Mému tatínkovi Georgi. S. Andersonovi, který mi odhalil dvě nejsladší tajemství života: že lidské srdce má neomezenou schopnost lásky a že pouto mezi

Catherine Anderson BABY LOVE Copyright 1999 by Catherine Anderson All rights reserved Translation 2001 by Pavla Horáková Cover photo 2001 by Renéc Brown Cover design 2001 by Viera Fabiánova Czech edition 2001 by Euromedia Group, k. ISBN 80-7202-858-8

Mému tatínkovi Georgi. S. Andersonovi, který mi odhalil dvě nejsladší tajemství života: že lidské srdce má neomezenou schopnost lásky a že pouto mezi otcem a dcerou nemá nic společného s genetikou. Jsi živoucím důkazem, že nejlepší a největší věci skutečně pocházejí z Texasu.

Prolog Temnou liduprázdnou ulicí fičel ledový vítr a přinášel s sebou svěží vůni sněhu, horských borovic a jedlí. Poryvy se opíraly Maggie Stanleyové do zad, vlasy jí létaly do očí a vítr pronikal tenkou silonovou bundou. Třásla se zimou, k tělu si tiskla dítě v peřince a nutila se k chůzi. Nohy měla jako z olova a bála se, že by mohla uklouznout na zrádném černém ledu, který pokrýval rozpraskaný asfalt. Odkudsi zablýskla čelní světla automobilu a jí poskočilo srdce. Přitiskla se ke zdi domu a modlila se, aby ji zakryl stín okapu. Auto projelo křižovatkou. Není to Lonnie. Opřela se o mokrou stěnu a kolena se jí podlomila. Přemáhala pláč a strach ji tak otupoval, že už necítila nohy. Bože můj. Pryč ze silnice. Musím se dostat ze silnice. Dala se do těžkopádného běhu, svírala Jaimieho a zaštiťovala ho tělem. Při každém kroku ji těžká taška s plenkami udeřila do potlučené nohy. Když polevil strach a do končetin se jí vrátil cit, bolest z nárazů byla tak urputná, že se jí až zvedal žaludek. Před sebou v temnotě spatřila neosvětlenou ceduli. Tučně psaná písmena ji vábila jako maják. NÁDRAŽÍ. Zvládla to. Už je skoro na místě. Už jen pár kroků. U konce s dechem se dobelhala až k ceduli a nevěřícně zírala na drátěný plot. Za pevnou drátěnou sítí leželo nákladové nádraží. Doufala, že se jí podaří nasednout do nějakého vlaku.

1. kapitola Rafe Kendrick se nořil do neskutečného oparu snění a nechal se unášet obrazy, které mu zlehka proplouvaly myslí. Jak se propadal do hlubšího spánku, detaily byly čím dál zřetelnější a realističtější. Zmámeně se usmíval. Je dole u jezera, uvědomil si, nedaleko hlavního stavení na ranči. Skrz jehličnatý porost viděl rozlehlou stavbu z cihel porostlých břečťanem, svůj dům. Proti letní modré obloze se rýsovaly tři krbové komíny. V mírném vánku slyšel ržání hřebce, které k němu doléhalo ze severní pastviny za stájemi. Domov. V koutku duše věděl, že je to jen sen, ale připadal mu tak nádherně skutečný, jako živá vzpomínka na všechno, co ztratil. Kráčel po obvodu jezera a pod nohama mu klouzaly kamínky omleté vodou. Konejšilo ho poklidné šplouchání vody. Zhluboka se nadechl a rozpoznával jednotlivé vůně, které pro něj kdysi bývaly tak všední, že si je sotva uvědomoval. Jedle a borovice. Sluncem zalitá tráva a úrodná zem. Větřík byl štiplavý dokonce i v letním dni, protože vysoko položené jezero vroubily hory se zasněženými vrcholky. Zdolal mírné stoupání a zpomalil krok. Ve stinném háji před sebou spatřil ryzku a plavého valacha. Spokojeně se popásali, uzdy měli volně omotané kolem větví mladých doubků. Nedaleko v zelené trávě ležely dvě pokrývky a sedla. Rafea zaplavil pocit, že už to někdy viděl. Ten den si pamatoval. Vzali se Susan děti na krátkou projížďku lesem a pak se vrátili sem k jezeru na piknik. Dobře se bavili, prozpěvovali si bláznivé písničky, které si cestou vymýšleli pro rozptýlení tříletého synka Keefera. Byl to velmi vydařený výlet a zakončili ho tady, protože se jim u vody líbilo. Dychtivě se rozhlížel po mýtině. Tolik toužil aspoň letmo zahlédnout někoho z rodiny, že se mu až tajil dech. Jeho pozornost přitáhl červený kostkovaný ubrousek, který se třepetal ve vánku, a pak Rafe pohledem spočinul na proutěném

piknikovém košíku. Víko bylo nedovřené, protože z košíku vyčnívalo hrdlo láhve vína, kterou jim do něj k jídlu vpašovala chůva a hospodyně Becca. Ach ano... pamatuje si to tak jasně - Susan v padnoucích světlých džínách a růžové bavlněné halence, zlaté vlasy na temeni sepnuté sponkou jí v hedvábné kaskádě spadají na ramena. Málem kolem sebe slyšel perlivý zvuk jejího smíchu a cítil dětskou vůni svého syna, kterého měl posazeného před sebou na valachovi. Když dorazili sem, aby se najedli, ukolébal půlroční dcerušku k spánku a Susan zatím rozbalovala jídlo. Dokázal si živě vybavit, jaké bylo držet baculaté tělíčko děvčátka v náručí. Rafeovi se nakrabatilo čelo drobnými vráskami. Tohle je příliš skutečné, aby to byl sen. Opravdu slyší šplouchání vody a cítí, jak mu větřík hladí kůži. Při každém kroku ho oblázky na břehu tlačí do podrážek jezdeckých bot. Sny nebývají takhle živé. Bože můj. Smí vůbec doufat? Třeba se stal zázrak a byl vržen zpátky v čase. Možná byly jeho modlitby konečně vyslyšeny a Bůh mu dává ještě jednu šanci. Ach ano, prosím... Ještě jednu jedinou příležitost, víc nepotřebuje. Tentokrát ji nepromarní. Rodina bude na prvním místě. Nikdy mu na ničem nezáleželo tak jako na ženě a dětech. Na ničem. Pouze se nechal natolik pohltit každodenními manželskými a otcovskými povinnostmi a závazky, že ztratil načas pojem o tom, co je skutečně důležité. Tu chybu už nikdy neudělá. Přál si a potřeboval věřit, že je to skutečnost. Sevřel ruce v pěsti, až se mu roztřásly, a rozhlížel se po mýtině. Susan s dětmi leží jen kousek od košíku. Všichni tři si zdřímli na navažské pokrývce, kterou pro ně rozprostřel na trávníku. Jejich schoulené postavy zalévalo sluneční světlo, které pronikalo jedlovými větvemi nad nimi. Susan ležela na zádech, po každém boku jedno dítě, půvabný obličej měla ve spánku uvolněný, na svůdných ústech lehkou křivku spokojeného úsměvu. Jejich syn Keefer jí usnul s ručkama kolem krku a

něžnou dětskou tvářičkou se tiskl k jejímu ňadru. Šestiměsíční Chastity byla uvelebená u Susaniny druhé ruky, její světlehnědé kudrlinky vypadaly jako pramínky medu. Rafe kráčel směrem k nim a v prsou ho bodala ostrá bolest. Bože, jak je miluje. Je to tak dlouho - tak strašně dlouho - co je viděl naposledy. Děkuji ti, Bože. Chtěl vykřiknout a rozběhnout se, aby byl u nich dřív. Ale neudělá to. Nemohl se zbavit pocitu, že tahle scéna z minulosti může existovat jen v jeho představivosti. Hlasitý zvuk nebo nenadálý pohyb by ji mohly roztříštit jako křehké sklo. Čím víc se blížil k dece, tím byl Susanin obličej rozmazanější. Mhouřil oči, aby ji viděl zřetelněji. Ať se snažil sebevíc, její rysy, zarámované aureolou zlatých vlasů, zůstávaly rozostřené. Zastavil se a napínal oči, až ho pálily. Jako by se snažil prohlédnout skrz zamlžené sklo. Susan?" oslovil ji tiše.,,miláčku, probuď se. To jsem já, Rafe." Při zvuku jeho hlasu se ani nehnula. Natáhl k ní ruku. Tolik se jí toužil dotknout, že nedokázal odolat. Když už se konečky prstů málem letmo dotkl její tváře, země jako by se pod ním otřásla a on ztratil pevnou půdu pod nohama. V mžiku zmizela žena i děti a on se ocitl uprostřed nekonečné a strašlivě prázdné temnoty. Susan? Neodcházej zase! Susan!" Na paži ucítil lehký dotek, ohlédl se a zamotala se mu hlava. Když ten pocit odezněl, uvědomil si, že se jeho okolí proměnilo. Pořád stál na břehu, teď však byl pozdní večer. Susan seděla vedle něj v trávě a opět ji neviděl zřetelně. Bylo to jen mlhavé zjevení a věděl, že se rozplyne, jakmile by se jí pokusil dotknout. To vědomí ho naplnilo pocitem beznaděje a bolesti, která jej zasáhla až do morku kostí. Otočila se k němu, ale její obličej byl jen rozmazaný bledý ovál ve tmě. Co to děláš, Rafe?" zeptala se tiše. Slíbils mi, že si najdeš někoho jiného, koho bys mohl milovat, že zbytek života nestrávíš sám, kdyby se mi něco stalo. Jen se na sebe podívej!"

Sevřel si rukama kolena, aby odolal nutkání natáhnout k ní ruku.,,já nemůžu, Susan. Vím, že jsem to slíbil, ale nemůžu. Nikdy nebudu milovat nikoho jiného než tebe. Nikdy." V hlase mu zazníval smutek. Rafe, takhle to dál nejde. Život je vzácný dar a ty ho zbytečně promarníš." Zavřel oči. Ale život nestojí za nic," hlesl vyčerpaně. Bez tebe a dětí si jenom odškrtávám dny. Proč to nemůžeš pochopit?" Rozhostilo se mezi nimi ticho, přerušovalo ho jen lehké šplouchání vody a noční vítr ševelící v jehličí. Ty zvuky mu kdysi připadaly jako hudba. Nyní ho jen zraňovaly a on chtěl odsud pryč. Avšak odejít právě teď by bylo nemožné. Dokud je tu Susan, i když pouze v této prchavé, srdcervoucí podobě, nedokáže ji opustit. Už je čas, Rafe" zašeptala vlídně a její hlas jako by se chvílemi ztrácel.,,musíš mě a děti nechat jít a žít dál." Žít dál - a k čemu? Chtěl tu otázku vykřiknout, ale v krku měl knedlík a nedokázal promluvit. Pořád se modlíš, abys dostal ještě jednu příležitost" šeptala. Tak, můj milý, teď ji máš. Nezahoď ji nebo nepokaz jen tím, že budeš stále lpět na přízracích." Co nemám zkazit?" To uvidíš." V jejím hlase byl znát úsměv. Měj srdce otevřené a uvidíš, Rafe." Rafe se s trhnutím probudil vlastním chrápáním. Na okamžik si myslel, že ho polekal zlý sen, ale když se mu v rozespalé hlavě trochu vyjasnilo, usoudil, že to bylo něco jiného. Po dvou letech na železnici se naučil spát lehce, třeba i opilý. Něco tu nehrálo. Neslyšel nic než ustavičné lomození kol vlaku a drncání nákladního vagónu. Posunul si stetson z čela a podíval se na své čtyři spolucestující. Seděli schoulení u zadní stěny nákladního vozu tak jako předtím, nyní ale všichni upřeně hleděli na cosi po jeho levici. Zaplašil poslední stopy spánku a s nimi i znepokojivý sen, letmo se podíval oním směrem a musel se ještě jednou

přesvědčit. Dívka? Stěží věřil svým očím. Vzepřel se na podpatku, narovnal se vsedě a zadíval se na ni. Dopadal na ni kužel měsíčního světla. Viděl, že je krásná, drobná, má bohaté tmavé vlasy a neobvykle bílou pleť, jaká se vídá na obrázcích, avšak málokdy v životě. Křehká květinka. Něco mu tu nesedělo. Křehké květinky necestují načerno v nákladních vagónech. Nejspíš má v kapse na boku vystřelovací nůž a čeká, až po ní vyjede nějaký nebožák. Soudě podle zájmu, který budila v jeho spolucestujících, nebude muset čekat dlouho. Jako by vycítila Rafeův upřený pohled, otočila se k němu a on zjistil, že se dívá do největších, nejzranitelnějších a nejvystrašenějších očí, jaké kdy viděl. Měl zvláštní pocit - v prsou ho bolestivě bodlo. Sklopila hlavu tak rychle, že neměl čas se nad svou reakcí zamyslet. Člověk nemusel být zrovna génius, aby jí porozuměl. Za prvé je opilý a za druhé už je to drahně dlouho, co se naposledy díval do očí, které nebyly uhýbavé nebo vypočítavé. Zdání" bylo v této úvaze klíčovým slovem, tím si byl jistý. První dojmy leckdy klamou a ženy dokážou být dokonalé herečky, zvlášť to drsné plémě, které se pohybuje na železnici. V něžném světle měsíce nepochybně vypadá hezčí a křehčí než ve skutečnosti. Nejspíš je zranitelná asi tolik jako ježek a k tomu dvakrát tak pichlavá. Upřeně se dívala na bundu, kterou si tiskla k hrudi, a Rafe si ji se zájmem prohlížel. Andělský obličej s jemnými rysy. Dlouhé husté řasy, které v přízračném osvětlení vrhaly stíny na bledé tváře. Roztomilý malý pršáček a brada, jež dávala tušit tvrdošíjnou náturu. Koho by napadlo držet si bundu na prsou a nemít ji radši na sobě, když teploměr ukazuje skoro nulu? Dveře vagónu se zasekly a nešly zavřít, takže uvnitř bylo ještě chladněji a větší průvan než normálně. Nemá žádnou ochranu před zimou, takhle do rána nevydrží. Nemluvě o tom, že žádná soudná mladá žena by nevlezla do nákladního vagónu k pěti

nadrženým chlapům. Přesněji řečeno k pěti nadrženým a jednomu lhostejnému bývalému rančerovi. I tak půjde brzy do tuhého. Rafe se usmál nechtěnému dvojsmyslu a rukou objal hrdlo láhve od whisky. Zaplaťpánbůh to není jeho starost. Je moc opilý, aby se jí mohl zastat, kdyby se něco semlelo, a má v plánu se do rána opít ještě víc. Pokud mezi tuláky na železnicích existuje zákon, kterým se člověk musí řídit, pak je to nestrkat nos do ciaích věcí. Slečinka ať se o sebe stará sama. Rafe se rozhlédl po ostatních mužích, kteří na ni stále zírali, jako by v životě neviděli osobu ženského pohlaví, a utvrdil se v názoru, že to ošklivě skončí. Dává věcem pět minut, maximálně deset. Chopil se láhve a v duchu pokrčil rameny. Vypadá tak na jedenadvacet. Už je dost stará na to, aby věděla, o co si koleduje. Přesně tak. Kdo s čím zachází, tím také schází. Ať si kouká poradit. Tihle budižkničemové nejsou jen tak nějací rváči z ulice; tohle je drsná sorta z vlaků. Zůstanou v jednom městě jen tak dlouho, dokud se nestanou nevítanými hosty, a pak se vydají parazitovat o dům dál, dokud je nezavřou. Přespávají pod mosty a dálničními nadjezdy a tu a tam si žebrotou u semaforů a nákupních středisek přivydělají pár dolarů na laciné víno. Svých pět švestek si přenášejí z místa na místo v tlumoku nebo batohu, protloukají se díky mazanosti a šťastné náhodě. Když se k nim štěstí obrátí zády, hrají natvrdo, snaží se přežít za každou cenu. Pro muže jako oni byla pohledná bezbranná žena vzácnou lahůdkou. Rafe odšrouboval uzávěr a chtěl si přihnout. Proti své vůli však hořel zvědavostí. Co tu ksakru dělá? Už by měla mít rozum na to, aby utíkala od rodičů. Nevylučoval, že prchá před manželem, ale proč by se v tom případě ukrývala ve vlaku? Měla prostě sebrat nějaké peníze a koupit si lístek na autobus nebo letenku. Rafe na sto procent věděl, že by nechtěl, aby žena, na které mu záleží, takhle riskovala.

Hlavou mu probleskly vzpomínky na Susan. Snažil se vyvolat v paměti její obličej, ale tak jako před chvílí ve snu zůstávaly její rysy rozmazané. Zaplavil ho pocit viny. Byla jeho celý život. A teď, po necelých dvou letech, si ani nedokáže vybavit její úsměv. Vzpomínky na rodinu byly jako barevné fotografie, které časem blednou. To pomyšlení ho zabolelo, tak jako by mu břichem projel ostrý nůž. Zaklonil se, aby si lokl whisky. Pálivá tekutina slibovala zapomnění a Rafe zavřel oči, zatímco se mu tělem šířilo teplo. Potřeboval zapomnění, prahnul po něm, liboval si v něm. Zítra si najde nějakou prácičku a koupí si další láhev, ještě než tahle vyschne. Na dně láhve číhá vystřízlivění, a to je pro něj nesnesitelné. Když je opilý, aspoň nemůže přemýšlet. V rytmickém klapotu kol nákladního vozu náhle zazněl dětský křik. Ten zvuk Rafea překvapil tak, že se zakuckal. Miminko? Alkohol mu vybublal nosem. S námahou se snažil dýchat a oči mu málem vyskočily z důlků. Prokristapána. Vyděšeně se na dívku podíval. Bunda, kterou si přidržovala na prsou, se vrtěla. Soudě podle velikosti toho ranečku nemohlo být dítě starší než měsíc. Bere s sebou do nákladního vlaku novorozeně? Znepokojeně se podíval na čtveřici mužů. Dítě do věci vnáší zcela nové světlo. Může se dívat jinam, když si žena říká o problémy a dostane se do nich. Ale jak může sedět v koutě, když jde o děcko? Rovnou tu myšlenku zapudil. Ta žena a její mimino se ho netýkají. Kdepak. Nechce s ní nic mít, tečka. A upřímně si přeje, aby to dítě nějak umlčela. Zvuk dětského nářku v něm vyvolával bolestné vzpomínky na Keefera a Chastity. Rafe vstal. Neuniklo mu, jak se dívka schoulila, jako by čekala, že se na ni vrhne. Kdepak, zlato. Nejsem k maní. Potáceje se s každým nakloněním vagónu mířil vlevo do kouta vozu, kde by se svalil a v klidu se mohl věnovat své lahvince. Pláč novorozence tam částečně zanikal v lomozu vlaku a byl o něco snesitelnější. Zhluboka si zavdal, rozhodnutý zkonzumovat tolik alkoholu, aby usnul.

Ať je to dítě zticha, ženská!" vykřikl jeden z trhanů. Leze mi na nervy!" Moje řeč. Rafe si znova přihnul a vyhrnul si límec u kabátu. Chastity. Bylo jí teprve šest měsíců. Hlavou mu probleskl zřetelný obraz malinké rakvičky ozdobené květinami. Zahnal jej dalším lokem whisky a divil se, že si tak jasně vybavuje rakev, ale milovanou dětskou tvářičku ne. To vědomí v něm budilo touhu zvrátit hlavu a naříkat spolu s dítětem. Zavraždil svou ženu a děti - zavraždil je právě tak, jako kdyby jim k hlavě přiložil pistoli a zmáčkl spoušť - a za dobu kratší, než jakou žil jeho tříletý syn, už na ně začíná zapomínat. Chlap, který je něčeho takového schopen, si zaslouží jen jedno pojmenování - ničemný bídák a grázl. Buď zmlkne, nebo poletí dveřma, paničko!" zařval druhý. Vyhodím ho sám, to si nemyslete, že ne! Tady totiž nemá spratek co dělat!" Rafeovi zamrzla láhev whisky na půl cesty k ústům. I v chabém osvětlení byla dívčina tvář mléčně bílá a oči měla jako obrovské temné skvrny strachu. Zírala na muže, který právě vyhrožoval, že vyhodí její dítě z vagónu, přehodila si cíp bundy přes rameno a začala pod ní štrachat. Rafe stiskl zuby, aby zadržel zaklení. Ze všech možností, jak mohla tuto situaci vyřešit, byla tahle nejméně moudrá. Ale po pravdě řečeno neměla na vybranou. Když má dítě hlad, tak ho musíte nakrmit. Ostatní muži náhle zpozorněli jako retrívři, když spatří vykrmenou husu. Pohledy upírali na činnost, která probíhala pod dívčinou bundou. Její toporné pohyby mluvily samy za sebe. Rafe se přistihl, jak zírá spolu s ostatními, zatímco si dívka rozepínala halenku. Přestože mu pohled zakrývala látka, poznal přesný okamžik, kdy ňadro vyklouzlo z podprsenky. Jako kdyby ho zašpuntovali, dítě náhle umlklo. Copak to máš pod tou bundou, kotě?" zeptal se jeden z mužů. Dívka si přitáhla kolena k tělu a sklonila hlavu, dlouhé tmavé vlasy zakrývaly její mateřské počínání. Rafe viděl, že se

klepe, ale nebyl si jistý, zda strachem nebo zimou. Ten pohled byl tak dojemný, že se mu sevřelo srdce. Dítě se dalo znovu do křiku. Její pohyby byly najednou zbrklé, kolébala dítě a přivinula si ho blíž. Jeden z bezdomovců se rozesmál. No tak, holka, jestli ten harant nechce, tak to já teda neodmítnu." K čertu. Rafe rozhodně neměl v úmyslu si něco začínat s těmi existencemi, ale jsou situace, kdy se chlap nemůže obrátit zády. A čtyři špinavci znásilňující bezbrannou dívku je jedna z nich. Rafe měl navíc dojem, že rodila velmi nedávno. Zašrouboval láhev. Nepochybně mají u sebe nože. Zrovna dnes ráno svůj prodal, aby měl na pití. Dokázal si představit příjemnější smrt než s vnitřnostmi rozházenými po zaneřáděné podlaze nákladního vagónu. Ale co, radši on než ta dívka. Mohla by vykrvácet, kdyby se jí ti prasáci zmocnili. Nakonec jemu už ani nesejde na tom, jestli zemře - nebo jak skončí. Dal by přednost rychlé a bezbolestné smrti, ale člověk nemá vždycky na vybranou. Jeden z tuláku se zvedl a vykročil směrem k dívce. Zbylí tři ho následovali. Mě se to opravdu netýká, snažil se Rafe naposledy sám sebe přesvědčit. Chlap v čele ji hrubě popadl za ruku. Dítě jí vypadlo z náručí a skutálelo se z klína na dřevěnou podlahu s nánosem špíny. Tím bylo rozhodnuto. Rafe dokázal přehlížet leccos, ale vidět trpět dítě, to byla silná káva. Stál na nohou, ještě než si uvědomil, že se pohnul. Přehmátl rukou na hrdle dvoulitrové láhve a předklonil se, aby ji odložil na podlahu, vděčný za to, že má rád značku Early Times, a ne nějakou lacinou břečku v plastovém obalu. Dostat se do rvačky na nože jen tak s holýma rukama nikdy nebyl jeho sen. Nejdřív ale musí dostat dítě do bezpečí. Když mimino zabalil do svého kabátu a odnesl ho na druhý konec vagónu, vrátil se Rafe pro láhev a vydal se napříč vagónem na pomoc matce. Hlasitý klapot kol vlaku přehlušoval ostatní zvuky, takže Rafeovi připadalo, že sleduje

strašidelnou scénu z němého filmu. Měsíční svit vykresloval muže na druhém konci vozu v odstínech šedé a černé a otřesy vagónu dodávaly jejich pohybům trhanou prudkost známou ze starých filmů. Jenže tohle nebyla žádná scéna na plátně. Byla to skutečnost. Pokud nezasáhne, dívka nemá nejmenší naději. S mírným překvapením Rafe zjistil, že už nevrávorá. Vzteky dokáže člověk zatraceně vystřízlivět. Ani se nenamáhal ozvat, než začal ten chumel rozhánět. Prostě popadl skleněnou láhev, jako by to byla hůl, a vložil se do toho. Maggie se škrábala po podlaze pryč od nohou mužů, dýchala mělce a přerývaně. Pokusila se vstát, ale nohy měla tak zesláblé, že sklouzla po stěně jako kapka mokré malby. Choulila se v rohu přimáčknutá zády ke stěně a uhýbala na všechny strany, aby ji neušlapali, a mezi zuby si tiskla pěst, aby ztlumila výkřiky. Dívala se, jak se ten kovboj pere, a vzpomněla si, že ji napadlo, hned jak nastoupila do vagónu, že by mohl být nebezpečný. Nemýlila se. Ten odpočívající divoch se prudce probral k životu, ostře řezané rysy měl napjaté jako rozzuřená šelma. Na opilce se pohyboval s úctyhodnou hbitostí a přesností, rozcuchaná černá hříva až po ramena ho šlehala při každém rychlém pohybu hlavou. Urostlá postava byla kupodivu mrštná, svaly a kosti spolupracovaly v harmonii pohybu, šlachy na stehnech mu pod volnými nohavicemi vybledlých džínů vystupovaly, když fingoval útok a pak podnikl ostrý výpad. Maggie se zdálo, že rvačka skončila málem dřív, než začala. Kovboj tam stál rozkročený, s koleny mírně pokrčenými, díval se na lidskou spoušť kolem sebe a oprašoval si střepy z košile a kalhot. Když se k ní blížil, oči se mu v měsíčním světle leskly kovově modrou barvou. Jejím vystrašeným očím připadal metr široký v ramenou a jeho nohy se jí zdály dvakrát tak dlouhé. Kráčel trochu přihrbeně a byl pružný v bocích, jako bývají vysocí muži, kteří

strávili léta v koňském sedle. Maggie si s hrůzou uvědomovala, že má rozepnutou halenku, a tak se snažila zkřížit ruce na prsou, ale za nic na světě nedokázala rozechvělé svaly přimět k poslušnosti. Dřepl si před ni a šířkou ramen úplně zastínil měsíční svit. Maggie se schoulila ke stěně. I v přítmí viděla jeho tvrdé rysy. Od tmavé pleti se ostře odrážely ocelově modré oči, přejížděly po ní a zdálo se, že jim nic neunikne. Chvíli se s hrůzou domnívala, že jí chce ublížit. Ne že by sama sebe považovala za nějaké terno, ale pochybovala, že muži jako on jsou příliš vybíraví. Slyšela zvláštní naříkavý zvuk. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že ho vydává sama. Snažila se přestat, zadusit ho, ale hlas se z ní přesto stále dral - hrozný a zvířecí.,,jste v pořádku?" Jeho velké dlaně jí něžně spočinuly na ramenou a hřály ji skrz tenkou bavlněnou látkou halenky. Nebojte se, holčičko. Já vám neublížím." Tuhle větu už Maggie slyšela. Očekávala, že se jí jeho dlouhé prsty zaryjí do masa, ale namísto toho ji lehce pohladil po rukou. Ten dotyk byl jako peříčko a byl tak konejšivý, že jí z hrdla unikl vzdech úlevy. No tak." Rukou jako ze železa ji objal kolem pasu a pak už jen věděla, že klečí na kolenou uvězněná v jeho objetí a on ji jednou rukou drží vzadu za hlavu. Přitiskl si její obličej k rameni a smysly jí naplnila pižmová mužská vůně. K jejímu překvapení to nebyl nepříjemný pach, jaký by člověk očekával u bezdomovce. Bylo znát, že se aspoň občas koupe. Zlehka se pohupoval ze strany na stranu spolu s nakláněním vagónu a mohutnou rukou ji hladil po zádech. I malý tlak ji bolel na poraněné kůži, a když se dotkl zvlášť citlivého místa na rameni, cukla sebou. Najednou znehybněl a Maggie cítila, jak ztuhl. Pustil jí hlavu a opatrně vyhrnul rukáv. Po chvíli čekání se zatajeným dechem se Maggie zdálo, že ho slyší zaklít, ale rachot vlaku byl tak hlasitý, že si nebyla jistá.

Teď jste v pořádku," ujistil ji hlasitěji. A vaše dítě taky. Pořádně jsem ho prohlídnul. Ti grázlové mu nic neudělali a taky už neudělají. To vám slibuju." Drsná zvučnost jeho hlasu ji obklopila jako teplé stužky dýmu a něžné dotyky rukou částečně zaplašily strach. Když ji opustila panika, myšlenky se jí okamžitě obrátily k Jaimiemu. Otočila se, aby se podívala na druhý konec vagónu, kde leželo miminko. Vzpomněla si, jak se jí Jaimie skutálel z klína na podlahu, a navzdory kovbojovu ujišťování dostala strach. Jestli se dítě zranilo, tak si to nikdy neodpustí. K jejímu překvapení měl kovboj porozumění pro její obavy a povolil objetí. Maggie couvla a roztřeseně si zapínala blůzku. Nadskočila, když ji vzal za ruce a zapínání dokončil rychleji sám. Pousmál se. I v přítmí viděla pobavenou jiskru v jeho očích. Lepší?" I když nechápala proč, cítila se lépe. Jestlipak to není čiré šílenství... Byl to přesně ten typ člověka, na kterého není radno narazit v tmavé uličce. Zvedl ruku, aby jí uhladil vlasy z obličeje. Běžte se podívat na miminko a já se zatím nějak zbavím těch lumpů, než začnou přicházet k sobě." Zatím se jich nějak zbaví? Maggie úplně vypustila z hlavy muže, kteří leželi kolem nich. Teď na ně s obavami pohlédla. Určitě tím nechce říct, že je vyhodí z vlaku. Měla pocit, že se začne hystericky smát. To určitě ne. Nebojte se," řekl a zvedal její bundu a mikinu a podával jí je.,,jděte se kouknout na dítě. Já to zařídím." Zařídím? Maggie se nehodlala vyptávat, co má v úmyslu. Stačí, že se musí starat o sebe a Jaimieho. Kromě toho, za to, co se jí ti muži snažili udělat, si zaslouží, co dostanou. Když zvedla Jaimieho, roztřásla se opožděnou reakcí. Honem ho prohlédla, aby se ujistila, že je v pořádku, a pak se usadila v levém předním rohu vagónu. Jen pár vteřin nato slyšela skrz lomoz vlaků dunění kovbojových bot, když

přicházel za ní. Zastavil se, aby si ze země zvedl klobouk a kabát, a pak se otočil na ni. Tumáte," natahoval k ní ruku s kabátem. Když váhala, spustil jí ho do klína. Ta větrovka a mikina to dítě nezahřeje. Oblékněte se," nakázal jí a posazoval si stetson na hlavu. Vejdou se do něj dva chlapi a navíc jeden kluk. Zakryjete se s ním oba a ještě vám zbyde místo." Ovčí kůže Maggie nebesky hřála na nohou. Mrzla, o tom nebylo pochyb. Pomyšlení na tlustou hřejivou vlnu bylo lákavé. Ale nepřipadalo jí správné, že by byla v teple, zatímco on by neměl, čím by vzdoroval zimě. Usadil se v protějším rohu, širokými rameny se opíral o stěnu a netrpělivě odfrkával. To musím vstát a zabalit vás do něj?" Maggie zavrtěla hlavou, položila si Jaimieho na délku mezi zvednutá stehna a soukala se do kabátu. Když pod ním uvelebila i miminko a zahalila se kožešinou, okamžitě se jí ledovým tělem rozlilo teplo. Děkuju vám, pane." Opřel se pohodlněji a narazil si klobouk do tváře. Chraplavým a přidušeným hlasem řekl: To nic. Jen se do něj moc nezamilujte, budu ho chtít zpátky, až se v příští stanici rozejdeme." Maggie se zevnitř kousla do tváře. Ne jenom za ten kabát. Děkuju vám za-" Hlas jí utichl, jako když dohraje mluvicí hračka. Polkla nasucho a zkusila to znova. Děkuju vám za pomoc. Riskoval jste, že vás zraní." No, vlastně..." Zavrtěl sebou. Ani ne, takže zapomeňme na to." Maggie se myšlenkami vrátila ke čtveřici mužů, které shodil z vlaku. Myslíte si, že budou v pořádku?" Unaveně si povzdechl. To nevím," přiznal. Někdy vám okolnosti nedají na vybranou." Zavřela oči a říkala si, že je to svatá pravda. Neměla na vybranou. To by jinak nikdy nevlezla do tohohle vlaku. Byl to zoufalý a nebezpečný čin. Rozhodující pro ni bylo, že takhle jí

hrozí menší nebezpečí, že ji chytí, než kdyby si stopla auto na silnici. Jakmile Lonnie rozpoutá poplach, může po ní začít pátrat policie. Kdyby stála u mezistátní silnice, byla by snadný terč. Přitom přemýšlela, co sem asi dovedlo toho kovboje. Také ho připravily okolnosti o možnost volby, nebo je tu pouze z vlastní vůle? K nosu jí zavanul slabý zápach kravského hnoje a vyvolal v ní podezření, že se ten vagón používá k přepravě chlévské mrvy. Z toho pomyšlení se jí udělalo mdlo a přivinula si Jaimieho blíž k sobě. Kdo se zdravým rozumem by si vybral takovýhle dopravní prostředek? Vždyť je to šílené. Nedávno ale viděla televizní pořad o naprosto spořádaných lidech z celé země, kteří na železnici mezi tuláky hledají dobrodružství. Evidentně je to nějaká nová móda, ale úplně se vymyká jejímu chápání. Jeden vysokoškolský student přišel vloni v jarním zkouškovém období o život, protože se ve vagónu pohnul těžký náklad a umačkal ho. Jiný byl zase ubodán neznámým tulákem. Truchlící rodiče obou mladíků v televizi varovali před nebezpečím číhajícím na tratích. Avšak podle televizní reportáže pořád existují dobrodruzi, kteří ignorují statistiky a riskují nejen to, že budou zadrženi policií a odsouzeni za porušování zákona, ale vystavují nebezpečí i své životy. Jeden z dotazovaných byl kupodivu dokonce kardiochirurg. Tvrdil, že to vzrušení a nebezpečí pro něj znamená uvolnění stresu, kterého jinak nemůže dosáhnout. Uvolnění stresu? Všednodenní problémy většiny lidí by opravdu asi vypadaly méně hrozivě po podobné zkušenosti. Je to jako vyhánět ďábla belzebubem, přemítala, ale každý ať si dělá, jak uzná za vhodné. Otevřela oči a zjistila, že si kovboj pozvedl klobouk a pozoruje ji. I zahalená v příšeří si připadala čitelná jako tiskací písmena. Nedělejte si kvůli těm chlapům výčitky, jestli vám tohle leží na srdci. Kdybych je nezadržel, znásilnili by vás a podřízli

krk. A to nemluvím o tom, co by pak udělali s vaším malým." Pokrčil rameny. Mohl jsem se vytratit, než by přišli k sobě, ale co by bylo s vámi? Z vlaku byste vyskočit nemohla. S dítětem v náručí. Nechat vás tady napospas těm vrahounům nepřicházelo v úvahu. Chápete? Bylo to buď oni, nebo vy." Maggie na to nemohla ani pomyslet. Nadzvedl se. Zkoumal ji nekonečně dlouho a pak se jí přívětivě zeptal: Co tu vlastně děláte? Nějak mi nepřipadáte jako typy, co se toulají pb železnicích." Jaký typy to jsou?" zeptala se a donutila se pohlédnout mu do očí. Ústa mu ztvrdla a i ve světle měsíce byl vidět jeho ostrý pohled. Všelijaké," odpověděl konečně, ale většina z nich spadá do dvou kategorií, blázni nebo zoufalci." Snažila se stočit řeč na jeho osobu, a tak se honem zeptala: A který z nich jste vy?" Ten, co se umí o sebe postarat." Maggie mu dala za pravdu a odvrátila pohled. Přestože mu byla zavázána za to, že jí zachránil život, neodvažovala se mu prozradit, proč se tu ocitla. Podle toho, jak vypadá, má nejspíš hluboko do kapsy a bylo by přesně v Lonnieho stylu, kdyby nabízel odměnu za informace.o tom, kde se Maggie nalézá. Jenže pokud se Lonniemu nepodaří ji najít a zmocnit se Jaimieho, bude muset všechny peníze vrátit. Kovboj se povzdechl. Jak se jmenujete? Můžete mi prozradit aspoň to?" Vážila možné důsledky a usoudila, že křestní jméno nemůže uškodit. Maggie. Jak daleko je to do nejbližšího města?" Nejsem si jistý. Řekl bych, že příští zastávka bude Squire, a to je ještě pár hodin." Zabořil si hlavu mezi ramena a podle toho poznala, že už mu zima zalézá pod kůži. Máte namířeno tam?" Maggie neměla ponětí, kam jede. Prostě - ujíždí. Nevím. To bude nejspíš záležet na tom, jak velký Squire je." Dlouhé ticho. Chcete říct, že nevíte, kam jedete?"

Vím. Tam, kam jede tenhle vlak." Bože," zamumlal si pod vousy. Mohla odpřisáhnout, že ho slyšela bručet: Co jsem komu udělal?",,je Squire velké město?" Dědina to zrovna není. Leží přímo na hranicích se státem Washington." Maggie potřebovala aspoň středně velké město - kde by mohla snadno najít práci a ztratit se mezi jeho obyvateli, aby ji nikdo nemohl vysledovat. Kdo vás zmlátil?" zeptal se bez okolků. Vytřeštila na něj oči. Prosím?" Ptám se jasně. Dobře vím, že všechny ty modřiny na ruce nemáte tady odsud. Kdo vás zbil?" Upřeně se na ni zadíval, jako kdyby dokázal prohlédnout skrz ovčí kůži. Prosím vás, nepodceňujte moji inteligenci a nevykládejte mi tu omšelou historku o tom, že jste narazila do kliky u dveří, pokud jste do ní ovšem nenarazila tak stokrát." Kdyby se jí nevyptával na něco tak osobního, Maggie by se usmála jeho suchému humoru. Jenže není to tak dlouho, co ji úsměvy přešly, a některé věci se prostě nevykládají na potkání cizím lidem. My máme doma strašnou spoustu zákeřných klik." Kdo je to my?" Nasadila nepřítomný výraz a zachumlala se do kabátu.,,jak moc jste zraněná?" Nic mi není." Ta vaše žebírka budou nejspíš trochu lechtivá, a možná nejenom ona." Slovo lechtivá ani zpola nevyjadřovalo stav věcí. Nic mi není," zopakovala. Rozzlobeně funěl. Už jste kojila od té doby, co si vás podala ta legie klik? Když jste to před chvílí zkoušela, zdálo se mi, že vám to moc nejde." Vyvalila na něj oči. Žádný muž se jí v životě neptal na něco tak osobního a to, že jí zachránil život, tomuhle člověku nedává právo, aby byl první. Odvrátila tvář.