Page 1 of 191 I. České církevní dějiny Sv. Cyril a Metoděj 1/ České země v době stěhování národů Čechové, Moravané a Slováci sídlí ve své vlasti už bezmála 1500 let. Jejich vstup do těchto území souvisel s mocným pohybem slovanských kmenů v Povislí a Podněpří na západ a na jih. Začal v 5. stol. a trval po dvě až tři století. Předtím zaplavily naše území kmeny germánské. Tedy v dějinách naší vlasti pokud lidské paměť sahá se vystřídaly po sobě tři epochy: 1/ keltská, 2/ germánská, 3/ slovanská. Vykopávky svědčí o dost pokročilé kultuře Keltů a o jejich přímých vztazích s Galií z doby Cesarovy. I prastaré jméno naší vlasti Bohemia se zdá být odvozeno ze starověkého Boiohaemum, tj. vlast keltského kmene Bójů. V 1. stol. po Kr. opanovaly naše území již kmeny germánské. Byly kulturně zaostalejší než Keltové. Tlačily se k hornodunajské hranici, kterou Řím vybudoval jako mocnou ochrannou linii, vábeny bohatstvím a kulturou vzkvétajících římských provincií za Dunajem, Norika a Panonie. Byly to postupně kmeny Markomanů, Kvádů, Gótů a Langobardů. Koncem 6. stol. Langobardé opouštějí Panonii, aby si založili říši v sev. Itálii. Příchod Slovanů: Noví páni země, kteří se brzy objevují v těchto končinách jsou Slované. Jejich pohyb byl spolupůsoben a veden divokými mongolskými nájezdníky hunskými Bulhary a Avary. Po odchodu Langobardů se Avaři utábořili v Panonii a vykonávali odtud barbarské panství nade všemi okolními Slovany a podnikali spolu s nimi útočné výpravy až k Cařihradu a Soluni, nebo na západ na státy germánské. Avaři a Hunové byli turkotatarského původu. Jejich rozsáhlá tábořiště v Panonii se nazývala hrinky. Říše Sámova: Na západním okraji avarského panství, tj.v Dolních Rakousích a na jižní Moravě vznikl pravděpodobně prvý slovanský samostatný stát. Asi r 624 tu povstali, vedeni franským kupcem Sámem zotročení Slované, aby setřásli jho utiskovatelů. Dobyli svobody a porazili později vojska franská. Sámo založil značnou říši, která se rozpadla až po jeho smrti /658/. Pravděpodobně k ní patřili i Slované českých zemí. Její střed se klade obvykle do Čech. U jiných národů převládlo pro Slovany jméno Sclavi. V Itálii a Byzanci ještě dlouho ve středověku se označují všechny slovanské země jednotným názvem Sclavinia. České Slovany znají pod názvem Behenmi letopisy západní až od konce 8. stol. V dalších stol. se objevují názvy pro Moravany-Margenses, Chorvati, Srbové, Poláci, Rusové a Bulhaři se objevují až v 10. stol. Kultura starých Slovanů: Slované se od počátku rozpadali na bezpočet kmenových států, které se navzájem potíraly. Kmen spojovalo vědomí společného původu. Skládal se z velkých rodin, které bydlily a hospodařily společně. Společně se také mstil nebo pykal za spáchané křivdy. Mezi rody byly rozdíly z nejurozenějšího byl volen kníže. Vedle panující vrstvy svobodných byli otroci, ukořistění ve válkách a jejich potomci. Ti opatřoval hrubší práce, a byli předmětem vývozního obchodu. Slované neznali města a původně ani stálá vesnická sídla. Byli především pastevci a lovci. Lov zvěře, chov včel, dobytka, ovcí a koní měl převahu nad zemědělstvím. Kmeny se tedy snadno stěhovaly z kraje do kraje. Osady byly vystavěny lehce z tyčových, hlínou vymazaných chat. Byla to spíš občasná tábořiště než pevná sídla. To nám vysvětluje stálé stěhování národů. Proto také staří Slované neznali soukromé vlastnictví půdy. Kraje byly řídce osídleny. Vše se to změnilo, když římským vlivem poznali Slované postupně výhody vyspělejšího zemědělství a byli připoutáni trvale k novým vlastem.
Page 2 of 191 I pak ovšem zůstaly mezi římskou kulturou a slovanskými poměry tak hluboké rozdíly, že je nedovedl vyrovnat vývoj po celá staletí. Z řemesel znali jen asi hrnčířství a kovářství, prodej a koupě byla neznámá a probíhala jen výměna zboží. Pomalu se vyvíjí už soukromé vlastnictví půdy, kdežto lesy a pastviny jsou stále společným majetkem rodové osady. Zemědělské práce vykonávali nesvobodní, otroci a ženy. V právním životě byl každý kmen odkázán na svépomoc zabití svého člena trestala krevní mstou nebo přijímala za něj výkupné. Pravda se zjišťuje přísahou nebo božím soudem /tzv ordálie/. Ženy a děti jsou v moci mužů, podobně jako otroci. Nevěstu získává muž zpravidla výkupem, nebo únosem. Bohatí žijí v mnohoženství.těla mrtvých jsou spalována nebo pohřbívána. U některých kmenů se spalují s mrtvým nejen jeho zbraně, ale i vdovy. Náboženství lze říci, že Slované věřili v posmrtný život duše a v démony, tj. zosobněné přírodní síly, jež se později vyvinuly v představu bohů. Nejhroznější byl bůh hromu Perun. Bohům a démonům ke studánkám a posvátným stromům a hájům a výšiny přinášeli oběti. Nejsou zprávy o kněžích, zato však o čarodějích a kouzelnících. Postavou byli Slované vysocí bílé pleti a narudlých vlasů. Byli stateční a pohostinní, ale také krutí, lstiví a věrolomní. Byli neukáznění, neschopní poslouchat a podrobit se vyšším potřebám celku. Všichni se mezi sebou potírají a nikdo nechce druhého poslouchat.píše o nich řecký současník. I v ohledu vojenském stáli Slované za Germány /ti byli už staletí předtím v těsném sousedství s Římany, i křesťanství přejali mnohem dříve/, podobně jako oni bojovali jen pěšky, nikoli koňmo jako Avaři. Založení franské nadvlády v našich zemích: Od zániku Sámovy říše se nedovídáme po celých 150 let nic o osudech Slovanů v našich zemích. Můžeme se pouze domýšlet, že Morava a Slovensko stály od přímým panstvím Avarů. Zbytek země, porostlý hustými pralesy a řídce osídlen byl rozdroben v mnohá knížectví. Zatím na západě rostla moc franské říše. Nesena germánskou výbojností a opírající se o vliv římské vzdělanosti, stala se velmocí, vládnoucí v západní a střední Evropě. Zvlášť účinnou zbraní jí bylo křesťanství, jehož mravní a kulturní síla jí dala velké sebevědomí proti nevěřícím barbarům, jednotu, ideál s nárokem šířit jej mezi barbary a s ním také své panství.už Sámovi Slované uznávali v zásadě svrchovanost Franků nad sebou. Podmaněním Bavorů Frankům se dostala moc nové říše těsně na hranice české země. Kol r. 740 zakládá sv. Bonifác biskupství v Řezně a Salcburku, tedy i na jihu země sousedí křesťanská velmoc se Slovany. Když r. 791 vtáhl Karel Vel. podél Dunaje, aby vyvrátil Avarské panství v Panonii, české a moravské kmeny se mu podrobily zdá se dobrovolně. Stará česká tradice zachovala zprávu, že se tenkrát Čechové zavázali Frankům ročním poplatkem 120 volů a 500 hřiven stříbra. Jméno velkého dobyvatele se vtisklo Slovanům natolik do paměti, že se jim jméno Karlovo stalo jménem krále vůbec. Zápas vlivů franských a byzantských na naší půdě: Po rozdělení franské říše, které položilo základy k osamostatnění Německa, Francie a Itálie, zdědila nároky Fraků na východě říše Východofranská. Její panovník Ludvík němec, vnuk Karla Vel. sídlil v Řeznu. Tím se středisko výboje Franků posunulo k samým hranicím země. S tím souvisí, že v té době- r. 845 přijalo 14 knížat českých kmenů v Řezně křest. To znamenalo jistě utužení německého panství nad českými kmeny.
Page 3 of 191 Nitransko: Ale ještě dříve než do Čech, dostává se křesťanství na Slovensko. Kníže Pribina, v Nitře vládnoucí nad většinou dnešního Slovenska, ač sám ještě pohan, vystavěl působením salzburského arcibiskupa v Nitře kostel, zasvěcený sv. Emeramovi, bavorskému patronu. To je první kostel na území naší vlasti, o němž se zachovala zpráva. R. 830 byl Pribina vyhnán Moravským knížetem Mojmírem. Později, asi r, 840 přijal křest a dostal od Franků knížectví v Panonii /sídlil na hradě u Blatenského jezera/. V tomto knížectví po něm nastoupil jeho syn Kocel. 2/ Počátky křesťanství u západních Slovanů. Jako všechny ostatní národy dostává se i český národ do světla světových dějin až tehdy, když přijal křesťanství a s ním i vyšší kulturu. Jak bylo výše popsáno, zůstali naši předkové až do sklonku 8. stol. na animistickém stupni náboženského myšlení. Prvními hlasateli evangelia u českých a moravských kmenů byli kněží z Bavor. Tam se ujalo křesťanství působením iroskotských mnichů v 7. a v 1. pol. 8. stol., kdy tam byla založena biskupatví Salcburku /r. 798 povýšeno na arcibiskups./, Pasově, Řezně a Frísinkách. Kněží z těchto zemí brzy rozvinuli horlivou misionářskou činnost i mezi sousedními Slovany. Bavorská misie v Čechách: V Čechách působila misie řezenská. Řezenská dómská kapitula vynikala schopnými učiteli a bohatou knihovnou a měla tedy předpoklady dobře připravit misionáře. Zdá se, že tito misionáři hlásali Slovanům evangelium jejich řečí. Zachované rukopisy kapituly dokazují, že zde bylo pěstováno i studium slovanského jazyka. Přičiněním řezenských misionářů začalo křesťanství kol.r. 800 a v průběhu následujícího půlstoletí u českých kmenů zapouštět kořeny. O tom svědčí např. přechod od pohřbu žehem k pohřbu do země. Šíření křesťanství v Čechách by také potvrzovalo výše zmíněné pokřtění 14 českých knížat. Těžko můžeme věřit, že mezi pokřtěnými byl i vladař z rodu Přemyslovců. Vždyť teprve o 30 let později je pokřtěn Bořivoj. Ledažeby mezitím Přemyslovci odpadli znovu k pohanství. Spíš se však jednalo o vládce z jiných končin Čech, kde Přemyslovci nevládli. Přes působení bavorských misionářů však Čechy zůstaly až do příchodu sv. Cyrila a Metoděje převahou pohanské, stejně jako Přemyslovci. Bavorská misie na Moravě: Na přelomu 8.a 9. stol. proniklo křesťanství díky misii, přicházející z Pasova na Moravu. Dosvědčují to zbytky chrámových staveb na jižní Moravě. Kostel v Modré u Velehradu se svým pravoúhlým presbytářem souvisí zřetelně s proudem iroskotských misií. Mřížka před kněžištěm a čtveřice mohutných pilířů uprostřed lodi, nesoucí patrový prostor, svědčí, že jde o památku iroskotské misie. /Do Bavorska přinesli křesťanství iroskotští mniši/. Kostel v Modré není jedinou takovou památkou. Na poč 9. stol se dostává křesťanství na Slovensko /viz výše/. Moravský kníže Mojmír vypudil Pribinu z Nitry a připojil nitranské knížectví k Moravě. Že to mohl se souhlasem Fraků udělat, svědčí o tom, že už byl, narozdíl od Pribiny křesťanem. Celé církevní moravsko-slovenské území bylo spravováno z Pasova. R. 846 střídá Mojmíra jeho syn Rostislav. R. 850 nastává obrat ze stížného listu bavorských biskupů vyplývá, že tehdy Morava franskou svrchovanost setřásla a osamostatnila se i církevně. Tedy pasovské duchovenstvo muselo Moravu opustit. Místo nich přicházeli na Moravu kněží z Itálie, z Řecka i z jiných částí Německa. Jejich činnost dosvědčují kostela v Sadech a v Mikulčicích, postavené po pol. 9., stol. Rastislav chtěl svůj národ učinit zcela samostatným a nezávislým. Nechtěl trpět Pasovské duchovenstvo, které zdůrazňovalo poslušnost k východofranské říši. Chtěl přímo využít církve, aby mu pomohla v jeho boji o nezávislost. Dobře pochopil význam
Page 4 of 191 samostatné církevní organizace, která by nebyla řízena zvenčí, ale byla by pevně spjata se státem a učinil pokus, aby toho dosáhl. Požádal o to papeže Mikuláše I. Ale jasnozřivý papež to tehdy nemohl udělat, i když chtěl Slovany podřídit přímo sobě, aby zabránil jejich ovládnutí Řeky. Potřeboval oporu východofranského krále Ludvíka Němce, který mu pomáhal ovládat vzrostlou moc tamních biskupů. Rastislav se tedy obrátil do Byzance. Císař Michal a patriarcha Fotios jejich žádost neodmítli. Nevedl je k tomu jistě žádná nezištnost. Fotiovi běželo především o rozšíření vlivu. Byzantská říše tehdy usilovala o christianizaci Bulharska a o jeho získání do své kulturní a mocenské sféry. Rozšíření vlivu na Moravu by tomuto záměru hodně napomohlo. Proto žádosti vyhověli. Neposlali na Moravu hned biskupa, který by tam zřídil samostatnou diecézi. Rozhodli se poslat na Moravu misii, která by ověřila stav věcí a připravila podmínky pro další působení. V čelo misie postavili byzantského učence Konstantina a jeho bratra Metoděje. Život a působení sv. Konstantina a Metoděje před příchodem na Moravu: Narodili se v Soluni, druhém největším městě byzantské říše po Konstantinopoli. Město leží v mořském zálivu v ústí obchodních cest. Byla sídlem řeckých umění a věd, s mnoha nádhernými chrámy. Byla prostoupena slovanským živlem, který zaplavil celý Balkán a střední Řecko a rozlil se i na okolní ostrovy. Oba rodiče pocházeli ze vznešeného rodu. Otec Lev byl vysokým vojenským hodnostářem. Matka se jmenovala Maria. Rodina byla řecká, ale děti se naučily i slovansky. Konstantin se narodil kol. r. 827. Vynikal nevšedním nadáním. Měly na něj velký vliv spisy sv. Řehoře Naziánského. Vzýval ho jako svého učitele a osvětitele. Jeho teologických zásad se držel po celý život. Legenda vypravuje, že si v mládí zvolil za svou životní družku Sofii /Moudrost/, které zůstal věrný po celý život. Když Konstantin ve 14 letech osiřel, ujal se ho Teoktist, nejvyšší ministr, který vedl říši s císařovnou Theodorou za nezletilého císaře Michala. Tak se Konstantin dostal ke dvoru a studoval na konstantinopolské státní univerzitě. Získal klasické vzdělání, seznámil se s Homérem a pokračoval studiem filozofie a teologie. Mezi jeho učiteli byli pozdější patriarcha Fotios, proslulý svou vzdělaností, spřízněný s císařskou rodinou. Jeho dům byl jakousi soukromou akademií. Konstantin k němu přilnul upřímným přátelstvím. Ale to mu později nebránilo, aby neviděl a neodsuzoval jeho chyby, zvláště jeho intrikánský boj proti patriarchovi Ignatiovi. Neostýchal se mu to veřejně vytknout. Ministr Teoktist Konstantinovi nabídl vysoké místo ve státní správě. Ale on odmítl a rozhodl se pro duchovní stav. Stal se knihovníkem a tajemníkem patriarchy Ignatia. Úřadu se ale vzdal a utekl se do kláštera. Byl vypátrán a vrátil se do Konstantinopole jako profesor na univerzitě. Tam se za krátkého působení proslavil do té míry, že mu bylo dáno příjmení filozof. R. 851 byl pověřen důležitou misí šel s poselstvem ke dvoru arabského chána, aby hájil učení o Nejsvětější Trojici proti námitkám islámu. Tato disputace je zachycena v legendě. Po návratu odešel do kláštera na hoře Olymp v Malé Asii, kde se setkal se svým bratrem Metodějem. Metoděj /nar. r.815/ získal právnické nadání a dostal se na vojenskou dráhu. Už v mládí se stal místodržícím jedné provincie, obydlené Slovany. Ale po čase se všech hodností zřekl a odešel do kláštera na zmíněný Olymp, horu světlou, veselou a zářící, kde se pohroužil do studia a modliteb. Nechtěl zasvětit svůj život pomíjivým věcem. Jistě byl také znechucen politickými intrikami, do kterých nahlédl. /v té době bratr císařovny Bardas zosnoval spiknutí proti kancléři Teoktistovi ochránci svatých bratří - a dal jej v žaláři usmrtit. S pomocí nezralého císaře Michala se zmocnil vlády a císařovnu i s dcerami donutil vstoupit do kláštera. Také patriarcha Ignatios, který Bardase kritizoval, byl sesazen a na jeho místo přišel Fotios - 858. Takové palácové převraty byly v Byzanci časté, ale svatých bratří se to muselo bolestně dotknout/.
Page 5 of 191 Chazarská misie: Oddech v tichém ústraní však nebyl oběma bratřím dopřán nadlouho. Patriarcha Fotios je smířil s novým režimem a císař je r. 860 vyzval, aby se účastnili poselství do země Chazarů, finskotatarského národa, který sídlil v jižním Rusku, severně od Černého moře. Tehdy Rusové ohrožovali Konstantinopol. Bratřím byl svěřen úkol hájit křesťanskou víru proti židovství, které se u Chazarů rozšířilo. Hlavní slovo měl Konstantin, který oslnil dlouhými učenými rozpravami se Židy v přítomnosti chazarského knížete. Nabízené dary nepřijal, ale vyžádal si propuštění řeckých válečných zajatců. Tato namáhavá cesta se stala památnou tím, že za pobytu na ostrově Krymu Konstantin nalezl ostatky sv. Klimenta, třetího nástupce sv. Petra na papežském stolci. Po návratu bylo Metodějovi nabízeno arcibiskupství, on je ale nepřijal. Na nátlak se stal alespoň opatem velkého kláštera Polychronu. Konstantin se ale uchýlil do soukromí u chrámu sv. apoštolů v Konstantinopoli. V tomto stavu zastihlo oba bratry pozvání na Velkou Moravu. Přípravy na misii: Než bratři nastoupili cestu, vykonali důkladné přípravy. Předpokladem úspěšného působení na Moravě bylo vytvoření slovanského písma. Slované totiž dosud neměli vlastní písmo, kterým by zapisovali mluvené slovo. Sv. Konstantin vytvořil pro slovanskou řeč zvláštní písmo, tzv. Hlaholici. Byl to opravdu geniální čin, zcela ojedinělý v dějinách kultur. Hlaholice dovedla zachytit všechny zvukové odstíny slovanské řeči s takovou přesností, že to dodnes naplňuje jazykovědce obdivem. Když sestavil abecedu, začal Konstantin ihned pořizovat překlady z řečtiny do slovanštiny, do jihomakedonského dialektu, který se tehdy málo lišil od nářečí moravského. Překládal texty, které potřeboval pro svou misionářskou práci /evangeliář/. Pak se asi v pol. R. 863 s Metodějem a dalšími průvodci, z nichž známe jménem Klimenta, Nauma, Sávu a Angelaria, vydali na Moravu. Konstantin a Metoděj na Moravě: Konstantin přišel na Moravu jako kněz, Metoděj jako jáhen. Rastislav žádal biskupa, ale Konstantin si brzy získal jeho důvěru. Přispělo k tomu jistě to, že mluvil bez tlumočníka, byl výmluvný a diplomatický a dovedl panovníkovi nastínit skvělé možnosti dalšího vývoje v jeho zemi. Také proto, že v misii nebyl biskup, nevzbudila pozornost latinských kněží a biskupů a svatí bratří mohli klidně pracovat. Náboženské poměry na Moravě: Bratří byli jistě překvapeni poměry na Moravě bylo jim v Konstantinopoli řečeno, že lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale Konstantin jistě neočekával, že na Moravě najde poměrně velký počet kostelů a duchovenstva. Ale pohanské přežitky se dále udržovaly i mezi pokřtěnými. Bujela pohlavní volnost a sňatkové poměry byly v rozporu s evangeliem. Konstantina a jeho průvodce čekala obtížná práce. Civilní zákoník /Zákon sudnyj ljudem/: Konstantin jej sepsal, aby odstranil obtíže v právním řádu. Zachoval se nám ve dvou redakcích. Není ani systematický ani úplný a představuje výpomocný kodex k doplnění již existujícího právního řádu. Kromě trestů stanovených za těžké zločiny zde najdeme články, týkající se soudních svědků, rozdělování válečné kořisti, práva asylu v kostelech a nerozlučitelnosti křesťanského manželství. Jeho normy měly velký praktický význam a ve značné míře ovlivnily veřejný i soukromý život našich předků. Překlad Písma sv.: Ještě větší význam měl Konstantinův a Metodějův překlad Písma sv. do slovanského jazyka./ přeložen byl už evangeliář/. Ostatní části bible byly postupně přeloženy na Moravě, nejprve společnou prací obou bratří, pak samotným Metodějem a jeho žáky. Bylo to opět ojedinělé dílo, vynikající po stránce teologické, textově kritické i jazykové. Rozbor překladu Písma ukazuje na to, že tvůrcové byli hluboce zasvěceni do teologických otázek, takže i obtížná místa jsou přeložena přesně a výstižně.
Page 6 of 191 Je vynikající i po stránce jazykové obstál v soutěži s řeckým jazykem víc jak tisíc let. Překlad vyniká i po stylistické stránce zejména to platí o evangeliích a žaltáři. Překladatelé si byli vědomi, že texty jsou určeny k recitaci a zpěvu a proto věty musí dávat lahodnou zvukovou linii. Toto hudební umění slova bylo v Byzanci na vysoké úrovni a bylo přeneseno na Moravu. Překladu evangelií předeslal Konstantin předmluvu ve verších, Proglas, první báseň, jež zachycuje dějiny našeho písemnictví, jako nadšený chvalozpěv na Písmo sv., srozumitelné slovanskému lidu: Slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte slovo, od Boha přišlo. Slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha... Marně bychom hledali v jiných zemích středověké Evropy takovou průbojnou báseň. Slovanská liturgie: Solunští bratři se nespokojili tím že přeložili Písmo do slovanštiny, zavedli slovanský jazyk i do bohoslužby. Pro ně to bylo samozřejmé, protože na Východě se všude konala bohoslužba v tom jazyku, v jakém mluvila křesťanská obec. Na Západě se sice stále víc uplatňovala latina i u národů barbarských na křesťanství obrácených, ale ani Řím neměl ještě v 9.stol. zásadní námitky proti národnímu liturgickému jazyku a přijímal jej s porozuměním, pokud se dalo očekávat, že to prospěje dobru věci. Bratří byli zvyklí na ritus byzantský, který byl bohatší než ritus římský a měli právo jej podržet, i když se ocitli v oblasti západního patriarchátu. Byzantský ritus měl totiž v Římě samém i v celé Itálii silnou pozici, neboť tam byly četné řecké kláštery. Svatí bratří si zamilovali i ritus západní a přejali některé jeho prvky. Tedy ani se nevzdali byzantského ritu aby jej nahradili římským, ani nezavedli biritualismus. Jejich liturgické dílo vyrostlo organicky z byzantské půdy a bylo postupně obohacováno západními prvky. Nejprve přeložili do slovanštiny obvyklé byzantské mešní liturgie. Pak přišel na řadu překlad tzv. liturgie sv. Petra = řecký překlad západní římské mše, zasazený do byzantského rámce. Je to vlastně římská liturgie sv. Řehoře Velikého v řeckém překladu, rozšířená přídavky z liturgie sv. Jana Zlatoústého. Pak přibyly překlady římských mešních formulářů. Římská složka slovanské liturgie vznikla patrně za jejich římského pobytu a rostla na Moravě za Metodějova působení, aniž zatlačila složku východní. Svatí bratři vytvořili nový liturgický typ, který si zachoval východní základnu a zůstal otevřen západním hodnotám. Chtěli vytvořit nový celek, spojující liturgické bohatství Východu i Západu. I v liturgickém díle se tedy osvědčili jako praví pontifices budovatelé mostu mezi Východem a Západem a jako hlasatelé křesťanského univerzalismu. K tomu je třeba ještě dodat, že slovanská bohoslužba byla zlatým klíčem k srdci moravských velmožů i k srdci moravského lidu. Lid si oblíbil slovanský jazyk v bohoslužbě natolik, že na dřívější misionáře zapomněl a své vlastní věrozvěsty spatřoval jen v Konstantinovi a Metodějovi. Výchova kněžského dorostu: Svatí bratří se chtěli postupně při vytváření nové moravské církevní organizace opřít o domácí duchovenstvo, které zde chtěli vychovat. Také bavorská misie založila na Moravě církevní školu. Ale v čele církevní správy měli stát jen franští kněží. Ale Konstantin mínil vzdělat co největší počet kněží moravského původu a jim postupně předávat vedení moravské církve. Protože v Konstantinu Filozofovi přišel na Moravu jeden z největších učenců tehdejší doby, který byl vychováván v nejlepších tradicích řecké vzdělanosti, měla výuka, které se Moravanům dostávalo mnohem vyšší úroveň než ve škole bavorské. Povolání do Říma: Politická situace se ale začala vyvíjet nepříznivě. Na podzim r, 864 vpadl na Moravu franský král Ludvík a přinutil Rastislava k poslušnosti. Pasovská misie se znovu vrátila na Moravu a všemožně ztěžovala práci soluňských bratří. Slovanská bohoslužba byla německým kněžím trnem v oku. Papež Mikuláš I. také nepřihlížel nečinně. Nechtěl dovolit,
Page 7 of 191 aby se Velká Morava dostala do správy bavorských biskupství, ale chtěl mít jasno o úmyslech, jež sledovali Konstantin s Metodějem. Proto je pozval do Říma. V Římě, schválení slovanské bohoslužby, Konstantinova smrt: Papežovo pozvání asi zastihlo bratry v Benátkách, když po více než 3leté práci opustili Moravu, aby dali vysvětit své žáky. Bratři pozvání ochotně přijali. Mezi Římem a Konstantinopolí tehdy nebylo napětí a bratři si byli vědomi, že pracují na území západního patriarchátu. Na cestě do Benátek je laskavě přijal Kocel, syn Pribinův, který vládl v Panonii, zdržel je delší čas, aby i v jeho zemi působili a získali další žáky pro slovanskou bohoslužbu. V Benátkách měl Konstantin zajímavou disputaci s trojjazyčníky, stoupenci názoru, že jako liturgického jazyka lze užívat pouze řečtiny, latiny a hebrejštiny. On jim odpověděl: Nepadá déšť stejnoměrně na všechny? Nebo nesvítí slunce stejně všem, a nedýcháme všichni stejný vzduch? Tak proč se nestydíte uznati jen tři jazyky a odsoudit všechny ostatní jazyky a národy k slepotě a hluchotě? Povězte mi, zda si představujete, že Bůh je bezmocný a nemůže to dát, nebo je závistivý a tedy to nechce? Schválení slovanské bohoslužby: Krátce před příchodem bratří do Říma /13.listopadu 867/ papež Mikuláš I. zemřel. Ale jeho nástupce Hadrián II. je přijal velmi laskavě. Vyšel jim dokonce vstříc s průvodem až k městské bráně. Tato úcta platila spíše ostatkům sv. Klimenta, které s sebou přinášeli. Tímto posvátným darem si získali bratři v Římě všeobecnou náklonnost. Velkou podporu našli také v řeckých klášteřích v Římě. Když papež lépe poznal smýšlení obou bratří a když se Konstantinovi podařilo překonat všechny námitky proti slovanské bohoslužbě, papež počátkem r. 868 slavnostně prohlásil, že na slovanských překladech bohoslužebných textů neshledává nic bludného a dovoluje jejich užívání. Texty papež položil na oltář kostela P. Marie Sněžné /S.Maria Maggiore/, posvětil je a sloužil nad nimi slavnostní mši sv. V následujících dnech z papežova příkazu Konstantina Metoděj konali bohoslužby v slovanském jazyku ve čtyřech hlavních římských chrámech. Někteří z žáků byli současně posvěceni na kněze. Konstantinova smrt: Konstantin brzy v Říme onemocněl. Vstoupil do jednoho řeckého kláštera v Římě, kde přijal jméno Kyrillos. Když umíral, modlil se vroucně, aby Bůh uchránil jeho stádce a loučil se s bratrem dojemnými slovy: Hle, my dva bratře, byli jsme spřežení, táhnoucí jedinou brázdu. Já padám na líše, skončiv svůj den, ty pak velmi miluješ horu /klášter na Olympu/. Ale ty nesmíš kvůli hoře zanechat učení svého, neboť čím spíše bys mohl být spasen? Tak Cyril odevzdal bratru jako závěť úkol, aby dále pokračoval v misijním díle mezi Slovany. Zemřel 14.února 869 ve 42 letech. Byl pohřben s papežskými poctami v bazilice sv. Klimenta a byl brzy uctíván jako světec. Obrazy, znázorňující jeho život jsou dodnes v původní bazilice, která je v podzemí pod současným kostelem sv. Klimenta. Sv. Metoděj arcibiskupem a metropolitou: Mezitím přišli do Říma poslové Kocelovi, s prosbou, aby papež poslal do Panonie blaženého učitele Metoděje.V pol. r.869 vydal Hadrián II. bulu Gloria in excelsis Deo, kterou znovu slavnostně potvrdil slovanskou liturgii, Metoděje jmenoval papežským legátem pro slovanské země a poslal jej ke Kocelovi, aby s ním projednal podrobnosti církevního osamostatnění Panonie. Kocel jednal i jménem moravských knížat Rastislava a jeho synovce Svatopluka, údělného knížete nitranského, kteří si rovněž přáli vlastního biskupa. Papež jmenoval Metoděje arcibiskupem panonsko-moravským. Rychlé rozhodnutí papežovo uspíšila nepříjemná zpráva, že Bulhaři se odloučili od Říma a přiklonili se k Byzanci. Metodějovo uvěznění: Metodějovo jmenování vyvolalo velké rozhořčení bavorských biskupů. Protestovali proti tomu u krále Ludvíka Němce, odůvodňovali historický nárok na tyto provincie. Ještě víc uškodila Metodějovu poslání změněná politická situace na Moravě, kde se Svatopluk vzbouřil proti svému strýci Rastislavovi, lstí jej zajala vydal Ludvíkovu synovi Karlomanovi, který chtěl Moravu pokořit. Rastislav byl v řezně odsouzen k smrti, ale byl oslepen a uvězněn doživotně v klášteře. Ale i Svatopluk byl pro podezření ze zrady
Page 8 of 191 uvězněn. Zároveň byl od bavorských biskupů zajat i Metoděj. Biskupové Salcburský, frísinský a pasovský obvinili pod rouškou kanonického soudu Metoděje z podvodu a uzurpace biskupských práv a uvěznili jej v jednom Švábském klášteře. Pasovský biskup Hermanrich se snížil k tomu, že Metoděje vlastnoručně ztýral. Dva a půl roku strávil Metoděj ve vězení, než se jej mohl ujmout papež Jan VIII., který pověřil vyšetřením celého případu legáta Pavla. Legát věznitele potrestal suspenzí. Nesměli vykonávat úřad po stejnou dobu, jakou drželi Metoděje ve vězení. Svatopluk, který se rovněž dostal z vězení a ujal se vlády na Moravě, nadšeně přijal Metoděje. Po návratu Metoděje na Moravu, byl, jak ukazují archeologické nálezy, postaven větší počet kostelů /ve Starém městě, Sadech, Mikulčicích/, ale i klášterů /při kostele v Sadech a asi na hoře sv. Klimenta u Osvětiman/. To svědčí o vzrůstu počtu moravského duchovenstva a rozvoji moravské církve. Umožnila to obnovená samostatnost Moravy, které Svatopluk dosáhl r. 874 mírem forchheimským a také podpora ze strany panovníka a velmožů. Metoděj se také opět cílevědomě podílel na vnitřním budování státu. Využil k tomu i svého právnického vzdělání. Stále se zabýval snahou zlepšit právní vztahy a zvyklosti na Moravě. Dochovala se homilie, v níž se Metoděj obrací ke knížatům a vysvětloval jim zásady, kterými se mají řídit při soudech. Hlavní pozornost věnoval právu manželskému a rodinnému. Ke konci života přeložil ještě Nomokánon, tj.sbírku předpisů Jana Scholastika, kterým chtěl položit pevný právní základ pro výstavbu církve na Moravě. Svatopluk pak dál rozšiřoval svou říši, na sever i na jih. Konstantin Porfyrogenetos nazývá Svatoplukův stát Velkou Moravou. Na jeho utváření se vydatně podílela moravská církev. Metoděj mezi jiným pokřtili knížete Bořivoje a přední muže českého kmene. Ve skutečnosti však se však očekávaná harmonie obou mocí světské a duchovní, neprojevila. Bylo to zaviněno rozštěpením moravského duchovenstva na dvě strany a rozdílnou liturgií. Po uzavření míru forchheimského se mohli vrátit na Moravu vypuzení bavorští kněží a přicházeli další. Byli sice podřízeni Metodějovi, ale představovali rozkladný prvek. Dovedli si získat velmože / i samotného Svatopluka/ svou shovívavostí vůči jejich mravním pokleskům a nakonec nalezli oporu i ve Svatoplukovi, který dal přednost jejich koncepci kanonického práva s institucí vlastnických kostelů, snad také proto, že s jejich pomocí rozšíří svou vládu také na Bavorsko. Aby dosáhli Metodějova sesazení, franští duchovní posílali Svatoplukovi nové a nové žaloby proti Metodějovi. Obviňovali jej nejen z toho, že užívá v bohoslužbě slovanského jazyka, ale i z hereze. Týkalo se nauky o vycházení Ducha sv. /viz světové dějiny církve tehdy byla východní formulace Filioqe- běžně používaná, netýká se ničeho závažného, byla to jen záminka/. Žaloba, že Metoděj koná bohoslužbu slovanským jazykem byla pravdivá, protože Jan VIII. její dovolení do svých předchůdců zrušil. Jeho list asi nebyl zcela přesně formulován, především však papeži nebyla dosti jasná skutečná situace na Moravě. Metoděj po svém návratu na Moravu viděl, že slovanská řeč při liturgii už velmi zdomácněla a stala se mocným pomocníkem při šíření a prohlubování křesťanské víry mezi Slovany. Spatřoval v ní důležitý nástroj pro budování církevní organizace a také odkaz zemřelého bratra, který už byl uctíván jako světec. Proto považoval za svou povinnost zachovat slovanské liturgii věrnost. Využil svých práv apoštolského legáta neuvést v případě potřeby některé příkazy papežské kurie v platnost. Metodějovo ospravedlnění, bula Industriae tuae /880/: Svatoplukovi byla obvinění proti Metodějovi nepohodlná. Požádal papeže o poučení o věcech víry /Filioque/ a o situaci na Moravě /patrně s vedlejším úmyslem/, a Jan VIII. mu vlídně odpověděl. Vyjádřil však podiv, že Metoděj učí jinak než v Římě vyznal a sdělil, že jej obesílá do Říma, aby vydal počet ze své víry. Ale z úst Svatoplukových vyslanců se také dověděl, že Metoděj dále užívá slovanského jazyka při bohoslužbě a to se stalo dalším důvodem k obeslání. Metoděj se vypravil bez odkladu do Říma a tato cesta mu přinesla nejen úplnou rehabilitaci, ale také podstatně upevnila jeho postavení a zvýšila jeho prestiž. Metoděj se snadno obhájil proti
Page 9 of 191 nařčení z kacířství a obhájil i slovanskou liturgii. Bulou Industriae Tuae z června r. 880 potvrdil pak Jan VIII. Metodějovi, jehož nyní nazývá arcibiskupem moravským, všechna jeho dosavadní práva, přijal jej i s jeho lidem pod svou ochranu nezávisle na jiných /zahraničních/ vládcích tohoto světa, a důtklivě vybídl Svatopluka a všechny Moravany, aby Metoděje ctili jako svého představeného a znovu výslovně povolil užívání slovanské liturgie. Zároveň vyhověl přání Svatopluka a jiných velmožů, že mohou být současně na Moravě i latinské bohoslužby. Vedle toho vydal Jan VIII. rozhodnutí o zřízení nitranské diecéze, za jejíhož prvního biskupa vysvětil hlavního představitele latinského duchovenstva Wichinga, který přišel do Říma zároveň s Metodějem. Tím nechtěl papež oslabit moc Metodějovu. Žádá Svatopluka, aby mu poslal do Říma dalšího vhodného kněze, kterého by mohl vysvětit na biskupa. S pomocí těchto dvou biskupů bude moci Metoděj světit nové biskupy a zřizovat nová biskupství. Metoděj bude tedy metropolitou církevní provincie. Pro latinské kněze tato bula znamenala zklamání. Wiching se však na zpáteční cestě nerozpakoval užít jakýchkoliv prostředků. Vrátil se domů dříve než jeho představený a přinesl padělek papežské buly, ve kterém papež nařizuje Metoděje vyhnat. Tento úskok byl zmařen, když se rozšířil text pravé buly. Arcibiskup dal Wichinga a jeho stoupence do klatby a vypsal papeži, co vše Wiching páchá. Papež potěšil listem z r. 881 těžce zkoušeného Metoděje, slíbil, že záležitost vyšetří a Wichingovu tvrdošíjnost zlomí. Poslední léta a Metodějova smrt: po návratu na Moravu navštívil Metoděj r. 881 Konstantinopol. Zdá se, že k tomu došlo v dorozumění s papežem, který doufal, že opět získá jurisdikci nad Bulharskem. Patriarcha i císař v Konstantinopoli přijali vlídně Metoděje a jeho překlady do slovanské řeči nejen schválili, nýbrž rozhodli se je používat ve vlastním zájmu. Na císařovu žádost nechal Metoděj v Konstantinopoli kněze a jáhna se slovanskými knihami., To bylo jádro slovanského centra v hlavním městě Byzance, jehož úkolem bylo zásobovat Bulharsko řeckými spisy a slovanskými překlady. Potom mohl Metoděj na Moravě ještě nějaký čas klidně působit a zároveň dokončit své literární práce, hlavně překlad Písma sv. Když cítil, že se blíží konec jeho života, doporučil za svého nástupce moravského rodáka Gorazda, který vzděláním předčil franské kněze. Dne 6.Dubna 885 sv. Metoděj zemřel a byl pohřben ve svém metropolitním chrámě. Další osudy slovanské liturgie a zánik Velké Moravy: Zákaz slovanské liturgie a vyhnání Metodějových žáků: Sotva Metoděj zavřel oči, Wiching spěchal do Říma a padělanými listinami přesvědčil nového papeže Štěpána V., že Jan VIII. zakázal Metodějovi užívání slovanské liturgie, že Metodějova pravověrnost byla podezřelá a že nebyl oprávněn jmenovat nástupce. Štěpán V. poslal potom Svatoplukovi bulu, kterou zakázal sloužit mši slovansky a prozatímním správcem diecéze ustanovil Wichinga. Zároveň předvolal k sobě Gorazda, aby jej vyslechl, dříve než se rozhodne o jeho ustanovení. Wiching ale neztrácel čas. Po návratu na Moravu využil nepřítomnosti Svatopluka a začal pronásledovat Metodějovy žáky. Někteří byli prodáni do otroctví, někteří odešli do Bulharska, nebo do okrajových zemí Svatoplukovy říše do Čech, Polska a dál pěstovali slovanskou liturgii. Své neblahé dílo na Moravě ukončil Wiching r. 893 zrádným přeběhnutím ke Svatoplukovu soku Arnulfovi. Když r. 894 Svatopluk zemřel, učinil jeho nástupce Mojmír II. pokus obnovit samostatné církevní zřízení ve své říši. Na jeho žádost poslal papež Jan IX. na Moravu tři legáty, kteří tam vysvětili arcibiskupa a tři biskupy. Moravský stát však byl tehdy v nezadržitelném rozkladu. Některá území se od něj odtrhla /Čechy r. 895/, uvnitř zuřily dynastické spory a r. 906 jej zdolali Maďaři. Slibné dílo moravských věrozvěstů tak bylo do značné míry zničeno.
Page 10 of 191 II.České církevní dějiny 10. stol. - sv. Václav Počátky českého státu: Český stát vyrostl z drobných slovanských knížectví, díky koncentračnímu úsilí kmene Čechů, usazeného ve středu Čech a ovládaného přemyslovskou dynastií. Sjednocování bylo prováděno zcela bezohledně v duchu doby, ale mělo úspěch. Po přemožení Lučanů Přemyslovci rozšířili svou moc i na jiné kmeny českých Slovanů na západě a severozápadě Čech, sňatek Bořivoje s Ludmilou k nim připoutal srbský kmen Pšovanů.Velké oblasti severovýchodních a asi i Jižních Čech zůstávaly na Přemyslovcích nezávislé. Do těchto poměrů zasáhl Svatopluk, který připojil ke svému panství i celé Čechy. V době, kdy Čechy náležely k Moravě /882-894/ se dal Svatoplukově dvoře Bořivoj pokřtít. Bořivoj přivedl s sebou z Moravy slovanské misionáře v čele s knězem Kaichem, který asi pokřtil kněžnu Ludmilu. Sídlem Kaichovy misie se stal Levý Hradec, také proto, že Bořivoj se obával pohanské reakce. Kostel sv. Klimenta na Levém Hradci byl první křesťanský chrám na české půdě. Bořivojův pokus uvést křesťanství do Čech se setkal s odporem, který skončil vypuzením Bořivoje ze země. /vzpoura Strojmírova/. Bořivoj se uchýlil ke Svatoplukovi na Moravu, kde se mu dostalo dalšího utvrzení v křesťanské víře. Po nějakém čase se povstání utišilo a Bořivoj se vrátil do svého panství a usilovně pokračoval v pokřesťaňování země. Svědčí o tom nový Bořivojův kostel zbudovaný v Praze a zasvěcený P. Marii. Jím začala výstavba pražského hradiska. Chrám byl brzy pobořen, ale Spytihněv I. jej obnovil a dal se zde pohřbít. Na všech Bořivojových zbožných založeních se jistě podílela jeho manželka Ludmila. Její historická úloha začala zvláště, až se ujala výchovy vnuka Václava. R. 885 po smrti sv. Metoděje došlo ke krutému pronásledování jeho žáků na Moravě. Většina z nich se uchýlila do Bulharska, ale menší část odešla do Čech. Příliv slovanských kněží měl pak pro rozšíření a upevnění slovanské liturgie v Čechách nemalý význam. Spytihněv I. a podřízení Čech Řeznu: Nedlouho po smrti Bořivojově /+ asi 891/ došlo za jeho syna a nástupce Spytihněva r. 895 k významné /spíše osudné - šlo o odtržení Čech od Velké Moravy i vytržení z jurisdikce moravských biskupů/ události pro dějiny křesťanství u nás : Spytihněv a spolu s ním všechna česká knížata se podřídila v Řezně králi Arnulfovi a slíbili mu vazalskou věrnost a poslušnost. To bylo spojeno i s odtržením od moravské arcidiecéze a církevním podřízením se řezenské diecézi. Máme ovšem bezpečné zprávy z 1. pol. 10. stol. o tom, že slovanská bohoslužba v Čechách trvala dál. Literární památky vzniklé v té době v Čechách /První staroslověnská legenda o sv. Václavu, Život sv. Ludmily a liturgické zpěvy o sv. Václavu svědčí, že zde bylo slovanské kněžstvo i věřící lid, pro který staroslověnská literatura byla psána. Úcta k řezenskému patronu sv. Emmeramu v legendě dokazuje, že mezi slovanským kněžstvem a Řeznem nebylo nepřátelství. Můžeme předpokládat, že i Spytihněv oceňoval dobrodiní moravského duchovního odkazu a ochraňoval jej. Jestliže totiž sv. Ludmila vzbudila lásku ke slovanské liturgii u svých vnuků, jistě k tomu vychovávala i své syny. Tedy jistě ani bavorští biskupové nenaléhali na vymýcení slovanské bohoslužby. A tak obě formy západního křesťanství, latinská i slovanská žily svorně vedle sebe po celé desáté století. Svatá Ludmila: Kníže Vratislav: Po Spytihněvovi /zemřel mezi r 905-915/ stanul v čele knížecí družiny jeho mladší bratr Vratislav. Staré prameny na něj vzpomínají jako na zakladatele kostela sv. Jiří na pražském hradisku a v uherských kronikách je líčen jako mocný vládce a vítěz na d Maďary. Jeho manželka Drahomíra pocházela z kmene Stodoranů. Ti tvořili důležitou větev kmene
Page 11 of 191 Luticů, kteří prosluli houževnatým odporem ke křesťanství a vášnivým hájením své svobody. Drahomíra byla již křesťanka, ale ohnivý duch jejího národa se odrážel v její duši. Vratislavovi porodila sedm dětí: Václava, Boleslava a Spytihněva, který zemřel v dětství, a čtyři dcery, z nichž známe pouze Přibyslavu. Kněžna Ludmila jako vychovatelka: Václav se narodil kol. r. 907-908 a byl pokřtěn patrně slovanským knězem, jedním z Metodějových žáků. Jiný slovanský kněz Pavel, který žil na Ludmilině dvoře, byl prvním Václavovým učitelem: I dala jej bába jeho Ludmila učiti knihám slovanským, a on následuje učitele, naučil se rozumu všemu vbrzce.budoucímu knížeti se však mělo dostat hlubšího vzdělání. Už tehdy stávala v Čechách jakási vyšší škola na Budči při kostele sv. Petra. Učitel této školy, který má již v nejstarší latinské legendě výmluvné české jméno Učen, byl asi také domácího původu.václavovi se tedy dostalo vzdělání, jakým se nemohli honosit ani panovníci velkých národů, ba ani soudobí němečtí králové. /Ota I. se naučil až v pozdním věku číst/. Ještě důležitější však bylo, že příklad zbožné babičky a literární vzdělání uschopnily mladého knížete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu Kristova náboženství. Toto náboženství, které mělo jako jinde i v českém národě způsobit hluboký převrat mravní i myšlenkový a položit tak základ skvělé křesťanské kultury, přišlo do Čech už několik desetiletí před Václavem, ale teprve o něm víme, že přilnul k vznešenému křesťanskému ideálu s veškerou silou svého nevšedního ducha a veškerou vroucností svého mladého srdce a snažil se později jako vladař uvádět tento ideál plně a opravdově do života. Tím však, jak říká významný historik, mladý horlivec vystoupil povahou i snahou z řádu svého, stal se zcela nepodobným knížeti a dědici trůnu, jak jej znala a chtěla míti doba, dechem nové myšlenky ještě sotva dotčená. Konflikt s Drahomírou a umučení sv.ludmily: Celá hloubka rozporu mezi ideálem, ke kterému přilnul chlapec a světovým názorem jeho okolí začala být zřejmé teprve po několika letech, když kníže Vratislav předčasně zemřel /r. 921/ a když jeho vdova Drahomíra se snažila vtisknout poněkud jinou podobu dosavadnímu režimu a zejména výchově prvorozeného syna. Ti, kteří u pražského dvora přáli dosavadnímu vývoji, tušili, že od Drahomíry hrozí nebezpečí. Proto ponechali sice správu země do Václavovy plnoletosti Drahomíře, ale Václava, tehdy 13letého, když jej formálně povýšili na knížete, svěřili spolu s mladším bratrem Boleslavem na další vychování Ludmile. Je pochopitelné, že se tím Drahomíra cítila uražena jako matka i jako kněžna. Různí našeptávači její roztrpčenost a hněv ještě více rozdmýchávali a radili, aby napravila silou, co pokládala za křivdu. Proč mi má být ona jako paní? Zahubím ji, a dostanu v svou moc všechno její bohatství a budu panovati svobodně. Nadarmo se Ludmila, když viděla hněv mladé kněžny, zřekla poručnictví nad vnuky a uchýlila se svými kněžími na tetínské hradisko. Zloba snachy ji pronásledovala až tam. V noci před 15. nebo 16. září r. 921 dva Drahomířini družiníci, Tunna a Gommon vnikli na Tetín Ludmilu zardousili jejím vlastním závojem, ačkoli si sama přála prolít krev po způsobu starokřesťanských mučedníků. Důvodem zločinu Drahomíry byla jistě její žárlivost a s ní i chtivost kněžny i jejích rádců po Ludmilině statku. Nejhlubší důvod tragedie však je rozpor mezi křesťanstvím činu a křesťanstvím slova, který obě strany rozděloval. Kristián charakterizuje Ludmilu jako ženy všelikých plodů dobrotivosti plnou, v almužnách štědrou, v bdění neúnavnou, v modlitbě nábožnou, v lásce dokonalou v úslužnosti k sluhům Boží přehorlivou, matku sirotků, těšitelku vdov, navštěvovatelku vězňů... Úcta sv.ludmily: Nad místem umučení a prvním hrobem sv. Ludmily vystavěla Drahomíra kapli sv. Michaela. Podle legend proto, aby zázraky na přímluvu sv. Ludmily byly připisovány sv. Michalu. Sv. Václav brzy po nastoupení přímé vlády dal přenést ostatky své babičky do Prahy a uložit je v Chrámě sv. Jiří, kde jsou dodnes. Tímto přenesením, vedle biskupova zápisu do martyrologia se stala podle středověkých zvyklostí první českou světicí.
Page 12 of 191 První životopis o ní byl napsán ve slovanském jazyce. Je z pol.10. stol. Její svátek se uvádí v kalendáriu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z r. 1137. Její úcta rostla nepřetržitě v době gotické i barokní, až do nové doby. Oslavují ji četní čeští vrcholní umělci. Z hudebních děl vyniká mohutné oratorium Antonína Dvořáka sv.ludmila. Svatý Václav: Nastoupení samostatné vlády: Když se Václav asi 924 ujal vlády, bylo mu asi 18 let. Po matce zdědil energii a silnou vůli. Jeho hluboká zbožnost zdvojovala jeho mladé síly a doplňovala jeho nezkušenost. V nástupnické řeči, kterou mu životopisci vkládají do úst, Václav oznamuje napřed vladykům svou pevnou vůli, že se jednou provždy rozchází se stranou, která byla u moci za jeho matky a říká, že dobře ví o jejích intrikách a že nemá v úmyslu je dále snášet. Po těch slovech rozvíjí svůj program: Ať láska k míru vře doma i venku v zemi. Soudcové ať se střeží podvracováním poškozovat práce jakékoliv prospěšnosti. Ať nikdo z vás se již nedopouští ohavnosti vraždy, jíž jste se často poskvrňovali. Neustanete-li od porušování tohoto zákona z bázně před nejvyšším Králem, pak vězte, že hněv náš vzplane proti takovým nešlechetníkům, a rozpálen horlivostí Boží dá jim stíti hlavu! Do provádění svého programu se dal Václav s horlivostí a energií která zasluhuje úcty a překvapuje v jeho věku. Jak lze soudit z životopiscových zpráv, nevraživost mezi oběma směry trvala dál. Václav, aby jí učinil přítrž, sáhl k činu, který dokazuje jeho energii. Poněvadž jeho strana označovala Drahomíru za původkyni těchto nepokojů,václav poručil své matce, aby odešla do ústraní na Budči nebo v cizině, dokud nebude v zemi učiněn pořádek.takovou energii jeho odpůrci jistě nečekali od mladíka, který zdánlivě neměl na mysli nic jiného než modlitbu a dobré skutky. Později, když se situace zklidnila, povolal Václav matku zpět. Bývalého panování však byla zbavena až do smrti. Ostatně se zdá, že Drahomíra, když viděla synovu horlivost se zcela smířila s jeho směrem. První legenda slovanská říká, že ona se radovala z víry svého syna a z dobrodiní, které prokazoval. Poměr Čech k říši: V době, kdy se Václav ujal vlády, hrozilo české zemi vážné nebezpečí. Arnulf, vévoda bavorský vtrhl r. 922 do Čech. Důvod není zcela jasný. Snad si dělal nárok nad vrchní panství nad Čechami. Jisté je, že Arnulfova politika směřovala proti Sasku, proti Jindřichovi I., který se r. 919 stal německým králem, sjednotitelem německých vévodství a zakladatelem nové německé říše. Víme, že Arnulf sám chtěl být německým králem a měl dobré styky s Maďary, jejichž pomoci používal proti Jindřichovi. Snad s těmito událostmi souvisí odklon Čech od Bavor a příklon knížete Václava k Jindřichovi a politické orientaci saské, o čemž svědčí také převládnutí úctu sv. Víta, saského světce. Poměr Václava k saskému Jindřichovi byl tedy přátelský. Znakem toho je i darování ostatků sv. Víta knížeti Václavovi pro jeho nový, monumentálně budovaný kostel. Podle názoru současníků měly totiž ostatky sv.víta tajemnou státotvornou moc a věřilo se, že od té doby co se ostatky dostaly do Saska, moc Franků začala ochabovat a moc Sasů růst, takže se Sasko ze země poddané stalo zemí svobodnou. Snad tedy i přemyslovská Praha, obdarovaná světcovými ostatky, měla mít účast na podobném dobrodiní. Velmi často se poměr sv. Václava k říši a k Jindřichovi líčí zcela jinak. Byl prý to právě kníže Václav, který se uvolil platit říši poplatek 500 hřiven stříbra a 120 volů. Historické zprávy nás bezpečně poučují, že běží poplatek velmi starý. /Viz výše/. Kosmas, jenž o něm mluví při příležitosti výpravy Jindřicha III. Proti Čechám r. 1040, vykládá zmateně, jako by jej ustanovil Pipin, syn Karla Velikého. Není však zcela jisté, zda Pipin mohl do českých dějin zasáhnout. Zpráva znamená jen tolik, že v době Kosmově se hledělo na poplatek jako cosi dávného, od věků ustanoveného. Poplatná byla i Morava, a to i Morava Svatoplukova.
Page 13 of 191 Poplatek sám neznamenal ještě poddanství. Byl tzv. Tributum pacis, poplatek za mír, úplatek nepokojnému sousedovi, aby dal zemi pokoj, nebo poplatek místo kořisti. Je více než pravděpodobné, že poplatnost existovala již za Spytihněva, který se r. 895 podřídil Arnulfovi a Řeznu. Že by se byl Václav jako prvý z českých panovníků zavázal k odvádění poplatku, je historický omyl. Byly-li Čechy za jeho vlády poplatné, nevíme. Politika Čech byla asi ve spojeneckém souladu s politikou Jindřichovou vůči Maďarům, kteří tenkrát byli metlou křesťanské Evropy. Když tedy říká saský kronikář, že kníže byl Jindřichovi užitečným, sluší se těmito slovy rozumět v tom smyslu, že asi ve stejné míře byl Václavovi užitečným i Jindřich. Patrně i na Čechy doby Václavovy se vztahovalo Jindřichovo příměří s Maďary na devět let, takže český stát netrpěl jejich barbarskými nájezdy. Vláda sv. Václava: I když říše prvních Přemyslovců byla značně rozsáhlá, její vnitřní složení nemělo náležitou pevnost. Byla to patrně řada drobných knížectví, v nichž celkem samostatně vládli menší pohlaváři pod vrchní správou českých knížat. Teprve po delších zápasech s těmito knížaty, od kterých vždy hrozili porušení slibu věrnosti a odtrhnou se od přemyslovského státu, podařilo se nástupcům sv. Václava tyto staré rody vyhubit a správu jednotlivých krajů svěřit velmožům ze své družiny. Moc a nadvládu nad rozlehlými kraji mohli první Přemyslovci udržet jen náležitou přísností. Ani sv. Václav nemohl tvořit výjimku. Legendy jen mimoděk poodkrývají tuto drsnější tvář mladého knížete. Jinak ji zpravidla zakrývají maskou mnišských ideálů a ctností, kterými, jako příklad křesťanského vladaře měl být naplněn. Píší na jedné straně, že kníže Václav drsným rouchem žíněným jsa vespod oblečen a navrchu v šat královský jsa zahalen, skromnou stravou se spokojoval a setrvával i v noci na modlitbách, naproti tomu jinde doznávají, že kníže stoloval se svými družiníky, že je opatřoval nejlepším oděním a zbraněmi a také jestliže se u někdy stalo jako knížeti, když mezi takovými zvířaty spolu s nimi hodovala hojněji se napil, druhý den činil pokání. Legendy vyprávějí, že Václav, proniklý novou křesťanskou morálkou žaláře pobořil a všecky šibenice pokácel a raději pod nějakou záminkou odcházel ze soudní síně, než aby byl přítomen ortelů smrti, na druhé straně však vyprávějí, že Václav ty, kteří se po krčmách toulají a víru opouštějí, dával ihned spoutati a krutě zmrskati mnohými ranami a hrozil, že jeho hněv dá sraziti hlavu každému, koho najde v té věci vinným. O mužné energii mladého knížete svědčí jistě výmluvně to, že měl dosti odvahy vystoupit i proti matce a změnit spád české politiky, právě tak jako se nebojácně postavit proti mladšímu bratrovi. Když jej Boleslav záludně pozval do Boleslavě, Václav, i když byl patrně varován, směle a nebojácně, vědom si své duševní i tělesné převahy, ozbrojuje sebe i družinu a přijímá pozvání. Také Kristián dává Václavovi osobně se utkat s knížetem kouřimským a nabídnout mu souboj místo boje obou jejich vojsk. Při osudné hostině ve Staré Boleslavi, když prý spiklenci, majíce ukryty meče pod šaty, třikrát povstali na znamení, že už přišla chvíle, Václav neděsil se nebezpečí a nejsa nikterak stísněn /i když byl opětovně varován/, svou duševní převahou a statečností přemohl spiklence, takže jakoby něčím přemoženi klesli na sedadla a pozbyli odvahy. Ano, při vlastním útoku Boleslavově Václav srazil útočníka k zemi se slovy: Co ti to napadlo bratře? a vytrhl mu meč, takže Boleslav v úzkosti počal prý volat o pomoc. Všechny tyto skutečnosti nasvědčují, že sv. Václav byl skutečně kníže odvážný a statečný, rytíř Kristův, ale také bohatýr, který se dovedl odvážně postavit každému nebezpečí. K nejzákladnějším otázkám doby sv. Václava náleželo vykořenění pohanského smýšlení a pohanských přežitků, přeměna staré české společnosti v novou, křesťanskou. Právě v těchto snahách je třeba spatřovat hlavní zásluhy mladého energického knížete. Šířením křesťanství a praktickým uskutečňováním jeho zásad zasloužil se sv. Václav o budoucnost národa víc než nevím jakými politickými a vojenskými výboji. Nejnárodnější politika jeho doby
Page 14 of 191 byla politika skutečného pokřesťanštění národa. Byla to životní otázka. Jen křesťanství mohlo stmelit rodící se stát, zajistit jeho existenci a kulturně jej povznést. Z legend svatováclavských se dovídáme reálně o Václavových křesťanských reformách jen málo. Důležité jsou zmínky o tom, že Václav byl dalek užívání všelikých muk pohanských při soudech že obviněné z bídných zločinů vysvobozoval, nebo že vykupoval ty, kdo byli prodáni /pro nějaké provinění/ do otroctví. Stejně tak alespoň v několika náznacích můžeme vyčíst ze starších legend že Václav se snažil o zmírnění otroctví, které bylo v jeho době v našich zemích velmi rozšířeno. Životopisec mimochodem prozrazuje, že Václav v sobotu velikonoční a svatodušní, kdy se konaly hromadné křty, když se neobjevilo dosti dítek /patrně z urozenější společnosti/, posílal na tržiště a všecky mladé otroky, které tam otrokáři přivedli na trh, z lásky k Bohu vykupoval, aby je pak věnoval kněžím. Sv. Václavu se příčilo, aby otrocké děti byly prodávány židovským kupcům a od nich pak odváženy do Uher, nebo do Arábie, jak bývalo zvykem, a zmírňoval jejich osud tím, že je daroval kostelům nebo kněžím. Na odstranění otroctví, příliš vžité a rozšířené instituce tehdejšího hospodářství, sám nepomýšlel, ba ani pomýšlet nemohl, neboť z hlediska tehdejší doby se zdálo, že svět bez existence otroctví je nemožný. Už první legenda slovanská o sv. Václavu vypravuje, že zbožný kníže zbudoval kostely při všech hradech a při nich zřídil velkolepě služebníky Boží. Významných hradisek v Čechách, tj.v severozápadním úseku středních Čech není tolik, aby v nich v krátké době nemohly být postaveny chrámy. I kostel P.Marie na Budči mohl vzniknout v době Václavově.V Praze dokončil chrám sv. Jiří, založený Vratislavem. Nejvýznačnější stavbou Václavovou je ovšem chrám sv. Víta na pražském hradisku, rozlehlá čtyřapsidová rotunda s přilehlým přístavkem pro schodiště u severozápadní stěny lodi. Vzorem stavby byl mariánský chrám, založený po r. 805 v dalmatském Zadaru tamním biskupem sv. Donátem, a později zasvěcený jemu samému. Václavova monumentální rotunda svatovítská je skvělým příkladem karolínské stavby, jedinečným ve střední Evropě. Díla malby a plastiky z té doby se nezachovala. S Václavovým životem je také spojen pražský knížecí palác. Z jeho nejstarší fáze, kdy byl obýván světcem, je zjištěno jen jižní křídlo. Na jižním svahu hradního vrchu byly objeveny nízké terasovité úpravy zasypané sutí a nálezy od sklonku 10.stol. Byly to patrně terasy vinic z počáteční fáze hradiska. To ilustruje legendární zprávy o sv. Václavu, jak vycházel v noci na svou vinici pro révu, kterou pak lisoval pro mešní účely. V církevním ohledu byl asi sv. Václav nucen pokračovat zatím v politice svého strýce Spytihněva a svého otce Vratislava. Udržoval přátelský poměr k Řeznu a k jeho biskupovi. Stavba velkého kostela svatovítského a uznání svatosti kněžny Ludmily mohou být náznakem velkých plánů sv. Václava, aby se Praha stala sídlem biskupství. Kanonizace sv.ludmily měla jaksi posvětit pražskou půdu pro tento účel. Snad se založením biskupství souvisí i zamýšlená cesta sv. Václava do Říma, odkud papežské svolení k založení pražského biskupství přinesla později jeho neteř Mlada.Tímto činem chtěl vzdělaný kníže aspoň částečně korigovat osudný čin svého strýce Spytihněva, který se i v církevním ohledu podřídil Řeznu. Přes hojné styky Václavovy s německým kněžstvem latinského obřadu, zaujímají přední místo na Václavově dvoře kněží slovanští. Kněz Pavel, někdejší důvěrník kněžny Ludmily se někdy nazývá presbyter maior pražského hradiska, vyzdvihuje tělo sv.. Ludmily a později pohřbívá tělo sv. Václava, vychovatelem Václavovým je kněz Učen. Tím spíše, už z důvodů praktických, byla v slovanská bohoslužba popředí i na venkově. Mučednická smrt sv. Václava.
Page 15 of 191 Mladému a vzdělanému knížeti nebylo souzeno řídit osudy českého státu déle než asi osm let. Část velmožů jeho ušlechtilé snahy nechápala: Co si počneme s ním? Vždyť je zkažen od kněží a je jako mnich! Využila ctižádostivosti a vládychtivosti jeho bratra Boleslava ke spiknutí proti Václavovi a rozhodla se jej odstranit. Bylo to spiknutí politické, ale nesporně bylo reakcí proti křesťanskému rázu Václavovy vlády. A tak došlo k oné známé smutné události z 28. září r. 929 /935/, k vraždě ve St.Boleslavi.Václav zahynul jako oběť bratrovy ctižádosti, ale i jako uskutečňovatel české křesťanské tradice, k níž položila základ činnost sv. Metoděje. Vrahové darovali mimoděk národu svatého mučedníka: A tak, opovrhnuv vévodství vznešenosti pozemské, v němž předtím statečně vládl, v království nebeské vévoda a mučedník pravý vešel. Spornou otázkou zůstává datování staroboleslavské vraždy. Den 28.září připadá na pondělí r. 929, o němž, jako o době vraždy mluví Kristián i Kosmas, / moderních historiků Pekař/, ale i na pondělí r. 935, na němž se ustálila romantická historiografie z důvodů snazšího vysvětlování některých souvislostí. Svatováclavská úcta Život světců nekončí jejich pozemskou smrtí, ale v jistém smyslu začíná jejich nové působení na zemi. Stejně tak tomu je u sv. Václava. Kanonizace sv. Václavova jeho úcta do konce středověku: Tragický konec mladého knížete mu vzbudil jisté sympatie i u těch, kteří dříve nesouhlasili s jeho vládním směrem. I Boleslav brzy uznal svou vinu a symbolicky to naznačil, když dal bratrovo tělo přenést do Prahy a uložit jej v jižní apsidě svatovítské rotundy. Tím vlastně provedl důležitý akt kanonizačního procesu podle tehdejšího církevního práva.datum přenesení 4. března se objevuje i v kyrilsky psaných zprávách, ale je opět obtížné rozhodnout mezi roky 932 a 938. Také bavorské prostředí začalo brzy uctívat světcovu památku a vytvořilo první latinskou svatováclavskou legendu Crescente fide christiana. Lze předpokládat, že ještě před zřízením pražského biskupství úcta sv. Václava zobecněla, ovšem mimo zástupy drsných bojovníků. Když při přepadení Libice na sklonku září r. 995 obležení žádali o příměří na svatováclavský den, tu, jak vypravuje sv. Bruno z Querfurtu, obléhatelé pokřikovali: Je-li vaším svatým Václav, je naším ovšem Boleslav! O úctě sv. Vojtěcha ke sv. Václavu svědčí dostatečně to, že dal podnět k dílu Kristiánovu. Už předtím, na počátku Vojtěchova biskupského působení, vyzval císař Ota II. Gumpolda k sepsání legendy. /Vdova po Boleslavu II. Emma si její text dala iluminovat fuldskou školou/. V 10.století je sv. Václav sice českým světce ale ještě ne národním patronem. V legendách je z hlediska morálky evangelia odsuzován čin bratrovraždy, zavrženíhodný skutek pohanské doby. Líčí sv. Václava jako oběť zápasu mezi křesťanstvím a pohanstvím, mezi starou a novou mravností. Rys ochránce národa tu ještě chybí. Vážná proměna nastala v 11., a 12. století. Probuzené české národní vědomí se děsí před kulturní germanizací, která národu zároveň brala slovanskou bohoslužbu a hledá oporu u svých patronů v nebesích. První místo zde zaujímá sv.václav. Už na samém počátku 11. století se objevuje jeho obraz vedle obrazu panujícího knížete na českých mincích a tak symbolizuje českou státnost. Koncem tohoto století se také nazývá pražský hrad hradem sv. Václava a někdy v té době vznikají první sloky svatováclavského chorálu: utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave. V té době se také objevuje obraz sv. Václava na české státní pečeti a jeho svátek se stává dnem shromáždění předních velmožů země, kdy rozhodují důležité záležitosti státní i církevní. Kronikář z počátku 12. století nazývá český národ rodinou svatého Václava. Sv. Václav se přirozeně stává ochráncem a pomocníkem českých bojovníků. Jeho zásluze bylo přičítáno české vítězství za knížete Břetislava r. 1040 nad Jindřichem III. Podobné ochraně sv. Václava je přičítáno české vítězství nad Němci u Chlumce r. 1126 a řada dalších.
Page 16 of 191 Sv. Václav se stává nebeským spolubojovníkem českých vojsk. An české vojsko požehnává a na Němce mečem mává /Dalimil/. V té době dostává sv. Václav také jinou vnější podobu. Jestliže na mincích z doby Jaromírovy se sv. Václav ještě objevuje jako mnich s rukama na prsou zkříženýma, za krále Vratislava vystupuje jako kníže a skutečný vévoda s helmou na hlavě a s korouhví v truce. /Této korouhvi sv. Václava bylo přičítáno velké vítězství Přemysla Otakara II. r. 1260 v bitvě u Kressenbrunu/. V dalším období přibývá jiná zbroj, až ve 12. století obraz národního světce nabývá podoby ozbrojence a bojovníka na koni. Zároveň s tímto vojenským významem se stává sv. Václav ochráncem českého národa, jako dárce míru a pokoje. V tomto pojetí se objevuje od časů krále Vladislava jeho podoba na české státní pečeti s charakteristickým nápisem: pax regis Wladislai in manu sancti Wenceslai, - mír země krále Vladislava v rukou sv. Václava. Spolu se sv. Ludmilou, sv. Vítem, sv. Klimentem a s pěti bratřími stává se sv. Václav skutečně národním světcem a českým patronem. K novému převtělení českého vlastenectví a české státnosti v úctu svatováclavskou dochází potom v době Karla IV. Sám Karel píše legendu o sv. Václavu a v novostavbě kostele sv. Víta vyzdobil jeho kapli nejkrásnějšími českými drahokamy. Tato kaple se pak stala schránkou i nově upravené české koruny, kterou Karel IV. prohlásil za majetek sv. Václava, takže budoucím českým králům byla jen propůjčena a ti byli jen dočasnými nositele věčné koruny svatováclavské, jakožto symbolu českého státu. Pozoruhodnou sochařskou výzdobou svatováclavské kaple je socha vytvořená Petrem Parléřem. Slavný architekt a sochař použil zde snad ponejprv metody, ke které dospívá teprve moderní antropologie, a modeloval světcovu hlavu podle jeho lebky. Svatováclavská úcta byla živá také v době husitské. Staří čeští světci byli husitům milí, protože se dočítali v legendách, že přijímali podobojí. Proto se nejednou setkáváme na husitských oltářích s vyobrazením českých patronů se sv. Václavem a Husem, např. jak sv. Vojtěch celebruje mši sv.a sv. Václav s Husem mu přisluhují.v době husitské byl svatováclavský chorál rozmnožen o nové sloky: Ty jsi dědic české země,rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím. Svatováclavský chorál se ozýval z úst Božích bojovníků v letech husitské revoluce, ale také v bitvě u Lipan, kde spojení husité a katolíci přemohli táborské nebezpečí. Ve významných dobách českých dějin se svatováclavská hymna ozývá jako česká národní hymna. Svatováclavská úcta v nové době: Období protestantismu v 16. století zchladilo svatováclavskou úctu. Ale i zde víra, že staří čeští světci přijímali podobojí sbližovala zluterizované husity, i stoupence Jednoty bratrské a její přední představitele, jako Budovec, Karel st. ze Žerotína, Jan A. Komenský se v duchu národní a náboženské tradice hlásí k úctě sv.václava. Daleko víc v této době sv. Václav dražší katolíkům, kteří v něm viděli svého patrona a ochránce. Když pak pokořený a zdeptaný národ se po bitvě na Bílé hoře ocitl na pokraji zániku, tu opět Čechové hledají záchranu u svých národních patronů, zejména u sv. Václava. Za mnohé tu promlouvá jezuita Bohuslav Balbín: Viz, kterak hubí lid tvůj národové cizí, braň nás svatý Václave! V duchu Balbínově pokračuje pak celé naše vlastenecké baroko. V té době se šíří i pověst o Blaníku a v něm spícím vojsku sv. Václava, který zachrání Čechy, až bude nejhůře. Koruna svatováclavská byla po celé 19. století symbolem bývalé samostatnosti. Ukázalo se to v srpnu r. 1867, kdy byly přiváženy české korunovační klenoty z vídeňské dvorní klenotnice zpět do Prahy. Vlak sice jel českými zeměmi v noci, ale po celé trase z Břeclavi až do Prahy velké davy lidu jásavě pozdravovaly českou korunu. V Praze byla koruna vezena ke sv.
Page 17 of 191 Mikuláši na Malé straně, kde kardinál Schwarcemberk sloužil slavné bohoslužby. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm! Svatováclavská idea dostává opět nový obsah jako mocná opora státoprávního zápasu Čech s Vídní. Tato úcta a naděje se vtělila také v nejkrásnější sochařské dílo J.V. Myslbeka sochu sv. Václava na Václavském náměstí. /J.Kadlec/ Doplnění historického obrazu podle J. Pekaře: Sv. Václava oslavily legendy /slovanské i latinské/, vznikající hojně od 2. pol. 10. stol., jako prvého velkého svědka příslušnost Čechům ke křesťanským národům, tj. kulturním vůbec. Kostel sv. Víta, v němž byl pochován, stal se hlavní českou svatyní. Hrad pražský slul hradem sv. Václava a později vše, co bylo v národním životě zvlášť důležitého bylo spojováno s jeho jménem. Také na Moravě /Olomouc/ a v Malopolsku /Krakov/ je sv. Václav patronem hlavních zemských kostelů a svědkem působení Čech na východ. Boleslav I /929-967/ : Zavraždění sv. Václava, jehož vláda byla založena na přátelských stycích s novou německou saskou dynastií, bylo asi popudem Jindřichovi, aby proti novému knížeti Boleslavovi zakročil a donutil jej k slibu poslušnosti. Saští panovníci v té době začali obchvacovat české Slovany i ze severu, když si podrobili srbské kmeny. Když po Jindřichovi nastoupil na trůn král Ota I. /935/, postavil se Boleslav proti němu a vzdoroval mu dlouhá léta. Teprve r. 955 s vybranou legií českých bojovníků mu pomáhá proti Maďarům v bitvě u Lechu. Po porážce Maďarů se snad i moravští Slované, nebo alespoň jejich část zbavili maďarského panství, nevíme ovšem, zda Boleslav rozšířil své panství i na Moravu. Zato víme, že vládl řadě kmenů v horním Slezsku a v Krakovsku.Tou dobou se začaly polské kmeny organizovat ve větší stát se sídlem v Hnězdně. Boleslav s nimi udržoval přátelské styky. Jejich knížeti Měškovi dal svou dceru Doubravku za manželku. Tak se otevřela Polákům cesta ke křesťanské víře. Židovští obchodníci s otroky, cestující po slovanských zemích, jejichž zprávy se nám zachovaly, líčí moc Boleslavovu jako velikou a Prahu jako největší obchodní místo ve slovanských zemích. Rozvoj české moci za Boleslava I. nás nutí mít za to, že v jeho době už byla založena moc pražských knížat nad ostatními kmeny v zemi. Známe jen některá jména těchto kmenů na severu a západě: Pšované, Litoměřici, Děčané, Glomači, Lučané, Zličané, Charvati. Východ a jihovýchod země byl ještě za Boleslavů pod panstvím knížete Slavníka, sídlícího na hradě Libici. Slavníkovci byli již ale asi pod svrchovaností pražských knížat.
Page 18 of 191 III. České církevní dějiny 10. stol.- pražské biskupství, sv. Vojtěch Předčasná smrt sv. Václava a následující politický převrat zmařily Václavův plán český stát církevně osamostatnit zřízením vlastního biskupství. Když se pak Boleslav I., Václavův vrah a nástupce přesvědčil o nezbytnosti takového kroku, nebylo to již tak snadné, evropské mocenské poměry byly mnohem složitější. Zřízení biskupství byla záležitost, která nezávisela jen na vůli českého knížete. Vyžadovala souhlas papeže i císaře.to se však týkalo evropské politiky, která tehdy byla ve znamení soupeřství mezi papežstvím a císařstvím.císař Ota I. pohlížel na slovanské krajiny východně od Labe jako na misijní oblast říše. Chtěl zřídit v Magdeburku nové arcibiskupství, jemuž by byly podřízeny všechny národy, které by on sám, nebo jeho nástupci obrátili na křesťanství. Tedy podle toho plánu nemohla být nikdy zřízena samostatná slovanská církevní provincie a nemohl vzniknout správní církevní obvod, který by podléhal přímo svatému stolci. Když papež Jan XIII. r. 967 Magdeburk konečně povýšil na arcibiskupství, nepodřídil se nijak slepě císařově vůli, ale zachoval si určitou nezávislost. Obdařil sice Magdeburk znamenitými výsadami, ale omezil jeho oblast pouze na tehdy již podrobená slovanská území. Papež se nechtěl vzdát účasti na misijních podnicích, ale zamýšlel je sám řídit a podle okolností jednat přímo i s novými národy získanými pro křesťanství. Za této situace se jednalo o založení pražského biskupství. Proto jednání bylo dlouhé a obtížné. Jednání Boleslava I. s císařem Otou I. a papežem Janem XIII: Iniciativa o zřízení biskupství vyšla od Boleslava I. Vypravil do Říma /r. 967/ dceru Mladu a ta přinesla odtud list, jímž papež dal žádosti zásadní souhlas. /Kromě toho přinesla Mlada zakládací listinu prvého kláštera benediktinek. Vznikl při kostel sv. Jiří, Mlada se stává první abatyší,s řeholním jménem Marie/. Bylo rozhodnuto, že nové biskupství nebude včleněno do metropole magdeburské, jak by si přál císař, ale nezůstane ani v metropoli salcburské, kam dosud Čechy náležely jako součást řezenské diecéze /aby nevzrostl vliv bavorských vévodů, znepřátelených s císařem/. Nová diecéze byla včleněna do staré metropole mohučské, kde papež mohl uplatnit velký vliv. Pražská diecéze obsahovala nejen Čechy, ale i Slezsko, Krakovsko a oblasti východně odtud tedy misijní kraje. Sv. Wolfgang: Cesta ke zřízení pražského biskupství se uvolnila teprve po smrti řezenského biskupa Michala, který nebyl ochoten vyvázat českou zemi ze své diecéze. Jeho nástupce, sv. Volfgang, který předtím působil jako misionář v Uhrách, viděl, jaké dobrodiní by pro Čechy znamenala vlastní církevní organizace, a dobrovolně, nezištně a z přesvědčení dal souhlas k oddělení Čech od řezenské diecéze. Svým oponentům z katedrální kapituly řekl: Vidíme v půdě oné země skrytou vzácnou perlu, kterou nemůžeme získat, neobětujeme-li své poklady, proto slyšte: Rád obětuji sebe sama i vše, co mi patří, aby tam církev zesílila a dům Páně zapustil pevné kořeny. K založení biskupství došlo krátce před smrtí Oty I. /zemřel 7.5.973/. Za prvního biskupa ustanovil Jan XIII. bývalého korveyského mnicha Dětmara, který byl již delší dobu v Čechách a měl Boleslavovu důvěru. Až v lednu 976 mohl přijat z rukou mohučského arcibiskupa Willigise svěcení. Tím pražské biskupství zahájilo svou činnost. Biskupství moravské: po boku Dětmarově vystupuje jako poradce mohučského arcibiskupa také biskup moravský. Kdo byl tento moravský biskup? Není stopy po zakládací listině moravského biskupství. Z toho plyne, že jde o zbytek staré církevní organizace, kterou papež Jan IX. s pomocí arcibiskupa Jana a biskupů Benedikta a Daniela obnovil na Moravě po vyhnání slovanských kněží v letech 899-900. Maďarským nájezdníkům se nepodařilo zničit celý církevní život. Na uhájených územích se asi udrželo jedno z moravských biskupství, i když jeho správce neměl stálé sídlo. V sedmdesátých letech 10. století měla tedy Morava vlastního biskupa s diecézí nezávislou na diecézi české.
Page 19 of 191 Sv. Vojtěch: Nástupcem Dětmarovým na pražském stolci byl sv. Vojtěch. Mládí sv. Vojtěcha: Pocházel z mocného rodu posledních mimopřemyslovských knížat, ovládajících severovýchodní část nynějších Čech včetně Kladska. Jeho otec Slavník pocházel po otci z knížecího rodu charvátského, matka Střezislava byla snad Přemyslovna.Vojtěch se narodil kol. r. 956 a mládí prožil na Libici pod vedením domácího kněze Radly spolu se starším bratrem Soběborem a mladšími sourozenci Spytimírem, Bobraslavem, Bořejem a Čáslavem a otcovým levobočkem Radimem. Pak byl poslán na tehdy slavnou školu v Magdeburku. Léta tam strávená byla velmi plodná. Dosáhl tam vzdělání, o němž současníci mluvili vždy s respektem. Vynikal také příkladným křesťanským životem. Chlapce si oblíbil tuhý a nepřístupný asketa Adalbert, arcibiskup magdeburský, po němž dostal Vojtěch biřmovací jméno, které pak tolik proslavil. Vojtěch se vrátil do Čech jako podjáhen r. 981. R. 982 byl svědkem těžkého umírání biskupa Dětmara, který na smrtelné posteli bědoval nad svou povolností a přílišnou opatrností, která mu nedovolovala, aby rázně vystoupil proti zlořádům mezi laiky a klérem. To na Vojtěcha učinilo nezapomenutelný dojem. Přemyslovci se snažili využít všech příznivých okolností k likvidace slavníkovské domény. Využili k tomu i volby Dětmarova nástupce. A tak byl 19.ledna 982 přes své zdráhání zvolen Vojtěch za pražského biskupa. Přemyslovci počítali s tím, že Slavníkovec Vojtěch jako biskup celé země bude ve smyslu otonského názoru služebníkem Přemyslovců, kteří si dělali nárok na bezprostřední panství nad celou zemí. Ukázalo se však, že tato kalkulace byla mylná. První léta Vojtěchova episkopátu: Ve Veroně, kam si jel Vojtěch pro investituru /neboť císař s mohučských arcibiskupem Willigisem dlel právě v Itálii/, se seznámil s mnoha vynikajícími muži, jako byli Toulský biskup Gerard a zvláště Clunyjský opat Majolus, nekorunovaný papež, skutečný vládce a arbiter v církevních a duchovních věcech doby a nejvýznačnější představitel clunyjské reformy, která měla vedoucí úlohu velkého reformního hnutí v církvi. Clunyjská reforma byla původně myšlena a prováděna jako reforma čistě kláštěrní, jako návrat k původní přísné řeholi sv. Benedikta, ale svými důsledky nutně směřovala k prohloubení náboženského života v celé církvi. Vedla nakonec také k emancipaci církve z područí světské moci, do kterého se dostala jednak nadvládou císařství nad papežstvím, jednak feudálním systémem, který udělal z biskupů a opatů světské pány, sloužící zájmům svých panovníků a často zanedbávající své pastýřské povinnosti. Vojtěch, nadšený novým rozšířením obzoru i hloubkou poznaných myšlenek, přijal clunyjské reformní myšlenky i snahu o emancipaci církve z moci světských knížat plně za své a jal se je hned nadšeně uskutečňovat. Ovšem nebylo většího kontrastu než mezi reformními ideály clunyjskými a náboženskou a církevní situací té doby v Čechách. Většina národa vězela v pohanských obyčejích byla křesťanskou jen podle jména. Bylo třeba začít znovu. Aby se však mohlo začít s takovým dílem, bylo by třeba dokonalého porozumění a souladu mezi biskupem Vojtěchem a světskou mocí. Pokud měl kníže alespoň zpočátku dobrou vůli, velmi brzy byl omezován ve svobodném rozhodování svými velmoži, zvláště rodem Vršovců o jejichž divokosti a nezkrotném egoismu nás nenechávají současná svědectví na pochybách. Reakce proti Vojtěchově správě se ohlásila v plné síle, když se mladý biskup pustil do nerovného boje se svým stádcem kvůli některým jevům, které jej zraňovaly nejbolestněji, ale které byly mezi lidmi vžité a takřka samozřejmé. Především mnohoženství a sňatky s příbuznými, otrokářství velmožů, jejichž nejvýnosnějším zaměstnáním kromě války byl velmi rozvětvený obchod se zajatci a otroky vůbec. Vojtěchovo úsilí bylo také zrazováno odporem nebo netečností velké části kléru, žijícího nekanonicky. Je pochopitelné, že vyzněla naprázdno i snaha Vojtěchova na zavedení řádné církevní daně. K těmto zlořádům, které byly
Page 20 of 191 zásadní překážkou skutečné nápravy v duchu západní reformy biskup přirozeně mlčet nemohl. Že neslevil, je jeho slávou v Českých dějinách. Je ovšem otázka, zda způsob a prostředky, které volil, byly vždy nejvhodnější. Podle lidského soudu se může jevit, že Vojtěch nebyl vždy dostatečně pružný a trpělivý ve správě biskupského úřadu. Není však vůbec jisté, zda by hadí opatrnost byla v českých poměrech účinnější než Vojtěchova přímočará taktika víry. Dramatický zápas Vojtěchův s domácí polopohanskou anarchií, umocněnou nevyřešeným poměrem mezi Přemyslovci a Slavníkovci, známe totiž jen v hrubých obrysech. Odchod z vlasti: Hned v prvních letech svého působení konal Vojtěch misijní cesty po rozsáhlém Boleslavově území. Navštívil také Uhry a pokřtil syna vévody Gejzy, pozdějšího krále sv. Štěpána. V Čechách se však situace zhoršila do té míry, že Vojtěch už neviděl možnost pokračovat ve své apoštolské práci. Odešel do Říma požádat papeže, aby ho zprostil úřadu. Papež Jan XIV. mu vyhověl, pražský stolec však neobsadil. Vojtěch pomýšlel na pouť do Sv. země, ale zůstal v klášteře na Monte Casinu. Ale ani v tomto klášteře, kde v něm pořád spatřovali biskupa a žádali od něj biskupské funkce dlouho nezůstal a na radu basiliánského mnicha Nila zakotvil v latinském klášteře P. Marie na římském Aventinu. Byl přijat do řádu, konal postupně všechny práce spojené s noviciátem a 17.4. 990 složil řádové sliby. Jeho příkladu následoval jeho bratr Radim, který přijal jméno Gaudentius. Léta strávená na Aventinu, byla Vojtěchova nejšťastnější. Našel tam v opatovi otce a v bratřích rodinu. Stykem s vybranou společností vynikajících mužů, latiníků i Řeků, kteří tam žili nebo se tam scházeli se jeho duchovní život velmi prohloubil. Druhý pražský episkopát: Tento idylický život ale netrval ani celé 4 roky. Po smrti míšeňského biskupa Volkolda, který pražskou diecézi dočasně spravoval, ani císař ani mohučský metropolita nemínili sedisvakanci dále trpět, a tak byl Boleslav II. donucen jednat s Vojtěchem o návrat. V čele poselstva, které přijelo vyjednávat s Vojtěchem do Říma byl někdejší Vojtěchův učitel Radla a mnich Kristián, který jménem lidu sliboval, že napraví v čem pobloudili a odčiní, čím se provinili, zanechajíce zlého. Vojtěch určil podmínky a když přijal záruky knížete, vrátil se domů. Nechtěl však přijít s prázdnýma rukama. Na Aventinu vzniká myšlenka založit v Čechách klášter, v němž by měl Vojtěch jakousi náhradu za ztracený útulek a oporu ve své pastýřské práci. Vybral si tedy v Římě dvanáct mnichů aby se s Kristiánem a Radlou odebrali do Čech, a sám spěchal do Němec, vyhledat mladého Otu III. a metropolitu Willigise, aby s nimi projednal různé církevní záležitosti. S budoucím císařem se setkal v Cáchách a navázal s ním vřelé přátelství. V Praze byl lidem nadšeně pozdraven a od knížete přijal edikt, kterým mu bylo dovoleno rozlučovat manželství uzavřená mezi příbuznými, stavět kostely na příhodných místech a vybírat desátky. Otázka ženatého kněžstva a obchodování s křesťanskými zajatci sice zůstaly nevyřešeny, ale přece tento edikt byl znatelným pokrokem a je vůbec prvním dokladem křesťanského zákonodárství českého panovníka. Mnichy, které přivedl z Říma uvedl do Břevnova u Prahy, zakoupil tam les Šárku jako místo pro stavbu kláštera. Papež Jan XV. vydal r. 993 zvláštní list, jímž vzal klášter pod svou ochranu a zaručil svobodnou volbu opata. To je dokladem velkého významu, jaký budoucímu klášteru přisuzovali biskup i papež pro budoucí misijní působení mezi Slovany. Listina mluví o opatu Anastaziovi. Opíraje se o družinu svých věrných, dal se Vojtěch opět horlivě do pastorační práce. Jeho v cizině rozšířený obzor jej vedl i k činnosti obecně kulturní. Byl i sám literárně činný. Dal podnět k nejstarší české kronice, dílu Kristiánovu, která v rámci dvojlegendy o sv. Václavu a sv. Ludmile podává vlastně ranou českou církevní historii. Nejnovější historické bádání potvrzuje její vznik v 10. stol. Sv. Vojtěch je také autorem nejstarší české duchovní písně Hospodine pomiluj ny!