Karel IV. a jeho stopy v našem regionu Orlickoústecko - Karel IV. táhl proti Mikuláši z Potštejna a Pancíři ze Žampachu. 18.5.2016 Podle pověsti zanechal Karel IV. stopu v Lukavici. Připomíná to dřevěná socha. Autor: archiv obce V těchto dnech si připomínáme 700. výročí narození českého a římského krále a císaře Karla IV. Ten nejen zasahoval do celostátních a evropských záležitostí, ale několik událostí z této doby se těsně váže i k našemu Poorlicku. Jsou to jak události spjaté s politickou činností, tak události spjaté s Karlovými vojenskými akcemi. Začal bych těmi akcemi politickými. Sem patří jako důležitá událost zřízení arcibiskupství v Praze v roce 1344. Na přípravě této akce se podílel
Karel IV. ještě jako markrabě moravský se svým otcem Janem. Karel přitom hrál zřejmě význačnou roli, neboť tehdejší papež Kliment VI., který v této záležitosti měl hlavní slovo, býval kdysi v době, kdy mladičký Karel žil na francouzském královském dvoře, jeho vychovatelem. Zřízením arcibiskupství získal český stát atribut, který mu dosud podle středověkých představ chyběl, aby byl chápán jako plně organizovaný samostatný stát. Tento nedostatek byl výrazněji patrný v tom, že sousední Polsko a Uhry arcibiskupství již delší dobu měly. HRANICÍ SE STALA TICHÁ ORLICE Arcibiskup však musel mít ve své arcidiecézi podle církevního práva alespoň dvě podřízená biskupství. Jedním byla moravská Olomouc a druhé bylo nově zřízeno v nedaleké Litomyšli. Vznik tohoto biskupství výrazně zasáhl do církevního života v našem regionu. Do nového biskupství, jehož pevnou severní hranicí se stala Tichá Orlice (její levý břeh), byly zapojeny z pražské diecéze 4 nejnižší tehdejší správní jednotky - děkanáty Lanškrounský, Chrudimský, Vysokomýtský a Poličský. Tak se stalo, že ústecká farnost spolu s okolními farnostmi na levém břehu Tiché Orlice (např. Knapovec, Řetová, Horní a Dolní Dobrouč) připadly do diecéze litomyšlské, ale farnosti např. v Dolních a Českých Libchavách, Hnátnici či Brandýse nacházející se na pravém břehu řeky zůstaly příslušenstvím diecéze pražské. Nové biskupství však nemělo dlouhé trvání zaniklo v husitské revoluci. Tehdy k jeho zániku přispěl fakt, že v předhusitské době byl litomyšlským biskupem jeden z hlavních Husových odpůrců a nepřátel Jan, řečený Železný. KONFLIKT S MIKULÁŠEM Z POTŠTEJNA Vojenské akce Karlovy odehrávající se v našem regionu souvisely s Karlovou politikou vůči šlechtě. Po neblahých zkušenostech svého předka na českém trůnu Přemysla Otakara II. si Karel IV. nechtěl šlechtu proti sobě postavit. Když např. viděl nesouhlas šlechty s připravovaným zákoníkem tzv. Maiestas Carolina, obratně pod záminkou shoření návrhu od tohoto záměru ustoupil. Ale na druhé straně ukazoval, že tvrdě zasáhne proti porušování zemského práva, zatím existujícího sice jen v nepsané podobě, šlechtou. A takovým zjevným porušováním zemského práva bylo
loupežení některých šlechticů a právě se zásahy proti těmto rušitelům práva souvisí Karlovy vojenské akce v našem regionu. První takovou akcí byl konflikt s loupeživým rytířem Mikulášem z Potštejna, který patřil do významného šlechtického rodu Půticů, který původně pocházel ze západních Čech. Na tuto akci vzpomíná Karel přímo ve svém Životopisu Vita Caroli. Zde k roku 1338 píše, že vytáhl od Vysokého Mýta proti loupeživému Mikuláši z Potštejna (píše jen proti pánovi z Potštejna), zbořil jeho hrad Choceň (z choceňských hradů šlo pravděpodobně o tzv. Vranov či Koutníkov, který stával na vrcholu pelinských skal někde v místech dnešní chatové osady vpravo od silnice z Chocně do Brandýsa) a další jeho hrady, ale nakonec se s Mikulášem smířil. Z dalších tehdy dobytých Mikulášových sídel bývá uváděna tvrz v Sudslavi (v místě domu č.p. 33), ale to není soudobými prameny prokázáno. Mikuláš však v loupežení pokračoval, takže v roce 1339 došlo k nové výpravě proti Potštejnu, hrad byl 9 týdnů Karlem obléhán a nakonec dobyt zbořen a při tom v hradní věži zahynul i Mikuláš. Místo této věže v dnešním potštejnském hradním areálu není známo, neboť celý hrad byl výrazně přestavěn jednak po zničení Karlem v roce 1339 a potom na zlomu 15. a 16. století Pernštejny. Do říše folkloru ovšem patří vyprávění o tom, že v době obléhání se Karel často účastnil tancovaček v zámělské hospodě. Stejně tak není prokázáno, že by v době obléhání pobýval na sopotnické faře. Král Jan potštejnské panství tehdy zabral, ale později větší část tohoto panství, ovšem bez místa zbořeného hradu, které bylo chápáno jako strategické místo, jež by opět mohlo sloužit loupežníkům, Mikulášovým synům vrátil. Mikulášovi synové si pro správu panství po jeho vrácení bez potštejnského hradu velmi pravděpodobně postavili hrad Velešov nedaleko Potštejna (dnes jsou jeho zbytky pohodlně přístupné dík úpravám, které v jeho areálu provedl podnik Lesy ČR).
TAŽENÍ PROTI PANCÍŘI ZE ŽAMPACHU Jiným loupežníkem v našem regionu byl Jan Pancíř ze Smojna, vlastník Žampachu. K výpravě proti tomuto hradu došlo pravděpodobně někdy na jaře 1356, kdy Karel IV. vojensky zasahoval proti rušitelům zemského míru na mnoha místech země, neboť na jejich hlavně loupežnické akce si již v roce 1355 v době Karlova pobytu v Říši i v některých zemích České koruny stěžovali tamní obyvatelé. O této vojenské akci se dozvídáme z kroniky Beneše z Weitmile, který byl kromě toho, že řídil stavbu svatovítské katedrály, i jedním z dvorních kronikářů Karlových. Tento kronikář píše obecně o Karlově tehdejším boji proti nepořádkům v zemi, ale jako jediný konkrétní příklad uvádí právě Žampach i s tím, že majitel hradu byl pověšen (to byl trest pro zločince, šlechtici byli popravováni stětím hlavy) a na jeho potrestání se Karel osobně podílel, i když předtím, zřejmě v době pobytu v Itálii, ho pasoval na rytíře. Opět ve folklorní tradici je Karlovo dobývání Žampachu spojováno s polohou Karlovice u Žamberka, či dokonce s výstavbou hradu přímo v místech dnešního žamberského zámku, který měl sloužit jako vojenská základna oblehatelům. Dům Karlovský připomínaný v těchto místech však nemá nic společného s Karlem IV., ale souvisí s jedním z pozdějších majitelů Žamberka, s Karlem Žampachem z Potštejna. Dobyté žampašské panství Karel IV. postoupil buď v roce 1357, nebo 1367 (datace listiny není zcela jasná) dědicům zmíněného Mikuláše z Potštejna jako náhradu za postoupené potštejnské panství. V této listině zase máme nejstarší zprávy o dnešním Králicku. Při velmi stručném popisu Žampašska se uvádí, že Karel IV. postupuje synovi Mikuláše Čeňkovi z Potštejna a jeho dědicům, kteří se potom začali nazývat Žampachy z Potštejna, celnici v Mladkově (šlo zřejmě o místo, kde se vybíralo mýto na cestě do Kladska, snad památkou je název osady Celné) a hory Kralické. V tomto případě se ještě nejedná však o dnešní město Králíky, ale asi o nějaké horní dílo v okolí Mladkova (ten je označen německým názvem Wyskenstadt), který, soudě dle německého jména, byl již povýšen na město a snad se měl stát centrem nějaké zdejší hornické oblasti. Na závěr je ještě třeba poznamenat, že v době vlády Karla IV. a za jeho souhlasu došlo v roce 1358 k výměně majetků mezi Zbraslavským klášterem, který vlastnil Lanšpersko a byl tedy i vrchností měst Ústí nad
Orlicí, České Třebové, Lanškrouna a Jablonného nad Orlicí a přilehlých vsí, a litomyšlským biskupstvím tak, že toto biskupství získalo lanšperské panství a Zbraslav naopak některé majetky, které mělo biskupství v okolí Prahy. A tak litomyšlští biskupové byli nejen představiteli církevního života v Poorlicku, ale i pány největšího zdejšího panství Lanšperska. Z uvedených fakt poznáváme, že dnes tak často připomínaná doba Karla IV. našla svůj otisk i v historii našeho regionu. prof. PhDr. František Musil, CSc. Zdroj: http://orlicky.denik.cz/zpravy_region/karel-iv-a-jeho-stopy-vnasem-regionu-20160518.html