Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Obor právo a právní věda. Katedra dějin práva a státu

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo a právní věda Katedra dějin práva a státu Diplomová práce Dědické právo v občanském zákoníku z roku 1950 Law of Succession in Czech Civil code 1950 Antonín Krtička Akademický rok 2015/2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Dědické právo v občanském zákoníku z roku 1950 zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne 24. března 2016... Antonín Krtička

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu diplomové práce JUDr. Pavlu Salákovi, Ph. D. za jeho cenné rady a odborné vedení, lidský přístup a velkou dávku trpělivosti při psaní této práce.

Abstrakt Diplomová práce pojednává o dědickém právu upraveném v občanském zákoníku z roku 1950. Obsahuje obecný úvod do problematiky dědického práva a definice základních pojmů. Provádí shrnutí historického vývoje právní úpravy dědického práva od nejstarších dob, v římském právu, středověku, období feudálního absolutismu až do vydání ABGB roku 1811. Práce obsahuje charakteristiku právní úpravy v občanském zákoníku z roku 1950 a rozbor úpravy dědického práva. Tato úprava je srovnána s aktuálně účinnou úpravou dědického práva obsaženou v občanském zákoníku. Klíčová slova Dědické právo, občanský zákoník 1950, OZ 2012, OZ 1950, dědictví, dědění ze zákona, dědění ze závěti, intestátní posloupnost, testamentární posloupnost, dědické tituly, střední kodex Abstract This thesis is about law of sucssecion in czech civil code 1950. The thesis contains general intrudoctin into law of sucssecion and definitons of basic terms. The thesis summarizes historic evolution of law of sucssecion from the oldest times, roman law, midle age, feudal and ABGB from 1811. The thesis contains characteristics of legislation in czech civil code 1950 and analysis of law of sucssecion in czech civil code 1950. The law of sucssecion is compare with actual law of sucssecion in civil code. Keywords Law of sucssecion, civil code 1950, OZ 2012, OZ 1950, inheritance, inheritance of the law, wills, midle code, inheritance titles

Obsah Seznam použitých zkratek... 7 Úvod... 8 1 Dědické právo... 11 1.1 Pojem dědického práva... 11 1.2 Podmínky dědění... 11 1.2.1 Smrt fyzické osoby... 12 1.2.2 Dědictví... 12 1.3 Dědické tituly... 13 1.3.1 Dědění ze zákona... 13 1.3.2 Dědění ze závěti... 13 1.3.3 Dědická smlouva... 14 1.3.4 Odúmrť... 14 2 Historický exkurz... 15 2.1 Římské právo... 15 2.2 Středověké právo dědické... 19 2.3 Vývoj práva v období feudálního absolutismu... 24 2.4 Obecný občanský zákoník... 25 3 Dědické právo ve středním občanském zákoníku... 29 3.1 Střední občanský zákoník... 29 3.1.1 Charakteristika obsažené právní úpravy... 30 3.2 Dědictví... 35 3.2.1 Nabytí dědictví... 37 3.2.2 Dědická nezpůsobilost... 39 3.2.3 Zřeknutí se dědictví... 40 3.2.4 Odmítnutí dědictví... 41 3.3 Dědění ze zákona... 43

3.3.1 První dědická skupina 526 a 527 OZ 1950... 44 3.3.2 Druhá dědická skupina 528 530 OZ 1950... 45 3.3.3 Započtení na zákonný dědický podíl... 46 3.4 Dědění ze závěti... 46 3.4.1 Nepominutelní dědicové... 52 3.4.2 Obecná substituce... 53 3.4.3 Vydědění... 53 3.4.4 Odkaz... 54 3.4.5 Zrušení závěti a vydědění... 56 3.5 Zajištění dědictví, ochrana dědiců a potvrzení dědictví... 57 4 Občanský zákoník z roku 1964... 58 5 Současná právní úprava dědictví... 60 5.1 Soupis dědictví... 61 5.2 Dědická smlouva... 62 5.3 Závěť... 62 5.4 Intestátní posloupnost... 63 5.4.1 Odúmrť... 64 5.5 Substituce... 64 Závěr... 65 Seznam použitých zdrojů a literatury... 69

Seznam použitých zkratek ABGB OZ 1950 OZ 1964 OZ 2012 Císařský patent číslo 946/1811 Sb. z. s., obecný občanský zákoník Zákon číslo 141/1950 Sb., Občanský zákoník Zákon číslo 40/1964 Sb., Občanský zákoník Zákon číslo 89/2012 Sb., Občanský zákoník 7

Úvod Dne 25. února 1948 prezident Beneš přijal demise ministrů tří stran a podpořil návrh Klementa Gottwalda na doplnění vlády. Tímto byl dovršen komunistický puč a naše země byla na 41 let řízena vládou jedné strany. 1 V tomto temném období bylo právo zneužíváno jako nástroj politické moci sloužící k útlaku nepohodlných občanů. Dědické právo upravené v občanském zákoníku z roku 1950 je příkladem zneužití politické moci k deformaci práva a odklonu od kontinentálních právních tradic. Jelikož se dědické právo s velkou pravděpodobností dotkne každého z nás, ať již za života, kdy se stane dědicem nebo po smrti, kdy bude v rámci dědického řízení vypořádán jeho majetek, procházelo vývojem ve všech historických etapách. Od dob primitivních kmenů, v období římské právní kultury, středověku, feudálního absolutismu až po moderní společnosti. Odkazem tohoto vývoje byl poměrně stabilní systém, který na našem území fungoval 139 let. Na tento vývoj našeho občanského práva navazuje aktuálně účinný občanský zákoník, který se tak vrací kontinentální právní tradici. 2 Cílem této práce je provést rozbor dědického práva vytvořeného v době nesvobody, charakterizovat jeho účel a odhalit důvod diskontinuity vývoje právní úpravy. Na základě rozboru úpravy obsažené v OZ 1950 bude provedeno její srovnání se současnou právní úpravou dědictví. Smyslem takového srovnání je nutnost zachování povědomí o tom, jak fungovala naše společnost v období totalitního režimu, a poukázání na velmi nízký standard právní ochrany zájmů jednotlivce. Práce samotná bude rozdělena do pěti kapitol. V první kapitole bude obsažen stručný obecný výklad pojmů dědického práva, podmínek dědění, 1 TOTEV J. Únor 1948, středa 25. února. Totalita.cz[online] Tomáš Vlček 1999-2016 Dostupné z: http://www.totalita.cz/1948/1948_0225.php [cit. 25. 2. 2016]. 2 Nový občanský zákoník - Důvodová zpráva - konsolidovaná verze k 1. 3. 2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 2. 2016]. 8

dědických titulů a jejich charakteristiky. Druhá kapitola provede historický exkurz od počátku dědického práva, přes právo římské, středověké, absolutistické až po první moderní kodifikaci obecného občanského zákoníku z roku 1811. Osnova z roku 1937 nebude v práci rozebrána, protože se z historických důvodů nikdy nestala účinnou právní úpravou. Její okrajový vliv na OZ 1950 bude zmíněn v příslušné kapitole. Tento historický exkurz považuji za nutný pro správné pochopení kontinuálního vývoje dědického práva v našem státě a jeho násilného přerušení komunistickým zákonodárstvím. Na druhou kapitolu naváže ústřední kapitola, která se bude věnovat nejprve okolnostem vzniku OZ 1950, základní charakteristice obsažené právní úpravy a podrobné analýze dědického práva. V rámci analýzy dědického práva budou rozebrány jednotlivé právní instituty. Kapitola čtvrtá stručně pojedná o dědickém právu v občanském zákoníku z roku 1964. Poslední kapitola bude obsahovat charakteristiku dědického práva obsaženého v současném občanském zákoníku, jeho vztah k totalitním občanským kodexům a historickým právním tradicím. Jednotlivé instituty budou porovnány s úpravou obsaženou v OZ 1950. Porovnání úprav dědického práva v OZ 1950 a účinné právní úpravy není zpracováno v žádné monografii ani jako součást jiné knižní publikace. Zpracování této práce bude vycházet z několika stěžejních publikací. Pro vymezení obecných pojmů bude použit právnický slovník profesora Hendrycha. K popsání historického vývoje bude použito vícero publikací. Publikace napsaná profesorem rakouského soukromého práva a českým právníkem Tilschem 3 bude zdrojem informací pro nejstarší období a rakouský obecný občanský zákoník. Středověké dědické právo bude popsáno na základě prací profesora Vojáčka 4 a profesora Malého 5. Práce profesora Malého bude dále využita i pro popis období feudálního 3 TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy práv-ní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), 1905. 4 VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 684 s. 5 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 138 s. 9

absolutismu. Literaturou využitou k podkapitole obsahující obecný občanský zákoník bude samotný zákon, výše zmíněná publikace profesora Tilsche, Krčmářova učebnice 6 a Roučkův komentář. 7 Úprava dědického práva v OZ 1950 je velmi stručná, proto bude čerpáno přímo ze zákona, z učebnice profesora Knappa 8, z důvodové zprávy opatřené rejstříkem a poznámkami dr. Čapka 9 a komentáře dr. Holuba 10. K charakteristice úpravy v OZ 1950 a OZ 1964 bude využita publikace o komunistickém právu v Československu. 11 Úprava dědického práva OZ 2012 bude zpracována na základě důvodové zprávy, textu zákona a učebnice profesora Hurdíka 12. V případech, kdy to bude možné, budou informace načerpané z výše zmíněných publikací doplněny články z odborné časopisecké literatury a judikaturou. 6 KRČMÁŘ J. Právo občanské V. Právo dědické, III. Doplněné vydání, Praha: Spolek československých právníků Všehrd, 1937. 158 s. 7 ROUČEK F, Sedláček. Komentář k československému obecnému občanskému zákoníku, díl třetí. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart 1936 s. 680 8 KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 s. 187 9 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950. 324 s. 10 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957. 383 s. 11 BOBEK, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 436-437. Přístupné na http://www.komunistickepravo.cz 12 HURDÍK J. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva, 2., aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014. 311 s. 10

1 Dědické právo 1.1 Pojem dědického práva Dědické právo upravuje právní a majetkové poměry v případech smrti subjektu těchto poměrů fyzické osoby. Základní myšlenkou dědického práva je zachování hodnot pro budoucí generace. 13 Ustanovení dědického práva zabezpečují právní nástupnictví - dědění po zemřelém v těch právních vztazích, které jeho smrtí nezanikly. Smrtí zanikají právní vztahy vázané konkrétně na osobu zemřelého. Normy dědického práva nadále určují, kdo nahradí zemřelého v jeho právních vztazích. 14 Děděním na dědice přecházejí včetně práv zemřelé osoby i její závazky. 15 Zemřelá osoba, jejíž práva a závazky jsou předmětem dědění, se nazývá zůstavitel. 16 Na základě výše uvedeného je možné dědické právo rozdělit na objektivní a subjektivní. Objektivním dědickým právem jsou normy, které stanoví pravidla přechodu práva a povinností zůstavitele na jiné subjekty a upravují vztahy, jež přitom vznikají. Subjektivním dědickým právem je soubor práv, jež svědčí konkrétnímu subjektu, který tato práva nabyl na základě objektivních norem dědického práva v důsledku smrti zůstavitele. V českém právním prostředí, které je založeno na dualistické koncepci soukromého a veřejného práva, je dědické právo tradičně zařazeno do práva soukromého jako pododvětví práva občanského. 1.2 Podmínky dědění Dědění může nastat pouze na základě objektivních skutečností, které jsou podmíněny dvěma následujícími skutečnostmi. 17 Těmito skutečnostmi jsou smrt fyzické osoby a existence majetku, práv a povinností zůstavitele, které jeho smrtí 13 TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), 1905. s. 9 14 KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 na s. 7 15 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 113 16 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 1293 17 ROUČEK F, Sedláček. Komentář k československému obecnému občanskému zákoníku, díl třetí. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart 1936 s. 8 11

nezanikly - dědictví. 1.2.1 Smrt fyzické osoby Je to významná objektivní právní skutečnost. Smrt je obecně prokazována úředním úmrtním listem. Úmrtní list může být nahrazen soudním rozhodnutím o prohlášení osoby za mrtvou. Důsledkem smrti fyzické osoby je zánik její právní osobnosti a způsobilosti k právnímu jednání. To má přímý vliv na subjektivní práva a povinnosti zemřelé osoby. Práva a povinnosti, které jsou nerozlučně spjaty s fyzickou osobou, její smrtí zanikají. 18 Příkladem takto zaniklých práv jsou práva na ochranu života a důstojnosti člověka, jeho zdraví a práva žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnosti, cti, soukromí a jeho projevů osobní povahy v 81 odst. 2 zákona č. 89/2012 sb. občanského zákoníku. 19 Stejně tak zanikají majetková práva a povinnosti, jejichž plnění se zůstavitelovou smrtí stává nemožným, bylo omezeno na osobu zemřelého nebo jeho splnění mělo být provedeno osobně zemřelým. Ostatní práva a povinnosti zemřelé osoby jsou předmětem dědění. 20 1.2.2 Dědictví Dědictví je soubor veškerých práv a povinností zemřelé osoby, které nezanikly její smrtí, nebo jejich přechod na právního nástupce zůstavitele není regulován zvláštními právními předpisy. Dědictví tvoří aktiva i pasiva zemřelého. Poměr mezi aktivy i pasivy není stanoven. O dědictví se nejedná, pokud zůstavitelův majetek neobsahuje žádná aktiva nebo aktiva pouze nepatrné hodnoty. Do dědictví je zahrnuto vlastnictví k movitým i nemovitým věcem, k věcem hmotným i nehmotným. 21 18 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 924 19 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10.2.2016] 20 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 924 21 ROUČEK F, Sedláček. Komentář k československému obecnému občanskému zákoníku, díl třetí. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart 1936 s. 8-10 12

1.3 Dědické tituly Právní důvody dědění jsou dědické tituly. 22 Nabýt dědictví může dědic jen na základě některého dědického titulu. Současná účinná právní úprava obsahuje tři dědické tituly obsažené v 1476 OZ 2012: Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe. 23 Dědic, kterému svědčí dědický titul, nesmí zemřít dříve nebo současně se zůstavitelem. Dědic musí být pro nabytí způsobilý, mít práva a povinnosti. Současná právní úprava přiznává dědickou způsobilost fyzickým osobám (včetně počatého, ještě nenarozeného dítěte), právnickým osobám (i těm, které mají teprve vzniknout, když vzniknou do jednoho roku ode dne smrti zůstavitele dle 1478 OZ 2012). 1.3.1 Dědění ze zákona K dědění ze zákona (intestátní posloupnosti) dochází, pokud zůstavitel nezanechal závěť, dědickou smlouvu nebo nepořídil o celém svém majetku. K dědění ze zákona dochází také, když nikdo ze závětních dědiců nedědí. Zákon rozděluje jednotlivé dědice do dědických tříd. Tyto skupiny dědiců se v jednotlivých právních úpravách dědického práva lišily. Současný občanský zákoník rozděluje dědice v paragrafech 1633 až 1640 do šesti dědických tříd. 24 Intestátní posloupnost je založena na rodinných vztazích a nijak nereflektuje vůli zůstavitele. 1.3.2 Dědění ze závěti Testamentární posloupnost umožňuje zůstaviteli odchýlit se od intestátní posloupnosti předvídané zákonodárcem a za dědice povolat fyzické nebo právnické osoby (včetně státu, obcí apod.) dle své svobodné vůle. Tímto projevem 22 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 117 23 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10.2.2016] 24 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10.2.2016] 13

vůle zůstavitel realizuje své vlastnické právo. 25 Tato volnost bývá různě omezena. K omezení pořizovací volnosti vede institut nepominutelných dědiců, kterým ze zákona náleží povinný díl ze zůstavitelova majetku. Součástí závěti může být institut odkazu, kterým zůstavitel odkazuje odkazovníkovi konkrétní věc nebo právo. 26 1.3.3 Dědická smlouva Dědická smlouva je písemná dohoda, kterou uzavírá zůstavitel s druhou smluvní stranou. Touto dohodou je druhá strana ustanovena za dědice. Tento institut se v našem právním řádu historicky nacházel do roku 1950, než byl zrušen středním kodexem. Obnoven byl účinností současné právní úpravy. 27 Tento institut se nachází i v právních řádech dalších evropských zemí - například Francie a Švýcarska. 28 1.3.4 Odúmrť Odúmrť je zvláštním případem, kdy dědictví nabývá stát. K odúmrti dochází, když nedědí žádný z potencionálních dědiců. 29 Veškeré pojmy vymezené v této kapitole jsou definovány pro dědické právo obecně. Jejich definice se ale stejně jako dědické právo vyvíjí na základě aktuální společenské a politické situace. V různých historických etapách byly některé dědické tituly opuštěny nebo naopak upřednostňovány na úkor ostatních. 25 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 114 26 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 115 27 Zákon č. 141/1950 Sb. občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 2. 2016]. 28 Nový občanský zákoník - Důvodová zpráva - konsolidovaná verze k 1. 3. 2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting 29 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 536 14

2 Historický exkurz V dobách prvních společností se fyzická osoba mohla stát vlastníkem pouze movitých věcí. Nemovité věci se staly předmětem vlastnictví až postupným vývojem. Po smrti člověka vyvstala otázka, co se má stát s jeho majetkem (movitými věcmi jako jsou zbraně, nástroje, šperky). Na počátečních stupních vývoje lidské kultury byly věci zemřelého i nadále považovány za jeho majetek. Z důvodu obav z pomsty zemřelého těm, kdo by si jeho věci přivlastnili, byl majetek zemřelého nejčastěji pochován nebo spálen společně s ním. Věci, které byly zachovány, se stávaly kultovními předměty spojenými s duchem zemřelého. Takové jednání postrádalo základní myšlenku dědického práva, a to zachování hodnot pro příští generaci. Postupným vývojem došlo k prosazení myšlenky: Svět patří živým.. Společně s prosazením této myšlenky vyvstala nová otázka, a to komu věci zemřelého patří. U několika primitivních kmenů se majetek zemřelého stal res nullius a byl volně přístupný k okupaci. Hlavní vývoj směřoval ke dvěma konkurenčním pojetím dědického práva, kolektivnímu, kdy zůstavitelův majetek připadl obci či státu, nebo individuálnímu, kdy zůstavitelův majetek přešel na konkrétní jedince na základě dědického titulu. 30 2.1 Římské právo Římské právo, jež bylo původně pouze právem malé obce, která se rozrostla na světovou velmoc své doby, se diametrálně odlišovalo od práv ostatních starověkých státních útvarů. Bylo právem pokrokovým a právem vyššího kvalitativního stupně. Římské právo bývá považováno za jeden z vrcholů lidské kultury. 31 Římské dědické právo se vyvíjelo už v období obyčejového práva. Na rozdíl od dědického práva jiných starověkých států bylo římské právo dědické 30 TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), 1905. s. 9 31 BARTOŠEK M. Dějiny římského práva, ve třech fázích jeho vývoje. Praha: Academia, 1988 s. 15 15

značně rozvinuté. 32 Z tohoto období se nedochovaly žádné právní památky. Zákon dvanácti desek znal už oba delační důvody plně rozvinuté. Důležitost dědického práva je patrná už z toho, že je obsaženo v Zákonu dvanácti desek, což byla první kodifikace římského práva. Dědické právo bylo upraveno na desce páté. 33 Poměr dědických titulů byl podle Gaia nastaven ve prospěch posloupnosti testamentární. Základním pravidlem tedy bylo, že vůle zůstavitele má vždy přednost. Současně platilo, že dědění bylo možné pouze z jednoho delačního důvodu. Pokud zůstavitel nezanechal platnou závěť, nastala intestátní posloupnost. 34 Stejně tak zůstavitel mohl povolat dědice pouze na základě jednoho delačního důvodu. 35 Vývoj posloupností ovlivnila praetorská právotvorba. Vznikla dvoukolejnost posloupnosti civilní a praetorské. Obě posloupnosti obsahovaly posloupnost testamentární a zákonnou. Praetorská posloupnost byla původně pouze doplňkem k posloupnosti civilní, ale postupným rozvojem se osamostatnila. Měla čistě majetkový ráz, zatímco posloupnost civilní měla i prvky náboženské. 36 Zákonná posloupnost za dědice povolávala zpočátku agnátské příbuzné (umělé příbuzenství), až později mezi dědici začali převažovat dědici kognátští (pokrevní příbuzenství). V roce 543 našeho letopočtu byla Justiniánovou novelizací zakotvena intestátní posloupnost kognátská, kdy byli dědicové rozděleni do tří dědických skupin. 37 Původním historickým účelem římského testamentu zřejmě byla potřeba zůstavitele opatřit si dědice, protože vlastní neměl. Šlo o adopci pro případ smrti. Testament se vyvinul v projev poslední vůle zůstavitele, který byl velmi striktně dodržován. Samotné zřízení testamentu bylo považováno za přední 32 DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 37 33 KINCL J. Texty ke studiu obecných dějin státu a práva I. Starověk část 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Praha 1977 s. 60 34 SALÁK P. Zásady římského práva dědického a jejich odraz v novodobých kodifikacích. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 228-234 35 DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 47-50 36 KINCL J., Urfus V., Skřejpek M. Římské právo, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1995 s. 266-267 37 KINCL J., Urfus V., Skřejpek M. Římské právo, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1995 s. 269-275 16

mravní povinnost dobrého Římana. 38 Forma pro pořízení testamentu byla jasně stanovena a musela být přesně dodržována. Římský testament spočíval na dvou hlavních zásadách, a to svobodě disponovat majetkem pro případ smrti a ochraně vůle zemřelého. Se svobodou disponovat majetkem pro případ smrti (testovací volností) souvisí už ustanovení Zákona dvanácti desek: jak rozhodl se naložit se svým majetkem a ohledně opatrovnictví nad svými věcmi, to ať je podle práva. Testovací volnost v průběhu vývoje zůstala zachována jako konstrukční zásada, ale její rozsah se měnil. 39 Samotný akt posledního pořízení byl jednostranný projev vůle zůstavitele pro případ smrti, který mohl zůstavitel do posledního okamžiku svého života změnit. Možnost změny mohla být znemožněna nemocnému člověku vzhledem k formálním nárokům poslední vůle. Poslední pořízení bylo možné učinit pomocí testamentu nebo kodicilu. Kodicil (dovětek) byl původně neformální dopis, který mohl být součástí testamentu (testamentární kodicil), v případě zákonné posloupnosti mohl být samostatný (intestátní kodicil). Kodicil byl nástrojem pro zřízení opatření pro případ smrti odlišného od stanovení dědiců (např.: zřízení odkazu). 40 Dědické smlouvy římské právo považovalo za porušení dobrých mravů, protože nebyly jednostranně odvolatelné a mohly sloužit k přivlastnění si cizího celoživotního díla nekalým způsobem. 41 Součástí závěti mohla být substituce. Obecná substituce sloužila k určení náhradního dědice pro případ, kdy se původní dědic nestal dědicem. Zůstavitel byl oprávněn pupilární substitucí stanovit dědice pro svého syna, kdyby ten zemřel 38 BARTOŠEK M. Dějiny římského práva, ve třech fázích jeho vývoje. Praha: Academia, 1988 s. 182 39 DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 51-56 40 KINCL J., Urfus V., Skřejpek M. Římské právo, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1995 s. 307 41 29. SALÁK P. Dědické právo 1948 1989 optikou práva římského. Dny práva 2011 Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN978-80-210-5917-7 Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings 17

před dosažením dospělosti. Substitucí fideikomisární zůstavitel stanovil dědice svému dědici. 42 Výjimku tvořily privilegované testamenty, jež měly umožnit pořízení testamentu za mimořádných podmínek, kdy splnění formálních náležitostí nebylo možné. Privilegovanými testamenty byly testament pořízený na venkově a testament pořizovaný v době epidemie nakažlivých nemocí. Speciálním druhem privilegovaných testamentů byly privilegované testamenty vojenské. Omezení svobodné vůle pořizovatele představoval povinný díl neopominutelných dědiců synů zůstavitele. Opomenutím neopominutelných dědiců v závěti došlo k neplatnosti závěti. Zůstavitel mohl neopominutelné dědice v závěti vydědit. Závěť často obsahovala doložku: kdokoliv se narodí mým synem, nechť je vyděděn., protože neopominutelným dědicem byli i mužští pohrobci zůstavitele. 43 Pojem dědictví (hereditas) měl v římském právu širší význam než dnes. Nepředstavoval pouze majetkovou podstatu, ale další rozměry. Dědictví původně sloužilo k ustanovení nástupce v rodině. Tím na dědice přecházely i náboženské povinnosti, např. vykonávání příslušných obřadů. 44 Dědictví nabýval dědic na základě univerzální sukcese, kdy nastoupil namísto zůstavitele do jeho práv i povinností, kromě práv a povinností výhradně svázaných s osobou zůstavitele. Závazky, do kterých dědic takto vstoupil, musel splnit v plné výši. 45 Dědictví nabylo i ještě nenarozené dítě, pokud se narodilo živé na základě zásady: počaté dítě se považuje za již narozené, pokud se jedná o 42 DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 102-107 43 DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 107 44 SALÁK P. Zásady římského práva dědického a jejich odraz v novodobých kodifikacích. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 228-234 45 KINCL J., Urfus V., Skřejpek M. Římské právo, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1995 s. 267 18

jeho prospěch. 46 Ten, kdo dědictví jednou nabyl, již se dědictví nemohl vzdát ( semel heres, semper heres ). Tato zásada úzce souvisela s náboženskou podstatou dědictví. Dědic, jenž dědictví nabyl, získal dle římského práva zvláštní vlastnost, která ho spojovala se zůstavitelem. Dědictví nemohl ani přenést na jinou osobu, aby byla dodržena vůle zůstavitele. Odkaz (legát) byl institut, který sloužil k zanechání majetkového prospěchu osobám blízkým zůstaviteli, jež nebyly dědici. Vlastnictví k odkázanému majetku přecházelo singulární sukcesí. Pro zřízení odkazu bylo nutné splnění formálních náležitostí. Obdobný institutem byl fideikomis, který byl zcela neformální. 47 Darováním pro případ smrti zůstavitel (dárce) daroval obdarovanému věc, kterou obdarovaný získal, jestliže přežil zůstavitele (dárce). Bohatá úprava dědického práva, jež se v římském právu začala rozvíjet velmi brzy, ukazuje na vysokou kvalitu římského práva, které významně ovlivnilo budoucí právní vývoj. Toto tvrzení podporuje fakt, že i autoři našeho současného občanského zákoníku se hlásí v důvodové zprávě k římskoprávním tradicím. Římské právo tvořilo vedle ABGB a osnovy z roku 1937 významný inspirační zdroj. 2.2 Středověké právo dědické Středověké právo nebylo jednotným právním řádem, bylo založeno na právním partikularismu. Projevem partikularismu byla personalita práva vycházející z rozdělení obyvatelstva podle příslušnosti k společenským nebo stavovským třídám s vlastní právní úpravou. Jednotlivé právní řády se vzájemně v určité míře ovlivňovaly, ale v dlouhodobém měřítku byly ve své podstatě 46 DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 60 47 DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 108-117 19

autonomní. Nejdůležitějšími právními řády bylo právo zemské a právo městské. Městské právo bylo autonomní právo každého města. Jednotícím prvkem městského práva bylo udělování práv novým městm těmi současnými. 48 Zemské právo bylo právem obyčejovým platným pro šlechtu a svobodné lidi. Dědické právo bylo celkem častým tématem, nejvíce se mu věnovalo právo zemské. 49 Dědické právo ve středověku na rozdíl o práva římského sledovalo pouze vypořádání majetkových vztahů. Dědic odpovídal jen za majetkové dluhy zůstavitele. Postupným vývojem odpovídal dědic jen do výše dědictví. V době před husitskými válkami byl vývoj dědického práva omezen. Hlavní příčinou bylo právo odúmrti panovníka, které se vztahovalo i na majetek zůstavitelů, kteří měli potomky, ale ti nebyli uznáni jako dědicové. Intestátní posloupnost byla v zemském právu založena na rodinném nedílu. Byl to institut společného vlastnictví k rodovému majetku, ke kterému měli členové rodu vlastnické právo, ale nemohli s ním volně disponovat. Nedíl nepodléhal odúmrti panovníka, dokud nezemřel poslední člen rodu. Tím byl chráněn rodový majetek shromažďovaný po několik generací. 50 V zemském dědickém právu byli za potomky zůstavitele považováni synové. Z dědictví byly vyloučeny dcery zůstavitele. 51 Panovníkovo právo odúmrti omezovala Konrádova statuta z roku 1189. Tento dokument upravoval intestátní posloupnost v zemském právu. Nově se 48 KNOLL V. Intestátní dědická posloupnost v českém středověkém právu zemském a městském. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 235-244 49 Tamtéž. 50 SÝKORA A. K dějinám staršího českého zemského dědického práva. Aplikované právo. Praha. Vysoká škola aplikovaného práva, 2008 č. 1 s. 31-38 51 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 138 20

dědicem mohly stát dcery zůstavitele, když nebylo jeho synů. Dcery zůstavitele mohly dědit jen, když nebyly provdané nebo oddělené (např. ženy, které vstoupily do kláštera). 52 V případě, že nebylo zůstavitelových potomků, dědili jeho nejbližší příbuzní. 53 Intestátní posloupnost byla rozšířena inauguračními diplomy Jana Lucemburského vydanými mezi lety 1310 a 1311. Dědici se mohli stát zůstavitelovi příbuzní až do čtvrtého stupně příbuzenství v případě, kdy zůstavitel nezanechal žádné potomky. Roku 1497 se Vladislav II. vzdal práva odúmrti za sebe i své potomky pro Čechy. K odúmrti došlo až v případě, kdy nebylo intestátních dědiců a zůstavitel nepořídil pro případ smrti. K úplnému zrušení práva odúmrti došlo roku 1587, kdy se ho Rudolf II. vzdal i pro Moravu a současně umožnil zůstavitelovi provést svobodné pořízení pro případ smrti. 54 Do roku 1587 byly možnosti zůstavitelova naložení s majetkem značně omezeny panovníkovým právem odúmrti, rodinným nedílem a nemožností opomenout pokrevní příbuzné na základě intestátní posloupnosti. 55 Intestátní posloupnost měla přednost před posloupností testamentární. Církev, která se inspirovala římským právem, byla zastáncem volného nakládání s majetkem. Prvními pořízeními pro případ smrti, které dnes nejsou považovány za předstupeň závěti, byl odkaz, darování pro případ smrti a darování pro případ smrti s výhradou užívacího práva. Velmi často bylo využíváno darování pro případ smrti (donatio mortis causa). Byl to dvoustranný právní akt, na jehož základě zůstavitel přislíbil církevním institucím dary představované nemovitostmi nebo platy z nich plynoucí. Duchovní jako protislužbu prováděli liturgické úkony. Zůstavitel si darováním měl zajistit spásu duše své, svých 52 KNOLL V. Intestátní dědická posloupnost v českém středověkém právu zemském a městském. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 235-244 53 VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 155 156. 54 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 138-139 55 VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 155 156. 21

příbuzných, svých ascendentů a manželky, také mu měly být odpuštěny jeho hříchy. Takové právní jednání bylo neodvolatelné. Do církevního práva na konci 12. století pronikala římskoprávní terminologie. Jedním z nově zavedených pojmů bylo testamentum. Tyto testamenty měly určenou přesnou formu a byly odvolatelné. 56 Testamenty pořizované podle zemského práva se inspirovaly u testamentů kanonických formou a možností testament odvolat. Zároveň do těchto posledních pořízení pronikaly klauze z římského práva. 57 První šlechtické testamenty se objevovaly koncem 13. století a byly spíše vybočením oproti běžně zavedené praxi. Zpravidla byly pořízeny ústně. Listině byla většinou sepsána pouze potvrzení poslední vůle zůstavitele pro dědice. Tato stvrzení byla často vyhotovena až po smrti zůstavitele. Šlechta mohla svobodě provést pořízení pro případ smrti dle zemského práva od 15. století, ale pořízení ohledně nemovitého majetku musel povolit panovník mocným listem. Tento panovníkův úkon byl zpoplatněný a panovník v něm mohl určit okruh přípustných dědiců. Požadavek na panovníkův souhlas byl zrušen až roku 1627 v Obnoveném zřízení zemském. Závěť navíc mohl pořídit pouze ten, kdo nebyl členem rodinného nedílu. 58 Důsledkem umožnění svobodného pořízení pro případ smrti bylo opuštění zápisů s místem a zápisů bez místa. Jednalo se o fiktivní zápisy závazků zůstavitele vůči věřitelům do zemských desek. Tito věřitelé se po zůstavitelově smrti přihlásili z titulu dluhu, a tak mohli získat své dědictví. Zápis s místem měl 56 ŠTACHOVÁ N. Šlechtické testamenty v listinné praxi do roku 1306. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 245-256 57 Tamtéž. 58 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 138-139 22

zajistit řádné splacení dluhu. Místo představovalo prostor v zápisu pro uvedení jména důvěryhodné osoby, která na splacení dohlédla. 59 Městské právo, které bylo ovlivněno římským právem, umožnilo svobodné pořízení pro případ smrti dříve než právo zemské. Privilegium svobodného pořízení o majetku udělil městům Karel IV. roku 1372. Konkrétní možnosti se v jednotlivých městech lišily v závislosti na místní úpravě. Obecně platila testovací svoboda. Své děti mohl zůstavitel vydědit dle Koldína na základě 14 důvodů (např.: zlé zacházení s rodiči, spáchání trestného činu, cizoložství s macechou atd.). Závěť (kšaft) mohla mít jak písemnou, tak ústní formu. Ústní formou mohla být závěť pořízena před soudem nebo důvěryhodnými svědky, kteří ji pod svými pečetěmi sepsali nebo ústně přednesli soudu. Písemná forma musela být provedena před určeným počtem osob. 60 Zemřel-li zůstavitel bez kšaftu, byli povoláni dědicové dle intestátní posloupnosti dle pravidel městského práva. Tato podoba městského dědického práva byla prakticky zachována až do přijetí obecného občanského zákoníku v roce 1811. 61 Tato poslední pořízení sice byla ovlivněna římským právem, ale nebyla totožná s římským testamentem. Dědictví bylo chápáno pouze jako majetek zůstavitele bez osobní složky. Testamenty byly odkazové a navíc založené na singulární sukcesi. 62 Testamenty rovněž nebyly, na rozdíl od římských, pořizovány podle přesných náležitostí. 63 59 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 138-139 60 VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 156 157 61 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 138-139. 62 ŠTACHOVÁ N. Šlechtické testamenty v listinné praxi do roku 1306. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 245-256 63 ŠTACHOVÁ N. K povaze testamentů šlechtické obce v 12. a 13. století. In Vojáček, L., Tauchen, J., Schelle, K.. Proměny soukromého práva. Sborník příspěvků z konference ke 200. výročí vydání ABGB. Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 36-44 23

2.3 Vývoj práva v období feudálního absolutismu Základním znakem práva v období feudálního absolutismu byla snaha o upevnění vlády šlechty a panovníka. Na druhé straně ale byly patrné společenskoekonomické změny, které vedly k formování prvních kapitalistických ekonomických vztahů. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 (šlechtické právo) a zákoník Práva městská království českého z roku 1579 určovaly ranou podobu českého právního absolutismu. 64 V průběhu 17. století docházelo ke změnám šlechtického práva a v 18. století vznikal nový právní řád česko-rakouský, který platil ve všech zemích habsburské monarchie kromě Uher. Změnila se i podoba práva, kdy původně obyčejové nepsané právo bylo postupně nahrazováno právem psaným. V souladu s tímto trendem započaly v roce 1753 kodifikační práce. Cílem těchto prací bylo vytvoření nového zákoníku na základech platného práva. Případné mezery měly být doplněny obecným přirozeným právem. Návrh zákoníku profesora Azonniho byl rozdělen dle Justiniánových institucí. Toto rozdělení bylo zachováno i pro pozdější ABGB. 65 Roku 1766 byl císařovně Marii Terezii předložen návrh zákoníku Maria Therezia Codex, worin für dero Königlichen bömische und oesterreichische Erblande ein ius privatum et universale statuires wird (Zákoník Marie Terezie, ve kterém je stanoveno právo soukromé a všeobecné pro všechny české a rakouské dědičné země). Návrh neobsahoval právní formulace a byl spíše učebnicí práva než zákonem, a proto nebyl přijat. Další kodifikační práce probíhaly až za vlády Josefa II. Výsledkem byla první část ABGB, která vyšla 64 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 187. 65 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 201. 24

1. listopadu 1786. Kodifikační práce pokračovaly do roku 1797, kdy byl jejich výsledek na zkoušku zaveden v Západní Haliči. 66 2.4 Obecný občanský zákoník Obecný občanský zákoník (ABGB - Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesamten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie) byl vyhlášen patentem císaře Františka I. dne 1. června roku 1811 a byl platný pro všechny země tehdejší rakouské monarchie. Jedinou výjimkou byly Země koruny uherské. Zákoník vycházel z římskoprávních tradic. 67 V platnosti zůstal až do rozpadu monarchie v roce 1918. Československá republika jako nástupnický stát Rakouska-Uherska recipovala právní řád monarchie článkem 2 zákona o zřízení samostatného československého státu: veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti;. 68 Zákoník byl zachován v platnosti na českém území v celém rozsahu do roku 1950 a jeho část, která upravovala pracovní právo, platila až do roku 1965, kdy byl vydán nový zákoník práce. Na Slovensku platilo až do vydání středního kodexu uherské zvykové právo. Obecný občanský zákoník upravoval dědické právo v hlavách 8 16. Obecná úprava dědického práva a úprava dědických titulů byly obsaženy v osmé hlavě. Tato úprava byla velmi podrobná. Pro uplatnění dědického práva bylo nutné naplnění generální skutkové podstaty, kterou tvořily smrt zůstavitele a existence jeho pozůstalostního jmění. Součástí pozůstalostního jmění byly aktiva i pasiva zůstavitele a dluhy pozůstalosti (např.: pohřební náklady, povinné díly, odkazy). Vedle této generální podstaty musela být splněna ještě speciální skutková podstata. Tou byl subjekt způsobilý dědictví nabýt a také způsob nabytí dědictví. Subjekt (dědic) byl způsobilý, pokud byl naživu (včetně nascitura) v době 66 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 201 202. 67 SCHELLE K. ABGB a dědické právo. In: Dny práva 2010 Days of Law, 1. ed. Brno: Masaryk university, 2010. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010 /files/prispevky/08_promeny/schelle_karel_%284371%29.pdf [cit. 10. 2. 2015] 68 Zákon č. 11/1918 Sb., zákon o zřízení samostatného československého státu. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 2. 2015] 25

zůstavitelovy smrti a zároveň zde nebyl jiný důvod pro jeho nezpůsobilost (dědictví odmítl 538 ABGB, vůči zůstaviteli se dopustil trestného činu a zůstavitel mu zjevně neodpustil 540 ABGB). Způsobilému subjektu musel svědčit některý z dědických titulů. Právními důvody pro nabytí dědictví byly dle 533 ABGB: testamentární posloupnost, dědická smlouva a intestátní posloupnost. Jednotlivé tituly si mohly vzájemně konkurovat. Jeden dědic mohl dědit různé díly pozůstalosti z rozdílných dědických titulů. Za nejsilnější dědický titul byla považována dědická smlouva, poté testament a nakonec dědění ze zákona. Intestátní posloupnost byla použita jen v případě, kdy dědická smlouva nebo závěť neobsáhly celou pozůstalost, nebo jich vůbec nebylo. 69 Dědic, který dědictví přijal, nabyl svého podílu až ve chvíli potvrzení jeho práva na dědictví soudem. V době platnosti ABGB mohl zůstavitel sepsat poslední vůli, kterou odvolatelně zůstavil svoje jmění nebo jeho část jedné nebo několika osobám. Jako součást tohoto posledního pořízení mohl zůstavitel odkazem odkázat osobě jednotlivou věc, soubor věcí stejného druhu, peněžitou částku nebo právo. I když odkaz pokrýval převážnou část pozůstalosti, stále se jednalo o odkaz. V případě pochybnosti o některých ustanoveních byla tato vykládána v souladu s vůlí zůstavitele. 70 Poslední pořízení mohlo být provedeno ve formě písemné či ústní. Závěť bylo možné provést před soudem v písemné a ústní formě. Pro poslední pořízení byl příslušný i notář. Před notářem bylo možné pořídit pomocí notářského aktu nebo formou podobnou soudnímu testamentu, poslední pořízení mohlo být v písemné nebo ústní formě. Všechny druhy pořízení musely splňovat formální náležitosti stanovené zákonem. Výjimkou byla privilegovaná pořízení. Tato pořízení reflektovala naléhavou situaci zůstavitele, která byla odůvodněním pro snížení nároků na naplnění formálních náležitostí posledních pořízení dle 69 ROUČEK F, Sedláček. Komentář k československému obecnému občanskému zákoníku, díl třetí. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart 1936 s. 40-43 70 KRČMÁŘ J. Právo občanské V. Právo dědické, III. Doplněné vydání, Praha: Spolek československých právníků Všehrd, 1937 s. 15-25 26

598 ABGB. Byla to pořízení zřízená během námořní plavby, v místech epidemie choroby (hodnoceno dle stupně paniky veřejnosti) a do roku 1922 poslední pořízení vojenská. Důvodem zrušení vojenských posledních pořízení byl nový služební řád, který vstoupil v platnost dne 1. října 1922 a neobsahoval ustanovení o privilegovaných pořízeních předpokládané v 600 ABGB: Kterých svobod dopřáno posledním pořízením, jež činí osoby vojenské, ustanovují zákony vojenské.. Vojenské osoby mohly provést pouze pořízení upravená v ABGB. 71 Manželé nebo snoubenci si mohli zřídit společné poslední pořízení. V případě snoubenců bylo takové pořízení platné jen v případě, že uzavřeli platné manželství. Zůstavitel mohl vázat vznik dědického práva na suspenzivní podmínku a zánik na resolutivní podmínku. Na podmínky nesrozumitelné se hledělo jako by nebyly připojeny. Suspenzivní podmínky nemožné a nedovolené způsobovaly neplatnost ustanovení v pořízení. Resolutivním podmínkám nemožným a nedovoleným nebyly přikládány účinky. Neplatné bylo poslední pořízení zcela nebo zčásti, pokud nesplňovalo úplně nebo částečně zákonné náležitosti. Zůstavitel mohl pořízení zrušit výslovným odvoláním, odvoláním učiněným mlčky (zničením nebo porušením listiny), zřízením novějšího pořízení. Obecný občanský zákoník obsahoval úpravu obecné a svěřenecké substituce. Obecným nástupnictvím mohl zůstavitel určit náhradního dědice pro případy, kdy původně povolaný dědic nedědil z jakéhokoliv důvodu. Svěřeneckým nástupnictvím mohl zůstavitel určit skutečnosti, za kterých přešla pozůstalost z dědice na náhradního dědice. 72 Zavedením institutu svěřeneckého 71 KRČMÁŘ J. Právo občanské V. Právo dědické, III. Doplněné vydání, Praha: Spolek československých právníků Všehrd, 1937 s. 25-34 72 KRČMÁŘ J. Právo občanské V. Právo dědické, III. Doplněné vydání, Praha: Spolek československých právníků Všehrd, 1937 s. 47-52 27

nástupnictví došlo k opuštění římské právní zásady semel heres, semper heres. 73 Dědickou smlouvu o celé pozůstalosti nebo její části bylo možné platně uzavřít pouze mezi manžely a snoubenci. 74 Aby byla smlouva uzavřená mezi snoubenci platná, museli uzavřít platné manželství. Náležitosti této smlouvy byly upraveny jako součást úpravy svatebních smluv v 1249 ABGB. Dědická smlouva měla obligatorně písemnou formu. Byl to dvoustranný akt, kterým jeden manžel celou budoucí pozůstalost nebo její část slíbil druhému z manželů a ten slib přijal. 75 Dědická smlouva byla zrušena vzájemnou dohodou nebo zánikem manželství 76. Intestátní posloupnost nastala, jak bylo řečeno výše, pouze v případech, kdy nenastala testamentární posloupnost aspoň z části, nebyla tu dědická smlouva nebo žádný z povolaných dědiců dědit nechtěl či nemohl. Zákonní dědicové byli rozděleni do čtyř dědických tříd. 77 V kontextu vývoje dědického práva je zřejmé, že směr jeho vývoje byl zacílený na respektování vůle zůstavitele. V souladu s tímto dědické právo poskytovalo zůstaviteli právní nástroje pro uplatnění jeho vůle. Tím byl umožněn komplexní výkon vlastnického práva zůstavitele. 73 ČERNOCH, Radek. Dědické právo ve Středním kodexu aneb vytlačování práva římského právem římským. In Miroslav Frýdek, Jaromír Tauchen (Eds.). Pocta Karlu Schellemu k 60. narozeninám. Ostrava: KEY Publishing, 2012. s. 215 217 74 Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný občanský zákoník rakouský 602. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 2. 2016]. 75 Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný občanský zákoník rakouský. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 2. 2016]. 76 KRČMÁŘ J. Právo občanské V. Právo dědické, III. Doplněné vydání, Praha: Spolek československých právníků Všehrd, 1937 s. 54 77 ROUČEK F, Sedláček. Komentář k československému obecnému občanskému zákoníku, díl třetí. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart 1936 s. 40-43 28

3 Dědické právo ve středním občanském zákoníku 3.1 Střední občanský zákoník Občanský zákoník číslo 141/1950 Sb., který je také označován jako střední kodex nebo střední občanský zákoník, byl vydán 25. října 1950. Účinným se stal 1. ledna 1951. Zákon je rozdělen na šest částí: úvodní ustanovení, obecná ustanovení, práva věcná, právo závazkové, právo dědické, ustanovení přechodná a závěrečná. Jednotlivé části jsou rozděleny celkem do třiceti sedmi hlav. 78 Ke vzniku středního kodexu vedla politická a mocenská situace, která se výrazně změnila po komunistickém únorovém puči v roce 1948. V rámci budování nového společenského uspořádání bylo nutné nahrazení staré právní úpravy úpravou novou. Předpisem, jenž celý proces obměny právního řádu nastartoval, byl ústavní zákon číslo 150/1948 Sb. Ústava Československé republiky publikovaná 9. května 1948. 79 Nahrazení staré úpravy proběhlo tzv. právnickou dvouletkou. Název právnická dvouletka měl symbolizovat provázanost s novým jednotným hospodářským plánem. Cílem byla unifikace právního řádu v souladu s novými sociálními a hospodářskými poměry. Plánované kodifikace měly odstranit zbytečný formalismus a byrokratismus. Nový právní řád se měl ideologicky přiblížit sovětské právní úpravě. 80 Ke změnám právní úpravy se zavázali i nejvyšší představitelé země. V červnu roku 1948 Klement Gottwald, který kritizoval současný nevyhovující stav právního řádu, proklamoval nutnost upevnění výsledků politického vítězství změnou patřičných zákonů. Jedním z bodů programu vlády z 1. června 1948 bylo vytvoření organizačního a právního rámce výstavby společnosti, uzpůsobeného společenským a ekonomickým poměrům. 81 Kodifikační práce začlenil do svého 78 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 s. 323 79 Zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10.12.2015]. 80 BLÁHOVÁ J. Blažek L. Kuklík J. Souša J. a kol. Právnická dvouletka: Rekodifikace právního řádu, justice a správy v 50. letech 20. století. Praha: Auditorium, 2014 s. 12-14 81 VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a 29

programu předseda vlády Antonín Zápotocký a do vládního programu ze 17. července 1948 zařadil: přetvoření celého systému občanského práva, které až doposud spočívá na obecném občanském zákoníku z roku 1811. 82 Výstupem právnické dvouletky byly nové kodifikace inspirované sovětským právem. Kromě občanského zákoníku to byly například zákon č. 265/1949 Sb. o právu rodinném, zákon č. 86/1950 Sb. trestního zákona, zákon č. 87/1950 Sb. trestního řádu, zákon č. 88/1950 trestního zákona správního, zákon č. 89/1950 Sb. zákona o trestním řízení správním a zákon č. 142/1950 Sb. občanského soudního řádu. 83 Příprava občanského kodexu byla zajišťována čtyřmi odbornými komisemi a komisí politickou vytvořenou v rámci kodifikačního odboru pro přípravu nových právních předpisů právnické dvouletky. Občanským zákoníkem se zabývala komise pro občanské právo hmotné. Tato komise byla nejprve rozdělena do sedmi subkomisí, které zpracovaly jednotlivé zásady budoucí úpravy. V roce 1949 byly vytvořené zásady postupně zabudovány do jednotné podoby osnovy. Ta byla nadále rozpracována až do finální podoby. 84 Vzorem pro tvorbu nového občanského kodexu byl sovětský zákoník z roku 1922 a principy obsažené v sovětské ústavě z roku 1936. Z důvodu malé časové dotace pro tvorbu nové kodifikace byli zákonodárci nuceni vycházet z předválečné osnovy občanského zákoníku. 85 3.1.1 Charakteristika obsažené právní úpravy Střední občanský zákoník sjednotil úpravy občanského práva v Čechách a na Slovensku. Rozdílnost úprav zde vznikla po recepci rakousko-uherského nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 553 559. 82 DRESSLER A. K ideovým zásadám nového občanského práva. Právník. 1949, roč. 88 s. 8 83 VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 559. 84 Tamtéž 85 BĚLOVSKÝ, P. Občanské právo. In BOBEK, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 425-462. Přístupné na http://www.komunistickepravo.cz 30