Zn. 275/11 Nejvyšší soud Burešova 20, 657 37 Brno prostřednictvím Okresního soudu v České Lípě Děčínská 390/4, 470 52 Česká Lípa Ke sp. zn. Okresního soudu v České Lípě 13 C 203/2007 Žalobce: Město Česká Lípa, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 1, 470 01, Česká Lípa zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph. D., advokátem, se sídlem KVB advokátní kancelář s.r.o., Teplého 2786, 530 02 Pardubice Žalovaná: VETT a.s., IČ 25404717, se sídlem Nad Opatovem 2140, Praha zast. JUDr. Michalem Říhou, advokátem, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 DOVOLÁNÍ proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, č. j. 29 Co 376/2015-1162, ze dne 19. 2. 2016 Přílohy: Plná moc advokáta Sdělení soudního exekutora ze dne 13. 4. 2016, č. j. 141 EX 01549/13-155 (včetně příloh) KVB advokátní kancelář s.r.o. Teplého 2786, 530 02 Pardubice tel.: 226 259 401, e-mail: pravnik@akkvb.cz 1 www.akkvb.cz
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě, č. j. 13 C 203/2007-1092, ze dne 10. 7. 2015 bylo ve výše uvedené věci rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 34 963 976,59 Kč s úrokem z prodlení, a žaloba byla zamítnuta v části, ve které se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení 35 548 045,28 Kč, a dále v rozdílu mezi požadovaným a přiznaným úrokem z prodlení. Oba účastníci podali proti citovanému rozsudku odvolání, jimiž namítají nesprávné právní hodnocení soudu i nesprávné skutkové závěry. Zatímco však žalovanému bylo usnesením Okresního soudu v České Lípě, č. j. 13 C 203/2007-1079, ze dne 30. 6. 2015 přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 70 % z důvodu nepříznivých majetkových a výdělkových poměrů (žalovaný po dobu více jak tří let hospodaří se ztrátou) kteréžto rozhodnutí bylo dokonce soudem odvolacím změněno tak, že se žalovanému přiznává osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberce, č. j. 29Co 375/2015-1158, ze dne 19. 2. 2016), žádost strany žalující o osvobození od soudních poplatků byla usnesením Okresního soudu v České Lípě, č. j. 13 C 203/2007-1115, zamítnuta. K odvolání žalobce proti tomuto zamítavému rozhodnutí bylo pak napadené usnesení okresního soudu usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, č. j. 29 Co 376/2015-1162, ze dne 19. 2. 2016 potvrzeno. Proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu, které bylo žalobci doručeno dne 21. 3. 2016, podává tímto žalobce řádně a včas následující dovolání, kterým napadá uvedené usnesení v celém rozsahu, přičemž v dalším textu uvádí žalobce v souladu s ustanovením 241a odst. 2 o.s.ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i vymezení důvodu dovolání a dovolací návrh. I. Přípustnost dovolání Podle ustanovení 236 odst. 1 o.s.ř. platí, že Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Problematiku přípustnosti dovolání proti nemeritorním usnesením pak upravuje ustanovení 239 o.s.ř., dle něhož Přípustnost dovolání ( 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. 2
Posledně citované ustanovení odkazuje tedy v otázce přípustnosti dovolání proti nemeritorním usnesením mj. na ustanovení 237 o.s.ř. (jenž se jinak týká dovolání proti meritorním rozsudkům i usnesením), dle něhož Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. To tedy s přihlédnutím ke zde napadenému rozhodnutí znamená, že proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, je ve smyslu ustanovení 237 o. s. ř. ve spojení s 239 o.s.ř. přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu za podmínek v tomto ustanovení stanovených, to jest mj. tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. O takovou otázku přitom dle názoru žalobce v předmětném případě jde, když žalobce tvrdí, že měl být osvobozen od soudního poplatku spojeného s podáním odvolání, a to (s přihlédnutím k okolnostem předmětného případu) především s ohledem na princip rovnosti stran a jejich přístupu k (odvolacímu) soudu. Dovolatel tedy tvrdí, že při osvobození žalované od soudního poplatku a současném neosvobození žalobce je princip rovnosti stran s ohledem na majetkovou situaci žalované v předmětném případě narušen tak zásadním způsobem, že žalobce nemá reálnou možnost odvolání vůbec podat. Jelikož tato otázka, resp. tento důvod osvobození od poplatku nebyl dovolacím soudem dle názoru žalobce dosud řešen, je naplněn důvod přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení o.s.ř. II. Důvod dovolání Podle ustanovení 241a odst. 1 o.s.ř. platí, že Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V daném případě posoudily obecné soudy nesprávně právní otázku nároku žalobce na osvobození od soudního poplatku spojeného s podáním odvolání. Podle ustanovení 138 odst. 1 o.s.ř. platí, že Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí 3
musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Ačkoli oba soudy konstatovaly (shodně s argumentací žalobce), že poměry odůvodňující přiznání osvobození mohou být i jiné než majetkové, odmítly uznat existenci takových poměrů na straně žalobce. Žalobce má však za to, že v daném případě existují závažné okolnosti zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují osvobození od soudního poplatku, a to konkrétně následující, vzájemně úzce související (a toliko pro přehlednost formálně odlišené) skutečnosti. II/1. Odlišný přístup k osvobození stran sporu od soudního poplatku vede v daném případě k porušení rovnosti stran Jak bylo výše uvedeno, žalovaná strana byla (po zásahu odvolacího soudu) plně od soudního poplatku osvobozena, a to i přesto, že soudní spor vyplývá z hlavní podnikatelské činnosti žalované strany, jedná se tedy o její podnikatelské riziko, pročež by osvobození od soudního poplatku mělo být v souladu s dikcí citovaného 138 o.s.ř. naprosto výjimečné (jak ostatně plyne též např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3790/11). Kromě toho to (již nesporně) byla právě žalovaná strana, která se na úkor žalobce obohatila. Naproti tomu žalobci (jenž není podnikatelem a v dané věci je stranou ochuzenou) nepřiznal Okresní soud v České Lípě osvobození žádné, a to ještě s odůvodněním, že soud posoudil i povahu nároku žalobce, kdy tento vznikl z neplatné veřejnoprávní smlouvy, kdy se sám žalobce zavázal hradit žalovanému prokazatelnou ztrátu v maximální výši, nikoli ve výši obvyklé, jak činí řádný hospodář. I když žalobce odhlédne od skutečnosti, že soud argumentuje (neexistujícím) nárokem z absolutně neplatné veřejnoprávní smlouvy, nelze přehlédnout zřetelně nerovný přístup k oběma stranám sporu, neboť žalovanému bylo osvobození přiznáno navzdory tomu, že je podnikatelem, že ke sporu došlo právě v souvislosti s výkonem jeho podnikatelské činnosti (a rovněž žalovaný se přeci zavázal, že bude svůj závazek řádně plnit, místo toho se však na úkor žalobce enormně bezdůvodně obohatil) a že si své aktuální majetkové poměry nepochybně způsobil vlastním přičiněním, zatímco žalobci žádné osvobození přiznáno nebylo mj. proto, že se přeci zavázal k úhradě prokazatelné ztráty. Vzniká tím značně paradoxní situace, kdy ochuzená strana nese plné náklady, zatímco ten, kdo se na její úkor obohatil, je od soudních poplatků osvobozen, a tedy má mnohem výhodnější podmínky pro vedení soudního sporu. 4
Žalující strana v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 13/98, podle kterého je třeba při interpretaci 138 odst. 1 o. s. ř. vycházet především z ústavní zásady rovnosti. Prvostupňový soud tento nález označil za nepřípadný ve vztahu k řešené věci, neboť dle jeho názoru otázkou řešenou v tomto nálezu bylo pouze to, zda je možné osvobodit i právnické osoby. Podle názoru žalující strany je však možné či snad spíše dokonce nutné závěr Ústavního soudu aplikovat obecně, tedy i v situacích, kdy nerovnost pramení z jiných příčin, jak je tomu i zde. Nelze též přehlédnout, že nemajetnost a záporný výsledek hospodaření, který sloužil jako hlavní argument pro osvobození žalované strany od soudního poplatku, byl do značné míry zaviněn jejími vlastními podnikatelskými rozhodnutími, např. prodejem dlouhodobého majetku (staveb a pozemků) hluboko pod jejich zůstatkovou cenou v roce 2011. Na základě průběhu exekuce vedené vůči žalované v jiných řízeních, kde byl žalobce úspěšný a byla mu proto přiznána náhrada nákladů řízení, vyvstaly důvodné pochybnosti o existenci právně postižitelného majetku žalované. V této souvislosti poukazuje žalobce na přiložené vyjádření soudního exekutora ze dne 16. 2. 2016, z něhož vyplývá, že aktuálně není zjištěn žádný exekucí postižitelný majetek žalovaného. Hrozí tedy zcela reálná nevymahatelnost pohledávky města. Za daných okolností plně vyvstává do popředí soudy (v důsledku rozdílného přístupu k osvobození stran sporu od soudního poplatku) nastolená nerovnost mezi oběma stranami, neboť zatímco žalovaná není ve svém procesním postupu nijak limitována, žalobce stojí před situací, že podáním odvolání, bez ohledu na jeho úspěšnost, zatíží svůj rozpočet zaplaceným soudním poplatkem, jehož náhrady se vůči žalované s největší pravděpodobností nedomůže ani v případě úspěchu v odvolacím řízení. Podle názoru odvolacího soudu by výše uvedené skutečnosti mohly mít ve vztahu k otázce osvobození žalobce od soudního poplatku význam pouze v případě, že by žalobce v jejich důsledku nemohl poplatek uhradit, resp. že by úhrada poplatku byla spojena s negativním zásahem do nějaké jiné jeho sféry ; takovým zásahem by v případě města mohl být dle soudu např. negativní vliv na chod městského úřadu a výkon přenesené státní správy. Dovolatel netuší, proč by se mělo zaplacení poplatku negativně projevit právě ve výkonu státní správy, je-li poplatek uhrazen z rozpočtu města jako subjektu územní samosprávy; názor odvolacího soudu je však nesprávný především již proto, že pravdou je jeho opak město jako územní samosprávný celek a jeho představitelé (především členové volených samosprávných orgánů) si nutně musí klást otázku, zda podat odvolání v případě nutnosti zaplatit enormní soudní poplatek, který s ohledem na majetkovou situaci žalované ve svém důsledku jen zvýší nevymahatelnou pohledávku města. Odpověď na tuto otázku je při respektování povinnosti péče řádného hospodáře (o veřejný majetek) poměrně jasná (a negativní), což současně znamená, že při neosvobození města od soudního poplatku město ve skutečnosti nemá možnost odvolání podat; tím je však v situaci plného osvobození druhé strany od soudního poplatku procesní rovnost stran zásadně narušena. 5
II/2. Faktická nevymahatelnost pohledávky Jak bylo výše uvedeno, je velmi pravděpodobné, že se žalobce své pohledávky vůči žalobci reálně nedomůže, a není tedy v jeho zájmu resp. není ani s ohledem na zákonnou povinnost řádného hospodaření právně možné, aby tuto nevymahatelnou pohledávku ještě zvyšoval zaplacením soudního poplatku. Prvostupňový soud tuto argumentaci odmítl s odůvodněním, že důvody pro osvobození lze hledat jen na straně žadatele. Faktickou vymahatelnost pohledávky si musí dle soudu žalující strana zhodnotit sama v rámci vlastní ekonomické úvahy. Pokud pomineme fakt, že předmětný spor se (bez jakéhokoliv zavinění na straně žalobce) táhne již od roku 2007, kdy byly majetkové poměry žalované strany podstatně jiné (a nebylo tedy možné tuto úvahu uskutečnit), domnívá se žalující strana, že i tento výklad je přehnaně formalistický. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přiměřené soudní poplatky jsou přípustné, nesmějí však být překážkou přístupu k soudu. Přiměřený soudní poplatek by měl odradit od nepodložených a nejistých sporů. V žádném případě by však neměl být tak vysoký, že i v situaci, kdy si je žalující strana jistá oprávněností svého návrhu, musí ve skutečnosti zvažovat, zda vůbec svůj nárok uplatňovat, protože soudní poplatek může být v praxi vyšší než reálně vymožitelná částka. Žalující strana odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Urbanek proti Rakousku (rozsudek, 9. 12. 2010, č. 35123/05). Stěžovatel v oné věci namítal, že soudní poplatek (v insolvenčním řízení) by měl odrážet nikoliv žalovanou sumu, ale sumu, kterou je skutečně možné reálně získat. Soud neshledal v daném případě porušení Úmluvy právě proto, že v rakouském soudním řízení je možné tuto otázku zohlednit při individuálním prominutí poplatku. Pokud by tedy zdejší soud trval na tom, že vymožitelnost pohledávky při rozhodování o přiznání osvobození od poplatku zohlednit nelze, znamenalo by to, a contrario, že takový výklad je s Úmluvou v rozporu. Odvolací soud tuto argumentaci žalobce odmítl s paušálním tvrzením, že nelze předjímat vymahatelnost pohledávky žalobce; podstata argumentace dovolatele však spočívá ve shora již zdůrazněné (soudem nereflektované) skutečnosti: Vzhledem k prokazatelným zjištěním o stavu majetku žalované nemá žalobce reálnou možnost odvolání podat, zatímco žalovaná, jež byla osvobozena od soudního poplatku v plném rozsahu, není v této otázce jakkoli limitována. II/3. Porušení principu proporcionality Nereflektováním výše popsaných závažných okolností jednaly obecné soudy v rozporu s principem proporcionality, který je třeba aplikovat vždy, když soud rozhoduje 6
o dvou nebo více vzájemně si konkurujících zájmech. Prvostupňový soud však žádný test proporcionality neprovedl, naopak pouze konstatoval, že dopady zaplacení soudního poplatku na obě strany sporu (prospěch či újmu, která jim rozhodnutím o osvobození vznikne) vůbec nemůže brát v úvahu. S takovým postupem žalobce nesouhlasí a považuje jej za formalistický. Naopak, praktický dopad rozhodnutí do práv účastníků, a především do reálné vymahatelnosti práva, by měl být soudem zvažován, a to i při rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Pokud tedy soud rozhoduje o osvobození od soudního poplatku, neměl by jen z formálního hlediska povšechně posoudit majetkové poměry žadatele, ale musí, v souladu s principem proporcionality, posoudit a zvážit všechny navzájem si konkurující zájmy, a zvolit takové řešení, které co nejlépe naplní účel zákona tj. umožnit efektivní vymáhání práva. Jak bylo výše uvedeno, trvání na zaplacení soudního poplatku (ačkoliv formálně zřejmě možné) by v tomto případě bylo zcela nepřiměřené a především fakticky eliminující přístup žalobce k odvolacímu soudu, potažmo ke spravedlnosti jako takové, což jistě v demokratickém právním státě akceptovat nelze. III. Návrh na odklad právní moci napadeného usnesení Podle ustanovení 243 o.s.ř. může před rozhodnutím o dovolání dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. V případě žalobce je relevantní požadavek na odložení právní moci napadeného usnesení, proto jej tímto zdvořile vznáší. Pokud by totiž právní moc usnesení odložena nebyla, rozhodne soud po uplynutí lhůty k zaplacení poplatku o zastavení odvolacího řízení (o odvolání žalobce). Tím současně hrozí, že ani případný konečný úspěch podaného dovolání žalobci nikterak nepomůže, neboť řízení o jeho odvolání bylo by již pravomocně zastaveno. Dovolatel má tedy závažný zájem (neboť mu neodložením právní moci hrozí závažná újma) na přiznání odkladu právní moci napadeného usnesení. Současně platí, že se takový odklad nedotkne relevantním způsobem právních poměrů žalované ani jiné osoby. Předpoklady pro aplikaci citovaného ustanovení jsou tedy v daném případě splněny. 7
IV. Dovolací návrh S ohledem na shora uvedené se žalobce domáhá tímto dovoláním zdvořile toho, aby Nejvyšší soud dle ustanovení 243d písm. b) o.s.ř. z m ě n i l usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, č. j. 29 Co 376/2015-1162, ze dne 19. 2. 2016, a to tak, že žalobci se přiznává osvobození od soudního poplatku z odvolání v plném rozsahu, event. aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, č. j. 29 Co 376/2015-1162, ze dne 19. 2. 2016 dle ustanovení 243e odst. 1 a 2 o.s.ř. z r u š i l a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (event. dle ust. 243e odst. 2 o.s.ř. zrušil též rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení). V Pardubicích dne 9. května 2016 Město Česká Lípa zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem 8