Alexandr Meň: Rozbít led 1 Alexandr Meň Rozbít led Křest an ve společnosti Triáda, 2004 preklad: Františka Sokolová, Teresie Cvachová, Tat jana Podhajecká Základní principy křest anství podla slova Božího a církevní tradice (Credo) 24 [Křest an] naslouchá slovu Božímu, které je uchováno v Písmu, ale nevykládá každou řádku Bible do slova a do písmene, zvlášt pokud jde o Starý zákon (Ř 7,6). 24 [Křest an] nežádá od své víry zjevná hmatatelná znamení (Mk 8,11 12), protože má stále na mysli, že veškeré stvoření je samo o sobě zázrak (Ž 18,12). 24 [Křest an] vyznává svobodu jakoˇzto jeden z nejdůleˇzitějších zákonů ducha, přičemˇz pohlíˇzí na hřích jako na formu otroctví (2 K3, 17; J 8,32; Ř 6,17). 25 [Křest an] neodmítá dobro, ani kdyˇz vzešlo od lidí, kteří nejsou náboˇzensky zaloˇzeni, zavrhuje však násilí, diktát, nenávist, i kdyˇz jsou skryty pod rouškou jména Kristova (Mt 7,21; Mk 9,40; Mt 21,28 31). 25 [Křest an] ví, ˇze asketičnost evangelia nespočívá ve sklonu k útěku ze světa, nýbrˇz v duchu nezištného sebeobětování, v boji s otroctvím těla, v uznání převahy nepomíjejících hodnot (Mt 16,24). 25 [Křest an] nepovaˇzuje rozum a vědu za víře nepřátelské. Poznání osvícené duchem víry prohlubuje naši představu o vznešenosti Tvůrce (Ž 103; 3 Kr 4,33; Ž 88,6). 25 [Křest an] je otevřený všem problémům světa; spoléhá na to, ˇze jakýkoli z nich můˇze víra posoudit a najít v něm smysl. [Křest an] rozlišuje Tradici (ducha víry a učení) od tradic, které představují nemálo folklorních a jiných přechodných vrstev nakupených na náboˇzenském ˇzivotě. [Křest an] má v úctě obřadné formy zboˇznosti, nespouští však ani na okamˇzik ze zřetele, ˇze jsou ve srovnání s láskou k Bohu a lidem druhotné (Mt 21,23 24; Mk 12,28 31). [Křest an] věří ve význam hierarchického a kanonického principu v církvi; vidí, ˇze tento princip patří ke struktuře celého fungujícího organismu, který má ve světě praktické poslání (1 K 12,27 30).
Alexandr Meň: Rozbít led 2 Výzva [Křest an] ví, ˇze bohosluˇzebná a kanonická ustanovení se během staletí měnila a ˇze ani v budoucnosti nemohou (a nemají) zůstávat absolutně neměnná (J 3,8; 2 K 3,6 17). Totéˇz platí i o teologickém výkladu pravd víry, který měl dlouhé dějiny a různé fáze objevování (rozšiřování) a prohlubování (například církevní Otcové zaváděli nové pojmy, které v Písmu nejsou). [Křest an] nebojí se kritického pohledu na minulost církve po příkladu učitelů Starého zákona, Pána Jeˇzíše a svatých Otců. [Křest an] hodnotí všechny nelidské výstřelky křest anské minulosti (i přítomnosti) popravy heretiků a podobně jako zradu na duchu evangelia a faktické odpadnutí od církve (L 9,51 55). Ví, ˇze Kristovi protivníci (zločinný vladař, vládychtivý velekněz a fanatický stoupenec starých zvyků) nepatří jenom do dob evangelia, ale berou na sebe různé podoby v jakékoli době (Mt 16,6). [Křest an] má se na pozoru před autoritářstvím a paternalismem, které nevyrůstají z ducha víry, ale z rysů příznačných pro pokleslou lidskou přirozenost (Mt 20,25 27; 23,8 12). [Křest an] rozdělení křest anů prožívá jako společný hřích a čin namířený proti vůli Kristově (J 10,16). Věří, že tento hřích bude v budoucnu překonán, nikoli však cestou vyvyšování, pýchy, sebeuspokojení a nenávisti, nýbrž v duchu bratrské lásky, bez níž se poslání křest anů nemůže uskutečnit (Mt 5,23 24). [Křest an] je otevřen všemu cennému, co je obsaˇzeno v křest anských i nekřest anských náboˇzenstvích (J 3,8; 4,23 24). Podobu jednotlivých národních církví si [křest an] cení jako konkrétní individuální ztělesnění lidského ducha a boholidského tajemství, to mu však nebrání vidět všeobecný charakter církve. 28 Ze Stvořitelovy vůle je náš život postaven tak, že nás navzájem spojují tisíce pout. Člověk předává druhému člověku znalosti, tradice, výsledky práce, víru, lásku a samotný život. Na základě stejného zákona se lidé mohou stát také šiřiteli nákazy zlem. Všichni jsme tak odpovědní jeden za druhého. Lhostejnost je tedy zločin a hřích. O úloze církve v dnešním světě 41 (...) Musíme najít společný jazyk se současnými lidmi, abychom se s nimi na jedné straně zcela neztotoˇzňovali a na straně druhé abychom se od nich neoddělovali zdí archaičnosti. Znamená to, ˇze všechny otázky, které nám klade evangelium, si musíme poloˇzit znovu, jako bychom je znovu objevili. 41 (...) Proroci dříve často mluvili o politických událostech své doby, ale Jeˇzíš o nich nemluvil nikdy. Mluvil o tom, co se vztahuje ke kaˇzdé době. Takˇze my musíme zároveň ˇzít v současnosti a zároveň současnosti nepatřit. Moc církve 42 Církevní moc nesmí být despotická, tyranská a úřednická, ale v průběhu dějin se právě takovou stávala. Ale vždy zůstával ideál a ve jménu ideálu probíhala neustálá obnova, ideál vždy osvěcoval cestu. Každé pokřivení zůstává pouhým pokřivením. Máme kritéria, jimiž je můžeme změřit. 43 Bůh vzal člověka nevzdělaného a prostého a ustanovil ho proto, aby bylo jasné, ˇze církev se nezrodila díky energii, talentu, vzdělání a dalším dodatečným kvalitám prvních kazatelů, ale z Ducha svatého.
Alexandr Meň: Rozbít led 3 43 Jeˇzíš svým následovníkům nedává ˇzádnou politickou oporu, nemají ˇzádnou politickou ani ekonomickou váhu, a proto se v nich projevila Boˇzí síla. Jeˇzíš postavil církev na víře prostých lidí, aby nikdo, ani ten nejposlednější vyvrhel, nemohl říci: no jo, to byli apoštolově. Ne, apoštolově byli chudí, bezmocní, neurození a bez nějaké zvláštní moudrosti. To neznamená, že aby byl člověk křest an, musí být hlupák. Pak přišli i chytří lidé, vzdělaný Pavel. Ale na počátku byli právě tito lidé, aby se nikdo nemohl vymlouvat na svou neschopnost, na nízký společenský původ a neřekl: to není nic pro mě. Přitom všechno začíná Ježíšovým životem, který nebyl nijak mimořádný. Pochopte, když se řekne, že nějaký jogín se nadechne desetkrát za den a sní hrst rýže, tak to někomu připadá nádherné, ale hned ho to posune mimo hranice normálních lidských měřítek. Lidé říkají, zeje to krásné, ale není to pro ně. O Jeˇzíšovi nemůˇze nikdo říci, ˇze to není pro něho. Přišel Jan Křtitel, byl asketa, postil se a říkali o něm, ˇze je posedlý. Přišel Jeˇzíš, jí a pije a zase se lidem nelíbí, ale Jeˇzíš zdůrazňoval, ˇze ˇzije úplně obyčejně. 44 Ježíš chce v tomto světě působit. Říká: zůstávám a budu konat. Ano, bude jednat, ale naším prostřednictvím. Z toho plyne, ˇze my všichni jsme obdrˇzeli moc Boˇzích sluˇzebníků, Jeˇzíšových sluˇzebníků, kněˇzí, jak o tom píše apoštol Petr: Jste rod vyvolený, královské kněˇzstvo, lid patřící Bohu. To znamená, ˇze my všichni jsme zasvěceni Bohu. 44 (...) Svazovat a rozvazovat (...) je (...) starobylý obrat a znamená stanovy nebo usnesení. Vzniká přirozeně otázka: co kdyˇz nějaké usnesení není v souladu s evangeliem? Pak automaticky ztrácí platnost, ztrácí vnitřní milost, protoˇze to nejsou Jeˇzíšova slova, nejsou to slova, jeˇz by Jeˇzíš řekl prostřednictvím biskupa, arcibiskupa nebo kohokoli jiného. Pak jsou to jen jejich slova. Přesto se slova musejí uchovávat při ˇzivotě prostřednictvím lidí, protoˇze samotné knihy nestačí; vˇzdyt kaˇzdý z vás ví, ˇze existuje zvláštní síla, která předává slovo od srdce k srdci. Knihy mají své výhody, ale i nevýhody, protoˇze jsou věci, které nelze předávat jen na papíře. Proto Jeˇzíš nic nenapsal. Nepsal, aby zabránil pozdějšímu zboˇzšt ování litery. 44 [Jeˇzíš] nevybudoval církevní organizaci s přísně stanovenou strukturou, proto se dodnes hádají katolíci, pravoslavní a protestanti, jak církev organizovat. Katolíci se domnívají, ˇze církev je třeba budovat jako jednotný organismus s jedním pastýřem v čele, pravoslavní zase tvrdí, ˇze kaˇzdý národ má mít svého pastýře, a protestanti jdou ještě dál: podle nich by kaˇzdé společenství mělo být víceméně partyzánské. Ale Jeˇzíš nezanechal své pokyny jako nějaké stanovy, abychom takové stanovy nekanonizovali, aby nevznikl kult stanov, protoˇze ty mají i svou lidskou stránku. 45 Tradice starších je ten nejnebezpečnější nepřítel. Jeˇzíš málokoho kritizoval, ale tradici starších a farizeů ano. Proto je církev stále jakoby v pašijovém týdnu: vˇzdy umírá a znovu vstává z mrtvých. 45 Zesnulý patriarcha Sergij říkal, ˇze církev se rozvíjela od pluralismu k jednotě: na začátku byly obce roztroušeny nezávisle na sobě, pak se spojily, pak vznikla biskupství, arcibiskupství a pak patriarcháty, a celý proces měl nepochybně centralizační charakter. Z hlediska organizace by stačil jeden krok, aby se církev stala jednotným státním útvarem. Ale Boˇzí prozřetelnost to nedopustila. Pouˇzila lidské hříchy, hádky mezi Řeky a latiníky, aby zachovala pluralitu alespoň dvou pólů římské říše. Vznikly dva typy křest anské zboˇznosti a ted máme tři. Ve skutečnosti existuje několik typů křest anství: měly by být nejméně čtyři, protoˇze podle tradice existují čtyři charakterové typy. Jako parodii bychom mohli říci, ˇze protestanti jsou jako cholerici, pravoslavní jako flegmatici, nebo spíš melancholici, katolíci jako sangvinici atd. Je to sice velmi za vlasy přitažené, ale podíváte-li se pozorně, uvidíte, že někteří z těch, kdo patří mezi pravoslavné a mají všechny znaky pravoslavných, jsou srdcem baptisté, a najdete baptisty, kteří mají pravoslavnou duši. Existují židé, kteří kdyby vyměnili kipu za něco jiného, byli by z nich ti nejpravověrnější pravoslavní. Je to dáno charakterovými typy. 47 V románu Grahama Greena Moc a sláva je (...) [naše kriterium] výstiˇzně řečeno v rozhovoru hrdiny s poručíkem, který ho vede na popravu. Hrdina říká: pokud budete mít špatné lidi, všechno je ztraceno, protoˇze u vás všechno stojí na lidech. My můˇzeme mít špatné lidi, ale ve skutečnosti ˇzijeme z něčeho jiného. Doslova říká: U nás dělá Bůh z kamenů Abrahamovy syny a vždycky je najde., aby bylo jasné, že nejde o lidské dílo. O vykoupení
Alexandr Meň: Rozbít led 4 48 Ve starém světě se problém vykoupení pojímal dost jednoduše, protoˇze vědomí člověka bylo v zajetí určitých právních představ o vztahu mezi Bohem a námi. Těmito představami ˇzili lidé v kaˇzdodenním ˇzivotě. Existovaly vztahy mezi vazalem a suzerénem (lenním pánem): člověk, který svého lenního pána urazil, mu musel dát zadostiučinění. Chápání cti ve feudálních vztazích a později bylo těsně spjato s představami o zadostiučinění. Uražená strana žádala od vazala nebo rovnocenného partnera, aby urážka byla odčiněna skutkem. Tyto představy se přenesly na teologické pojmy a na tajemství vykoupení. Proti těmto představám na konci minulého století rozhodně vystoupil budoucí patriarcha Sergij ve své zajímavé knize Dogma o vykoupení, kde kategoricky odmítl právní představy o tom, ˇze lidé museli hledat nějaké zadostiučinění vůči uraˇzenému Bohu, a protoˇze je nenalezli, Jeˇzíš svou obětí učinil zadost hněvu uraˇzeného Boha, a tak vyřešil i právní problém. Tyto představy neodpovídají duchu Bible a Nového zákona. V Bibli ve skutečnosti převažují symboly jiného systému, jsou to symboly spíše biologické, kde je tajemství vykoupení vnímáno jako proces očišt ování, přivykání, spojování [člověka s Bohem] a naroubování člověka na jiný, Boží život. 49 (...) Jeˇzíš vytrhává lidi z království zla a vede je tam, kde mohou vytvořit dědičný Boˇzí podíl. Tak to líčí Písmo. Vzniká organismus, který ˇzije podle jiných principů. Jeˇzíš se v něm vtěluje, tímto organismem jsou samotní věřící, církev. Chce, abychom byli jeho tělem. Co znamená tělo? Tělo je to, co ˇzije, pohybuje se, vyvíjí činnost. 49 (...) Slepý je ten, kdo nevidí harmonii ve světě, ale stejně slepý je i ten, kdo v témˇze světě nevidí disharmonii. 51 (...) Za všemi sociálními, politickými a kulturními válkami se skrývá touha po moci. Freud se nesprávně domníval, ˇze za vším je libido, sex. Nic takového. Miliony lidí se zřekly sexu, miliony lidí se zřekly manˇzelství, ale moci se nikdo nikdy nezřekl, to musíme mít stále na paměti. Lidská civilizace je vybudována na prvotním hříchu, zachovala si impuls moci. Proto byla veškerá magie zaloˇzena právě na touze ovládnout přírodu, stejně jako je na ní vybudována naše technická civilizace. Z hlediska touhy po moci, lásky k moci bychom mohli popsat celé světové dějiny, a byl by to správný pohled. 52 (...) Poznání dobra a zla v biblické symbolice neoznačuje intelektuální význam, ale ovládání, nebot hebrejské sloveso daat znamená těsný dotek a pouˇzívá se ve smyslu osvojit si nějakou dovednost, nějaké umění, dále v souvislosti s manˇzelskými vztahy a v podobných případech. Termín dobro a zlo je idiom, tov ve ra toto slovní spojení označuje dobro a zlo a nemá nic společného s morálními kategoriemi, protoˇze tov znamená poctivé, příjemné a užitečné a ra znamená ničemné, mrzké a jedovaté, jsou to dva póly bytí. Je to idiom, který označuje bytí jako takové, přírodu jako takovou a svět jako takový. 52 Proč církev tolik trvá na tom, ˇze Jeˇzíš byl úplný, absolutní a dokonalý člověk? Jinak by totiˇz všechno ztratilo smysl. Jeˇzíš byl nejen Bůh, který se pro nás vtělil, ale byl jedním z nás, byl naším bratrem, byl bratrem lidí podle těla a krve, byl součástí lidského rodu a jménem lidského rodu řekl Bohu ano. Díky tomuto tajemství se svět posunul dál. Velikonoční tajemství církve 55 V církvi vˇzdy docházelo k neuvěřitelným zklamáním, církev byla mnohokrát zdánlivě zničena, ale Boˇzí silou vstala z mrtvých pokaˇzdé, kdyˇz nad ní její vnější i vnitřní nepřátelé zvítězili. 58 Právě když Pius IX. vydal svůj sylabus, v němž se projevil jako zpátečník a člověk, který nechápe ducha doby, poslal Bůh katolické církvi papeˇze, jako byli Lev XIII., Pius X. a Pius XI., kteří katolické církvi okamˇzitě vrátili téměř stejnou autoritu, jakou měla ve středověku. 58 Pravoslavná církev je od osmnáctého století pod útlakem absolutistického státu, který dělá vše pro to, aby církev rozložil, ponížil, otrávil a udělal si z ní ochočeného pejska. Hlavou církve je car. Kateřina II. napsala, že nyní je hlavou církve ona, kněˇzí jsou placení státní úředníci a ruší se zpovědní tajemství. Kněˇzí jsou povinni donášet, co slyšeli ve zpovědi, pokud se to bude týkat státu. Děti z kněˇzských rodin nesmějí do škol, pouze do seminářů.
Alexandr Meň: Rozbít led 5 Víra je ničena tím, že se vnucuje. V devatenáctém století to vyvolávalo u předních lidí v Rusku naprosto záporný postoj k církvi, například u Tolstého. Pouze mimořádně vnímaví lidé, jako byl Dostojevskij, dokázali zahlédnout a rozpoznat pod těmito troskami pravého ducha církve a uvidět její zář. Křest anství a římská říše 60 Říše římská vytvořila pozoruhodný státní útvar, který zahrnoval národy nejrůznějších kultur: patřil sem syrský východ a latinská (latinizovaná) Afrika, Galie (budoucí Francie), Britské souostroví, Sýrie, Malá Asie, Řecko, Palestina to vše se včetně afrického Egypta spojilo ve zvláštním světě zvaném Orbis Romanus, římský svět. Orbis Romanus hrál díky Boží prozřetelnosti významnou roli při vzniku a šíření křest anství. Když jsme mluvili o apoštolu Pavlovi, vyprávěl jsem vám o rozsáhlé síti skvělých silnic, které protínaly celou římskou říši od moří na severu aˇz po africké pobřeˇzí. Porozumění ajednotě navíc napomáhal jednotný jazyk, řecký dialekt koiné, který obyvatelé římské říše zdědili po helénském světě. Protoˇze se pouˇzíval v Římě, znali ho skoro všichni: mluvilo se jím i v Egyptě, Palestině, Sýrii, Galii a Španělsku. Člověk, který měl římské občanství (zdaleka ne všichni obyvatelé měli římské občanství), měl privilegia a stejná práva v kaˇzdé části říše. Řím sjednotil Východ a Západ v té části civilizovaného světa, která je základem naší evropské kultury. Mnozí církevní Otcové proto úmyslně zdůrazňovali, že Ježíš se narodil za vlády císaře Augusta. Za vlády Augustovy se říše stabilizovala a stal se z ní velký ucelený organismus. Musíme zdůraznit, že národům, které do římské říše patřily, Řím nevnucoval ani své bohy, ani svůj způsob života, takže se zachovávaly národní rozdíly a tradice. Každá část říše si žila po svém a zároveň tu bylo něco, co je sjednocovalo. Tento vzor si zachoval přitažlivost až dodnes a není náhoda, ˇze se západní církev jako společenský organismus orientovala podle zkušeností starého Říma. O jakou zkušenost a dědictví tu vlastně jde? Stručně bychom to mohli vyjádřit takto: jednota v mnohosti (bez stírání rozdílů) a právní stát. 61 (...) Mnozí říkají, že církev je volný svaz duchovně svobodných lidí, tak jaképak zákony? Jenže církev je boholidský organismus, který má několik stránek, nejen tajemné a boˇzské, ale i pozemské, lidské a společenské. Stejně jako kaˇzdá organizace potřebuje i církev strukturu a pořádek. V Římě panoval pořádek a jeho státní organizace měla strukturu. To se samozřejmě v určité míře odrazilo v myšlení a duchu západního křest anství (...). 62 Je zajímavé, ˇze na Západě se v raném křest anství neobjevovaly hereze. Souvisí to s tím, ˇze Římané byli praktikové a neměli sklony k metafyzice a k abstraktním úvahám. Všichni římští filozofové byli praktičtí. Seneca, Epiktétos i Marcus Aurelius psali o otázkách ˇzivota. Málokdo se zabýval odtaˇzitými problémy. Stejně tak římští křest ané příliš nehloubali nad tajemstvími dogmatiky a nebyli v pokušení vykládat evangelní zvěst nesprávně. Proto se všechny velké hereze, které otřásaly křest anským světem, rodily na Východě, hlavně v Egyptě, Sýrii a Malé Asii. 63 Na Východě sice vznikly všechny hereze, ale také tam vznikla křest anská filozofie. Myšlenky tam tryskaly jako z pramene a samozřejmě docházelo i k omylům. Přínos křest anského Východu do pokladnice dědictví celého křest anství byl obrovský. Právě na Východě vzniká křest anské mnišství. Písmo a raná křest anská literatura byly napsány řecky. 65 Kdyˇz svět pronásledoval křest any, kdyˇz je pomlouval, upaloval, věšel a stínal, šlo o zkoušku, ale ne tak velkou. Velké zkoušky nastaly, kdyˇz se císař stal křest anem a kdy být křest anem se stalo výhodným a pohodlným. Pokušení začalo za panování císaře Konstantina. Tehdy zástupy mučedníků a vyznavačů vystřídali pokrytci. Začal opačný zákonitý proces zlhostejnění mas, uhasínalo prvotní apoštolské křest anství. Význam církevních Otců spočívá v tom, ˇze se tomuto procesu postavili. 65 Kdyˇz řekneme církevní Otcové, připadá nám, ˇze to byly váˇzené postavy obklopené uˇz za svého ˇzivota posvátnou úctou. Kdyˇz se díváme na ikony Atanáše Alexandrijského, nazývaného otcem pravoslaví, Basila Velikého, Řehoře Naziánského, Řehoře Nysského nebo Jana Zlatoústého, připadá nám, ˇze v křest anském období je musely uznávat všechny společenské vrstvy. Ty, kdo toto období neznají, musí překvapit, jak byly jejich ˇzivoty tragické. Atanáše Alexandrijského sesadili křest anští císařové (a jednou i císař pohanský) z úřadu, stěˇzí unikl popravě
Alexandr Meň: Rozbít led 6 a byl mnohokrát souzen. Jana Zlatoústého sesadila cařihradská synoda a zemřel ve vyhnanství. Basilu Velikému neustále vyhrožovaly bud místní úřady, nebo císař. Řehoř Naziánský byl sesazen z arcibiskupského stolce na cařihradském sněmu. Jejich ˇzivot probíhal v neustálém boji s křest anskými spolubratry a se státní křest anskou mocí, coˇz bylo velmi obtíˇzné a trpké. Jejich význam spočívá v tom, ˇze dokázali uchovat evangelní ideál a postavili ho jako protiklad zesvětštění křest anství. Křest anství se totiˇz stalo světským v nejhorším slova smyslu. 65 (...) Dnes se bohuˇzel někteří lidé po svém obrácení domnívají, ˇze musejí všechno ostatní odhodit. V jistém ohledu stojí ideál víry nade vším, ale pokud člověk přijímá křest anské zásady srdcem, musí ho směrovat k neustálé činnosti. Takový příklad dávají církevní Otcové. Uvedu zde kníˇzku, kterou napsal Basil Veliký ve čtvrtém století a která má název K mladým neboli Řeč k mládeži, jak s užitkem číst pohanskou literaturu. Nezapomeňte, ˇze tehdy pohanství neznamenalo jen nějakou dávnou minulost. Kolem se tyčily pohanské chrámy a v kaˇzdé vesnici se uctívala boˇzstva. Basil Veliký přesto netvrdí, ˇze Homér a Aischylos se mají spálit a zničit nebo ˇze se nemá číst. Zdůrazňuje, ˇze je nutné brát z kulturního dědictví vše důleˇzité a hodnotné. Efrém Syrský sbírá východní poezii a na základě starých syrských melodií tvoří křest anské hymny. V Egyptě mění staré hymny a básně na křest anské hymny. Že by se jednalo o přizpůsobování? To v ˇzádném případě! Církev se povaˇzovala za dědičku světového duchovního vývoje. Proto církev pouˇzila slova Smrtí smrt přemohl v křest anském velikonočním troparu, který dnes všichni opakujeme. Dříve se tato slova vztahovala na kult Osirida, Osiris smrtí smrt přemohl.... Byl to mýtus o bohu, který znovu ožívá, a tady se zjevil živý Bůh. Všechno bylo předobrazem. Křest anství zahrnuje celé dějiny lidstva. Veškeré náboženské hledání je předjímalo, proto má církev právo toto dědictví převzít. Jelikož v evangeliu není zaznamenán měsíc Ježíšova narození, rozhodla se církev pro 25. prosinec jen proto, že celý svět v tento den oslavoval zrození nepřemožitelného Slunce. Narození Slunce znamená narození nového roku a nového světla. Stěˇzí bychom nalezli krásnější předobraz a symbol pro křest anskou víru ve zjevení Boˇzí na zemi neˇz narození Slunce. Byl zaveden aˇz ve čtvrtém století, kdy vzniká slavnost Vánoc. 70 jeden historik na začátku tohoto století Křest anství Nemyslete si, že dějiny křest anství jsou dějinami jejích úřadů, koncilů a hádek mezi biskupy a kněžími. Ne, to je jen povrch, to je jen obal. Skutečné dějiny církve jsou dějiny jejích svatých. Těch, kteří se různým způsobem snaˇzili uskutečnit v konkrétním ˇzivotě v různých dobách a zemích evangelní ideál, který svítil světu, svítí i ted a bude svítit vˇzdycky, dokud svět trvá. 71 Nejvýraznějším prvkem křest anské spirituality není odmítání, ale potvrzení, zahrnutí a naplnění všeho předcházejícího. 71 (...) Rozhodně nemůˇzeme povaˇzovat křest anství za pouhý kompilát, který do sebe jednoduše posbíral všechny prvky předchozích náboˇzenství. V křest anství se projevila ohromující síla čehosi nového, nového ne díky nauce, ale díky pronik-nutí nového ˇzivota do našeho ˇzivota kaˇzdodenního. 72 Velcí učitelé lidstva autoři Upanišád, Lao-c, Konfucius, Buddha, Muhammad, Sokrates, Platón a další správně chápa-li pravdu jako vrchol hory, na niˇz vystupují s největším úsilím. Pravda totiˇz není něco, co lze lehce získat. Skutečně se podobá vysoké hoře, na níˇz se škrábeme po jednotlivých výstupcích, ztěˇzka oddechujeme, ohlíˇzíme se občas zpět na cestu, kterou jsme uˇz urazili, a cítíme, ˇze nás ještě čeká strmé stoupání. 72 Pravda se skrývá lidem, kteří ji hledají bez bázně, bez ochoty postupovat dál a překonávat nebezpečí, propasti a průrvy. 72 Člověk má dvě vlasti, dva domovy: jeden domov je naše země a místo, kde se narodil a vyrostl. Druhým domovem je posvátný svět ducha, který oko nemůže spatřit a ucho nemůže zaslechnout, ale k němuž patříme svou přirozeností. Jsme děti země a zároveň hosté na tomto světě.
Alexandr Meň: Rozbít led 7 72 Žádný ˇzivý tvor kromě člověka není schopen podstoupit smrtelné riziko pro pravdu, ve jménu něčeho, co nelze uchopit rukou. Tisíce mučedníků všech dob a národů představují unikátní fenomén v dějinách celé sluneční soustavy. 73 Kaˇzdý velký myslitel si uvědomoval svou nevědomost. Sokrates řekl: Vím, ˇze nic nevím. Velcí světci všech dob a národů se cítili být hříšníky mnohem více neˇz my, protoˇze se nacházeli blíˇz ke světlu a zřetelněji neˇz my v našem šedivém ˇzivotě vnímali kaˇzdou skvrnu na svém ˇzivotě a svědomí. 73 Představitelé ateistického existencialismu nějak přehlédli, ˇze kdyˇz mluví o absurditě světa, tedy o jeho nesmyslnosti, mohou o tom mluvit jen díky tomu, ˇze člověk v sobě nosí opačný pojem, pojem smysluplnosti. Kdo neví, co je to smysl, nemůˇze nikdy pochopit, co je to absurdita, nikdy se proti ní nepostaví: bude se v ní cítit jako ryba ve vodě. To, ˇze se člověk staví proti nesmyslnosti bytí, proti absurditě, svědčí o existenci smyslu. 76 (...) Proč lidstvo přitahuje osoba Jeˇzíše Krista jako magnet, ačkoli přišel na svět poníˇzený a neměl v sobě ani tajemnost indických mudrců, ani poetickou exotičnost východní filozofie? Vše, co říkal, bylo jednoduché, jasné, i příklady v podobenstvích bral z každodenního života. (...) 76 Lao-c měl pravdu, kdyˇz řekl, ˇze jméno, které můˇzeme vyslovit, není jméno věčné. Bůh je vskutku Bezejmenný a Nepostiˇzitelný. 79 Jeˇzíš zjevuje Boha jako našeho nebeského Otce a zároveň tak vytváří bratry a sestry, protoˇze sourozenci mohou být pouze ti, kdo mají společného otce. 80 (...) Musíme se snažit, musíme bojovat proti hříchu, musíme usilovat o sebezdokonalení a přitom mít neustále na pa-měti, že se sami nemůžeme vytáhnout z bryndy. Naše práce je pouhou přípravou, a tím se křest anství zásadně liší od jógy, která se domnívá, ˇze se člověk můˇze dostat k Bohu z vlastní vůle. Křest anství říká: můžeš sám sebe zdokonalit, ale nemůžeš dojít k Bohu, dokud on sám nepřijde k tobě. Proto je milost nad Zákonem. 80 Sv. Pavel říká: Lidé se hádají. Jedni jsou pro zachovávání starozákonních zvyků, druzí jsou proti tomu, ale ani jedno, ani druhé není důleˇzité, důleˇzité je pouze nové stvoření a víra, která se projevuje láskou.. To je pravé křest anství, všechno ostatní je historický obal, rám, doplněk, to, co je spojeno s kulturou. 81 Pokud se znovu zeptáme, v čem tkví podstata křest anství, musíme odpovědět: v bohočlověčenství, ve spojení omezeného a časného lidského ducha s nekonečným Boˇzím duchem. Je to posvěcení těla, nebot od okamˇziku, kdy Syn člověka na sebe vzal naše radosti a utrpení, naši lásku, naši práci, není z toho, v čem ˇzil, v čem se radoval jako člověk i jako Bohočlověk, at uˇz je to příroda nebo svět, nic zavrˇzeno, poníˇzeno, ale naopak pozvednuto na nový stupeň, je to posvěceno. kniha Syn člověka 88 (...) Názory [farizeů] nebyly v přímém protikladu k Jeˇzíšovu učení; Jeˇzíš souhlasil s hlavními články jejich víry. Navíc se mravní povědomí některých farizeů vyznačovalo vysokými nároky a blíˇzilo se evangeliu. Stačí, kdyˇz uvedeme alespoň několik výroků rabínů, zahrnutých do Talmudu: miluj pokoj a všude ho šiř; kdo dává tajně almuˇznu, stojí výš neˇz samotný Mojˇzíš; lepší je krátká zboˇzná modlitba neˇz dlouhá bez horlivosti; s hněvem nespěchej; napodobujte Boˇzí vlastnosti: jako je on milosrdný, bud te milosrdní i vy; pokrytce je třeba usvědčovat, protoˇze uráˇzejí Boˇzí jméno. Při čtení těchto řádků začínáme rozumět Jeˇzíšovým slovům o farizejích: Čiňte a zachovávejte, co vám řeknou. Evangelní naplnění Zákona nerušilo starý Zákon podle Jeˇzíšových slov je kaˇzdý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu věci nové i staré. Při rozhovoru s jedním ze zákoníků mu Jeˇzíš řekl, ˇze není daleko od Boˇzího království.
Alexandr Meň: Rozbít led 8 Jak tedy mohlo za této situace dojít ke konfliktu mezi Ježíšem a farizeji? Hlavní příčina tkvěla v chápání zboˇznosti, které mezi farizeji převaˇzovalo. Jejich věrnost Zákonu byla nejen jejich ˇzivotní filozofií, ale zároveň i podrobným plánem celého ˇzivota, který byl promyšlený aˇz do těch nejmenších podrobností. Jeˇzíš neodmítal a ani nemohl odmítat cíl tohoto plánu posvěcení kaˇzdé stránky běˇzného ˇzivota naplňováním Boˇzí vůle. Ale ve způsobu, jak dosáhnout posvěcení, který zákoníci uznávali, se skrývalo nebezpečí, ˇze náboˇzenství zkostnatí. Nejenˇze se všem pravidlům vysloveným staršími přikládala bez rozlišování Boˇzí autorita, ale nařízení pohlcovala veškerou pozornost lidí a zároveň někdy oklest ovala základní obsah víry. 89 Kdyˇz Jeˇzíš hlásal, ˇze Bohu je milejší milosrdenství neˇz obřady, podkopával v očích farizeů celý systém Zákona. O modlitbě 107... Když se člověk modlí, pak podle křest anské tradice nebo aspoň podle církevní křest anské tradice začíná tím, že se pokřižuje. Tímto gestem se vlastně spojuje naše srdce, náš organismus, naše tělo, pamět našeho těla pro soustředění na modlitbu a dispozici k modlitbě. Právě proto člověku, který se chce pomodlit a má nějakou tíˇzi na duši nebo se něčeho bojí, napomůˇze i toto gesto k soustředění a vnitřnímu vykročení.... Všechno, co souvisí s naším životem, se má projevovat navenek. Pomyslete na to, kolik obřadů je v našem každodenním životě, dosti chudém na obřady. Co nám z nich zbylo? Vojenské salutování je obřad, stisknutí ruky je obřad. Když se loučíte s někým na nádraží a máváte mu, je to také obřad, znak, symbol.... Zachovalo se mnoho symbolů. Člověk jakoˇzto bytost z masa a krve má prostě potřebu vyjádřit vnější formou své city. Proto církev ukládá obřady. Zachovával je i Kristus, náš Spasitel, ač vždy varoval, že se v nich skrývá nebezpečí: to když začneme přičítat obřadům přílišný význam a zapomínáme, že jsou jen formou pro duchovní obsah. 108 (...) Kvůli naší duchovní neprozáře-nosti, neosvícenosti, zkostnatělosti a proto, ˇze máme často tolik starostí a spěchu, ˇze uˇz se nedovedeme usebrat, soustředit, nám církev dává do rukou právě slova takových modliteb, jaké po staletí skládali její svatí. Učíme seje nazpamět a odříkáváme je. 108 (...) Modlitba nezačíná prosbou, nezačíná slovy dej nám to a to. Někteří lidé si myslí, ˇze modlitba znamená ustavičně o něco prosit. Láska není taková. Kdyby k vám vaše milující děti přicházely jen proto, aby od vás dostaly peníze, pochopili byste, ˇze nemilují vás, ale právě ty peníze. Opravdová víra se obrací k Bohu a teprve poté k jeho darům. O vnitřním vykročení 118 Já jsem dnes ráno viděl v televizi chobotnici. Film bohuˇzel za chvíli skončil, ale těch pár vteřin mě přivedlo do stavu nadšení. A můˇze nás nadchnout jakákoli věc. Nesmíme ztratit schopnost dívat se svěˇzím pohledem na věci, na své blízké, na svět kolem nás a musíme se snaˇzit ˇzít více zlehka; dokázat, je-li to zapotřebí, od sebe odsunout, odstrčit situace, které nás skličují a tíží, povznést se nad ně a být svobodnými poutníky. My jsme tady vůbec jen hosté, příchozí. Veřejná zpověd 132 (...) I v našem přání být spravedliví je pýcha. Napromarněte tento čas 137 Jsme v tomto světě hosté. Hosté na krátkou, velmi krátkou dobu, přišli jsme z tajemství a do tajemství odcházíme. Ale Pán nám ukazuje, ˇze náš krátký pozemský ˇzivot pro nás má obrovský význam, protoˇze je školou věčnosti. Naše duše, naše osobnost a naše svědomí, vše, co je v nás odleskem boˇzského, vše tu roste a je vychováváno.
Alexandr Meň: Rozbít led 9 138 Existuje rčení: zabíjet čas. Je to hrozivá pravda. Protoˇze čas to je náš ˇzivot. Pokud ho zabíjíme a zbytečně jím plýtváme, zabíjíme vlastní ˇzivot. Zkoumejte sami sebe, myslete na to, snaˇzte se, abyste nic nedělali zbytečně, naprázdno, planě a neplodně. Víra kananejské ženy 143 Velmi často, kdyˇz se nám zdá, ˇze Bůh neodpovídá, od nás něco očekává. Očekává, ˇze uznáme svou ubohost, ˇze se před ním pokoříme. Často od něho něco vyžadujeme v přesvědčení, že je nám povinen to dát, že je povinen odpovědět na každou naši prosbu, někdy úplně nesmyslnou. Člověk v biblické axiologii 155 (...) Vědecké objevy (...) [devatenáctého století] byly jistě pozoruhodné, jenže jednostrannost přístupu k problému člověka v sobě nesla zárodky mnoha nebezpečných důsledků. To zpočátku tušil jen málokdo. Naopak: rozšířilo se mínění, ˇze k pokroku lidstva zcela postačí věda a sociální přeměny, jeˇz lidem zajistí nejenom dostatek a štěstí, ale i rozkvět humanity, lidskosti. Přísně vzato, byla to logika dosti sporná. Z toho, že vesmír, život a člověk jsou výsledkem působení slepých živlů, není snadné vyvodit přikázání či pravidla altruistické etiky. O tom však stoupenci víry v přímočarý a všestranný pokrok příliš nepřemýšleli. Výsledkem bylo naše století katastrof s jeho světovými válkami a nezměrným běsněním krutosti, genocidy a totalitarismu. To, čeho dosáhly přírodní vědy, se v rukou lidí, kteří ztratili mravní orientaci, stalo hrozbou pro celou civilizaci i pro samu naši planetu. 157 (...) Obrazně symbolické vyprávění druhé kapitoly knihy Genesis(...)popisuje stvoření člověka z dvojího principu: z prachu země (afar im haadama) a dechu ˇzivota (nišmat hajjim) od Boha. Ve vyprávění jde o to, ˇze struktura člověka je dvojjediná. Na jedné straně je člověk součástí světa přírody, na druhé straně je postaven nad ni. Dech ˇzivota není vzat ze světa, který Adama obklopuje; je do něho vloˇzen přímo Stvořitelem. 157 (...) Dvojjedinost člověka neznamená onen radikální dualismus těla a duše, který je charakteristický pro antickou antropologii. Stará hebrejština vlastně ani nemá slovo pro tělo, analogické řeckému sóma; místo něho tu najdeme termín basar, tělo, které ovšem znamená psychofyzické kontinuum živé bytosti mající duši (kol basar veškeré tělo je v Bibli synonymem pro živé tvory vůbec). Všimněme si, že v Novém zákoně se pojmy život a duše často uˇzívají jako ekvivalenty. Psychofyzické kontinuum se v Bibli nepojímá jako hrob duše (platonismus) ani jako dílo Satanovo (gnosticismus). Podobně jako všechna příroda je i tělo, které má duši, dílem boˇzského dobra. 158 Ve druhé kapitole knihy Genesis se nepřímo zdůrazňuje vladařské postavení člověka, když se mluví o tom, jak dává jména zvířatům. Podle východního obyčeje dával pánjména svým služebníkům. Všimněme si však, že právě Bůh přivedl zvířata k člověku, aby viděl, jak je nazve (Gn 2,19). Jinými slovy, Adamova moc pramení z vůle Stvořitelovy. 159 (...) Strom je ve staré emblematice velmi rozšířený symbol všehomíra, světa jako celku. Kdyˇz Bible strom nazývá ec hadaat tov vera, stromem poznání dobra a zla, nemá tolik na zřeteli mravní kategorie jako spíš polární vlastnosti přírody: uˇzitečné a škodlivé, dobré a nebezpečné podobně jako jang a jin v čínské metakosmologii. Spojení slov tov vera, dobro a zlo, je tedy idiom odpovídající výrazu všechno na světě. Lze v tomto případě interpretovat obraz stromu jako symbol poznání světa, nebo snad dokonce vědy? Neukáˇze se v takovém případě, ˇze Bůh, který obdařil člověka rozumem, mu sám uzavřel cestu k uˇzívání tohoto daru? Nedorozumění se vyřeší, uvědomíme-li si mnohovýznamnost slova daat, poznání. Současné myšlení je zvyklé ztotoˇzňovat poznání s intelektuální činností, s racionálním pochopením povahy věcí. V semitských jazycích má však slovo poznání jiný odstín. Označuje ovládání i lásku, moc i umění. Můˇze označovat manˇzelské vztahy i ovládání jisté dovednosti, mistrovství. Ve svědě takovéhoto chápání textu lze to, ˇze člověk vztáhl ruku na plody stromu poznání dobra a zla, vyloˇzit jako jeho snahu ovládat svět, vládnout světu.
Alexandr Meň: Rozbít led 10 Nebude však v tom případě zákaz jíst ze stromu v protikladu s vladařským postavením člověka, s jeho důstojností? Jak potom chápat příkaz daný prvnímu člověku, který měl chránit a vzdělávat zahradu Ráje? Taková činnost je přece také projevem moci, vlády nad přírodou. Odpověd je, zdá se, zřejmá: zakázaný strom symbolizuje moc autonomní, nezávislou na Stvořiteli, moc, kterou se člověk pokouší uskutečnit proti němu, jen pro své kořistnické cíle. 160 Lze říci, ˇze v Pádu se projevila tendence charakteristická pro psychologii magie. Vˇzdyt zmocnit se veškerých sil světa a autonomně je řídit je právě cílem kaˇzdé magie. 160 Povšimněme si, ˇze v knize Genesis jsou zakladateli civilizace právě potomci Kainovi. Ačkoli civilizaci samu Bible v zásadě neodsuzuje, dává na srozuměnou, ˇze v ní od samého počátku klíčila semena hříchu. 161 Mezi masou těch, kteří řekli Bohu ne, se stále objevuje menšina, která mu říká ano. Na tom je postaveno jedno ze stěžejních témat Bible, téma Smlouvy (Zákona). Toto téma je jádrem biblické soteriologie, neobyčejně důležité pro pochopení antropologické axiologie Písma. Bůh může člověka spasit od zla a hříchu pouze s jeho vlastní účastí, je-li zde víra, důvěra ke Stvořiteli. 162 Ten, který jest, je v biblickém učení stejně nepostižitelný a bytostně odlišný ode všech tvorů jako absolutno řecko-indické metafyziky, současně je však konkrétní a osobní. V této souvislosti budí pozornost teologický paradox Písma: Ten, který je nade vším stvořeným, Ten, jehož je dokonce zakázáno zobrazovat, nabývá v Bibli často antropomorfních rysů, a to i v nejpozdnějších vrstvách Písma. Z jakého důvodu sestavovatelé kánonu, kteří dobře věděli, ˇze Bůh nemá uši, oči, ruce, ponechali četné antropomorfní pasáˇze bez redakce? Zřejmě chtěli v tomto případě malířsky zdůraznit osobní charakter transcendentního boˇzství. Je-li tomu tak, potom osobní princip v člověku obrazu Toho, který jest, dostává ontologický základ a nejvyšší hodnotu. V praxi to dosvědčuje osobní charakter tvorby a lásky, myšlení a volního rozhodování člověka. 164 (...) Biblická antropologická axiologie člověka neidealizuje v jeho empirickém stavu pádu ani ho neponiˇzuje. I ve Starém, i v Novém zákoně se najde dosti tvrdých slov, jeˇz odhalují temné stránky lidské bytosti. Najdeme tam však také apoteózu člověka. Budeme-li parafrázovat známá slova Alberta Schweitzera, můˇzeme říci, ˇze kdyˇz Bible směruje naše myšlení k ideálu lidskosti, učí nás hluboké úctě k člověku, přesněji k tomu ideálu, který spočívá v podobnosti člověka Bohu. Na to se orientoval raný křest anský humanismus. Oproti tomu sekulární humanismus nejprve člověka nesmírně vysoko vyzdvihl, a pak ho srazil dolů na úroveň myslícího ˇzivočicha, bytosti ovládané elementárními tužbami a hrubými vášněmi, jak se nám jeví již v antropologii Machiavelliho a Hobbese. Padlý člověk byl vyhlášen za normu. K čemu to vedlo, jsme poznali my, lidé dvacátého století, z vlastní hořké zkušenosti. Člověk ztratil sám sebe. A není snad jiˇz načase, abychom začali znovu hledat ztracené duchovní hodnoty dokud není pozdě? Být křest anem interview s protestantským pastorem Markem Makarovem (Grosmanem) 174 Nelze matematicky dokázat krásu Deváté symfonie anebo nějakého velkolepého obrazu, řekněme Trojice od Rubleva. Tu je třeba nejprve uvidět, vnitřně se s ní setkat. Proto je zapotřebí Krista hledat a pokusit se o vnitřní setkání s ním. Pokud k tomu nedojde, pak ˇzádný systém důkazů nemůˇze být přesvědčivý, bude to jenom, abych tak řekl, schéma, mrtvé schéma. 175 (...) Masové uctívání model lidmi, kterým vzali Boha, dokazuje, ˇze člověk bez Boha nemůˇze existovat. 175 Vidíme-li dnes rozpad hospodářství v naší zemi, není to následek nějaké živelní pohromy, nýbrž výsledek toho, že myslící, řídící orgán nebyl na patřičné výši, že vedl celý systém jinam, než měl. Ale co myslíte není snad svět nebo vesmír složitější systém než Sovětský svaz? Jestliže se svět nadále rozvíjí a existuje, znamená to, že jeho myslící princip pracuje evidentně efektivněji neˇz naše vedení.
Alexandr Meň: Rozbít led 11 176 (...) Mám velice rád slova německého básníka, romantika a mystika Novalise, ˇze člověk je mesiášem přírody. Člověk vskutku zaujímá v přírodě zvláštní místo. Můˇzeme věřit Bibli, ˇze byl povolán, aby uskutečnil zvláštní duchovní přeměnu přírody. (...) 176 (...) Dostal-li člověk od Boha svobodu, pak musel dostat i možnost postavit se proti Bohu, jít jinou cestou. Kdyby byl člověk zbaven svobody zvolit si cestu, jeho svoboda by se podobala někdejším sovětským volbám, kdy člověku předloˇzili jednoho kandidáta a říkali tomu volby. Kdyby Bůh dal člověku svobodu a řekl: tady máš jednu cestu a najinou se nemůˇzeš (automaticky) dostat, nebyla by to svoboda. Člověk by se podobal androidu, robotu, který je přesně naprogramovaný. V tom případě by člověk nebyl obrazem a podobou Stvořitele; byl by hračkou Stvořitele. Z rozhovoru s Pilar Bonetovou, redaktorkou španělského deníku El País 177 Bolševický systém byl vymyšlen jako systém absolutní autoritativní moci. Ale absolutní autoritativnost je moˇzná jenom tam, kde neexistuje ˇzádná jiná autorita. Proto tu byl od samého počátku úmysl zničit ty instituce, které reprezentovaly autority jiné, duchovní. Proto byl reˇzim uˇz od začátku protináboˇzenský, militantně protinábo- ˇzenský, a v tom se zásadně neměnil po celých sedmdesát let. 179 Komunismus pochopitelně neměl v lásce nic národního, protoˇze se snaˇzil o nivelizaci. Nepotřeboval národy, ale občany. Komunisté postupovali stejně jako vládcové staré Asýrie. Kdyˇz dobyli nějakou zemi, poraˇzené odtud přesídlili a na jejich místo přivezli obyvatele z jiných pokořených oblastí. Proč se to dělá? Aby lidé ztratili svou národní tvář. Aby neexistovalo ohnisko odporu. Aby byli všichni jenom poddanými císaře. Jakoˇzto reakce na to, jakoˇzto sebeobrana nějakého kulturního celku je nacionalismus zcela pochopitelný, zákonitý. Není to úplně normální stav, je to reakční, ale přesto je ta reakčnost zákonitá. Na přelomu Interview s Irinou Bystrovovou 184 Nekonformní myšlení je podle mne obrana, kterou osobnost hájí své právo chápat skutečnost po svém. Nepoddávat se skupinovým představám. Nepřijímat slepě, nekriticky projevy tzv. kolektivního myšlení, které sahá až do prvobytně pospolného systému. Když o nich osobnost pochybuje, projevuje svou přirozenou samostatnost, svou svobodu. Jestliˇze osobnosti takové vlastní hodnocení chybí, pak začne platit zákon smečky, kdy se člověk stává částečkou davu, s nímˇz se dá snadno lehko manipulovat. Interview pro prípad zatčení 196 Křest an v dnešním světě v těch slovech je vyjádřen celý program. Musíme být lidmi dneška v pozitivním slova smyslu a netrpět nostalgií po minulosti, přitom ale duchem, názory a životem zůstat opravdovými křest any. Odpovědi na dotazy posluchačů 202 Člověk zavřený na samotce nemá nic, často ani světlo. Pokud měl něco v hlavě a v srdci, moˇzná nějak přeˇzije. Jestliˇze však ˇzil jenom vnějším světem, pak se takový člověk na samotce zblázní, protoˇze má v duši prázdnotu. 202 Nechápejme peklo jako trest za zločiny, něco jako doˇzivotní vězení. Je to něco jiného, je to odraz naší vlastní temnoty. 204 (...) Jsem zásadním odpůrcem trestu smrti, a sice z několika důvodů. Ryze vnější důvod je ten, ˇze jakýkoli právní systém jakékoli země, státu a národa není neomylný. Můˇze dojít k chybě. Ta chyba je však nevratná. Člověk odsouzený do vězení, byt třeba na doˇzivotí a na samotku, můˇze znovu vyjít na světlo Boˇzí, ukáˇze-li se, ˇze se stala chyba. Trest smrti tuto moˇznost vylučuje.
Alexandr Meň: Rozbít led 12 Za druhé: Jsem hluboce přesvědčen o tom, že i ten nejhorší zločinec je schopen učinit pokání. Myslím, že trest smrti ho tohoto práva, této možnosti pokání zbavuje. Člověk může dospět k hlubokému vnitřnímu otřesu, který mu odhalí jeho zločin. Proto se mi právně podloˇzená vraˇzda zdá neopodstatněná. A konečně za třetí: Dějiny i naše současnost nám ukazují, že trest smrti nesnižuje počet zločinů a není faktorem, který by potlačoval zločinnost. O tom svědčí údaje všech odborníků v této oblasti. Zločinec vůbec nebere v úvahu trestní zákoník. 204 Pokud jde o výrok nesud te a nebudete souzeni, měl tady Kristus na mysli vnitřní, osobní a duchovní odpuštění. Jeho etikou je především osobnostní etika, duchovní etika. Společnost se však neřídí podle křest anské etiky, podobá se organismu, který se musí bránit. Jestliˇze mi někdo zabije matku, mohu vyvinout maximální úsilí a odpustit mu, ale společnost, soud, soudnictví na to nemá právo. Musí se drˇzet zákona. Nebude-li ve společnosti platit zákon, zavládne chaos. Soud v právním chápání není odsuzování, o němž je řeč v evangeliu. Je to něco zcela jiného. 207 Člověk se nemá dívat na svět skrz růˇzové brýle. Má chápat tragickou stránku ˇzivota a dívat se na jeho tragiku otevřenýma očima, ale zároveň stát nad tím. 209 (...)[Lomonosov] byl hluboce náboˇzensky zaloˇzeným člověkem a zároveň jedním ze zakladatelů ruské vědy. Říkal, ˇze vědec nemůˇze na vědeckou otázku odpovídat: Tak to stvořil Bůh., nebot je i tak zřejmé, co stvořil. Přesto má člověk (na to má přece hlavu) poznávat, jak to Bůh stvořil. Kdyby Bůh odhalil lidstvu všechny detaily vesmíru, nač by pak byl člověku rozum? Jenom k tomu, aby nezabloudil ve městě? To by byl skutečně demoralizující dar. Opravdu demoralizující! Museli bychom zavřít všechny vysoké školy a čekat, aˇz Pánbůh sešle lenochům vědomosti. Člověku byl dán rozum proto, aby se aktivně podílel na poznávání světa, na poznávání sebe sama. Křest anské učení nebo jakékoliv jiné náboženství tedy nemá brzdit rozvoj vědy, naopak ho má podporovat. 211 (...) Poznání dobra a zla znamená v biblické symbolice nikoli intelektuální poznání, nýbrˇz ovládání, jelikoˇz sloveso daat znamená blízký kontakt a uˇzívá se jej tehdy, hovoří-li se o ovládnutí nějaké dovednosti, o manˇzelských vztazích a podobných věcech. A termín dobro a zlo je idiom a s mravními kategoriemi nemá nic společného. Tento idiom označuje bytí jako takové, svět jako takový. Kdyˇz se Bůh stává účastníkem v plynutí lidského rodu, vyhledá si lidi, kteří se vzdávají moci a kteří říkají: Bud vůle Tvá.. 212 Všichni, děti, vnuci, příbuzní, celý lidský rod je jedna velká rodina. Spojuje nás veliká solidarita. Předává se všechno dobré, svaté, posvátné, všechno krásné! Musíme však mít na paměti i to, ˇze se předává i všechno špatné. Bude-li člověk ničit své tělo drogami a narodí-li se mu postiˇzené dítě, pak se to dítě samozřejmě ničím neprovinilo, je tu však společný mravní řád a zákon, protoˇze jsme všichni navzájem těsně spojeni. Jsme jedním společným systémem, a trpí-li jeden orgán, odráˇzí se to na celém organismu. Musím znovu zdůraznit odpovědnost matek a otců, odpovědnost celých skupin, odpovědnost učitelů, odpovědnost nás všech! Jak říkal Dostojevskij: Všichni jsou za sebe navzájem zodpovědní.. 213 Všichni jsme spojeni, do hloubky provázáni, a proto máme odpovědnost. Kdyˇz je člověk například alkoholik, a v důsledku toho se mu narodí postiˇzené dítě, je to dítě nevinné. Avšak všichni jsme přece navzájem spojeni! Bůh stanovil, ˇze všichni jsme odpovědni jeden za druhého. Naše zlo se můˇze přenést na jiné. Tak je to zařízeno a není to pouhá náhoda, protoˇze se přenáší i dobro. Solidarita mezi lidmi, mezilidský svazek, to je veliký dar. Můˇzeme si navzájem předávat tlukot svého srdce, své myšlenky, své city, můˇzeme se podělit o vše, co máme. Lidé předávají svým potomkům své tělesné i povahové rysy, předávají i určité ideje. Předává se dobro, ale bohužel i zlo. Jestliže fungují tyto zákony, pak funguje i zlo. Často zasáhne naslepo, zdaleka nemusí postihnout svého původce. Takže člověk, který si uvědomuje existenci tohoto zákona, se vždy bude snažit jednat zodpovědně. Pokud jde o utrpení nevinných, ti se skutečně ničím neprovinili. To je téma jedné z biblických knih, knihy Jób. Tam se praví, že lidé se mylně domnívají, že pokud onemocní, je to trest Boží. To zdaleka nemusí vˇzdy platit. Můˇze to být i zkouška, výsledek naprosto nečekaných faktorů. Je to tajemství. 214
Alexandr Meň: Rozbít led 13 Když Kristus hovoří o tom, že se nemáme protivit zlu, je to přece namířeno proti mstivosti, proti přání způsobit viníkovi stejné utrpení. Nikdy však neodmítal boj se zlem, vždyt sám vyháněl kupčíky z chrámu. Velmi nesmlouvavě usvědčoval zákoníky a farizeje. Jeho zápas byl velmi tvrdý a zanícený. Církev nikdy netvrdila, ˇze v případě nepřátelského útoku máme padnout na zem a čekat, aˇz budou rozdupány naše ˇzeny a děti. 214 Co znamená milovat nepřátele? Tohle je odpověd : nemyslete si, přátelé, že evangelium obsahuje takovou hloupost, že se člověk k nějakému vyvrheli, který mu působí utrpení, má chovat stejně jako ke svému dítěti, ke své ˇzeně nebo ke svému muˇzi. Nic takového! Takový nesmysl v evangeliu není. Milovat své nepřátele znamená přistupovat laskavě i ke svému protivníku, přát mu vše dobré, přát mu, aby se kál, aby se vzpamatoval. 216 (...) V průběhu evoluce hrála [xenofobie, neboli strach z cizího] pozitivní roli, protože cizí, neznámé bylo nezřídka nebezpečné, a proto vyhýbal-li se předchůdce člověka něčemu neznámému, pravděpodobně jednal správně. Avšak spolu s duchovním rozvojem se mění i pojem cizího, cizí se naopak stává zajímavým. Bylo by to nepředstavitelně strašné a smutné, kdyby celý svět začal najednou mluvit jedním jazykem, kdyby se celá kultura stala jednotvárnou, kdybychom ztratili bohatství Východu nebo Západu, kdyby se svět stal monotónním. Lze si vůbec představit, že bychom pohřbili vytříbenost francouzštiny, tvrdost němčiny, kolik by ztratila kultura, kdyby přišla třeba o rozmanitost starého Egypta, starého Řecka, Říma, Asýrie? Pestrobarevnost lidstva je překrásná. A tam, kde je lidstvo na výši, tam xenofobii překonává. To je symptomem vysokého stupně duchovního rozvoje. 216 Šovinismus se diametrálně odlišuje od vlastenectví, od lásky k vlasti, protoˇze milovat svou matku, bratry, otce a konečně i svůj dům a svou ulici je normální a pro člověka přirozené. Proto přece vůbec není nutné nenávidět cizí matku, cizího otce a cizí bratry. 217 Čím víc toho do sebe člověk pojme, tím je bohatší. Kaˇzdá výlučnost ochuzuje. Pohled te na Puškina. Byl to velký národní básník, ale byl otevřen celému světu. Psal o čemkoli, o středověkých Španělech, o Angličanech, o Němcích, o Faustovi, o Skoupém rytíři, o Donu Juanovi, aniˇz by přestal být velikým ruským básníkem. Národní totiˇz neznamená zúˇzení, ale naopak šíři, ale šíři, která má svůj kolorit, své zvláštnosti, svou melodii. Jednotlivé melodie si nesmíme plést, jen at znějí v čisté podobě, vˇzdyt kaˇzdá má své místo. A všechny si pochopitelně vzájemně odpovídají, všechny se navzájem ovlivňují, protoˇze neexistují izolované kultury, všechny jsou navzájem propojené.... 220 [Jak lze skloubit protichůdná tvrzení, ˇze na jedné straně se člověk nedokáˇze zdokonalovat, protoˇze vše závisí na poˇzehnání shůry, ale na straně druhé se má svému osudu a údělu postavit?] (...) V tom spočívá tajemství křest anského života. Máme jednat tak, jako kdyby Prozřetelnost pouze přihlížela, a zároveň si musíme uvědomovat, ˇze bez ní nemůˇzeme udělat nic a konečný výsledek bude určovat ona. 222 Dostojevskij se nám (...) otevírá svým vášnivým protestem, svým hledáním nebe, svým neuvěřitelným, chorobným zájmem o všechny zvrácenosti, jimiž trpí duše. Má pravdu, v takových patologických jevech jsou doopravdy ukryty základní mechanismy duševního života. Kdyby se ovšem jednalo jenom o šílence, nikoho kromě lékařů by to nezajímalo. Dostojevského však čte celý svět, protoˇze jeho postavy, obludně hypertrofované na stránkách jeho knih, ˇzijí v nás. A občas se člověk zděšeně poznává v nějakém maniakovi, kterého Dostojevskij popisuje. Je to samozřejmě groteska, literární obraz, ale o to právě jde.... 228 (...) Nenávist, i když je maskovaná jako křest anství, je stejně protikřest anská. 229 Všichni si pamatujete, jak Tolstoj popisoval balet: vybíhají nestydatě oblečené ˇzeny, zvedají nohy, jedna, druhá, třetí, zkrátka je to ohavná podívaná. Ale kdyˇz se takhle budeme dívat na balet, ztratíme vše. 231 Bible má svůj velmi specifický jazyk, na který si člověk musí zvyknout. Není v ní nic náhodného, nikdy neříká něco jen tak. Kdyˇz se díváte na ikony, také si musíte zvyknout na zvláštní způsob, jakým se vyjadřují malíři ikon.
Alexandr Meň: Rozbít led 14 Struktura chrámu je také takový zvláštní systém. Tak je to i s Biblí. Čísla v Bibli mají symbolický význam. Najdete tam neustálé opakování čísla čtyřicet, dvanáct, tři, deset a tak dál. Čtyřka vždycky značí vesmír. Mluví-li se o čtyřech rozích, znamená to, ˇze daný jev má celosvětový význam. Kdyˇz se mluví o číslu sedm, znamená to dokonalost, plnost. Jestliˇze se stvoření světa uskutečnilo za sedm dní, vůbec to neznamená, ˇze to bylo našich sedm dní, a biblického autora vůbec nezajímá, jak dlouho to konkrétně trvalo. Důleˇzité bylo ukázat, ˇze šlo o plnost tvoření. Je třeba také zdůraznit, ˇze Písmo svaté je věroučná literatura. Je to Boˇzí osvícení, Boˇzí slovo, není to učebnice geologie či přírodopisu. Bible si takovou úlohu nikdy nenárokovala. Tuto úlohu plnili řečtí učenci a filozofové té doby, když budovali své vědecké kosmogonie. V Písmu nic takového nenacházíme, je to jen výklad učení, a když čtete první stránky Bible, dejte pozor, abyste je nechápali doslova, jako zobrazení reality. Zamyslete se nad tím, co chtěl autor vyjádřit. Ty řádky jsou přece napsány pomocí velice jemných poetických obratů. Badatelé a vykladači Bible odhalili velice složitou strukturu refrénů, opakování, vytvářející krajkoví literární výzdoby. Je tomu tak proto, abychom nepovaˇzovali Bibli za historické vědecké dílo. Je to posvátná poezie, jeˇz hlásá Pravdu jazykem poezie, který můˇze pochopit člověk v kaˇzdé zemi a v kaˇzdé době, a dokonce v kaˇzdém věku, a proto je univerzální. Nehledejte v Bibli to, co tam není, co tam ani nemá být. Byl nám dán rozum, abychom poznávali svět, jeho dějiny, jeho minulost, není třeba se pokoušet vyčíst to z Bible. Zároveň však pro nás věda nemůˇze být zdrojem morálky, inspirace; zabývá se jen svou vlastní oblastí a tyto dvě oblasti vědecká a duchovní jdou vedle sebe, a pokud si vzájemně nepřekáˇzejí, je mezi nimi soulad. 234 Přehánění čehokoliv je vˇzdycky ohavné. Je to jako s dítětem: má-li dvě, tři hračky, bude si s nimi hrát, ale kdyˇz ho zavalíte hromadou hraček, je konec, bude po nich šlapat, uˇz jsou mu lhostejné. 235 (...) Samotného Krista a jeho život můžeme směle označit za... neúspěšný. Neměl žádného vlivného přímluvce, žádné učitelské autority. Nakonec byl poniˇzován a popraven.... A tady právě vítězí Boˇzí síla! Vítězí tam, kde je lidská síla bezmocná. 235 Všechno, co chápeme příliš doslova, nás přivede do neštěstí. Je třeba pochopit smysl toho, co Kristus říkal. Velmi často užíval expresivního, metaforicky bohatého jazyka. Měl na mysli, že člověk nemá dávat prostor mstivosti, mstivým myšlenkám, ˇze má vítězit dobrem. To však vůbec neznamená, ˇze nás snad vyzýval k nějakým kompromisům se zlem. 236 Bolševici si pro ovládání lidí vybrali doktrínu, která umožňovala velmi dobře s nimi manipulovat, ale byla naprosto impotentní v oblasti ekonomické. Aby se tato trapná skutečnost dala zamaskovat, bylo potřeba neustále vraˇzdit lidi. K tomu však bylo třeba hlásat materialismus a ateismus, nebot není-li ˇzádná skutečná pravda, neníli dobro, spravedlnost, Bůh a svědomí, pak jsou lidé jenom dobytek, který je moˇzno vybíjet jako králíky. O to jde. Uˇz od počátku bylo jasné, ˇze systém, který Marx před sto lety vymyslel v závětří a ústraní své pracovny, naprosto neodpovídá skutečnosti a nemůˇze přinést nic pozitivního, nýbrˇz můˇze pouze bořit. V tom tkví příčina a tady je třeba hledat zárodky genocidy. Cílem bylo, aby se lidé báli, aby si nestihli domyslet, ˇze král je nahý! To je celé. 237 Jeden biblista říkal: Kdybyste přišli do Nazareta v době Jeˇzíšova dospívání, viděli byste, ˇze ta malá tichá vesnice burácela od rána do večera uˇz jenom proto, ˇze ˇzádná ˇzena nechodila kupovat mouku do obchodu, ale mlela šiji sama a v kaˇzdém domě rachotily ˇzernovy. Ozývala se zvířata, bečely ovce, takˇze i starověk byl hlučný zase svým způsobem. Právě proto na počátku křest anských dějin ve třetím a čtvrtém století vznikla tradice poustevnictví, jehoˇz účelem bylo duchovní usebrání. Byla to tradice pohanská, ale křest ané si ji úspěšně přisvojili a přizpůsobili. Žila v Indii a Egyptě, je to tradice mnišství. 239 (...) Jak říkal Nikolaj Berd ajev ve svém článku O důstojnosti křest anství a nedůstojnosti křest anů, nejsou to lidské kvality, které staví křest anskou církev do čela duchovního hnutí lidstva, ale onen impuls Boˇzího ducha, který do ní vstoupil na samém počátku. O Letnicích, v den Ducha svatého, se vydali dobýt světa lidé, kteří neměli ˇzádné zvláštní kvality, lidé, kteří neměli ani zvláštní vzdělání, ani podporu vlády, neměli nic. Jejich hybatelem byl jen Boˇzí Duch.
Alexandr Meň: Rozbít led 15 241 Stvořitel, který chce sjednotit všechny lidi, nás obdařil různými formami lásky. V řečtině existuje pro lásku několik pojmů. V ruštině, stejně jako v řadě jiných evropských jazyků, pouze jeden. Z korespondence 250 Kdyˇz lidský organismus potřebuje tekutiny, má pocit ˇzízně; kdyˇz se potřebuje posilnit potravou, má pocit hladu. A k čemu je nám touha po něčem vznešeném, krásném, co přesahuje hranice kaˇzdodenního všedního ˇzivota? Tu jsme dostali proto, ˇze člověk má duši, která potřebuje spojení s Duchem, stejně jako tělo s přírodou. Stano Krajči, 1. 7. 8. 2010 typeset by LATEX