Masarykova Univerzita Právnická fakulta

Masarykova Univerzita Právnická fakulta Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva Diplomová práce Depositum - smlouva o úschově Tomáš Vítek 2014/2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Depositum - smlouva o úschově zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.... 1

Při této příleţitosti bych rád poděkoval panu JUDr. Pavlu Salákovi, Ph.D. za cenné rady a velkou ochotu, kterou projevil při vedení mé práce. Rád bych také poděkoval své rodině, zvláště pak svému otci Liboru Vítkovi za pomoc při tvorbě této práce a matce Haně Otevřelové za neutuchající podporu. Dále pak děkuji všem svým přátelům, bez kterých by ţivot byl jen šedým místem bez barev. 2

Abstrakt Diplomová práce se zabývá smlouvou o úschově neboli depositem. Popisuje úpravu deposita v římském právu, ABGB, občanském zákoníku z roku 1964 a také současnou právní úpravu, tedy občanský zákoník z roku 2012. Dále se práce okrajově zabývá úpravou deposita ve středověku a zmiňuje i druhy deposita včetně depositum irregulare, depositum in sequestrem a deposita miserabile. V neposlední řade práce provádí komparaci úpravy deposita v římském právu, ABGB a občanských zákonících z roku 1964 a 2012. Abstract The thesis deals with the contract of bailment or depositum. It describes the legislation of depositum in Roman law, ABGB, the Civil Code of 1964 and the current legislation as well (the Civil Code of 2012). Then the thesis marginally deals with the legislation of depositum in the Middle Ages and mentions depositum types including depositum irregulare, depositum in sequestrem and depositum miserabile. Last but not least the thesis provides comparsion of legislation of depositum in Roman law, ABGB and Civil Codes of 1964 and 2012. Klíčová slova smlouva, depositum, smlouva o úschově, úschova, pravidelná úschova, nepravidelná úschova, strany smlouvy, věc zastupitelná, věc nezastupitelná. Key words contract, depositum, contract of bailment, bailment, regular bailment, irregular bailment, sides of a contract, fungible thing, irreplaceable thing. 3

Obsah Seznam použitých zkratek... 6 Úvod... 7 1. Co je depositum... 10 2. Depositum v římském právu... 12 2.1. Právní úprava... 12 2.2. Vznik... 12 2.3. Strany... 13 2.4. Předmět... 14 2.5. Práva a povinnosti... 14 2.6. Odpovědnost... 16 2.7. Doba uschování... 18 3. Depositum ve středověku... 19 4. Depositum podle zákona č. 946/1811 Sb.... 21 4.1. Právní úprava... 21 4.2. Vznik... 22 4.3. Strany... 23 4.4. Předmět... 23 4.5. Práva a povinnosti... 24 4.6. Odpovědnost... 28 4.7. Doba uschování... 29 4.8. Úplatnost... 32 5. Depositum podle zákona č. 40/1964... 34 5.1. Právní úprava... 34 5.2. Vznik... 36 5.3. Strany... 37 5.4. Předmět... 37 5.5. Práva a povinnosti... 38 5.6. Odpovědnost... 42 5.7. Doba uschování... 43 6. Depositum podle zákona č. 89/2012 Sb.... 44 4

6.1. Právní úprava... 44 6.2. Vznik... 45 6.3. Strany... 46 6.4. Předmět... 46 6.5. Práva a povinnosti... 47 6.6. Odpovědnost... 50 6.7. Doba úschovy... 51 7. Druhy deposita... 52 7.1. Depositum irregulare... 52 7.1.1. Tantundem... 53 7.1.2. Podobnosti a rozdíly mezi depositem irregulare a mutuem... 54 7.2. Depositum in sequestrem... 55 7.3. Depositum miserabile... 56 7.4. Přijetí hosta... 56 7.5. Smlouva o skladování... 57 7.6. Úschova cenných papírů... 58 7.7. Peněţní vklady... 59 7.8. Smlouva o uloţení věci... 60 8. Komparace úprav... 61 8.1. Vznik, strany a předmět deposita... 61 8.2. Práva a povinnosti... 63 8.3. Odpovědnost... 65 8.4. Doba úschovy... 66 Závěr... 67 Použitá literatura... 69 5

Seznam použitých zkratek ABGB Koldínův zákoník NOZ ObchZ Osnova OZ Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský ze dne 1. 6. 1811 Práva městská království českého a markrabství moravského z roku 1579 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník z roku 1937 (Sněmovní tisk č. 844) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Ř. z. Říšský zákoník Sb. Sb. z. s. Sb. z. a n. Střední kodex ZCP Sbírka zákonů Sbírka zákonů soudních Sbírka zákonů a nařízení Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k 1. 1. 1951 Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů 6

Úvod Naše zákony jsou jako velký les, mnohému se v nich už cesta spletla; a čím hlouběji jsi do nich vlez, tím v nich méně rozhledu a světla. [Quis Ladislav, 1846-1913] Tématem diplomové práce je depositum - smlouva o úschově. Depositum neboli smlouva o úschově je institut, který je s mírnou nadsázkou tak starý, jako právo samo. Jedná se o jeden z nejstarších kontraktů. Toto téma jsem si vybral proto, ţe mě za celá studia nejvíce zajímalo právo římské a občanské a depositum v sobě kloubí oboje. Jako součást římského práva se stalo odkazem největších právníků té doby a samo římské právo se pak stalo inspirací při tvorbě moderního občanského práva. Cílem této práce je především popsat úpravu deposita v římském právu, ve všeobecném občanském zákoníku 1 (dále jen ABGB ), občanské zákoníku z roku 1964 2 (dále jen OZ ) a občanském zákoníku z roku 2012 3 (dále jen NOZ ). Následně se tato práce pokusí provést komparaci římskoprávní úpravy a jednotlivých předpisů tak, aby byly co nejvíce patrné změny, kterými depositum v průběhu staletí prošlo. Vzhledem k cíli práce bude pouţita především metoda deskripce při zpracovávání římskoprávní úpravy deposita a jednotlivých předpisů. Dále bude v práci pouţita metoda komparace, která pomůţe odhalit, jiţ v cíli práce uvedené, změny, kterými depositum prošlo. Problematika je občas vysvětlena na praktických příkladech pro lepší pochopení. Práce je členěna na osm kapitol. První kapitola má za cíl pouze stručně osvětlit pojem depositum. Druhá kapitola se věnuje úpravě deposita v římském právu. Kapitola třetí pojednává o depositu upraveném v kodifikaci Práva městská království českého a markrabství moravského. Čtvrtá kapitola se zabývá úpravou 1 Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský ze dne 1. 6. 1811. 2 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 7

deposita v ABGB. Kapitola pátá pojednává o úpravě deposita v OZ. Šestá kapitola se zabývá úpravou deposita v NOZ. Kapitola sedmá v návaznosti na stanovený obsah práce pojednává o druzích deposita včetně deposita irregulare, deposita in sequestrem a deposita miserabile. Poslední osmá kapitola se zabývá komparací úpravy deposita v římském právu, v ABGB, v OZ a NOZ. Snaţí se postřehnout, jak moc se depositum v průběhu stovek let změnilo. Jak je uvedeno výše, cílem této práce je především popsat a porovnat úpravu mezi římským právem, úpravou v ABGB, úpravou dle OZ a úpravu v NOZ. Tyto kapitoly byly tedy psány a dále členěny s ohledem na to, aby bylo moţné jednotlivé úpravy navzájem komparovat. Kapitola věnovaná středověku je součástí práce z toho důvodu, aby se alespoň částečně zmírnil časový skok, který z historického hlediska ční mezi římským právem a úpravou deposita v ABGB. Naproti tomu kapitola věnovaná druhům deposita je součástí práce proto, aby byla zpracována celá obsahová náplň zvoleného tématu. Práce čerpá především z odborné literatury, dále také z článků odborných časopisů a dobových i současných předpisů. V části věnované římskoprávní úpravě práce vychází převáţně z práce Leopolda Heyrovského 4 a problematika odpovědnosti v římském právu je zpracována převáţně na základě děl Pietra Bonfanteho 5 a Jana Váţného 6. Pro kapitolu věnovanou středověku práce vychází především z díla Karla Malého. 7 Při zpracování úpravy v ABGB je pro práci stěţejní komentář Františka Roučka a Jaromíra Sedláčka 8 v kombinaci s publikací věnované výhradně obligačnímu právu pouze od Jaromíra Sedláčka 9. Pro úpravu v 4 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, 1243 s. 5 BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Brno: Čs. A. S. Právník, 1932, 745 s. 6 VÁŢNÝ, Jan. Římské právo obligační. Brno: Čs. A. S. Právník, 1946, 235 s. 7 MALÝ, Karel; SLAVÍČKOVÁ, Pavla a kol. Práva městská Království českého: Edice s komentářem. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, 783 s. 8 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, 866 s 9 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, 195 s. 8

OZ práce čerpá mnohé poznatky z rozsáhlých komentářů Karla Eliáše 10, Josefa Fialy 11 a Jiřího Švestky 12 a při zpracovávání úpravy dle NOZ to byly především komentáře od Milana Hulmáka 13 a Jiřího Švestky 14. Ostatní publikace, které poskytly cenné informace, jsou vyjmenovány v seznamu literatury. Zpracovávané téma je velice široké, kaţdá z kapitol by mohla být zpracována jako samostatná práce, a proto se práce pouze snaţí nastínit, jak bylo depositum s postupem času upravováno a jak moc se jednotlivé úpravy lišily. 10 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. svazek, 488-880. Praha: Linde, 2008, 1397-2639 s. 11 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer C R, 2009, 867-1618 s. 12 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník II: 460 až 880 komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 1375-2471 s. 13 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část ( 2055-3014): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, 2046 s. 14 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář: Svazek V ( 1721 až 2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 1667 s. 9

1. Co je depositum Depositum je latinský název pro smlouvu schovací (smlouva o úschově, úschova), odvozený od slova deposit neboli záloha. Depositum lze charakterizovat jako reálný kontrakt, kterýž v tom pozůstává, že cizí věc se třetí osobě odevzdává ve schování a tato ji ve své opatrování přijímá. 15 Smlouva o úschově má za sebou bohatou historii. Jedná se o institut, jehoţ kořeny sahají nejen do starověkého Říma, ale také mnohem dál. Depositum patří historicky k nejstarším kontraktům vůbec. Zmínky o smlouvě o úschově najdeme již v nejstarších právních pramenech i mimo antickou společnost, například u Chammurabiho zákoníku. 16 Ve své původní podobě se jednalo o úschovu výhradně individuálně určené věci, která musela být in specie také v pořádku vrácena. 17 Postupem času se však z praktických důvodů rozšiřovat i na věci genericky určené. V římském právu se tak jiţ objevovalo i depositum irregulare, které bude podrobněji popsáno v kapitole 7.1. Kaţdá úprava, která u nás byla účinná depositum definovala mírně odlišně. Porovnáním těchto definic se bude práce zabývat níţe (viz 8.1). Snaha o co nejpřesnější definování deposita však nebyla ponechána pouze zákonům. Například Menoušek definuje depositum takto: smlouvou schovací jedna strana odevzdává druhé určitou věc hmotnou v detenci a tato přijímajíc ji, závazek na sebe béře, věc tu opatrovati a pak tutéž věc vrátiti. 18 Osobně se mi nejlépe zamlouvá způsob, jak depositum vnímá Heyrovský: Depositum, smlouva 15 VESELÝ, František Xaver. Všeobecný slovník právní: příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Díl čtvrtý. Praha: Nákladem vlastním, 1899, s. 509. 16 BĚLOVSKÝ, Petr. Depositum irregulare: úschova peněz v římském právu. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2002, roč. 141, č. 9, s. 981. 17 Tamtéţ, s. 981. 18 MENOUŠEK, Antonín. Příspěvek k nauce o smlouvě schovací. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1899, roč. 38, s. 761. 10

schovací, se činí, když někdo (depositor, deponent, ukladatel) dává druhému (depositarius, schovatel) věc movitou v detenci k bezplatnému opatrování. 19 Stranami deposita jsou věřitel a dluţník. Jak jsou nazývány v jednotlivých úpravách je uvedeno níţe. Věřitel je ten, který určitou věc poskytne, předá druhé straně, tedy dluţníku. Dluţník je tedy strana, která má věc bezplatně uschovat, opatrovat, hlídat a má také povinnost věc opět věřiteli vrátit. Z tohoto vztahu také plynou práva a povinnosti těchto stran. Ty se však v návaznosti na rozličné právní úpravy mohou lišit. Podrobněji však budou popsány později. V mnoha případech vyplývají práva a povinnosti z vůle stran, není tedy nutností, aby z konkrétního vztahu vyplývaly všechny. 20 Subjekt deposita musí být způsobilý k právním úkonům. Smlouvu schovací mohou uzavírat jak osoby fyzické, tak osoby právnické, obchodníci pod svou firmou, veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti i druţstva. 21 19 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 678. 20 MENOUŠEK, Antonín. Příspěvek k nauce o smlouvě schovací. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1899, roč. 38, s. 761, 762. 21 Tamtéţ, s. 762. 11

2. Depositum v římském právu 2.1. Právní úprava Římské právo bylo právem kvalitativně odlišným od práv všech ostatních starověkých společností. Výstižně bývá považováno za jeden z vrcholů lidské kultury. 22 Z výše uvedeného lze vyvodit, ţe římské právo je jedinečné a ve své době nebylo ničím překonané. Římské právo je sice jiţ neměnné a jasně dané, nelze jej však povaţovat za právo mrtvé. Slouţilo totiţ jako základ pro mnohé velké evropské kodifikace jakými jsou: francouzský Code civil - 1804, rakouský Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 (ABGB) či německý Občanský zákoník z roku 1900 (BGB). 23 2.2. Vznik V římském právu je depositum součástí tzv. reálných kontraktů pojmenovaných, pro které bylo typické, ţe obligace povstává tím, že jeden druhému plní za tím účelem, aby zavázal sobě příjemce, a tento plnění to přijímá, podrobuje se onomu účelu a tím i závazku, z něho proň plynoucímu. 24 Reálné kontrakty vznikají aţ fyzickým předáním předmětu smlouvy druhé straně na základě předchozího souhlasu a zakládají povinnost vrátit předmět plnění. 25 Tedy smlouva reálná nevznikne, dokud opravdu nedojde k fyzickému ( reálnému ) 22 BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva: ve třech fázích jeho vývoje. 2. přeprac. vyd. Praha: Academia, 1995, s. 15. 23 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 9. 24 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 664. 25 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 175. 12

předání věci. Reálné kontrakty pojmenované (tedy i depositum) jsou bezúplatné. Pokud by byla sjednána odměna, jednalo se převáţně o nájem. To však neplatilo, pokud byla odměna projevem deponentova vděku. 26 Pro tyto kontrakty bylo charakteristické, ţe jedna strana předala druhé straně věc, a tato druhá strana byla poté povinna vrátit in specie (tedy tu samou věc, která byla této straně předána), případně in genere (věc stejného druhu, např. peníze). 27 Důleţité je také poznamenat, ţe ve věcněprávní rovině nedocházelo u deposita k přechodu vlastnictví. Depozitář se stal pouze detentorem uschované věci. Deponent tedy nemusel být vlastníkem věci a ničemu tedy nebránilo, aby depositum vzniklo mezi depozitářem a např. zlodějem. 28 2.3. Strany Označení stran jako dluţník a věřitel římské právo sice v obecné rovině znalo, ale u deposita je označovalo jinak. Věřitele jako deponens či depositor. Z označení uvedených v předchozí větě pak vzniklo počeštěné slovo deponent. V některých publikacích se také můţeme setkat s pojmem ukladatel (např. Heyrovský 29 nebo Rebro 30 ). Naproti tomu dluţník je označován jako depositarius neboli depozitář. Dále se však můţeme setkat s pojmem, jako je schovatel. Ze vztahu depozitáře a deponenta vznikají vzájemná práva a povinnosti, která budou podrobněji rozebrána v kapitole 2.5. 26 REBRO, Karol; BLAHO, Peter. Rímske právo. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1991, s. 325. 27 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 245. 28 REBRO, Karol. Rímské právo súkromné. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1980, s. 208. 29 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 678. 30 REBRO, Karol. Rímské právo súkromné. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1980, s. 208. 13

2.4. Předmět Předmětem deposita podle římského práva jsou pouze věci movité. Zajímavou otázkou je, zdali mohli být předmětem deposita res extra commercium. Res extra commercium jsou věci, které nemohou být předmětem vlastnictví a jiných práv soukromých. 31 Z výše uvedeného lze tedy usoudit, ţe res extra commercium předmětem deposita být nemohly. Předmětem deposita mohly být věci zastupitelné (určené genericky) i nezastupitelné (určené individuálně). U nezastupitelných deponent dal do úschovy depositáři určitou věc a po vyţádání dostal deponent zpět tu samou věc (př. Uloţím si do úschovy knihu a poté si z úschovy vyzvednu tu samou knihu, kterou jsem do úschovy vloţil). Uschována dále mohla být i věc pohyblivá (tedy i otrok). 32 U věcí zastupitelných deponent vloţil do úschovy genericky určenou věc a po vyţádání dostal zpět věc stejného druhu a stejného počtu, váhy, délky apod. (kvalita). Genericky určenými věcmi mohou být peníze, ale můţeme si pod nimi představit také obilí, písek atd. 33 V případě úschovy genericky určených věcí se v římském právu vyvinul relativně sporný institut depositum irregulare, který upravoval úschovu zastupitelných věcí a všechna její úskalí (viz 7.1.). 2.5. Práva a povinnosti Pretože úschova je dvojstranný nerovný kontrakt, vyplývajú z neho povinnosti (a im korešpondujúce relatívne subjektívne práva) na oboch stranách 31 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 297. 32 BLAHO, Peter; HARAMIA, Ivan; ŢIDLICKÁ, Michaela. Základy rímskeho práva. 1. vyd. Bratislava: MANZ, 1997, s. 326. 33 HUERTA DE SOTO, Jesús. Peníze, banky a hospodářské krize. 1. vyd. Praha: ASPI, 2009, s. 4, 6. 14

kontraktu. 34 Níţe uvedené rozdělení povinností stran je přehledně upraveno v publikaci Blaho, Haramia a Ţidlická. 35 Depozitář - Povinnost uschovanou věc vrátit Depozitář musí věc vrátit ve stavu, ve kterém ji deponent do úschovy předal. A musí tak učinit společně se vším, co k věci za dobu úschovy přibylo. 36 Uschovanou věc musí depozitář rovněţ vrátit na poţádání deponenta, a to bez ohledu na sjednanou dobu úschovy. 37 - Povinnost věc opatrovat a starat se o ni Depozitář nemá právo uschovanou věc uţívat. Pokud depozitář věc uţil bez deponentova svolení, spáchal furtum usus neboli nedovolené uţívání. 38 - Povinnost nahradit škodu Jedná se o náhradu škody za zničení věci nebo také za zaviněné zhoršení kvality věci. O odpovědnosti viz kapitola 2.6. Deponent - Povinnost nahradit náklady Deponent je povinen nahradit náklady, které depozitáři vznikly v souvislosti s udrţením nebo uchráněním věci. 39 - Povinnost nahradit škodu Povinnost nahradit škodu, která depozitáři vznikla uloţenou věcí. 40 V římském právu bylo moţné depozitáře ţalovat prostřednictvím dvou ţalob. V případě, ţe depositář nesplnil své povinnosti, mohl se jich deponent 34 BLAHO, Peter; HARAMIA, Ivan; ŢIDLICKÁ, Michaela. Základy rímskeho práva. 1. vyd. Bratislava: MANZ, 1997, s. 326. 35 Tamtéţ, s. 326. 36 VÁŢNÝ, Jan. Římské právo obligační. Brno: Čs. A. S. Právník, 1946, s. 71. 37 REBRO, Karol. Rímské právo súkromné. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1980, s. 208. 38 BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Brno: Čs. A. S. Právník, 1932, s. 512, 558 39 REBRO, Karol. Rímské právo súkromné. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1980, s. 209 40 BLAHO, Peter; HARAMIA, Ivan; ŢIDLICKÁ, Michaela. Základy rímskeho práva. 1. vyd. Bratislava: MANZ, 1997, s. 326. 15

dovolávat prostřednictvím actio depositi directa. Jednalo se o ţalobu, kterou se deponent domáhal vydání deponované věci a z povahy věci tedy plyne, ţe jí disponoval vţdy. Naproti tomu depozitář mohl uplatnit ţalobu actio depositi contraria. Touto ţalobou se depozitář domáhal svých nároků vůči deponentovi, ale pouze v případě, kdy mu nějaký nárok vznikl. 41 2.6. Odpovědnost Z povinnosti depozitáře vrátit věc neporušenou se vším, co k ní přibylo pramení jeho odpovědnost. Je nutné poznamenat, ţe se v průběhu římských dějin a s vývojem římského práva odpovědnost neustále měnila. Depozitář není odpovědný za škodu způsobenou na věci v případě, kdy danou škodu nezavinil. V případě však, ţe škoda na věci nebo její zánik bude způsoben jeho vinou, jiţ odpovědný být můţe. Zavinění depozitáře lze rozlišit na úmysl (dolus) a nedbalost (culpa). Vzhledem k tomu, ţe depositum je značně v zájmu deponenta, ručí depozitář pouze za úmyslné zhoršení nebo zničení věci a nikoliv za nedbalost. 42 Jak bylo poznamenáno výše, odpovědnost v depositu prošla značným vývojem. Justiniánské právo totiţ na odpovědnost jiţ pohlíţí trochu jinak. Podle míry nedbalosti se začala rozlišovat: - culpa lata (hrubá nedbalost) - aţ nepochopitelná neopatrnost - culpa in concreto - určuje se podle toho, jak moc depozitář opatruje své vlastní věci - culpa levis (nedbalost lehká) - průměrná péče starostlivého hospodáře 41 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 679. 42 VÁŢNÝ, Jan. Římské právo obligační. Brno: Čs. A. S. Právník, 1946, s. 71. 16

- custodia - odpovědnost za náhodu 43 Depozitář neručí jiţ pouze za úmysl, ale také za hrubou nedbalost (culpa lata) dle zásady culpa lata dolo comparabitur. Dle Váţného platí, že depozitář jest zodpověden nejen za dolus, ale i za culpa lata jakožto culpa in concreto, a neručí pouze za culpa levis. 44 K pochopení odpovědnosti depozitáře je tedy podstatné si uvědomit význam culpa in concreto. V případě culpa in concreto se totiţ opatrnost neměří abstraktním měřítkem starostlivého hospodáře, ale konkrétně podle dlužníka (depozitáře), o kterého se jedná 45 Tato opatrnost se tedy posuzuje podle toho, jak depozitář opatruje své vlastní věci. 46 Depozitář tedy neručí i v případě, kdy opatruje uschovanou věc špatně, ale opatruje ji alespoň tak špatně (nebo lépe) jako své vlastní věci. 47 Rebro a Bonfante dále říkají, ţe depozitář můţe ve výjimečných případech odpovídat i za culpa levis, a to tehdy, pokud tuto odpovědnost na sebe převzal smlouvou nebo pokud sám navrhnul, ţe věc uschová. 48 Rovněţ je nutné dodat, ţe depozitář nesmí uschovanou věc uţívat. V případě, kdy toto poruší a věc uţije, je zlodějem a dopouští se furtum usus neboli nedovoleného uţívání 49 a odpovídá i za náhodu. 50 V důsledku zásady fur semper est in mora neboli zloděj je vţdy v 43 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 112. 44 VÁŢNÝ, Jan. Římské právo obligační. Brno: Čs. A. S. Právník, 1946, s. 72. 45 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 112. 46 Tamtéţ, s. 112. 47 VÁŢNÝ, Jan. Římské právo obligační. Brno: Čs. A. S. Právník, 1946, s. 72. 48 REBRO, Karol. Rímské právo súkromné. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1980, s. 208. 49 BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Brno: Čs. A. S. Právník, 1932, s. 512, 558. 50 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 247. 17

prodlení depozitář odpovídá za jakoukoli škodu, která vznikla na věci po krádeţi. 51 Deponent naproti tomu odpovídá za náhradu nutných nákladů a škody, které vznikly depozitáři. 52 Zajímavé však je, ţe deponent odpovídá i za delikty uschovaného otroka. Otrok totiţ nebyl v Římě povaţován za člověka, ale za věc, a bylo s ním proto také tak nakládáno. 53 2.7. Doba uschování Dobou úschovy se myslí doba, po kterou je depozitář povinen určitou věc uschovávat. V římském právu se však výslovně nestanovovalo, zdali u depozita musí být určena doba, po kterou musí depozitář věc uschovávat, tedy ji i opatrovat a pečovat o ni. V zásadě tedy můţeme říci, ţe strany nebyly povinny si dobu uschování určit. V takovém případě tedy lze předpokládat, ţe pokud si strany dobu úschovy nezvolili, platilo, ţe úschova byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, ţe deponent můţe kdykoli uschovanou věc ţádat zpět. V případě, kdy však doba úschovy ujednána byla, byl deponent povinen si věc vyzvednout bezprostředně po uplynutí této lhůty. 51 VLČEK, Karel. Vliv římského práva na současný občanský zákoník - přechod rizik ve smluvním právu. Bulletin-advokacie.cz [online] Česká advokátní komora, publikováno 18. 1. 2013. [cit. 26. 6. 2015]. 52 BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Brno: Čs. A. S. Právník, 1932, s. 513. 53 BLAHO, Peter; HARAMIA, Ivan; ŢIDLICKÁ, Michaela. Základy rímskeho práva. 1. vyd. Bratislava: MANZ, 1997, s. 326. 18

3. Depositum ve středověku Zásadní determinantou středověkého práva byl jeho partikularismus, způsobený základním středověkým principem, kterým byla personalita práva. 54 Personalitou práva se rozumí stav, kdy se určité skupiny osob (pro které byly typické určité charakteristické znaky) řídily stejným právem, ale i tak byly pod jurisdikcí stejného soudu. To dalo za vznik jednotlivým kategoriím práva a tím nejvýznamnějším bylo právo zemské. 55 Zemské právo bylo právem šlechtickým a upravovalo tak právní postavení příslušníků šlechtického stavu. 56 Vedle zemského práva se existovala také jiná práva pro jiné skupiny obyvatel jako například právo lenní, horní či vojenské, ale tím nejvýznamnějším z nich bylo pravděpodobně právo městské. 57 Městské právo je soubor právních předpisů, které upravovaly právní poměr městských obyvatel. 58 Jedná se o téma, které samotné můţe hravě obsáhnout celou práci a to i několikrát. Pro účely své práce chci alespoň okrajem vzpomenout asi nejdůleţitější kodifikaci městského práva na našem území, která se přímo ve svých ustanoveních zabývala depositem. Jedná se o Práva městská království českého a markrabství moravského neboli také známa jako Koldínův zákoník (dále jen Koldínův zákoník ), vydaný v roce 1579. Výše uvedená kodifikace byla završením vývoje městského práva v Čechách. 59 Depositum je ve výše uvedené kodifikaci upraveno pod titulem De deposito v čl. H. XXXVIII. aţ čl. J. III. Depositum je zde vymezeno takto: Depositarius, schovavač, jinák přijímatel bez záplaty, slove ten, kterýž k sobě 54 VOJÁČEK, Ladislav; SCHELLE, Karel; KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2 vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 119. 55 Tamtéţ, s. 119, 120. 56 Tamtéţ, s. 120. 57 Tamtéţ, s. 120. 58 MALÝ, Karel; ŠOUŠA, Jiří ml. Městské právo ve střední Evropě:Sborník příspěvků z mezinárodní právnické konference Práva městská Království českého z 19. - 21. září 2011, Praha. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, s. 9. 59 MALÝ, Karel; SLAVÍČKOVÁ, Pavla a kol. Práva městská Království českého: Edice s komentářem. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, s. 11. 19

věci k ostříhání s důvěrností od lidí podané přijímá. 60 Dle Koldínova zákoníku je depositum, stejně jako v římském právu, reálný kontrakt. Vzniká tedy okamţikem předání věci. Co je však zajímavé, ţe strany si jiţ mohly ujednat odměnu za uschování věci. 61 Shodně s římským právem i zde nemohla být věc uţívána, depozitář měl povinnost ji opatrovat ( schovatel má pilnosti a bedlivosti požívati a věc skladateli beze vší škody zase vrátit 62 ) a deponent ji dle čl. H. XXXIX zase mohl kdykoli poţadovat zpět. Odpovědnost byla stanovena tak, jako u půjčky. Depozitář tedy odpovídal nejen za škodu, kterou způsobil úmyslně, nebo která vznikla v důsledku jeho nedbalosti, ale stejně i za vyšší moc. 63 Depozitář se však mohl v případě odpovědnosti za náhodu vyvinit, a to v případě, kdy byly společně s uschovanou věcí poškozeny nebo zničeny i věci jeho. 64 60 čl. H. XXXVIII. Práva městská království českého a markrabství moravského. 61 MALÝ, Karel; SLAVÍČKOVÁ, Pavla a kol. Práva městská Království českého: Edice s komentářem. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, s. 713. 62 čl. H XXXVIII, II. Práva městská království českého a markrabství moravského. 63 MALÝ, Karel; SLAVÍČKOVÁ, Pavla a kol. Práva městská Království českého: Edice s komentářem. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013, s. 713. 64 Tamtéţ, s. 713. 20

4. Depositum podle zákona č. 946/1811 Sb. 4.1. Právní úprava Rakousko už dávno není evropskou mocností. I to je důvod, proč významné komparativní práce hledí na jeho všeobecný zákoník občanský (ABGB) jako na dílo, které má okrajový význam. Leč pro Českou republiku a její civilní právo má ABGB mimořádnou důležitost. 65 Jedná se o zákoník, který byl na území České republiky platný bezmála 150 let. Stal se vzorem pro vládní návrh československého občanského zákoníku z roku 1937 a jeho jisté fragmenty se uchovaly i v pozdějších občanských zákonících, které byly na území České republiky platné. 66 Všeobecný občanský zákoník byl výsledkem dlouhého snaţení o kodifikaci občanského práva, který započal jiţ za vlády Marie Terezie. ABGB byl vyhlášen patentem z 1. června 1811, čís. 946 Sb. z. s., s platností pro všechny země rakouského císařství, kromě země koruny uherské. Účinnosti nabyl dnem 1. ledna 1812. 67 Smlouvu o úschově lze nalézt v dílu druhém, oddílu druhém, hlavě devatenácté s názvem o smlouvě schovací. V této hlavě je smlouvě schovací věnováno šestnáct paragrafů od 957 aţ po 970c. 65 HRUŠÁKOVÁ, M, 200 let ABGB - od kodifikace k rekodifikaci českého občanského práva: sborník z mezinárodní vědecké konference. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 11 66 Tamtéţ, s. 11. 67 SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 16. 21

4.2. Vznik Z úpravy ABGB je patrné, ţe se ohledně smlouvy schovací nechal inspirovat římským právem. Proto se smlouva schovací také řadí mezi smlouvy reálné. V důsledku toho tedy smlouva schovací nevzniká okamţikem uzavření smlouvy, ale teprve aţ okamţikem, kdy skutečně dojde k předání věci, která je předmětem smlouvy schovací. Dle Sedláčka ale na druhou stranu nelze smlouvu schovací uzavřít pouze tak, ţe dojde k faktickému předání věci. Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe smlouva schovací vzniká za současného uzavření smlouvy schovací a faktického předání věci, která je předmětem právě této smlouvy. 68 Toto tvrzení také podporuje komentář Rouček a Sedláček, který tvrdí, ţe pouhé faktické odevzdání do detence bez této úmluvy není úschovou. Úmluva tato může se státi mlčky. 69 Dle Krčmáře toto vyplývá z ustanovení 958 ABGB 70. Jediný význam tohoto ustanovení však spatřuje právě ve faktu, ţe je zde přiznána schovateli detence. Vůči celému ustanovení je však skeptický a navrhuje toto ustanovení škrtnouti. Je to ustanovení dost primitivní, ježto stěží by někomu mohlo přijít na mysl, že při smlouvě schovací by se schovatel stal vlastníkem věci dané v úschovu. 71 Na druhou stranu je však vhodné poznamenat, ţe věta druhá ustanovení 957 ABGB 72 dle Roučka a Sedláčka připouští smlouvu schovací nikoli jako kontrakt reálný, ale jako kontrakt konsenzuální. Lze zde tedy spatřit určité 68 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 26. 69 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 454. 70 958 ABGB. schovací smlouvou nenabývá příjemce ani vlastnictví, ani držby, ani užívacího práva; je pouhým majitelem, který má povinnost ochránit věc jemu svěřenou od škody. 71 KRČMÁŘ, Jan. Všeobecná část občanského zákoníka a právo obligační: všeobecná část: darování, smlouva schovací, půjčka, zápůjčka a zmocnění: návrh subkomitéta pro revisi Zákoníka pro Československou republiku. 2 vyd. Praha: Ministerstvo obchodu, 1927, s. 175, 176. 72 957 ABGB. přijatý slib, převzíti cizí věc ještě neodevzdanou do opatrování, zavazuje sice slibující stranu, ale není to ještě schovací smlouva. 22

odchýlení se od klasického římského pojetí deposita čistě jako kontraktu reálného. Více viz 8.1. 4.3. Strany Stranami smlouvy jsou deponent a depozitář, avšak protoţe zákoník byl vyhlášen v německém jazyce, a pouze tento text byl prohlášen za autentický, 73 je tedy třeba pro označení stran uţít německé názvy. Deponenta ABGB označoval jako hinterleger a depozitáře jako verwahrer. 74 České překlady názvů stran se však různí. Pro svou práci vycházím z komentáře Rouček a Sedláček, který označuje depozitáře jako schovatel a deponenta jako ukladatel. 75 4.4. Předmět Věc může býti movitá i nemovitá, ale musí to býti věc hmotná, nehmotná věc nemůže býti dána do uschování. 76 Tedy v případě, ţe je předmětem věc nehmotná nebo pohledávka, nemůţe být uzavřena smlouva schovací, protoţe tyto věci nelze opatrovat nelze tedy splnit základní předpoklad pro vznik smlouvy schovací. Dotyčné věci lze pouze spravovat a v takovém případě by tedy uzavřená 73 SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 16. 74 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 472, 478. 75 Tamtéţ, 450-498 s. 76 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 26. 23

smlouva nebyla smlouvou schovací ve smyslu ustanovení 957 ABGB, ale jednalo by se o smlouvu příkazní ve smyslu ustanovení 709 ABGB. 77 V 957 ABGB se uvádí, ţe o smlouvu schovací se jedná pouze v případě, ţe depozitář přijme k úschově věc cizí. Z tohoto ustanovení by tedy šlo lehce vyvodit, ţe depozitář nemůţe uschovat svou vlastní věc. Sedláček však s tímto tvrzením nesouhlasí a tvrdí, ţe depozitář můţe přijmout do úschovy i věc vlastní v případě, ţe mu je tato věc svěřena od osoby, které je depozitář opět povinen danou věc poskytnout (nájem). 78 4.5. Práva a povinnosti Ze smlouvy schovací pramení ukladateli a schovateli práva a povinnosti, které výslovně upravuje ABGB v ustanoveních 961 aţ 966 u schovatele a 967, kde jsou upraveny práva a povinnosti ukladatele. Schovatel - Povinnost věc opatrovat tato povinnost společně s povinností věc vrátit vyplývá z ustanovení 961 ABGB. Zákon dokonce povinnost věc opatrovat přímo ve svém znění označuje jako schovatelovu povinnost hlavní. Schovatel musí věc bedlivě opatrovat po ustanovený čas. 79 Z tohoto ustanovení vyplývá, aby schovatel věc opatřil před škodou a zkázou takovým způsobem, jak by ji opatřil řádný člověk. Předmětem povinnosti schovatelovi je tedy určitě kvalifikovaná činnost. 80 77 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 454. 78 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 26. 79 961 ABGB. 80 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 26. 24

- Povinnost věc vrátit zákon stanovuje, ţe schovatel musí uloţenou věc vrátit po uplynutí smluvené doby. Dále je také schovatel povinen uschovanou věc vrátit, jak praví ABGB, v v tom stavu, v jakém ji převzal, a se vším, co k ní přibylo. 81 Zde tedy povinnost věc vrátit navazuje na povinnost věc opatrovat, protoţe bez řádného opatrování by schovatel nebyl schopen věc vrátit v takovém vztahu, v jakém ji převzal. - Povinnost zdržet se užívání věci tato povinnost nepřímo vyplývá z ustanovení 965 ABGB, první věty. Vzhledem k tomu, ţe schovatel je povinen vrátit věc ve stavu, v jakém ji uschoval, je moţnost věc řádně uţívat zcela vyloučena. V případě, kdy by schovatel věc přesto uţil, bude mít tato skutečnost vliv na jeho odpovědnost. Z ustanovení 959 pak vyplývá, ţe v případě kdy se schovateli na jeho žádost nebo dobrovolnou nabídku ukladatele dovolí užívání 82 se smlouva o úschově mění na smlouvu o zápůjčku (v případě, ţe je předmětem věc zuţivatelná) nebo na smlouvu o půjčku (v případě, kdy je předmětem smlouvy věc nezuţivatelná). Dle Váţného se zde zákonodárce dopustil omylu, kdyţ nesprávně stanovil, ţe v případě, kdy schovatel můţe uschovanou věc uţívat, se jedná o jiný druh smlouvy (konkrétně o zápůjčku či půjčku). Podle jeho názoru by se spíše mělo jednat o depositum irregulare, jako zvláštní druh smlouvy schovací. 83 Ztotoţňuji se s názorem Váţného, neboť mě výše uvedené ustanovení rovněţ zmátlo. - Povinnost nahradit škodu - z ustanovení 964 ABGB vyplývá, ţe schovatel je povinen nahradit ukladateli škodu, kterou způsobil opomenutím bedlivého opatrování (viz. kapitola 4.6.). 81 961 ABGB. 82 959 ABGB. 83 VÁŢNÝ, František. K zákonné úpravě depositního obchodu v cenných papírech. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1925, roč. 64, s. 432. 25

Ukladatel - povinnost nahradit škodu ukladatel je povinen nahradit schovateli škodu, kterou sám zavinil. Čili k tomu, aby schovateli vznikl nárok na náhradu škody, je zapotřebí zaviněné jednání ukladatele. Dle mínění Roučka a Sedláčka se však nejedná o nároky z vadného plnění, nýbrž jde o mimosmluvní nárok na náhradu škody a proto má schovatel dokázati nejen škodu, nýbrž i zavinění ukladatelovo. 84 V tomto případě se však výše zmíněný komentář v rozporu s publikací vydanou pouze Sedláčkem. 85 Ten tvrdí, ţe škoda je způsobena vadným plněním ukladatelovým, jde zde o náhradu škody ze smlouvy a nikoliv z mimosmluvního deliktu. 86 Dále také uvádí, ţe tato škoda má dva druhy: o škoda způsobená vadami věci o v případě úplatné smlouvy škoda, která vznikla tím, ţe ukladatel ţádá o vrácení věci dříve, neţ bylo smluveno 87 - povinnost nahradit náklady ukladatel je povinen nahradit schovateli náklady, které mu vznikly v důsledku uschování věci. Nárok na náhradu těchto nákladů však vzniká schovateli pouze v případě, kdy sám uschovanou věc řádně opatroval. 88 Dle zákona lze dovodit rozsah náhrady za vynaloţené náklady. Schovatel tedy můţe uplatnit pouze náklady, které byly učiněny na zachování věci uschované nebo k rozmnožení trvalých 84 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 479. 85 V komentáři Rouček a Sedláček z roku 1936 je uvedeno, ţe kapitolu zabývající se smlouvou schovací sepsal Sedláček. Publikace Obligační právo II pouze od Sedláčka byla sepsána v roce 1926. Zajímavé je, ţe si protiřečí stejný autor. Je zjevné, ţe profesor Sedláček zprvu zastával názor, který uveřejnil ve své publikaci, ale poté své stanovisko změnil a uvedl jej v komentáři Rouček a Sedláček. Přikláním se k názoru uvedeném v komentáři, protoţe byl publikován později. 86 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 29. 87 Tamtéţ, s. 29. 88 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 480. 26

užitků. 89 Důleţitou problematikou je také výše nákladů. Je třeba, aby si ji mezi sebou strany předem smluvili, a můţe být stanovena několika způsoby: o ukladatel je povinen uhradit náklady do určité výše je tedy stranami stanoven limit, po který bude v případě vzniku nákladů hradit ukladatel. Pokud jsou náklady vyšší neţ stanovený limit, ukladatel hradí náklady pouze do výše sjednaného limitu. Pokud však budou náklady niţší, hradí ukladatel pouze tyto náklady. Prokazování, zda schovateli vznikly náklady a v jaké výši, leţí na schovateli. o Výše nákladů je stanovena paušálně o Schovateli přísluší minimální paušální suma 90 - Povinnost poskytnout přiměřenou náhradu za obětované věci ukladatel je povinen schovateli poskytnout přiměřenou náhradu za věci, které musel schovatel obětovat v důsledku záchrany uschované věci. Jedná se o projev jednatelství v nouzi, které je upraveno v 1036 ABGB. 91 - povinnost zaplatit mzdu (odměnu) za uschování v případě, ţe je ustanovena odměna za uschování nebo je tato odměna mlčky vymíněna, je ukladatel povinen schovateli sjednanou odměnu poskytnout dle 969 ABGB. Pro uplatnění nároku schovatele na náhradu nákladů a škody a nároku ukladatele na náhradu škody poškozením věci je stanovena dle 967 ABGB třicetidenní prekluzivní lhůta. 92 89 967 ABGB. 90 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 480. 91 Tamtéţ, s. 480. 92 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 29. 27

4.6. Odpovědnost Základní povinností schovatele je tedy jiţ dle výše zmíněného povinnost věc pečlivě opatrovat a tedy ji i bez úhony ukladateli vrátit. To se však nutně nemusí pokaţdé povést, a proto je v zákoně upravena schovatelova odpovědnost za škodu, která vznikne na věci. Ustanovení 964 pak přímo říká, ţe schovatel odpovídá ukladateli za škodu povstalou opominutím povinného opatrování, nikoli však za náhodu; to ani tehdy, jestliže by byl mohl zachrániti svěřenou věc, třebas cennější, obětuje svou vlastní. 93 V tomto případě tedy schovatel ručí za provinění obyčejné (culpa levis). Je-li k uschování zapotřebí zvláštních zkušeností, tedy kvalifikované pečlivosti, ručí schovatel jen tehdy zvýšeně, zavázal-li se ke zvýšené pečlivosti. 94 Pokud se však schovatel dopustí níţe uvedených jednání, odpovídá za veškerou škodu, tedy i za náhodu. Zajímavé je zde také to, ţe schovatel (i kdyţ v případě, kdy tak učiní, můţe poţadovat náhradu za věc obětovanou) nemusí obětovat svou vlastní věc proto, aby zachránil věc uschovanou, a to ani v případě, kdy je uschovaná věc daleko cennější, neţ věc schovatelova, kterou by měl obětovat. 95 Ustanovení 965 ABGB stanovuje případy, při kterých schovatel odpovídá i za náhodu. Jedná se o případ tzv. zaviněné náhody neboli causus mixtus. Zaviněná náhoda je taková nahodilá zkáza nebo újma věci uložené, která by nebyla nastala, kdyby schovatel byl jednal podle smlouvy. 96 Z výše zmíněného ustanovení můţeme rozpoznat tři případy causus mixtus: 93 964 ABGB. 94 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 27. 95 Tamtéţ, s. 27. 96 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 477. 28

- Užívání uschované věci schovatel uţíval uschovanou věc bez svolení ukladatele 97, kdyţ ji měl pouze opatrovat. Nutno poznamenat, ţe ve smyslu tohoto ustanovení nelze tak chápat i uţívání, které je nutně spojeno s opatrováním věci (dojení krávy). V případě však, ţe dojde k uţití uschované věci a nejedná se o uţívání nutně spojené s opatrováním věci, odpovídá schovatel za náhodu, která byla způsobena daným protiprávním jednáním. 98 - Substituce schovatel sám není schopen úschovu vykonávat, a tak svěří věc do opatrování někoho jiného. - Prodlení musí se jednat o prodlení zaviněné. 99 Dopustí-li se ukladatel zaviněného jednání, má tato skutečnost dopad na odpovědnost schovatele. V takovémto případě je schovatelova odpovědnost buď zmenšena, nebo naprosto vyloučena. 100 Ukladatel dle ustanovení 967 ABGB odpovídá za náhradu škody, náhradu nákladů a náhradu za obětovanou věc schovatele. (viz 4.5. - povinnosti ukladatele) 4.7. Doba uschování V ustanovení 961 ABGB je stanoveno, ţe schovatel má povinnost uschovanou věc opatrovat po určenou dobu a po uplynutí této doby má povinnost danou věc ukladateli vrátit. Tato doba úschovy můţe být dle 961 a 963 ABGB stanovena: 97 v takovém případě by došlo ke změně smlouvy, ale domnívám se, ţe je příhodné tento fakt alespoň zmínit. Podrobněji se touto změnou zabývám o odstavec výše. 98 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 476. 99 Tamtéţ, s. 477. 100 Tamtéţ, s. 473. 29

- přímo - je výslovně stranami smluvena popřípadě zakotvena přímo v uzavřené smlouvě, pokud má listinnou podobu. 101 - nepřímo - jako příklad nepřímo stanovené doby uschování lze povaţovat uschování oblečení v šatně divadla. I kdyţ neproběhlo ţádné ujednání o době úschovy, je zřejmé, ţe úschova bude probíhat minimálně do skončení představení či zpětnému vyzvednutí oblečení v případě nepřímého ujednání můţe docházet k řadě nedorozumění či sporných situací, do kdy úschova trvá. 102 - určena výpovědí - ustanovení 963 stanovuje, ţe v případě, kdy není doba úschovy ustanovena přímo ani nepřímo, úschova můţe být kdykoli vypovězena. Tedy ukladatel má v tomto případě právo kdykoli poţádat o vrácení věci a schovatel mu je povinen vyhovět. Doba úschovy je tedy de facto určena okamţikem uschování věci a jejím vrácením. 103 Zákon dále v 962 řeší situaci, kdy je doba uschování určena přímo, tedy byla přímo stranami smluvena. V tomto paragrafu jedná se o předčasné vrácení věci z vůle ukladatele (věta první) a z vůle schovatele (věta druhá). 104 Je zde ustanovena povinnost schovatele věc vrátit i před uplynutím smluvené doby úschovy. Jestliţe mu však tímto předčasným vrácením věci vznikla škoda, má právo na její náhradu. Tato škoda můţe být dvojího druhu: - při každé úschově mohou schovateli vzniknout zvláštní náklady, které by mu jinak nevznikly, kdyby nebyl nucen předčasně uschovanou věc vrátit. 101 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 28. 102 Tamtéţ, s. 28. 103 Tamtéţ, s. 28. 104 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 469. 30

- při úplatné úschově při předčasném vrácení uschované věci schovatel nedostane odměnu (úplatu) za zbylé období, ve kterém měl mít věc ještě stále u sebe uschovanou. 105 V případě vrácení uschované věci z vůle ukladatele, můţe ukladatel kdykoli poţádat schovatele, aby mu uschovanou věc vrátil. Toto ukladatelovo právo není vázáno na fakt, zdali si strany sjednali dobu uschování či nikoli. Schovatel je povinen ukladateli uschovanou věc vrátit bez zbytečného odkladu. 106 Schovatel tedy musí dotyčnou věc opatrovat do takové míry, aby mohl být schopen ukladatelův poţadavek splnit, čili aby mohl uschovanou věc vrátit. Mohou však také existovat případy, u kterých formulace bez zbytečného odkladu nemusí nutně naplňovat svůj pravý význam. Strany si totiţ mohou ujednat, ţe po výzvě ukladatele, můţe schovatel věc vrátit ne nezbytně bez zbytečného odkladu, ale v jiný smluvený čas nebo po uplynutí smluvené lhůty (např. do 12 hodin). Problém však nastává v okamţiku, kdy schovatel uschovanou věc včas nevrátí. V takovém případě se schovatel dostává do prodlení. 107 Do prodlení se však můţe dostat i ukladatel, a to v různých případech: - v případě, kdy je doba úschovy přesně stanovena, následujícím dnem po posledním dni úschovy, ve kterém byl povinen si uschovanou věc vyzvednout, - nebo v případě, kdy není doba úschovy stanovena, se dostává do prodlení uplynutím přiměřené lhůty, která se určuje dle pravidel poctivého styku dle 914 ABGB. 108 105 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 469. 106 SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo II.: Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluv. Brno: Polygrafie, 1926, s. 28. 107 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 469, 471. 108 Tamtéţ, s. 471. 31

Dále je třeba se zabývat větou druhou 962 ABGB, která pojednává o předčasném vrácení ze schovatelovy vůle. Zákon jasně stanovuje obecný zákaz moţnosti schovatele předčasně vrátit uschovanou věc. Avšak to platí pouze v případě, kdy si samy strany nic jiného nesmluvily, protoţe dotyčné ustanovení je ustanovením dispozitivním, čili strany se od něj mohou odchýlit. Dále jsou také stanoveny výjimky ze zákazu předčasného vrácení věci ze strany schovatele. 109 Tedy schovatel můţe předčasně věc vrátit za určitých okolností, a to: - pokud pro nepředvídatelnou okolnost nemůţe mít dotyčnou věc bezpečně v úschově. Tedy, ţe došlo k takovému zhoršení poměrů, ţe by schovatel mohl úschovu vykonávat pouze s velkou námahou nebo s velkým nebezpečím. - pokud pro nepředvídatelnou okolnost by mu pokračující uschování věci způsobovalo nebo mohlo způsobit škodu na jeho vlastních věcech. 110 Jiţ v předchozím odstavci je uvedeno, ţe podle 962 je schovateli zakázáno (aţ na výjimky) z vlastní vůle předčasně uschovanou věc vrátit. Ustanovení 963 ABGB však stanovuje, ţe v případě, kdy nebyla doba úschovy nijak smluvena (přímo i nepřímo), můţe být úschova libovolně vypovězena. Z toho plyne, ţe v tomto případě, můţe úschovu ukončit kdykoli jak ukladatel, tak schovatel a to tak, ţe smlouvu schovací vypoví. 111 4.8. Úplatnost Dle římského práva bylo depositum bezúplatné - depozitář opatroval a uschovával věc bez nároku na odměnu za uschování. Úschova podle práva 109 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl IV.: 859-1089. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 470. 110 Tamtéţ, s. 470. 111 Tamtéţ, s. 471. 32