Legal Study: Czech Republic s Declarations to the 1954 Convention relating to the Status of Stateless Persons

Legal Study: Czech Republic s Declarations to the 1954 Convention relating to the Status of Stateless Persons Analýza důsledků prohlášení a výhrady České republiky k článku 27 a článku 28 k Úmluvě o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 na postavení osob bez státní příslušnosti v České republice Zadavatel: UNHCR, zastoupení pro Českou republiku, Praha Zpracovatel: JUDr. Helena Hofmanová, Ph.D. 1

Obsah I. Předmět a metodologie studie II. Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti 1. Přijetí a cíle Úmluvy 2. Struktura a obsah Úmluvy 3. Přístup České republiky k Úmluvě a analýza učiněných výhrad k čl. 27 a čl. 28 4. Prováděcí právní předpisy v ČR III. Postavení osob bez státní příslušnosti v České republice 1. Údaje o počtu osob bez státní příslušnosti na území ČR 2. Pojem osoby bez státní příslušnosti v právním řádu ČR 3. Právní úprava postavení osob bez státní příslušnosti při realizaci Úmluvy z hlediska výhrad k článku 27 a článku 28 Úmluvy 4. Judikatura týkající se postavení osob bez státní příslušnosti v ČR IV. Závěrečné návrhy 2

I. Předmět a metodologie studie: Předmětem studie je analýza důsledků prohlášení a výhrady České republiky učiněných k článku 27 a článku 28 Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti v České republice. Studie se zabývá problematikou a definováním kategorie osob bez státní příslušnosti v České republice, jejich právním postavením a možností aplikovat Úmluvu o právním postavení osob bez státní příslušnosti za existence uvedených výhrad. Studie je zpracována na základě výkladu Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti a vnitrostátních právních předpisů, týkajících se zpracovávané problematiky. Úmluva používá pojem státní příslušnost ve smyslu státního občanství fyzických osob. Pro upřesnění je třeba uvést, že pojem státní příslušnosti bývá v odborné literatuře používán v jeho širším smyslu, který má zahrnovat také státní příslušnost právnických osob. Pro označení osob, které nemají občanství žádného státu, se v odborné literatuře používá též pojem apatrida či bezdomovec. Studie používá pojem státní příslušnost v tom smyslu, ve kterém jej používá Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti, tedy ve smyslu státního občanství fyzických osob. 3

II. Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti 1. Přijetí a cíle Úmluvy Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti (dále též Úmluva ) byla přijata Organizací spojených národů (dále jen OSN ) 28. září 1954. Spolu s později přijatou Úmluvou o omezení případů bezdomovectví z roku 1961 se jedná se o základní univerzální mezinárodní úpravu, upravující postavení osob bez státní příslušnosti. Přijetím Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti OSN navázalo na zákaz diskriminace všech lidí v požívání a ochraně základních práv a svobod, vyjádřený již v Chartě OSN a ve Všeobecné deklaraci lidských práv ze dne 10. prosince 1948. Smysl Úmluvy vyplývá z její preambule, v níž se zdůrazňuje hluboký zájem OSN o osoby bez státní příslušnosti a snaha zajistit, aby tyto osoby mohly v co nejširší míře využívat základní práva a svobody. Významným důvodem pro přijetí Úmluvy byla také skutečnost, že Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku1951 se vztahuje pouze na osoby bez státní příslušnosti, které jsou současně uprchlíky, avšak nikoli již na osoby bez státní příslušnosti, které nejsou zároveň uprchlíky. Obsah Úmluvy je do značné míry inspirován právě Úmluvou o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Řada ustanovení Úmluvy jsou v podstatě převzatou či pozměněnou verzí ustanovení obsažených v Úmluvě o právním postavení uprchlíků. Přes úzký vztah obou úmluv je třeba zdůraznit, že se však jedná o dvě nezávislé mezinárodní smlouvy, které se týkají odlišných skupin obyvatelstva. Při interpretaci Úmluvy je však třeba vycházet z geneze úsilí OSN o mezinárodněprávní úpravu postavení a ochranu jak uprchlíků, tak osob bez státní příslušnosti, neboť úprava těchto obou skupin obyvatelstva měla společné kořeny. Situace po druhé světové válce 4

vyvolala nutnost reagovat na postavení uprchlíků a osob bez státní příslušnosti a na potřebu přizpůsobit dosavadní mezinárodněprávní úpravu poválečné situaci. Komise pro lidská práva OSN vyzvala Ekonomickou a sociální radu OSN, aby iniciovala jednání za tímto účelem. V březnu 1948 Ekonomická a sociální rada OSN přijala Rezoluci č. 116, která požadovala na Generálním tajemníkovi OSN vypracování studie o situaci osob bez státního občanství a návrhů na přijetí opatření v rámci OSN za účelem jejich ochrany. Na základě studie Generálního tajemníka OSN přijala v srpnu 1949 Ekonomická a sociální rada OSN Rezoluci č. 248, ustanovující Ad hoc výbor pro bezdomovectví a související problémy, který byl tvořen zástupci 13 vlád. Mezi hlavními úkoly výboru bylo zvážení možnosti přijetí úmluvy týkající se úpravy mezinárodního statusu uprchlíků a osob bez státního občanství a případné vypracování návrhu takové úmluvy. V únoru 1950 Ad hoc výbor přijal návrh úmluvy týkající se statusu uprchlíků a protokol týkající se statusu osob bez státního občanství, který se měl stát, po zapracování stanovisek jednotlivých vlád, podkladem pro jednání pátého zasedání Valného shromáždění OSN. Páté zasedání Valného shromáždění OSN však nejednalo o návrhu úmluvy, ale rozhodlo svolat konferenci zmocněnců do Ženevy, která by dopracovala návrh úmluvy o postavení uprchlíků a protokol o statusu osob bez státního občanství. Konference zmocněnců se konala v Ženevě od 2. do 25. července 1951 a zúčastnili se jí zástupci 26 států a další 2 státy zastoupené pozorovateli. 28. července 1951 byla v Ženevě přijata Úmluva o právním postavení uprchlíků a závěrečný akt, obsahující doporučení pro státy. Konference se usnesla na tom, že příslušné orgány OSN mají vypracovat návrh protokolu o právním postavení osob bez státní příslušnosti, které nejsou uprchlíky. Poté, co Úmluva o právním postavení uprchlíků vstoupila dne 22. dubna 1954 v účinnost, Ekonomická a sociální rada OSN rozhodla svolat druhou konferenci zmocněnců, která měla jednat o dopracování návrhu protokolu týkajícího se právního postavení osob bez státního občanství, jeho přijetí a otevření k podpisu všem členským státům OSN a dalším státům, které byly pozvané na první konferenci zmocněnců. Druhá konference se konala v New Yorku od 13. do 23. září 1954 a zúčastnili se jí zástupci 27 států, přičemž 5 dalších států bylo zastoupeno pozorovateli. 5

Na druhé konferenci zmocněnců bylo nakonec rozhodnuto o přijetí zvláštní samostatné úmluvy, namísto protokolu o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti byla přijata v New Yorku 28. září 1954. Geneze přípravy Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti má vliv i na její konečnou podobu, kdy většina ustanovení této Úmluvy byla převzata z Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Přesto mezi oběma úmluvami existuje zásadní rozdíl, který spočívá v odlišné úpravě otázky legalizace vstupu uprchlíků a osob bez státní příslušnosti na území smluvních států. Z hlediska provádění těchto úmluv je také zásadní výše uvedený fakt, že účelem Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti je upravit postavení a poskytnout ochranu osobám bez státní příslušnosti, které nejsou zároveň uprchlíky. 2. Struktura a obsah Úmluvy Úmluvu o právním postavení osob bez státní příslušnosti tvoří preambule, 6 kapitol a příloha. V kapitole I. jsou obsažena všeobecná ustanovení; kapitola II. upravuje právní postavení osob bez státní příslušnosti; III. kapitola je věnována úpravě výdělečné činnosti osob bez státní příslušnosti; IV. kapitola upravuje problematiku sociálních výhod osob bez státní příslušnosti; kapitola V. správní opatření ve vztahu k těmto osobám a kapitola VI. obsahuje závěrečná ustanovení. V rámci všeobecných ustanovení Úmluva především definuje pojem osoby bez státní příslušnosti. Pro účely Úmluvy je za osobu bez státní příslušnosti považována osoba, kterou žádný stát podle svých právních předpisů nepovažuje za svého občana (čl. 1 odst. 1 Úmluvy). 6

Úmluva se přitom nevztahuje na: - osoby, kterým se v současnosti dostává ochrany nebo pomoci orgánů nebo organizací OSN s výjimkou Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, pokud tato ochrana nebo pomoc trvá; - osoby, které příslušné orgány země, ve které se trvale usídlily, uznaly za osoby mající práva a povinnosti, spojené s občanstvím této země; - na osoby, u nichž existují závažné důvody k domněnce, a) že se dopustily zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti, jak je definují mezinárodní nástroje, které se na tyto činy vztahují; b) že se před přijetím do země svého trvalého pobytu dopustily závažného trestného činu jiné než politické povahy; c) že se provinily činy, které odporují cílům a zásadám OSN (čl. 1 odst. 2). Další články Úmluvy jsou obdobou ustanovení Úmluvy o právním postavení uprchlíků s tím rozdílem, že v případě Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti se týkají této kategorie osob. Článek 2 Úmluvy upravuje základní povinnosti osob bez státní příslušnosti. Na základě tohoto ustanovení má každá osoba bez státní příslušnosti povinnosti k zemi, ve které se nachází a která zejména vyžaduje, aby se řídila jejími zákony a nařízeními a dodržovala opatření přijatá k udržení veřejného pořádku. Ve všeobecných ustanoveních je dále zaručen zákaz diskriminace, na jehož základě se všechny smluvní státy Úmluvy zavazují, že budou vůči osobám bez státní příslušnosti uplatňovat ustanovení Úmluvy bez diskriminace co do rasy, náboženství nebo země původu (čl. 3). 7

Články 7 až 11 Úmluvy upravují vynětí z reciprocity, vynětí z mimořádných opatření, otázku dočasných opatření, otázku nepřetržitého pobytu v souvislosti s případným vysídlením osob bez státní příslušnosti během 2. světové války a postavení námořníků bez státní příslušnosti. Úmluva ve svých všeobecných ustanoveních dále upravuje otázku osobního statusu osob bez státní příslušnosti. Jejich osobní status se dle Úmluvy řídí právem země, ve které má tato osoba bydliště, nebo pokud nemá žádné bydliště, právem země jejího trvalého pobytu. Práva, kterých osoba bez státní příslušnosti nabyla dříve, a která závisejí na jejím osobním statusu, zejména práva týkající se uzavření manželství, se smluvní státy zavazují respektovat s výhradou formalit, které právo daného státu vyžaduje, bude-li to nezbytné, a za předpokladu, že jde o právo, které by právo daného státu uznávalo, kdyby se osobou bez státní příslušnosti dotyčná osoba nestala (čl. 13). Z hlediska poskytování práv či jiných výhod osobám bez státní příslušnosti Úmluva rozeznává dva základní principy: a) princip, podle kterého se s osobami bez státní příslušnosti zachází co nejpříznivěji, rozhodně ne méně příznivě, než jak se za stejných okolností zachází s cizinci obecně; b) a princip stejného zacházení jako s občany smluvního státu. Úmluva obsahuje specifickou úpravu u realizace práva na svobodné projevování náboženství a na náboženskou výchovu dětí. V případě těchto práv je podle čl. 4 Úmluvy třeba s osobami bez státní příslušnosti zacházet přinejmenším stejně příznivě jako s občany státu (má se zde zjevně na mysli možnost poskytnutí i určitých výhod oproti občanům daného státu v naplňování práva na svobodu náboženského projevu). Úmluva dále užívání některých práv váže na pojem osoba bez státní příslušnosti oprávněně se zdržující na území smluvního státu. Obecné pravidlo pro zacházení s osobami bez státní příslušnosti na území smluvních států je vyjádřeno v čl. 7 Úmluvy, 8

podle kterého platí, že smluvní stát poskytne osobám bez státní příslušnosti stejné zacházení, jaké se poskytuje cizincům obecně, neobsahuje-li Úmluva ustanovení příznivější. Příznivější ustanovení, resp. stejné zacházení s osobami bez státní příslušnosti jako s občany smluvního státu Úmluva stanoví u realizace a ochrany těchto práv: - ochrana autorského práva a průmyslového vlastnictví (čl. 14) - právo na volný přístup k soudům (čl. 16) - v případě existence přídělového systému zacházení při distribuci nedostatkového zboží (čl. 20) - právo na základní vzdělání (čl. 22 odst. 1) - právo na veřejnou podporu a pomoc (čl. 23) - práv v oblasti pracovně právních vztahů, týkajících se odměňování včetně rodinných přídavků, pracovní doby, úpravy práce přesčas, placené dovolené, omezení domácí práce, minimální věkové hranice pro zaměstnání, učebního poměru a odborné přípravy, práce žen a mladistvých a využívání výhod plynoucích z kolektivního vyjednávání, a to v rozsahu, v jakém jsou tyto otázky upraveny zákony nebo nařízeními nebo spadají pod kontrolu správních orgánů (čl. 24 odst. 1 písm. a)) - práv v oblasti sociálního zabezpečení upravených právními předpisy týkajícími se pracovních úrazů, nemocí z povolání, mateřství, nemoci, invalidity, stáří, úmrtí, nezaměstnanosti, rodinných závazků a jakékoli další nepředvídané události, na kterou se podle zákonů a nařízení vztahuje sociální zabezpečení, s tím omezením, že mohou existovat přiměřené úpravy týkající se zachování nabytých práv nebo práv právě nabývaných. Vnitrostátní předpisy země trvalého pobytu mohou stanovit zvláštní úpravy týkající se sociálních dávek nebo jejich částí plně hrazených z veřejných fondů, a dávek vyplácených osobám, které nesplňují podmínky příspěvků týkající se přiznání řádného důchodu (čl. 24 odst. 1 písm. b). Právo na odškodnění za úmrtí osoby bez státní příslušnosti v důsledku pracovního 9

úrazu nebo nemoci z povolání není dotčeno tím, že místo trvalého pobytu oprávněné osoby se nachází mimo území smluvního státu (čl. 24 odst. 2). - smluvní státy se též v Úmluvě zavazují, že osoby bez státní příslušnosti nezatíží vyššími dávkami, poplatky či daněmi, než jakými v podobných situacích zatěžují nebo mohou zatížit své občany (čl. 29 odst. 1). Princip zacházení s osobou bez státní příslušnosti, co nejpříznivěji, rozhodně ne méně příznivě, než jak se za stejných okolností zachází s cizinci obecně, platí podle Úmluvy u těchto práv: - nabývání movitého a nemovitého majetku a dalších práv s tím spojených, pronájmů a jiných smluv týkajících se movitého a nemovitého majetku (čl. 12) - sdružování v nepolitických a neziskových sdruženích a odborových svazech (čl. 15) - právo vykonávat placené zaměstnání; přičemž státy mají s porozuměním sbližovat práva osob bez státní příslušnosti, týkající se placeného zaměstnání, s právy občanů, a to zejména u těch osob bez státní příslušnosti, které vstoupily na jejich území v rámci programů náboru pracovních sil nebo přistěhovaleckých programů (čl. 17) - právo vykonávat na vlastní riziko samostatnou výdělečnou činnost v zemědělství, průmyslu, řemeslech nebo obchodu a zakládat obchodní a výrobní společnosti (čl. 18) - právo vykonávat svobodné povolání osobami bez státní příslušnosti, které vlastní vysokoškolské diplomy uznávané příslušnými orgány smluvního státu (čl. 19) - v oblasti bydlení, v rozsahu, v jakém je tato oblast upravena zákony nebo nařízeními nebo je předmětem kontroly veřejných orgánů (čl. 21) - právo na jiné než základní vzdělání, zejména pokud jde o přístup ke studiu, uznávání vysvědčení, diplomů a akademických titulů ze zahraničních škol, promíjení poplatků a udělování stipendií (čl. 22) - právo zvolit si místo pobytu a svobodně se pohybovat na území státu s výhradou předpisů, které se za stejných okolností použijí obecně na cizince (čl. 26). 10

U práv upravených v článku 15, 17, 18, 19, 21, 23, 24 a 26 Úmluva váže jejich užívání na pojem osoba bez státní příslušnosti oprávněně se zdržující na území smluvního státu. Pro účely Úmluvy se pod pojmem za stejných okolností rozumí skutečnost, že osoba bez státní příslušnosti musí vyhovět všem požadavkům (včetně požadavků na délku a podmínky přechodného nebo trvalého pobytu), kterým by, aby určitého práva požíval, musel daný jednotlivec vyhovět, kdyby osobou bez státní příslušnosti nebyl, s výjimkou požadavků, kterým vzhledem k jejich povaze osoba bez státní příslušnosti vyhovět nemůže (čl. 6). Úmluva dále stanoví, že žádná její ustanovení nelze chápat tak, že by omezovala práva a výhody, které smluvní státy osobám bez státní příslušnosti přiznaly nezávisle na Úmluvě (čl. 5) Kapitola V. Úmluvy upravuje problematiku správních opatření. Článek 25 Úmluvy stanoví, že v případech, kdy by výkon práva osoby bez státní příslušnosti za normálních okolností vyžadoval pomoc orgánů cizí země, na které se tato osoba nemůže obrátit, zajistí smluvní stát, na jehož území pobývá, aby jí tuto pomoc poskytly jeho vlastní orgány. Jde o vydání dokladů a osvědčení, které by za normálních okolností vydaly cizinci orgány jeho státu. Takto vydané doklady nebo osvědčení mají dle Úmluvy nahradit oficiální dokumenty, které cizincům vydávají nebo nechávají vydat orgány jejich států, a budou se pokládat za pravdivé, pokud se neprokáže opak. Článek 25 dále upravuje také otázku poplatků, které mají být nevelké a srovnatelné s poplatky, které se za podobné služby požadují od občanů. V článku 27 a 28 Úmluvy je upraveno vydávání průkazů totožnosti a cestovních dokladů. Podle čl. 27 smluvní státy Úmluvy vydají každé osobě bez státní příslušnosti na svém území, která nemá platný cestovní doklad, průkaz totožnosti. Článek 28 stanoví, že smluvní státy vydají osobám bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícím na jejich území cestovní doklady k vycestování mimo své území, pokud naléhavé důvody národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nevyžadují, aby se postupovalo jinak. Smluvní 11

státy mohou cestovní doklad vydat i jiné osobě bez státní příslušnosti na svém území, přičemž zejména s porozuměním posoudí vydání cestovního dokladu osobám bez státní příslušnosti, které nemohou cestovní doklad získat od země, ve které oprávněně pobývají. Další podrobnosti k cestovním dokladům a jejich vydávání jsou uvedeny v příloze Úmluy. Podle přílohy bude v cestovním dokladu uvedeno, že držitel je osobou bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy. Doklad má být vyhotoven nejméně ve dvou jazycích, přičemž jedním z nich bude angličtina nebo francouzština. Pokud nestanoví právní předpisy v zemi vydání cestovního dokladu jinak, děti se zapisují do cestovního dokladu jednoho z rodičů nebo výjimečně i jiné dospělé osoby. Cestovní doklad má být vyhotoven tak, aby platil pro co největší počet zemí a má platit alespoň tři měsíce, nejvýše dva roky. Obnovení nebo prodloužení platnosti dokladu je věcí orgánu, který doklad vydal a to do té doby, dokud se držitel řádně neusídlil na jiném území a řádně pobývá na území tohoto orgánu. Vydání nového dokladu je za stejných podmínek v kompetenci orgánu, který vydal dřívější doklad. Smluvní státy se dále zavazují uznávat platnost cestovních dokladů podle čl. 28 Úmluvy. Příslušné orgány země, do které se osoba bez státní příslušnosti hodlá vydat, jí udělí vízum do dokladu, jehož je držitelem, jsou-li schopny tuto osobu přijmout a vyžadují-li se víza. Smluvní státy se zavazují vydávat též tranzitní víza osobám bez státní příslušnosti, které obdržely víza pro území cílového určení. Pokud se osoba bez státní příslušnosti usídlila oprávněně na území jiného smluvního státu, odpovídá za vydání nového dokladu za podmínek článku 28 příslušný orgán tohoto území, na který je osoba bez státní příslušnosti oprávněna se se svou žádostí obrátit. Cestovní doklad vydaný podle čl. 28 Úmluvy opravňuje držitele, není-li v něm uvedeno jinak, aby na území státu, který doklad vydal, kdykoli po dobu jeho platnosti, opět vstoupil. Doba, během které se držitel může vrátit do země, která doklad vydala, nebude v žádném případě kratší než tři měsíce, ledaže země, do které osoba bez státní příslušnosti hodlá cestovat, netrvá na tom, aby cestovní doklad zahrnoval právo návratu. 12

Vydání cestovní dokladu, ani v něm uvedené záznamy, neurčují ani neovlivňují status držitele, zejména pokud jde o jeho občanství. Další podrobnosti ohledně vydávání cestovní dokladů, jakož i vzorový cestovní doklad jsou uvedeny v příloze k Úmluvě (čl. 1-16). Na základě čl. 31 se smluvní státy zavazují, že s výjimkou důvodů národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nevyhostí osobu bez státního občanství oprávněně se zdržující na jeho území. Osobu bez státní příslušnosti je možné vyhostit pouze na základě rozhodnutí učiněného v rámci řádného právního postupu (viz. čl. 31 odst. 2). Článek 32 upravuje otázku naturalizace osob bez státní příslušnosti, v níž smluvní státy mají co nejvíce usilovat o asimilaci a naturalizaci těchto osob. Smluvní státy se mají zejména snažit urychlit řízení o naturalizaci a co nejvíce snížit poplatky za toto řízení a jeho náklady. Závěrečná ustanovení Úmluvy upravují otázku případných prováděcích předpisů, přijatých ve smluvních státech k provádění Úmluvy, problematiku řešení sporu, podpis, ratifikaci a přístup k Úmluvě, doložky o územní působnosti a federální doložky, vstup Úmluvy v platnost, její výpověď smluvními státy a případné změny Úmluvy. V článku 38 Úmluvy je pak upravena možnost smluvních států učinit při podpisu, ratifikaci či přístupu k Úmluvě výhradu k článkům Úmluvy, s výjimkou článku 1, 3, 4, 16 odst. 1 a 33 až 42 včetně. Kterýkoli stát je oprávněn učiněnou výhradu kdykoli odvolat příslušným oznámením adresovaným generálnímu tajemníkovi OSN. 3. Přístup České republiky k Úmluvě Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti vstoupila v platnost na základě svého článku 39 odst. 1 dne 6. června 1960. Česká republika přistoupila k Úmluvě v roce 2004. Poté, co s Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky, byla Listina o přístupu České republiky k Úmluvě, podepsaná prezidentem republiky dne 17. května 2004, uložena u depozitáře Úmluvy dne 19. července 2004. Pro Českou republiku 13

vstoupila Úmluva podle svého čl. 39 odst. 2 v platnost dne 17. října 2004. Text Úmluvy byl publikován pod číslem 108/2004 Sb.m.s. Při přístupu k Úmluvě o právním postavení osob bez státní příslušnosti bylo učiněno následující prohlášení a výhrada České republiky k Úmluvě: 1. Průkaz totožnosti podle článku 27 Úmluvy bude vydáván pouze osobám bez státní příslušnosti, jimž byl povolen trvalý pobyt na území České republiky v souladu s jejími vnitrostátními právními předpisy. 2. Článek 23 Úmluvy bude aplikován v rozsahu, v jakém to umožňují vnitrostátní právní předpisy České republiky. 3. Článek 24 odst. 1 písm. b) bude aplikován v rozsahu, v jakém to umožňují vnitrostátní právní předpisy České republiky. 4. Cestovní doklad podle článku 28 Úmluvy bude vydáván osobám bez státní příslušnosti, jimž byl povolen trvalý pobyt na území České republiky v souladu s jejími vnitrostátními právními předpisy. Těmto osobám bude vydáván cizinecký pas, ve kterém bude uvedeno, že držitel je osobou bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy z 28. září 1954. Důvody přístupu České republiky k Úmluvě o právním postavení osob bez státní příslušnosti a důvody výše uvedeného prohlášení a výhrad učiněných Českou republikou vyplývají z předkládací zprávy pro Parlament České republiky k vládnímu návrhu na vydání zákona, kterým se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu návrh na přístup České republiky k Úmluvě o právním postavení osob bez státní příslušnosti ze dne 28. září 1954 (dále jen předkládací zpráva ). 1 s jejím zadáním výhrady učiněné k článku 27 a článku 28 Úmluvy. Předmětem studie jsou v souladu 1 Vláda ČR schválila přístup České republiky k Úmluvě svým usnesením ze dne 30. května 2001, č. 517 s tím, že bude učiněna výhrada k článku 27 a prohlášení k článkům 23, 24 odst. 1 písm. b) a 28 Úmluvy. Svým usnesením č. 20 ze dne 8. ledna 2003 pak vyslovila souhlas s opětovným předložením návrhu na přístup Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu na přístup ČR k Úmluvě. Text vládního návrhu včetně předkládací zprávy je dostupný na http://www.psp.cz (sněmovní tisk č. 250/0, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006). 14

Přistoupení České republiky k Úmluvě bylo dle předkládací zprávy plně v souladu se zahraničně politickými zájmy republiky. V předkládací zprávě se dále upozorňuje na skutečnost, že problematika osob bez státní příslušnosti se v první polovině devadesátých let 20. století v Evropě stala opět aktuální, především v souvislosti s rozpadem např. SSSR a Jugoslávie. Vzhledem k tomu, je přistoupení ČR k Úmluvě vedle obecné roviny naplňování lidských práv, také v souladu s úsilím mezinárodního společenství i ČR o odstranění a zmírnění negativních následků těchto událostí. Podle údaje z předkládací zprávy se problematika osob bez státní příslušnosti na území ČR týká zhruba několika stovek osob k 31. prosinci 2002 se na území ČR nacházelo 395 osob bez státní příslušnosti s povolením k trvalému pobytu a 18 osob bez státní příslušnosti na základě dlouhodobého víza. Vláda v předkládací zprávě poukazuje na to, že Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti vychází z Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika smluvní stranou, jako její doplnění v tom smyslu, že se vztahuje na všechny osoby bez státní příslušnosti bez ohledu na to, zda jsou zároveň uprchlíky či nikoli. Úmluva je kvalifikována jako mezinárodní smlouva upravující práva a povinnosti osob podle čl. 49 písm. a) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen Ústava ). Jedná se tedy o smluvní dokument prezidentské kategorie, který k ratifikaci vyžaduje souhlas obou komor Parlamentu ČR na základě čl. 49 Ústavy. Z hlediska posouzení kompatibility českého právního řádu s požadavky Úmluvy se v předkládací zprávě konstatuje, že problematika osob bez státní příslušnosti není v České republice řešena ucelenou speciální legislativou, avšak základní principy Úmluvy jsou obsaženy v Listině základních práv a svobod (dále též Listina ), a v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, 15

ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o pobytu cizinců ). Z 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že osoby bez státní příslušnosti jsou považovány za cizince. Cizincem se podle tohoto zákona rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, přičemž tato definice se, dle předkládací zprávy, subsidiárně aplikuje při vymezení pojmu cizinec užívaného v dalších právních předpisech. Právní předpisy, které hovoří současně o cizincích a o osobách bez státní příslušnosti pak nečiní mezi těmito dvěma kategoriemi žádné věcné rozdíly. V předkládací zprávě se dále uvádí, že pokud je Úmluvou vyžadováno zajištění stejného postavení osob bez státní příslušnosti jako cizinců, je toto postavení garantováno samotnou definicí pojmu cizinec v českém právním řádu. Závěrem obecné části předkládací zprávy se uvádí, že podmínky vstupu a pobytu osob bez státní příslušnosti na území ČR se řídí ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Práva a povinnosti cizinců, tedy i osob bez státní příslušnosti, žijících v ČR závisí na jejich pobytovém statusu, tedy na tom, zda na jejím území pobývají přechodně nebo mají povolen trvalý pobyt. Pokud jde o výhradu a prohlášení České republiky k článkům 23, 24 odst. 1 písm. b), čl. 27 a 28 Úmluvy, předkládací zpráva poukazuje na to, že v souvislosti s aplikací článků 23 a 24 a z nich vyplývajících závazků zacházet s osobami bez státní příslušnosti jako se svými státními občany vystává potřeba interpretovat pojem osoba bez státní příslušnosti oprávněně se zdržující na území. V této souvislosti se v předkládací zprávě uvádí, že ze stanoviska Stálé mise České republiky při OSN v New Yorku, která se v této věci obrátila i na některé další smluvní státy, vyplynulo, že účelem předmětného pojmu není prejudikovat vazbu Úmluvy na některý z uznávaných druhů pobytu ve smyslu národních legislativ o pobytu cizinců, nýbrž pouze stanovit, že veškerá práva vznikají podle Úmluvy osobám bez státního občanství na území smluvních stran toliko za předpokladu, že jejich vstup na území a následný pobyt nenastal v důsledku porušení imigrační a jiné relevantní legislativy smluvní strany. Okruh osob lawfully staying (oprávněně se zdržujících), kterým budou přiznávána konkrétní práva podle jednotlivých 16

ustanovení Úmluvy, je potom třeba vykládat ad hoc s přihlédnutím ke smyslu každého takového ustanovení a vnitrostátní legislativě. Z hlediska článku 23 a 24, pokud jde o přiznání některých dávek vázáno na trvalý pobyt ve smyslu práva dané smluvní strany, všechny oslovené smluvní strany poskytují takové dávky pouze osobám bez státní příslušnosti, které mají na jejich území povolení k trvalému pobytu. Pokud jde o výhradu k článku 27 a interpretační prohlášení k článku 28, které jsou hlavním předmětem této studie, z předkládací zprávy vyplývají následující důvody, které vedly k jejich přijetí. Článek 27 Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti stanoví, že smluvní státy Úmluvy vydají každé osobě bez státní příslušnosti na svém území, která nemá platný cestovní doklad, průkaz totožnosti. Předkládací zpráva k tomuto ustanovení uvádí, že tento závazek je formulován velmi široce a absolutně. Z formálního hlediska není institut průkazu totožnosti osoby bez státní příslušnosti právně zakotven. Podle předkládací zprávy lze však vycházet z toho, že jeho funkci v případě těchto osob s trvalým pobytem na území České republiky nahrazuje průkaz k povolení k pobytu a u osob bez státní příslušnosti mladších 15 let písemně vyhotovené správní rozhodnutí o povolení k pobytu, vydávané podle 73 zákona o pobytu cizinců. Na základě výše uvedeného bylo navrženo, aby Česká republika v souladu s článkem 38 odst. 1 Úmluvy učinila k článku 27 výhradu v tom smyslu, že průkazy totožnosti budou vydávány pouze osobám bez státní příslušnosti s povoleným trvalým pobytem na území České republiky. (V poznámce k tomuto bodu předkládací zprávy je uvedeno, že ze smluvních stran učinila výhradu k tomuto článku např. SRN) Článek 28 upravuje závazek smluvních států Úmluvy vydat osobám bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícím na jejich území cestovní doklady k vycestování mimo své území, pokud naléhavé důvody národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nevyžadují jiný postup. Vzhledem k tomu, že, dle předkládací zprávy, není žádoucí, aby cestovní doklad podle článku 28 byl vydáván například osobě, která za pobytu na území 17

České republiky na základě víza pozbude svůj cestovní doklad, který jí byl vydán jiným státem, jakož i s ohledem na výklad pojmu lawfully staying bylo navrženo, že Česká republika učiní interpretační prohlášení k článku 28. Ve smyslu interpretačního prohlášení, bude cestovní doklad podle článku 28 Úmluvy vydáván osobám bez státní příslušnosti s povoleným trvalým pobytem na území ČR s tím, že v souladu s vnitrostátními právními předpisy bude těmto osobám vydáván cizinecký pas, ve kterém bude v souladu s Úmluvou uvedeno, že držitel je osobou bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy. Vzhledem k nízkému počtu osob bez státní příslušnosti, které pobývají na území ČR trvale, se v předkládací zprávě nepovažuje zavedení nového druhu cestovního dokladu, předpokládaného Úmluvou, jako účelné, a to i s ohledem na finanční náklady s tím spojené. Podle předkládací zprávy bude cizinecký pas vydáván v souladu s ustanovením 113 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Pokud se jedná o ostatní osoby bez státní příslušnosti, které například za platného pobytu na území ČR pozbudou cestovní doklad vydaný jiným státem, bude jim v souladu s vnitrostátním právem shodně jako ostatním cizincům vydáván cestovní průkaz totožnosti, opravňující k vycestování z území České republiky. 4. Prováděcí právní předpisy v ČR: Jak již vyplývá z výše uvedeného, problematika osob bez státní příslušnosti není v České republice samostatně upravena. Na úrovni ústavních předpisů je postavení osob bez státní příslušnosti v ČR upraveno v Listině základních práv a svobod. Z hlediska záruk a užívání lidských práv a svobod Listina rozlišuje tyto kategorie subjektů: každý člověk, státní občan ČR a cizinec. V článku 42 odst. 1 Listiny se stanoví, že pokud Listina používá pojmu občan, rozumí se tím státní občan České republiky. Podle odst. 2 téhož článku platí, že cizinci požívají v České republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou 18

přiznána výslovně občanům. Odstavec 3 dále stanoví, že pokud dosavadní předpisy používají pojmu občan, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobod, které Listiny přiznává bez ohledu na státní občanství. Právní úprava státního občanství České republiky je upravena v zákoně č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Právní postavení cizinců v České republice je upraveno v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a též v zákoně č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů. S postavením osob bez státního občanství v České republice dále souvisí právní úprava žadatelů o mezinárodní ochranu na území České republiky, azylantů a osob požívajících doplňkové ochrany na území České republiky, která je obsažena v zákoně č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že se jedná o správní řízení, uplatňuje se subsidiárně zákon č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Mezi mezinárodní smlouvy upravující tuto problematiku patří především Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a na ni navazující Protokol z roku 1967 (tzv. Ženevský protokol) a Úmluva o právech dítěte z roku 1989. 19

III. Postavení osob bez státní příslušnost v České republice 1. Údaje o počtu osob bez státní příslušnosti na území České republiky Údaje o počtu osob bez státní příslušnosti na území České republiky lze nalézt ve statistikách, které vede Ministerstvo vnitra, Český statistický úřad a též ve statistikách, vedených Policií ČR službou cizinecké policie. 2 Z těchto statistik vyplývá, že počet osob, které jsou vedené jako cizinci s evidovaným povoleným pobytem (přechodným nebo trvalým) na území České republiky, které jsou osobami bez státní příslušnosti, se pohybuje ve stovkách osob, a k 31. 7. 2011 byla takto zaevidováno 692 osob. 3 K tomu je nutné uvést, že osoby bez státní příslušnosti jsou často označovány a evidovány ve statistických údajích pod kategorií cizinců, přestože nemají státní občanství žádného státu a nejsou tedy cizinci v pravém slova smyslu. Při tomto označování se vychází z pojmu cizinec tak, jak je upravený v zákoně o pobytu cizinců. Počet osob bez státní příslušnosti, které jsou evidovány jako žadatelé o mezinárodní ochranu, činí od roku 1990 do roku 2010 celkem 866 osob. 4 Počet žádostí osob bez státního občanství o udělení státního občanství České republiky např. v roce 2008 činil 12 žádostí, v roce 2009 se jednalo o 22 žádostí a v roce 2010 bylo podáno 26 žádostí. 5 Jak vyplývá z výše uvedených statistik, údaje o počtu osob bez státní příslušnosti vycházejí z počtu cizinců nebo žadatelů o mezinárodní ochranu. 2 Tyto statistiky jsou dostupné na webových stránkách těchto inistucí: http://www.mvcr.cz; http://www.czso.cz/; http://www.policie.cz/soubor/tudu-04-2008-pdf.aspx. 3 Statistika MV: Cizinci se zaevidovaným povoleným pobytem na území České republiky a cizinci zemí EU+ Islandu, Norska, Švýcarska a Lichtenštejnska se zaevidovaným pobytem na území České republiky k 31. 7. 2011. Zdroj: IS CIS. Statistika dostupná na http://www.mvcr.cz/clanek/cizinci-s-povolenym-pobytem.aspx. 4 Viz statistika MV: Počet žadatelů o mezinárodní ochranu, dostupná na http://www.mvcr.cz/clanek/mezinarodni-ochrana-253352.aspx. 5 Statistické údaje poskytnuté UHNCR v Praze. 20

Na území České republiky je odpovědným orgánem v řízení týkajícího se osob bez státní příslušnosti Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky. Tento odbor však samostatné statistické údaje o počtu podaných žádostí osob bez státního občanství o přiznání tohoto statusu, resp. o přiznaných postavení osoby bez státní příslušnosti na území České republiky nevede. Podle informací odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR nebyla od přístupu České republiky k Úmluvě o právním postavení osob bez státní příslušnosti do současnosti zaznamenána žádná žádost o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti ve smyslu této Úmluvy. Vzhledem k tomu nemohl být také, dle sdělení odboru azylové a migrační politiky MV ČR, žádné osobě udělen status osoby bez státní příslušnosti. Z toho vyplývá, že nebyl ani vydán průkaz totožnosti či cestovní doklad, ve smyslu článku 27 a článku 28 Úmluvy, v němž by bylo uvedeno, že držitel je osobou bez státní příslušnosti. Přesto, jak vyplývá z výše uvedených statistických údajů týkajících se cizinců a žadatelů o mezinárodní ochranu na území České republiky, se v těchto údajích uvádí kategorie osob bez státní příslušnosti. Které osoby tedy tvoří kategorii osob bez státní příslušnosti na území České republiky? Při odpovědi na tuto otázku je vycházet ze současné právní úpravy zejména z oblasti cizineckého a azylového práva. 2. Pojem osoby bez státní příslušnosti v právním řádu ČR Pojem osoby bez státní příslušnosti není v právním řádu České republiky upraven. Listina základních práv a svobod pro vymezení okruhu subjektů, které požívají lidských práv a svobod bez ohledu na občanství, používá termín každý. Tento pojem se ovšem týká skutečnosti, že určitá lidská práva a svobody se zaručují osobám bez ohledu na to, zda jsou státními občany České republiky či nikoli. 21

Vnitrostátní právní předpisy v České republice rozlišují a definují následující kategorie osob: - státní občané ČR (zákon o státním občanství); - cizinci dle zákona o pobytu cizinců na území ČR a zákona o dočasné ochraně cizinců; - žadatelé o mezinárodní ochranu dle zákona o azylu; - azylanti dle zákona o azylu a - osoby požívající doplňkové ochrany dle zákona o azylu. Ve všech uvedených případech (vyjma státních občanů) se tedy jedná o osoby, které jsou právními předpisy považovány za cizince: Podle zákona o pobytu cizinců se cizincem rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky (dle zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů) včetně občana Evropské unie ( 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žadatelem o udělení mezinárodní ochrany se pro účely zákona o azylu rozumí cizinec, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě Evropské unie, je-li Česká republika příslušná k jejímu posuzování ( 2 odst. 5 zákona o azylu). Azylantem se rozumí cizinec, kterému byl podle zákona o azylu udělen azyl, a to po dobu platnosti rozhodnutí o udělení azylu ( 2 odst. 6 zákona o azylu). Osobou požívající doplňkové ochrany se rozumí cizinec, který nesplňuje důvody pro udělení azylu podle tohoto zákona, ale byla mu udělena doplňková ochrana, a to po dobu platnosti rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany ( 2 odst. 7 zákona o azylu). Z definice, obsažené v 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, se vychází také při definování osoby bez státní příslušnosti, která se ve smyslu tohoto ustanovení považuje 22

za osobu, která není státním občanem České republiky. Z hlediska této úpravy není tedy určujícím kritériem skutečnost, že určitá osoba nemá žádné státní občanství, ale že nemá občanství České republiky. Vymezení pojmu osoba bez státní příslušnosti v českém právním řádu chybí tedy podstatný znak takového postavení skutečnost, že tato osoba nemá státní občanství žádného státu. Právě tato skutečnost je ovšem podstatou statusu osoby bez státní příslušnosti, která také vede k potřebě ochrany těchto osob a úpravy jejich postavení ve smyslu Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Definice, obsažená v 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců také neodpovídá definici osoby bez státní příslušnosti, stanovené v Úmluvě. Pro účely Úmluvy je za osobu bez státní příslušnosti považována právě osoba, kterou žádný stát podle svých právních předpisů nepovažuje za svého občana (čl. 1 odst. 1 Úmluvy). Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že vnitrostátní právní řád postavení osob bez státní příslušnosti jako samostatnou kategorii neupravuje. Pokud se tedy ve statistikách používá kategorie osob bez státní příslušnosti, jde o takové případy, kdy tyto osoby uvádějí, že nemají státní příslušnost žádného státu. Nejde tedy o formu přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti ze strany státu, ale deklarace této skutečnosti ze strany jednotlivce. Vnitrostátní právní řád ani nezná řízení, v jehož rámci by bylo možné uznat status osoby bez státního občanství jako samostatnou kategorii a vydat těmto osobám doklady jako osobám bez státní příslušnosti ve smyslu čl. 27 a 28 Úmluvy. Na základě vnitrostátní právní úpravy je pojem osoba bez státní příslušnosti totožný s pojmem cizince. Tato skutečnost má bezprostřední dopad na právní úpravu postavení osob bez státní příslušnosti v České republice. 23

3. Právní úprava postavení osob bez státní příslušnosti při realizaci Úmluvy z hlediska výhrad k článku 27 a článku 28 Úmluvy Na základě současné právní úpravy v souvislosti s výhradami učiněnými Českou republikou k článkům 27 a 28 Úmluvy, je osoba bez státní příslušnosti povinna legalizovat svůj pobyt na našem území prostřednictvím některého z režimů, upraveného výše uvedenými zákony. Tato skutečnost vyplývá ze znění Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, která vychází z pojmu osoba bez státní příslušnosti oprávněně se zdržující na území smluvního státu. Z tohoto hlediska existuje zásadní rozdíl mezi touto Úmluvou a Úmluvou o právním postavení uprchlíků. Zatímco článek 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků zakotvuje závazek smluvních států, že nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu čl. 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost, Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti, obdobné ustanovení neobsahuje. Určitá práva, upravená v Úmluvě o právním postavení osob bez státní příslušnosti mohou tyto osoby naopak užívat, pokud se oprávněně zdržují na území smluvního státu (viz např. čl. 15, 17, 18, 19, 21, 23, 24 a 26 Úmluvy). Na tomto místě je ovšem nutné zdůraznit, že podle znění článku 27 Úmluvy se smluvní státy zavazují, že vydají doklad totožnosti osobě bez státní příslušnosti, která nemá platný cestovní doklad bez podmínky, že jde o osobu oprávněně se zdržující na území smluvního státu. Naproti tomu článek 28 zavazuje smluvní státy vydat cestovní doklady osobám oprávněně se zdržujícím na území smluvního státu. 24

V praxi se ovšem oba články vykládají tak, že osoby bez státní příslušnosti jsou povinny, za účelem oprávněného pobytu na území České republiky, buď si legalizovat svůj pobyt prostřednictvím pobytového statusu na základě zákona o pobytu cizinců. Druhá možnost legalizace pobytu je podání žádosti o udělení jedné z forem mezinárodní ochrany, které upravuje zákon o azylu. Z hlediska aplikace článku 27 Úmluvy v souvislosti s výhradou, učiněnou Českou republikou, je možné vydat průkaz totožnosti pouze těm osobám bez státní příslušnosti, kterým byl povolen trvalý pobyt na území České republiky v souladu s jejími vnitrostátními právními předpisy. Tímto vnitrostátním právním předpisem je zákon o pobytu cizinců na území České republiky. Na základě tohoto zákona je cizinec trvale oprávněn pobývat na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu, které se vydává za splnění základní podmínky: nepřetržitého pětiletého pobytu na území ČR nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu o svěření cizince do náhradní výchovy za splnění dalších zákonných podmínek. Zvláštní úpravu mají občané Evropské unie ( 65 zákona o pobytu cizinců). Zákon dále upravuje případy, kdy je možné vydat povolení k trvalému pobytu na území ČR bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území ČR. Jedná se například o případy, kdy cizinec žádá o vydání tohoto povolení z humanitárních důvodů (zejména jeli manželem azylanta a manželství vzniklo před vstupem azylanta na území; je-li nezletilým dítětem azylanta nebo dítětem, které je závislé na péči azylanta, pokud nepožádá o udělení azylu, nebo pokud byl v minulosti občanem ČR), či případ, kdy cizinec žádá o vydání tohoto povolení z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele; na žádost cizince, pokud je jeho pobyt na území v zájmu ČR nebo který o vydání tohoto povolení žádá jako nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců ( 66 zákona o pobytu cizinců). Povolení k trvalému pobytu se po 4 letech nepřetržitého pobytu na území vydá také na žádost cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany za podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo 25

poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, za splnění dalších zákonných podmínek ( 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Povolení k trvalému pobytu se vydá také v případě, že žadatelem je cizinec, který je mladší 18 let či se není schopen o sebe sám postarat z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, nebo je osamělý a starší 65 let ( 67 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) či v případech, kdy je za splnění podmínek, uvedených v odstavci 1, žadatelem cizinec, který je rodičem cizince uvedeného v odstavci 2 (nebo je mu rozhodnutím příslušného orgánu svěřen cizinec uvedený v odstavci 2 do péče) nebo je jiným přímým příbuzným cizince uvedeného v odstavci 2, na jehož péči je tento cizinec závislý ( 67 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Za splnění podmínek uvedených v odstavci 1 může žádost podat také cizinec, který o vydání tohoto povolení žádá z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele ( 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců). Vedle trvalého pobytu může cizinec pobývat na území ČR přechodně, a to buď na základě víza, na základě povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k přechodnému pobytu nebo na základě výjezdního příkazu (který jej opravňuje k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování ze země - 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Bez víza může cizinec na území ČR setrvat jen za podmínky, že tak stanoví přímo použitelný právní předpis Evropských společenství, mezinárodní smlouva, týkající se zrušení vízové povinnosti, či za splnění dalších zákonem stanovených podmínek ( 18 zákona o pobytu cizinců). Zákon o pobytu cizinců za účelem přechodného pobytu rozlišuje krátkodobé vízum, udělené podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství nebo dlouhodobé vízum. Z hlediska předmětu studie je významné především dlouhodobé vízum, kterým je vízum k pobytu nad 90 dnů ( 17b, podrobně upravené v 30 a násl. zákona o pobytu cizinců), vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu ( 33 a násl. zákona o 26

pobytu cizinců) a vízum za účelem dočasné ochrany. Vízum za účelem strpění pobytu uděluje Policie ČR cizinci, pokud mu ve vycestování brání překážka nezávislá na jeho vůli nebo jehož vycestování není možné z důvodů stanovených zákonem. Vízum za účelem dočasné ochrany se uděluje cizincům, kteří prchají před ozbrojeným konfliktem, občanskou válkou nebo stálým násilím za splnění dalších zákonných podmínek (zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců). Cizinec může dále přechodně pobývat na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je oprávněn podat cizinec, který na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů, hodlá na území přechodně pobývat po dobu delší než 6 měsíců a trvá-li stejný účel pobytu. Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je dále oprávněn podat cizinec, který na území pobýval na vízu k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu za splnění dalších zákonných podmínek ( 42 zákona o pobytu cizinců). Zákon o pobytu cizinců upravuje také možnost vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území ČR, za účelem studia na území ČR, za účelem ochrany na území ČR, za účelem vědeckého výzkumu, zaměstnání ve zvláštních případech (tzv. zelená a modrá karta) - 42a až 42j. Povolení k dlouhodobému pobytu lze vydat také za účelem strpění pobytu na území ČR na žádost cizince, kterému bylo uděleno vízum k pobytu nad 90dnů za účelem strpění pobytu za splnění dalších zákonných podmínek ( 43 zákona o pobytu cizinců). Klíčová ustanovení zákona o pobytu cizinců ve vtahu k průkazu jejich totožnosti jsou obsažena v Hlavě IXa, která upravuje podmínky vydání průkazu o povolení k pobytu. Zákon o pobytu cizinců definuje průkaz o povolení k pobytu jako veřejnou listinu, vydávanou cizincům s povoleným dlouhodobým nebo trvalým pobytem na území. Od 1. května 2011 se v ČR vydávají průkazy o povolení k pobytu jako samostatné doklady obsahující biometrické údaje. 27

Podle zákona o pobytu cizinců je tedy možné vydat průkaz o povolení k pobytu, který slouží jako průkaz totožnosti cizince, nejen cizinci, který má povolený trvalý pobyt, ale také cizinci s povoleným dlouhodobým pobytem. Podle výhrady, učiněné k článku 27 Úmluvy, je však možné vydat průkaz totožnosti pouze těm osobám bez státní příslušnosti, kterým byl povolen trvalý pobyt. Znění výhrady tedy v současné době ještě zužuje možnosti, za kterých by osoba bez státní příslušnosti mohla získat průkaz totožnosti (pokud naplní podmínky zákona o pobytu cizinců), a obsahuje přísnější podmínku než vnitrostátní legislativa, která umožňuje získat průkaz o povolení k pobytu nejen žadatelům s povoleným trvalým pobytem, ale i s povoleným dlouhodobým pobytem. Za současné situace by se výhrada v praxi uplatnila tak, že i kdyby osoba bez státní příslušnosti byla držitelem dlouhodobého víza či povolení k dlouhodobému pobytu, nebude jí vydán průkaz totožnosti. Výhrada v sobě totiž spojuje dva rozlišné kroky: vydání průkazu totožnosti a získání trvalého pobytu. Ve skutečnosti však ovlivňuje pouze vydání průkazu totožnosti, nikoli získání pobytového statusu na území ČR, který již žadatel musí získat, za podmínek stanovených vnitrostátními předpisy, aby mohl žádat průkaz totožnosti. Výhrada by ovšem neměla stanovit přísnější podmínky, než jaké jsou stanoveny ve vnitrostátních právních předpisech. Na základě výhrady k článku 28 Úmluvy může být cestovní doklad vydáván osobám bez státní příslušnosti, kterým byl povolen trvalý pobyt na území ČR v souladu s jejími vnitrostátními právními předpisy. Těmto osobám bude vydáván cizinecký pas, ve kterém bude uvedeno, že držitel je osobou bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy. Ve výhradě je tedy, stejně jako u výhrady k čl. 27, stanovena podmínka trvalého pobytu. Pro získání povolení k trvalému pobytu platí stejné, co již bylo výše uvedeno u výhrady k čl. 27 Úmluvy. 28