JIŘÍ WOLF (* 1952) Jiří Wolf, signatář Charty 77, byl poprvé zatčen v únoru 1978.Tehdy u něj policie při domovní prohlídce našla protistátní, protistranické a protisocialistické dokumenty, včetně materiálů Charty 77. Následovalo odsouzení ke třem letům vězení za podvracení republiky, a to do druhé kategorie vězení. Ve vězení byl navíc stíhán za falešné obvinění, když prohlásil, že byl během svého procesu k přiznání viny donucen fyzickým a psychickým nátlakem. Stíhání vedlo k rozšíření jeho trestu o šest měsíců za hrubou urážku veřejného činitele. Ve vězení v Minkovicích strávil více než půl roku v izolaci a na zvláštním oddělení, kde zhubl o 20 kg. Část trestu si kvůli neplnění pracovní normy odpykal také v nejpřísnějším režimu ve vězení ve Valdicích. Znovu byl Jiří Wolf zatčen v květnu 1983, a to kvůli informacím o podmínkách věznění v Československu, které měl předat rakouské ambasádě v Praze. Za podvracení ve spolupráci s cizími činiteli byl odsouzen k šesti letům vězení a následným třem letům ochranného dohledu. Jeho špatný zdravotní stav v drsných podmínkách ve Valdicích, kde se mu nedostávalo potřebné lékařské péče, vedl v roce 1984 k apelům (AI). Z materiálů Jiřímu Wolfovi není evidentně poskytována adekvátní lékařská péče. Vězeňští dozorci mu velmi často vyhrožují samovazbou a dalšími tresty. Je v nejtěžší vězeňské kategorii, kde jsou kruté podmínky, špatné jídlo a naprosto nevyhovující hygienické podmínky. Jiří Wolf je ve velmi špatném zdravotním stavu a bez odpovídající lékařské péče.trpí bolestmi hrudníku a zhoršením zraku. požaduje okamžité propuštění Jiřího Wolfa, protože ho považuje za vězně svědomí zavřeného pouze za prosazování své svobody projevu. Slova Jiřího Wolfa: Potom, když začal ten nátlak ze zahraničí, tak to člověk začínal pociťovat hodně. Přestalo se najednou mlátit, to bylo zajímavý. A my jsme nevěděli, co se děje, ale říkali jsme si, že o nás někdo má zájem a že se něco dít musí... jestliže jsem se ocitl ve špatném zdravotním stavu, tak jsem věděl, že se něco děje, nevěděl jsem co přesně, ale najednou přijeli z Pankráce a odvezli mě na Pankrác do nemocnice a skutečně jsem dostal léky. V roce 1990 jsem dostal pozvání do Spojených států tam jsem na svém příkladě ukazoval případ zachráněného života Protože kdyby nebylo té lékařské péče, kterou oni požadovali ve svých dopisech, tak bych ten kriminál asi nepřežil. Vypravoval jsem jim, že ta jejich práce nebyla marná, že naopak zachránili nejen mě, ale i ostatní vězně, které adoptovali. A když to vezmu z globálu, tak Amnesty dělá pořád záslužnou práci.
JIŘÍ WOLF FOTOGRAFIE A DOKUMENTY Jiří Wolf s Václavem Havlem Jiří Wolf na Václavském náměstí s americkým kongresmanem fotografie z akcí na podporu Jiřího Wolfa v Kalifornii, USA vstupenka na benefiční akci AI na podporu Jiřího Wolfa závěrečná řeč Jiřího Wolfa u Nejvyššího soudu z novin AI o Jiřím Wolfovi petice na podporu Jiřího Wolfa dopis Miloši Jakešovi od členů AI USA
PETR UHL (* 1941) Petr Uhl spoluzaložil v roce 1968 studentskou radikální socialistickou skupinu, nazývající se Hnutí revoluční mládeže. Její členové byli o rok později zatčeni a někteří z nich odsouzeni, přičemž Petr Uhl dostal nejvyšší trest 4 roky vězení za podvracení republiky. Uhl patřil mezi první signatáře Charty 77 a spoluzakladatele Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), vydával také časopis Informace o Chartě (Infoch). V procesu se členy VONS dostal nejvyšší trest pět let v druhé kategorii vězení. Petr Uhl, který si trest odpykával v Mírově, si ve vězení stěžoval na nedostatek hygieny, nedovolení číst si denní tisk a na diskriminaci politických vězňů. Jeho stížnosti vyústily v kázeňské tresty. Vězení mělo také dopad na jeho zdravotní stav, trpěl chronickou bronchitidou a zhoršením sluchu. V červenci 1982 byl vyhlášen vězněm měsíce. Z vězení byl propuštěn v květnu 1984. V listopadu 1989 byl v jeho prospěch iniciován urgentní apel. Uhl byl tehdy obžalován z poškozování zájmů republiky v zahraničí a šíření poplašné zprávy a zadržován. Poskytl zahraničním zpravodajským agenturám informaci o smrti studenta Martina Šmída, který měl zemřít na následky policejního bití během demonstrace v Praze 17. listopadu. Informace však byla později zpochybněna a Uhl se od ní distancoval. 26. listopadu byl propuštěn z vazby. Z materiálů Proces byl uzavřen před veřejností a mezinárodními pozorovateli. Zúčastnit se ho mohlo jen několik málo blízkých příbuzných, ale ani ti si nesměli psát žádné poznámky.tím, že za zločinnou byla označena samotná nenásilná svoboda projevu, jsou sama obvinění nezákonná a odporují platné československé ústavě.také odporují Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, který Československo přijalo. Adoptovali jsme je jako vězně svědomí. Jejich zadržení porušuje Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který Československo ratifikovalo. Slova Petra Uhla: Petr Uhl si nyní odpykává trest ve vězení v Mírově, kde panují kruté podmínky. Podle zpráv je opakovaně podrobován obtěžování. Všechny dopisy, které mu chodí, jsou cenzurovány. Některé dopisy od jeho ženy mu nejsou doručovány vůbec. Nesmí vlastnit žádné knihy a je často trestán. v tom druhém případě to byl pocit jistoty. Pocit jistoty, že mě nezabijou, že mi neudělají nic, co by poškodilo mé zdraví. Že mě čeká rodina (v komisi OSN) jsme vždycky oceňovali relativní přesnost, úplnost a hodnověrnost těch informací. Jakmile to bylo od Amnesty, tak jsme to brali, že to tak je V jiných případech jsme to ještě ověřovali Děkuji za toto, jménem těch, kterým bylo pomoženo, protože to určitě byly stovky lidí ročně. Totalitární režim se vždycky bojí toho mezinárodního ohlasu.takže i když toho člověka drží dál, tak mu dá menší trest, má zajištěno, že ho někde neumlátí, že ho nenechají umřít hlady A to si myslím, že je naprosto zřejmé, že Amnesty je na špičce těch organizací, které prospívají těmto vězňům svědomí.
PETR UHL FOTOGRAFIE A DOKUMENTY urgentní akce vydané na podporu Petra Uhla tiskové zprávy AI, popisující případ Petra Uhla oficiální obžaloba a odsouzení Petra Uhla (a dalších) zpráva příbuzných Petra Uhla o průběhu soudního procesu vězeňská karta Petra Uhla
PETR CIBULKA (* 1950) Petr Cibulka byl poprvé adoptován (AI) jako vězeň svědomí v roce 1978, kdy byl spolu se svými přáteli odsouzen ke dvěma letům vězení za pobuřování. Příčinou se staly jejich neoficiální kulturní aktivity (distribuce nahrávek a kazet, šíření textů českých undergroundových skupin a pořádání bytových koncertů). AI také vyslala k procesu svého pozorovatele. Podmínky věznění byly těžké, např. za neplnění vysokých pracovních norem vězni dostávali menší dávky jídla. Petr Cibulka byl navíc svými spoluvězni bit a také trestán umístěním do podzemní cely a polovičními dávkami jídla. Za humánní zacházení s vězněm AI apelovala v září 1979 u Ministerstva spravedlnosti, nicméně i poté se situace opakovala a Petr Cibulka se rozhodl na protest držet hladovku. Za ni byl potrestán rokem vězení navíc. Propuštěn byl v roce 1981. Stal se signatářem Charty 77 a členem Výboru na obranu nespravedlivě trestaných (VONS). Další trest přišel v roce 1985, kdy byl odsouzen k sedmi měsícům vězení a třem letům ochranného dohledu za kritické poznámky na adresu socialistického řádu v ČSSR, které pronesl v restauraci. Protože se podmínkám ochranného dohledu odmítl podrobit, byl v září 1986 znovu zatčen, uvězněn a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva měsíce. I po propuštění z vězení pokračoval ve své činnosti a podařilo se mu vybudovat rozsáhlou distribuční síť pro šíření oficiálně nepovolených hudebních nahrávek a literatury.v roce 1988 však byl znovu zatčen a obviněn z pobuřování, spekulace a nepovoleného podnikání. I tehdy jej adoptovala jako vězně svědomí, přesvědčena, že mu při jeho aktivitách nešlo o osobní zisk, ale o rozšiřování kulturních hodnot, které byly z jiných zdrojů nedostupné. Ve vazbě strávil Cibulka 14 měsíců a po převratu byl v listopadu 1989 propuštěn. Z materiálů získala informace, že zdravotní stav Petra Cibulky se od jeho uvěznění velice zhoršil a zhubl téměř o 25 kg. I přes to je nucen k těžké práci.také má AI zprávy, že byl nucen strávit 15 dní na samotce, kde musel spát na kamenné podlaze a dostával minimum jídla. Když se Petr Cibulka ptal, proč byl takto potrestán, dostal za to dalších 15 dní samotky. Vše nasvědčuje tomu, že Petr Cibulka je znovu uvězněn za nenásilné vyjadřování svých názorů. ho považuje za vězně svědomí a žádá jeho bezpodmínečné a okamžité propuštění. Slova Petra Cibulky: ale zřejmě ten tlak ze zahraničí už byl tak silný, že si nedovolili další politický proces se mnou. Já osobně jsem přesvědčen, kdyby nefungovaly organizace na obranu lidských práv, tak bych nepřežil ty věznice. Dokonce jsem začínal dostávat do věznice i dopisy, a to je obrovská vzpruha, když člověk vidí, že není bezejmenný. Díky těmto organizacím většina lidí přežila v tom vězení. Mám dojem, že ta pomoc byla obrovská. Nedošlo k vraždám ve věznicích nebo k vynuceným sebevraždám Já považuji pomoc ze zahraničí za mimořádně významnou.
PETR CIBULKA FOTOGRAFIE A DOKUMENTY materiály popisující situaci Petra Cibulky dopis německých členů AI Gustávu Husákovi petice AI na podporu Petra Cibulky oficiální obžaloba, usnesení a rozsudky městského soudu v Brně přepis dopisů zasílaných z vězení matce
AMNESTY INTERNATIONAL V ČESKOSLOVENSKÉM TISKU
RUDOLF BATTĚK (* 1924) Během Pražského jara v roce 1968 spoluzaložil politické hnutí Klub angažovaných nestraníků a do listopadu 1969 působil jako poslanec České národní rady. Tehdy byl zadržen v souvislosti s manifestem Deset bodů, který kritizoval situaci v ČSSR po srpnové okupaci, držen ve vazbě a po 13 měsících bez soudu propuštěn. Znovu zatčen byl spolu s dalšími v listopadu 1971, kdy před volbami rozšiřoval letáky připomínající občanům jejich právo nezúčastnit se voleb. Tentokrát byl odsouzen za podvracení republiky ke 3 a půl rokům vězení, přičemž po propuštění v květnu 1974 mohl pracovat jen jako čistič oken. Patřil mezi první signatáře Charty 77 a spoluzakladatele Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Založil také Hnutí nezávislých socialistů, které navazovalo kontakty se západoevropskými politiky. Neustále čelil obtěžování ze strany StB a v červnu 1980, kdy byl mluvčím Charty 77, byl zatčen pro údajné napadení příslušníka Veřejné bezpečnosti a držen ve vazbě. Soud jej shledal vinným z podvracení ve spojení s cizími silami a způsobení zranění a odsoudil k 7 a půl rokům vězení a 3 letům ochranného dohledu. To byl nejvyšší trest uložený v politickém procesu v Československu od padesátých let. Odvolací soud trest snížil na 5 a půl roku. (AI) v srpnu 1981 vyzvala prezidenta Husáka, aby Batťkovi udělil milost a nařídil jeho propuštění. V jiném dopise generálnímu prokurátorovi pak AI protestovala proti vyloučení svého představitele z pozorování soudního procesu. Odsouzení Rudolfa Batťka vedlo k protestům jak ze strany československých občanů, včetně signatářů Charty 77, tak od několika vlád a socialistických politických stran v zahraničí. Díky mezinárodnímu tlaku byl nakonec šest týdnů před vypršením trestu v říjnu 1985 propuštěn. I poté pokračoval v opoziční aktivitě, v roce 1988 spoluzaložil Hnutí za občanskou svobodu a v listopadu 1989 se účastnil založení Občanského fóra. Od ledna 1990 do června 1992 byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. část urgentní akce vydané na podporu Rudolfa Batťka zprávy a články v novinách AI, popisující případ Rudolfa Batťka noviny Právo lidu požadující propuštění Rudolfa Batťka česky a rukou psaný dopis na podporu Rudolfa Batťka francouzský denník Le Figaro píše o Rudolfovi Batťkovi část oficiálního rozsudku vyneseného nad Rudolfem Batťkem
VÁCLAV HAVEL (* 1936) Václav Havel, autor divadelních her, podepsal v roce 1969 manifest Deset bodů, protestující proti situaci v ČSSR po srpnové okupaci. Jeho hry byly v ČSSR zakázány, ale v zahraničí dále uváděny a získaly mu mezinárodní reputaci. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž kritizoval kulturní, sociální a politické podmínky v zemi. Havel je spoluautorem prohlášení Charty 77 a jedním z jejích prvních mluvčích.v lednu 1977 byl spolu s jinými zadržen a obviněn z kontaktů s nepřátelskými zahraničními silami a emigrantskými centry, kterým měl předávat materiály poškozující Československo. Z vazby byl v květnu propuštěn a v říjnu odsouzen ke 14 měsícům podmíněně na 3 roky za pokus o poškozování zájmů republiky v zahraničí. V roce 1979 dostal při procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) druhý nejvyšší trest 4 a půl roku vězení. Během soudního jednání řekl, že mu byla nabídnuta možnost vycestovat do USA, ale že o nabídce odmítl uvažovat, dokud jsou jeho přátelé ve vězení. Trest si odpykával v Plzni-Borech, kde vážně onemocněl a se zápalem plic a zánětem pohrudnice byl převezen do vězeňské nemocnice v Praze-Pankráci., která Václava Havla adoptovala jako vězně svědomí, v jeho prospěch v únoru 1983 vypsala urgentní akci a také zaslala telegram prezidentovi ČSSR, v němž žádala Havlovo propuštění, zvláště v souvislosti s jeho fyzickým stavem. K propuštění ze zdravotních důvodů pak o měsíc později opravdu došlo. V lednu 1989 byl Václav Havel spolu s dalšími zadržen během tzv. Palachova týdne, kdy si připomínali 20. výročí upálení tohoto studenta a na Václavském náměstí chtěli položit květiny. Policie však jejich setkání násilně rozehnala a 14 lidí zatkla. V jejich prospěch (AI) vyhlásila urgentní akci. Někteří z nich byli poté propuštěni, další souzeni Havel byl odsouzen k devíti měsícům vězení (po odvolání k osmi), a to za podněcování jiných ke spáchání trestného činu a maření výkonu úřadu veřejného činitele. Havlovo zatčení a odsouzení vyvolalo kritiku jak v ČSSR, tak v zahraničí. Přes 1200 československých občanů adresovalo premiéru Adamcovi petici za jeho propuštění, ke kterému nakonec došlo v květnu 1989. Václav Havel se stal přední osobností československého disentu známou i v zahraničí. Po sametové revoluci byl v prosinci 1990 zvolen prezidentem, v této funkci působil až do roku 2003. Z materiálů Posílejte dopisy vyjadřující přesvědčení, že uvěznění Václava Havla je porušením jeho práva na svobodu projevu. Požadujte jeho okamžité propuštění, zejména také s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu. protestuje proti vyloučení svého zástupce Bernarda Simmonse ze soudního procesu s Václavem Havlem, Jiřím Ledererem, Otou Ornestem, Vladimírem Laštůvkou a Alešem Macháčkem je přesvědčena, že každý z těchto pěti obviněných čelí obžalobě pouze za uplatňování svých práv, která jsou dána mezinárodními dokumenty a ke kterým Československo přistoupilo.ai považuje všechny obviněné za vězně svědomí a soudní proces s nimi by měl být veřejný.
VÁCLAV HAVEL FOTOGRAFIE A DOKUMENTY dvě urgentní akce vydané na podporu Václava Havla článek z Amerických listů o návrhu udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi podpisy lidí podporujících udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi závěrečná řeč Václava Havla před soudem v Praze oficiální tiskové prohlášení AI, ve kterém označuje Václava Havla a další za vězně svědomí a požaduje jejich okamžité propuštění článek z novin Hlasy Čechů a Slováků v Austrálii sdělení VONS o odsouzení Václava Havla přesné znění obžaloby Václava Havla poděkování Václava Havla,Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera psané z vězení všem lidem, kteří se jich zastali
OTTA BEDNÁŘOVÁ (* 1927) DANA NĚMCOVÁ (* 1934) Odpor Otty Bednářové vůči sovětské okupaci v roce 1968 znamenal konec pro její dlouholeté působení jako redaktorky Československého rozhlasu a redaktorky a scenáristky České televize. Po vážně nemoci dostávala invalidní důchod. Byla pronásledována jako signatářka Charty 77 a spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Po vážné nemoci dostávala invalidní důchod, který jí byl po podepsání Charty 77 odňat. Musela pracovat jako uklízečka a v jiných dělnických povoláních. Byla jednou z 10 členů VONS zadržených v roce 1979, poté jednou z 6 souzených, spolu s Václavem Havlem,Václavem Bendou, Jiřím Dienstbierem, Petrem Uhlem a Danou Němcovou. Byla odsouzena na 3 roky nepodmíněně. Po propuštění ve své činnosti Otta Bednářová pokračovala. Z materiálů dnes oznamuje, že adoptovala československé lidskoprávní aktivisty, kteří byli minulý týden odsouzeni v Praze, jako vězně svědomí, a bude bojovat za jejich bezpodmínečné propuštění z vězení. Odsouzení Petr Uhl, Dana Němcová, Otta Bednářová,Václav Havel a Václav Benda jsou členy neoficiální skupiny Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Rozhodnutí obžalovat obviněné za psaní a rozšiřování těchto dokumentů je porušení nejen československé ústavy, ale také mezinárodně uznaného práva na získávání nezávislých informací. V dopisech vyjádřete přesvědčení, že zadržovaní jsou uvězněni pouze za prosazování své svobody projevu a žádejte jejich okamžité propuštění. Dana Němcová ztratila po roce 1976 možnost působit ve svém oboru, protože otevřeně podporovala režimem pronásledované hudebníky. Pracovala tedy kromě jiného jako uklízečka a domovnice. Byla signatářkou a v roce 1989 i mluvčí Charty 77, v roce 1978 spoluzakládala VONS. V roce 1976 byla po téměř pětiměsíčí vazbě v soudním procesu s 10 členy VONS odsouzena ke 2 letům odnětí svobody s 5letou podmínkou. Soud totiž vzal v potaz její zdravotní stav a také skutečnost, že je Dana Němcová matkou sedmi dětí. Během procesu byla dotazována na kontakty se zahraničím. V odpovědi uvedla, že ji navštívili dva holandští členové a jelikož AI nepokládá za škodlivou organizaci, dala jim dokumenty, které u sebe právě měla. V obvinění pak byla AI označena jako organizace, která ve světě o ČSSR systematicky šíří pomluvy. Slova Dany Němcové: ten vliv (ze zahraničí) byl masivní, protože jinak jsem přesvědčená, že by to býval byl monstrózní proces, ve kterém bychom byli tvrdě potrestáni. Amnesty jsme si velice vážili, a já jí vděčím za léta života ušetřená před kriminálem, protože si to jinak nedokážu vysvětlit. Já působení lidskoprávních organizací a především,, považuji za nesmírně důležité a tenhle projev lidskoprávní sebeobrany za velice nutný
DANA NĚMCOVÁ A OTTA BEDNÁŘOVÁ FOTOGRAFIE A DOKUMENTY oficiální tiskové prohlášení, ve kterém jsou Dana Němcová, Otta Bednářová a další označeni jako vězni svědomí a je požadováno jejich okamžité propuštění dopis německého člena AI Ottě Bednářové fejeton Ivana Kyncla o Ottě Bednářové závěrečná řeč Otty Bednářové usnesení a protokol o provedení domovní prohlídky u Otty Bednářové rozsudek vynesený nad Danou Němcovou a Ottou Bednářovou
POTLAČOVÁNÍ SVOBODY VYZNÁNÍ Náboženská nesvoboda v Československu (AI) se v Československu věnovala mimo jiné i případům omezování svobody vyznání. Tu sice zaručovala jak československá ústava, tak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který země v roce 1975 ratifikovala, ve skutečnosti však docházelo k jejímu potlačování. Církve a náboženské společnosti byly od počátku komunistického režimu pod dozorem státu. Státní úřad pro věci církevní schvaloval umístění a platy duchovních, kontroloval správu a finance, dohlížel na majetek, vyučování ve školách a také na církevní tisk, dobročinné aktivity a mezinárodní kontakty. Některé církve přestaly existovat a církvením řádům byla zakázána činnost.velký počet kněží a laiků byl poslán do pracovních táborů a odsouzen k vysokým trestům vězení, někdy na doživotí. Pro uspořádání církevních shromáždění a náboženských setkání mladých lidí a dětí bylo nutné oficiální povolení. Pro studium a následný výkon úřadu bylo potřeba státního souhlasu, který mohl být duchovnímu později odebrán. Víra pouze s povolením státu např. v roce 1985 registrovala zatčení asi 20 lidí, kteří se účastnili náboženských aktivit bez oficiálního povolení. Většinou byli odsouzeni za maření státního dohledu nad církvemi a náboženskými společnostmi. Tohoto paragrafu bylo užíváno např. proti kněžím, kteří bez státního povolení sloužili mši. Mezi další častá obvinění patřilo pobuřování za výrobu a distribuci nepovolených náboženských materiálů, nebo "porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou" kvůli výrobě, dovozu a distribuci nepovolené náboženské literatury, i když tyto lidi nevedla komerční motivace. Tak byli v roce 1985 souzeni za porušení regulací zahraničního obchodu tři mladí slovenští římští katolíci, studenti Tomáš Konc a Bronislav Borovský a dělník Alois Gabaj, kteří chtěli dovézt z Polska náboženskou literaturu, jež na Slovensku nebyla dostupná. Konc a Borovský byli vyloučeni ze školy a nakonec odsouzeni na 12, resp. 14 měsíců, stejně jako Gabaj. V červenci 1984 byl na 6 měsíců odsouzen kněz Josef Kajnek a spolu s ním na 8 měsíců Ludmila Poláková, oba podmíněně na jeden rok, a to za maření státního dohledu nad církvemi a náboženskými společnostmi. Úřady považovaly za nepřípustné, že bez státního povolení vyučovali děti náboženství. Dlouhý seznam vězňů svědomí adoptovala jako vězně svědomí také pět římských katolíků, zatčených v roce 1979. Byli uvězněni za nedovolené podnikání; policie se zajímala o tajný tisk a distribuci neoficiální náboženské literatury, údajně pro osobní zisk. Na 20 měsíců byl odsouzen také František Lizna, signatář Charty 77 a jezuitský kněz, který nikdy nedostal státní souhlas k výkonu úřadu.ten byl navíc zvlášť souzen za poškozování republiky v zahraničí. Napsal totiž soukromý dopis své sestře do Anglie, v němž popisoval omezování náboženské svobody v Československu. Navíc byly u dvou knězů z NDR, kteří jej navštívili, nalezeny kopie nepovolených náboženských časopisů.trest se tak Liznovi navýšil o dalších sedm měsíců.
JAK AMNESTY INTERNATIONAL POMÁHALA pomáhala nespravedlivě vězněným v Československu Účastí na soudních procesech pozorovatelé navštěvovali některé soudní procesy, které byly nespravedlivé mnohdy jim bylo v účasti zabráněno, stejně jako ostatním, kteří chtěli dohlížet na průběh soudu Získáváním informací zejména prostřednictvím Výboru na obranu nespravelivě stíhaných (VONS) a některých čs. emigrantů získávala informace o situaci v Československu, o kterých pak ve svých zprávách informovala svět jednalo se například o zprávy, které se týkaly nelidských a krutých podmínek ve vězeních Urgentními apely pokud bylo třeba rychle jednat, zveřejnila urgentní apel (UA) v UA byl vysvětlen případ nespravedlivě vězněného s doporučením psát dopisy odpovědným úřadům tisíce členů AI reagovaly na tyto výzvy a posílaly své dopisy Přímými apely na vládu apelovala na vládu Československa, aby dodržovala základní lidská práva u příležitosti významných čs. výročí AI vyzývala prezidenta k udělení amnestie vězňům svědomí Adoptováním vězňů svědomí skupiny po celém světě adoptovaly jednotlivé vězně z Československa a na těchto případech dlouhodobě pracovaly skupiny posílaly dopisy čs. úřadům, ale také příbuzným vězňů, pořádaly veřejné akce, kde se pro svoji činnost snažily získat podporu široké veřejnosti Informováním ve zprávách AI informovala pravidelně ve výročních zprávách o situaci v Československu, uváděla i konkrétní příklady nespravedlivě odsouzených a uvězněných lidí AI dále pravidelně uveřejňovala zprávy ve svých novinách a získávala tak veřejnost pro aktivní pomoc Materiální pomocí poskytovala finanční pomoc rodinám vězňů svědomí a ze svých podpůrných fondů pomáhala samotným vězňům po jejich návratu z vězení
JAK AMNESTY INTERNATIONAL PRACUJE bojuje za dodržování lidských práv po celém světě AI je dobrovolným sdružením lidí, kterým není lhostejné porušování lidských práv kdekoli na světě a chtějí se mu postavit. Proto pořádají kampaně, besedy a happeningy, píší dopisy na podporu obětí porušování lidských práv, lobbují u vlád a mezinárodních institucí. AI usiluje o svět, ve kterém všichni lidé mají práva a svobody zahrnuté ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN a v jiných mezinárodních lidskoprávních standardech. AI působí vahou své autority, kterou získala za více než čtyřicet let činnosti. V současné době má téměř dva miliony členů a sympatizantů z více než 160 zemí světa. Mezi cíle AI patří zejména: Propuštění všech vězňů svědomí lidí vězněných pouze pro své názory, přesvědčení, víru, barvu pleti Ukončení mimosoudních poprav a zmizení osob Ochrana uprchlíků Prosazování práv žen Ochrana civilistů v ozbrojených konfliktech Zrušení trestu smrti a zastavení mučení a jiného týrání Vznik AI vznikla již v roce 1961 jako spontánní reakce veřejnosti na novinový článek britského právníka Petera Benensona s názvem Zapomenutí vězni, v kterém čtenáře vyzval, aby se pokojným způsobem zasazovali o propuštění tisíců lidí vězněných po celém světě za jejich politické nebo náboženské přesvědčení. Principy Ve své práci AI staví na principech univerzality a nedělitelnosti lidských práv, mezinárodní solidaritě, nestrannosti a nezávislosti, důkladném vyšetření případů porušování lidských práv a spolehlivém výzkumu. AI je nezávislá na vládách, politických stranách, náboženských skupinách či ideologiích všeho druhu. Nepřijímá proto žádné finanční prostředky od vlád a uplatňuje přísná pravidla při přijímání darů od soukromých firem. AI v roce 1977 obdržela Nobelovu cenu míru za přínos k obraně svobody, spravedlnosti, a tím i míru na celém světě. O rok později byla AI vyznamenána Cenou OSN za vynikající činnost na poli ochrany lidských práv. V současnosti má poradní status při OSN. Lidská práva stále potřebují naši pomoc. AI proto vítá všechny, kdo se připojí a spolu s ní usilují o dodržování lidských práv.
PROCES S VÝBOREM NA OBRANU NESPRAVEDLIVĚ STÍHÁNÝCH (VONS) K zásahu proti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných došlo v květnu 1979. Patnáct jeho členů bylo zatčeno, pět z nich následně propuštěno. Následujících deset osob bylo zadržováno ve vazbě: Petr Uhl Dana Němcová Jiří Dienstbier Václav Havel Otta Bednářová Václav Benda Jarmila Bělíková Ladislav Lis Václav Malý Jiří Němec Albert Černý (zatčen v Brně již v březnu 1979) Procesu se dostalo mezinárodního ohlasu a značnou pozornost mu věnovala i Amnesty International. Několikrát vyslala svého pozorovatele ke sledování soudního líčení a zadržené adoptovala jako vězně svědomí. Její členové z celého světa vyzvali generálního prokurátora ČSSR k zastavení trestního řízení a žádali bezpodmínečné propuštění zadržených. Podobně byl ze strany AI telegramem v červenci vyzván i prezident Husák. Proces s VONS se AI dotýkal také jinak jedna ze zadržovaných, Dana Němcová, byla obviněna, že AI předala materiály a stanoviska VONS. AI se stala terčem komunistické propagandy. Podle tehdejšího československého týdeníku Tribuna zaujímala AI přední místo ve schématu protikomunistické podvratné činnosti a údajně nebyla neutrální nevěnovala se příliš porušování lidských práv v kapitalistických zemích a většina jejích kampaní byla namířena proti zemím socialistickým, obzvláště proti Sovětskému svazu a Československu. Soud se šesti z deseti zadržovaných (Uhl, Havel, Bednářová, Němcová, Benda, Dienstbier) se konal v říjnu 1979. Pozorovateli AI byl přístup do soudní síně odepřen, na základě rozhovorů s přítomnými členy rodin však o procesu vyhotovil pro AI podrobnou zprávu. Podle obžaloby obvinění působili jako organizovaná skupina a materiály VONS distribuovali jak doma, tak i v zahraničí, aby byly použity proti Československu. Zároveň se měli pasovat do role nejvyššího orgánu ve státě, oprávněného rozhodovat o tom, kdo může a nemůže být stíhán. Prohlášení VONS také údajně ostouzela Sbor národní bezpečnosti, Generální prokuraturu, soudy a nápravně-výchovné ústavy. Členové VONS byli obviněni i z přijímání peněz ze zahraničí a založení Fondu občanské pomoci, který podporoval rodiny stíhaných nebo vězněných osob. Obžaloba tak zněla: podvracení ve spojení s cizí mocí nebo cizím činitelem a soud nakonec vynesl následující rozsudky: Petr Uhl 5 let vězení Václav Havel 4 a půl roku vězení Václav Benda 4 roky vězení Otta Bednářová 3 roky vězení Jiří Dienstbier 3 roky vězení Dana Němcová 2 roky podmíněně, s odkladem na 5 let AI se i poté případu věnovala a 20. října znovu zaslala prezidentu Husákovi dopis, v němž jej vyzvala, aby odsouzeným udělil amnestii a nařídil ukončení trestního řízení proti pěti členům VONS zadržovaným ve vazbě. Podle AI byli členové VONS navzdory oficiálnímu obvinění odsouzeni za uplatňování svého práva na svobodu projevu a jejich odsouzení bylo v rozporu s příslušnými opatřeními Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Byli sice odsouzeni za podvracení, ale obžaloba nedokázala, že jednali z nepřátelství k socialistické společnosti a státnímu zřízení. Zasílání informací do zahraničí nebylo trestné, leda by byly falešné a poškozovaly zájem republiky v zahraničí, což obžaloba nedokázala. Albert Černý byl v listopadu 1979 odsouzen ke třem a půl letům vězení. Zbývající čtyři členové VONS (Bělíková, Lis, Malý a Němec) byli z vazby propuštěni v prosinci 1979, ale oficiálně proti nim pokračovalo trestní stíhání.
POMOC OD HOLANDSKÉ AMNESTY INTERNATIONAL Práce holandských členů na československých případech Členové v Nizozemsku patřili k nejaktivnějším v práci na jednotlivých případech porušování lidských práv v bývalém Československu. Místní skupiny AI uspořádaly mnoho demonstrací a podpisových akcí na podporu našich vězňů svědomí. Zaslaly také mnoho dopisů oficiálním československým představitelům a vytvořily velké množství informačních materiálů. Významnou měrou tak holandští členové přispěli ke zlepšení situace především konkrétních lidí a obětí porušování lidských práv v bývalém Československu. propagační materiály vytvořené AI Nizozemsko o bývalém Československu články o situaci v Československu v magazínech AI zadní strany pohlednic, které posílali členové AI Nizozemsko na podporu Václava Havla fotografie z demonstrace před československým velvyslanectvím v Haagu pozvánka na divadelní hru
JAROSLAV ŠABATA (* 1927) V době Pražského jara byl představitelem reformních sil uvnitř KSČ, po jejich drastickém potlačení byl ze strany vyloučen a rok nato také zbaven místa univerzitního profesora psychologie.tuto profesi do doby svého prvního zatčení vyměnil za místo betonáře a skladového dělníka. Podepsal Chartu 77, jistou dobu byl jejím mluvčím. Po převratu v roce 1989 působil jako politik, komentátor, publicista. Důvodem prvního zatčení, v roce 1971, byla jeho účast na aktivitách, které měly za cíl uvědomit občany o jejich ústavních právech v době voleb.tyto aktivity (šíření letáků,...) byly státními orgány shledány jako podvracení republiky a Jaroslav Šabata byl odsouzen ke 6 a půl letům vězení. Odsouzeny byly i jeho děti Anna, Jan a Václav. Při příležitosti třetího výročí věznění rozběhla kampaň s cílem dosáhnout jeho propuštění. V prosinci 1976 byl před vypršením trestu propuštěn na tříletou podmínku. AI tento krok uvítala v dopise tehdejšímu prezidentovi ČSSR. Důvodem druhého zatčení byla urážka policisty, konkrétně facka policistovi. Podle očitých svědků byl Jaroslav Šabata policií zbit. Zatčen byl v říjnu 1978 nedaleko polské hranice po tom, co policie rozehnala setkání členů polského Výboru pro sociální sebeobranu (KSS-KOR) s československými aktivisty za lidská práva. K trestu 9 měsíců vězení bylo na návrh Pražského obvodního soudu přidáno 18 dalších měsíců zbývajících z předchozího nedokončeného trestu. V čase vazby se zdravotní stav Jaroslava Šabaty vážně zhoršil, navzdory tomu byl ale ve vazbě nucen k práci. AI proto apelovala jak za jeho propuštění, tak za poskytnutí odpovídající lékařské péče a zlepšení podmínek vazby, v duchu United Nations Standard Minimum Rules for the Treatment of Prisoners. O podmínkách věznění výstižně mluví příbuzní politických vězňů (kromě Jaroslava Šabaty také Milana Hübla, Jiřího Müllera, Antonína Ruseka a Jana Tesaře) v dopise adresovaném tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi. Jak píší, navzdory tomu, že političtí vězni byli většinou soudním rozhodnutím umístěni do zařízení první kategorie (nejmírnější), bylo s nimi zacházeno hůř než s jinými vězni. Slova Jaroslava Šabaty.. my jsme Amnesty vnímali jako západní institut, kterého jsme si velice vážili. Pořád jde o to překonávat represivní struktury.ty nezanikly, i když trochu změnily povahu A vůči nim je potřeba zaujímat nekompromisní postoj.
JIŘINA ŠIKLOVÁ (* 1935) Stála při založení katedry sociologie na Filosofické fakultě UK, v roce 1967 vstoupila do KSČ, po sovětské invazi ale ze strany vystoupila. Kvůli své angažovanosti v Pražském jaru byla v roce 1968 propuštěna z univerzity a pracovala jako uklízečka a sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze, dále však publikovala, pod jinými jmény nebo v zahraničí. Aktivně se zapojovala do výměny zakázané literatury se zahraničím. Podílela se na distribuci zahraniční literatury v Československu, také spolupracovala s Dokumentačním střediskem československé nezávislé kultury v Scheinfeldu, kde Vilém Prečan na zámku Schwarzenberg shromažďoval československou samizdatovou a exilovou literaturu. Po revoluci se opět věnovala sociologii a také gender studies. V květnu 1981 byla zatčena v rámci většího zásahu v Praze, Brně a Bratislavě spolu s několika dalšími disidenty, oficiálně v souvislosti se zadržením dvou francouzských občanů na hranicích s Rakouskem. Právník Gilles Thonon a studentka práva Françoise Anis byli obviněni z pokusu o pašování materiálu a peněz za účelem podpory rozvracečské činnosti v Československu. Zmíněným rozvracečským materiálem měly být časopisy a knihy, které se našly v kufru jejich dodávky. Šlo tedy o masivní zásah proti literární samizdatové činnosti, která se opírala o zahraniční pomoc a členy VONS v emigraci. Dohromady 14 lidí obviněno z podvracení republiky ve větším rozsahu a ve spojení s cizí mocí, za což jim hrozilo vězení až 10 let. Z těchto čtrnácti zůstalo v předběžném zadržení 8 osob, kromě Jiřiny Šiklové také Eva Kantůrková, Karel Kyncl, Jiří a Jan Rumlovi, Milan Šimečka, Jan Mlynařík a Jaromír Horec. vyhlásila, že jsou tito zatčení pronásledováni za nenásilné uplatňování své svobody projevu a adoptovala je jako vězně svědomí. Jiřina Šiklová byla spolu se spisovatelkou Evou Kantůrkovou, novinářem Karlem Kynclem i Janen Rumlem propuštěna teprve po 10 a půl měsících předběžného zadržení, trestní stíhaní proti nim ale dále pokračovalo. Slova Jiřiny Šiklové takže mi bylo jasné, že když jsem dostala dopis od neznámé paní z Německa, tak jsem věděla, že to je od od té doby vím na vlastní kůži, jak to člověku pomůže, když je sledován. My jsme s tím počítali, že se o některé z nás bude Amnesty starat, a taky to dělala a já dodatečně za to Amnesty děkuji. Já si velice vážím, vážím si koncepce, vím, jak to pomáhá na vlastní kůži a vím jakou to má cenu pro lidi, kteří jsou zavření Tato organizace sehrála v rámci 20. století velký význam, hraje ho dál a je to jeden z takových těch humanitárních odkazů, který můžeme předávat dál.
IVAN MARTIN JIROUS (* 1944) Ivan Jirous, signatář Charty 77, patří mezi přední teoretiky a básníky československého undergroundu. Již v roce 1973 byl odsouzen k deseti měsícům vězení za vyprovokování incidentu, kdy v přítomnosti příslušníka Státní bezpečnosti spolkl výtisk Rudého práva. Působil jako umělecký vedoucí skupiny The Plastic People of the Universe a při procesu s touto skupinou byl odsouzen k 18 měsícům vězení. Již měsíc po svém propuštění byl v dubnu 1978 znovu odsouzen a to k 8, po odvolání 18, měsícům vězení. Příčinou se stal jeho projev pronesený na umělecké výstavě, ve kterém mluvil o nepřekonatelném rozdílu mezi oficiální a neoficiální kulturou. Spolu s dalšími (František Stárek, Milan Hybek, Milan Fric) pak byl znovu zatčen v listopadu 1981, a to za vydávání a distribuci nepovoleného kulturního časopisu VOKNO, o němž obžaloba hovořila jako o nelegálním časopisu protispolečenské orientace a vulgárního obsahu. Všichni byli souzeni za výtržnictví, Jirous a jeden další obžalovaný také za nelegální držení drog.toto obvinění bylo podle nepodložené. Jirous dostal nejvyšší trest ze všech 3 a půl roku vězení ve třetí (nejpřísnější) kategorii vězení ve Valdicích a dva roky ochranného dohledu.v únoru 1984 byl vyhlášen vězněm měsíce. Popáté byl Jirous zatčen v srpnu 1988, a to v souvislosti s peticí adresovanou vládním orgánům, kterou podepsalo 271 občanů. Petice vinila úřady ze smrti 8000 lidí, ke kterým došlo po komunistickém převratu v roce 1948 a ze zodpovědnosti za smrt vězně svědomí Pavla Wonky, který byl v době odsouzení nemocný a v dubnu 1988 ve vězení zemřel. Součástí petice byla také výzva k propuštění všech vězňů svědomí, revizi trestního zákona a k dovolení mezinárodním lidskoprávním orgánům vyšetřit podmínky ve vězeních v zemi. Za pobuřování byl Jirous odsouzen na 16 měsíců vězení. THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE Hudební skupina The Plastic People of the Universe (PPU) vznikla v roce 1968. Skupina uspořádala řadu koncertů, ale od roku 1970 začala mít problémy s nastupujícím normalizačním režimem. Hudebníci se odmítli podřídit oficiálním požadavkům, aby změnili obsah a styl práce skupiny, ostříhali si vlasy a dali skupině obvyklejší jméno. Následovalo odebrání profesionální licence a od roku 1974 skupina pořádala pouze soukromé koncerty. Ty bývaly kontrolovány policií a orgány Státní bezpečnosti. Po jednom z koncertů došlo v březnu 1976 k policejní akci a 22 členů a kolegů skupin PPU a DG 307 (zal. v roce 1973, někteří hudebníci byli členy obou skupin) bylo zatčeno a někteří z nich drženi ve vazbě. Za propuštění hudebníků se v roce 1976 angažovali také někteří čeští intelektuálové a tato kampaň vedla ke sjednocení tehdy roztříštěné opozice, kterou spojila obrana lidských práv. Společná iniciativa nakonec vyústila až ve vznik Charty 77. K soudu se čtyřmi hudebníky v září 1976 vyslala svého pozorovatele, jenž však byl z procesu vyloučen. Čtyři hudebníci byli odsouzeni za výtržnictví: Ivan Jirous na 18 měsíců, Pavel Zajíček (textař obou skupin) na 12 měsíců, Svatopluk Karásek (zpěvák) na 8 měsíců a Vratislav Brabenec na 8 měsíců. Po propuštění mohla skupina pořádat pouze utajené koncerty, avšak některé její nahrávky byly vydány v zahraničí. Z básní Ivana Martina Jirouse Tuší snad jenom Amnesty v jakém zde žijem neštěstí. Ivan Martin Jirous, Magorovy labutí písně, psáno ve Valdicích okolo roku 1983, poprvé vydáno v Mnichově v roce 1986
IVAN MARTIN JIROUS FOTOGRAFIE A DOKUMENTY zprávy, ve kterých protestuje proti uvěznění Ivana Jirouse zpráva, ve které AI oznamuje, že vysílá své pozorovatele na soudní proces s Ivanem Jirousem petice za propuštění Ivana Jirouse dobová fotografie části oficiálního rozsudku nad Ivanem Jirousem
JIŘÍ GRUNTORÁD (* 1952) Jiří Gruntorád patřil mezi signatáře Charty 77 a podílel se na rozšiřování a přepisování jejích materiálů, např. časopisu Informace o Chartě (Infoch) a samizdatové literatury. Věnoval se samizdatové edici Popelnice. V roce 1980 byl zadržen a za podvracení republiky odsouzen ke čtyřem letům vězení. Příčinou byla distribuce necenzurovaných publikací, poslech zahraničního rozhlasu a spolupráce s VONS. K trestu mu byl, jako prvnímu politickému vězni, přidán také tříletý ochranný dohled následující po propuštěn z vězení. Trest si Jiří Gruntorád odpykával v Minkovicích, kde panovaly tvrdé podmínky a pracovní normy byly vysoké. Zde byl odsouzen k dalším 14 měsícům vězení za křivé obvinění, když soud odmítl jeho tvrzení, že byl zbit členem vězeňské správy. Odvolací soud však, i pod mezinárodním tlakem, rozsudek zrušil. Později byl Jiří Gruntorád přesunut do třetí, nejpřísnější, kategorie vězeňského režimu do Valdic. Důvodem přesunu měl být jeho špatný přístup k práci a neplnění výrobních norem, za které ale mohl fakt, že pro něj jako pro leváka nebyl výrobní stroj uzpůsoben. AI se jeho případu věnovala, např. v prosinci 1982 byl vyhlášen vězněm měsíce. Po propuštění z vězení následovaly ještě zmíněné tři roky ochranného dohledu, během nichž se musel devětkrát týdně hlásit na policii každý všední den a v sobotu a v neděli dvakrát, a to vždy přesně v daný čas a také podávat informace o svém zaměstnání a příjmu. V roce 1990 založil knihovnu samizdatové a exilové literatury Libri Prohibiti, působící dodnes. Slova Jiřího Gruntoráda Během mého druhého věznění v den mých 30. narozenin přišel dozorce a držel v ruce telegram, na kterém bylo jediné slovo Blahopřejeme ten telegram podepsali dva neznámí lidé někde v Amsterdamu a já jsem věděl, že se o mě ví.to si myslím, že je nesmírně důležité, protože ti političtí vězni jsou většinou velmi izolováni. Víme o procesech, kdy byly vyneseny velice drastické rozsudky, ale v průběhu odvolacího procesu byl ten rozsudek podstatně zmírněn. Můžu říct, že toto všechno bylo velice účinné, pomohlo to mnoha lidem
AMNESTY INTERNATIONAL V HLEDÁČKU STB AMNESTY INTERNATIONAL jako významné agilní centrum v antikomunistické propagandě proti ČSSR a zemím socialistického společenství využívá speciální služby NATO pro plnění konkrétních rozvědných a dezinformačních opatření.vydavatelských možností AI zneužívá pro desinformační kampaně i k vyvolávání rozkolu v komunistickém a dělnickém hnutí na Západě a proti mírovému a pokrokovému hnutí ve světě. Informace o vývoji situace po linii 4. odboru X. správy SNB, 25. 2. 1984. Cílem protičeskoslovenské činnosti AI je znevažování politického a státního zřízení v Československu. Za tím účelem soustavně infikuje do vědomí lidí v kapitalistických zemích názor a snaží se jej exportovat i do ČSSR že v ČSSR jsou hrubě porušována lidská práva a občanské svobody. Metodická informace po linii ideodiverzních center a emigrantských organizací, 4. odbor X. správy SNB, 18. 8. 1987. Pro režim Komunistické strany Československa a jeho politickou policii Státní bezpečnost byla jedním z tzv. center ideologické diverze a případně i krycím podnikem britské zpravodajské služby namířeným proti ČSSR a dalším zemím tzv. socialistického tábora. Kritikou dodržování lidských práv se státní moc seriozně vůbec nezabývala, vnímala ji jako projev nepřátelství. Rozsáhlejší zájem o lze ze strany Státní bezpečnosti zaznamenat až od druhé poloviny 70. let. Příčinou byl nepochybně tzv. Helsinský proces. Součástí tzv. třetího koše Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, podepsaného v roce 1975 v Helsinkách, byl závazek účastnických zemí dodržovat lidská práva svých občanů.to vedlo k aktivizaci opozice v Československu, k prohlášení Charty 77 a patřičně ostrým reakcím režimu a jeho represivního aparátu. Helsinský proces umožňoval účinněji žádat dodržování lidských práv v Československu i zahraničním aktivistům. Nebude tedy náhodou, že objektový svazek pod heslem byl na X. správě SNB (pro boj proti vnitřnímu nepříteli ) založen v polovině roku 1977. Za dobu existence dosáhl rozsahu asi 1200 listů, v době pádu režimu koncem roku 1989 byl ale celý zničen. Podle dochovaných dokumentů se Státní bezpečnost soustřeďovala zejména na zamezení snahy přenést aktivity AI na území Československa a zmaření úsilí o založení zdejší skupiny AI. Dále na zabraňování výzkumných cest zástupců AI do Československa, kteří sbírali informace o porušování lidských práv nebo dohlíželi na průběh soudních procesů. Státní bezpečnost se snažila i zadržovat ideodiverzní materiály" tiskoviny AI zasílané do ČSSR a diskreditovat AI před domácím obyvatelstvem. Trnem v oku byla AI pro morální, finanční a hmotnou podporu, kterou poskytovala obětem porušování lidských práv v Československu a svým podílem na propagaci režimu v zahraničí. Většina kroků Státní bezpečnosti proti AI má úzkou a přirozenou souvislost s aktivitami proti VONS i proti demokratické opozici jako celku. Podle dostupných údajů se konkrétně StB například snažila zabránit snahám italské sekce AI o dovážení materiálů AI a budování informačního kanálu do Československa v letech 1984 1986. Do prostředí italské sekce se Státní bezpečnosti údajně podařilo vysadit agenta s krycím jménem MARCO. StB dále v roce 1984 odhalila informační kanál z věznice Valdice do zahraničí, do něhož byli zapojeni i někteří příslušníci Sboru nápravné výchovy. StB se podílela i na propagandistických kampaních, zejména v československém tisku.
PORUŠOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV V ČESKOSLOVENSKU Vláda komunistické strany, jež se moci ujala v únoru 1948, trvala v Československu přes 40 let. Tento režim po celou dobu své existence porušoval lidská práva. Úsilí o politické a ekonomické reformy a vybudování socialismu s lidskou tváří, tzv. Pražské jaro, bylo v srpnu 1968 ukončeno vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Následovala politika normalizace, která znamenala opuštění reforem, očistu komunistické strany od reformních sil a také procesy s kritiky nastupující normalizace, z nichž řada byla bývalými členy KSČ. V roce 1975 ratifikovala ČSSR Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o sociálních, ekonomických a kulturních právech. Na tyto pakty a jejich závaznost se odvolávalo prohlášení Charty 77 z ledna 1977, které poukazovalo na porušování lidských práv v zemi. Charta 77 spojovala občany usilující o obranu lidských práv, kteří chtěli upozorňovat na jejich porušování. Deklarovali, že Charta 77 není základnou k opoziční politické činnosti, její signatáři chtěli vést v oblasti svého působení s politickou a státní mocí konstruktivní dialog. Reakcí režimu na toto prohlášení, které ostatně v ČSSR nebylo za komunistického režimu nikdy zveřejněno, však nebyla snaha o nápravu situace v oblasti lidských práv, ale perzekuce jejích signatářů a odsouzení některých z nich k trestu vězení. Část signatářů Charty 77 pak v dubnu 1978 založila Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který sledoval případy osob, jež byly trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení nebo se staly oběťmi policejní a justiční svévole. Jednotlivé kauzy pak byly popsány ve sděleních a ta byla mj. zasílána čs. úřadům. Informace o případech předával VONS také do zahraničí médiím nebo právě (AI). Režim však činnost VONS ztrestal postihem a v květnu 1979 bylo 15 jeho členů zatčeno, 6 z nich pak v říjnu téhož roku odsouzeno. I poté ale Výbor pokračoval ve své činnosti a vedle morální opory stíhaným poskytoval také finanční podporu jejich rodinám. Jak byla lidská práva porušována? Navzdory ratifikaci mezinárodních paktů tedy v ČSSR docházelo k porušování lidských práv, včetně svobody projevu.tu sice zaručovala také čs. ústava, ale pouze pokud tato svoboda byla v souladu se zájmy pracujícího lidu.ve skutečnosti tak mohla být prakticky jakákoli politická nebo veřejná aktivita, která nebyla v souladu s aktuální politickou linií, kvalifikována jako trestná. Uplatňovány přitom byly zejména paragrafy 98, 100 a 112 trestního zákona. Podle 98, tedy podvracení republiky, měl být potrestán ten, kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky prováděl podvratnou činnost proti jejímu společenskému a státnímu zřízení. V praxi mohla být jako podvracení hodnocena např. nezákonná výroba a šíření materiálů, které byly údajně nepřátelské k socialistickému systému republiky. Vedle 100, tedy pobuřování dalších osob proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení nebo proti spojeneckým a přátelským vztahům republiky k jiným státům, byl oblíbeným také 112 hovořící o poškozování zájmů republiky v cizině. K tomu mělo dojít, rozšiřoval-li československý občan v cizině nepravdivou zprávu o poměrech v republice, o jejím mezinárodním postavení nebo o její zahraniční politice. Vedle těchto případů sledovala AI v ČSSR také případy omezování svobody pohybu u lidí, kteří se pokusili opustit republiku bez nutného oficiálního povolení, které však bylo těžké získat, a také u osob, jimž byl k trestu odnětí svobody soudem navíc uložen ochranný dohled, který mohl mít délku jednoho až tří let. Odsouzený tak musel, po odpykání trestu ve vězení, ještě několik let sdělovat orgánu Veřejné bezpečnosti v místě svého bydliště údaje o způsobu a zdrojích své obživy, předem mu oznamovat, že se vzdálí z místa pobytu a osobně se zde hlásit ve stanovených lhůtách.takto měl činit třeba i každý den ve stanovenou hodinu, přičemž za zpoždění hrozily další sankce. Veřejná bezpečnost mohla odsouzeného zkontrolovat i přímo v jeho bytě. Mezi kauzy sledované AI patřilo také odmítnutí povinné vojenské služby z důvodu přesvědčení. Tehdejší právo nenabízelo k vojenské službě žádnou alternativu, a tak byli trestáni ti, kdo ji odmítli vykonat, např. z náboženských nebo morálních důvodů. Podle AI bylo takové uvěznění porušením článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv a článku 16 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, které hovoří o svobodě svědomí. Pozornost AI byla věnována rovněž podmínkám věznění.
VÝSTAVA AMNESTY INTERNATIONAL V ČESKOSLOVENSKU PŘED ROKEM 1989 Datum konání: 17. 11. 10. 12. 2006 Otevřeno: denně 7.30 20.00 Místo: dvorana Hlavní pošty v Praze Jindřišská 14, Praha 1 Slova bývalých vězňů svědomí Rozhovory, které jsou součástí výstavy, byly natočeny během příprav v létě 2006. Tématy rozhovorů jsou: okolnosti zatčení a pronásledování výsledky zahraničních intervencí názory na činnost lidskoprávních organizací osobní zkušenosti s Osobnosti, jejichž výpovědi můžete shlédnout: Jiří Wolf (8:12) Dana Němcová (3:57) Petr Uhl (7:23) Petr Cibulka (7:14) Jiří Gruntorád (4:44) Jiřina Šiklová (4:27) Jaroslav Šabata (3:58) Vladan Kočí (6:58) Za podporu výstavy děkujeme České poště, s.p., komunikační agentuře TBWA\PRAHA, společnosti Panasonic Czech Republic, s.r.o., dobrovolnicím AI Janě Vargovčíkové a Marcele Bláhové a dobrovolnému spolupracovníkovi Michalu Stašovi.