Sever a Jih Posadila se s ručními pracemi do matčina pokoje. Čekala, až se matka probere z dopoledního podřimování, aby jí pomohla s oblékáním a pospíšila pak za Bessy Higginsovou. Zakázala si myslet na kohokoli z Thorntonovy rodiny; nebude se nikým z nich zabývat, říkala si, dokud před ní nebudou stát osobně, z masa a kostí. Dopadlo to však pochopitelně tak, že čím více si umiňovala, že o ně v paměti ani nezavadí, tím silněji se jí vkrádali na mysl; čas od času jí do pobledlých tváří vstoupil horký ruměnec a rázem změnil jejich barvu, tak jako sluneční paprsek zpoza dešťového mračna dokáže rázem rozsvítit vodní plochu. Paní Dixonová velmi jemně otevřela dveře a po špičkách se vkradla do místnosti; došla až k Margaret, která seděla u zacloněného okna. Je tu pan Thornton, slečno Margaret. Čeká v salonku. Margaret vypadlo zašívání z rukou. A chce mluvit se mnou? Cožpak tam není tatínek? Chce prý mluvit s vámi, slečno. A pán není doma. Dobře, přijdu tam, hlesla Margaret. Ale otálela ještě, nespěchala. Pan Thornton zatím postával u okna, otočený ke dveřím zády; zdálo se, že je zcela zaujatý děním na ulici. Ve skutečnosti však vnímal jenom to, co se dělo v jeho nitru. Srdce mu tlouk- 91
Elizabeth Gaskellova lo jako o závod při pomyšlení, že za chvíli vejde do místnosti Margaret. Nemohl zapomenout na dotek jejích paží na svém krku. Po pravdě řečeno, když se to předchozí den stalo když se mu vrhla kolem krku, aby ho ochránila, cítil v tu chvíli nedůtklivé podráždění. Jenže od té doby si celou scénku přehrával v duchu stále dokola, a nepřestávala ho vzrušovat. Při té vzpomínce se všechna jeho rozhodnutí a předsevzetí rozpouštěla jako vosk v blízkosti ohně, a stejně tak jeho sebeovládání. Bál se, že když jí půjde vstříc s otevřenou náručí, vybízející, aby se k němu přivinula tak, jak to udělala o den dřív, odmítne ho a nikdy už svůj čin nezopakuje. Srdce mu hlasitě a rychle bušilo. Jakkoli silný muž byl, nyní se chvěl při uvažování nad tím, co by měl nejspíš říct a jak to asi Margaret přijme. Na chvíli ho zachvátil plamen vzrušení, když si představil, že mu možná skutečně padne do náručí, neboť pozná, že je to pro ni přirozené, bezpečné místo, kde může s důvěrou spočinout. V příštím okamžiku se děsil možnosti, že ho zprudka odmítne, což by jeho budoucímu životu zasadilo takovou ránu, že na to raději nechtěl myslet. Najednou ho přepadl pocit, že není v místnosti sám. Otočil se. Vešla tak potichu, že ji vůbec neslyšel; zvuky z ulice překryly šustění jejích lehkých mušelínových šatů. Stála vedle stolu, ale nenabídla mu, aby se posadili. Oči měla sklopené, napůl ukryté za víčky, rty 92
Sever a Jih pootevřené, takže dovolovaly pohled na bílé řady zubů, jež tiskla k sobě. Dýchala pomalu a zhluboka, jak se dalo vysledovat z nepatrných pohybů jejího jemného, tenkého chřípí jediný pohyb, který na ní byl vidět. Hladká pleť i plné rty, jejichž koutky sousedily s půvabnými důlky v oválných tvářích, to vše bylo dnes pobledlé; absence obvyklé zdravé barvy byla o to nápadnější, že do dívčina obličeje padal stín jejích tmavých vlasů, které nechala splývat po spáncích, aby bezpečně zakryly stopu po včerejším zranění. Hlavu držela vzpřímeně, ve svém charakteristickém hrdém postoji. Paže jí volně visely podél těla. Celkově působila dojmem neprávem obviněného odsouzence, kterému přisuzují zločin, jímž natolik pohrdá, že se ani nehodlá hájit. Pan Thornton udělal mimovolně krok či dva směrem k ní; vzpamatoval se, došel beze slova ke dveřím, které nechala otevřené, a zavřel je. Vrátil se zpátky; chvíli zůstal stát proti ní a vstřebával celkový dojem z jejího půvabného vzezření, než se odhodlal vyslovit to, co musel: Slečno Haleová, včera jsem se zachoval velmi nevděčně Nemáte mi být zač vděčný, okamžitě odpověděla, zvedajíc k němu oči; pohled, který mu zapíchla do tváře, byl pevný a neuhýbavý. Domnívám se, že jste přesvědčený, že mi musíte poděkovat za to, co jsem udělala. Do tváří se jí vlil nápadný ru- 93
Elizabeth Gaskellova měnec a v očích jí zahořelo, přestože ani pak nepozbyly přísného výrazu. Ale byl to pouze přirozený instinkt; každá žena by udělala to samé. Je to už taková výsada našeho pohlaví: všechny tak reagujeme, když vidíme nebezpečí. To spíš já bych se vám měla omluvit, dokončila spěšně, za svá nerozvážná slova, která vás do toho nebezpečí včera poslala. To nezpůsobila vaše slova, ale pravda, kterou jste jimi sdělila. Avšak nesnažte se utéct od tématu a odvrátit mě od mého úmyslu: opravdu vám chci vyjádřit svou hlubokou vděčnost, svou na chvíli nedokázal pokračovat, neboť vášnivá touha vyslovit to, co měl na srdci, ho až příliš popoháněla. Jeho pevná vůle však opět zvítězila: raději se odmlčel, aby zvážil každé další slovo. Nesnažím se od ničeho utéct, řekla. Jen zkrátka tvrdím, že mi nedlužíte žádný vděk; a můžu k tomu dodat, že jakékoli vyjádření vaší vděčnosti je pro mě nepříjemné, protože nemám pocit, že bych si ji zasloužila. Pokud vám to však uleví od nějakého, byť domnělého, břemene, mluvte prosím dál. Neříkám to proto, abych si ulevil od jakéhokoli břemene, namítl, popíchnutý jejím klidem, ať domnělého, nebo skutečného. Mám však za to, že za svůj život vděčím vám. Ano, klidně se mi smějte, jestli chcete, a myslete si, že přeháním. Já tomu však 94
Sever a Jih věřím, protože je krásné myslet si ach, slečno Haleová! pokračoval přidušeným hlasem, v němž zaznívala intenzita jeho vášně, až se Margaret, stojící před ním, v obavách rozechvěla, myslet si, že kdykoli se v budoucnu budu radovat ze života, budu si moct říct:,za všechnu svou radost, za všechnu počestnou hrdost na to, co dělám, za všechny skvělé pocity z toho, že existuji za to vděčím jí! A vědomí toho, že je tomu tak, jen znásobí mou radost, rozzáří mou hrdost, dodá mým prožitkům takovou intenzitu, až nebudu vědět jistě, zda je to bolest, nebo štěstí! Počkejte, musíte si poslechnout, postoupil o krok k ní, pevně odhodlán dokončit myšlenku, jak skvělé je vděčit za svůj život té, kterou miluji tak, jak ještě nikdy žádný jiný muž ženu nemiloval! Uchopil pevně její dlaň do svých. Těžce dýchal v očekávání, co bude následovat. Ruku jí pustil v tu chvíli, kdy zaslechl její ledový tón protože ledový byl zcela jistě, jakkoli slova byla zajíkavá, jako by je jen těžko hledala. Vaše řeč mě pohoršila. Je bezbožná nemůžu si pomoct, to je můj první dojem. Možná by na mě takhle nepůsobila, kdybych rozuměla tomu druhu citu, který popisujete. Nechci, abyste se zlobil, a kromě toho musíme mluvit potichu, protože maminka spí; vaše způsoby mě však urážejí Jakže! vykřikl. Urážejí vás! Pak jsem pro vás asi věru naprosto nežádoucí. 95
Elizabeth Gaskellova Ano! řekla s důstojností, které se jí podařilo znovu nabýt. Opravdu se cítím uražena a soudím, že právem. Vy si podle všeho myslíte, že mé včerejší chování, opět se hluboce zarděla, ale tentokrát jí oči plály spíš nevolí než zahanbením, že to, co jsem udělala, bylo kvůli něčemu osobnímu mezi vámi a mnou, a že si teď můžete přijít a děkovat mi za to, místo abyste připustil jako gentleman ano! jako gentleman, opakovala, narážejíc na rozhovor, který spolu o tomto výrazu vedli dříve, že každá žena, pokud se chce ženou nazývat, půjde a bude bránit bezmocného člověka před násilím davu. A gentleman, kterého takto zachrání, má pak zakázáno vyjádřit jí svůj dík! přerušil ji posměšně. Jsem člověk. Odvolávám se na své právo vyjadřovat své city. Připouštím, že je to vaše právo; jen říkám, že je mi nepříjemné, jak na něm trváte, odpověděla povýšeně. Zdá se však, že jste si představoval, že jsem byla ke svému činu vedena nejen svým ženským instinktem, ale v tu chvíli jí do očí vstoupily prudké slzy, které už tak dlouho zadržovala, a hlas se jí roztřásl, ale že mě poháněl nějaký zvláštní cit vůči vám vám! Pro každého muže i pro ty zoufalé ubožáky v davu bych bývala udělala totéž, a se stejnou horlivostí! Mluvte klidně dál, slečno Haleová. Jsem si nyní vědom vaší pošetilé solidárnosti. Už vám věřím, že 96
Sever a Jih to byl jen váš vrozený smysl pomáhat utiskovaným (ano, i pán může být utiskovaný!), který vás vedl k tomu, že jste se zachovala tak ušlechtile. Vím, že o mě nemáte zájem; dovolte mi říct, že je to proto, že mi nerozumíte. Mně je jedno, že vám nerozumím, vyslovila prudce a přidržela se stolu, aby získala rovnováhu; jak jsou jen jeho slova krutá ostatně, jako on sám, říkala si ve svém rozhořčení. To vidím. Chováte se nečestně a nespravedlivě. Margaret stiskla rty. Na takové neurvalé obvinění neměla odpověď. Chvíli čekal, než mu přinesou plášť. Neřekla ani slovo, nepohnula se. Žádné slzy, ani případný úšklebek, na který by mohl nějak reagovat. Byla zticha. Vzal si klobouk. Jen ještě poslední slovo. Zdá se, že jste přesvědčená, že vás moje láska k vám poskvrní. S tím ale nemůžete nic dělat. Nemohl bych vás očistit, ani kdybych chtěl; a já nechci. Ještě nikdy jsem žádnou ženu nemiloval; měl jsem v životě vždycky příliš napilno a byla tu spousta dalších věcí, které pohlcovaly můj čas a myšlenky. Teď ale miluji a budu milovat. Nebojte se však, nechám si to pro sebe. Já se nebojím, odvětila a narovnala se. Nikdo se ke mně dosud neodvážil chovat nemístně a jistě ani nebude. Vy, pane Thorntone, jste byl vždy velmi laskavý k mému otci, změnila tón, který nyní zněl mnohem měkčeji. Nedopusťte, abychom si dělali 97
Elizabeth Gaskellova zle a hněvali se na sebe. Prosím, nedělejte to. Nevěnoval jejím slovům pozornost: zaměstnávalo ho uhlazování velurového povrchu klobouku rukávem pláště, a to dobrou půlminutu. Potom, aniž by si povšiml její nabízené ruky či jejího lítostivého pohledu, otočil se a rázně vykráčel z pokoje. Margaret zachytila jen jediný pohled, který na ni vrhl, než zmizel. Měla přitom dojem, jako by v jeho očích zahlédla třpyt zadržovaných slz; způsobilo to, že změnila svou povýšenou nelibost v něco jiného, laskavějšího, možná až bolestného; vyčítala si, že někomu způsobila takové pokoření. Co jsem však mohla dělat? tázala se sama sebe. Nikdy se mi nelíbil. Byla jsem vždycky zdvořilá, ale nenamáhala jsem se, abych zakryla svůj nedostatek zájmu. Nikdy jsem si na něj nemyslela, takže z mého chování musel poznat pravdu. Zmýlil se, co se týče včerejška, ale to je jeho chyba, ne moje. Udělala bych to znovu, kdyby to bylo zapotřebí, třebaže mi to přineslo všechnu tuhle ostudu a trápení. 98
Kapitola XXV. FREDERICK Možná se dočkají odplaty; dotčená disciplína hlasitě volá po soudním procesu a pobouřené námořnictvo si stojí na svých pošlapaných právech. Byron Margaret začínala pochybovat, zda vůbec jsou některé nabídky jiné než ony dvě, které dostala sama. Obě přišly zcela nečekaně, obě ji zahnaly do úzkých a způsobily jí bolest. Na mysl se jí bezděčně vkrádalo srovnání pánů Lennoxe a Thorntona. Mrzelo ji, že s osobou pana Lennoxe nemohla nikdy spojovat žádný jiný cit než přátelství. Lítost byla převažujícím pocitem, když si od něj vyslechla jeho návrh, první v jejím životě. Nebyla tehdy tak překvapená či dokonce až omráčená jako nyní, kdy se ozvěna hlasu pana Thorntona ještě vznášela v místnosti. V Lennoxově případě se jí aspoň na chvíli zdálo, že jejich vztah by snad mohl překročit hranici mezi přátelstvím a láskou; poté, co jeho nabídku musela od- 99
Elizabeth Gaskellova mítnout, cítila smutek. Co se týká pana Thorntona, Margaret soudila, že v jejich vztahu žádné přátelství neexistovalo. Veškerý jejich společenský styk se dal zhodnotit jako série jednotlivých střetů. Jejich názory do sebe narážely jako řinčící zbraně; navíc Margaret neměla dojem, že on by se o její názory vůbec kdy zajímal! Pokud se vzpíraly jeho síle a železné vůli jeho charakteru, zdálo se, že je zavrhuje s opovržením, až se Margaret cítila unavená marným úsilím protestovat; a nyní si tenhle člověk přijde a tím svým zvláštním, divokým způsobem jí oznámí, že ji miluje! Nejprve ji napadlo, že ho k tomuto vyjádření dotlačil soucit s ní kvůli jednání, které předvedla na veřejnosti a které pochopil špatně, tak jako všichni ostatní. Nejspíš však ještě dřív, než opustil pokoj, a určitě ne déle než pět minut poté, co byl pryč, se Margaret v hlavě rozsvítilo: on ji opravdu miluje, miloval ji už dříve a bude ji milovat i v budoucnu. Toto poznání na ni dopadlo s takovou silou, až se přikrčila a roztřásla, fascinovaná tak obrovskou energií a vůlí s ničím takovým se ve svém dosavadním životě nesetkala. Snažila se uklidnit a přestat myslet na to, co jí řekl. Nedařilo se jí to. Tím spíše o něm uvažovala ve zlém, že tak ovládl její vůli. Jak se jen mohl opovážit a prohlásit, že ji bude milovat i dál, ačkoli ho tak pohrdavě odmítla? Přála si, aby mu byla řekla více a silnějšími slovy: napadaly ji přesné, ostré věty teď, když už bylo 100
Sever a Jih pozdě, které mu měla vmést do tváře. Celý rozhovor v ní zanechal pocit jako ošklivý sen, který nechce zmizet, přestože jsme se už probudili, protřeli si oči a rty přinutili ke strnulému úsměvu. Vyřčené věty jsou stále zde, jako když se přetrvávající noční můra choulí v některém z koutů pokoje, upírá na nás své strašlivé oči a naslouchá, zda se odvážíme v její přítomnosti dýchat A my se neodvažujeme, takoví jsme zbabělci! Margaret se snažila nemyslet na jeho pohrůžku i nadále trvající láskou. Jak si to ten člověk představuje?! Cožpak není v jejích silách, aby ho od toho odradila?! Však se uvidí! Možná se jeho pohnutky opravdu odvíjejí od událostí toho příšerného včerejšího dne. Opět se v duchu ujistila, že v případě nutnosti by se zachovala zcela stejně: byla by ráda a ochotně pomohla nejen jakémukoli bědnému mrzákovi, ale i jemu, panu Thorntonovi; udělala by to znovu, se stejnou odvahou, bez ohledu na jeho dedukce i neomalené domněnky přítomných žen. Udělala by to, protože to tak bylo správné; byl to jednoduchý způsob, jak ochránit někoho, koho v danou chvíli ochránit mohla. Fais ce que dois, advienne que pourra. Až dosud se nepohnula z místa, kde spolu ještě před chvílí stáli; žádné vnější okolnosti ji zatím nevytrhly z jejího strnutí, do něhož se dostala po vyslechnutí jeho posledních slov a po pohle- 101
Elizabeth Gaskellova du do jeho hlubokých, vášnivých očí. Konečně se vzpamatovala; přešla k oknu a otevřela je dokořán, aby rozehnala tísnivé ovzduší, které viselo v místnosti. Potom přišly na řadu dveře i ty impulzivně otevřela, s podvědomým přáním, aby z ní tento úkon sejmul břímě neustálého rozjímání nad tím, co se v tomto pokoji dělo během poslední hodiny. Všechno konání však bylo tlumeno poledním tichem, které zalehlo dům. Byl to čas, kdy si nemocní dopřávají osvěžující spánek, který jim byl upírán v nočních hodinách. Margaret nebyla v domě sama. Co by však teď měla dělat? Jít za Bessy Higginsovou, samozřejmě, řekla si, když jí hlavou bleskla vzpomínka na vzkaz, který od nemocné dívky dostala předchozí večer. Vydala se na cestu. Když přišla k Higginsovým, našla Bessy ležet na lavici, přitažené těsně k ohništi, ačkoli byl parný den. Ležela apaticky, jako by odpočívala po náporu bolesti, natažená jako prkno; Margaret si byla jistá, že by se jí dýchalo lépe, kdyby měla něčím podloženou horní polovinu těla. Beze slova přítelkyni nadzdvihla a pod záda a hlavu jí nacpala nějaké polštáře. Bessy to podle všeho ulevilo, i když stále působila velmi zemdleně. Pomalu jsem si myslela, že vás už nikdy neuvidím, řekla po chvíli s tesklivým pohledem do Margaretiny tváře. 102
Sever a Jih Je mi moc líto, že se to tak zhoršilo. Včera jsem ale nemohla přijít, i mojí matce bylo zle, a ještě i z jiných důvodů, začervenala se Margaret. Možná si myslíte, že jsem si troufla moc, posílat pro vás Mary. Ale všechny ty tahanice na ulici a ten rámus trhalo mě to na kusy, a tak mě napadlo, když pak i táta odešel, že kdybych tak mohla slyšet váš hlas, jak mi čtete třeba něco o naději a míru, umíralo by se mi v klidu. Že bych usnula jako dítě, který máma uspí ukolébavkou. Mám vám něco přečíst teď? Jo! Možná zkraje nebudu vnímat všechen smysl, ale jak dojdete k mým oblíbeným slovům, jak se mi dostanou do ucha, bude to úleva. Margaret se pustila do čtení. Bessy se vrtěla, neustále se převracela sem a tam; pokud se s úsilím udržela chvíli v klidu, pak jen proto, aby ji v příští minutě ovládl o to větší neklid. Nakonec vybuchla: Nechte toho! Je to k ničemu. Nemůžu si pomoct, celou dobu myslím naštvaně na něco jinýho: proklínám v duchu tu stávku! Slyšela jste, co se semlelo včera v Marlborough Mills? Tam je ta Thorntonovic přádelna, víte? Váš otec tam ale nebyl, že? otázala se Margaret s tvářemi znovu zrudlými. Ne. Ale dal by prej svoji pravou ruku za to, aby u toho byl. A to mě užírá, tohleto vzbouření. Táta je z toho úplně na dně. Nemá cenu mu říkat, že se 103
Elizabeth Gaskellova vždycky najdou hlupáci, který překročej hranice. Ještě jste neviděla chlapa, kterej by byl tak skleslej jako náš táta. Ale proč? zeptala se Margaret. Tomu nerozumím! Víte, on je člen výboru týhle stávky. Pověřila ho Unie, protože se o něm ví, jak ho tyhle věci zajímaj a že je čestnej a neústupnej. A tak on a další členové výboru připravili plány: že budou všichni držet při sobě a budou se řídit tím, co většina z nich odsouhlasí. Kromě jinýho měli pravidlo, že nikdo nepřestoupí zákon. Lidi by za nima šli, kdyby viděli, že si jdou trpělivě za svým, ale kdyby došlo k nějakým bojům a šarvátkám i třeba jen se stávkokazy, všechno by bylo v háji, což věděli z bohatejch zkušeností z minula. A tak se snažili ty stávkokazy nejdřív přemlouvat a pak jim zabránit ve vstupu do továrny, protože výbor trval na tom, že za žádnejch okolností nesmí dojít k násilí, i kdyby si všichni členové Unie měli lehnout na zem a umřít, kdyby na to přišlo. V takovým případě, počítali, bude za nima stát i celá veřejnost. A výbor věděl, že jejich požadavky jsou správný, a nechtěl, aby jim to celý někdo zkazil. Já vám to tu vykládám takhle zeširoka, i když jsem z toho už úplně zchvácená, abyste si uměla představit, jak muselo tátovi bejt, když se všechno zkazilo kvůli takovýmu pitomci jako je Boucher, kterej se vykašlal na všechny pokyny 104
Sever a Jih výboru a zničil celou stávku zrovna jako ten Jidáš. Ach! Ale táta mu to včera večer nandal! Zašel dokonce až tak daleko, že na něj křičel, že policii řekne, kde najdou původce celýho vzbouření, a že to řekne i továrníkům, ať si s ním pak dělají, co chtějí. Táta chce, aby celej svět věděl, že praví vůdcové stávky nejsou jako Boucher, že jsou to chlapi, kterejm to myslí a uměj dobře pracovat a dodržujou zákony a pořádek, který jen chtěj, aby dostávali mzdu, co jim patří, a jsou odhodlaný přerušit práci, i kdyby měli hladovět k smrti, dokud svýho práva nedosáhnou. Nikdy by ale nesáhli na něčí majetek nebo dokonce život! Říká se, ztišila trochu hlas, že Boucher hodil na Thorntonovu sestru kámen a skoro ji zabil. To není pravda, namítla Margaret. Nebyl to Boucher, kdo hodil tím kamenem, a nedokončila větu; původně zrudlé tváře jí nyní zbledly. Takže vy jste tam byla, promluvila Bessy vlažně po nějaké chvíli. Vypadala, jako by ji předchozí promluva vyčerpala. Ano. Ale to nevadí, mluvte dál. Já jen, že to nebyl Boucher, kdo házel. Co odpověděl vašemu otci? Neřekl ani slovo. Jen se klepal, rozrušenej tak, že jsem se na něj nedokázala ani koukat. Slyšela jsem, jak rychle dejchá, a jednu chvíli se mi zdálo, že brečí. Když mu ale táta řekl to o tý policii, že jim 105
Elizabeth Gaskellova ho vydá, Boucher strašně zařval a praštil tátu pěstí přímo do obličeje! A v momentě byl pryč, jako blesk. Táta zůstal po tý ráně chvíli jako omráčenej, protože Bouchera znal jako slabýho, vyhladovělýho chudáka; sednul si na chvíli, ruku přes oči, a pak vykročil ke dveřím. Nevím, kde jsem v sobě našla tu sílu, ale vyskočila jsem a pověsila se na něj. Otče! Otče! křičela jsem. Řekněte, že byste toho ubohýho chlapa nikdy neudal! Nenechám vás, abyste to udělal! Nepustím vás, dokud mi to neslíbíte! Nebuď hloupá, řekl mi, chlapi většinou dřív mluvěj, než něco opravdu udělaj. Nikdy jsem neměl v úmyslu prásknout ho policajtům, i když by si to zasloužil, a ani by mi nevadilo, kdyby se našel někdo jinej, kdo by místo mě tuhle špinavou práci udělal, aby ten lump konečně sklapnul. Ale praštil mě, a až se dostane do lepší kondice a nebude tak zesláblej hlady, rozdáme si to spolu! A pak mě táta setřásl, což mu nedalo moc práce, protože jsem byla se silama u konce a málem padala do mdlob, a tvář měl bílou jako stěna, úplně bez krve, až se mi udělalo zle, když jsem se na ni koukla. A pak už nic nevím: možná jsem usnula nebo ležela v bezvědomí, dokud Mary nepřišla domů. Řekla jsem jí, ať vás přivede. A teď už nic neříkejte, radši mi dočtěte tu kapitolu, protože už nemám tak těžkou hlavu, když jsem to vás všechno vychrlila. Teď bych chtěla svý myšlenky přenýst do dalekejch krajů. Čtěte mi, 106
Sever a Jih ale ne kapitolu z kázání. Čtěte mi z vyprávění. Ty obrázky mi pak zůstávaj v hlavě, i když zavřu oči. Čtěte mi o Nové zemi a Novém nebi; možná pak zapomenu na to, co se děje. Margaret předčítala tichým, měkkým hlasem. Ačkoli Bessy ležela s očima zavřenýma, určitě naslouchala, protože se jí po chvíli na řasách zaleskly slzy. Nakonec usnula uprostřed mumlaných proseb. Margaret ji přikryla a odešla. Těžce zápasila se svým svědomím: tížilo ji sice pomyšlení, že je jí možná zapotřebí doma, ale zároveň jí připadalo kruté opouštět umírající dívku. Když přišla domů, zastihla svou matku v salonku. Paní Haleová prožívala jeden ze svých lepších dnů; pěla chválu na novou vodní matraci. Od časů, kdy spávala na pohodlných ložích v domě sira Johna Beresforda, prý ještě na lepší posteli neležela neví, jak je to možné, ale podle všeho dnes už nikdo neumí vyrobit takovou postel, které se používaly v dobách jejího mládí. Člověk by si myslel, že na tom nic není, například peří je snad pořád stejné, ale až do minulé noci si nevychutnala pořádný spánek, který by ji osvěžil. Pan Hale poznamenal, že dřívější postele, kvalita peří a podobné věci souvisejí pravděpodobně s aktivitami v mládí: člověka příjemně unaví a přivodí mu zdravý spánek. Jeho paní však tuto teorii nepřijala vlídně: Ale jděte, pane Hale, tak to není: postele v domě sira Johna 107
Elizabeth Gaskellova byly opravdu báječné. Ostatně, Margaret, ty jsi dost mladá a celý den na nohou, řekni nám tedy, jestli jsou naše lůžka pohodlná. Máš snad pocit, že ti tvá postel poskytuje dokonalý odpočinek, když si do ní lehneš? Anebo se na ní převaluješ a marně se snažíš najít nějakou pohodlnou pozici, aby ses ráno nevzbudila stejně unavená, jako když jsi šla večer spát? Margaret se rozesmála: Abych pravdu řekla, maminko, o tom, jaká je moje postel, jsem jaktěživo nepřemýšlela. Večer bývám tak ospalá, že sotva padnu do peřin, okamžitě spím. Takže já nejspíš nejsem vhodná osoba, která by mohla posuzovat kvalitu postelí. A kromě toho, nezapomeňte, že jsem neměla příležitost vyzkoušet spaní v domě sira Beresforda. Nikdy jsem v Oxenhamu nebyla. Opravdu? Ale jistěže, ty jsi tam být nemohla to byl drahoušek Fred, koho jsem tam vzala, už vím. Do Oxenhamu jsem se od svatby podívala jen jednou, když se tvá teta Shawová vdávala, a chudáček Fred byl tehdy ještě maličký. Vzpomínám si, jak paní Dixonová tehdy nelibě nesla, že je místo komorné najednou chůvou, a já si dělala starosti, že mě možná bude chtít opustit. Nebohé miminko tenkrát v Oxenhamu hrozně trpělo, jelikož se mu prořezávaly zoubky, a já trávila spoustu času s Annou před tou její svatbou a navíc jsem pořád ještě 108
Sever a Jih nebyla dost silná, a tak se paní Dixonová musela starat o Freda víc než kdy předtím. Dopadlo to ale tak, že si ho velmi oblíbila a byla nesmírně pyšná, když se od všech odvracel a chtěl být pořád jenom s ní! Přestala jsem se bát, že ode mě bude chtít odejít, i když její práce byla najednou hodně odlišná od toho, co dělala předtím. Miláček Fred! Každý ho měl rád. Takový už se narodil, s uměním popadnout každého za srdce. I proto si nemyslím o kapitánu Reidovi nic pěkného: to, že tolik nenáviděl mého drahého chlapce, je jistým důkazem, že musel mít zlé srdce. Tak, Margaret, a tvůj ubohý otec je pryč! Odešel z pokoje, protože nedokáže snést, když se mluví o tvém bratrovi. Ale já o něm ráda poslouchám, maminko! Vyprávějte, jak je vám po chuti, nikdy toho nebudu mít dost. Řekněte mi, jaký byl Fred, když byl ještě maličký. Inu, Margaret, nesmí tě to mrzet, ale byl jako dítě mnohem krásnější než ty. Však si ještě pamatuji, že když jsem tě poprvé uviděla v náručí paní Dixonové, vyhrkla jsem: Propána, to je ale ošklivá příšerka! A paní Dixonová odpověděla: Každé děťátko nevypadá jako pan Fred, Bůh mu požehnej! Ach, drahoušku, jak přesně se mi to vybavuje! Freda bych byla chovala celý den, tak sladký byl, a jeho postýlku jsem postavila hned vedle svého lůžka; a teď, teď Ach, Margaret! Nevím ani, kde můj sy- 109
Elizabeth Gaskellova náček je, a často mě napadá, že ho už nikdy v životě neuvidím! Margaret usedla na stoličku vedle matčina křesla; aby matku utišila, vzala ji jemně za ruku, kterou pak hladila a líbala. Paní Haleová však dala průchod pláči. Když se po nějaké době uklidnila, napřímila se v křesle a otočila se ke své dceři; hlasem plným slzí naléhavě pronesla: Margaret, jestli mi snad má být ještě někdy lépe, jestli mi dá Bůh šanci na uzdravení, pak se to povede jen tehdy, pokud ještě jednou uvidím Freda. Jen tohle povzbudí moje ubohé zdraví, jestli mi tedy ještě nějaké zbývá. Odmlčela se; podle všeho se soustředila na to, aby sebrala dost sil dokončit, co chtěla ještě říct. Když znovu promluvila, hlas se jí chvěl, jako by jí na myšlence, kterou chtěla sdělit, velice záleželo: A jestli už opravdu musím umřít, Margaret jestli jsem jedna z těch, co jsou vybráni k tomu, aby odešli během několika týdnů, pak chci vidět své dítě, dřív než se tak stane. Nevím, jak se to dá zařídit, ale zapřísahám tě, Margaret, pokud sama doufáš v útěchu ve svých posledních chvílích, přiveď mi ho, ať mu požehnám. Jen na pět minut, Margaret! Během pěti minut by ho žádné nebezpečí nemělo ohrozit. Ach, Margaret, dovol mi, abych ho mohla vidět, než umřu! Margaret nepřemýšlela nad tím, jak zhola nerozumná je matčina řeč: nehledáme obvykle pohnutky či logiku v naléhavých prosbách těch, kteří jsou 110