Subjekty trestního řízení

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Subjekty trestního řízení Bakalářská práce Autor: Hana Majtanová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Anežka Forstová Praha Duben 2013

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Břeclavi, dne 26. dubna 2013 Hana Majtanová

Poděkování: Touto cestou bych ráda chtěla poděkovat paní JUDr. Anežce Forstové za odborné rady a vedení při tvorbě bakalářské práce. Dále bych ráda poděkovala všem ostatním, kteří se podíleli na vzniku této bakalářské práce.

Anotace Tato bakalářská práce pojednává o subjektech trestního řízení v kontextu trestního řízení jako celku. Ve své úvodní kapitole se zaměřuje na zásady trestního řízení, z nichž jsou vybrány tři, z pohledu autorky nejdůležitější mezi základními zásadami, a tyto jsou detailněji popsány. Ovšem nelze pominout ostatní základní zásady, které jsou rovněž čtenáři přiblíženy, alespoň rámcově. Dále se práce za účelem vymezení rámce pro výklad o samotných subjektech trestního řízení soustřeďuje na stručné vymezení funkce a účelu trestního řízení a popisem jednotlivých fází trestního řízení. Mezi subjekty trestního řízení má významné postavení pachatel. Pachatel disponuje zásadním a základním právem, a to právem na obhajobu. V rámci práva na obhajobu je popsán také další ze subjektů trestního řízení obhájce. Vedle pachatele existuje také skupina osob, které disponují také samostatnými obhajovacími právy. Ostatní účastníci řízení, a to státní zástupce, který má za povinnost mimo prokazování viny pachatele před soudem také dozorovat zákonnost trestního řízení v předsoudním stádiu; policejní orgán, provádějící prošetřování skutků, poškozený, zúčastněná osoba a probační a mediační služba jsou předmětem samostatné kapitoly. Práci uzavírá vymezení soudu, jako posledního důležitého subjektu řízení, rozhodujícího o vině a trestu pachatele trestného činu. Klíčová slova: trestní řízení, subjekty trestního řízení, pachatel, soud, právo na obhajobu Annotation This thesis deals with subjects of criminal proceedings in the context of criminal proceedings as a whole. In its introductory chapter focuses on the principles of criminal proceedings, of which three are selected as the most important basic principles, from the perspective of the author, and these are described in detail. But the other fundamental principles can not be ignored, which are also zoomed to a reader, at least in general. The thesis also focuses on brief definition of the functions and purpose of the criminal proceedings for defining a framework for the interpretation of the subjects of the criminal procedure; and a description of the various stages of the criminal proceedings. The offender has an important position among the other subjects of the criminal proceedings. The offender has a crucial and fundamental right what is the right of defense. Within the right of the defense is also another of the subjects of criminal proceedings attorney, described. Besides the offender, there is also a group of subjects who also have separate rights of defense. Other parties to the proceedings, what is the prosecutor, who has the duty to prove the guilt of the offender in front of the court and also supervise the legality of the proceedings in the pre-trial stage; police authority conducting the investigation, the injured, and the Probation and Mediation Service are the subject of a separate chapter. The work concludes the definition of court, as the last important subject who decides on guilt and punishment of the offender. Key words: criminal proceeding, subjects of criminal proceeding, offender, court, right of defense

Obsah Úvod... 7 1. Základní zásady trestního řízení... 9 1.1. Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů... 10 1.2. Zásada presumpce neviny... 10 1.3. Zásada legality, zásada oficiality... 12 1.4. Zásada rychlosti řízení... 14 1.5. Zásada přiměřenosti... 15 1.6. Zásada materiální pravdy... 15 1.7. Zásada vyhledávací... 16 1.8. Zásada volného hodnocení důkazů... 16 1.9. Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů... 17 1.10. Zásada obžalovací... 17 1.11. Zásada veřejnosti... 18 1.12. Zásada ústnosti a zásada bezprostřednosti... 18 1.13. Zásada zajištění práva na obhajobu... 19 2. Funkce a účel trestního řízení... 20 2.1. Fáze trestního řízení... 21 2.1.1. Přípravné řízení... 22 2.1.2. Předběžné projednání obžaloby... 23 2.1.3. Hlavní líčení... 24 2.1.4. Opravné řízení... 25 2.1.5. Vykonávací řízení... 25 3. Postavení pachatele v trestním řízení... 26 3.1. Právo na obhajobu... 30 3.1.1. Nutná obhajoba... 32 3.2. Obhájce... 32 3.2.1. Zvolený a ustanovený obhájce... 34 3.3. Osoby s obhajovacími právy... 35 4. Účastníci trestního řízení... 37 4.1. Orgány činné v trestním řízení... 37 4.1.1. Policejní orgán... 37 4.1.2. Státní zástupce... 38 5

4.2. Ostatní účastníci řízení... 40 4.2.1. Poškozený... 40 4.2.2. Zúčastněná osoba... 42 4.2.3. Probační a mediační služba... 43 5. Soud a osoby zúčastněné v trestním řízení... 45 5.1. Soud... 45 5.2. Svědek, znalec, tlumočník... 47 Závěr... 48 Použitá literatura... 50 6

Úvod Téma a obsah této bakalářské práce spadá svou povahou do trestního práva procesního, které je na našem území kodifikováno v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, zkráceně označován jako trestní řád. Trestní řád obecně upravuje trestní řízení jako proces, jeho jednotlivá stádia, a zároveň vymezuje práva a povinnosti subjektů, které se na konkrétním stádiu či celém řízení podílejí, nebo se jej účastní. Subjekty trestního řízení představují širokou škálu osob a orgánů, které hrají svou roli v rámci celého nebo části trestního řízení. Označení subjekty je tedy velmi širokou množinou, která se dále vnitřně dělí. Na straně jedné stojí orgány činné v trestním řízení, jimž trestní řád uděluje roli subjektů, které díky své pravomoci a působnosti jednají tak, aby byl splněn účel trestního řízení, který spočívá v řádném zjištění trestných činů a potrestání jejich pachatelů v souladu se zákonem a zásadami spravedlnosti. Na straně druhé stojí osoba, proti níž se řízení vede. V jednotlivých stádiích trestního řízení je podle svého postavení nazývána jinak, což bude předmětem vlastní kapitoly. Vedle těchto základních subjektů samozřejmě stojí další osoby, a to osoba obhájce, poškozeného a další, o kterých bude pojednáno v příslušné části práce. Tato bakalářská práce se bude snažit pojednat v základním rámci o trestním řízení, jeho zásadách a subjektech trestního řízení. Účelem této práce je tedy seznámit čtenáře se samotnými subjekty trestního řízení, jejich fungováním, právy a povinnostmi a vysvětlit jak samotné trestní řízení probíhá a co je jeho účelem, k čemuž se budu snažit dospět analýzou vybraných prvků trestního řízení a jednotlivých subjektů podílejících se na trestním řízení. V první kapitole práce se zaměřím na vymezení základních zásad trestního řízení. V těchto zásadách nalézáme základní vodítka posuzování jednotlivých problematických situací, vztahů a jiných událostí, které nejsou řešeny konkrétním ustanovením příslušného právního předpisu. Jednotlivé zásady jsou dále rozvíjeny v konkrétních částech trestního řádu, jako oprávnění či povinnost subjektu trestního řízení či jiné osoby. Pro uvedení konkrétní problematiky ve druhé kapitole práce vymezím funkci a účel trestního řízení, neboť účel trestního řízení je klíčový pro trestní řízení ve smyslu udělení práv a povinností jednotlivým subjektům. Třetí kapitola se bude věnovat postavení pachatele v trestním řízení. Na úvod je nutno podotknout, že osoba pachatele je jedním ze subjektů, které jsou v trestním řízení přítomny po 7

celou dobu. Dle příslušné fáze trestního řízení je osoba pachatele nazývána vždy jinak, o čemž bude blíže pojednáno v příslušné kapitole. Poslední dvě obsahové kapitoly se budou zabývat ostatními subjekty trestního řízení. Pro zpracování této práce vycházím z právní úpravy trestního řádu účinné ke dni 1. 1. 2013, odborné literatury uvedené v seznamu použité literatury a příslušné judikatury. V práci se nezabývám zvláštním zákonem a postavením subjektů dle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, neboť cílem této práce je uvést čtenáře do obecné problematiky trestního řízení ve smyslu vymezení jeho jednotlivých subjektů. 8

1. Základní zásady trestního řízení Trestní řízení, stejně jako další odvětví práva, je ovládáno základními zásadami, které udávají základní pravidla, či vodítka pro postup dotčených osob v situacích, které nejsou trestním řádem výslovně předpokládány. Zásady, jako obecné právní principy jsou ve své nejzákladnější formě obsaženy v Listině základních práv a svobod, jako je například zásada presumpce neviny, zásada ústnosti nebo zásada veřejnosti, a v Ústavě, z nichž lze jmenovat například zásadu rozhodování o vině a trestu pouze trestními soudy, zásadu nezávislosti soudů atd. Tyto základní ústavní zásady jsou dále rozvíjeny konkrétními právními předpisy. Pro účely této práce budou samozřejmě blíže rozpracovány základní zásady trestního řádu. Tyto základní zásady jsou uvedeny v 2 trestního řádu. Na zásady či principy se lze dívat z několika pohledů, a to jako na zásady, jejichž význam je poznávací tedy významem zásady je poznání cíle, který je sledován. Dalším významem existence zásad je interpretace zákonných ustanovení ve sporných otázkách. Aplikační význam zásad má své místo při řešení konkrétních otázek, tedy při aplikaci práva. Posledním důvodem existence zásad, je jejich důležitý význam pro tvorbu práva. Zásady trestního řízení lze dělit do několika kategorií, a to podle jejich obsahu, na: a) Obecné zásady, kam patří například zásada stíhání jen ze zákonných důvodů, zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů b) Zahájení řízení, kam patří například obžalovací zásada, zásada legality, zásada oficiality c) Dokazování zásada presumpce neviny, zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací, zásada bezprostřednosti a ústnosti d) Zásada veřejnosti e) Zásada materiální pravdy, která představuje jeden z cílů trestního řízení 1 V dalším výkladu se šířeji zaměřím na tři, resp. čtyři, dle mého názoru klíčové, zásady. Budou jimi zásada stíhání jen ze zákonných důvodů, zásada presumpce neviny a zásada legality, oficiality. Ostatní zásady přiblížím pouze rámcově. 1 CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 4. Vyd. Praha: Linde, 2006. s. 49 9

1.1. Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů 2 odst. 1: Nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Citované ustanovení trestního řádu, které uvozuje tuto podkapitolu je obdobným vyjádřením základního lidského práva zakotveného v Listině základních práv a svobod, a to v jejím článku 8 odst. 2. Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů je nejdůležitější zásadou trestního procesu a je vyjádřením zásady nullum crimen sine lege, která je ústavněprávní rovině kodifikována v č. 39 Listiny. 2 Aby tedy bylo možno trestně stíhat konkrétní osobu, je nezbytné, aby bylo dostatečně odůvodněno podezření, že trestný čin spáchal obviněný. Tato zásada zaručuje, že trestní stíhání bude prováděno výhradně v souladu a v mezích zákona a nebude zasahováno do práv účastníků více, než umožňuje zákon. Není tedy možné zjišťovat skutkový stav tzv. za každou cenu, ale jen zákonnými prostředky, třebaže by zjištění skutečnosti bylo možné i jinak. Není možné, aby bylo trestní stíhání vedeno účelově či svévolně, i když by bylo nakonec dosaženo jeho cíle. Práva a oprávněné zájmy pachatele jsou tak chráněny, ačkoliv on sám svým jednáním, resp. jednáním, z kterého je podezřelý, do práv a oprávněných zájmů zasahoval. Trestní proces není prostředkem odplaty, což vyjadřuje citovaná zásada, a navíc se vedle této zásady uplatňuje presumpce neviny, takže osoba podezřelá ze spáchání trestného činu je chráněna zásadou stíhání jen ze zákonných důvodů i pro tento případ, tedy pro případ, že by trestný čin nespáchala. V souvislosti s touto zásadou musí orgán činný v trestním řízení například při získávání důkazů postupovat s veškerou obezřetností a zřetelem k zákonným ustanovením, protože pokud by byl důkaz získán v rozporu se zákonem, nebylo by jej možné použít před soudem, a to i tehdy, pokud by bezpečně dokazoval vinu obviněného. 1.2. Zásada presumpce neviny Zásada presumpce neviny je klíčovou zásadou trestního řízení, dala by se charakterizovat jako symbol spravedlivého procesu. Dokud není obviněnému prokázána vina, považuje se za 2 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 3. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 79 10

nevinného. Definici této zásady nalezneme v ustanovení trestního řádu v jeho 2 odst. 2: Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.. Trestní řád tuto zásadu upravuje v souladu s tím, jak ji stanoví právní předpis vyšší síly, a to Listina základních práv a svobod, která ve svém čl. 40 odst. 2 stanoví, že: Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Z mezinárodních přepisů zásadu upravuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, a to ve svém čl. 6 odst. 2: Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Tato zásada prolíná celé trestní řízení a vztahuje se zejména k dokazování. Její podstatou je, jak vyplývá z dikce výše citovaných ustanovení, domněnka neviny, což znamená, že pokud orgány činné v trestním řízení spolehlivě neprokáží, že dotyčná osoba trestný čin, z kterého je podezřelá, spáchala, má se za to, že jej nespáchala a že je nevinná. Platí, že osoba obviněná není vůbec povinna svou nevinu prokazovat. Naopak platí, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny její vinu prokázat zákonnými prostředky 3. S tím, že podezřelý nemá povinnost svou nevinu prokazovat, souvisí i pravidlo in dubio pro reo 4 tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného. Protože musí být vina prokázána bezpečně, jsou-li pochybnosti o některých skutečnostech i po provedení dokazování a nelze-li je rozptýlit ani provedením dalších důkazů, musí soud rozhodnout rozsudkem příznivějším pro obžalovaného či jej obvinění zprostit. Nutno podotknout, že se pochybnosti musí týkat skutkových okolností, nikoliv právních. 5 Problematickým místem může být střet této ústavní zásady spolu s další ústavní zásadou, a to svobodou projevu a právu na informace. Podstatou presumpce neviny je tedy také ochrana cti a pověsti osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, ale na druhé straně existuje svoboda tisku a sdělování informací. Ačkoliv mají tato ústavní práva stejnou váhu, je nutno vzhledem k povaze a dopadu výkonu jednotlivých práv dát přednost presumpci neviny. Důvod je nasnadě. Poškozená pověst osoby, která by byla způsobena předčasnou informací tisku o její vině či skutku, který spáchala (ačkoliv se později ukázalo, že jej nespáchala, či by jí vina nebyla prokázána), by se jen těžko napravovala, neboť je přirozené, že se senzační a zpravidla negativní zprávy vryjí do paměti lidí lépe, než následné případné očištění či tisková omluva. Neznamená to ovšem, že by tisk nemohl sdělovat informace o probíhajícím 3 nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3741/11, ze dne 28.06.2012 4 Presumpce neviny. [online]. [cit. 2013-02-26]. Dostupné z: http://www.trestni-rizeni.com/vykladpojmu/presumpce-neviny 5 CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 4. Vyd. Praha: Linde, 2006. s. 64 11

trestním řízení, ale je vázán příslušnými zákonnými omezeními a rovněž omezeními vyplývajícími z této zásady. 1.3. Zásada legality, zásada oficiality Trestní řád vymezuje zásadu legality ve svém 2 odst. 3: Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. V následujícím odstavci je zase uvedena zásada oficiality: 2 odst. 4: Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Tyto dvě zásady jsou spolu velmi úzce spjaty, a to tak, že zásada legality je speciálním projevem zásady oficiality 6. Nejprve začnu tedy výkladem zásady oficiality. Zásada oficiality stanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení, aby své úkony v trestním řízení činily z úřední povinnosti není tedy třeba návrhu. Protože zde stát reprezentuje veřejný zájem, který je nadřazen zájmu jednotlivce, musí orgán činný v trestním řízení provést i takové úkony, s kterými by byť osoba poškozená nesouhlasila 7, jsou-li pro takový úkon splněny zákonné podmínky. Orgány činné v trestním řízení musí veškeré tyto úkony činit tak, aby je provedly co nejrychleji a co nejméně zasahovaly do zaručených lidských práv a svobod, a to po celou dobu trestního řízení, čímž se liší od zásady legality, která se uplatní pouze v souvislosti se zahájením trestního stíhání 8. Zásada legality ukládá orgánům činným v trestním řízení, resp. státnímu zástupci, aby stíhal všechny trestné činy, o kterých se dozví a všechny pachatele, není-li skutečnosti odůvodňující opak, tedy tzv. výjimky ze zásady legality. Výjimky ze zásady legality jsou dvojí, a to skutečnosti, na základě kterých státní zástupce stíhat nesmí a skutečnosti, na základě kterých stíhat nemusí. První skupina, tedy případy, kdy státní zástupce stíhat nesmí, zahrnuje případy, kdy je pachatelem osoba vyňatá z pravomoci orgánů činných v trestním řízení pro výsady a imunitu 6 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 3. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 85 7 Výjimkou ze zásady oficiality v tomto konkrétním případě může být trestní stíhání se souhlasem poškozeného 8 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 3. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 86 12

podle zákona nebo mezinárodního práva 9, jak stanoví 10 trestního řádu. Následující ustanovení 11 stanoví, kdy je trestní stíhání nepřípustné. Další výjimkou je případ, kdy poškozený neudělí souhlas k trestnímu stíhání tam, kde jej zákon v příslušných ustanoveních vyžaduje či předpokládá. Poslední výjimkou je případ, kdy je jurisdikce státu zúžena mezinárodními smlouvami 10. Druhou skupinou výjimek ze zásady legality je ta, kdy státní zástupce trestný čin stíhat nemusí, a to jen v konkrétně stanovených případech. Toto rozhodnutí tedy není na vůli státního zástupce. Jde například o situaci, kdy je trestní stíhání neúčelné z důvodů 172 odst. 2 písm. a), b) nebo c). 11 Pro úplnost je nutno dodat, že dále existují výjimky společné jak pro zásadu legality i zásadu oficiality. Tyto výjimky jsou různého charakteru. Můžeme mezi ně řadit procesní překážky, jako je na příklad nepřípustnost trestního stíhání v případě smrti pachatele, či výjimky týkající se konkrétní osoby, kdy lze trestní stíhání vést jen se souhlasem poškozeného. Vedle těchto zákonných pravidelných výjimek lze zmínit amnestii prezidenta republiky z 1. 1. 2013. V tomto kontextu jde o článek II 12, který není amnestií v pravém významu, ale jde o tzv. abolici, tedy o formu milosti, kterou se nařizuje, aby se trestní řízení nekonalo, nezahajovalo či se v něm nepokračovalo 13. Článek II amnestie stanoví: Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.. Tato velmi široká amnestie prezidenta republiky, jemuž končí funkční období, vyvolává velkou řadu rozporných reakcí. Vzhledem k tomu, že je české soudnictví obecně známé vleklostí soudních procesů, 9 Takovou mezinárodněprávní smlouvou může být Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, výsadách a imunitách z 18. 4. 1961 In: JELÍNEK, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. Vydání. Praha: Leges, 2009, s. 505. 10 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 3. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 87 11 (2) Státní zástupce může zastavit trestní stíhání, a) je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne, b) bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem a toto rozhodnutí lze považovat za postačující, nebo c) jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. 12 Amnestie prezidenta republiky. [online]. [cit. 2013-02-26]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/prezidentcr/rozhodnuti-prezidenta/amnestie-a-milosti/index.shtml 13 Abolice. [online]. [cit. 2013-02-26]. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pojmy/p1346-abolice.aspx 13

nahrává tato amnestie, resp. abolice, obviněným osobám ve složitých kauzách, kde je řada obviněných, desítek či stovek poškozených, a tudíž je soudní řízení logicky velmi náročné na čas, provádění důkazů a koordinaci. Jako příklad lze jmenovat známou kauzu H-systém, jejíž spisový materiál čítal stovky tisíc stran a desítky poškozených. Nebylo tedy v moci soudu, aby celou kauzu uzavřel během několika měsíců. Dle slov Hany Marvanové, advokátky podvedených klientů H-systému byla obžaloba podána v roce 2000. Tři roky od podání trestního oznámení trvalo, než bylo soudní řízení zahájeno. Celý rok a půl trvalo, než si přidělený soudce spis nastudoval a stejnou dobu každodenně probíhalo soudní řízení, kde byli vyslýcháni svědci 14. Nakonec byli někteří obvinění odsouzeni a proti některým nebylo dosud pravomocně rozhodnuto díky dovolání k Nejvyššímu soudu. Díky abolici nebudou mít poškození šanci na náhradu škody, pokud již dříve nezahájili civilní řízení o náhradu škody. Jako velmi problematické, jak také Hana Marvanová podotýká, je charakter amnestie, která promíjí tresty a zastavuje trestní řízení bez ohledu na zavinění. Jsou tedy promíjeny uložené tresty a zastavována trestní stíhání i za ekonomickou úmyslnou trestnou činnost, což je téměř v rozporu se zásadami demokratického zřízení, s čímž zcela souhlasím. 1.4. Zásada rychlosti řízení Zásadu rychlosti řízení nalezneme rovněž ve výše citovaném 2 odst. 4:.. Trestní věci musí projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. Tato zásada patří bezpochyby k těm základním, ovládajícím trestní řízení. Požadavek co nejrychlejšího provedení trestního řízení je jasným požadavkem přispívajícím k zabezpečení co nejmenšího zásahu do práv dotčených osob. Nejmarkantnější může tento požadavek být v řízení, které je vedeno proti osobě, která trestný čin nespáchala, a přesto jsou jí do vynesení rozsudku ukládána omezení a je trestním řízením stigmatizována. Nehledě na to, že dlouhotrvajícím řízením se snižuje vypovídací hodnota důkazů 15 například svědci si již tak jasně nevybavují okolnosti případu atd. 14 Zděšená advokátka Marvanová: Amnestie zahlazuje stopy. Ublíží poškozeným. [online]. [cit. 2013-02-28]. Dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/zdesena-advokatka-marvanova-amnestie-zahlazuje-stopy- Ublizi-poskozenym-258342 15 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 3. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 88 14

Pro omezení průtahů zákon obsahuje řadu lhůt, kterými váže orgány činné v trestním řízení, a kde nejsou lhůty stanoveny, uplatní se lhůta přiměřená, jejíž trvání musí být posouzeno s přihlédnutím ke konkrétní situaci či úkonu. O stížnostech proti průtahům rozhoduje v přípravném řízení státní zástupce. 1.5. Zásada přiměřenosti Zásadu přiměřenosti, stejně jako předchozí zásadu, lze nalézt ve stejném odstavci 2:. Trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Tato zásada doplňuje zásadu presumpce neviny a zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů. Ze smyslu ustanovení plyne, že se tato zásada neaplikuje pouze na osobu pachatele, u níž ale bude aplikace této zásady zřejmě nejdůležitější, ale i na všechny osoby, tedy například i na osobu poškozeného. Druhá věta říká, že orgány činné v trestním řízení mohou použít jen takových prostředků, které jsou dané situaci přiměřené a nelze-li dosáhnout účelu jiným způsobem méně zasahujícím do práv dotčené osoby. Může jít například o případ, kdy je nutno užít odposlechu, nebo zajištění osoby a omezení její osobní svobody. 1.6. Zásada materiální pravdy 2 odst. 5: Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení 15

před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Podstatou této zásady je tedy zjistit skutečně, jak se věci a události, které mají za následek spáchání trestného činu, odehrály tak, aby nevyvstaly důvodné pochybnosti. Soud tedy není vázán například nepravdivým prohlášením či doznáním obviněného, ale skutečnost musí být hodnověrně prokázána. Nutno ovšem postupovat tak, aby nebyl porušen zákon, resp. aby byla naplněna zásada zákonného procesu. 1.7. Zásada vyhledávací Zásada vyhledávací je obsažena v citovaném paragrafu v předchozí kapitole, v úvodu výkladu o zásadě materiální pravdy, s kterou úzce souvisí 16 a stejně tak se zásadou oficiality. Zásada vyhledávací neovládá celé trestní řízení, ale uplatní se pouze při dokazování, kdy orgány činné v trestním řízení má povinnost zjišťovat skutečnosti týkající se skutkového stavu 1.8. Zásada volného hodnocení důkazů 2 odst. 6: Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Citované ustanovení zcela vystihuje podstatu zásady volného hodnocení důkazů. Zákon orgánům činným v trestním řízení neukládá, kolik důkazů je třeba k prokázání skutkových okolností. Vždy je nutné přihlédnout ke konkrétním okolnostem, síle důkazu a jejich vzájemného kontextu. Při hodnocení důkazu se musí uvážit jeho závažnost, pravdivost a zákonné získání. Toto hodnocení musí být soudem odůvodněno, aby bylo rozhodnutí soudu přezkoumatelné. Volné hodnocení důkazů tedy také znamená, že odvolací soud není vázán způsobem hodnocení důkazu jiným soudem. 16 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 3. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 93 16

1.9. Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů 2 odst. 7: Všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení. Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů nemá svou oporu v ústavních předpisech a je tak zakotvena pouze v trestním řádu 17. Hlavním smyslem této právní úpravy je, aby trestní řízení i díky působení zájmových sdružení občanů, bylo výchovné. Zájmové sdružení občanů tak může například převzít záruku za podmíněně odsouzeného. 1.10. Zásada obžalovací 2 odst. 8: Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu (dále jen dohoda o vině a trestu ), které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce. Tato zásada v sobě zahrnuje základ pro spravedlivé rozhodnutí věci. Tedy jednotlivé procesní funkce jsou rozděleny různým subjektům. Konkrétně řečeno, obžaloba, obhajoba a rozhodování o vině a trestu, je dáno třem různým subjektům, kdy obžaloba a obhajoba stojí proti sobě v rovném postavení před soudem, a to co se týká práv, neboť obžaloba má povinnost vinu prokazovat a obhajoba naopak nemá povinnost vinu vyvracet. Trestní řízení se tak zahajuje jen na základě návrhu státního zástupce a uplatňuje se známé: kde není žalobce, není soudce. Soud je tak vázán jen obsahem návrhu státního zástupce, resp. rozhoduje jen o skutku, který je v tomto návrhu uveden. Z tohoto vyplývá, že vzájemné síly jsou proti sobě rovnoměrně rozloženy a možnost veřejné moci do základních práv a svobod osoby je omezena 18, což přispívá k objektivitě řízení. 17 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 3. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 101 18 Zásada obžalovací je tak výrazem opaku zásady vyšetřovací inkvizičního procesu, kde byly procesní funkce kumulovány do rukou soudu, který byl jak žalobcem, tak soudcem a obviněný neměl žádná práva 17

1.11. Zásada veřejnosti 2 odst. 10: Trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tomto nebo zvláštním zákoně. Zásada veřejnosti přispívá velkou měrou k výchovnému účelu trestního řízení a ke spravedlivému procesu. Tato zásada vychází z ústavněprávních předpisů 19 a vztahuje se výhradně na řízení před soudem. Veřejnost může být z projednávání věci před soudem vyloučena jen v předepsaných případech. Platí ale, že i když je veřejnost vyloučena z projednávání věci před soudem, rozsudek musí být vyhlášen veřejně vždy, a to bez výjimky. Porušení tohoto principu má zásadní vliv na možnost podat opravný prostředek proti rozhodnutí, kde byla veřejnost vyloučena, ačkoliv k tomu nebyl dán důvod. 1.12. Zásada ústnosti a zásada bezprostřednosti 2 odst. 11: Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. Zásada ústnosti velmi úzce souvisí se zásadou bezprostřednosti, která bude popsána níže, a se zásadou veřejnosti, neboť neprobíhalo-li by soudní jednání před veřejností ústně, nenaplnilo by tak jeden ze svých účelů. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, stěžejní uplatnění této zásady lze nalézt v jednání před soudem. V přípravném řízení se uplatňuje také, ale pouze omezeně. 20 Soud tedy rozhoduje na základě ústního vyjádření a ústně provedeného dokazování, čemuž nebrání i to, že byla například výpověď učiněna dříve do protokolu. Tento protokol je při soudním jednání čten. 2 odst. 12: Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. 19 Čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod 20 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 3. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 109 18

Jak bylo již výše řečeno, zásada bezprostřednosti úzce souvisí se zásadou ústnosti a vzájemně se tyto podmiňují. Soud rozhoduje na bezprostředně po zjištění skutkového stavu na základě provedených důkazů, které byly před ním ústně provedeny. Znamená to, že soud může rozhodnout jen na základě toho, co před ním bezprostředně zaznělo. 1.13. Zásada zajištění práva na obhajobu 2 odst. 13: Ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv. Uvedená zásada vyjadřuje právo na obhajobu, které je zakotveno jak v ústavněprávních předpisech, tak v mezinárodněprávních dokumentech. Jde o obecnou zásadu, která v souvislosti s presumpcí neviny má za úkol chránit osobu obviněnou ze spáchání trestného činu. Podrobně bude právo na obhajobu rozvedeno v samostatné kapitole dále v textu. 19

2. Funkce a účel trestního řízení Základní úkoly a funkce trestního řízení vyplývají z obecných úkolů soudů a státního zastupitelství, jak jsou stanoveny v Ústavě a jejími články 81, 82, 90 a násl. a specifikovány blíže v zákoně o soudech a soudcích a v zákoně o státním zastupitelství 21. Trestní řád ve svém 1 vymezuje, co je předmětem a účelem trestního řízení takto: Účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Prvotním účelem trestního řízení je tedy odhalit pachatele trestného činu a postavit tohoto pachatele před soud, který pokud jej shledá vinným, rozhodne o jeho vině a trestu, popřípadě také uloží ochranné opatření, upustí od potrestání a zajistí výkon uloženého trestu či ochranného opatření. Tento základní účel by se dal dále rozvést tak, že účelem trestního řízení je 22 : a) Ochrana veřejného zájmu, který spočívá ve spravedlivém potrestání pachatele skutku, a zároveň na takovém potrestání, které je v souladu s ústavněprávními a dalšími zákonnými principy b) Zajištění realizace trestního práva hmotného, které rovněž jako trestní právo procesní chrání ústavněprávní principy, zájmy společnosti a práva jednotlivce c) Náležité zjištění pachatele d) Spravedlivé potrestání pachatele, které se realizuje ve shora uvedených hranicích, a to prostřednictvím spravedlivého procesu e) Upevňování zákonnosti tj. vzhledem k tomu, že trestní řízení zasahuje také do základních práv a svobod, je nutné nastavit přísně taková zákonná pravidla, která jsou v rámci možností v co největším souladu s ústavněprávními principy. Trestní řád toto stanoví například tak, že přísně vymezuje postup orgánů činných v trestním řízení, jehož porušení má zásadní důsledky, například nemožnost provedení nezákonně získaného důkazu 21 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. Vydání. Praha: Leges, 2009. s.485 22 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 3. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 18 a násl. 20

f) Předcházení a zamezování trestné činnosti činnost orgánů činných v trestním řízení musí být dostatečně efektivní, aby působila preventivně. Zákonná pravidla musí být nastavena tak, aby znesnadňovala či omezovala podmínky, které by trestnou činnost umožňovaly, a zároveň trestné činy musí být v zákoně definovány tak, aby byly aplikovatelné na spáchané skutky, přičemž stanovené tresty za ně musí být dostatečně demotivující g) Výchovné působení mimo účel uvedený v předchozím odstavci má výchovně působit také hlavní líčení, které je z tohoto důvodu konáno až na výjimky veřejně Z výše uvedených jednotlivě rozpracovaných účelů trestního řízení je zřejmé, že význam trestního řízení je velmi široký a je ve společnosti nezastupitelný. Škála působení trestního řízení je od nejzákladnějšího zjišťování pachatelů trestných činů, až po působení výchovné. 2.1. Fáze trestního řízení Trestní řízení je členěno do pěti fází či stádií. První podmiňuje následující a tak dále, ale není vyloučeno, že v každém případě trestní řízení všemi fázemi projde, neboť může skončit v kterékoliv z nich 23. Pravidelně se však objevují tato stádia či fáze trestního řízení: a) Přípravné řízení úkolem tohoto řízení je připravit věc pro jednání před soudem, tedy zajistit nejzákladnější podmínky pro provedení hlavního líčení zjištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu a zajištění takových důkazů, které odůvodňují postavení takové osoby před soud. b) Předběžné projednání obžaloby v této fázi řízení soud zjišťuje, jestli jsou skutečně dány dostatečné důvody, aby byl podezřelý postaven před soud při hlavním líčení toto posoudí předseda senátu podle obsahu spisu. Pokud jde o trestní věc, která náleží do pravomoci samosoudce, předběžné projednání obžaloby v pravém slova smyslu není součástí řízení. c) Hlavní líčení je nejdůležitější fází trestního procesu, kde se rozhoduje o vině a trestu. d) Opravné řízení může být dvojí, a to řádné či mimořádné, podle toho, jaké dostupné opravné prostředky má oprávněná strana k dispozici. Rozhodujícím je e) Vykonávací řízení jde o část řízení, jehož úkolem je vykonat pravomocný rozsudek 23 CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 4. Vyd. Praha: Linde, 2006. s. 247 21

Jak bylo již v úvodu této kapitoly řečeno, shora uvedené fáze trestního řízení jsou sice pravidelnými stádii trestního řízení, ovšem není vždy dáno, že jimi každé trestní řízení projde, a to ať z důvodů toho, že bude v kterékoliv fázi zastaveno, ale také z toho důvodu, že se může konat zkrácené přípravné řízení a zjednodušené řízení před soudem, dále se mohou uplatnit alternativní způsoby řešení trestních věcí prostřednictvím mediačních a probačních metod 24. 2.1.1. Přípravné řízení 12 trestního řádu definuje některé základní pojmy procesního trestního práva a mimo jiné v odstavci desátém definuje přípravné řízení, a to takto: přípravným řízením úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, postoupení věci jinému orgánu, zastavení trestního stíhání, nebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, anebo do jiného rozhodnutí ukončujícího přípravné řízení, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování. Produkt přípravného řízení je tedy v zásadě dvojí, a to buď podání obžaloby a zahájení soudního jednání, nebo ukončení trestního řízení v tomto stadiu trvalým či dočasným upuštěním od dalšího trestního stíhání. Mimo základní účely přípravného řízení, které jsou společné celému trestnímu řízení, má přípravné řízení další specifický smysl. Můžeme tak říci, že přípravné řízení má dvě základní specifické funkce 25 : a) Funkci rozhodovací přípravné řízení má zajistit podklad pro rozhodnutí o tom, jestli má být podána obžaloba, nebo má být od trestního stíhání upuštěno b) Funkci zajišťovací již v přípravném řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost zajistit důkazy a osobu podezřelou. Důkazy jsou zajišťovány jen v takovém rozsahu, aby bylo možno na jejich základě rozhodnout, zdali bude podána obžaloba a takové důkazy, které by nebylo pro jejich povahu možné provést při hlavním líčení, a to například proto, že jde o neodkladné úkony, neopakovatelné úkony, jde o důkazy 24 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 3. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 344 25 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 3. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 346 22

pomíjivé či jinak znehodnotitelné. Pokud by nebyly takové důkazy provedeny již v této fázi, mohlo by být ohroženo odsouzení pachatele trestného činu. Rovněž důležitou funkcí přípravného řízení je ochrana systému trestních soudů. Postavení a pravomoci orgánů činných v trestním řízení pro tento úsek trestního řízení jsou dány tak, aby nebyly soudy zahlcovány projednáváním věcí, kde například nebyl náležitě zjištěn pachatel trestného činu, či jednání podezřelého není dostatečně prošetřeno tak, aby bylo zjištěno, jestli byl trestný čin spáchán. Na druhou stranu chrání také nevinné osoby před neoprávněným postavením před soud a újmě na cti či dobré pověsti. Logickým důsledkem je také ochrana toho, aby soudy vůbec plnily svůj úkol a naplňovaly účel trestního řízení, jak bylo popsáno v úvodní kapitole. Neúměrně protahovaným soudním řízením či dlouhou prodlevou při dlouhém vyšetřování by byl ohrožen výchovný účel trestního řízení a rovněž preventivní dopad trestního řízení na páchání další trestné činnosti by nebyl až tak účinný. Pro úplnost je nutno dodat, že přípravné řízení je buď řádné, nebo zkrácené, které se koná v zákonem vymezených případech 26. 2.1.2. Předběžné projednání obžaloby Účelem předběžného projednání obžaloby je zjistit, jestli výsledky a zjištění, ke kterým došly orgány činné v trestním řízení v rámci přípravného řízení, poskytují dostatečný podklad pro hlavní líčení a zdali bylo přípravné řízení provedeno v souladu se zákonem, tedy například jestli bylo dodrženo právo obviněného na obhajobu 27. Právě toto právo se v předběžném projednání obžaloby uplatňuje snad nejméně ze všech ostatních fází trestního řízení. Předběžné projednání obžaloby je dvojí formy buď ve formě veřejného zasedání, nebo projednání obžaloby neveřejné. Je-li předběžné projednání obžaloby neveřejné, právo obviněného na obhajobu se prakticky neuplatní. Tato fáze trestního stíhání nesmí nijak sledovat zjišťování viny či neviny obviněného. Musí sloužit výhradně k rozhodnutí, je-li věc připravena pro hlavní líčení. 26 179a a násl. trestního řádu 27 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. Vydání. Praha: Leges, 2009. s.749. 23

Veřejné zasedání se koná tehdy, pokud předseda senátu tak uzná za vhodné. Zde je pozice obhájce, resp. obviněného mírně lepší než je tomu u neveřejného zasedání, protože obviněný může podávat námitky například proti skutkovým zjištěním. 2.1.3. Hlavní líčení Hlavní líčení je stěžejní fází trestního řízení, v které se rozhoduje o tom, zda byl skutek spáchán a byl-li spáchání obviněnou osobou. Tedy rozhoduje se o vině a trestu a je naplňován základní účel trestního řízení stanovený v 1, a to náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Hlavní líčení se koná na základě obžaloby podané státním zástupcem. Samotné hlavní líčení je zahájeno přečtením obžaloby. Procesními stranami jsou zde státní zástupce na straně obžaloby, která vinu konkrétního obviněného, který je druhou procesní stranou, dokazuje. Tyto procesní strany jsou si v zásadě rovny, přičemž bližší výjimky budou uvedeny v příslušných kapitolách o těchto subjektech řízení. V plné šíři se zde uplatňuje právo obžalovaného na obhajobu, o čemž bude pojednáno v samostatné kapitole, nicméně pro příklad lze uvést, že obžalovaný, resp. jeho obhájce má právo se vyjadřovat k provedeným důkazům, klást otázky, pronést závěrečnou řeč a poslední slovo, přičemž jde o skutečnosti a prostředky, které vinu obžalovaného zmírňují, nebo vyvracejí. Hlavní líčení je tedy možné charakterizovat, jako řízení, v němž vystupují proti sobě dvě strany hájící si své zájmy, před třetím nestranným subjektem soudem, který jedná tak, aby byl naplněn účel trestního řízení. Po provedení dokazování a závěrečných řečech vyhlásí soud rozhodnutí ve formě rozsudku, který se jménem republiky vyhlašuje vždy veřejně, a to i tehdy, pokud samotné hlavní líčení veřejné nebylo 28. 28 200 trestního řádu 24

2.1.4. Opravné řízení Opravné řízení není vždy pravidelnou součástí trestního řízení. Nastupuje tehdy, kdy některá z procesních stran či oprávněných osob podá opravný prostředek proti rozhodnutí příslušného orgánu ze zákonem připuštěných důvodů například pro rozpor rozhodnutí se zákonem nebo pro vadu v procesním postupu. Obecně řečeno, opravné řízení probíhá u orgánu, který je hierarchicky nadřazen orgánu, který rozhodnutí vydal. Výsledkem jednání u nadřízeného orgánu je například zrušení napadeného rozhodnutí, nahrazení rozhodnutí rozhodnutím novým či jiná změna napadeného rozhodnutí 29. Účelem opravného řízení je právě dodržení základních zásad trestního řízení. Opravné řízení může být zahájeno na základě řádných nebo mimořádných opravných prostředků. Typicky proti rozsudku je možné podat řádný opravný prostředek tj. opravný prostředek podaný do nabytí právní moci rozhodnutí, proti němuž směřuje odvolání. Jde prakticky o nejširší možnou formu opravného prostředku, kdy může být napadána nesprávnost výroku, nezákonnost či jiné podmínky řízení. V případě mimořádných opravných prostředků tedy prostředků použitelných po nabytí právní moci rozhodnutí je situace složitější v tom, že je možné je podat výhradně ze zákonem daných důvodů. Problematika opravných prostředků je mnohem širší, než bylo výše obecně naznačeno, nicméně není účelem této práce pojednat o opravných prostředcích, ale o účelu opravného řízení, což bylo uvedeno v úvodu této podkapitoly. 2.1.5. Vykonávací řízení Vykonávací řízení následuje tehdy, existuje-li vykonatelné rozhodnutí. Tedy takové rozhodnutí, které nabylo právní moci a není tak napadnutelné řádnými opravnými prostředky. Účelem této fáze trestního řízení je uskutečnění obsahu rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení 30. 29 CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 4. Vyd. Praha: Linde, 2006. s. 502. 30 FRYŠTÁK, M. a kol.: Trestní právo procesní. 2. Vyd. Ostrava: KEY publishing, 2009, s. 188. 25

3. Postavení pachatele v trestním řízení V této části práce se zaměřím na osobu pachatele a jeho právo na obhajobu, které je s jeho osobou v rámci trestního řízení neodmyslitelně spojeno. Pachatel trestného činu je v různých fázích trestního řízení označován různě. Jakmile osoba spáchá trestný čin, jde o pachatele trestného činu, přičemž je takto označován do doby, než je zadržen. Jakmile je pachatel zadržen v souladu s 76 trestního řádu, je již nazýván podezřelým, a to opět do doby, než je proti němu zahájeno trestní stíhání, které je zahajováno sdělením obvinění. Obviněným 31 je osoba, proti níž se řízení vede, což stanoví 160 trestního řádu. Jakmile je zahájeno hlavní líčení, je osoba pachatele trestného činu označována již za obžalovaného. Odsouzením tedy vydáním odsuzujícího rozsudku - se z pachatele trestného činu stává odsouzený. Pachatel trestného činu je zpravidla osobou, proti které se řízení vede. Je zřejmé, že touto osobou nemusí být vždy pachatel, což se projeví až v průběhu trestního řízení, a to například zastavením řízení nebo zprošťujícím rozsudkem, neboť je zjištěno, že nejsou skutečnosti, které nasvědčují tomu, že šetřený skutek spáchala právě osoba, proti níž bylo trestní řízení vedeno. Nicméně pachatel trestného činu je klíčovou osobou a subjektem, bez které by nebylo možno trestní řízení vůbec vést. Je tedy na pomyslném vrcholu hierarchie důležitosti subjektů v trestním řízení se vyskytujících. V dalším textu budu osobu pachatele nazývat dle terminologie trestního řádu spíše obviněným, nebude-li z daného textu vyplývat nutnost jiného označení tak, jak je uvedeno výše v této kapitole. Nutno zmínit, že trestní právo chápe subjekt trestního řízení takovou osobu či činitele, který vlastním jménem vytváří určitý vliv na trestní řízení a jeho průběh, přičemž trestní řád pro uplatnění tohoto vlivu poskytuje osobě určitá procesní práva a povinnosti 32. Vedle obviněného je tímto subjektem i orgán činný v trestním řízení, poškozený, zúčastněná osoba, osoba se samostatnými obhajovacími právy a za určitých okolností je subjektem trestního řízení také znalec, svědek, tlumočník a obhájce. Jak bylo již výše řečeno, osoba obviněného je osobou či subjektem klíčovým a jeho postavení je několikeré, je: a) Procesní stranou to znamená, že je obviněný v řízení před soudem a v rámci trestního řízení v rovnocenném postavení se státním zástupcem a má práva náležející 31 32 trestního řádu 32 CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 4. Vyd. Praha: Linde, 2006, s. 85 26

procesní straně, jak je trestní řád v konkrétním případě stanoví. Výjimkou rovnocennosti jsou některé situace, které trestní řád připouští, a to například zásah do jeho osobní svobody prostřednictvím vazby, jsou-li naplněny zákonné důvody k jejímu nařízení. Pro vyvážení této nevýhody či nerovného postavení na druhou stranu trestní řád poskytuje obviněnému některá práva, která naopak nenáleží státnímu zástupci, jako je například právo posledního slova či navrácení lhůty atd 33. b) Důkazním prostředkem postavení obviněného v rámci řízení jako důkazního prostředku je nasnadě. Obviněný byl (je-li pachatelem) přímo účasten skutku, z kterého je obviněn a jeho výpověď je velmi důležitým důkazem. Orgány činné v trestním řízení vyslýchají obviněného v kterékoliv fázi trestního řízení. Zpravidla ve výpovědi obviněný čin, z kterého je obviněn popírá a výpověď je tedy také prostředkem obhajoby, nebo se k němu doznává. Je ale důležité, aby se výpověď obviněného nestala jediným důkazním prostředkem toto není žádoucí, protože výpověď obviněného bude vždy velmi subjektivní a je nutné, aby byl skutkový stav prošetřen a zjištěn pomocí souboru ostatních důkazů. c) Předmětem výkonu rozhodnutí postavení obviněného, v této fázi již odsouzeného, je takové, že se v případě uložení trestu musí podvolit výkonu rozhodnutí Zde bych se blíže zabývala postavením pachatele v jednotlivých stádiích trestního řízení: a) Postavení pachatele v přípravném řízení protože pachatel, který je v přípravném řízení již nazýván obviněný dle 32, dosud není stranou řízení, nemá plnou škálu práv, jako v řízení před soudem. Jeho práva jsou definována v 33 trestního řádu, kde má například právo: - vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům - uvádět důkazy a okolnosti sloužící k jeho obhajobě - činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky - zvolit si obhájce a radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby, je-li ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody - za určitých okolností právo na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu - být poučen o právech, která obviněnému náleží 33 JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 3. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 155 27