1 univerzita Po několika otupujících hodinách letadlo konečně dosedlo na letišti v Portlandu, u mě doma v Oregonu. Když jsem se nohama dotkla asfaltu, vzhlédla jsem od budovy terminálu k šedé zamračené obloze. Zavřela jsem oči a vnímala studený vzduch proudící kolem. Voněly tu lesy a na holých rukou jsem cítila jemnou vlhkost. Muselo nedávno pršet. Bylo fajn být zase doma. Zhluboka jsem se nadechla a pocítila, že sem patřím. Byla jsem součástí tohoto místa a ono bylo zase součástí mě. Tady jsem vyrostla a strávila celý svůj život. Měla jsem tu kořeny. Byli tu pohřebni moji rodiče i babička. Oregon mě přivítal jako milované dítě, objal mě do chladivé náruče, ztišil moje rozhárané myšlenky a přislíbil klid mezi šeptajícími borovicemi. Nilima sešla po schůdcích za mnou, ale stála tiše a čekala, až se nabažím tolik známého prostředí. Zaslechla jsem tiché vrčení rychlého motoru a zpoza rohu se vynořil jasně modrý kabriolet. Ten nádherný elegantní sporťák měl úplně stejnou barvu, jako měly jeho oči. Tohle auto určitě objednal pan Kadam. Nechápavě jsem protočila oči nad jeho slabostí pro drahá auta. Pan Kadam prostě vždycky myslel na každičký detail a navíc to dělal stylově. Aspoň že je to auto jen půjčené. 11
TYGROVA STEZKA Dala jsem si věci do kufru a přečetla si vzadu nápis: Porsche Boxter RS 60 Spyder. Zavrtěla jsem hlavou a zamumlala si pro sebe: No ty vole! Úplně klidně bych jela do Salemu busem. Co jste říkala? zeptala se Nilima slušně. Ale nic. Jen jsem ráda, že jsem doma. Zavřela jsem kufr, nastoupila a zabořila se do koženého sedadla v odstínech modré a šedé. Jely jsme v tichosti. Nilima zjevně přesně věděla, kam jede, a tak jsem se nenamáhala ji nějak instruovat. Opřela jsem si hlavu a pozorovala ubíhající nebe a zelenou krajinu. Za chvíli kolem nás projelo auto plné puberťáků, kteří na nás pískali. Buď obdivovali auto, nebo Nilimu. Nebyla jsem si jistá, co vyvolalo jejich reakci, ale věděla jsem, že rozhodně nepískají na mě. Pak kolem nás projelo pomaleji i několik starších mužů, kteří sice nepískali, ale evidentně si užívali nabízený výhled. Nilima si jich nevšímala a já prostě zírala do prázdna a myslela na to, že musím vypadat stejně hrozně, jako se cítím. Když jsme vjely do centra Salemu, přejely jsme kolem Marion Street, která vedla přes most nad řekou Willamette a na silnici 22, po které bychom dojely až do Monmouthu a Dallasu. Pokusila jsem se Nilimu upozornit, že zapomněla odbočit, ale jen zlehka pokrčila rameny a řekla mi, že jedeme zkratkou. No jasně, opáčila jsem sarkasticky, co znamená dalších pár minut, když už jsme na cestě vlastně několik dní? Nilima pohodila krásnými vlasy, usmála se na mě a v klidu se dál proplétala dopravou v Salemu. Nikdy jsem touhle cestou nejela, takže to rozhodně byla ta nejdelší cesta do Dallasu. Nilima zamířila ke kopci ponořenému v lese. Jely jsme pomaličku serpentinami nahoru několik kilometrů po nádherné cestě obklopené stromy. Viděla jsem prašné cesty mizející v lese. Sem tam vykukovaly mezi větvemi i domy, ale celkově to bylo docela nedotčené místo. Byla jsem překvapená, že se sem město ještě nerozšířilo a nezačalo se tu stavět ve velkém. Bylo to tu totiž překrásné. 12
UNIVERZITA Nilima zpomalila a zahnula na jednu z vedlejších cest, která vedla dál vzhůru. Stromy tu rostly velice hustě u sebe. I když jsme projely kolem několika dalších silniček, neviděla jsem žádné domy. Na konci cesty jsme zastavily před dvojdomkem. Byl usazen přímo v srdci borového háje. Dvojdomek měl dvě identické poloviny, jako by se dívaly do zrcadla. Dvě patra, garáž a společná předzahráda. Velké arkýřové okno se otvíralo nad stromy. Dům byl obložen hnědým cedrovým dřevem natřeným na některých místech temnou zelenou. Šedozelená střecha byla šindelová a dům tak připomínal nějakou horskou boudu. Nilima zajela elegantně do garáže, vypnula motor a prohlásila: Jsme doma. Doma? Co tím myslíš? My nepojedeme za mými nevlastními rodiči? ptala jsem zmateně, pokud jsem ještě vůbec mohla být zmatenější než dosud. Nilima se chápavě usmála a pak mi jemně sdělila: Ne. Tohle je tvůj dům. Můj dům? O čem to mluvíš? Já bydlím v Dallasu. Kdo bydlí tady? Ty tu bydlíš. Pojď dovnitř a já ti to vysvětlím. Prošly jsme místností s pračkou a sušičkou do malé kuchyně, kde byly citronově žluté záclony, zcela nové nerezové spotřebiče a stěny vyzdobené vzorem s citrony. Nilima vyndala z ledničky dvě plechovky lehké coly. Hodila jsem batoh na zem a vyzvala ji: Tak jo, řekni mi, o co tu jde. Neodpověděla a místo toho mi nabídla colu, odmítla jsem, ale ona mi stejně jen řekla, ať jdu za ní. Povzdechla jsem si, zula si tenisky, abych nezašpinila luxusní koberce, a vydala se za ní do nevelkého, ale útulného obývacího pokoje. Posadily jsme se na kaštanově hnědou koženou sedačku. V rohu stá- 13
TYGROVA STEZKA la vysoká knihovna plná lákavých evidentně klasických knih v pevné vazbě, které jistě stály jmění. Z druhé strany se o moji pozornost hlásilo okno zalité sluncem a taky obrovská plochá televize a naleštěný stolek pod ní. Nilima se začala probírat papíry položenými na konferenčním stolku. Kelsey, promluvila pak, tenhle dům je opravdu tvůj. Je to součást mzdy za tvou práci letos v létě v Indii. Ale já jsem přece doopravdy nepracovala, Nilimo. To, co jsi udělala, bylo přímo životně důležité. Dokázala jsi mnohem víc, než kdokoliv z nás vůbec doufal. Všichni jsme ti obrovsky zavázáni a toto je jen malá odměna za tvoje úsilí. Překonala jsi neskutečné překážky a téměř jsi u toho zemřela. Opravdu jsme ti všichni velmi vděční. Trochu v rozpacích jsem se to pokoušela zlehčit: No, když to postavíš takhle ale počkat! Řeklas, že tenhle dům je součást mé odměny? To znamená, že dostanu ještě něco? Nilima přikývla. Ano. Tak to ne. Tohle vážně nemůžu přijmout. Dům sám o sobě je příliš mnoho, nemluvě o čemkoliv jiném. Je to mnohem víc, než na čem jsme se dohodli. Chtěla jsem si jen vydělat peníze, abych si mohla koupit učebnice na vejšku. Tohle fakt nemusel. Kelsey, trval na tom. No, tak na tom trvat přestane. Tohle je vážně moc, Nilimo. Vážně. Vzdychla a zadívala se mi do tváře, která byla výrazem nesmiřitelného odhodlání. Ale on opravdu chce, abys to všechno měla, Kelsey. Díky tomu bude šťastný. Ale je to hrozně nepraktické! Jak se odsud dostanu na autobus do školy? Plánovala jsem, že až se vrátím domů, zapíšu se na nějakou nástavbu nebo tak něco. A tohle místo není zrovna blízko žádné autobusové lince. Nilima se na mě zmateně podívala. Co tím myslíš, že se nedosta- 14
UNIVERZITA neš na autobus? Pokud bys opravdu toužila jet autobusem, předpokládám, že by sis dojela dolů na zastávku. Jak to myslíš, že bych si dojela dolů na zastávku? To nedává smysl. No, ale to ty říkáš nesmysly. Proč by si prostě nejela do školy svým autem? Mým autem? Jakým autem? Tím, co je v garáži, přece. Tím, co je No to ne. To si ze mě děláš srandu. Ne, nedělám. To porsche je tvoje. To teda není! Víš vůbec, kolik to auto stojí? V žádném případě! Vytáhla jsem si mobil a našla číslo na pana Kadama. Těsně předtím, než jsem zmáčkla zelené tlačítko, mě ale napadlo něco, kvůli čemu jsem se zarazila. Měla bych vědět ještě o něčem? Nilima provinile zamrkala. No taky si dovolil tě zapsat na oregonskou univerzitu. Školné i knížky už jsou zaplacené. Učebnice leží na stole vedle seznamu přednášek, mikiny s oregonským vlkem a mapy kampusu. On mě zapsal na univerzitu? zeptala jsem se nevěřícně. Plánovala jsem, že půjdu jen na nějakou nástavbu a přitom budu pracovat ne, že půjdu na nejprestižnější oregonskou univerzitu. Nejspíš si myslel, že by se ti na univerzitě líbilo víc. Přednášky začínají příští týden. Pokud jde o práci, tak ti samozřejmě nic nebrání, ale není to nutné. Máš zřízen bankovní účet. Platební karta leží na stole. Nezapomeň si ji na zadní straně podepsat. Ztěžka jsem polkla. A... ehm kolik peněz přesně je na tom účtě? Nilima pokrčila rameny. Nemám tušení, ale jsem si jistá, že to bude v pohodě pokrývat veškeré tvé výdaje. Sem, samozřejmě, žádné účty chodit nebudou. Všechno se posílá přímo našemu účetnímu. Dům i auto jsou zaplacené, stejně jako veškeré poplatky spojené se školou. 15
TYGROVA STEZKA Když domluvila, posunula ke mně hromadu papírů, pak se opřela a tiše upíjela colu. Chvíli jsem nebyla schopna slova, ale potom jsem si vzpomněla na své předsevzetí zavolat panu Kadamovi. Vzala jsem do ruky telefon, abych našla jeho číslo. Nilima mě přerušila: Jsi si jistá, že to chceš všechno vrátit? On to tak opravdu chce. Chce, abys to všechno měla. Pan Kadam by měl vědět, že žádnou takovouhle charitu nepotřebuju. Prostě mu jen vysvětlím, že nějaká vyšší odborná škola bude naprosto dostačující a že mi vůbec nevadí bydlet na koleji a jezdit do školy autobusem. Nilima se ke mně naklonila a řekla: Ale, Kelsey, tohle všechno nezařídil pan Kadam. Cože? Tak když to nebyl pan Kadam, tak kdo ach! Zaklapla jsem prudce mobil v ruce. Nic by mě nepřimělo, abych volala jemu, naprosto nic. Takže to on to tak chce, že? Nilima se zamračila a vypadala roztomile zmateně. Ano, řekla bych, že ano. To, že jsem ho opustila, mi málem rozdrásalo srdce na kusy. Byl ode mě 11 581,3 kilometru daleko, ale stejně se mu dařilo držet mě stále pevně v rukou. Spíš jen tak sama pro sebe jsem zavrčela: Tak jo, stejně vždycky nakonec dostane to, co chce, takže se nemá cenu snažit vrátit mu to zpátky. Jen by si vymyslel další ještě šílenější dar, který by náš vztah zkomplikoval ještě víc. Před domem zatroubilo auto. To bude můj odvoz zpátky na letiště, řekla Nilima a vstala. Ach! A málem bych zapomněla. Tohle je taky pro tebe. Vtiskla mi do ruky úplně nový mobil, obratně mi přitom vzala ten starý, krátce mě objala a vyrazila ke dveřím. Ale, Nilimo, počkej! Neboj, Kelsey, všechno bude v pořádku. Formuláře, které musíš 16
UNIVERZITA vyplnit do školy, leží v kuchyni na lince. V ledničce je nějaké jídlo a všechny tvoje věci jsou nahoře. Když budeš chtít, tak pak můžeš zajet za svými nevlastními rodiči, čekají, že se jim ozveš. Otočila se, ladně vyšla ven a nastoupila do auta. Ještě mi ze sedadla spolujezdce vesele zamávala a pak už jsem sledovala, jak elegantní černý sedan mizí z dohledu. Zamávala jsem rozmrzele na rozloučenou a náhle si uvědomila, že jsem zůstala úplně sama, v neznámém domě obklopeném tichými stromy. Rozhodla jsem se, že to tu trochu prozkoumám, když už to má být můj nový domov. Otevřela jsem ledničku a zjistila, že je opravdu plná jídla. Vzala jsem si láhev limonády, trochu upila a začala nakukovat do skříněk. Bylo v nich všechno, talíře, skleničky, vařečky i další kuchyňské potřeby, příbory, hrnce, pánve. Z náhlého popudu jsem vysunula spodní šuplík v ledničce a našla v něm kupu citronů. Tohle bylo evidentně dílo pana Kadama. Dobře věděl, že pití vody s citronem mě uklidňuje. Zásahy pana Kadama do vybavení interiéru ani zdaleka nekončily v kuchyni. Dolní koupelna byla laděná do šedozelené a citronově žluté a mýdlo v dávkovači mělo citronovou vůni. Dala jsem si boty do proutěného koše vedle nové pračky a sušičky a vydala se do pracovny. Uprostřed stolu ležel můj starý počítač, ale hned vedle něj byl úplně nový notebook. U stolu stálo kožené kancelářské křeslo, vedle pak byly zásuvky s pořadači a polička s papíry a dalšími kancelářskými potřebami. Vzala jsem batoh a vyšla nahoru, abych se podívala na svou novou ložnici. U zdi byla tak akorát velká postel s tlustou prošívanou dekou v slonovinové barvě, kterou doplňovaly broskvově zbarvené polštáře. V nohách postele stála stará dřevěná truhla a v rohu pokoje byla čelem k oknu s výhledem na les postavena od pohledu pohodlná křesla na čtení také v broskvové barvě. Na posteli ležel lístek, který mi okamžitě zvedl náladu: 17
TYGROVA STEZKA Ahoj, Kelsey! Vítej doma! Zavolej, až budeš moct chceme všechno slyšet. Všechny tvoje věci jsou přestěhované. Tvůj nový domov je úžasný! Máme tě rádi, Mike a Sarah Po přečtení vzkazu od Mika a Sarah jsem si v kombinaci s tím, že jsem zpátky v Oregonu, začala připadat zase nohama na zemi. Jejich život byl normální. Můj život s nimi byl normální a pro změnu by bylo fajn být chvíli s normální rodinou a chovat se jako obyčejná lidská bytost. Spaní v džungli na zemi, hovory s indickými bohyněmi, láska k tygrovi nic z toho normální nebylo. Ani s přimhouřením obou očí. Otevřela jsem šatnu a uviděla, že moje stuhy do vlasů i oblečení byly opravdu přestěhovány. Přejela jsem prsty po věcech, které jsem už několik měsíců neviděla. Když jsem otevřela druhou část šatny, našla jsem v ní oblečení, které jsem dostala v Indii, a navíc pár ještě nerozbalených nových věcí. Jak se pro všechno na světě podařilo panu Kadamovi dostat sem ty věci přede mnou? Nechala jsem to přece všechno v Indii. Zavřela jsem dveře do šatny i ke svým vzpomínkám a rozhodla se, že tuhle část už nikdy znova neotevřu. Přešla jsem ke komodě a otevřela vrchní zásuvku. Sarah mi poskládala ponožky přesně tak, jak to mám ráda. Od černých, přes bílé až po různobarevné, všechny páry byly stočené do úhledných kuliček a podle barvy uložené v řadě. Obsah další zásuvky mi ale smazal úsměv z tváře. Bylo v ní hedvábné pyžamo, které jsem záměrně nechala v Indii. 18