Textilní výroba v Lomničce Ještě roku 1784 je v listině o lénech uváděna Lomnička včetně hamru. Tehdy byl nahlášen také mlýn na papír, který vznikl patrně pod vlivem jako odnož již od roku 1700 známého mlýna v Plesné. Hamr a tento mlýn byly na začátku 19. století zcela potlačeny přicházejícím textilním průmyslem. Hannabach a Sibenhüner z Lubů přestavěli oba mlýny na přádelnu, později tkalcovnu, plesenská firma Friedel a synové zřídila továrnu na šití. V polovině 19. století, kdy v Aši, Hazlově a Plesné vyrostly nové továrny, zanikaly malé dílny v Lomničce, Doubravě, Lubech a jinde. Domácí práce byla ale žádána a domácí Továrna firmy Friedel na stávkové zboží na snímku z roku kolem 1920 zcela vpravo nahoře (čp. 86) tkalci, pletači či přadleny pracovali pilně stejně tak jako výrobci hudebních nástrojů či náhradních dílů. Plesenská firma Johann Lehrmann získala do
vlastnictví zdejší zámek a hospodářské budovy. To je zřejmé z dobového plánu vsi, v němž je k čp. 1 přiřazen Hausbesitzer Fa. Joh. Lehrmann (Fleissen). Téměř všechny zdejší židovské rodiny se vždy živily obchodem, na rozdíl od jiných obcí se tu však až na výjimky nedochovaly informace o přesné specifikaci jejich obchodního odvětví. Podle matrik šlo z velké části o podomní obchod provozovaný po vsích a ve městech v širokém okolí, případně o účast na trzích. Zdejší židé nepochybně vykupovali a dále prodávali především suroviny živočišného původu, jako je peří, vlna, kůže a kožky, pravděpodobně obchodovali i s plátnem a jinými textilními výrobky, kořením a drobným kramářským zbožím. Z tradičních řemesel Zbytky továrny dnes je doloženo jen řeznictví, ale dá se předpokládat, že ve vsi mohl pracovat i židovský krejčí (případně jen záplatář) nebo švec (snad jen příštipkář). Živnosti v r. 1938 Adolf Volkmann (švec) Bräutigam (textilní zboží) Richard Glassl (stávkové a textilní zboží) Josef Löbl (konfekce)
Textilní výroba v Plesné V roce 1850 mělo město 160 domů a 1426 obyvatel, což se v podstatě nezměnilo ani do roku 1900. Z roku 1850 se v kronikách objevují první zmínky o průmyslových podnicích. Kromě pily na řezání šindelů a továrničky na výrobu papíru zde byla také koželužna a textilka. V roce 1861 byl u firmy Päsold postaven první okrouhlý francouzský stávek. Nový život v Plesné začíná povolením stavby železniční tratě saské dráhy v roce 1863, vedoucí až do Chebu. 15. července 1904 bylo v Plesné otevřeno nádraží se dvěma nástupišti do Chebu a do německého města Plauen. Trať Tršnice Luby byla postavena i se stanicí Plesná Velký Luh už o 4 roky dříve. Trať Cheb Vojtanov Plesná a Bad Brambach spojovala již od roku 1865 koňská dráha. S železniční dopravou začal rozvoj průmyslového života. Vznikaly továrny na výrobu textilního a stávkového zboží, kůže a její zpracování. S počtem obyvatel rostla známost města Plesné nejen u nás, ale i na celém světě, o čemž svědčí vývozní tabulky zdejších továren. Plesná byla také kolébkou výroby hudebních nástrojů, zejména houslí, mandolín a kytar; tato výroba ji svého času proslavila i v zámoří. Prudký rozmach se odrážel i ve všedním životě, bydlení a celkové situaci obce. Obecní majetek vzrůstal, zvláště pak soukromí továrníků vynikalo bohatstvím a přepychem. Byly zde vybudovány 24 továrny, 2 kostely a 2 školy. Mezi největší průmyslníky chebského okresu patřili John Lehrmann a synové s továrnami na textilní a stávkové zboží; koželužna Johanna Adama Geipela, k níž patřil ještě mlýn a pila, byla jednou z největších a nejmodernějších ve střední Evropě. Dalšími ze dvou desítek plesenských továrníků, produkujících
stávkové zboží, byli August Reichel, Adolf Päsold a syn, další Päsold vlastnil textilku a přádelnu. Textilní výroba převážně stávkového a pleteného zboží byla hlavní výrobní náplní také firem Friedel, Wettengel, Bloss, Schwarz a punčochárny Fischer. Drobná domácká výroba byla zajišťována převážně jenom členy rodin Böhm, Muck, Sander a Natsch. K nejvýznamnějším a také nejbohatším podnikům patřila koželužna Geipel, položená na místním potoce s kvalitním zdrojem vody, pro zpracování všech druhů kůží a továrna na výrobu kožené galanterie, rovněž majitele Geipela. Firma Pelz zpracovávala hedvábné látky. Ani první světová válka nezabránila dalšímu rozmachu města, a tak po jejím zakončení vyrůstaly další soukromé výrobny a továrny textilií. Kromě 24 továren měla Plesná v roce 1928 více než 100 drobných živnostníků, koncesionářů a řemeslníků. Továrny, jež se dříve staraly jen o odvětví textilního průmyslu, se za druhé světové války přeorientovaly a sloužily plně válečným účelům: vyráběly přístroje zaměřovací, výstroje pro letce, pro armádu pracovaly koželužny. Továrna Siemens Halske konstruovala přijímačky a vysílačky. Ještě v roce 1946 byly nejmenší provozovny, hlavně rodinné firmy, ihned uzavřeny. Některé podniky pracovaly až do vyčerpání zásob materiálu na skladech. V provozu zůstaly jen textilní továrny Lehrman, Päsold a firma Braun v Nádražní ulici. Po znárodnění v roce 1948 a vytvoření velikého textilního kombinátu Tosta Aš, továrny stávkového zboží, byl v Lehrmanově továrně otevřen závod Tosta Plesná. Ta byla v devadesátých letech přetransformována v akciovou společnost Teko Plesná, vyrábějící textilní zboží až do jejího zániku. V Braunovce byl zřízen Oblastní sklad strojů pro celou ČSR. Po likvidaci skladu tu byla zřízena provozovna národního podniku Eska v Chebu s výrobou
některých součástek pro jízdní kola. Budova firmy Päsold sloužila po znárodnění jako konfekční závod, aby byla výroba v roce 1950 přestěhována do hlavní budovy. V Päsoldově továrně pak vybudoval závod Stavokonstrukce Luby pobočku jako provozovnu výroby elektrorozvaděčů. Na tuto výrobu se zde dodnes zaměřuje akciová společnost Elroz. Rovněž koželužna (Stanzerei) s výrobou kožené galanterie sloužila po rekonstrukci jako sklad podniku Oděvy, aby později přešla po rozsáhlé adaptaci i s dalšími objekty Geipelovy koželužny do správy drůbežářského závodu. V Plesné tak i přes značný odpor obyvatel vyrostla první velkokapacitní drůbežárna v ČSSR (dnes Mavex Cheb, a. s.) Po likvidaci koželužny v roce 1950 byly dány budovy k dispozici Jednotnému zemědělskému družstvu, později Státní statky, dnes Farmy Plesná, s r. o. Z továren a domů se zřizovaly stáje, stodola, sýpky a sklady. Bývalá punčochárna Fischer sloužila několik let jako skladiště podniku Klenoty. Před několika lety převzal budovu jako skladiště hotových výrobků závod Stavokonstrukce (Elroz). Značná část budov (Friedel, Bloss, Reichel a další drobnější, hlavně domácké výrobny) byla v průběhu let pro svůj velmi zchátralý stav demolována. Tím bylo uvolněno místo pro další výstavbu. V poválečných letech došlo i v Plesné k vlnám odsunů občanů německé národnosti a ke konfiskaci majetku. Do opuštěných domů se stěhovali první dosídlenci z vnitrozemí, demolovaly se továrny a staré domy. Národní správa stihla kromě řady továren také spořitelnu a záložnu, potravinářské a pekařské živnosti byly uzavřeny s okamžitou platností od 7. 11. 1945. Taktéž byly zlikvidovány všechny obchodní živnosti a obuvnické firmy.
Plesná měla po válce 461 popisných čísel, ještě do roku 1948 samostatné Šneky čítaly 173 domy včetně osady Brod, kde stálo 23 dřevěných domků. V roce 1947 byla zbourána celá osada Brod, která ležela nedaleko státních hranic. Za zlevněnou cenu bylo drobným uchazečům přiděleno 219 stavení, z toho osmnáct zemědělských usedlostí. Národní podnik Tosta získal 31 budov, třináct Jednotné zemědělské družstvo, 6 domů národní podnik Cremona, deset místní národní výbor, čtyři Československé státní dráhy a 187 domů Oblastní komunální podnik Plesná. V prvním desetiletí po roce 1989 došlo ve městě ke změně struktury v průmyslové výrobě. Textilní průmysl byl podstatně utlumen, zatímco velký rozvoj zaznamenalo odvětví dekorování porcelánu. V bývalé Tostě sídlí společnost zabývající se papírenskou výrobou. Dvacet let po revoluci textilní průmysl v Plesné vymizel úplně.