do života farních společenství ve Šlapanicích, Podolí a Praci Ročník XIX, číslo 3 Vyšlo: 16.9.2007 Ukřižovaný

OoKoÉoNoKoO do života farních společenství ve Šlapanicích, Podolí a Praci Ročník XIX, číslo 3 Vyšlo: 16.9.2007 Ukřižovaný Promítat si do obrazu ukřižovaného Ježíše své viny, svá selhání, křivdy, kterých jsme se dopustili na bližních, tvrdá slova, činy... prostě vlastní hříchy od narození až po současnost - to není zrovna povzbudivá podívaná, a přece tam, v muži na kříži, v muži bolesti, jsou naše hříchy definitivně "zabity", tam trvale mizí. On umírá, já jsem ze smrti zvedán... z jeho lásky. P. Aleš Opatrný

Okénko - 2-16. září 2007 Matriky vypravují Z vody a z Ducha svatého se znovu narodili: 17.6. Vojtěch Jan Buchta z Jiříkovic 15.7. Gabriela Marie Parmová ze Šlapanic Emil Josef Jurčák ze Šlapanic Lýdie Kateřina Jurčáková ze Šlapanic 22.7. Vojtěch Horák ze Šlapanic 3.8. David Aleksandrov ze Šlapanic 5.8. Adam Chlup z Ponětovic Marie Buchtová z Jiříkovic 26.8. Martin Filipec z Prace 2.9. Vojtěch Pavel Heneš z Kuřimi Vanda Lukešová ze Šlapanic Adam Jirgl ze Šlapanic Slib lásky, úcty a věrnosti si vyměnili: 23.6. Patrik Pleskač z M. Knínic a Martina Klanicová z Podolí 7.7. Milan Kočí ze Šlapanic a Iveta Štefková ze Šlapanic 14.7. Jan Locker ze Šlapanic a Radka Hloušková ze Šlapanic 3.8. Aleksandar Dimitrov Aleksandrov ze Šlapanic a Erika Semanová ze Šlapanic Dalibor Šimek z Prace a Kateřina Šimková Kuchařová z Prace 18.8. David Folke z Walnut Creek (USA) a Marcela Folke Mazálková z Walnut Creek (USA) 25.8. Jan Lauš z Brna a Jarmila Hodáková ze Spišské Nové Vsi Ve společenství víry, naděje a lásky se s námi rozloučili: 8.7. Ludmila Lockerová ze Šlapanic (*1927) 20.7. Božena Polášková z Mokré (*1925) 18.8. Jan Žemla z Hodějic (*1963)

Okénko - 3-16. září 2007 Z kalendáře 14. 9. Hody v Praci 22. 9. Farní pouť na Vranov 7. 10. Pobožnost na Tvaroženském kopečku 21.11. Adorační den Prace 24.11. Adorační den Šlapanice 25.11. Slavnost Ježíše Krista Krále 2.12. 1. neděle adventní 4.12. Návštěva nemocných Šlapanice 8.12. Slavnost Panny Marie Počaté bez poskvrny prvotního hříchu 25.12. Slavnost Narození Páně Tábor Rešice Od 4. do 11. srpna 2007 jsme se zúčastnili šlapanického farního tábora v Rešicích. Celý týden jsme se vydávali za řecké obyvatele. Naším cílem bylo s pomocí řeckých bohů najít Pandořinu skřínku, a tím zničit našeho nepřítele Castora. Jako správní táborníci jsme spali ve stanech s podsadou. Byli jsme rozděleni do tří družstev: Mykény, Sparta, Tripolis. Každý den jsme plnili tajné úkoly a hráli různé hry. Byli jsme se vykoupat v Rouchovanech, opékali jsme si špekáčky, zpívali jsme u táborového ohně, měli jsme noční hlídky, karneval, prošli jsme stezku odvahy, měli jsme 2x mši svatou. O naše žaludky se starali výborní kuchaři p. Sedlák a p. Medek. Jídla jako: svíčková, řízek, smažák, hranolky mluví za vše. Týden utekl jako voda. Vše dobře dopadlo, Pandořinu skřínku jsme objevili. Měli jsme se dost dobře a moc rádi pojedeme za rok zase. Jirka a Monika Jaškovi Hymna tábora: My si každé ráno řeknem, dneska bude super den, celý týden budem se jen smát.vždyť porážka Castora nemusí být jenom sen, o vítězství budeme se prát. Za Tripolis a taky za Spartu, za Mykény, za naši osadu, za naše bratrství, za které budem se bít, za naše vítězství, my chceme ho mít. My to zvládneme, my na to máme. My to zvládneme, my na to máme. Poděkování Tímto děkujeme hlavní vedoucí Hance Kotulanové a všem ostatním vedoucím: Markétě Remešové, Laďovi Zemánkovi, Pepovi Zemánkovi, Hance Podborské,

Okénko - 4-16. září 2007 Tomášovi Kotulanovi, Laďovi Sedlákovi, Pavlovi Sedlákovi, Hance Klaškové, zdravotníkům: Petře Kotulanové, Ondrovi Vachovi, kuchařům: Laďovi Sedlákovi, Slávkovi Medkovi za celou přípravu, starost, námahu, zodpovědnost a čas, který věnovali našim dětem. Ty se vrátily maximálně spokojené, nadšené a díky vám prožily neopakovatelný krásný týden prázdnin. Díky moc. Jirka a Markéta Jaškovi Rešice 2007 Na začátku byl nápad. Nechyběla parta kamarádů a odhodlání nás všech dojít od skvělé myšlenky k dílu ještě lepšímu. Na faře, doma v pokoji, na cestě do školy či ze školy všude tam jsme vymýšleli a plánovali. Přibližně 7 týdnů před začátkem našeho prázdninového dobrodružství jsme doladili poslední detaily a rozjeli se do nejrůznějších koutů Evropy. V sobotu 4. srpna to celé začalo. Ráno jsem se setkali na faře. Kufry, spacáky a karimatky odjely v Zemánkovic auťáku, my jsme zamávali rodičům a vydali se nejprve na trolejbus, potom na autobus. V Dukovanech jsme vyskákali z autobusu a pěšky, s batůžkem na zádech jsme vyrazili na místo asi 2 km od vesnice Rešice, kde už na nás čekalo tábořiště a několik vedoucích. Večer jsme se všichni ocitli ve starověkém Řecku. Tři řecká města Sparta, Mykény a Tripolis poznala 12 sourozenců z rodu Mafrodafne a dozvěděla se, že je čeká nelehký úkol. Měla najít Pandořinu skříňku a navrátit sílu královnám a panovníkům z rodu Mafrodafne. Naše táborová hymna začíná slovy: My si každé ráno řeknem, dneska bude super den, celý týden budem se jen smát Ovšem to, co se odehrávalo každé ráno, rozhodně stojí za zmínku. Myslím, že nejlépe vám situaci přiblížím, když uvedu první dva verše básničky, která zvítězila v táborovém uměleckém klání: V sedm máme budíček, zpívá Pavel, Laďa, Pepíček. Písnička je falešná, na hlasivky náročná. Skutečně, písničku Vstávej semínko holala, bude z tebe fiala, zpívali kluci den co den, nastoupení pod stožárem tak, aby je bylo slyšet do každého stanu a spacáku. Není divu, že každý den byl opravdu super, a že jsme se za ten týden tolik nasmáli. Jiné dva verše básničky hovoří o táborové kuchyni. Velký mistr kuchař náš, masa má i na guláš. K večeři bude čína s rýží, je bez lepku, tak neublíží. Vařil nám Laďa Sedlák a Slávek Medek. A vařili nám skvěle! Počasí nám také vyšlo. A to, že jsme museli občas nahodit pláštěnku, přece k táboru patří. Nebo snad ne? Pochvalu zasluhuje také naše zdravotnice, která nejenom vytahovala klíšťata, ale i nějakou tu slzičku sem tam utřela.

Okénko - 5-16. září 2007 Oheň byl, karneval byl, mše byla (dokonce dvakrát v neděli s místním knězem; ve středu s otcem Milošem, který se za námi přijel podívat, a který nás od začátku v našem snažení podporoval), klíšťata byla, stezka odvahy byla všechno bylo. Na závěr si neodpustím otázku. Viděli jste někdy jadernou elektrárnu Dukovany v noci? Že ne? Tak to my jo a vůbec to není špatný pohled! Stáli jsme na kopci u lesa, drželi se za ruce a myslím, že jsme si ty světýlka na nebi i na obzoru docela užívali. Markéta Remešová Drama se šťastným koncem aneb Jak sv. Cyril a Metoděj zachovali Velehrad víry 5.7.2007 čtvrtý den na skautském táboře na louce mezi Bouzovem a Javoříčkem. Počasí se nedá označit jinak než jako aprílové. Občas se ukáže modrá obloha a slunce nás zahřeje svými paprsky tak, že svlékáme mikiny, za chvíli se však nebe úplně zatáhne a začíná padat hustý déšť. Vyzbrojeny pláštěnkami a deštníky ráno kráčíme do pět kilometrů vzdáleného kostela, abychom oslavily dílo našich věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Holky nadšeně zpívají, otvírám své srdce nejvzácnějšímu Hostu, v duchu Mu zpívám Magnificat a odevzdávám své blízké, dnešní den i celý tábor. Po návratu na tábořiště pokračuje běžný program, služba vaří oběd. Odpoledne využíváme jasnější chvilky pro hru na hřišti, která však netrvá déle než čtvrt hodiny, protože se opět hrozivě zatahuje. Místo do svých stanů či tee pee, které skýtá dostatečný prostor pro různé činnosti v deštivém počasí, se však uchylujeme do jídelny, protože se blíží čas svačiny. Pod černou oblohou začíná vát silný vítr, který nebezpečně ohýbá smrky na stráni za táborem. Svěřuji jiné vedoucí a střelnou modlitbou také Pánu svou obavu, aby vydržely. Náhle se však pohnou vysoké tyče, nesoucí plachtu tee pee. V příštím okamžiku se celá stavba řítí k zemi, přičemž silně zavadí o jeden ze stanů, který obývají dvě malé světlušky. Část vedoucích okamžitě přibíhá na místo nehody, druhá část se snaží zvládnout situaci v jídelně. Mikeilo, přines kytaru!, slyším a okamžitě poslechnu. V duchu děkuji Pánu za to, že jsem se dopoledne při krájení brambor řízla zrovna do levého palce, který k mačkání akordů nepotřebuji. Při zpěvu se holky skutečně uklidňují, Deniska a Dominička, jimž padající tee pee roztrhlo celtu stanu, na klínech svých rádkyň přestávají plakat. Za chvíli se opět vyjasňuje. Zjišťujeme, že se vlastně skoro nic nestalo, vždyť tee pee znovu naimpregnujeme a postavíme, poškozenému

Okénko - 6-16. září 2007 stanu vyměňujeme ohnutou tyč nosné konstrukce a celtu, ve které zeje půlmetrová díra. To jsou ve srovnání s našimi třiačtyřiceti mladými životy nepatrné ztráty. Sám Bůh, naši patronové i andělé strážní nenechali nikoho ani v tee pee, ani v jeho blízkosti. Vzpomínám na včerejší den, kdy jsme při večerní modlitbě v rytmické písni zpívaly: svatý Cyrile a Metoději, národ český k vám dnes hledí, zachovejte víry Velehrad! A oni naši prosbu vyslyšeli! Vždyť náš 26. dívčí katolický oddíl ze Starého Brna je také takovým malým Velehradem víry. A tak svými ústy i celým svým srdcem volám veliké DÍKY! Michaela Klímová Perličky z celostátního setkání mládeže v Táboře Spolu se svou kamarádkou z plzeňské diecéze jsem se zúčastnila přednášky plzeňského biskupa Mons. Františka Radkovského o ekumenismu. Po přednášce, která se nám oběma líbila, jsme otce biskupa požádaly, zda by se nám mohl chvilku věnovat, protože ve farnosti, ze které má kamarádka pochází, není vše v pořádku, a jde o takové věci, které by právě otec biskup měl vědět. Sedly jsme si tedy s ním a povídali si. Uprostřed rozhovoru mi však v taštičce na krku pod tričkem, ve které jsem podle pokynů z bezpečnostních důvodů nosila cennější věci, začal vibrovat mobilní telefon (došla mi SMS). (Po celý den jsem nechávala puštěnou jen vibraci, abych během programu případným vyzváněním ostatní nerušila.) Prohodila jsem: Á jé, mobil mi vrní na bříšku! Otec biskup nechápal: Jak ti tam může vrnět? Tys ho snědla? Rozesmála jsem se a pro vysvětlení lehce nadzdvihla tričko, aby taštička byla vidět. Vzápětí dostala záchvat smíchu i moje kamarádka, že před otcem biskupem zvedám tričko. A pak už jsme se smáli všichni tři. Ve středu jsme se rozdělili po diecézích, které se sešly každá na jiném místě. My z brněnské diecéze jsme směli po katechezi, jako obvykle, klást otci biskupu Vojtěchovi otázky. Jedna z nich zněla: Co byste někdy chtěl udělat, ale nemůžete, protože jste biskup? Otec biskup se maličko zamyslel a pak řekl: Jo. Občas bych někomu dal pár facek!

Okénko - 7-16. září 2007 Pak jsme se rozdělili ještě po děkanátech, abychom vymysleli přímluvu na dané téma a namalovali na velký arch papíru ovečku, do které se pak všichni účastníci z dotyčného děkanátu podepsali. My z modřického děkanátu jsme obdrželi jen červenou a černou barvu, takže jsme namalovali červenou ovečku, která se pásla na černé trávě. Když jsem pak byla vybrána, abych ovečku otci biskupovi v obětním průvodu předala, řekl mi: To vypadá, jako kdyby ovečky v Modřicích žraly uhlí! Nejen na takovýchto akcích se stává, že na sebe určití lidé mají štěstí a často se potkávají. Tak tomu bylo v Táboře se mnou a slavkovským děkanem P. Milanem Vavrem každý den jsme se viděli asi desetkrát. Říkával, že jsem nejspíš jeho strážný andělíček. Když se to však dělo už šestý den, při jednom setkání se mě dotkl velmi studenou rukou. Můj výkřik, protože jsem se pořádně lekla, komentoval slovy: Tak přece jen to není anděl, ale člověk! Kamarádkám, které tam stály se mnou, řekl: Tato osoba už je svatořečená, můžete si z ní brát ostatky, protože se zřejmě v jednom okamžiku vyskytuje na více místech, jinak bychom se nemohli potkávat tak často! V tu chvíli jsem opravdu nevěděla, jestli se mám smát nebo se urazit. Michaela Klímová Už jde, už jde Ano, těmito slovy začal jeden z mých nejúžasnějších zážitků letošního léta. Ve středu 15. srpna, krátce před 15. hodinou, v salonku hotelu Dvořák v Táboře. Stála jsem nad schody a oznamovala všem přítomným novinářům, že ta, na kterou tak netrpělivě čekají, se už blíží. O kom že je řeč? No, přece o Rebecce St.James! Největší světová křesťanská zpěvačka přiletěla na jeden den do České republiky, aby zazpívala na Koncertě pro Haiti konaném v rámci Celostátního setkání mládeže. Bez ohledu na náročné cestování (téměř denní vstávání ve 4 hodiny, cesty na letiště a několikahodinové lety) a každodenní večerní koncerty byla ochotná poskytnout tiskovou konferenci (dále jen TK) a po ní strávit pár minut s námi, kteří jsme měli to štěstí se dostat do její blízkosti. Na každou otázku odpovídala ochotně, mile a s úsměvem. Po skončení TK a několika krátkých rozhovorů jsem jí měla předat kytku a poděkovat. Přišla jsem k ní, řekla pár slov, které moderátorka TK a Rebeccina doprovázející

Okénko - 8-16. září 2007 přeložila, a Rebecca si vzala kytku, podala mi ruku a objala mě. Když jsme ji potom požádali o pár podpisů a o fotku, souhlasila. Večer jsme šli na Koncert pro Haiti. Díky své funkci na setkání jsem se dostala až do těsné blízkosti pódia, kde jsem si koncert náležitě užívala. Když jsem viděla, jak Rebecca svoje vystoupení prožívá, že to pro ni není jen obyčejný koncert a chvilka slávy, ale že se svými písničkami opravdu modlí, že cituje z Písma a že tím, co zpívá a k čemu povzbuzuje, opravdu žije, pocítila jsem k ní upřímný obdiv a ještě větší sympatie. Na ní jsem viděla, jak hlubokou víru člověk může mít (a získala tak o jednu fanynku navíc ). Jana Horáčková Manažer tiskového týmu Lidský život je dar, při příchodu na svět je však třeba pomoci lidských rukou Už od počátku vydávání našeho časopisu nacházejí čtenáři v jeho pravidelné rubrice Matriky vypravují jména dětí, které skrze svátost křtu rozšířiyi naše farní společenství. Než ovšem tato významná událost nastane, předchází ji samotný příchod malého lidského stvoření na tento svět narození. Přenesme se tedy alespoň na chvíli do jednoho z míst, kde většinou rodiče zažívají jedny z nejradostnějších okamžiků ve svém životě. Do Fakultní nemocnice Brno, porodnice Bohunice. Díky ochotě k rozhovoru nám sem umožní nahlédnout porodní asistentka Ilona Rašovská. 1. Práce porodní asistentky je zajisté netradičním povoláním. Kdy ve Vás uzrálo definitivní rozhodnutí vydat se v životě tímto směrem? Rozhodnutí věnovat se práci porodní asistentky bylo u mě trošičku náhodné. Po střední škole jsem se původně chtěla věnovat farmacii, ale na vysokou školu v tomto oboru jsem nebyla přijata, tak jsem zkusila vyšší odbornou školu v oboru porodní asistentka. Myslela jsem si, že po prvním ročníku se znovu pokusím přihlásit na vysokou školu, ale práce na porodním sále se mně natolik zalíbila, že jsem se rozhodla na škole zůstat a této profesi se i nadále věnovat.

Okénko - 9-16. září 2007 2. Můžete prozradit, hlavně mladším čtenářkám, jaká vede cesta k tomuto povolání? V době, kdy jsem studovala já, byl obor porodní asistentka zařazen do vyšších zdravotnických škol, jako tříleté pomaturitní studium, po jakékoli střední škole s maturitou. V současné době je porodní asistence studium vysokoškolské, při většině lékařských fakult. Tento obor zatím nelze studovat dálkově, vždy je nutné docházet na denní studiu. Pro porodní asistentky, které již pracují a chtěly by si vysokoškolské vzdělání doplnit, je zatím jedinou možností vystudovat na vysoké škole obor všeobecná sestra, který umožňuje udělení individuálního studijního plánu. Po ukončení studia si většina porodních asistentek přeje pracovat na porodním sále, ale práce porodní asistentky zahrnuje také gynekologická oddělení, šestinedělí, gynekologické ambulance, gynekologickou onkologii, takže člověk musí být smířen s tím, že každá z nás nemůže pracovat přímo na porodním sále, ale také na jiných odděleních. 3. Lidský život je z pohledu mnoha lidí dar, jak je na tuto skutečnost pohlíženo Vámi? Narození dítěte je samozřejmě vždy velké štěstí a velký dar. Pokud je miminko chtěné, je okamžik narození dítěte pro většinu rodičů nejkrásnějším dnem v životě. I pro mě je lidský život velkým darem a jsem ráda, že svojí prací mohu alespoň trošku přispět a pomáhat při příchodu nových životů na tento svět. 4. Dokážete přibližně říci, kolika dětem jste pomohla spatřit světlo tohoto světa? Během studia je pro porodní asistentky povinné odvést samostatně alespoň 30 porodů a každý z těchto porodů musí být se všemi údaji pečlivě zapsán. Ve škole jsem si tedy vedla poctivou statistku, ale v zaměstnání už počty porodů nesleduji. Na porodním sále pracuji 8. rok, takže podle průměrného počtu porodů za jednu směnu a počtu směn za měsíc se dá odhadnout, že jsem pomohla na svět asi 1500 dětem, ale je to velmi hrubý odhad. Pro mě nejsou tato čísla příliš důležitá, mnohem důležitější je spokojenost maminek s naší pomocí a přístupem. 5. Kdy při této práci zažíváte největší naplnění a radost? Porodní asistentka je krásné povolání, které je naštěstí většinou spojené s velkou radostí a štěstím. Jsou však i smutné okamžiky, kdy vše nedopadne zrovna nejlépe nebo nastanou komplikace a protože porodnictví je obor, kdy jde najednou o dva životy, jsou tyto chvíle vždy velkým stresem. Největší radost mám vždy, když i ty komplikované a těžké porody mají šťastný konec pro maminku i miminko. U takových porodů je nejvíce potřeba pomoc porodních asistentek a lékařů, a pokud se podaří tyto akutní situace zvládnout, pak má člověk pocit, že jeho práce má smysl. Velkou radostí je pro nás také poděkování od rodičů a ocenění naší práce a pomoci.

Okénko - 10-16. září 2007 6. Vzpomenete si, jakou největší hmotnost mělo miminko, jemuž jste na tento svět dopomohla a narodilo se přitom přirozenou cestou? Vzpomínám si na porod svého největšího miminka velmi dobře. Je to asi 2 roky, miminko se narodilo přirozenou cestou a vážilo 4950 g. Jeho maminka byla moc šikovná a statečná, takže porod proběhl bez komplikací. Maminka nám ani nechtěla věřit, že je miminko opravdu tak velké, ale pyšný tatínek vážení miminka kontroloval, takže nakonec uvěřila. Jinak největší miminko, které jsem viděla, vážilo po porodu 5900 g, ale na svět přišlo císařským řezem. 7. Připadá mi stále běžnější přítomnost otce u porodu. Jak se na tuto skutečnost díváte Vy a jaké je přibližné procento tatínků u porodu? V současné době je přítomnost tatínků u porodu velmi běžná, podle našich statistik asi u 70 % porodů. Jestli je přítomnost partnera u porodu pro maminku přínosem, to vždy záleží na vztahu obou rodičů a také, zda přání být u porodu bylo společné u obou partnerů. Dnes je velmi moderní, aby tatínek byl u porodu přítomen a někdy je znát, že je otec dítěte maminkou spíše přinucen u porodu zůstat. Takový tatínek prožívá mnohdy větší stres než samotná maminka a porod pro něj není zrovna nejkrásnějším zážitkem. Pokud je ale přítomnost u porodu přáním obou partnerů, pak má určitě velký význam. Maminky mají pocit ochrany, což je pro ně velmi důležité. 8. Slyšel jsem, že tatínek někdy nezvládne vypjatost situace a působení lékařského prostředí, což se projeví dočasnou tělesnou indispozicí. Dochází i k takovým událostem? Tatínci u porodu nemají jednoduchou úlohu. Sledují milovanou partnerku, jak trpí a mají mnohdy pocit bezmoci. Pokud k tomu všemu nemají rádi nemocniční prostředí, lékařské zákroky a tak dále, je to pro ně velmi náročné. Stane se tedy, že situaci nezvládnou, ale nebývá to žádné velké drama. Spíše menší nevolnost, což vyřeší čerstvý vzduch, voda a třeba chvilková procházka. Řekla bych ale, že většina tatínků je statečnějších, než si sami myslí. Mnohdy dopředu upozorňují, že asi porod nezvládnou, ale pokud jsou přítomni celou dobu, postupně si na prostředí zvyknou a vše dobře zvládnou. 9. Jakou máte zkušenost s přiváděním na svět dvojčat popř. trojčat. Jsou zde nastavena odlišná kritéria a pravidla oproti porodům jednoho dítěte? Porody dvojčat jsou na našem pracovišti poměrně běžné a časté, trojčata pamatuji pouze jedenkrát. Porody trojčat bývají většinou předčasné a jsou vždy vedeny císařským řezem, takže jsou spíše záležitostí lékaře. U dvojčat vedení porodu závisí vždy na poloze obou miminek, zda naléhají do porodních cest hlavičkou nebo zadečkem, jejich vzájemná poloha. Některá dvojčata se tedy narodí přirozenou cestou, některá císařským řezem. Pokud je porod spontánní, průběh první doby porodní a péče porodních asistentek je téměř stejná, jako při porodu jednoho dítěte, samotný porod však vede lékař. Narození

Okénko - 11-16. září 2007 dvojčátek je krásný zážitek, já sama jsem z jednovaječných dvojčat, takže tyto porody jsou takovou mojí srdeční záležitostí. 10. Jak hodnotíte úroveň našeho porodnictví ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi, pokud máte možnost srovnávat? Myslím, že porodnictví v České republice je na velmi dobré úrovni, obzvláště tady na jižní Moravě. Osobní zkušenost s prací v zahraničí nemám, ale několik bývalých kolegů pracuje v Evropě, například v Rakousku, Německu, Anglii, Irsku a podle jejich informací a srovnání kvality péče a znalostí zdravotníků se nemáme za co stydět. Nemůžeme samozřejmě srovnávat finance, prostředí, dostupnost pomůcek a vybavení, ale i přesto je kvalita péče velmi vysoká. Podle mého názoru, tedy alespoň na našem pracovišti, jsme našli vhodný kompromis mezi přirozenými porody, porody v domácím prostředí a odbornou péčí lékařů a porodních asistentek. Maminky mají dostatek soukromí, možnost nadstandardních pokojů, příležitost vyslovit svá přání a požadavky, ale v případě komplikací je lékařská pomoc ihned dostupná. 11. Můžete nám přiblížit nějakou kuriózní situaci z porodnického prostředí? Největší kuriozitou pro nás bývají některé dotazy maminek a tatínků, je až neuvěřitelné, na co všechno se lidé dokáží zeptat. Tak například se nás jednou maminka zeptala, jak dlouho po porodu se propichují bradavky, aby mohla začít kojit A takových zajímavých otázek dostáváme mnoho. Takže někdy je i docela sranda, a to je myslím dobře. Náš rozhovor jsme zakončili s úsměvem na rtech a ten jistě k tomuto tématu patří. Děkuji Vám za čas, který jste věnovala našemu vzájemnému povídání a za veškerou profesionální péči, se kterou své povolání vykonáváte. Do budoucna přeji Vám a celé klinice co možná nejvíce bezproblémových porodů a úspěšné zvládnutí těch, které komplikace přinesou. Všem maminkám přeji, aby jim v jejich těžkých chvílích pomáhal také optimismus, který z Vás vyzařuje. S Ilonou Rašovskou si povídal Pavel Horák

Okénko - 12-16. září 2007 Co je život...?! Co je život...?! Kolikrát už jsme slyšeli, nebo dokonce sami vyslovili tuto větu! Ať už přímo v této podobě, nebo v jiné. Tolik lidí ji říká, tolik lidí si na tuto řečnickou otázku samo odpoví, že život je utrpení a za nic nestojí. Možná tuto myšlenku zastávají i někteří z vás, drazí farníci. Ale nemáte pravdu, život je především krásný Boží dar. Ano, už vás vidím, jak říkáte: Tobě se to píše, když nemáš tolik starostí, jako já! Nemáš finanční potíže, problémy v rodině, nesedíš celý den v práci... Ano, mnozí z vás mají důvody pro svou skleslost a snad i zoufalství. Ale ani proto nemáte právo být nešťastní a unavení životem. Bůh, než na nás tuto tíži, toto utrpení a říkejme tomu dále kříž vložil, sám jej přesně změřil a zvážil. Dal nám právě tolik, kolik dokážeme, budeme-li se snažit, unést a být přitom šťastni. Vždyť nejsme sami, můžeme se opřít o Krista a existuje snad tíha, kterou by neunesl? A proto se nebojte. Nebojte se, neboť on je s námi a miluje nás! Věřte tomu, miluje nás, vždyť i Jidáše, když ho zradil, oslovil příteli (Mt 26,50). A proto, nesme svůj kříž pokorně a s radostí. S radostí, že můžeme sloužit Pánu. Pomáhejme, mějme rádi, obětujme se a neohlížejme se na své utrpení! Neboť ten, kdo se na své utrpení ohlíží, pochopitelně lituje sám sebe. Lituje se, má smutek sám nad sebou, takže se sám stává smutným a nešťastným. Smějme se, utěšujme, buďme jako malá sluníčka zářící ostatním. Sviťme, jděme příkladem, snad se od nás po čase zapálí srdce dalšího člověka a bude o sluníčko víc. Čerpejme energii od Krista a ozařme k němu ostatním cestu. Ať Kristovo světlo skrze nás, křesťany, svítí a svítí a svítí... Bernadeta Kurešová Výlet s náboženstvím Na přelomu května a června vyrazila skupinka sedmáků doplněná několika dětmi z jiných tříd za odměnu za celoroční snažení na faru do Oskavy v podhůří Jeseníků. Podnikli jsme celodenní výlet na zříceninu hradu Rabštejn a večer si zajeli zaplavat do Šumperka. Další den jsme strávili hrami na louce a jelikož nám odpoledne sprchlo, zůstali jsme na faře. Večer jsme si pak udělali výlet do sousední vesnice Bedřichov, kde jsme si zašli do kostela, který byl po asi 30 letech loni znovu zprovozněn. Za dob komunismu místní pan farář dostal od státu peníze na demolici kostela, ovšem použil je trochu jinak a opravil věž, která ohrožovala okolí a střechu a tím vlastně kostel zachránil. Kostel ovšem nebyl přístupný a chátral, až loni skupinka nadšenců podpořená novým duchovním otcem, kostel znovu zprovoznila. Myslím,že chvilka strávená v tomto kostele byla pro někoho docela silným zážitkem, protože nikdo z dětí nebyl zvyklý na to,

Okénko - 13-16. září 2007 že by do kostela třeba neměl kdo chodit, že by se o něj neměl kdo starat. Po prohlídce a modlitbě jsme si zazpívali a vrátili zpátky na naši faru. Další den jsme se rozrostli o jednoho člena Lucku z Jiříkovic - a vyrazili na Rešovské vodopády, kde jsme posledního asi půl kilometru museli prolézt po žebřících a lávkách mezi skalami. Po návratu opět někteří vyrazili do Šumperka trochu se protáhnout v bazénu. Poslední den, neděli, jsme po mši svaté vyrazili k domovu. Loučení se neobešlo bez slziček, protože byla mimořádně dobrá parta dětí a nikomu se nechtělo odjet. Díky za všechno patří nejprve našemu Pánu a všem, kdo umožnili toto setkání. Petr Machain Novinka v české TV-DIGI kotlině Rozhovor redakce Proglasu s P. Ing. Martinem Holíkem, 8. června 2007 Otče Martine, stále častěji slýcháme o možnosti sponzorování pořadů na Tv Noe. Co to vlastně je? Dobrý den, začnu suše: Zákon říká, že sponzorstvím se rozumí příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou. Je to vlastně DAR, který slouží k přímému nebo nepřímému financování pořadů a vysílání. Cílem je kromě propagace jména a příjmení nebo názvu, loga, výrobků nebo činností sponzora, podpora dobrého díla. Sponzorování je tedy specifickým způsobem dárcovství; dárce podpoří médium a za odměnu je tímto médiem zviditelněn. Pro koho je sponzorování určeno? Sponzorování je vhodné jak pro samostatně podnikající fyzické osoby, tak pro všechny druhy osob právnických. Tedy pro živnostníky, firmy či organizace, ale také pro nadace a sdružení. Vždyť NOE je poslem dobrých zpráv, tak to stojí za to sdělit čtvrt milionu diváků, že jste ochotni šíření dobrých zpráv podporovat. Jakým způsobem se může zájemce stát sponzorem? Velmi jednoduše: stačí, když budoucí dárce projeví zájem stát se sponzorem nejsnáze návštěvou webových stránek projektu MOJE TELEVIZE. Zde si vybere, se kterým pořadem by chtěl spojit své jméno, zaregistruje se a odešle objednávku. Pak už všechno nechá na nás. Pro ty, kdo internetu (zatím) nedůvěřují, bude v nejbližších dnech k dispozici zelená linka, kde totéž provede živý operátor. Co všechno může sponzor čekat za svůj dar? Jsou to v podstatě všechno poděkování. Základním způsobem je zveřejnění jména sponzora na obrazovce TV Noe. Čtenářům se jistě vybaví, jak vypadá sponzorský vzkaz časového znamení nebo předpovědi počasí. Další přicházejí na řadu při jisté výši nebo

Okénko - 14-16. září 2007 při jisté četnosti daru; jsou to tabule cti, viditelné všem příchozím do studia, dále například odkaz na tzv. sponzorskou stránku, uvedení v TOP sponzorech, odkaz na vlastní web, umístění názvu v rubrice Sponzoři. Odkdy je tato možnost otevřena veřejnosti? Tato možnost je k dispozici stále a každému, kdo podniká. Ovšem účinný nástroj se sponzorům dostává do rukou až se systémem vytvořeným speciálně pro neziskovou nekomerční televizi Noe, která se promyšleně vzdává reklamy, aby byla nezávislá a k dispozici svým divákům bez rušivých mnohaminutových reklamních předělů. Jaké pořady je možné sponzorovat a jaké naopak nikoli? Možné je sponzorovat pořady nabízené, a to jsou všechny s výjimkou politickopublicistických a zpravodajských. U duchovních pořadů je ovšem potřeba zvažovat pohled estetický. Nepřímé sponzorování pak umožňuje podpořit i jiné náklady vysílatele. Jsou nějaké výhody pro pravidelné sponzory? Děkuji za důležitou otázku. Ano. Jsou to slevy, zpočátku pro rozjezd sponzoringu, později pro ty, kteří sponzorují pravidelně drobné pořady nebo sponzorují třeba i jen jednorázově, ale podstatnou částkou, například pro jednorázovou potřebu nákupu technologií, na režijní náklady a podobně. Kolik stojí sponzorování jednoho pořadu? Rozpětí se teprve usadí, pro představu uvedu: premiéra půlhodinového přijde na 15 000, jeho repríza na 10 000 Kč, u krátkého pořadu se jedná o částku 6 000, resp. 4 000 Kč. Otevírá se tak jedinečná možnost oslovit desetitisíce diváků relativně dostupným výdajem, který v tomto rozsahu a ceně žádná zdejší televize nenabízí. Může si ji dovolit i ten, kdo na zviditelnění v některé velké televizi nemůže mít ani pomyšlení. Co se smí a co nesmí sdělovat ve sponzorském vzkazu? Zákon nedovoluje, aby sponzor pořad vyrobil nebo se na výrobě zúčastnil, ve sponzorovaném pořadu se nesmí objevovat jeho výrobky a nemůže ani ovlivňovat zařazení pořadu do vysílání. To vše určuje vysílatel, který s předstihem nabízí na zmíněném webu pořady ke sponzorování. Bude možné někdy takto podporovat Radio Proglas? Odkdy? TV Noe je nyní tou, která může daleko lépe než rádio uvést zajímavosti, údaje o sponzorovi. Nicméně s několikatýdenním odstupem předpokládáme zavedení podobného způsobu nabízení sponzorství přes web www.moje-radio.cz i pro Proglas. Samozřejmě tam už bude všechno vychytané.

Okénko - 15-16. září 2007 Co se konkrétně stane s penězi ze sponzorského daru? Přidají se k ostatním příjmům, tvořeným podstatně drobnými dary jednotlivců, kterým dopředu děkujeme za velkorysost, neboť jejich dary jsou opravdu vdoviným haléřem, totiž pro druhé neviditelným, tichým darem. K tomu připočítejme příjem z případných grantů a dotací a ještě drobný příjem z vlastní činnosti, jakým je například prodej nahraných nosičů nebo drobných předmětů. A to všechno proměníme v pořady a v jejich odvysílání včetně mezd a režijních nákladů. Zde si dovolím připomenout, že z našich koncesionářských poplatků je provozována pouze Česká televize, jiní vysílatelé si musejí shánět peníze jinak. Kdo jsou ti, kteří navštěvují web www.tvnoe.cz a sledují Tv Noe? Kolik jich (nás) je? Web TV Noe navštěvuje a sponzorský vzkaz tedy může vidět v současnosti přes 60 000 lidí měsíčně, což je pěkné číslo. TV Noe sledují podle našich ročních poznatků prakticky všechny věkové skupiny počínajíce malými dětmi. Proporčně nadprůměrně sledují TV Noe lidé v čerstvém seniorském věku, kteří si ještě umějí příjem TV Noe zařídit a mají trochu více času. Také televizi logicky častěji zapínají lidé osamělí libovolného stáří. A sledovanost? Není snadné odpovědět, neboť způsobů, jak se vysílání dostane k divákovi, je mnoho. Přesně lze spočítat diváky přes internet, na přeskabelové diváky se dá usuzovat z počtu přípojek kabelových sítí obsahujících TV Noe; počty diváků satelitního a zemského digitálního vysílání můžeme odhadovat jen z počtu prodaných přijímačů. K tomu připočtěme poměrně velký zájem diváků ze Slovenska. Standardní dotazovací měření je pro nás zatím drahé. Pro tuto chvíli nechť se milí sponzoři spokojí s odhadem asi 150 250 tisíc diváků v posledních sedmi dnech. Přepokládáme a naději chováme ve stálý vzestup sledovanosti Televize dobrých zpráv. I vy můžete mít svoji televizi? Už ji máte! Za otázky i za zájem děkuje P. Martin Holík Výročí úmrtí Marie Pochopové ( 29. srpna 1922 v Letovicích ) Chtěl bych Vás srdečně pozdravit. Dovolte, abych vzpomenul 85. výročí, které v těchto dnech uplyne od smrti naší nezapomenutelné tety Mařenky Pochopové. Žila v mládí v Letovicích a chodila sem do kostela u Milosrdných bratří s celou jejich početnou rodinou. Dědeček Josef Pochop byl zaměstnán na zámku jako klíčník. Naše babička s ním vychovala 6 dcerušek, ze kterých se jen 3 dožily dospělosti (moje maminka byla nejmladší) a 3 odpočívají na letovickém hřbitově. Mařenka z nich byla nejstarší. Zemřela ve věku 21 let a byla přímo zralá pro nebe svým utrpením, které snášela hrdinně s úsměvem ve tváři, byla operována bez uspání. Poslední týdny

Okénko - 16-16. září 2007 prožila v ošetření u Dočkalů pod zámkem a odešla na věčnost 29. srpna 1922. Byla vystavena v klášterním kostele a na pohřbu 1. září ji doprovázel nepřehlédnutelný zástup. Vpředu šla celá škola a všichni učitelé. Po celou cestu se slétaly vlaštovičky, jako by se s ní loučily, protože velmi milovala přírodu. Na hřbitově krásně promluvil vzdělavatel Orla P. Arnošt Králík. Mimo jiné pravil: Mařenko, ty čistá, ty svatá, přimlouvej se v nebi za nás a za orelskou jednotu. Všichni slzeli, vždyť ji měli rádi. Jak mladí, pro které skládala cvičení a dělala přednášky v Katolickém domě, tak staří i všichni, kdo ji znali. Dochovala babičku Malenku, uklízela jí, četla, modlila se s ní, obsluhovala až do její smrti. I další starší nemocná paní říkala: Mařenka je svatá dušička s velkým dojetím. Studovala na učitelku v Řepčíně, sestřičky říkaly o ní: to je jedinečná žačka. Sestra Václava byla velmi přísná v počtech a dávala Mařenku všem za vzor. Vždyť krásně malovala, vyšívala, zpívala, hrávala divadla. Nemohla však vlivem nemoci dosáhnout svého cíle. Musela odejít tam, kam odcházejí duše vyvolené. Zůstává jen vzpomínka na ni krásná, čistá píše sestřenice učitelka Bohuška Tocháčková z Olešnice. Ve studentském časopise JITRO psal vysokoškolák Miriam Sekvenc článek Na hrob Vlastě Tiché (Mařenka měla tento pseudonym, pod kterým uveřejňovala svoje krásné básně). I redaktor vzpomíná: Odešla nám nadějná básnířka, sotva přišla mezi nás se svými zpěvy, co krásy bylo v ní dosud nevyzpívané! A jiný píše: Byla to duše andělsky čistá a krásná, radost a nevinnost jejího mládí plynuly z veliké lásky k Srdci láskou planoucímu. Napsala básně Naposled, V hluku světa, Nejbělejší, Pachole dřímá, Když Ježíš volá a další. V roce 1972 jsme se setkali u jejího hrobu 3 kněží z rodiny a více než 60 věrných přátel. Zpaměti je slyšet recitovat její báseň V utrpení, dále Píseň o štěstí, Starý hrad (o Letov. zámku), a V Tvém Srdci, Pane. Tuto báseň bych chtěl nyní připomenout. Zní:

Okénko - 17-16. září 2007 V Tvém Srdci, Pane, hledala jsem sílu když cestu žití zastřel hustý mrak a duše slábla bojem v světa víru a bolnou slzou zarosil se zrak. Tys kynul mi a já se blahem chvěla, když zřela jsem, že s láskou vstříc mi jdeš, svou hlavu kladla na Tvá prsa vřelá, já věděla, že Ty mne miluješ. Mně bylo, jak když srdce vůní dýše, do tůně blaha když se ponoří a sladký vánek ovíval ji tiše, neb srdce v tišinách jen hovoří. Tys dal mi milost, sílu, odhodlání a oku záblesk štěstí, duši jas - ač v nový boj jdu, s novým trnem v skráni mně zdá se život plný nových krás. Děkuji Vám za pozornost. Otec biskup Vojtěch znal moje rodiče a rád na ně vzpomíná. 25. srpna světil nový oltář versus populum v klášterním kostele Milosrdných bratří v Letovicích. Kniha vzpomínek K výšinám vyjde znovu v dotisku ještě letos na podzim. Zájemcům ji můžeme poskytnout. Synovec P. Josef Vlček P. Josef KOTULAN * 16.července 1921 Dne 4. července jsme navštívili v německém Garchingu P. Josefa Kotulana, který si na svátek sv. Cyrila a Metoděje připomenul 60. výročí kněžství. Tento bedřichovický rodák utekl před komunisty 31. ledna 1950 do Rakouska a i odtud musel utéct před StB do daleké Brazílie. Po téměř 7 letech strávených v Brazílii se vrátil zpět do Rakouska, kde mu salzburský biskup 27.9. 1963 přidělil farnost Schwendt v Tyrolsku, kde sloužil nepřetržitě

Okénko - 18-16. září 2007 až do roku 2003 a stal se čestným občanem města. Odtud odešel do zaslouženého důchodu do německého Garchingu. Dne 15.7. byla v kostele ve Sweendt v Tyrolsku konaná k jeho výročí slavná mše svatá, které se mimo jiné zúčastnili i naši farníci. Prostřednictvím časopisu Okénko Vás co nejsrdečněji všechny pozdravuje a vyprošuje nám hojnost Božího požehnání. Text: Václav Klaška Foto: Ivan Vavro Velkolepá oslava 60. výročí kněžství Děkujeme Pánu, že nám dopřál prožít velkolepou oslavu 60. výročí kněžství našeho strýce a rodáka z Bedřichovic, otce P. Josefa Kotulana. Oslavu mu přichystali ve Schwendtu, v Tyrolsku, kde působil 40 let v kněžské službě. Nyní je na odpočinku v Bavorsku. Při svém stáří 86 let a těžké nemoci už tuto službu nemůže vykonávat. Na oslavu jsme přijeli inkognito, strýc o nás nevěděl. Překvapení bylo veliké a radost ještě větší. Velkou radost mu způsobila i píseň Ejhle oltář Hospodinův září, kterou jsme mu zazpívali česky, a kterou mu hráli a zpívali při primiční mši sv. v Bedřichovicích v roce 1947. Jinak už bylo všechno v němčině. V 10 hodin byla slavná mše svatá, při které celebrovali tři kněží. Nejprve mu poděkoval starosta, pak ředitelka školy a zástupce kněží. Všichni mu zdůrazňovali, jak ho tam měli rádi. Strýc byl velmi dojat. Na prostranství před kostelem mu hrála kapela v pěkných tyrolských krojích. Pak mu vzdali hold hasiči, též v tyrolských krojích. Byla to nádhera. Poté ho posadili před kostelem a všichni mu chodili gratulovat a děkovat. Bylo to moc dojemné. Nakonec nás starosta všechny pozval na oběd do místní restaurace a velmi nás pohostil. Potom jsme se rozloučili se strýcem a plni dojmů jsme odjeli domů s krásnými vzpomínkami. Růžena Čechová

Okénko - 19-16. září 2007 Jak jsem prožil 30 let svého kněžského života V úterý 26. června letošního roku jsme se my kněží vysvěceni před třiceti lety setkali v katedrále na Petrově v Brně, abychom společně poděkovali Pánu Bohu za tento jeho dar. Po pětiletém studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, které bylo přerušeno dvouletou základní vojenskou službou, jsem byl 26. června 1977 vysvěcen na kněze tenkrát jediným moravským biskupem, Mons. Josefem Vranou, který spravoval olomouckou arcidiecézi. Bylo nás tehdy celkem 8 za brněnskou diecézi, byla totalita a zdálo se nám to málo. Dnes je svoboda a novokněží je ještě méně. Brněnská diecéze v tomto roce byla bez svého biskupa a diecézi řídil kapitulní vikář, prof. Ludvík Horký. Ještě v době své základní vojenské služby, kterou jsem absolvoval v západních Čechách v Sokolově, jsem se seznámil při návštěvě kostela s jednou rodinou, která mě pozvala na návštěvu a kde jsem se také seznámil blíže s životem Dona Boska a salesiány. Po návratu do semináře jsem během studia prošel i tajným noviciátem a ještě před vysvěcením na kněze jsem složil své první sliby před tehdejším provinciálem P. Františkem Míšou. Protože jsem nemohl tehdy působit veřejně jako salesián, byl jsem poslán jako kaplan do diecézní farnosti v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde jsem však působil půldruhého roku. Na podzim v roce 1978 jsem se stěhoval až do Dačic, které leží již v Jihočeském kraji, ale spadají do brněnské diecéze. Tehdy nás, kněze, velmi bedlivě sledovali tajemníci pro věci církevní soudruzi, kteří sídlili na krajských a okresních národních výborech, a kteří dávali souhlas k vykonávání duchovenské činnosti na patřičném místě. Pokud kněz neplnil jejich předpisy, tak měli moc ho zbavit tzv. státního souhlasu. Neuvědomil jsem si, že soudruh tajemník v okrese, kde jsem působil, mě sleduje a po jednom kázání v Dačicích mně bylo sděleno, že jsem byl zbaven všech požitků mého působení což tenkrát bylo asi 650,- Kč měsíčně a byl jsem zbaven státního souhlasu v Dačicích. Hledal jsem místo nové a tehdy mě kapitulní vikář Ludvík Horký hodně pomohl a dostal jsem místo v Novém Městě na Moravě. Zde jsem působil také pouze půldruhého roku a v létě 1981 jsem byl poslán do Kobeřic u Slavkova už na samostatné místo. V této době se ke mně na faru přistěhovali také rodiče a tatínek ještě i z Kobeřic jezdil do práce v Nesovicích na Vyškovsku. K této farnosti mně přidali ještě Nížkovice a protože ve Slavkově v této době působil již starý pan farář, vypomáhal jsem ještě i v této farnosti. V Kobeřicích jsme s místními farníky opravili kostel i budovu fary a zde mně moc pomáhali i lidé z Jiříkovic. Co však pokládám za důležitější, bylo to, že se nám podařilo společně s Otcem Michalem dát ve Slavkově dohromady skupinu mládeže a společenství mladých rodin. V Kobeřicích a okolních farnostech jsem byl 9 let a když skončila totalita, byl jsem přeložen do Kunštátu na Moravě. Zde jsem se svými rodiči prožil pouze jeden rok, ale setkal jsem se zde s nadšenými lidmi jak mladými, tak i staršími. Tento rok vyvrcholil poutí mládeže do Čenstochové v Polsku. Zde se sešlo

Okénko - 20-16. září 2007 kolem milionu mladých lidí z celého světa se svatým Otcem Janem Pavlem II. Bylo to v srpnu v roce 1991. V tomto roce jsem byl náhle přeložen do Újezda u Brna, protože zde zemřel pan farář a farnost byla víc jak půl roku bez kněze. Zde jsem již mohl působit jako salesián a proto jsme začali pro mládež opravovat hospodářskou budovu na faře, aby se zde mohli mladí i starší lidé setkávat. Společně s farníky a dobrými lidmi, se podařilo vybudovat oratoř klubovny pro mladé a hřiště. Zde mně také v srpnu 1996 zemřela maminka. Po devítiletém působení v Újezdě mě v roce 2000 pan provinciál po dohodě s otcem biskupem přeložil do Brna-Žabovřesk. Zde žiji v komunitě salesiánů, kteří zde pracují, modlí se a pomáhají zvláště mladým, kteří nepoznali dobrou rodinu, ani někoho, kdo by je měl rád. Naše farnost je jedna z nejmladších v diecézi. Byla zřízena až v roce 2000 a farní kostel stojí od roku 1995, kdy byl vysvěcen otcem biskupem Vojtěchem. Každý zřejmě rád vzpomíná na své dětství a mládí a na ty, se kterými prožil toto období svého života. I já s vděčností vzpomínám na Jiříkovice i celou šlapanickou farnost, kde jsem poznal mnoho dobrých lidí, kamarádů, spolužáků. Zde jsem se také setkal s prožívanou vírou, která se mně stala oporou v mém životě. Děkuji proto Pánu za všechny, se kterými jsem se mohl setkat a přeji všem dobré zdraví, Boží požehnání a ochranu Panny Marie. P. Josef Daněk, salesián Podolské společenství na cestě za Svatým Otcem do Dolomitů S blížícím se příchodem léta v hlavě mnoha lidí začínají vyvstávat otázky, plány a představy o tom, jak prožijí léto, ten čas dovolených. Z médií do nás přímo buší informace o dovolených a anglická slůvka last minute zná dnes téměř každý. I přes