Univerzita Palackého v Olomouci. Fakulta tělesné kultury

Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury HISTORIE HÁZENKÁŘSKÉHO KLUBU SOKOL TELNICE V KONTEXTU VZNIKU A VÝVOJE HÁZENÉ JAKO SPORTOVNÍHO ODVĚTVÍ Diplomová práce (bakalářská) Autor: Petr Sklenář Management volného času a rekreace Vedoucí práce: Mgr. Jakub Válek Olomouc 2011 1

Jméno a příjmení autora: Petr Sklenář Název závěrečné práce: Historie házenkářského klubu Sokol Telnice v kontextu vzniku a vývoje házené jako sportovního odvětví Pracoviště: Katedra rekreologie Vedoucí práce: Mgr. Jakub Válek Rok obhajoby: 2011 Abstrakt: V bakalářské práci shrnuji a popisuji historický vývoj sportovních házenkářských her od prvních zmínek a náznaků souvisejících s házenou až po současnost. Rovněž se snažím zachytit vznik a vývoj házené v Telnici, kde působí házenkářský klub Sokol Telnice. Klíčová slova: historie, sport, hry, sportovní hry, házená, Telnice, Sokol Telnice. Souhlasím s půjčováním závěrečné písemné práce v rámci knihovních služeb. 2

Autor's first name and surname: Petr Sklenář Title of the thesis: History of the handball club of Sokol Telnice in the context of the origin and development of handball as a sport branch Department: Palacký University in Olomouc, Faculty of Physical Culture Supervisor: Mgr.Jakub Válek The year of presentation: 2011 Abstract: In this thesis I try to describe and summarize the historical origin of the sport handball games from the very first mention and ideas related with handball till present. I also try to realize the origin and development of handball in the village of Telnice, where the handball club of Sokol Telnice has been working. Keywords: History, sport, games, sport games, handball, Telnice, Sokol Telnice I agree the thesis paper to be lent within the library service. 3

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně s odbornou pomocí Mgr. Jakuba Válka, uvedl všechny použité literární a odborné zdroje a řídil se zásadami vědecké etiky. V Olomouci dne 20. 4. 2011.... 4

1 Úvod...7 2 Syntéza poznatků...9 2.1 Terminologie a vymezení pojmů... 9 2.1.1 Historie... 9 2.1.2 Sport... 9 2.1.3 Sportovní hry... 10 2.1.4 Házená... 10 2.1.5 Telnice... 10 2.1.6 TJ Sokol Telnice - házená... 11 2.2 Charakteristika házené... 11 2.3 Aspekty házené... 15 2.3.1 Bioenergetické předpoklady... 16 2.3.2 Biomechanické předpoklady... 16 2.3.3 Psychické předpoklady... 17 3 Cíle a úkoly...18 4 Metody...19 5 Vznik a vývoj házenkářských her...21 5.1 Házenkářské hry předsportovního období... 21 5.2 Házenkářské sportovní hry... 23 5.2.1 Národní házená... 23 5.2.2 Handball... 28 5.2.3 Házená... 30 5.2.4 Miniházená... 33 5.2.5 Plážová házená... 34 6 Vznik a vývoj házené v Telnici...36 6.1 Počátky házené v Telnici... 36 5

6.1.1 Házená v letech 1938-1945... 37 6.1.2 Poválečná léta házené v Telnici... 38 6.1.3 Přechod k mezinárodní házené 1956 1960... 40 6.1.4 Období let 1960 1964... 42 6.1.5 Telnice v II. Lize... 43 6.1.6 Rok v nejvyšší soutěži... 43 6.1.7 Léta 1975 1990... 44 6.1.8 První národní liga... 46 6.1.9 Léta 1998 2010... 47 6.2 V obci všichni házenkáři... 49 6.3 Významné úspěchy telnické házené... 49 7 Závěr...51 8 Souhrn...53 9 Summary...55 10 Referenční seznam...57 6

1 Úvod Při výkladu dějin sportovních házenkářských her nevystačíme s pouhým výčtem událostí a jejich datováním. Jen pokus o nalezení širších vztahů a souvislostí pomůže pochopit házenou jako specifickou dynamickou formu společenského dění, otevřenou dalšímu vývoji, který je mezinárodně usměrňován a kontrolován příslušnými institucemi. (Táborský, 1989) Pojem házená vznikl od slova házet. S házením se všichni setkáváme od útlého dětství. Sportovní odvětví házená spadá do kategorie kolektivních sportů a do pod kategorie míčových her. Pojmem házená v širším slova smyslu jsou označovány hry a sportovní hry brankového typu, ve kterých je předmětem hry míč a hlavním prostředkem hraní s míčem je jeho chytáni a házení. Vznik a vývoj házené se utvářel řadu let a prošel mnohými změnami, úpravami pravidel, avšak podstata hry byla vždy zachována. Dvě soupeřící družstva za pomocí házení míče se snaží dosáhnout branky. Házená vznikala na přelomu devatenáctého a dvacátého století na evropském kontinentu. Vyvíjela se z různých her, kde se prolínala obratnost, mrštnost, postřeh, sebeovládání a jiné vlastnosti, které směrovaly a určovaly další vývoj tohoto sportu. Za první formu házené lze považovat hru, kterou zavedl v Dánsku pro žáky ordrupského gymnázia učitel Holger Nielsen v r.1898. Hra byla nazývána haandbold. Házená se velmi rychle šířila po dalších evropských zemích, získávala na popularitě a rovněž procházela zdokonalováním systému způsobu hry, kultury hry, i zázemí, které vyústily až do nynější podoby. Nyní je házená velmi populárním sportem především na evropském kontinentu. Největší popularitě se těší německá Bundesliga, což je momentálně nejlepší světová soutěž házené. Cílem propagátorů házené v samotném jejím počátku bylo sdružování lidí, prožití zábavy, radosti. Postupným vývojem a zdokonalováním až do nynější podoby se házená stala jedním z fyzicky nejnáročnějších kolektivních sportů. Rovněž je považována za jeden z nejtvrdších, ne-li nejtvrdší kontaktní kolektivní sport. Často dochází ke zranění, jelikož se při házené nepoužívají téměř žádné ochranné pomůcky, protože by bránily v pohybu při hře. Proto je nutno dbát na fyzickou i psychickou připravenost již od mládežnických kategorií. 7

Téma bakalářské práce jsem zvolil z důvodu mého aktivního působení u házené od dětství. Házenou považuji za velmi atraktivní a společenskou hru, které se bohužel nedostává takové mediální a finanční podpory, jakou by si zasloužila. Proto každé zpracování různých materiálů a dokumentů o vzniku a vývoji této hry považuji za přínos a podporu. 8

2 Syntéza poznatků 2.1 Terminologie a vymezení pojmů Abychom mohli lépe pochopit a proniknout do problematiky této diplomové práce a snáze se v ní orientovali, je třeba definovat několik klíčových slov neboli termínů, se kterými se budeme v dalších kapitolách nejčastěji setkávat. 2.1.1 Historie Slovo historie pochází z řeckého slova storta, latinsky historia a znamená přesně to, co se stalo. Ottova encyklopedie definuje historii jako vědu o vývoji lidí, pokud osvědčují se bytostmi společenskými a mravními. Za zakladatele historie je považován řecký dějepisec Hérodotos. Dnes chápeme dva významy slova historie: (1) reálný proces vývoje lidské společnosti, (2) vědecká disciplína popisující a interpretující (vykládající) vývoj lidské společnosti od počátků existence člověka na zemi až do současnosti. Úlohou historie jakožto vědecké disciplíny je popisovat hospodářské, politické a sociální poměry, zkoumat dějiny techniky, vědy, kultury nebo umění, seznamovat s historií lidstva, rozšiřovat poznávání národních i světových dějin. Historická věda nám dokazuje, že dějiny nejsou pouhým nahodilým nakupením jednotlivých událostí, ale že tyto mají logiku, vnitřní řád a smysl. Vysvětlováním kdy, jak, za jakých podmínek a v jakém prostředí společnost vznikala, by měla přispět k větší toleranci. Důležitým úkolem je odhalovat vztahy a souvislosti mezi jednotlivými událostmi, vysvětlovat, proč tomu tak bylo nebo je, a to na úrovni politické, sociální, společenské, ekonomické i kulturní. 2.1.2 Sport Sport je tělesná pohybová aktivita provozovaná podle určitých pravidel a zvyklostí. Na vyšší úrovni předchází samotné činnosti trénink. Dějiny sportu sahají až do starověku. První doklady nacházíme již v Mezopotámii. Největší 9

rozkvět sportu je spojen s antickým kultem těla. V moderní době je sport hlavně prostředkem relaxace a odpočinku a pak je zde sport provozovaný de facto jako obživa. (Choutka, 1978) 2.1.3 Sportovní hry Sportovní hry jsou tedy samostatné druhy sportu s jednoznačnými názvy. Od jiných sportovních odvětví se sportovní hry liší zejména tím, že jsou současnou, soutěživou činností dvou soupeřů (kolektivů nebo jednotlivců), kteří se snaží prokázat převahu lepším ovládnutím jednoho společného předmětu boje, za neustále se měnicí herní situace (Stibitz, 1982). Pod pojem sportovní hry v nejširším slova smyslu nezahrnujeme jen vlastní hru hráčů, ale celý systém jejich sportovní přípravy a organizačně ekonomického zajištění. 2.1.4 Házená Pojmem házená v širším slova smyslu jsou označovány hry a sportovní hry brankového typu, ve kterých je předmětem hry míč a hlavním prostředkem hraní s míčem je jeho chytáni a házení, za účelem dostat míč do soupeřovi branky. (Encyklopedie tělesné kultury, 1963). 2.1.5 Telnice Obec Telnice leží asi 15 km jihovýchodně od Brna na katastru o výměře 610 ha v mírně zvlněné rovině, v nadmořské výšce 198 m, s aktuálním počtem obyvatel 1429. Je součástí Jihomoravského kraje v okrese Brnovenkov. Obec je rozdělena vzdušnými vedeními VVN na dvě části vzdálené od sebe cca 1 km. Větší a starší část obce leží podél silnice Brno Hodonín, menší a novější část u železniční trati Brno Přerov. Telnice patří k nejstarším a v minulosti zároveň největším osadám na dnešním okrese Brno - venkov. První zmínky o ní pocházejí ze 13. stol., přesně z roku 1244. To je také rok, od 10

kterého se počítá stáří obce. Telnického území se v minulosti dotkla řada válečných událostí. Za všechny zmíním jen tu, která zasáhla široký kraj. Část obce ležící severně od silnice II/380 je začleněna do památkové zóny bitvy u Slavkova. Obec je známa i svoji bohatou sportovní tradicí, v minulosti se zde hrála házená na vysoké sportovní úrovni. (Čermák, 1994) 2.1.6 TJ Sokol Telnice - házená Házená v Telnici má tradici již více než 80 let. Za tuto dobu prošla všemi stupni vývoje, od nesmělých začátků k vysokému sportovnímu mistrovství a slávě, i méně slavným obdobím. Vždy však bylo snahou všech pracovníků a hráčů udržet krok s vývojem tohoto sportu. První zájem o házenou vznikl v roce 1925, kdy několik nadšenců tohoto sportu položilo základy pro vznik telnické házené. 2.2 Charakteristika házené Házená je složitý, mnohostranný, historicky i aktuálně se vyvíjející sociální jev, jehož základem je psychofyzická lidská činnost. Existence a vývoj házené jsou určovány zákonitostmi různého druhu. Zkoumáním zákonitostí zvláštního druhu se zabývají speciální vědní disciplíny. V případě házené je to historie tělesné výchovy, fyziologie tělesných cvičení, psychologie sportu, biomechanika apod. Teorie házené v užším pojetí zkoumá a objasňuje zákonitosti děje utkání. Rozlišujeme házenou jako sportovní hru, která se historicky vyvíjí ve všech částech a stránkách, jako je vývoj pravidel, řídících orgánů házené, techniky a činnosti, vybavení sportovišť i hráčů a její projev v podobě utkání. Utkání v házené je ve své podstatě neopakovatelnou základní vývojovou jednotkou házené. Jedinečnost a neopakovatelnost každého utkání jsou dány časem, místem, soutěžícími družstvy, rozhodčími. (Jančálek, 1978) Pokud však chceme porozumět a proniknout hlouběji do hry házená, je třeba se seznámit se základními pravidly této hry, a to nejen prostřednictvím 11

literatury, ale i praktické, názorné ukázky přímo na hřišti. Nyní si představíme několik základních pojmů a pravidel, bez kterých by házená nebyla házenou. Míč nutný předmět děje utkání v házené. Vlastnosti míče jako jsou jeho kulatost, velikost, váha, materiál. Míč je zhotoven z kůže nebo syntetického materiálu. Musí být kulatý. Vnější materiál nesmí být lesklý nebo hladký. Míč se používá ve třech směrech. Je to směr k soupeři (střelba), k spoluhráči (přihrávka), k sobě samému (dribling). Hráči jednotlivých kategorií musí používat míče následujících velikostí. Dorostenci od 16 let a muži 58-60 cm v obvodu a 425-475 g váhy, což je velikost IHF 3. Žáci od 12 do 16 let, dorostenky od 14 let a ženy 54-56 cm v obvodu a 325-375 g váhy, což je velikost IHF 2. Žáci od 8 do 12 let a žákyně od 8 do 14 let 50-52 cm v obvodu a 290-330 g váhy, což je velikost IHF1. Hřiště tvar hřiště a branek vymezují pravidla. Rozměry hřiště na házenou je obdélník 40 x 20 metrů. Branky mají na výšku 2 metry a jsou široké 3 metry. Čáry na hřišti označují celkový prostor k utkání a rozdělují vnitřní prostor hřiště. Před každou brankou je brankoviště vzdálené 6 metrů od brány a zbývající část hřiště je hrací pole. Dále jsou označeny čáry 7 m hodů, čáry volných hodů, které jsou 9 metrů od brány. Pro úplnost doplníme ještě středovou čáru. Hrací doba utkání v házené se hraje na hrubý čas, který určují pravidla před začátkem utkání. Normální hrací doba pro hráče starší 16 let je 2 x 30 minut, přestávka v poločase je 10 minut. Normální hrací doba pro družstva mládeže ve věku od 12 do 16 let činí 2 x 25 minut, pro družstva ve věku od 8 do 12 let trvá 2 x 20 minut. V obou případech je přestávka v poločase normálně 10 minut. Družstvo, střídání a vybavení hráčů - družstvo se skládá nejvýše ze 14 hráčů. Na hrací ploše se smí současně nacházet nejvýše 7 hráčů. Ostatní hráči jsou střídající. Družstvo musí během celého utkání mít jednoho z hráčů na hrací ploše označeného jako brankáře. Hráč, označený jako brankář, může kdykoli zaujmout roli hráče v poli. Stejně tak může kterýkoli hráč z pole kdykoli převzít roli brankáře. Pokud klesne počet hráčů na hrací ploše pod 5, může se v utkání pokračovat. Záleží na posouzení rozhodčích, zda a kdy bude nezbytné utkání ukončit. Střídající hráči mohou během utkání kdykoliv a opakovaně nastoupit do hry bez hlášení zapisovateli nebo časoměřiči, pokud jimi střídaní hráči již 12

opustili hrací plochu. Všichni hráči v poli jednoho družstva musí mít jednotné sportovní oblečení. Kombinace barev a design oblečení obou družstev musí být navzájem zřetelně odlišné. Hráči musí mít na zádech nejméně 20 cm a vpředu nejméně 10 cm vysoká čísla. Měla by být používána čísla od 1 do 20. Hráč, který střídá role hráče v poli a brankáře, musí mít stále stejné číslo v obou rolích. Brankář brankáři je dovoleno při obranném zákroku dotknout se míče, kteroukoliv částí těla, pohybovat se v brankovišti bez ohledu na pravidla platící pro hráče v poli. Brankoviště do brankoviště smí vstoupit pouze brankář. Za vstup do brankoviště se považuje, když se jej, včetně čáry brankoviště, dotkne hráč z pole kteroukoli částí těla. Hra s míčem míč je povoleno použitím rukou, paží chytat, zastavovat nebo strkat. Míč můžeme držet maximálně 3 sekundy a udělat s ním nejvýše 3 kroky, poté musí být započat dribling nebo musí následovat přihrávka, či střela. Dosažení gólu - gólu je dosaženo, když míč celým objemem přešel brankovou čáru, pokud se před hodem nebo při něm házející hráč nebo jeho spoluhráči nedopustili žádného porušení pravidel. Gól, který byl uznán, již nemůže být anulován poté, co rozhodčí zapískají k provedení výhozu. Výhoz - výhoz se provádí ze středu hrací plochy (s tolerancí 1,5 m na obě strany) libovolným směrem. Musí být rozehrán během tří sekund po zapískání. Na začátku utkání má výhoz družstvo, které po vyhraném losování zvolilo míč. Druhé družstvo má právo si vybrat stranu. Pokud si však vítěz losování zvolil stranu, má výhoz družstvo soupeře. Před začátkem 2. poločasu si družstva vymění strany. Výhoz na začátku 2.poločasu bude provádět družstvo, které nemělo výhoz na začátku utkání. Po každém gólu je hra znovu zahájena výhozem družstva, které gól obdrželo. Volný hod nařízení volného hodu rozhodčí zásadně přerušují hru s tím, že bude znovu zahájena volným hodem pro soupeře, pokud se družstvo, které má míč dopustilo porušení pravidel. Volný hod se provádí bez zapískání rozhodčího v zásadě z místa, kde došlo k přestupku. Před provedením volného hodu se nesmějí hráči útočícího družstva dotýkat čáry volného hodu družstva soupeře, ani ji překročit. Při provádění volného hodu musí být hráči soupeře 13

vzdáleni nejméně 3 metry od rozehrávajícího hráče. Mohou se však postavit bezprostředně před čáru brankoviště, jestliže je volný hod prováděn od jejich čáry volného hodu. Sedmimetrový hod sedmimetrový hod se nařizuje za zmaření jasné brankové příležitosti hráčem nebo funkcionářem, na kterémkoli místě hrací plochy, neoprávněném zapískání při jasné brankové příležitosti, zmaření jasné brankové příležitosti zásahem osoby, která není zúčastněna na utkání, například vstupem diváka do hřiště. Při nařízení 7-m hodu mohou rozhodčí dát time-out, pokud dochází k podstatnému zdržení, například při střídání brankáře nebo střelce. Sedmimetrový hod musí být proveden do 3 sekund po zapískání rozhodčího jako přímý hod na branku. Hráč provádějící 7-m hod musí zaujmout postavení za 7-m čarou, ne však dále než 1 metr za čarou. Při provádění 7-m hodu musí hráči soupeře zůstat vně čáry volného hodu a vzdáleni nejméně 3 m od čáry 7-m hodu, dokud míč neopustí ruku střílejícího hráče. Tresty prvním trestem je napomenutí hráče žlutou kartou za fauly a přestupky proti soupeři, za nesportovní chování vůči hráčům, funkcionářům, divákům. Druhým stupněm trestu je vyloučení hráče na 2 minuty za přestupky tohoto charakteru: za chybné střídání, když na hrací plochu vstoupí nadpočetný hráč nebo když hráč z prostoru střídání neoprávněně zasáhne do hry, za opakované fauly, za opakované nesportovní chování hráče na hrací ploše nebo mimo ni, za nesportovní chování kteréhokoli funkcionáře družstva poté, co některý z nich byl již napomenut. Vyloučení platí vždy na dvě minuty hrací doby; třetí vyloučení stejného hráče je navíc vždy spojeno s diskvalifikací. Pokud doba vyloučení hráče neuplynula do konce prvního poločasu, pokračuje dále od začátku druhého poločasu. Dalším stupněm trestu je diskvalifikace. Diskvalifikaci musí rozhodčí po signalizaci time-outu zřetelně ukázat provinivšímu se hráči nebo funkcionáři a zapisovateli nebo časoměřiči vzpažením ruky s červenou kartou za tyto přestupky: za nesportovní chování kteréhokoli funkcionáře družstva poté, co již předtím obdrželi napomenutí i vyloučení na 2 minuty, za fauly, které ohrožují zdraví protihráče, za hrubé nesportovní chování hráče nebo funkcionáře družstva na hrací ploše nebo mimo ni, za násilnost hráče před začátkem utkání nebo během střelby 7-m hodů, prováděné pro rozhodnutí utkání, za násilnost funkcionáře družstva, při 14

třetím vyloučení téhož hráče. při třetím vyloučení téhož hráče. Nejtěžším postihem pro družstvo je vyloučení do konce utkání. Vyloučení do konce utkání musí rozhodčí po signalizaci time-outu zřetelně ukázat provinivšímu se hráči a zapisovateli nebo časoměřiči pomocí předepsaného signálu rukama, t.j. rozhodčí zkříží paže nad hlavou. Vyloučení do konce utkání platí vždy pro celý zbytek hrací doby a družstvo musí na hrací ploše pokračovat oslabeno o jednoho hráče. Hráč vyloučený do konce utkání nesmí být nahrazen a musí ihned opustit hrací plochu i prostor pro střídání. Po odchodu nesmí mít tento hráč žádnou formou kontakt s družstvem. Vyloučení do konce utkání musí rozhodčí vysvětlit v zápise o utkání pro příslušné řídící orgány. Rozhodčí - každé utkání řídí dva zcela rovnoprávní rozhodčí, kterým pomáhají zapisovatel a časoměřič. Rozhodčí odpovídají za to, že všechna porušení pravidel budou potrestána, aby tak zaručili průběh utkání v souladu s pravidly. Časoměřič - Časoměřič má v zásadě hlavní odpovědnost za hrací dobu, time-outy a čas vyloučení potrestaných hráčů. (http://www.hazena.pb.cz/pravidla.php) 2.3 Aspekty házené Házená zůstávala dlouhou dobu stranou pozornosti tradičních vědních oborů s ověřenými metodami zkoumání a přístrojovou technikou. Výraznější pokrok nastal v druhé polovině padesátých let. Teoretická analýza utkání a údajů získaných pozorováním sledovala systémový přístup této empirické etapě řešení problematiky házené. K podání uspokojivého herního výkonu je nezbytná řada psychobiologických předpokladů. Předpoklady herního výkonu hráče členíme pro naše potřeby do tří kategorií: bioenergetiké, biomechanické, psychické. (Dobrý, Semiginovský 1988) 15

2.3.1 Bioenergetické předpoklady Herní činnosti házenkáře v utkání jsou prováděny v nepravidelných časových úsecích a s kolísavou intenzitou. O úspěchu se rozhoduje především v mnohokrát opakovaných krátkodobých činnostech rychlostně silového charakteru vysoké intenzity. Tyto projevy jsou ve výkonu hráče primární. (Dobrý, 1988). Patří sem starty, změny pohybu, rychlé uvolnění, přistupování, výskoky, střelba, zákroky brankáře. Předpoklady výkonu jsou tedy nejen vysoká úroveň kapacity neoxidativní alaktátové zóny metabolického krytí, která zajišťuje explozívnost svalových kontrakcí, ale rovněž vysoká oxidativní zóny metabolického krytí, která zaručuje poměrně rychlou oxidativní obnovu zásob ATP (nukleotid resp. nukleosidtrifostát, který se skládá z adenosinu a trojice fosfátů navázané na 5 uhlíků. Je zcela zásadní pro funkci všech známých buněk. Jeho význam spočívá v tom, že při rozkladu ATP na ADP a P dochází k uvolnění značného množství energie) a CP (kreatin fosfát přirozená látka, která je součástí svalové buňky) v obdobích nižší zátěžové intenzity. Z hlediska rozvoje funkčnosti zdatnosti organismu patří házená mezi nejúčinnější sportovní hry. Příznivě pro házenou vyznívá i tabulka průměrných hodnot některých funkčních ukazatelů dospělých vrcholových hráčů u jedenácti různých sportovních her. (Seliger a kol., 1983) 2.3.2 Biomechanické předpoklady Z biomechanického hlediska je pro výsledek pohybové realizace herních činností určující především jemná iterakce četných svalových skupin a různé využití vynaložených sil, které působí na stabilitu a lokomoci hráče i na jeho manipulaci s míčem. (Dobrý, Semiginovský, 1988). Provedení (technika) pohybů v házené je těsně spojeno s volbou pohybových řešení (taktikou). Házenkář házející s míčem je tím úspěšnější, čím více způsobů uvolnění a odhodu pohybově ovládá a čím účelněji je přizpůsobí proměnlivým podmínkám. Constantini (1987) považuje za určující faktory úspěšnosti střelby v házené právě zrychlení manipulace s míčem, velkou pohyblivost ramenního kloubu, která umožňuje mimo jiné i koordinaci vedení loktu a zápěstí, a konečně 16

závěrečný pohyb prstů. Biomechanicky výhodná je v házené větší tělesná výška i vyšší tělesná hmotnost. Lepší výškové a hmotnostní předpoklady házenkářů se mohou kladně promítnout v důležitých útočných i obranných činnostech. Přestože je možno konstituční nedostatečnosti do jisté míry úspěšně kompenzovat uplatněním jiných důležitých předpokladů výkonu, je jejich významnost mimořádná. (Táborský, 1989) 2.3.3 Psychické předpoklady Nejčastěji jmenované psychické předpoklady a znaky vrcholového výkonu v kolektivních sportovních hrách jsou aktivita, iniciativa, přizpůsobivost, vyšší stupeň hráčské inteligence, kreativita, vnímání, schopnost produkovat nové nápady, vysoká potřeba úspěchu, vyšší aspirační úroveň, motivace v tréninku i utkání, odolnost vůči únavě a další. Z psychologického pohledu bývají rozlišovány tři základní složky herních činností: senzorická, centrální a motorická. (Vaněk, 1984) Zajímavý je pokus Chaloupky (Tesařík a kol. 1976) o vymezení zvláštních a žádoucích psychických předpokladů pro plnění úkolů v útočných hráčských funkcí. Spojka: rozvinuté heuristické schopnosti, tvořivé myšlení, sociabilita, vůdcovské vlastnosti, autorita, periferní vidění, odpovědnost, sebekontrola, přesnost, schopnost předvídat. Pivot: nízký sebecit, necitlivost k hrozícímu nebezpečí, cílevědomost, rozhodnost, senzorická koordinace, orientace v prostoru. Křídlo: reaktibilita ústřední nervové soustavy, senzomotorická koordinace, orientační schopnosti, speciální cit pro polohu těla, adekvátní vnímání herní situace i v plné rychlosti. (Táborský, 1989) 17

3 Cíle a úkoly Hlavním cílem této bakalářské práce bylo zmapovat vznik a vývoj házené v Telnici, od založení až po současnost, pomocí dostupných historických dokumentů. Dalším cílem bylo popsat a zachytit historický vývoj sportovních házenkářských a her a házené u nás i ve světě.. Pro splnění těchto cílů bylo nutné splnit tyto dílčí úkoly: 1) Popsat historický vznik a vývoj házené v Telnici 2) Popsat historický vznik a vývoj sportovních házenkářských her ve světě a v Československu 3) Zjistit dostupnost historických dokumentů a literatury 18

4 Metody Pro vypracování této bakalářské práce bylo třeba získat mnoho informací, dat a poznatků. K získání těchto informací jsem použil několik metod a technik. V první fázi jsem získával informace z primárních i sekundárních dat. Následně jsem tyto získané informace analyzoval a vzájemně porovnával, což byla druhá fáze. Ve třetí etapě jsem pomocí syntézy a interpretace všechny informace zpracoval do ucelené podoby, chronologicky sestavil jejich průběh, který jsem interpretoval a prezentoval. V práci jsem využil tyto metody: Terénní šetření (sběr informací) - znamená získávání informací (výpovědí) od respondentů pomocí výzkumných technik (dotazník, anketa, rozhovor, pozorování apod.) přímo v terénu. Indukce - je charakterizována v logice přechodem od jednotlivého k obecnému. V sociologii bývá spojována s empirickým přístupem. Dedukce - je přístup opačný - od obecného k jednotlivému. Chybějící nebo neúplné údaje jsme schopni doplnit na základě získaných vlastních poznatků. Abstrakce - je zevšeobecnění spočívající v logickém vyhodnocení určitého jevu na základě rozlišování podstatných a nepodstatných znaků. Podstatné znaky jsou pak řazeny do určitého systému. Metoda introspektivní - se opírá o osobní znalosti, zkušenosti výzkumníka na základě účasti v prostředí či nějakém společenském procesu. Sběr primárních dat - to jsou data, která jsou přímým záznamem, nikoli interpretací nějakého záznamu. Jsou tzv. z první ruky oficiální protokoly, úřední záznamy. 19

Sběr sekundárních dat těmito daty rozumíme již publikované informace, které jsou dostupné z různých zdrojů. Historická metoda - vychází ze zkoumání vývoje (historie) sledovaného jevu či procesu. Nejde jen o popis, ale o zachycení vývoje a zjištění vnitřních zákonitostí změn. Na základě toho je možno předvídat určité tendence, prognózy v krátkodobé perspektivě. Studium dokumentů a odborné literatury spočívá ve studiu získaných dokumentů a literatury. Introspektivní metoda uplatnění osobních prožitků a dojmů autora. Bakalářská práce je založena na studování písemných pramenů. Pro dokreslení vývoje a situace jsem použil informace z výpovědí pamětníků a znalců problematiky, a dále kroniky. 20

5 Vznik a vývoj házenkářských her Charakterizovat historický vývoj sportovních házenkářských her je úkol náročný. Nejen pro relativní nedostupnost a neúplnost vztažných dějinných dokumentů, ale i pro mnohoznačnost pojmů hra, sport a házená. Hra a sport mají řadu společných znaků a také jejich funkce v životě člověka si jsou podobné. Hra je zvláštním druhem činnosti, které nemají bezprostřední existenční naléhavost. Hra je pouze hrou, zábavou, prožitkem. (Jančálek, 1989) 5.1 Házenkářské hry předsportovního období Za přímé předchůdce sportovních házenkářských her lze označit teprve některé z her, které vznikly koncem minulého a začátkem tohoto století. Avšak v kulturních dějinách lidstva můžeme, a to i na vývojově nejprimitivnějších úrovních, nalézt hry s řadou prvků analogických moderním házenkářským hrám. Původní přirozené (existenční) pohyby člověka - chůze, běh, skok, lezení, plavání - se v pracovně kulturním vývoji, při výrobě a používání artefaktů rozmnožily. Vznikly pohyby nové: házení, chytání, vrhání, sekání, veslování, střílení apod. Hraní a hry byly v dětství přípravou na činnost dospělých, v dospělosti sloužily jako zábava a mnohdy také jako obřad při různých slavnostech. Jančálek a kol. (1989) uvádějí, že míč na hraní (Spielball) je prastarým cvičebním náčiním. Lze to doložit téměř u všech přírodních národů, a to až od nejtemnějšího starověku. Míče se vyráběly z nejrůznějších materiálů - listí, rostlinných vláken, ztuhlé rostlinné šťávy, chlupů, kůže apod. Tentýž autor se mimo jiné odvolává na dílo Games of the North American Indians (Washington 1907), ve kterém americký vědec Culin věnoval míčovým hrám severoamerických Indiánů plných 150 stran. V gymnasiích Helénů (gymnasion - cvičiště pro tělesnou výchovu ve starém Řecku) byl vymezován zvláštní prostor pro míčové hry spharisterion (sphaira = míč). Nejznámější míčovou hrou byla v Helladě zřejmě hra, kterou lze přirovnat k zaháněné, tzv. episkyros. Staří Římané provozovali míčové hry 21

nejen pro zábavu, ale také jako léčebný prostředek. Míč byl jedním ze znamení lékařů. Claudius Galénos (130-200 n. l.), římský lékař, rozlišoval pět různých velikosti míčů, mimo jiné také velký vyfouknutý dutý míč (follis). Galénem popisovaná hra harpaston byla pravděpodobně v některých rysech podobná anglickému ragby a německému raffballu. (Jančálek,1989). Z období feudalismu je doložena již poměrně početná řada pohybových her, třídně diferencovaných, uplatňovaných v nepřehledném množství úzce regionálních variant. "Lidová cvičení a lidové hry a zábavy navazovaly na prastaré tradice a zvyklosti. Mnoho z nich stále vznikalo a zanikalo, jiné se v nepodstatných rysech obměňovaly nebo dostávaly místní názvy. Hlavni z nich, a to byly ty nejprostší a nejvydatnější, které pozůstávaly z přirozených pohybů a daly se provádět kdekoli a kdykoli (sezónně i celoročně), přetrvaly věky. Patří k nim z tzv. malých či pohybových her všechny honičky, schovávané, házené, chytané, odbíjené, kopané." (Krátký a kol. 1963) Mezi nejstarší dochované zmínky o hrách s házenkářskými prvky patří Fangballspielen (1170-1230 n.l.). V novověku, s rozvojem kapitalistické společenské formace, kdy se v průmyslově nejvyspělejších zemích postupně zvětšoval objem volného času pro stále větší vrstvu obyvatelstva, nastaly podmínky pro další vývoj tělesné výchovy. Organizovaná kosmopolitní kapitalistická společnost se zákony volné soutěže vtiskávala i tělesné výchově stále více organizovanou strukturu a zároveň podporovala vznik soutěží a závodivých forem, tedy vznik moderních sportovních odvětví. Sportovní pojetí tělesné výchovy se prosadilo především v Anglii, kde se již v první polovině XIX. století vyvíjely z původních lidových a šlechtických her a zábav mimo jiné také sportovní hry s psanými pravidly: kopaná, pozemní hokej, ragby, ale také tenis, golf a další. Tento systém přejala brzy anglicky mluvící Amerika a rozšířila ho o další sportovní hry: košíkovou, lední hokej, odbíjenou aj. V kontinentální Evropě měly dlouho převahu gymnastické systémy, které zdůrazňovaly spíše zdravotní a výchovné hledisko než aspekt výkonnostní - Jahn-Eiselenův německý turnérský systém, Lingův švédský systém léčebného tělocviku, Tyršův systém sokolský. Postupné však i sem pronikaly anglické sportovní formy, a to zvláště na konci minulého století. Za ideologického představitele tohoto prorůstání anglického sportovního systému do dalších 22

evropských zemí je považován Herbert Spencer (1820-1903). Umělému tělocviku vytýkal jednostrannost; lidské přirozenosti více odpovídá hra, je všestrannější, rozmanitější, zábavná, příjemná, činí dítě i dospělého šťastným. Pedagogické zdůrazňováni hry mělo ohlas u psychologů, fyziologů a ve školské praxi. Hry se dostávaly do učebních osnov (v Německu v roce 1882, ve Francii v roce 1888, v Rakousko-Uhersku v roce 1890). Evropa přejímala nejen hotové vzory, ale vytvářely se i zcela nové formy. Zejména učitelé upravovali známé lidové hry nebo vymýšleli pravidla nových. Právě v této době vznikla řada míčových her hraných rukama, mimo jiné také jako určitá protiváha kopané, která nebyla považována za vhodnou pro mládež, zvláště dívčí. (Jančálek, 1989) 5.2 Házenkářské sportovní hry Pod pojem házenkářské sportovní hry známe pět sportovních odvětví. Národní házená, handball, házená, miniházená, plážová házená. Uvedeným vymezením sledujeme mimo jiné odstranění případných nedorozumění, ke kterým může snadno dojít z důvodu hojného výskytu synonymních i homonymních označení her a sportovních her. Například pojmem handball se původně označovala "mezinárodní házená o jedenácti hráčích", v současnosti je to nejrozšířenější pojmenováni "mezinárodní házené o sedmi hráčích". Ve Spojených státech amerických je však slovem handball nejčastěji označována hra, při které je míč odrážen o stěnu (jde o sportovní hru sítového typu, též courthandball či fives). (Encyklopedie tělesné kultury, 1988) 5.2.1 Národní házená V českých zemích se utvářely objektivní podmínky pro organizované šíření sportovních her koncem XIX. století. V roce 1890 byl vydán výnos rakouskouherského ministra školství Gautsche, který ukládal školám, aby ve zvláštních půldnech pěstovaly s mládeží hry. V roce 1892 vznikl v Čechách Spolek pro pěstování her české mládeže, který se přičinil o tvůrčí rozvoj českých národních 23

her. V témže roce vydal odborný inspektor tělocviku Josef Klenka (1853-1932) příručku Tělocvičné hry, která obsahovala řadu her používaných a doporučovaných na školách i v sokolských jednotách. V roce 1905 zveřejnil učitel tělocviku Václav Karas pravidla házenkářské hry, kterou nazval vrhaná s přenášením. Podle Krátkého (1958) se vrhaná s přenášením začala hrát již kolem roku 1894. Pro školní potřeby byla typická volnost ve stanovení velikosti hřiště i počtu hráčů. Karas udával, že se vrhaná s přenášením vyvinula z metané (asi zaháněná) zaváděním prvků součinnosti hráčů. Metací míč nahradil menší míč vrhací. Karas uplatňoval a dále upravoval některá pravidla tzv. košíkové, obyčejné kopané i kopané s přenášením (pravděpodobně ragby). Druhou hrou, která ovlivnila vznik národní házené, byla cílová (terčová). Hru popsal Klenka (1906) v publikaci Tělocvičné hry pro chlapecké školy, což bylo 4. vydání již vzpomenuté příručky Tělocvičné hry. Tuto hru dále propagoval a upravoval Klenkův spolupracovník Krištof. Cílová byla předváděna na pátém všesokolském sletu v roce 1907 členy Kroužku pánů a slečen ze Spolku pro pěstování her české mládeže. Pravidla cílové byla inspirována americkou košíkovou a anglickou kopanou. Některé pozdější popisy cílové nevycházely důsledně (Mráz, 1962) z původních pramenů. Přibližně ve stejné době vytvořil učitel tělocviku Antonín Krištof (1882-1910) pravidla další hry, kterou nazýval zpočátku rovněž cílová, později házená. Házená (cílová) získala brzy sportovní charakter. V roce 1908 sehrála dvě družstva Strakovy akademie, na které Krištof učil, utkáni, o němž referoval i tisk. Ve stejném roce byla v nakladatelství B. Kočího v Praze vydána pravidla hry pod názvem Házená (cílová). Kryštof byl velmi nadšeným propagátorem a organizátorem. Zasloužil se nejen o vydání pravidel házené (cílové) v češtině, ale přeložil je i do němčiny a esperanta. Ženevský esperantský časopis tato pravidla v roce 1908 uveřejnil (Zajíc, 1975). Již v roce 1907 založil Krištof Sportovní kroužek Házená Praha a v roce 1909 podnítil utvoření prvního ústředí národní házené. Ustavila se Svazová komise kroužků házené. Krištof před svou náhlou smrtí hrál a nacvičoval házenou (cílovou) také s vysokoškoláky, v kursech učitelů i ve cvičitelských sokolských školách. Absolventi těchto školení (byli mezi nimi i jugoslávští studenti) pak házenou (cílovou) šířili dále. 24

Házená (cílová), prvotní varianta národní házené, se tedy poměrně rychle popularizovala. Byly činěny i pokusy hrát ji také během zimního období na bruslích. V roce 1911 zařadil český olympijský výbor tuto hru do svých sportovních slavností. V roce 1912 byla součástí programu VI. všesokolského sletu. S národní házenou se seznamovali také frekventanti tzv. ruského kursu - čeští učitelé tělocviku, kteří pak odcházeli na střední školy carského Ruska. V letech 1909-1912 to bylo celkem asi 130 až 150 učitelů. Na Ukrajině pak národní házená vzbudila veliký zájem a prodělávala osobitý vývoj. V roce 1915 se v Charkově hrála první soutěž za účasti 14 družstev. Ještě v roce 1952 bylo na Ukrajině asi 100 000 hráčů (Jančálek, 1989). Později se však stal oblíbenějším handball a házená. Období první světové války rozvoj národní házené zastavilo. Udržovala se jen místy, především ve školním tělocviku. Avšak již v roce 1918 vydal Jaroslav Trantina (1891-1954) opravená pravidla národní házené a sám se stal na několik let vůdčí organizátorskou osobností. Z jeho iniciativy byl v roce 1919 utvořen Přípravný výbor Svazu házené a ženských sportů, který prohlásil pravidla národní házené, podle novelizace provedené Trantinou a Benešem, za oficiální. 22.února 1920 byl založen Československý svaz házené a ženských sportů (ČSHŽS), který v témže roce registroval 167 klubů s 2520 aktivními členy. Již rok předtím bylo uspořádáno neoficiální mistrovství republiky pro družstva žen. V roce 1920 se zúčastnilo Všesportovních slavností v Praze sedmdesát družstev národní házené. A konečně o rok později bylo uspořádáno turnajovým systémem i l.oficiální mistrovství ČSR v národní házené žen. Pro muže bylo první mistrovství vypsáno až v roce 1923. V této době zaznamenala národní házená také mezinárodní úspěchy. Předseda ČSHŽS (Československý svaz házené a ženských sportů) Trantina se podílel v roce 1921 v Paříži na ustavení Mezinárodní federace ženských sportů (Féderation Sportive Féminine Internationale - FSFI). Tato organizace uznala česká pravidla házené za svá oficiální. Vedle Slovenska, Ukrajiny, Jugoslávie a Polska se tak národní házená sířila i do Francie, Švýcarska, Německa a Rakouska. Tento rozmach však byl záhy zastaven silným konkurentem německým handballem. Nepříznivým faktorem dalšího mezinárodního rozvoje národní házené bylo také její zařazení do kategorie 25

ženských sportů i okolnost, že FSFI propagovala především lehkou atletiku. V roce 1923 byla dokonce družstva, která se střetávala pod patronací FSFI, nucena spojovat utkání v národní házené s lehkoatletickým trojbojem (sprint, skok daleký s rozběhem, vrh koulí). Orientace národní házené na ženy v období dvacátých a v první polovině třicátých let je zřetelná také v mezinárodním sportovním styku. Česká klubová družstva žen sehrála v letech 1922 až 1933 celkem 76 mezinárodních utkání, většinou s družstvy z Jugoslávie, ale také z Francie, Polska a Rakouska. Muži sehráli pouze 4 mezinárodní utkání, všechna v roce 1926 při zájezdu Sokola Vídeň na Moravu. Mezistátní utkání byla pořádána pouze pro ženy, ČSR jich sehrála celkem 14. Na III.kongresu FSFI v roce 1924 byl Trantina zvolen viceprezidentem. To zřejmě dopomohlo k tomu, že v rámci II.ženských světových her (Goteborg 1926) byl sehrán také turnaj v národní házené. Zvítězilo v něm družstvo ČSR. Své prvenství jsme obhájili i na III.ženských světových hrách v Praze 1930. Turnaje se zúčastnila tři družstva (2.Jugoslávie, 3.Polsko). Čtvrté a poslední ženské světové hry (Londýn 1934) zaznamenaly v turnaji národní házené účast dvou družstev (1. Jugoslávie, 2.ČSR). Činnost FSFI a s ní také mezinárodní kontakt v národní házené poté postupně zanikl. Také doma prožívala národní házená krizi, která trvala přibližně deset let (1927 až 1937). Jednou z vážných příčin byla organizační roztříštěnost československé tělovýchovy a sportu. Svaz házené měl v roce 1931 registrováno pouze 675 hráčů a hráček. Národní házená se však hrála i v Sokole, DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota), FDTJ (Federace dělnických tělovýchovných jednot), Orlu a v dalších tělovýchovně méně významných spolcích (skauti, hasiči apod.), ve školách i v armádě. Většina z těchto organizací pořádala svá vlastní mistrovství a přebory. Za okupace Československa fašistickým Německem se národní házená stala jedním ze symbolů českého vlastenectví. Československý svaz házené (ČSSH) byl nucen změnit v roce 1939 své pojmenování na Český svaz házené (ČSH). Jeho členská základna se rychle rozšiřovala, také zásluhou přílivu hráčů ze zrušených sokolských a dělnických tělovýchovných organizací. Zatímco v roce 1939 registroval ČSH 1787 hráčů a hráček, v roce 1944 jich sdružoval 22 156. 26

Bezprostředně po obnovení Československa se konal 29.června 1945 sjezd ČSH, kterého se zúčastnili také zástupci ze Slovenska. Ti pak ustavili v září 1945 Slovenský zväz hádzanej, který si uložil úkol organizovat mimo jiné také soutěže v národní házené. V následujících letech se bouřlivý rozvoj národní házené zastavil i v rámci ČSR. Národní házená postrádala možnost mezinárodního styku a postupně opouštěla své pozice, především ve prospěch házené (tehdy tzv. mezinárodní házené o sedmi hráčích). Po sjednocení československé tělovýchovy do ČOS (Československá obec sokolská) se utvořilo v listopadu 1948 Ústředí pro házenou podle dosavadních pravidel. Současně ale vzniklo i Ústředí pro házenou o sedmi a jedenácti hráčích. Poslední pokus o uhájení převahy národní házené nad házenou byl učiněn v roce 1951. V únoru tohoto roku byla rozhodnutím orgánů Československé obce sokolské sloučena obě házenkářská ústředí. Nově vytvořená komise potlačovala administrativními zákroky rozvoj handballu, a zejména házené. Tím se rozpory jen vyhrotily a koncem roku 1952 došlo k definitivní organizační rozluce vytvořením Ústřední sekce české házené a Ústřední sekce házené. Tyto názvy byly určeny dekretem Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Tehdejší oficiální název česká házená byl později podle rozhodnutí ÚV ČSTV z ledna 1971 upraven na název národní házená. Národní házená je sportovní hrou, která pozbyla dřívější význam. Územně je omezena na oblasti Čech a Moravy. Nepatří ani zde mezi nejrozšířenější sporty. Podle statistiky ČSTV k 31.12.1986 se řadila se svými 8640 registrovanými členy na 23.místo v pořadí sportovních odvětvi v ČSSR. Podle statistiky ČSTV za rok 1997 (stav ke 27.3.1998) bylo ve Svazu národní házené registrováno 75 oddílů se 6247 členy. To řadilo SNH na 25.místo mezi sportovními svazy, které jsou rámci ČSTV sdruženy. Funkcionáři, trenéři a hráči národní házené však sehráli zejména v minulosti v rozvoji československé tělovýchovy a házenkářského sportu významnou a neopominutelnou úlohu. Národní házená měla přímý podíl na úspěšném rozvoji a výsledcích mezinárodní házené v ČSSR zvláště v padesátých letech. V tomto období přecházelo z národní házené na házenou, ale i na handball, mnoho vyspělých hráčů i celých družstev, kteří podněcovali vývoj mezinárodní házené svou celkovou sportovní výkonností a řadou nových 27

technicko-taktických prvků (např. územní obrana, střelba zadovkou, střelba výklonem). V současné době národní házená nemá žádnou mezinárodní zastřešující organizaci a je rozšířena pouze v České republice. (Jančálek, 1989) 5.2.2 Handball Handball (házená o jedenácti hráčích) vykrystalizoval z míčových her, které vznikaly pro školské a turnerské potřeby na území Německa. Rozšířené byly zpočátku rozličné formy zaháněné. Odlišovaly se od sebe velikostí a uspořádáním hřiště, používaným hracím náčiním či pravidly o hraní s míčem a počtem hráčů. Dochovaly se jejich různé názvy: Ballvertreiben, Balltreiben či Parteiball, Stossball (míč nebyl chytán a házen, ale odbíjen), Schleuderball (používal se míč s poutkem), Grenzball (velký plný míč), Raffball (malý plný míč). Právě v raffballu získala zaháněná postupně sportovní charakter. Z variant raffballu jsou nejznámější Kochova (pravidla publikována 1897), Hirschmannova (1912) a Schulzova (1915). Od varianty raffballu s brankami bylo velice blízko k tzv. torballu. Torball byl znám především ve dvou úpravách: Wiesbadener Torball (1908) a Pforzheimer Ball (1909). Hřiště na torball bylo asi 20m x 40m veliké s obdélníkovými brankovišti a s brankami 2,5m širokými a 2m vysokými. V roce 1919 provedl berlínský učitel Carl Schelenz zásadní úpravy pravidel, které lze považovat za prvotní variantu dnešního handballu. Schelenz nejen zavedl možnost tří kroků při uvolňování s míčem, boj o míč a zmenšení míče na dnešní velikost, ale také přenesl hru na větší fotbalová hřiště. Tato úprava pravidel pomohla řešit problém hřišť (mohla být využívána hřiště na kopanou) a vyhovovala z obsahového hlediska i mužům. Schelenzovo pedagogické působení na kursech Německého říšského výboru pro tělesnou výchovu v Berlíně dopomohlo rychlému šíření handballu do dalších oblasti Německa a německy mluvících zemí. 28

První sportovní utkání v handballu mužů se uskutečnilo v únoru 1920. V témže roce vypsal Svaz braniborských atletických spolků (VBAV) pohárovou soutěž a hned nato uspořádali soutěž také turneři (DT). První mezistátní utkáni se hrálo v roce 1925 (Německo-Rakousko, muži, 3:6). Až do roku 1934 se hrála v Německu nejméně tři samostatná mistrovství: soutěž sportovních klubů (DSB), soutěž turnerů (DT) a soutěž dělnického turnerského a sportovního svazu (ATSB). Organizační roztříštěnost a chybějící handballová ústředí (národní i mezinárodní) byly také příčinou existence několika mutací pravidel. V dělnických jednotách se handballová pravidla lišila od jiných spolků zvláště ve dvou bodech: míč musel být držen tak, aby se nedotýkal těla; při volném hodu nebyla povolena přímá střela na branku. Handball byl zařazen do programu dělnických olympiád v roce 1925 ve Frankfurtu a v roce 1931 ve Vídni. Základ nadnárodního řízení handballu byl položen v srpnu 1926. Na VIII.kongresu mezinárodní amatérské atletické federace (IAAF) v Haagu byla vytvořena zvláštní komise, jejímž úkolem bylo řízení míčových her hraných rukama. Tato komise navrhla opatření, která byla na IX.kongresu IAAF (Amsterodam 1927) přijata. Míčové hry hrané rukama byly rozděleny do tři skupin: handball, courtball, basketball. Pro první skupinu pak byla jako mezinárodně platná uznána pravidla německého handballu (házené o jedenácti hráčích). Tím přišla naše národní házená o významnou možnost mezinárodni patronace. Při příležitosti olympijských her v Amsterodamu se konal v srpnu 1928 ustavující kongres mezinárodní amatérské handballové federace Internationale Amateur Handball Federation. Prezidentem i sekretářem IAHF se stali Němci. Ve čtyřčlenné radě byl rovněž Čechoslovák Trantina. Ještě koncem roku 1928 byla vydána oficiální pravidla IAHF pro handball v němčině, angličtině a francouzštině. II. kongres IAHF se uskutečnil v roce 1930 v Berlíně. Trantina nebyl do rady IAHF znovu zvolen a národní házená tak ztratila poslední kontakt s touto organizací. Důležitým usnesením kongresu byl požadavek na zařazení handballu, courtballu a basketballu do programu letních olympijských her v Los Angeles (1932). Mezinárodní olympijský výbor (IOC) vyslovil v roce 1931 s touto žádostí IAHF souhlas. Turnaj v handballu se však na OH 1932 pro organizační a ekonomické potíže nekonal. V roce 1934 rozhodl 29

kongres IOC o zařazení handballu do programu letních olympijských her v Berlíně. Tohoto olympijského turnaje (1936) mužů v handballu se zúčastnilo šest družstev. První mistrovství světa v handballu mužů bylo pořádáno v roce 1938 v Německu a zúčastnila se ho družstva deseti evropských zemí. ČSR reprezentovalo družstvo složené ze sudetských Němců. Další sportovní plány, včetně handballového turnaje na neuskutečněných olympijských hrách v r.1940 v Tokiu, byly událostmi druhé světové války zmařeny. Činnost IAHF nebyla po válce obnovena. Na její sportovní tradice navázala nová mezinárodní federace házené (viz dále). Zájem o handball opadal jak přirozenou cestou, tak i po administrativních opatřeních v některých zemích, např. v bývalé NDR a bývalém SSSR. V současné době se konají regionální a turnajové soutěže již jen v Německu. V Československu se handball nikdy příliš neprosadil. Do roku 1945 byl hrán československou německou menšinou, která si ustavila v roce 1932 svůj handballový svaz. V letech 1948 až 1951 byl handball v ČSR řízen ústředím pro házenou o sedmi a jedenácti hráčích. V roce 1948 se v Praze sehrálo i první oficiální utkání českých družstev v handballu mužů. V roce 1949 se zúčastnilo naše reprezentační družstvo žen mistrovství světa a obsadilo mezi čtyřmi účastníky 3.místo. Celostátní soutěž v handballu byla vypsána poprvé v roce 1950, naposledy v roce 1956, většinou pouze pro mužská družstva. Vyslání československého mužstva na turnaj při příležitosti světového festivalu mládeže v Moskvě v roce 1957 mělo spíše solidární charakter a bylo naší poslední oficiální handballovou akcí. (Jančálek, 1989) 5.2.3 Házená Za první formu házené lze považovat hru, kterou zavedl v Dánsku pro žáky ordrupského gymnázia učitel Holger Nielsen v roce 1898. Hra byla nazývána haandbold. Haandbold se v Dánsku poměrně rychle rozšiřoval. Již v roce 1904 byl založen dánský Haandboldový svaz, který organizoval pravidelné soutěže. O dva roky později byla vydána pravidla haandboldu knižně (Jančálek, 1989). 30

Dánské hnutí ovlivnilo pravděpodobně i vývoj házené ve Švédsku. Zde, nejdříve rovněž na školách, se počátkem našeho století začal hrát tzv. handboll v poněkud odlišné podobě od haandboldu. Hrál se převážně v halách, proto byly rozměry hrací plochy poměrně malé. První utkání v handbollu se uskutečnilo v roce 1907 mezi námořními školami v Karlskroně. Pro mezinárodní rozvoj házené byl klíčovým rok 1934, kdy III.kongres IAHF konaný ve Stockholmu uznal skandinávská pravidla. Pod záštitou IAHF se pak konalo 5. a 6.února 1938 v Berlíně první mistrovství světa v házené mužů. Čtyři zúčastněná družstva se střetla každé s každým, délka utkání byla pouze 2x15 minut. Druhým klíčovým mezníkem rozvoje házené se stal zakládající kongres Internationale Handball Federation v roce 1946 v Kodani. Mezi osmi zakládajícími národními federacemi byly zastoupeny čtyři skandinávské země. Sídlem IHF bylo až do roku 1950 Švédsko. Poté byl sekretariát IHF přemístěn do švýcarské Basileje, ve které je dodnes. Německo bylo do IHF přijato až v roce 1950. I když v IHF pokračovalo, podobně jako v IAHF, společné mezinárodní řízení házené i handballu, přispěly výše uvedené okolnosti k tomu, že házená postupně výrazně dominovala. Poslední mistrovství světa v handballu se uskutečnilo pro ženy v roce 1960, pro muže v roce 1966. Mistrovství světa v házené se konala od konce padesátých let pro obě kategorie v tříletých cyklech. V roce 1972 byla házená mužů poprvé na programu olympijských her, v roce 1976 se uskutečnil i první olympijský turnaj žen. Oddílová družstva z českých zemí se utkala v házené oficiálně poprvé 30.listopadu 1947 (ZJŠ Sparta Bratrství - Sokol Úvaly). Iniciátorem utkání byl Jan Radotínský, který se seznámil s házenou v létě 1947 na vysokoškolském zájezdě do Francie. V dubnu 1948 byl při jednání zájemců o házenou z Tyršova pražského sokolského kraje ustaven Přípravný výbor pro mezinárodní házenou. Koncem téhož roku vzniklo při ČOS Ústředí pro házenou o sedmi a jedenácti hráčích. V roce 1950 se uskutečnila první mistrovská soutěž v házené mužů i žen. Po vzniku společného ústředí pro národní házenou, handball i házenou v únoru 1951 došlo u nás k zákazu hraní házené v letním období. Házená se měla nadále hrát pouze v zimě v halách jako doplňková hra. Mistrovská soutěž v házené byla zrušena a oddíly měly přihlásit svá družstva do soutěží národní 31