Právní a psychologické aspekty adopcí

KARLOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra občanského práva Diplomová práce Právní a psychologické aspekty adopcí Stanislava Kubíčková Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Michaela Hendrychová, CSc. Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 31. července 2014

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 31. července 2014 Stanislava Kubíčková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí své diplomové práce doc. JUDr. Michaele Hendrychové, CSc., za cenné rady, připomínky a odborné vedení při zpracování mé práce. Děkuji také celé své rodině za pomoc a podporu, které se mi při jejím vypracování dostalo.

Obsah: Úvod... 1 1. Vývoj a právní úprava osvojení... 3 1.1 Historický vývoj... 3 1.1.1 Řím... 3 1.1.2 Adopce ve středověku... 5 1.1.3 Moderní dějiny... 6 1.1.4 Vývoj na českém území... 6 1.1.4.1 Osvojení v samostatném Československu... 7 1.1.4.2 Osvojení po druhé světové válce... 9 1.1.4.3 Zákon o rodině... 11 1.2 Legislativní rámec adopce... 14 1.2.1 Mezinárodní dokumenty... 14 1.2.1.1 Úmluva o právech dítěte... 15 1.2.1.2 Evropská úmluva o osvojení dětí... 16 1.2.1.3 Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení... 17 1.2.1.4 Judikatura Evropského soudu pro lidská práva... 18 1.2.2 Česká právní úprava... 19 1.2.2.1 Listina základních práva a svobod... 19 1.2.2.2 Předpisy soukromého práva... 20 1.2.2.3 Předpisy veřejného práva... 23 2. Hlavní aspekty osvojení... 25 2.1 Základní pojmy... 25 2.1.1 Rodina... 25 2.1.2 Příbuzenství... 27 2.1.2 Rodičovství, mateřství, otcovství... 28 2.1.2.1 Mateřství... 28 2.1.2.2 Otcovství... 29 2.1.3 Rodičovská odpovědnost, její pozastavení, omezení a zbavení... 30 2.2 Osvojení... 33

2.2.1 Definice osvojení... 34 2.3 Osvojení nezletilého... 34 2.3.1 Osvojenec... 34 2.3.1.1 Předpoklady na straně osvojence... 34 2.3.3.2 Zájem osvojence... 35 2.3.2 Věkový rozdíl mezi osvojitelem a osvojencem... 35 2.3.3 Zákaz osvojení mezi osobami příbuznými... 36 2.3.4 Péče před osvojením... 37 2.3.2 Souhlas s osvojením... 38 2.3.2.1 Udělení a odvolání souhlasu rodičů s osvojením... 38 2.3.2.2 Objektivní důvody nepotřebnosti souhlasu rodiče s osvojením... 40 2.3.2.3 Nezájem rodiče o dítě jako subjektivní důvod nepotřebnosti jeho souhlasu s osvojením... 42 2.3.2.4 Souhlas dítěte s osvojením... 43 2.3.3 Osvojitel... 44 2.3.3.1 Předpoklady na straně osvojitele... 44 2.3.3.3 Zdravotní stav osvojitele... 44 2.3.3.4 Kdo může být osvojitelem... 45 2.4 Typy osvojení... 46 2.4.1 Zrušitelné a nezrušitelné osvojení... 46 2.4.2 Osvojení manželem rodiče dítěte... 48 2.4.3 Osvojení zletilého... 49 2.5 Zprostředkování osvojení... 51 2.6 Řízení o osvojení... 58 2.6.1 Řízení o osvojení nezletilého... 59 2.6.2 Řízení o osvojení zletilého... 61 2.7 Právní důsledky osvojení... 62 3. Psychologické aspekty adopce... 64 3.1 Z pohledu rodiče... 64 3.1.1 Motivace... 66 3.1.2 Rozhodování... 68 3.1.3 Máme dítě a co dál... 69

3.2 Z pohledu dítěte... 70 3.2.1 Potřeby dítěte... 71 3.2.2 Kdy říct pravdu... 71 3.2.3 Adaptace dítěte na novou rodinu... 74 Závěr... 75 Seznam zkratek... 76 Použité zdroje... 77 Seznam příloh... 65

Úvod Tématem mé diplomové práce jsou právní a psychologické aspekty adopcí. Smyslem adopcí je v první řadě snaha o zamezení či minimalizování negativních vlivů na vývoj dítěte, působících v důsledku skutečnosti, že dítě nevyrůstá v plnohodnotné rodině. Je jedno, zda je dítě sirotkem či se jej rodiče zřekli. Rodinné prostředí vytváří nejlepší možné podmínky pro zdravý vývoj dítěte a jakékoliv jiné prostředí mu rodinu nikdy nedokáže plnohodnotně nahradit. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že svazek, který adopcí vznikne, nahrazuje plnohodnotně vztah rodinný a to z právního, psychologického i společenského hlediska. Nejen pro dítě jako takové je adopce výhodná. Existuje celá řada párů, která si nemůže pořídit dítě vlastní. Pro takové je adopce jedinou možností, jak si svůj sen o založení plnohodnotné rodiny vyplnit. Další výhodu adopce poskytuje rodinám, které vlastní dítě či děti již mají a chtějí k nim z různých důvodů přidat děti cizí osvojené. Ve výjimečných případech je možná adopce dítěte i osamělou osobou. Zde se ovšem nejedná o plnohodnotné nahrazení rodinného prostředí, proto je potřeba pečlivě zkoumat všechny podmínky, ve kterých by takové dítě mělo vyrůstat. Přes veškerá pozitiva, která tento institut přináší, však stále velká část dětí zůstává odkázána na výchovu ve státních zařízeních. Pomineme-li objektivní důvody, jako přemíru k adopci vhodných dětí nad poptávkou ze strany potenciálních rodičů, jsou jimi zejména zájem o co možná nejmenší a nejmladší děti. Potenciální rodiče chtějí na dítě působit od prvních krůčků tak, aby nebylo poznamenáno negativními vlivy ztráty rodiny, a pobytem v náhradních zařízeních tzn., aby efekt náhrady vlastního dítěte, co do výchovy a vlivu rodičů, byl co největší. V případě, že se adopce u dítěte v nejzazším věku nepovede, jeho šance na adopci se s přibývajícím věkem spíše klesá, i když není samozřejmě vyloučena. V roce 2012 bylo v České republice 33 kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do 3 let, jejichž kapacita byla 1 700 míst a bylo v nich ke konci roku umístěno 1 397 dětí. V průběhu roku bylo přijato 1 932 dětí, nejčastěji ze zdravotních důvodů. 1

Propuštěno bylo během roku 1 940 dětí, téměř 51 % do vlastní rodiny. Více než čtvrtina propuštěných dětí pobývala v ústavu déle než rok 1. Cílem práce je zaměřit se na osvojení nejen z právního pohledu, ale prozkoumat jej i z hlediska vnitřních prožitků zúčastněných, tj. z hlediska psychologického. Téma mě zaujalo ke zpracování s ohledem na velkou rekodifikaci občanského práva a souvisejících předpisů, která nejen že vytváří zcela novou úpravu a pojetí osvojení jako takového, ale naskýtá i zajímavou možnost porovnání kladů a záporů úpravy současné a předchozí. Nejprve nastíním historický vývoj osvojení a základy mezinárodní a vnitrostátní právní úpravy. Poté se budu věnovat osvojení z více možných úhlů pohledů. K jeho přiblížení objasním základní pojmy, které s ním souvisí, následně jeho definice a nezbytné podmínky k jeho uskutečnění. Dále se zaměřím na zkoumání některých typů osvojení a zmapování samotného průběhu zprostředkování osvojení. Dalším tématem bude procesní problematika osvojení, zejména s ohledem na rekodifikaci účinnou od 1. ledna 2014 a vyhodnocení důsledků, které s sebou osvojení přináší. Závěrečná kapitola bude osvojení posuzovat z psychologického pohledu. Problematika je nastíněna z různých hledisek. V neposlední řadě se věnuje otázce, zda vůbec, jak a kým informovat dítě o tom, že je adoptované. Informace obsažené v přílohách popisují současnou situaci v České republice a jejích jednotlivých krajích. Jsou zde vypočteny děti umístěné ve zdravotnických zařízeních a páry, které žádají o adopci. Citované prameny, které jsem ke zpracování tohoto tématu užila, byly především komentáře občanského a rodinného práva, související předpisy, časopisové a internetové články, díla různých odborníků a databáze. 1 Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. ÚZIS. uzis.cz [online] Last modified 2013 [cit. 2014-03-24]. Dostupné na WWW: <http://uzis.cz/rychle-informace/cinnost-kojeneckych-ustavu-detskychdomovu-pro-deti-do-tri-let-dalsich-zarizeni-pro-deti-roce-2012>. 2

1. Vývoj a právní úprava osvojení Lidskému rodu není nic dražšího než děti. (Livius Titus) Cílem této kapitoly je bližší seznámení se s vývojem osvojení od jeho prvopočátků do současnosti, což umožní lepší pochopení nové úpravy účinné od 1. 1. 2014, která se záměrně vrací k některým institutům známým již z dob dávno minulých a před její účinností neužívaným. Podkapitola se zaměřuje na úpravu osvojení ve veřejnoprávních o soukromoprávních předpisech. 1.1 Historický vývoj Prvotní myšlenka o přijetí cizí osoby do vlastní rodiny není výdobytkem moderní doby, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale byla pojata a realizována již mnohem dříve a to už v období prvních starověkých civilizací, tj. starého Egypta, Indie, Číny, Řecka a Říma a překvapivě také Oceánie 2. Jak uvádí Koluchová, přijímání opuštěných dětí do nových rodin bylo běžnou praxí v mnoha kulturách 3. Pojem adopce původně znamenal vyvolení, tzn., že rodiče si svoje děti vybírali, na rozdíl od současnosti, kdy jsou rodiče pro dítě vybíráni, při respektování zásady nejlepšího zájmu dítěte. 1.1.1 Řím V čele klasické římské rodiny byl otec rodiny ( pater familias ) a všichni ostatní členové mu byli podřízeni. Tohoto postavení mohl dosáhnout jen svobodný a dospělý římský občan, který se právně vymanil ze své původní rodiny. Jenom on byl osobou 2 ŠVESTKA J., Osvojení v československém právním řádu. 1.vyd.Praha: Acta Universitatis Carolinae, 1973, s. 7. 3 Srov. KOLUCHOVÁ, J. a kol. Osvojení a pěstounská péče. 1. vydání. Praha: Portál, 2002, str. 12. 3

sui iuris tj. osobou plně svéprávnou. Pater familias disponoval tzv. otcovskou mocí ( patria potestas ) která mimo jiné umožňovala děti odložit, prodat či je nechat adoptovat. Tuto moc mohl pater familias uplatňovat vůči dětem, které se narodily v řádném římském manželství, vůči vlastním legitimovaným dětem narozeným mimo řádné manželství, či vůči osvojeným dětem. Mezi nesvéprávné osoby tj. osoby alieni iuris (osoby podřízené cizímu právu) patřily: manželka, manželky neemancipovaných synů, vnoučata a pravnoučata. Tyto osoby byly otci podřízeny a zcela na něm závislí 4. Osvojení v Římě lze rozdělit na dva druhy. Jednalo se o tzv. arrogatio a adoptio a pro obě formy platila zásada Adoptione naturam imitatur tzn. osvojením se napodobuje příroda 5. Až do císařského období mohli adoptovat pouze muži a byl kladen důraz na přiměřený věkový rozdíl (18 let) mezi osvojencem a osvojovaným. Nebylo dovoleno adoptovat vlastní nemanželské děti a děti propuštěné z moci otcovské. Hlavním účelem adopcí bylo zajistit pokračování rodu a to prostřednictvím např. převodu majetkových práv na osvojence či zániku osvojencových závazků. Mnohdy docházelo i k propuštění a následnému osvojení otroků ať už z důvodů hospodářských či etických. V případě osvojení formou adrogatio či arrogatio mohl být osvojitelem pouze bezdětný muž starší 60 let. Osvojencem mohla být pouze osoba sui iuris, která osvojením vstupovala pod moc svého osvojitele a stávala se osobou alieni iuris, a to spolu s osobami jí podřízenými. Tím došlo k rozpadu osvojencovy původní rodiny. Druhým způsobem osvojení bylo tzv. adoptio neboli adopce v užším slova smyslu. Osvojovaným byla osoba alieni iuris tj. osoba nesvéprávná, která přecházela z moci jednoho patera familias do moci patera familia druhého. Docházelo u ní k přechodu z jedné rodiny do druhé, tzv. změně rodinné příslušnosti (mutatio familiae). Právní důsledky obou forem osvojení se lišily. V případě arrogace osvojovaný přišel do nové rodiny, čímž prodělal tzv. capitis deminutio minima a stal se osobou aleini iuris. Současně s kapitisdeminucí na osvojitele přešel veškerý majetek arrogovaného a jeho dluhy byly smazány. U adopce v užším slova smyslu docházelo 4 ŠVESTKA J., Osvojení v československém právním řádu. 1.vyd.Praha: Acta Universitatis Carolinae,1973, s. 7. 5 Institutiones Iustiniani I., 11,4 4

pouze k prvně zmiňovanému účinku, tedy k přijetí adoptovaného do nové rodiny 6. Z procesního hlediska došlo v justiniánském období k výraznému zjednodušení celého postupu, neboť z Justiniánova kodexu vyplývá, že k adopci postačovalo souhlasné prohlášení obou otců rodin a jen v případě dospělosti dítěte, byl vyžadováno také jeho přivolení 7. Hlavní výhodu představovalo osvojení především pro osvojitele. Byl to prostředek, jak zachovat pokračování tradičních patricijských a jiných významných rodin, zvláště v případě, když rodině chyběl mužský potomek, který by rodový kult zachoval. K výhodám, které z adopce vyplývaly pro adoptovaného, se přihlíželo až druhotně. Bylo to např. poskytnutí ochrany ze strany patera familias nebo zánik osvojencových závazků. Nejucelenější a nejpřesnější úpravu jak římského práva rodinného, tak občanského, představoval Justiniánův kodex tzv. Corpus Iuris Civilis. Ten byl vydán v roce 534 n. l. a je považovaný za základní pramen práva, z něhož vycházela i recepce římského práva ve středověku. 1.1.2 Adopce ve středověku Obdobím středověku se myslí dějinný vývoj, který nastal po zlomové celoevropské události, kterou byl zánik Západořímské říše v roce 476 n. l. a pokračoval do dalších evropsky zásadních událostí, kterými byly buď objevení Ameriky v roce 1492 příp. zánik Východořímské říše v roce 1453, příp. uveřejnění 95 tezí Martina Luthera v roce 1517. I přes objev nového kontinentu Ameriky zůstala Evropa stále centrem ekonomického, politického a společenského dění. Její pilíře stály na zaniklém římském státoprávním kultu, antické vědě a filozofii a křesťanském náboženství. Přesto život jako takový ztratil oproti římským dobám svoji váženost, čímž došlo i k úpadku institutu osvojení. Klasické pojetí adopce vymizelo spolu s rozvrácením a zánikem 6 Srov. KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 148. 7 Srov. BARTOŠEK, M. Dějiny římského práva: ve třech fázích jeho vývoje. 2., přeprac. vyd. Praha: Academia, 1995, s. 163. 5

Západořímské říše v roce 476 n. l. a její znovuobjevení a znovuzavedení je spojeno až s obdobím tzv. moderních dějin 8. V této době se začaly zostřovat sociální rozdíly mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva a docházelo k zvýšené natalitě dětí u těch nejchudších. Kvůli nadbytku svých vlastních dětí neměli chudí žádný zájem na tom, aby k nim přibyl cizí člověk. V podobné situaci se nacházela i šlechta či jiné zámožnější vrstvy. Přijetí dalšího člena do rodiny by znamenalo zmenšení majetkových podílů jednotlivých osob, zvláště při dědickém řízení. Také feudální rodiny nechtěly rozšiřovat svá výsadní práva či privilegia na další osoby 9. Pokud už k osvojení docházelo, bylo to především z mocenských důvodů. 1.1.3 Moderní dějiny Zlomovým bodem, od nějž lze datovat éru moderních dějin, je Velká francouzská buržoazní revoluce v roce 1789. V souvislosti s výraznou proměnou společnosti, nástupem osvícenského a humanistického myšlení, docházelo k opětovnému zájmu o člověka vůbec, rozvoji legislativy a tím i k obrodě institutu osvojení. Tento institut se stal součástí všech tehdejších významných občanských zákoníků. Jedním z nich byl i tzv. Code Civil neboli Code Napoléon vydaný roku 1804. Ten výrazně ovlivnil kodifikace v ostatních evropských zemích (např. německou, polskou či švýcarskou) a dodnes zůstává základním pramenem francouzského občanského práva. Jeho základní zásady jsou postaveny na přirozenoprávní teorii s patrným vlivem římského práva. Osvojení bylo pojato jako smlouva mezi osvojitelem a osvojencem. Předpokladem osvojení byl věk osvojitele alespoň 50 let a zletilost osvojence. Dále osvojitel nesměl mít vlastní potomky. Adopcí se převážně řešily poměry nemanželských dětí. 1.1.4 Vývoj na českém území 8 Srov. GOFF, J. Le; SCHMITT, J. -C. Encyklopedie středověku. 2. vydání. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 549. 9 ŠVESTKA J., Osvojení v československém právním řádu. 1.vyd.Praha: Acta Universitatis Carolinae,1973, s. 7. 6

Hlavní pojetí a smysl osvojení se postupnými kroky začaly měnit. Dříve představovalo osvojení důležitou instituci zejména pro zachování pokračování rodu a zajištění péče o majetek. Velký zlom představovala pro osvojení první světová válka, která po sobě zanechala mnoho sirotků v důsledku úmrtí rodičů a mnoho opuštěných rodičů, kteří ve válce přišli jedno či více dětí. Díky tomu se osvojení postupně stává institutem, který má zajišťovat výchovu a péči o děti v náhradní rodině, nejde již o pouhý majetkoprávní vztah 10. Přestože v roce 1918 vznikl samostatný a nezávislý československý stát, platilo na našem území právo rakouské. Institut osvojení byl součástí práva rodinného upraveného ve všeobecném občanském zákoníku z roku 1811 ( Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, v textu dále jen ABGB ), konkrétně v paragrafech 179 až 185. U nás byl převzat na základě recepční normy č. 11/1918 Sb. z. A n., o zřízení samostatného státu československého 11. 1.1.4.1 Osvojení v samostatném Československu Jednalo se o smlouvou založený soukromoprávní vztah s právními následky v občanskoprávní oblasti. Podmínkou osvojení byl věkový rozdíl alespoň 18 let mezi osvojencem a osvojitelem s tím, že osvojitel musel mít nejméně 40 let a být bezdětný. Osvojit bylo možné jak osobu zletilou, tak nezletilou, přičemž u osoby nezletilé byl nutný souhlas jejího manželského otce, popř. matky nebo poručníka a u osob zletilých musel souhlasit manželský otec. V případě, že již byla osoba provdána, také její manžel či manželka. Osvojením osvojenec neztrácel práva ke své původní rodině, ale vůči osvojiteli byl v postavení jeho vlastního dítěte narozeného v manželství 12. Poté, co byl přijat a nabyl účinnosti nový zákon č. 56/1928 Sb., o osvojení, byla ustanovení upravující osvojení z ABGB ( 179 až 185) zrušena a úprava osvojení byla 10 FRINTA, O. Osvojení (nejen) v návrhu nového OZ. Právník. 9/2007, č. 9, s. 962-964. ISSN 0231-6625. 11 ABGB byl v českém právním řádu nahrazen až zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který označujeme jako tzv. střední občanský zákoník. Účinnosti nabyl dne 1. 1. 1951. V jeho důsledku byla odstraněna také právní dualita pro české země a Slovensko, která v podstatě nebyla přerušena ani v průběhu druhé světové války. 12 RADVANOVÁ, S.; ZUKLÍNOVÁ, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 126. 7

výlučně obsažena v tomto zákoně. Osvojení zůstalo, podobně jako v ABGB, smluvním vztahem a jeho hlavním účelem nebylo zabezpečení výchovy dítěte, ale zajištění přechodu majetku 13. Zákon byl rozložen do 14 paragrafů a 6 částí. První část upravovala podmínky osvojení, druhá právní účinky osvojení, třetí část upravovala zrušení právního poměru z osvojení, čtvrtá pak obsahovala náležitosti smlouvy, pátá příslušnost soudu a šestá závěrečná ustanovení. V ustanovení 1 tohoto zákona byl definován osvojitel jako ten, kdo nemá vlastních dětí manželských anebo jim na roveň postavených (legitimovaných, osvojených, jakož i v poměru k matce nemanželských). Osvojit bylo možné jak zletilého, tak nezletilého, za podmínek dodržení věkového rozmezí 18 let. Osvojovat mohli jak muži, tak ženy, starší 40 let. Absolutní zákaz platil na osvojení vlastního manžela, sourozence, či příbuzného v pokolení přímém. K osvojení bylo zapotřebí souhlasu druhého manžela a to v případě osvojení dítěte i manžela 14. Osvojení vyžadovalo formu smlouvy, jejíž náležitosti upravoval 8 zákona č. 56/1928 Sb., o osvojení. Musela být sepsána jako veřejná listina. V případě, že byla sepsána jako listina soukromoprávní, bylo nutné soudně nebo notářsky ověřit podpisy. V případě osvojence svéprávného musela být smlouva schválena okresní soudem, v jehož obvodu měl osvojitel bydliště 15. U nesvéprávného schvaloval smlouvu poručenský (opatrovnický) soud. Zákon se podrobně zabýval úpravou souhlasů. K uskutečnění adopce byl v případech nezletilců nutný souhlas jeho rodičů. Ten ale podléhal schválení soudu, který ho mohl odepřít, pokud zjistil, že nebyly splněny podmínky k osvojení dané zákonem, smlouva nebyla ku prospěchu dítěte nebo osvojení nemanželského dítěte mohlo vést k rozvratu manželství. V případě, že jeden či oba rodiče bez vážného důvodu odpírali souhlas udělit, mohl být souhlas nahrazen soudem ( 2). Hlavní váhu při udělování souhlasu k osvojení měl otec, kterému dítě přímo podléhalo na základě otcovské moci. Dítě tedy mohlo být osvojeno, přestože matka dítěte nesouhlasila. 13 Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 23. 14 Srov. ustanovení 1 odst. 3 zákona č. 56/1928 Sb., podle něhož manžel může toliko se svolením druhého manžela někoho osvojiti neb osvojen býti. 15 Tzv. sudiště ve sporných věcech ustanovení 9 zákona č. 56/1928 Sb. 8

Takový přístup zachycuje v tehdejší právní úpravě přetrvávající nerovné postavení muže a ženy. Osvojením vstupoval osvojenec s osvojitelem do stejného právního poměru, jaký by existoval mezi rodičem a manželským dítětem ( 4). Podle 4 odst. 2 tohoto zákona platilo, že dítě přijde pod otcovskou moc osvojujícího muže. Osvojenec, příp. jeho potomci, tak mohli vůči osvojiteli uplatnit veškeré majetkoprávní nároky. Vůči příbuzným osvojitele však žádné takové nároky uplatnit nemohli, dokonce mezi nimi a osvojencem ani nevznikl příbuzenský vztah. Z toho důvodu byly zachovány nároky osvojence a jeho potomků vůči vlastní rodině, např. i nárok na výživu v případě, že osvojitel vyživovací povinnost neplnil. Osvojení mohlo být zrušeno dvěma způsoby. V prvním případě, osvojení, jako dohoda, mohlo být zrušeno opět dohodou všech stran. U nesvéprávných bylo nutné schválení zákonného zástupce a poručenského (opatrovnického soudu). Druhou možností bylo podání žaloby kterékoliv ze smluvních stran proti všem účastníkům. K takovému kroku se mohlo ovšem přistoupit pouze ze závažných důvodů, např. dle 7 odst. 2 zákona č. 56/1928 Sb., že se někdo stává nehodným děditi nebo může býti vyděděn. Zrušením zanikly veškeré právní účinky, které byly se vznikem osvojení spojené. 1.1.4.2 Osvojení po druhé světové válce Nový zákon, jenž nahradil zákon č. 56/1928 Sb., o osvojení, reflektoval poválečný vývoj a nabyl účinnosti 1. 1. 1950 jako zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Poprvé se v něm setkáváme s pojetím osvojení jako institutem náhradní rodinné péče 16. Úprava osvojení byla obsažena v hlavě druhé, části čtvrté, konkrétně v 63 až 69 a od roku 1958 byla rozšířena o 69a. V zákoně již nebyla zakotvena minimální věková hranice pro osvojitele, nebylo stanoveno minimální věkové rozmezí mezi osvojencem a osvojitelem a byla zrušena podmínka bezdětnosti osvojitele. Zákon v ustanovení 64 odst. 2 hovoří pouze o přiměřeném věkovém rozdílu mezi osvojencem a osvojitelem. Další zásadní změnu zakotvovalo ustanovení 64 tohoto zákona, které povolovalo 16 RADVANOVÁ, S.; ZUKLÍNOVÁ, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1999, s. 127. 9

osvojování pouze nezletilých, a to jen v případě, že by jim osvojení bylo ku prospěchu. Definitivně tím vymizela možnost osvojení zletilých. Osvojovat mohly pouze plně svéprávné osoby, kromě toho musely být manžely. Zákon dále upustil od smluvního pojetí osvojení. V 66 bylo stanoveno, že osvojení vznikne soudním výrokem na žádost osvojitele. Nezbytným předpokladem k osvojení bylo přivolení zákonného zástupce. V případě, že osvojovaný byl způsobilý posoudit důsledky osvojení, bylo zapotřebí i jeho přivolení. Poměr, který mezi zúčastněnými vznikl, byl stejný, jako poměr mezi rodičem a dítětem ( 63). Tím došlo k zániku rodičovské moci biologických rodičů. Výjimku tvořila tzv. podpůrná vyživovací povinnost původních rodičů, upravená v 68 tohoto zákona 17. Zrušit osvojení bylo možné prohlášením soudu, na návrh osvojitele či osvojence, a to z důležitých důvodů. V případě, že již osvojenec dosáhl zletilosti, bylo možné zrušit osvojení na základě dohody uzavřené mezi ním a osvojitelem ve formě soudního zápisu. První a poslední novelizace tohoto zákona proběhla v roce 1958 zákonem č. 15/1958 Sb., o změně předpisů o osvojení. Novelou byla zavedena nová forma osvojení, a to osvojení nezrušitelné. U této formy osvojení vznikla osvojitelům možnost zapsat se do matriky místo rodičů osvojence. V takovém případě bylo stanoveno, že mezi osvojencem a osvojitelem i jeho příbuznými vznikne příbuzenský poměr 18. I přes tuto změnu zůstali původní rodiče nadále zapsáni v matriční knize v dodatečném záznamu. V souvislosti s nezrušitelným osvojením můžeme také hovořit o osvojení úplném. Novelou definitivně zanikla u nezrušitelného osvojení vyživovací povinnost původní rodiny a osvojenec si také nemohl ponechat příjmení svých biologických rodičů vedle příjmení nabytého od svého osvojitele. Další zásadní změnu přinesl 66 odst. 2, který vytyčil zákonné podmínky, za nichž nebyl vyžadován souhlas zákonných zástupců s osvojením. V prvním případě šlo o situaci, kdy bylo dáno dítě do ústavní péče a rodiče po dobu minimálně jednoho roku o něj neprojevili žádný zájem, příp. rodiče neprojevili zájem o dítě po dobu minimálně 17 RADVANOVÁ, S.; ZUKLÍNOVÁ, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1999, s. 128. 18 Ustanovení 63 odst. 2, resp. 66 odst. 2 zákona č. 265/1949 Sb. Podle ustanovení 69a téhož zákona, pokud došlo k tomu, že osvojitel byl zapsán do matriky namísto biologických rodičů, zanikla i jejich vyživovací povinnost vůči osvojenci. 10

dvou let. Biologičtí rodiče také měli možnost dát souhlas s osvojením předem, ovšem bez vztahu ke konkrétně určeným osvojitelům. 1.1.4.3 Zákon o rodině Další úprava, jíž se budeme zabývat, platila do nedávné minulosti. Jedná se o zákon č.94/1963 Sb., o rodině, v znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině ), který byl od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V průběhu svého působení byl zákon několikrát novelizován. Vůdčí zásada tohoto zákona stála na oddělení nemajetkových vztahů v rodině od vztahů majetkových. Ideologicky navazoval na zákon o právu rodinném z roku 1949, jehož pilíře stály na principech sovětského rodinného práva. Rodina plnila funkci spotřebního společenství, čímž měl stát zásadní zájem na tom, aby mohl do rodinného života zasahovat či jej ovlivňovat 19. Samotná úprava osvojení byla postavena v podstatě na stejných principech jako úprava přecházející. Osvojením byl mezi osvojencem a osvojitelem založen vztah stejný jako mezi rodičem a dítětem. Nově bylo zavedeno, že mezi osvojencem a příbuznými osvojitele vzniká vztah příbuzenský, a to v případě osvojení zrušitelného či nezrušitelného. V zákoně byla zakotvena zásada, že osvojitelem může být pouze občan, který svým způsobem života zaručuje, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti ( 64 odst. 1). Dále bylo stanoveno, že mezi ním a osvojitelem musí být přiměřený věkový rozdíl. Nezbytným předpokladem byla plná svéprávnost osvojitele a soud zároveň hodnotil jeho zdravotní stav. V 74 a násl. byla obsažena explicitní úprava osvojení nezrušitelného. Dle 74 odst. 2 mohli nezrušitelně osvojit pouze a manželé, příp. jen jeden z nich za podmínky spolužití s rodičem dítěte, příp. pozůstalý manžel po rodiči či osvojiteli dítěte. Výjimečně mohlo být dítě osvojeno i osamělou osobou. Ustanovení 75 stanovilo podmínku stáří osvojence na alespoň jeden rok věku. Pokud bylo dítě mladší, osvojilo se prostým způsobem, tj. zrušitelně, a od dosažení zákonem požadovaného věku soud osvojení přeměnil na nezrušitelné. Tato zvláštní podmínka byla pro účely nezrušitelného osvojení stanovena proto, že podle odborných psychologických poznatků 19 KOVÁŘOVÁ, D. Rodinné právo v připravované rekodifikaci občanského práva. Právo a rodina. 02/2008, č. 2, s. 15. ISSN 1212-866X. 11

a praktických zkušeností lze během prvního roku života dítěte určit základní prognózu jeho dalšího vývoje, tj. teprve po uplynutí nějakého času bude jasné, jak je na tom zdravotně, tělesně, duševně, a zda neexistuje nějaká skutečnost (dědičná nemoc, opožděný vývoj apod.), kterou by měl osvojitel znát, než bude rozhodnuto o nezrušitelném osvojení 20. Oproti dřívější úpravě zanikla vyživovací povinnost původní rodiny, a to jak v případě osvojení nezrušitelného, tak u osvojení zrušitelného. Novým způsobem byly formulovány podmínky, za nichž se nevyžadovalo svolení rodičů - zákonných zástupců s osvojením. Původně byla vyžadována podmínka jediná, a to neprojevení opravdového zájmu ve lhůtě jednoho roku. Pozdější novela zákonem č.132/1982 Sb., tuto lhůtu zkrátila na šest měsíců. Další tzv. velká novela zákonem č.91/1998 Sb. specifikovala neprojevení opravdového zájmu, jako absenci pravidelných návštěv, pravidelné a dobrovolné vyživovací povinnosti, včetně snahy upravit si v mezích svých možností rodinné a sociální poměry k možné osobní péči o dítě. Minimální doba trvání takového chování zůstala zachována ve lhůtě alespoň šesti měsíců. Druhou z možností, kdy souhlasu rodiče s osvojením nebylo třeba, byla absolutní absence jakéhokoliv zájmu rodiče po dobu alespoň 2 měsíců od narození dítěte, nebránila-li mu v ní vážná překážka. Přípustné bylo i udělení tzv. blanketového souhlasu s osvojením předem bez vztahu ke konkrétním osvojitelům. Ustanovení 68a zákona o rodině stanovilo, že souhlas může být dán nejdříve šest týdnů po narození dítěte. Hrušáková v této souvislosti upozorňuje na článek 5 odst. 4 Evropské úmluvy osvojení, podle kterého nesmí být lhůta k souhlasu kratší než šest týdnů, s tím, že tato lhůta předchází neuváženým rozhodnutím matek v období jejich zvláštního osobního stavu vyvolaného šestinedělím, které oslabuje jejich vůli proti vnějším vlivům, a brání plnému rozvoji mateřského citu 21. Rodič, který udělil blanketový souhlas, nebyl již účastníkem řízení o osvojení. Souhlas bylo možné odvolat do doby, než bylo dítě podle rozhodnutí umístěno do péče budoucích osvojitelů. V případě naplnění některé z podmínek soud vyslovil tzv. absenci opravdového zájmu a souhlas s osvojením udělil opatrovník ustanovený dítěti v řízení o osvojení. 20 HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 370. 21 HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 342. 12

Další zajímavostí oproti předchozím úpravám bylo zavedení tzv. povinné předadopční péče ze strany potenciálních rodičů v délce minimálně tří měsíců. Před novelizací bylo podle 69 svěřeno rozhodování o umístění dítěte do předadopční péče ústavu po dohodě s národním výborem. Pouze u dětí, jež byly v péči ústavu z rozhodnutí soudu, náležela tato kompetence soudu. Paradoxně o stejné otázce tak měly pravomoc rozhodovat jak správní, tak soudní orgány. V souvislosti se změnou zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, bylo toto rozhodování přeneseno, jako výlučná pravomoc, na orgány sociálně-právní ochrany dětí. První novelizace se zákon dočkal až v roce 1982 a to zákonem č. 132/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o rodině. Tento zákon, jak již bylo výše naznačeno, poupravil podmínky tzv. kvalifikovaného nezájmu rodičů, a to tak, že zkrátil lhůtu pro neprojevení opravdového zájmu o dítě z 1 roku na 6 měsíců. Ve výjimečných případech povolil nezrušitelně osvojit dítě i osamělým osobám. Reakcí na soulad vnitrostátní úpravy osvojení s mezinárodními smlouvami a potřebu zpřesnění zejména procesní stránky osvojení, byla další novela obsažená v zákoně č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. Ten přinesl novinku, kterou předchozí úpravy neřešily, a to nutnost souhlasu nezletilého rodiče s osvojením a to i přesto, že zákon nezletilým nepřiznával rodičovskou zodpovědnost. Dále došlo k výkladovému upřesnění pojmu tzv. opravdového nezájmu rodičů o dítě. Změnou koncepce prošel i tzv. blanketový souhlas, tj. svolení k osvojení předem bez vztahu ke konkrétním osvojitelům. Formální úprava jeho udělení byla písemná, učiněná před soudem nebo orgánem sociálně- právní ochrany dětí a to osobně přítomným rodičem. Jak již bylo výše uvedeno, nejbližší možná doba pro jeho udělení byla 6 týdnů po porodu. V roce 1999 byl přijat zákon č.360/1999 Sb. jenž rozšířil stávající úpravu o mezinárodní prvek. V 67 odst. 3 zákon stanovil jako podmínku pro osvojení dítěte do ciziny souhlas Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Poslední významnější změnu nastolil až zákon č. 342/2006 Sb., který požadoval jak u osvojení zrušitelného, tak u osvojení nezrušitelného, zápis osvojitele v matriční knize. Tím byl popřen základní rozdíl mezi osvojením zrušitelným a nezrušitelným. Přesto jména biologických rodičů zůstala v matrice zachována. 13

Na závěr této kapitoly je třeba podotknout, že právní úprava víceméně respektovala především zájmy dítěte a dbala na mravní, společenskou a ekonomickou vyspělost rodiny, která nezletilé dítě chtěla osvojit. Pozitivně osvojení ovlivnilo i zavedení možnosti tzv. anonymních porodů a tzv. babyboxů do českého právního řádu, které adopční řízení značně urychlily 22. Ohledně u takto narozených miminek mohlo být ihned zahájeno řízení o osvojení a v podstatě okamžitě mohla být umístěna do předadopční péče budoucích rodičů. 1.2 Legislativní rámec adopce Cílem předcházející kapitoly bylo nastínit historický vývoj adopce, tzn. její pojetí, účel, postavení ve společnosti v kontextu s proměnou společnosti, změnami jejích potřeb, hodnot apod. Další kapitola se věnuje úpravě současné, v mezinárodním i vnitrostátním měřítku. 1.2.1 Mezinárodní dokumenty Nezanedbatelný vliv mají na naši současnou vnitrostátní úpravu i mezinárodní smlouvy uzavřené Českou republikou jako jednou ze smluvních stran, které zaručují jedinci některá neopominutelná práva a také zavazují smluvní strany k harmonizaci vnitrostátních právních řádů s těmito smlouvami. Z hlediska závaznosti mezinárodních smluv pro ČR je třeba zmínit čl. 10 zákona č.1/1993 Sb., Ústava České republiky, který říká, že: Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. K nejvýznamnějším kodifikacím, z pohledu zaměření na dětská práva, patří Ženevská deklarace práv dítěte z roku 1924. Nejednalo se o právně závazný dokument, ale jeho význam a důležitost tkvěly v tom, že na jeho základech začaly vznikat další důležité mezinárodní dokumenty jako Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1949 a také a 22 Podle zprávy ke dni 31. 3. 2014 je v České republice umístěno celkem 60 babyboxů, 105. odloženým miminkem se stala dne 31. 1. 2014 holčička v karvinské nemocnici. Motto babyboxů zní V popelnici umřu Zdroj: Aktuality. babybox.cz. [online] Last modified 2014-03-31 [cit. 2014-04-01]. Dostupné na WWW: <http://www.babybox.cz/?p=aktuality-archiv&a=463>. 14

Deklarace práv dítěte z roku 1959. Dětská práva začala být považována za rovnocenná právům lidským. Hlavním účelem mezinárodních dokumentů týkajících se osvojení je, navzdory různým přístupům jednotlivých zemí, zajistit základní ochranu dítěte a jeho práv ve formě mezinárodně akceptovatelné a závazné úpravy ze strany všech signatářských států. 1.2.1.1 Úmluva o právech dítěte Jedním z nejzákladnějších a nejobecnějších dokumentů týkajících se dětských práv z mezinárodního hlediska je Úmluva o právech dítěte (dále jen Úmluva ) 23. Do dnešní doby ji ratifikovalo téměř 200 států (mezi nimi např. Spojené státy Americké či Somálsko), což svědčí o vzrůstu důležitosti ochrany dětských práv a jejich zrovnoprávnění s právy lidskými. Základním atributem Úmluvy je snaha zajistit všem dětem stejná práva. Zájem dítěte musí hrát hlavní roli při všech činnostech, jež se dětí dotýkají 24. Preambule Úmluvy chápe rodinu jako základní jednotku společnosti. V rodině se vytváří přirozené prostředí pro blaho všech jejích členů a zejména dětí. Proto rodina pojímá specifické ochrany k zachování své nenahraditelné funkce. V Úmluvě je zakotvena zásada 3 P : provision (zásada přežití a rozvoje dětí, zajištění vývoje dětí), protection (ochrana dětí) a participation (účast dětí na životě společnosti). Dítě je definováno v článku 1 jako každá lidská bytost mladší 18 let, s výjimkou těch dětí, které zletilosti dosáhly dříve (např. rozhodnutím soudu před uzavřením manželství) 25. V čl. 2 je vyjádřen zákaz jakékoliv diskriminace dětí ze smluvních států. Dalším zajímavým článkem je čl. 7, v němž je zakotveno právo na jméno, státní příslušnost a 23 V českém právním řádu je publikována jako Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., s přihlédnutím ke sdělení MZV č. 41/2010 Sb. m. s., kterým se vyhlásila oprava v textu Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb. 24 V anglickém textu článek 3 Úmluvy hovoří o the best interests of the child, v českém překladu tedy chybí slovo nejlepší. 25 Bayerová v tomto směru polemizuje s tím, že z článku 1 Úmluvy jasně nevyplývá, od jakého okamžiku vlastně dítě ochranu požívá, neboť není jasné, kdy začíná lidský život. Upozorňuje na to, že v otázkách chápání a právní úpravy problematiky interrupcí panují mezi státy značné rozdíly. Některé státy za počátek dětství považují až narození dítěte, jiné státy počátek dětství posouvají na okamžik početí dítěte. Proto článek 1 Úmluvy ponechává signatářským zemím maximální volnost a svobodu pro potřeby jejich vlastní legislativy ve věcech práv na život plodu nebo dítěte dosud nenarozeného BAYEROVÁ, M. Článek první Úmluvy o právech dítěte. Právní rozhledy. 06/2000, č. 6, s. 8. ISSN 1210-6410. 15

právo dítěte znát své rodiče. Jeho odrazem je ustanovení 836 zákona č.89/2012 Sb., kde je stanovena povinnost osvojitelů informovat osvojence o skutečnosti jeho osvojení. V čl. 9 je stanovena povinnost smluvních států spočívající v zákazu oddělení dítěte od rodičů proti jejich vůli. Výjimku tvoří oddělení v zájmu dítěte, a to na základě soudního rozhodnutí, za předpokladu, že všechny strany se mohou účastnit řízení. Dalšími články upravujícími práva dětí je čl. 32, který zakazuje hospodářské využívání dětí, čl. 34, zakazující sexuální zneužívání dětí. Dále pak článek 35, bránící únosům, prodeji či obchodování s dětmi, a článek 36 zakazující všechny ostatní formy vykořisťování. Úmluva signatářům ukládá různé povinnosti, např. něco učinit, příp. respektovat či uznat práva dítěte nebo vytvořit některá opatření v případech, kdy dochází k problémům uvnitř rodiny, např. zajistit náhradní péči či upravit institut adopce 26. Osvojení se Úmluva věnuje v článcích 20 a 21. Článek 20 upravuje právo dítěte na náhradní rodinnou péči v případě, že nemá odpovídající rodinné prostředí. Článek 21 se týká výhradně osvojení. V případě, že dítěti nelze vhodným způsobem zajistit osvojení ve své zemi, je možné, jako subsidiární způsob, osvojit dítě do ciziny. 1.2.1.2 Evropská úmluva o osvojení dětí Evropská úmluva o osvojení dětí (dále jen Úmluva o osvojení ) byla přijata smluvními státy Rady Evropy a má povahu tzv. regionální úmluvy. Ke sjednání došlo dne 24. 4. 1967 ve Štrasburku a Českou republikou byla ratifikována dne 15. 12. 1999 27. Pro Českou republiku je Úmluva o osvojení závazná s výhradou neuplatňování čl. 7 odst. 1. V tomto článku je stanoveno, že Dítě lze osvojit pouze v případě, že osvojitel dosáhl minimální věkové hranice předepsané pro tento účel, přičemž mu nemá být méně než 21 let nebo více než 35 let. U nás je třeba, aby budoucí osvojitel dosáhl zletilosti 18 let a byl plně svéprávný. Úmluva o osvojení se vztahuje na nezletilé děti, tzn. osoby, které v době podání žádosti o osvojení, nedosáhly věku 18 let, neuzavřeli sňatek a podle zákona se nepovažují za zletilé. 26 Srov. k tomu např. BAYEROVÁ, M. Obecná charakteristika Úmluvy o právech dítěte. Právo a rodina. 05/2000, č. 5, s. 8. ISSN 1212-866X. 27 V českém právním řádu je publikováno jako Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 132/2000 Sb. m. s., o přijetí Evropské úmluvy o osvojení dětí. 16

Souhlas k osvojení dává soud nebo správní orgán. V České republice má toto oprávnění pouze soud. Dále je třeba souhlasu zákonných zástupců. Matka musí souhlasit s osvojením vždy, otec jen v případě dítěte narozeného v manželství. Souhlas nemusí být vyžadován u rodičů, kteří ztratili rodičovskou odpovědnost. Udělování souhlasu otce dítěte s ohledem na to, jestli se jedná o dítě narozené v manželství, či nikoliv, je v rozporu s čl. 32 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kde je zrovnoprávněno postavení manželských a nemanželských dětí. Nepřímo na rovné postavení dětí manželských a nemanželských odkazuje i Úmluva o právech dítěte v článcích 2 a 7. V článku 10 bodu č. 1, Úmluvy o osvojení, je zakotvena zásada, že mezi osvojencem a osvojitelem vzniká stejný vztah jako mezi rodičem a dítětem narozeném v manželství, tedy osvojitel nabývá vůči osvojenci všechna práva a povinnosti, které má otec nebo matka vůči dítěti narozenému v manželství a naopak. Výjimkou může být dle čl. 10 odst. 2 zachování povinnosti rodičů vyživovat, zaopatřovat či vybavit dítě věnem, pokud tuto povinnost osvojitel nezruší. Dále je vysloven zákaz omezení počtu adoptovaných dětí. V čl. 8 odst. 3 je stanovena podmínka takového věkového rozdílu mezi osvojencem a osvojitelem, jako bývá obvyklý věkový rozdíl mezi rodiči a dětmi. 1.2.1.3 Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení Následujícím mezinárodním dokumentem je Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (v textu dále jen Úmluva o mezinárodním osvojení ) 28. Ta byla sjednána v Haagu dne 29. 5. 1993 a u nás vstoupila v platnost v roce 2000. Zaměřuje se především na vytvoření podmínek pro vzájemnou spolupráci mezi státy v oblasti zprostředkování osvojení v přeshraničním měřítku a vymezení mezinárodně platného postavení osvojovaných dětí. V článku 3 Úmluvy o mezinárodním osvojení je stanoveno, že osvojení se vztahuje na pouze na osobu, která nedosáhla 18 let věku. Meritum úpravy leží v čl. 6, kde je vymezena povinnost každého smluvního státu určit ústřední orgán, který bude hrát hlavní roli v celém osvojovacím procesu. Mezi hlavní úkoly těchto orgánů patří: shromažďování informací o budoucích osvojitelích, péče o rychlost řízení a poradenská 28 V českém právním řádu je publikována jako Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 43/2000 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. 17

činnost. U nás je tato funkce svěřena Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně. 1.2.1.4 Judikatura Evropského soudu pro lidská práva Problematikou osvojení se zabývá také Evropský soud pro lidská práva (v textu dále jen ESLP ). Ve věci Kutzner v. Germany ESLP dospěl soud k závěru, že pro rodiče a dítě být spolu, znamená základní prvek jejich rodinného života, a vnitrostátní opatření, která takovému rodinnému životu brání, znamenají zásah do práva členů rodiny 29. Podle jiného rozhodnutí ESLP není sice právo na adopci zařazeno mezi práva zaručená Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, na vztahy mezi osvojovaným a osvojitelem je však právně nahlíženo jako na vztah rodinný, na který se vztahuje ochrana dle článku 8 Úmluvy 30. ESLP vyslovil názor, že pokud rodinný vztah vznikl adopcí, a to zákonem stanoveným způsobem, jedná se o vztah natolik postačující, aby pojímal ochrany ve smyslu článku 8 Úmluvy, tj. že mezi adoptujícím a adoptovaným existuje pouto, které zakládá rodinný život 31. ESLP ale upozorňuje na fakt, že zpřetrhat pouto, které existuje mezi adoptovaným a biologickým rodičem, lze jen ve výjimečných situacích. Ve věci A. K. a L. v. Croatia soud dovodil, že zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti a určení dítěte k osvojení, představují velmi restriktivní opatření, přičemž osvojení ústí v úplné přerušení vztahu mezi rodičem a dítětem, což v některých případech může znamenat až zásah do práva na respektování rodinného života 32. 29 Kutzner v. Germany. 46544/99, Strasbourg : European Court of Human Rights, 2002. 30 Podle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. 31 Srov. např. rozsudek ve věci Pini and others v. Romania. 78028/01 and 78030/01, Strasbourg : European Court of Human Rights, 2004. 32 Srov. rozsudek A. K. a L. v. Croatia. 37956/11, Strasbourg : European Court of Human Rights, 2013. 18

Z judikatury ESLP lze zaznamenat ochranitelský sklon ve vztahu k rodině a jejím členům, tj. rodičům a dětem, jakožto k jejím základním prvkům. Ze závěru ESLP také vyplývá, že osvojením vzniká vztah, jenž vytváří rodinný život. Na druhé straně ESLP striktně nezakazuje zasahovat do rodinných vztahů. Může tak být činěno formou vnitrostátních předpisů za předpokladu nepřekročení mezí stanovených článkem 8 Úmluvy, tzn., že se tak musí být činěno s respektem k soukromí rodiny a jejích členů. 1.2.2 Česká právní úprava V našem právním řádu je problematika osvojení upravena v řadě předpisů různé právní síly. Normou nejvyšší právní síly je Listina základních práv a svobod. Na nižší úrovni se jedná o předpisy z oblasti soukromoprávní i veřejnoprávní. 1.2.2.1 Listina základních práva a svobod Součástí ústavního pořádku České republiky se stala na základě usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD (v textu dále jen Listina ). Listina vyzdvihuje důležitost rodičovství, rodiny, dětí a mladistvých. Tím reaguje na mezinárodní smlouvy, které vnímají rodinu jako základní jednotku společnosti, čímž podtrhuje důležitost těchto institutů z hlediska významu pro stát a přístupu státu k nim. Stát se zavazuje chránit děti, ale i současně respektovat rodičovskou odpovědnost jako základní lidské právo vyplývající z Listiny. V článku 32 je ústavně zaručen princip ochrany rodiny. Rodina a rodičovství jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana je věnována dětem a mladistvým spolu se zvláštní péčí poskytovanou ženě v těhotenství. V dalším bodě jsou výslovně zrovnoprávněny manželské a nemanželské děti. Péče o děti a jejich výchova je právem a povinností rodičů a děti na ně mají právo. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Rodiče jsou společně odpovědní za výchovu svých dětí a za ochranu jejích zájmů. Rodiče pečující o děti mají právo na pomoc státu. V případě, že rodiče z jakéhokoliv důvodu nechtějí nebo nemohou vychovávat a chránit zájmy dětí, je zde ústavní pojistka v podobě ingerence státu. Forem zásahů států je několik s různou 19

intenzitou podle závažnosti konkrétního případu, přičemž nejvýznamnějším a nejintenzivnějším zásahem je osvojení. Další ustanovení vztahující s k problematice osvojení lze nalézt v článku 10 odst. 1 Listiny, kde je stanoveno, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. V praxi se často děje, že v zájmu urychlení a zjednodušení celého adopčního procesu u dětí, kvůli jejichž barvě pleti, rase či handicapu je snížený zájem o adopci, bývají umísťovány jejich fotografie v různých časopisech a podobných médiích, mnohdy bez jejich vědomí či souhlasu zákonných zástupců. V článku 10 odst. 2 je zakotveno právo na ochranu soukromí a osobního života. Takové ochrany požívá i rodina s adoptovaným dítětem, neboť osvojením vzniká mezi osvojencem a osvojitelem takový poměr jako mezi rodiči a dětmi. Není proto důvod konat v rodině návštěvy či provádět kontrolu ze strany soudů nebo orgánů sociálněprávní ochrany dětí, nenastanou-li podmínky stanovené zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. V čl. 10 odst. 3 je zakotveno pravidlo, že každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. V průběhu osvojovacího procesu je nutné a účelné shromažďovat informace týkající se osvojitelů i osvojovaného dítěte. Tyto údaje však spadají do kategorie údajů osobních a citlivých podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Proto z hlediska zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, mohou orgány sociálně-právní ochrany dětí s těmito údaji nakládat jen v rozsahu nezbytném k plnění úkolů tohoto zákona. Osoby, které zpracovávaly takové údaje, mají ze zákona uloženou povinnost mlčelivosti, která přetrvává i po skončení pracovního poměru. 1.2.2.2 Předpisy soukromého práva Díky rekodifikaci soukromého práva se s účinností od 1. 1. 2014 stal základním právním předpisem upravujícím rodinné právo zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v textu dále jen ObčZ ). Dochází tak k opětovnému návratu rodinného práva do občanského zákoníku, jak tomu bylo v dobách platného ABGB. Nový občanský kodex totiž staví na první místo člověka a jeho osobní poměry, což zcela koresponduje s pojetím rodiny jako 20

jednotky, kterou tvoří právě lidé. Občanské právo posuzuje rodinu v první řadě v tradičním smyslu jako soubor sociálních vztahů mezi manžely a jejich dětmi, ve druhé řadě však uznává, že je zároveň dynamickým útvarem, v němž se mění jak lidé, tak vztahy mezi nimi 33. Úprava rodinného práva se nachází v části druhé a je rozdělena do tří hlav. První hlava je věnována manželství, v hlavě druhá je upraveno příbuzenství a švagrovství, jehož součást tvoří oddíl 2 upravující problematiku osvojení. Závěrečná hlava třetí je věnována poručenství a jiným formám péče o dítě. Pokud jde o problematiku osvojení, nová právní úprava se vydala jak cestou posílení ochrany osvojovaného dítěte a zdůraznění jeho zájmů v celém procesu, tak cestou posílení práv rodičů dítěte a jeho dalších blízkých příbuzných. Nadále není považována za jednu z forem náhradní rodinné péče, neboť dochází ke statusovým změnám v poměrech osvojence i osvojitele, resp. osvojitelů, které pak působí erga omnes 34. V institutu osvojení došlo k několika výrazným změnám, které budou předmětem zkoumání v následujících kapitolách. V úvodu je třeba zmínit ty nejvýznamnější. Podle 795 věty druhé musí být osvojení v souladu se zájmy osvojence, nikoliv k jeho prospěchu, jak stanovil zákon o rodině. Nově je v 798 ObčZ zakázáno získat činností související se zprostředkováním osvojení nepatřičný zisk. V 801 je stanovena povinnost soudu posoudit, není-li osvojení v rozporu se zájmy vlastních dětí osvojitele. Jako kritérium tohoto hodnocení nejsou rozhodující majetkové zájmy. Po čtyřiašedesáti letech ObčZ opět umožňuje osvojit zletilého, což je pokládáno za nejvýraznější změnu, kterou ObčZ přináší v oblasti osvojení. Tato změna znamená návrat k pojetí, které je širší než jenom jedna z forem náhradní rodinné výchovy dětí. Znovu se tak osvojení chápe jako právní nástroj, kterým se především upravují osobní 33 Srov. BEZOUŠKA, P.; PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vydání. Olomouc: ANAG, 2013, s. 105. Obdobně rodinu charakterizuje Hrušáková, která uvádí, že jde o malou skupinu osob, které jsou navzájem propojeny manželskými nebo příbuzenskými svazky, s tím, že rodina je produktem společnosti a všechny historické pokusy nahradit ji něčím jiným doposud ztroskotaly srov. HRUŠÁKOVÁ, M. České rodinné právo. 3., přeprac. a dopl. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 9. 34 Srov. k tomu také ELIÁŠ, K.; ZUKLÍNOVÁ, M. Osnova občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních korporacích. 1. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 321. 21