících. V ţádné trestní sazbě však není uveden jako trest samostatný, ale vţdy jako alternativa ke kratšímu trestu. Další podmínky jsou pak stanoveny pro jednotlivý výjimečný trest odlišně. Nepodmíněný trest odnětí svobody nad dvacet aţ do třiceti let můţe být uloţen, pokud je stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost velmi vysoký a moţnost nápravy pachatele je obzvláště ztíţena. 29 Nepodmíněný trest odnětí svobody na doţivotí můţe být soudem uloţen za podmínky, ţe stupeň nebezpečnosti 28 54 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 21. 2. 2014]. 29 54 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 21. 2. 2014]. 17
trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrţeníhodnému způsobu provedení trestného činu nebo k zvlášť zavrţeníhodné pohnutce nebo k zvlášť těţkému a těţko napravitelnému následku. A dále je ho moţné uloţit za podmínky, ţe uloţení tohoto druhu trestu vyţaduje účinná ochrana společnosti a není naděje, ţe by bylo moţné pachatele napravit trestem odnětí svobody nad dvacet aţ do třiceti let. Okruh trestných činů, za které je moţno uloţit NTOS na doţivotí je taxativně vymezen v ust. 54 odst. 3 trestního zákoníku, které představují kvalifikované úmyslné usmrcení člověka. Tento trest je tedy moţné uloţit pachateli za zvlášť závaţný zločin vraţdy podle ust. 140 odst. 3 trestního zákoníku, nebo který při spáchání zvlášť závaţného zločinu obecného ohroţení podle ust. 272 odst. 3 trestního zákoníku, vlastizrady podle ust. 309 trestního zákoníku, teroristického útoku podle 311 odst. 3 trestního zákoníku, teroru podle ust. 312 trestního zákoníku, genocidia podle ust. 400 trestního zákoníku, útoku proti lidskosti podle ust. 401 trestního zákoníku, pouţití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje podle ust. 411 odst. 3 trestního zákoníku, válečné krutosti podle ust. 412 odst. 3 trestního zákoníku, perzekuce obyvatelstva podle ust. 413 odst. 3 trestního zákoníku nebo zneuţití mezinárodně uznávaných a státních znaků podle ust. 415 odst. 3 trestního zákoníku, zavinil úmyslně smrt jiného člověka. V souladu se vším výše uvedeným je zřejmé, ţe nepodmíněný trest odnětí svobody je soudem ukládán jako krajní prostředek trestněprávní reakce za spáchaný trestný čin (ultima ratio) a jeho výkon má následovat bezprostředně po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem. Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody je upraven zvláštním zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Výkonem NTOS je kladen důraz na individuální preventivní působení výkonu trestu odnětí svobody. Účelem výkonu NTOS je zabránění odsouzenému v páchání další trestné činnosti a zároveň jej soustavně 18
vychovávat k tomu, aby vedl řádný ţivot občana. 30 K samotnému výkonu trestu dochází ve speciálních zařízeních věznicích 31. Vězeňský systém představuje síť vězeňských zařízení rozlišených podle svého účelu a podle zásad daného systému, ve kterých má docházet k diferencovanému výkonu trestu u jednotlivých kategorií vězňů. 32 V případě našeho vězeňství vykonávají NTOS dospělí a mladiství odděleně, stejně tak je vykonáván odděleně podle pohlaví. Věznice jsou podle způsobu dohlíţení rozděleny do čtyř základních stupňů: věznice s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Ve věznicích se zvýšenou ostrahou a s ostrahou na odsouzené dohlíţí ozbrojené stráţe. Ve věznicích s dozorem je pak kontrola nad vězni vykonávána pouze dozorci a vychovateli a ve věznicích s dohledem pouze vychovateli. O zařazení pachatele do konkrétního typu věznice (vnější diferenciaci) 33 rozhoduje soud zpravidla v odsuzujícím rozsudku. Ve znění 3 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody zajišťuje střeţení odsouzených, dozor nad nimi, metody zacházení s odsouzenými a stanovené podmínky výkonu trestu Vězeňská sluţba České republiky. S výjimkou odsouzených k NTOS s výměrou do tří měsíců, je kaţdému odsouzenému vypracován program zacházení 34, jakoţto základní forma cílevědomého a komplexního působení na odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, která zejména slouţí k vedení odsouzeného, aby přijal odpovědnost za spáchaný trestný čin a naplňování účelu trestu. Program zacházení je odsouzenému zpracován na základě jeho komplexní zprávy, která přihlíţí především k délce trestu, charakteristice osobnosti a příčinám jeho trestné 30 NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Codex, 1997. 328 s. ISBN 80-85963-24-8. S. 229. 31 V současnosti, tedy k datu 26.2.2014, se na našem území nachází 35 věznic (včetně vazebních). [cit. 26. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.vscr.cz 32 NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Codex, 1997. 328 s. ISBN 80-85963-24-8. S. 230. 33 Vnitřní diferenciací podle penitenciární nauky rozumíme diferenciaci uvnitř skupiny, např. specifický reţim pro výkon doţivotních trestů atd. 34 Program zacházení s odsouzenými se člení dle 36 vyhlášky MS č. 345/1999 na pracovní aktivity, vzdělávací aktivity, speciální výchovné aktivity, zájmové aktivity, oblast utváření vnějších vztahů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 22. 2. 2014]. 19
činnosti. Plnění programu zacházení u odsouzeného je pravidelně hodnoceno vychovatelem a následně speciálním pedagogem. Celkové plnění programu zacházení odsouzeným a plnění v něm stanovených cílů vede k zařazení odsouzeného do jedné ze tří prostupných skupin vnitřní diferenciace. V první prostupné skupině nalezneme odsouzené s pozitivní výchovnou prognózou, kteří dodrţují program zacházení, čímţ naplňují i účel NTOS. Zařazením do této skupiny odsouzenému plynou značné výhody, mezi nimiţ kromě různých odměn nalezneme i moţný návrh ředitele věznice na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. 2. Historický vývoj právní úpravy podmíněného propuštění z výkonu trestu Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je institutem s poměrně dlouhou historií, jeţ navazuje na vývoj nepodmíněného trestu odnětí svobody, který zcela nahradil odplatné tresty, trest smrti a další tělesné tresty. Jako takový byl zaveden do našeho právního řádu aţ se vznikem První republiky v roce 1919. Aby bylo moţné uceleně zmapovat vývoj podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je třeba nastínit historický vývoj trestního práva jako takového. 2.1. Trestněprávní úprava v letech 1769 1918 Ve středověku neexistovala ţádná právní ochrana. Kaţdá vzniklá škoda byla poškozeným zhojena svépomocně a to buď na rodině, nebo majetku, neboť v této době byl za zlé skutky svých členů odpovědný celý rod. Trestní právo v období feudálního absolutismu (17. a 18. století) bylo v českých zemích zaloţeno zejména na právu městském, upraveném v Zákoníku Koldínově z roku 1579 (Práva městská království českého), který se stal závazným od konce 17. 20
století i pro města moravská. 35 Tradice starého českého práva plně nahradil aţ tereziánský zákoník, Constitutio Criminalis Thereziana z roku 1769. Tereziánský zákoník obsahuje část hmotněprávní i procesněprávní, ve které je velký prostor věnován tortuře a jejímu pouţití. Potrestání pachatele směřovalo k pomstě škody způsobené společnosti nebo jednotlivci a trest měl charakter msty na odsouzeném. Tereziánský zákoník vůbec nerespektoval poţadavek úměrnosti mezi mírou provinění a uloţeným trestem, který měl svou krutostí především odstrašovat veřejnost od trestné činnosti. 36 Nový směr nastolil aţ Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za něj Josefa II. z roku 1787, který byl zásadně ovlivněn osvícenskou filozofií. Josefínský trestní zákoník byl na svou dobu velmi dokonalý a vyznačoval se zejména stručností a úplností. Při stanovování trestů se jiţ přihlíţelo k úměrnosti mezi spáchaným činem a společenskou nebezpečností, trest měl především přispívat k převýchově pachatele. Poprvé se v českém trestním právu plně uplatňují zásady nullum crimen sine lege (ţádný zločin bez zákona) a nulla poena sine lege (ţádný trest bez zákona), podle kterých se za trestné jednání povaţovalo jen takové jednání, které bylo jako trestné v trestním zákoníku výslovně označeno a uloţit bylo moţné jen takový druh trestu, jaký za tento trestný čin stanovil zákon. Přesto i tento zákon stále obsahoval velmi kruté tělesné tresty. Roku 1852 vstoupil v platnost nový trestní zákon, zákon č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích 37, který nabyl účinnosti dne 1. 9. 1852 a po dlouhou dobu se stal stěţejním trestním zákonem platným v českých zemích. Stal se novelou Trestního zákoníku o zločinech a těţkých policejních přestupcích z roku 1803, který byl v českém překladu vydán roku 1804 jako Kniha práv nad přečiněními 35 VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v Českých zemích a v Československu. 3. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 73 s. ISBN 978-80-210-4056-4. S. 30. 36 VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v Českých zemích a v Československu. 3. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 73 s. ISBN 978-80-210-4056-4. S. 31. 37 Zákon č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích ve znění pozdějších předpisů In : Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 21
hrdelními a těţkými řádu městského (totiţ policie) přestupky. 38 Trestní zákon z roku 1852 se však značně od Trestního zákoníku z roku 1803 lišil. Zabýval se jiţ pouze hmotněprávní úpravou a rozlišoval nejen zločiny a přestupky, ale jiţ i přečiny. Procesní úpravu pak přenechával zvláštním zákonům, mezi nimiţ jako nejvýznamnější můţeme označit zákon č. 119/1873 ř. z., nový řád soudu trestního. Trestní zákon z roku 1852, jak předestřel ve své preambuli, sjednotil roztříštěnou úpravu trestního práva a stal se platným ve všech korunních zemích. Trestní zákon z roku 1852 obsahuje i několik progresivních institutů, které si směle dovolím označit za jakési zárodky institutu podmíněného propuštění jak ho známe dnes. Zejména zmíním institut prominutí trestu 39. K prominutí trestu mohlo dojít dvěma způsoby, buď prostřednictvím veřejného úřadu k tomu povolanému, nebo ţalobcem, který k tomu měl právo. Prominutí mělo pak stejný účinek jako trest přestálý, neboli jako trest vykonaný a zločin se povaţoval za shlazený. 40 Zákon sám neuvádí ţádné konkrétní důvody, kdy k prominutí trestu mohlo dojít. Záleţelo vţdy na okolnostech a vlastnostech pachatele, jakoţto i na uváţení výše zmíněných orgánů. Dalším institutem, který je moţno uvést, je záměna trestu 41. K záměně trestu mohlo dojít pouze za předpokladu, ţe byl uloţen trest, jehoţ trestní sazba nepřevyšovala pět let, a ţe by delší doba trvání trestu odnětí svobody způsobila pachatelově nevinné rodině škodu na výţivě. Pokud byly předpoklady pro záměnu trestu splněny, mohl být uloţený trest zkrácen i pod šest měsíců, ale pouze za situace, ţe se zbytek trestu 38 VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v Českých zemích a v Československu. 3. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 73 s. ISBN 978-80-210-4056-4. S. 33. 39 226 a 529 zákona č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích ve znění pozdějších předpisů In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 40 225 zákona č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích ve znění pozdějších předpisů In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 41 55 zákona č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích ve znění pozdějších předpisů In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 22
nahradil jedním nebo více způsoby zostření trestu 42 podle 19 trestního zákona z roku 1852. Tento způsob byl moţný pouze u zločinů, u přečinů a přestupků se uplatnil institut změny trestu 43. Trest vězení prvního stupně se tak mohl změnit v peněţitou pokutu, která měla přiměřeně odpovídat majetkovým poměrům odsouzeného. Trestní zákon z roku 1852 zůstal v platnosti i po vzniku Československé republiky a to na základě Čl. 2. zákona č. 11/1918 sb. z. a n. 44, tzv. recepční normy. Důvodem bylo zejména zachování soudrţnosti dosavadního právního stavu s právním stavem novým, aby nedocházelo k velkým nejasnostem a zmatkům, a aby přechod k novému státnímu ţivotu byl co nejvíce plynulý. Přestoţe v Československé republice docházelo k velkým snahám o unifikaci trestního práva, především zřízením ministerstva unifikací, zůstal trestní zákoník v plné platnosti aţ do roku 1939, do vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Okupačním reţimem byly zcela zlikvidovány demokratické zásady trestního práva hmotného i procesního a na našem území se začalo stále více uplatňovat trestní právo německé. K úplnému obnovení trestního zákoníku z roku 1852 došlo aţ po druhé světové válce ústavním dekretem č. 11/1944 Úředního věstníku čsl., o obnovení právního pořádku 45. V platnosti zůstal aţ do roku 1950, kdy byly v rámci tzv. právnické dvouletky zahájeny práce na návrhu trestního zákona, který by více vyhovoval novému reţimu. Národním shromáţděním byla 12. července 1950 schválena osnova trestního zákona (zákon č. 86 Sb.), trestního řádu (zákon č. 87 Sb.), 42 Např. zostření trestu půstem, vykázáním tvrdého loţe, samovazbou nebo uzavřením o samotě v temné komůrce. 43 261 zákona č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích ve znění pozdějších předpisů In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 44 Čl. 2 zákona č. 11/1918 sb. z. a n.., o zřízení samostatného státu československého, ve znění účinném ke dni 28.10.1918. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 45 Vyhláška ministerstva vnitra č. 30/1945 Sb., o platnosti ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 23
trestního zákona správního (zákon č. 88 Sb.) a trestního řádu správního (zákon č. 89 Sb.). 46 2.2. Podmíněné propuštění v letech 1919 1962 Jako samostatný právní institut se podmíněné propuštění do naší právní úpravy dostává roku 1919 zákonem č. 562/1919 sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění 47. Účinným se tento zákon stal 28. října 1919 a ve vztahu k trestnímu zákonu z roku 1852 a trestnímu řádu z roku 1873 měl postavení zvláštního, speciálního zákona, neboť obsahoval nejen hmotněprávní, ale i procesněprávní úpravu. V platnosti zůstal aţ do roku 1950, kdy v rámci tzv. právnické dvouletky došlo k začlenění institutu podmíněného propuštění do jiných trestních předpisů. S ohledem na všechny dosavadní právní úpravy trestního práva je zřejmé, ţe do popředí zájmů společnosti se postupně dostávala především snaha o napravení pachatele, nikoliv jeho pouhé potrestání. V souvislosti s touto společenskou tendencí se institut podmíněného propuštění jako takový stává neodmyslitelnou součástí našeho právního řádu. Podmíněné propuštění spočívalo na tezi, ţe pokud existuje odůvodněná naděje, ţe se bude odsouzený na svobodě chovat řádně, můţe být na zkoušku propuštěn. Pokud tedy splnil naději do něj vkládanou, povaţoval se jeho trest za odpykaný. V opačném případě musel zbytek trestu vykonat. 48 Podmíněné propuštění podle tohoto zákona 46 VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v Českých zemích a v Československu. 3. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 73 s. ISBN 978-80-210-4056-4. S. 52. 47 Zákon č. 562/1919 sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 48 MILOTA, Albert. Podmíněné odsouzení a propuštění. (Výklad zákona). Plzeň : Karel Beníšek, 1919. 116 s. S. 62. 24
nebylo moţné u všech odsouzených pachatelů, ale v souladu s ust. 10 zákona o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění 49 pouze u těch, kteří byli odsouzeni k trestu odnětí svobody delšímu jak jeden rok. K podmíněnému propuštění na svobodu mohlo dojít v případech, kdy si odsouzený odpykal alespoň dvě třetiny trestu, minimálně však jeden rok, a pachatel odsouzený k trestu odnětí svobody na doţivotí nejméně patnáct let, čímţ naplnil objektivní podmínku. Subjektivní podmínkou podmíněného propuštění bylo očekávání, ţe se podmíněně propuštěný bude na svobodě chovat řádně, o čemţ mělo svědčit jiţ jeho chování ve výkonu trestu, jakoţto předešlý způsob jeho ţivota, jeho povaha a poměry, které ho na svobodě čekají. Ze slovního vyjádření zmíněného paragrafu budiž podmíněně propuštěn na svobodu jasně vyplývá, ţe splněním všech v zákoně vymezených podmínek sice odsouzenému vzniká právní nárok na podmíněné propuštění, nicméně s přihlédnutím k subjektivní podmínce je zřejmé, ţe konečné slovo bude mít aţ rozhodující orgán. Konkrétním rozhodujícím orgánem byla komise pro podmíněné propuštění z trestu, zřízená u sborového soudu, která se skládala ze dvou soudců příslušného sborového soudu a ze státního zástupce, ustanoveného u tohoto soudu. 50 Jednání komise bylo pak konkrétně upraveno prováděcím nařízením vlády č. 598/1919 sb. z. a n. 51 Komise mohla zahájit jednání o podmíněném propuštění buď z vlastní iniciativy, nebo na ţádost odsouzeného. Dle ust. 15 nařízení vlády bylo povinností ředitele trestnice, navrhnout komisi k podmíněnému propuštění ty odsouzené, kteří splňovali všechny zákonné podmínky, a dále předat 49 10 zákona č. 562/1919 sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 50 12 zákona č. 562/1919 sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 51 Nařízení vlády republiky Československé č. 598/1919 sb. z. a n., jímţ se provádí zákon o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 25
komisi všechny ţádosti odsouzeného o podmíněné propuštění. 52 Rozhodla-li komise o ţádosti odsouzeného nebo návrhu ředitele trestnice kladně, nebylo proti tomuto rozhodnutí ţádného opravného prostředku. V opačném případě, tedy v případě zamítavého rozhodnutí, mohl odsouzený podat stíţnost u ministerstva spravedlnosti. 53 Ministerstvo spravedlnosti mohlo rozhodnutí komise změnit v případech, kdy odsouzený splnil všechny zákonem dané podmínky podmíněného propuštění. Toto rozhodnutí pak jiţ bylo konečné bez moţnosti pouţití opravných prostředků. Pokud došlo k zamítnutí ţádosti odsouzeného o podmíněné propuštění, mohl ji podat znova, ale ne dříve neţ po uplynutí jednoho roku. 54 V průběhu zkušební doby měl podmíněně propuštěný prokázat, ţe se ve výkonu trestu polepšil a nadále povede řádný ţivot. Zkušební doba se podle ust. 11 zákona o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění 55 rovnala zbytku trestu, nesměla být však kratší jak dva roku, a u trestu odnětí svobody na doţivotí se rovnala deseti let. Pevně daná zkušební doba u doţivotně odsouzených zcela odpovídá povaze tohoto trestu, neboť ji není moţné odvodit z jeho délky. na dobu zkušebnou mohl být podmíněně propuštěnému ustanoven ochranný dozor a také uloţena různá omezení co do místa pobytu a způsobu ţivota. Ochranný dozor byl vykonáván okresním soudem, v jehoţ obvodu měl podmíněně propuštěný trvalé bydliště, prostřednictvím tzv. 52 15 nařízení vlády republiky Československé č. 598/1919 sb. z. a n., jímţ se provádí zákon o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 53 13 zákona č. 562/1919 sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 54 13 zákona č. 562/1919 sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 55 11 zákona č. 562/1919 sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 26
důvěrníka neboli ochranného dozorce, který byl povinen řídit se pokyny soudu. 56 Pokud nebyl podmíněně propuštěnému ustanoven ochranný dozorce, dohlíţel na jeho chování během zkušební doby ředitel trestnice. Jeho povinností bylo vyţádat si, nejméně jednou za čtvrt roku a po uplynutí celé zkušební doby, zprávu o chování podmíněně propuštěného. Pokud zjistil jakékoliv nedostatky, pro které bylo moţné nařídit výkon zbytku trestu, byl povinen ihned o této skutečnosti informovat komisi. 57 Komise mohla rozhodnutí o podmíněném propuštění odvolat v případě, ţe se podmíněně propuštěný oddal ve zkušební době nezřízenému pití nebo hráčství, zahálčivému nebo nemravnému ţivotu, i po napomenutí nedodrţoval mu uloţená omezení, nebo byl-li ve zkušební době odsouzen pro zločin k trestu nejméně tříměsíčnímu. Odvolání mělo za následek, ţe podmíněně odsouzený musel vykonat celý odloţený zbytek trestu. 58 Pokud byl však v průběhu zkušební doby podmíněně propuštěný odsouzen za jiný trestný čin, záviselo odvolání podmíněného propuštění na uváţení komise, zejména s ohledem k povaze a okolnostem spáchaného skutku. Proti rozhodnutí komise, jímţ byl nařízen výkon odloţeného zbytku trestu, mohl odsouzený podat stíţnost ministerstvu spravedlnosti, které rozhodlo o věci s konečnou platností. 59 V případě, ţe bylo komisí rozhodnuto o odvolání podmíněného propuštění a odsouzený musel zbytek trestu vykonat, nemohl si jiţ pro tento trest opětovně zaţádat o další 56 17 zákona č. 562/1919 sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 57 28 nařízení vlády republiky Československé č. 598/1919 sb. z. a n., jímţ se provádí zákon o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 58 14 odst. 1 zákona č. 562/1919 sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 59 14 odst. 2 zákona č. 562/1919 sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 27
podmíněné propuštění. Pokud se podmíněně propuštěný na svobodě choval řádně a nezavdal ţádnou příčinu pro nařízení výkonu zbytku trestu, povaţoval se trest za odpykaný dnem, kdy bylo rozhodnuto o jeho podmíněném propuštění. 60 Nebylo tak třeba ţádného zvláštního rozhodnutí o tom, ţe podmíněně propuštěný na svobodě naplnil všechna očekávání. Pro mládeţ byla přijata v roce 1931 zvláštní právní úprava, a to zákon č. 48/1931 sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží. 61 Zákon se vztahoval na nedospělé 62 a mladistvé 63. Zvláštní právní úprava reflektovala především zvýšený zájem na výchově mladistvého pachatele. Institut podmíněného propuštěný u mladistvých se od dospělých značně lišil. Rozhodujícím orgánem zde nebyla komise, ale dozorčí rada, která se skládala ze soudce, státního zástupce a dvou přísedících. Podmíněně propustit mladistvého bylo moţné, pokud mu byl uloţen trest s minimální dobou trvání šest měsíců. Zkušební doba se rovnala taktéţ zbytku trestu, ale nesměla být kratší jak jeden rok. V případech, ţe se podmíněně propuštěný mladiství neosvědčil a musel vykonat zbytek trestu, bylo moţné, aby byl opětovně propuštěn z výkonu téhoţ trestu. Ţádost o 60 15 zákona č. 562/1919 sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 61 Zákon č. 48/1931 sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeţí, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 62 Osoby, které v době spáchaného činu nedovršily čtrnáctého roku svého věku (nedospělí), nejsou odpovědné podle trestních zákonů. 1 zákona č. 48/1931 sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeţí, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 63 Osoby, které v době spáchaného činu dovršily čtrnáctý, ale nedokonaly osmnáctého roku svého věku (mladiství), jsou, ačli tento zákon nestanoví odchylek, trestné podle zákonů trestních. 2 zákona č. 48/1931 sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeţí, ve znění pozdějších předpisů. In : Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 2. 3. 2014]. 28