Pod praporem 5ho T.G.Masaryka, Pražského pluku

Pod praporem 5ho T.G.Masaryka, Pražského pluku 1

2

DLOUHÁ CESTA Z VOJNY DOMŮ Uplynul rok od chvíle, kdy v listopadu 1918 dozněly v Evropě poslední výstřely první světové války. Mladý muž, kterého válka zahnala až na asijský Dálný východ a pro něhož stále ještě neskončila, začal psát a kreslit svérázný cestovní deník s nadějí, že se po dlouhých pěti letech konečně z vojny vrátí. V roce 1914, kdy válka vypukla, mu bylo 26 let, byl Čech, sociální demokrat, a lze asi právem předpokládat, že neplanul nadšením položit život za císaře pána. Měl štěstí. Sotva vystoupil z vlaku směřujícího k frontě, padl Josef Charvát, svobodník berounského c. a k. 88. pěšího pluku v listopadu 1914 do zajetí někde na severovýchodním Slovensku, kam v té době vítězně pronikala ruská vojska. V přecpaném dobytčáku, který ho odvážel z Evropy na Sibiř, si představoval, že nejdéle do roka se vrátí v osvobozenou od Rusů a jimi obsazenou vlast. Brzy se dočkal zklamání, když ruská armáda na jaře 1915 z území habsburské monarchie ustoupila. Štěstí ho ale neopustilo. Neskončil v žádném z táborů, v nichž kruté zimy a nesnesitelná letní vedra, epidemie a vysilující práce kosily desetitisíce zajatců. Ocitl se v kozácké vsi, kde malá skupinka Čechů pracovala v tamním máslodělném závodě a na statcích, které mlékárnu zásobovaly. A díky své kreslířské zručnosti se báječně živil obrázky, které od něj místní sedláci rádi kupovali. Válka za báťušku cara zuřila daleko v Evropě a on už nevěřil, že by mohla do Čech přinést svobodu. Na podzim 1916 začaly do jeho zajatecké idyly pronikat zvěsti, že v ruské armádě existuje česká jednotka. A na jaře 1917, když revoluce svrhla carismus, došel k přesvědčení, že válka nového demokratického Ruska a jeho britských, francouzských a amerických spojenců proti Německu a Rakousku-Uhersku skončí vítězstvím demokracie a vznikem samostatného Československa. Že teď jde konečně o válku, v níž stojí za to nasadit život a vrátit se domů v řadách vítězných vojsk. Stejně jako desítky tisíc českých a slovenských zajatců se tehdy rozhodl i Josef Charvát a z nejbližší stanice na sibiřské magistrále, Petropavlovska, se hlásil do vznikající dobrovolnické armády, do československých legií. Zprávy o úspěšném nasazení Československé brigády na frontě u Zborova jej v jeho rozhodnutí utvrdily. V září vyjel z Petropavlovska zpět na západ a stal se v říjnu 1917 vojákem 5. československého pluku, který se v ukrajinském Borispolu připravoval k nástupu na frontu. Ani tentokrát na ni nedojel. Ruská revoluce vyústila v komunistický převrat a sovětská vláda uzavřela s Německem a Rakousko-Uherskem separátní mír. Více než 40 000 mužů Československého armádního sboru, v nějž se brigáda rozrostla, se vydalo v březnu 1918 z Ukrajiny na bojiště západní Evropy, kde válka pokračovala. Josef Charvát znovu nastoupil do vlaku, který spolu s více než 60 dalšími ešalony vyjel dobře mu známou tratí k Volze, Uralu a dále Sibiří. Cílem byl tentokrát Vladivostok, odkud měly spojenecké lodě dopravit československé dobrovolníky do Francie. Moskevská vláda s transportem souhlasila s podm ínkou, že sbor odevzdá většinu svých zbraní. Částečné odzbrojování začalo ještě před Volhou na nádražích železničního uzlu v Penze a 5. pluk byl první na řadě. Josef Charvát si ale usmyslel, že se vydá na východ na vlastní pěst a ještě jednou navštíví místa, kde šťastně strávil téměř tři roky v zajetí. Zatímco jeho pluk se dostal do 7000 km vzdáleného Vladivostoku už 25. dubna 1918, on zůstal trčet u Petropavlovska a 10. května byl v plukovním rozkaze označen za zběha. Krátce na to se sovětská vláda pokusila transport Československého sboru zastavit, odzbrojit jej a uvolnit transsibiřskou trať pro dopravu německých a rakousko-uherských zajatců na válečné fronty v Evropě. Sbor odpověděl ozbrojeným odporem. K prvním střetnutím došlo koncem května 1918 právě mezi Petropavlovskem a Omskem, vzápětí vypukly boje na východ od Omska a nejtěžší srážky musely svést pluky, které se od Penzy probojovávaly přes Volhu k Uralu. Během června se podařilo spojit jednotlivé části sboru a zmocnit se magistrály až po Bajkal. Koncem června pak jednotky, které už dospěly do Vladivostoku, ovládly město a začaly se probíjet zpět na západ na pomoc hlavním silám sboru. Josefu Charvátovi se podařilo připojit se v Petropavlovsku k 6. pluku a pak v řadách III. praporu 7. pluku se v bojích s bolševiky a zajatci jsoucími v jich službách blížil vstříc svému pluku. Teprve, když se na východ od Bajkalu vladivostocké jednotky konečně spojily s ostatními, dostal se koncem září 1918 do Charbinu, kde byl 5. pluk soustředěn. V jaké to válce se ocitl tentokrát? Zpočátku šlo jen o uvolnění cesty do Vladivostoku. Úspěchy Československého sboru však vedly k pádu moci sovětů na celé Sibiři a Uralu a vládu tu přebíraly ruské politické síly, které prohlašovaly za svůj cíl nastolení demokracie, zrušení separátní mírové smlouvy a obnovení protiněmecké východní 3

fronty. Válka, do níž Josef Charvát šel v roce 1917 poprvé dobrovolně, měla tedy pokračovat v Rusku. Místo do Francie se legie vracely zpět a už během července 1918 vytvořily v Povolží a na severním Urale souvislou protisovětskou frontu. Sem vyjel z Charbinu 17. září i 5. pluk. Josef Charvát tam zastihl jen jeho II. prapor, s nímž pak vyrazil 15. října i on zpátky na západ, do Jekatěrinburku. Úspěch odvážné operace Československého sboru předpokládal, že se novým vládám v Samaře, Jekatěrinburku a Omsku podaří zmobilizovat dostatečný počet ruských jednotek, že protisovětské síly se prosadí i v evropském Rusku a konečně, že se včas dostaví předpokládaná pomoc spojeneckých vojsk. Žádný z těchto předpokladů se nesplnil. A když válka v Evropě skončila porážkou Německa a na troskách habsburské monarchie samostatné Československo 28. října 1918 skutečně vzniklo, válečné nadšení československých dobrovolníků začalo slábnout. Za co vlastně ještě měli bojovat? A rozplynula se i jejich poslední iluze, že zachraňují v Rusku demokracii. Eserskomenševická moc na Sibiři byla 18. listopadu násilně svržena vojenským převratem a vystřídána vládou vrchního vládce a diktátora vší Rusi admirála Kolčaka. V lednu 1919 byly československé legie, vyčerpané těžkými boji s rostoucí přesilou Rudé armády, staženy z fronty. Místo cesty domů však na přání Spojenců převzaly ochranu sibiřské magistrály v týlu Kolčakových vojsk. Štáb 5. pluku sídlil v Nikolajevsku a jeho prapory 4

střežily proti jednotkám či spíše bandám nejrůznějších politických směrů ruské občanské války trať až ke Krasnojarsku a Nižně-Udinsku. V létě 1919 dostal pluk za úkol chránit i odbočku magistrály na jih k Barnaulu a Semipalatinsku. Zde Josefa Charváta zastihla už jeho pátá zima na Sibiři a šestá vůbec v Rusku. V Barnaulu 5. listopadu 1919 také začal psát, kreslit a malovat svůj deník. V prosinci 1919 začaly spojenecké lodě přepravovat československé dobrovolníky do Evropy a Charvátův 5. pluk vyrazil z Novonikolajevska známou tratí přes Krasnojarsk, Nižně-Udinsk, Irkutsk, Bajkal, Čitu a Charbin a odtud konečně do Vladivostoku. Deník je svědectvím, jak Josef Charvát pozoroval, prožíval a chápal či nechápal poslední dramatické události legionářské anabaze. Vítá dohodu se sověty, podmíněnou předáním Kolčaka a ruského zlatého pokladu do jejich rukou. Se sympatiemi líčí setkání s ustupujícími oddíly generála Vladimíra Oskaroviče Kappela, jedinými dobře organizovanými ruskými jednotkami, které spolu s legiemi bojovaly v Povolží a jako poslední zadržovaly postup Rudé armády na Sibiř. Naopak s odporem píše o bandách atamana Semjonova, terorizujících zabajkalskou oblast, a o Semjonových ochráncích, japonských jednotkách, jediné početnější síle, kterou Spojenci vysadili na ruském Dálném východě. Základní otázkou je pro něj, zda rok 1920 přinese již konečně tak kýžený nám návrat do vlasti. Je netrpělivý, protože evakuace jde pomalu : 1. pluk je snad už v Praze, druhý ve Vladivostoku, třetí projíždí Charbinem, čtvrtý Čitou. A doufá, že potom pojedeme snad již i my. Teprve koncem března se 5. pluk dostal do Vladivostoku. Josef Charvát tu poprvé v životě spatří moře a prožije ještě jedny velikonoce v Rusku, ale určitě již poslední. A 22. dubna 1920 konečně přišel den, o němž tak dlouho jsme jen snili. Od okamžiku, kdy oceánský parník Amerika opustil Vladivostok, mění se Charvátův deník v malebný a čtenářsky vděčný cestopis. Nečekaný závěr jeho válečné odysey jej vede polovinou světových moří od Čínského, přes Indický oceán do Rudého a Středozemního moře. Hongkong, Singapur, Kolombo, Suez, stále nová setkání, nové národy a nové země. Ale mezi řádky deníku trvající a stupňující se touha, vyjadřovaná i netrpělivým počítáním námořních mil, které zůstaly za zádí lodi. Až konečně 7. června 1920 přistání v Terstu. Tak zítra už sbohem, Ameriko,... teď na šťastnou cestu do vlasti!!! Desátník 5. pluku ruských legií Josef Charvát byl demobilizován v Berouně 25. září 1920. Karel Pichlík 5

6

7

SPÁCHÁNO NA ST. BERIKULSKAJA V TEPLUŠCE 4. PROSINCE 1919 NAŠE PARTA Dovolte mi, milí bratři, pěkně slušně, jak se patří, v knihu tuto jenom krátce vás popsati ku památce. První z nás teď Valuch jest, chlapík, buď mu všechna čest, všechno umí správně brát, za příklad jej nutno dát. Sokol on je tělem duší, často v nás on pěstmi buší. A teď dále pěkně v řádku vezmu druhé popořádku. Tento zde teď Kroupa je, rád pořádek miluje, přitom mistr všech řemesel, také bývá často vesel... Také fotografuje a tu a tam též maluje, všade byl a všechno zná, chudák revmatismus má. Franta Bureš tento je, když je mrzut, hubuje, jinak ale mudrc jesti, ačkoliv má málo štěstí. Viz, zde Čujan svobodník, jeden z předních druhů mých, často mluvil, mnoho věděl, na palandě při tom seděl. Zde je Forman, pašák jesti, v lásce on měl všade štěstí, jinak též on geroj jest, často válčil na svou pěst. Zde ten, to je Vondráček, takto správný vojáček, neúnavný v každém čase, ký div, též holduje kráse. K němu však schází zde Čadil, bych vám v páru je představil, inu, pěkný příklad máš, za nudli přátelství dáš. A zde hleď, toť Vít je Karel, k ženštinám vždy gentlemanem, jinak ale všechna čest, věrným druhem vždycky jest. Ještě jeden čut, čut zabul náš Rybáček velký šalun, kvítko z Prahy bavit zná celý vagon rád ho má. A teď honem, tu je, tu je malý Pepík Bureš sluje, též ho rádi kluka máme, také na něj nadáváme. Jinak on je také chlapík, často ňákou psinu navlík. Tak to věru dobrák z kosti, chodívá též rád on v gosti. A teď já tu ještě sedím, papír tužku, hledím, hledím, nevím, co o sobě psáti, bych nemusel snad i lháti. Proto konec představení, nikdo druhý už tu není, dohromady deset nás, teď nás každý pěkně znáš. 8

kdež jsme, 12. rota, stáli 6 dní jakožto ochrana, a dočkavše se štábu 3. praporu, jeli jsme dále v Novonikolajevsk. Z Novonikolajevska 20. listopadu 1919 V noci opět opouštíme toto město, jedouce dále k východu. Jedeme velmi pomalu, stojíce dlouhé hodiny na každém rozjezdu zvláště v stanicích. Před stanicí Ojaš přetrhl se nám ešalon a celá dvanáctka zůstala stát na trati, vrátila se pro ni ze stanice lokomotiva. Tajgou 24. listopadu 1919 Vlak náš stojí před stanicí Tajga téměř již z půlnoci, teď v 10 h. dopoledne a stále čekáme. Vyjeli jsme po obědě do Tajgy st. a v noci dále k Marinsku. Barnaul 5. listopadu 1919 Dnes 5. listopadu načíná již pravá sibiřská zima. V noci dul vítr, padal sníh a nyní dopoledne svítí slunce a silně mrzne, hoši chodí ze stráže na mostě celí zmrzlí. Jest to již má pátá zima na Sibiři a šestá vůbec v Rusku. V noci 7. listopadu opustili jsme navždy již Barnaul, město, kde prožili jsme téměř půl roku, tj. z června až do listopadu. Město to zajisté zůstane nám dlouho v paměti, neboť žili jsme tam celkem dosti dobře. Z Barnaulu do Novonikolajevska jest celkem 214 verst, které jsme projeli nadvakrát, v Čerepanovo, 9

Pohled z okna vagonu ku naší tajze, tj. kde naši měli zakoupen les ku kácení Antibesskaja, 341. versta, 27. listopadu 1919 Jsme na poslední stanici před Marinskem, pohyb náš jest velice zdržován, na každé stanici stojíme několik hodin, celé noci, třeba i dny. Před týdnem opustivše Novonikolajevsk, urazili jsme všeho 341 verst. Na trati míjíme ešalony šestého pluku a dohánějí nás části sedmého. Zpráv z fronty velice málo, snad ani již neeksistuje, Barnaul též prý již zaňat krásnými. Kolčak ujel. A kam? Berikulskaja 5. prosince 1919 Máme ji ještě z Charbina, z těch dob, kdy pluk jel z Vladivostoku přes Manžurii zpět na západní front. Prodělala s námi již mnoho a my naopak opět s ní, byl nám vždy milým, ano, i vzácným a velmi nutným tento náš bezděčný domov na kolách. Zajisté nikdo z nás sibiráků nezapomene nikdy v životě na svůj vagon, kde strávil téměř již 2 roky života. Někteří mají tyto vagony ještě z Ukrajiny. Při jízdě z Ukrajiny na východ bývalo nás 30 i více lidí ve vagoně, dnes však se počet zmenšil na polovinu, pravidelně po 16 lidech. V naší teplušce jest nás pouze deset, jak již na prvních listech uvedeno. Jsou zde totiž telefonisti štábu praporu, jich 8, a potom já s Čujanem, kteří jsme přiděleni u 12. roty, pro nedostatek místa u roty žijeme zde. Život jest jednotvárný, denně to samé, ráno pravidelně se dlouho spí, zvláště nyní v zimě. Bývá ráno vždy zima a pravidelně se nechce nikomu vstávat prvnímu, až když dežurný tluče na dvéře na čaj, volky nevolky musí jeden vstát a jít s kotlíkama za čajem. Přinesa čaj, zatápí pečku, dělá klukům vojnu, a tak poznenáhlu začne tu jeden za druhým vylézat z dek, plášťů a pološub. Promnouce si oči, napijem se čaje (k mytí pravidelně se dostanem až k obědu) a už to začne. Někdy se zpěvem, podruhé s hádáním, jindy zas s politikou atd. Někteří začínají hráti v šachy neb v salto, jiný též čte, jak na obrázku vidno, kde Valuch s malým Pepíkem hrají salto, Čujan čte, Rybáček flegmaticky pokuřuje svůj čibuk, zatímco Kroupa upravuje své fotografie. Já pak kreslím, nyní též do knihy rotné (12.) historie. Čas utíká a časem přijíždí neb zase vyjíždí z nádraží nějaký ešalon, náš neb i ruský. Stojíme na této stanici již více jak týden, až přejedou všechny naše ešalony, pojedem i my dále na východ. Minulý týden jsme dojeli do Marinska, kde se soustředil celý náš pluk, odtud opět jsme vyjeli zpět sem as 30 verst ku ochraně dráhy. Jest zde totiž velice horká půda. Odkud my vyjíždíme, v patách za námi již valí se V naší teplušce 4. prosince 1919 krásní a různé bandy. Osud Omska, Barnaulu, Bijska a snad i Novonikolajevska jest zpečetěn. V Barnaulu prý bandy krutě řádily. Jinak jest správná zima, padá sníh a duje vítr. Vyjíždíme z Berikulské 8. prosince. 12. prosince 1919 Nacházíme se v Marinsku již čtvrtý den, podle všeho jej opět dnes v noci opustíme. Vyjiždějíce z Berikulské, setkali jsme se na postu Antibes s gen. Syrovým, který objížděje všechny části, dojel i nás, poslední to částě na západě. St. Marinsk 15. prosince 1919 Čas běží přes naše rozpočty. Měli jsme býti tento měsíc už v Irkutsku, a my tam máme ještě velmi daleko. Doprava vázne a my jsme přitom stále 10

poslední. Dříve jsme propouštěli naše části a nyní opět většinou projíždí ruské části a my tomu pouze přihlížíme a rozčiluje nás to. Třináctého projížděl admirál Kolčak, provázen broněvikem, na němž lodní a rychlopalná děla, v zádi opět ešalony jeho stráže, rovněž ozbrojeny až po zuby. Na parovozech samý ozbrojenec, většinou důstojníci, a kol vlaku samá stráž. Ta okolnost i u nás vyvolala sesílení stráží a naši hoši pohlíželi roztrpčeně na ty, jimž loňského roku dali jsme zbraně do rukou, a nyní oni sami velmi vyzývavě chovají se k nám. Při našem postavení trpíme posud vše klidně, vědouce, jak nám každé naše pohnutí škodí před spojenci, neb ti zde hned řvou do světa, že my brzdíme jich činnosti a nesem vinu jejich porážek. Věru, že těžké naše postavení. Kolčak pak v noci ujel dále na východ a my tu opět čučíme. Snad konečně i my se dále hnem, teprv se naloďuje první pluk, snad do jara i my již půjdem z ešalonů na lodě. 11

a zůstáváme stát. Z Černorječenské vyjíždíme v noci dále ku Krasnojarsku. Kraj stává se velice zajímavým, hory již místy porostlé lesy. Vlak náš pomalu stoupá v mírných serpentýnách výše v hory. Jedem nyní pěkně a jest veselo, po večerách zpíváme. Devatenáctého v noci pak vše padá mi z poličky na hlavu, vlak to velikou rychlostí řítí se v dolinu Jenisejskou ku Krasnojarsku. 20. prosince V poledne opouštíme poslední rozjezd před Krasnojarskem a vjíždíme do stanice. Veliké nádraží s rozsáhlými dílnami a kolem věnec hor, charakteristika to Krasnojarska. Město samo na břehu Jeniseje skládá se z jedné hlavní, dosti pěkné ulice, s druhými již jakž takž slátanými ulicemi. Město černé, špinavé, i okolní kopce zdají se pokryty jakousi šedí, jen v dáli vidět čistý sníh. Maje dost času, proběhl jsem hlavní ulicí, bylo to v sobotu. Na ulici a bazaru dosti rušno, byl trh. Překvapují vysoké ceny potravin, punt másla 100 rublů atp. Den byl velice sychravý, vrátil jsem se brzy, a jda ještě do báně se vykoupat a k strýčkovi na kávu, ukončil jsem svůj program v Krasnojarsku, nemoha si ani udělati odtud skicu. K ránu pak vyjíždíme z Krasnojarska dále k Irkutsku. 21. prosince v neděli Několik verst za Krasnojarskem míjíme ještě stanici Jenisej a vlak unáší nás mezi zajímavými pahorky, kteréž svítí Na stanici Itat 16. prosince 1919 Ani věřit se mi nechtělo, slyše včera odpoledne v Marinsku, že večer pojedem. Ihned nálada se stala veselejší. A skutečně, ne sice večer, ale brzy po půlnoci probudilo mne lehké trhnutí a hned nato slyšel jsem skřípot kol, která těžce razila si cestu po zapadlých sněhem a zmrzlých kolejích. Spokojeně v blahém vědomí, že zase jedem, jsem se opět natáhl a brzy usnul. Bylo ještě temno, když stáli jsme na jakémsi rozjezdě a hned na to volali pro čaj. Posnídali jsme jako obyčejně, promnouce si pouze oči, a zakrátko opět tři zvonky a jelo se ihned zase dále. Měli jsme radost, že tak pěkně opět jednou za čas jedem, neb skutečně za této jízdy z Barnaulu jsme ještě nejeli jako dnes. Sedíce, dívali jsme se z oken na míjející krajinu. Den se probouzel a z ranního šera se počínala jeviti mírná návrší na obzoru, porostlá nízkými lesy, tu zase holé pláně, poseté tu břízami, tu smrčky neb borovicemi. Pokračování to tajgy, která se zde táhne dál až ku Krasnojarsku. Krajina to velice pustá, jen tu a tam malé vesničky neb ojedinělé chaty. Nyní krajina celá pod sněhem skýtá zvlášť pustý dojem. Vlak náš stojí nyní ve stanici Itat. 18. prosince, ve čtvrtek Po celodenní zastávce na stanici Itat jsme opustili sedmnáctého odpoledne tuto stanici a po nedlouhé zastávce na rozjezdě dostihli konečně Bogotol. K velikému našemu překvapení časně z rána jsme se hnuli dál k Ačinsku. I tam jen krátká zastávka a jedem dále k Černorječenské. Dojíždíme po polednách 12

svojí jasně červenou barvou, od toho asi i vzalo původ město Krasnojarsk. Dále pak krajina jest dosti romantickou. Lituji, že nemohl jsem sobě ani skicu nakreslit. Večer na to již opět blížíme se ke Klukvené, k místu, kde letos v květnu prodělával náš třetí a druhý prapor pátého pluku svoji těžkou krisi, odkazuje se vystupovat proti místním bandám Kravčenka, míně, že to selské povstání proti Kolčakovi. Tehdy šli na to pouze dobrovolci, sami se hlásivší. Z místa toho mám několik obrázků, jež jsem tehdy namaloval. 22. prosince Z Klukvené vyjíždíme brzy zas dále v noci. Časně ráno, leže ještě, naslouchám hukotu parovozu, jenž mocně zde pracuje, neb trať silně stoupá, vlak jen zvolna šine se kupředu, v stanicích nedlouho stojíme. Nastalým dnem jeví se pustá pahorkovitá krajina, porostlá pouze nízkými křovisky. Okna nám silně v teplušce zamrzají, jest dosti velký mráz. Vjíždíme v stanici Kamalu, zde v Kamale nachází se část dvanáctého pluku a něco Jiskrovců. Od těchto přivádí Forman tři ženštiny, dvě mladší a jednu starou. Za chvíli pojedem. 24. prosince, středa Stojíme v Tajšetu, místě to, kde letos v čase našeho pobytu na Klukvené napadly místní bandy na naše ešalony velkým počtem. Byly ovšem rozbity přijíždějícími právě částmi třetího pluku. Půda jest zde stále horká, jen naše přítomnost na trati brání bandám se této zmocniti, nyní as očekávají našeho odjezdu. My sem přibyli včera večer a dnes asi opět pojedem dále. Dozvídáme se radostnou zvěsť, a to, že Amerika a snad i Anglie poskytují nám lodě k našemu odjezdu do vlasti. Naplňuje nás to radostí a určitě již si stavíme plány na radostnou tu cestu. Jest hned ve vagoně veseleji. Včera večer jsme dělali rotyku, zpívajíce jak diví. Ženštiny, jež Forman přivedl, jsou též v náladě, majíce radost, že jedou. Jest to jedna starší žena a matka s dcerou, matka se rekomendovala jako jakás felčarka, jež jezdí po Mongolii, nyní jedouc odkudsi z Bijska, vezouc dcerku, šestnáctileté žábě, do Irkutska v gymnásium. S matkou Forman navazuje těsnou známost, děvče jest svěží, díváme se naň jako na obrázek, zove se Anička. Mimo nich jedou ještě s námi jakýs pharmacius se ženou, říká, že vstoupí k nám do služby a pojede do Čech. Nevím. Dnes štědrý večer, v kterém jsme doufali býti doma v Čechách. 25. prosince, čtvrtek Vyjíždíme z Tajšetu k ránu dále k Nižně Udinsku. Jedem opět zajímavou krajinou, kteráž má skutečný vánoční ráz. Hoši po probdělé štědrovečerní moci málo si všímají přírodních krás, spokojeně pochrupujíce. Já sedím u okénka a hledím, vzpomínaje. 26. prosince, v pátek, Nižně Udinsk Přijeli jsme sem v noci, já už spal. Ráno běžím se podívati ku pomníku našich padlých bratří a dozvídám se zajímavou zvěst, a sice, že opět děje se převrat v Irkutsku a jinde. Zde stojící náš úderný prapor pak jest v pohotovosti, očekávaje příjezd admirála Kolčaka, jest totiž rozkaz z Irkutska nepouštět dále jeho ešalony a odzbrojit jeho ochranu. Ani mne to nepřekvapuje, neb jest nejvyšší již čas něco zde udělat, neb on Kolčak nás zostouzí ve světě, připisuje na náš vrub celou tu nynější tragedii docela již oficielně, jak svědčí z příkazu armádního od Janina a gener. Syrového. Jest v něm stručně sdělen stav věcí, asi toto: Bratři! Chtíce vyhověti přání každého po vlasti, naléhali jsme na spojence ku urychlení našeho odpravení do vlasti. Konečně mohli jsme vydati rozkaz 28. září k evakuaci našich částí. Následkem ubytování, technických obtíží a vyvážení skotu na 1 500 kusů ze Semipalatinska a Altajské oblasti, kde naše části musely postupovat boje s povstalci, evakuace se opozdila skoro o měsíc, takže potom naše části byly již doháněny panicky běžícími ruskými ešalony, jedoucími po obou kolejích vlaku, chtějíce v patrném úmyslu dostati se za naší ochrannou stěnu a vmíchati nás do bojů s bolševiky. To nemohli jsme dopustiti, a vidouce nekonečnost ruských ešalonů, nařídili jsme jich zadržeti do našeho plánoměrného odjezdu. To rozzuřuje adm. Kolčaka, jenž nás počíná obviňovati a křičeti do světa, že my jsme všeho neštěstí na frontě vinni, jakož i rozruchy tratě. Dále štve na nás atamana Semenova, který věří tomuto štvaní a žádá nás, abychom zastavili naši evakuaci a pustili nejdříve Kolčaka s jeho ochranou asi sedmi ešalony a dalších jeho vojsk. V případě nevyplnění tohoto, hrozí nás přinutiti k tomu silou (to si na nás může přijít s takovou). Buďte tedy jednotni, bratři, ve vaší síle smetete všechny překážky, kteréž nám v cestu se staví, ačkoliv jest možno, že vše se ještě urovná diplomaticky. Dále pokračuje gen. Syrový ve svém rozkaze, že vrchní velitel sibiřských vojsk gen. Kappel, můj byvší druh, vyzval mne na souboj, znamená to jeho krajní nervosní podrážděnost. Rozkaz pak uvádí, že vlastně my držíme celou trať (což více než pravda) v pořádku a jsme nuceni podporovati zřízence materielně i penězi, by zůstali na svých místech. Končí pak vyzváním, bychom stejně pevně drželi v ruce svoji zbraň (což se samo sebou rozumí) a šli Železniční kostelík a vodokačka ve stanici Almazaj 13

pevně ku vytčenému cíli, určenému nám naší vládou a spojenci, to jest k cestě do vlasti, podepsán gen. Syrový. Rozkaz ten na nás velmi působil, a kluci opět chystají bomby a svítí očima (mají na nás chlupy, my jim opět srovnáme rozumy, narovnáme těm Semenovským chóďům ty jejich křivé oči). Tak slyšíš po tepluškách, přikládám i svůj názor, zlatí naši hoši, kéž by byl celý národ z takých mužů jako ti zde jest už večer, čekáme na Kolčaka, stále ještě nejede, prý až v noci, má polámané parovozy, budem očekávat. 27. prosince, sobota, Nižně Udinsk Už je hotovo, Kolčakovy ešalony zde stojí, jsouce námi zadržány, Kolčakovi pak samému vručena nota jakási od Janina, v níž tento jej vybízí, by vzdal se vlády, poslechl. Než vrátím se k podrobnějšímu popisu této opět tak historické doby, opět novému převratu. Včera večer bylo známo, že ještě Kolčak nepřijede, a tak mimo silnou stráž zůstavší na nádraží, sešli se úderníci našeho úderného praporu ve svém klubu ku tanečnímu večírku. Ten přivábil i mnoho hochů naší 9. a 12. roty, mezi nimiž byl jsem i já. Večírek byl dosti zdařilý, svižní úderňáci nás překvapili velikou znalostí ruských tanců, kteréž jsou velice malebny. Bylo přítomno i dosti děvčat, ačkoliv městské nemohly se pro mimořádná opatření do večírku dostavit. Kde děvčat nestačilo, tančili hoši dva. Hudba byla dosti správná, kapela úderníků a mimo toho klavír s houslemi, sál též pěkný, a tak to kluci váleli jedna radost, jako kdyby nic nikde jiného se nedělo. Vydržel jsem to do půlnoci a v tušení, že ještě něco bude, šel jsem se domů trochu vyspat. Probouzí mne šum okolo ešalona a za Pomník padlým bratrům v Nižně Udinsku 26. 12. 1919 chvíli na to již jest tu dežurný, hláše, že ihned připravit a srazit k rotě. Za několik okamžiků jsme hotovi a řadíme se u svých rot. Hned na to dozvídáme se, že blíží se Kolčakovy ešalony, jež máme úkol zastavit. Věc to ostatně úderňáků, no nás se to též týče. Venku je dosti silný mráz, a tak jest nám skutečně velice milé, vedeni jsouce v klub, kde zatím už bylo po tancích. Za to bylo tam ještě teplo. Zde již nachází se spousta úderňáků v malebných skupinách, sedících na židlích pod velikým vánočním stromkem, okolo stěn sálu, na jevišti i po podlaze. Uprostřed pak komicky plešou dva úderňáci, při zvucích klavíru, u něhož takže úderníci. Mísíme se mezi ně a nikdo by jistě neřekl při pohledu na nás, že jsme hotovi to Kolčakovi všechno a každou chvíli vybílit. Všude plno zábavy a smíchu. Než unavuje nás konečně dlouhé, marné čekání a hoši, natáhnuvše se na podlahu, 14

klímají. Jiní tlučí v sedě špačky, k těm čítám se i já. Čas zvolna utíká, kluci jsouce již netrpělivi, hubují na Kolčaka, proč nejede. Konečně těsně před obědem, přijíždí jeho broněvik a dva ešalony. Vjíždějí na určené jim koleje a v nepochopení s velikým respektem dívají se na nás. Než brzy přivykají a přichází k nám v ešalon kupovati cukr a tabák. Jdem k obědu, rota po rotě, a opět v pohotovosti čekáme dál v klubu, neb chodíce venku. Konečně dočkáváme se i ešalonu samotného Kolčaka a čekáme, co tomu on asi řekne, až velitel úderňáků mu předá rozkazy došlé z Irkutska. On své spojení neměl, an byl telegraf a telefon obsazen našimi. Jak asi na to koukal, nevím. Čekáme na výsledek, jehož se později jen z části a nejasně dozvídáme, a sice: Kolčak souhlasí s odstoupením, zůstává zatím do dalších rozkazů pod naší ochranou, zbraň se jim ponechává s podmínkou, že nikam nesmí. Tím jaksi končí naše pohotovost a klidně se rozcházíme po našich vagonech. Pod vánočním stromkem u úderníků v Nižně Udinsku, 27. 12. 1919 29. prosince, pondělí Včera 28. brzy ráno hnul se opět náš vlak z Nižně Udinska dále k východu. Jedeme velmi pěkně, na stanicích pouze krátké zastávky, a večer již vjíždíme v depovou stanici Tulun. Zde se dozvídáme, že opět v okolí jsou silné ozbrojené tlupy, jež čekají na náš odjezd, chtěly prý též zaňati stanici, by mohly si počkat na Kolčaka. Ovšem když jsou tu naši, nemohou zde být oni. A tak asi musí jim stačit, že on více nevládne a jest pod naší ochranou. Zde též se dozvídáme, že vojska Kolčakova chtěla nám za st. Zimou zničiti veliký most, táhli tam k tomu účelu celý vagon ekrazitu. Dík několika rozumným, jež oznámili u sedmého pluku, co se na nás chystá, bylo tomu zabráněno, a ta část odzbrojena. Z Tulunu pak večer vyjíždíme a k obědu již vjíždíme do st. Zimy. 31. prosince, středa Stojíme na stanici Polovina, poslední to depo do Irkutska. Přijeli jsme sem včera odpoledne a podle všeho zde budeme stát několik dnů, nežli přejedou všechny ešalony 4. pluku, jsou asi dva. Evakuace opět poněkud vázne, následek to opětných bojů v Irkutsku, o nichž se dozvídáme různé zprávy, asi toto: Město posud drží kadeti, kdežto eseři a sedláci obsazují okolí a hotoví se na samé město. Jak se k tomu chovají naši, nemáme posud žádných zpráv, pouze se mluví o jakýchsi kozácích, našimi odzbrojených, o srážce našich se Semenovci okolo Čity. Zde jsou vyzvání nové vlády k lidu i k nám, v nichž i slibují, že chtí nás podporovat v naší evakuaci. 15

Nový rok 1920, ve čtvrtek. Prvního ledna st. Polovina. Vstupujeme v tento rok na stanici Polovině. Co přinese as nám tento? Přinese již konečně tak kýžený nám návrat do vlasti? Možná. Jsme přece na cestě. Oslavili jsme příchod tohoto roku tak, až mne z toho ještě hlava se točí. Měli jsme totiž ještě několik butylek vodky a ony udělaly svoje dílo. Sedíce v teplušce v přátelském kroužku, prázdnili jsme jednu láhev za druhou, pějíce jak o závod. Naši pasažéři ušli na večírek ob jeden vagon v praporní odkolodek, a tak jsme měli volný pohyb. Dámy ty nás také už trochu namíchaly, a tak skutečně už je na čase, bychom dojeli v Irkutsk, kde vypadnou. Ono je to s těma ruskýma ženštinama všude stejné. I ta, na kterou jsme se dívali jako na obrázek, Anička, již změnila, neslyšet už zde její smích, běhá jen kdesi okolo, plna jsouc dobrodružství. Má ovšem skvělý příklad u samé matky, která sdílí své lože s naším Formanem vedle své dcerušky. A manželka pharmaciusa, o té darmo mluvit! To ovšem nám nepřekáželo v našem kroužku, jen vzpomínka na domov mě přivádí v jakési rozechvění a žádám hochy o sluch. Mluvil jsem asi hodně nesouvisle, unášeje se naším osudem, poměry v republice a zde. Hoši mi pak dělali ovace, div že nerozbil jsem si hlavu o strop teplušky. O půl noci pak podnikáme dosti již těžkou cestu okolo ešalona, jdouce přáti k nastávajícímu novému roku našemu kapitánu Košťákovi a druhým důstojníkům. Pozdě pak po půl noci uléháme. 4. ledna, v Irkutsku Konečně jsme tedy v Irkutsku. Přijeli jsme sem včera večer. Opustivše druhého ledna st. Polovinu, dojeli jsme týž den pouze asi 30. verst do jakési stanice Malty, jakéhosi to výletního místa. Bylo to v lese ve velmi hezké krajině. Druhého dne pak k ránu už zase s námi hýbali, a nastalým dnem jedeme už k Inokentěvské. Stanice před ní i v samé Inokentěvské jsou přeplněny našimi ešalony. Zastavujeme v Inokentěvské, kde já běžím navštívit krajana z Lene šic, Formánka, našel jsem jej a sleduje se mnou do našeho ešalonu, by mně to neujelo. Sedíme tak až do večera, a potom už zase se hýbeme dále k Irkutsku. Zatím dozvídáme se různé podrobnosti ze zdejších bojů o město, které trvají již téměř dvě Náš broněvik Orlík Irkutsk 8. 1. 1920 neděle, my jsem ovšem přitom neutrální. V Irkutsku pak opouštějí nás naši pasažéři. Odtahují svá zavazadla do nádraží a loučí se jaksi neradi s námi, byli již též přivykli a pak, kdož ví, co je zde čeká. Ve městě boje, vše přeplněno lidmi a velice draho v místě. Ptal jsem se v nádraží na pohlednice a žasnu 1 kus 35 rublů, chléb prý stojí punt 45 R. Zde jsou asi poměry pouze pro milionáře. Spojení s městem jest velmi špatné zde z nádraží. Řeka Angara, majíc velmi prudký tok, dosud nezamrzla, byvší most pontonový jest stržen, a tak převážejí pouze parníky, jeden náš a druhý jakýs prý americký, pasažéry z jednoho břehu na druhý, ovšem volně jezdí jen naši a spojenečtí vojáci, z Rusů jen kdo má zvláštní povolení. Nádraží jest zde též přeplněno našimi a spojeneckými vlaky, evakuace našich ešalonů jde stále zvolna a my bychom nejraději jen jeli a jeli. Irkutsk, 6. ledna, 1920 Stojíme již dva dny zde na nádraží. Boje zde již se ukončily, lidová strana zvítězila. Jinak vše jest klidné, jen my jaksi opět jsme na jakémsi mrtvém bodu, stran evakuace. Irkutsk, 9. ledna 1920 Konečně se opět trochu naše ešalony hnuly, a sice dnes v noci. Překážejí stále nám v pohybu bandy Semenova, kteréž nám i parovozy zadržovaly. Musel jeti broněvik Orlík dělati dojem na Semenovce, dle všeho si asi na nás netroufají, a tak snad už to zas půjde. My snad zůstanem ještě nějaký čas zde v Irkutsku. Dnes dojela druhá polovina našeho praporu a pluk 16

stojí v Inokentěvské, něco snad i vzadu. První prapor měl v Polovině srážku a jsou snad i oběti. Irkutsk 10. ledna 1920 Jsme přichystáni k odjezdu, snad v noci již opustíme toto město, aniž jsem si ho prohlédl. Jest to těžká věc jeti do města z tohoto břehu. Řeka Angara posud nezamrzla, pouze jdou po ní ledy, spojení tedy pouze parníky. Nemaje ve městě nic na práci, nespěchal jsem a teď už asi tam již nepojedu. Jest skutečně podivuhodné, že toto tak bohaté město nezmohlo se na most přes řeku. Kostelů a nákladných jest mnoho zde ve městě, jen mostů ne. Ruské to hospodářství. Vidím převozníky veslující na lehkých člunech, převážejíce na druhý břeh, trneš, hledíš-li, jak loďka jest unášena ledy a prudkým proudem, již zdá se, že loďka mizí v té spoustě ledu, a předce zas znovu klestí si cestu dál ku břehu. Než stejně zůstává mnoho Loď Angara v přístavu Bajkal, 12. 1. 1920 obětí každý rok za touto přepravou. Já převážel se zde vloni v létě v čase našich operací okolo Bajkalu, tehdy bylo léto a vše zde bylo jiné, veselejší. Irkutsk, vroubený mírnými horami, jest skutečně velmi pěkný, na mne aspoň činí nejlepším dojmem ze všech sibiřských měst, jež já jsem poznal. Předloni v létě zde bylo plno nálady pro nás, portrét gen. Gajdy za každou výkladní skříní, kluby otevřené irkutskými dámami pro naše hochy a vůbec jakási radost na celém městě. Na podzim potom jeda s plukem opět k západu, bylo vše zde v mlhách jaksi již smutné, a dnes? Odjíždíme jedenáctého po obědě. 12. ledna, na Bajkale Stojíme na stanici Bajkal, která se nalézá právě u samého jezera při výtoku řeky Angary z jezera. Vedle stanice nachází se přístav, do něhož dnes v noci připlula loď Angara s menším Kruhobajkalem, pokusili se totiž o útěk jacísi důstojníci kolčakovští a námořní, dopluli však pouze jen do Tanchoje, kdež už naši si na ně počkali, odzbrojili je a opět jich vrátili sem zpět. S částmi atamana Semenova nacházíme se ve válečném stavu. Nevím ani, jak se vše přihodilo, ale v Irkutsku ještě se dozvídáme o rozbití Semenovců na st. Bajkal. Vyjíždějíce z Irkutska, setkáváme se na stanici Michajlovo se dvěma Semenovskými broněvíky, jež byly odzbrojeny naším Orlíkem, mimo nich zde ještě sanitní vlak a posádka broněvíku odzbrojena a našimi hlídána. Na stanici Bajkal pak měl práci první prapor čtvrtého pluku s mnohem četnějšími nepřáteli a dvěma broněvíky. Byli hoši s tím však velice brzy hotovi, asi za deset minut bylo vše v našich rukách a co Semenovci chystali nám, Vjezd na stanici Bajkal, místo, kde v čase našich bojů s bolševiky v červenci neb srpnu 1918 byl boj o tuto stanici. Zde opouští trať tok řeky Angary, vinouc se kolem jezera. 15. 1. 1920 totiž odzbrojení, stalo se jim samým, a nyní jsou zde jako zajatci námi hlídaní, mají jistě dosti času přemýšlet, jak je to asi možno. Mezi zajatci jest i generál s celým svým štábem. Dle dalších nás došlých zpráv víme již, že máme již všechny bajkalské tunely v rukou, což jest velmi důležito, neb Semenovci nám je chtěli rozházet, zde na stanici Bajkal měli k tomu účelu dva vagony 17

19. ledna, v pondělí. Projíždí naše nemocnice, několik ešalonů, dnes zde též projíždějí Japonci a stojí již celý den. Jich stráže se liší zde mezi námi, u nás počíná stěhovací ruch, budou se zkracovat ešalony a tu se i my budeme stěhovat. 20. ledna, v úterý. Bajkal Jest jitro, slunce kdes na druhé straně jezera vylézá z hor, den slibuje býti pěkným, jest vůbec zde počasí obstojné. Zima není ani taká, jakou jsme ji zde očekávali. Zvláště vzduch jest čistý, hory na druhé straně Bajkalu 30 40 verst vzdálené jsou nám toho měřítkem, skýtají v jasné dny velkolepý dojem, upomínají Alpy svými útesy a sněžnými vrcholy, jež ani v létě netají. Bajkal, jistě že jeho jméno bude často opakováno v historii tohoto našeho tažení, kde v 1918 roce někdy v srpnu byly prudké boje naše s bolševiky a zajatci, jsoucími v jich službách. Byl jsem jich svědkem a zde v přístavu tamo stojí vrak pyšného kdys ledokola Bajkal, zničeného v námořní bitvě u Mysové. Dva výstřely z děla z tehdejšího našeho Sibirjaku, a ledokol byl v plamenech, družka jeho pak Angara sama již se vzdala s malým ještě Kruhobajkalem. Tomu již půldruhého roku a dnes opět vidíme se s tímto svatým jezerem skoro opět v tom postavení jako tehdy. Opět se trochu bílilo u Semenovců, teď bude snad s nimi již pokoj. Zato ale vzadu 3. divize naše pohybuje se již tím požárem, jenž obklo- Japonský ešalon, přibyvší z Irkutska v Bajkal, stojící vedle nás. 19. 1. 1920 vzrývavých látek, teď jsou naše. Dráhu kolem Bajkalu máme tedy čistou a jde nyní o most přes řeku Selengu u Verchne Udinska, kde asi Semenovci ještě jsou. Nemáme dosud určitých zpráv o tom, ale nálada u nás je a Semenov asi draze zaplatí svůj pokus nás odzbrojit a zdržet v našem odjezdu. 16. ledna v sobotu, Bajkal Nacházíme se nyní celý prapor zde na Bajkale. Náš pluk již celý jest umístěn na stanicích kruhobajkalské dráhy až do Studňanky a počínají opět nás objíždět druhé části II. divize. Boj se Semenovem zatím utichl, i snad pohyb našich částí v bojovém pořádku. Stalo se tak opět na zakročení spojenců, kteří opět vedou jakási jednání ve Verchne Udinsku se Semenovem. Očekáváme, co zas z toho as bude. Transport náš se velmi pomalu táhne, naše části III. divize jsou prý ještě kdesi v Kaňsku a v Klukvené. Naši při rozvědce narazili již na bolševiky, kteří jinak neprojevili chuti ku srážce a odstoupili. Polská divize, sledovavší za námi, nevydržela, jak svědčí ze zpráv našeho deníku, její ešalony zamrzly na kolejích, nemajíce čím topit v parovozech, a mužstvo úplně roztálo pod tlakem bolšánů. Nepřáli jsme takového osudu Polákům, ačkoliv jsme jich nikdy v lásce neměli. Nyní tedy mimo našich nestojí již nikdo v cestě bolševikům, kteří těsně za námi vše obsazují. Osud Kolčakův též jest zpečetěn, byl pod naší stráží dovezen z Nižně Udinska v Irkutsk, kde byl předán nynější prozatímní vládě. 18

Místo stojanky 12. roty na rozjezdě v Listveničném 2. 2. 1920 28. ledna, středa. Bajkal Již třetí den jsou zde dosti kruté mrazy, hatící mi vycházky, a tím i práci, jsou zde krásné partie z břehů i okolí jezera. Několik verst pak odtud počíná řetěz tunelů, menších i větších, jichž jest ku 30. Tam má vyjížděti naše 12. rota na službu, na jakýsi rozjezd. Jelikož ale chybějí výhybky na tom pustém rozjezdu, odkládá se zatím ten odjezd a zůstáváme v Bajkale dále. Ešalony naše dnes neprojíždí, snad není parovozů, včera přijel sem na stanici z Irkutska náš. informačně osvětový sbor, polámal se jim a zamrzl náš téměř nejlepší parovoz Čechie a nyní zde stojí již druhý den. Evakuace jde pomalu, naše zadní voje nacházejí se kdesi ještě okolo Nižně Udinska a přední snad už v Praze, to jest prvé transporty I. pluku. Druhý jest již ve Vladivostoku, třetí projíždí Charbinem, čtvrtý Čitou, potom pojedem snad již i my, zatím bude zde již i třetí divize. Jen rychle. puje ji ze všech stran, naše jízda jede na koních, chráníc strany a týl. Doufáme, že konečně se z toho předce zas dostaneme a pak konečně někde na moři volně již oddechnem. 24. ledna, Bajkal Dnes opouštíme vagon (naši teplušku), kdež prožili jsme tak dlouhý čas, jest to nutné. Zkracují se naše ešalony a tu je nutno sraziti se ve větší počet do vagonů, snad to již nebude dlouho trvati a opustíme jich již navždy. Většina hochů z naší teplušky jde k deváté rotě, jen já a Čujan stěhujem se k naší dvanácté rotě do vagonu Republika, známého nám již z dřívějších našich pobytů. Nazdar, tedy ty starý vagone! Loučím se dosti nerad s tebou, budu často vzpomínat těchto tvých stěn, mezi nimiž prožil jsem tolik různých dojmů, nosil jsi nás na svých osách dlouho po stepích a tajgách Sibiře, sibiřskou magistrálou na tratích Uralu, jakož i Manžurie. Byl jsi věrným druhem ve všech zlých dobách a skýtal vždy teplý útulek v krutých mrazech na uralské frontě. I s Bohem tedy, půjdu již přenášeti svoje věci v Republiku. 25. ledna, neděle. Jsem tedy přesídlen již ve vagoně Republiky, jest nás zde 17 a dle všeho bude ještě více, má totiž býti ve vagoně po 24 lidech. Hoši jsou zde též řádní, až na to veliké topení v noci, nemohl jsem v noci horkem ani spáti. Snad bude lépe. Zatím kol nás dále se valí historie. Až do Irkutska jsou již všude sověty a bolševici, dávají nám každou chvíli nějaká ultimata, kdož ví, jak to všechno ještě dopadne. 19

31. ledna, v sobotu. Bajkal Dozvídáme se z telegramu o nové věrolomnosti sovětských vojsk. Za Nižně Udinskem byly napadeny naše ariergardní části, před nimiž byla rozrušena trať, takže dle všeho nechtíce vstupovat v boj, opustili naši své ešalony a dva broněvíky. Naši byli v síle jednoho praporu, čekáme podrobnosti, jichž brzy snad se nám dostane. 2. února, Listveničnoje Tak nás včera vytáhli ze stanice Bajkal a dovezli sem k tunelům na hluchý, opuštěný rozjezd. Stojíme zde v tupíku pod skalou, jež jest úplně bez střelek. Museli včera rozdělat hlavní kolej, položit zatím koleje k tupíku, a tak nás sem teprv dostali. Je zde pusto. Kolem skály z jedné strany, z druhé jezero zamrzlé a nyní stále ještě pod mlhami. Jest vše zahaleno v tuman, jak počasí, tak i ta naše situace, jež celá stojí v takovém tupíku, jako asi naše dvanáctka zde. Sem k nám asi málo zpráv zaletí, vlaky zde pouze projíždějí, to jest, jezdí-li jaké. Dozvěděl jsem se jen něco málo od rotného kap. Skály, asi tolik, že před Irkutskem Kappelovy zbytky sibiřské armády rozbily část irkutské posádky bolševické, vyslané proti nim, a táhnou dál na Irkutsk. Tam asi bude nová zas mela. O nás zatím nic, ešalony opět nejezdí, kdož ví, co jest v tom. Stále máme na očích těžké poměry našeho odjezdu a z očí každého lehce vyčteš otázky, kdy? Zatím tedy stojíme zde u tunelů, kdež procházejí naše hlídky a kam i já s Čujanem dnes jsme se k večeru vypravili. Trať běží zde stále okolo jezera na úpatí skal, jež sunou se zde do značné výše v malebných scenériích. 4. února Nic nového. Právě přejel jen vlak Centroskladu. Na Irkutsk táhnou zbytky sibiřské Kolčakovy armády, červení béřou draka. Jsme zvědavi, co přinesou nejbližší dny. 5. února Jest jitro. Den slibuje býti pěkným, slunko vzchází proti nám za horami, zvítězivše nad mlhami, jež několik dní zahalovaly obzor hustou záclonou. Snad i nám rozejdou se již konečně ty husté mlhy, v nichž jsme zahaleni, a vyjde nám slunko, jež zazáří nám ku konečnému cíli naší cesty. Zatím ještě vše jest otázkou času, v Irkutsku opět řada konfliktů se sověty. Táhnou naň Sibirci a bolšáni nám ukládají, bychom jich odzbrojili. Věru, těžký to oříšek v Irkutsku pro naše politiky, jsou asi v takovém tupíku, jako my zde. Nyní před chvilkou projel vlak gen. Syrového, snad tedy jest situace zlepšena, možno i zhoršena dle okolností, to ukáže příští. Poslední části naše, asi čtyři sta padesát verst ještě západně Irkutska se nalézající, budou museti se asi pěšky kupředu probírat, majíce nedostatek parovozů. 6. února Dnes byl jsem na stanici Bajkal. Byl velmi pěkný slunný den a tam se šlapalo velice hezky, šel jsem s rotným kap. Škrétou. Cestou jsme vedli rozhovor na zloby dne. Nálada mezi námi jest netrpěliva, stále to nejde tak, jak by to mělo jíti, a tu jsou ty různé úvahy. Ku všemu pak ještě z vlasti velice neutěšené zprávy, které nás jen rozčilují. Kol těch věcí točí se náš rozhovor, nežli jsme došli do stanice Bajkal. Zde jdeme za našimi cíli, já k hochům telefonistům a kapitán k veliteli praporu. Mnoho jsem se nedozvěděl, většinou to, co již nám známo. Stav věcí jest asi tento: Třetí divize jde velkou většinou pěšky k Irkutsku, chráněna naší jízdou. Včera 5. opustili prý stanici Zimu, něco ještě přes 200 verst od Irkutska. Jest rozkaz nechávat méně cenné věci vzadu a hlavně chránit lidi od návalu sovětských vojsk. Dále rozkaz opět zní o opětném oplotnění vagonů, počet hlav má opět býti zvýšen přes 30 osob na vagon. To nás velmi málo těší a jest slyšeti mnoho různých úsudků, dle nichž jedni tvrdí, že půjdem ještě pěšky. Dnes přejelo konečně několik ešalonů, a sice dva 6. pluku, jeden intendantský a jeden s uhlím pro naše parovozy. Brzy už bude též projíždět osmý, potom sedmý pluk, konečně pak snad i my. Ještě před samým odchodem ze stanice dozvídám se od Valucha, že uzavřeno jest příměří mezi námi a sovět. vojsky. Kappelovci snad dnes již, nejdéle zítra, budou v Irkutsku, jejž bolševici očišťují, volajíce přitom na nás o pomstu, spílajíce nám a vyhrožujíce. 9. února Projíždí velmi málo ešalonů, dnes všeho pouze dva, sanitární a jeho zásobovací vlak. Počítáme, že jich tam ještě ku 40 bude, jak dlouho to potrvá, nežli projedou? Jest rozkaz, co nejrychleji, no, asi to tak rychle nepůjde, jsme netrpělivi tou pomalostí. Příměří s bolševikami jest oficielní, asi o dvaceti bodech, jež nám dosud nejsou známy, jistě že velkou úlohu hraje zlato námi hlídané, nacházející se v Irkutsku. Tímto městem již procházejí vojska sibiřské armády, dle všeho zítra budeme míti zde jich předvoj, hlídky jsou již hlášeny ze stanice Bajkal. Den dnes byl velmi sychravý, hustá mlha s mrazivým větrem zarazila mne i od mojí obvyklé delší procházky. 10. února Dnes byl opět velmi pěkný den, vydal jsem se opět na delší procházku ku tunelům, prošel jsem jich šest, dojda tak přes pět verst tam a tolik opět zpět. Po celý den dnes procházela sibiřská vojska po silnici z Irkutska, jdouce po druhé straně řeky Angary dál k Bajkalu v selo Listveničnoje, odkud pak přes je- 20

zero po ledě na druhou stranu v Mysovou. Bylo viděti i odtud v dáli na horizontě jich kolony na jezeře. Dalších zpráv žádných nemáme, za celý den projel pouze jeden ešal., stále 7. pluku. 12. února Kappelovská armáda již prošla. Byli velice zdecimovaní a omrzlí. Ještě kolem Irkutska měli prý boje, kde bolševici jich zadní části odřezali a zajali. Teď již asi budou brzy u cíle, v Zabajkalí spojeni se Semenovem snad, a pod ochranou Japonců. Naše ešalony velmi pomalu stále projíždějí. Včera přejel prapor 7. pluku a dnes téhož pluku hospodářská část. Dle toho 7. pluk projel, bude následovat osmý a za ním my. Snad zůstane zde na našem místě 9. pluk. Včera stala se nehoda na trati, a sice Semenovským broněvíkům, jež byly na cestě do Verchně Udinska ku odevzdání. V prudké zátočce vyjela zadní kola a skákala po pražcích a zmrzlé půdě asi verstu, nežli to strojvůdce zpozoroval a zastavil vlak, jinak vše skončilo se šťastně. Dnes pak to ještě spravují, broněvíky jely zpět v Bajkal, k malé radosti velitele našeho praporu maj. Košťáka. Ve vlaku nacházel se též Forman, vezoucí paničku dříve u nás v teplušce bydlící, do Verchne Udinska. Včera též četli jsme ruské bolševické noviny, kde jsou uveřejněné podmínky příměří mezi námi a bolševiky, jsou celkem pro nás dobré. Dle nich části sovětské armády mohou postupovat za námi, vzdáleny vždy o jednu depovou stanici. Budou nám dávati dále uhlí z čeremchovských dolů a vůbec nebudou nám činiti žádných překážek v naší cestě. Naproti tomu my jim musíme vše v pořádku uchovat, neničiti trať, mosty a tunely, vraceti parovozy, vůbec nic neuvézti z majetku drah. Zlato pak bude námi vydáno až po odchodu posledního našeho ešalonu z Irkutska. Jest to vše to, co jsme původně jenom chtěli. Jen by nás nechali již na pokoji a my mohli již klidně ujeti. Slyšeti jest odkudsi z dálky třeskot kulometů, to asi Kappelovští, poslední části jsoucí v ariergardu bijí se s napadajícími na ně bolševiky. Den dnes opět mizerný, mlhavo a mráz. 14. února Jsme opět v novém víru. Včera proniklo mezi nás, že my, 5. pluk, dávno již měli jsme býti na další cestě, přesně dle pořadí za 4. plukem. Nyní tam na těch místech jest již 6. a za ním následuje 7. Zpráva ta roznesla se bleskem po všech částech našeho pluku a přinesla velký rozruch a roztrpčení. Opět tedy se hřeší na 5. pluku a slyšeti různé ostré poznámky o našich poměrech. Hoši chtějí kategoricky vystoupit, dnes pouze dopoledne chtějí nésti službu u tunelů a žádají směnu. Nám u dvanáctky, stojíce zde na slepé koleji, jest též trpko, bude hleděti se k tomu, by nás co nejdříve odtud vytáhli. Za celý den včera nešly žádné ešalony, až teprve za noci projely tři, jaké nevím. Jest jitro, slunce zas jasně svítí Navečer: po deváté hodině dozvídáme se z Kultuku, že první prapor nám zasílá lokomotivu, bychom se připravili k odjezdu. Vše děje se na vlastní zodpovědnost mužstva, proti účasti důstojníků. Není nám ještě známo, jak se k tomu zachová velitel divize pluk. Krejčí. Snad do rána bude již jasněji, stejně však asi již odjezdem. 15. února Den prošel klidně a přinesl nám jakési jasno. Hned ráno se dozvídáme z telefonu, že generál ubytovatel vydal rozkaz ku naší směně, již má provésti prapor úderníků s lotyšskou částí, nacházející se k dispozici našeho vojen. sboru. U telefonu pak se tázav na parovoz, jenž nás měl odvézti odtud, dostal jsem odpověď z Bajkalu, že ho vypravili již v Irkutsk za úderníky. U rozkazu pak čte nám kapitán Škréta došlou telegramu, to jest rozmluvu našeho divisního velitele plukovníka Krejčího s naším velitelem pluku maj. Váňou. V ní hrubě napadá náš pluk, že ho nepřekvapuje naše jednání, chtíce samovolně ujeti, an již prý zná náš pluk, jenž dle jeho uznání pouze hanobí jméno presidenta Masaryka, a nařizuje, by v případě našeho pohybu samovolně provedeného plukovník zakročil ve vší vojenské přísnosti 21

a nechal nás druhými částmi zastavit i odzbrojit. To ovšem přineslo mezi nás veliké rozrušení, jsouce si vědomi naší práce a dobré vůle. Než uklidňuje nás druhý telegram od velitelství korpusu, v němž se nařizuje bezodkladně nás zaměnit výše uvedenými částmi a nám jeti kupředu. To jest jiná, jiné jednání, jež vše tiší a umlčuje i ty největší rebelanty, a jsme opět hotovi státi dál na místě do směny. Proti pluk. Krejčímu však je vše naladěno a možno, že jej to bude stát i místo v čele divise. Den byl dnes pěkný, slunný a teplý, projely celkem čtyři ešalony, a to jakýsi uhelný, potom zas něco s automobily, dělostřelectvo 2. baterie a jakýs sanitární náš vlak. 16. února Tedy ještě dnes budem spáti zde pod skalou. Jde to pomalu s tou směnou, natahují tětivu trpělivosti ku prasknutí. Od prvního a druhého praporu dávají vědět, že prodlužují lhůtu směny ještě do zítra večera, a nebude-li tato na místě, že již nechtí zodpovídat za následky. Kdyby alespoň včas směnili jeden prapor, by byla viděti trochu vůle, nač taková liknavost, v tak vážné věci těžko hrát s ohněm. Za celý den projely tři vlaky a sice: 2ho kavaleristického, uhelný a těžkého dělostřelectva 2. divise. Den byl slunný, pěkný. 17. února Jsme tu ještě na tupíku, no snad tentokrát už skutečně poslední noc se zde vyspíme. Ani prý již úderníci nám na směnu vyjeli z Irkutska, dle toho asi zítra již vyjedem z těchto míst. Dnes projely opět pouze 2 ešalony, a to jeden 8. pluku ještě v noci, a druhý intendantstva 2. divise. Den byl opět pěkný. 18. února Ještě na starém místě, nikdo už nevěří ani v sebe, a těch řečí, nikdo nemluví již o jiném, nežli o tom, jak nás dostali, a kdy my opět dostanem se odsud. Štáb divise dnes projel i s Krejčím, jenž byl ignorován praporem, puštěn však bez zadržení dále. Vlaky stojí, na trati mrtvo. 20. února Den dnes byl bouřný. Již sama pohoda dnes byla škaredá. Dul vítr a slunce jen slabě si klestilo cestu mlhou, stojící nad jezerem. Tak i u nás zde pod skalou dnes bylo hlučno, vše proto, že máme tu smůlu a nejede nám tak dlouho ta žádaná směna. První i druhý prapor byly již směněny úderným praporem, nám to však dosud nepřijelo. Měli přijeti opět Rumuni, však teprv dnes ukázalo se, že stojí ještě v Čeremchovu, to působilo tak na rotu, že ihned se vypravili hoši na kapitána Škrétu, by ihned podal žádost o našem odvolání alespoň na st. Bajkal. To asi pohnulo majora Košťáka, že sám osobně na koni přijel, vysvětlil hochům stav věcí, poukázav na bezúčelnost tohoto kroku. Hoši se opět uklidňují slovy oblíbeného důstojníka a nálada se ještě lepší došlým telegramem, že přijede část 10. pluku. Dnes v noci projela bat. Kulikovského a dnem 2 ešalony Jiskrovců (jízdy). 21. února Konečně tedy v sobotu o třetí hodině odpoledne vyjeli jsme opět dále. Netřeba podotýkati ani, jak se nám rozjasnily tváře. Stálo to ale práce, nežli jsme se dostali z toho zakletí na Bajkale a na tupíku pod skalou. Mimo toho jsme si opět udělali mnoho zlé krve proti nám u druhých částí, kterým jsme zde zanechali tu radost starati se o bezpečnost tunelů. My na Bajkale jsme se nemohli dočkati části určené pro naši směnu, ani desátý pluk nechtěl ničeho věděti o směně, a to nás přivedlo k tomu, že jsme to chtěli předati prvním projíždějícím částem. Šlo to velice těžce, a tak konečně jest přinucena část prvního jízdního pluku Jiskrovců, projíždějící Bajkalem, státi na místě a předati nám parovozy. Ovšem tím jsou opět na nás rozezleni, a tak se opět mezi nás vkrádají stíny. Nyní opět Japonci brzdí naši dopravu na východ, a tak stále a stále jsme uprostřed největších překážek v naší cestě. Jsme všichni tím jen roztrpčeni, čekáme na další. Nyní jedem. Náš vlak žene se stále břehem okolo Bajkalu, projíždíme tunely a míjíme vysoké skály, rokle a proti daleko se modrají hory na druhém břehu. Projíždíme několik malých stanic Marituj, jakýsi rozjezd a nyní jsme v Kultuku. Je asi 9 hodin večer, parovoz zabírá, jedeme dál. 23. února Nacházíme se již v Mysové, to jest, objeli jsme již ten kus jezera, kol něhož vine se trať, a několik verst za Mysovou opustíme již Bajkal docela. Včera v neděli prostáli jsme téměř celý den ve Sluďance, depové stanici na jižním břehu jezera. Přijeli jsme tam v noci a hned šup, šup jsme se museli opět stěhovat, my opozdivší se 12. rota. Bylo rušno ve vagonách, kde nás nyní jest po 25, jeden na druhém. Jsem tedy opět v novém vagonu. Až do našeho odjezdu bylo ve Sluďance u nás velice živo. Po našich vagonech chodili ruští zřízenci i krasnoarmějci, skupujíce kde se co dalo. U nás ve vagoně tisíce zrovna létaly, důkaz to bezcennosti sibiřských peněžních znaků, jež jsou v oblastech sovětského Ruska bezcenny. Já dostal za polo již nepotřebný svetr tisíc rublů. Ve Sluďance nás dohání i ešalon Jiskrovců, námi zanechaný na stanici 22