Řád: ZAJÍCI (Lagomorpha) Čeleď: ZAJÍCOVITÍ (Leporidae)

Řád: ZAJÍCI (Lagomorpha) Čeleď: ZAJÍCOVITÍ (Leporidae)

Zajíc polní (Lepus europaeus) u nás se vyskytuje téměř všude, nesetkáme se s ním jen v honitbách ležících výše než 1 500 m n. m. a v rozsáhlých lesních komplexech

Obývá téměř celou Evropu; na severu se vyskytuje až v jižní Skandinávii, má tendenci pronikat na Sibiř, žije v Arménii, v sev. Iránu a v hornaté stepní části Malé Asie.

Tělo běžce - přední běhy jako opora pro odraz zadních, silnějších a delších běhů. Ve stopním sledu jsou zadní běhy otištěny před předními.

Zajíc polní (Lepus europaeus) žijí samotářsky většinou noční aktivita, pouze v době honcování i aktivita denní pro denní odpočinek mají pelechy (lože) při cestách za potravou používají stálé ochozy, a to i v polních kulturách je velmi stálou zvěří, staří zajíci nemění svá stanoviště po několik let přirozenou ochranou je rychlý útěk, zajíc odskakuje do stran, kličkuje, někdy se přikrčí v loži a splývá s okolím

Zajíc polní (Lepus europaeus)

Zajíc polní (Lepus europaeus) honcování zajíců probíhá kromě října a listopadu po celý rok jednu zaječku obyčejně pronásleduje několik zaječáků a často se při tom poperou zaječky jsou plné 42-44 dnů v jednom vrhu nejčastěji 2-3 zajíčci, nanejvýš 7

Zajíc polní (Lepus europaeus) bylo zjištěno, že může být oplodněna i plná zaječka, takže pak nosí dvoje zárodky - superfetace samička může mít v jednom roce 3-4 vrhy zajíčci jsou osrstění a vidí, matka je kojí 3-4 týdny, zajíčata se brzy osamostatňují (nidifugní mláďata) matka mláďata po několika dnech společného života často opouští a vrací se k nim, jen aby je nakojila

Zajíc polní (Lepus europaeus) pohlavně dospívají asi v 6. měsíci, zaječky mohou být oplozeny ještě týž rok, kdy se narodily mladí zajíci jsou jednotně zbarveni, základní barva je hnědočerná, mramorovaná; bílá barva chybí dospělý zajíc je spíše žlutošedý až hnědošedý; břicho má bílé zvláštní způsob trávení potravy cekotrofie

Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) je příbuzným zajíce polního není naší původní zvěří byl u nás vysazen (hojný do vypuknutí myxomatózy) pochází z oblasti jihozápadního Středozemí u nás mu nejlépe vyhovovaly teplé nížinné polohy s písčitým podkladem výskyt je omezován nadmořskou výškou; v oblastech ležících 600 m n. m. je již vzácný, v místech přesahujících 700 m n. m. nežije

Žije v jižní, střední a částečně i severní Evropě a v okolí Černého moře (bývalý SSSR).

Menší než zajíc, zavalitější, má zakulacenou hlavu; poměrně krátká slecha, též zakulacená, nemají černé zakončení typické pro zajíce. Váží asi 1,5 kg.

Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) podobný mladému zajíci; liší se od něho hlavně zabarvením základní zbarvení divokého králíka je hnědošedé až modrošedé, ale často se u něho projevují barevné odchylky spodek těla a vnitřní strany běhů jsou světlé až bílé rozdíl mezi předními a zadními běhy není u králíka tak značný jako u zajíce, přední běhy jsou silnější plodně se kříží s domácím králíkem, nikoliv však se zajícem (na zajíce se nepřenáší ani myxomatóza)

Vyhrabávají si nory, od kterých se příliš nevzdalují. Proto dávají přednost lehčím, písčitým půdám.

Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) na rozdíl od zajíce nežije divoký králík samotářsky, ale v početných koloniích králíci žijí v párech, tvořených na jedno období rozmnožování je převážně nočním zvířetem a začíná se pást v okolí svých nor navečer

Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) honcování v únoru až v březnu a trvá nepřetržitě do podzimu vrhy následují těsně za sebou a je jich poměrně značné množství (3-6, údaje se liší) 4 až 8 mláďat v jednom vrhu doba březosti 30 dnů králice vrhá králíčata ve zvláštním brlohu vyhrabaném speciálně pro tento účel v blízkosti obytné nory když králice opouští brloh s králíčaty, zahrabává vchod

Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) mláďata se rodí holá a slepá; prohlédnou za 10 dní po narození (nidikolní mláďata) kojení trvá 4 týdny pohlavně dospívají po 5-7 až měsících králice vržená na začátku roku se ještě v témže roce páří a mívá na podzim mláďata

Řád: HLODAVCI (Rodentia) Čeleď: BOBROVITÍ (Castoridae)

Bobr evropský (Castor fiber) délka těla je prům. 120 cm (samice jsou větší než samci) charakteristický plochý ocas je průměrně 30 cm dlouhý a 15 cm široký úder ocasem do vody je varovný signál v případě znepokojení a je výzvou pro ostatní bobry k potopení vyvinutý sluch, čich a hmat dospělí jedinci dosahují hmotnosti 11-30 kg

Výskyt v černé nebo hnědé formě.

Výskyt bobra evropského

Bobr evropský (Castor fiber) pohlavní dospělosti dosahuje obvykle ve 3-4 letech páření od prosince do května, vrchol je koncem ledna březost 105-109 dnů a mláďata se rodí od dubna do srpna až 6 mláďat, průměrně 3 na zadních nohách mezi prsty plovací blána potopí se až na 10 minut teplá srst s hustou podsadou, kterou mají pečlivě promaštěnou

Býložravci, upřednostňují měkké listnáče jako je osika a vrba, ale nepohrdne ani jinými dřevinami.

Bobr evropský (Castor fiber) na jaře, v létě a na podzim jsou bobři aktivní po celou noc v zimě je aktivita omezena, setrvávají ve svých sídlech pohyb rodiny řídí obvykle 1 dospělý jedinec (zpravidla samec), který opouští noru nebo hrad první teritoriální druh typickou rodinu tvoří rodičovský pár, jeho 3-4 letošní mláďata, 2-3 loňská mláďata a často ještě 1-2 předloňská mláďata max. bylo zjištěno 12 příslušníků jedné rodiny monogamní druh

Bobr evropský (Castor fiber) rodina obsazuje různě velké území, velikost závisí na množství potravy v přepočtu na délku břehové linie obsazují rodiny 1-4 km břehového porostu) žijí v norách, které mají vyhrabané u vodních toků se strmými břehy (dlouhé 50-200 m) a tvoří složitý systém o několika patrech s mnoha brlohy a větracími šachtami

Bobří hrad není-li možné vyhrabat nory, budují bobři tzv. hrady výška hradů 100-180 cm, průměr 3-4 m

Na mělkých vodních tocích s kolísající vodní hladinou budují z větví hráze.

Délka hrází může být až několik set metrů.

Řád: HLODAVCI (Rodentia) Čeleď: KŘEČKOVITÍ (Cricetidae)

Ondatra pižmová (Ondatra zibethicus) jejím domovem je S Amerika a Kanada k nám bylo dovezeno několik exemplářů těsně po roce 1900 a vypuštěno u Dobříše ondatry se rychle přizpůsobily novému životnímu prostředí a brzy se odtud rozšířily do celé Evropy a pak i do euroasijské oblasti

Na hřbetě jsou tmavší (způsobují to tmavší pesíky vyčnívající ze základní rezavě hnědé srsti).

Ocas je ze stran zploštělý a lysý.

ONDATRA PIŽMOVÁ (Ondatra zibethica)

Ondatra pižmová (Ondatra zibethicus) přední končetiny kratší než zadní a obojí mají po 5 prstech spojených náznakem plovací blány váží kolem 1 kg, zvlášť těžší jedinci i 1,5 kg značná rozmnožovací schopnost (až 4 vrhy ročně) začínají se pářit v březnu březost 21-28 dnů (6-8 mláďat) jsou holá a slepá a matka je kojí 3-4 týdny asi po 20 dnech začínají přijímat zelenou potravu po 3-4 měsících jsou již samostatná; pohlavně dospívají v 5.- 8. měsíci

Ondatra pižmová (Ondatra zibethicus) ondatry jsou vázány na vodu živí se převážně rostlinnou potravou a jen příležitostně seberou raka, škebli, leklou či nemocnou rybu nebo rybí plůdek

Při stavbě nor mohou poškodit zemní hráze rybníků nebo nadělají škody na hnízdech vodních ptáků.

Řád: HLODAVCI (Rodentia) Čeleď: NUTRIOVITÍ (Myocastoridae)

Nutrie říční (Myocastor coypus) velký hlodavec původem z J Ameriky ve světě často chovaná na kožešinu a maso v mnoha teplejších oblastech severní polokoule se podařilo z chovu uniknuvším jedincům založit místní populace, čímž se nutrie zařadila na seznam nepříjemných invazních druhů žije na zarostlých březích potoků, jezer a řek či v zarůstajících bažinách

Nutrie říční (Myocastor coypus) plovací blány nozdry jsou posunuty dopředu a nahoru okolo tlamy mají hmatové vousky, které jim ve vodě umožňují snadněji hledat potravu velikostně se nutrie nacházejí přibližně mezi ondatrou a bobrem (5-10 kg) nutrie se živí kořeny a bylinami - potravu si vyhrabávají, nebo se pasou na březích a podél břehů

Řád: ŠELMY (Carnivora)

Charakteristika řádu většina šelem přizpůsobena k chytání živé kořisti výborné smysly zrak umožňuje vidění i za zhoršených světelných podmínek (zvláštní vrstva barviva za oční sítnicí odráží již prošlé světelné paprsky zpět ke světločivným zrakovým buňkám) tato vrstva způsobuje i světélkování očí při přímém osvětlení ve tmě řada pachových žláz (zejména při koření ocasu nebo u řitního otvoru)

Charakteristika řádu chrup je úplný, s 24-28 zuby, většinou heterodontní protáhlé špičáky slouží k chycení a usmrcení kořisti třenové zuby a stoličky zpracovávají potravu poslední horní třenák a první dolní stolička tvoří tzv. trháky jejich ostré hřebenovité korunky slouží k trhání a drcení kořisti drápy (u koček zatažitelné do zvláštního pouzdra) většina šelem jsou prstochodci, méně ploskochodci

Charakteristika řádu jednoduchá stavba žaludku, krátké střevo u lasic, kun, tchořů, jezevce a kočky divoké převažují v potravě drobní živočichové u vydry a norka ryby u rysa, vlka a medvěda i větší kopytníci opomenuta není ani rostlinná složka potravy např. u medvěda může na podzim převládat obvykle 1 vrh ročně s nižším počtem mláďat některé druhy (kolčava, liška obecná) dokáží reagovat na zvýšení početnosti hlavní kořisti i větší plodností

Řád: ŠELMY (Carnivora) Čeleď: LASICOVITÍ (Mustelidae)

Jezevec lesní (Meles meles) výskyt: Evropa, V a střední Asie, Sibiř teplejší oblasti, kde se střídají lesy a pole, skalnatý terén

Hrubá a štětinatá srst je šedožlutá, konce chlupů bílé a černé, typická je dlouhá, zašpičatělá bílá hlava, která má po stranách přes světla dva podélné černé pruhy.

Jezevec lesní (Meles meles) tělo uzpůsobeno k hrabání, krátké silné běhy opatřeny silnými drápy samice mají 3 páry mléčných bradavek před zimním klidem váží 15-16 kg, na jaře jen 6-8 kg v našich podmínkách uléhají k zimnímu klidu (nepravý zimní spánek), bývá často přerušován zimní klid trvá od listopadu do března; za teplých zim je kratší

Jezevec lesní (Meles meles) nad řitním otvorem silně vyvinuté párové pachové žlázy (značkovací zařízení) pokud nenajde přirozený úkryt ve skalách, buduje složité systémy nor hrady (rodiny je obývají po několik generací) existuje latence ve vývoji zárodku tzv. utajená březost, trvající asi 5 měsíců celková doba oplodnění, včetně doby latence, je 200-300 dnů (vlastní vývoj zárodku 8-10 týdnů)

Jezevec lesní (Meles meles) mláďata (3-5) se rodí v březnu-dubnu v pečlivě vystlaném doupěti, jsou holá a asi měsíc nevidí asi v červenci se osamostatňují, rodinnou noru však používají až do období zimního klidu pohlavní dospělost ve 2. roce života potrava: živočišná i rostlinná (hlemýždi, žáby, hadi, brouci, housenky, larvy, myši, hraboši, vejce ptáků a čerstvé padliny zvěře, plody, semena, ovoce, obilí, kukuřice, kořínky a oddenky rostlin)

Kuna lesní (Martes martes) výskyt: Evropa od Skandinávie až po severní Itálii, ve východní části Ruska až po Sibiř, Malá Asie u nás nehojně v rozsáhlejších lesních komplexech po celém území ve Vysokých Tatrách i nad stromovou hranicí

Kuna lesní (Martes martes) kožich tmavohnědý, bez šedého nádechu, na hrdle má nepravidelnou světlou skvrnu tato náprsenka bývá žlutá (vzácně bílá), nesahá až na běhy, a proto není dole rozdvojena ušní boltce bíle olemovány, špička čenichu tmavá chodidla jsou porostlá hustou srstí (na rozdíl od skoro holých chodidel kuny skalní) váží až 1,6 kg

Kuna lesní (Martes martes) samice má 2 páry mléčných bradavek kuny se páří v červenci-srpnu, oplozené vajíčko zůstává v klidu až do příštího jara, zhruba 200 dní vlastní vývoj zárodku 8-10 týdnů v dubnu-květnu vrhá samice 2-6 slepých mláďat kojí je asi 2 měsíce, pak mláďata opouštějí hnízdo a žijí společně s matkou až do léta noční aktivita samotářský způsob života

Kuna lesní (Martes martes) stálé ochozy využívá po mnoho let a značí je páchnoucím výměškem řitních žláz, který otírá o kameny a větve okrsek se odhaduje na 600-1000 ha přes den odpočívá v opuštěných hnízdech ptáků nebo v dutinách, výborně po stromech šplhá a skáče za noc urazí 3-7 km, loví dobře na zemi i na stromech, kořisti se zmocňuje skoky až 4 m dlouhými vyhýbá se lidským obydlím a stavbám

Kuna lesní (Martes martes) z potravního hlediska se chová jako všežravý oportunista potrava pestrá, převážně živočišného původu (myši, brouci, ptáci, plši, veverky, mladí zajíci, někdy i ježci, a na rozdíl od kuny skalní i velcí ptáci, jako např. tetřevi) část potravy tvoří i plody (semínka a pecky v trusu) mršiny, med divokých včel trávení napomáhá jehličí a kousky dřeva

Kuna lesní (Martes martes)

Kuna skalní (Martes foina) výskyt: v celé Evropě kromě britských ostrovů, v Malé a Střední Asii u nás v celé oblasti státu, vystupuje až do nejvyšších hor vyhledává spíše otevřené volné krajiny a žije s oblibou v blízkosti lidských sídel (stodoly, stohy, půdy, kamenné lomy, duté stromy) podobná kuně lesní, ale při stejných rozměrech těla dosahuje hmotnosti okolo 2 kg

Kuna skalní (Martes foina) je rovněž hnědá, má však černošedý nádech a tmavší běhy i oháňku náprsenka je větší, zpravidla bílá, na spodním okraji se dělí a sestupuje až na vnitřní strany předních běhů špička čenichu růžová

Kuna skalní (Martes foina) je také nočním zvířetem, ale tam, kde není zneklidňována, loví i ve dne hojnější než k. lesní doba a průběh rozmnožování týž jako u kuny lesní loví drobné hlodavce, králíky, zajíce, drobné kurovité ptáky, domácí drůbež a holuby) sbírá žížaly, hmyz, vajíčka, plody ovocných stromů a keřů

Tchoř tmavý (Mustela putorius) žije v celé Evropě až po Ural a Černé moře u nás běžný, vyhýbá se polním oblastem bez lesů i hlubokým lesním komplexům vyhledává otevřenou krajinu, okraje řek zarostlé křovím, potoky a rybníky

Tchoř tmavý (Mustela putorius) dlouhé zavalité tělo a poměrně nízké běhy téměř se břichem dotýkají podkladu (ve srovnání s běhy kun) váha se pohybuje mezi 1 a 1,5 kg malé oči zakulacená slecha ocas nepřesahuje polovinu délky těla (30-40 %)

Tchoř tmavý (Mustela putorius) černé pesíky, světlá podsada bělavou barvu mají pysky, slecha na okrajích a pruh nad světly typická maska nad řitním otvorem 2 pachové žlázy a vylučují z nich v případě nebezpečí páchnoucí tekutinu

Tchoř tmavý (Mustela putorius) páření tchořů probíhá v březnu-dubnu a doba březosti trvá 40-43 dnů indukovaná ovulace nedochází k utajené březosti samice vrhá většinou v květnu 3-8 mláďat mláďata jsou nejprve světle osrstěna charakteristická tchoří kresba na hlavě se objevuje asi po 9 týdnech pohlavní dospělost v 9.-10. měsíci

Tchoř tmavý (Mustela putorius) potrava rozličná a převládá v ní více masa než v potravě kun (myši, hraboši, potkani, jedovatí hadi, žáby, vajíčka, doplňkově ptáci, králíci, hmyz a zdechliny) noční aktivita, za soumraku opouští úkryty v hromadách kamení, v dutinách stromů nebo norách, které někdy i sám hrabe rozloha loveckého revíru 40-400 ha má zde několik doupat, která pravidelně střídá

Norek americký (Neovison vison) u nás nepůvodní, domovinou je S Amerika v Evropě žijí vysazené populace hlavně v S polovině kontinentu, ostrůvkovitě ve Španělsku a Itálii v ČR se dlouho vyskytoval mozaikovitě v okolí farem, odkud unikal do volné přírody ke konci 20.st. řada farem zanikla a zvířata byla vypuštěna do přírody expanze minků, dnes téměř kdekoliv u vody blízký příbuzný tchořů, liší se malými plovacími blanami mezi prsty předních a zadních končetin

Norek americký (Neovison vison) hustě osrstěná chodidla, prsty s drobnými drápy zbarvení černohnědé brada a spodní pysk bílý

Norek americký (Neovison vison) různě velké světlé skvrny se mohou objevit i na hrudi, hrdle, břiše a slabinách v přírodě i různobarevní jedinci z farem (chová se v téměř 60 barevných odstínech) proměnlivý počet mléčných bradavek u samic 2-5 (obvykle 3-4) samotářský způsob života noční aktivita v blízkosti tekoucích i stojatých vod, kde loví většinu potravy

Norek americký (Neovison vison) potravní oportunista dospělý jedinec obývá úsek pobřeží 1-6 km hrabe mělké nory (1 z vchodů pod hladinou) dobře plave a potápí se při potápění se norek americký dostává do stavu rychlé bradykardie (adaptace k udržení kyslíku) v teplé vodě (24 C), může norek americký plavat až tři hodiny bez zastavení celoroční aktivita, ale za nepohody nebo silných mrazů i několik dní neopouští hnízdo

Norek americký (Neovison vison) páří se koncem zimy a zjara samice vrhá po 39-80 dnech prodloužené březosti v dubnu-květnu 2-8 mláďat ze zajetí jsou známé vrhy až se 17 mláďaty stará se o ně pouze samice u nás nežádoucí druh, ve větší koncentraci může výrazně narušit ustálené poměry pobřežních ekosystémů

Norek americký (Neovison vison)

Vydra říční (Lutra lutra) výskyt: Evropa, S Afrika, Asie u nás hojná do počátku 20. století, poté skoro vyhubena, dříve intenzivním lovem pro kožešinu a škody na rybách a také úpravou vodních toků a jejich silným znečišťováním dnes se opět úspěšně rozmnožuje těžiště výskytu v pásmu hor a pahorkatin

Vydra říční (Lutra lutra) drží se u tekoucích i stojatých vod tělo uzpůsobené k plavání (plováky, válcovité protáhlé tělo, malá plochá hlava, krátký silný krk a dlouhý silný prut) lovné teritorium 14-30 km vodního toku u samce (u samic zhruba poloviční)

Vydra říční (Lutra lutra) potravu hledá ve vodě pětiprsté plováky běhů mají širokou meziprstní blánu, která se při plavání i chůzi napíná a otiskuje se jasně do stopy, zvláště na sněhu nozdry má překryté kožním záhybem a může je uzavírat, právě tak i slecha váží 8-10 kg ocas slouží jako kormidlo hustá srst, kávově hnědá pouze krk a spodní strana těla světlejší

Vydra říční (Lutra lutra) dlouhé hmatové vousy na čenichu k orientaci v kalné vodě a norách samci větší a silnější než vydřice samice 2-3 páry mléčných bradavek hlavní období páření vyder spadá od února do léta doba březosti 61-71 dní vrhá 2-5 mláďat

Vydra říční (Lutra lutra) kojení trvá asi 8 týdnů, do vody se dostanou v cca 10 týdnech mláďata zůstávají s matkou asi půl roku a pohlavně dospívají po dosažení 2.-3. roku života samice zakládá brloh v těsné blízkosti vody vchod do hlavní nory (vjezd), bývá zpravidla pod vodou, centrální část brlohu (kotel) bývá teplá a dobře vystlaná

Vydra říční (Lutra lutra) potravní oportunista živí se lovem ryb, raků, měkkýšů, žab, vodních hrabošů, myší, vodních ptáků i jejich vajíčky, krtky a zdechlinami plujícími po vodě, hmyzem pokud se při toulkách dostane na malé vodní plochy určené pro intenzívní chov ryb, nadělá tam velké škody

Řád: Šelmy (Carnivora) Čeleď: Kočkovití (Felidae)

Rys ostrovid (Lynx lynx) výskyt: Skandinávie, Balkán, Rumunsko, Polsko, bývalé SSSR, Sibiř, Malá Asie, Severní Amerika malém množství v Alpách a Pyrenejích Moravskoslezské Beskydy, Jeseníky, Šumava, Český les, Novohradské hory, Slavkovský les, Brdy, Javorníky, Vsetínské vrchy obývá rozsáhlé horské lesy, skalnaté terény a hustý podrost skrytý způsob života

Rys ostrovid (Lynx lynx) zbarvení proměnlivé - bývá rezavě žlutý se světlejšími nebo tmavšími odstíny s nepravidelnými tmavými skvrnami po celém těle vysoké běhy a krátký, na konci černý a jakoby uťatý chvost

Rys ostrovid (Lynx lynx) srst na lících prodloužená do licousů; u našich rysů jsou licousy poměrně málo vyvinuté chvostky černé srsti na špičce boltců

Rys ostrovid (Lynx lynx) váha proměnlivá, okolo 20 kg 3 páry mléčných bradavek žijí osamoceně, v období páření vytvářejí na krátkou dobu páry páření (kaňkování) - konec února až začátek dubna doba březosti trvá asi 10 týdnů, rysice vrhá 2-4 rysíčata prohlédnou po 2 týdnech a rysice je kojí až 2 měsíce, pak začínají sama lovit kořist chytá mohutným 5-6 m dlouhým skokem, případně dvěma nebo více skoky, nevydařený skok neopakuje

Rys ostrovid (Lynx lynx) zvěř neštve, ale slídí a přibližuje se k ní potrava: srnčí zvěř, zajíci, svišti, jezevci, lišky, divoké kočky, lesní myši a hraboši, ptáci hnízdící na zemi, ovce a mladý dobytek vyháněný na pastvu do hor, hmyz lesní plody potravou "plýtvají vracejí se pouze v době nedostatku potravy, živí se uhynulými kusy velikost loveckého revíru cca 10-23 km 2 jako vrcholový predátor nemá nepřátele

Kočka divoká (Felis silvestris) řadí se k našim nejvzácnějším savcům žije v malém počtu ve Skotsku, v Pyrenejích, Alpách, Maďarsku, Polsku, Rumunsku, na Balkáně a na území zaniklého SSSR; její teritorium nezasahuje daleko na sever původní populace v Čechách vyhubena na přelomu 18. a 19.st. žije hlavně na Slovensku a jen ojediněle se vyskytne v Beskydech a Jeseníkách větší než kočka domácí

Kočka divoká (Felis silvestris) zavalitější postava, větší hlava s menšíma ušima a dlouhými smyslovými vousy na čenichu kožich má šedavý nebo žlutý odstín s tmavšími příčnými pruhy váha kolísá, 4-9 kg samec je větší a těžší než samice samice obvykle 4 páry mléčných bradavek žije osamoceně, loví většinou v noci, výborně šplhá po stromech a má dokonalý sluch a zrak

Rozpoznávacím znakem je oháňka - divoká kočka ji má huňatou, na konci širokou a tupě uťatou.

Kočka divoká (Felis silvestris) drží se hlavně v listnatých a smíšených lesích vrchovin a pahorkatin loví i v polích vzácná v horských jehličnatých lesích přes den odpočívá v dutinách stromů, skalních rozsedlinách nebo norách po jezevcích a liškách velikost okrsku závisí na potravě (50-350 ha) samci navštěvují území několika samic hranice území značí trusem a močí

Kočka divoká (Felis silvestris) živí se drobnými obratlovci (myši, hraboši, drobné ptactvo, ještěrky), větší kořist (např. zajíce) loví zřídka rozmnožování v únoru a březnu březost 9 týdnů a samice vrhá 3-6 koťat mláďata zůstávají po nějakou dobu v dutině stromu nebo skály, asi deset dní jsou slepá a matka je kojí 6-8 týdnů pohlavně dospívají v jednom roce kříží se s kočkou domácí

Kočka divoká (Felis silvestris)

Řád: Šelmy (Carnivora) Čeleď: Psovití (Canidae)

Liška obecná (Vulpes vulpes) řád: ŠELMY (Carnivora) čeleď: PSOVITÍ (Canidae) obývá celou Evropu, střední a severní Asii a Severní Ameriku a S Afriku u nás žije téměř všude od nížin do hor, patří k nejrozšířenějším středně velkým šelmám zbarvení proměnlivé (základní rezavé s bílou spodinou těla)

Liška obecná (Vulpes vulpes) liška uhlířka, liška březová, liška křížová bíle zbarvený konec oháňky kvítek pachová žláza na ocase fialka stavba těla a lebky jako u slabšího psa, totéž platí o chrupu v trvalé formě má 42 zubů, mléčný chrup má 28 zubů

Liška obecná (Vulpes vulpes) váha 4-10 kg kaňkování v lednu a únoru, o jednu lišku se uchází několik lišáků (zápasy) páření většinou uvnitř nory v lese, málokdy na otevřené ploše nory vyhrabávají nebo osídlují nory po jiné zvěři (někdy žijí společně s jezevcem)

Liška obecná (Vulpes vulpes) značně přizpůsobivá žije v lesích, hájích, v polní krajině, na březích vod, v lomech, poblíž sídlišť i ve velkoměstech (urbánní populace) soumračná a noční aktivita, na klidných místech i denní hranice loveckého území značí močí a výměšky řitních žláz část roku žije samostatně, obě pohlaví se spojují až počátkem říje v lednu a únoru někde se ale lišky drží ve skupinách, kde se množí pouze dominantní samice a podřízené pomáhají při odchovu liščat

Liška obecná (Vulpes vulpes) při kaňkování se ozývají protáhlým štěkotem - skolením samice je plná 52-56 dnů mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí, prohlédnou asi za 14 dní, 3 týdny jsou závislá na matčině mléce

Liška obecná (Vulpes vulpes) ve 4. měsíci výměna chrupu v nebezpečí je matka přenáší nebo odvádí do jiné nory rodina se rozchází ke konci léta potrava: hraboši, myši, brouci, dešťovky a měkkýši, ovoce prospívá odstraňováním zdechlin (brání šíření tularemie a kokcidiózy) trpí prašivinou a vzteklinou - celoplošné vakcinace

Vlk obecný (Canis lupus) je naší největší psovitou šelmou vyskytoval se v Eurasii a Severní Americe od tunder až k polopouštím dnes v Evropě souvisle pouze od severu Skandinávie přes Finsko a Rusko na Balkán, odděleně na Pyrenejích a v Itálii v Čechách vyhuben v 19.st. na Moravu a do Slezska občas pronikají smečky z Polska a Slovenska trvaleji se dnes vlci zdržují na hřebenech Moravskoslezských Beskyd, Javorníků a Vsetínských vrchů, Jeseníků a Kralického Sněžníku

Vlk obecný (Canis lupus) drží se hlavně v rozsáhlých lesích vrchovin a hor od německého ovčáka se liší širší hlavou, šikmými světly, krátkými a špičatými slechy a oháňkou nesenou šikmo dolů nebo svisle, silnějším chrupem (silnějšími trháky a špičáky) v kohoutku 78-85 cm váha od 30 do 50 kg

Zbarvení rozdílné - od šedohnědé se žlutým až rezavým nádechem po tmavohnědou.

Vlk obecný (Canis lupus) noční aktivita je reakcí na pronásledování člověkem v opuštěných oblastech aktivní ve dne páření v lednu únoru rvačky mezi samci při párování březost jako u psa, 60-65 dnů v dubnu vrhá 5-6 mláďat (někdy až 12) na těžko dostupných a dobře ukrytých místech

Vlk obecný (Canis lupus) vlčata jsou 10-12 dní slepá, matka je kojí 5-6 týdnů, téměř je neopouští o potravu se stará otec při přechodu na masitou potravu jsou vlčata nejprve krmena natrávenými zbytky ze žaludku rodičů po měsíci přijímají vlčata masitou potravu, od října (již trvalý chrup) se účastí lovu a pomáhají při štvanicích smečky jsou tvořeny převážně rodiči a letošními i loňskými mláďaty výjimečně, např. v krutých zimách při nedostatku potravy, se vytvářejí velké smečky z několika rodin

Vlk obecný (Canis lupus) dospívá pohlavně ve věku 20-22 měsíců potrava: černá zvěř, ptáci, jelení zvěř, psi, ovce, kozy, skot a koně, sbírají hmyz, drobné hlodavce a zdechliny všeho druhu rostlinná potrava: ovoce, kukuřice a brambory jsou rovněž kanibalisty loví zpravidla v noci a lovecká oblast smeček mívá několik desítek až set km 2

Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) pochází z JV Asie (usurijská tajga) byl vysazen v západní části dřívějšího SSSR a odtamtud se dostal jednak přes Polsko až k nám, jednak do Finska, Švédska a Rumunska dnes se v ČR vyskytuje všude v nižších a středních polohách je všežravec (na podzim převládá rostlinná potrava, v létě a zimě živočišná, na jaře vajíčka ptáků) noční aktivita žije v párech po celý rok nebo ve skupinách s odrůstajícími mláďaty

Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides)

Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) brloh si vyhrabává nebo osídluje opuštěné nory osídluje údolí vodních toků a lužní lesy loví v noci obývané území 50-200 ha zimu přespává nepravidelným spánkem (velké zásoby podkožního tuku) - před zimou 8-10 kg, na jaře 4-5 kg tělo 65-80 cm dlouhé v kohoutku měří kolem 20 cm na lících tvoří prodloužená srst licousy

Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) samice 3-4 páry mléčných bradavek páření probíhá v březnu-dubnu a doba březosti trvá 60 až 64 dnů samice vrhá 5-12 mláďat, ta pohlavně dospívají v prvním roce života v případě přemnožení škodí na hnízdech ptáků může se podílet na přenosu vztekliny cenná kožešina

Řád: Šelmy (Carnivora) Čeleď: Medvídkovití (Procyonidae)

Mýval severní (Procyon lotor) obývá Severní Ameriku byl vysazen i v Evropě (chov na srst) u nás na Šumavě, jižní a střední Moravě zhruba velikosti lišky s výraznou maskou v obličeji srst šedohnědá, ocas má nápadné příčné pruhy a je vzhledem k tělu delší než u psíka mývalovitého

Mýval severní (Procyon lotor) černě zbarvená srst tvoří proužek středem čela až k čenichu a široké tmavé pruhy od obočí do stran na tváře zbytek obličeje je bílý nápadně pohyblivé prsty zvláště na předních končetinách váha: 5-16 kg

Mýval severní (Procyon lotor) všežravec, ale převažuje masitá potrava (ryby, žáby, drobní savci a ptáci, raci, hmyz), vejce, ořechy, žaludy, semena a zbytky lidské potravy žije v lesích kolem vod v USA se vyskytuje také v blízkosti člověka ve dne se ukrývá převážně v dutinách stromů, skalních puklinách nebo budovách, proniká také do chat nebo do garáží aktivní je hlavně za šera, brzy ráno a v noci v době páření se ozývá vřeštivým křikem k páření dochází koncem zimy, březost trvá 60-70 dní a počet mláďat se pohybuje od 3 do 5; ty se rodí od dubna do června

MÝVAL SEVERNÍ (Procyon lotor)

MÝVAL SEVERNÍ (Procyon lotor)

Řád: Šelmy (Carnivora) Čeleď: Medvědovití (Ursidae)

Medvěd hnědý (Ursus arctos) výskyt: Slovensko (Malá a Velká Fatra, Nízké a Vysoké Tatry, Slovenské Rudohoří), Beskydy je naší původní zvěří Pyreneje, Skandinávie, Polsko, území bývalé Jugoslávie, Bulharsko, východní Karpaty a Transylvánské Alpy, Sibiř, Malá Asie, severní Persie, Kavkaz

Medvěd hnědý (Ursus arctos) široké oblasti výskytu odpovídá rozdílné zbarvení této zvěře houně světle hnědé až úplně černé, mohou mít šedý až stříbřitý nádech uvádí se, že medvědice má plošší čelo než medvěd měří 150-210 cm a váží 150-300 kg silné běhy, zakončené pětiprstými tlapami se silnými drápy

Chodidlo holé, otiskuje se do stopy celé.

Medvěd hnědý (Ursus arctos) vynikající čich a sluch; zrak je slabší dožívá se až 50 let vyvine velkou rychlost, výborně plave a leze vysoko na stromy velmi silný, zaútočí na dobytek a vyvrací či rozbíjí stromy (lákavá potrava) všežravec (zelená tráva, kůra stromů, pupeny, letorosty, lesní plody, včelí med, brouci a mravenčí kukly,mršiny uhynulých zvířat, žaludy, bukvice, kukuřice a švestky větší zvířata loví záměrně jen málokdy (někteří jedinci se však specializují na pastvící se ovce a skot a přepadávají je

Medvěd hnědý (Ursus arctos) medvědi žijící u nás se ukládají ke konci listopadu a během prosince k zimnímu klidu (čas od času ze svého brlohu, který si zřizují pod vývraty, ve skalních děrách nebo i v kosodřevině vylézají), definitivně přerušují zimní klid v únoru až březnu různé názory na dobu páření (květen-červenec nebo červenec-srpen) březost trvá 196 dnů kladení převážně v únoru (v zimním doupěti), medvědice vrhá většinou 2, zřídka 3 nebo i více mláďat

Medvěd hnědý (Ursus arctos) mláďata jsou 30 dnů slepá, matka je kojí 3 měsíce pohlavní dospělosti dosahují medvědi kolem 4. roku života, asi do 2 let mívají pod hrdlem bílý pruh u nás je celoročně hájený, povoluje se pouze odstřel jedinců, kteří způsobují ztráty na ovcích a skotu nemá přirozené nepřátele

Medvěd hnědý (Ursus arctos)

Stromové značky loupání kůry

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) Čeleď: Prasatovití (Suidae)

Prase divoké (Sus scrofa) samec - kňour, samice - bachyně, mláďata selata je rozšířeno téměř v celé Evropě; chybí jen ve vysokohorských polohách a v klimaticky nepříznivých severních krajích vyskytuje se v teplých a lesnatých částech Asie a v S Africe do 2. světové války byla černá u nás téměř jen oborní zvěří, poté se dostala i do volnosti a díky vysoké reprodukční schopnosti se značně rozmnožila

Prase divoké (Sus scrofa) dnes žije prakticky všude od nížin po horní hranici lesa lužní lesy a lesy sousedící s polními kulturami (zejména lesy smíšené a listnaté s příměsí BK a DB) všežravec žaludy, bukvice, kaštany, obiloviny (oves, kukuřice), okopaniny, kořeny bylin, hmyz, obojživelníci, hlodavci, mláďata ptáků, násada, mršiny

Místa s bahnisky, kde se kaliští (bahno zaschne na osinách, otírá se o stromy, na nichž vznikají malovánky (otěrky).

Prase divoké (Sus scrofa) velké rozdíly ve váze (někteří dospělí jedinci váží sotva 150 kg, jiní přes 300 kg) zimní srst tmavohnědá až černá; konečky štětin světlejší, v letním období převládá šedohnědá barva, někdy s rezavějšími tóny barevné odchylky nebo skvrny (většinou výsledek zkřížení s domácími prasaty)

Selata mají na tmavohnědém podkladu světle žluté podélné pruhy (ztrácí se do první podzimní výměny srsti, kdy dorůstají tmavé štětiny).

Prase divoké (Sus scrofa) trvalý chrup (44 zubů) je dokončen ve stáří 21-24 měsíců špičáky kňoura v horní čelisti klektáky, ve spodní čelisti páráky dohromady se nazývají zbraně špičáky bachyně se zvlášť nepojmenovávají souhrnně se nazývají háky

Prase divoké (Sus scrofa) žije v různě organizovaných tlupách základem rodu je tlupa vedená silnou bachyní, se kterou chodí její selata a dcery ve věku lončáků počátkem léta se často spojuje několik vodících bachyní do společných velkých tlup odstřelení vodící bachyně počátkem zimy nemá negativní vliv na vývoj selat odstřel vedoucí bachyně je nevhodný, neboť vede k destrukci tlupy a jejímu rozpadu starší kňouři vytvářejí někdy samostatné, méně početné tlupy samotářský život vedou pouze staří kňouři

Prase divoké (Sus scrofa) k samičí zvěři se připojují pouze v době chrutí převážně noční zvěř, přes den zalehlá v hustých úkrytech; za potravou vychází až pozdě večer a do zálehů se vrací za rozbřesku potravu získává převážně rytím nejednotná doba chrutí - hlavní období v listopadu a prosinci, ale bachyně může být oplodněna v kteroukoli jarní nebo letní dobu stejně staří kňouři mezi sebou bojují

Prase divoké (Sus scrofa) chrutí se zpravidla účastní kusy starší jednoho roku, ale výjimkou nejsou ani letošáci, zejména bachyňky (je li narušena věková skladba populace) bachyně bývá březí 108-120 dní, selata jsou kladena (metána) zejména v březnu počet selat v jednom vrhu se pohybuje od 2 do 10 i více kusů (starší bachyně mívají více selat) bachyně cca 14 dnů pečuje o selata v zálehu vystlaném mechem a suchou travou

Prase divoké (Sus scrofa) selata opouštějí s bachyní záleh, ještě asi 2 měsíce jsou kojena po odstavení se s bachyní zdržují do příštího metání, pak je od sebe bachyně odhání tělesně dospívají ve 3.-4. roce, mnohem později, než dosáhnou pohlavní dospělosti (kňourek je pohlavně dospělý v 8.-11. měsíci, bachyňka v 6.-8. měsíci)

Stopa prasete divokého

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) Čeleď: Jelenovití (Cervidae)

Srnec obecný (Capreolus capreolus) je naší nejrozšířenější teritoriální spárkatou zvěří nejoblíbenějším stávaništěm jsou stále honitby s dlouhou hranicí tvořenou lesem a poli je u nás původní zvěří hlavní oblastí rozšíření evropské srnčí zvěře je v současné době střední Evropa

Srnec obecný (Capreolus capreolus) je nejmenším druhem jelenovitých žijících v Evropě z potravního hlediska je zařazena mezi tzv. okusovače spásající především dvouděložné byliny, letorosty, prýty a pupeny žije teritoriálním způsobem života (obývá v rámci svého sociálního uspořádání určitá území, která si hájí a neopouští je bez závažného důvodu) pouze v zimním období se srnčí zvěř často z důvodu větší bezpečnosti shlukuje do stád 10-100 jedinců, která se potulují po polích vede je nejčastěji starší samice leckde tomuto způsobu přivykl celoročně, jinde se společenstva rozpadají zjara

Srnec obecný (Capreolus capreolus) s nástupem vegetace se rozchází na svá teritoria velikost teritoria je dána potravními možnostmi a autoregulační systémy v populaci nedovolí její přemnožení, jako je například možné u jelení zvěře, která je schopna zničit biotop u teritoriálních druhů dochází při neúměrném nárůstu jedinců v populaci ke snížení přírůstu, případně až k jeho zastavení, po vyrovnání počtu jedinců a potravní příležitosti dojde opět k reprodukci

Srnec obecný (Capreolus capreolus) běhy dlouhé a velmi štíhlé, zadní běhy delší než přední - daleké i vysoké skoky hlava krátká, kuželovitá, světla velká a tmavá, slecha poměrně dlouhá srnci nosí na pučnicích rostoucích z čelní kosti poměrně nízké, málo členěné, ale tvarově velmi proměnlivé paroží

Srnec obecný (Capreolus capreolus) váha 20-32 kg v létě je tělo kryto kratší, přiléhavou, rezavě červenohnědou srstí v zimním období je zbarvení méně výrazné, převládá šedohnědá barva zimní srst je delší, hustší a hrubší, má sice poměrně málo podsady, zato je podstatně silnější než letní srst (izolační obal) srst právě narozených srnčat je hnědá až žlutohnědá s bílými - žlutobílými okrouhlými skvrnami (po měsíci pozvolna mizí a asi ve 2 měsících se ztratí docela)

Srnec obecný (Capreolus capreolus) ve vegetačním období spásá dvouděložné byliny, listy a letorosty listnáčů v zimě okusuje letorosty, pupeny, staré listy, maliní, ostružiní denní spotřeba potravy se v závislosti na pohlaví, hmotnosti a roční době, pohybuje od 3,5 do 5,5 kg zelené hmoty odpovídá to relativně malému bachoru, který dosahuje u srnčí zvěře 3-6 litrů v závislosti na roční době, hmotnosti a pohlaví pastevní cyklus ve vegetačním období nejméně 12x denně, v zimním období maximálně 7x denně

Srnec obecný (Capreolus capreolus) zjara samci vytloukají paroží a osamostatňují se bekavým hlasem varuje před nebezpečím i soka před vstupem do teritoria hranice teritoria značí výměšky několika typů pachových žláz k vlastní říji dochází v létě a od října do listopadu samci shazují paroží utajená březost 40-41 týdnů, vlastní vývoj zárodku trvá asi polovinu doby někdy dojde k náhradní říji v listopadu a prosinci klidové stadium odpadá 1-2 mláďata se rodí na přelomu května a června matku následují po dvou týdnech, mateř.mlékem se přikrmují až do zimy pohlavně dospívají ve 2. roce

Srnec obecný (Capreolus capreolus)

Srnec obecný (Capreolus capreolus)

Jelen evropský (Cervus elaphus) nejpočetnější stavy jelení zvěře v Evropě jsou dnes na území bývalé Jugoslávie, v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, České republice, Slovenské republice a Polsku je původní středoevropskou zvěří a vyskytuje se již od pradávna na celém našem území nejvhodnějším životním prostředím jsou rozsáhlé komplexy smíšených lesů obklopené pastvinami

Jelen evropský (Cervus elaphus) žije převážně v horských oblastech našeho státu nejpočetnější stavy: Šumava, Krkonoše, Jeseníky Třeboňsko, Písecko, Brdy, Křivoklátsko, lesnaté části jižní Moravy a lužní lesy kolem řek Moravy a Dyje podmínkou je celoroční dostatek vody a příležitost ke kalištění jelení zvěři se říká zvěř vysoká, nebo jenom vysoká (někdy se mluví též o zvěři červené a o zvěři královské nebo ušlechtilé

Jelen evropský (Cervus elaphus) samec - jelen, červený jelen nebo paroháč samičí zvěři (laně) a mláďatům se říká zvěř holá mláďata obojího pohlaví kolouši pak se používá až do věku jednoho roku pro samčího koloucha název jelínek a pro samičího koloucha laňka od jednoho do dvou let se nazývá samec špičák a stejně stará samice čiplenka samičí kus zvěře starší než dva roky se nazývá laň

Jelen evropský (Cervus elaphus) přebarvuje dvakrát v roce (zimní, delší, hustší a teplejší srst vyměňuje za kratší, řidší, letní srst a naopak) jarní přebarvování probíhá od konce dubna do začátku června a podzimní přebarvování od září do října (starší zvěř obojího pohlaví ukončuje přebarvování později než mladá zvěř) v letní srsti převládá červenohnědá, v zimní srsti šedohnědá barva (u jelena s tmavou hřívou) hmotnost 80-250 kg

Jelen evropský (Cervus elaphus) kolouši mají výrazné bílé skvrny ztrácejí je na podzim při první výměně srsti

Jelen evropský (Cervus elaphus) potrava: travní a bylinná složka, listy a výhony dřevin (přednost dává listnáčům), plody a semena lesních dřevin, hlízy, plodnice hub, kůra pastevní cyklus je dán kapacitou předžaludků, specializací bakterií a nálevníků a relativně dlouhou dobou zpracování přijaté paše významnou roli hraje též klid v honitbě v letním období se paství nejméně 5x denně, přičemž ranní a večerní periody jsou nejdelší v zimě přibližně 3x denně

Jelen evropský (Cervus elaphus) typický stádový druh, kde základ populace tvoří mateřské stádo složené z vedoucí a zároveň vodící laně a jejích několika dcer a vnuček do stáří přibližně 4 let s jejich kolouchy odstřel vedoucí laně je hrubou chybou, která způsobí rozpad rodinného stáda a chaotické chování osiřelých kusů samotářsky žijí nemocné a velmi staré kusy

Jelen evropský (Cervus elaphus) říje začíná v polovině září a trvá do poloviny října (počátek a délku ovlivňuje říjnost laní) před říjí jelení zvěř přechází na říjiště (často vzdálená), hlavní jelen svádí říjné laně dohromady a hájí je před soky počet laní u jelena závisí na poměru pohlaví a početnosti zvěře (nejčastěji 2-8)

Jelen evropský (Cervus elaphus) říjištím zůstávají laně věrné (nepříliš zarostlé paseky, řídké porosty, volná prostranství) za jasných a chladných nocí se jeleni ozývají troubením říje je rušná, halasná při teplém nebo deštivém počasí je říje tichá jeleni se ozývají zřídka průběh říje závisí i na poměru pohlaví (při větším počtu bývá říje tichá) jeleni pokládají laně podle toho, jak postupně přicházejí do říje

Jelen evropský (Cervus elaphus) je-li počet jelenů a laní shodný, obcházejí mladí (2-4letí) jeleni kolem říjiště (boční jeleni ministranti, krejčíci) a jsou od laní odbíjeni hlavním jelenem hl. jelen se během říje téměř nepaství, pouze pije vodu, častěji se kaliští (ztratí i 30-40 kg) boční jeleni hubnou méně laň je těžká 33-34 týdnů, koncem května a v červnu klade 1 koloucha, kterého 6-8 týdnů kojí poté začíná přijímat rostlinnou potravu, ale je stále kojen (asi do listopadu)

Jelen lesní (Cervus elaphus)

Jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus) pravlastí je S Amerika vysazen byl na Novém Zélandu, Kubě a různých oblastech Evropy (dobře se aklimatizoval ve Finsku) k nám byl poprvé dovezen v pol. 19.st. na dobříšské panství Colloredo-Mansfeldů do obory Královská Stolice dnes v Brdech, na Jičínsku, Benešovsku, Zlínsku, Prostějovsku aj.

Jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus) jeho většímu rozšíření u nás pravděpodobně brání potravní konkurence ostatních jelenovitých zdržuje se v lesích, optimální je krajina prostoupená poli a loukami, kam vychází od jara do podzimu za potravou v zimě spíše uvnitř porostů, kde okusuje pupeny, větve, kořeny a sbírá lesní plody pastevní cyklus - v letním období bere paši přibližně 10x denně a v zimě asi 5x denně jelenci žijí teritoriálním způsobem života podobně jako srnčí zvěř základní jednotkou je mateřské stádo tvořené laní, letošními kolouchy a loňskými laňkami

Jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus) je útlý, má dlouhý krk a dlouhou hlavu košíčkovitý tvar paroží se 4 i více nahoru směřujícími výsadami v kohoutku měří 90-105 cm, délka těla130-150 cm, slecha jsou vysoká 15 cm a kelka je dlouhá až 30 cm 40-100 kg

Jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus) bíle je zbarvena spodní strana dolní čelisti, hrdlo, vnitřní strany běhů, břicho a typická skvrna v dolním koutku slecha v létě jsou stejnoměrně žlutočervení, na hřbetě tmavší, v bocích světlejší

Při úprku míří kelka kolmo vzhůru a zvětšuje tak podstatně bílou "varovnou" plochu obřitku.

Zimní srst je šedohnědá.

Jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus) kelka je nahoře tmavohnědá s černým tónem, po stranách a dole jasně bílá hlava tmavší, brada je ozdobena příčným černým páskem mláďata tmavohnědá, bíle nebo žlutobíle skvrnitá říje probíhá převážně v listopadu, někdy ještě v prosinci na rozdíl od většiny jiných jelenovitých bojují spíše symbolicky po vyjasnění sociálního postavení se samci obvykle začnou pastvit

Jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus) starší jelenci říjí dříve než mladší zvěř laň je plná 26-28 týdnů, klade v květnu až v červnu poprvé většinou 1 mládě, později zpravidla 2, někdy i 3 mláďata matka se stará o mláďata pečlivě, kojí je až do pozdního podzimu teritoriální druh, tvoří rodinná stáda, která obývají určitá území (velikost závislá na úživnosti honitby) lze je přirovnat z hlediska způsobu života k naší domácí srnčí zvěři jsou dobrými plavci, do vody vstupují dobrovolně, aby se chránili před hmyzem

Jelen sika (Cervus nippon) u nás sika ve 2 poddruzích sika japonský (C. nippon nippon) a sika Dybowského (C. nippon dybowskii) původní vlastí siky japonského jsou japonské ostrovy Hondo a Hokkai původní vlastí siky Dybowského Korea, severovýchodní Čína a některé části východní Sibiře křížení mezi oběma poddruhy v našich volných honitbách převládá sika japonský dorůstá velikosti slabého jelena lesního zbarvením se podobá daňčí zvěři, zvláště letním šatem

JELEN SIKA (Cervus nippon)

Jelen sika (Cervus nippon) původně chován pouze v oborách a parcích, ale velmi dobře se aklimatizoval i ve volných honitbách u nás ve volnosti ve 2 hlavních oblastech a) západočeská populace mezi Manětínskem, Touškovem a Teplou, odkud proniká do Krušných hor, Slavkovského a Českého lesa a západního Pošumaví b) populace na Moravě mezi Zábřehem, Litovlí a Svitavami dále se sika v menší míře vyskytuje na Českomoravské vrchovině, Mladoboleslavsku, Rakovnicku a Přibramsku

Jelen sika (Cervus nippon) v kohoutku měří 81-86 cm a dlouhý bývá asi 120 cm jelen váží kolem 55 kg a laň kolem 45 kg srst červenohnědá, v létě posetá bílými skvrnami uspořádanými do podélných řad

V zimním šatě převládá jednobarevný tmavohnědý až šedohnědý tón, skvrnění nebývá tak výrazné nebo chybí.

Jelen sika (Cervus nippon) sika má velký bílý obřitek, po stranách a nahoře skoro černě lemovaný hlava a krk jsou jednobarevné a shodují se se základní barvou těla na hřbetě je typický černý pruh sahající až na konec kelky typické pro siku je také bílé zbarvení horního a spodního pysku, které se jasně odráží od černé špičky větrníku bílý je také spodek kelky

Jelen sika (Cervus nippon) jednoduché paroží zpravidla po 4 výsadách menší sika japonský má paroží s max. 4 výsadami větší sika Dybowského má paroží s více výsadami, někdy vytváří i korunu zhruba v 10 měsících začínají samcům růst první nevětvené parohy v místech společného výskytu se také občas kříží s jelenem lesním nenáročný druh, přizpůsobí se různým podmínkám listnaté lesy parkového typu do 500 m n.m., ale žije i v jehličnatých lesích vrchovin a hor poměrně nesnášenlivý, ze stanovišť vyhání jiné kopytnatce zejména daňky a srnce

Jelen sika (Cervus nippon) doba říje, za které se jeleni ozývají dlouhým a dosti pronikavým pískáním, probíhá ke konci října až v listopadu samec se páří se 3-4 samicemi laně jsou plné 30-32 týdnů a kladou převážně v květnu a červnu po jednom kolouchu, vzácně dvou matka kojí koloucha 3-4 měsíce mladá zvěř se osamostatňuje asi ke konci prvního roku života a pohlavně dospívá přibližně ve 2.-3. života zvěř poměrně skromná, v pastvě nevybíravá, patří do skupiny tzv. spásačů trav s vysokým obsahem hrubé vlákniny, pastevní cyklus ve vegetační době nejméně 4x denně a v zimním období přibližně 2x denně

Poškozování jehličnatých monokultur je nouzovým pokrýváním potřebného objemu hrubé vlákniny v potravě, v důsledku znemožnění pravidelné pastvy na travních porostech.

JELEN SIKA (Cervus nippon)

Los evropský (Alces alces) oblast výskytu začíná v Polsku a zabírá území všech evropských severských zemí, území Sibiře a lesnaté části Asie až po severní stromovou hranici u nás na Jindřichohradecku, okolí Lipna a Nymbursku migrující zvířata, mohou být zastižena kdekoliv, kde je více lesů

Los evropský (Alces alces) náš největší savec v dospělosti velikosti koně 275-450 kg široká a roztažitelná kopyta umožňují pohyb v bažinatém terénu zbarvení tmavohnědé, šedé až černé se světlou lysinou na hlavě a bělošedými končetinami parohy dospělého losa mohou mít buď bidlovitý, nebo lopatovitý charakter u bidlovitého typu vyrůstají z krátké lodyhy dlouhé prsty, kdežto u lopatovitého typu paroží vyrůstá z lodyhy lopata trojúhelníkového tvaru a z ní teprve vyrůstají výčnělky prsty nejvhodnější životní prostředí losů jsou rozsáhlé lesy prostoupené jezery, rašeliništi a močály v nížinách a pahorkatinách

U nás žijící losi mívají bidlovitý tvar paroží.

Los evropský (Alces alces) s výjimkou samic s mláďaty vede přes léto samotářský způsob života teprve na podzim se spojuje do menších stád od 3 do 10 zvířat koncem léta a na podzim podniká až stokilometrové potulky aktivní hlavně po východu a před západem slunce v hustěji obydlených oblastech noční aktivita typický okusovač - vyhledává hlavně tzv. měkké listnáče (vrby a topoly, břízy, olše, jasany, různé keře a vřes) listy, výhonky, větve, kůra vodní a vlhkomilné rostliny (hledá je i pod vodou) denní spotřeba potravy 10-30 kg pastevní cyklus - letním období bere se paství asi 10x denně a v zimě přibližně 5x denně

Los evropský (Alces alces) říje losů probíhá podle geografické polohy od srpna do října (příp. listopadu) trvá asi 4 týdny samci svádějí o samice urputné souboje a vydávají se za nimi na dlouhé cesty losice je březí 35-38 týdnů a ke konci dubna nebo na začátku května vrhá mláďata poprvé pouze 1, v dalších vrzích zpravidla 2 losíče po narození váží 10-16 kg, ale již za půl roku okolo 100 kg plné výšky dosahují až v 6. roce života ve stáří 2,5 roku jsou losi pohlavně dospělí nemá přirozeného nepřátele, občas kolize s auty

LOS EVROPSKÝ (Alces alces)

LOS EVROPSKÝ (Alces alces)

LOS EVROPSKÝ (Alces alces)

Daněk evropský (Dama dama) pochází zřejmě z V Středomoří a Malé Asie vysazováním se rozšířil v Evropě, J Africe, Austrálii, na Novém Zélandu a v S a J Americe ve střední Evropě však není novým druhem, vyskytoval se zde již v teplejších meziledových obdobích pleistocénu první zprávy o jeho chovu v ČR již z poloviny 15.st. z Vyškovska dnes se krom obor vyskytuje ve volnosti např. na Domažlicku, Příbramsku, Českolipsku, Kroměřížsku, Olomoucku, Opavsku a Jindřichohradecku

Daněk evropský (Dama dama) menší než jelen lesní rozvětvené lopatovité paroží v létě červenohnědý s tmavším hřbetním pruhem a bílým skvrněním nažloutlý obřitek je černě lemovaný v oborách se chovají i různé barevné odchylky (černá, bílá, hnědá)

V zimním šedohnědém zbarvení nebývá skvrnění tak výrazné.

Daněk evropský (Dama dama) listnaté a smíšené lesy s bohatším keřovým podrostem a s prostoupenými poli a loukami většinou do 500 m n.m. přes den v houštinách, paství se se setměním v nerušených oblastech i denní aktivita patří sice do skupiny tzv. potravních oportunistů, ale při braní paše preferuje trávy před listím a letorosty (spásá asi 60 druhů trav) dále se živí listy keřů a stromů, kapradinami, mechy, houbami, v zimě též jehličím. ve vegetační době se pase minimálně 5x za den a v zimním období zhruba 3x

Daněk evropský (Dama dama) nevyhledává kaliště, místo bahnité lázně vyhrabává mělké prašné dolíky v suché zemi během roku žijí odděleně stáda holé zvěře složená z vodících daněl, včetně špičáků, vedená vedoucí a současně vodící danělou dále jsou v populaci početná stáda mladých daňků a menší stáda daňků starších

Daněk evropský (Dama dama) samci shazují parohy v dubnu-květnu a nové jim narůstají koncem srpna a v září jako ostatní jelenovití se orientuje hlavně čichem a zrakem říje vrcholí na přelomu října a listopadu, doprovází ji méně nápadné troubení samců březost 225-234 dní většinou 1 mládě (dvojčata v méně než 1 % vrhů), rodí se v červnu 6-9 měsíců saje mateřské mléko pohlavně dospívá ve 2. roce života v téže době také mladí samci poprvé vytloukají paroží jednoduché stavby náznak lopatovitého zakončení až ve 3. roce života

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) Čeleď: Turovití (Bovidae)

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) u nás nepůvodní druh horská zvěř ve střední Evropě žije v Alpách, menší forma kamzíka v Karpatech (Rumunsko - nejsilnější trofeje na světě), na Balkáně, na Kavkaze a v Malé Asii v ČR a na Slovensku se vyskytuje ve 3 hlavních oblastech, ve Vysokých Tatrách (zde je nejpočetnější, původní zvěř), v Jeseníkách a u České Kamenice

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) letní zbarvení červenohnědé, od hlavy až po kořen kelky se táhne tmavohnědý až černý pruh v zimě hnědočerné až černé zbarvení se světlým břichem obličejová část a hrdlo plavé, od boltců se táhnou přes světla k větrníku 2 tmavé pruhy

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) kamzíci i kamzice mají na vysokých kostěných násadcích tmavohnědé až černé rohy, nazývané kamzičími růžky (10-20 cm dlouhé) pohlavní dvojtvárnost není ve velikosti ani zbarvení výrazná, pouze kamzice mají menší a méně zahnuté růžky pravým životním prostředím jsou horské louky a skalnaté terény (u nás Hrubý Jeseník) v nižších polohách se přizpůsobili i k životu v lesním prostředí (Lužické hory)

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) společenská zvěř, tvoří početné tlupy skládající se z kamzic, mláďat a mladých kamzíků do věku 2-3 let (až 30 jedinců) stáda vodí stará zkušená kamzice staří samci žijí mimo období říje individuálně nebo v malých skupinách ostražitá zvěř, v případě nebezpečí se kamzík ozývá ostrým hvizdem (vzniká vyfouknutím vzduchu nozdrami) a dupe běhy

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) skáče a obratně šplhá i v těch nejexponovanějších horských partiích převážně denní aktivita; v noci většinou odpočívá potrava: přízemní druhy rostlin, letorosty, v zimě suché trávy, lišejníky, jehličí v letním období se paství přibližně 8x denně a v zimě zhruba 4x říje v listopadu a na začátku prosince, k tlupám přicházejí staří samci, odhánějí mladší kamzíky, svádějí souboje v době rozmnožování jsou v plné činnosti pachové žlázy (fíky) umístěné u obou pohlaví na hlavě za růžky výměšky fíků otírají samci i samice o kosodřevinu, rostliny, trávy

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) kamzice kladou zhruba po 6 měsících, v květnu, někdy i v červnu, 1-2 kamzíčata (výjimečně až 3) mláďata jsou porostlá hustou, vlnitou, plavě červenou srstí, jsou schopna brzy po vykladení doprovázet matku v obtížném horském terénu rychle rostou, ve třetím měsíci jim začínají růst růžky; tělesný růst ukončují ve 3. roce života stáří zvěře se nejpřesněji určuje podle ročních vrubů na růžcích, ohraničujících každoroční přírůstky (do 5 let jsou přírůstky zřetelné, později často splývají)

V žaludcích některých kamzíků lze najít tzv. bezoárové kameny.

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra)

Muflon (Ovis musimon) původní oblast výskytu ve Středomoří současný výskyt ostrůvkovitý po celém území (SZ, Z a J Čechy, Orlické hory, Hrubý Jeseník, Českomoravská vrchovina, S Morava, Slezsko)

Muflon (Ovis musimon) samci nosí mohutné, srpovitě zahnuté rohy 50-90 cm dlouhé podle počtu přírůstků na rozích lze přibližně určovat stáří neplatí ale 1 vrub = 1 rok samice jsou většinou bez rohů nebo mají vzácněji krátké růžky letní krátká srst rezavohnědá, v zimě zhoustne a je hnědočerná až černá s bílou kresbou na hlavě a žlutobílým spodkem těla u samců se objevují i velké světlé skvrny na bocích sedlo muflon byl dlouho považován za předka ovce domácí, výzkumy ale prokázaly, že vznikl zpětným zdivočením domácích ovcí

Muflon (Ovis musimon) listnaté a smíšené lesy s kamenitým podkladem pahorkatiny a podhůří vyhýbá se vlhkým a podmáčeným terénům s měkkou půdou neumožňuje obrušování kopýtek od jara do podzimu tvoří oddělené tlupy podle pohlaví do 20-30 jedinců tlupu samic s mláďaty vede stará samice (i v zimě, kdy se někdy připojují i dospělí samci) stáda se pohybují po stálých ochozech, bývají věrná stanovištím

Muflon (Ovis musimon) potrava: rostliny, listy, letorosty, plody, kůra rozeklaným horním pyskem spásá vegetaci těsně u země (jako všechny ovce) v letním období se paství nejméně 3x denně, přičemž ranní a večerní pastevní perioda je nejdelší díky dlouhé době trávení a průchodu potravy zažívacím traktem se muflon v noci nepase denní dávku potravy u běžného muflona pokryje přibližně 5-15 kg zelené hmoty v zimě se většinou pase 2-3x denně kratší dobu

Muflon (Ovis musimon) ostražitý, před nebezpečím varuje ostrým hvízdnutím nebo zasyknutím říje od října do prosince, samice se jí zúčastňují již ve 2. roce života březost 150-170 dní, v březnu-květnu se rodí obvykle 1 mládě (vzácně dvojčata) jehňata začínají přijímat zelenou potravu již po 2 týdnech od narození, ale mateřské mléko sají téměř půl roku

Muflon (Ovis musimon)

Koza bezoárová (Capra aegagrus) u nás nepůvodní druh je předkem kozy domácí byla vysazena v roce 1953 na návrh doc. Kostroně na Pálavu

Koza bezoárová (Capra aegagrus) důvodem pro jejich vysazení do naší přírody byla nejen jejich exotičnost, ale především skutečnost, že na ostrově Kréta, kde se vyskytovaly původně, byly existenčně ohroženy od roku 1994 stádo převezeno do obory Vřísek u České Lípy