ZRNÍČKO Svazek 5, číslo 11 listopad 2005 Byt Bytová otázka je zoufalá ve všech světových velkoměstech. Musí se o ní vědět. To je první úkol. Velmi mnoho pohodlně bydlících lidí neprošlo nikdy chudými čtvrtěmi vlastního města. A pak se musí o této otázce mluvit. Veřejné mínění má velký vliv a každý z nás je vytváří. Konečně je zde mnoho spolků, které žádají naši spolupráci anebo aspoň naši podporu. Milujeme-li své bratry, najdeme vždy nějaký prostředek, abychom pro ně něco vykonali ve svém prostředí.»některý bratr na příklad nebo některá sestra nebudou mít do čeho se obléci a bude jim chybět, co potřebují každý den k jídlu. A teď někdo z vás jim řekne: Tak s Pánem Bohem! Jen se pěkně ohřejte a dosyta se najezte! Jestliže jim nedáte, co potřebují pro své tělo, co je jim to všecko platné?«(jak 2, 15-16) Nemohl jsem spát, Pane, a abych s tebou mohl lépe mluvit, vstal jsem z lůžka. Byla noc, foukal větřík a pršelo. Světla ve městě prorážela temnoty a připomínala živé tvory. Bojím se těchto světel, Pane: proč jsi je zapálil před mýma očima? Zavolala na mne a nyní mě drží v zajetí, zatímco bolesti města šeptají své výčitky; a já jim nemohu uniknout, Pane; znám příliš dobře tyto bolesti, vidím je, jak se mi zjevují, slyším je, jak ke mně mluví, cítím je, jak mě bijí do tváře, protože je znám, Pane, protože na ně myslím, když večer uléhám. Vím, že v této jediné místnosti se mísí zamořený dech třinácti nacpaných osob. Vím, že matka věší na strop a na stěny stůl a židle, aby mohla rozprostřít slamníky. Vím, že se blíží potkani, aby sežrali zbytky jídla a pokousali malé děti. Vím, že muž vstává v noci, aby rozprostřel nepromokavé plátno na promáčenou postel svých čtyř dětí. Vím, že matka spí vestoje celou noc, poněvadž není místa než pro jednu postel, a její dvě děti jsou nemocné. Vím, že opilý muž zvrací na dítě, které s ním spí. Vím, že chlapec utíká do noci, protože už toho má dost. Vím, že se muži bijí o ženy, protože bydlí tři rodiny v jedné místnosti.
Vím, že bratr souloží se sestrou, protože mu je 20 let a jí 16, a oba spí na jednom slamníku. Vím, že žena odstrkuje muže, protože není v domě místo pro další dítě. Vím; že dítě tiše umírá a pospíchá připojit se v nebi ke svým čtyřem bratříčkům. (Všechny události zde jsou skutečné. Byly vybrány mezi stovkami jiných případů.) Znám to, vím ještě mnohem více! Znám stovky jiných příkladů, zatímco v míru a pokoji uléhám večer do bělostné postele. Chtěl bych to nevědět, Pane, chtěl bych, aby to byla jen povídačka, chtěl bych se přesvědčit, že je to sen, chtěl bych se přesvědčit, že přeháním, chtěl bych se přesvědčit, že tito lidé jsou nešťastni jenom ze své vlastní viny, chtěl bych sám sebe přesvědčit, Pane, ale nemohu, je příliš pozdě. Mnoho jsem viděl, mnoho jsem slyšel, mnoho jsem počítal, počítal jsem, Pane, a myslím, že neúprosná čísla mi navždy odňala můj nevinný klid. Tím lépe, můj drahý, poněvadž já, váš Bůh a váš Otec, se na vás hněvám. Dal jsem vám na počátku celý svět a chci pro každého ze svých synů důstojný příbytek. Důvěřoval jsem vám, a vaše sobecká láska všechno zkazila. Je to jeden z největších vašich hříchů, na němž mnozí nesou odpovědnost. Běda vám, jestliže vaší vinou zemře jeden jediný z mých synů duševně anebo tělesně! A já vám tvrdím, že jim dám nejlepší příbytky ve svém velkém království. Ale bezstarostní, nedbalí, sobečtí, kteří v přepychu na zemi zapomněli na své bližní, vzali už svou odměnu. Nebude pro ně místa u mne v mém království. Pojď, můj drahý, a pros za odpuštění dnes večer za sebe a za své, bližní. A zítra ráno dej se do zápasu ze všech sil, protože tvůj Otec trpí, když vidí, že ještě v dnešních dobách není dosti místa v hotelu lidstva pro jeho Syna. Michael Quoist
Světec na listopad Jako světce pro měsíc listopad jsme vybrali blahoslaveného Ruperta Mayera. Narodil se ve Stuttgartu 23. ledna 1876. Po obecné škole navštěvoval desetitřídní humanistické gymnázium, po maturitě studoval rok filosofii ve Freiburgu, teologii v Mnichově a pět semestrů teologie v Tübingenu. Pro výchovu ke kněžství byl v kněžském semináři v Rottenburgu na Neckaru, kde byl 2. května 1899 vysvěcen na kněze. Působil jako světský kněz ve Spaichingenu a Stuttgartu; l. října 1900 vstoupil do řádu Tovaryšstva Ježíšova ve Feldkirchu ve Vorarlbergu. "Kněžského a řeholního povolání jsem se chopil z lásky k lidem," napsal ve svém životopise. A co všecko dělal tento statečný muž pevné vůle z lásky k lidem. V roce 1906 začal Rupert Mayer cestovat jako lidový misionář Švýcarskem a Holandskem, Německem a Vorarlbergem. Už v r. 1912 ho povolal kardinál Bettinger do Mnichova, aby se tam staral o přistěhovalce. Když r. 1914 začala první světová válka, šel Rupert Mayer dobrovolně se "svými" muži do pole, aby jim byl útěchou a pomocí. Stal se divizním kaplanem na frontě a zcela se vyčerpal v této činnosti. Byl první polní duchovní, který byl vyznamenán Železným křížem. Jeho láska k člověku stála Ruperta Mayera v této první světové válce víckrát skoro život. Jednou se vrhl v krupobití střel přes těžce raněného vojáka k jeho ochraně a utrpěl při tom sám životu nebezpečné zranění. Střela prorazila jeho levou nohu, což mělo za následek několik amputací až vysoko nad koleno. Pak působil Mayer zase v Mnichově, na frontu už nemohl jít se svou protézou. Jezuitský kněz neúnavně kázal ve válečných zmatcích, které rozdmýchávaly třídní nenávist a vyvolávaly velkou bídu. Rupert Mayer se nestaral o politiku, vždycky viděl jen jednotlivého člověka v jeho bídě, který často sešel se správné cesty, ale byl přece člověkem, kterému chtěl pomoci. V roce 1921 - strašná první světová válka byla u konce - byl Rupert Mayer jmenován kardinálem Michaelem von Faulhaberem předsedou mariánské družiny, která existovala v Mnichově už 300 let. Až 70 kázání měl teď Mayer měsíc co měsíc, ve městě i na venkově mluvil ke svým svěřeným mužům. Pak přišlo na Německo nové zlo. Nacionální socialismus nabýval prvních obrysů. Otec Rupert Mayer rozeznal nebezpečí a už brzy zvedl svůj hlas proti němu. Slyšeli ho i ti, před kterými varoval. Množily se útoky a pronásledování. Pro Mayera to však nebylo důvodem ke kompromisům. V roce 1937 byl Rupert Mayer zatčen a odsouzen k šesti měsícům vězení na záruku. Avšak jezuitský kněz se "neosvědčil" a byl nakonec odsouzen "pro pokračující přečin proti paragrafu 130a trestního zákoníku, takzvanému paragrafu o kazatelně". Mayerovým
"přečinem" bylo kázání v mnichovském kostele sv. Michaela, jehož obsahem bylo, že člověk musí poslouchat více Boha než člověka. Šest měsíců byl Rupert Mayer v trestnici v Landsbergu. Po svém propuštění se však nestáhl, nýbrž kázal neohroženě dále z kazatelen. Následovalo nové zatčení a odsouzení. Mayer se dostal do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. kde byl držen po sedm měsíců na samotce. Když už vážil jen 50 kilogramů a byl v akutním nebezpečí života, Gestapo ho propustilo s podmínkou, že mu jeho představení zakáží kázat. To se pro Ruperta Mayera rovnalo novému odsouzení. Ve svém deníku napsal: "Od té doby jsem zaživa mrtvý, ano tato smrt je pro mne, který jsem ještě plný života, mnohem horší než skutečná smrt, ke které jsem už byl často odhodlán." Rupert Mayer musel vydržet pět let ve svém vyhnanství v klášteře Ettal v Horním Bavorsku, pak přišlo vysvobození pro něho - i pro svět: druhá světová válka byla u konce. Ale teď byla vyčerpána i síla velkého bojovníka. Ne, že by Rupertu Mayerovi chyběla síla vůle, ale jeho tělo bylo vyčerpáno těžkým, horlivým bojem proti bezpráví a za člověka, kterého tolik miloval. Už jenom šest měsíců směl Rupert Mayer užívat drahocennou svobodu, pak jeho statečný život skončil. 1. listopadu 1945, o svátku Všech svatých, zemřel velký muž církve před oltářem křížové kaple v mnichovském kostele sv. Michaela. Při kázání před očima věřících omdlel, krátce nato zavřel své oči navždy. "Apoštol mužů", jak Ruperta Mayera také nazývali, blahořečil papež Jan Pavel II. 3. května 1987 na olympijském stadionu v Mnichově. * * * * * * * * (Podle»Rok se svatými«) Chci před Tebou, Pane, vzpomenout na své mrtvé. Na všechny, kteří patřili ke mně a odešli. Připadá mi, jako by se mnou životem šla velká skupina lidí a každým okamžikem se někdo mlčky odloučil, odbočil z cesty a ztratil se ve tmě. Skupina je stále menší a tišší a jednoho dne také já mlčky odbočím Ti, kteří odešli, mlčí. Napodobují Tvé mlčení. Zůstávají pro mě skrytí, protože vešli do Tvého života. Slova jejich lásky ke mně splynula s jásotem Tvé nekonečné lásky. Zde na světě se my lidé ustaraně a uspěchaně ujišťujeme o vzájemné lásce. Ty však chceš, abychom na důkaz víry pomocí skutků lásky opustili sami sebe a smysl svého života našli ve Tvém životě. V něm žijí ti, kteří nás předešli. Protože žijí, mlčí. My naproti tomu hlasitě mluvíme, abychom zapomněli, že jsme smrtelní. Jejich mlčení je slovem jejich lásky. Ať mne provází toto jejich slovo, když ode mne odcházejí k Tobě a tak i mně jsou nejblíž. Žijí životem, který i mně je vlastní, ač zatím ještě skrytý. Oni jej žijí bez závoje ve věčném světle, v nekončícím dni, kterým jsi Ty sám, Plnost veškeré skutečnosti. Bože živých, buď také mým životem! K. Rahner
Dobré skutky, které nic nestojí Nedělat si zbytečné starosti Mnohdy se trápíme věcmi, které nemůžeme změnit. Neustále nad nimi přemýšlíme a posléze jsme z toho tak rozmrzelí, že i na obyčejné události reagujeme zbytečně podrážděně. Chci se s vámi podělit o jeden zajímavý náhled na řešení situací. (Citace z knihy M. Morganové POSELSTVÍ Z VĚČNOSTI) Naše vztahy jsou kruhy. Je důležité umět každý kruh uzavřít. Když dojde k rozepři, měli bychom najít řešení co nejdříve a kruh uzavřít, aby se oba konce spojily. Ale co když někoho požádám, aby něco udělal, požádám jej dvakrát, třikrát a on nic? Určitě budu takovým člověkem zklamaný a nebude snadné říci, to nevadí a kruh kladně uzavřít. V takovém případě bych mu řekl: Víš, cítil jsem zklamání, když jsi nevyhověl mé prosbě. Žádal jsem tě několikrát a byl jsem stále zklamanější. Zasmál bych se a pokračoval. Jsem zřejmě hlupák. Měl jsem si hned uvědomit, že to neuděláš. Nebylo to něco, co bys chtěl udělat. Určitě sis myslel, jak je hloupé, to po tobě žádat. Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, než jsem to pochopil. Skončili bychom rozhovor smíchem a oba bychom byli o něco moudřejší. Kruh by se uzavřel. Ale co kdyby šlo o něco opravdu důležitého? Například by nějaký příbuzný dělal nebo říkal věci, které by tě urážely? Něco, co by tě opravdu rozčílilo? Jak bys to v tomhle případě udělal s kruhem? Tomu příbuznému bych rázně řekl: Mám tě rád, ale nemám rád to, co děláš. Uvědomuji si, že to není omylem. Vím, že pro tebe je správné se takto chovat, protože sis sám vybral způsob, jak budeš vyjadřovat svou osobnost. Snažil jsem se, avšak nemůžu to, co děláš a říkáš považovat za správné. Do našeho vztahu už nechci dál vkládat energii. Mám tě rád, ale to, co děláš, se mi nelíbí. Měj se dobře. Aha, ty říkáš, že když uzavřu kruh na spirituální úrovni, tím to pro mne končí. Pokud s tím souhlasí i druhá osoba, kruh je pro ni také uzavřený. Pokud s tím nesouhlasí, nevadí to, protože každý kruh s otevřenými konci je jeho kruh, jeho problém. To on ho nechává otevřený. Přesně tak. Nemusíš mít každého rád. Ne každý je příjemný. I když víme, že máme mít rádi všechny, i ty, kteří právě nejsou naší lásky hodni. Jediný způsob, jak můžeš někoho ovlivnit, je příklad. Nikdo se však nezmění, dokud na to není připravený JR
Prosby ke svatým všedních dnů Naše Paní práce, oroduj za nás. Naše Paní polí, oroduj za nás. Naše Paní knih, oroduj za nás. Naše Paní rodiny, oroduj za nás. Naše Paní celého světa, oroduj za nás. Naše Paní všech radostí, oroduj za nás. Naše Paní sedmi bolestí, oroduj za nás. Naše Paní naděje, oroduj za nás. Naše Paní míru, oroduj za nás. Naše Paní dobrého návratu, oroduj za nás. Naše Paní všech dní, oroduj za nás. Všichni svatí katakomb, všichni svatí mučedníci dávných dob, proste za nás. Všichni svatí mučedníci dneška ve všech koutech světa, proste za nás. Všichni svatí dělnici, kteří jste v nebi, poněvadž jste dělali prostě, ale z celého srdce svou těžkou práci, orodujte za nás. Všechny svaté ženy, které jste v nebi, poněvadž.jste se prostě, ale z celého srdce staraly o domácnost, orodujte za nás. Všichni svatí a svaté, kteří jste zemřeli při vykonávání své práce, proste za nás. Všechny svaté ženy, které jste na nebesích za to, že jste vychovaly své děti, proste za nás. Všichni svatí, kteří jste v nebi za trpělivost ve vaší domácnosti, proste za nás. Všichni svatí a svaté, kteří jste v nebi, že jste se doma milovali z celého srdce; orodujte za nás. Všichni svatí kněží, kteří jste v nebí, že jste se celí dali Bohu. a spáse svých bratří, orodujte za nás. Všechny svaté řeholnice, které jste v nebi, že jste se docela oddaly službě Boží nebo úlevě lidských bolestí, orodujte za nás. Všichni chlapci, kteří jste v nebí, že jste statečně vedli boj čistoty svých dvaceti let, orodujte za nás. Všechny svaté dívky, které jste v nebi, že jste bděly nad svým srdcem a bojovaly, orodujte za nás. Všichni svatí, kteří jste v nebi, že jste dávali a nepočítali, orodujte za nás. Všichni svatí, kteří jste v nebi za to, že jste na sebe neupozorňovali a zůstali prostě na svých místech, orodujte za nás. Všichni neznámí svatí a svaté, kteří nemáte svátek než na den Všech svatých, orodujte za nás. Všichni neuznaní svatí a svaté, které podceňovali a obviňovali, orodujte za nás. Všichni svatí a svaté, o kterých nikdo neví, orodujte za nás. Všichni svatí a svaté, které jsme znali a kteří jste žili mezi námi, orodujte za nás. Všichni svatí a svaté, kteří jste z naší krve, orodujte za nás. Všichni svatí a svaté, kterým jsme směli pomoci ve vaší lásce ke Kristu, orodujte za nás. Dobrý lotře a všichni světci, kteří jste napřed byli zločinci, orodujte za nás. Svatá Maří Magdaleno a všechny světice, které jste dlouho byly hříšnice, orodujte za nás. Svatý Petře a všichni svatí, kteří jste v jedné chvíli byli odpadlíky, orodujte za nás. Svatý Augustine a všichni svatí, kteří jste napřed ve svém mládí žili špatně, orodujte za nás. Svatý Františku a všichni svatí, s kterými zacházeli jako s blázny, orodujte za nás. Všichni svatí, kteří víte, co to stoji vyjít z vyjeté cesty, orodujte za nás. Svatá Maria, maminko všech lidí, svatých i hřešících, oroduj za nás.
Svatá Maria, která máš ráda malé, ubohé a bojácné, oroduj za nás. Svatá Maria, královno nebe, která jsi ve svém životě nedělala nic zvláštního, ale kterás do každé věci dala tolik lásky, oroduj za nás. * * * * * * * Vidíme, a přece nevidíme Na zemi je tolik zázraků, které jen čekají na to, aby je lidé objevili. Ale my je bohužel nevidíme. Náš život je provázen tolika zázraky, které mohou rozradostnit naše srdce, ale my je nevidíme. To proto, že otvíráme pouze oči, ale nikoliv naše srdce. Naše srdce nemá rádo ani věci, ani lidi, se kterými se setkáváme. Kdybychom se dívali s láskou na květiny, na ptáky a na lidi, pak bychom denně objevovali stále více zázraků. Phil Bosmans Statistiky katolické církve Vraťme se ještě ke Světovému dni misií. Agentura Fides při té příležitosti zveřejnila statistiky katolické církve ve světě. V minulém roce se počet katolíků zvýšil o 0,3 procenta. Celkem představovali 17,23% světové populace. Znamená to, že jich bylo jedna miliarda 85 milionů 557 tisíc, což znamená o 15 milionů více než o rok dříve. Největší nárůst byl zaznamenán v Africe (0,34%) a v Americe (0,17%). Oproti tomu v Evropě za rok 2003 ubylo 214 tisíc katolíků, to znamená snížení počtu o 0, 31%. V celkovém měřítku došlo v té době ke zvýšení počtu diecézních kněží (o 707), který ale nevyrovnal všeobecnou tendenci k růstu věřících. Na jednoho kněze proto připadá téměř 2 700 věřících (přesně 2 677). Zároveň totiž nadále klesá počet zasvěcených osob a seminaristů. Významně ovšem narůstá počet světských misionářů (172 331 nárůst o 28 586) a katechetů (2 847 673 nárůst o 80 222). Rozvíjí se také administrativní struktury církve na různých úrovních a spolu s tím také stoupl počet biskupů koncem roku 2003 jich bylo 4 742.
Četba na pokračování Eda 36. PENÍZE Eda se vrátil domů z ministrantské schůzky a nadšeně mamince hlásil, že v létě pojedou na tábor a budou tam dělat spoustu zajímavých věcí. Pak se Eda trochu a zarazil a prosebným hláskem dodal: "Jenže to bude stát 500,- korun a já mám pokladničku prázdnou. Prosím tě, maminečko moje, dala bys mi ty peníze, abych mohl na ten tábor jet? Musíme to zaplatit už příští týden..." Maminka pokývala hlavou na znamení, že je to hodně peněz, ale když viděla Edův zkormoucený obličej, nabídla Edovi smlouvu: Když Eda slíbí, že bude doma pomáhat mnohem víc, než tomu bylo dosud, a když si bude hrát s malou Evičkou, maminka mu peníze na tábor dá. Eda hned začal vyjmenovávat, co všechno bude doma dělat, tak horlivě, že se maminka musela usmát a připomenout Edovi, že sliby bývají chyby, důležité je, aby bylo vidět skutky. Eda se poctivě snažil splnit, co slíbil. Když uplynul týden a přišel den, kdy bylo třeba zaplatit za tábor, připomenul mamince hned ráno její slib a znovu poprosil o peníze. Maminka namítala, že schůzka je až odpoledne a kdyby Eda dostal peníze hned, mohl by je ztratit, ale Eda sliboval, že je bude opatrovat jako oko v hlavě, jen aby mu je už dala, protože by se třeba mohla zdržet v práci a co by si pak Eda počal? Maminka nakonec ustoupila a peníze mu dala. Eda měl obrovskou radost. Konečně má tábor jistý! Nedalo mu to a vzal si peníze s sebou do školy, i když mu to maminka výslovně zakázala. Říkal si: "Co kdyby nás zrovna dneska někdo vykradl?" Stále se díval do tašky, jestli tam peníze ještě jsou. Kluci si toho samozřejmě všimli a tak Eda musel prozradit, co ukrývá v tašce. Spolužáci se tvářili, jako by to nebylo nic zvláštního, když má někdo ve školní tašce 500 korun, ale v příští přestávce se sešli na chodbě, aby je Eda neviděl, a o něčem se radili. Po vyučování se kluci připojili k Edovi a pozvali ho do cukrárny. Když namítal, že kromě té pětistovky na tábor nemá ani halíř, mile se usmáli a řekli, že s tím si nemusí dělat starosti. V cukrárně si sedli ke stolkům a nechali si nosit na stůl všelijaké dobroty, i takové, jaké Eda nikdy neviděl a neochutnal. Když se paní prodavačka podezíravě zeptala, jestli na to mají, sebevědomě přikývli. Dobroty rychle zmizely v hladových klukovských žaludcích. Páni kluci se zvedli a paní prodavačka přinesla účet. Eda kulil oči: za tu chvíli snědli pamlsky za 498,- Kč. A ještě víc kulil oči, když na něj kluci ukázali a se samozřejmostí, jako by všechno bylo domluveno, řekli prodavačce, že to zaplatí on. Začal se s klukama hádat, ale nebylo mu to nic platné. Prodavačka ho chytila za ruku, aby nemohl utéci, a prohlásila, že si má rychle vybrat: buď hned zaplatí, nebo ho osobně odvede na policii a tam už si to s ním vyřídí. Vyděšený Eda nakonec sáhl třesoucí se rukou do tašky a podal té paní pětistovku. V duchu se loučil s táborem a chtělo se mu brečet. Pak ho napadlo, že ještě není vše ztraceno. Pokusí se
přesvědčit kluky, aby mu každý něco dal ze svých úspor. Snad se podaří dát tu pětistovku zase dohromady. Ten nápad mu trochu zlepšil náladu, ale na ulici ho čekalo nové zklamání: Kluci už byli daleko, ani na něho nepočkali, a když na ně zakřičel, jen se mu posmívali, jak jim naletěl. Edovi se nechtělo domů. Bál se přijít mamince na oči, ale nakonec si řekl, že si aspoň postěžuje. Maminka se mu jistě nebude posmívat a snad mu jeho nerozvážnost odpustí. Pomalu a nesměle se šoural k domovu. Maminka už byla doma a ani se nemusela ptát, proč je Eda celý ubrečený. Eda jí všechno vyklopil a pak se sklopenýma očima čekal, co bude dál. Dostane výprask? Nebo mu maminka zakáže chodit na schůzky? Netroufal si zvednout hlavu a podívat se mamince do očí. Maminka chodila po pokoji, hrabala v nějaké zásuvce, ale Edův strach byl silnější než zvědavost. Pak ho maminka pohladila po hlavě a Eda se konečně odvážil zvednout hlavu. Čekalo ho obrovské překvapení. Na stole před ním leželo 500 korun. Eda se tázavě podíval na maminku a ta mu vysvětlila: "Chtěla jsem si za ně koupit nové boty, ale myslím, že to v těch starých ještě nějakou dobu vydržím." Edovi znovu skočily slzičky do očí, ale tentokrát to nebylo z bolesti, ale z radosti. Skočil mamince kolem krku a objímal ji tak divoce, že měla strach, aby ji neuškrtil. Co Eda pokazil? O co máme pečovat víc, než Eda o peníze na tábor? Co byste dělali, kdyby vás někdo přemlouval k něčemu špatnému? Koho vám připomnělo maminčino jednání? Jak by se jí měl Eda odvděčit? Jak bychom se měli my odvděčit Bohu? * * * * Od našich čtenářů* * * * Od našich čtenářů* * * * Od našich čtenářů* * * * Podzim září barvami, tma nám už úzkost nahání. Lístečky se k zemi snáší, naše mysl se povznáší. Všechno listí, všechny lidi, Bůh svým zrakem z nebe vidí. Naše strasti a bolesti pomáhá krása přírody nésti. Až zdoláme zkoušek svých díl, blízko bude už náš cíl. Přejdeme další kus cesty, v chladu přibereme vesty. Že po zimě na nás nové jaro čeká to je zkušenost odvěká. V pupenech nachystá se nové listí, a my si buďme Boží láskou jisti. PzB Podzim
Rodiče a školáci aneb Čítanka o výchově dětí od školáčků po studenty V této rubrice společně s P. Simajchlem budeme pokračovat v našich zamyšleních nad výchovou dětí. Materiál je převzat z internetových stránek Fatymu. 10. Vedení dětí k modlitbě Vést děti k modlitbě - jak se to dělá? U těch maličkých to vypadá jednoduše: - Ocenás jencina nebesích posvěce menotve... - Časem se dětičky naučí Otčenáš vyslovovat správně, ale po celý život jim nebude snadné myslet i na obsah, myšlenku těch slov. A když navíc budou v neděli přiváděny do kostela bez průpravy a přípravy - a proto se tam nudí; a když budou chodit do náboženství, kde to katechetka s dětmi na jejich úrovni moc neumí - a proto je to tam nebaví, - jak mají z dětí vyrůstat radostní křesťánci, kteří vědí, že modlitba je něco krásnějšího, než jen odříkávání slov. Ale hned od mala veďme děti, aby dokázaly nebeskému Otci poděkovat, poprosit ho svými slovy. Zprvu budou tyto modlitbičky formovat rodiče a dítě dodá jen Amen. Později mu napovíme, aby se umělo vyjádřit samo. Ale neznamená to, že by se měly vyloučit naučené modlitby vůbec. Patří to k modlitbě společné. Od puberty by rodiče už neměli viditelně kontrolovat děti, jestli se modlí. Spíš by děti měly vidět na rodičích, jak se oni umí modlit a co pro ně modlitba znamená. Modlíte se rádi? A tak se ptám vás, rodičů, na vaši modlitbu: Jak rádi se vy modlíte? Jak se umíte modlit? Že modlitba je rozhovor s Bohem, to jistě víte. Ale jaký rozhovor, když Pán neodpovídá lidským hlasem, neodpovídá hned. Umíme se zcela konkrétně postavit před Otce, před Pána Ježíše, před jeho Matku? Toho, s kým mluvím, vidět živě ve vztahu k sobě? Když nějak takhle na začátku modlitby zauvažuješ, pak už Bůh, ke kterému mluvíš, není vzdálený, abstraktní pojem, ale živý Pán, tvůj dobrý Otec, tvůj blízký a milý velký Bratr Ježíš. Nikdy si nepřipusť myšlenku, že modlitba je nějak naše povinnost vůči Bohu. Bůh naše modlitby nepotřebuje, ale náš život potřebuje modlitbu. V modlitbě se pokoušíme poznat Boží vůli a podle ní uspořádat svůj život. Budeš-li se dobře modlit, po čase poznáš, jak modlitba mění tvůj charakter k lepšímu, jak se tvůj život zaměřuje správným směrem, jak nám Duch svatý přichází na pomoc v naší slabosti. Ranní modlitba Nejdůležitější pro tvorbu dobré povahy a pro správnou životní orientaci je tvá ranní a večerní modlitba. Začíná hned při probuzení radostnou myšlenkou: Můj Pane, žiji, - děkuji ti za to! Dáváš mi nádherný dar - tento den - děkuji ti, beru. Pak vstáváš a vstupuješ radostně do Božích služeb: Co dnes budu dělat? Na co se těším? Co bude asi obtížné? Prosím o pozorný pohled, o vedení jeho Duchem, abych tento den dobře zvládl, nikomu neublížil, naplnil jej dobrem, prožil ho jako křesťan. Vyjde-li také chvilka na Otčenáš, mešní Gloria - Sláva, pozdrav Matce Boží, tvému patronu, světci dne, - pak tím líp. Ale vlastní jádro ranní modlitby je v tom směrování mysli podle kompasu lásky: směr dobro! Bez takového ozvučení dne ranní modlitbou je den jako němý - jako když na obrazovce jde jen obraz bez zvuku. Ranní modlitbou se ti svět zapojí na Boží lásku, není už cizí, studený.
Večerní modlitba Druhá chvíle osobního kontaktu na Boha je doba podvečerní. Ne až večer, to sedíš u televizoru nebo jsi ospalý a nic pořádného už nesvedeš. Podvečer, to je chvíle, kdy denní shon končí, napětí se uvolňuje. Spoj to třebas se svlékáním. Večer by se už klidná chvilka měla najít, to už nemáš tak pilno, jako zrána. Výchozí myšlenkou večerní modlitby je: Pane, končím tento den, odkládám ho jako tyto šaty. Jak jsem se ti dnes líbil? Chci se teď vidět, jak mě ty vidíš. Jak jsem si to ráno plánoval - a jak to dopadlo? - Za to, co jsi nezvládl, co bylo špatné, popros za odpuštění! Pověz si, zda a jak je to třeba napravit a jak to uděláš příště v podobné situaci. A dál už na to nemysli. Zmetky patří do šrotu, ne do života. Tvá mysl ať je volná pro vymýšlení hezkých plánů na zítřek. Pro astronauty, kteří krouží daleko ve vesmíru, je životně důležité, aby neztratili spojení s inženýry, s domovským kosmodromem. Odtud jsou dálkově řízeni, ani o tom v té chvíli třeba nevědí. Odtud je střežena a korigována jejich cesta. Kdyby ztratili spojení se zemí, byli by v dálkách bezmocní. Pro každého z nás je stejně životně důležité neztratit spojení se svým Stvořitelem, s konečným Cílem, věčným domovem. Jen, když se my sami denně snažíme takto modlit, mají naše děti šanci se to od nás učit. Osobní modlitba Měli bychom si znovu ještě připomenout krásu společné modlitby doma, v rodině, kdy se všichni na chvilku sejdou, ztiší pod křížem, kolem zapálené svíce, a společně děkují za vše dobré a prosí za bližní v nouzi. Ale zle bychom dětem posloužili, kdyby doma poznaly jen modlitbu společnou. Za chvíli odejdou z domu, a co pak? Děti se mají od nás dovědět, že naší modlitbou musí být nejenom to, co říkáme Bohu, ale i to, co říkáme sousedu, co děláme v práci i doma. Takovou modlitbu životem je možno prohlubovat po celý život. Může to dělat každý jinak, každý po svém. Jsou celé knížky o různých druzích modlitby. Ale nedělejte z toho žádnou vědu. Mluvte k Bohu tak, jak je nám přirozené. Neexistuje žádný nejlepší, nejdokonalejší způsob modlitby. Mluv tak, jak umíš. A nezapomínej, že Pán Ježíš výslovně varoval, abychom si nemysleli, že mnoho slov dělá lepší modlitbu: Náš Otec ví, co potřebujete, nebuďte upovídaní jako pohané, řekl. Vždyť modlitba není k tomu, aby vynutila nějaký Boží zásah, aby zapůsobila na Boha. Modlitba má zapůsobit na nás, v nás má vytvořit předpoklad pro poznání a přijetí Boží vůle. Jenže my sice v modlitbě říkáme: buď vůle tvá, ale jde nám při tom o vůli naši. Proto se nestáváme lidmi odevzdanými do vůle Boží, kliďasy. Jsme nevrlí, že se dost rychle neděje vůle naše. Na základě falešného obrazu o Bohu (Bůh miluje dobré a trestá zlé) mnozí lidé nejsou schopni modlit se právě ve chvílích, kdy to nejvíce potřebují: ve vině a v nouzi. Neodvažují se modlit, protože se domnívají, že jsou u Boha stejně v nemilosti. Z toho je zřejmé, jak důležité je, aby děti věděly, že Bůh je nikdy neopustí, a jak osudové následky může mít to, když se dětem Bohem hrozí. Znovu si připomeňme, že děti mají s naší pomocí udělat zkušenost, že modlitba není jen chvíle modlení. Modlit se, to jest hovořit s Bohem, mohu kdykoliv a kdekoliv, ať dělám cokoliv. Svatá Terezie z Avily napsala: Také mezi kuchyňskými hrnci hovořím s Bohem. A svatý František Saleský zase ví, jak se pozná, jestli naše modlitba byla setkáním s Otcem: Jestli po skončení modlitby máš smutnou tvář, pak tvá modlitba nebyla modlitbou. Pokračování příště
Adventní okno Protože v listopadu začíná advent, nabízíme vám v tomto čísle návrh na výzdobu okna adventním motivem. Čtyři adventní svíce obsahují 28 očíslovaných okýnek na každý den adventu jedno. Svíce si můžete překreslit na velký kartónový papír. Jednotlivá políčka po obvodu opatrně nařízněte tak, aby karton úplně nevypadl, ale dal se později lehce vyjmout. Každý den potom můžete jedno okénko vyjmout (případně podmínit jeho vyjmutí splněním úkolu viz níže) a políčka podlepit barevným celofánem nebo vybarvit barvami na sklo. Tak potom s blížícími se svátky narození toho, který je Světlo světa, se okno bude stávat světlejší a světlejší. Pokud si na takový výrobek netroufáte, můžete si v adventu s dětmi políčka v adventním okně vybarvovat jen na stránce Zrníčka. Náměty na adventní úkoly pro děti: 27. Je 1. neděle adventní. Udělej adventní věnec a rozsviť první svíci. 28. Jistě se těšíš na Vánoce. Je ale třeba být trpělivý. Snaž se dnes nikomu neodmlouvat. 29. Advent je dobou čekání. Když budeš dnes na něco čekat (autobus, vlak, vyučování), zkus si to připomenout a říct v duchu: Pane Ježíši, těším se na tebe. 30. Dnes má svátek sv. Ondřej. Víš, jak se jmenoval jeho bratr? Zkus to zjistit. 1. Začíná měsíc prosinec. Začni dnešní den pěkným znamením kříže. 2. Dnes je první pátek v měsíci. Připrav se a vykonej si svátost smíření. Pokud ještě nechodíš, poděkuj Pánu Bohu za to, že o něm víš a můžeš ho poznávat. 3. Nauč se nějakou novou modlitbu, třeba z kancionálu. Pokud si nevíš rady, najdi někoho, kdo ti pomůže. 4. Je 2. neděle adventní. Rozsviť druhou svíci. 5. Včera měla svátek sv. Barbora - pomocnice v nouzi. Dobře se dívej, jestli můžeš někomu pomoci a neváhej. 6. Svátek sv. Mikuláše. Dovedeš i ty dát někomu dárek nebo překvapení? 7. Z čeho jsi měl dnes radost? Poděkuj za to Pánu Bohu. 8. Oslavujeme Pannu Marii. Pozdrav ji modlitbou Zdrávas. 9. Dneska je pátek. Dovedeš si něco odříct? Třeba sladkost nebo televizi? 10. Pomodli se krátce za ty, kdo Boha neznají. 11. Je 3. neděle adventní. Rozsviť třetí svíci. 12. Popros rodiče nebo někoho z příbuzných (babičku), navštivte společně hřbitov a pomodlete se za zemřelé. 13. Svátek má sv. Lucie. Její jméno znamená světlo. Usměj se krásně na toho, kdo vypadá smutně nebo s kým si příliš nerozumíš. 14. Rozděl se o bonbón nebo nějakou dobrotu. 15. Vyhledej si na mapě zemi, kde se narodil Pán Ježíš (příp. popros o pomoc tatínka nebo maminku). 16. Napiš vánoční pohledy. Dovedl(a) bys je vlastnoručně vyrobit? 17. Dneska nepřehlédni žádnou příležitost, když můžeš někoho pochválit. 18. Je 4. neděle adventní. Rozsviť čtvrtou svíci. 19. Ochotně pomoz doma s úklidem. 20. Dnes vstaň včas a bez povalování v posteli. 21. Je v tvé blízkosti starý člověk, který je sám? Navštiv ho a zeptej se, jestli něco nepotřebuje. 22. Nauč se nějakou koledu. 23. Ježíšovo narození je úplně přede dveřmi. Nezapomeň si připravit svá vánoční překvapení. 24. Poděkuj dnes při mši sv. za to, že se Bůh i kvůli tobě stal člověkem.
Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec Jana Pavla II. O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální. CHRISTIFIDELES LAICI V tomto smyslu jsou všechna laická sdružení vybízena k tomu, aby byla stále více nástrojem svatosti v církvi, nástrojem, který bude podporovat a pěstovat "co nejužší jednotu mezi praktickým životem svých členu a jejich vírou". - Odpovědnost za vyznávání katolické víry, s kterou věřící přijímají a hlásají pravdu o Kristu, církvi a člověku v poslušnosti k učitelskému úřadu, který ji autenticky interpretuje. Každé laické sdružení proto musí být místem hlásání a předkládání víry, jakož i věroučné výchovy, která zahrnuje celý obsah víry. - Svědectví hluboce přesvědčeného společenství, které v synovském spojení s papežem, "trvalým a viditelným principem" jednoty univerzální církve, a s biskupem, "viditelným principem a základem" partikulární církve; vyžaduje se též "vzájemná úcta ke všem formám církevního apoštolátu." Společenství s papežem a biskupem se musí projevovat v upřímné ochotě přijímat jejich nauku a pastorační směrnice. Společenství s církví vyžaduje uznávat legitimní pluralismus laických sdružení a zároveň ochotu se všemi spolupracovat. - Souhlas a účast na apoštolském cíli církve, totiž účast na "evangelizaci a posvěcení lidí, jakož i na křesťanském vzdělávání jejich svědomí tak, aby byli tito lidé schopni pronikat duchem evangelia různá společenství a prostředí." V tomto bodu je vyžadována od všech laických sdružení i od každého jednotlivce misionářská horlivost, která z nich vytvoří stále aktivnější nástroje nové evangelizace. - Závazek k angažované přítomnosti v lidské společnosti, tak, že se ve světle sociálního učení církve postaví do služby člověku v jeho plné důstojnosti. Laická sdružení musí vyvolávat živou angažovanost v účastenství a solidaritě, aby se ve společnosti vytvořily spravedlivější a bratrštější životní podmínky. Uvedená základní kritéria mohou být ověřována na konkrétních plodech, které provázejí život a působení různých sdružení, jako např. obnovená radost z modlitby, kontemplace, touha po liturgickém a svátostném životě; úsilí o povolání ke křesťanskému manželství, ke kněžství a k řeholnímu životu; ochota k spolupráci na církevních programech a iniciativách na místní, národní a mezinárodní úrovni; angažovanost v katechezi a pedagogická schopnost vychovávat křesťany; motivace ke křesťanské přítomnosti v různých místech společenského života, budování a vedení charitativních podniků; duch chudoby ve smyslu evangelia z velkodušné lásky ke všem; konverze a návrat ke křesťanskému životu u těch pokřtěných, kteří se od společenství daleko "vzdálili". SLUŽBA PASTÝŘŮ SPOLEČENSTVÍM 1. I přes možné a pochopitelné obtíže s některými formami sdružení a přes tendenci k růstu nových forem nemohou se církevní pastýři vzdát služby a výkonu své autority jak pro dobro církve, tak pro dobro laických sdružení. Proto musí dbát o to, aby diferencovaně přistupovali k laickým sdružením a vedli je k tomu, aby postupně vzrůstala do společenství a do poslání církve.
Je nanejvýš vhodné, aby některá nová sdružení a hnutí na základě národního nebo mezinárodního rozšíření získala oficiální uznání, výslovnou aprobaci od příslušné církevní autority. V tomto smyslu to doporučil už koncil: "Vztah k hierarchii může mít apoštolát laiků různý, podle svých různých forem a cílů... Některé formy apoštolátu laiků hierarchie výslovně uzná, i když v různé míře. Navíc pak může církevní autorita se zřetelem k potřebám obecného dobra církve vybrat některá z těch apoštolských sdružení a institucí, která bezprostředně sledují duchovní cíl, a zvláštním způsobem je podporovat; za ně pak přebírá zvláštní odpovědnost." Mezi různými formami laického apoštolátu, které jsou ve zvláštním vztahu k hierarchii, synodní otcové výslovně připomněli různá hnutí a spolky Katolické akce, v nichž "laikové z podnětu Ducha svatého organicky a natrvalo vstupují ve společenství s biskupem a kněžími, aby podle svého povolání a na základě specifické metody přispívali k upevnění celého křesťanského společenství a věrně a efektivně sloužili pastoračním plánům a oživování všech oblastí života duchem evangelia." Papežské radě pro laiky bylo uloženo pořídit seznam sdruženi, která obdržela oficiální souhlas Svatého stolce, a zároveň spolu se Sekretariátem pro jednotu křesťanů vypracovat podmínky pro uznání ekumenických sdružení s katolickou většinou a nekatolickou menšinou, přičemž má být stanoveno, v kterých případech není možné kladné rozhodnutí. My všichni, pastýři i věřící, jsme zavázáni, abychom podporovali a udržovali trvalé a bratrské vztahy mezi nejrůznějšími formami laických sdružení, a to ve vzájemném uznání, přízni a ochotě ke spolupráci. Jenom, tak může bohatství darů a charismat, které nám Pán nabízí, plodně a uspořádaně přispět k budování společného domu: "Pro solidární výstavbu společného domu je třeba odložit ducha antagonismu a sporu a spíše soutěžit ve vzájemném povzbuzování (srov. Řím 12,10), v laskavé ochotě a vůli ke spolupráci s trpělivostí, shovívavostí a s ochotou k oběti, jež s tím může být někdy spojena." Vraťme se znovu k Ježíšovým slovům: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti" (Jan 15,5), abychom Bohu děkovali za velký dar společenství církve, který v čase obráží věčné a nevyslovitelné společenství lásky jednoho Boha v Trojici. Poznání tohoto daru musí být doprovázeno hlubokým vědomím odpovědnosti: takový dar musí být stejně jako hřivny v evangeliu rozmnožován v životě stále se prohlubujícího společenství. Být odpovědný za dar společenství znamená především snažit se překonávat každé pokušení rozkolu a protikladu, které ohrožuje život a apoštolskou angažovanost laiků. Ještě k nám stále zaznívá bolestné a otřesné volání apoštola Pavla, jako výčitka při pohledu na roztržky působené Kristovu tělu: "Myslím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen?" (1 Kor l, 12 13). Místo toho by měla zaznít jako přesvědčivá výzva jiná slova apoštolova: "Prosím vás, bratři, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorní a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení" (1 Kor, 1,10). Tak se stane život církevního společenství znamením pro svět, přitažlivou silou, která vede k víře v Krista: "Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal" (Jan 17,21). Společenství se rozšiřuje v poslání, ano, stává se samo posláním. (Pokračování příště)
Mulier fortis Majitel panství, dověděv se pak, že Krála byla příčinou usmrcení nebezpečného škůdce, udělil jí za odměnu povolení, že směla od té doby volně a bezplatně choditi do panského lesa na trávu, kdykoli a kamkoli, a že nesmí býti v tomto právu jí přiznaném nikým obtěžována a že žádný jí v něm nesmí brániti. Obdržela na důkaz toho i zažloutlý, švabachem popsaný arch, štampilií a podpisem s klikatým manuškriptem opatřený. Arch tento si pečlivě schovávala a jen při obzvláště slavnostních chvílích jej známým ukazovala. "I potřela jest hlavu hada," říkával o ní slovy Písma stařičký náměštský pan farář, - "aniž by byl had onen úklady činil patě její." Krála využívala pak velmi bděle svého práva. Přikoupila si ještě jednu krávu, a její stračeny byly vypasené, tlusté, jako oplácané. Ovšem sestry hoferkyně se často "svezly" na trávu s ní, poněvadž, když měly v ní ochranu, neodvážil se ani hajný jim v žatí trávy brániti. Dostal se ale na panství nový myslivecký mládenec, který neznal onoho Kláře doživotně přiznaného práva. Byl to hezký, statný chlapec, nebojácný a trochu, jako každý mladý myslivec, divoký. Každá nová metla prý dobře mete. Tak také mládenec střežil argusovým okem majetek svého chlebodárce a zejména pro pytláky a lesní škůdce byl pravým postrachem. Která bába nebo žena se mu neprokázala písemným svolením, že smí v lese nažíti trávy, tu nemilosrdně vyhnal z lesa, zabavil jí trávu i srp, nadiktoval pokutu, ba povídalo se, že mnohou i nekřesťansky zbil. Zajímavo bylo, že nečinil tu rozdílu mezi starou "krabatou" babou, ani mladým hezkým děvčetem. Byl proto mezi ženami z Náměště i okolí velmi obáván a mnohá z nich mu přisahala pomstu. Ovšem, nebohé, poddané venkovské ženy byly proti mocnému mladému pánovi, součásti vrchnosti, bezmocny. Proto, když jen z daleka uviděly v lese jeho zelený myslivecký šat, už překotně z lesa prchaly, jen aby je někde nepřistihl. Až zase Krála svou "nadpřerozenó seló" naň vyzrála. Šla jednou do lesa na trávu. Samozřejmě, bez glejtu; tak, jak vždy chodívala, poněvadž věděla, že její privileje jsou všem lesním strážcům známy. Jak tak skloněna žala srpem trávu; objevil se pojednou před ní onen myslivecký mládenec. Nezpozorovala jej ani, nebyla zvyklá si všímat okolí. To horkokrevného mládence dohřálo a pořádně na Králu zahoukl.
Krála naň po očku pohlédla, ale dělala stále, jako by jej neviděla. Žala klidně trávu dál. "Zatrackaná babo, prachmilionská,"zařval na ni, "kdepak máš povolení žat trávu?" Krála si jej ani poté nevšimla. Srp se jí jen míhal v ruce. Jen trochu se jí začervenala tvář. To teprve mládence rozčililo. Přiskočil ke Kláře, strhl jí se zád "nářetek" s travou a pošlapal jej. Krála stále klidně žala. Rozzuřený mládenec ji chytil, ždouchl ji několikráte do boku, až kostnatá Krála sebou trochu pohnula, a napřáhl ruku k nové ráně. Tu sehnutá Krála se napřímila, založila ruce se srpem v bok, a převyšujíc postavou mládence nejmíň o celou hlavu, změřila si jej posměšně od hlavy až k patě. "Čekám, co be načital šedesát," pravila k němu přísně. "Meze tém se mužete ztratit z paráde. A ešle temo nechcete rozomět; tož si mě nežádáte!" Sklonila se opětně k trávě a zas klidně žala. Mládenec rozkohoutěn touto její odvahou, počal znovu na ni prudce dorážet. Zase Krála povstala, zvedla proti rozzuřenému mládenci srp a pohrozila: "Ešle nedáte pokuj, ve navoněné fósko, tož vás tém srpem na tem fleko vemiškojo." To ovšem hněv rozčileného mládence nijak nezmírnilo, naopak! Začal na obílo nabíjeti pušku. Krále ani tím nenahnal strachu. Naopak, vidouc možné nebezpečí, vzchopila se k ráznému činu. Přiskočila k mládenci, vytrhla mu pušku z rukou, oběma rukama ji přiložila ke kolenu, přelomila ji jako kolík na několik kusů a trosky pohodila pohrdlivě překvapenému mládenci k nohám. Než pak se mládenec nadál, popadla jej v půli, zatřásla jím jako kotětem a chystala se na něm srpem provésti nedávnou svou strašlivou a mužství mládencovo tolik pokořující hrozbu. Toho se ovšem mládenec, zmítající se bezradně v kostnatých pažích Krářiných jako v kleštích a ucítivší její "nadpřerozenó selo", nemálo ulekl. Učinil ještě několik marných pokusů, aby se z jejího objetí a z dosahu tolik nebezpečného pro něj srpu vyprostil, ale marně. Počal proto křičeti o pomoc, až jeho volání ozvěna v lese opětovala. Marně však volal. Nikdo na pomoc mu nepřicházel. Vida nesvou, počal mládenec Králu úpěnlivě prosit, aby jej pustila, nebo pakli mu chce nabít, aby svou provedla, pouze - pro Boha a pro všechny svaté, aby svou strašnou hrozbu nesplnila. Sliboval jí za to hory, doly, prosil, plakal, úpěl, naříkal. Krála se nad ním v posledním směru smilovala a odhodila z rukou srp. Mládenec, duse se stále v jejím objetí, si přes nepříjemnou situaci přec jen oddechl. "Ztrestané bet ale mosiš, te hanšpigle," řekla Krála, nepouštějíc jej z rukou, a poohlédla se po okolí. Oči její padly na. nedaleké, vysoké mraveniště. Stálo opodál, kypré lesní hlínou, pokryté zahnědlým jehličím. Mohutný, temně zelený smrk skláněl nad ně své svislé haluze. Kopec kypré hlíny se hemžil přilézajícími a odlézajícími velkými žlutými mravenci. Krála se pousmála. Chytila mládence, který náhodou vyprostil ruce, rychlým hmatem i s rukama, jež mu opětně pevně přitáhla k tělu, v půli a jako štěně dovlékla jej k mraveništi. Pak, držíc stále mládence jako v kleštích, odepjala mu řemen, jímž měl přitaženy v pasu šatstvo, odhodila jej do trávy, obratně mu rozepnula kalhoty, nejprve svrchní, pak spodní, a oboje mu stáhla až "ke kostkám". Rozhrabala pak nohou mraveniště a marně se bránícího, řvoucího a prosícího mládence, obnaženého od půl těla, svou "nadpřerozenó seló" pěkně holým "podsedkem" posadila přímo doprostřed rozhrabaného, mravenci se hemžícího kopce hlíny. Mládenec, vyčerpav už veškery síly, ani se neodvážil k obraně. Ostatně Krála mu chytila obě ruce svou železnou prackou v zápěstí a přidržovala jej nad mraveništěm, takže se marně zadkem na něm zmítal a dráždil ještě víc tak už rozezlené mravence nad zkázou jejich díla. Krála druhou rukou vytáhla z kapsy "tvrzeni", pevný konopný popruh, a jala se jím odborně mládence přivazovati ke pni rozložitého smrku. Přitáhla jeho tělo ke kmenu stromu i s rukama tak pevně, že mládenec nebyl s to se vůbec pohnouti. Jen křičel a řval a marně kopal oběma nohama, spoutanýma staženými kalhotami. Tím ale ještě více mraveniště rozhraboval.
Vyděšení mravenci počali se mu rozlézati po obnažených nohou, po zadku, schovávali se pod košili, na záda, lezli až pod krk, na ňadra, za týlem vylezli až do zpocených a zplihlých mládencových vlasů. Při tom ovšem pouštěli na kůži mládencovu svou palčivou mravenči kyselinu, která na těle žhla, pálila a strašně svrběla. A mládenec řval a řval, až se les rozléhal. A nikde nepřicházela pomoc. Krála se jen spokojeně usmívala. "Vidiš, to máš, pocífóso, z teho," výsměšně mu pravila, "žes neposlóchal. Mladi chlapci majó pěkně poslechnót. Pamatuj si to pro podrohy. A včel se tode možeš pěkně bavit s brablencama. Aspoň včel viš, hdo je to Krála Kovářova a co može dělat." Klidně si pak svázala do uzlu nažatou trávu, uvázala si uzel na záda, a pokynuvši rukou mládenci výsměšně na pozdrav, odcházela. Procházejíc podle něho, ještě se naň poohlédla. "Viš, te, hanšpigle," jako dobrácky mu řekla, "to máš ešče veleky ščesti; že sem tě nevemiškovala. Měl bes po radosti. Pomodle se za to děkovné Očenáš. A mivé se tode dobře. Ešle nekeho potkám, tož mo řekno, ať tě odváže. Prozatím si tode možeš odpočenót a trocho vechládnót. Se bezteho moc hicik." Mládenec měl už na jazyku nadávku: "Sa... babo," ale zadržel ji mezi zuby v obavě, aby se Krála nevrátila a nesplnila přec jen srpem svou strašnou hrozbu. Krála zmizela v temných houštinách lesa. Její těžké kroky, šustící v trávě a napadaném jehličí, byly chvíli slyšitelny, vzdalovaly se ale, tichly, až zmlkly docela. Bylo už jen slyšeti, jak kdes opodál pípá ptáček a pak v trávě zvonivě cvrček hude své housličky. Vyčerpaný mládenec ztichl. Neměl už sil. Celé tělo pálilo,vše na něm přímo hořelo. Mravenci znovu a znovu se neúprosně rozlézali a zdálo se, že svými kusadly se přimo zažírají do jeho ubohého, mladého těla. Když jeho hlasivky trochu spočinuly, počal znovu volati o pomoc. Nebylo toho už vlastně ani třeba. Krála potkala několik žen jdoucich na trávu a upozornila je, jak se mládenci pomstila, vyzvavši je zároveň, aby jej vyprostily z nepříjemného postavení. Ženy, stydíce se trochu nahoty mládencovy, odvázaly jej od stromu. Poděkoval jim,natáhl si zahanbeně oboje kalhoty na obnažené, červené a pokousané nohy a pelášil pak do temného, hustého mlází Mládenec pak už nikdy nepokusil se rušiti Králu Kovářovu v jejích nabytých privilejích. Dostal pořádně na pamětnou Taková silačka byla Krála Kovářova. Měla chlapskou náturu a "nadpřerozenó selo!"
záludnosti 1. Akeldamach - pole krve, kde zemřel Jidáš - bojiště, kde bojoval David s Goliášem - pole, kde začali hospodařit Josefovi bratři v Egyptě 2. Pentekostes - židovský svátek Letnic, řecky 50 - označení 50ti dní přísného postu - řecký peníz (50 denárů) 3. Peres - poloviny (rozdělené) - součet (spočítáno) - hmotnost (odváženo) 4. Proselyta - pohan, který přijal obřízku a židovský zákon - úřad celníka v Jeruzalémě - pomocník apoštolů, z nich potom volili jáhny 5. Areopag - skalnatý kopec v Řecku, kde mluvil sv. Pavel k Atéňanům - vzdušný vír, který uchvátil Filipa - jeden ze sedmi divů světa 6. Safenat Paneach - jméno Josef Egyptského (Patřící Pánovi) - jméno Josef Egyptského (Zachránce světa) - strom života 7. Pesach - nemoc spojená s uštknutím jedovatým hadem - velikonoční chvalozpěv - Pánův přechod 8. Yzop - rostlina rostoucí na skalnatých místech - druh rákosu, používaný Izraelity při výrobě cihel - mast, která vrátila Tobiášovi zrak Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka. Správné odpovědi z minula: 1. ne (Lk 2,33-35); 2. ne, nejprve k Annášovi (Jan 18,12-13); 3. ano (Sk 5,1-10); 4. ne (Gen 31,19); 5. ne (Sdc 6,25); 6. ano (1 Petr 3,19-22); 7. ne, je to jméno Jobovy dcery (Job 42,14 + pozn.); 8. ano (Jan 19,13); 9. ne, je to místo, kde sál soudní stolec (Jan 19,13); 10. ano (Jer 19,10); 11. ne, Jeremiáš (Jer 27,1-2); 12. ne, proto v tom roce zemřel (Jer 28,15-16); 13. ne, Jeremiáše (Jer 38,6); 14. ano (Kaz 1,2); 15. ano, Píseň písní (Pís 1-8)
Co čeká zemřelé? V listopadových dnech se více než jindy modlíme za zemřelé, navštěvujeme hroby a zapalujeme svíce. Proč? Projdi bludištěm a zjistíš naši velkou naději: To jsou ale koumáci Dva příslušníci veřejné bezpečnosti procházejí kolem kostela v okamžiku, kdy uvnitř probíhá bohoslužba. Ozývají se varhany a zpěv. Jeden povídá druhému: Byls někdy v kostele? Ne, proč taky? Myslím, že bychom měli prověřit, co tam ti katolíci prováděj. Ty mě budeš venku jistit a já to tam zatím vočíhnu. Za chvíli se ten průzkumník vrátí naprosto nadšený a hlásí: Ti katolíci to náhodou maj parádně vymyšlený. Tam vpředu chlastaj, uprostřed zpívaj a vzadu se už skládaj na novou flašku.